Judikát 4 Tdo 98/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:18.03.2026
Spisová značka:4 Tdo 98/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.98.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Podvod
Nepříčetnost
Znalecký posudek
Spravedlivý proces
In dubio pro reo
Hodnocení důkazů
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 209 odst. 1 tr. zákoníku § 209 odst. 3 tr. zákoníku
§ 26 tr. zák. § 209 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD 4 Tdo 98/2026-1017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání obviněného J. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 5 To 245/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 14 T 97/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“) ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 14 T 97/2023, byl obviněný J. B. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil jednáním popsaným ve skutkové větě tohoto rozsudku.
2. Za uvedený přečin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně obviněnému uložil podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území Statutárního města Ostravy v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud prvního stupně obviněnému dále povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené České republice – Úřadu práce České republiky, Krajské pobočce v Ostravě, IČO 72496991, se sídlem 30. dubna 3130/2c, 702 00 Ostrava, částku 275 156 Kč.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 5 To 245/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. rozhodl nově tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění obviněný dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„v době od 28. 8. 2019 do 30. 9. 2022 v Ostravě v zištném úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, v postavení žadatele o dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky státní sociální podpory vědomě uvedl poskytovatele těchto dávek Úřad práce České republiky, Krajskou pobočku v Ostravě v omyl tím, že v období od 28. 8. 2019 do 31. 8. 2022 uvedl nepravdivé údaje rozhodné pro trvání dávky pomoci v hmotné nouzi, konkrétně doplatku na bydlení, a v období od 1. 1. 2022 do 30. 9.
2022 vědomě uvedl nepravdivé údaje rozhodné pro přiznání dávky státní sociální podpory, konkrétně příspěvku na bydlení, kteréžto mu byly přiznány za užívání nájemního družstevního bytu na adrese Ostrava – XY, XY, kdy v rozhodném období při každém dalším rozhodování o trvání a výši těchto dávek neoznámil změnu ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu, byť si byl vědom, že nezbytným souhlasem Bytového družstva XY s podnájmem bytu na ulici XY v Ostravě – XY pro rozhodné období nedisponuje a nejméně ve dvou případech Úřadu práce České republiky, Krajské pobočce v Ostravě doložil souhlas Bytového družstva XY, Ostrava, s podnájmem bytu na ulici XY v Ostravě – XY s tím, že v jednom případě jej Úřadu práce České republiky, Krajské pobočce v Ostravě v písemné podobě předal osobně a v jednom případě jej předal tím způsobem, že ho poskytl J.
L. a požádal jej, aby tento souhlas zaslal e-mailem Úřadu práce České republiky, Krajské pobočce v Ostravě, kdy v těchto souhlasech nepravdivě utvrzoval, že disponuje nezbytným souhlasem Bytového družstva XY, Ostrava k užívání nájemního bytu, ačkoliv si byl vědom toho, že tento souhlas nebyl udělen, přičemž v důsledku uvedeného nepravdivého potvrzení, které je pro Úřad práce České republiky rozhodné a mající vliv na přiznání požadovaných dávek s vědomím, že nezbytným souhlasem pro rozhodné období nedisponuje, takto neoprávněně odčerpal na dávce pomoci v hmotné nouzi ve formě doplatku na bydlení částku ve výši 241 817 Kč a na dávce státní sociální podpory v podobě příspěvku na bydlení částku ve výši 33 339 Kč, čímž způsobil poškozenému Úřad práce České republiky, IČO 72496991, škodu v celkové výši 275 156 Kč, ačkoliv byl řádně a opakovaně poučen o povinnosti do 8 dnů nahlásit Úřadu práce ČR změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu“.
5. Za uvedený přečin uložil soud druhého stupně obviněnému podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.
6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud druhého stupně obviněnému dále povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Úřadu práce České republiky, IČO 72496991, se sídlem Dobrovského 1278/25, Holešovice, 170 00 Praha 7, částku 275 156 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 5 To 245/2025, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dne 17. 12. 2025 dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení). Současně namítá porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl.
6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný předně tvrdí, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhovaný podstatný důkaz znaleckým posudkem z oboru psychiatrie k posouzení jeho příčetnosti ve vztahu k projednávanému skutku, ačkoliv samy vycházely ze zjištění, že trpí duševní poruchou (smíšenou poruchou osobnosti a obsedantně kompulzivní poruchou). Soudy podle něj nesprávně uzavřely, že byl v době činu (2019–2022) příčetný, aniž by jeho duševní stav ve vztahu ke konkrétnímu skutku (majetkové povahy) podrobily aktuálnímu znaleckému zkoumání, když vycházely ze znaleckého posudku vypracovaného v roce 2018, tj. v době předcházející spáchání nyní projednávaného skutku, a ve vztahu k trestnému činu jiného charakteru, to vše navzdory tomu, že i ošetřující lékařka obviněného ve zprávě ze dne 17.
1. 2024, kterou si soud vyžádal, doporučila přezkoumání jeho duševního stavu soudním znalcem. Tím mělo dojít k nesprávnému právnímu posouzení otázky příčetnosti jakožto základní podmínky trestní odpovědnosti podle § 26 tr. zákoníku, čímž je podle obviněného naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
9. Dále obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítá, že ze skutkových zjištění soudů, a to ani při jejich plném respektování, nelze dovodit naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu. Zpochybňuje jednak naplnění objektivní stránky předmětného trestného činu, konkrétně existenci příčinné souvislosti mezi svým jednáním a vznikem škody, neboť podle obviněného z provedených důkazů plyne, že veškeré úkony vůči úřadu práce (vč. dokládání souhlasů s podnájmem) činila třetí osoba, a to nájemce bytu, svědek L.
Pokud byl některý z předložených dokumentů padělaný, podle obviněného šlo o jednání této třetí osoby, které přerušilo příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a následkem v podobě vyplacení dávky. Dovolatel na tomto místě zároveň poukazuje na to, že odpovědnost za neprávem vyplacené dávky výslovně upravuje § 62 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění účinném do 30. 9. 2025 (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“), přičemž soudy podle něj vůbec nezkoumaly, zda není tato odpovědnost vzhledem k okolnostem případu dostačující.
Současně zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy tvrdí, že z obsahu provedených důkazů nevyplývá jeho úmysl uvést orgán státní správy v omyl, ani jeho vědomost o tom, že předkládané souhlasy s podnájmem byly padělané. Závěr soudů, že si musel být vědom absence souhlasu s podnájmem, považuje za spekulativní a nepodložený provedenými důkazy.
10. Podle názoru dovolatele soudy založily závěr o jeho vině výlučně na nepřímých důkazech, které však netvoří ucelený, uzavřený a logicky propojený řetězec vylučující jiný rozumný závěr než jeho vinu, čímž mělo dojít k porušení zásady presumpce neviny a zásady in dubio pro reo. Dovolatel akcentuje, že přetrvávají podstatné pochybnosti o tom, kdo a jakým způsobem předkládal úřadu práce padělané souhlasy s podnájmem.
Soudy došly ke skutkovému zjištění, že to byl právě on, což je však podle dovolatele v rozporu s provedenými důkazy (e-mailová komunikace ze dne 7. a 9. 10. 2019, e-mailová komunikace ze dne 13. 9. 2021). Doložení souhlasu za rok 2020 pak soud podle dovolatele nezkoumal vůbec, přesto ho i za doložení tohoto souhlasu uznal vinným.
11. Dovolatel dále namítá porušení zásady kontradiktornosti řízení a práva na spravedlivý proces, neboť byl podle svých tvrzení nezákonně vyloučen z účasti u výslechu klíčové svědkyně P. K. v hlavním líčení, a nemohl tak realizovat své právo klást jí otázky a bezprostředně reagovat na její výpověď. V této souvislosti poukazuje též na svou duševní poruchu, která se projevuje mimo jiné tím, že musí mít psací potřeby v sáčcích, které rozbaloval vždy až v jednací síni, což mu mělo při opakovaném vyvádění z jednací síně ztěžovat rychlou reakci.
12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný předně namítá, jak již bylo zmíněno výše, že soudy, ačkoli správně vyhodnotily, že trpí duševní poruchou, nenechaly vypracovat znalecký posudek za účelem posouzení jeho příčetnosti ve vztahu k projednávanému skutku a bez tohoto odborného podkladu dospěly k závěru o jeho příčetnosti. Tímto postupem podle obviněného porušily zásadu materiální pravdy, když rozhodly na základě neúplně zjištěného skutkového stavu. V této souvislosti obviněný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 21/78, podle něhož je posouzení příčetnosti právní otázkou, která však musí být založena na odborných psychiatrických znalostech, a na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1414/16, podle něhož nesprávné posouzení otázky nepříčetnosti znamená porušení záruk spravedlivého procesu.
13. Současně obviněný namítá nesprávné označení poškozeného, kterého se měl dopustit odvolací soud ve výroku o náhradě škody, když obviněnému uložil povinnost nahradit škodu „Úřadu práce ČR, Krajské pobočce v Ostravě“, ačkoli poškozeným subjektem má podle něj správně být „Česká republika – Úřad práce ČR, Krajská pobočka v Ostravě“. Tato vada podle dovolatele činí výrok o náhradě škody nevykonatelným.
14. Závěrem dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl. Současně žádá o odložení výkonu napadeného rozsudku podle § 265o odst. 1 tr. ř.
15. K dovolání obviněného se dne 28. 1. 2026 pod sp. zn. 1 NZO 16/2026 vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Úvodem vyjádření stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, uplatněné dovolací důvody a dovolací argumentaci obviněného. Následně konstatoval, že námitky obviněného lze sice formálně podřadit pod jím deklarované dovolací důvody, avšak podané dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. 16.
K námitce týkající se posouzení příčetnosti obviněného státní zástupce uvádí, že otázkou jeho duševního stavu a případné potřeby znaleckého zkoumání se nalézací soud podrobně zabýval (viz bod 12 odůvodnění jeho rozsudku). Zdůrazňuje, že příčetnost se presumuje a k přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie je třeba přistoupit jen tehdy, pokud konkrétní okolnosti nasvědčují tomu, že obviněný mohl být v době činu nepříčetný nebo že jeho příčetnost byla snížena. V projednávané věci nalézací soud takové okolnosti neshledal. Postup, kdy jako listinný důkaz provedl znalecký posudek z dřívější trestní věci dovolatele a na jeho podkladě posoudil, zda je třeba nové znalecké zkoumání, považuje státní zástupce za správný a souladný s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 8 To 353/2024). Námitky obviněného v tomto směru proto hodnotí jako zjevně neopodstatněné.
17. Pokud jde o námitky směřující proti naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu, kdy obviněný zdůrazňuje především skutečnost, že listiny měl úřadu práce předkládat někdo jiný, státní zástupce odkazuje v plném rozsahu na body 24 a 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, v nichž byly provedené důkazy podle jeho názoru logicky, přesvědčivě a zákonným způsobem vyhodnoceny a z nich byly vyvozeny odpovídající právní závěry o vině obviněného. Zdůrazňuje, že skutečnost, že soud po vyhodnocení provedených důkazů neměl pochybnosti o vině obviněného, vylučuje aplikaci zásady in dubio pro reo, jejíhož uplatnění se obviněný domáhá. Také tyto námitky proto označuje za zjevně neopodstatněné.
18. Ve vztahu k výhradám obviněného proti procesnímu postupu při výslechu svědkyně P. K. státní zástupce uvádí, že nalézací soud postupoval podle § 209 odst. 1 tr. ř., když svědkyni na její žádost vyslechl v nepřítomnosti obviněného, a to z důvodu jejích obav (viz např. body 42 až 44 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž obviněnému bylo umožněno se s obsahem její výpovědi průběžně seznamovat a prostřednictvím předsedkyně senátu jí klást otázky. I když lze připustit určitý zásah do práva na kontradiktornost řízení, podle státního zástupce tento zásah nedosáhl takové intenzity, aby zakládal porušení zákona, natožpak ústavně zaručených práv.
Pokud obviněný v této souvislosti zmiňuje obtíže pramenící z jeho duševního onemocnění, které mu měly znemožňovat rychle reagovat, státní zástupce konstatuje, že podle obsahu protokolu o hlavním líčení obviněný žádné takové obtíže neuváděl ani nežádal o žádná konkrétní opatření, která by mu umožnila na výpověď svědkyně lépe reagovat. I tyto námitky proto považuje za zjevně neopodstatněné.
19. K námitce týkající se označení poškozeného v adhezním výroku rozsudku odvolacího soudu státní zástupce připouští, že formálně správně měla být jako poškozený uvedena Česká republika zastoupená Úřadem práce České republiky (nikoli však i se současným označením Krajské pobočky v Ostravě, jak tvrdí dovolatel), neboť Úřad práce České republiky je organizační složkou státu bez vlastní právní subjektivity.
Tato vada však podle něj nezpůsobuje materiální nevykonatelnost výroku o náhradě škody, neboť z jeho obsahu je bez pochybností zřejmé, komu bylo právo na plnění přiznáno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2019/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 27, pod C 2272 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 757/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2007, svazek 3, pod C3352). Ani tato námitka obviněného proto podle státního zástupce neopodstatňuje kasační zásah Nejvyššího soudu a otázkou je, zda je dovolání v této části vůbec přípustné, neboť bylo podáno ve prospěch obviněného, když tento není ani aktivně legitimován k jeho podání ve svůj neprospěch.
20. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
21. Obviněný využil možnosti repliky k reakci na vyjádření státního zástupce. V úvodu repliky uvádí, že se nemůže ztotožnit se závěrem státního zástupce o zjevné neopodstatněnosti svého dovolání, neboť státní zástupce paušalizuje jeho dovolací námitky, bagatelizuje relevantní procesní pochybení a nahrazuje hmotněprávní přezkum pouhými odkazy na skutkové závěry soudů.
22. K otázce duševního stavu a nutnosti znaleckého zkoumání uvádí, že závěry státního zástupce neodpovídají obsahu spisu ani relevantní judikatuře. Zdůrazňuje, že v projednávané věci existovala řada okolností zakládajících důvodné pochybnosti o jeho duševním stavu v době činu (diagnostikovaná dušení porucha, doporučení ošetřující lékařky ke znaleckému přezkumu, dlouhodobý charakter jednání). Podle obviněného za této situace nelze vystačit s presumpcí příčetnosti a soud měl přibrat znalce; státní zástupce přitom tyto skutečnosti nevypořádal ani jednotlivě, ani ve vzájemných souvislostech.
23. Pokud jde o použití znaleckého posudku z jiné trestní věci, takový posudek podle dovolatele nemohl nahradit znalecké zkoumání vztahující se k projednávanému skutku a mohl být nanejvýš podnětem pro přibrání nového znalce. Akceptace tohoto postupu podle něj obchází zásadu materiální pravdy, přičemž odkaz státního zástupce na judikaturu Nejvyššího soudu je toliko obecný bez konkrétní relevance k projednávanému případu.
24. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu dovolatel uvádí, že státní zástupce rezignoval na hmotněprávní argumentaci a pouze odkázal na skutkové závěry soudů nižších stupňů. Dovolatel setrvává na tvrzení, že nebyl prokázán jeho podvodný úmysl a že v případu figurovala třetí osoba, která měla zásadní roli při zajišťování předmětných listin; tyto námitky však podle něj nebyly státním zástupcem věcně reflektovány, což vede ke kruhové argumentaci, kdy je úmysl dovozován ze skutkových závěrů. 25.
Co se týče porušení práva na kontradiktornost řízení, státní zástupce sice podle obviněného zásah do tohoto práva připustil, avšak bez provedení testu proporcionality jej bagatelizoval. Argument, že mohl klást otázky prostřednictvím soudu, nepovažuje obviněný za dostačující, neboť osobní přítomnost u výslechu je základním prvkem práva na obhajobu. Soud měl podle něj bez dalšího zohlednit jeho zdravotní stav, o němž byl informován.
26. Konečně, pokud jde o nesprávné označení poškozeného v adhezním výroku, podle obviněného státní zástupce ve svém vyjádření nereflektuje specifika adhezního řízení, v němž musí být výrok o náhradě škody formulován jednoznačně a v souladu se zákonem.
27. Závěrem repliky činí obviněný stejný návrh stran rozhodnutí Nejvyššího soudu, jaký učinil v podaném dovolání.
III. Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
30. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6 a 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
31. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr.
ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
32. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.
Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp.zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.
věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení navrhovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
33. Dále obviněný v podaném dovolání explicitně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
34. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
35. Na základě výše naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání obviněného.
Poté, co se dovolací soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, musí konstatovat, že dovolací námitky obviněného, jejichž prostřednictvím namítá tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, tzv. opomenuté důkazy a nesprávné právní posouzení věci dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. částečně neodpovídají a částečně jim sice odpovídají, avšak jsou zjevně neopodstatněné.
36. Předně je třeba uvést, že většinu námitek uvedených v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích fázích trestního řízení, zejména v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz odůvodnění odvolání ze dne 15. 4. 2025 na č. l. 796 až 802 trestního spisu a dále doplněk ze dne 29. 7. 2025 na čl. 850 až 852 trestního spisu). Nejvyšší soud proto považuje za nutné zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného představuje z převážné části pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí.
V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud obviněný v rámci dovolání opakuje totožné námitky, které již uplatnil před soudy nižších stupňů, a ty se s nimi náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408]. O takovou situaci jde i v projednávané věci.
37. Bez ohledu na výše uvedené přistoupil Nejvyšší soud k věcnému posouzení podaného dovolání. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. na tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Obviněný v podaném dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu zpochybňuje naplnění subjektivní i objektivní stránky trestného činu a namítá porušení zásady in dubio pro reo.
38. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve rozvést předpoklady naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně je nutné připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Tento rozpor ale v praxi nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Jinak vyjádřeno, v případě tzv. zjevného rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30.
6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řadu dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy tedy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.
39. Z pohledu shora naznačených východisek je potřeba konstatovat, že ačkoli dovolatel formálně deklaruje tzv. zjevný rozpor a opakovaně zdůrazňuje, že jeho námitky nesměřují k přehodnocení skutkových zjištění soudů nižších stupňů, po stránce materiální svou dovolací argumentací vyjadřuje převážně nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů a se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uplatněných námitek se tedy primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje.
Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a následně také nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ačkoli tedy obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.
40. Nejvyšší soud v této souvislosti rovněž akcentuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat.
Z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový především požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Lze přitom konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací požadavku náležitého odůvodnění rozhodnutí beze zbytku vyhověly, když v odůvodněních svých rozhodnutí logicky a přesvědčivým způsobem objasnily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádaly s obhajobou.
Nejvyšší soud se s jejich skutkovými závěry plně ztotožňuje a pro stručnost odkazuje zejména na body 10, 24 a 25 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 36 až 40 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
41. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné a potřebné k námitkám obviněného, prostřednictvím nichž zpochybňuje naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, ovšem na podkladě nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, uvést následující. Pokud obviněný v podaném dovolání poukazuje na to, že předmětné souhlasy s podnájmem bytu úřadu práce předložila třetí osoba, a sice nájemce bytu (svědek L.), a zároveň naznačuje, že tato osoba měla souhlasy rovněž padělat, Nejvyšší soud předně akcentuje, že podstatou projednávané věci není padělání předmětných souhlasů ani jejich předložení úřadu práce samo o sobě.
Pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného je podstatné, že obviněný věděl o tom, že bytové družstvo odvolalo souhlas s jeho podnájmem a přes jeho opakované naléhání další souhlas již neudělilo, tento mu naopak opakovaně odmítlo udělit. Přesto tuto skutečnost, která byla rozhodná pro posouzení jeho nároku na dávku pomoci v hmotné nouzi, neoznámil úřadu práce, byť o povinnosti oznamovat rozhodné skutečnosti věděl. Skutečnost, že obviněný o absenci souhlasu s podnájmem věděl, a to po celém žalovaném období, pak byla bez důvodných pochybností prokázána zejména svědeckými výpověďmi předsedů bytového družstva, svědků V.
a R., které obviněný opakovaně kontaktoval za účelem udělení souhlasu s podnájmem, jakož i výpovědí svědka L. Soudy nižších stupňů přitom neměly důvod pochybovat o věrohodnosti těchto svědků, když jejich výpovědi byly konzistentní a korespondovaly i s ostatními svědeckými výpověďmi a provedenými listinnými důkazy.
42. Nadto lze akcentovat, že nalézací soud se otázkou předkládání souhlasů s podnájmem úřadu práce podrobně zabýval, když v tomto směru i mírně upravil skutkovou větu v souladu se skutkovými zjištěními, které učinil na podkladě provedených důkazů (blíže viz bod 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Lze plně souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že tato jistá korekce skutkových zjištění však nemění nic na tom, že to byl obviněný, kdo byl jako příjemce dávky pomoci v hmotné nouzi povinen plnit vůči úřadu práce povinnost oznamovat změnu skutečností rozhodných pro trvání nároku na dávku.
K námitce obviněného, že v řízení nebyl prokázán jeho podvodný úmysl, Nejvyšší soud konstatuje, bez ohledu na skutečnost, že tato je založena na nesouhlasu se skutkovými zjištění soudů nižších stupňů, že i otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu se soudy nižších stupňů náležitým způsobem zabývaly a jejich závěry v tomto směru nepředstavují z pohledu dovolacího soudu nepřípustnou spekulaci, jak tvrdí obviněný, ale odpovídají zásadám dokazování subjektivní stránky, která je zpravidla dovozována z objektivních okolností případu (blíže viz bod 26 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, bod 45 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).
43.
Pokud obviněný v podaném dovolání namítá, že soudy nižších stupňů v projednávané věci porušily zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo, Nejvyšší soud má na rozdíl od obviněného za to, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a jím provedenými důkazy je jasně zřetelná obsahová vazbu. Skutkové závěry nalézacího soudu, které následně akceptoval odvolací soud jako správné a úplné, lze označit za logické a plně vycházející z obsahu provedeného dokazování. Zde je namístě opětovně akcentovat, že za zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními nelze považovat situaci, kdy soudy rozhodnou způsobem, který neodpovídá představám obviněného.
Námitky obviněného z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy postrádají věcné opodstatnění. Nejvyšší soud, vycházeje z obsahu napadených rozhodnutí a připojeného trestního spisu, nezjistil porušení zásad presumpce neviny a in dubio pro reo nebo jinou procesní vadu, která by zároveň představovala extrémní a neakceptovatelný zásah do ústavně zaručeného práva dovolatele na spravedlivý proces. Nadto, jde-li o obviněným namítané nerespektování zásady in dubio pro reo, je třeba připomenout, že Nejvyšší soud v zásadě nepřipouští, aby bylo dodržení této procesní zásady zkoumáno v dovolacím řízení, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). O takovou naznačenou situaci se tak v dané věci nejedná. Nad rámec uvedeného je nutné ještě zdůraznit, že zásada in dubio pro reo se uplatní pouze tehdy, jestliže po provedeném dokazování přetrvávají logické a neodstranitelné pochybnosti o vině. V projednávané věci však soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy jako ucelený systém nepochybně poukazující na to, že ke skutku došlo, což náležitě odůvodnil, jak bylo uvedeno výše.
44. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkou obviněného mířící na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, tj. na nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Dovolatel ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu namítá, že soudy neprovedly jím navržený důkaz znaleckým posudkem zabývajícím se jeho duševní poruchou a jejím vlivem na jeho příčetnost a tuto následně nesprávně posoudily.
45. Nejvyšší soud považuje za vhodné k problematice tzv. opomenutých důkazů nejprve připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj.
soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Současně je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému důkaznímu návrhu vždy vyhovět, měl by ovšem svůj postup zdůvodnit. Zároveň je nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.
46. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem.
Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03). Jinak vyjádřeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26.
7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
47. Nadto v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je ještě třeba mít vždy na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup.
Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).
48. Nejvyšší soud na základě shora uvedených východisek konstatuje, že v projednávané věci existenci tzv. opomenutých důkazů neshledal. Ze spisového materiálu vyplývá, že obviněný v řízení před soudem prvního stupně, ale i před soudem odvolacím skutečně navrhl mimo jiné i vyhotovení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, za účelem posouzení svého duševního stavu a posouzení jeho příčetnosti v době spáchání projednávaného skutku. Nalézací soud tento jeho návrh na doplnění dokazování zamítl, přičemž důvody, které jej k tomu vedly, podrobně, přesvědčivě a racionálně objasnil pod bodem 12 odůvodnění svého rozsudku.
Odvolací soud se s jeho názorem o nadbytečnosti navrženého znaleckého posudku ztotožnil a důvody, pro které tak učinil, shrnul v bodě 37 odůvodnění svého rozsudku. Oba soudy současně mimo jiné ve vztahu k této námitce konstatovaly, že obviněný je naprosto časově i místně orientován, na průběh řízení reaguje okamžitě a adekvátně a o jeho příčetnosti tak ani z tohoto pohledu nevyvstávají žádné pochybnosti, které by vyvolávaly potřebu znaleckého zkoumání. Lze tedy uzavřít, že soudy neprovedení dovolatelem navrženého důkazu v podobě znaleckého posudku věcně a adekvátně odůvodnily, a proto se nemůže jednat o tzv. opomenutý důkaz, který by byl s to založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v jeho třetí alternativě.
49. Přes tento shora prezentovaný závěr považuje dovolací soud za vhodné a potřebné uvést k námitce obviněného, že soudy nižších stupňů si samy nepřípustně posoudily odbornou otázku, když dospěly k závěru, že o jeho příčetnosti v době činu nejsou žádné pochybnosti, uvést následující. Nejprve je třeba uvést, že obecně platí, že otázka příčetnosti spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když příčetnost se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby. V projednávané věci je tato námitka ovšem podřaditelná především pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v jeho třetí alternativě, neboť podstatou argumentace obviněného je neprovedení znaleckého zkoumání jeho osoby, tedy tuto uplatňuje zejména ve vztahu k rozsahu dokazování. Otázku příčetnosti upravuje § 26 tr. zákoníku, podle kterého se nepříčetností rozumí stav, ve kterém osoba pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat protiprávnost svého činu, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností (ŠÁMAL, Pavel. § 26 [Nepříčetnost].
In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 619, marg. č. 1). Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov.
R 17/1979), avšak příčetnost se u fyzické osoby zásadně presumuje, a proto její objasňování přichází v úvahu v případech, v nichž o ní vzniknou pochybnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 4 Tdo 423/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014).
50. Jinak vyjádřeno, teprve tehdy, pokud nasvědčují konkrétní zjištěné okolnosti věci tomu, že obviněný mohl trpět duševní poruchou, která v době činu mohla vylučovat nebo snižovat jeho příčetnost (typicky tomu tak bude, jestliže v minulosti v souvislosti s předchozí trestnou činností byl již znalecky zkoumán a byla u něj duševní porucha zjištěna, anebo se již v minulosti léčil pro duševní nebo jinou nemoc, která může mít za následek duševní poruchu, ale i to je třeba hodnotit v souvislosti s konkrétními okolnostmi daného případu – srov. R 26/2016 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1167/2013, 8 Tdo 192/2016, 8 Tdo 224/2019 a 8 Tdo 1045/2019; dále ale i ÚS 54/2012-n.
a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 1431/22), musí být tato možnost v trestním řízení ověřena znaleckým zkoumáním znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Konkrétní okolnosti, které zpochybňují příčetnost, ovšem musí zjistit soud na základě určitých skutečností a dokazování, které tomuto závěru nasvědčují, tedy nelze se spokojit se samotným tvrzením obviněného, že v době páchání trestné činnosti byl nepříčetný či byla jeho příčetnost snížena (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 921/2014). Ani skutečnost, že pachatel prokazatelně trpěl či trpí nějakým duševním onemocněním, sama o sobě nevyžaduje znalecké zkoumání takového pachatele, pokud další konkrétní skutečnosti nenasvědčují tomu, že by mohl pachatel být nepříčetný či by mohl jednat ve stavu zmenšené příčetnosti.
51. Nejvyšší soud má za to, že soudy v projednávané věci takto postupovaly, když na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že o příčetnosti obviněného v době činu nejsou pochybnosti a že tedy není nutno dokazování doplnit o navrhované znalecké zkoumání obviněného. Jinak vyjádřeno, soudy nedospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že o příčetnosti obviněného v době činu jsou z pohledu ustanovení § 26 tr. zákoníku či § 27 tr. zákoníku pochybnosti, a tedy nedošlo k tomu, že by následně samy bez odborných znalostí uzavřely, že přes tyto objektivně existují pochybnosti, byl obviněný v době činu zcela příčetný, nýbrž na základě lékařských zpráv, znaleckého posudku z předchozích trestních věcí a dalších zjištěných skutečností, dospěly k závěru, že tyto pochybnosti o příčetnosti obviněného v době činu neshledávají a že tedy není nutno provést znalecké zkoumání osoby obviněného.
Takový postup nelze považovat za vadný či nesprávný, když, jak již bylo uvedeno, příčetnost se presumuje a teprve tehdy, pokud soud na základě provedeného dokazování shledá, že zde skutečně existují důvodné skutečnosti nasvědčující tomu, že by obviněný mohl v době činu trpět duševní poruchou, která by mohla vylučovat či snižovat jeho příčetnost, se přibere znalec ke zkoumání jeho duševního stavu v době činu. O takovou situaci však v projednávané věci nešlo.
52. Na závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že samotná skutečnost, že obviněný prokazatelně trpí smíšenou poruchou osobnosti a obsedantně kompulzivní poruchou sama o sobě neodůvodňovala v dané věci potřebu znaleckého zkoumání obviněného. V tomto směru je třeba poukázat na to, že obviněný těmito poruchami trpí dlouhodobě, přičemž ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Pidrmana, jenž byl v dané věci proveden jako listinný důkaz podle § 213 odst. 1 tr. ř., je zřejmé, že tyto poruchy nemají žádný vliv na ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného.
Zde je třeba akcentovat, že totožné závěry vyplývají i z předchozích trestních věcí obviněného, ve kterých byl znalecky zkoumán (viz např. ve věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 34 T28/2015). Nakonec obdobně se vyjádřila i ošetřující lékařka obviněného (viz č. l. 395), která léčí obviněného pro stejné poruchy. Nejvyšší soud si je vědom toho, že tato přes své vyjádření dala na zvážení možnost znaleckého zkoumání obviněného, ovšem lze mít za to, že z její strany se jedná o jistou opatrnost, a to zejména i s přihlédnutím k tomu, že z předloženého spisového materiálu se podávají i jisté problémy v komunikaci s obviněným, pokud se osoby, se kterými jedná nechovají podle jeho představ a přání (např. zpráva úřadu práce).
V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že z provedeného dokazování nevyplývají žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit pochybnosti o jeho příčetnosti v době činu.
53. Následně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného mířícími na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, byť tyto námitky podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz body 3 a 4 dovolání). Dovolatel ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu opětovně namítá, že soudy nižších stupňů učinily závěr o jeho příčetnosti, aniž by nechaly vypracovat znalecký posudek, a dále, že soud druhého stupně nesprávně označil poškozeného ve výroku o náhradě škody. Současně namítá porušení příčinné souvislosti a zásadu subsidiarity trestní represe, byť ovšem toliko jen v určitých náznacích.
54. K námitce obviněného, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud učinily závěr o jeho příčetnosti, aniž by nechaly vypracovat znalecký posudek, je třeba uvést, jak již bylo naznačeno, že otázka příčetnosti sice spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně v projednávané věci je tato námitka založena na tvrzení o existenci tzv. opomenutých důkazů, tedy na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, neboť podstatou argumentace obviněného je neprovedení znaleckého zkoumání jeho osoby, tedy tuto uplatňuje zejména ve vztahu k rozsahu dokazování. Proto se Nejvyšší soud uvedenou námitkou zabýval v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně pod body 48 až 52, na které na tomto místě pro stručnost odkazuje. 55.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, pokud ve výroku o náhradě škody označil poškozeného „Úřad práce České republiky“, aniž by výrok formuloval jako „Česká republika – Úřad práce České republiky, Krajská pobočka v Ostravě“, přičemž dovozuje, že takové označení činí adhezní výrok nevykonatelným, lze uvést následující. Je třeba přisvědčit tomu, že z hlediska formální přesnosti měla být jako poškozená uvedena Česká republika, zastoupená svou organizační složkou, tj. Úřadem práce České republiky.
Uvedený úřad je organizační složkou státu a nedisponuje samostatnou právní osobností; nositelem práv a povinností je stát. V tomto ohledu tedy nelze označení použité v adhezním výroku považovat za zcela přesné. Z této skutečnosti však zároveň nelze přímo dovozovat materiální nevykonatelnost výroku o náhradě škody. Rozhodující totiž je, zda je z výroku bez pochybností patrné, komu bylo právo na plnění přiznáno a kdo je oprávněn je vykonat. V posuzované věci je přitom zcela zřejmé, že škoda byla způsobena státu a že příslušnou organizační složkou, která s dotčenými prostředky hospodaří a která nárok v trestním řízení uplatnila, je Úřad práce České republiky.
Označení této organizační složky ve výroku tak jednoznačně individualizuje subjekt oprávněný k přijetí plnění.
56. Zde je namístě také uvést, že Nejvyšší soud již dříve dovodil, že nesprávné či neúplné označení účastníka řízení v rozhodnutí není na újmu jeho materiální vykonatelnosti, lze-li z jeho obsahu bez jakýchkoli pochybností dovodit, komu bylo právo přiznáno nebo komu byla povinnost uložena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 20 Cdo 2019/2002, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 27, pod C 2272 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 757/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 2007, svazek 3, pod C 3352). Není přitom důvodu, aby se tyto závěry obdobně neuplatnily i ve vztahu k označení poškozeného v adhezním výroku trestního rozsudku a k posouzení vykonatelnosti takového exekučního titulu. Za situace, kdy odvolací soud označil poškozeného „Úřad práce České republiky“, a nikoli „Česká republika – Úřad práce České republiky“, nevznikají podle dovolacího soudu žádné pochybnosti o tom, že poškozeným je Česká republika zastoupená svou organizační složkou.
Vada spočívající v neúplném označení státu jakožto poškozeného tak má toliko formální charakter a nedosahuje intenzity, která by byla s to založit důvod ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu. Nadto je třeba uvést, že tvrzená nevykonatelnost výroku o povinnosti náhrady škody by nebyla na újmu obviněnému, nýbrž poškozenému, který ovšem není oprávněn podat dovolání.
57. Co se týče námitek obviněného stran naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze – alespoň formálně – podřadit námitku, že došlo k přerušení příčinné souvislosti (a to jednáním svědka L.), neboť existence příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele a jeho následkem je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu.
Z uplatněné dovolací argumentace je nicméně zřejmé, že obviněný vychází z jiného skutkového stavu, než jaký měly za prokázaný soudy nižších stupňů, akcentuje skutková zjištění, která nejsou pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu určující, a naopak přehlíží ty, které jsou rozhodné. Takovou dovolací argumentaci však materiálně pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze, neboť dovolací soud je při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vázán skutkovým stavem, tak jak byl zjištěn soudy nižších stupňů a vyjádřen v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
58. Bez ohledu na shora uvedené, ovšem toliko stručně, lze uvést, že přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu, tj. škodu dosahující částky nejméně 100 000 Kč. Objektivní stránka uvedeného přečinu se skládá ze tří znaků: 1) pachatel uvede jiného v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici; a tím 2) vznikne na cizím majetku větší škoda; a 3) dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.
Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Škodou na cizím majetku se rozumí újma majetkové povahy, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.
Naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu vyžaduje existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu podvodu v základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl; nevyžaduje se však úmysl přímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, ale postačí i úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V případě kvalifikované skutkové podstaty pak postačí i nedbalost ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku.
59. Vzhledem k obsahu uplatněné dovolací argumentace je dále namístě akcentovat, že soudy nižších stupňů se naplněním všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podrobně zabývaly. Soud prvního stupně skutečnosti významné z hlediska právní kvalifikace skutku přiléhavě shrnul v bodě 26 odůvodnění svého rozsudku, odvolací soud se pak s jeho argumentací ztotožnil, odchylně však posoudil druh úmyslu, když u obviněného s jistotou shledal toliko úmysl nepřímý ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 45 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Nejvyšší soud se s odůvodněním jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty přečinu podvodu ztotožňuje a nepovažuje je na tomto místě za potřebné opakovat.
60. Pokud obviněný v podaném dovolání namítá, že se soudy nižších stupňů nezabývaly tím, že odpovědnost za neprávem vyplacené dávky upravuje § 62 zákona o státní sociální podpoře a neposoudily, zda není namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, tato jeho námitka je sice podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněná.
61. Obecně lze konstatovat, že zásada subsidiarity trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Lze ji chápat tak, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Je vyjádřena v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován právě použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku.
62. Zároveň platí, že společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Neposuzuje se v obecné poloze, nýbrž je ji vždy třeba zvažovat v konkrétním případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
63. Nejvyšší soud považuje dále za vhodné připomenout i závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu týkajících se problematiky zásady subsidiarity trestní represe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), v nichž bylo vysloveno že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů.
Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského práva, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“.
64. Přestože je tedy dovolací argumentace obviněného v této části, jak již bylo uvedeno, způsobilá naplnit jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud důvodnou. Jednání obviněného v posuzované věci totiž nevykazovalo žádné výjimečné rysy, které by odůvodňovaly závěr, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti u typově shodné trestné činnosti, a že by proto bylo uplatnění trestní odpovědnosti v daném případě nepřiměřené. Obviněný svým jednáním naplnil nejen základní, ale i kvalifikovanou skutkovou podstatu přečinu podvodu. Již tato skutečnost zpravidla vylučuje aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1362/2016). Nelze přitom přehlédnout ani dobu, po kterou obviněný trestnou činnost páchal, a výši škody, která významně převyšuje hranici větší škody stanovené kvalifikovanou skutkovou podstatou.
65. Závěrem se dovolací soud zabýval námitkami obviněného stran porušení zásady kontradiktornosti řízení a jeho práva na spravedlivý proces při výslechu svědkyně P. K. u hlavního líčení. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující. Z protokolu o hlavním líčení (č. l. 656 až 671 trestního spisu) je zřejmé, že nalézací soud postupoval podle § 209 odst. 1 tr. ř., když přistoupil k výslechu svědkyně v nepřítomnosti obviněného z důvodu jejích konkrétně vyjádřených obav z jeho osoby. Tyto obavy svědkyně procesně uplatnila a soud je vyhodnotil jako důvodné. Odvolací soud se s tímto postupem přezkoumatelným způsobem vypořádal a aproboval jej (viz body 42 až 44 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. Nešlo tedy o svévolné omezení přítomnosti obviněného při výslechu svědkyně, nýbrž o zákonem předvídaný postup sledující legitimní cíl ochrany svědkyně.
66. Zároveň je třeba připomenout, že právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy není právem absolutním. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva připouští omezení přímé konfrontace obviněného se svědkem, existují-li pro takový postup relevantní a dostatečné důvody a jsou-li současně zachovány vyvažující procesní záruky umožňující obhajobě důkaz účinně zpochybnit. V projednávané věci přitom byly tyto záruky zachovány. Obhájkyně obviněného byla výslechu svědkyně po celou dobu přítomna a měla možnost klást jí otázky. Obviněný byl s obsahem její výpovědi průběžně seznamován a prostřednictvím předsedkyně senátu jí mohl rovněž klást otázky, čehož i prokazatelně využil. Po skončení výslechu svědkyně se mohl k jeho obsahu vyjádřit.
Omezení se tedy týkalo pouze jeho fyzické přítomnosti v jednací síni, nikoli samotné možnosti svědkyni a její výpověď zpochybnit. Nelze přehlédnout ani to, že odsuzující závěry soudů nebyly založeny výlučně či rozhodujícím způsobem na výpovědi této svědkyně, ale vycházely z komplexu všech provedených důkazů.
67. Pokud obviněný poukazuje na své duševní onemocnění a z něj plynoucí obtíže s bezprostřední reakcí na výpověď svědkyně, Nejvyšší soud konstatuje, že z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by v průběhu výslechu uplatnil konkrétní návrh směřující k poskytnutí delší lhůty k formulaci otázek, k přerušení jednání či k opětovnému přehrání části výpovědi. Za této situace proto nelze dovozovat porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu z toho, že soud nepřijal opatření, jejichž potřeba nebyla v daném okamžiku artikulována.
Nadto z obsahu spisu plyne, že soud při organizaci hlavního líčení v jiných ohledech specifickým požadavkům obviněného vycházel vstříc. Nejvyšší soud proto uzavírá, že postup soudu prvního stupně podle § 209 odst. 1 tr. ř. byl zákonný, sledoval legitimní cíl ochrany svědkyně a byl doprovázen dostatečnými procesními zárukami zachovávajícími kontradiktorní charakter řízení jako celku. K porušení zásady kontradiktornosti řízení ani práva obviněného na spravedlivý proces proto z pohledu dovolacího soudu nedošlo.
68. S přihlédnutím k obsahu podaného dovolání považuje Nejvyšší soud za vhodné rovněž dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující argumentaci (otázky) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody.
V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
69. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr.
ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu