4 Tdo 466/2023

4 Tdo 466/2023-217

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2023 o dovolání obviněného R. W., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 10 To 268/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 29/2022, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 1 T 29/2022 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný R. W. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil tím, že:

dne 23. 12. 2021 v 14:48 hodin, ve XY čp. XY, okr. XY, v bydlišti poškozené D. B., nar. XY, poté co přijel za dcerou nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, kterou má poškozená v péči, z důvodu předání dárků, jej poškozená vyzvala, aby nevstupoval na pozemek, neboť si toto nepřála a současně z důvodu nařízené izolace kvůli nemoci Covid-19, obžalovaný nedbal těchto výzev, vytáhl z oka petlice uzavřených vrat zámek, tento odhodil, vrata otevřel a vnikl na oplocený pozemek poškozené, poté pokračoval ke vstupním dveřím u domu, kam mezitím odběhla jejich nezletilá dcera a uzamkla se před ním, tyto dveře se pokoušel obžalovaný otevřít tak, že s nimi silně lomcoval, přičemž poškozená současně opakovala, aby od svého jednání upustil a z místa odešel.

2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které směřoval do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 10 To 268/2022, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 10 To 268/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Namítá, že napadená rozhodnutí spočívají na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rovněž bylo soudem prvního stupně [zjevně soudem druhého stupně] rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl dán tentýž dovolací důvod, a tedy i jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel namítá, že soudy nižších stupňů postupovaly při hodnocení důkazů jednostranně v jeho neprospěch a nehodnotily skutečnosti a důkazy svědčící v jeho prospěch. Akcentuje, že soudy pominuly stěžejní důkaz, a to výslech jeho dcery. Je toho názoru, že soudy nižších stupňů se odklonily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudku ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96, aniž by toto odůvodnily. Dovozuje tak absolutní popření zásady in dubio pro reo a presumpce neviny a současně i právo obviněného na spravedlivý proces.

Taktéž tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou zásadním způsobem doplněna volními a prakticky ničím nepodloženými úvahami soudů, které nahrazují neprovedení zmíněného stěžejního důkazu. V této souvislosti namítá také dotváření a deformaci závěrů získaných z provedeného dokazování ze strany soudů. Akcentuje, že neprovedením požadovaného výslechu soudy napadená rozhodnutí zatížily vadou, pro kterou nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, aby mohlo být bez důvodných pochybností rozhodnuto o jeho vině.

Odkaz soudů na předcházející poměry, čímž podle dovolatele soudy vše řeší, nemají podle jeho názoru pro posouzení a zjištění žalobního skutku nejmenší relevanci.

6. Ohledně nesprávného právního posouzení skutku a hmotněprávní posouzení skutku dovolatel uvádí, že popis skutku nemá v podstatné části podklad v provedeném dokazování. Má za to, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť měl ke vstupu za vrata z důvodu předání vánočních dárků předem udělený souhlas dcery. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1966, sp. zn. 2 Tzn 179/96, ze kterého cituje část, kterou podporuje svou argumentaci, že vstup do domu nebo bytu jiného s právně relevantním souhlasem některé z osob, které v něm oprávněně bydlí, nemůže naplňovat znaky trestného činu porušování domovní svobody, a to ani v případě, když další z takových osob se vstupem nesouhlasí.

Akcentuje také § 163 odst. 1 tr. ř., podle kterého mají postavení poškozeného podle § 43 odst. 1 tr. ř. všechny osoby, které oprávněně bydlí v obydlí, do něhož pachatel vnikl. Je tak přesvědčen, že s ohledem na vyslovený souhlas dcery a konečně i styk stanovený závazným rozsudkem opatrovnického soudu nemohl spáchat předmětný trestný čin. Akcentuje, že souhlas dcery vyplynul i z doposud provedeného dokazování, zejména z jeho výpovědi a předloženého výpisu z telefonních hovorů a konečně jej potvrdila i svědkyně B.

S uvedenou argumentací se podle jeho názoru soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly. Dále dodává, že byl řádně očkován a předání dárků v sobě logicky zahrnuje i sdílení stejného prostoru zvláště o Vánocích, kdy je to zcela běžné. Zdůrazňuje, že nelze po něm požadovat, aby dárky postavil do mokrého a zabláceného prostranství před bránu, přičemž dárky nemohl podat přes plot s ohledem na výšku dcery. Dodává, že svědkyni B. muselo být jasné, že pokud souhlasí s předáním dárků, souhlasí i s jejich odnosem přinejmenším na nejbližší suché místo, tj. na zápraží.

Zdůrazňuje také, že byla odemčená brána, díky čemuž mohl volně na pozemek vstoupit. Nikdo mu ve vstupu na pozemek výslovně nebránil, a to ani svědkyně B. V opačném případě by musela dárky od něho převzít svědkyně B., k čemuž nicméně vůli neměla a on ji k tomu ani nenutil. Chtěl být pouze toliko na chvíli s dcerou na Vánoce a předat jí dárky jako každý normální rodič. Současně poukazuje na skutečnost, že není nijak ve styku s dcerou omezen.

7. Je toho názoru, že se jednalo pouze o obstrukci svědkyně B., která z důvodu domnělé karantény odmítala styk otce s dcerou naplnit, aby dva dny poté již karantény nedbala a dceru předala svým rodičům. Podle obviněného je zjevné, že ze strany poškozené B. se jednalo o další záměr, jak mu ve styku s dcerou zabránit, kdy v dovolání akcentuje, že poškozená záměrně neplní soudem stanovený styk a dceru mu nepředává dlouhodobě. Uvádí, že původně mělo k předání dárků dojít již 22. 12. za asistence OSPODu, kdy označené setkání zrušila svědkyně B. Náhradní termín ani způsob předání dárků svědkyně nenavrhla a on se tak logicky domluvil přímo s dcerou, neboť se svědkyní B. nechtěl komunikovat s ohledem na vyhrocenost vzájemných vztahů. Dodává, že byť se svědkyně B. snažila svůj postup před soudem bránit tím, že měla být COVID-19 pozitivní, tak již 24. 12. dceru svěřila prarodičům. Poukazuje tak na zjevnou účelovost postupu svědkyně.

8. Pokud tedy nemá podle napadených rozhodnutí relevanci souhlas dítěte, je styk v několika případech mezi rodiči neproveditelný. Rodič připravený převzít dítě v domácnosti druhého rodiče se tak vystavuje trestnímu stíhání pokaždé, když druhý rodič tento svůj souhlas odvolá a zamezí tak záměrně styku s dítětem, přestože dítě s takovým stykem souhlasilo a souhlasilo i se vstupem do společné domácnosti.

9. Obviněný tak předkládá Nejvyššímu soudu v dovolání podle jeho názoru stěžejní otázky, a to: zda je právně relevantním souhlasem některé z osob, které v něm oprávněně bydlí, i souhlas nezletilého dítěte, zvláště jedná-li se o souhlas udělený vlastnímu rodiči za účelem styku s rodičem, tj. stykem, který je stanovený rozsudkem opatrovnického soudu. Dále, zda je-li rozsudkem opatrovnického soudu stanoveno, že k předání dítěte dojde v bydlišti druhého rodiče, dopustí se rodič přečinu porušování domovní svobody setrváním v bydlišti druhého rodiče za účelem převzetí dítěte, pokud druhý rodič nesouhlasí se vstupem prvého rodiče do svého bydliště.

10. Dovolatel následně opětovně rozporuje naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu, když měl souhlas poškozené dcery a v obydlí jiného nesetrval. Ze záznamu je zřejmé, že toliko odnesl vánoční dárky, které nemohl předat na zápraží domu a ihned obydlí poškozené opustil. V žádném rozsahu nebylo prokázáno ani jeho zavinění. Namítá, že pokud neměly soudy souhlas dcery za prokázaný, měly ji soudy vyslechnout, jinak došlo k porušení zásady v pochybnostech rozhodovat ve prospěch dovolatele. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003. Doplňuje, že ani menší typová závažnost trestného činu neopravňuje trestní soud k tomu, aby rezignoval na úplnost dokazování a odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14. Dovolatel poukazuje na to, že původně se svědkyně B. obrátila na policii s podnětem na nevhodné chování dovolatele, v němž spatřovala naplnění okolností nebezpečného pronásledování. Teprve policie vykonstruovala, že došlo k porušení domovní svobody při předání dárků. Tedy ani sama svědkyně vlastní incident ze dne 23. 12. 2021 neshledávala bezprostředně poté tak závažným, že by se mělo či mohlo jednat o trestný čin porušování domovní svobody.

11. Dále dovolatel z opatrnosti uvádí, že nelze za přímý důkaz o jeho vině považovat jeho doznání z přípravném řízení ohledně vstupu na pozemek poškozené B., přitom odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 864/11. Je přesvědčen o tom, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

12. Obviněný také namítá, že soudy nižších stupňů se nevypořádaly s námitkou absence společenské nebezpečnosti jeho jednání, pro kterou se nemohl dopustit trestného činu. Zdůrazňuje, že předání dárků o Vánocích vlastní dceři nemůže být natolik společensky škodlivé, aby se jednalo o trestný čin.

13. Závěrem tak dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 268/2022-181 ze dne 26. 1. 2023 a rozsudek Okresního soudu v Jičíně č. j. 1 T 29/2022-152 ze dne 17. 8. 2022 zrušují. Dále, aby Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Jičíně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

14. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 1 NZO 349/2023, nejprve stručně shrnul průběh trestního řízení, uplatněné dovolací důvody a zvolenou argumentaci obviněného. Státní zástupce následně rozvádí účel dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který mj. obviněný v dovolání uplatnil. Následně konstatuje, že ve věci nelze seznat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Naopak, podle státního zástupce lze konstatovat, že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí § 2 odst. 5 tr. ř. Současně provedené důkazy řádně a pečlivě hodnotily přihlížejíce k všem skutečnostem jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Státní zástupce proto nepovažuje za nutné se argumentací obviněného blíže zabývat, přičemž odkazuje v úplnosti na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů.

15. Státní zástupce poté vykládá dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvádí, že obviněný ve svém dovolání nevznesl dostatečně konkrétní hmotněprávní relevantní námitky, a na půdorysu jím uplatněného dovolacího důvodu tak v podstatě ani nevytvořil procesní prostor k přezkumu právního posouzení. Akcentuje, že dovolací argumentaci nelze za obviněného domýšlet, tudíž k takto podanému dovolání se nelze ani podrobněji vyjádřit.

16. V další části vyjádření podává státní zástupce výklad k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přitom následně poukazuje na to, že z textu dovolání podaného obviněným explicitně a ani implicitně nevyplývá, jaký že výrok podle dovolatele nebyl soudem učiněn nebo je neúplný.

17. Ve vztahu k předloženým dovolacím námitkám obviněného státní zástupce dále uvádí, že tyto uplatňoval již v rámci odvolacího řízení, přičemž soud druhého stupně se těmito podrobně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí vypořádal. Státní zástupce tak odkazuje na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které se týká opakujících se námitek, a se kterými se již soudy nižších stupňů dostatečně správně vypořádaly. Podle tohoto citovaného rozhodnutí se jedná v takovém případě zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.

18. Ohledně obviněným namítaného neprovedeného výslechu dcery státní zástupce uvádí, že je zcela na úvaze soudu, jak si vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Je toho názoru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by byl naplněn jen tom případě, že by se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly navrhovanými důkazy. Také akcentuje otázku kvality předmětného důkazu, tedy skutečnost, zda by mohl zvrátit či významným způsobem ovlivnit již existující důkazní situaci a tím konečné rozhodnutí soudu. Státní zástupce zdůrazňuje, že je třeba mít na paměti, že navrhovaná svědkyně je nezletilá, navíc zjevně zatížená konfliktním vztahem mezi rodiči. Pokud bylo možno skutkový stav spolehlivě prokázat jinými provedenými důkazy, a soud takovému návrhu nevyhoví, pak se nejedná o opomenutý důkaz. Z pohledu tohoto závěru odkazuje na bod 11 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (současně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, či 3 Tdo 300/2018). Státní zástupce je přesvědčen, že postupem při odůvodnění neprovedení výslechu nezletilé dcery tak soudy vyhověly parametrům pro rozsah dokazování, který vymezil i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 3320/09. Opakuje, že neprovedení daného výslechu nelze považovat za opomenutý důkaz.

19. Ohledně obviněným namítaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 179/1996 uvádí státní zástupce, že z obsahu daného rozhodnutí je zřejmé, že to nedopadá na předmětný případ. Z dokazování a spisového materiálu totiž vyplynulo, že se obviněný s dcerou domluvil toliko na předání dárků, k němuž může dojit i na veřejném místě. Souhlas dcery v podobě pozvání otce, aby tento vešel k nim na zahradu či dokonce do domu vyvrací chování nezletilé, která se po jeho vstupu na pozemek, který si předtím zpřístupnil bez povolení tím, že vyhákl zámek z petlice zavřených vrat a vstoupil na oplocený pozemek, běžela ze strachu ukrýt do domu, kde se zamkla a obviněný se ji marně snažil lomcováním za kliku přimět, aby mu otevřela. Když neuspěl, vrátil se ke svému vozidlu, tedy pozemek opustil, aby se na něj znovu přes odpor poškozené B. vrátil s dárky, které odnesl před dům, což sám ve své výpovědi osvědčuje. Míru nerespektování vůle matky nezletilé, aby nevstupoval na pozemek, pak podtrhuje podle státního zástupce i fakt, že obviněný nedbal na zdravotní stav své bývalé manželky, která mu sdělila, že je v izolaci z důvodu nákazy virem COVID – 19, ani na možný zdravotní stav své dcery, která měla být v karanténě, v úmyslu prosadit si svůj záměr vidět se s dcerou a při té příležitosti jí předat dárky k Vánocům.

20. Jako nepřiléhavou pak státní zástupce vidí argumentaci obviněného, podle které si rozvedený rodič může beztrestně vyzvedávat děti s jejich souhlasem v místě bydliště druhého z rodičů, aniž by se v případě jeho nesouhlasu svým pobytem v jeho obydlí či setrváním v něm dopustil trestného činu. Podstatné je podle státního zástupce, že obviněný si chtěl styk s dcerou vynutit v jiné době, než v které na to měl nárok podle rozsudků vydaných ve věci péče o nezletilé. Posuzované jednání obviněného spadalo do doby, kdy styku s dcerou nemohl legálně dosáhnout proti vůli poškozené jako její matky, která ji měla v péči. Nesouhlas poškozené se stykem obviněného s dětmi v této době a s tím spojený nesouhlas s jeho vstupem do jejího obydlí je okolností, z které vyplývá protiprávnost jednání obviněného (blíže rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 469/2016). Akcentuje, že za překážku ve smyslu § 178 odst. 2 tr. zákoníku je považována i branka oplocení uzamykatelná na klíč, a to i přesto, že v době činu by byl zámek zevnitř uzamčen klíčem, který v něm zůstal. Tento závěr státní zástupce analogicky vztahuje na situaci s petlicí, v jejímž očku byl zavěšený neuzamčený visací zámek a odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 440/2014. Daný pozemek byl nad to oplocen do výšky 180 cm. Taková zahrada tak měla zjevně charakter uzavřeného prostoru přiléhajícího k samotnému domu. S ohledem na uvedené ji lze považovat za jeho příslušenství a požívá tedy stejné ochrany jako dům – viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 125/2010.

21. Podle státního zástupce není u obviněného ani namístě aplikovat § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný byl stíhán pro kvalifikovanou formu předmětného přečinu, což samo o sobě zvyšuje škodlivost a typovou závažnost jeho jednání. Zdůrazňuje, že taková úvaha je přítomna u případů, kdy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace. Je toho názoru, že v případě jednání dovolatele je závěr o uplatnění trestní odpovědnosti vůči němu včetně trestněprávních důsledků s ní spojených zcela odůvodněn, přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 17/2011, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 132/2018, či usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 269/2021. Takový závěr podle státního zástupce pak není v rozporu ani s judikaturou Ústavního soudu např. I. ÚS 4/2004.

22. Závěrem tak státní zástupce shrnuje, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto navrhuje, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným, naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

25. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

26. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

27. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. U slovního vyjádření dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uvádí „a rovněž bylo soudem prvního stupně [zjevně druhého stupně] rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl dán tentýž dovolací důvod, a tedy…“. Z obsahu podání je zřejmé, že dovolatel cílil na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [před 1. 1. 2022 dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. Dovolatel tak fakticky uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

28. Dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Současně je třeba zdůraznit, že pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010).

29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

30. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

31. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

32. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje z velké části stejné námitky jako v řízení před odvolacím soudem, přičemž tento soud na jeho obhajobu dostatečně reagoval, tedy zabývaly se jí, byť lze připustit, že stručněji. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými před soudem prvního stupně a v rámci podaného odvolání je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

33. Nejvyšší soud i přes výše uvedené přistoupil k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Ve vztahu k dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel zejména uplatňuje námitku tzv. opomenutého důkazu a polemizuje s hodnocením důkazů, které provedl soud prvního stupně (odvolací soud se s tímto hodnocením důkazů ztotožnil). Pokud se týká námitky ohledně tzv. opomenutých důkazů, tak se dovolatelova argumentace primárně opírá o tvrzení, že soudy neprovedly stěžejní důkaz – výslech jeho nezletilé dcery. Taková námitka je formálně podřaditelná pod zmíněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

34. Zde je na místě připomenout, že opomenuté důkazy jsou kategorií důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). O opomenuté důkazy se jedná i za procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09).

35. Předně je třeba zdůraznit, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrné, že soudy se návrhem obhajoby ohledně požadovaného výslechu nezletilé dcery obviněného a poškozené zabývaly, tedy nepominuly ho (viz bod 11 rozsudku soudu prvního stupně, bod 6 usnesení soudu druhého stupně), přičemž posuzovaly nutnost jeho provedení z hlediska požadavku na zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Provedení požadovaného důkazu vyhodnotily jako nadbytečné, neboť podle těchto soudů ve věci existovalo dostatečné množství jiných důkazů (zejména kamerový záznam), které trestnou činnost obviněného nade vši pochybnost prokazovaly. Protože se soudy nižších stupňů tímto důkazním návrhem zabývaly, již z tohoto pohledu se nemůže jednat o opomenutý důkaz ve smyslu výše zmíněné judikatury Ústavního soudu.

36. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že z důkazů provedených před soudem prvního stupně (zejména kamerového záznamu, výpovědí svědků v hlavním líčení), je skutečně nepochybné, že by výslech dcery obviněného a zároveň dcery poškozené byl pro objasnění věci nadbytečný a pro její osobu i vzhledem ke vztahu k obviněnému a poškozené (rodiče) a jejímu věku zbytečně stresující. V dané věci není totiž pochyb o tom, že soudy nižších stupňů odpovědně zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., i bez nutnosti jejího výslechu. Ohledně polemiky obviněného, že údajně disponoval souhlasem své dcery se vstupem na pozemek, je třeba zdůraznit, že z provedených důkazů je zjevné, že tomu tak nebylo. V tomto směru skutečně nelze přehlédnout, že z kamerového záznamu jednoznačně vyplývá, že obviněný vyzývá svou dceru, aby mu otevřela branku, přičemž ta to opakovaně odmítá, tedy dává mu najevo nesouhlas s jeho požadavkem. Kamerový záznam pak odpovídá i výpovědi poškozené B., a nakonec i výpovědi obviněného z přípravného řízení. Lze tedy uzavřít, že vzhledem k obsahu kamerového záznamu a výpovědi poškozené, pak lze skutečně považovat navrhovaný důkaz – výslech nezletilé jako nadbytečný, když skutkový stav byl zjištěn v souladu s požadavky obsaženými v § 2 odst. 5 tr. ř. Z pohledu dovolacího řízení lze tedy argumentaci dovolatele v části týkající se opomenutého důkazu sice formálně podřadit, jak již bylo naznačeno, pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je ve shodě se soudy nižších stupňů, že se o opomenutý důkaz nejedná, proto tuto námitku odmítl jako neopodstatněnou.

37. Následující argumentace obviněného, ohledně tvrzeného souhlasu jeho dcery se vstupem na pozemek, a tudíž nenaplnění všech znaku přečinu porušování domovní svobody není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K tomuto závěru Nejvyšší soud dospěl, přestože by se navenek mohlo jevit, že obviněný ji uplatnil právně relevantně, když zpochybňuje naplnění všech znaků objektivní stránky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, tedy, že na pozemek vstoupil neoprávněné. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace ovšem není pochyb o tom, že obviněný jen předestírá vlastní verzi události, kterou ovšem měly soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování za vyvrácenou, a na jejím podkladě dospívá k závěru o vadné právní kvalifikaci. Taková argumentace ovšem není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ale ani žádný jiný.

38. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem obviněný rovněž namítá, že neprovedení výše zmíněného výslechu jeho dcery zatížily soudy nižšího stupně řízení vadou, pro kterou nebyl náležitě zjištěn skutkový stav věci, aby mohlo být bez důvodných pochybností rozhodnuto o vině dovolatele. Argumentuje, že měl pro vstup na pozemek souhlas dcery, a tedy se nemohl dopustit trestného jednání. Namítá tak svévolné dotváření a deformaci důkazů. Odkazuje přitom na rozsudek Nevyššího soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96. Dovozuje absolutní popření zásady in dubio pro reo a presumpce neviny a současně i jeho právo na spravedlivý proces. Z této části podání dovolatele je ovšem opětovně zjevné, že pouze polemizuje s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, v jejichž postupu Nejvyšší soud neseznal žádného pochybení, které by naplňovalo dovolatelem tvrzený § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Zde je třeba poukázat na to, že pokud není naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je Nejvyšší soud při posuzování naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán skutkovými závěry, tak jak byly zjištěny soudy nižších stupňů.

39. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr se dovolací soud k námitkám obviněného stručně vyjádří. Jestliže dovolatel argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96, tak tento se na případ dovolatele nevztahuje. Jak již nalézací soud v bodě 12 dostatečně osvětlil, obviněný byl těsně před vniknutím na pozemek informován o tom, že tam nebude vpuštěn, když na toto reagoval agresivním chováním a zejména i tím, jak je zřejmé z kamerového záznamu, že sáhl přes plot, odstranil zajištění brány a bez svolení vnikl na pozemek.

Tento závěr okresní soud opřel zejména o výpověď svědkyně B., která je podporována, zejména provedeným kamerovým záznamem. Z kamerového záznamu a jeho přepisu (č. l. 14) je patrné, že obviněný vystupuje z vozidla a chce po dceři, aby šla k němu „AAAAA to odmítá, nechce si od ní vzít dárek a něco křičí, AAAAA pláče, Obviněný se dožaduje vstupu na pozemek…“ (záznam ze dne 23. 12. 2021, čas 14.42.35 a násl.) Ze záznamu je konkrétně slyšet, jak obviněný uvádí „Pojď sem“ (kdy stál před brankou oplocení pozemku náležejícího k domu), jeho dcera na to odpovídá „ne“.

Poté (čas 14.43.19) obviněný uvádí „chci otevřít“, na to dcera krátce odpovídá jedním slovem, na záznamu je přitom zachycen jen zvuk, který připomíná slovo „ne“ (zvuk je v této části nekvalitní), nicméně dcera obviněného nečiní následně žádné úkony, že by chtěla branku obviněnému otevřít. Následně (čas 14.44.00) se obviněný opětovně dožaduje otevření branky, na to dcera nereaguje. Následně v čase 14.44.13 se dožaduje opět otevření branky, kdy do záběru vstupuje svědkyně B. a toto odmítá a doplňuje, že jsou v karanténě.

Posléze dochází ke slovnímu sporu mezi obviněným, který chce vpustit na pozemek a dceru obejmout, a svědkyní, která jej přes branku odmítá pustit, přitom dcera začíná plakat. Obviněný začíná ve slovním sporu užívat i vulgarity a je zřejmá jistá eskalace nevhodného chování z jeho strany. Poté z přepisu záznamu (14.48.02 a násl) vyplývá „[z] vozidla vystupuje W. [obviněný] volá na AAAAA, aby šla k němu a nenechala se ovlivňovat matkou. AAAAA jde k vratům, W. rukou sahá za vrata, vytáhne z oka zámek, otevře vrata a vstupuje na pozemek domu.“ Ze samotného záznamu je patrné, že v době, kdy začne sahat na zámek vrat, tak svědkyně obviněnému sděluje „R.

přestaň“. Dcera obviněného před ním utíká k matce, která ji jde od domu naproti. Objímá ji a jak se obviněný k nim přibližuje, tak obě utíkají k domu. Dcera obviněného mizí ze záběru. Následně svědkyně vyzívá obviněného, aby okamžitě opustil pozemek, toho obviněný nedbá a nese krabici s dárky k domu.

40. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že obhajoba dovolatele ohledně tvrzeného souhlasu dcery je zjevně účelová. Navíc skutečnost, že se obviněný obhajuje tím, že získal souhlas své devítileté dcery ke vstupu, je nad to i bez právního významu, jestliže její matka a současně osoba, která má objekt v nájmu (viz výpověď svědkyně F.– bod 10 rozhodnutí nalézacího soudu a výpis z katastru nemovitostí č. l. 67), ale současně i nezletilou ve své péči, dala obviněnému zřetelně najevo před tím, než začal otevírat branku, že se má zdržet vstupu do tohoto prostoru. Toho nedbal a na pozemek vstoupil a pohyboval se tam i přes výzvy svědkyně, aby prostor opustil.

41. Lze tedy uzavřít, že provedené důkazy se snaží obviněný předestřít jiným, pro něj vhodnějším způsobem, přičemž izolovaně poukazuje pouze na některé skutečnosti pro něj příznivé, jiné naopak přímo deformuje ve svůj prospěch. Nejvyšší soud neshledal, že by postup soudů nižších stupňů byl v rozporu s § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Pokud dovolatel argumentuje zásadou in dubio pro reo a presumpcí neviny tak předně se jedná o procesní zásadu, která až na výjimky není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný.

Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Obecně tak znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí tedy, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12.

1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je ovšem nezbytné zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným.

Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř., jelikož z těchto vina dovolatele jednoznačně vyplývá a nemá o ní pochyb ani Nejvyšší soud.

42. Dovolatel rovněž rozporuje naplnění znaků předmětného trestného činu, mimo tvrzení že měl souhlas dcery se vstupem na pozemek (viz výše), také tím, že v obydlí jiného nesetrval, když ze záznamu je zřejmé, že dárky odnesl na zápraží domu a ihned obydlí poškozené opustil. Zde je nutno akcentovat, že trestný čin porušování domovní svobody je dokonán již okamžikem, kdy pachatel do obydlí jiného neoprávněně vnikne, anebo kdy je odmítne opustit – tj. neoprávněně zde setrvá. Skutková podstata uvedená v § 178 odst. 1 předpokládá tedy dvě alternativní formy jednání pachatele, a to je jednak vniknutí do obydlí jiného a jednak setrvání v obydlí jiného (ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 7). Přitom stačí, aby se pachatel dopustil pouze jedné z uvedených alternativ. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom jednoznačně vyplývá, že obviněný překonal překážku – byť se jedná o nedokonale zajištěnou branku k pozemku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 440/2014), a to bez oprávnění (ohledně tvrzeného souhlasu dcery viz předchozí body), a vstoupil tak neoprávněně na uzavřený pozemek náležející k předmětnému domu, přičemž ten lze považovat za jeho příslušenství (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 16). Oplocený pozemek přitom požívá stejné ochrany (ve smyslu trestného činu porušování domovní svobody) jako dům jiného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 125/2010). V případě obviněného byla tedy zvolena varianta neoprávněného vniknutí, nikoliv setrvání. Byť tedy lze uvedenou argumentaci dovolatele s vysokou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak i tuto musel Nejvyšší soud odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

43. Pokud dále obviněný tvrdí, že měl právo na pozemkem vstoupit, protože si rodič může nezletilé dítě vyzvednou u druhého rodiče v místě jeho bydliště a že se takto nemůže dopustit přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přestože druhý rodič se vstupem do místě bydliště nesouhlasí, tak je třeba akcentovat, že nezletilá je v péči matky a v daný den neměl dovolatel podle předmětné soudní dohody určen jako den styku s dcerou. Proto je tato námitka bezpředmětná. Jinak řečeno, přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku se za splnění všech zákonných podmínek může dopustit i pachatel, který uskutečnil styk se svým dítětem mimo dobu určenou rozhodnutím soudu v místě bydliště jeho matky (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 7 Tdo 469/2016).

44. Jestliže dovolatel velmi kuse namítá, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s námitkou absence společenské nebezpečnosti, tak ani tuto námitku neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou, přestože je podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je nutno akcentovat, že obviněný byl odsouzen pro kvalifikovanou formu skutkovou podstatu předmětného přečinu, tedy proto, že vniknul na předmětný pozemek po odstranění překážky ve formě zajištěné branky, když přitom nedbal ani výslovných nesouhlasů se vstupem do těchto prostor, a to jak od svědkyně B., tak ale i ze strany jeho vlastní dcery. Z pohledu jeho argumentace je nerozhodné, zda chtěl pouze dovnitř odnést dárky, když s takovým předáním nikdo z uvedených nesouhlasil. Nad to ani z kamerového záznamu není zjevné, že dané dárky nemohl nechat před brankou, z důvodu „mokrého a zabláceného prostranství“, což obviněný v dovolání několikrát opakuje. Z kamerového záznamu je patrné, že daný prostor nebyl nijak zablácený, nad to dárky byly uloženy v další samostatné kartonové krabici. To vše jen podtrhuje účelovost a nevěrohodnost argumentace obviněného, ale také škodlivost jeho jednání, když to byl právě obviněný, kdo situaci zbytečně eskaloval mj. i vulgarismy, nedbal opakovaných výzev, aby svého jednání zanechal. Ignoroval pokyny nájemníka daného objektu, a tedy nerespektoval základní právo na nedotknutelnost obydlí (čl. 12 Listiny), k jehož ochraně práv slouží předmětná skutková podstata. Navíc nelze pominout, ani skutečnost, že jeho jednání vyvolalo u nezletilé dcery strach, tato před obviněným utekla a zamkla se v domě, přičemž obviněný se pokoušel dostal do domu, když silně lomcoval klikou, což nepochybně muselo zvýšit obavy nezletilé. Obviněný svým jednáním naplnil veškeré znaky souzeného trestného činu a dané jednání nelze považovat za jednání, které by se vymykalo obvyklým jednáním naplňujícím danou skutkovou podstatu, ve kterých figurují rodinní příslušníci. Proto i tuto námitku dovolatele tak Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

45. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že obviněný podal dovolání z důvodů, které lze s vysokou dávkou tolerance formálně podřadit pod dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 6. 2023

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu