4 Tdo 314/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 5. 2025 o dovolání

obviněné Mgr. Evy Veltrubské, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13.

11. 2024, sp. zn. 9 To 222/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v

Kladně pod sp. zn. 3 T 108/2023, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 3 T

108/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byla obviněná

Mgr. Eva Veltrubská (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou

zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu

pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem I) a dále přečinem

křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a),

b) odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (jednání pod bodem II). Nalézací soud taktéž

tímto rozsudkem uznal vinnou (v současnosti již odsouzenou) I. H. zločinem

podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu

podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem I). Podle skutkových

zjištění se trestné činnosti dopustily tím, že (včetně pravopisných chyb a

překlepů)

„I. obžalované Mgr. Eva Veltrubská a I. H. společně:

v přesně nezjištěné době v průběhu let 2013 až 2014 po předchozí dohodě, se

záměrem neoprávněně v rámci rozvodového řízení obohatit I. H. tím, že před

rozhodnutím soudu společně odčerpají finanční prostředky spadající do

společného jmění manželů I. H. (dříve P.) a poškozeného Z. P. v celkové hodnotě

3 500 000 Kč, odeslala Mgr. Eva Veltrubská jako advokátka zapsaná v evidenci

ČAK pod ev. č. 13750, z ulice XY, prostřednictvím České pošty PSČ 272 01

Kladno, v souvislosti s vypořádáním společného jmění manželů, Obvodnímu soudu

pro Prahu 4 žalobu na vypořádání společného jmění manželů, která byla

poškozenému prostřednictvím soudu doručena dne 16. 5. 2014, v níž záměrně

uvedla fiktivní závazek I. H. vůči společnosti TRIBE s. r. o. ve výši 5 000 000

Kč, přičemž na základě tohoto předstíraného právního titulu, vědoma si jeho

nepravdivosti, odeslala dne 7. 11. 2013 před rozhodnutím soudu v rámci

rozvodového řízení I. H. po dohodě s Mgr. Evou Veltrubskou na účet advokátní

úschovy J. M. částku ve výši 3 500 000 Kč, čímž došlo k dovršení podvodného

odčerpání a odklonění finančních prostředků ze společného jmění manželů na úkor

poškozeného Z. P.,

přičemž takto jednaly obě obžalované od počátku s vědomím toho, že žádný

takovýto závazek nikdy neexistoval a byl vytvořen na základě vymyšlené

konstrukce právní zástupkyní I. H. Mgr. Evou Veltrubskou, která navíc jednala

jako advokátka v rozporu s ustanovením § 16 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb. o

advokacii, čímž obě obžalované zamýšlely způsobit Z. P. škodu odpovídající

nejméně jedné polovině z výše fiktivní pohledávky uplatněné v rámci řízení o

vypořádání společného jmění manželů, tedy ve výši 2 500 000 Kč,

II. obžalovaná Mgr. Eva Veltrubská sama:

dne 18. 2. 2022 v budově Okresního soudu v Kladně na adrese Edvarda Beneše

1997, 272 55 Kladno, jednací síň č. 8, při hlavním líčení v trestní věci vedené

Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 5 T 130/2021 po řádném poučení v procesním

postavení svědka ve snaze potvrdit pravost fiktivního závazku ze smlouvy o

zprostředkování údajně uzavřené mezi I. H. a společností TRIBE s. r. o.

nepravdivě uvedla, že:

1. závazek ve výši 5 000 000 Kč I. H. za společností TRIBE s. r. o. byl

obsažen v soupisu majetku, který jí předala její klientka I. H. a na jehož

základě připravila návrh na vypořádání společného jmění manželů I. H. a Z. P.,

ačkoliv si byla vědoma, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť tento

závazek vznikl jako fiktivní závazek za účelem odklonění finančních prostředků

ze společného jmění manželů její klientky I. H. a Z. P. v rámci schématu, který

sama vymyslela,

2. smlouvu o zprostředkování, kterou měla uzavřít I. H. se společností

TRIBE s. r. o., jí doložila I. H. pouze v kopii poté, co jí dala soupis majetku

za účelem vypořádání společného jmění manželů I. H. a Z. P., ačkoliv si byla

vědoma, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť tato smlouva vznikla jako

fiktivní závazek za účelem odklonění finančních prostředků ze společného jmění

manželů její klientky I. H. a Z. P. v rámci schématu, který sama vymyslela,

3. I. H. jí sdělila k závazku za společností TRIBE s. r. o., že si

sehnala či že má možnost si sehnat přes společnost TRIBE s. r. o. rozhodce, a

že to zařizuje pan I. H., ačkoliv si byla vědoma, že toto tvrzení se nezakládá

na pravdě, neboť závazek vznikl jako fiktivní závazek za účelem odklonění

finančních prostředků ze společného jmění manželů její klientky I. H. a Z. P. v

rámci schématu, který sama vymyslela, přičemž v následující e-mailové

komunikaci I. H. sama tvrdila, že rozhodce zařizuje sama,

4. I. H. a I. H. v roce 2014 opakovaně viděla u nich v kanceláři, jak se

o něčem dohadovali, ačkoliv si byla vědoma, že toto tvrzení se nezakládá na

pravdě, neboť tito měli figurovat v rámci schématu vytvořeného za účelem

odklonění finančních prostředků ze společného jmění manželů její klientky I. H.

a Z. P., které sama vymyslela, a že tyto osoby se vzájemně nikdy nepotkaly,

5. jí I. H. sdělil, že sehnal nějaké svědky, kteří budou schopni

dosvědčit, jak to bylo se smlouvou o zprostředkování I. H. a společnosti TRIBE

s. r. o., že se společností TRIBE s. r. o. měl jednat Z. P., ačkoliv si byla

vědoma, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť celé schéma vytvořené za

účelem odklonění finančních prostředků ze společného jmění manželů její

klientky I. H. a Z. P., sama vymyslela, přičemž zajištění osob, které pravost

závazku v řízení o vypořádání společného jmění manželů dosvědčí, sama I. H.

nabídla,

6. jí I. H. řekla, že ji smlouvu o zprostředkování se společností TRIBE

s. r. o. donutil podepsat její bývalý manžel Z. P., protože ona za tím obchodem

stála svým jménem a on byl zedník, ačkoliv si byla vědoma, že toto tvrzení se

nezakládá na pravdě, neboť celé schéma vytvořené za účelem odklonění finančních

prostředků ze společného jmění manželů její klientky I. H. a Z. P., sama

vymyslela,

7. I. H. na úhradu smluvní pokuty ze smlouvy o zprostředkování údajně

uzavřené se společností TRIBE s. r. o. neměla, takže si na to musela půjčit od

I. H., ačkoliv si byla vědoma, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť

věděla, že I. H. tyto finanční prostředky utržila z prodeje nemovitosti v rámci

společného jmění manželů, a že smlouva o zprostředkování se společností TRIBE

s. r. o. vznikla v rámci schématu vytvořeného za účelem odklonění finančních

prostředků ze společného jmění manželů její klientky I. H. a Z. P., jež sama

vymyslela,

8. neví, zda úhradě smluvní pokuty předcházela nějaká smlouva nebo

jednání, neboť ve věci úhrady smluvní pokuty nejednala, ačkoliv si byla vědoma,

že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť smlouva o zprostředkování mezi I.

H. a společností TRIBE s. r. o. vznikla v rámci schématu vytvořeného za účelem

odklonění finančních prostředků ze společného jmění manželů její klientky I. H.

a Z. P., jež sama vymyslela, a dotčenou částku převedla I. H. na úschovní účet

advokáta J. M. poté, co jí Mgr. Eva Veltrubská dala číslo úschovního účtu na

kartičce Komerční banky, a. s., které si pak I. H. na její pokyn přepsala,

9. neví nic o tom, jak I. H. zjistila, kam má peníze do úschovy poslat,

ačkoliv si byla vědoma toho, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť

smlouva o zprostředkování mezi I. H. a spol. TRIBE s. r. o. vznikla v rámci

schématu vytvořeného za účelem odklonění finančních prostředků ze společného

jmění manželů její klientky I. H. a Z. P., jež sama vymyslela, a dotčenou

částku převedla I. H. na úschovní účet advokáta J. M. poté, co jí Mgr. Eva

Veltrubská dala číslo úschovního účtu na kartičce Komerční banky, a. s., které

si pak I. H. na její pokyn přepsala,

10. neví, jak došlo ke snížení smluvní pokuty ze smlouvy o

zprostředkování, údajně uzavřené mezi I. H. a společností TRIBE s. r. o. z 5

000 000 Kč uvedených v této smlouvě na 3 500 000 Kč, které I. H. převedla na

úschovní účet J. M., neboť v této věci dále jako právní zástupce nefigurovala,

ačkoliv si byla vědoma, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť smlouva o

zprostředkování mezi I. H. a společností TRIBE s. r. o. vznikla v rámci

schématu vytvořeného za účelem odklonění finančních prostředků ze společného

jmění manželů její klientky I. H. a Z. P., jež sama vymyslela, a věděla, že k

převodu částky ve výši 3 500 000 Kč na úschovní účet advokáta J. M. došlo před

podáním žaloby na vypořádání společného jmění manželů dne 3. 11. 2014,

11. že na list papíru s tištěnými a rukou Mgr. Evy Veltrubské psanými

poznámkami na č. l. 329 policejního spisu sp. zn. KRPS-335334/TČ-2017-010381,

který zachycuje jednotlivé fáze vzniku fiktivního závazku I. H. za společností

TRIBE s. r. o. a jeho uplatnění před soudem v rámci řízení o vypořádání

společného jmění manželů, si psala poznámky do svého spisu o tom, co jí říkala

I. H., ačkoliv si byla vědoma, že toto tvrzení se nezakládá na pravdě, neboť

celé schéma vymyslela za účelem odklonění finančních prostředků ze společného

jmění manželů I. H. a Z. P. ona, a tyto poznámky psala sama pro I. H., aby jí

osvětlila podobu celého schématu“.

2. Za uvedenou trestnou činnost uložil soud prvního stupně obviněné

podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný

trest odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82

odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněné podmíněně odložil na zkušební

dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Dále podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku

obviněné uložil také peněžitý trest ve výměře 150denních sazeb po 1 500 Kč,

tedy celkem 225 000 Kč (dvě stě dvacet pět tisíc korun českých). Současně i

taktéž podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti,

spočívající v zákazu poskytování právních služeb advokáta, a to na dobu 36

(třiceti šesti) měsíců. Nalézací soud taktéž rozhodl o trestu ohledně již

odsouzené I. H.

3. Dále podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozeného Z. P. s jeho nárokem na

náhradu škody ve výši 1 750 000 Kč odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly obviněná a již odsouzená

I. H. odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaných

odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“, popř. „soud

druhého stupně“) tak, že je usnesením ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 9 To

222/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 9 To

222/2024, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání. Dovolatelka

explicitně uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro

naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených

důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k

nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dále uplatnila

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení a taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., jelikož

bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti

rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly

splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože

byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

6. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatelka uvádí,

že odvolací soud zcela zjevně nesprávně právně věc posoudil, když vadně

aplikoval normy hmotného práva a nesprávně interpretoval existující judikaturu

Nejvyššího soudu. Dovolatelka poté cituje některé části rozhodnutí odvolacího

soudu, mj. body 40–41 na str. 16–17 usnesení odvolacího soudu a taktéž část

bodu 90 na str. 38 a 39 rozsudku nalézacího soudu. V této souvislosti

akcentuje, že obžaloba zcela jasně a jednoznačně konstatovala, že podvodné

jednání mělo spočívat v tom, že měly s již odsouzenou H. uvést soud v omyl.

Obžaloba nikde ve své části nedefinovala skutek tak, že by v omyl měl být

uveden poškozený P. Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud věc zcela

zjevně nesprávně právně posoudil, když na posouzení skutku aplikoval rozhodnutí

velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn.

15 Tdo 960/2023, přičemž se nezabýval jeho bližšími podrobnostmi. Zdůrazňuje,

že podle daného rozhodnutí, totiž ne každé uvedení soudu v omyl automaticky

naplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Je třeba se vždy zabývat

konkrétním případem a zejména tím, zda vůbec mohlo dojít k uvedení soudu (nebo

kohokoli) v omyl.

7. Podle dovolatelky nebyly naplněny podmínky pro to, aby soudy

shledaly, že tvrzeným uvedením soudu v omyl byla naplněna skutková podstata

trestného činu podvodu. Obvodní soud pro Prahu 4 se s předmětnou smlouvou o

zprostředkování mezi společností TRIBE, s. r. o., [dále jen „TRIBE“] a I. H. v

průběhu celého civilního řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále jen

jako „SJM“) nikdy nezabýval, shodně jako Městský soud v Praze – jakožto

odvolací soud. Akcentuje, že existence zmíněné smlouvy byla tvrzena v rámci

žaloby na vypořádání SJM, a to pouze velice povrchně a toliko heslovitě. To

samé platí i o samotném závazku, který byl obsahem uvedené smlouvy o

zprostředkování. Připomíná, že žalobce byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu

4 vyzván, aby podle § 118a odst. 1, 3 a § 118b odst. 1 občanského soudního řádu

(dále jen jako „o. s. ř.“) dotvrdil rozhodující skutečnosti týkající se závazku

vůči společnosti TRIBE, s. r. o., a označil, potažmo předložil, relevantní

důkazy k tomuto závazku. Tato výzva byla učiněna pod poučením soudu, že

nedotvrzení relevantních skutečností, neoznačení a nepředložení relevantních

důkazů povede k neúspěchu I. H., jakožto žalobkyně ve sporu o vypořádání SJM v

dané části sporu. Respektive bez splnění této výzvy dojde k tomu, že civilní

soud neuzná tvrzený závazek v řízení jako relevantní. Podle dovolatelky tak

učinil obvodní soud z důvodu, že existence smlouvy o zprostředkování a závazek

z ní vyplývající byl tvrzen pouze povrchně a heslovitě bez větších detailů. Ani

samotná žalobkyně H. nakonec nebyla civilním soudem k existenci závazku nikdy

slyšena v postavení účastníka řízení. S ohledem na koncentraci řízení a

nedodržení výše uvedené výzvy došlo k tomu, že soud k tvrzení ani k důkazním

návrhům nepřihlížel a smlouvu o zprostředkování ani závazek z ní vyplývající

nebral v řízení v potaz, když jej neměl za prokázaný. Doplnění tvrzení a

označení relevantních důkazů ke smlouvě o zprostředkování a k existenci závazku

z této smlouvy vyplývající, bylo učiněno až po lhůtě stanovené obvodním soudem

– tedy došlo k promeškání lhůty. Z tohoto důvodu se civilní soud s předloženým

tvrzením a návrhem důkazu (smlouvou o zprostředkování) v průběhu celého řízení

nikdy nezabýval, když uvedená tvrzení a důkazy byly ex lege nepřípustné.

Dodává, že přitom z výpovědi svědka M. před nalézacím soudem jasně vyplynulo,

že to byl on, kdo fakticky vedl předmětnou kauzu, nikoliv dovolatelka, když sám

výslovně konstatoval, že uvedenou lhůtu nechal promeškat vědomě a úmyslně.

8. Podle dovolatelky tak civilní soud nemohl o taková tvrzení nebo důkaz

opřít své skutkové závěry v civilním sporu o vypořádání SJM. Obvodní soud

jakékoliv dokazování, které by se týkalo smlouvy o zprostředkování neprováděl.

Přitom poškozený P. byl v daném sporném řízení zastoupen advokátem a v průběhu

řízení se zcela jasně vyjádřil tak, že smlouvu se společností TRIBE, s. r. o.,

nepovažuje za součást SJM, existenci jakéhokoliv závazku z takové smlouvy

prostřednictvím své právní zástupkyně jednoznačně popřel.

9. Obviněná namítá, že jelikož daný závazek nikdy nebyl projednáván před

soudem, pak je vyloučeno, aby tvrzením o jeho existenci byl civilní soud uveden

v omyl, když I. H., jakožto žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Tato skutečnost

jasně vyplývá z dokazování, když není rozporována ani nalézacím soudem ani

odvolacím soudem v této trestní věci. Nicméně i zcela hypoteticky, pokud by

civilní soud přikročil k dokazování ohledně existence závazku ze smlouvy, tak s

ohledem na zásadu, že soud zná právo, by musel dojít nutně k závěru, že

takováto smlouva nemůže mít jakékoli právní následky sama o sobě anebo tak, jak

bylo v řízení tvrzeno. Tvrzený závazek nadto vůbec nespadá do pasiv SJM.

Vzhledem ke způsobu uplatnění nároku ze smluvní pokuty před civilním soudem

nemohla samotná smlouva o zprostředkování soud uvést v omyl, že by na základě

předložené listiny, ať již byla či nebyla pravá, přiznal žalobkyni nárok a

způsobil tak škodu na majetku žalovaného. Ovlivnění soudu tak bylo zcela

vyloučeno.

10. Dovolatelka dále namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 15

Tdo 960/2023, ze kterého odvolací soud při svém právním posouzení vychází,

pojednává o situaci, kdy byla soudu v řízení podle části páté o. s. ř.

předložena falsifikovaná kupní smlouva, na jejímž základě byl dříve zamítnut

vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jedná se tak o diametrálně

odlišnou situaci zejména proto, že předmětná smlouva o zprostředkování nikdy

nemohla vést k žádným reálným negativním důsledkům pro poškozeného P., když

tato nebyla předložena soudu ve lhůtě, díky čemuž k ní soud nepřihlížel a

neprováděl ji k důkazu. Smlouva o zprostředkování objektivně neobsahovala

závazek, který mohl být součástí pasiv SJM k vypořádání, když obsahovala

závazek z podnikání, ze kterého poškozený P. zcela jednoduše nemohl být

zavázán. To vše za situace, kdy poškozený existenci závazku od počátku popíral

a vzhledem k tomu, že byl řádně právně zastoupen, by takový závazek nebyl

způsobilý objektivně ustát dokazování v případě, kdyby smlouva o

zprostředkování byla brána civilním soudem v potaz a bylo k ní provedeno

dokazování. Při aplikaci předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu je nutné

konstatovat, že prosté uvádění nepravdivých údajů nezakládá samo o sobě podvod,

neboť soudce nerozhoduje na základě přednesu stran, ale zejména na základě

provedených důkazů. Uvádění nepravdivých skutečností v civilním řízení je tak

možné hodnotit jako procesní šikanu, nikoliv ale jako trestný čin podvodu.

Samotné rozhodnutí velkého senátu přitom netvrdí, že uvedení jakéhokoliv

nepravdivého skutkového tvrzení směrem k soudu naplňuje skutkovou podstatu

trestného činu podvodu. Toto uvedení nepravdivé informace nebo nepravdivého

údaje musí být objektivně způsobilé uvést soud v omyl a způsobit tímto škodu na

cizím majetku nikoliv nepatrnou, což v tomto případě naplněno nebylo.

Extenzivním výkladem předmětného rozhodnutí je navozen stav, kdy dovolatelka je

oklikou retroaktivně fakticky shledána vinnou a trestána za trestný čin maření

spravedlnosti podle § 347a tr. zákoníku, přičemž tento trestný čin byl zaveden

až novelou tr. zákoníku s účinností ode dne 1. 2. 2019, tedy poté, co nastaly

události, které jsou dovolatelce kladeny za vinu. Namítá, že byl porušen čl. 40

odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále také jako „Listina“) a ve smyslu

porušení zásady Nullum Crimen Sine Lege Nulla Poena Sine lege pak čl. 39

Listiny. Současně také čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod

(dále také jako „Úmluva“).

11. Dovolatelka má za to, že se jedná o nezpůsobilý pokus, potažmo pokus

nezpůsobilým prostředkem, který objektivně nemohl vyvolat žádné právní následky

a tím způsobit škodu nikoliv nepatrnou na cizím majetku (čímž se soudy nižších

stupňů vůbec nezabývaly). Přitom odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.

zn. 11 Tdo 843/2016, který na uvedenou věc přesně dopadá. Je přesvědčena, že v

takovém případě nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu,

když domnělý útok nebyl způsobilý žádnou dotčenou osobu, ale ani soud uvést v

omyl. Došlo tak k nesprávnému právnímu posouzení věci.

12. Podle obviněné byl také odvolací soud povinen řádně zvážit skutečnou

společenskou škodlivost jejího případného jednání a zvážit ve smyslu zásad

vyslovených v rozhodnutí 11 Tdo 843/2016 aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. S

ohledem na nepatrnou společenskou škodlivost celé věci, kdy žádná škoda žádné

osobě nevznikla a ani nemohla nikdy vzniknout, odvolací soud měl s ohledem na

zcela nepatrnou společenskou škodlivost postoupit skutek České advokátní komoře

za účelem projednání jako možné kárné provinění advokáta. Touto námitkou se

soudy nižších stupňů nezabývaly, ačkoliv nezpůsobilý předmět útoku namítala od

počátku své obhajoby.

13. Z rozhodnutí odvolacího soudu je taktéž podle obviněné zjevné, že

ten nemá postaveno najisto, kdo v tomto konkrétním případě měl být uveden v

omyl. Obžaloba podaná k Okresnímu soudu v Kladně jednoznačně hovoří o tom, že v

omyl měl být uveden civilní soud (Obvodní soud pro Prahu 4), přičemž tímto měla

být naplněna předmětná skutková podstata. Na rozdíl od obžaloby však Okresní

soud v Kladně dospěl k závěru, že nikoliv civilní soud, nýbrž poškozený P. měl

být subjektem, který byl podvodným jednáním uveden v omyl, čímž měla být

naplněna skutková podstata trestného činu podvodu ve stadiu pokusu. Odvolací

soud přitom konstatoval, že soud může být uveden v omyl, když ale dodává, že

souhlasí se závěry nalézacího soudu v tom slova smyslu, že osobou uvedenou v

omyl byl Z. P. Odvolací soud souhlasil s tezí vyslovenou nalézacím soudem stran

nutnosti změny procesní strategie na straně tohoto poškozeného v důsledku

uvedení v omyl (přitom dovolatelka nechápe, v čem konkrétně má změna procesní

strategie pod vlivem omylu spočívat). Akcentuje, že skutková podstata trestného

činu podvodu vyžaduje, aby podvodné jednání směřovalo ke konkrétní osobě. Bez

toho nemůže dojít k jejímu naplnění. Odvolací soud ve svém rozhodnutí

konstatuje, že teoreticky mohl být podveden jeden i druhý subjekt a už se vůbec

nevyjadřuje k rozporu, který vzniknul mezi skutkovými tvrzeními v rámci

obžaloby a skutkovými závěry, ke kterým došel nalézací soud, když uvedené

skutkové závěry stojí proti sobě v příkrém protikladu. Odvolací soud fakticky

tedy tvrdí, že někdo asi uveden v omyl byl, ovšem už neuvádí, kdo konkrétně. To

však nepředstavuje konkrétní určení subjektu uvedeného v omyl a vzhledem na

závěry obžaloby a závěry nalézacího soudu se jedná o zjevný rozpor. Nemohlo tak

dojít k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu což má za důsledek

nesprávné právní posouzení skutku.

14. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka

namítá, že rozhodná skutková zjištění jsou v zásadním rozporu s výpovědí svědka

M., který zcela zřetelně uvedl, že žalobu na vypořádání SJM psal on, nikoliv

ona, přičemž psal i další podstatná podání v této věci, když ona sama byla v té

době na mateřské dovolené. Konstatuje, že ve věci byla obviněnou H. pořízena

audionahrávka v roce 2016. Na uvedené nahrávce je zachycena schůzka, která

zezačátku probíhala mezi svědkem M. a již odsouzenou H., když obviněná

Veltrubská se přidala ke schůzce později. To podle obviněné „nesedí“ s

tvrzením, že H. svědka M. dříve neznala – není obvyklé, aby se scházela s

osobou, kterou nezná a diskutovala s ní o velice citlivých věcech své osobní

kauzy. Svědek M. přitom potvrdil, že s H. se setkal již v roce 2013. V rámci

své výpovědi poměrně detailně popsal proces, jak finanční prostředky byly

vyplaceny na jeho úschovní účet a proces, jakým závazek vůči společnosti TRIBE,

s. r. o., byl vtělen do žaloby na vypořádání SJM. Pokud by žalobu na vypořádání

SJM netvořil a nekoncipoval, nemohl takové detaily mít k dispozici, neboť

výpověď svědka M. koresponduje s tím, co v realitě v rámci sporu o SJM

probíhalo z časového, ale i z procesního hlediska. Svědek M. v rámci své

výpovědi před soudem potvrdil, že to on předložil obvodnímu soudu smlouvu o

zprostředkování se společností TRIBE, s. r. o., když o celé řadě podstatných

skutečností jí neinformoval (dovolatelku). Nadto také vypověděl, že smlouvu o

zprostředkování vytvořil D. S. Tato výpověď svědka tak přímo odporuje tomu, že

dovolatelka mohla svým jednáním naplnit určující znaky skutkové podstaty

přisouzeného trestného činu ve stadiu pokusu. V kumulaci všech výše uvedených

zjištění je dovolatelka přesvědčena o tom, že nemohla naplnit subjektivní

stránku spočívající v úmyslném jednání někoho uvést v omyl a tím podvést.

15. Autorství smlouvy je přitom odvolacím soudem připisováno

dovolatelce, a ačkoliv ona sama navrhovala výslech S. u nalézacího, ale i

odvolacího soudu, tak byl její návrh zamítnut oběma soudy pro nadbytečnost.

16. Podle obviněné jsou tak rozhodná skutková zjištění, která jsou

určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem

provedených důkazů (obsah výpovědi J. M.), když také ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (výslech D. S.). Zamítnutím

výslechu uvedeného svědka, a dále také S. Š. (bývalé sekretářky v kanceláři

svědka M. a potažmo i v kanceláři dovolatelky, která by mohla potvrdit výpověď

uvedenou M.), byla porušena ústavním řádem její garantovaná práva. Totéž platí

o zamítnutí důkazu v podobě zdrojových kódů e-mailů, které byly v rámci

dokazování provedeny toliko v listinné podobě, jako přepisy, aniž by byl k

dispozici jejich elektronický ekvivalent, který by případně umožňoval

přezkoumání metadat těchto e-mailů. K tomu podotýká, že od počátku zpochybňuje,

že by byla autorem daných e-mailů (obviněná nikdy uvedené e-maily nepsala, když

vícero osob v rámci advokátní kanceláře mělo přístup k její e-mailové

schránce). Dodává, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces ve smyslu

čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. V podstatné míře však bylo porušeno i

její právo na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy.

17. Dodává, že celá věc u ní nedává ani smysl z hlediska jejího motivu

nebo z ekonomického hlediska, když nevyplynulo, že by měla mít z věci jakýkoliv

prospěch, naopak ona půjčovala peníze již odsouzené H., která jí dluh nikdy

nevrátila a nezaplatila palmáre za její právní služby.

18. V závěru dovolání upozorňuje, že všechny námitky, jež uvedla v tomto

dovolání k trestnému činu podvodu mají taktéž zásadní dopad i do posouzení

otázky viny u přečinu křivé výpovědi podle „§ 346 odst. 2 písm. a), a) b) odst.

3 písm. a) tr. zákoníku“. Dovolatelka trvá na tom, že u soudu nevypověděla

nepravdu a nezamlčela podstatné skutečnosti, když naopak uvedla skutečnosti

pravdivé.

19. Z předestřených námitek je podle dovolatelky zjevné, že rozsudek

nalézacího soudu byl zatížen vadami podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.,

a proto uplatnila i dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

20. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí

odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení a rozhodnutí.

21. Dne 16. 3. 2025 (poslední den dovolací lhůty) doručila obviněná

prostřednictvím svého obhájce doplnění dovolání, ve kterém k dovolacímu důvodu

§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dodává, že dozorový státní zástupce se účastnil

osobně vyšetřování, byl přítomen úkonům, především pak výslechu svědků, kde

taktéž kladl otázky a často úkony řídil a vedl. Obviněná podala proti usnesení

o zahájení trestního stíhání v zákonné lhůtě stížnost. Tyto stížnosti posoudil

a rozhodl o jejich zamítnutí pro nedůvodnost týž státní zástupce, a to navzdory

ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolatelka tak podala podnět k

dohledu ve smyslu ustanovení § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním

zastupitelství ke Krajskému státnímu zastupitelství v Praze, které však daný

podnět vyhodnotilo jako nedůvodný. V této souvislosti poukazuje na usnesení

Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 109/2023, kde bylo konstatováno, že státní

zástupce Okresního státního zastupitelství v Kladně „pokynoval“ policejní orgán

při zahájení trestního stíhání a toto vyhodnotil jako postup proti zákonné

dikci § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. V dané souvislosti dovolatelka taktéž

poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2025, III. ÚS 1096/24, v

související trestní věci.

22. Dovolatelka namítá, že trestní řízení bylo vedeno nezákonně, potažmo

nezákonným způsobem. To logicky ovlivňuje i zákonnost všech důkazů získaných v

trestním řízení, a to po rozhodnutí o zamítnutí stížnosti dovolatelky proti

usnesení o zahájení trestního stíhání v její věci. S ohledem na to, že takové

důkazy nejsou použitelné a nelze z nich dovozovat skutková zjištění a skutkové

závěry, pak taková zásadní vada rovněž naplňuje dovolací důvod § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., neboť skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění

znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, když

uvedené důkazy byly získány v trestním řízení, které bylo postiženo zásadní a

hrubou vadou, jež podstatně a významně zasáhla do jejích ústavním řádem

garantovaných práv. V této souvislosti konstatuje, že v trestním řízení platí

zásada, že otrávený strom nemůže nést poživatelné ovoce. Pokud vedené trestní

řízení bylo nezákonné, jsou nezákonné i všechny důkazy získané v rámci něj. K

takovým důkazům nelze přihlížet a nelze z nich činit skutková zjištění a

skutkové závěry. Namítá, že uvedeným zásahem došlo k porušení jejích práv na

spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně

bylo porušeno její právo na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

23. Jelikož výše uvedenou vadou bylo zatíženo i rozhodnutí nalézacího

soudu, doplňuje danou argumentaci taktéž pod dovolací důvod § 265b odst. 1

písm. m) tr. ř. V doplnění obviněná setrvává na svém návrhu uvedeném již v

dovolání.

24. K dovolání obviněné se vyjádřil dne 25. 3. 2025, sp. zn. 1 NZO

209/2025, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní

zástupce“). Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především

pak obsah podaného dovolání obviněné a jí uplatněné dovolací důvody. Má za to,

že dovolací argumentace přitom zcela kopíruje její obhajobu z předchozích

stadií trestního řízení.

25. Státní zástupce uvádí, že dovolání obviněné je zčásti vystavěno na

výhradách proti způsobu, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, potažmo proti

závěrům, k nimž na podkladě takového (z pohledu dovolatelky vadného hodnocení

důkazů) dospěly. Obecně vzato by takto koncipované námitky pod žádný dovolací

důvod podřadit nešlo. Obviněná nicméně s odkazem na dovolací důvod § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. a jednak s akcentem na důkazy v podobě vlastní popěrné

obhajoby a vyjádření svědka M. označila některá podstatná skutková zjištění

soudů za nesouladná s těmito důkazy. Je přesvědčena, že činil-li podstatné

kroky právě svědek M., který celou konstrukci také podle ní vymyslel, je

vyloučen její podíl na trestném činu a nemohla být naplněna subjektivní

stránka. Dále soudům vytkla, že bezdůvodně nevyhověly jejím důkazním návrhům, s

nimiž se řádně nevypořádaly.

26. Podle státního zástupce lze sice takové námitky s velkou dávkou

tolerance pod zmiňovaný dovolací důvod podřadit, avšak jsou zjevně

neopodstatněné. K problematice dovolatelkou zpochybňované úplnosti dokazování

státní zástupce konstatuje, že dokazování ze strany nalézacího soudu bylo úplné

a bezvadné. Připomíná, že není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli

důkazní návrh. Odmítne-li soud nicméně provést důkaz navržený některou ze stran

trestního řízení, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Této

povinnosti přitom podle státního zástupce soudy nižších stupňů dostály, neboť

žádný z důkazních návrhů přednesených některou ze stran trestního řízení

nepominuly. V podrobnostech proto odkazuje na argumenty soustředěné do odstavců

53 až 55 odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, resp. odstavce 32, 36, 50 a 53

odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího, se kterými se ztotožňuje. Podle

státního zástupce neprovedením dalších obviněnou navržených důkazů její právo

na spravedlivý proces porušeno být nemohlo, když skutková zjištění nalézacího

soudu byla v míře naprosto dostačující prokázána všemi dalšími a ve věci

provedenými důkazy.

27. Za zjevně neopodstatněnou považuje státní zástupce i námitku tzv.

extrémního rozporu, když takovou vadou odsuzující rozhodnutí zatíženo není,

neboť skutková zjištění nalézacího soudu popsaná ve skutkové větě rozsudku a

rozvedená taktéž v jeho odůvodnění z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení

souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Obviněná totiž

podle státního zástupce nebere v potaz to podstatné, totiž že její a M.

výpověď, jejichž prostřednictvím předestřela odlišný průběh skutkového děje,

shledaly oba soudy účelovými a lživými. V této souvislosti odkazuje na odstavec

57 a násl. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu. Předně akcentuje, že veškeré

záležitosti okolo zprostředkovatelské smlouvy a závazku ze smluvní pokuty vůči

společnosti TRIBE, s. r. o., byly účelově vytvořenou fiktivní konstrukcí,

jejímž smyslem bylo výlučně to, aby se spoluobviněná H. se svým bývalým

manželem nemusela dělit o prostředky získané z prodeje nemovitosti v XY.

Předmětný závazek vůči společnosti TRIBE, s. r. o., který byl v soudním řízení

o vypořádání SJM dovolatelkou a již odsouzenou H. tvrzen a prokazován, byl tedy

pouze fiktivní a za zneužití omylu měl pomoci docílit toho, aby dělení majetku

manželů P. nebylo spravedlivé. Obdobně byla důkazy vyvrácena i ta verze

obhajoby, podle níž spoluobviněná H. spolupracovala se svědkem M. již dříve, a

to před navázáním kontaktu s dovolatelkou, který souvisel s vypořádáním SJM a

rozvodem. Konečně pak soud důvodně uzavřel, že zmíněná konstrukce nepocházela z

hlavy již odsouzené H., nýbrž vykazovala znaky autorství osoby s právnickým

vzděláním, přičemž nezpochybnitelný podíl na ní měla právě obviněná. Což

potvrzuje mimo jiné taktéž audionahrávka pořízena H. Současně bylo prokázáno,

že v rámci řízení o vypořádání SJM předložila již odsouzená H. v zastoupení

dovolatelky Obvodnímu soudu pro Prahu 4 fiktivní závazek vůči společnosti

TRIBE, s. r. o., ve výši 5 000 000 Kč, z něhož již měla uhradit 3 500 000 Kč,

ačkoliv se – co do existence údajného závazku – prokazatelně jednalo o tvrzení

lživé, jež bylo způsobilé přivodit svědku P. škodu odpovídající nejméně jedné

polovině z výše uplatněné fiktivní pohledávky. Předmětný peněžní obnos 3 500

000 Kč byl v rámci smyšlené konstrukce odeslán na úschovní účet partnera

dovolatelky, svědka M., odkud jím byl následně vybrán a užit k neznámému účelu.

Byť nelze vyloučit, že další osud zmíněné peněžní částky nemusel být znám ani

samotné dovolatelce, na její trestní odpovědnost za pokus zločinu podvodu, tato

skutečnost žádný vliv neměla.

28. Stran výhrad směřovaných k trestnému činu křivé výpovědi a

nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 písm.

a) tr. zákoníku neuvedla obviněná nic vyjma obecného konstatování o pravdivosti

údajů, jež sdělovala před Okresním soudem v Kladně ve věci sp. zn. 5 T

130/2021. Podle státního zástupce ani v tomto případě nelze dovodit nesoulad

skutkových zjištění a provedených důkazů, neboť v průběhu trestního řízení

vedeného vůči již pravomocně odsouzenému M. úmyslně lhala, což z provedených

důkazů vyplývá nade vší pochybnost (odst. 75 až 87 odůvodnění rozsudku

nalézacího soudu).

29. Podle státního zástupce rozhodnutí soudů žádnou z vad podřaditelných

pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zatížena nejsou.

30. Ohledně dovolatelkou uplatněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř., konkrétně k námitkám, že v rámci řízení o SJM nebylo možno

soud podvést a uvést v omyl, dále že svědek P. nemohl být poškozeným, uvádí

státní zástupce, že takové námitky sice pod uvedený dovolací důvod podřadit

lze, avšak postrádají opodstatnění. K naznačené problematice se podle jeho

názoru přesvědčivě vyjádřily oba soudy a na jejich argumenty odkazuje (viz

odstavce 40–41 usnesení odvolacího soudu, obdobně pak odstavce 89–90 odůvodnění

rozsudku nalézacího soudu). Krátce pouze doplňuje, že je nutné odmítnout názor

dovolatelky, že v případě vedení sporného řízení nelze uvést soud v omyl, neboť

ten zná právo. Má za to, že odvolací soud v této souvislosti přiléhavě zmínil

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, jehož

závěry naopak nevylučují spáchání trestného činu podvodu prostřednictvím

uvedení soudu v omyl. Dodává, že stran skutkové podstaty podvodu, zákon nijak

neomezuje okruh osob, které může pachatel uvést v omyl nebo jejichž omylu

(resp. zamlčení podstatných skutečností) využije. Platí přitom, že účastník

soudního řízení nemá právo civilnímu soudu úmyslně lhát s cílem obohatit se ke

škodě protistrany a právní řád mu pro tyto účely negarantuje žádnou

trestněprávní imunitu. Trestní postih takového jednání jako trestného činu

podvodu však přichází v úvahu pouze u excesů v civilním procesu, kdy je

prokázáno, že pachatel před civilním soudem účelově uplatnil nepravdivé

okolnosti (informace, údaje). Za trestný čin podvodu však nemůže být právně

kvalifikován pouhý neúspěch v civilním řízení – ve smyslu neunesení důkazního

břemene. Typicky se tak může jednat o případy uplatňování fiktivních nároků,

kdy je na úrovni trestněprávního důkazního standardu bez důvodných pochybností

prokázáno, že byly uplatněny úmyslně nepravdivé okolnosti, a je tedy praktická

jistota, že účastník civilního řízení lhal v úmyslu obohatit se ke škodě

protistrany. Taková situace přitom podle státního zástupce nastala i v řešené

trestní věci. Z podané žaloby na vypořádání SJM totiž čiší zjevný záměr, k

němuž jednání dovolatelky a již odsouzené H. směřovalo. Totiž zachovat pro H.

vyšší podíl společného majetku, než by jí reálně náležel, čímž by současně

svědek P. nabyl podíl menší. Z provedeného dokazování přitom plyne, že toto

osnovaly i za pomoci nepravdivých listinných podkladů tak, aby po provedeném

dokazování jejich fiktivní konstrukce obstála. Nejednalo se tak o strohá

tvrzení a pasivní očekávání, zda jim soud uvěří, nýbrž samy vyvinuly aktivní

snahu o to, aby se dokazování ubíralo směrem, který jim prospíval a současně

odporoval reálnému stavu.

31. Státní zástupce je tak přesvědčen, že právní posouzení jednání

dovolatelky a již odsouzené H. vymezené pod bodem I je zjevně přiléhavé.

32. K argumentaci uplatněné obviněnou v doplnění dovolání pak státní

zástupce konstatuje, že nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2025 (dovolatelkou

nesprávně uvedeno 11. 3. 2025), sp. zn. III. ÚS 1096/2024, nedopadá na případ

stěžovatelky. Ústavní soud totiž přistoupil ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího

soudu v trestní věci již odsouzeného M. toliko z toho důvodu, že Nejvyšší soud

neposkytl ustanovenému obhájci dostatečnou lhůtu k vyjádření se ke stížnosti

pro porušení zákona, resp. k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního

zastupitelství, nikoli z důvodů souvisejících s nerespektováním pravidla

vyplývajícího z § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř.

33. Jako zavádějící hodnotí taktéž povšechné konstatování obviněné stran

existence tzv. plodů z otráveného stromu. Podle státního zástupce trestní

řízení vedené proti dovolatelce žádným zásadním nedostatkem zákládajícím

porušení jejích práv netrpí a předkládá stručný výklad k uvedené doktríně v

němž uzavírá, že je nutno přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy s

ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a

nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně

nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“ (přitom své závěry opírá o

nálezovou judikaturu Ústavního soudu a odbornou literaturu). Současně odmítá

námitky, v jejichž rámci dovolatelka dovozuje porušení práva na obhajobu a

práva na spravedlivý proces pouze z toho, že dozorující státní zástupce se

aktivně účastnil úkonů trestního řízení. Jednalo se o zcela legitimní výkon

dozorových oprávnění ze strany státního zástupce, které vyplývají z § 174 odst.

2 tr. ř.

34. Ohledně námitek směřujících do pravidla vyplývajícího z § 146 odst.

2 písm. a) tr. ř. uvádí státní zástupce, že takovou vadu nelze v obecné rovině

pod obviněnou vytýkaný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit,

nicméně v případě její existence by bylo nutné s ohledem na další okolnosti

vyhodnotit míru zásahu do práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces a

její případný vliv na bezvadnost procesu dokazování v trestním řízení z toho

pohledu, zda rozhodnutí soudů v důsledku této vady mohou či nemohou obstát.

Podstatné je tedy ověřit, zda dozorový státní zástupce nedal souhlas či pokyn k

vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání, jež bylo posléze napadeno

stížností, o níž rozhodoval.

35. Státní zástupce za využití obsahu dozorového spisu pak prověřil

případnou existenci takového pokynu, což poměrně podrobně ve svém vyjádření

prezentoval, přičemž nezjistil žádnou skutečnost, jež by svědčila pro závěr, že

policejní orgán vyhotovil usnesení o zahájení trestního stíhání na základě

pokynu dozorujícího státního zástupce či s jeho souhlasem. Shodné zjištění

ostatně učinil i dohledový státní zástupce Krajského státního zastupitelství v

Praze v rámci obviněnou iniciovaného výkonu dohledu. Podle státního zástupce je

tak zjevné, že dozorový státní zástupce ve věci žádný právní názor k usnesení

policejního orgánu o zahájení trestního stíhání předtím, než bylo vyhotoveno,

nezaujal. Na počátku dal pouze pokyn k zahájení úkonů trestního řízení podle §

158 odst. 3 tr. ř., což je však postup zcela legitimní, který ho z rozhodování

o stížnosti podané proti usnesení vydanému podle § 160 odst. 1 tr. ř. v žádném

případě nevylučuje.

36. Opodstatnění podle státního zástupce postrádá taktéž námitka

obviněné, kterou vtělila pod druhou alternativu dovolacího důvodu § 265b odst.

1 písm. m) tr. ř., když rozsudek nalézacího soudu žádnými dovolatelkou

tvrzenými vadami zatížen není. Logicky tak nemůže být vadné ani usnesení

odvolacího soudu z pohledu nedostatků, na které cílí druhá varianta dovolacího

důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

37. Státní zástupce tak závěrem svého vyjádření konstatuje, že dovolání

obviněné považuje za zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud

odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje souhlas s tím,

aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném

zasedání.

38. Dne 27. 4. 2025 byla doručena Nejvyššímu soudu replika obviněné k

vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterou zaslala

prostřednictvím svého obhájce. Dovolatelka zásadně s tímto vyjádřením

nesouhlasí. Odmítá, že by pouze opakovala svou obhajobu z předchozího řízení.

Vyslovuje přesvědčení, že před Nejvyšším soudem uplatňuje hrubé excesy ve

skutkových zjištěních, které zjevně vybočují z běžného a standardní hodnocení

důkazů. Nesouhlasí s restriktivním pohledem státního zástupce na institut

dovolání, když Nejvyšší soud má korigovat a napravovat zjevné a vážné

nedostatky v trestním řízení. Nesouhlasí se způsobem, jakým státní zástupce

aplikuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002.

39. Obviněná následně opakuje, že výpověď svědka M. stojí v přímé

kontradikci oproti tomu, co z dokazování dovodil nalézací soud a odvolací soud.

Tato výpověď podle obviněné mohla být podpořena navrhovanými důkazy, které však

soudy neprovedly. Což považuje za odnětí práva se hájit a dosáhnout účinné

obhajoby, tak jak jí garantuje čl. 6 Úmluvy. Následně akcentuje, že se právě

jedná o případ tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,

přičemž opakuje související argumenty, které uvedla již v dovolání. Odmítá, že

by mohlo být bez navržených výslechů svědků konstatováno, že výpověď svědka M.

je lživá. Obviněná nesouhlasí ani s vyjádřením státního zástupce k trestnému

činu křivé výpovědi, když, pokud by se potvrdila verze svědka M., pak toto by

mělo podstatný vliv na posouzení otázky, zda výpověď dovolatelky byla lživá či

nikoliv.

40. Dále se obviněná vyjadřuje k bodu 22 vyjádření státního zástupce,

přičemž namítá, že z uvedeného není patrné, z čeho státní zástupce dovozuje, že

údajná konstrukce byla nastavena tak, že v případě dokazování v rámci sporného

řízení obvodního soudu měla být „neprůstřelná“. Současně namítá, že doposud

neobdržela odpověď na to, jak byl poškozený P. nucen uzpůsobovat obranu a

procesní taktiku, když ten pouze od počátku závazek odmítal a tvrdil, že není

součástí SJM. Tím jeho taktika skončila. Opětovně v této souvislosti

zdůrazňuje, že aby mohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu,

musí být konkrétní osoba uvedena v omyl.

41. Dovolatelka ani nesouhlasí s tím, že ve věci podle státního zástupce

Nejvyššího státního zastupitelství dozorový státní zástupce nedal souhlas či

pokyn k vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání, jež bylo posléze

napadeno stížností, o níž rozhodoval. S odkazem na rozhodnutí sp. zn. 4 Tz

109/2023 akcentuje, že dozorující státní zástupce postoupil policejnímu orgánu

pokyn, aby byly zahájeny úkony trestního řízení, neboť zjevně byl přesvědčen,

že došlo ke spáchání výše uvedených trestných činů. Jinak by takový pokyn

policejnímu orgánu nepostupoval. Jedná se tak podle dovolatelky o pokyn ve

smyslu výše citovaného rozhodnutí. O stížnosti obviněné proti usnesení o

zahájení trestního stíhání dovolatelky tak měl rozhodovat jiný státní zástupce.

42. Závěrem svého doplnění formuluje shodný návrh, jež uvedla ve svém

dovolání.

III.

Přípustnost dovolání

43. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je

dovolání obviněné přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo

podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1

písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání

dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové

náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.

Důvodnost dovolání

44. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,

bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné

zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou

podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §

265i odst. 3 tr. ř.

45. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným

opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a

hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního

a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště

dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry

může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

46. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí

zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou

správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu,

že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl

podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.

omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).

Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného

přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání

jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí

dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.

2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími

důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi

napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má

přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst.

2 tr. ř.).

47. Obviněná v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvody §

265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou

určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu

s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně

nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly

nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě

tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají

obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů

při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce

skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z

dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí

týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění,

která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu

podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění,

která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich

prokázání by jednání obviněné nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu

tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze

nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS

570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení

práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím

řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,

rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a

nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze

také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými

skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na

tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné

skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)

tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se

zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení

důkazů obviněnou, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně

nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení

takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky

důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při

domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem

apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska

naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní

pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a

zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3

Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7

Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí

jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a

Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran

navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně

odůvodněno.

48. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v

případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první

alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa).

Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních

vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení

skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska

procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v

zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy

byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s

příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze

skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je

vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné

skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

49. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně

ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu

skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem

(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva

(trestního, ale i jiných právních odvětví).

50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy,

jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného

prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až

g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové

rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán

důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř.

odvolání obviněné zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té

jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §

265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).

51. Nejvyšší soud považuje předně za potřebné uvést, že v dovolání

deklarované námitky obviněná uplatnila v rozhodující míře již v předchozích

stadiích trestního řízení, především v rámci podaného odvolání. Z její strany

jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly

soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v

situaci, kdy obviněná v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnila

před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se

jedná zpravidla, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních

rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)].

O takovou situaci se v dané věci jedná.

52. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr přistoupil Nejvyšší soud k

věcnému přezkumu podaného dovolání. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s

obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu

prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání,

musí konstatovat, že dovolací námitky obviněné dovolacím důvodům podle § 265b

odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim odpovídají,

avšak jsou zjevně neopodstatněné.

53. Obviněná předně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. namítá existenci tzv. zjevného rozporu rozhodných skutkových

zjištění s obsahem provedených důkazů. Tuto námitku z velké části opírá o obsah

výpovědi svědka M. a způsob hodnocení jeho výpovědi soudy nižších stupňů. Dále

namítá, že soudy neprovedly výslech dalších navržených svědků, kteří jeho

výpověď mohli podpořit. Současně rozporuje závěr o tom, že by v řízení

provedené e-maily s již odsouzenou H. sepsala ona, což mělo prokázat provedení

zdrojových kódů předmětné elektronické korespondence. Současně lze mít za to,

že v doplňku svého dovolání namítá existenci nezákonných důkazů, takže namítá i

druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Zmíněnou argumentaci obviněné lze formálně podřadit pod dovolací důvod § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí alternativě, když po obsahové

stránce se ovšem jedná o námitky neopodstatněné, jak bude následně rozvedeno.

54. Jak již bylo výše uvedeno, dovolatelka tvrdí, že rozhodná skutková zjištění jsou v zásadním rozporu s provedenými

důkazy, resp. podle obviněné zejména s výpovědí svědka M. Takto uplatněnou

námitku směřující do existence tzv. zjevného rozporu lze sice formálně podřadit

pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.

Nejvyšší soud považuje za potřebné předně rozvést obecná východiska týkající se

tzv. extrémního rozporu. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi provedenými

důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů je nutno zdůraznit, že aby

mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním

ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2

odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněná není

spokojena s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy

a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu

ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS

570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky

svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného

racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném

směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu

přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS

177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada

dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými

zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na

tom, že obviněná na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s

jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že

dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě

vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř.

Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající

skutkový stav v celé jeho šíři.

55. Ke konkrétně uvedeným námitkám obviněné, jimiž míří na vadu tzv.

zjevného rozporu, proto Nejvyšší soud uvádí, že je nelze považovat za

relevantně uplatněné, neboť tyto jsou uplatněny toliko formálně. Přesto se k

nim pro úplnost dovolací soud alespoň stručně vyjádří, přestože materiálně

nahlíženo tyto námitky obviněné nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením

provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se

skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Je tomu tak

proto, že dovolatelka pouze předkládá pro sebe příznivější verzi skutkového

děje, kdy zároveň účelově vytrhává jednotlivé důkazy, které na rozdíl od soudů

nižších stupňů hodnotí zcela jednostranně, nikoliv v jejich souhrnu, tak jak to

vyžaduje § 2 odst. 6 tr. ř. Jinak vyjádřeno, obviněná požaduje, aby Nejvyšší

soud bez ohledu na zásadu ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11 tr. ř.)

zcela přehodnotil hodnocení důkazů soudů nižších stupňů a zcela akceptoval její

obhajobu a výpověď svědka M., aniž by obhajobu obviněné a výpověď svědka M.

hodnotil v kontextu dalších provedených důkazů. Taková dovolací argumentace

ovšem nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor.

56. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je nadto nutno zdůraznit, že

nalézací soud ve věci provedl řadu důkazů, a to nejen důkazy, které navrhovala

podaná obžaloba, ale i důkazy, které navrhovala obhajoba, takže důkazy

neprováděl jednostranně a selektivně. Následně se soudy, a to zejména soud

prvního stupně, řádně a precizně vypořádaly s tím, kdo byl tvůrcem dané

konstrukce se společností TRIBE, s. r. o. (viz body 58 až 67 odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně, bod 36 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého

stupně). Současně se soud prvního stupně zcela přiléhavě vypořádal s otázkou

věrohodnosti svědka M. (viz bod 65 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Zde je třeba akcentovat, že soud prvního stupně závěr o nevěrohodnosti jeho

výpovědi nezaložil na prostém konstatování, že svědek byl pravomocně odsouzen

pro trestnou činnost související s převedením částky 3 500 000 Kč

spoluobviněnou H. na účet společnosti TRIBE, s. r. o., nýbrž na konfrontaci

jeho výpovědi s dalšími ve věci provedenými důkazy (viz bod 64 odůvodnění jeho

rozsudku) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. I

Nejvyšší soud má stejně jako soudy nižších stupňů za to, že předmětná

konstrukce týkající se společnosti TRIBE, s. r. o., nepochybně vykazuje znaky

autorství osoby s právnickým vzděláním. Lze mít za to, že nalézací soud se

řádně vypořádal i s otázkou účasti obviněné na předmětné konstrukci (viz body

60–62, 66 rozsudku nalézacího soudu), když i vzal v úvahu komunikaci zachycenou

na audionahrávce (body 50–51 a 67–68 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

Ostatně s těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud v bodech 36, 49 a 55 jeho

usnesení, když reagoval na obdobné námitky, jaké uplatňuje obviněná v rámci

podaného dovolání.

57. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud rozhodně neshledal ve věci

existenci jakéhokoliv rozporu, natož to extrémního rozporu, když nalézací soud

provedl ve věci zcela dostatečné dokazování a v souladu se zásadami § 2 odst. 5

a 6 tr. ř. z nich vyvodil skutkové závěry, které v nich mají oporu a jež jsou

spolehlivým podkladem výroku o vině dovolatelky (srov. taktéž bod 56 usnesení

odvolacího soudu). Nejvyšší soud se tak ztotožnil se závěry soudů nižších

stupňů a pro jistou stručnost na jejich rozhodnutí (zejména na citované body)

plně odkazuje.

58. Jak již bylo konstatováno, obviněná v dovolání taktéž uvádí, že

soudy nižších stupňů nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy (výslech

D. S. a S. Š., neprověření zdrojových kódů e-mailů, které předložila

spoluobviněná). Takto uplatněnou argumentaci lze podle Nejvyššího soudu

formálně podřadit pod dovolatelkou zvolený dovolací důvod § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, avšak po obsahové stránce se jedná o

námitky neopodstatněné.

59. Nejvyšší soud považuje obecně k problematice tzv. opomenutých důkazů

za vhodné připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo

stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení

byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela

opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k

jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná

neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace,

kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať

již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj.

soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny

(srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94,

III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01,

II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Současně je ovšem nutno

zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení

všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz

neprovede, neboť soud není povinen každému takovému důkaznímu návrhu vždy

vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno rovněž dodat, že

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě

navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené

navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým

zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak

vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou

povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné,

duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn.

III. ÚS 1148/09).

60. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního

soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněné ze strany obecného

soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním

je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení

je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je

argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou

skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem.

Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité

tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v

dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno

nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS

733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

61. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již

bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny

navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové,

které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře

nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné

zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě

nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např.

rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze

dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k

porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu

návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.

Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až

situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný

deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž

nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

62. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení

důvodnosti uplatněné dovolací argumentace, přičemž dospěl k závěru, že tato je

zjevně neopodstatněná. Z rozhodnutí nalézacího soudu je totiž zjevné, že výše

zmíněné důkazní návrhy neopomenul, ale velmi podrobně se s nimi vypořádal v

odůvodnění svého rozsudku (bod 53 – zdrojové kódy e-mailů, bod 54 – navrhovaný

výslech S. Š. a 55 – navrhovaný výslech D. S.) a Nejvyšší soud pro stručnost na

jeho úvahy zcela odkazuje, když zdůvodnění neprovedení těchto navrhovaných

důkazů je zcela logicky a precizně nalézacím soudem zdůvodněno. S tímto

postupem stran rozsahu dokazování se nakonec ztotožnil i odvolací soud (bod 32,

35 a 50 usnesení soudu druhého stupně), když neprovedení těchto důkazů namítala

obviněná i v rámci odvolacího řízení. Nakonec i odvolací soud zamítl provedení

těchto důkazů v rámci odvolacího řízení (viz bod 35 odůvodnění rozhodnutí

odvolacího soudu). Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že i Nejvyšší

soud má za to, že zkoumání tzv. metadat by nemohlo přispět k náležitému

objasnění věci, když obviněná primárně nezpochybňuje skutečnost, že předmětné

e-maily mohly být zaslány z její e-mailové adresy, nýbrž to, že je nepsala ona,

ale že je mohl psát někdo jiný. Navíc je třeba uvést, že soud prvního stupně

přesvědčivě objasnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že

autorkou těchto e-mailů je právě obviněná (viz bod 60 odůvodnění rozsudku soudu

prvního stupně), přičemž jeho závěry jsou zcela logické. Obdobná je situace v

případě navrhovaného výslechu svědka D. S., když v dané věci z hlediska

naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu skutečně není rozhodující,

kdo sepsal smlouvu mezi společnosti TRIBO s. r. o. a spoluobviněnou, nýbrž to,

kdo tuto konstrukci vymyslel a zda obviněná věděla o fiktivnosti závazku

vyplývající z této smlouvy a jak se na vytvoření této konstrukce podílela.

Podle Nejvyššího soudu tedy v dané věci není pochyb o tom, že soud prvního

stupně provedenými důkazy zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou

důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2

odst. 5 tr. ř.). Dovolatelkou navrhované důkazy tak byly evidentně nadbytečné.

Nejvyšší soud se tak s postupem soudů nižších stupňů ztotožnil a považuje za

nadbytečné zde opakovat jejich závěry, a proto na ně (zejména na uvedené body)

pro stručnost odkazuje. Nejvyšší soud tak obviněné nepřisvědčil v této námitce

a vyhodnotil její argumentaci jako zcela zjevně neopodstatněnou.

63. Nejvyšší soud si je vědom toho, že obviněná v doplnění svého

dovolání namítá, že dozorující státní zástupce se osobně účastnil jednotlivých

úkonů, především pak výslechu svědků, kterým taktéž kladl otázky a často úkony

řídil a vedl. Současně akcentuje, že podala proti usnesení o zahájení trestního

stíhání v zákonné lhůtě stížnost, o které však rozhodl týž státní zástupce, a

to navzdory § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Podle dovolatelky tak bylo trestní

řízení vedeno nezákonným způsobem. To logicky ovlivňuje i zákonnost všech

důkazů získaných v trestním řízení, a to po rozhodnutí o zamítnutí stížnosti

dovolatelky proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Tuto argumentaci

přitom podřazuje pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé

alternativě.

64. Podle Nejvyššího soudu však takto uplatněnou argumentaci nelze pod

zvolený dovolací důvod podřadit, jak bude následně rozvedeno. Nejprve je třeba

skutečně toliko obecně z pohledu tvrzení obviněné stran tzv. plodu z otráveného

stromu za vhodné připomenout, že v případě, kdy dojde ze strany státního

zástupce k porušení zákona spočívajícího v tom, že učiní pokyn či udělí souhlas

k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a posléze rozhodne, v rozporu s

ustanovením § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., o stížnosti obviněného, kterou proti

předmětnému usnesení o zahájení trestního stíhání podal, tak toto pochybení

samo o sobě neznamená, že všechny opatřené důkazy ve věci jsou v důsledku

tohoto procesního pochybení v dalším řízení nepoužitelné (viz rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 204/2003).

65. Lze mít za to, že obviněná svoji dovolací argumentaci stran naplnění

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě

postavila na tom, že dozorový státní zástupce se měl osobně účastnit úkonů v

přípravném řízení, především pak výslechu svědků, aniž by je ovšem blíže

specifikovala. Zde považuje Nejvyšší soud za vhodné pro jistou přesnost uvést,

že z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že státní zástupce se procesně

použitelných výslechů svědků nezúčastnil, tento se zúčastnil toliko podání

vysvětlení některých osob podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Tyto úřední

záznamy o podaných vysvětleních ovšem nejsou v dalším řízení jako důkazy

použitelné s výjimkou postupu podle § 211 odst. 6 tr. ř., který ovšem v dané

věci nepřicházel v úvahu, když tyto osoby byly následně v rámci přípravného

řízení vyslechnuti jako svědci. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že

Nejvyšší soud již ve svých souvisejících rozhodnutích [usne,sení Nejvyššího

soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 4 Tdo 965/2022, usnesení ze dne 19. 2. 2024,

sp. zn. 4 Tz 109/2023 (zrušené posléze nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 3.

2025, sp. zn. III. ÚS 1096/24), a následné usnesení ze dne 30. 4. 2024, sp. zn.

4 Tz 15/2025] v trestní věci svědka M., jenž uplatnil obdobnou argumentaci,

konstatoval, že účast státního zástupce na úkonech, resp. na výslechu svědků či

obviněných je pouze realizací jeho oprávnění podle § 174 odst. 2 písm. c) tr.

ř., neboť zákon mu i umožňuje provést v rámci přípravného řízení sám jednotlivé

úkony. Jedná se tedy o jeho zákonné oprávnění, ze kterého nelze dovozovat jeho

vyloučení z toho, aby rozhodoval o podaných stížnostech proti rozhodnutí

policejního orgánu. Jinak vyjádřeno, tato námitka (toliko obviněnou obecně

vyjádřená) nejen že nespadá pod zákonem vymezené dovolací důvody, ale ani z

pohledu jejího dopadu do základních práv obviněné nemá předestřená skutečnost

nijakého dopadu, jenž by odůvodňoval kasační zásah Nejvyššího soudu.

66. Pokud následně obviněná tuto svou námitku rozvíjí v replice na

vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kde daný pokyn

spatřuje v tom, že dozorující státní zástupce postoupil policejnímu orgánu

poznatky zjištěné v rámci hlavního líčení konanému proti svědkovi M. s tím, aby

byly zahájeny úkony trestního řízení, pak především tuto námitku uplatňuje až

po dovolací lhůtě, takže se jí nemůže Nejvyšší soud v rámci podaného dovolání

relevantně zabývat (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003,

sp. zn. 6 Tdo 251/2003, nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III.

ÚS 1706/08, rozhodnutí Ústavního osudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS

692/20 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo

555/2024). Nadto se jedná i o námitku zcela zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší

soud v tomto směru musí souhlasit s vyjádřením státního zástupce, že pokyn k

zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. ř. je postup zcela

legitimní, neboť se jednalo o poznatek o eventuálním spáchání trestné činnosti,

který byl zjištěn v rámci řízení před soudem a který byl povinen státní

zástupce z úřední povinnosti postoupit (viz § 2 odst. 3 tr. ř., § 8 odst. 1 tr.

ř.) policejnímu orgánu. Skutečnost, že tento poznatek státní zástupce postoupil

k prověření podle § 158 odst. 3 tr. ř. pak nevylučuje státního zástupce z

rozhodování o stížnosti podané proti usnesení vydanému podle § 160 odst. 1 tr.

ř. Je tomu tak proto, že uvedený pokyn se netýkal zahájení trestního stíhání

obviněné, nýbrž pouze zahájení úkonů trestního řízení. Nejedná se o stejnou situaci (jak by se možná z bodu 45 odůvodnění usnesení

odvolacího soudu mohlo zdát), která byla identifikována v trestní věci již

odsouzeného M., kde byl Nejvyšším soudem identifikován v postupu dozorového

státního zástupce pokyn, resp. souhlas (v materiálním slova smyslu) se

zahájením trestního stíhání. Po obsahové stránce tak není k námitkám obviněné

namítané usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2024, sp. zn. 4 Tz 109/2023

přiléhavé a použitelné. Na závěr ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést,

že postoupení určitého poznatku o možném spáchání trestné činnosti ještě

neznamená, že skutečně byla trestná činnost spáchána, toto má právě prověřit

následný postup policejního orgánu podle § 158 odst. 1, 3 tr. ř.

67. Obviněná pak pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

podřazuje námitky ohledně nejednoznačnosti identifikace poškozeného, když na

jednu stranu akcentuje, že poškozený nemohl být uveden v omyl a současně, v

duchu zásady, že soud zná právo, tvrdí, že nemohly s již odsouzenou H. uvést v

omyl soud. K posledně zmíněnému dodává, že odvolací soud vadně aplikoval

rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 3.

2024, sp. zn. 15 Tdo 960/2023, když se nezabýval jeho bližšími podrobnostmi.

Přitom upozorňuje na to, že předmětná konstrukce se společností TRIBE, s. r.

o., nemohla reálně vůbec soud uvést v omyl, ale ani poškozeného P. Je

přesvědčena, že se tak jedná o nezpůsobilý pokus, potažmo pokus nezpůsobilým

prostředkem, který objektivně nemohl vyvolat žádné právní následky. V této

souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 843/2016.

Podle obviněné nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu,

když domnělý útok nebyl způsobilý žádnou dotčenou osobou, ale ani soud, uvést v

omyl. Namítá tak nesprávné právní posouzení věci.

68. Takto uplatněné námitky lze podle Nejvyššího soudu sice podřadit pod

namítaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně po

obsahové stránce se opět jedná o námitky zcela zjevně neopodstatněné. Předně je

třeba uvést, že odvolací soud souhlasil se soudem nalézacím, že poškozeným ve

věci byl právě bývalý manžel spoluobviněné H., tedy svědek P. Tomu nakonec

odpovídalo i znění podané obžaloby. Soudy nižších stupňů považovaly na základě

provedených důkazů za prokázané, že poškozený měl být uveden v omyl tím, že ze

strany spoluobviněné a obviněného došlo k uplatnění neexistujícího společného

závazku v žalobě o vypořádání SJM, když zároveň byly z jejich strany před

podání žaloby vytvořeny určité právní dokumenty dokládající existenci tohoto

fiktivního závazku, včetně převodu částky 3 500 000 Kč na účet svědka M.,

přičemž toto jejich jednání bylo vedeno snahou snížit reálnou hodnotu

potencionálně děleného majetku, resp. jeho části, která by na základě

vypořádání s bývalou manželkou svědkovi měla náležet. Tedy soudy nižších stupňů

řádně objasnily, v čem spočívalo naplnění znaků uvedení v omyl poškozeného.

Není ani pochyb o tom, že poškozený byl zcela nepochybně nucen k tomu, aby se

jednak k otázce existence tohoto závazku určitým způsobem postavil, tedy zda ho

uznává či nikoliv a tomuto přizpůsobil svou procesní taktiku v rámci vedení

sporu o vypořádání SJM. Nelze ani souhlasit s tvrzením obviněné, že by od

počátku řízení byl za osobu uvedenou v omyl považován soud a nikoli svědek P.

(bod 38, 39, 41, 55 usnesení odvolacího soudu), když soud druhého stupně se

vypořádal i s námitkou, že poškozený P. neměl postavení poškozeného v řízení

vedeném proti svědkovi M. (viz body 74, 89 odůvodnění rozsudku soudu prvního

stupně, dále viz body 39 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).

69. Nad rámec úvah odvolacího soudu týkajících se této námitky je třeba

zdůraznit, že byť skutečně není pochyb o tom, že nyní projednávaná trestní věc

a trestní věc svědka M. spolu určitým způsobem souvisí, tak se jedná o dva

samostatné skutky. V nyní projednávané věci to byly totiž obviněná a

spoluobviněná H., které se nejprve pokusily podvést svědka P., přičemž v

důsledku toho byla převedena částka 3 500 000 Kč na účet svědka M. Ve věci

týkající se svědka M. pak skutek spočíval v tom, že tento zpronevěřil peníze

spoluobviněné H., které ona sama v rámci svého trestněprávního jednání zaslala

na jeho účet a kterým se chtěla obohatit na úkor poškozeného P. Zde je třeba

zdůraznit, že dohoda o tom, že závazek vůči TRIBE, s. r. o., není součástí SJM

byla uzavřena až v říjnu 2017, když do té doby, byl tento závazek v rámci

řízení o vypořádání SJM obviněnou a spoluobviněnou uplatňován (obviněnou do

doby jejího právní zastupování spoluobviněné). Jednání dovolatelky a již

odsouzené H. tak záměrně směřovalo k tomu, aby uvedlo svědka P. a jeho právní

zástupkyni v omyl, ovlivňovalo jeho procesní taktiku a vyvolalo zcela reálnou

možnost, že tato taktika přijme poškozeného uzavřít smír, když nakonec nelze

vyloučit ani variantu, že by soud po provedeném dokazování uznal existenci

tohoto tvrzeného závazku.

70. Pokud obviněná tvrdí, že soud druhého stupně uzavřel, že v omyl byl

uveden soud, tak se z její strany jedná toliko o její intepretaci rozhodnutí

tohoto soudu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že odvolací soud jen obecně

reagoval na tvrzení obviněné, že soud nelze ve sporném řízení uvést v omyl, a

to právě s odkazem na relevantní judikaturu (viz bod 40 odůvodnění rozhodnutí

soudu druhého stupně), tedy netvrdil, že v omyl měl být v dané věci uveden

soud. Jinak vyjádřeno, argumentace odvolacího soudu k možnosti uvést v omyl

soud pak směřuje právě k potenci reálných dopadů konstrukce TRIBE, s. r. o., na

řízení o vypořádání SJM. I Nejvyšší soud musí souhlasit s odvolacím soudem, že

obecně nelze soud vyloučit z okruhu subjektů, jež lze uvést v omyl, neboť

takový názor by vedl k neudržitelným důsledkům. Proto předmětná konstrukce

byla způsobilá naplnit zákonné znaky trestného činu podvodu i v řízení před

civilním soudem, když soud by mohl být uveden v omyl za situace, kdy by dospěl

k závěru, že předmětný závazek existoval a že tento je nutno vzít v úvahu při

vypořádaní SJM. Zde je třeba zdůraznit, že obecně není vyloučeno, aby v rámci

jednoho skutku bylo postupně uvedeno v omyl či jednalo v omylu více subjektů, a

to v návaznosti na způsob spáchání skutku z hlediska dokonání trestného činu

podvodu. Tato úvaha je v dané pouze hypotetická, když taková situace v dané

věci nenastala.

71. Nejvyšší soud proto uzavírá, že argument obviněné, že konstrukce se

společností TRIBE, s. r. o., byla od počátku neúčinná a nemohla vyvolat nijaký

efekt, je nepřípadná, když z výše předestřeného je zřejmé, že zcela reálně

hrozilo, že jednání obviněné a spoluobviněné bude úspěšné. Nakonec pokud by se

dovolatelka a spoluobviněná reálně nedomnívaly, že jejich jednání může vést k

obohacení spoluobviněné I. H. ke škodě poškozeného Z. P., tak by k němu

nepřistoupily. Navíc nelze ani vyloučit, jak již bylo naznačeno, že poškozený

by např. z neznalosti či z důvodu, že by nebyl v řízení o vypořádání SJM právně

zastoupen, tento fiktivní závazek uznal, nebo by uzavřel s již odsouzenou H.

smír ovlivněný danou konstrukcí, přičemž nelze ani vyloučit, že by soud

existenci tohoto závazku uznal. Tedy že by tím došlo v důsledku jejich

podvodného jednání k neoprávněnému rozmnožení či uchování majetku obviněné,

jinak vyjádřeno k jejímu obohacení. Dovolatelku nemůže tedy zbavit trestní

odpovědnosti, že fiktivní závazek vůči TRIBE, s. r. o., ať již z jakéhokoli

důvodu, nebyl v řízení dotvrzen (bod 44 usnesení odvolacího soudu). Zmíněné

námitky obviněné tak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné.

72. Obviněná dále namítá nepatrnou společenskou škodlivost svého jednání

a dovolává se aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Podle Nejvyššího

soudu, lze sice dovolatelkou uplatněnou argumentaci čistě z formálního hlediska

pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, avšak v posuzované

věci je zcela zjevně nedůvodná. Na námitku aplikace subsidiarity trestní

represe, byť ve vztahu k námitce již odsouzené H., reagoval odvolací soud v

bodě 58 jeho usnesení. Nejvyšší soud tak pouze stručně rekapituluje, že zmíněná

zásada představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska

řídí aplikace trestního práva. Lze ji chápat tak, že trestní represe je krajním

prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Je vyjádřena v § 12 odst.

2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní

důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve

kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který

trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto

zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin,

který vykazuje všechny znaky uvedené v tr. zákoníku, je trestným činem. V

případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost

za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů

korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12

odst. 2 tr. zákoníku.

73. Zároveň platí, že společenská škodlivost však není zákonným znakem

trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování

zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Neposuzuje se v obecné povaze, nýbrž je ji vždy třeba zvažovat v konkrétním

případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji

zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2

tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty

trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s

ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu

nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný

skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím

trestným činům dané skutkové podstaty.

74. Nejvyšší soud má na rozdíl od obviněné za to, že její jednání v

posuzované věci nevykazovalo žádné výjimečné rysy, díky nimž by bylo možno

říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné

činnosti a že by uplatnění trestní odpovědnosti bylo vůči její osobě v této

věci nepřiměřené. Naopak je zjevné, že jednání obviněné se jeví jako vysoce

společensky škodlivé, když to spočívalo ve vytvoření poměrně sofistikované

konstrukce, jež měla zapříčinit zkrácení majetku poškozeného ve výši škody

značné. Svým jednáním obviněná naplnila dokonce znaky kvalifikované skutkové

podstaty zločinu podvodu spáchaného v pokusu, přičemž nelze ani odhlédnout, že

tak činila jako advokátka. Tedy osoba, jež by měla obecně požívat vyšší

důvěryhodnosti, jestliže je tato profese spojena s pravidly stavovského

etického kodexu, podle kterého jsou advokáti všeobecně povinni chovat se

poctivě, čestně a slušně tak, aby přispívali k důstojnosti a vážnosti

advokátního stavu. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s odvolacím soudem stran

závěru o vysoké společenské škodlivosti jednání obviněné (bod 60 usnesení soudu

druhého stupně), a to i přes skutečnost, že jednání popsáno pod skutkem I bylo

ukončeno ve stadiu pokusu, a to zejména s ohledem na již výše zmíněnou

promyšlenost podvodu a škodu, která poškozenému hrozila.

75. Jelikož námitky dovolatelky stran přečinu křivé výpovědi a

nepravdivého znaleckého posudku (skutek II) jsou podmíněny úspěchem jejích

námitek do skutku pod bodem I, kterým Nejvyšší soud nepřisvědčil, nepovažoval

za nutné se k této argumentaci obviněné vyjadřovat. Nadto nelze přehlédnout, že

tyto námitky do skutku pod bodem II jsou formulovány zcela obecně a Nejvyšší

soud si argumentaci za dovolatelku nemůže domýšlet a dotvářet (viz přiměřeně

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 330/2015), když

právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněné

obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Lze pouze stručně konstatovat, že v řízení je

zcela nade vší pochybnost vina dovolatelky (a to jak ke skutku I, tak i ke

skutku II) prokázána a v této souvislosti lze zejména odkázat na zcela podrobný

a stran odůvodnění nadstandardní rozsudek soudu prvního stupně, jehož závěry

pak argumentačně upevňuje odvolací soud.

76. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že z předloženého spisového materiálu

vyplývá, že soudy nižších stupňů věnovaly této věci dostatečnou pozornost a

Nejvyšší soud neseznal, že by jejich postupem byla porušena jakékoliv základní

práva obviněné. Naopak, trestní řízení vedené vůči dovolatelce dostálo veškerým

nárokům spravedlivého procesu. Nejvyšší soud s odkazem na bod 57 usnesení

odvolacího soudu, opětovně připomíná, že právo na spravedlivý proces není možno

vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež

odpovídá představám obžalovaných (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5.

2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).

77. Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné pouze pro komplexnost a s

ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněné dodat, že problematikou

stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti

reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se

zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém

rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i

Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný

závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na

odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na

každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může

omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku).

Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro

dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že

soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

V.

Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

78. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněná podala

dovolání z důvodů, které lze částečně podřadit pod dovolací důvody uvedené v §

265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně

neopodstatněné. Protože nebyly naplněny tyto dovolací důvody, nemohlo dojít ani

k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

79. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné

rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho

Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“.

Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněné, rozhodl o

něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1

písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v

neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se

na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o

odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na

okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný

prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 5. 2025

JUDr. Marta Ondrušová

předsedkyně senátu