4 Tdo 399/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. září 2009 v neveřejném zasedání o
dovolání, které podal obviněný M. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 61/2007, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. A. o d m í t á .
Obviněný M. A. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2008 sp. zn.
90 T 61/2007, uznán vinným trestným činem loupeže podle ustanovení § 234 odst.
1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle
ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.
zák. tím, že společně s J. B. dne 23. 7. 2006 v době kolem 0:45 hod. v zahradní
chatce pod ul. Č., mezi ul. F. n. a ul. S. v B. nejprve pod pohrůžkou spálení
občanského průkazu, který vzali V. V., a začali jej skutečně pálit a poté za
užití fyzického násilí v podobě opakovaných úderů do tváře formou facky a
obviněný M. A. úderem dřevěnou tyčí do hlavy, který poškozená vykryla vlastní
rukou, přinutili jmenovanou vydat finanční hotovost ve výši 1 200,- Kč, neboť
věděli, že jmenovaná má u sebe peníze ze sociální dávky, a obviněný M. A. se
tohoto skutku dopustil, ačkoliv byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp.
zn. 8 T 79/98 ze dne 5. 11. 1998 odsouzen za spáchání trestného činu loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody ve výměře 6 let, z jehož
výkonu byl propuštěn dne 5. 3. 2004.
Za to a za sbíhající se trestnou činnost byl obviněný odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu
na území hlavního města P. na dobu dvou let a na území města B. na dobu tří
let.
Proti uvedenému rozhodnutí si podal obviněný M. A. odvolání, o němž rozhodoval
Krajský soud v Brně, který rozsudkem ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008
zrušil ohledně obviněného M. A. rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a
podle ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného
vinným trestným činem loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., kterého
se dopustil tím, že společně s J. B. dne 23. 7. 2006 v době kolem 0:45 hod. v
zahradní chatce na ulici Č. mezi ulicemi F. n. a S. v B., nejprve pod pohrůžkou
spálení občanského průkazu, který vzali V. V., a začali jej skutečně pálit a
poté za užití násilí v podobě opakovaných úderů do tváře formou facky a
obviněný M. A. úderem dřevěnou tyčí do hlavy, který poškozená vykryla rukou,
přinutili jmenovanou vydat finanční hotovost ve výši 1 200,- Kč, neboť věděli,
že jmenovaná má u sebe peníze ze sociální dávky.
Za to a za sbíhající se trestnou činnost byl obviněný odsouzen k souhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku se zařazením do věznice s
ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hlavního
města P. na dobu dvou let a na území města B. na dobu tří let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To
334/2008, si podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., tedy
že trestní stíhání bylo vedeno, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné, a že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na
nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolatel
uvedl, že za tentýž skutek, pro který bylo proti němu vedeno trestní stíhání a
pro který byl uznán vinným napadeným rozsudkem, byl již jednou potrestán. Bylo
to na základě příkazu o uložení napomenutí za přestupek vydaný dne 17. 10. 2006
přestupkovou komisí Městské části B. – Č., kterým byl obviněný uznán vinným z
přestupku proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zák.
o přestupcích. Citované rozhodnutí pak nabylo právní moci dne 23. 11. 2006. I
přesto, že obviněný na tuto skutečnost po celou dobu trestního řízení
upozorňoval, žádný z rozhodujících soudů tuto námitku poukazující na překážku
věci rozhodnuté neakceptoval. Nalézací soud měl zato, že se v daném případě
nejedná o totožné skutky, odvolací soud se touto okolností vůbec nezabýval,
ačkoliv na ni podané odvolání poukazovalo.
V podrobnostech pak dovolatel uvedl, že skutek, pro který mu bylo komisí pro
projednávání přestupků Městské části B. – Č. uloženo napomenutí, je totožný se
skutkem, pro který byl uznán vinným napadeným rozsudkem. Nebyl tak postihován
za dvoje rozdílné jednání, ale byl postihován za totožné jednání, kterého se
dopustil ve stejný den, přičemž naprosto není rozhodné, do jaké míry se toto
jednání shoduje ve svém popisu v detailech s tím, co je vymezeno v obžalobě a
za co byl postihnut v přestupkovém řízení. Lze mít podle něho bezpochyby za to,
že se v tomto případě jedná o totožnost skutku jak v otázce jednání tak i v
otázce následku a nikoli o dva rozdílné skutky.
Tento závěr dovolatel opřel o srovnání popisů jednání, za něž byl odsouzen v
přestupkovém a trestním řízení. Na podporu svých právních závěrů pak odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod sp. zn. T 736. Zdůraznil, že právní věta vyvozená z
uvedeného rozhodnutí zobecňuje, že je porušením zásady ne bis in idem ve smyslu
ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod, jestliže obviněný byl trestně stíhán a odsouzen pro stejný skutek,
který byl jako čin trestně právní povahy již dříve projednán příslušným
správním orgánem v přestupkovém řízení, jenž skončilo pravomocným rozhodnutím,
kterým byl tento čin obviněného posouzen jako přestupek, pokud ke zrušení
tohoto rozhodnutí správního orgánu nedošlo. V takovém případě ustanovení § 11
odst. 1 písm. j) tr. ř. ve spojení s ustanovením čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě
o ochraně lidských práv a základních svobod činí trestní stíhání
nepřípustným.
K dovolacímu důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel
uvedl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Současně nebyl
proveden důkaz, který by svědčil o vině obviněného. V této souvislosti poukázal
na výpověď spoluobviněného B., poškozené, jejíž výpověď je podle jeho názoru
rozporuplná, a svědků L. a Š. Dovolatel dále poukázal na možný motiv jednání
poškozené, která chtěla podle jeho názoru obviněným škodit, což podle něj
dokládá fakt, že nebyla zraněná, ačkoliv by podle intenzity útoku obviněných,
tak jak ho popsala, zraněná být měla.
Vzhledem ke skutečnosti, že výpovědi všech svědků jsou značně rozporné a
neurčité, nelze podle dovolatele učinit jednoznačný závěr o jeho vině. To
svědčí o nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně
právním posouzení. Ačkoliv Nejvyšší soud není příslušný k přezkoumávání a
hodnocení jednotlivých důkazů, měl by tak podle nálezů Ústavního soudu ČR
učinit za stavu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními
závěry, který je ve výše popsaném případu jednoznačně patrný. (Srov. ústavní
nálezy sp. zn. III. ÚS 258/99 a sp. zn. II. ÚS 404/98).
V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §
265k odst. 1, § 265l odst. 1, § 265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského
soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To 334/2008, a přikázal tomuto
soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, ad eventum aby
zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To
334/2008, sám ve věci rozhodl a trestní stíhání podle ustanovení § 223 odst.
1 tr. ř. zastavil. Obviněný pak souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění ustanovení § 265h odst. 2 věty první
tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“). Po rekapitulaci dovolání obviněného státní
zástupce konstatoval, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu
podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tomuto dovolacímu důvodu
obsahově odpovídají, ale nejsou důvodné.
Při posuzování, zda pravomocné rozhodnutí učiněné v přestupkovém řízení zakládá
překážku trestního stíhání, je totiž nutno přihlédnout k tomu, že výše citované
ustanovení Protokolu č. 7 k Úmluvě obsahuje zákaz dvojího stíhání pro tentýž
trestný čin, nikoli pro tentýž skutek. Na rozdíl od teorie i praxe českých
orgánů činných v trestním řízení při uplatňování zásady ne bis in idem vychází
uvedené ustanovení nikoliv z totožnosti skutku, ale z totožnosti právní
kvalifikace. Taktéž Evropský soud pro lidská práva nepovažuje dvojí stíhání pro
tentýž skutek za porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu, pokud se jedná o stíhání pro
různé činy, které mají rozdílné znaky skutkových podstat, a vychází tedy nikoli
z totožnosti skutku, ale z totožnosti právní kvalifikace. Ustanovení § 11 odst.
1 písm. j) tr. ř. stanoví důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně
pouze v případě, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku následuje trestní
stíhání pro trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako přestupek. V
podrobnostech státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3
Tdo 1026/2006.
Následně státní zástupce srovnal znění skutkových podstat trestného činu
loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. a přestupku proti občanskému
soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) přestupkového zákona a dospěl k
závěru, že pojmové znaky těchto skutkových podstat jsou podstatně rozdílné.
Zejména pak poskytují ochranu rozdílným okruhům společenských vztahů. Trestný
čin loupeže je trestným činem se dvěma objekty a poskytuje ochranu osobní
svobodě i majetku, kterého se chce pachatel zmocnit. Shora uvedené ustanovení o
přestupku proti občanskému soužití žádný z těchto objektů nechrání, neboť se
vztahuje k ochraně před méně závažnými útoky na klidné občanské soužití. Jeho
znaky pak korespondují po formální stránce znakům trestných činů podle
ustanovení § 196, § 197a, § 221 odst. 1, popř. § 202 odst. 1 tr. zák., nikoli
znakům trestného činu loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr.
zák.
Vzhledem k výše uvedené rozdílnosti formálních znaků skutkových podstat obou
deliktů tedy předchozí postih za přestupek proti občanskému soužití podle § 49
odst. 1 písm. c) přestupkového zákona nevytváří překážku pro trestní postih
dovolatele za trestný čin loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. Je
tomu tak bez ohledu na to, že některé skutkové okolnosti jsou v rozhodnutí o
přestupku a v následujícím odsuzujícím rozsudku vymezeny shodně.
Pokud jde o dovolatelem tvrzený dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., nelze podle státního zástupce opomenout, že tento dovolací
důvod slouží k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají na
nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu nelze vytýkat nesprávnost či
neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů. Dovolatel
ovšem v rámci tohoto důvodu nevznáší jedinou námitku, ve které by vytýkal
nesoulad mezi skutkovými okolnostmi vylíčenými ve skutkové větě a zákonnými
znaky trestného činu loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., popř.
nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Dovolatel pouze brojí proti
hodnocení důkazů soudy a na podkladě této polemiky prosazuje vlastní skutkovou
verzi, podle které se jednání kladeného mu za vinu vůbec nedopustil. Námitky
dovolatele jsou výlučně skutkového charakteru, jenž deklarovanému dovolacímu
důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu
důvodu obsahově neodpovídají. Pokud pak obviněný poukazuje na extrémní
nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci,
neuvádí žádné konkrétní námitky, ze kterých by bylo možno tvrzený extrémní
rozpor dovodit. Námitky obviněného uvedené u tohoto dovolacího důvodu jsou pak
zčásti zjevně nedůvodné a zčásti obsahově neodpovídají formálně deklarovanému
dovolacímu důvodu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání dovolání obviněného M. A. podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše
uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné
přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp.
zn. 3 To 334/2008, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst.
1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle ustanovení § 265d odst. 1 písm.
b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku
rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje
náležitosti obsahu dovolání podle ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž
zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem
uplatněných dovolacích důvodů.
Dovolatel nepřípustnost svého trestního stíhání spatřuje konkrétně v tom, že
byl odsouzen rozsudkem Krajského soudem v Brně ze dne 23. 7. 2008 sp. zn. 3 To
334/2008, pro skutek kvalifikovaný podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák.,
kterého se dopustil jednáním popsaným v úvodu tohoto rozhodnutí Nejvyššího
soudu, ačkoliv již bylo o totožném skutku rozhodnuto ve správním řízení
komisí pro projednávání přestupků města B. - Městské části B. – Č., a to
příkazem o uložení napomenutí za přestupek ze dne 17. 10. 2006, který nabyl
právní moci dne 23. 11. 2006.
Tato námitka věcně zcela odpovídá dovolacímu důvodu vymezenému v ustanovení §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., a proto se jí Nejvyšší soud blíže zabýval.
Podle odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se oba obvinění hájili tím, že
věc nelze rozhodnout a trestní stíhání by se mělo zastavit, neboť je zde
překážka věci rozhodnuté. To proto, že za skutek již byli postihnuti v
přestupkovém řízení. Nalézací soud však dospěl k závěru, že skutek, pro který
se vede trestní řízení, není totožný se skutkem, pro který byli obvinění
postiženi v přestupkovém řízení. Tyto skutky pak podle soudu nejsou totožné,
neboť nejsou totožné podstatné prvky tohoto skutku. Proto trestní stíhání nelze
podle ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. zastavit. Kdyby byl skutek, pro
který je vedeno trestní řízení, shodný se skutkem již projednaným v
přestupkovém řízení, muselo by být trestní stíhání obviněných zastaveno v
souladu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských
práv a základních svobod. Pro úplnost nutno podotknout, že odvolací soud se
této problematice nevěnoval.
Ve své argumentaci pak dovolatel odkázal na příslušná ustanovení mezinárodních
smluv, která řeší problematiku zásady „ne bis in idem“, jakož i na rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 738/2003. Nutno však upřesnit, že citovaný
rozsudek se zabývá případem, kdy přestupkové řízení o skutku bylo zahájeno na
základě odevzdání věci policejním orgánem podle ustanovení § 159a odst. 1 písm.
a), písm. b) tr. ř. (podle něhož policejní orgány odevzdají věc příslušnému
orgánu k projednání přestupku, příp. jiného správního deliktu, nebo jinému
orgánu ke kázeňskému, příp. kárnému projednání), tato věc byla pravomocně v
přestupkovém řízení skončena, ale poté bylo znovu zahájeno trestní stíhání o
témže skutku.
Z toho je patrno, že citovaný rozsudek nelze vztáhnout na situaci dovolatele
M. A., neboť v jeho případě bylo nejdříve rozhodnuto o přestupku, byla mu
uložena sankce ve formě napomenutí a až teprve poté bylo zahájeno a pravomocně
skončeno řízení o trestném činu. Z trestního spisu a ze správního spisu
vedeného v přestupkovém řízení, který si Nejvyšší soud vyžádal, totiž plyne, že
rozhodnutí o uložení napomenutí za přestupek bylo učiněno dne 17. 10. 2006 a
nabylo právní moci dne 23. 11. 2006 a trestní stíhání obviněného bylo zahájeno
Policií ČR usnesením o zahájení trestního stíhání dne 13. 4. 2007 (viz č.l. 37
spisu).
Při posouzení problematiky nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu uplatnění
zásady ne bis in idem Nejvyšší soud pokládá za potřebné nejprve poukázat na
zakotvení zásady ne bis in idem v právním řádu České republiky. Zmíněná zásada,
tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a okolnosti zakládající
nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných
ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v mezinárodních
smlouvách, jimiž je Česká republika vázána.
Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání
z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a
ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) a ustanovení § 11a tr. ř. Z norem
obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají
klíčový význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech a článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a
základních svobod. Ve smyslu článku 10 Ústavy jsou mezinárodní smlouvy, k
jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána,
součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon,
použije se mezinárodní smlouva. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. pak
výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že
jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika
vázána.
Nelze rovněž opomenout, že v souvislosti s vnitrostátní aplikací mezinárodních
smluv ve spojení s ustanovením § 11 odst 1 písm. j) tr. ř. stanovil Nejvyšší
soud ve svém usnesení ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 5 Tdo 178/2002, specifické
podmínky schopnosti mezinárodní smlouvy k přímému použití. V tomto rozhodnutí
Nejvyšší soud konstatoval, že odkaz na mezinárodní smlouvu, jíž je Česká
republika vázána, obsažený v ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. znamená,
že taková mezinárodní smlouva musí stanovit důvod pro zastavení trestního
stíhání jednoznačně.
Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, nadepsaný rubrikou „Ne bis in
idem“ (Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát, Right not to be tried or
punished twice, Droit à ne pas être jugé ou puni deux fois), v českém
překladu publikovaném ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být stíhán nebo
potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin,
za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a
trestního řádu tohoto státu“.
Zásadu „ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je tedy na místě vztáhnout jak na činy
patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající
mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu.
V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě
následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako
trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě
následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a
poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě
následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a
poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou
takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou
případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek). Zákaz
dvojího stíhání a potrestání vyplývající ze zásady „ne bis in idem“ v podobě
vymezené Úmluvou se tedy uplatní ve čtyřech typově odlišných situacích:
- osobu, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo, není
možné pro týž čin znovu trestně stíhat a potrestat, a to bez ohledu na to, zda
je v daném činu nově spatřován stejný trestný čin jako v dřívějším trestním
řízení nebo jiný trestný čin,
- proti osobě, jejíž trestní stíhání pro určitý čin již meritorně skončilo,
není možné pro týž čin vést přestupkové řízení a postihnout jí za takový čin
znovu a tentokrát jej kvalifikovat jako přestupek, zatímco předtím byl takový
čin kvalifikován jako trestný čin,
- proti osobě, jejíž přestupkové řízení před příslušným správním orgánem pro
určitý čin již skončilo meritorním rozhodnutím, nelze vést další přestupkové
řízení pro týž čin
a znovu jí za něj postihnout, byť by tento čin byl po právní stránce
kvalifikován jako jiný přestupek než v prvním případě,
- osobu, jejíž přestupkové řízení pro určitý čin již meritorně skončilo
rozhodnutím příslušného správního orgánu, není možné pro týž čin trestně stíhat
a odsoudit ji, byť by byl nově tento čin kvalifikován jako trestný čin,
zatímco v již skončeném přestupkovém řízení byl kvalifikován jako přestupek.
To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí
o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného
opravného prostředku.
Navíc, s ohledem na specifické pojetí činu podle Úmluvy, nelze uvedené
principy vztáhnout na všechny činy kvalifikované správními orgány smluvních
stran této úmluvy jako přestupky, nýbrž toliko na ty z nich, které mají
trestněprávní povahu (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. B., svazek 10/2004).
K trestně právní povaze činu podle Úmluvy Nejvyšší soud připomíná, že český
překlad článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě hovoří sice o trestném činu,
ovšem z čl. 10 Protokolu č. 7 plyne, že autentická jsou znění ve francouzštině
a angličtině. Anglickému a francouzskému pojmu „offence“ a „infraction“ v
češtině ovšem odpovídá jak pojem „trestný čin“, tak pojem „přestupek“. Evropský
soud pro lidská práva vykládá ve své judikatuře pojmy „trestní
obvinění“ (criminal charge) podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a „obviněný z trestného
činu“ (charged with a criminal offence) podle čl. 6 odst. 2, 3 Úmluvy jako
pojmy autonomní, tj. nezávisle na jejich obsahu ve vnitrostátních právních
řádech smluvních států, a to z toho důvodu, aby byla ve všech smluvních státech
garantována stejná úroveň ochrany.
Evropský soud pro lidská práva pak vymezil ve své judikatuře tři kritéria pro
posouzení, zda se jedná o trestný čin v pojetí Úmluvy. Prvním kriteriem je
kvalifikace činu podle dotčeného vnitrostátního právního řádu, tj. zda
ustanovení, které delikt definuje, spadá do trestního práva. Druhé kriterium
představuje povaha deliktu z hlediska chráněného zájmu (obecný či
partikulární), adresáta normy (potenciálně všichni občané či pouze určitá
skupina osob se zvláštním statusem) a účelu sankce (odstrašující a represivní
či pouze reparační). Třetím kriteriem je druh a závažnost sankce. Druhé a třetí
kritérium jsou alternativní, nikoli kumulativní.
Na základě těchto kriterií Evropský soud pro lidská práva posoudil jako
trestní podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy též přestupky, a to na základě povahy
deliktu. Za trestné činy ve smyslu čl. 6 Úmluvy považoval ve svých rozhodnutích
např. přestupky podle ustanovení § 47 odst. 1 písm. a), c) a podle ustanovení §
49 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. (Srov. rozhodnutí ve
věcech K. v. S. a L. v. S. ze dne 2. 9. 1998). Trestní charakter přestupků byl
dovozen z toho, že norma má obecný charakter, obrací se na všechny občany
nikoliv pouze na určitou skupinu se zvláštním statusem a že uložená pokuta měla
charakter trestu majícího odradit od dalšího spáchání. I když se popsaná
judikatura Evropského soudu pro lidská práva týká čl. 6 Úmluvy, nutno ji beze
zbytku vztáhnout i na čl. 4 Protokolu č. 7, neboť v obou ustanoveních se
objevuje pojem „trestný čin“ (criminal offence), který musí být vykládán
jednotně.
Shodný názor pak zastává Nejvyšší soud i v rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 166/2006.
To konstatuje, že za trestní řízení Evropský soud pro lidská práva považuje
veškerá řízení vedená o činech kvalifikovaných podle vnitrostátního práva jako
trestné činy. Z řízení vedených o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem
jako přestupky řadí mezi řízení požívající ochrany podle čl. 6 Úmluvy a podle
čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě pouze ta, která mají trestněprávní povahu. Při
posuzování trestně právní povahy se klade důraz na typ deliktu, tedy zejména na
to, zda porušený zájem chráněný zákonem je obecný či partikulární, a v tomto
ohledu též na to, zda je daná právní norma adresována všem nebo pouze určité
skupině lidí. Jde-li v tomto směru o normu partikulární, nebude se zpravidla
jednat o trestní věc ve smyslu Úmluvy. O trestní povaze věci naopak obvykle
svědčí univerzálnost dané normy a represivní účel uplatnitelné sankce. V tomto
smyslu je zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. normou adresovanou všem občanům
nikoliv pouze omezené skupině se zvláštním postavením, když i uložené sankce
mají zjevně represivní povahu. Rozhodnutí o přestupcích podle tohoto zákona
jsou tak ve smyslu Úmluvy o lidských právech a základních svobodách věcmi
trestními (criminal matters, matiére pénale).
V neposlední řadě je pro dosah uplatnění zásady „ne bis in idem“ rozhodující
též otázka totožnosti činu, který je předmětem dvou řízení a rozhodnutí. Proto
i jí věnuje Evropský soud pro lidská práva dlouhodobě náležitou pozornost. V
nauce jde o jednu z nejdiskutovanějších otázek, kterou jednotlivé právní řády
neřeší stejně. Ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě
zakotvujícího zásadu „ne bis in idem“ jde o vyřešení toho, které prvky skutku
musí být shodné, aby byla zachována jeho totožnost (Srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2006 sp. zn. 5 Tdo 166/2006).
Co se rozumí „týmž skutkem“ zákon nedefinuje; soudní praxe vychází z toho, že
skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a
jeho následkem. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je podstatné, že o
něj jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale také v případě
úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě
úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Totožnost skutku je
zachována i při alespoň částečné shodě v jednání nebo v následku (nebo v
obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž
se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z
hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Ve stejném smyslu je
používán i pojem „čin“.
Podstata skutku je tvořena jednáním obviněného a následkem, který byl jeho
jednáním způsoben a jenž je relevantní z hlediska trestního práva, v
přestupkovém řízení pak podle zákona o přestupcích. Jednání a následek, popř.
další právně relevantní skutkové okolnosti, se při posuzování totožnosti skutku
porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku
a jak byly zjištěny v rámci přestupkového řízení, na základě něhož byl učiněn
výrok rozhodnutí o přestupku. O totožnosti skutku mohou rozhodnout jen
okolnosti a závěry skutkové, které jsou právně relevantní, nikoliv pouze závěry
právní.
Jak již bylo shora naznačeno, totožnost skutku bude zachována především při
naprostém souladu mezi popisem skutku v rozsudku a popisem skutku ve výrokové
části rozhodnutí o přestupku, přičemž nelze vycházet jen z odůvodnění
příslušných rozhodnutí, ale podstatné je vždy vymezení skutku ve výrokové části
rozsudku
a v rozhodnutí o přestupku. Pochybnosti pak nevzniknou při úplné shodě ve
skutkových okolnostech uvedených v jednotlivých rozhodnutích, kdy v jednom typu
řízení je obviněný uznán vinným trestným činem a ve druhém přestupkem, přičemž
formální znaky skutkových podstat těchto protiprávních jednání jsou shodné a
vzájemně se odlišují pouze v materiální stránce, resp. společenské
nebezpečnosti.
Teorie a praxe ovšem nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi
skutkovými okolnostmi v odsuzujícím rozsudku a v rozhodnutí o přestupku, neboť
postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi. Totožnost skutku bude
tedy zachována i v případech, kdy je úplná shoda alespoň v jednání při
rozdílném následku, nebo úplná shoda v následku při rozdílném jednání, anebo za
situace, kdy jednání nebo následek, popř. obojí, jsou alespoň částečně shodné
za předpokladu, že jsou shodné v podstatných okolnostech, jimiž se rozumějí
zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska
formálních znaků skutkových podstat trestných činů a jím po formální stránce
korespondujících přestupků, které přicházejí v úvahu. ( Srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006 sp. zn. 4 Tz 183/2005, publikovaný pod č.
10/2007 Sb. rozh. trest. s touto právní větou: „Není porušením zákazu dvojího
postihu za tentýž čin („ne bis in idem“) ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k
Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992
Sb.), byl-li obviněný jako řidič motorového vozidla v souvislosti s jednou
jízdou jednak postižen ve správním řízení pro přestupky spočívající v tom, že
nezastavil řízené vozidlo na signál policisty „Stůj“ a že po pronásledování
obviněného a jeho zastavení policií se odmítl podrobit orientační dechové
zkoušce na přítomnost alkoholu v krvi, a jednak odsouzen za trestné činy
spočívající v tom, že při zastavování jím řízeného vozidla najížděl na
policistu a že řídil vozidlo v době, kdy mu to bylo zakázáno správním orgánem.
Uvedené přestupky a trestné činy jsou totiž odlišnými skutky (činy), jejichž
zákonné znaky se nepřekrývají, byť byly spáchány v bezprostřední časové
návaznosti.“ )
Při aplikaci těchto obecných východisek na řešený případ je podstatné, že české
orgány činné v trestním řízení při posuzování překážky „ne bis in idem“
vycházejí jednak z totožnosti skutku chápané jako totožnosti rozhodných
skutkových okolností určitého činu, tak z ustanovení článku 4 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě, jenž nezakazuje opětovné stíhání a odsouzení pro tentýž skutek,
ale pro tentýž (trestný) čin a podle něhož je tudíž podstatná i totožnost
právní kvalifikace určitého činu trestněprávní povahy. To ostatně Nejvyšší soud
ve svých rozhodnutích již vícekrát uvedl (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.
zn. 5 Tdo 223/2007, sp. zn. 6 Tdo 986/2007, sp. zn. 8 Tdo 243/2008).
Takový výklad odpovídá judikatuře Evropského soudu, který v jednotlivých svých
rozhodnutích nepovažuje samotné dvojí stíhání a odsouzení pro tentýž skutek v
jeho obvyklém pojetí užívaném v České republice za porušení článku 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě, jestliže jde o stíhání a odsouzení pro takové odlišně
právně kvalifikované činy, které mají rozdílné podstatné znaky skutkových
podstat. (Srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. 5. 2000
ve věci P. a Ch. proti F.).
Z toho je nutno dovodit, že při aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr.
ř. může být stanoven důvod pro zastavení trestního stíhání jednoznačně pouze v
těch případech, kdy se po pravomocném rozhodnutí o přestupku vede trestní
stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné znaky skutkové
podstaty jako přestupek. Proto nikoliv každé pravomocné rozhodnutí o přestupku
vytváří překážku věci rozhodnuté pro trestní stíhání ohledně trestného činu
spáchaného na tomtéž skutkovém základě. Přímá aplikace článku 4 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě o zákazu dvojího trestání je v konkrétním případě
vzhledem k trestnímu stíhání závislá na tom, zda v přestupkovém řízení bylo
rozhodnuto o tomtéž skutku a zda se jednalo o činy se stejnými rozhodnými znaky
skutkové podstaty.
Podle přesvědčení Nejvyššího soudu se v posuzované trestní věci M. A. o takový
případ nejedná.
Z příkazu o uložení napomenutí za přestupek ze dne 17. 10. 2006 sp. zn. Tr
75a/2006, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2006, Nejvyšší soud zjistil, že
obviněný M. A. byl uznán vinným z přestupku proti občanskému soužití podle
ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, jehož
se dopustil tím, že dne 23. 7. 2006 v 0,50 hod. v zahradní chatě mezi ul. F.
n.. a ul. Č. v B. slovně a poté fyzicky napadl společně s J. B. paní V. V. a
zranění si vyžádalo ošetření ve zdravotnickém zařízení. Za to byla M. A.
uložena sankce ve formě napomenutí.
Podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se přestupku
dopustí ten, kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním, újmou na
zdraví, drobným ublížením na zdraví, nepravdivým obviněním z přestupku,
schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním. Objektem ochrany podle tohoto
ustanovení přestupkového zákona je klidné občanské soužití, které je takto
chráněno před drobnými útoky ve formě vyhrožování, újmy na zdraví, drobného
ublížení na zdraví, nepravdivého obvinění z přestupku, schválnosti nebo jiného
hrubého jednání.
Z rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že obviněný M. A. spáchal
trestný čin loupeže podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. tím, že společně s
J. B. dne 23. 7. 2006 v době kolem 0:45 hod. v zahradní chatce na ulici Č. mezi
ulicemi F. n. a S. v B., nejprve pod pohrůžkou spálení občanského průkazu,
který vzali V. V., a začali jej skutečně pálit a poté za užití násilí v podobě
opakovaných úderů do tváře formou facky a obviněný M. A. úderem dřevěnou tyčí
do hlavy, který poškozená vykryla rukou, přinutili jmenovanou vydat finanční
hotovost ve výši 1 200,- Kč, neboť věděli, že jmenovaná má u sebe peníze ze
sociální dávky.
Podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. kdo proti jinému užije násilí, nebo
pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, bude potrestán
odnětím svobody na dvě léta až deset let. Objektem ochrany je u trestného činu
loupeže jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce
zmocnit.
Obviněný se jednání, ve kterém byl spatřován trestný čin loupeže, dopustil
násilím ve formě úderů do tváře rukou a dřevěnou tyčí za účelem donucení
poškozené vydat finanční hotovost. Skutková podstata trestného činu loupeže
podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. byla naplněna jednáním obviněného,
které spočívalo v tom, že útočil na poškozenou v úmyslu zmocnit se její věci. V
přestupkovém řízení byl pak obviněný potrestán napomenutím za jednání
spočívající ve slovním a fyzickém napadení poškozené.
Jestliže se porovná skutek, za který byl obviněný postižen v přestupkovém
řízení, se skutkem vymezeným v odsuzujícím rozsudku, je zřejmé, že se nejedná o
situaci, při které by v rámci trestního řízení bylo rozhodováno o skutku, který
by byl právně kvalifikován jako trestný čin mající stejné znaky skutkové
podstaty jako předcházející přestupek. Jinými slovy vyjádřeno, nejde o stav,
při kterém by se znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle
ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák. a znaky skutkové podstaty přestupku proti
občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích zcela shodovaly.
Jednání obviněného se ve zmíněných popisech skutku shoduje jen do té míry, že
M. A. slovně a poté fyzicky napadl poškozenou, což skutková věta odsuzujícího
rozsudku přesněji specifikuje tím, že se tak stalo pohrůžkou spálení občanského
průkazu, jenž obvinění skutečně začali pálit, a poté násilím údery do tváře a
úderem dřevěnou tyčí do hlavy od M. A.
Z hlediska následku jednání se již oba popisy skutku vůbec neshodují. Zatímco
v popisu přestupku je jako následek uvedeno, že „zranění si vyžádalo ošetření
ve zdravotnickém zařízení“, v popisu trestného činu je jako následek napsáno,
že „přinutili jmenovanou vydat finanční hotovost ve výši 1 200,- Kč.“
Vedle této zásadní okolnosti při úvahách o důvodnosti aplikace zásady „ne bis
in idem“ v daném případě nemůže zůstat stranou ani porovnání zákonem chráněných
objektů. Porovnají-li se objekty chráněné na jedné straně skutkovou podstatou
přestupku podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o
přestupcích a na straně druhé skutkovou podstatou trestného činu loupeže
podle ustanovení § 234 odst. 1 tr. zák., pak je zjevné, že zatímco objektem
jmenovaného přestupku je ochrana klidného občanského soužití před drobnými
útoky ve formě vyhrožování, újmy na zdraví, drobného ublížení na zdraví,
nepravdivého obvinění z přestupku, schválnosti nebo jiného hrubého jednání,
objektem citovaného trestného činu je ochrana osobní svobody jako jedné ze
základních hodnot společnosti a ochrana majetku.
Z uvedeného vyplývá, že skutek, pro který byl obviněný M. A. soudem odsouzen
zahrnoval podstatnou skutkovou okolnost spočívající konkrétně v přinucení
poškozené vydat finanční hotovost, která nebyla v přestupkovém řízení řešena a
v rámci postihu formou napomenutí vyjádřena. Právní kvalifikace deliktu z
přestupkového řízení a trestného činu z trestního řízení se ve formálních
znacích jednotlivých skutkových podstat, jak je patrno z porovnání shora
citovaných ustanovení, nepřekrývaly.
Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že v posuzované trestní věci nebylo namístě
aplikovat zásadu „ne bis in idem“, neboť po pravomocném rozhodnutí o přestupku
obviněného proti občanskému soužití podle ustanovení § 49 odst. 1 písm. c) zák.
č. 200/1990 Sb., o přestupcích nebylo proti němu vedeno trestní stíhání pro
trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako uvedený přestupek. U
obviněného tudíž může být dána odpovědnost za přestupek i trestný čin.
Dovoláním napadené rozhodnutí je proto správné a zákonné.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomenul, že obdobný případ řešil Evropský soud pro
lidská práva dne 30. 7. 1998 ve věci O. proti Š. V ní stěžovatelka způsobila
dopravní nehodu, při které zranila jednoho z jejích účastníků, a byla
pokutována částkou 200 švýcarských franků za nezvládnutí kontroly vozidla v
důsledku nepřizpůsobení rychlosti podmínkám provozu podle zákona o silničním
provozu. Téměř o dva roky později byla odsouzena k pokutě 2 000 švýcarských
franků za trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle trestního zákona.
Okresní soud tuto pokutu posléze snížil na 1500 švýcarských franků a zároveň
zrušil první pokutu 200 švýcarských franků, a protože byla už zaplacena,
odečetl ji od sumy druhé pokuty. Švýcarský soud neuznal argument stěžovatelky,
podle které byl v řízení podle trestního zákona porušen princip „ne bis in
idem“. Evropský soud, k němuž byla stížnost obviněné posléze předložena,
poznamenal, že v dané věci šlo o typický případ ideálního souběhu porušení
zákona, který je charakterizován okolností, že jeden trestný čin se štěpí na
dvě odlišná porušení zákona, v tomto případě na nezvládnutí řízení vozidla a
na ublížení na zdraví z nedbalosti. V takových případech je lehčí trest
zpravidla absorbován těžším. Podle jeho názoru na stěžovatelčině situaci nebylo
nic, co by odporovalo článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě, protože ten zakazuje
dvojí odsouzení za totéž porušení zákona, zatímco při ideálním souběhu porušení
zákona jeden čin představuje dvě odlišná porušení. Evropský soud proto dospěl k
závěru, že ustanovení článku 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebylo porušeno.
Obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací
důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Opakovaně již bylo vysloveno, že Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený
v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou
výhrad dovolatele a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo
tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí
(tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či
doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy
pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, za nějž byl dovolatel
odsouzen. Dovolatel pak s poukazem na tento dovolací důvod musí namítat, že
skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec
žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným
či v jeho prospěch dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu musí uplatnit
tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby
zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v
žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
S ohledem na toto obecné konstatování je pak z obsahu podaného mimořádného
opravného prostředku zřejmé, že dovolatelem namítané vady nelze podřadit pod
jím uplatněný dovolací důvod. Přestože dovolatel formálně namítá nesprávné
právní posouzení skutku, jeho dovolací námitky, jež jsou výše konstatovány,
směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. V dovolání obviněný
nepředkládá žádnou konkrétní námitku směřující proti vadné právní kvalifikaci
soudy zjištěného činu obviněného. Dovolatel vůči rozhodnutí odvolacího soudu
fakticky namítá pouze nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž údajně
došlo v důsledku neobjektivního vyhodnocení provedených důkazů. Takové námitky
jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní a dovolací soud
proto ani není oprávněn se jimi zabývat.
Na základě obsahu spisu je pro úplnost třeba zdůraznit, že mezi skutkovými
zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním
posouzením věci není dán žádný rozpor. Odvolací soud přitom své skutkové závěry
opřel o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Vycházel
zejména z výpovědí poškozené a zakročujících policistů. Na podkladě
provedených důkazů potom soudy dospěly k závěru, že je spolehlivě vyvrácena
obhajoba obviněného.
Je tedy zřejmé, že se soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své
rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším
výtkám na jeho adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na
odůvodnění předmětného rozsudku odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek soudu
prvního stupně. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou
skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z
nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a
kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Bylo tedy možno učinit závěr, že obviněným uplatněná námitka nepřípustnosti
trestního stíhání je podřaditelná pod zákonný dovolací důvod podle ustanovení §
265b odst. 1 písm. e) tr. ř., kdežto druhá dovolatelem uplatněná námitka již
pod zákonný dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřaditelná není a stojí mimo jeho rámec.
Z výše uvedených důvodů pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle
ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když
takovýto závěr bylo možno učinit bez přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu
a obsahu dovolání, aniž by bylo nutno opatřovat další vyjádření dovolatele či
ostatních stran trestního řízení, nebo dokonce doplňovat řízení provedením
důkazů podle § 265r odst. 7 tr. ř.
Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2009
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c