4 Tdo 45/2018-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 2. 2018 o dovolání
obviněné H. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, sp.
zn. 67 To 249/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.
zn. 39 T 16/2017, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 24. 8. 2017, sp. zn. 67 To 249/2017 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 39 T 16/2017, jakož i všechna rozhodnutí obsahově
na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením
pozbyla podkladů.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se věc přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 7, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 39 T 16/2017,
byla obviněná H. K. (dále jen obviněná, popř. dovolatelka) uznána vinnou ze
spáchání přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se
podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že:
jako franchisant spolupracující na základě uzavřených smluv o
franchisingové spolupráci se společností Tesco Franchise Stores ČR, a. s., IČ:
27625761, se sídlem Vršovická 1527/68B, Praha 10, si ponechala výtěžek z
prodeje zboží, které jí bylo svěřeno společností Tesco Franchise Stores ČR, a.
s., za účelem jeho dalšího prodeje, konkrétně:
1) z prodejny Ž. s kódem F1187, nacházející se na adrese N., M.,
neodevzdala tržby za období od 17. 10. 2014 do 19. 10. 2014 v celkové výši
76.330 Kč, které si ponechala pro svoji potřebu,
2) z prodejny Ž. s kódem F1152, nacházející se na adrese K., P.,
a) za období od 17. 10. 2014 do 19. 10. 2014 neodevzdala tržbu ve výši
54.577 Kč, kterou si ponechala pro svoji potřebu,
b) za období od 14. 11. 2014 do 17. 11. 2014 neodevzdala tržbu ve výši
56.248 Kč, kterou si ponechala pro svoji potřebu,
čímž způsobila společnosti Tesco Franchise Stores ČR, s. r. o., IČ: 4621611, se
sídlem Vršovická 1527/68b, Praha 10, jakožto právnímu nástupci společnosti
Tesco Franchise Stores ČR, a. s., IČ: 27625761, škodu v celkové výši 187.155 Kč.
Za uvedený přečin uložil Obvodní soud pro Prahu 7 obviněné trest odnětí
svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku výkon trestu podmíněně obviněné odložil na zkušební dobu v trvání 3
roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku obviněné uložil, aby podle svých sil
nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozenou společnost Tesco Franchise Stores
ČR, s. r. o., IČ: 4621611, odkázal s jejím nárokem na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2017, sp. zn.
39 T 16/2017, podala obviněná odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O
podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2017, sp.
zn. 67 To 249/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil
napadený rozsudek ve výroku o trestu. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř.
nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem zpronevěry podle §
206 odst. 1, 3 tr. zákoníku napadeného z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7
ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 39 T 16/2017, uložil obviněné podle § 206 odst. 3
tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně obviněné odložil na
zkušební dobu v trvání 2 roků.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 67
To 249/2017, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a pro rozpor uvedeného rozsudku s
ústavními principy spravedlivého procesu.
Obviněná v podaném dovolání nejprve shrnula skutkový děj, který byl
zjištěn soudy nižších stupňů (bod II. dovolání). Poukazuje na postup poškozené
společnosti, která jí nepoukázala splatnou provizi nikoliv na základě
konkrétního smluvního oprávnění, ale proto, že se „tzv. bála o své peníze“.
Protože musela uhradit mzdy svých zaměstnanců, rozhodla se uplatnit
jednostranný zápočet, který laicky nazvala jako „protizástavu“ a o tomto
postupu poškozenou společnost ihned telefonicky uvědomila s tím, že společnost
Tesco jí má její provizi zaslat poníženou o tuto částku, přičemž hovor nahrála.
Zadržené peníze pak použila na úhradu mezd svých zaměstnanců, kteří prodávali
zboží poškozené společnosti.
Podle obviněné takto zjištěný skutek není trestným činem a soudy chybně
aplikovaly ustanovení hmotného práva trestního. V tomto směru především namítá,
že nevznikl žádný dluh, nejednalo se o klasickou zpronevěru spočívající v tom
„že si vezmu peníze a na druhé straně nechám dluh“. Namítá, že se pokusila
uplatnit laickou představu o jednostranném zápočtu (v jejím pojetí
protizástavu), přičemž projevila vůli, aby se vzájemně započetly na její straně
neodvedené tržby proti neposkytnutým splatným zálohám ze strany poškozené
společnosti. Domnívala se, že v okamžiku uplatnění jednostranného zápočtu z
její strany současně zaniká jiný závazek, takže k žádnému úbytku na majetku
nedojde. Poukázala i na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 303/2000, 8
Tdo 1306/2006 a 3 Tdo 123/2007. Soudy se ovšem její uplatněnou argumentací
nijak nezabývaly.
Zároveň poukazuje na subsidiaritu trestní represe s tím, že zdůrazňuje
odlišnosti dané věci oproti typickým případům zpronevěry. Podle jejího názoru
se jedná o mezní případ, kdy použití prostředků trestního práva není na místě.
Vyjadřuje přesvědčení, že jednala v právním omylu, když sice přesná kvalifikace
jejího jednání z hlediska civilního práva je obtížná, ovšem není pochyb o tom,
že své jednání řídila laickými představami o jednostranném zápočtu pohledávek.
Část její laické představy pak byla správná (splatné pohledávky, shodná výše a
oznámení druhé straně), takže i kdyby se mýlila, tak by jednala v právním
omylu. Jednalo se o omyl v normě mimotrestní, takže takový omyl vylučuje
trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin. Jednala v dobře víře, že jí
uplatněný jednostranný zápočet je možný (protizástava). Ve franchisové smlouvě
by měla být uvedena právní povaha tržeb, což se ovšem nestalo. Jelikož
prodávala v prodejnách i vlastní zboží, tak v pokladně došlo k promítání tržeb
náležejících společnosti Tesco a její osobě. Dovozuje, že měla povinnost odvést
společnosti Tesco správnou částku, kdy ovšem společnost Tesco neměla věcné
právo k obsahu pokladny. Tržby tedy nebyly ve vlastnictví společnosti Tesco, a
proto nemohly být předmětem zpronevěry. Odkazuje na judikaturu Ústavního soudu,
konkrétně rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 34/17 a dovozuje, že soudy měly dát přednost
faktické ekonomické povaze vztahu mezi ní a společností Tesco.
Dále uvádí, že výrok o vině je opřen o procesně nepoužitelný důkaz, a
proto výše škody nebyla stanovena v souladu se zákonem. Žádný ze svědků přímo
neuvedl, že škoda činila 187.155 Kč. Soud prvního stupně při stanovení výše
škody vycházel z dokladů založených na č. l. 73 a 74 spisu, ovšem ze spisu není
zřejmé, jak se tyto listiny dostaly do spisu. Jedná se tedy o procesně
nepoužitelný důkaz, jenž nemůže být pramenem důkazu, přičemž odkazuje na nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 368/15. Současně namítá, že rozsudek je
nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění a poukazuje na právo na spravedlivý
proces. Soudy nižších stupňů totiž na její obhajobu nijak nereagovaly, zejména
na otázku provedení jednorázového zápočtu a nezpůsobení škody.
Současně namítá, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, když žádná
část žalovaného skutku se nestala v obvodu Prahy 7, neboť není zřejmé, kde si
měla výtěžek z prodeje ponechat. Uvádí, že k rozhodnutí ponechat si předmětné
tržby jako protizástavu došlo až u ní doma, když byla tržba dovezena jejími
rodinnými příslušníky. Jednalo se o víkend, kdy peníze nemohla odevzdat do
banky, přičemž o tomto víkendu si sečetla tržby a odhadované náklady na provoz
provozoven a když jí v pondělí nepřišla její provize, tak se rozhodla
přistoupit k zápočtu vzájemných pohledávek, což dne 21. 10. 2014 oznámila
společnosti Tesco. Proto v dané věci došlo k porušení práva na zákonného
soudce. Dříve o tom nehovořila z toho důvodu, že se jí na to soud neptal.
V závěru podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017, sp. zn. 67 To 249/2017 a rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 39 T 16/2017, zrušil
podle § 265k odst. 1 tr. ř. a věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu
prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K
projednání věci je v prvním stupni příslušný Okresní soud Praha-východ.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 18. 1.
2018, sp. zn. 1 NZO 1370/2017, nejprve uvedl, že dovolání bylo podáno z důvodu
uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž rozvedl okruhy dovolacích
námitek, které jsou shromážděny do 4 bodů.
Ohledně základní skutkové námitky obviněné spočívající v nedostatku trestnosti
vzhledem k absenci naplnění znaku skutkové podstaty příslušného přečinu a na
zásadu subsidiarity trestní represe, pak uvedl, že se v podstatě ztotožňuje s
názorem obviněné, byť v jednotlivostech s některými námitkami nemůže souhlasit.
Poukazuje na zjištěný skutkový stav, ze kterého vyplývá, že obviněná v pozici
franchisantky neodvedla poškozené společnosti tržbu v rozporu s uzavřenou
smlouvou a tržbu použila pro úhradu mezd či odměn osob ve franchise
pracujících, přičemž tak učinila v reakci na zadržení smluvní odměny ze strany
poškozené společnosti, na kterou měla nárok a bez které nemohla náklady za své
zaměstnance či osoby pro ni pracující uhradit.
Podle státního zástupce mohla být vzhledem k těmto skutkovým zjištěním
objektivní stránka daného přečinu naplněna, když bylo zjištěno, že prodávané
zboží patřilo poškozené společnosti, a tudíž i tržba, kterou za něj utržila,
neboť tato představovala ekvivalent zboží poškozené společnosti. Nechybí ani
znak škody, když poškozené společnosti tím, že si obviněná předmětné prostředky
přisvojila, vznikla škoda. Nelze pak ani souhlasit s tím, že došlo k řádnému
započtení vzájemných pohledávek, neboť projev vůle obviněné byl poněkud
nejasný, což nakonec i obviněná v dovolání uznává. Státní zástupce ovšem
zdůrazňuje, že naplnění vnější stránky deliktu ke vzniku trestní odpovědnosti
nepostačuje, když je nutno i naplnění stránky vnitřní, subjektivní. U přečinu
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska
subjektivní stránky úmysl, když postačí úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku. Pokud bylo v dané věci zjištěno, že obviněná fakticky
vycházela z toho, že poškozená společnost jí dluží, když jí zadržuje její
odměnu ve výši zhruba 200.000 Kč, tak se mohla domnívat, že při ponechání tržeb
ve výši 187.155 Kč dojde ke kompenzaci dluhu, a proto lze mít za to, že škodu
způsobit nechtěla. Obviněná totiž fakticky chtěla docílit zániku vzájemných
závazků kompenzací, což vylučuje úmysl ke způsobení škody. Fakt, že z
objektivního hlediska k řádnému zápočtu nedošlo, přitom po stránce subjektivní
nezakládá existenci úmyslu způsobit škodu. Současně odkázal na ustanovení § 19
odst. 1 tr. zákoníku řešící právní omyl. Podle jeho názoru omyl obviněné
týkající se nesprávné aplikace civilního práva byl omylem omluvitelným, neboť
obviněná je právní laik a bylo pro ni obtížné se zorientovat v problematice
zániku závazků, zvláště za situace, kdy jednala pod tlakem, neboť poškozená
společnost jí zadržela výplatu smluvní odměny. O tom, že si nebyla vědoma
skutečnosti, že jedná protiprávně, nakonec svědčí i její velmi transparentní
jednání, když okamžitě uvědomila poškozenou společnost, že pokud zadržuje její
odměnu, tak že musí na výplaty mezd použít její tržby. Následně také ani
nepožadovala výplatu zadržené odměny, z čehož je zřejmé, že se domnívala, že
došlo k zániku vzájemných závazků.
Státní zástupce dále nad rámec shora uvedeného uvádí, že na jednání obviněné
nelze nahlížet jako na trestný čin vzhledem k zásadě subsidiarity trestní
represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když zároveň odkazuje na
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpj 301/2012. Domnívá se,
že i pokud by se Nejvyšší soud neztotožnil s jeho předchozími závěry, tak
posuzovaný skutek neodpovídá ani běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty. V tomto směru pak podrobně poukazuje na řadu výjimečných
okolností provázející předmětný skutek. Jedná se např. o skutečnost, že
poškozená sama oznámila poškozené společnosti své jednání včetně důvodu tohoto
jednání, telefonický hovor zaznamenala, zadržené tržby fakticky použila na
výplatu mezd osob, které pracovaly především pro poškozenou společnost,
nejednala se zlým úmyslem, jednala pod tlakem jednání poškozené společnosti.
Zjednodušeně řečeno, podle názoru státního zástupce se jedná o spor mezi dvěma
stranami franchisové smlouvy a věc je třeba řešit v rovině civilní. Nelze také
pominout výrazně silnější postavení poškozené společnosti, která mohla zadržení
odměn obviněné využít jako prostředek nátlaku na obviněnou, a za této situace
označil její jednání jako trestný čin odporující pravidlům lidské
spravedlnosti. Odkazuje zároveň na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
3113/13, které se týká použití nedovolené svépomoci. Uplatnění subsidiarity
trestní represe pak nebrání skutečnost, že obviněná měla naplnit kvalifikovanou
skutkovou podstatu uvedeného přečinu, když odkazuje na shora citované
stanovisko Nejvyššího soudu a rozhodnutí publikované pod č. 31/17 Sb. rozh. tr.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům státní zástupce dospívá k závěru, že
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn. Proto
považuje za nadbytečné reagovat na další námitky obviněné uplatněné v podaném
dovolání.
V závěru vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2017 sp. zn. 67 To
249/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a
podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby předmětnou
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání. I pro případ jiného rozhodnutí vyjádřil souhlas s
rozhodnutím věci v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou
prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu
s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e
tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Obviněná naplnění zvoleného dovolacího důvodu spatřuje ve skutečnosti, že
skutek není trestným činem, v porušení zásady subsidiarity trestní represe, v
tom, že jednala v dobré víře, ve skutečnosti, že rozhodnutí je opřeno o
nepřípustný důkaz, je nepřezkoumatelné a v porušení pravidel stanovení místní
příslušnosti.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolené argumentace lze konstatovat, že obviněná
uplatnila dovolací námitky částečně relevantním způsobem a tyto lze pod zvolený
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Jedná se o
námitky týkající se úmyslu spáchat škodu a subsidiarity trestní represe.
Ohledně námitky obviněné, jež spočívá v tom, že ve věci rozhodl místně
nepříslušný soud, je třeba uvést, že tuto nelze pod zvolený dovolací důvod
podřadit, když obviněná uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., jenž spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětnou
námitku nelze ovšem podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v § 265b
tr. ř. V dané souvislosti lze uvést, že z pohledu judikatury Ústavního soudu,
ale i Nejvyššího soudu by se jednalo o nepodstatnou vadu, pokud by z obsahu
uplatněné dovolací argumentace bylo možno dovodit, jaký konkrétní dovolací
důvod obviněná uplatňuje a tento byl naplněn, byť ho výslovně neuvádí, neboť
platí, že uvedený nedostatek nelze posuzovat formalisticky (blíže viz nález
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05, publikovaný pod č.
95/2006 Sb. násl. a usn. Ústavního soudu, obdobně viz nález Ústavního soudu ze
dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. 3749/13, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 23. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1105/2015). Obviněná ovšem namítá porušení zásad
místní příslušnosti soudu podle § 18 tr. ř., přičemž z hlediska porušení zásad
příslušnosti dovolací důvod zakládá toliko námitka porušení věcné příslušnosti
(§ 265b odst. 1 tr. ř.). O takovou situaci se v dané věci nejedná. Navíc je
třeba uvést, že nepochybně část skutku, který se skládá z více útoků, byla
spáchána v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 7 (bod 2) a proto byla pravidla pro
stanovení místní příslušnosti dodržena.
K další argumentaci obviněné, která namítá, že rozhodnutí soudů se opírá o
nezákonný důkaz, lze uvést následující. Obviněná v podstatě uvádí, že soud
prvního stupně své skutkové závěry opřel o listiny, které se nacházejí na č. l.
74 až 75 spisu, a že ze spisového materiálu není zřejmé, jak se tam objevily,
neboť tyto listiny „ nevyrobil znalec“, a policejní orgán je nezajistil při
domovní prohlídce, popř. prohlídce nebytových prostor. Uplatněnou námitku by
bylo možno s jistou dávkou tolerance podřadit pod zvolený dovolací důvod, když
v případě, že by se tvrzení obviněné zakládalo na pravdě, mohla by taková
skutečnost odůvodňovat zásah Nejvyššího soudu za předpokladu, že by vycházení z
tohoto nezákonného důkazů mělo za následek, že by došlo k popření základních
požadavků na dodržení zásad spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. Listiny a
čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010,
sp. zn. 7 Tdo 39/2010). O takovou situaci se v dané věci nejedná. Podle § 89
odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci,
zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké posudky, věci a listiny důležité
pro trestní řízení a ohledání. Každá ze stran může důkaz vyhledat, předložit
nebo jeho provedení navrhnout. Skutečnost, že důkaz nevyhledal nebo nevyžádal
orgán činný v trestním řízení, není důvodem k odmítnutí takového důkazu.
Protože poškozený je stranou trestního řízení (§ 12 odst. 6 tr. ř.), tak
nepochybně může v řízení předkládat listiny, včetně sjetin z pokladní knihy,
dokladující výši způsobené škody a v praxi je takový postup obvyklý, zejména
při podávání trestního oznámení. V tomto směru ve vztahu ke stranám trestního
řízení platí, že při vyhledávání a předkládání jiných důkazních prostředků
(listiny, fotodokumentace, obrazové a zvukové záznamy, věcné důkazy atd.) pak
neplatí žádná zvláštní omezení a strany mohou samy tyto důkazy (důkazní
prostředky) vyhledat, opatřit a předložit orgánům činným v trestním řízení,
ovšem při respektování ochrany lidských práv a svobod (srov. P. Šámal, Trestní
řád, Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck,
2013, str. 1346). Jinak řečeno skutečnost, že určitou listinu předložila strana
trestního řízení, nezakládá sama o sobě bez dalšího nezákonnost tohoto důkazu.
O takovou situaci se v dané věci jedná. Z předloženého spisového materiálu je
totiž nepochybné, že tuto sjetinu včetně dalších dokladů předložil svědek M. N.
v rámci podání vysvětlení, jenž je pracovníkem poškozené společnosti a to na
základě žádosti policejního orgánu (viz č. l. 65). Proto nelze takto opatřený
důkaz považovat za nezákonný a v řízení před soudem nepoužitelný. Těmito
listinami pak byl proveden důkaz postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. a obviněná
měla možnost se k nim vyjádřit, přičemž o průkaznosti těchto listin nevyjádřila
žádné pochybnosti.
Obviněná dále namítá, že tržby za zboží prodané ve franchise nebyly ve
vlastnictví poškozené společnosti. Takto uplatněná námitka se týká naplnění
všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu, když obviněná v podstatě
zpochybňuje, že by zpronevěřila cizí věc. Předmětná argumentace byla tedy
uplatněna právně relevantním způsobem, ovšem je zjevně neopodstatněná. Zde je
třeba odkázat na smlouvu o franchisingové spolupráci (viz č. l. 135, konkrétně
článek 7.4), ze kterého vyplývá, že veškeré Zboží (viz článek č. 1 smlouvy a
definice Zboží) zůstává ve vlastnictví franchisora do doby, než je v souladu s
právními předpisy nabude třetí osoba. Jedná se tedy o výhradu vlastnictví. Je
nepochybné, že zboží bylo i po dobu prodeje obviněnou ve vlastnictví poškozené
společnosti a proto prostředky získané prodejem tohoto zboží představovaly ve
vztahu k obviněné cizí prostředky. Cizí svěřenou věcí se pak ve vztahu k
obviněné staly peněžní částky odpovídající prodanému zboží. Jinak řečeno
výtěžek z prodeje svěřené věci požívá stejné právní ochrany jako svěřená věc
(srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 4 Tdo
1573/2012, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 7
Tdo 546/2017). Skutečnost, že v pokladně docházelo k tzv. smíchání tržby
utržené za zboží poškozené společnosti a za zboží, které bylo ve vlastnictví
obviněné, je nerozhodná, když obviněná byla povinna odvést ekvivalent
odpovídající finanční hotovosti získané za prodané věci poškozené společnosti.
Protože peníze představují věc zastupitelnou, nemusela odvést přesně konkrétní
finanční prostředky, které získala za prodej zboží ve vlastnictví poškozené
společnosti, ale peněžní prostředky odpovídající hodnotě prodaného zboží ve
vlastnictví poškozené společnosti.
Dovolatelka dále zpochybňuje existenci subjektivní stránky, když namítá, že
neměla v úmyslu způsobit poškozené společnosti škodu (bod II. 13, 14 a násl.
dovolání). Uplatněnou argumentaci lze podřadit pod zvolený dovolací důvod,
neboť otázka subjektivní stránky se vztahuje k zavinění a jako taková se týká
předpokladů trestní odpovědnosti fyzické osoby. Zavinění se chápe jako vnitřní
psychický stav pachatel k podstatným složkám trestného činu, musí být dán v
době činu (srov. P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání,
Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno
zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy,
úmysl (§ 15 tr. zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Obecně lze uvést, že
závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich
logicky vyplývat (srov. R 19/1971).
Obviněná byla uznána vinnou přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, kterého se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc, která mu
byla svěřena a způsobí tak na cizím majetku vyšší škodu. Pro naplnění základní
skutkové podstaty se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, byť postačí úmysl
nepřímý (viz § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku), přičemž úmysl zpronevěřit
cizí věc může vzniknout i později, tedy nemusí být v době převzetí svěřené
věci. Ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného zločinu
postačí i nedbalost [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Soud prvního stupně ohledně
otázky subjektivní stránky ničeho neuvádí, rovněž tak soud druhého stupně,
který toliko obecně uvádí, že uplatněná obhajoba nemůže obviněnou vyvinit.
Jak již bylo naznačeno, pro naplnění základní skutkové podstaty trestného činu
zpronevěry se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl. Úmysl se musí vztahovat nejen
k tomu, že si pachatel ponechá cizí věc, která mu byla svěřena, ale jeho
záměrem musí být i způsobení škody na cizím majetku (srov. přiměřeně rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 844/2015). Z ustanovení § 15
odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku vyplývá, že pachatel jedná úmyslně, pokud
chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem (přímý úmysl), nebo věděl, že může takové ohrožení způsobit a
pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (nepřímý úmysl). Podle Nejvyššího
soudu nelze na podkladě provedeného dokazování před soudy nižších stupňů dospět
k závěru, že u obviněné byl dán úmysl způsobit poškozené společnosti škodu a to
ani ve formě nepřímého úmyslu. V tomto směru není možno pominout výsledky
provedeného dokazování, ze kterých není pochyb o tom, že obhajoba obviněné
spočívající v tom, že poškozená společnost jí dlužila peníze ze smluvní odměny
ve výši 200.000 Kč a přestože byla ze strany poškozené společnosti
ubezpečována, že fakturovaná odměna bude zaslána, tak se to nestalo a protože
musela zaplatit svým zaměstnancům, tak si ponechala tržby uvedené v popisu
skutku jako kompenzaci uvedeného dluhu, nebyla vyvrácena. Z provedeného
dokazování je zřejmé, že poškozená společnost úmyslně nevyplatila obviněné
odměny, které fakturovala na základě franchisingové smlouvy (viz výpověď svědka
M. N.), kdy výše těchto fakturovaných odměn měla činit částku odpovídající výši
přisvojených tržeb. Ze záznamu telefonického hovoru, který uskutečnila obviněná
se svědkyní V. P., vyplývá, že již dne 21. 10. 2014 sdělila obviněná svědkyni,
že jí byla zadržena ze strany poškozené společnosti provize (odměna podle
franchisingové smlouvy), a že proto byla nucena zadržet tržbu a tuto použít na
vyplacení mzdy zaměstnancům, a že počítá s tím, že provize jí nebude vyplacena,
a že tedy zůstane poškozené společnosti. Bylo také prokázáno její tvrzení, že
peníze použila na úhradu mezd zaměstnanců, kteří v předmětných prodejnách
pracovali, a tedy vytvářeli zisk pro poškozenou společnost, když tito
potvrdili, že jim obviněná nezůstala nic dlužná, a že mzdy dostali včas. Lze
tedy uzavřít, že z provedeného dokazování je zřejmé, že obhajoba obviněné
odpovídá provedeným důkazům. Proto je třeba mít za to, že obhajoba obviněné, že
se domnívala, že tím, že si ponechá tržby, dojde současně k zániku závazku
poškozené společnosti vůči její osobě z franchisingové smlouvy, nebyla
zpochybněna. Jinak řečeno, nebylo vyvráceno, že obviněná se domnívala, že dojde
k zániku vzájemných závazků tzv. kompenzací, byť lze připustit, že její
představa jak postupovat byla značně zjednodušená. Vzhledem ke zjištěným
skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů je možno uzavřít, že u obviněné chybí
úmysl ke způsobení škody poškozené společnosti a to i ve formě nepřímého
úmyslu.
V dané souvislosti je možno připustit, že postup obviněné týkající se započtení
jednotlivých vzájemných pohledávek, nebyl v souladu s ustanovením § 1982 zákona
č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), a proto je třeba
se zabývat i tím, zda obviněná jednala v právním omylu, jak je namítáno v
podaném dovolání (bod II. 28 dovolání), jež upravuje ustanovení § 19 tr. zákoníku. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu
neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu
vyvarovat. Podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat, pokud
povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze
zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho
zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel
protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Citované ustanovení řeší
problematiku (omluvitelného) právního omylu negativního stran protiprávnosti
činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů,
kterých se trestní zákon dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových
podstatách, což se posuzuje podle zásady ignorantia iuris non nocet (neznalost
práva neškodí, omlouvá, neboť pachatel nejedná zaviněně). Naproti tomu nedopadá
na případy právního omylu negativního o protiprávnosti činu pramenící z
mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon nedovolává, tj. omyl
o normativních znacích skutkové podstaty, který se posuzuje podle zásad
platných pro posouzení skutkového omylu negativního (ignorantia facti non
nocet). Tam, kde skutková podstata obsahuje tzv. normativní znaky, tedy znaky
vyjádřené právním pojmem, institutem či právním vztahem, převzatými trestním
zákoníkem z mimotrestního právního předpisu, se vyžaduje, aby se zavinění
vztahovalo i na tento znak, postačí však, aby pachatel měl o něm jen laickou
představu. Nemusí tedy vědět, jaké právní předpisy upravují takový normativní
znak a jaké funkce takový normativní znak plní. Postačí, pokud mu jsou známé
konkrétní skutkové okolnosti vztahující se k takovému normativnímu znaku a má
alespoň laickou představu o jeho charakteru (blíže viz rozhodnutí uveřejněné
pod č. 10/1977 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V dané věci se jedná o
problematiku započtení pohledávek, které upravuje § 1982 a násl. občanského
zákoníku. Jedná se tedy o výklad konkrétního ustanovení občanského zákoníku,
tedy o výklad jiné normy než trestního zákoníku. Lze uzavřít, že v případě
obviněné se jednalo o omyl omluvitelný, když obviněná je právním laikem, bylo
pro ni obtížné se v dané situaci orientovat, jednala pod tlakem, když jí nebyla
ze strany poškozené společnosti jednostranným krokem uhrazena provize a ona
musela zajistit finanční prostředky na vyplacení mezd svých zaměstnanců, kteří
v rozhodující míře vykonávali činnost pro vytvoření zisku pro poškozenou
společnost (zajišťovali prodej zboží poškozené společnosti).
Nelze také
přehlédnout, že obviněná jednala určitým způsobem transparentně, o ponechání
tržeb uvědomila zaměstnankyni poškozené společnosti, což svědčí o tom, že byla
přesvědčena, že její postup je správný a odpovídající zákonu. I tato skutečnost
svědčí pro závěr, že obviněná, přestože byla právní laik, se snažila skutečně
podle svých představ docílit toho, aby došlo k vzájemnému započtení pohledávek
mezi ní a poškozenou společností. Proto lze námitkám obviněné ohledně
nedostatku úmyslu způsobit škodu a jednání v právním omylu negativním
přisvědčit.
Nad rámec shora uvedeného, jen pro vypořádání se s argumenty obviněné, je možno
uvést, že bez ohledu na shora naznačené závěry by bylo možno také přisvědčit
námitce obviněné ohledně subsidiarity trestní represe. Jinak řečeno, i pokud by
bylo shledáno, že obviněná svým jednáním naplnila jak objektivní, tak i
subjektivní stránku přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, tak
by bylo nutno přisvědčit námitce, že v dané věci z pohledu ustanovení § 12
odst. 2 tr. zákoníku není na místě uplatňovat trestní represi.
Obecně je třeba uvést, že námitka obviněné týkající se subsidiarity trestní
represe naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se
otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g)
tr. zákoníku formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněná při uplatnění
této námitky poukazuje na svoji obhajobu, na skutečnost, že tržby použila na
úhradu mezd svých zaměstnanců, na skutečnost, že poškozená společnost vůči ní
využila svého silnějšího postavení.
Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z
ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní
represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada
subsidiarity trestní represe je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který
stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené
lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle § 13 odst. 1 tr.
zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje
za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto
ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny
znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence
je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen
jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné
poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého
spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s
ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku,
a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a
dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na
zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný
skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím
trestným činům dané skutkové podstaty.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje za potřebné odkázat stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod
č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), podle kterého se „úvaha o tom, zda jde o čin, který
s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. O takovou situaci se v
dané věci jedná, když ve věci existuje řada výjimečných okolností. Jedná se
např. o skutečnost, že obviněná sama oznámila poškozené společnosti, že si
tržbu ponechala, tuto použila na úhradu mezd svým zaměstnancům, kteří sice
pracovali pro obviněnou, ale fakticky vytvářeli zisk poškozené společnosti. Obviněná nejednala ve zlém úmyslu, chtěla jen vyřešit vzájemné závazky mezi ní
a poškozenou společností, přičemž její jednání bylo nepochybně ovlivněno i tím,
že jednala pod tlakem, když poškozená společnost jí nevyplatila provizi, na
kterou měla podle uzavřené franchisingové smlouvy nárok. Navíc nelze pominout,
že ani poškozená společnost při zadržení odměny nepostupovala podle uzavřené
smlouvy, konkrétně podle článku 6, bodu 6.6 této smlouvy. Lze proto uzavřít, že
základem jednání obviněné, pro které je stíhána, bylo uzavření franchisingové
smlouvy, a že se fakticky jedná o spor mezi stranami této smlouvy týkající se
závazků vyplývajících z této smlouvy. Z hlediska aplikace zásady subsidiarity
trestní represe lze také odkázat na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014,
sp. zn. I. ÚS 3113/13, podle kterého „podmínky trestnosti činu je třeba
interpretovat ve světle zásad trestního práva, mezi které patří i zásada
subsidiarity trestní represe. Jestliže obecné soudy tuto zásadu neaplikují,
ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je
porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v čl. 39
Listiny základních práv a svobod. Jestliže osoba užívá nedovolenou svépomoc,
avšak alespoň sleduje legitimní cíl souladný s právem, prostupuje sice
protiprávně, avšak její jednání bude zpravidla stále podstatně méně společensky
škodlivé, než té osoby, která protiprávně jak postupuje, tak je protiprávní i
stav, který se snaží nastolit. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že obviněná se
nepochybně snažila docílit toho, aby došlo k započtení vzájemných závazků. Současně je třeba uvést, že použití zásady subsidiarity trestní represe není
vyloučeno jen z toho důvodu, že se měla obviněná dopustit uvedeného trestného
činu v kvalifikované skutkové podstatě, byť lze připustit, že zpravidla použití
této zásady přichází v úvahu u trestných činů méně závažných (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016, obdobně
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 885/2016).
Při
posuzování, zda lze použít zásadu subsidiarity trestní represe a s ní
související zásadu ultima ratio je nutno analogicky přihlížet ke kritériím
rozhodným pro posouzení povahy a závažnosti trestného činu ve smyslu § 39 odst. 2 tr. zákoníku (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11
Tdo 1224/2015, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 803/2016) a proto lze předmětnou zásadu použít i ve vztahu ke
kvalifikované skutkové podstatě, jsou-li pro takový postup dány dostatečně
silné důvody.
Vzhledem ke shora naznačeným závěrům dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané
dovolání obviněné je částečně důvodné z důvodů uvedených shora. Nejvyšší soud
proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 24. 8. 2017, sp. zn. 67 To 249/2017, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 39 T 16/2017, jakož i rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu
7, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude Obvodní soud pro Prahu 7 povinen se v intencích zrušujícího
rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s
právním názorem, který k projednávaným právním otázkám vyslovil Nejvyšší soud
(§ 265s odst. tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 2. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová