Judikát 4 Tdo 56/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:24.02.2026
Spisová značka:4 Tdo 56/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.56.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby Skutkové vady a vady dokazování
Hodnocení důkazů
Subjektivní stránka
In dubio pro reo
Škoda
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 240 odst. 1 tr. zákoníku § 240 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
4 Tdo 56/2026-1505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 o dovolání obviněného Jiřího Bartáska, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 6 To 7/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 5/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 47 T 5/2024, byl obviněný Jiří Bartásek (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil zkráceně tím, že: v období od 24. 2. 2015 do 27. 9. 2015 jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti UNISTAV System s.r.o., IČ 282 31 996, se sídlem Na Zámecké 1518/9, 140 00 Praha 4 v úmyslu neoprávněně snížit výslednou daňovou povinnost podal příslušnému správci daně Finančnímu úřadu pro hl.
m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 4 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období leden až srpen 2015, ve kterých v rozporu s § 72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, neoprávněně uplatnil nárok na odpočet daně v celkové výši 5.892.206 Kč na základě fiktivního přijatého zdanitelného plnění od dodavatele BUILT Brno s.r.o., IČ 262 96 489, se sídlem č.p. 70, 664 01 Bílovice nad Svitavou, jehož předmětem mělo být poskytnutí služeb střežení, ochrany objektů a úklidových prací pro odběratele SBA - Expert, a.s.
(dnes pod obchodní firmou FKL - Expert a.s.), IČ 267 65 616, tehdy se sídlem Vinohradská 3216, 100 00 Praha 10, a to dle účelově vystavených daňových dokladů: specifikovaných pod body 1-8 skutkové věty ačkoli věděl, že k faktickému uskutečnění zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele nedošlo, neboť společnost BUILT Brno s.r.o. v rozhodném období roku 2015 nevykonávala žádnou ekonomickou činnost, neměla žádné zaměstnance a její jednatel Bohuslav Valenta, uvedené daňové doklady nevystavil, neboť za ni nikdy fakticky nejednal, čímž obžalovaný Jiří Bartásek zkrátil daň z přidané hodnoty a České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl.
m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 4, se sídlem Budějovická 409/1, Praha 4, způsobil škodu v celkové výši 5.892.206 Kč.
2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Podle § 82 odst. 3 tr.
zákoníku dále obviněnému uložil přiměřenou povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradit podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku současně obviněnému uložil trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev, prokuristy a v zákazu činnosti na základě plné moci vystavené k jednání za statutární orgán obchodní korporace či družstva na dobu 4 (čtyř) let.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu 4, se sídlem Budějovická 409/1, 140 00 Praha 4, částku ve výši 5 878 979 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 6 To 7/2025, tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 6 To 7/2025, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 47 T 5/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dne 17. 11. 2025 dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a zároveň rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Následně obviněný podal teoretický výklad uplatněných dovolacích důvodů. Podle dovolatele jsou právní závěry soudů nižších stupňů v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, v důsledku čehož považuje napadená rozhodnutí za odporující ústavním principům řádného a spravedlivého procesu. Podle jeho názoru soudy bez existence přímých důkazů dovodily, že úmyslně neoprávněně uplatnil fiktivní nákladové faktury, ačkoli společnost SBA – Expert, a. s., hradila společnosti UNISTAV System, s. r. o., plnění za hlídací a uklízecí služby, které byly zajišťovány prostřednictvím spolupráce se společností BUILT Brno, s. r. o.
7. Dovolatel zdůrazňuje, že veškeré jednání se společností BUILT Brno, s. r. o., zajišťoval výlučně jeho zesnulý bratr, který disponoval osobními kontakty na osoby zastupující tuto společnost. Vzhledem k jeho úmrtí tak nebylo možné objasnit okolnosti spadající do jeho působnosti, zejména otázku, s kým konkrétně za společnost BUILT Brno, s. r. o., jednal. K výpovědi jednatele této společnosti svědka Valenty, jenž se označil sám za tzv. „bílého koně“, dovolatel uvádí, že z veřejně dostupných zdrojů plyne, že za dobu jeho působení byly řádně plněny základní zákonné povinnosti společnosti, včetně podávání daňových přiznání a fungování datové schránky, což podle něj zpochybňuje závěr o jeho naprosté pasivitě.
Soudy se podle dovolatele měly touto otázkou zabývat důkladněji, přičemž nelze vyloučit, že za společnost BUILT Brno, s. r. o., fakticky jednala osoba formálně nezapsaná v obchodním rejstříku, jejíž identifikací se orgány činné v trestním řízení nezabývaly a ani se o toto nepokusily.
8. Za problematický považuje dovolatel rovněž závěr soudů o fiktivnosti plnění, a to za situace, kdy nebylo zajištěno účetnictví všech tří dotčených společností. Právě tyto podklady podle něj mohly významně přispět k objasnění otázky, zda a jakým způsobem bylo plnění realizováno. Za nelogický a vnitřně rozporný označuje postup soudů, které na jedné straně připustily, že společnost SBA – Expert, a. s., služby skutečně obdržela a uhradila je společnosti UNISTAV System, s. r. o., a současně dospěly k závěru, že se jednalo o fiktivní obchodní vztah.
Pokud byla služba fakticky poskytnuta, nelze bez dalšího dovozovat fiktivnost faktur, tím spíše ve vztahu k tomu, u něhož nebyla prokázána ani vědomost, ani účast na případném podvodném jednání. Závěr o neexistenci plnění je podle něj založen výlučně na nedůvěře soudu k předloženým dokladům a obchodnímu modelu, nikoli na konkrétních skutkových zjištěních či důkazech o tom, že by plnění poskytnuto nebylo. Takový postup je podle dovolatele v příkrém rozporu se zásadou presumpce neviny a se zásadou in dubio pro reo.
9. Obviněný dále namítá, že ani odvolací soud nevyšel z žádného nového důkazu k údajnému fiktivnímu plnění a omezil se na vlastní hodnotící úvahy vycházející z údajů veřejných rejstříků. Subjektivní stránku jeho jednání posoudil prostřednictvím konstrukce tzv. zkušeného podnikatele, který měl a mohl vědět o neaktivitě společnosti BUILT Brno, s. r. o., a o nesouladu její ekonomické situace s poskytováním deklarovaných služeb. Takový přístup však obviněný považuje za nepřípustnou náhradu za skutečné dokazování zavinění, neboť v trestním řízení musí být zjištěno, co obviněný skutečně věděl a chtěl v době rozhodného jednání, nikoli co si mohl hypoteticky ověřit z veřejných zdrojů.
Závěr o jeho srozumění je podle něj založen na spekulativních úvahách. Odvolací soud se navíc podle dovolatele dostatečně nevypořádal s tím, že koncoví odběratelé potvrdili faktické poskytnutí služeb ostrahy a úklidu, a z absence podrobných skutkových zjištění o mechanismu jejich zajištění dovodil jeho trestní odpovědnost, což je přesným opakem zásady in dubio pro reo.
10. Za nesprávnou dovolatel označuje i argumentaci soudů založenou na absenci příslušných živnostenských oprávnění společnosti UNISTAV System, s. r. o. Podle jeho názoru tato skutečnost sama o sobě nevylučuje platnost smluvních vztahů ani faktickou realizaci služeb prostřednictvím osob vykonávajících činnost na základě jiného právního titulu než je pracovní poměr či koncesovaná živnost. Poukazuje přitom na běžnou hospodářskou praxi využívání pracovních sil mimo standardní pracovněprávní vztahy.
11. Dovolatel kritizuje rovněž závěr soudů, že nebylo zjištěno, kdo služby fakticky poskytl, avšak současně bylo prokázáno, že k jejich zajištění nedošlo prostřednictvím subdodávky společnosti BUILT Brno, s. r. o.
Tento závěr je podle něj vystavěn na tom, že uvedená společnost neměla evidované zaměstnance a její ekonomická činnost neodpovídala rozsahu dodaných služeb, což považuje za nedostatečný podklad pro vyloučení její schopnosti plnění zajistit. Orgány činné v trestním řízení podle něj nevyčerpaly všechny možnosti ke zjištění skutečných poskytovatelů služeb a neopatřily ani úplné účetnictví zúčastněných subjektů, čímž došlo k porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo.
12. Obviněný dále namítá, že nebyla spolehlivě zjištěna výše škody, která je rozhodná pro právní kvalifikaci skutku i pro určení věcné příslušnosti soudu. V průběhu trestního řízení se marně domáhal toho, aby soud přezkoumal po skutkové stránce rozhodnutí správce daně a zabýval se správností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, jak vyžaduje judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014). Současně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, podle něhož se při stanovení rozsahu zkrácení daně neuplatní stejná kritéria jako při určování výše prospěchu získaného trestnou činností.
13. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 567/2014 dovolatel zdůrazňuje, že v trestním řízení je třeba zkoumat, zda mohl vzniknout nárok na odpočet DPH již samotným faktickým přijetím zdanitelného plnění, a to i v případě, že daňové doklady vykazují formální nedostatky či znaky fiktivnosti. V projednávané věci podle něj provedené důkazy svědčí o tom, že plnění bylo reálně poskytnuto a že tedy byl oprávněn promítnout vynaložené náklady do daňové povinnosti společnosti UNISTAV System, s. r. o., přičemž absence účetnictví sama o sobě neznamená, že ke zdanitelnému plnění nedošlo.
14. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel opětovně poukazuje na nesprávné vyčíslení škody, když nalézací soud podle jeho názoru vycházel pouze z podání finančního úřadu, aniž by otázku rozsahu zkrácení daně posoudil samostatně jako předběžnou otázku.
15. Dovolatel shrnuje, že napadená rozhodnutí trpí třemi zásadními vadami: (i) extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními (soudy přiznávají faktické poskytnutí služeb koncovým odběratelům) a závěrem o fiktivnosti plnění, (ii) absencí důkazů o subjektivní stránce a (iii) pasivním převzetím výše škody z daňového řízení bez samostatného ověření v trestním řízení.
16. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 8. 2025, sp. zn. 6 To 7/2025, a další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li dovolací soud moci při zrušení napadeného usnesení také sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř.
17. K dovolání obviněného se dne 19. 12. 2025 pod sp. zn. 1 NZO 952/2025 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Úvodem vyjádření zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného.
18. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněný obviněným v jeho první alternativě, tedy v podobě tvrzeného zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, státní zástupce má za to, že obviněný svou dovolací argumentací tento dovolací důvod obsahově nenaplnil, když v konkrétní rovině nevznesl takové námitky, které by doložily existenci zjevného a judikaturou vymezeného nesouladu mezi skutkovými závěry soudů a obsahem konkrétních důkazů. Jeho argumentace se podle státního zástupce omezuje na nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, a to jak v obecné rovině vůči celému skutkovému ději vyjádřenému v tzv. skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, tak ve vztahu k jednotlivým dílčím skutkovým závěrům, přičemž tento nesouhlas je v obou případech opřen pouze o obecné tvrzení o neexistenci důkazů.
19. Státní zástupce poukazuje na to, že skutkové závěry soudů obou stupňů mají oporu v provedeném dokazování, jak je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí, s nimiž se dovolatel nijak věcně nevypořádal. Za této situace podle státního zástupce nelze dovodit existenci rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, natož rozporu zjevného. Jsou to naopak dílčí skutkové závěry prezentované dovolatelem, které podle státního zástupce nemají žádnou oporu v dokazování, a navíc některé z nich ani nejsou z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu rozhodné. Uvedené se týká zejména tvrzení, že jednání se společností BUILT Brno, s. r. o., zajišťoval bratr obviněného, které není podloženo žádným důkazem a zjevně neodpovídá právní úpravě společnosti s ručením omezeným, jakož i úvah o tom, že s ohledem na poznatek o podávání daňových přiznání za společnost BUILT Brno, s. r. o., a obsluze jejích datových schránek svědek Valenta nemohl vystupovat v roli tzv. bílého koně.
20. Za nedůvodnou označuje státní zástupce rovněž výtku dovolatele, že orgány činné v trestním řízení neidentifikovaly jinou osobu, která by mohla za společnost BUILT Brno, s. r. o., fakticky jednat. Provedené dokazování existenci takové osoby nijak nenasvědčovalo a obviněný k její identifikaci sám nijak nepřispěl. Stejně tak považuje za irelevantní námitku týkající se nezajištění účetnictví zúčastněných společností, neboť skutkové závěry odůvodňující právní kvalifikaci skutku podle § 240 tr. zákoníku nemusí být nutně založeny na účetních dokladech, ale mohou vyplývat i ze souhrnu jiných důkazů.
21. Státní zástupce dále uvádí, že obviněný v dovolání vychází z alternativního skutkového děje, který nebyl soudy zjištěn. Soudy podle státního zástupce nikde nekonstatovaly, že společnost SBA – Expert, a. s., řádně platila společnosti UNISTAV System, s. r. o., za dodání hlídacích a uklízecích služeb, které byly zajišťovány prostřednictvím společnosti BUILT Brno, s. r. o. Stejně tak soudy nikde ve svých rozhodnutích nepřijaly závěr, že společnost SBA – Expert, a. s., služby skutečně obdržela a za jejich poskytnutí zaplatila společnosti UNISTAV System, s. r. o., odměnu.
Soud prvního stupně připustil toliko prokázání té skutečnosti, že společnost SBA – Expert, a. s., splnila smluvní závazky vůči svým odběratelům. Naopak soud prvního stupně vyslovil závěr, že nebylo prokázáno, že by společnost SBA – Expert, a. s., plnila své závazky díky subdodávkám plněným společností UNISTAV System, s. r. o. Odvolací soud pak po doplnění dokazování obhajobu obviněného, že služby ostrahy pro společnost SBA – Expert, a. s., byly dodávány jím zastupovanou společností prostřednictvím společnosti BUILT Brno, s. r. o., brigádníky či osobami pracujícími na dohody označil za zcela vyvrácenou.
22. Za podstatné pro posouzení projednávané věci státní zástupce označuje zjištění, zda společnost UNISTAV System, s. r. o., skutečně přijala zdanitelná plnění, která deklarovala v daňových přiznáních při uplatnění nároku na odpočet DPH, nikoli otázku, prostřednictvím koho společnost SBA – Expert, a. s., zajišťovala služby svým vlastním odběratelům. Další námitky dovolatele, směřující k absenci živnostenských oprávnění, neexistenci zaměstnanců či možnosti poskytování služeb na základě jiného právního titulu, považuje státní zástupce rovněž toliko za polemiku s hodnocením důkazů.
23. K námitce neprokázání výše škody státní zástupce uvádí, že dovolatel ji uplatňuje pouze obecně a bez konkrétní argumentace. Soudům přitom podle státního zástupce nelze vytýkat, že by součástí jejich skutkového a právního posouzení nebylo vyhodnocení podkladů předložených správcem daně, resp. že by bez dalšího odkázaly na rozhodnutí správce daně. Odkazy dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje státní zástupce za nepřiléhavé, neboť tyto vycházejí z odlišného skutkového stavu nebo se vztahují k určování výše prospěchu, nikoli ke zjišťování rozsahu zkrácení daně.
Ani závěry z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 567/2014 týkající se možnosti uplatnění nároku na odpočet DPH při faktickém přijetí plnění podle státního zástupce na projednávanou věc nedopadají, neboť z provedených důkazů vyplývá, že k poskytnutí deklarovaných plnění ze strany společnosti BUILT Brno, s. r. o., ale ani ze strany jiného dodavatele ve prospěch společnosti UNISTAV System, s. r. o., reálně nedošlo. Nejednalo se tedy o případ, kdy by společnosti UNISTAV System, s. r. o., mohl vzniknout nárok na odpočet DPH nezávisle na tom, že předložené doklady byly fiktivní, protože společnost UNISTAV System, s.
r. o., odběratelem deklarovaných plnění fakticky nebyla a ani z její strany nedošlo k realizaci těchto plnění ve prospěch společnosti SBA – Expert, a. s.
24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že obviněný jím fakticky napadá procesní postup soudů při zjišťování výše škody, nikoli hmotněprávní posouzení. Zdůrazňuje přitom, že znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 240 tr. zákoníku je dosažení určitého rozsahu zkrácení daně, poplatku nebo podobné povinné platby, nikoli konkrétní výše škody (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1578/2017), a současně že výši zkrácené daně z přidané hodnoty lze zjistit snadným výpočtem, k němuž není třeba žádných odborných znalostí (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016).
25. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
26. Vyjádření státního zástupce zaslal Nejvyšší soud obhájci obviněného k případné replice, kterou však do dne rozhodování neobdržel.
III. Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
28. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jim uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
29. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
30. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.
Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 31.
Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
32. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Jelikož obviněný výslovně uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., přičemž vady soudního rozhodnutí vztahující se k naplnění uvedených dovolacích důvodů výslovně vztahuje i k rozsudku soudu prvního stupně, platí, že z jeho dovolání lze vysledovat i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., byť tento obviněný výslovně neoznačil. Je tomu tak proto, že právě prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. se lze v dovolacím řízení zásadně domáhat přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně.
Lze připustit, že se jedná nepochybně o jisté pochybení podaného dovolání, které ovšem samo o sobě nebrání věcnému projednání podaného dovolání, byť by tomuto nedostatku měla zabránit právě povinnost podat dovolání jen prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
35. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
36. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný (extrémní) rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a nesprávné právní posouzení skutku dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice se značnou mírou tolerance odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
37. Předně je třeba uvést, že značnou část námitek uvedených v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz odvolání ze dne 30. 12. 2024, č. l. 1391-1393 a ze dne 19. 1. 2025, č. l. 1400-1404 spisového materiálu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje v rozhodující míře pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí (viz zejména body 38 až 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 8 až 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. Bez ohledu na výše uvedené však přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání.
38. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. na tzv. zjevný (extrémní) rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Dovolatel výslovně namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů, a to nejprve obecně ve vztahu ke skutkovým zjištěním vymezeným v tzv. skutkové větě výroku o vině a následně ve vztahu k jednotlivým dílčím skutkovým závěrům soudů.
K tomu je předně třeba uvést, že tzv. zjevný (extrémní) rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze shledávat mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů, nikoli mezi skutkovými zjištěními soudů a jejich právními závěry, jak uvádí dovolatel. Musí se přitom jednat o skutková zjištění rozhodná, tj. ta, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a tvrzený rozpor musí mít podobu toho, co ve vztahu k tzv. zjevnému (extrémnímu) rozporu vymezila judikatura. Stručně řečeno, musí se jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Uvedený rozpor nelze totiž v praxi shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Existence případného zjevného (extrémního) rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tedy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
39. S ohledem na uplatněnou dovolací argumentaci je dále potřeba konstatovat, že ačkoli dovolatel formálně deklaruje tzv. extrémní rozpor, po stránce materiální svou dovolací argumentací vyjadřuje toliko nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, přičemž tento nesouhlas opírá v zásadě pouze o všeobecně tvrzenou neexistenci důkazů (přímých či uzavřeného řetězce nepřímých). Jinými slovy, dovolatel sice uplatňuje konkrétní námitky k jednotlivým skutkovým zjištěním soudů (byť ne ve všech případech se jedná o skutková zjištění rozhodná), ovšem již nedokládá existenci tvrzeného rozporu mezi těmito soudy učiněnými skutkovými závěry a jednotlivými konkrétně vymezenými důkazy či skupinou důkazů. Obsahově tak tyto jeho námitky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily, a nelze je tudíž mít za relevantně uplatněné. 40.
Nejvyšší soud v této souvislosti musí rovněž akcentovat, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat.
Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je nutno konstatovat, že jak nalézací, tak odvolací soud požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí beze zbytku vyhověly, když v odůvodněních svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou.
Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje na body 28 až 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 7 až 19 odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Bez ohledu na tento závěr ovšem Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné alespoň na některé z obviněným vznesených námitek ve stručnosti reagovat.
41. Úvodem je třeba konstatovat, jak již bylo naznačeno, že značná část dovolacích námitek obviněného směřuje výlučně proti způsobu hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů, případně proti rozsahu dokazování. Jedná se zejména o námitky, že nebylo zajištěno kompletní účetnictví zúčastněných společností, že orgány činné v trestním řízení nevyčerpaly všechny možnosti ke zjištění skutečných poskytovatelů služeb, že se orgány činné v trestním řízení nepokusily identifikovat případnou další osobu, která podle dovolatele mohla jednat za společnost BUILT Brno, s. r. o., nebo že soudy nesprávně hodnotily výpověď jednatele společnosti BUILT Brno, s. r. o. (svědka Valenty). Takto formulované výhrady však nemohou naplňovat nejen uvedený dovolací důvod, ale ani žádný jiný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů.
42. Přesto lze uvést, že pokud obviněný obecně namítá, že soud prvního stupně bez jakýchkoli přímých důkazů uzavřel, že úmyslně neoprávněně uplatnil nákladové faktury, nelze než odkázat na odůvodnění jak rozsudku nalézacího soudu, tak usnesení odvolacího soudu, z nichž je zřejmé, na podkladě kterých důkazů soudy uvedený skutkový závěr přijaly a jakými úvahami se přitom řídily. Pokud obviněný namítá, že soudy na jedné straně připustily faktické poskytnutí služeb, na straně druhé však uzavřely, že šlo o fiktivní plnění, je třeba akcentovat, že ze strany obviněného se jedná o jistou dezinterpretaci závěrů soudu prvního stupně.
V tomto směru je totiž třeba zdůraznit, že ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud druhého stupně, jenž ovšem zároveň i sám doplnil dokazování o výslech řady svědků, vyplývá, že sice došlo k faktickému zajištění služeb ostrahy ze strany společnosti SBA - Expert, a. s., vůči jejím odběratelům, avšak nebylo prokázáno, nýbrž naopak vyvráceno, že tyto služby byly poskytnuty deklarovaným subdodavatelem, tedy společností BUILT Brno, s. r. o., prostřednictvím společnosti UNISTAV System, s.
r. o., a že tedy fakturace odpovídala reálnému ekonomickému plnění. Jinak vyjádřeno, závěr o fiktivnosti plnění tak nebyl založen na popření existence jakéhokoli plnění (tedy, že by firma SBA – Expert, a. s, neposkytovala služby v oblasti ostrahy vůči svým odběratelům), ale na zjištění, že deklarovaný obchodní vztah neodpovídal skutečnému plnění. Tedy, že firma BUILT Brno, s. r. o., žádné služby SBA – Expert, a. s., nedodala, resp. že firma UNISTAV System, s. r. o., realizaci těchto služeb pro uvedenou firmu nezajistila, kdy firma UNISTAV System, s.
r. o., nepřijala od firmy BUILT Brno, s. r. o., žádné zdanitelné plnění, a tudíž nemohla uplatnit nárok na odpočet DPH (srov. bod 42 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).
43. Na rozdíl od tvrzení obviněného nelze v tomto skutkovém závěru soudů nižších stupňů shledávat žádný rozpor, natož tvrzený extrémní rozpor, když z provedeného dokazování bez jakýchkoliv důvodných pochybností vyplynulo, že služby v oblasti střežení, ochrany objektů zajišťovala společnost SBA – Expert, a. s., prostřednictvím vlastních zaměstnanců, popř. na základě dohod o provedení prací, které však měla tato společnost uzavřeny přímo s těmito tzv. dohodáři (blíže viz bod 16 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně).
Pro jistou přesnost je také třeba zdůraznit, že soudy svůj závěr o fiktivnosti poskytnutých služeb ze strany společnosti BUILT Brno, s. r. o., společnosti SBA – Expert, a. s., založily na komplexním hodnocení všech provedených důkazů, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejdou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité objasnění věci, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. O žádný rozpor se zde tedy nejedná.
44. Stran námitky, že soudy nižších stupňů nezjistily žádnou jinou osobu než svědka Valentu, která by mohla za společnost BUILT Brno, s. r. o., jednat, je třeba zdůraznit, že tato námitka by spíše mohla směřovat na naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, v jeho třetí variantě, tj. do tzv. opomenutých důkazů. Bez ohledu na tento závěr je ovšem třeba uvést, že žádný takový důkazní návrh před soudy nižších stupňů obviněný neučinil. Nadto ovšem z provedeného dokazování nevyplynula žádná skutečnost, která by existenci takové osoby naznačovala, včetně její možné případné identifikace. Jedná se pouze o určitou hypotetickou úvahu obviněného nepodloženou žádnou relevantní skutečností.
Obdobné povahy je námitka ohledně neprovedení dokazování účetnictvím všech zúčastněných firem, když podstatou trestního jednání není otázka účetnictví, ale otázka, zda došlo skutečně k tvrzeným zdanitelným plněním či nikoliv. V tomto směru je i logické, že v případě krácení DPH účetně budou tzv. účetnictví navenek „sedět“, aby se oddálila a ztížila možnost tzv. pravý stav věci zjistit správcem daně.
45. K námitkám dovolatele, kterými brojí proti závěrům soudů nižších stupňů ohledně subjektivní stránky, když namítá, že jeho zavinění bylo dovozováno nepřípustně toliko z postavení tzv. zkušeného podnikatele, Nejvyšší soud předně musí konstatovat, že byť by se mohlo jevit, že tato námitka směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, když zavinění se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby, tak fakticky námitka skutečně směřuje do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Je tomu tak proto, že obviněný vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, na základě kterého dospěly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Zde je třeba opětovně zdůraznit, že samotný nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů nemůže založit tvrzený extrémní rozpor ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě. Přesto považuje dovolací soud za vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nezaložily závěr o zavinění dovolatele pouze na abstraktní úvaze, nýbrž na souhrnu konkrétních okolností případu, jejichž součástí byla i v dovolání zmiňovaná ekonomická neaktivita společnosti BUILT Brno, s.
r. o., absence jejích personálních a materiálních kapacit nebo nesoulad mezi deklarovaným rozsahem služeb a jejími reálnými možnostmi (viz zejména body 8-13 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Za těchto okolností pak soudy logicky dovodily, že obviněný byl minimálně srozuměn s tím, že fakturovaná plnění neodpovídají realitě.
46. Nad tyto úvahy soudů nižších stupňů skutečně nelze ani pominout přístup obviněného k tomuto tvrzenému obchodnímu případu. Při posuzování zavinění nelze totiž přehlédnout, že obviněný podnikal od roku 1993, tedy byl nepochybně zkušeným podnikatelem a musel si být vědom svých povinností jednatele, když byl současně jediným jednatelem společnosti UNISTAV System, s. r. o. Jak již bylo naznačeno, z pohledu délky své podnikatelské činnosti si musel být vědom toho, jaké jsou jeho povinnosti jako jednatele.
Jde především o to, že jednateli společnosti přísluší obchodní vedení společnosti (viz § 195 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích), včetně vedení evidence a účetnictví (viz § 196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích). Obviněný si tedy musel být vědom toho, že s výkonem funkce statutárního orgánu společnosti, kterým nepochybně jednatel je, na sebe přebírá řadu povinností souvisejících zejména s obchodní činností této podnikající společnosti, jako např. uzavírání smluv s jinými subjekty, povinnost řádného vedení účetnictví, včetně řádného plnění daňových povinností a plnění si dalších povinností vůči státním institucím (např.
povinnosti vůči obchodnímu rejstříku), ale i povinnosti zajištění plateb za poskytnuté zboží apod.
47. Z pohledu shora prezentovaných závěrů je třeba uvést, že samotný obviněný ve vztahu k tomuto tzv. obchodnímu případu projevoval vysokou míru nezájmu o jeho fungování a nepřistupoval k němu s žádnou alespoň přiměřenou mírou obezřetnosti. Nelze totiž skutečně pominout, že společnost UNISTAV System, s. r. o., nejenže neměla živnostenské oprávnění k výkonu ochrany a ostrahy objektů a úklidu, ale nikdy dříve v této oblasti nepodnikala, ani nezajišťovala tyto služby pro jiné subjekty, jak vyplynulo z provedeného dokazování.
Z její strany se tak jednalo o první případ zajišťování výkonu takové činnosti. Přestože měl tento tzv. obchodní případ zajistit bratr obviněného, jenž ovšem nebyl statutárním orgánem společnosti, ale ani zaměstnancem společnosti, a tuto ani nezastupoval na základě plné moci, tedy neměl ke společnosti obviněného žádný právní vztah, tak fakticky svou funkci jednatele při realizaci předmětných obchodů vykonával obviněný tím, že jen přebíral od bratra soupisy prací a faktury, a nikdy se o tento obchodní případ blíže nezajímal (např. o to, kdo práce fakticky vykonal za subdodavatele, když sám předtím firmu BUILT Brno, s.
r. o., neznal a neměl o ní žádné bližší reference). Nadto faktury subdodavatele firmy BUILT Brno, s. r. o., byly hrazeny tak, že peníze byly vybírány z účtu společnosti UNISTAV System, s. r. o., v hotovosti a předávány firmě BUILT Brno, s. r. o., v hotovosti bratrem obviněného, který pak jen přinesl příjmové doklady. Takto obviněný postupoval, přestože nakonec byl i svým účetním (viz svědek W.) upozorněn na to, že by měl fakturovat jednak jen zprostředkování prací a byl současně upozorněn na problém placení faktur subdodavateli v hotovosti, z čehož obviněnému muselo být zřejmé, že celý tzv. obchodní případ je značně podezřelý.
Navíc takto postupoval, ačkoliv není pochyb o tom, že tvrzené obchody s firmou SBA – Expert, a. s., představovaly v daném období podstatnou část příjmu firmy UNISTAV System, s. r. o., v předmětném období. Jinak řečeno, ačkoliv předmětné obchody v daném období představovaly rozhodující část obchodní činnosti společnosti UNISTAV System, s. r. o., a obviněný si musel být vědom shora uvedených skutečností, které svědčily o tom, že tzv. obchody nemusí být reálné a mohou směřovat k páchání trestné činnosti daňového charakteru.
Z pozice jednatele společnosti tento stav akceptoval, takže musel být srozuměn s tím, že se může dopouštět či podílet na krácení daní a tuto reálnou možnost akceptoval.
48. Proto lze mít za to, že hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů ohledně naplnění subjektivní stránky nepředstavuje nepřípustnou spekulaci, nýbrž odpovídá zásadám dokazování subjektivní stránky, která je zpravidla dovozována právě z objektivních okolností případu.
49. Ohledně námitky obviněného, že soudy v případě společnosti UNISTAV System, s. r.
o., nesprávně přikládaly význam absenci potřebných živnostenských oprávnění, lze uvést, že tato skutečnost nebyla jediným ani rozhodujícím důvodem pro závěr soudů o fiktivnosti plnění, když soudy ji hodnotily v kontextu dalších zjištěných okolností, zejména absence reálných subdodavatelských vztahů. V této souvislosti Nejvyšší soud rovněž akcentuje, že pro posouzení projednávané věci bylo zásadní zjištění, zda společnost UNISTAV System, s. r. o., přijala zdanitelná plnění v podobě dodávek služeb od společnosti BUILT Brno, s.
r. o., které deklarovala v daňovém přiznání při uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, a nikoli zjištění, prostřednictvím koho společnost SBA – Expert, a. s., dodávala služby svým odběratelům. Jinak vyjádřeno, rozhodující a podstatný byl skutkový závěr, že společnost BUILT Brno s.r.o. žádné zdanitelné plnění pro firmu UNISTAV System, s. r. o., a ani pro firmu SBA – Expert, a. s., nerealizovala, takže firma UNISTAV System, s. r. o., nemohla uplatnit nárok na odpočet DPH.
50. Pokud dovolatel poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, týkající se vzniku nároku na odpočet DPH při faktickém přijetí zdanitelného plnění, je třeba konstatovat, že citovaná judikatura dopadá na případy, kdy je prokázáno, že daňový subjekt deklarované plnění skutečně přijal, byť daňové doklady vykazují formální nedostatky. V projednávané věci však soudy dospěly ke skutkovému závěru, že k poskytnutí deklarovaného plnění ze strany společnosti BUILT Brno, s. r. o., ale ani ze strany jiného dodavatele, ve prospěch společnosti UNISTAV System, s.
r. o., reálně nedošlo, a proto se uvedené závěry neuplatní. Jinými slovy, nešlo o případ, kdy by společnosti UNISTAV System, s. r. o., mohl vzniknout nárok na odpočet DPH nezávisle na tom, že předložené daňové doklady byly fiktivní, protože společnost UNISTAV System, s. r. o., odběratelem deklarovaných činností fakticky nebyla. Současně je třeba zdůraznit, že soudy skutkové závěry o neprovedení deklarovaného plnění nepřijaly výhradně na podkladě fiktivních daňových dokladů, jak již bylo naznačeno, nýbrž na komplexním hodnocení všech provedených důkazů.
51. K námitkám dovolatele, prostřednictvím nichž zpochybňuje výši škody, když akcentuje, že soudy nepřezkoumaly rozhodnutí správce daně jako předběžnou otázku a pouze mechanicky převzaly jeho závěry, lze uvést následující. Předně je třeba zdůraznit, že znakem skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku není výše způsobené škody, nýbrž výše zkrácené daně. Dovolatel tedy směšuje pojmy výše zkrácené daně, poplatku a podobné povinné platby a náhradu škody.
Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že se soudy otázkou rozsahu zkrácení daně zabývaly, když mezi listinami, které jako důkaz provedly a následně hodnotily, figurují mj. jednotlivá přiznání k dani z přidané hodnoty podaná společností UNISTAV System, s. r. o., za měsíce leden až srpen 2015 a s nimi související daňové doklady (faktury), na jejichž základě lze daň z přidané hodnoty, resp. rozsah jejího zkrácení snadno vyčíslit (srov.
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 866/2016). Přímo ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku jsou pak přehledně uvedeny jednotlivé daňové doklady, zahrnuté do přiznání k dani z přidané hodnoty, vždy včetně data povinnosti přiznat daň, základu daně a výsledné daně. Skutečnost, že soudy dospěly ke stejnému závěru jako správce daně, sama o sobě neznamená, že by rezignovaly na vlastní posouzení věci.
52. Konečně k námitkám obviněného, že v projednávané věci došlo k porušení zásady presumpce neviny, zásady in dubio pro reo a ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud uvádí, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jím provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazba. Skutkové závěry nalézacího soudu, které následně akceptoval odvolací soud jako správné a úplné, lze označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Za zjevný (extrémní) rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními nelze považovat situaci, kdy soudy rozhodnou způsobem, který neodpovídá představám obviněného.
Nejvyšší soud, vycházeje z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu, tak nezjistil porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo nebo jinou procesní vadu, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatele na spravedlivý proces. Jde-li o obviněným opakovaně namítané nerespektování zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). O takovou naznačenou situaci se v předmětné věci nejednalo. Nad rámec uvedeného je nutné ještě zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. V projednávané věci však soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy jako ucelený systém srozumitelně poukazující na to, že k činu došlo, a to i z pohledu rozsahu zkrácené daně, což náležitě odůvodnil, jak bylo rozvedeno výše.
53. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Obviněný ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu opětovně poukazuje na nesprávné určení výše škody (správně rozsah zkrácené daně), když soudy podle něj vyšly pouze ze závěrů správce daně a výši škody neposoudily samostatně jako předběžnou otázku. Zjištění výše škody je přitom podle obviněného zásadní pro právní kvalifikaci skutku.
54. Z nastíněné dovolací argumentace je patrné, že dovolatel fakticky napadá postup, který měly soudy zvolit při zjišťování výše zkráceného DPH.
Je však třeba konstatovat, že taková námitka má procesní (skutkový) charakter a pod uvedený dovolací důvod, který se týká hmotněprávního posouzení, podřadit nelze. Nadto lze uvést, jak již bylo shora naznačeno, že trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, spáchá-li takový čin ve značném rozsahu.
Ze znění citované skutkové podstaty vyplývá, že ke stanovení, zda byl tento trestný čin spáchán, je jako znak trestného činu nutný určitý rozsah zkrácení daně, poplatku či podobné povinné platby, konkrétně pro značný rozsah platí hranice odpovídající částce nejméně 1 milion Kč. Škoda, a tedy ani její konkrétní výše, znakem skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku není (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1578/2017).
Nelze tudíž přisvědčit ani tvrzení dovolatele, že by výše škody byla zásadní pro právní kvalifikaci skutku. Rozhodující a podstatné bylo zjištění výše zkrácení daně.
55. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
56. Nejvyšší soud tak shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by byly s to založit obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněným uplatněné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
57. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr.
ř., a zčásti jim sice se značnou mírou tolerance odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu