4 Tdo 876/2019

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2019 o

dovoláních obviněných T. M., nar. XY, bytem XY, M. O., nar. XY, bytem XY, M.

H., nar. XY, bytem XY a V. D., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu

v Praze ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 12 To 58/2018, v trestní věci vedené u

Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 48 T 1/2016, takto:

I. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. H. a

V. D. odmítají.

II. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání

obviněného M. O. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019,

sp. zn. 12 To 58/2018, v části týkající se obviněného M. O. a rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 48 T 1/2016, v

části týkající se obviněného M. O.

III. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání

obviněného T. M. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019,

sp. zn. 12 To 58/2018, v části týkající se obviněného T. M. a rozsudek

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 48 T 1/2016, v

části týkající se obviněného T. M.

IV. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna

další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

V. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem

přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

VI. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obvinění M. O. a T. M. neberou do

vazby.

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 48 T

1/2016, byli obvinění T. M., M. O., M. H. a V. D. uznáni vinnými ze spáchání

pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 5

písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného

rozsudku dopustili tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)

„po předchozí dohodě a spolu s dalšími neustanovenými osobami s cílem

přesvědčit, že mohou ovlivnit probíhající trestní stíhání, ač toho schopni

nebyli, a tak vylákat finanční prostředky, v přesně nezjištěný den od července

nebo srpna roku 2011 nejprve podle předchozí domluvy V. D., nar. XY, oslovil P.

M., nar. XY, a následně J. Z., nar. XY, s nabídkou, že ve prospěch P. M. za

částku 4.000.000,- Kč a ve prospěch J. Z. za částku 1.000.000,- Kč zajistí

ovlivnění tehdy probíhajícího trestního řízení, které proti nim bylo vedeno,

přičemž J. Z. tuto nabídku ihned odmítl, za tím účelem V. D. jednal s M. H.,

nar. XY, který V. D. sdělil částky požadované od P. M. a J. Z., které mu sdělil

M. O., přičemž M. H. byl v této souvislosti v kontaktu právě s M. O., nar. XY,

který byl v kontaktu s T. M., nar. XY, a následně pak obžalovaní nejprve

prostřednictvím V. D., který byl v telefonickém a osobním kontaktu s P. M. a

zprostředkovával jeho schůzku s M. H., a v následujících měsících i

prostřednictvím M. H., který byl v osobním a telefonickém kontaktu s M. O., jak

telefonicky, tak osobně, v domě V. D. v XY ulici v Děčíně, obžalovaní M. H. a

V. D. s vědomím M. O. a T. M. přesvědčovali P. M., že za částku 4.000.000,- Kč

ovlivní trestní řízení, které bylo proti němu vedeno Útvarem odhalování korupce

a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expoziturou

Ústí nad Labem, pod č.j. OKFK-83/TČ-2010-200234, a za tím účelem M. H.

předkládal P. M. listiny a informace, které získal od M. O., který je obdržel

od T. M., a které měly prokazovat, že mají přístup do trestního spisu a mají

vliv na probíhající trestní řízení, což ale nebyla pravda, neboť obžalovaní

neměli žádnou možnost jakkoli trestní řízení vedené s P. M., ani s J. Z.

ovlivnit, o čemž věděli, přičemž dne 20.1.2012 došlo v domě V. D. v XY ulici v

Děčíně ke schůzce za účasti V. D. a M. H., na kterou P. M. přinesl požadovanou

částku 4.000.000,- Kč poskytnutou Generální inspekcí bezpečnostních sborů pro

předstíraný převod podle § 158c tr. řádu, k předání částky P. M. M. H. nedošlo,

neboť M. požadoval přítomnost osoby, jež měla řízení ovlivnit, přičemž M. byl

ve spojení s nezjištěnými osobami a zjišťoval informace o probíhajícím trestním

řízení, s cílem přesvědčit poškozené, že je reálné a v silách obžalovaných

probíhající trestní řízení ovlivnit, obžalovaný O. zajišťoval kontakt mezi M. a

H., který byl ve spojení s D. a rovněž spolu s D. jednal s poškozenými.“

Za uvedené jednání byl obviněný T. M. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku

k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro

výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

Za uvedené jednání byl obviněný M. O. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku

za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v

trvání 6 let a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto

trestu zařazen do věznice s dozorem.

Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výroky o trestu z trestního

příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 1. 2014, sp. zn. 31 T

222/2013 a z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 8. 2015, sp.

zn. 32 T 145/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově

navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za uvedené jednání byl obviněný M. H. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku

k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro

výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

Za uvedené jednání byl obviněný V. D. odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku

k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro

výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2016, sp. zn. 48

T 1/2016, podali obvinění T. M., M. O., M. H. a V. D. a státní zástupkyně

Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání, o kterých rozhodl

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 12 To 58/2018, tak,

že k odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř.

napadený rozsudek zrušil ve výrocích, jimiž byli tito obvinění zařazeni pro

výkon trestu do věznice s dozorem. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl

tak, že obvinění T. M., M. O., M. H. a V. D. byli při nezměněných výrocích o

vině pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1,

odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a uložených trestech odnětí svobody podle § 56

odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon těchto trestů zařazeni shodně do

věznice s ostrahou. O odvolání obviněných T. M., M. O., M. H. a V. D. rozhodl

Vrchní soud v Praze tak, že odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 12 To

58/2018, podali následně obvinění T. M., M. O., M. H. a V. D. prostřednictvím

svých obhájců dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. [v případě obviněného T. M. i podle § 265b odst. 1 písm. c),

h), l) tr. ř.].

Obviněný T. M. v dovolání namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými

důkazy a skutkovými zjištěními s tím, že nebyl proveden jediný důkaz, že by

znal spoluobviněné M. H. a V. D., popř. že by věděl o nějaké jejich existenci,

o jejich součinnosti s M. O. Dále uvedl, že pro účely existence důkazů a

hodnocení důkazů je nutno oddělit část skutku týkající se osoby M., kde soudy

na základě účelové interpretace části jeho telefonických hovorů s M. O. ohledně

výkladu jména M. či M. na M. dospěly k závěru, že obviněný mohl nějakou

spojitost s M. mít, a část skutku týkající se jiných údajných poškozených, kde

neexistuje žádný důkaz jeho (i pouze) srozumění s jednáním jiných osob, popř.

jeho podílu na jednání ve vztahu k jiným poškozeným. Rovněž uvedl, že

neexistuje-li důkaz jeho vědomí o dalších osobách (spolupachatelích), není

možné dovozovat jeho odpovědnost (spoluodpovědnost) na jednání těchto osob.

Podle dovolatele skutková zjištění jsou pouhou fabulací a domněnkami ze strany

soudů obou stupňů, neboť nelze s jistotou dospět k závěru, že je pachatelem

přisouzené trestné činnosti. Závěr soudů o jeho vině považuje za nepřípustně

paušalizující bez jakékoliv opory v provedených důkazech. Pokud soudy na

základě účelové interpretace části jeho telefonních hovorů s M. O. vycházely z

presumpce jeho viny, a postupovaly tak za hrubého porušení jeho práva na

obhajobu, spočívajícího v neprovedení navržených důkazů a dovodily jeho

povědomí o existenci M. o existenci nějakého podvodného jednání k jeho škodě,

pak nemohly dospět k nepochybnému závěru o jednání k jeho škodě, natož pak ke

škodě J. Z. Se spoluobviněnými D. a H. neměl ničeho společného. Vyjádřil názor,

že neexistuje žádná myšlenková konstrukce, která by umožnila závěr o tom, že

věděl, že tito obvinění po někom požadují peníze. V rámci dovolání si dále

kladl otázku, odkud by nějaké informace, popisované M., získal, když z usnesení

o zastavení trestního stíhání bývalého policisty H. vyplynulo, že únik

informací prokázán nebyl. Pokud existovala přímá vazba O. na informační zdroje

Policie ČR, zatímco u něj prokázána nebyla, nemá smysl uvažovat o tom, že by se

nějakým způsobem na skutku podílel.

Dále obviněný T. M. poukázal z hlediska škody velkého rozsahu na chybějící

zohlednění vývoje ekonomiky v trestněprávní úpravě s tím, že je škoda hraniční.

Vytkl soudům, že se nevypořádaly s otázkou zvýšeného stupně společenské

škodlivosti tak jako tomu bylo za účinnosti předcházejícího trestního předpisu,

založeného na materiálním pojetí trestného činu, vyjádřeném v ustanovení § 88

odst. 1 tr. zák.

Obviněný T. M. dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr.

ř., který podle jeho názoru lze aplikovat za použití analogie, neboť bylo

namístě, aby mohlo být prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu reagováno na

hrubé porušení jeho práva na obhajobu. V této souvislosti pak konstatoval, že

mu sice jeho právo na obhajobu zajišťoval obhájce zvolený na podkladě plné

moci, nicméně že soudy odmítly provést obhajobou navržené důkazy, jejichž

smyslem bylo zjištění skutečného stavu věci. Konkrétně se pak jednalo o

výslechy osob potvrzujících jím tvrzený skutkový děj ve smyslu zaznamenané

části jeho telefonické komunikace s obviněným M. O. s tím, že předmětem těchto

rozhovorů byla jiná osoba, a to na podporu jeho obhajoby, že M. nikdy neviděl a

ani neznal.

Dovolatel rovněž konstatoval svoji povědomost o tom, že dovolání není opravným

prostředkem sloužícím k přezkoumání přiměřenosti uloženého trestu, je-li uložen

jako obecně přípustný. Přesto uvedl, že je možno se v rámci řízení o dovolání

zabývat situací, kdy je uložený trest v příkrém rozporu s jeho základním účelem

a smyslem. Tento rozpor však spatřil pouze v tom, že obecné soudy při ukládání

trestu v jeho případě nezohlednily tu skutečnost, že by se na něho mělo

pohlížet jako na osobu netrestanou, která vede řádný život, vychovává syna, má

trvalé zaměstnání ve společensky významné profesi, dlouhodobě zhoršený

zdravotní stav a byla negativně poznamenána nepřiměřeně dlouhým řízením.

Z uvedených důvodů obviněný T. M. navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí

odvolacího soudu zrušil.

Obviněný M. H. v dovolání namítl, že provedené důkazy nemohou být dostatečným

podkladem pro závěr o jeho vině, když bylo uvedeno, že s dalšími blíže

neustanovenými osobami a dokonce po dohodě s těmito osobami měl být zapojen do

údajné trestné činnosti. Obviněný postavil své dovolací námitky na tvrzení, že

ani z výpovědí spoluobviněných nelze považovat za prokázané, že by mezi nimi

mělo dojít k dohodě, když se nikdy nekontaktovali pro účel, který konstatuje

odsuzující rozhodnutí. Usvědčující výpovědi svědků H., V. a M. nelze takto

hodnotit a za usvědčující nelze považovat ani odposlechy telefonních hovorů,

přičemž důvodnost těchto hovorů byla obviněnými vysvětlena a není tak dána

opora pro hodnocení, že naopak usvědčující hodnotu mají. Pro závěr o jeho vině

nesvědčí ani výpovědi osob, se kterými měl být v údajném kontaktu. Poškozený M.

jeho osobu nikdy neznal a nikdy ji neoznačil, že by byli v kontaktu, neboť byl

kontaktován pouze V. D., kterého znal dlouhodobě z pracovních vztahů, se kterým

byl v pracovním vztahu i on a proto byli také v telefonickém kontaktu. Vyjádřil

názor, že nebyl opatřen žádný důkaz pro závěr o jeho vině a že nebyla vyvrácena

jeho obhajoba, kterou shodně s dalšími uplatnil. Pokud byl závěr o jeho vině

postaven na odposleších, pak odkazuje i na to, co uvedl M., který mu měl

předávat finanční částku ve značné výši, ale dovolatel peníze nevzal. Z jeho

výpovědi také vyplynulo, že byla celá záležitost v režii GIBSu, také uvedl, že

jí vlastně ani nevěřil. Odposlechy, na kterých je postaven závěr o jeho vině,

byly vykládány účelově ve prospěch jejich použitelnosti právě při absenci

dalších důkazů.

Z uvedených důvodů obviněný M. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené

rozhodnutí a aby přikázal soudu (který však blíže nespecifikoval), aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný V. D. v dovolání namítl existenci extrémního rozporu mezi provedenými

důkazy a skutkovými zjištěními s tím, že pokud je výpověď poškozeného J. Z.

pravdivá a věrohodná, pak se nejednalo o vážně míněná slova tohoto dovolatele o

tom, že mu měl nabídku podat s tím, že „oni to umějí zastavit“, tak ji v žádném

případě vážně nebral. V takových smíchem podaných a se smíchem přijatých

slovech nelze spatřovat vážně míněné jednání s úmyslem podvést tohoto

poškozeného. Taková nabídka však nebyla doprovázena bezprostředně dalším

jednáním, a to vážně projeveným slovním záměrem skutečně nabídnout v trestním

řízení trestně stíhanému poškozenému pomoc. Toho však již nikdy nekontaktoval.

Kódovanou řeč nepoužíval a ani o ní neví. Pokud jde o poškozeného M., tak ten

ve své výpovědi uvedl, že obviněného sám seznámil se svým trestněprávním

problémem, ale tuto kauzu nijak neprobírali. Přitom z jejich dlouholetých

přátelských vztahů bylo možno jen těžko dovodit, že by chtěl M. uvést v omyl a

obohatit sebe nebo jiné na jeho úkor. Sám M. vypověděl, že nabídka, která měla

od dovolatele zaznít, byla pouze obecného rázu, aniž by byla z jeho strany

nějak číselně vyjádřena a dále, že žádné aktivity v tomto směru neměl podle M.

vyvíjet. Pokud pak jde o část záznamu o sledování ze dne 20. 1. 2012 a

týkajícího se M. – viz str. 18 rozsudku soudu prvního stupně, kde říká, že

chápe že M. chce mít jistotu, že nechce přijít o 4 miliony, přičemž je z této

části předmětného záznamu zřejmé, že dovolatel nechápe konání své a dalších

odsouzených ve vztahu k tomuto poškozenému jako jednání podvodné povahy, ale

jako reálnou možnost svému dlouholetému partnerovi pomoci, a proto také

souhlasil s M. požadavkem na přítomnost osoby schopné ovlivnit jeho trestní

stíhání tak, aby si mohl prověřit reálnost takových příslibů a nevynaložil

takové peníze bez odpovídající protihodnoty. Je tedy nesprávný právní závěr

krajského soudu, že bylo předstíráno něco, co nemohlo být ovlivněno anebo

informačně využito, když M. sám měl do spisu přístup a sám se tedy nemohl cítit

uveden v omyl, a to minimálně do doby, než jej příslušní policisté ujišťovali,

že ze spisu žádné informace neunikají. Dovolatel tak nemohl mít žádnou

povědomost o tom, že možnost ovlivnění trestního stíhání poškozeného je

nereálná. V usnesení GIBS o zahájení trestního stíhání obviněných se tvrdí, že

z příslušného policejního spisu unikaly právně relevantní informace. Ve vztahu

k oběma poškozeným si obviněný V. D. není vědom toho, že by něco předstíral

nebo měl předstírat. Oba poškození byli a zřejmě ještě jsou stíháni pro

závažnou trestnou činnost a v tomto je třeba spatřovat jejich motivaci pro

některá jejich tvrzení, která mají obviněné usvědčovat.

Dále obviněný V. D. napadl také výrok o trestu, když namítl, že soudy zcela

rezignovaly na zhodnocení podílu jednotlivých obviněných na předmětné trestné

činnosti s tím, že jeho aktivity neshledávali podstatnými jak oba poškození,

tak s výhradou zdánlivosti takového způsobu hodnocení i státní zástupce.

Dovolatel rovněž vytkl, že se soudy nevypořádaly s návrhem jeho obhájce na

postup podle § 58 tr. zákoníku. Obviněný vyjádřil názor, že u něj byly splněny

podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici, když

vzhledem k jeho osobním poměrům a k okolnostem případu bylo použití stanovené

trestní sazby odnětí svobody nepřiměřeně přísné.

Z uvedených důvodů obviněný V. D. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené

rozhodnutí, příp. rozhodnutí soudu prvního stupně, a aby přikázal Vrchnímu

soudu v Praze (příp. Krajskému soudu v Ústí nad Labem), aby věc v potřebném

rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný M. O. v rámci dovolání konstatoval povědomost o zákonných a

judikatorně vyložených mezích dovolacího přezkumu s tím, že soud dovolací není

oprávněn přehodnocovat závěry nalézacího a odvolacího soudu, ovšem podmínky pro

uskutečnění dovolacího přezkumu skutkového stavu věci shledal z hlediska

extrémního rozporu „dovoláním napadeného rozhodnutí s provedenými důkazy“.

Poukázal na skutkové okolnosti jednání, vyjádřené ve výroku o jeho vině,

přičemž se dále zabýval rekapitulací přezkumných zjištění odvolacího soudu s

tím, že nepřinesly žádný poznatek, ze kterého by bylo možno usuzovat na jeho

spolupachatelský vztah ke zbývajícím spoluobviněným. Ze žádné svědecké výpovědi

totiž nevyplynula byť i sebemenší účast na dílčím skutku, který se týká

poškozeného Z., když dokazování před nalézacím soudem bylo orientováno na

jednání vůči poškozenému M., kdy posléze byla jeho vina dovozena i ve vztahu k

poškozenému Z. Odůvodnění znaků spolupachatelství a konkrétně pak podílu

dovolatele na tomto dílčím jednání zcela chybí, a to v rozhodnutích obou soudů.

Uvedl, že na nabídce přednesené V. D. vůči poškozenému Z. se nijak nepodílel.

Další námitkou dovolatel M. O. zpochybnil dosažené stadium spáchání trestného

činu podvodu s tím, že zůstává otázkou nakolik se jednání V. D. (myšleno jeho

spolupachatelská součinnost s tímto spoluobviněným) přiblížila k dokonání

trestného činu za stavu, že nabídka byla ze strany poškozeného J. Z. odmítnuta.

V rámci svého dovolání se obviněný M. O. zabýval rovněž otázkou výše hrozící

škody, která měla dvěma dílčími podvodnými útoky dosáhnout rovných 5.000.000

Kč, přičemž v této souvislosti argumentoval tak, že jemu neprokázaný útok vůči

poškozenému J. Z. byl v rozsahu hrozícího škodlivého následku ve výši 1.000.000

Kč, a tudíž lze v důsledku jeho chybějícího podílu na něm přijmout úvahu ve

smyslu takto snížené výše hrozící škody a tím i důvodu mírnějšího způsobu

právního posouzení jeho jednání, konkrétně pak ve smyslu § 209 odst. 1, odst. 4

písm. d) tr. zákoníku. Dovolatel M. O. pak poukázal na to, že přisouzená výše

škody přesně dosahuje hranice škody velkého rozsahu s tím, že by byl s rozdílem

jediné koruny ohrožen mírnější trestní sazbou podle posledně uvažované právní

kvalifikace. Dále na podporu takové námitky uvedl, že hranice výše škody tak

jsou uvedeny v ustanovení § 138 tr. zákoníku s účinností od 1. 1. 2010,

nezaznamenaly žádný posun podobně jako tomu bylo u předcházející hmotněprávní

úpravy (srov. novelizace § 89 odst. 11 zákonem č. 265/2001 s účinností od 1. 1.

2002), ačkoliv vývoj ekonomických poměrů ve společnosti doznal výrazných změn.

V této souvislosti konstatoval, že trestní zákoník postrádá ustanovení o

materiálním korektivu trestnosti činu, vztahujícího se na přitěžující okolnost

jeho spáchání tak jako tomu bylo ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. Dovolatel

vyjádřil v této souvislosti názor, že takové námitkové zaměření má

ústavněprávní rozměr a je tak dáno oprávnění dovolacího soudu ve smyslu § 90

Ústavy k přerušení trestního řízení podle § 224 odst. 5 tr. ř. obrátit se na

Ústavní soud, který by o nastolené otázce mohl rozhodnout.

V návaznosti na takto koncipované dovolací námitky obviněný M. O. navrhl, aby

Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a aby přikázal

Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a

rozhodl.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k

dovoláním obviněných T. M., M. H., V. D. a M. O. se vyjádřila. Ve svém

vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že

dovolání všech obviněných se opírají o dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., přičemž dovolatel T. M. navíc uplatnil i dovolací důvody podle

§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle

265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedla, že je

dán pouze tehdy, jestliže dovolatel tvrdí, že neměl v řízení obhájce, ač ho

podle zákona mít měl. Tak tomu však v daném případě nebylo, a pokud dovolatel

namítl, že nebylo vyhověno důkazním návrhům, které prostřednictvím svého

obhájce uplatnil, pak by bylo možno na takovou argumentaci nahlížet tak, že

spatřuje zásah do svého práva na spravedlivý proces, spočívající na fenoménu

tzv. opomenutých důkazů. Nicméně ani takový výklad jeho dovolací námitky nelze

spatřovat za způsobilý předmět dovolacího přezkumu.

S odkazem na namítanou nesprávnost právního posouzení skutku, pokud jím byli

uznáni vinnými pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 209

odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, argumentovali dovolatelé M. H. a V. D.

skutkovým způsobem zcela a zbylí dva pak v podstatné části odůvodnění podaných

dovolání. Přitom všichni v duchu své setrvalé obhajoby poukázali na to, že

přisouzený skutek nespáchali a byli jím uznáni vinnými i přesto, že skutkový

podklad výroku o jejich vině nemá žádnou, popř. dostatečnou oporu v provedených

důkazech.

Z povahy takto zaměřené dovolací argumentace je tedy zřejmé, že se jejím

prostřednictvím s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nenamítá žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou

právní kvalifikací tak jak byla přisouzena na úrovni soudu prvého stupně a

potvrzena ve spojení s přezkumným závěrem soudu odvolacího. Pokud obviněný M.

H. uvedl, že provedené důkazy nemohou být dostatečným podkladem pro závěr o

jeho vině, je třeba konstatovat, že jeho argumentace není pro svoji výlučně

skutkovou povahu způsobilým podnětem dovolacího přezkumu.

Obviněný M. O. sice konstatoval svoji povědomost o zákonných a judikatorně

vyložených mezích dovolacího přezkumu, ovšem podmínky pro uskutečnění

dovolacího přezkumu skutkového stavu věci spatřoval z hlediska extrémního

rozporu „dovoláním napadeného rozhodnutí s provedenými důkazy“. Rovněž obviněný

T. M. namítl extrémní nesoulad důkazní situace se závěry soudů, a to zejména

ohledně dohody mezi ním a zbylými obviněnými, přičemž v daném případě nebyl

proveden jediný důkaz o tom, že by znal spoluobviněné H. a D., popř. že by

věděl o nějaké jejich součinnosti s M. O. Na extrémní nesoulad mezi provedenými

důkazy a skutkovými zjištěními obou soudů poukázal dále i dovolatel V. D. K

výše uvedenému uvedla, že na podkladě dostupného spisového materiálu nebylo

možno dospět ke shodnému názoru tří výše uvedených dovolatelů, že by se

skutkové a právní závěry soudů obou stupňů nacházely v extrémním rozporu s

výsledky provedeného dokazování a že by tak byly dány důvody výjimečného zásahu

do skutkového stavu věci v dovolacím řízení. Tito dovolatelé (s výjimkou

dovolatele M. H.) v posuzovaném případě pouze namítli, že se skutková zjištění

soudů nacházejí v extrémním rozporu s provedenými důkazy, neboť jejich

vypovídací hodnota není taková jako ta, ke které soudy dospěly s tím, že se

neztotožňují se způsobem hodnocení provedených důkazů a nabízejí výsledky svého

vlastního hodnotícího postupu, který navíc nevyplývá z celkového důkazního

stavu věci. Vytkli soudům, že důkazy, jimiž byla vyvrácena jejich vina, byly

přehlédnuty, popř. nebyly ani provedeny. Podaná dovolání, založená na takto

zaměřené skutkové argumentaci, tak tito dovolatelé pouze zaměnili za další

řádný opravný prostředek, neboť napadli způsob, jakým se soud nalézací

vypořádal s jejich obhajobou, resp. zpochybnili správnost přezkumného postupu

soudu II. stupně k důvodnosti svých odvolacích námitek. Správnost soudy

přijatých skutkových zjištění, ke kterým dospěly při plném respektu k zákonným

podmínkám aplikace zásady volného hodnocení důkazů, vychází z logického a ničím

nepřerušeného řetězce přímých i nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a

spolehlivě prokazujících rozhodné skutkové okolnosti jak k povaze stíhané

trestné činnosti, tak i ke způsobu zapojení všech dovolatelů do procesu jejího

uskutečňování. Byť z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo, že se všichni

obvinění navzájem znali, je na straně druhé patrna jejich vzájemná dohoda na

oslovení poškozených J. Z. a P. M. za účelem ovlivnění jejich probíhajícího

trestního stíhání za konkrétní úplatu, patrná z obsahu záznamů o sledování

osob, dokumentujících průběh schůzek obviněných M. H. a V. D. s poškozeným M. na toto téma a také vedených ve smyslu takového kontaktu na další osoby, které

jsou schopny tuto záležitost tzv. zařídit. Opatřené odposlechy a záznamy

telekomunikačního provozu jsou rovněž tak vypovídající – i přes tam

presentovaný konspirativní způsob jejich vedení – nejen o zřetelné a věci se

týkající informační návaznosti na další osoby, o které tito spoluobvinění

prokazatelně věděli.

Rovněž se z nich podává rozšíření informačního propojení

prve jmenovaných spoluobviněných nejprve na spoluobviněného M. O. a posléze

jeho prostřednictvím na obviněného T. M. Právní závěr o tom, že všichni

dovolatelé jednali za podmínek § 23 tr. zákoníku, pak byl dostatečně důkazně

podložen.

Za kvalifikovanou námitku, vycházející ze zjištěného skutkového stavu věci, pak

lze považovat tu, jejímž prostřednictvím dovolatel M. O. zpochybnil dosažené

stadium spáchání trestného činu podvodu. Dovolatel však přehlížel skutečnost,

že právě pro tento postoj jmenovaného poškozeného nedošlo k vylákání

požadovaného finančního obnosu 1.000.000 Kč. Podstatným totiž zůstává, že ze

strany obviněného V. D. byla klamavá nabídka pronesena a že bezprostředně

směřovala k vylákání peněz za tzv. protislužbu, která nemohla být reálně

splněna. Jeho jednání tak ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku bezprostředním

způsobem směřovalo k naplnění toho společného záměru všech spoluobviněných, že

někoho uvedou v omyl, a obohatí sebe nebo jiného o částku, o kterou mělo dojít

k poškození J. Z., přičemž k dokonání nedošlo.

V souvislosti s otázkou reálné možnosti nabízeným způsobem pomoci poškozenému

M. jakožto dlouholetému příteli a obchodnímu či pracovnímu partnerovi,

argumentoval dovolatel V. D. Taková hmotněprávní námitka však není podložena

těmi rozhodnými skutkovými zjištěními, ze kterých vychází zcela správně soud

nalézací a které jsou postaveny zejména na absenci rozhodných informací o

průběhu trestního stíhání poškozeného M., které neměl – nejen – tento dovolatel

k dispozici, a to právě ve spojení s naprostou neznalostí trestněprávní

problematiky – nejen – z jeho strany. Z důvodů blíže rozvedených v posledně

označené pasáži rozsudku nalézacího soudu tak ani nemohl být reálně přesvědčen

o splnitelnosti takto uskutečněné nabídky. Zdůrazňuje-li v tomto směru M.

požadavek, týkající se přítomnosti osoby schopné ovlivnit jeho trestní stíhání

tak, aby si mohl prověřit reálnost takových příslibů, pak jeho souhlas s

takovým postojem poškozeného vypovídá ve světle nejen shora poukázaných

skutkových zjištění pouze o demonstraci jeho snahy vyhovět takovému požadavku

poškozeného pouze za tím účelem, aby učiněná nabídka neztratila na své

přesvědčivosti a mohla tak stále být způsobilým prostředkem k uvedení

poškozeného v omyl.

Dále se dovolatel M. O. zabýval otázkou výše hrozící škody, přičemž argumentuje

skutkovým způsobem tak, že jemu neprokázaný útok vůči poškozenému J. Z. byl v

rozsahu hrozícího škodlivého následku ve výši 1.000.000 Kč, a tudíž lze v

důsledku jeho chybějícího podílu na něm přijmout úvahu ve smyslu takto snížené

výše hrozící škody. Skutkově také argumentuje v této souvislosti dovolatel T.

M., který poukazuje na výši hrozící škody toliko v rozsahu částky 4.000.000 Kč,

která by nemohla odpovídat kvalifikaci podle § 209 odst. 5 písm. a) tr.

zákoníku.

Proti výroku o trestu směřují námitky dovolatelů T. M. a V. D.

Je zřejmé, že dovolatel T. M. argumentuje ve smyslu vadné aplikace obecných

zásad pro ukládání trestů a vytýká tak soudům pochybení v nesprávném

vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho i

v uložení nepřiměřeně přísného trestu, což však nelze v dovolání namítat

prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

trestního řádu (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovou námitku tedy nelze

spojovat se žádným ze zákonných dovolacích důvodů.

Obdobným způsobem napadá výrok o trestu i obviněný V. D., který namítá, že

soudy zcela rezignovaly na zhodnocení podílu jednotlivých obviněných na

předmětné trestné činnosti s tím, že jeho aktivity neshledávali podstatnými jak

oba poškození, tak s výhradou zdánlivosti takového způsobu hodnocení dokonce i

státní zástupkyně. Pokud lze takovou námitku vyložit v tom smyslu, že v

porovnání s jím (takto skutkově) deklarovanou mírou jeho zapojení do trestné

součinnosti ostatních spolupachatelů by tito měli být potrestáni přísnějšími

tresty v rámci zákonné trestní sazby ustanovení § 209 odst. 5 tr. zákoníku za

stavu, že se výměra jeho trestu pohybuje na její samotné spodní hranici, pak by

takový argument musel vybočovat z mezí jeho procesního oprávnění ve smyslu §

265d odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť by směřoval proti výroku, který se ho

bezprostředně nedotýká. Jmenovaný dovolatel soudům dále vytkl, že se

nevypořádaly s návrhem jeho obhájce na postup podle § 58 tr. zákoníku. Námitka

chybějící aplikace ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu

odnětí svobody pod spodní hranici trestní sazby však není podřaditelná pod

uplatněný dovolací důvod, ale ani pod důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h)

tr. ř., neboť trest nebyl uložen mimo zákonnou trestní sazbu (toho se naopak

obviněný domáhá) a nejde ani o případ nesprávného hmotněprávního posouzení ve

smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nepoužití zmírňovacího ustanovení § 58 tr. zákoníku a uložení trestu v rámci

jeho zákonné (nesnížené) trestní sazby tedy nenaplňuje jak deklarovaný dovolací

důvod, tak ani žádný jiný dovolací důvod, kterým lze napadnout výrok o trestu.

Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud např. již v usnesení ze dne 14. 3.

2012 sp. zn. 3 Tdo 311/2012.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního

zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud o dovoláních obviněných M. H. a V. D.

rozhodl tak, že se odmítají podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a dále aby

rozhodl o dovoláních obviněných M. O. a T. M. tak, že se odmítají podle § 265i

odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání

obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána

osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b)

tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání

byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále

nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem

stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou

provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3

tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným

prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních

vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého

stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je

totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může

doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném

opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno

základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve

smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou

třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a

samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho

důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je

mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět

(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň

plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání

dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní

pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne

27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými

dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k

revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci

má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d

odst. 2 tr. ř.).

Obvinění ve svém dovolání uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním

posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek

zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže

nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace

neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto

skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového

zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není

oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost

nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí

Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních

námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,

hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost

provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr

obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně

spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve

zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního

přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i

v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.

Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a

úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani

přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení

důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,

tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně

relevantních námitek.

Ke skutkovým námitkám obviněných V. D. a M. H.

Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že

obvinění V. D. a M. H. sice podali dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítají nesprávnost

právního posouzení skutku, ale pouze napadají soudy učiněná skutková zjištění.

Námitky obviněných, v jejichž rámci namítali nesprávné hodnocení důkazů (a to

konkrétně výpovědí obviněných T. M., V. D. a výpovědí svědků F. V., B. M., V.

H., výpovědi svědka P. M., hodnocení odposlechů a záznamů telekomunikačního

provozu) a vytýkali nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno

považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení

provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obvinění V. D. a M. H.

neuplatnili žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění

nenaplňovala znaky pokusu zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, §

209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pouze takto koncipované dovolání by

odpovídalo dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Obvinění

založili svá dovolání v celém rozsahu na námitkách zaměřených proti skutkovým

zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jakým

hodnocením důkazů soudy k těmto zjištěním došly. Tímto pojetím uplatněných

námitek se obvinění ocitli mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. Obvinění tedy v dovolání neuplatnili žádné námitky vztahující

se k právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení a z

charakteru jejich námitek je zřejmé, že jimi vytýkané vady mají povahu vad

skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny v hodnocení provedených

důkazů a v konečném výsledku i změny soudy zjištěného skutkového stavu.

Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého

stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní

rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě

je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně

garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými

zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění

soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů

nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich

hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,

na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.

V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v

Ústí nad Labem, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze,

na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný

extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v

důkazech, a to ohledně obviněných V. D. a M. H. jednak ve svědeckých výpovědích

svědků F. V., B. M., V. H. a P. M., jednak v důkazech, které byly získány

především odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu, přičemž nelze

přehlédnout v podstatě konspirativní způsob jejich vzájemné komunikace, a dále

v obsahu záznamů o sledování osob dokumentujících průběh schůzek obviněných M.

H. a V. D. s poškozeným M. Poznatky z toho vyplývající byly v řadě dílčích

ohledů potvrzeny i dalšími důkazy, jak na to poukázal Krajský soud v Ústí nad

Labem v odůvodnění svého rozsudku, a který ve vztahu k rozhodným zjištěním

jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlil, jak k němu

dospěl. V tomto ohledu učinil Krajský soud v Ústí nad Labem přiléhavé závěry,

jak pokud jde o obsah odposlouchávaných a zaznamenávaných hovorů a jejich

interpretaci, tak pokud jde o identifikaci osob, které používaly příslušné

telefony a které vystupovaly jako účastníci odposlouchávaných a zaznamenávaných

hovorů. Odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu rovněž vypovídají nejen

o zřetelné a věci se týkající informační návaznosti na další osoby, o které

tito spoluobvinění prokazatelně věděli, ale také z nich vyplývá rozšíření

informačního propojení spoluobviněných V. D. a M. H. nejprve na spoluobviněného

M. O., posléze jeho prostřednictvím na obviněného T. M. K uvedenému docházelo

proto, aby byla zajištěna nezbytná míra propojení mezi jednotlivými

spoluobviněnými, a to podle vývoje ve věci, a na základě něhož také bylo ve

smyslu pokynů od obviněného T. M. dále postupováno. Není úkolem Nejvyššího

soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,

rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové

závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že

se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného

hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně,

srozumitelně a logicky vysvětlily.

K výroku o trestu z hlediska dovolání obviněného V. D.

V dovolání obviněný V. D. vznesl i námitku spočívající v tvrzení, že soudy rezignovaly na zhodnocení podílu jednotlivých obviněných na předmětné trestné

činnosti s tím, že jeho aktivity neshledávali podstatnými. Jak správně uvedla

státní zástupkyně ve svém vyjádření, pokud bylo uvedenou námitkou obviněného

myšleno, že v porovnání s jím deklarovanou mírou jeho zapojení do trestné

součinnosti ostatních spolupachatelů by tito měli být potrestáni přísnějšími

tresty v rámci zákonné trestní sazby ustanovení § 209 odst. 5 tr. zákoníku za

stavu, že se výměra jeho trestu pohybuje na její samotné spodní hranici, pak by

takový argument vybočoval z mezí jeho procesního oprávnění ve smyslu § 265d

odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť směřoval proti výroku, který se ho bezprostředně

nedotýká.

Pokud se obviněný domáhal použití ustanovení § 58 tr. zákoníku v příslušném

odstavci, jedná se toliko fakultativní možnost, nikoliv obligatorní povinnost.

Aby bylo přistoupeno k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody, musí se

okolnosti případu a poměry pachatele vymykat typově podobným případům natolik,

že postih pachatele v rámci zákonem stanovené trestní sazby by byl nepřiměřený

společenské škodlivosti trestného činu nebo poměrům pachatele v době ukládání

trestu. Postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen

běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl

řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě škody, ani přesvědčení

soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl

pro pachatele příliš přísný. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody musí

spočívat v takových okolnostech případu, nebo poměrech pachatele, že ani trest

na samé dolní hranici trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam (viz

Trestní zákoník, Komentář I. díl, Draštík, Fremr, Durdík, Růžička, Sotolář a

kol., str. 462-471).

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [či podle §

265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] proto nepřichází v úvahu ani v případě, jestliže

soud nepoužil ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a neuložil trest odnětí

svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, jak se v dovolání domáhal

obviněný V. D. Jak totiž bylo už v minulosti judikováno (viz přiměřeně usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, publikované pod č.

T 416, ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo

Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), námitka, že obviněnému měl být uložen

trest odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranicí zákonné

trestní sazby, není žádným z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., protože

dovolací důvody týkající se výroku o trestu podle § 265b odst. 1 písm. h) a i)

tr. ř. neobsahují takovou skutečnost. Nejedná se ani o nesprávné právní

posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítané nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku

totiž zjevně není otázkou právního posouzení skutku, protože nemá žádný vztah k

tomu, jak byl kvalifikován skutek, jímž byl obviněný uznán vinným. Nejde ani o

„jiné hmotněprávní posouzení“, které nemůže mít žádný vztah k výroku o trestu

za stavu, kdy jsou zde výslovně stanoveny výše zmíněné zvláštní dovolací

důvody, jež se týkají trestu. Navíc, nad rámec uplatněného dovolacího důvodu,

Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že zákonodárce v posledně

citovaném ustanovení ponechal prostor jednak pro konkrétní zjištění soudu, zda

existují nějaké okolnosti odůvodňující uložení mírnějšího trestu, a jednak pro

úvahu soudu, jestli i v případě, kdyby zde byly, jde o okolnosti takového

charakteru, významu a závažnosti, že vyžadují mimořádné snížení trestu odnětí

svobody pod dolní hranici příslušné trestní sazby, protože i uložení trestu

odnětí svobody na samé dolní hranici této sazby by bylo pro pachatele

(obviněného) nepřiměřeně přísné a neodpovídalo by všem hlediskům podle § 39 tr.

zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 5 Tdo

298/2014, k tomu dále přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3.

2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp.

zn. 6 Tdo 373/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11

Tdo 422/2012).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. u obviněného T. M.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný T. M.

namítl, že soudy odmítly provést obhajobou navržené důkazy, jejichž smyslem

bylo zjištění skutečného stavu věci (konkrétně výslechy osob potvrzujících jím

tvrzený skutkový děj ve smyslu zaznamenané části jeho telefonické komunikace s

obviněným M. O.).

Nejvyšší soud podotýká, že pokud dovolatel opírá takto uplatněnou dovolací

argumentaci o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který má

shodně jako taxativně vymezené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) –

l), odst. 2 tr. ř. rovněž vyčerpávajícím způsobem stanovené zákonné podmínky,

pak by jejich rozšiřující výklad za použití analogie znamenal popření zákonného

účelu uvedeného ustanovení. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

je totiž dán pouze tehdy, jestliže dovolatel tvrdí, že neměl v řízení obhájce,

ač ho podle zákona mít měl.

Obviněný T. M. tedy namítl, že určité osoby, které mohly sdělit skutečnosti

důležité pro trestní řízení, nebyly vůbec soudem vyslechnuté v pozici svědků,

čímž v podstatě uplatňuje existenci tzv. „opomenutých důkazů“.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu lze z pohledu ústavněprávního vymezit

zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního

řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení

postulátů spravedlivého procesu. Jedním z okruhů takovýchto případů jsou tzv.

opomenuté důkazy. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo

provedení konkrétního důkazu, přičemž takový návrh byl soudem bez věcně

adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve

vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka

buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci.

Jednak jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění

meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení

jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a

hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94,

III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01,

II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

Za opomenutý důkaz však nelze považovat jakýkoliv navržený důkaz,

který nebyl před soudem proveden. Jednalo by se pouze o důkaz, jehož

neprovedení a tedy zamítnutí by soud adekvátně neodůvodnil nebo je opomenul

provést či je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, a to přesto, že byly

řádně provedeny. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu je možné navrhované

důkazy neprovést, pokud jsou splněny následující podmínky. Důkaz nemá

relevantní souvislost s předmětem řízení, dále důkazem není možné vyvrátit ani

potvrdit tvrzenou skutečnost a konečně, důkaz je nadbytečný, tedy skutečnost

již byla bez důvodných pochybností dostatečně ověřena nebo vyvrácena (srov.

např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další).

Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyplývá, že se nejedná o

opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu,

jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí

v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze

dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv.

opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem,

přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť

skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a

navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz

rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013). Ve

vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že oba soudy,

jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy

obhajoby. Soud prvního stupně v rozsudku uvedl, z jakých důvodů nepovažoval za

potřebné provést další navrhovaný důkaz obhajoby (viz str. 25 rozsudku soudu

prvního stupně), když neprovedení tohoto důkazu odůvodnil jeho nadbytečností. V

tomto ohledu lze odkázat dále na str. 7-8 rozsudku odvolacího soudu, kde vrchní

soud řádně vysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům obviněného. Je třeba

zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany

navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné

pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších

stupňů dostály.

Ke skutkovým námitkám obviněného T. M.

Obviněný T. M. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., v části dovolání (ohledně skutku týkajícího se P. M.) však ve

skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá

soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal

nesprávné hodnocení důkazů (a to konkrétně hodnocení odposlechů a záznamů

telekomunikačního provozu), a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci,

je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a

hodnocení provedeného dokazování. Obviněný založil své dovolání v této části na

skutkových námitkách, které byly pokračováním jeho obhajoby z řízení před soudy

obou stupňů, a které se odvíjely od jeho tvrzení, že se nedopustil žádného

protiprávního jednání. To, že nespáchal trestný čin, obviněný dovozoval ze své

vlastní verze skutkového stavu, kterou postavil proti skutkovým zjištěním

soudů. Tímto pojetím uplatněných námitek se obviněný ocitl mimo rámec

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.