4 Tdo 787/2025-990
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 12. 2025 o dovolání
obviněného J. N., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2025,
sp. zn. 6 To 324/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné –
pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 181/2021, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 28.
8. 2024, č. j. 102 T 181/2021-893 (dále jen „rozhodnutí soudu prvního stupně“,
popř. „rozhodnutí nalézacího soudu“), byl obviněný J. N. (dále jen „obviněný“,
popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustil
tím, že:
„dne 10. 5. 2021 v době kolem 15:00 hodin v XY, okres XY, po ulici XY ve směru
jízdy od XY ke křižovatce s ulicí XY, řídil nákladní motorové vozidlo zn. Ford
Transit 300L, RZ: XY, zapůjčené od majitele P. C., a to v levém odbočovacím
jízdním pruhu, přičemž při odbočování vlevo na ulici XY nerespektoval §§ 4
písm. a), písm. b), 5 odst. 1 písm. b), 21 odst. 1, odst. 5 zákona č. 361/2000
Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a nedal přednost v jízdě
protijedoucímu motocyklu zn. Honda CBR 1000 RR, RZ: XY, řízenému J. L.
rychlostí 87 km/h, a to v úseku s nejvyšší dovolenou rychlostí do 50 km/h,
jedoucímu od křižovatky s ulicí XY v pravém jízdním pruhu, který sám porušil §§
4 písm. a), písm. b), 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, čímž došlo k dopravní nehodě, při které J. L. utrpěl poranění v
podobě roztržení mozkového kmene při zlomeninách spodiny lební a roztržení
kloubního spojení mezi spodinou lební a prvním krčním obratlem, na jejichž
následky na místě zemřel, přičemž J. N. výše uvedené nákladní motorové vozidlo
řídil vědom si toho, že po dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení s účinností od
13. 11. 2018 pozbyl řidičské oprávnění, které doposud nenabyl zpět, kdy tímto
jednáním nerespektoval též § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích“.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně dovolateli podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 81
odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně
odložil na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let a 6 (šesti) měsíců. Podle § 73
odst. 1, 4 tr. zákoníku obviněnému dále uložil trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 3 (tří) let.
3. Nalézací soud rozhodl současně o nárocích poškozených na náhradu
škody a nemajetkové újmy. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému
povinnost nahradit poškozeným, zastoupeným zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou,
advokátem se sídlem Národní třída 967/23b, Havířov-Město, nemajetkovou újmu v
penězích, a to M. H., nezl. AAAAA (pseudonym) (zastoupené taktéž matkou M. H.),
S. L., M. L., částku ve výši 284 888 Kč každému. Dále V. Š., H. V., A. M., K.
K., M. L., J. L., částku ve výši 213 666 Kč každému. Současně okresní soud
uložil podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému povinnost nahradit škodu M. L., ve
výši 9 279,60 Kč, a Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky,
IČ: 47114304, ve výši 2 065 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. výše uvedené
poškozené soud prvního stupně odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody
a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 229
odst. 1 tr. ř. soud poškozeného P. C., a poškozeného nezl. BBBBB (pseudonym),
zastoupeného V. Š. a zmocněncem Mgr. Václavem Sobalou, odkázal s jejich nároky
na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích na řízení ve věcech
občanskoprávních.
4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 102 T
181/2021, podal odvolání obviněný, které směřoval do všech výroků napadeného
rozsudku. Dále podal odvolání také státní zástupce, a to v neprospěch
obviněného, které zaměřil do výroku o vině. Taktéž poškození M. H., AAAAA, S.
L., M. L., V. Š., nezletilý BBBBB, H. V., A. M., K. K., M. L. a J. L. podali
odvolání, ve kterých rozporovali jak výrok o vině, tak i výrok o náhradě škody
napadeného rozsudku.
5. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud
druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 6
To 324/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozhodnutí soudu druhého stupně ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 6 To
324/2024, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., jelikož rozhodná skutková
zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim
nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, dále namítá nesprávné
právní posouzení skutku, přičemž těmito nesprávnostmi podle obviněného trpí i
rozsudek nalézacího soudu a odvolací soud na ně adekvátně nereagoval, když
odvolání chybně zamítl.
7. Dovolatel předně akcentuje, že ve věci již bylo jednou rozhodováno
Nejvyšším soudem, který zrušil předcházející rozhodnutí soudů nižších stupňů a
vrátil věc nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Obviněný následně podrobně
upozorňuje na závěry, které podle něj Nejvyšší soud vyslovil ve svém kasačním
rozhodnutí a současně rozvádí nové závěry, které ve věci učinil soud prvního a
druhého stupně po kasaci předchozích rozsudků, přičemž některé z nich
rozporuje, což následně velmi podrobně rozvádí v další části svého dovolání.
8. Dovolatel je přesvědčen o tom, že soudy obou stupňů ignorovaly
závazné právní úvahy Nejvyššího soudu. Zdůrazňuje, že podle kasačního
rozhodnutí tohoto soudu nemůže být odbočování přes zakrytý výhled automaticky
posouzeno jako porušení silničního zákona v příčinné souvislosti s dopravní
nehodou. Podle obviněného Nejvyšší soud výslovně uvedl, že po něm nebylo možné
požadovat, aby předpokládal, že poškozený překročí nejvyšší povolenou rychlost
v místě o 74 %, kdy podle tohoto soudu i přesto, že by poškozeného před
zakrytím viděl a odbočení provedl při zakrytém výhledu, mohla být výlučnou
příčinou dopravní nehody nekázeň řidiče motocyklu, pokud z odhadu
proveditelnosti manévru vyplynulo, že i při běžném překročení rychlosti lze
odbočení provést, aniž by došlo ke střetu. Kruciální pak je, při jaké maximální
rychlosti motocyklu by ještě ke střetu nedošlo a zda mohl obviněný takovou
rychlost při aplikaci principu omezené důvěry v dopravě předpokládat.
9. Podle obviněného však soudy nižších stupňů tyto závěry Nejvyššího
soudu nerespektovaly a stále „bazírovaly“ na tom, že alfou a omegou dopravní
nehody je odbočení přes zakrytý výhled. Nerespektování závazných závěrů
dovolacího soudu je samo o sobě nesprávným právním posouzením věci.
10. Akcentuje, že rozsudek soudu prvního stupně obsahuje zmatečné úvahy
například v tom směru, že by ke střetu rovněž nedošlo, pokud by poškozený jel
rychlostí 50 km/h a náhle brzdil nebo pokud by nebrzdil vůbec, tak by se
vozidla minula, byť ne bezpečně. Okresní soud však podle obviněného nepochopil,
že se znalci ústavu vyjadřují zvlášť k rychlosti motocyklu v okamžiku, kdy
začal brzdit v reakci na odkrytí výhledu a spatření vozidla obviněného (20 m
před střetem) a zvlášť pak k době, která tomuto okamžiku předcházela, ať již
jde o dobu od rozjezdu motocyklů ze světelné křižovatky nebo o dobu, kdy se
motocykly nacházely na výhledovém horizontu (podle znalců 150 m před střetem).
Namítá, že soudy interpretují znalecké závěry buď zcela v rozporu s tím, co
znalci uvedli, nebo způsobem vytrženým z kontextu. Mezi tyto závěry řadí např.
že mohl poškozeného vidět po dobu 1,8 s, kdy ujel vzdálenost 44 m (ze
vzdálenosti 150 m na vzdálenost 106 m), přitom pomíjejí, že tento závěr znalci
činí při předpokladu, že motocykl jel po celou dobu od vzdálenosti 150 m do
vzdálenosti 20 m (tedy po dráze 130 m) konstantní rychlostí 87 km/h, což ovšem
je předpoklad nepodložený jakýmikoliv daty, protože k úvahám, jaká byla
rychlost poškozeného před okamžikem, kdy začal prudce brzdit (zde je postaveno
najisto, že se jednalo o rychlost 87 km/h ve vzdálenosti 20 m od místa střetu)
chybí jakékoliv technické podklady a jde proto jen o pouhý ničím nepodložený
předpoklad. To dovolatel dále rozvádí stran úvah o různé rychlosti motocyklu na
dané dráze, kdy konkrétně uvádí, že rychlost na horizontu mohla být podstatně
vyšší a pak mohla být snižována až do rychlosti 87 km/h, což by znamenalo
podstatné zkrácení doby, kdy se mohli obviněný a poškozený teoreticky vidět,
resp. jednalo by se o podstatné zkrácení dráhy, po kterou se mohli vidět.
Zdůrazňuje, že při rychlosti 130 km/h na horizontu by motocykl ujel do okamžiku
zákrytu výhledu pouhých 14 metrů a teoretická možnost se vidět by trvala
pouhých 0,37 s, při vyšší rychlosti by tato doba byla ještě kratší. Takto
krátká doba v poměrech reálného výhledu z jedoucího motorového vozidla by podle
obviněného prakticky znamenala totéž, jako by se s poškozeným vzájemně před
zákrytem vidět nemohli.
11. Obviněný dále namítá, že výhledová vzdálenost byla stanovena na 150
m, když ovšem tato nebyla konstatována znaleckým zkoumáním – měřením znalci na
místě samém, ale znalci tuto vzdálenost převzali z protokolu o nehodě, aniž by
ji verifikovali. Přitom z protokolu o nehodě nelze nijak seznat na základě čeho
policisté tuto výhledovou vzdálenost stanovili, zda na základě subjektivního
odhadu nebo za užití nějaké exaktní metody. Podle obviněného přitom každý metr
hraje zásadní roli pro úvahu, zda mohl či nemohl poškozeného před zakrytím
vidět. Nesouhlasí tak se zamítnutím jeho důkazních návrhů na výslech policistů
s tím, že vzdálenost 150 m zjistili znalci VUT. Dále v dovolání rozporuje
stanovení výhledových podmínek. Takový postup považuje za svévolný a v rozporu
s realitou a s výpovědí znalců. Obviněný dále namítá jistou neprofesionalitu
odvolacího soudu, když ten zjevně opsal pasáž ze svého předchozího rozhodnutí,
který v kontextu způsobu vyřízení odvolání postrádá souvislost – proto je
přesvědčen, že rozhodnutí je zmatečné a nepřezkoumatelné. Uvádí, že
konstatování krajského soudu k možnému zastavení po odkrytí výhledu je neúplné
a vytržené z kontextu a odkazuje na části vyjádření znalců. Taktéž rozporuje
závěr krajského soudu o tom, že obviněnému ve výhledu nebránily žádné stromy a
keře, a namítá absenci odůvodnění k takovému závěru. Akcentuje, že odvolací
soud nevychází a nezjišťuje nejpříznivější variantu hodnot času, vzdáleností a
rychlostí pro obviněného, ale staví své skutkové a právní úvahy na průměrných
hodnotách s odkazem na ustálenou praxi. Takový postup je v příkrém rozporu se
zásadou in dubio pro reo.
12. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak konkrétně
obviněný uvádí, že závěr nalézacího, potažmo odvolacího soudu, že mohl při
řádném sledování silničního provozu vidět motocykl poškozeného ve vzdálenosti
150 m od místa střetu až do vzdálenosti 106 m od místa střetu po dobu 1,8 s,
kdy motocykl jel po celou tuto dobu rychlostí 87 km/h, není správný, resp.
nepředstavuje pro něho nejvýhodnější variantu. Zdůrazňuje, že znalci opakovaně
uvedli, že nemají žádná data, podle kterých by mohli stanovit vývoj rychlosti
motocyklu od rozjezdu do místa, kde začal motocykl intenzivně brzdit. Dále
namítá, že závěr o konstantní rychlosti motocyklu před střetem vychází pouze z
toho, že znalci nezjistili žádný technický důvod, pro který by poškozený jel
před střetem vyšší rychlostí. Dovolatel tak předestírá situace, podle kterých
mohl jet motocykl rychleji a pak do místa střetu zpomalovat (např. soutěžení
motocyklistů), přičemž upozorňuje, že z výpovědi druhého motocyklisty nelze
vycházet, a to s odkazem na jím tvrzenou skutečnost, že jeli maximálně do 70
km/h. Dovolatel tak navrhoval zpracovat dodatek posudku stran toho, jakou
rychlostí mohl jet motocykl na horizontu tak, aby nezanechal brzdnou stopu až
do vzdálenosti 20 m před střetem. Tento dodatek však soud odmítl nechat
zpracovat.
13. Dovolatel akcentuje, byť není zjištěna maximální rychlost
poškozeného, kterou by dosáhl na horizontu, a při které by ještě nezanechával
od horizontu až do vzdálenosti 20 m od místa střetu brzdnou stopu, že ze
znaleckých závěrů plyne, že touto maximální možnou rychlostí byla rychlost
vyšší než 130 km/h a nižší než 179 km/h. Následně dovolatel rozvíjí argumentaci
stran této rychlosti a jejího vlivu k časovému úseku, kdy se mohli s poškozeným
teoreticky vidět. Dovolatel dochází při rychlosti poškozeného 130 km/h k
závěru, že „doba 0,37 s je výrazně kratší než průměrná reakční doba (0,8 s) a
je-li vzdálenost horizontu 150 m geometrickou vzdáleností a ve skutečnosti v
reálném pohledu řidiče jedoucí dodávky je tato vzdálenost kratší (navíc i s
ohledem na vegetaci, která zde v době nehody byla jiná než v době znaleckého
zkoumání), nemuseli jsme se s poškozeným před zakrytím reálně vidět, resp.
pokud jsme se teoreticky na zlomek sekundy vidět mohli, reálně se jednalo o
stejnou situaci, jako bychom se vidět nemohli.“. Dodává, že se však nejedná pro
něj o nejvýhodnější variantu, protože rychlost poškozeného mohla být i vyšší
než 130 km/h. Dodává, že v této souvislosti považuje jako důvodný důkazní návrh
na doplňující výslech svědka K., který uvedl, že s poškozeným jeli rychlostí do
70 km/h. Nadto namítá, že závěr znalců, který převzaly soudy obou stupňů, že je
vyloučeno, že by dovolatel poškozeného na horizontu nemohl vidět, je založen na
nedůvodném a nepodloženém předpokladu, že motocykl jel po celou dobu od
horizontu konstantní rychlostí 87 km/h a na zatím neověřeném předpokladu, že
výhledová vzdálenost 150 m zaznamenaná policisty do protokolu o nehodě je
správná a přesná. Dovolatel shrnuje, že jeho obhajoba, že poškozeného před
zákrytem v protisměrném pruhu neviděl, ač řádně a s náležitou opatrností
sledoval situaci v protisměrných pruzích, není v rozporu se závěry znaleckých
posudků. Zdůrazňuje přitom, že ani svědek K., který jel jen 5 m za poškozeným,
vozidlo dovolatele taktéž neviděl.
14. Ohledně situace po odkrytí výhledu je dovolatel přesvědčen o tom, že
soudy rovněž nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, jestliže
učinily skutkový závěr, že se rozjížděl z rychlosti 3–10 km/h a při reakční
době poškozeného 0,8 s a průměrné době náběhu brzdného účinku motocyklu 0,4 s
mohl v reakci na motocykl zastavit před místem střetu. Obviněný uvádí, že za
stavu, kdy znalci vycházeli z průměrné reakční doby 0,8 s řidiče motocyklu a
0,4 s náběhu brzdného účinku motocyklu, by doba 1,7 s po odkrytí výhledu byla
dostačující, aby obviněný zastavil vozidlo před místem střetu. V případě, že by
tato doba byla snížena na 1,5 s, by již nehodě zabránit nedokázal – viz str. 8
dodatku posudku nebo první odstavec str. 3 protokolu z hlavního líčení ze dne
28. 8. 2024. O co více by byl daný časový okamžik kratší, o to reálnější by
bylo, že již nemohl nehodě zabránit – viz odpověď znalce Ing. Bradáče na str. 7
protokolu z hlavního líčení ze dne 28. 8. 2024. Taktéž zdůrazňuje, že již při
snížení doby náběhu brzdného účinku na 0,2 s existuje varianta, že by nebyl
schopen nehodě zabránit – viz odpověď znalce Ing. Bradáče, současně taktéž
ohledně této reakce znalce odkazuje na možné zkrácení reakční doby o 0,2 s,
čímž by již byl obviněný objektivně schopen nehodě zabránit. Namítá tak, že
soud měl vycházet z nejvíce příznivějších hodnot pro obviněného, tedy kombinace
kratšího náběhu brzdného účinku a současně kratší reakční doby – tedy snížení
obou parametrů o 0,2 s.
15. K dovolacímu důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvádí,
že považuje rozhodnutí odvolacího soudu, a potažmo soudu prvního stupně, za
nesprávné v úvaze, že měl v režimu omezené důvěry v dopravě při řádném
sledování dopravní situace v protisměrných pruzích vidět motocykl poškozeného a
vyhodnotit jeho rychlost tak, že mu nedovolovala provést odbočovací manévr přes
následný zákryt výhledu nákladním vozidlem, a měl tak odbočovací manévr odložit
a dát přednost v jízdě motocyklu poškozeného. Taktéž nesouhlasí se závěrem
odvolacího soudu vyjádřeném v bodě 10 jeho rozhodnutí, že měl legitimně
předpokládat, že poškozený může jet rychlostí 87 km/h, jelikož se nejedná o
rychlost extrémní. Namítá, že tento závěr je v příkrém rozporu se závazným
závěrem Nejvyššího soudu vyjádřeném v bodě 47 kasačního usnesení.
16. K tomu opětovně dodává, že předmětnou rychlost lze vztáhnout pouze k
okamžiku, kdy se motocykl poškozeného nacházel 20 m od místa střetu, rychlost
na horizontu znalecky stanovit nelze pro absenci potřebných dat – lze ji pouze
spekulovat. Současně uvádí, že nemohl předpokládat, že poškozený se dopustí
kvalifikovaného přestupku tím, že pojede o 37 km/h v obci rychleji. Jako
zásadní pak obviněný považuje závěr dodatku revizního znaleckého posudku, že by
se s poškozeným bezpečně minuli i v případě, že by poškozený jel na horizontu
rychlostí 68 km/h, a těsně by se minuli dokonce i v případě, kdyby poškozený
jel rychlostí 77 km/h na horizontu. Obviněný následně uvádí, že „[z] principu
omezené důvěry v dopravě plyne, že i kdybych poškozeného na horizontu viděl, a
i kdyby v té době jel rychlostí pouze 87 km/h, tak jsem tuto rychlost nemohl a
neměl legitimně předpokládat, ale naopak jsem mohl důvodně a legitimně s
ohledem na vzdálenost poškozeného vycházet z přesvědčení, že odbočení bude i
přes následný zákryt výhledu bezpečné a k nehodě nemůže dojít. V tom směru je
zcela bez právního významu, že jsem odbočoval přes následný zákryt výhledu do
protisměrných pruhů, jak již ve svém kasačním usnesení konstatoval dovolací
soud.“. Obviněný však trvá na tom, že poškozeného na horizontu neviděl, stejně
jako ani jeho vozidlo neviděl svědek K. a že motocykl poškozeného musel jet na
horizontu podstatně rychleji než 87 km/h. Proto je přesvědčen, že jeho
vyhodnocení možnosti bezpečného odbočení i přes následný zákryt výhledu bylo
správné. Stejně jako neporušil svou povinnost řádně sledovat silniční provoz po
odkrytí vozidel, protože v tu chvíli již nebyl schopen nehodě zabránit (tato
varianta je podle obviněného technicky přípustná při zkrácení reakční doby
poškozeného nebo při zkrácení účinku brzdného náběhu, nebyla provedeným
dokazováním vyvrácena a je z ní nutno podle zásady in dubio pro reo vycházet).
17. K dovolacímu důvodu „§ 265 odst. 1 písm. m)“ [správně § 265b odst. 1
písm. m) tr. ř. – poznámka Nejvyššího soudu] obviněný uvádí, že odvolací soud
zamítl odvolání obviněného, aniž by pro tento postup byly splněny zákonné
podmínky, protože rozsudek soudu prvního stupně trpěl vadami a nesprávnostmi
vytýkanými v dovolání.
18. Závěrem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud shledal dovolání
přípustným i důvodným a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2025, sp. zn. 6 Tdo 324/2024, v
celém rozsahu a podle § 265m tr. ř. sám nově rozhodl tak, že se obviněný v
celém rozsahu zprošťuje podané obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř. V případě,
že Nejvyšší soud neshledá důvody pro kasační rozhodnutí, obviněný navrhuje, aby
Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí.
19. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupce“) ve vyjádření ze dne 29. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 631/2025, souhlasí s
procesními i hmotněprávními námitkami obviněného v jeho dovolání. Má shodně s
dovolatelem za to, že způsobem popsaným podrobně v dovolání se oba soudy
(nalézací i odvolací) odchýlily od závazných právních názorů vyslovených v
předcházejícím usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, č. j. 4 Tdo
843/2023-745, ale i od aktuální judikatury, která je v daném usnesení obsáhle
prezentována.
20. Podle státního zástupce vyslovil Nejvyšší soud v citovaném usnesení
tři základní pochybnosti. Za prvé v bodě 42 konstatoval legitimní domněnku, že
účastníci by se minuli v bezpečné vzdálenosti i v případě, pokud by poškozený
mírně překročil rychlost jízdy v místě, kde jej mohl dovolatel vidět před
zakrytím výhledu nákladním automobilem. Za druhé v bodě 44 uvedl možnost takové
skutkové varianty, že před zakrytím výhledu dovolatel poškozeného nemusel vidět
vůbec a v bodě 45 pak potřebu zabývat se otázkou, zda dovolatel i tehdy
zachoval potřebnou míru opatrnosti, pokud odbočení provedl. Za třetí v bodě 46
požadoval Nejvyšší soud vyjasnění otázky, jakou rychlostí dovolatel odbočoval a
zda mohl alespoň při odkrytí výhledu reagovat na motocykl poškozeného, což by
rovněž mělo vliv na vzájemné minutí se vozidel.
21. K tomu byl zpracován dodatek č. 1 k reviznímu znaleckému posudku
Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně. K prvnímu bodu odpověděli zpracovatelé
posudku (otázka č. 4) tak, že pokud by se poškozený na posledních 150 m do
místa střetu (tedy od místa, na které měl dovolatel výhled a od něhož mohl
motocykl vidět až do 106–136 m před místem střetu – viz odpověď na otázku č. 2)
pohyboval rychlostí 77 km/h, vozidla by se minula těsně. Pokud by jel rychlostí
68 km/h, vozidla by se minula bezpečně – s odstupem jedné sekundy.
22. K druhému bodu odpověděli zpracovatelé tak (otázka č. 1), že je
technicky vyloučeno, aby dovolatel motocykl poškozeného ještě před zakrytím
výhledu vůbec vidět nemohl.
23. Na třetí bod reagovali zpracovatelé tak (otázka č. 3), že popsali
varianty zastavování vozidla Ford při opětovném spatření motocyklu tak, že by
dovolatel patrně zastavil na hranici jízdního pruhu motocyklu, ale částečné
vjetí Fordu do tohoto pruhu není technicky vyloučeno.
24. Z okolností, které Nejvyšší soud ve svém usnesení označil za
podstatné pro posouzení zachování potřebné míry opatrnosti, tak ve prospěch
dovolatele vyzněla podle státního zástupce již okolnost prvá – že dovolatel
mohl podle zásady omezené důvěry v dopravě očekávat příjezd motocyklu do
křižovatky mnohem později, a potřebnou míru opatrnosti tedy zachoval. Odpovědi
na ostatní otázky podle státního zástupce tím poněkud pozbývají významu. Pokud
měl totiž dovolatel možnost poškozeného vidět ve vzdálenosti kolem 150 až 100
m, pak až do odhadu rychlosti 68 až 77 km/h na něj nijak reagovat nemusel. Po
opětovném odkrytí výhledu byl však motocykl mnohem blíže, než jak by byl při
rychlosti povolené nebo „obvykle“ překročené. V tomto okamžiku bylo odvrácení
nehody spíše jen dílem náhody – technicky nebylo možno vyloučit pozdní
zastavení dovolatele až v jízdním pruhu poškozeného.
25. Státní zástupce je tak toho názoru, že nalézacím soudem bylo
nesprávně posouzeno spoluzavinění dovolatele, jelikož svým jízdním manévrem
neohrozil nikoho, kdo se ke křižovatce blížil rychlostí do 68 km/h, a ke střetu
by nedošlo ani při rychlosti do 77 km/h. Přitom požadavek odvolacího soudu (viz
bod 10 odůvodnění jeho usnesení), aby dovolatel včas reagoval i na motocyklisty
blížící se rychlostí o 74 % vyšší, pokud by je viděl na vzdálenost 150 m, je v
příkrém rozporu s právními názory, které Nejvyšší soud vyslovil v jiné věci –
viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 5 Tdo 1019/2022.
Státní zástupce poukazuje na to, že v dané věci motocyklista na hlavní silnici
svou rychlost překročil více jak o 66 % (místo 90 km/h jel 150 km/h). K tomu
dodává, že pokud odvolací soud rychlost 87 km/h neoznačuje za extrémně vysokou
rychlost, pak s tímto závěrem lze podle státního zástupce obecně souhlasit.
Avšak s ohledem na to, že v daném místě byla rychlost omezena na 50 km/h
(překročení o 74 %), je považována za „extrémní“ ve smyslu bohaté judikatury
Nejvyššího soudu, a státní zástupce odkazuje opět na rozhodnutí č. 45/2005 Sb.
rozh. tr.
26. Státní zástupce taktéž doplňuje, že výchozí rychlost poškozeného
mohla být skutečně vyšší. Dovolatel přiléhavě poukazuje na to, že oba
motocyklisté mohli zpomalovat právě z důvodu toho, že se blížili ke křižovatce,
do níž vjíždělo nezjištěné nákladní vozidlo s návěsem. Takové zpomalování
považuje za logické.
27. Vzhledem k naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepovažuje za nezbytné zabývat se v
rámci dovolacího důvodu podle písm. g) tím, zda snad neexistuje k dovolateli
ještě příznivější skutková varianta. Zvláště když dovolatelem namítané porušení
zásady in dubio pro reo samo o sobě žádný dovolací důvod nezakládá.
28. Podle státního zástupce se jeví jako viník předmětné dopravní nehody
poškozený a nikoliv dovolatel. Dále shrnuje, že námitka dovolatele založená na
tom, že nehodu plně zavinil poškozený, odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a je důvodná. Soudy podle státního
zástupce nerespektovaly právní názory Nejvyššího soudu vyslovené v rozhodnutí o
předchozím dovolání.
29. Závěrem tak státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a současně zrušil
podle § 265k odst. 2 tr. ř. i veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Dále, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně státní zástupce podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání.
30. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce k případné replice
obhájci obviněného. Ke dni rozhodování Nejvyššího soudu obhajoba nevyužila
možnosti vyjádření.
III.
Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.],
bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst.
1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
32. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
33. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
34. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst.
2 tr. ř.).
35. Z podaného dovolání obviněného je patrné, že v něm výslovně
uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V případě tzv. extrémního
rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném
z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění
soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto
ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat
rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou
vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která
jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání
by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak
proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze
nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
570/03 a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení
práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím
řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a
nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze
také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na
tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné
skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Jinak
vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným
skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů
obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných
důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu,
které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro
formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty
podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a
tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě
nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.
36. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2022 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v
zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
37. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy,
jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
Jestliže v dané věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. podaná
odvolání zamítl po věcném přezkoumání, je logické, že uvedený dovolací důvod
přichází v úvahu pouze v jeho druhé alternativě.
39. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora
uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel
maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní
práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu
srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st.
38/14).
40. Na základě výše zmíněných východisek přistoupil Nejvyšší soud k
posouzení důvodnosti dovolání obviněného. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací
argumentace Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve shrnout závěry svého
předchozího usnesení ze dne 29. 6. 2023, č. j. 4 Tdo 813/2023-745, kterým
zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů a přikázal podle § 265l odst.
1 tr. ř. nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
41. Předně je třeba uvést, že v původním řízení nalézací soud rozsudkem
ze dne 21. 2. 2023, č. j. 102 T 181/2021-682, uznal obviněného vinným ze
spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku.
Odvolací soud pak rozhodnutí soudu prvního stupně na podkladě podaného odvolání
státního zástupce zrušil a sám uznal obviněného vinným ze spáchání přečinu
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, jelikož v jednání
obviněného seznal porušení důležité povinnosti. Samotnou dopravní situaci
vyjádřenou v tzv. skutkové větě těchto původních rozhodnutí lze zjednodušeně a
zkráceně shrnout tak, že obviněný odbočoval z hlavní pozemní komunikace vlevo
na vedlejší pozemní komunikaci, přičemž jistou dobu během odbočovacího manévru
byl skryt za jiným odbočovacím vozidlem (nákladním), které vjíždělo z dané
vedlejší komunikace na hlavní silnici a následně pokračovalo v původním směru
jízdy obviněného po hlavní komunikaci. Současně v opačném směru jel po hlavní
komunikaci poškozený na motocyklu. Obviněný při pokračování v odbočovacím
manévru vyjel zpoza zákrytu odbočujícího nákladního vozidla a v části
protisměrného pruhu do něj narazil poškozený jedoucí krátce před střetem
rychlostí 87 km/h, a to v úseku s nejvyšší povolenou rychlostí do 50 km/h.
42. Nalézací soud založil původně výrok o vině obviněného na tom, že
nerespektoval § 4 písm. a), b), § 21 odst. 1, 5 zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích – zejména tedy povinnost při odbočování na
křižovatce neohrozit řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti a
povinnost dát přednost v jízdě protijedoucím motorovým vozidlům, když obviněný
nedal přednost v jízdě protijedoucímu motocyklu. V době prvního rozhodnutí byly
ve věci vypracovány celkem tři znalecké posudky. Nalézací soud pak vycházel
zejména z revizního znaleckého posudku provedeného Ústavem soudního inženýrství
VUT v Brně. Podle tohoto soudu z revizního znaleckého posudku vyplývaly dvě
hlavní příčiny dopravní nehody, přičemž jako primární příčinu označil
odbočovací manévr obviněného, který měl díky nákladnímu vozidlu odbočujícímu z
levé vedlejší komunikace zakrytý výhled. Jako sekundární příčinu označil
rychlost motocyklu poškozeného, která o 74 % překračovala nejvyšší povolenou
rychlost v daném úseku komunikace. Nalézací soud tedy uzavřel, že není pochyb o
tom, že obviněný způsobil poškozenému z nedbalosti smrt. Vzhledem ke
spoluzavinění poškozeného, které kvantitativně stanovil na 50 %, uzavřel, že na
vzniku nehodového děje a jeho tragických následků se podíleli oba řidiči
stejnou měrou. S tímto závěrem se však odvolací soud neztotožnil, když v
jednání obviněného seznal porušení důležité povinnosti, přičemž konstatoval, že
obviněný vyšší mírou zavinění zapříčinil dopravní nehodu i její následky.
Spoluzavinění obviněného na vzniku dopravní nehody a jejich následcích krajský
soud stanovil v míře 70 %. V míře 30 % pak stanovil spoluzavinění poškozeného,
který v místě překročil nejvyšší dovolenou rychlost, když podle odvolacího
soudu by rychlost sama o sobě nevedla ke vzniku dopravní nehody, pokud by
obviněný neodbočoval přes zakrytý výhled.
43. Tyto rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud svým usnesením č.
j. 4 Tdo 813/2023-745, na podkladě podaného dovolání obviněného, zrušil,
přičemž akcentoval, že:
a) Z provedeného dokazování nebylo (prozatím) v řízení vyloučeno, že by
obviněný protisměrnou část vozovky nemohl vizuálně zkontrolovat před zakrytím
výhledu, a taktéž nebylo postaveno najisto, že se motocykly musely v daném
momentu na daném místě (výhledu) nacházet (bod 35). Jinak vyjádřeno, nebylo
vyloučeno, že obviněný učinil odhad proveditelnosti svého manévru předtím, než
mu zakryl výhled nákladní automobil, kdy neviděl v protisměru žádné
protijedoucí vozidlo, a při zohlednění principu omezené důvěry v dopravě
předpokládal, že se mu podaří (i přes následné zakrytí výhledu nákladním
vozidlem) manévr bezpečně provést, což by se při dodržení maximální povolené
rychlosti ze strany protijedoucího motocyklu také stalo, jak se podávalo z
revizního znaleckého posudku (bod 44). Otázkou, kterou bylo třeba podle
Nejvyššího soudu vyřešit, bylo to, zda samotné zohlednění situace před zakrytím
výhledu nákladním vozidlem bylo ze strany obviněného dostatečné z pohledu
povinnosti dodržet ustanovení § 4 písm. a) a zejména § 5 odst. 1 písm. b)
zákona o silničním provozu, tedy zejména, zda obviněný (ne)zachoval v předmětné
věci potřebnou míru opatrnosti. Podle Nejvyššího soudu nebylo možno ani
pominout, zda plnému výhledu obviněného nebránily nějaké keře či stromy, zda
bylo možno při této vizuální kontrole vyloučit možnost následného vjezdu
vozidel do protisměrného pruhu z jiné komunikace či např. vjezd nějakého
odstaveného vozidla apod. (bod 45).
b) Nejvyšší soud taktéž akcentoval, že z provedeného dokazování nebylo
prozatím možno postavit najisto, zda mohl obviněný po odkrytí výhledu reagovat
na vzniklou dopravní situaci, a tedy zabránit dopravní nehodě. Za dané situace
považoval Nejvyšší soud za logické, aby soud vyslechnul zpracovatele revizního
znaleckého posudku k dané problematice, aby tak objasnil možnou či nemožnou
variabilitu zmíněného vstupního údaje (bod 46).
c) Podle Nejvyššího soudu z revizního znaleckého posudku vyplývalo, že pokud by jel řidič motocyklu nejvyšší povolenou rychlostí od místa, kdy ho
mohl obviněný vidět, než byl výhled zakrytý nákladním vozidlem, tak by došlo k
ještě výrazně většímu minutí vozidla s motocyklem, i kdyby řidič motocyklu
nebrzdil. Respektive, pokud by poškozený dodržoval rychlost na daném místě, pak
by se jednalo o bezpečné minutí vozidel. Z dokazování bylo možno dovodit
domněnku, že i v případě mírného překročení daného rychlostního limitu
motocyklem, a to od místa, kdy ho teoreticky mohl obviněný naposledy vidět, než
byl výhled zakrytý nákladním vozidlem, tak by se účastníci patrně stále minuli
v bezpečné vzdálenosti. To však podle Nejvyššího soudu bylo potřeba postavit
najisto. V tomto ohledu Nejvyššího soudu konstatoval, že na danou věc dopadají
ovšem toliko přiměřeně závěry z usnesení Nejvyššího soud ze dne 31. 5. 2023,
sp. zn. 8 Tdo 184/2023.
d) Nejvyšší soud současně obecně připustil, že na daném dopravním úseku
bylo možno zcela důvodně předpokládat lehké překročení rychlosti ze stran
jiných účastníků silničního provozu, byť se jedná o nežádoucí jev. Současně
však dodal, že po dovolateli nebylo možno požadovat povinnost předpokládat, že
další účastníci silničního provozu překročí nejvyšší povolenou rychlost o 74 %.
Takový požadavek by byl skutečně v rozporu s tzv. principem omezené důvěry v
dopravě (body 42, 47).
44. Na rozdíl od tvrzení dovolatele je tedy třeba zdůraznit, že v tomto
citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud toliko naznačil určité otázky, které je
třeba v dané věci řádně objasnit, a to s odkazem na relevantní judikaturou, kdy
nezaujal kategorický závěr o tom, že výlučným viníkem dopravní nehody je
poškozený či obviněný. To ani nemohl vzhledem k nutnosti doplnění dokazování.
45. Ze současných dovoláním napadených rozhodnutí pak podle Nejvyššího
soudu vyplývá následující. Nalézací soud po výslechu znalců k závěrům revizního
znaleckého posudku, včetně jeho dodatku, který si nechal ve věci vypracovat,
opětovně dospěl k závěru o vině obviněného přečinem usmrcení z nedbalosti podle
§ 143 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto soudu s ohledem na formu zavinění
obviněného v projednávané věci bylo potřeba vyřešit otázku, zda bylo v
možnostech obviněného dopravní nehodu nezpůsobit. Soud prvního stupně pak na
základě provedeného dokazování uzavřel, že není pochyb o tom, že obviněný, byť
na dobu 1,8 s před střetem, mohl motocykl poškozeného v protisměru zpozorovat
ještě před zakrytím výhledu odbočujícím nákladním vozidlem, a to, jak jede po
dráze cca 44 m. Soud prvního stupně současně zdůraznil, že v dané době byl
provoz velmi hustý, komunikace je hlavní spojnicí mezi dvěma okresními městy.
Odbočování vlevo podle tohoto soudu obviněný následně zahájil, aniž měl odkryt
výhled na blížící se motocykl poškozeného v pravém protisměrném jízdním pruhu
(levý protisměrný jízdní pruh měl zakryt zcela), navíc s vědomím, že i jeho
vozidlo je skryto za odbočujícím nákladním vozidlem pro další účastníky v obou
protisměrných pruzích. Tudíž v dané chvíli podle nalézacího soudu nezachoval
potřebnou míru opatrnosti a nevěnoval se plně řízení vozidla. Podle nalézacího
soudu bylo tedy evidentní, že ani po odkrytí výhledu za odbočujícím nákladním
vozidlem vizuálně pravý protisměrný jízdní pruh dovolatel nezkontrolovat, byť
se tímto pruhem fakticky blížil motocykl poškozeného, ale i svědka K., přičemž
jeho obhajoba stran absence protijedoucích motorových vozidel byla shledána
technicky nepřijatelnou. Nalézací soud uzavřel, že pokud by alespoň na chvíli
řádně obviněný sledoval dopravní situaci, nemohl motocykl poškozeného
přehlédnout při druhé vizuální kontrole a při intenzivním brzdění mohlo dojít k
těsnému minutí obou vozidel, byť ne zcela bezpečnému.
46. Nalézací soud tak uzavřel, že obviněný způsobil poškozenému z
nedbalosti smrt tím, že porušil § 4 písm. a), b) a § 5 odst. 1 písm. b), § 21
odst. 1, 5 zákona o silničním provozu. Současně ovšem zdůraznil, že poškozený
se taktéž svým jednáním významně podílel na vzniku předmětné dopravní nehody a
jejího tragického následku, když řídil motocykl rychlostí 87 km/h, čímž
překročil nejvyšší povolenou rychlosti v obci o 74 %. To představovalo podle
judikatury již takové překročení rychlosti, které je porušením důležité
povinnosti uložené mu podle zákona (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10.
2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Výše uvedené spoluzavinění poškozeného soud
kvantitativně stanovil na 50 % a uzavřel, že na vzniku nehodového děje a jeho
tragických následků se podíleli oba řidiči stejnou měrou. Tento závěr pak našel
výraz v právní kvalifikaci jednání obviněného, když soud prvního stupně
neposoudil právě vzhledem k míře spoluzavinění poškozeného jeho jednání jako
porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona o silničním provozu.
47. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i soud
odvolací, když na odůvodnění rozsudku ve svém usnesení odkázal a některé jeho
závěry dále rozvedl. Odvolací soud přitom v bodě 10 svého usnesení konstatoval,
že z technického hlediska neexistuje možnost, že by řidič vozidla Ford
(obviněný) motocykl před zakrytím výhledu nákladním vozidlem nemohl vidět. I
přesto obviněný započal odbočování, když neměl dostatečný rozhled do
protisměrného jízdního pruhu. Pro jistou přesnost a vzhledem k dovolací
argumentaci obviněného je ovšem třeba připustit, že odvolací soud se dopustil
jisté nepřesnosti v odůvodnění svého rozhodnutí, když výslovně uvedl, že
neshledal odvolací námitky obviněného důvodné, naopak odvolací námitky státního
zástupce shledal důvodné (viz bod 9 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého
stupně), ačkoliv fakticky neshledal ani podané odvolání státního zástupce jako
důvodné. Toto naznačené pochybení ovšem nevyžaduje nápravu ze strany dovolacího
soudu, když se jedná o zřejmou nepřesnost, ke které pravděpodobně došlo omylem
při vyhotovování předmětného rozhodnutí. Zde je třeba uvést, že dovoláním nelze
napadnout vlastní odůvodnění rozhodnutí, s výjimkou případu, kdy by takové
rozhodnutí bylo zcela nepřezkoumatelné a nesplňovalo by ani v minimální míře
požadavky na odůvodnění rozhodnutí podle § 125 odst. 1 tr. ř. (rozsudek) či §
134 odst. 2 tr. ř. (usnesení). O takový případ se ale v této věci nejedná.
48. Po shrnutí předchozích rozhodnutí soudů nižších stupňů ve věci,
včetně zrušujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 813/2023 a
následně vydaných rozhodnutí soudů nižších stupňů, se Nejvyšší soud zabýval
vlastní uplatněnou dovolací argumentací obviněného. Jak již bylo konstatováno,
obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí variantě. Dále uplatnil i dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v
nesprávném posouzení míry spoluzavinění poškozeného (podle dovolatele to byl
právě poškozený, kdo odpovídal zcela za způsobenou dopravní nehodu). Lze mít za
to, že jak námitky směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. v obou jeho uplatněných variantách, tak i námitky směřující do
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou
podřaditelné pod zvolené dovolací důvody, když tyto jsou ovšem neopodstatněné,
jak bude rozvedeno dále.
49. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkami směřujícími do naplnění
první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy do
tzv. extrémního rozporu. Za nejpodstatnější lze považovat tu námitku
obviněného, že závěr soudů o tom, že musel při řádném sledování silničního
provozu vidět motocykl poškozeného, není v souladu se závěry znalců, kteří
vypracovali k věci revizní znalecký posudek (jednalo se přitom o posudek
ústavu). Svou dovolací argumentaci dovolatel předně zakládá na variabilitě
rychlosti přijíždějících motocyklů a určení vzdálenosti rozhledu. Nosná část
jeho argumentace přitom směřuje do aplikace zásady in dubio pro reo. V této
souvislosti je třeba akcentovat, že dané pravidlo má procesní charakter a týká
se otázek skutkových a jako takové není obecně způsobilé naplnit obviněným
zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod, pokud porušení této zásady
nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009,
ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo
1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp.
zn. 4 Tdo 467/2016). Takový extrémní nesoulad však Nejvyšší soud ve věci
neshledal, jak níže podrobněji rozvede, a proto uvedené námitky shledal jako
zjevně neopodstatněné.
50. Předně je třeba uvést, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů není
pochyb o tom, že jak nalézací, tak i odvolací soud, dospěly k závěru, že
obviněný musel vidět přijíždějící motocykl, což opřely o závěry znalců Ústavu
soudního inženýrství VUT v Brně. Z pohledu tohoto závěru je třeba uvést, že z
dodatku č. 1 k reviznímu znaleckému posudku vyplývá, že aby motocykl stihl
projet do oblasti zákrytu tak, že by jej nemohl dovolatel vůbec spatřit, musel
by se motocykl na hranici zákrytu pohybovat rychlostí 201 km/h, přitom by musel
zpomalovat se zrychlením o velikosti 9,6 m/s2. Podle tohoto dodatku se ovšem
jedná o tak extrémně vysoké zpomalení, kterého by motocykl i se zkušeným
řidičem prakticky nemohl dosáhnout, kdy při takovém brzdění by vznikla i
smyková stopa a došlo by téměř s jistotou ke ztrátě jízdní stability motocyklu
a pádu jezdce. Uvedené rychlosti by navíc motocykl nedosáhl běžným zrychlováním
při rozjezdu z předcházející křižovatky. Takovou možnost proto znalci
vyhodnotili jako technicky nepřijatelnou. Dospěli tedy k závěru, že obviněný
mohl motocykl před jeho zakrytím nákladním vozidlem vidět (viz dodatek č. 1 k
reviznímu znaleckému posudku na č. l. 809–810, 816). Stran variability
rychlosti motocyklu se přitom znalci vyjádřili, že v případě dynamického
rozjezdu z křižovatky do hranice viditelnosti 150 m od místa střetu by motocykl
dosáhl rychlosti 179 km/h, následně by motocykl musel dosáhnout zpomalení velmi
intenzivního, blízko hranice maximálního dosažitelného zpomalení motocyklu,
když takový pohyb by byl zcela nelogický a v rozporu s výpovědí řidiče druhého
motocyklu. Nadto by při takovém brzdění došlo k zablokování, nebo částečnému
zablokování kola a vznikla by tak opět smyková stopa. Při pozvolném rozjezdu by
motocykl dosáhl rychlosti 130 km/h a následné zpomalení by bylo dosažitelné,
avšak podle znalců se jeví jako nelogické, když by poškozený začal brzdit bez
zjevného podnětu k reakci (reagoval by ještě před tím, než by měl výhled na
křižovatku) poté, co celou dobu zrychloval. Uvedené je taktéž v rozporu s
výpověďmi řidiče druhého motocyklu (viz zmíněný dodatek č. l. 808–809). Znalci
dále stanovili, že při uvažování jízdy motocyklu konstantní rychlostí před
reakcí řidiče motocyklu by k zakrytí výhledu došlo v čase 4,5 sekundy před
střetem, kdy by se motocykl nacházel 106 m od místa střetu. Pro stanovení
maximální vzdálenosti bylo uvažováno s pohybem motocyklu neodpovídající logice
nehodového děje ani výpovědi řidiče druhého motocyklu, kdy by motocykl po celou
dobu zákrytu zpomaloval se zpomalením o velikosti 4,0 m/s2 a přitom by motocykl
brzdil po celou dobu, a to na horní hranici toho, co lze považovat u motocyklu
za nenáhlé brzdění. Takové zpomalování by ovšem nemělo z pohledu řidiče
motocyklu žádný objektivní důvod a k zákrytu motocyklu by došlo ve vzdálenosti
136 m před místem střetu (viz zmíněný dodatek č. 1 na č. l. 810–811, 816).
Přitom v této vzdálenosti by se motocykl pohyboval rychlostí 139,6 km/h (viz
příloha č. 4 k zmíněnému dodatku č. 1 na č. l. 842).
51. Z předmětného dodatku k reviznímu znaleckému posudku je tak podle
Nejvyššího soudu zřejmé, že obviněný musel mít v zorném poli výhledu motocykl
poškozeného, jelikož znalci zcela vyloučili situaci, při které by motocykl
poškozeného nemohl obviněný vidět. Respektive taková situace, která je de facto
podstatou obhajoby dovolatele, by mohla nastat toliko v případě, že by
poškozený jel 201 km/h, což je technicky nepřijatelné a současně v rozporu se
závěry provedeného dokazování. Byť znalci uvedli, že motocykl poškozeného mohl
při dynamickém zrychlení dosáhnout na hranici výhledu rychlosti 179 km/h, tak
nicméně následně by na 130 m musel přibrzdit na rychlost 87 km/h, což je
zpomalení 7,25 m/s2, přičemž jako horní hranici nenáhlého brzdění motocyklu
znalci uvádějí hodnotu 4,0 m/s2. Jednalo by se tak o vysoce intenzivní brzdění,
které by zanechalo smykovou stopu, která však ve věci zjištěna nebyla. Proto i
tato varianta byla znalci vyloučena (viz č. l. 809). Podle znalců i v případě,
že by motocykl konstantně nenáhle brzdil (4,0 m/s2) od výhledu, mohl obviněný
motocykl poškozeného spatřit do vzdálenosti 135,5 m a motocykl by se zde
pohyboval rychlostí 139,6 km/h (viz příloha č. 4, str. 1 zmíněného dodatku na
č. l. 842). Přitom i v tomto případě by musel poškozený brzdit po celou dobu na
horní hranici nenáhlého brzdění, a to i v situaci 1,7 s před střetem, tedy 40,3
m před ním, kdy již nákladní vozidlo při zohlednění jeho maximální délky bylo
zařazeno v protisměrném jízdním pruhu, a tedy poškozeného nijak neohrožovalo, a
z rychlosti 98,2 km/h by nadále poškozený brzdil do vzdálenosti 20 m před
střetem na rychlost 87 km/h. Svědek K. na dotaz předsedkyně senátu, zda musel
na odbočovací manévr nákladního vozidla nějak reagovat uvedl, že nebylo nutné
na něj jakkoli reagovat, jelikož od něj byli daleko, když tento manévr vozidlo
provádělo, nicméně jak to vozidlo odbočilo „tak ta dodávka tam úplně vjela. Já
jsem měl čas zareagovat, ale pan L. neměl čas reagovat.“ (viz zvukový záznam z
hlavního líčení ze dne 21. 3. 2022 v čase 50:34 nebo viz protokol na č. l. 422
verte). Tato naznačená varianta (rychlost 139, 6 km/h) způsobu jízdy
poškozeného ovšem nejenom neodpovídá výpovědi svědka K. (ke které je sice nutno
přistupovat obezřetně), ale takové chování poškozeného lze považovat za zcela
nelogické, když již před časem 1,7 s před střetem musel poškozený vědět, že jej
odbočující nákladní vozidlo směřující do protisměrného pruhu nijak neohrozí, a
proto neměl důvod k pokračování takto intenzivního zpomalování, které by muselo
odpovídat horní hranici nenáhlého brzdění.
52. Dovolatel taktéž namítá, že při rychlosti motocyklu 130 km/h na
horizontu by poškozený ujel do okamžiku zákrytu výhledu pouhých 14 metrů a
teoretická možnost se vidět by trvala pouhých 0,37 s. Při vyšší rychlosti by
daná doba byla ještě kratší, přičemž takto krátká doba v poměrech reálného
výhledu z jedoucího motorového vozidla prakticky znamená totéž, jako by
poškozeného vidět nemohl. Respektive při rychlosti 130 km/h (36,11 m/s) na
horizontu by motocykl ujel pouhých 14 m do okamžiku zákrytu a v dané době by se
nacházel ve vzdálenosti 136 m od místa střetu. Doba, po kterou motocykl jel
oněch 14 m by trvala pouhé 0,37 s při užití vzorce t = s/v, tedy 14/36,11 =
0,37 s.
53. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Za prvé, již výše bylo
uvedeno, že k zákrytu na 136 m od místa střetu by došlo v situaci, kdy by se
zde motocykl nacházel v rychlosti 139,6 km/h (nikoli 130 km/h, jak uvádí
dovolatel), přičemž bylo opět výše zdůvodněno, že taková situace by byla taktéž
z pohledu nehodového děje zcela nelogická. Nicméně (mimo výše uvedené),
jestliže znalci uvedli, že při konstantní rychlosti motocyklu 86,6 km/h by k
zákrytu došlo ve vzdálenost 106 m před místem střetu, tedy obviněný mohl
pozorovat poškozeného na dráze 44 m (jak ostatně akcentuje nalézací soud v bodě
20 jeho rozsudku) a maximálně by k zákrytu došlo na 136 metru od místa střetu,
kde by se motocykl ale musel pohybovat rychlostí 139,6 km/h, tak pokud
dovolatel namítá rychlost 130 km/h, pak by logicky při takové situaci mohl
sledovat daný motocykl ještě déle než uvedených 14 m, tedy by muselo jít o čas
vyšší než 0,37 s. Za druhé, jak znalci uvedli v dodatku k reviznímu znaleckému
posudku (viz č. l. 809) či přímo v hlavním líčení (viz č. l. 887), při
rychlosti poškozeného 130 km/h by musel poškozený začít brzdit mnohem dřív, než
uvažovali z brzdné stopy, a to znamená, že by začal brzdit v době, kdy neměl
odkrytý výhled na danou dodávku, takže neměl důvod brzdit. Za třetí, poměr času
0,37 s k reakční době 0,8 s by měl význam pouze za situace, pokud by musel
obviněný provést manévr v dané reakční době, respektive jestliže i v případě
výše uvedené situace s rychlostí 139,6 km/h by měl obviněný na reakci několik
sekund (konkrétně 4,58 s do střetu – viz opět příloha č. 4, str. 1 zmíněného
dodatku na č. l. 842), pak podle Nejvyššího soudu postrádá tento argument
logický smysl. Pokud chtěl obviněný vyjádřit, že se jedná o krátkou dobu a mohl
tak poškozeného ve výhledu přehlédnout, pak je třeba zdůraznit, že obviněný měl
povinnost dbát zvýšené opatrnosti při odbočování. Jinak vyjádřeno, obviněný měl
povinnost důsledně sledovat výhled na protisměrný pruh před začátkem jeho
odbočovacího manévru, o to více za situace, když musel vědět, že během
odbočování bude mít na protisměrný pruh zakrytý výhled díky nákladnímu vozidlu,
přitom (jak akcentoval i nalézací soud) se jedná o hlavní spojnici mezi
okresními městy, kde je běžně hustý provoz a tento tam v dané době také byl,
jak vyplynulo z výpovědi svědkyně V. J., která uvedla, že „provoz byl hustý a
najednou jsem zpozorovala jak se motorka odrazila od nějaké dodávky“ (viz
hlavní líčení ze dne 3. 5. 2022 v čase 3:14 nebo viz protokol na č. l. 519
verte) a „dívala jsem se na obě strany, byl velký provoz a teď jakoby přede
mnou se to stalo.“ (viz hlavní líčení ze dne 3. 5. 2022 v čase 5:18 nebo viz
protokol na č. l. 519 verte). Současně je třeba připomenout, že se jedná o
hraniční hodnoty, které jsou stanoveny ve prospěch obviněného v souladu se
zásadou in dubio pro reo, přičemž i z těchto vyplývá, že při důsledném
sledování provozu mohl obviněný poškozeného zaregistrovat.
54. Na druhou stranu Nejvyšší soud musí částečně přisvědčit námitkám dovolatele stran toho, že soudy nižších stupňů vycházely ze
skutkového stavu, že poškozený se s motocyklem pohyboval kontinuální rychlostí,
a proto musel obviněný vidět poškozeného na dráze 44 m po dobu 1,8 s (viz bod
20 rozsudku nalézacího soudu). Podle Nejvyššího soudu měly soudy vycházet z
nejvýhodnější situace rychlosti, která nebyla provedeným dokazováním vyloučena,
nebo zcela přesvědčivě objasnit, proč tuto variantu nepovažují v dané věci za
možnou a reálnou. Bez ohledu na tento závěr je ale ovšem třeba akcentovat, že i
při rychlosti 130 km/h mohl obviněný poškozeného ve výhledu zaregistrovat. To i
za situace, kdy by se motocykl pohyboval rychlostí 139,6 km/h (přičemž tato
situace je již z pohledu dalších důkazů vyloučena – viz výše). Vyloučena je i
situace s dynamickým zrychlením motocyklu na rychlost 179 km/h. Nejvyšší soud
je proto toho názoru, že byť soudy vycházely z výše uvedené konstantní
rychlosti motocyklu poškozeného, tak tento vadný přístup nemohl mít na závěr o
vině obviněného žádný podstatný vliv, když není pochyb o tom, že obviněný mohl
ve výhledu motocykl poškozeného zaregistrovat, kdy opačná situace byla
provedeným dokazováním zcela vyloučena (motocykl by musel jet na horizontu 201
km/h). Obviněný tak musel poškozeného vidět, pokud by řádně dodržel své
povinnosti, které mu vyplývají zejména z § 21 odst. 1, 5 a § 4 písm. a), b) a §
5 odst. 1 písm. b) zákona o silničním provozu, a dbal by při odbočování zvýšené
opatrnosti, tedy řádně by sledoval, zda svým manévrem nemůže ohrozit další
účastníky silničního provozu. Uvedené tak plně odpovídá zákonodárcem
požadovanému typu zavinění u trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143
tr. zákoníku.
55. Nejvyšší soud se proto ani nemohl ztotožnit s názorem státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že z důvodu aplikace principu
omezené důvěry v dopravě se jako výlučný viník dopravní nehody jeví poškozený,
který signifikantně překročil rychlost na daném dopravním úseku. Je tomu tak
zejména proto, že provedeným dokazováním byla vyloučena situace, že by obviněný
neměl možnost vidět poškozeného v protisměrném jízdním pruhu při zachování
zvýšené opatrnosti při odbočování. Přitom obhajoba dovolatele je postavena
právě na tom, že poškozeného neviděl, ač (podle jeho tvrzení) řádně a s
náležitou opatrností sledoval situaci v protisměrném pruhu. Dokazováním tak
bylo postaveno najisto, že dovolatel nedbal zvýšené opatrnosti a důsledně před
odbočovacím manévrem nezkontroloval, zda se v protisměrném pruhu nepohybuje
jiný účastník silničního provozu. Odbočovací manévr ve své podstatě činil tzv.
„naslepo“ a nemohl případně provést jakýkoliv odhad jízdy poškozeného, tedy zda
právě z jeho jízdy je například zřejmé, že extrémně překračuje nejvyšší
povolenou rychlost v daném místě komunikace.
56. V této souvislosti je třeba upozornit, že například z již citovaného
rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 184/2023 vyplývá k principu omezené důvěry v dopravě,
že „řidič, který je povinen dát přednost v jízdě např. při odbočování, může
spoléhat na to, že vozidlo s tímto právem přednosti v jízdě se pohybuje v
souladu s pravidly silničního provozu, tedy povolenou rychlostí a nikoliv
takovou, která jí překračuje téměř dvojnásobně, což znemožňuje při
předvídatelných a pozorovatelných okolnostech provést odbočovací manévr. V
opačném případě při nemožnosti odhadu rychlosti přijíždějícího vozidla a přitom
jeho dostatečné pozorované vzdálenosti by nebylo možno takový manévr vůbec
provést (viz např. usnesení Nejvyšší soud ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 3 Tdo
1286/2018).“ (bod 45 citovaného rozhodnutí NS, pozn. podtrženo Nejvyšším
soudem). Dále např. také „řidič, jenž dává při jízdě křižovatkou přednost
vozidlům přijíždějícím po hlavní silnici, nemusí dát přednost absolutně všem
vozidlům, která v libovolné vzdálenosti od křižovatky vidí, ale pouze těm,
která jsou již natolik blízko, že vjetí jím řízeného vozidla do křižovatky by u
řidičů jedoucích po hlavní silnici vyvolalo nebezpečí nutnosti náhlé změny
směru nebo rychlosti jízdy [srov. § 2 bod 2. tehdy platné vyhlášky č. 99/1989
Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního
provozu), ve znění pozdějších předpisů, a rozhodnutí pod č. 44/2000 Sb. rozh.
tr.]. Přitom řidič zejména na základě svých zkušeností v podstatě odhaduje,
které vozidlo je ještě v dostatečné vzdálenosti tak, že mu umožňuje vjezd na
hlavní silnici, a které již nikoli, a při tomto svém odhadu samozřejmě vychází
z rychlosti, kterou právní předpisy v místě křižovatky povolují.“ – viz
rozhodnutí č. 45/2005 Sb. rozh. tr. Z pohledu těchto shora citovaných
rozhodnutí je ovšem třeba zdůraznit, že v dovoláním napadené věci obviněný
řádně nezkontroloval protisměrný pruh pozemní komunikace, takže nemohl učinit
jakýkoliv odhad jízdy protijedoucího vozidla a pokud v dovolání namítá, že mohl
poškozeného zahlédnout pouze na 0,37 s (podle Nejvyššího soudu však na delší
dobu – viz výše), pak uvedené svědčí o nedostatečných výhledových okolnostech a
nedostatečné zvýšené opatrnosti, při kterých svůj manévr provedl. Nejvyšší soud
proto souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že jak obviněný, tak i poškozený
se na vzniku nehodového děje podíleli stejnou měrou – tedy 50 % každý z řidičů.
Podle Nejvyššího soudu tak soudy postupovaly v souladu se závěry, které uvedl
Nejvyšší soud ve svém kasačním rozhodnutí sp. zn. 4 Tdo813/2023.
57. Pokud obviněný namítá, že neporušil svou povinnost řádně sledovat
silniční provoz po odkrytí vozidla, protože v tu chvíli již nebyl schopen
nehodě zabránit (tato varianta je podle obviněného technicky přípustná při
zkrácení reakční doby poškozeného nebo při zkrácení účinku brzdného náběhu),
považuje Nejvyšší soud za potřebné k této argumentaci uvést následující. Předně
je třeba konstatovat, že podle Nejvyššího soudu bylo pro posouzení viny
obviněného zejména podstatné, zda provedl před zahájením odbočovacího manévru
řádnou vizuální kontrolu protisměrného pruhu, kdy z provedeného dokazování je
postaveno najisto, že tomu tak nebylo, když motocykl poškozeného, ale i svědka
K., mohl ve výhledu spatřit, a pokud je na počátku zahájení odbočovacího
manévru nespatřil, nejednal tak v souladu s § 18 odst. 1 silničního zákona
při odbočování na křižovatce dbát zvýšené opatrnosti. Navíc je třeba souhlasit
s nalézacím soudem, že obviněný zjevně neprovedl ani vizuální kontrolu po
odkrytí výhledu za odbočujícím nákladním vozidlem. To ostatně dokládá i
procesně použitelná výpověď obviněného z přípravného řízení, kde uvedl, že
„[k]dyž jsem byl s vozidlem již v protisměru, a to z mého pohledu v druhém
jízdním pruhu, tedy v pravém protisměrném jízdním pruhu z pohledu jízdy od XY
do Ostravy, tak jsem periferně uviděl z pravé strany motocykl. Tento byl již
bezprostředně před pravými předními dveřmi mého vozidla a následoval silný
náraz motocyklu do pravé boční části mého vozidla“ – č. l. 234 verte nebo bod 3
rozsudku nalézacího soudu, přečteno podle § 207 odst. 2 tr. ř. v hlavním líčení
ze dne 21. 3. 2022, č. l. 421. Z této výpovědi obviněného lze mít za to, že
absence zvýšené opatrnosti tak u obviněného pokračovala, když ani po odkrytí
výhledu bezprostředně nekontroloval protisměrný pruh, a to i při vědomí, že byl
tzv. neviditelný pro případné řidiče v protisměrných jízdních pruzích, když již
výše bylo prokázáno, že tento směr ani před odbočením řádně vizuálně
nezkontroloval. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je třeba uvést, že
přestože podle zpracovatelů revizního znaleckého posudku a jejich vyjádření v
rámci hlavního líčení není vyloučena situace předestřena obviněným v dovolání
stran kratšího náběhu brzdného účinku či zkrácení reakční doby poškozeného, byť
podle znalců by se jednalo o situaci spíše technicky nepřijatelnou (viz
protokol z hlavního líčení ze dne 28. 8. 2024, č. l. 886, 887 verte až 888
verte), tak tento závěr znalců nemůže vyloučit jeho trestní odpovědnost. Jinak
vyjádřeno, podle Nejvyššího soudu není po doplnění dokazování a ustálení
skutkového stavu již pro posouzení věci podstatné, zda po odkrytí výhledu mohl
či nemohl nehodě obviněný zabránit. Rozhodující a podstatné podle Nejvyššího
soudu je to, že na počátku zahajovacího manévru obviněný nesplnil svoji
povinnost podle § 18 odst.
1 zákona o silničním provozu, kdy, pokud by tak
učinil, musel by přijíždějící motocykl poškozeného vidět, takže by si byl vědom
toho, že v protisměrném pruhu se pohybuje vozidlo, což by nepochybně musel vzít
v úvahu při následném uskutečňování odbočení svého vozidla z hlavní na vedlejší
silnici. Toto prvotní pochybení spočívající v nedodržení nezbytné míry
opatrnosti při zahájení odbočovacího manévru pak zvýšil tím, že po odkrytí
výhledu aktivně protisměrný pruh nekontroloval, a tudíž si ani nevytvořil
předpoklad, aby mohl nějak reagoval na přijíždějící motocyklisty. Proto i tuto
námitku považuje Nejvyšší soud za neopodstatněnou.
58. Pokud obviněný v dovolání namítá, že výhledová vzdálenost 150 m je
neověřená a byla znalci pouze převzata z protokolu o nehodě, tak Nejvyšší soud
k tomu dodává následující. Již v průběhu hlavního líčení (viz č. l. 887 verte)
znalci reagovali na dotaz obhajoby, zda vycházeli při určení výhledové
vzdálenosti pouze ze záznamu policie, či zda uvedené přeměřovali. Znalci
uvedli, že na místě nehody byli a místo přeměřovali, nicméně v dané době nebyla
vegetace v úplně stejném stavu jako v době nehody, takže vycházeli z protokolu
policie, přičemž si ověřili podle dokumentace a porovnáním na místě nehody, že
to tak být asi mohlo. Ze strany obviněného se tedy jedná o nepřesnou
intepretaci vyjádření znalců. Nejvyšší soud nadto poznamenává, že z
fotografické dokumentace, konkrétně fotografií č. 2 a č. 3 vyplývá, že policie
použila při přeměřování místa dopravní nehody technické měřící zařízení,
přičemž ze spisu nevyplývá důvod se domnívat, že by snad policie tento
výhledový bod měřila pouze subjektivním odhadem, když uvedená vzdálenost
odpovídá i závěru znalců, kteří místo přeměřovali. Respektive znalci neuvedli,
že by policií stanovený výhled byl v nějakém nepoměru s jejich měřením. Jak
ostatně uvedl odvolací soud v bodě 10 jeho usnesení, znalci místo byli zaměřit,
přičemž situace probíhala na geodeticky zaměřeném poli místa dopravní nehody, a
i když byla situace trošičku jiná, než byla vidět na dokumentaci, nejednalo se
o žádné podstatné okolnosti, takže nemělo smysl výhledové poměry detailněji
řešit. Pokud dovolatel namítá, že nebylo postaveno najisto, zda mu ve výhledu
nebránila nějaká vegetace, pak Nejvyšší soud k tomu poznamenává, že v případě,
že by tomu tak bylo, pak by jej tato skutečnost nevyvinila, ale právě naopak.
Pokud by totiž obviněný započal odbočovací manévr v situaci, kdy mu výhled na
protisměrný pruh zakrývala nějaká vegetace, pak jistě nemohl bezpečně započnout
odbočovací manévr při zachování zvýšené opatrnosti, tak jak požaduje § 21 odst.
1 ve spojení s odst. 5 [ale i § 4 písm. a) a § 5 odst. 1 písm. b)] zákona o
silničním provozu, jestliže by jeho výhledové podmínky byly ještě horší, než za
jakých jeho věc posuzovaly soudy nižších stupňů (tedy, že jeho výhledu žádná
vegetace nebránila). Z tohoto pohledu tak nepovažuje Nejvyšší soud tyto námitky
dovolatele za důvodné.
59. Z pohledu další dovolací argumentace je možno přisvědčit dovolateli
v tom, že nelze obecně vycházet z průměrných hodnot v těch situacích, kdy žádné
hodnoty nelze zpětně exaktně změřit ani spočítat (viz bod 10 odůvodnění
rozhodnutí soudu druhého stupně). V takových situacích je třeba právě ctít
výše uvedený princip in dubio pro reo. Nicméně již výše bylo předestřeno, že i
při nejpříznivějších hodnotách, které by mohly být v dané věci reálné, když
nelze vycházet z hodnot, které považovali znalci za vyloučené z různých důvodů
(např. z důvodu absence brzdné stopy), měl obviněný možnost poškozeného vidět,
a proto tento závěr odvolacího soudu neměl na posouzení věci obviněného reálný
dopad.
60. Obviněný ve svém dovolání dále namítá existenci opomenutých důkazů,
když uvádí, že soudy odmítly vyhovět jeho návrhům na zpracování dodatku k
posudku stran toho, jakou rychlostí mohl jet motocykl na horizontu tak, aby
nezanechal brzdnou stopu až do vzdálenosti 20 m před střetem a taktéž, aby ve
vztahu ke stanovenému rozhledu byli vyslechnuti příslušníci policie, dále
navrhoval i výslech svědka K. V této souvislosti Nejvyšší soud nejprve považuje
za vhodné rozvést předpoklady naplnění tzv. opomenutých důkazů. Předně je třeba
připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami
navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl
soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut,
což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech, o něm ve vztahu k jeho
zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající
povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení
provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně
či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil
předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS
51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS
182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování
a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat
jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému
návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o
podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným
skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy
nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy
nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7.
2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
61. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního
soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného
soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním
je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení
je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je
argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou
skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem.
Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité
tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn.
IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).
62. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již
bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny
navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové,
které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře
nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné
zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě
nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např.
rozhodnutí Evropského soudu prolidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne
14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení
tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu
obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování
uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by
neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska
splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné
pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp.
zn. 3 Tdo 14/2024).
63. Z hlediska aplikace uvedených obecných závěrů na posuzovanou věc je
namístě uvést, že soudy nižších stupňů, a to konkrétně nalézací soud, se s
důkazními návrhy obviněného vypořádal, tedy neopominul je (viz bod 15
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). S těmito závěry se Nejvyšší soud
plně ztotožňuje, když skutečně je nutno toto navrhované doplnění dokazování
považovat za nadbytečné. Nadto pokud obviněný zpochybňuje věrohodnost výpovědi
svědka K., tak předně je třeba uvést, že soudy k jeho výpovědi přistupovaly
obezřetně, když pokud se tento vyjadřoval k rychlostí jízdy, tak z jeho
výpovědi je zřejmé, že tuto nedokázal uvést přesně, z jeho strany se jednalo
jen o odhad. Proto i tyto námitky obviněného shledal Nejvyšší soud jako
neopodstatněné.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
64. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil
podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentaci bylo sice možné
částečně pod jím uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. h) a g) tr. ř.
formálně podřadit, avšak jednalo se o námitky neopodstatněné. Vzhledem k tomu,
že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení,
jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného
na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení,
odkazuje se na § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu