USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2019 o dovolání
obviněného O. P., nar. XY, XY, bez zaměstnání, trvale bytem XY, proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 15 T 8/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 4. 2018 sp. zn. 15 T 8/2018, byl
obviněný O. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání
zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a přečinu
výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty
výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:
dne 13. 10. 2016 kolem 02.30 hodin v XY v ul. XY čp. XY v baru XY v silně
podnapilém stavu po předchozí hádce vstal z barové židle, přistoupil k P. S.,
nar. XY, udeřil jej tzv. hlavičkou a následně jej několikrát udeřil pěstí levé
ruky do hlavy, po posledním úderu upadl P. S. na zem, obžalovaný k němu
přistoupil, kopl ho pravou nohou do hýždí, v důsledku napadení a pádu na zem
utrpěl P. S. mozkolebeční poranění, tenkou puklinu kosti týlní a levé kosti
spánkové (skalní kosti), ložiskové pohmoždění mozku v levém čelním spánkovém a
temenním laloku, krvácení nad tvrdou plenu mozku, ložiskové krvácení pod
omozečnice a zlomeninu nosních kůstek, zranění si vyžádalo hospitalizaci a
neurochirurgický zákrok, poškozený byl hospitalizován na jednotce intenzivní
péče přechodně s nutnou lékovou podporou tělního oběhu a několikadenní
přístrojovou podporou dýchání, pracovní neschopnost a doba léčení trvala od 13.
10. 2016 do 4. 2. 2017.
Za uvedený zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku
a přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, uložil Okresní soud v
Lounech obviněnému podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku
úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, přičemž podle § 81 odst. 1 tr.
zákoníku § 82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon trestu podmíněně odložil na
zkušební dobu v trvání 3 roků. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému
uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou
trestnými činy způsobil.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká průmyslová zdravotní
pojišťovna, se sídlem Jeremenkova 161/11, Ostrava-Vítkovice, IČ 47672234,
odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 15 T
8/2018, podal odvolání jednak obviněný, který rozsudek napadl ve všech jeho
výrocích, a jednak státní zástupce v neprospěch obviněného, jehož odvolání
směřovalo do výroku o náhradě škody. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl
rozsudkem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018, tak, že podle § 258 odst.
1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený
rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. soud
druhého stupně znovu rozhodnul tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný
povinen zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní
pojišťovně, se sídlem Ostrava-Vítkovice, Jeremenkova 161/11, IČ 47672234,
částku 255 552 Kč. O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem
tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4
To 308/2018, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených
v § 265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
b) tr. ř. dovozuje z toho, že podle obviněného v prvním stupni rozhodoval
vyloučený soudce a odvolací soud tuto namítanou vadu neodstranil, ani se s ní
řádně nevypořádal. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje
z nesprávného právního posouzení skutku.
Dovolatel následně ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř. podjatost soudce dovozuje z toho, že předseda senátu soudu prvního
stupně se ho na začátku hlavního líčení zeptal, zda už něco zaplatil
poškozenému či zdravotní pojišťovně na náhradě škody, čímž porušil zásadu
presumpce neviny. Takovým způsobem proběhlo celé soudní řízení, které bylo
spíše plné emocí a iracionálních závěrů, docházelo k porušování jeho práva na
řádnou a účinnou obhajobu, navíc pod nepřehlédnutelnými vyhrůžkami jeho obhájci
kárným řízením, manipulaci důkazů a svévolným výkladem sporných důkazů (např.
kamerového záznamu, znaleckého posudku, jednáním poškozeného, který jako první
zahájil konflikt).
Zásadní pochybení spatřuje v tom, že nebylo vyhověno jeho návrhu na předběžné
projednání obžaloby, přestože návrh předložil předsedovi senátu před zahájením
hlavního líčení, a současně poukazuje na rozpor mezi vyhotoveným protokolem z
hlavního líčení, ve kterém je uvedeno, že obhájce na začátku hlavního líčení
předložil návrh na předběžné projednání obžaloby, a zvukovým záznamem z
hlavního líčení, ze kterého vyplývá, že předseda senátu předložení návrhu na
předběžné projednání obžaloby zaprotokoloval až v průběhu hlavního líčení,
přestože mu návrh byl předložen před zahájením hlavního líčení.
Obviněný dále uvádí, že videozáznam z baru byl zmanipulován, byl orgány činnými
v trestním řízení účelově vybrán, a navíc zjevně upraven. Právě tato skutečnost
odůvodňovala předběžné projednání obžaloby podle § 186 písm. c), e), f) tr. ř.
Předmětný videozáznam měl pak rozhodující význam pro posouzení toho, kdo byl
agresor a kdo zahájil útok. Tuto skutečnost nevyřešil ani soud druhého stupně,
ačkoliv měl dostatek podkladů pro rozhodnutí podle § 257 tr. ř. a § 258 tr. ř.,
tedy k tomu, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně.
Podle obviněného na vytýkaném postupu soudu prvního stupně nemůže změnit nic
ani možnost formální námitky podjatosti soudce jím či jeho obhájcem a netřeba
formalistický přístup k námitce podjatosti předsedy senátu blíže komentovat,
protože závěry jsou předem dané. V daném případě by předložení spisu
nadřízenému soudu bylo jen zbytečným úkonem a dopadlo stejně tak, jak dopadlo
jeho odvolání, jakkoliv se odvolací soud postavil do role obhájce soudce I.
stupně (doslovná citace).
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
namítá, že dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním
posouzení skutku v jasných souvislostech, když agresorem byl právě později
označený poškozený, který se od samého příchodu do baru choval v rozporu s
dobrými mravy, když v tomto směru následně rozvádí svoji obhajobu ohledně
průběhu konfliktu. Obviněný opakovaně namítá zmanipulování předmětného
videozáznamu, který byl zjevně upraven tak, aby nemohl být seznatelný prvotní
fyzický kontakt v druhé části incidentu. Následně obviněný poukazuje na
skutečnost, že přestože se poškozený během večera opakovaně a během několika
hodin dopouštěl minimálně přečinu výtržnictví, nebyl trestně stíhán a byl
postaven do role svědka a poškozeného.
Dovolatel také zmiňuje, že způsob, jakým státní zástupkyně i předseda senátu mu
pokládali otázky, je v rozporu s § 89 a násl. tr. ř., zejména pak § 92 a násl.
tr. ř., na což soud druhého stupně nijak nereagoval. Obviněný zároveň odkazuje
na povinnosti soudce ohledně jeho postupu po nápadu obžaloby, včetně nutnosti
objektivního a kritického vztahu k obžalobě. Dovolatel pak opětovně poukazuje
na okolnosti předložení návrhu na předběžné projednání obžaloby a faktického
postupu předsedy senátu ohledně tohoto návrhu. Podle jeho názoru v dané věci
docházelo k porušování trestního řádu a soud druhého stupně tento postup
akceptoval, čímž se mohl dopustit kárného provinění.
Obviněný dále namítá, že soud druhého stupně nejednal v souladu se zákonem,
když změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil mu povinnost zaplatit
příslušné zdravotní pojišťovně plnou úhradu vyčíslených nákladů, ačkoliv měl
výhrady k samotné výši úhrady a navrhl v tomto směru znalecký posudek, čímž se
soudy nezabývaly, přičemž z tohoto dovozuje porušení práva na spravedlivý
proces. Poukazuje rovněž na skutečnost, že předložil dva dobové články, které
se zabývaly obdobnými kauzami s poukazem na rozpory v rozhodnutí soudu prvního
stupně, a tímto se soud druhého stupně nijak nezabýval.
Dovolatel dále napadá znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního
lékařství, když uvádí, že před zadáním znaleckého posudku neměl obhájce možnost
se seznámit s obsahem otázek kladených znalci, čímž podle jeho názoru došlo k
porušení jeho práva na obhajobu. Zdůrazňuje, že již v přípravném řízení
navrhoval provedení nového či revizního znaleckého posudku, což nebylo jak v
přípravném řízení, tak v řízení před soudem akceptováno. Následně uvádí, že
nezjistil atestaci soudního znalce z oboru neurologie či neurochirurgie,
přičemž soudní znalec není ve veřejných zdrojích dohledatelný a není jasná ani
jeho oborová specializace a že znalec nepracuje v Masarykově nemocnici v Ústí
nad Labem a je tzv. na volné noze. Dále uvádí, že znalecký posudek byl
vypracován pouze na základě podkladů, které znalci poskytla policie a na
základě lékařských zpráv, když tyto znalec jen opisuje a nejedná se tedy o
soudně lékařský posudek. Podle obviněného soudy porušily jeho právo na
obhajobu, když odmítly jeho návrh na vypracování dalšího znaleckého posudku z
oboru neurologie a revizního znaleckého posudku, čímž současně porušily i právo
na spravedlivý proces. Opětovně poukazuje na kamerový záznam, a že samotný
znalec připustil, že z tohoto nelze zjistit, kdo zaútočil jako první. Poukazuje
na skutečnost, že navrhoval, aby byl kamerový záznam předložen příslušnému
pracovišti, tak aby bylo zjištěno, kdo a kdy s ním manipuloval. Podle jeho
názoru předseda senátu vše zamítl a řekl, že „Já tam vidím hlavičku a já tady
rozhoduji“ (výslovná citace). Slovo hlavička poprvé použil předseda senátu.
Obviněný současně poukazuje na skutečnost, že ve znaleckém posudku není zmínka
o odběru krve u poškozeného a existuje tedy pochybnost o tom, zda měl poškozený
alkohol v krvi, nebo jiné látky, např. THC. Soudní znalec na otázku odběru krve
reagoval vyhýbavě a předseda senátu otázky záměrně přerušoval, aby si mohl
znalec rozmyslet, co řekne. Poukazuje i na zásadu kontradiktornosti řízení, a
že soudy vyhověly pouze návrhu obžaloby, když jeho návrhům v podstatě
nevyhověly. Dále zpochybňuje způsob výslechu soudního znalce, když otázky
obhajoby byly opakovaně přerušovány ze strany soudu.
Dovolatel poté konstatuje, v čem spatřuje porušení svých práv, když se jedná o
porušení práva na spravedlivý proces, práva na řádnou a účinnou obhajobu,
porušení principu kontradiktorního řízení u soudu, vypracování znaleckého
posudku znalcem, o jehož specializaci má obviněný pochybnosti (kdy se jedná o
námitku, kterou již v dovolání uváděl), porušení principu předvídatelnosti a
principu rovnosti, porušení práva obžalovaného na přístup k soudu,
nerespektování zásady in dubio pro reo, porušení zásady presumpce neviny a
pochybnost o nezávislosti soudů.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že
podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ruší napadené rozhodnutí Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018, jakož i na něj
navazující usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2018, sp.
zn. 4 To 309/2018 a další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. by
měl Nejvyšší soud přikázat Krajskému soudu v Ústí nad Labem věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 27. 8.
2019, sp. zn. 1 NZO 809/2019, nejprve uvedla, jaký uplatnil obviněný dovolací
důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Ve vztahu k naplnění
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se zabývá otázkou
předpokladu vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně z pohledu
argumentace obviněného a dospívá k závěru, že uplatněná námitka není důvodná,
když za kvalifikovaný důvod k vyloučení z věci nelze dovozovat z odlišného
právního posouzení věci než jaké má obviněný (viz odkaz na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 11 Tvo 30/2014). Zdůrazňuje, že ve
věci neexistoval ani poměr k osobách, kterých se úkon dotýkal, když tvrzený
nepřátelský vztah k obhájci nelze dovozovat toliko ze způsobu, jakým předseda
senátu uskutečňoval jednotlivé úkony ve věci. Další námitky obviněného
vztahující se k naplnění tohoto dovolacího důvodu jsou zaměřeny toliko na
kvalitu provedených důkazů a způsob jejich hodnocení, takže by je bylo možno za
určitých předpokladů podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., ovšem toliko za situace, že by jejich prostřednictvím byla namítána
taková vada řízení, že by označené důkazy nebyly provedeny procesně přípustným
způsobem a proto by nebylo možno k jejich vypovídací hodnotě v rámci hodnocení
důkazů přihlížet.
Podle státní zástupkyně se z pohledu skutku, který byl předmětem obžaloby,
nemohly soudy při povinném dodržení zásady obžalovací zabývat obhajobou
obviněného ohledně prvotního fyzického kontaktu, pokud obviněný nenamítal, že
jednal za podmínek nutné obrany. Za takové situace není tato tvrzená část
skutkového děje právně relevantní a není podstatné, že první část konfliktu se
na kamerovém záznamu nenachází. Ohledně předmětného kamerového záznamu uvádí,
že jeho použití v případném trestním řízení proti poškozenému není vyloučeno.
Současně konstatuje, že způsobený následek na zdraví poškozeného představuje
těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, přičemž
znalec měl odpovídající odbornost pro zodpovězení otázek pro dovození
odpovědnosti obviněného za zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr.
zákoníku. Navíc námitky proti znaleckému posudku a vyjádření znalce mají
procesní povahu.
Současně státní zástupkyně zdůrazňuje, že z obsahu spisového materiálu lze
dovodit, že obsahově shodné námitky uplatnil obviněný v předchozích fázích
trestního řízení, přičemž s jeho námitkami se soudy nižších stupňů přesvědčivě
vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Dále odkazuje na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, které obdobnou
situace řízení řeší, se závěrem, že v takovém případě se jedná zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné. Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani
argumentaci obviněného, že soud druhého stupně se dopustil excesu, pokud
napadený rozsudek shledal zákonný a změnil tak, že na podkladě odvolání
státního zástupce mu uložil povinnost nahradit příslušné pojišťovně plnou
náhradu jí vyčíslených výdajů za léčbu poškozeného. Předmětná námitka má
procesní povahu, nespojitelnou s vadou jiného nesprávného hmotněprávního
posouzení.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby dovolání obviněného bylo
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Současně navrhla, aby tak učinil Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b)
tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu
dále vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve
věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato
okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla
jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle § 265b
odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a
to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává
dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 861/2002).
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování. Dovolací soud musí –
s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu
tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Z uvedených skutečností
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková
zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve
věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z
hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je
třeba uvést následující skutečnosti. Vzhledem ke konkrétním námitkám
obviněného, jež podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.
ř., je třeba souhrnně konstatovat, že tyto se s obsahovým zaměřením tohoto
důvodu dovolání formálně, ale i věcně rozešly. Ve věci rozhodl vyloučený orgán,
pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu,
předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř.
Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen
soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm
služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci
nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Jednou z podmínek pro úspěšné
uplatnění daného dovolacího důvodu je, že tato okolnost nebyla dovolateli již v
původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně
namítnuta. Současně je třeba zdůraznit, že v rámci dovolání je možno namítat
toliko vyloučení orgánu, který ve věci meritorně rozhodoval, tedy soudců,
nikoliv např. vyloučení státního zástupce či policejního orgánu (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 218/2005). Z dikce ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze zároveň dovodit, že předpokladem použití
tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že podjatost senátu, samosoudce či
předsedy senátu byla v případě varianty, že se skutečnost možného vyloučení
neobjevila až dostatečně po právní moci rozhodnutí soudu druhého stupně, před
soudy nižších stupňů namítnuta zákonným postupem a ve věci bylo vydáno
rozhodnutí podle § 30 tr. ř. Jinak vyjádřeno platí, že námitka podjatosti
musela být obviněným řádně uplatněna v předchozím řízení před soudy nižších
stupňů podle § 31 odst. 1 tr. ř., popř. že o podjatosti rozhodoval soud sám z
úřední povinnosti. Tedy v řízení před soudy nižších stupňů muselo být
rozhodováno podle § 30 odst. 1 tr. ř. nebo byla námitka podjatosti namítnuta
nezpochybnitelným způsobem a soud porušil svou povinnost a o takové námitce
nerozhodl podle § 31 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud si je vědom ustanovení § 31
odst. 1 tr. ř., podle něhož soud rozhoduje i bez návrhu, pokud zjistí důvody
pro vydání rozhodnutí o podjatosti. V takovém případě by se ovšem uplatnila
varianta, že obviněnému nebyla taková skutečnost známa, a proto by mohl tuto
námitku uplatnit po právní moci rozhodnutí soudu druhého stupně, protože by se
o ní dověděl dodatečně a nemohl ji uplatnit v původním řízení.
Z pohledu těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přezkoumal veškerá podání
obviněného (č. l. 143a-143e, č. l. 154-160, č. l. 182-189, č. l. 194-218) i
průběh hlavních líčení (č. l. 138-143, č. l. 146-152, č. l. 227-230), přičemž
dospěl k závěru, že obviněný námitku podjatosti předsedy senátu soudu prvního
stupně právně relevantním způsobem neuplatnil. Z odvolání obviněného proti
rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 15. 5. 2018 (č. l. 175) ve spojení s
doplněním odvolání obviněného ze dne 26. 5. 2018 (č. l. 183-189) pouze vyplývá,
že obviněný chtěl, byť to výslovně neuvádí, aby soud druhého stupně postupoval
podle ust. § 262 tr. ř., které zní: „Rozhodne-li odvolací soud, že se věc vrací
k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně, může zároveň nařídit,
aby byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Z důležitého důvodu
může také nařídit, aby ji projednal a rozhodl jiný soud téhož druhu a téhož
stupně v jeho obvodě.“. K takovému vyložení obsahu odvolání obviněného Nejvyšší
soud dospěl z toho důvodu, že obviněný ve svém podání, v části označené IX.,
navrhuje soudu druhého stupně, aby rozhodl ve výroku II takto: „Předseda senátu
Okresního soudu v Lounech, pan Mgr. Kamil Vacík je vyloučen z projednávání této
věci.“, když v části I. požaduje vrácení věci soudu prvního stupně. V dané
souvislosti je současně třeba zdůraznit, že předsedkyně soudu druhého stupně
obhájci v rámci veřejného zasedání podrobně vysvětlila procesní postup při
návrhu obhajoby na vyloučení soudce okresního soudu podle § 30 odst. 1 tr. ř. a
při návrhu podle § 262 tr. ř., nicméně ani poté se obhájce obviněného
nevyjádřil, zda chtěl namítat podjatost soudce soudu prvního stupně či postup
podle § 262 tr. ř. V neposlední řadě je třeba zmínit, že pokud měl obhájce
obviněného v úmyslu namítat podjatost Mgr. Kamila Vacíka z důvodů uvedených v §
30 odst. 1 tr. ř. během řízení u soudu prvního stupně a tento se jeho námitkou
pro nedostatečný projev nezabýval, nic nebránilo obhájci obviněného v tom, aby
námitku podjatosti konkrétního soudce náležitě uplatnil u soudu druhého stupně
při řádném odkazu na příslušné ustanovení trestního řádu, a dostatečně ji
odůvodnil, zejména poté, co mu bylo poskytnuto řádně poučení ze strany
odvolacího soudu. Právo přeje bdělým a formulaci obhájce „soud přinejmenším
podjatý“ (viz závěrečná řeč u soudu prvního stupně) nelze akceptovat jako
uplatnění námitky podjatosti. Nejvyšší soud dále odkazuje na stranu 5 dovolání
obviněného, ze které vyplývá, že i sám obviněný připouští, že námitku
podjatosti formálně neuplatnil.
Bez ohledu na shora naznačený závěr je nezbytné zdůraznit, že podjatost soudce
v projednávané věci nelze dovodit z faktu, že předseda senátu soudu prvního
stupně předal obhájce obviněného ke kárnému řízení. Kárné řízení se týká
obhájce obviněného, nikoliv trestní věci obviněného a výsledek kárného řízení
nemá vliv na rozhodování o vině a trestu obviněného v dané trestní věci a
nesvědčí o tom, že by měl být obviněný odsouzen. Lze tedy uzavřít, že předání
obhájce k zahájení kárného řízení Advokátní komorou, nelze považovat za projev
podjatosti předsedy senátu vůči obviněnému, jedná se pouze o postup předsedy
senátu v souladu s § 66 odst. 1 a odst. 3 tr. ř. Jednání předsedy senátu v
souladu s tímto ustanovením nezakládá jakýkoliv důvod k domněnkám o jeho osobní
zainteresovanosti v trestní věci obviněného, kterou daný předseda senátu
projednává. Navíc je třeba zdůraznit, že se jedná fakticky o podnět, když o
tom, zda se obhájce obviněného dopustil či nedopustil kárného provinění,
rozhoduje nezávislý orgán, přičemž proti jeho rozhodnutí je přípustný řádný
opravný prostředek.
Podjatost nelze dovozovat ani z dotazu předsedy senátu směrem k obviněnému,
ohledně náhrady škody, neboť tento dotaz je pouze plnění povinnosti, která pro
soudce vyplývá z ustanovení § 207 tr. ř. Jinak vyjádřeno, dotaz na úhradu škody
poškozenému rozhodně nesvědčí o tom, že by předseda senátu byl přesvědčen o
vině obviněného, nýbrž se jedná o prosté zjišťování všech skutečností, když
zákon současně v ustanovení § 207 odst. 1 tr. ř. soudci stanovuje povinnost
vyslechnout obviněného nejen k obsahu obžaloby, ale i k nároku na náhradu
škody, vydání bezdůvodného obohacení či nemajetkové újmy, byly-li tyto nároky
uplatněny. Předseda senátu soudu prvního stupně tímto dotazem jenom plnil
povinnost stanovenou trestním řádem. Obviněný ve svém dovolání současně
nesprávně uvádí, že obviněnému byla tato otázka položena při příchodu do
jednací síně, ze zvukového záznamu z hlavního líčení ovšem vyplývá, že předseda
senátu obviněnému tuto otázku položil až jako svůj poslední dotaz během jeho
výslechu, v čase 27:49 stopy zvukového záznamu. Pokud se obviněný snaží dále
naznačit, že mu soudce prvního stupně pokládal v průběhu hlavního líčení
sugestivní či kapciózní otázky (§ 92 odst. 3 tr. ř.), tyto námitky dovolatele
nespadají pod žádný z jím uplatněných dovolacích důvodů [obviněný uplatnil tuto
námitku i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.],
ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ust. § 265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud dodává, že námitky proti údajnému kladení kapciózních a
sugestivních otázek mohly být vzneseny již během hlavního líčení u soudu
prvního stupně, avšak z protokolů nevyplývá, že by tak obviněný učinil (viz č.
l. 138-143, č. l. 146-152), přičemž o těchto námitkách by podle § 203 odst. 3
tr. ř. rozhodoval senát. Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolatel sice namítá
obsah otázek kladených při hlavním líčení, ovšem nikoliv proto, že by tyto byly
v rozporu s procesními ustanoveními, nýbrž že obviněný jejich prostřednictvím
ve skutečnosti projevuje nesouhlas se závěry soudu a snaží se o prosazení
vlastní verze události a ovlivnění způsobu hodnocení důkazů soudy ve svůj
prospěch, jež by pro něho byly příznivější.
K námitkám týkajícím se návrhu (správně podnět) na předběžné projednání
obžaloby a nerozhodnutí o tomto návrhu a z tohoto důvodu naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uvést následující. Z ust. § 185
tr. ř. vyplývá obligatorní povinnost předsedy senátu přezkoumat obsah obžaloby
a obsah spisu, a to bez návrhu, když strany mohou dát k takovému přezkoumání
podnět. Jinak vyjádřeno, řízení o nařízení předběžného projednání obžaloby není
řízení o návrhu, o kterém by bylo nutno vydávat formální rozhodnutí. Po
přezkoumání může dojít k další fázi řízení, tedy k předběžnému projednání
obžaloby, což představuje samostatné fakultativní stadium a patří do kompetence
soudu. O tom, zda je nutno věc předběžně projednat, anebo zda lze ve věci
nařídit hlavní líčení rozhoduje předseda senátu, přičemž nevydává žádné
speciální rozhodnutí o tom, proč předběžné projednání obžaloby nenařídil či
nařídil, a to ani tehdy, jestliže podnět k předběžnému projednání obžaloby
podaly strany trestního řízení, zpravidla obviněný. Je tedy možné, aby procesní
strany navrhly předsedovi senátu, aby předběžně projednal obžalobu, ale podání
takového podnětu neznamená, že pokud soud neshledá důvody pro předběžné
projednání obžaloby, je povinen vydat negativní rozhodnutí. Současně je třeba
uvést, že je nezbytné, aby strana předložila podnět k předběžnému projednání
obžaloby do nařízení hlavního líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř., neboť po
nařízení hlavního líčení je již vyloučeno, aby soud trestní věc předběžně
přezkoumal. Zde Nejvyšší soud poukazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 28. 1. 2010, sp. zn. 6 Ntd 2/2010 (uveřejněno v TpR R/2010, s. 95): „Za
předpokladu, že bylo realizováno rozhodnutí předsedy senátu soudu prvního
stupně o nařízení hlavního líčení podle § 198 odst. 1 tr. ř. a nadto strany
trestního řízení uvedené v § 12 odst. 6 tr. ř. k němu byly fakticky předvolány
nebo o jeho konání vyrozuměny, je již vyloučeno, aby stejný soud trestní věc
předběžně přezkoumal postupem podle § 185 a násl. tr. ř.”. Je tedy stěžejní
nejenom samotné nařízení hlavního líčení, ale záleží i na okamžiku, kdy
vyrozumění o nařízení hlavního líčení došlo do sféry obviněného. Ze spisu
vyplývá, že o nařízení hlavního líčení byl obviněný informován dnem 6. 2. 2018
(doručenka připojena k č. l. 137), jeho obhájce byl o nařízení hlavního líčení
informován dokonce dříve, neboť mu bylo vyrozumění doručováno do datové
schránky, a kterou si vyzvedl dne 31. 1. 2018 (č. l. 135). Podnět na předběžné
projednání obžaloby však obviněný předložil soudu až v den hlavního líčení,
tedy dne 13. 3. 2018, přestože je návrh na předběžné projednání obžaloby
datován dnem 12. 3. 2018, čili k samotnému podání podnětu došlo až v okamžiku,
kdy předběžné projednání obžaloby bylo již nemožné. Na základě uvedeného je
tedy zjevné, že není stěžejní, zda bylo zaprotokolováno podání podnětu k
předběžnému projednání obžaloby na začátku hlavního líčení, nebo až po určité
době v jeho průběhu, neboť již na začátku hlavního líčení byl postup podle §
185 a násl. tr. ř.
vyloučen, když navíc o nevyhovění podnětu se nevydává žádné
formální rozhodnutí. Nejvyšší soud k tomuto závěrem uvádí, že neakceptování
podnětu k předběžnému projednání obžaloby vytýkal obviněný soudu prvního stupně
již v odvolání a soud druhého stupně se s touto námitkou již náležitě vypořádal
(viz bod 7., str. 12-13 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018). Pokud se týká případných tvrzených nedostatků
protokolace ohledně okamžiku podání podnětu k předběžnému projednání obžaloby,
je třeba uvést, že tyto mohl obviněný uplatnit v průběhu řízení postupem podle
§ 57 odst. 1 tr. ř., když případná oprava protokolu nemůže mít vliv na otázku
zákonnosti předmětného řízení. Zde se ještě sluší poznamenat, že stejné námitky
obviněný uplatnil i ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a shora naznačené závěry je možno vztáhnout i k tomuto
dovolacímu důvodu, když tyto nejsou podřaditelné ani pod tento dovolací důvod.
Na závěr pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podjatost soudce podle § 30 odst.
1 tr. ř. nelze dovozovat z toho, jakým způsobem vede řízení, hodnotí provedené
důkazy, odůvodňuje soudní rozhodnutí apod., s výjimkou případu, kdy by
konkrétní postup soudce svědčil o jeho podjatosti ve věci (např. by obviněného
hrubě urážel, zesměšňoval či hrubě opakovaně porušoval procesní předpisy
apod.). O takový případ se v dané věci nejedná, neboť jak již bylo naznačeno,
dovolatel námitky podjatosti odůvodňuje výlučně odkazy na předsedou senátu
kladené otázky, na údajně nesprávnou protokolaci průběhu hlavního líčení a dále
spekuluje o tom, že návrh na kárné řízení svědčí o podjatosti předsedy senátu.
K námitce porušení zásady presumpce neviny, zásady in dubio pro reo, Nejvyšší
soud ještě stručně dodává, že ani tato námitka nemohla naplnit dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale ani namítaný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 tr. ř. má procesní charakter a
týká se jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit
zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní
povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
Obecně lze přesto uvést, že zásada in dubio pro reo vyplývá z principu neviny
(§ 2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když
z obsahu zvolené dovolací argumentace je zřejmé, že směřuje výlučně do
skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Předmětné zásady mají vztah pouze ke zjištění skutkového
stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§
2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž
zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako
takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací
důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo
praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li
přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze
odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch
obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS
733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to
vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13.
5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v
tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání
požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv
rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn.
IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013,
sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů
mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného
vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely
nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v
pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud
podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání
trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za
předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného
není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již
nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci
nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění
rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o tento dovolací důvod.
Namítané vady pod uplatněný dovolací důvod ovšem nelze podřadit. Uplatněné
argumenty totiž primárně směřují do oblasti skutkových zjištění. Obviněný
vytýká soudům především nesprávné hodnocení provedených důkazů, když namítá
vadná skutková zjištění (poškozený byl agresorem, který se choval v rozporu s
dobrými mravy a po celou dobu verbálně i fyzicky napadal obviněného;
zpochybňuje závěry znaleckého posudku; zpochybňuje videozáznam z baru XY), a
přitom současně prosazuje vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů
odlišnou) verzi skutkového stavu věci, současně uvádí námitky proti rozsahu
dokazování provedeného soudy obou stupňů, když primárně soudům vytýká
neprovedení navrhovaných důkazů a až následně – sekundárně – vyvozuje závěr o
nesprávném právním posouzení skutku. Současně poukazuje opětovně na presumpci
neviny, zásadu in dubio pro reo, právo na spravedlivý proces, právo na
obhajobu, princip kontradiktornosti řízení, právo obviněného na přístup k soudu
či princip předvídatelnosti práva. Touto argumentací obviněný zcela míjí
hranice deklarovaného dovolacího důvodu. Námitky obviněného totiž fakticky
nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení,
ale proti způsobu hodnocení důkazů. Takto formulované dovolací námitky, jak již
bylo naznačeno, nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu zvolené dovolací argumentace je nezbytné uvést, že obviněný v rámci
podaného dovolání uplatňuje v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před
soudy nižších stupňů, přičemž tyto na jeho obhajobu reagovaly, tedy zabývaly se
jí. V souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného
dovolání a jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba
uvést, že na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné
námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a
náležitě vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002,
sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o
dovolání zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora uvedené pokládá Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit určité
skutečnosti vztahující se k jednotlivým argumentům obviněného. Obviněný
především zpochybňuje autentičnost pořízeného kamerového záznamu z baru XY,
když se jedná pouze o jeho tvrzení, které není ničím doloženo. Samotná
skutečnost, že obviněný nesouhlasí s obsahem pořízeného kamerového záznamu,
nemůže vést k závěru o manipulaci s tímto důkazem. V tomto směru je třeba
uvést, že totožnou argumentaci uplatnil obviněný v rámci podaného odvolání,
přičemž soud druhého stupně na jeho námitky reagoval a vypořádal se s nimi.
Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí, se kterým
se ztotožňuje (viz str. 15, body 13. – 14.). K uvedenému Nejvyšší soud pouze
konstatuje, že kamerový záznam shlédnul a záznam je v reálném čase, ve
standardní kvalitě podnikových kamer, která není vždy zcela ideální. Současně
je k námitkám týkajícím se kamerovému záznamu vhodné uvést, že obviněný jen
předestírá svou interpretaci toho, co na kamerovém záznamu vidí, přičemž
poukazuje na skutečnost, že z videozáznamu není zjevné, že by dal poškozenému
tzv. hlavičku, a současně zdůrazňuje to, že interpretaci útoku jako „hlavičku“
používá předseda senátu, byť podle obviněného k hlavičce nedošlo a on sám tento
termín nepoužil. Jak již bylo naznačeno, primárně není v kompetenci Nejvyššího
soudu hodnotit důkazy, tedy ani obsah videozáznamu z baru. Nicméně zde je třeba
odkázat na zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 13. 3. 2018 ve 13:00
hodin, ze kterého je patrné, že termín „hlavička“ používá při hlavním líčení
jako první obviněný, a to po přehrání CD se záznamem z baru, kdy obviněný následně říká, co na tomto videozáznamu viděl
a uvádí, že dal obviněnému hlavičku (toto je ostatně uvedeno i v protokolu z
hlavního líčení na č. l. 139). Ze samotného zvukového záznamu hlavního líčení
nevyplývá ani obviněným tvrzená skutečnost, že předseda senátu vše zamítl s
tím, že „JÁ tam vidím hlavičku a JÁ tady rozhoduju.“, toto na zvukovém záznamu
rozhodně nezaznělo.
Námitky proti otázkám státní zástupkyně rovněž nenaplňují zvolený důvod, když
Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na své předchozí úvahy ohledně možnosti
postupu obviněného v případě nesouhlasu s položenými otázkami. Pokud obviněný
dále namítá, že konflikt vyprovokoval poškozený, jedná se opětovně o skutkovou
námitku. Přesto je třeba odkázat na úvahy soudů prvního a druhého stupně, které
nezpochybňují, že na počátku konfliktu stálo právě provokativní jednání
poškozeného, když jednání poškozeného ovšem nebylo takového rázu, aby
odůvodňovalo způsob napadení poškozeného. Navíc je třeba uvést, že i z výpovědi
svědků vyplývá, že předchozí konflikt poškozeného a obviněného nebyl takového
rázu, aby bylo nutno volat policii, tedy, že první konflikt nebyl významný (viz
svědek B. G.).
Obviněný dále zpochybňuje závěry znaleckého posudku, z oboru zdravotnictví,
odvětví soudního lékařství a vyjádření znalce u hlavního líčení, včetně jeho
odbornosti. V tomto směru je třeba především uvést, že samotný nesouhlas se
závěry znaleckého posudku nemůže vést k závěru o jeho vadnosti a naplňovat
zvolený dovolací důvod, když obviněný v podstatě jen zpochybňuje způsob
hodnocení tohoto důkazu, takže se jedná o procesní námitku. Navíc je třeba
podotknout, že pokud by znalecký posudek byl vadný, mohlo by to naplňovat
zvolený dovolací důvod jen v případě, že by tato skutečnost zakládala existenci
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). Přes
tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k některým tvrzeným
skutečnostem podrobněji vyjádřit. Dovolatel především namítá, že se nemohl
seznámit s obsahem otázek, které byly položeny policejním orgánem znalci, z
čehož dovozuje porušení práv obhajoby. Zde je na místě uvést, že o opatření o
ustanovení znalce musí být podle § 105 odst. 1 tr. ř. obviněný informován, což
se v dané věci prokazatelně stalo, když opatření o přibrání znalce ze dne 5. 6.
2017 (č. l. 79) bylo obviněnému doručeno dne 17. 6. 2017 (č. l.80) a obhájci
dne 5. 6. 2017 (č. l. 81). Obviněný následně mohl proti tomuto opatření
uplatnit námitky podle § 105 odst. 3 tr. ř., což také prostřednictvím obhájce
učinil přípisem ze dne 6. 6. 2017 (č. l. 84). Přípis policejní orgán posoudil
jako žádost o přezkum postupu policejního orgánu podle § 157a odst. 1 tr. ř.,
přičemž na základě této žádosti státní zástupce okresního státního
zastupitelství v Lounech přezkoumal postup policejního orgánu a o výsledku
tohoto přezkumu, včetně námitek k otázkám znalce, informoval obviněného,
prostřednictvím jeho obhájce, přípisem ze dne 15. 6. 2017 (č. l. 86), když se
vypořádal s uplatněnými námitkami. Z uvedeného je tedy zřejmé, že k tvrzenému
porušení práv obhajoby nedošlo.
K námitkám ohledně osoby znalce MUDr. Miroslava Kůdely lze uvést, že znalec je
zapsán v seznamu znalců, přičemž tento seznam je veřejně přístupný na serveru
justice.cz, v záložce e-služby a infoservis, pod odkazem profesní seznamy,
konkrétně pod odkazem na seznam znalců a tlumočníků. V případě filtru znalce z
oboru zdravotnictví – soudní lékařství má vyhledávání 80 výsledků, kdy jméno
znalce MUDr. Miroslava Kůdely je v tomto seznamu uvedeno. Navíc skutečnost, zda
je MUDr. Kůdela zapsán v seznamu znalců bylo možno bez problému ověřit dotazem
na příslušný krajský soud, v jehož obvodu je znalec zapsán, popř. dotazem na
Ministerstvo spravedlnosti. Pokud by se obhájce domníval, že seznam obsahuje
chybu nebo není již aktuální (viz námitka jeho neuvedení na oddělení soudního
lékařství a toxikologie v Masarykově nemocnici, o. z., Ústí nad Labem), mohl se
obrátit s tímto podnětem na příslušný krajský soud, byť údaje o pracovním
zařazení znalce pro výkon znalecké činnosti nejsou podstatné, navíc je zcela
běžné, že se během doby výkonu znalecké činnosti mění. Dle údajů ze seznamu
znalců, je MUDr. Kůdela znalcem z oboru zdravotnictví – odvětví soudní
lékařství, přičemž se jedná o obor a odvětví, pro které může být znalec
jmenován podle přílohy č. 1 vyhlášky č. 123/2015 Sb., ze dne 19. 5. 2015,
kterou se stanoví seznam znaleckých oborů a odvětví pro výkon znalecké
činnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že MUDr. Kůdela je zapsán v seznamu znalců,
nelze mít pochybnosti o tom, že splnil odborné podmínky pro jmenování znalcem z
řad lékařů v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, podle přílohy č. 10
k instrukci Ministerstva spravedlnosti č. 8/2017 ze dne 23. 11. 2017, č. j. MSP-26/2017-OJD-ORG/32, o správním řízení ve věcech znalců a tlumočníků a o
některých dalších otázkách. O adekvátní kvalifikaci znalce k vypracování
znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství tedy nelze
mít pochyb. MUDr. Kůdela je jakožto znalec z oboru zdravotnictví, odvětví
soudního lékařství, přímo specializován k podávání soudně znaleckých posudků v
trestním řízení, když právě pro potřeby soudních řízení byla zavedena
specializace soudního lékařství. Přibraný znalec měl k dispozici veškeré
existující a dostupné podklady, úplnou zdravotní dokumentaci poškozeného,
veškeré lékařské zprávy o jeho zranění, o průběhu jeho léčby, měl k dispozici i
trestní spis s opatřenými důkazy a v neposlední řadě i záznam z kamerového
systému z baru XY, přičemž své závěry, k nimž dospěl, náležitě vysvětlil ve
znaleckém posudku a následně i při výslechu u hlavního líčení. Zde je na místě
konstatovat, že otázkou, zda existují pochybnosti o závěrech znaleckého
posudku, se již zabýval soud druhého stupně, který dospěl k závěru, že o
znaleckém posudku není důvod pochybovat, neboť jeho závěry jsou podporovány i
dalšími provedenými důkazy (viz str. 14, bod 10. rozsudku Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018).
Nejvyšší soud pro
stručnost na jeho odůvodnění poukazuje, neboť se s tímto zcela ztotožnil, když
tento soud se vypořádal i s námitkou, že ve věci měl být ustanoven znalec z
oboru neurologie, nikoliv znalec z oboru soudního lékařství.
K námitce obviněného, že znalecký posudek neobsahuje výsledky toxikologického
vyšetření poškozeného, je třeba uvést, že jen stěží lze znalci klást k tíži, že
nebyl proveden odběr krve, když znalec uvedl, že o tomto v předložené lékařské
dokumentaci nezjistil zmínku. Obecně je třeba uvést, že tato námitka je
irelevantní, neboť sám poškozený přiznává, že byl podnapilý. Otázka, zda
poškozený byl pod vlivem alkoholu tedy v daném řízení není vůbec sporná.
Případné ovlivnění jinou látkou, než alkoholem, je pro formulování skutkového
stavu bezpředmětné, když závěr o vině není primárně postaven na výpovědi
poškozeného, který si na incident v podstatě nepamatuje.
Obecně k předloženému znaleckému posudku závěrem Nejvyšší soud uvádí, že tento
splňuje veškeré nezbytné náležitosti v souladu s § 13 zákona o znalcích a
tlumočnících, přičemž byl splněn i konkrétní úkol znalce, který je v souladu s
§ 13 odst. 1 zákona o znalcích a tlumočnících vymezován v opatření o přibrání
znalce, neboť z opatření o přibrání znalce (č. l. 79) a ze samotného znaleckého
posudku (č. l. 88-110) je zjevné, že znalec zodpověděl veškeré otázky, které mu
byly v zadání posudku položeny, a současně z protokolu o hlavním líčení konaném
dne 23. 4. 2018 (č. l. 146-149) vyplývá, že znalec odpověděl i na veškeré
doplňující otázky, které mu byly v souvislosti s vypracovaným znaleckým
posudkem během výslechu položeny. Jak již bylo naznačeno, skutečnost, že
obviněný se závěry znalce nesouhlasí, sama o sobě neodůvodňuje závěr o jeho
nesprávnosti, když znalec objasnil, z jakých podkladů vycházel, a jak dospěl ke
svým závěrům. Navíc znalecký posudek představuje důkaz jako každý jiný, nelze
mu přičítat vyšší důkazní hodnotu, a je třeba ho pečlivě hodnotit v kontextu
dalších provedených důkazů, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. (viz
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/09-1). Takto
bylo v dané věci postupováno, když závěry znalce zapadají do kontextu ostatních
provedených důkazů.
Dovolatel dále namítal neprovedení všech navrhovaných důkazů soudy nižších
stupňů. Námitky nezpracování revizního znaleckého posudku uplatňoval dovolatel
již v odvolacím řízení. Soud druhého stupně se touto námitkou zabýval, a shodl
se se soudem prvního stupně v tom, že doplnění dokazování vypracováním
revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, z důvodu, že obviněný není
spokojen se závěry vypracovaného znaleckého posudku, nepřichází v úvahu, neboť
v řízení nebyl vypracován jiný znalecký posudek s odlišnými závěry, jehož
existence je podmínkou pro vypracování revizního znaleckého posudku. Jinak
vyjádřeno, důvody nevypracování revizního znaleckého posudku soud druhého
stupně v odůvodnění dostatečně vysvětlil (viz str. 14, bod 10. rozsudku).
Dovolatel současně již v odvolání uplatňoval námitku absence znaleckého posudku
z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie. Také touto námitkou se soud druhého
stupně dostatečně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že by vypracování tohoto
posudku bylo nadbytečné, neboť ani obviněný nezpochybňuje, že poškozený utrpěl
objektivně zjištěné zranění daný večer v baru XY, navíc tento závěr vyplývá z
dalších provedených důkazů. Navíc vypracování znaleckého posudku z oboru
neurologie by přicházelo v úvahu, pokud by v dané věci byla zvažována existence
trvalých následků např. v podobě epilepsie apod. Lze tedy konstatovat, že
nadbytečnost takového znaleckého posudku soudy prvního a druhého stupně
náležitě ve svých rozhodnutích odůvodnily (viz str. 5, bod 17. rozsudku soudu
prvního stupně, str. 14, bod 10. rozsudku soudu druhého stupně). Soudy obou
stupňů se také dostatečně vyjadřovaly k návrhu na doplnění dokazování výslechem
dalších svědků, když dostatečně zdůvodnily, proč jejich výpovědi nejsou pro
probíhající trestní řízení podstatné. Lze tedy uzavřít, že soud prvního stupně,
stejně jako soud druhého stupně, řádně zdůvodnil neprovedení důkazů
navrhovaných obhajobou, nelze je tudíž považovat za tzv. opomenuté důkazy (viz
bod 17., str. 5-6 rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 23. 4. 2018, sp.
zn. 15 T 8/2018, a bod 10., str. 13-14 rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 4 To 308/2018).
Z pohledu námitek obviněného ohledně respektování zásad spravedlivého procesu
je třeba uvést, že zásady spravedlivého procesu jsou dány tím, že účastníku
řízení je dána nejen možnost vyjádřit se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod), ale též možnost označit a navrhnout důkazy,
jejichž provedení považuje za potřebné k prokázání svých tvrzení. Naproti tomu
však soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, a pakliže tak učiní, je
ve svém rozhodnutí povinen vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Právu obviněného navrhnout důkazy totiž odpovídá povinnost soudu o důkazních
návrzích rozhodnout a odůvodnit své případné zamítavé stanovisko na doplnění
dokazování, což soudy nižších stupňů v dané věci také řádně učinily (k tomu
srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000 a
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09). Takto
bylo v dané věci postupováno. Nejvyšší soud proto ve shodě se soudem druhého
stupně považuje rozsah dokazování v trestní věci obviněného z hlediska
meritorního rozhodnutí za dostatečný a plně vyhovující též stanovisku Ústavního
soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
Dovolatel dále obsáhle odůvodňuje námitku, že není trestně stíhán poškozený P.
S. Ani tato námitka nenaplňuje zvolené dovolací důvody, když obviněný ji
uplatňuje k oběma zvoleným dovolacím důvodům. Přesto je třeba konstatovat, že k
této námitce se již vyjadřoval soud druhého stupně (viz str. 13, bod 9.
rozsudku), který zcela správně odkázal na zásadu obžalovací zakotvenou v § 2
odst. 8 tr. ř. a konstatoval, že podle této zásady je soud oprávněn soudit
pouze toho, na koho je podána obžaloba. Nejvyššímu soudu tedy nezbývá než se
ztotožnit s odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně a poukázat na
skutečnost, že obviněnému (v případě, že se skutečně domníval, že se poškozený
dopustil trestného činu) či jeho obhájci nic nebránilo v tom, aby podal trestní
oznámení na P. S. v souladu s ust. § 158 odst. 2 tr. ř.
Námitka obviněného, týkající se přiznání náhrady škody poškozené České
průmyslové zdravotní pojišťovně, kterou však dovolatel dále nijak nerozvíjí a
pouze uvádí, že se jedná o porušení práva na spravedlivý proces, rovněž
nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když obviněný
neuvádí žádnou hmotněprávní argumentaci. Zde se ovšem sluší poznamenat, že
Nejvyšší soud z rozsudku soudu druhého stupně zjistil, že soud v odůvodnění
svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, z jakého důvodu přiznal poškozené České
průmyslové zdravotní pojišťovně nárok na náhradu škody (viz str. 16, bod 17.
rozsudku). Soud druhého stupně odkázal na předložené podrobné vyúčtování
zdravotní péče a zdůraznil, že přestože se obviněný pokusil správnost
vyúčtování jednotlivých zdravotních úkonů zpochybnit, nebyly tyto pochybnosti
ze strany obviněného nijak dále konkretizovány a jednalo se o pouhé obecné
tvrzení obviněného. Za takové situace podle tohoto soudu nebylo důvodné
pochybovat o správnosti tohoto vyúčtování, když námitky obviněného byly pouze
obecné. Nejvyšší soud zde uvádí, že i v dovolání obviněný pouze obecně
konstatoval pochybnosti o výši přiznané náhrady škody, což nelze považovat za
jakékoliv zpochybnění takto podrobného vyúčtování a naplnění zvoleného
dovolacího důvodu.
K obviněným namítanému porušení zásady kontradiktornosti v daném řízení
rozhodně nedošlo, neboť obviněný a jeho obhájce byli přítomni u hlavních
líčení, byla jim dána možnost klást svědkům otázky, případně se k jejich
tvrzením vyjádřit. Z hlediska zásad spravedlivého procesu tedy k porušení
principu kontradiktornosti dokazování nedošlo.
K dovolatelem namítanému porušení principu předvídatelnosti práva Nejvyšší soud
pouze uvádí. Obviněný namítá, že se soud prvního ani druhého stupně nezabýval
novinovými články s obdobnými případy (včetně rozhodnutí daných soudů). Tato
námitka je zcela irelevantní. Jednalo se totiž o zcela odlišné případy, které
se nijak netýkají tohoto konkrétního trestního řízení. Navíc nelze odkazovat na
novinové články a dovozovat z jejich obsahu porušení principu předvídatelnosti
práva.
Vzhledem ke shora uvedenému je nepochybné, že se obviněný svou argumentací
obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodu
rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím
deklarované (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené
dovolací důvody).
Protože v dané věci nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b)
tř. ř. ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem
upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání
odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném
prostředku v neveřejném zasedání.
Na závěr je třeba uvést, že pokud obviněný v rámci závěrečného návrhu navrhl
zrušit usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2018, sp. zn. 4
To 309/2018, tak tímto rozhodnutím bylo rozhodnuto o stížnosti obhájce
obviněného proti rozhodnutí podle § 66 odst. 1, 3 tr. ř. o předání obhájce
obviněného České advokátní komoře ke kárnému postihu. Zde je třeba poznamenat,
že toto rozhodnutí nelze napadnout dovoláním (viz § 265a odst. 1, 2 tr. ř.) a
pokud by obviněný napadl toliko tento výrok, muselo by být dovolání odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová