USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2020 o dovolání
obviněného J. S., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody
ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky
v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 13 To 160/2019, v trestní věci vedené
Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 21/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T
21/2019, byl obviněný J. S. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným
přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a
zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku (jednání pod bodem I.), přečinem nebezpečného pronásledování podle §
354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §
353 odst. 1 tr. zákoníku (jednání pod bodem II.), kterých se podle skutkové
věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
I. dne 20. 7. 2018 v době mezi 21:15 hod. a 22:30 hod. v Pardubicích v
ulici XY vylezl do třetího patra panelového domu č. p. XY na lodžii, která
tvoří příslušenství bytu č. XY majitelky V. B., narozené XY, s níž se zhruba
jeden měsíc až dva měsíce předtím seznámil na internetové seznamce, a když si
toho V. B. všimla, požadoval, aby ho vpustila do svého bytu, což nejprve
odmítla učinit s tím, že mu neotevře, ať sleze zpět, kudy se tam dostal, ale
poté, co jí řekl, že slézt zpátky dolů nemůže, protože to klouže, a že když ho
do svého bytu vpustí, že tímto jenom projde a odejde dveřmi pryč, mu uvěřila,
do svého bytu jej vpustila, následně však obžalovaný byt poškozené neopustil s
tím, že si s ní potřebuje promluvit a aby si dali cigaretu, přičemž si zul
boty, na opakované výzvy poškozené, ať její byt opustí, jinak že i zavolá
policii, nereagoval, a poté, co V. B. přešla do předsíně, otevřela vstupní
dveře do bytu a dala mu jeho boty za dveře, přičemž ho znovu vyzvala, aby z
jejího bytu odešel, tak neučinil, a když chtěla začít křičet, rukou jí ucpal
ústa, tak, aby nemohla křičet, dotlačil ji zpátky do jejího bytu až do
obývacího pokoje, přitom jí vzal z ruky mobilní telefon, kterým vytočila linku
156 Městské policie Pardubice, a hovor ukončil, kde ji povalil na sedačku,
nalehl na ni a řekl jí, že ji pustí, když přestane křičet, načež jí dal ruku z
úst, poškozená obžalovaného kousla do rtu, avšak když se poté snažila zvednout
ze sedačky, uchopil ji zezadu a se slovy „Teď už je to stejně jedno.“ jí stáhl
riflové kraťasy a spodní kalhotky, a přes její odpor, v rámci kterého se ho
poškozená bezvýsledně snažila odstrčit, jí opakovaně po sobě zasunul prst či
prsty své ruky do pochvy, a dalšího jednání zanechal až poté, co se poškozené
zeptal „Proč to dělá“, a ta mu ze strachu řekla, že ho miluje; když potom
slyšel, jak poškozenou V. B. zpětně telefonicky kontaktoval operační Městské
policie Pardubice, který jí sdělil, že na její adresu posílá hlídku strážníků
Městské policie Pardubice, počkal v jejím bytě až do doby, kdy poškozená odešla
této hlídce otevřít vchodové dveře do domu, pak z jejího bytu odešel, přičemž
jí z obývacího pokoje odcizil položenou finanční hotovost ve výši 1 000 Kč, a
schoval se ve sklepních prostorách domu, kde byl zadržen hlídkou Policie ČR,
II. v období nejméně od 7. 8. 2018 do 20. 9. 2018, ačkoliv byl srozuměn
s tím, že poškozená V. B., narozená XY, trvale bytem XY, jím nechce být nadále
jakkoliv kontaktována, poškozené V. B. zasílal z Pardubic a z dalších míst
obtěžující, urážlivé, dvojsmyslné, zastrašující či vydírající SMS zprávy,
zprávy prostřednictvím aplikace WhatsApp a e-maily, a to na její mobilní
telefon č. XY nebo na její e-mailové adresy XY a XY, v nichž například žádal,
aby se s ním setkala, aby ho vyslechla, aby mu dala šanci, nebo ji naopak
zastrašoval, kdy uvedl, že před třemi týdny prolomil heslo na Messenger a že
zveřejní v televizi, v místě jejího zaměstnání a na různých místech v
Pardubicích informace o trestním řízení, v němž poškozená figuruje (viz skutek
pod bodem I.), působil na ni nátlak sdělením, že sbírá informace o její osobě,
které zveřejní, pak jí naopak psal, že nic z toho, co jí předtím napsal,
neudělá, anebo ji zase zastrašoval tím, že na ni podal dvě trestní oznámení,
nebo že má přístup do místa jejího zaměstnání, jindy jí zase v průběhu osmi
minut zaslal větší množství SMS zpráv, jejichž obsahem byla zcela nesmyslná
změť písmen, a jeho jednání vyvrcholilo dne 20. 9. 2018, kdy poškozené V. B.
zaslal e-mail, obsahující mimo urážek výhrůžky „Ale ksichtik upravíme
doživotně, škoda, že nevíš od koho to přijde.“, „máš 3 dny aby jsi vypadla z
Pardubic“ a „ksichtik budeš mít upravenej a už to ho nikdo nespraví“, přičemž
toto jeho jednání bylo pro V. B. tak psychicky vyčerpávající a stresující, že
opakovaně musela vyhledat odbornou psychiatrickou pomoc, byla jí vystavena
pracovní neschopnost, cítila se omezována ve svém pohybu a svých obvyklých
aktivitách, kdy mimo jiných opatření k zajištění své bezpečnosti se nechávala
při pohybu po Pardubicích doprovázet svými známými, nebo raději nevycházela ze
svého bytu, přestala v mobilním telefonu používat aplikaci WhatsApp a změnila
si telefonní číslo.
Za shora uvedené trestné činy uložil Okresní soud v Pardubicích obviněnému
podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
pro výkon uloženého trestu zařadil obviněného do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T
21/2019, podal obviněný a státní zástupce odvolání. Obviněný směřoval odvolání
do výroku o vině a trestu. Státní zástupce podal odvolání v neprospěch
obviněného do výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v
Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 17. 9. 2019, sp. zn. 13
To 160/2019, tak, že odvolání obviněného a státního zástupce podle § 256 tr. ř.
zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne
17. 9. 2019, sp. zn. 13 To 160/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolání do všech výroků z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
jelikož rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nejprve uvádí, že podané dovolání doplní ve lhůtě pro dovolání po
doručení písemného vyhotovení napadeného rozhodnutí. Současně podává podnět k
odložení výkonu rozhodnutí. Následně obviněný nastiňuje své dovolací námitky. V
prvé řadě namítá nezpracování znaleckých posudků na posouzení osobnosti a
věrohodnosti nejen jeho, ale i poškozené, včetně nevypracování znaleckého
posudku sexuologického. Soudy nižších stupňů neprovedením těchto navržených
důkazů postupovaly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Obviněný dále konkrétně namítá, že v trestním řízení bylo vypracováno toliko
odborné vyjádření z oboru genetika, ze kterého vyplývá, že v pochvě poškozené
nebyla zjištěna stopa jeho DNA. Tato skutečnost podle názoru obviněného
vylučuje, aby se skutek stal, tak jak popisuje poškozená, protože pokud by se
skutek udál tak, jak uvádí poškozená, muselo by dojít k zanechání jeho DNA v
těle poškozené. Neztotožňuje se s názorem soudů, které uvedly, že nedošlo ke
klasické souloži s výronem spermatu, kdy se v takových případech stopa DNA
najít nemusí. Nicméně takové posouzení je otázkou odbornou, kterou nesmí soud
posuzovat sám. Dle názoru obviněného měl soud nechat vypracovat znalecký
posudek nebo zpracovatele odborného vyjádření vyslechnout, aby byly zodpovězeny
otázky ohledně stop DNA, nikoli zatížit řízení vadou z důvodu vlastních
odborných závěrů soudu.
Ve vztahu k osobě poškozené pak konstatuje, že trpí sociální fobií, dlouhodobě
užívá léky a léčí se s psychickými poruchami. Tato skutečnost mohla mít vliv na
schopnost poškozené vnímat prožitý děj, tento si následně zapamatovat a
odpovídajícím způsobem popsat, přičemž poukazuje na ustanovení § 118 tr. ř.
Dále namítá, že poškozená vypovídala rozporně a neúplně již v hlavním líčení,
nicméně soudy nižší instance i přes jeho námitky poškozenou nenechaly znalecky
zkoumat, ačkoliv tak měly postupovat, když přímý důkaz o jeho vině chybí. K
vlastní osobě obviněný uvádí, že trpí epilepsií, se kterou se dlouhodobě léčí,
je psychicky labilní, má sklony k prožívání úzkostných a depresivních stavů a v
době činu u něho bylo zjištěno požití alkoholu a přítomnost omamných a
psychotropních látek v souvislosti s užitím pervitinu.
Dovolatel odkazuje na § 130 tr. zákoníku, přičemž zdůrazňuje, že návykovou
látkou se rozumí rovněž alkohol. Omamné látky, psychotropní látky a ostatní
látky mohou nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací a
rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování. U jednoho jedince takové látky
mohou jedince stimulovat, naopak u jiného tlumit sexuální touhu a funkce.
Poukazuje na skutečnost, že v minulosti se pokusil o sebevraždu. V kontextu
požadavku na vypracování znaleckého posudku na svou osobu poukázal na usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3. 9. 2013, sp.
zn. 13 To 380/2013, kterým bylo ohledně jeho osoby vypracování znaleckého
posudku uloženo. Ve vztahu k epilepsii a příčetnosti osoby odkazuje zároveň na
rozhodnutí publikované pod sp. zn. B2/1988-23 a R 24/1976, a z nich vyvozuje
závěr, že soudy nižší instance postupovaly v rozporu s konstantní a ustálenou
judikaturou. Obecně znalecký posudek o duševním stavu obviněného podaný v
předchozí trestní věci nemůže být vzat jako znalecký důkaz v dalším trestním
řízení a ani k němu nemůže být podán doplněk (R 65/1980, R 35/1970).
Zdůrazňuje, je-li potřebné vyšetření duševního stavu obviněného, přibere se
vždy znalec z oboru psychiatrie, v případě pochybností o správnosti znaleckého
posouzení se nejprve znalec požádá o vysvětlení (§ 116 odst. 1 tr. ř., § 109
tr. ř.), poté se případně přibere znalec jiný. Postup podle § 109 tr. ř. nelze
nahradit předložením znaleckého posudku k nahlédnutí nebo přečtením znaleckého
posudku jiného znalce z jiné trestní věci (R 27/1977-II, R 11/1982). Z pohledu
obviněného měl být zpracován znalecký posudek rovněž z oblasti sexuologie, když
je takový postup zcela běžný v rámci šetření sexuálně motivovaných trestných
činů. Sexuolog může přispět k přesnějšímu diagnostikování sexuálního devianta,
pachatele s výraznějším sexuálním pudem a přispět k objasnění motivačních
faktorů a jejich resocializaci (R 41/1976, R 2/1982 a R 29/2001 – I).
Stran námitek k výpovědi poškozené uvádí, že jestliže byl uznán vinným zločinem
znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a vina byla prokázána
pouze jediným důkazem, a to výpovědí poškozené, musí být kladen zvýšený důraz
na vyvrácení jakýchkoliv pochybností o věrohodnosti takového důkazu. Výpověď
poškozené není ostatními důkazy podporována, když rozvádí, co podle něho
vyplývá z výpovědi strážníků Městské policie Pardubice a CD záznamu. Obviněný
tvrdí, že výpověď poškozené obsahuje rozpory a nelogičnost, což zpochybňuje
její vypovídací hodnotu a věrohodnost. Poté vykresluje jednotlivé situace
skutkového děje, které považuje za vyloučené včetně skutečnosti, že poškozená
nebyla schopná říci, jak k němu stála, či se nedovedla vyjádřit k zanechání
jednání obviněného po sdělení, že ho poškozená miluje.
Dále obviněný vymezuje postup podle § 265h odst. 3 tr. ř. ve vztahu k odložení
nebo přerušení výkonu rozhodnutí. Připomíná, že podání dovolání nemá
suspenzivní účinek, proto napadené rozhodnutí lze vykonat. V současné době mu
hrozí trest v délce 4 let, který bude nařízen a on se mu bude muset podrobit.
Rovněž tvrdí, že žije řádným životem, má snoubenku a poškozenou nikterak již
nekontaktoval. Za takové situace vzhledem ke shora uvedeným námitkám se
domnívá, že není namístě, aby byl trest odnětí svobody nařízen do doby
posouzení věci dovolacím soudem.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019,
sp. zn. 13 To 160/2019, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem dále činí podnět k odložení výkonu
rozhodnutí z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn.
1 T 21/2019, kterým mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let a
navrhuje, aby předseda soudu prvního stupně se s jeho podnětem ztotožnil a
učinil vlastní návrh na odložení výkonu rozhodnutí.
Obviněný ještě dvakrát své dovolání doplnil. Poprvé tak učinil podáním ze dne
11. 10. 2019. Oproti původnímu dovolání přikládá námitku ohledně tvrzené
nevěrohodnosti svědků L. Č. a J. Š. Obviněný rovněž navrhl doplnit dokazování
celou řadou důkazů, když opětovně poukázal na nevypracování požadovaných
znaleckých posudků ohledně jeho osoby a osoby poškozené, když rozvádí své
předchozí dovolací námitky. Uvádí, že argumentace soudu druhého stupně je v
rozporu se zásadou in dubio pro reo, neboť vina obviněného musí být prokázána
nade vši pochybnost. K osobě poškozené dodává, že sama připustila výpadky
paměti ve stresových situacích, přičemž poukazuje na jednotlivé situace z
přípravného řízení. Poněkud obsáhlejší argumentaci obviněný věnuje vymezení
sociální fobie, jíž trpí poškozená s odkazem na knihu Sociální fobie a její
léčba, příručka pro lidi se sociální fobií z roku 2008 od Jána Práška, Jany
Vyskočilové, Jany Práškové. Ve vztahu k posuzování věrohodnosti znásilněných
žen představuje svůj názor, že nejde o primární zjištění, zda došlo k
pohlavnímu styku či nikoliv, nýbrž zda k aktu došlo dobrovolně nebo
nedobrovolně, zda došlo k odporu oběti, zda k sexuálním aktivitám došlo pod
nátlakem obviněného apod. Stran diagnostiky v oblasti sexuologie doplňuje, že
smyslem diagnostiky sexuálně motivovaných trestných činů je rozpoznat u
pachatele přítomnost nebo nepřítomnost anomálie sexuálně motivačního systému
(vrozené odlišnosti řízení sexuálních emocí, podmínění situačně či jinou
patologií). Druhým úkolem je podle dovolatele posouzení případné anomálie
osobnosti pachatele. Dále se obviněný vyjadřuje k účinkům alkoholu, který
pomáhá překonávat ostych a zábrany a zvyšuje libido, dochází k povzbuzení
touhy, snazšímu navázání kontaktu s náhodným sexuálním partnerem, ale i předem
vyhlédnutým partnerem vhodným pro trvalý vztah, stupňuje agresivní fantazie,
snižuje schopnost předvídat důsledky erotického jednání. Obdobným způsobem
dovolatel popisuje účinky methanetaminu (silné dráždění sympatika, neklid,
hyperaktivita, zvýšené psychomotorické tempo, euforie, snižuje se únava) a
pervitinu (odstranění zábran, sebejistota, rozhodnost). Současně zcela totožně
jako v rámci podaného dovolání podává podnět k odložení výkonu napadeného
rozhodnutí.
V závěru podaného doplnění dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019,
sp. zn. 13 To 160/2019, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze
dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, zrušil a věc vrátil k novému projednání.
Zároveň opětovně podává návrh na odložení výkonu rozhodnutí soudů nižších
stupňů.
V rámci druhého doplnění dovolání ze dne 20. 12. 2019 oproti předchozím podáním
a uplatněným námitkám opětovně obviněný poukazuje na svůj pokus sebevraždy, kdy
téměř zemřel pro zástavu dýchání a byl skoro týden na umělé ventilaci ve
Fakultní nemocnici v XY. Touto argumentací chce zdůraznit, že se nejednalo o
žádný demonstrativní či účelový pokus. Dovolatel Nejvyššímu soudu předložil
výměnný poukaz k odbornému vyjádření ze dne 4. 10. 2016 a ambulantní zprávu ze
dne 4. 1. 2017, ze kterých je patrné, že prodělal zlomeninu lokte, která není
do dnešního dne srostlá, z čehož navozuje nelogičnost jeho chování, že by měl
vylézt do třetího patra panelového domu a následně absolvovat fyzickou
interakci s poškozenou. Dále rozvádí předchozí uplatněnou dovolací argumentaci
(rozsah dokazování, nevěrohodnost poškozené).
V závěru podaného dovolání obviněný opětovně navrhuje, aby Nejvyšší soud
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9.
2019, sp. zn. 13 To 160/2019, stejně jako rozsudek Okresního soudu v
Pardubicích ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 1 T 21/2019, zrušil a věc vrátil k
novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 11.
2019, sp. zn. 1 NZO 1124/2019, nejprve shrnul průběh trestního řízení,
uplatněné dovolací důvody a argumenty dovolatele. Ve vztahu k uplatněným
dovolacím námitkám státní zástupce uvádí, že tyto pod vytýkaný, ale ani žádný
jiný dovolací důvod podřadit nelze. V rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. totiž nelze napadat dokazování jako celek ve smyslu § 2 odst.
5, 6 tr. ř. a rozporovat skutková zjištění na základě dokazování učiněná. Dle
názoru státního zástupce se obviněný domáhá pouze prosazení vlastního pohledu
na hodnocení důkazů, přičemž jeho výhrady míří pouze do hodnocení důkazů a
skutkových zjištění. K námitkám obviněného by bylo možné přihlížet pouze v
případě existence extrémního rozporu, avšak k žádné extrémní vadě v
projednávaném případě nedošlo.
Státní zástupce vyslovil přesvědčení, že čistě hypoteticky si lze představit i
jiné hodnocení důkazů, než které soudy provedly. Avšak ani tak skutkové závěry
nejsou extrémně vadné, neboť mají oporu v provedených důkazech (výpověď
poškozené, nález biologického materiálu obviněného pod jejími nehty, drobná
poranění na těle poškozené, obsah telefonátu, výpověď poškozené do značné míry
odpovídá výpovědi obviněného z přípravného řízení). Posléze poukazuje na
relevantní pasáže soudních rozhodnutí ve věci, se kterými se ztotožnil. Státní
zástupce zdůrazňuje, že soud druhého stupně se vyjadřuje k zamítnutým důkazním
návrhům, když vysvětluje jejich neakceptaci a nejedná se tak o vadu opomenutých
důkazů či projev svévole v soudním rozhodnutí, přičemž nadbytečnost důkazu je
uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazu. Nadto se ztotožňuje s úvahou soudu
druhého stupně o tom, že obviněný ve vztahu k navrhovaným svědkům hodnověrně
nevysvětlil, jak navržené důkazy mohly přispět k hlubšímu objasnění věci.
Ve vztahu k námitkám znaleckých posudků uvádí, že sama skutečnost užívání drog,
alkoholu či přítomnost onemocnění nebo duševní nerovnováha ještě žádnou
pochybnost o příčetnosti nezakládají, zejména za situace, kdy se obviněný
choval podle výpovědi svědků zásadně racionálně. Stran posouzení věrohodnosti
poškozené konstatuje, že se jedná o otázku výsostně právní, nikoli znaleckou, a
proto se nejedná o vadu dokazování.
Současně zaujímá názor, že obviněný v podstatě pouze opakuje skutečnosti, které
již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a se
kterými se soudy správným a dostatečným způsobem vypořádaly, což indikuje
neopodstatněnost podaného dovolání a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu.
V závěru vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně uvedl,
že souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného stanoviska
Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím,
aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Obviněný využil možnosti repliky k podanému vyjádření státního zástupce, když
přípis ze dne 13. 2. 2020 označil jednak jako doplnění dovolání, jednak jako
vyjádření k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství.
V části označené jako doplněk dovolání zdůrazňuje, že užívání benzodiazepinů
poškozenou bylo v řízení prokázáno, když podle jeho znalostí by měla poškozená
užívat Tramal. Současně uvádí, že poškozená trpí nejen sociální fobií, ale i
panickou poruchou, což mohlo ovlivnit její schopnost vnímat prožitý děj.
Ohledně nutnosti vypracování znaleckého posudku na jeho osobu odkazuje na
rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 3.
9. 2013, sp. zn. 3 To 380/2013, str. 3 tohoto rozhodnutí. Zdůrazňuje, že jeho
nepříznivý zdravotní stav se stále vyvíjí, a to vlivem požívání léku a
návykových látek, když vyvrcholil dokonce pokusem o sebevraždu. Současně
poukazuje na skutečnost, že při vazebním zasedání soudce řekl, že „byl pouze v
nesprávné době na nesprávném místě“. Dále opětovně zdůrazňuje, že prodělal
zlomeninu lokte.
V části označené jako vyjádření k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
zdůrazňuje, že nemůže souhlasit s tím, že jeho dovolací argumentace nenaplňuje
žádný dovolací důvod. Podle jeho názoru může spočívat nesprávnost
hmotněprávního posouzení v tom, že si soud nesprávně vyloží nějakou předběžnou
otázku ve vztahu k tomu, zda nějaký důkaz provést či nikoliv. V tomto směru pak
odkazuje na neprovedení požadovaného znaleckého zkoumání, které mohlo mít vliv
na konečné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Nejvyšší soud nicméně na tomto místě považuje za nezbytné zdůraznit, že jako
soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněným
prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř.,
přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze
měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008,
viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS
1706/08). Dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to, pokud jde o rozsah,
v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 tr. ř.,
tak i co do důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. je možné pouze po dobu
dovolací lhůty. Rozsah, ve kterém je rozhodnutí dovoláním napadáno, se týká
toho, kolik výroků a v kterých směrech dovolatel napadá, resp. zda napadá
určitý výrok celý nebo jen jeho část. Tento rozsah pak může být zúžen, nebo
naopak rozšířen. Pokud jde o změnu důvodů dovolání, dovolatel je oprávněn
nahradit stávající důvod nebo některý z nich jiným důvodem nebo doplnit
dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. I po dodatečných modifikacích
dovolání podle § 265f odst. 2 musí zůstat zachovány obligatorní obsahové
náležitosti dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Změny dovolání podle § 265f
odst. 2 tr. ř. je dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční
dovolací lhůty podle § 265e tr. ř. Změny provedené poté jsou bez jakéhokoli
právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. S ohledem na uvedené,
Nejvyšší soud nemůže přihlížet k podání podané obhájcem po uplynutí zákonem
stanovené lhůty pro podání dovolání, tj. po datu 19. 12. 2019. Druhé doplnění
dovolání tedy bylo sice podáno opožděně, nicméně Nejvyšší soud podotýká, že
obviněný v něm neuplatnil žádné nové skutečnosti ani argumentaci oproti
předchozím podáním, které by mohly mít vliv na odlišné rozhodnutí Nejvyššího
soudu v rámci dovolacího řízení.
Ve vztahu k závěru o opožděnosti podaného druhého doplňku dovolání považuje
Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že obviněný si zvolil doručování
písemností do datové schránky (č. l. 743), do níž mu byl opis usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 9. 2019,
sp. zn. 13 To 160/2019, doručen fikcí dne 19. 10. 2019 (č. l. 823) podle § 17
odst. 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované
konverzi dokumentů, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 17 odst. 3 citovaného
zákona platí, že dokument, který byl dodán do datové schránky, je doručen
okamžikem, kdy se do datové schránky přihlásí osoba, která má s ohledem na
rozsah svého oprávnění přístup k dodanému dokumentu, přičemž nepřihlásí-li se
do datové schránky osoba podle odst. 3 ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byl
dokument dodán do datové schránky, považuje se tento dokument za doručený
posledním dnem této lhůty (§ 17 odst. 4 citovaného zákona). Fikce doručení byla
v dané věci možná, když se jednalo o usnesení soudu druhého stupně, nikoliv
rozsudek [§ 64 odst. 1 písm. b), odst. 4, odst. 5 tr. ř.]. Obhájci obviněného
bylo usnesení soudu druhého stupně doručeno do datové schránky dne 9. 10. 2019
(č. l. 823), přičemž pro běh lhůty je podstatné datum doručení, které bylo
provedeno nejpozději ve vztahu obviněný - obhájce podle § 265e odst. 2 tr. ř. V
dané věci se jednalo o fikci doručení obviněného předmětného rozhodnutí do
datové schránky dne 19. 10. 2019, takže konec lhůty k podání dovolání připadl
na 19. 12. 2019. Osobní převzetí obviněným předmětného rozhodnutí soudu druhého
stupně dne 23. 10. 2019 v budově Okresního soudu v Pardubicích není rozhodné
(č. l. 854) pro posouzení této lhůty k podání dovolání.
Ze shora rozvedených důvodů pak nemohl Nejvyšší soud přihlížet ani k podání ze
dne 13. 2. 2020 v té části, která byla označena jako doplnění dovolání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat,
že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit.
Všechny uplatněné argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových
zjištění a rozsahu dokazování. Obviněný vytýká soudům nižších stupňů především
nesprávné hodnocení důkazů, konkrétně jak hodnotily jeho výpověď v kontextu s
výpovědí poškozené a strážníků městské policie a rozsah dokazování. Lze tedy
uzavřít, že fakticky obviněný primárně namítá vadná skutková zjištění, a přitom
současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů
odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ? sekundárně ? vyvozuje
závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obviněný zcela
míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a takto formulované dovolací
námitky nemohou naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. ale ani žádný jiný a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost
Nejvyššího soudu.
Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které
směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v
případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu
Ústavním soudem, který obviněný ani nenamítá, považuje Nejvyšší soud za nutné
uvést, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů
řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., když všechny
provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu. Poté
přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě
jakých důkazů (viz str. 7-12 , bod 10. – 37. rozsudku soudu prvního stupně). V
tomto směru je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně zcela jasně a
přesvědčivě objasnil, na základě jakých skutečností považuje obhajobu
obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. Zde je na místě
zdůraznit, že výrok o vině nestojí podle tohoto soudu toliko na výpovědi
poškozené, jak tvrdí obviněný v rámci podaného dovolání, ale na řadě dalších
důkazů, které její výpověď prokazují a podporují (viz str. 7, body 13. – 16.
rozsudku soudu prvního stupně).
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci
podaného odvolání obviněný uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání (viz
str. 3-5, bod 10. – 17. usnesení soudu druhého stupně). V dané věci se sluší
poznamenat, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s odkazem na odůvodnění
rozsudku soudem prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek,
které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání (viz str. 3-5, body 11. – 16.
usnesení soudu druhého stupně). Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k
náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s
ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř, takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve
věci, když soud druhého stupně své úvahy náležitě odůvodnil, zejména z pohledu
neprovedení všech navržených důkazů. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů
zároveň nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám
logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v
dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod
T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými
se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání
zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné rozvést
následující skutečnosti. Obviněný především namítá, že soud druhého stupně
neprovedl jím navrhovaný důkaz výslechem svědků L. Č. a J. Š. a zároveň
nenechal vypracovat znalecké posudky jednak na osobu poškozené (z oboru
psychologie), tak i na jeho osobu (z oblasti psychologie, sexuologie) a že
nenechal vypracovat znalecký posudek z oboru genetika z pohledu nezjištění jeho
DNA v pochvě poškozené. V souvislosti s touto argumentací Nejvyšší soud
považuje za vhodné předestřít některá obecná východiska tykající se tzv.
opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako
důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj.
důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se
soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy
téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.),
ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37
odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy
se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo
účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto
provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se
nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního
postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a
vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv.
opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem,
přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť
skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a
navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu
návrhu zároveň plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany
obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody:
Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.
Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací
potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož
určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II.
ÚS 418/03).
Z pohledu shora naznačených východisek bylo přistoupeno k argumentaci
obviněného. Především je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně neprovedení
všech požadovaných důkazů řádně zdůvodnil, když konkrétně ve vztahu k
neprovedení důkazu výslechem navrhovaných svědků výslovně tento návrh zamítl z
důvodu nadbytečnosti, takže z tohoto pohledu se nejedná o tzv. opomenutý důkaz,
když zároveň přesvědčivě vyargumentoval, proč by výslech těchto svědků nemohl
do věci přinést nějakou zásadní změnu, přičemž současně předestřel, že na
základě provedených důkazů bylo možné považovat skutkový stav za dostatečně a
spolehlivě objasněný. Nejvyšší soud pro stručnost na jeho přesvědčivé
zdůvodnění odkazuje (viz str. 3-4, bod 11. usnesení soudu druhého stupně).
Nadto Nejvyšší soud dodává, že obviněnému byla prokázána vina ohledně trestného
činu znásilnění, když fakticky obviněný zpochybňuje toliko naplnění skutkové
podstaty tohoto trestného činu, na základě přímých důkazů – především
svědeckých výpovědí, výpovědi obviněného i poškozené a odborného vyjádření (č.
l. 116-118), kdy soudy nižšího stupně zjistily skutkový stav bez důvodných
pochybností, a nebylo potřebné zatěžovat trestní řízení dalším dokazováním,
které by nepřineslo žádné relevantní a nové skutečnosti a pouze by oddálilo
pravomocné rozhodnutí ve věci. Obviněný byl usvědčen ze spáchání zvlášť
závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
zejména výpovědí poškozené, která bezprostředně po útoku obviněného prožitý
skutek sdělila příslušníkům Městské policie v Pardubicích M. P., L. K. a L. H.,
kteří shodně potvrdili, že poškozená byla rozrušená, rozbrečela se a popsala
znásilnění v bytě obviněným. Celá situace je pak dokreslena i věcným důkazem,
hlasovým záznamem telefonního hovoru na linku městské policie 156, z něhož je
patrný křik ženy, když právě tento telefonát poškozené vedl k tomu, že
příslušníci městské policie na místo přijeli a rovněž protokolem o ohledání
těla obviněného a poškozené.
Stran námitek nevypracování znaleckých posudků na osobu poškozené a obviněného,
ve vztahu k zvlášť závažnému zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a)
tr. zákoníku Nejvyšší soud konstatuje, že s tímto návrhem se soudy nižší
instance v rámci svých odůvodnění rovněž řádně vypořádaly (viz str. 7, bod 11.
rozsudku soudu prvního stupně, potažmo str. 4 bod 13. – 14. usnesení soudu
druhého stupně), kde mimo jiné uvedly, proč nebylo nutné vypracování
jednotlivých znaleckých posudků. Nad rámec závěrů soudů nižších instancí
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný svoji obhajobu zakládá na tvrzení, že
trpí epilepsií a v době údajného spáchání trestného činu znásilnění byl pod
vlivem omamných látek, čímž vyjadřuje pochybnosti o svém duševním stavu. Zde je
třeba podotknout, že soudy nižších stupňů řádně odůvodnily, že ze žádných
okolností, ať již z jednání obviněného bezprostředně po činu nebo ze samotného
způsobu spáchání předmětné trestné činnosti, nevyplývá nic, co by svědčilo pro
zmenšenou příčetnost obviněného či dokonce pro jeho nepříčetnost. V souvislosti
s touto námitkou obviněného je vhodné ještě uvést, že skutečnost, že obviněný
zpochybňuje svůj duševní stav v době činu, ještě sama o sobě neodůvodňuje
nutnost znaleckého zkoumání. Je totiž nezbytné zdůraznit, že otázka
nepříčetnosti je otázkou právní a její posouzení náleží orgánům činným v
trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů.
Obecně se příčetnost presumuje, když nutnost zpracování znaleckého posudku je
tak dána pouze tehdy, pokud skutkový podklad, tj. konkrétní okolnosti zjištěné
v průběhu dokazování, odůvodňují potřebu získání odborných závěrů z oboru
psychiatrie či jiných oborů ve smyslu ustanovení § 105 odst. 1 či § 116 tr. ř.
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014).
Jinak řečeno, soud je povinen nechat vypracovat znalecký posudek ohledně
duševního stavu obviněného, popř. znalecký posudek z jiného oboru, jen tehdy,
jestliže na základě skutkového stavu, který zjistí provedeným dokazováním,
vyvstanou pochybnosti o jeho duševním stavu z hlediska příčetnosti. O takovou
situaci se v dané věci nejednalo. Pokud obviněný namítá, že v roce 2013 shledal
odvolací soud potřebu jeho znaleckého zkoumání, tak je třeba zdůraznit, že
skutečnost, že již jednou bylo provedeno znalecké zkoumání osoby obviněného,
automaticky neznamená, že v každé následující věci musí být obviněný znalecky
zkoumán, když potřeba znaleckého zkoumání se musí odvíjet od konkrétních
skutečností zjištěných v konkrétně projednávané trestní věci. Navíc ani
předchozí znalecké zkoumání nevyvolává pochybnosti ohledně duševního stavu
obviněného. Zde je namístě odkázat na předchozí úvahy.
Nejvyšší soud rovněž připomíná, že rozsah dokazování upravuje § 2 odst. 5 tr.
ř. Z oprávnění orgánů činných v trestním řízení rozhodnout o rozsahu dokazování
nezbytného pro jejich rozhodnutí ve smyslu splnění požadavku § 2 odst. 5 tr. ř.
vyplývá, že s přihlédnutím k okolnostem zjištěným v průběhu dokazování jsou
oprávněny rozhodnout i o potřebnosti provedení důkazu vyžádáním znaleckého
posudku. Jsou však vždy povinné pečlivě zvažovat, zda chování obviněného, popř.
okolnosti plynoucí z jeho výpovědi nebo z provedených důkazů skutečně zakládají
důvodné pochybnosti o jeho duševním stavu v tom smyslu, že se reálně nabízí
závěr o vymizení rozpoznávací či ovládací schopnosti či o jejich snížení. Lze
mít za to, že důvodem pro přibrání znalce bude, pokud v rámci dokazování budou
zjištěny takové skutečnosti, ze kterých bude možno dovodit, že jednání
pachatele vykazuje znaky abnormálnosti, že jeho reakce zjevně neodpovídají dané
situaci. Pokud ovšem není v řízení zjištěno, že jednání pachatele vykazovalo
znaky abnormálnosti, není ani důvodu provádět znalecké dokazování týkající se
jeho duševního stavu. O takovou situaci jde právě v posuzované věci (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1582/2018).
Lze tedy uzavřít, že v rámci provedeného dokazování nevznikly pochybnosti o
plné příčetnosti obviněného v době činu. Zde je třeba uvést, že soud druhého
stupně pak zcela správně konstatoval, že žádná skutečnost nesvědčí o tom, že by
obviněný v rozhodné době jednal v epileptickém záchvatu nebo v jiném obdobném
stavu. Takový stav nepotvrdila ve výpovědi ani poškozená a zasahující strážníci
policie, ale rovněž obviněný expressis verbis neuvedl, že by přímo v době
skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně epileptický záchvat prožil. V
rozhodný okamžik byl dle všech prokázaných skutečností plně příčetný a nebylo
tedy potřebné vyžadovat znalecký posudek k posouzení duševního stavu
obviněného. Stran rozporování postupu soudů nižšího stupně z pohledu tvrzené
podnapilosti, je vhodné zdůraznit, že nebylo potřebné vypracovávat znalecký
posudek na osobu obviněného i s ohledem na naměřenou hladinu alkoholu v krvi
0,36 promile dne 20. 7. 2018 v 23:07:46, tj. přibližně 1,5 hodinu po útoku
obviněného, kdy se jedná o tzv. exitační opilost, kdy je jedinec schopen plně
ovládat své rozpoznávací a ovládací schopnosti (srov. KALINA, K., a kol.
Základy klinické adiktologie. Praha: Grada Publishing, 2008, s. 341–342).
Naměřená míra alkoholu nemohla mít vliv na jednání obviněného v takové míře,
aby soudy nižšího stupně musely zadat vypracování znaleckého posudku na
příčetnost obviněného v době spáchání skutku spočívající ve znásilnění
poškozené. Stejné závěry lze vtáhnout k požadavku na vypracování znaleckého
posudku z oboru sexuologie, když jednání obviněného nevykazovalo žádné známky
nějaké patologické sexuální deviace.
Ohledně věrohodnosti a psychického stavu poškozené, k němuž měl být dle názoru
obviněného rovněž vypracován znalecký posudek, Nejvyšší soud opětovně odkazuje
na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které rozvedly, na základě
jakých skutečností považují poškozenou za věrohodnou a nepovažují za nutné její
znalecké zkoumání (viz str. 8, bod 18. rozsudku soudu prvního stupně, str. 7,
bod 13. usnesení soudu druhého stupně). Především je třeba uvést, že poškozená
sama poukázala na psychiatrickou léčbu před činem obviněného z důvodu sociální
fobie (strach z prostor s velkým počtem lidí – výtahy, autobusy, kina), která
nemá s jednáním obviněného žádnou souvislost, když úzkostmi začala trpět až po
napadení obviněným dne 20. 7. 2018, což není nijak neobvyklá reakce na určitou
stresovou událost a z tohoto důvodu došlo u poškozené ke změně léčby. Nejvyšší
soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že vzhledem k průběhu výpovědi
poškozené (spontánní, klidný, konstantní dojem) nebylo potřebné zkoumat duševní
nebo osobnostní stav poškozené. Samotná věrohodnost výpovědi poškozené byla
nade vši pochybnost prokázána již provedenými důkazy, zejména výpovědí
poškozené, ale i dalšími důkazy, na které uvedený soud odkazuje a které je
třeba hodnotit v jejich vzájemném kontextu, nikoliv izolovaně jak to činí
obviněný (viz např. svědecké výpovědi strážníků Městské policie v Pardubicích,
protokoly o prohlídce těla obviněného a poškozené o zraněních na tělech,
záznamem telefonního hovoru na číslo městské policie 156, nalezením utrhnutého
knoflíku od kraťas poškozené, odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví
genetiky ze dne 14. 9. 2018, č. j. KRPE-58796-66/TČ-2018-170671). Takovéto
důkazy potvrzují zjištěný skutkový děj a v dané věci se nejedná o situaci
tvrzení proti tvrzení, jak naznačuje obviněný.
Je tedy nepochybné, že veškeré provedené důkazy korespondovaly s výpovědí
poškozené. Nevznikla žádná důvodná pochybnost, proč výpovědi o průběhu
skutkového děje popsaného poškozenou nevěřit, přičemž je vhodné zdůraznit, že
znásilnění jako útok do sexuální důstojnosti každého jedince způsobuje obecně
traumatickou událost spojenou se stresem a nepříjemnými pocity, které se snaží
oběť vytěsnit ze svého vědomí a podvědomí. Je tedy pochopitelné, že některé
části výpovědi z přípravného řízení a z řízení před soudem se nepatrně liší,
popř. si poškozená již na všechny detaily nepamatovala, ovšem důležité je
poznamenat, že v podstatných a relevantních znacích a skutečnostech se shodují.
S ohledem na shora uvedené závěry lze tak námitky obviněného považovat za
nedůvodné.
V této spojitosti je též třeba upozornit, že znalecké zkoumání z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, nikdy nemůže nahradit
hodnotící činnost soudu, který jediný je oprávněn posoudit, nakolik konkrétní
výpověď je pravdivá či nikoli, k tomu se ve své podstatě ani právně relevantně
znalec vyjadřovat nemůže. Takovým posudkem může být zjišťována pouze tzv.
obecná věrohodnost určité osoby, avšak i osoba jinak (obecně) věrohodná může v
daném konkrétním případě uvádět nepravdu. Takový posudek pak má jen omezený a
podpůrný význam, nejde o přímý důkaz (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 714/2018).
Stran námitky obviněného, že se v pochvě poškozené nebylo nalezeno jeho DNA, je
třeba zdůraznit, že toto je pro posouzení viny zcela irelevantní a nadto
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se opět jedná o námitku skutkovou, kterou nelze
podřadit pod zvolený dovolací důvod, ani žádný jiný. Nejvyšší soud připomíná
skutkový stav zjištěný soudy nižší instance, že ke znásilnění nedošlo souloží,
při níž dochází k výronu semene, které v pochvě zůstává, nýbrž opakovaným
zasouváním prstu či prstů obviněného do pochvy poškozené. Při vsunutí
prstu/prstů do pochvy poškozené mohlo dojít k uvolnění kousků buněk epidermu
(kůže), které však na rozdíl od spermií nejsou primárně určeny pro přežití v
tak agresivním prostředí, jako je v pochvě. V pochvě osoby poškozené nemusí
vždy být DNA osoby obviněného nalezeno při spáchání trestného činu znásilnění
podle § 185 tr. zákoníku (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 696/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017,
p. zn. 6 Tdo 1025/2017), což je obecně známo. Skutečnost, že nebyl nalezen ve
výtěru pochvy poškozené vzorek DNA obviněného, tedy nevylučuje možnost spáchání
zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr.
zákoníku způsobem popsaným ve skutkové větě. Za takové situace bylo zcela
nadbytečné k posouzení otázky, zda v případě fyzického kontaktu musí vždy dojít
k přenosu DNA pachatele na tělo poškozené, zcela nadbytečné. K námitce
obviněného ohledně jeho zranění lokte považuje Nejvyšší soud za vhodné jen
stručně uvést, že samotný obviněný nezpochybňuje, že vylezl na balkon bytu
poškozené, takže není zcela jasné, co toto tvrzení má prokazovat.
Obecně je třeba s požadavky obviněného na další doplnění dokazování, včetně
vypracování znaleckých posudků z odvětví zdravotnictví, obor psychologie,
psychiatrie i sexuologie, za nezbytné zdůraznit, že dokazování nemůže být
procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy,
které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou
zákonem nastaveny v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v
trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nebytný pro jejich rozhodování, o
což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
Obviněný rovněž namítá porušení zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.).
Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do
skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá
ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž
zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a
jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný)
dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení
dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj.
jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele,
jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch
obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
733/01). Platí, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to
vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.
5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v
tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání
požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv
rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013,
sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů
mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného
vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely
nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v
pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud
podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání
trestného činu obviněným. V tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé
odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř.
a § 134 odst. 2 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací
obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu
rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím
deklarovaný.
Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné
rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho
Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
dle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně
uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu
odmítnutí.“
Na závěr považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že pokud obviněný v rámci
podaného dovolání navrhl, aby byl odložen výkon trestu odnětí svobody, tak se
jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí
(takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat pouze
předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě
neučinil). Na místě je pak dodat, že předsedkyně senátu Nejvyššího soudu důvody
pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř. neshledala. Za této situace nebylo o
uvedeném podnětu obviněného nutno rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 2. 2020
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu