4 Tdo 99/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovoláních obviněných 1. D. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, 2. M. H., nar. XY v XY, bytem XY, 3. L. M., nar. XY v XY, bytem XY, a 4. M. M., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 4 To 26/2022, v trestní věci vedené u Okresni?ho soudu v De?c?i?ne? pod sp. zn. 24 T 151/2013, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.

1. Rozsudkem Okresni?ho soudu v De?c?i?ne? ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 24 T 151/2013 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byli uznáni vinny?mi obviněný D. F. přečinem pojistne?ho podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. za?koni?ku, ve forme? u?c?astenstvi? podle § 24 odst. 1 pi?sm. a) tr. za?koni?ku [jednání pod bodem I], pr?ec?inem pojistne?ho podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. za?koni?ku, ve forme? u?c?astenstvi? podle § 24 odst. 1 pi?sm. a) tr. za?koni?ku [jednání pod bodem II], pr?ec?inem pojistne?ho podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. za?koni?ku, ve forme? u?c?astenstvi? podle § 24 odst. 1 pi?sm. a) tr. za?koni?ku [jednání pod bodem III], obviněný M. H. pr?ec?inem pojistne?ho podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. za?koni?ku [jednání pod bodem I], obviněný L. M. pr?ec?inem pojistne?ho podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. za?koni?ku [jednání pod bodem II], obviněný M. M. pr?ec?inem pojistne?ho podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. za?koni?ku, ve forme? u?c?astenstvi? dle § 24 odst. 1 pi?sm. c) tr. za?koni?ku [jednání pod bodem I]. Spoluobviněný P. T., byl uznán vinným pr?ec?inem pojistne?ho podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. za?koni?ku [jednání pod bodem III]. Současně byl tímto rozsudkem odsouzen i obviněný P. B., který byl uznán vinným přečinem pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 tr. zákoníku [jednání pod bodem I] a pr?ec?inem pojistne?ho podvodu podle § 210 odst. 4 tr. za?koni?ku [jednání pod bodem II]. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti dopustili tím, že:

I) obžalovaný P. B., obžalovaný D. F., obžalovaný M. M., obžalovaný M. H.

dne 19. 7. 2012 kolem 22.00 hodin v katastru obce XY na silnici III tr?i?dy c?. 25854 v km 8,424 odsouzeny? B. na za?klade? pokynu a pr?i?slibu financ?ni? odme?ny ve vy?s?i 5 000 Kc? od obz?alovane?ho F. u?myslne? naboural s vozidlem BMW 730 D, rz XY, r. v. 2009, barva c?erna?, vin XY, majitelky P. C?. c?elne? do stromu, kdy dle pokynu D. F., ktery? zinscenovanou dopravni? nehodu na mi?ste? r?i?dil, pr?edal nabourane? vozidlo obz?alovane?mu H., ktery? zavolal na mi?sto dopravni? nehody policii a pr?ed policisty vystupoval da?le jako r?idic? vozidla v dobe? dopravni? nehody, na za?klade? takto zinscenovane? dopravni? nehody na?sledne? majitelka vozidla P. C?. narozena? XY, nahla?sila pojistnou uda?lost spoc?i?vaji?ci? ve vy?s?e uvedene? dopravni? nehode? pojis?t?ovne? Allianz, kdy pojistna? uda?lost sme?r?ovala k tota?lni? s?kode? na vozidle BMW, kdy obz?alovany? M., umoz?nil a usnadnil spa?cha?ni? trestne?ho c?inu ti?m, z?e opatr?il vozidlo BMW 730 D 7L, rz XY, zajistil kupni? smlouvu k uvedene?mu vozidlu na c?a?stku ve vy?s?i 1 490 000 Kc? v u?myslu vyla?ka?ni? co nejvys?s?i?ho pojistne?ho plne?ni?, ac?koliv za vozidlo zaplatil niz?s?i? nez? uvedenou c?a?stku, vozidlo u?c?elove? zakoupil pr?es autobazar „J. M.– A.“, IC? XY a pote? jej nechal zaregistrovat na svou pr?i?telkyni, vy?s?e uvedenou P. C?., a da?le zar?izoval na?lez?itosti souviseji?ci? s pojis?te?ni?m vozidla, a to na za?klade? u?myslne? navy?s?ene? ceny tohoto vozidla, kdy z tohoto pojis?te?ni? me?la by?t na?sledne? vyplacena u?myslne? vyvolana? pojistna? uda?lost spoc?i?vaji?ci? vy?s?e uvedene? dopravni? nehode?, na?sledne? na za?klade? urgence pra?vni?ho za?stupce P. C?. - L. M., XY vyplatila pos?kozena? spolec?nost Allianz pojis?t?ovna, a. s., IC?: 47115971, se si?dlem Ke S?tvanici 656/3, 186 00 Praha 8, z titulu havarijni?ho pojis?te?ni? pr?edme?tne?ho vozidla BMW pojistne? plne?ni? v celkove? vy?s?i 585 641 Kc?;

II) obžalovaný P. B., obžalovaný D. F., obžalovaný L. M.

dne 24. 7. 2011 v katastru obce XY na silnici III tr?i?dy c?. 2639 v km 12,94, kdy odsouzeny? B. na za?klade? pokynu a pr?i?slibu financ?ni? odme?ny ve vy?s?i 5 000 Kc? od obz?alovane?ho F., u?myslne? naboural s vozidlem VOLKSWAGEN PASSAT VARIANT, rz XY, r. v. 2007, barva c?erna? metali?za, vin XY, majitele L. M., c?elne? do ska?ly a na?sledne? dle pokynu obz?alovane?ho F., ktery? zinscenovanou dopravni? nehodu na mi?ste? r?i?dil, pr?edal nabourane? vozidlo majiteli, obz?alovany? M., ktery? na mi?sto dopravni? nehody zavolal policii a pr?ed policisty vystupoval da?le jako r?idic? vozidla v dobe? dopravni? nehody, kdy na za?klade? takto zinscenovane? dopravni? nehody obz?alovany? M. nahla?sil pojistnou uda?lost spoc?i?vaji?ci? ve vy?s?e uvedene? DN pos?kozene? spolec?nosti Kooperativa pojis?t?ovna a. s., Vienna Insurance Group, IC?: 47116617, ktera? z titulu havarijni?ho pojis?te?ni? vozidla VW Passat vyplatila L. M. pojistne? plne?ni? v celkove? c?a?stce 175 845 Kc?;

III) obz?alovaný P. T., obžalovaný D. F.

dne 17. 10. 2012 obz?alovany? T. u?myslne? za za?klade? instrukci? obz?alovane?ho F., vyvolal pojistnou uda?lost spoc?i?vaji?ci? v dopravni? nehode? vozidla MITSUBISHI COLT, rz XY, r. v. 2008, barva c?erna?, vin XY, majitele V. J. ti?m, z?e u?myslne? naboural s vy?s?e uvedeny?m vozidlem Mitsubishi v katastru obce XY (okr. XY) na silnici I. tr?i?dy c?. 9 v km 53 929 do obytne?ho osobni?ho vozidla Rimor, rz XY, r. v. 2010, barvy bi?le?, vin XY, majitelky S. P., ktere? r?i?dil J. P., narozeny? XY, c?i?mz? u?myslne? pos?kodil obe? vozidla, takto zinscenovanou dopravni? nehodu na?sledne? ozna?mil P.

T. pos?kozene? spol. C?eska? pojis?t?ovna a. s., IC?: 45272956, ktera? stanovila pojistne? plne?ni? na?sledovne?, za pos?kozeni? vozidla Mitsubishi ve vy?s?i 58 300 Kc? a za pos?kozeni? vozidla Rimor ve vy?s?i 347 760 Kc?, celkem tedy ve vy?s?i 406 060 Kc?, kdy do souc?asne? doby vyplatila z titulu tzv. povinne?ho ruc?eni? vozidla Mitsubishi za?lohu pojistne?ho plne?ni? za pos?kozeni? vozidla Rimor ve vy?s?i 121 716 Kc?, c?i?mz? tedy zpu?sobili s?kodu C?eske? pojis?t?ovne? ve vy?s?i 121 716 Kc?, pos?kozene?mu J.

P. u?myslny?m pos?kozeni?m ve?ci - vozidla Ford Rimor s?kodu ve vy?s?i 220 284 Kc? a V. J. u?myslny?m pos?kozeni?m vozidla Mitsubishi s?kodu ve vy?s?i 72 000 Kc?.

2. Za tyto pr?ec?iny uložil nalézací soud podle § 210 odst. 4 tr. za?koni?ku za pouz?iti? § 43 odst. 1 tr. za?koni?ku obviněnému D. F. u?hrnný trest odne?ti? svobody v trvání 30 (třicet) me?si?cu?. Výkon tohoto trestu obviněnému podle § 81 odst. 1 tr. za?koni?ku a § 82 odst. 1 tr. za?koni?ku podmi?ne?ne? odložil na zkus?ebni? dobu v trvání 36 (třicet šest) me?si?cu?. Obviněným M. H., L. M., M. M. a spoluobviněnému P. T. uložil soud prvního stupně podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku trest odne?ti? svobody ve vy?me?r?e 12 (dvanáct) me?si?cu?. Výkon tohoto trestu těmto obviněným podle § 81 odst. 1 tr. za?koni?ku a § 82 odst. 1 tr. za?koni?ku podmi?ne?ne? odloz?il na zkus?ebni? dobu 18 (osmnáct) me?si?cu?. Dále nalézací soud uložil podle § 210 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému P. B. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců. Výkon tohoto trestu obviněnému podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 36 (třicet šest) měsíců.

3. Současně byla nalézacím soudem podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloz?ena povinnost obviněným D. F., M. M., M. H. a dnes jiz? odsouzene?mu P. B. spolec?ne? a nerozdi?lne? nahradit pos?kozene? spolec?nosti Alianz Pojis?t?ovna, a. s., IC? 47115971, majetkovou s?kodu ve vy?s?i 585 641 Kc?. Obviněným D. F., L. M. a dnes jiz? odsouzene?mu P. B. byla uložena spolec?ne? a nerozdi?lne? povinnost nahradit pos?kozene? spolec?nosti Kooperativa pojis?t?ovna, a. s., Vienna Insurance Group, IC? 47116617, majetkovou s?kodu ve vy?s?i 175 845 Kc?. Obviněnému P. T. pak byla uložena povinnost nahradit pos?kozene? spolec?nosti Generali C?eska? pojis?t?ovna, a. s., IC? 45272956, majetkovou s?kodu ve vy?s?i 257 439 Kc?; a obviněným D. F. a P. T. povinnost nahradit spolec?ne? a nerozdi?lne? pos?kozene?mu V. J. majetkovou s?kodu ve vy?s?i 72 000 Kc?. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl pos?kozeny? V. J. odka?za?n se zbytkem sve?ho na?roku na na?hradu majetkove? s?kody na r?i?zeni? ve ve?cech obc?anskopra?vni?ch.

4. Proti rozsudku nalézacího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 24 T 151/2013, podali obvinění D. F., M. H., L. M., M. M. a P. T. odvolání, která směřovala do všech výroků, které se jich týkaly. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 4 To 26/2022, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti usnesení soudu druhého stupně ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 4 To 26/2022, podali obvinění D. F., M. H., M. M. a L. M. prostřednictvím obhájců dovolání.

6. Dovolatel D. F. podal dovolání z dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v usnesení soudu druhého jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny podstatné navrhované důkazy (skutky I a II) a současně jsou tato zjištění založena na procesně nepoužitelných důkazech (skutek III).

7. Obviněný uvádí, že nalézací soud u skutků I a II výroku o vině vycházel zejména z výpovědi dnes již odsouzeného B., když této výpovědi uvěřil a odvolací soud jeho postup bez jakýchkoli výhrad přejal. Soud druhého stupně rovněž akceptoval postup soudu prvního stupně stran zamítnutí jeho důkazního návrhu na přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ke znaleckému zkoumání odsouzeného B. pro způsob a kvalitu jeho výpovědi, pro jeho drogovou minulost příp. současnost, pro jeho aktuální zdravotní stav při výslechu před soudem.

Obviněný s postupem soudů nižších stupňů vyjadřuje nesouhlas, neboť znalecké zkoumání odsouzeného B. bylo zcela na místě. Podle jeho názoru se odvolací soud vůbec nevypořádal s některými jeho odvolacími námitkami, přitom ovšem pochybnosti o duševním zdraví odsouzeného B., o kvalitě jeho kognitivních funkcí a také schopnosti řádně vnímat a zapamatovat si prožité události a následně je nezkresleně reprodukovat, jsou velmi významné. V návaznosti na psychickou kondici odsouzeného B. bylo podle dovolatele nezbytné se forenzně zabývat také jeho obecnou i specifickou věrohodností.

Jedině tak bylo možno ustálit skutkový děj do podoby, o níž nebudou důvodné či rozumné pochybnosti. Obviněný zdůrazňuje, že výpověď odsouzeného B. u hlavním líčení dne 17. 12. 2015 byla zmatená, jmenovaný nedokázal odpovídat na položené otázky, často se mýlil, protiřečil si, nedokázal si vzpomenout na důležité okolnosti a teprve po nápovědě předsedy senátu se rozpomněl. Sám odsouzený B. připustil svoji drogovou minulost, když také připustil užívání léku proti bolesti a na nervy, když rovněž před výslechem v hlavním líčení požil léky.

Podle dovolatele za dané situace postup soudů, které zamítly jeho návrh na znalecké zkoumání odsouzeného B. nemůže obstát, protože jen uplynulým časem nelze vysvětlit rozpory v jeho výpovědích z přípravného řízení a z řízení před soudem, stejně tak nejsou pravdivá tvrzení obou soudů, že tento odsouzený odpovídal přiměřeně na položené otázky. Navíc značné pochybnosti stran duševního zdraví odsouzeného B. přinesla svědecká výpověď T. F. [správně F.] učiněná v hlavním líčení dne 30. 6. 2020. Tento svědek uvedl závažné skutečnosti, jež měly signalizovat soudu důvodnou potřebu znaleckého zkoumání odsouzeného B., zejména učinil-li soud z něj rozhodující usvědčující důkaz subjektivní povahy.

Výpověď svědka nelze bagatelizovat způsobem, jakým to učinil odvolací soud, že jde o subjektivní hodnocení tohoto svědka. Tento svědek popsal, jak vnímal svými smysly chování odsouzeného B., jak se tento projevoval a vystupoval. Dovolatel zdůrazňuje, že učinil důkazní návrh k podpoře svého tvrzení o nutnosti zkoumání duševního stavu odsouzeného B., když se jednalo o výslech svědkyně V. B., jejíž čestné prohlášení dokumentující vztah odsouzeného B. k obviněnému, je založeno ve spise. Obviněný poukazuje na skutečnost, že tento návrh učinil v hlavním líčení dne 23.

5. 2017, avšak nalézací soud o něm nerozhodl a rovněž soud odvolací tento důkazní návrh zcela pominul a s tímto důkazním návrhem se procesně konformně nevypořádal.

8. Stran nutnosti posouzení zdravotního stavu odsouzeného B. poukazuje i na Posudky o invaliditě tohoto odsouzeného vyhotovené Okresní správou sociálního zabezpečení XY ze dne 1.6.2011 a 26.5.2014. Poukazuje zejména na první zprávu, která je časově blízká spáchání prvního jednání (skutek II), kde se hovoří o těžké poruše osobnosti u odsouzeného. Zpráva také hovoří o dvou těžkých úrazech, kdy první z nich ze dne 16. 10. 2006 byl spojen s mozkovou komocí. Poukazuje rovněž na trestní minulost odsouzeného B.

Dále obviněný namítá, že k potřebě znaleckého zkoumání, které by sloužilo zejména k určení validity výpovědí odsouzeného B., mělo oba soudy navést také řízení o povolení odposlechů, které dne 3. 10. 2012 povolil Okresní soud v Děčíně (sp. zn. 0 Nt 859/2021). Tomuto příkazu totiž předcházel úřední záznam sepsaný komisařem SKPV D. dne 1. 10. 2012, jenž obsahuje poznatek od informátora SKPV XY o připravované fingované dopravní nehodě, kterou by měl vozidlem VW Passat způsobit P. B. a toto vozidlo mělo být v majetku a.

D. D. F. Tento informátor také uvedl nové telefonní číslo mobilního telefonu na P. B. Porovnáním tohoto úředního záznamu s usnesením o zahájení trestního stíhání a také s podanou obžalobou, jakož i rozsudkem Okresního soudu v Děčíně je zřejmé, že po 1. 10. 2012 se P. B. rozhodně neúčastnil nějakého jednání, které by mohlo mít znaky pojistného podvodu. Takový typ vozidla se sice vyskytuje u skutku pod bodem II, ale tento skutek se stal více než před rokem před informací podanou policejním informátorem.

Přitom policejní informátor, nebyl-li jím přímo odsouzený B., což se samozřejmě nabízí, musel mít informace přímo od odsouzeného B. Akcentuje, že se ani jeden údaj z poskytnutých informací se nepotvrdil a neukázal se jako pravdivý. Toto přímo koreluje s výpovědí již zmíněného svědka F. [správně F.], který popsal také nesmyslné obvinění ze strany odsouzeného B., že mu ovládá telefon nebo že mu svědkova manželka ukradla salám a je v souladu také s již připomenutým čestným prohlášením V. B. Dovolatel poukazuje i na mediálně sledované trestní věci vedené před Městským soudem v Praze (obžalovaní B.

a J. N.), kdy pro obdobné pochybnosti, jež popsal u odsouzeného B. stran duševního zdraví svědka B. ml., přibral zmíněný soud znalce z oboru psychiatrie a psychologie.

9. Zřejmý rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů spatřuje obviněný zejména v tom, že odborné vyjádření z odvětví genetika zpracované Odborem kriminalistické techniky a expertiz nenalezlo žádné biologické stopy odsouzeného B. na airbagu vozidla BMW, zatímco stopy obviněného H. na něm nalezeny byly, a přesto oba soudy vycházejí z toho, že vozidlo v době nárazu řídil právě odsouzený B., a nikoliv odsouzený H. Předmětné odborné vyjádření ovšem přímo vyloučilo odsouzeného B. jako původce či spolupůvodce biologického materiálu ve všech provedených otěrech airbagu. Zdůrazňuje, že uvedené odborné vyjádření je důkazem objektivní povahy a není nikterak zkresleno subjektivními faktory. Je téměř vyloučeno, aby ve vozidle (v tomto případě na airbagu) nebyly nalezeny biologické stopy odsouzeného B., pokud by vozidlo v době nárazu a aktivaci airbagu řídil. I tato skutečnost měla být mimo jiné konsekvence podnětem pro úvahu soudu o znaleckém zkoumání P. B.

10. Dovolatel dále tvrdí, že ve věci existují procesně nepoužitelné důkazy, zejména odposlechy, jež se váží ke skutku č. III výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Má za to, že příkaz soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 0 Nt 859/2012, nenaplňuje direktivu, jež na taková rozhodnutí klade trestní řád ve svém § 88 odst. 1, a to zejména v té části, kde se hovoří o subsidiaritě tohoto opatření. Této zákonné podmínce se v odůvodnění označeného příkazu vůbec nevěnuje. Obviněný je toho názoru, že i při uplatnění formálně-materiálního přístupu k institutu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (jak to plyne i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017 č. j. 6 Tz 3/2017-I-693) není možné požadavek řádného odůvodnění oné subsidiarity zcela pominout. Poukazuje na skutečnost, že policejní orgán měl k dispozici osobu spolupracující s policií, takže tohoto informátora mohl vyslechnout i za podmínek § 158 odst. 8 věta poslední tr. ř. Rozhodně by takový výslech méně zasahoval do soukromí dotčených osob než vlastní úkony podle § 88 tr. ř. a přinesl by více rozhodných skutečností pro trestní řízení než samotné odposlechy, které jsou v zásadě důkazně bezcenné. Z tohoto pohledu ani nebyl naplněn požadavek přiměřenosti uvedený v § 2 odst. 4 tr. ř. Výslech osoby spolupracující s policií by navíc vyřešily i zjevně (a nejspíše vědomě) nepravdivé údaje, které tento informátor poskytl.

11. V závěru podaného dovolání obviněný navrhuje, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadené dovoláním v části, jež se ho týká, jakož i řízení, jež jeho vydání předcházelo. Současně dále navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby jeho věc znovu v odvolacím řízení v potřebném rozsahu projednal a rozhodl a také, aby tento soud zavázal ve smyslu § 265s odst. 1 tr. ř. svým právním názorem stran nepřípustnost svrchu popsaného důkazu v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního prostředku, jakož i k povinnosti přibrat znalce z oboru psychiatrie a klinické psychologie k posouzení duševního zdraví a obecné a specifické věrohodnosti odsouzeného B.

12. Obviněný M. H. podal dovolání z dovolaci?ch du?vodů podle § 265b odst. 1 pi?sm. l) tr. r?. (ve zne?ni? u?c?inne?m od 1. 1. 2022) [správně písm. m)] ve spojitosti s § 265b odst. 1 pi?sm. g) tr. r?. (ve zne?ni? u?c?inne?m od 1. 1. 2022), nebot? rozhodna? skutkova? zjis?te?ni?, ktera? jsou urc?uji?ci? pro naplne?ni? znaku? trestne?ho c?inu, jsou ve zjevne?m rozporu s obsahem provedeny?ch du?kazu? nebo jsou zaloz?ena na procesne? nepouz?itelny?ch du?kazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedu?vodne? provedeny navrhovane? podstatne? du?kazy, pr?ic?emz? r?i?zeni? pr?edcha?zeji?ci? napadene?mu rozhodnuti? je zati?z?eno vyty?kany?mi vadami, ktere? jsou ostatni?mi dovolaci?mi du?vody podle § 265b odst. 1 pi?sm. a) az? k) tr. r?.

13. Dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný má za to, že skutkova? zjis?te?ni? tvrzená soudem prvni?ho stupne? a odvolaci?m soudem plne? pr?evzata? jsou zaloz?ena vy?luc?ne? nebo v rozhoduji?ci? mi?r?e na jedine?m usve?dc?uji?ci?m du?kazu, pr?ic?emz? tento du?kaz je procesne? nepouz?itelny? a ze zby?vaji?ci?ch du?kazu? tato skutková zjis?te?ni? nevyply?vaji?. Souc?asne? takto zjis?te?na? rozhodna? skutkova? zjis?te?ni? jsou v rozporu s obsahem dals?i?ch du?kazu?. Takovým postupem dos?lo k extre?mni?mu rozporu mezi skutkovy?mi zjis?te?ni?mi soudu a du?kazy, a tedy skutkova? zjis?te?ni? soudu? v dane? ve?ci znamenaji? popr?eni? za?sad spravedlive?ho r?i?zeni?, pr?ic?emz? pra?vo na spravedlivy? proces je jedni?m z u?stavne? zaruc?eny?ch za?kladni?ch pra?v.

14. Následně obviněný konstatuje, že vy?rok o jeho vine? byl soudy zaloz?en v podstate? toliko na vy?pove?di nyní již odsouzeného B. (snad vyjma poznatku? Policie C?R zi?skany?ch od informa?tora). Dovolatel připomíná svoji výpověď, kdy poukazoval na to, že zná pouze sve?ho bratra M. M. a nikoho dals?i?ho ze spoluobvine?ny?ch v inkriminovane? dobe? neznal. Akcentuje, že ani odposlechy a za?znamy telekomunikac?ni?ho provozu ve vztahu k němu žádné protiprávní jednání neproka?zaly, přičemž ani neprokázaly, z?e by vyjma sve?ho bratra M. H. ne?koho z dals?i?ch spoluobvine?ny?ch v inkriminovane? dobe? znal. Má za to, že soudem zjis?te?na? skutkova? zjis?te?ni? jsou v naproste?m rozporu s obsahem jiny?ch provedeny?ch du?kazu? (s vy?sledky expertizy krevni?ch vzorku? z airbagu, lékařské zprávy, vy?pove?ď sve?dka T. F.).

15. Za?sadni? vadu r?i?zeni? spatřuje v tom, z?e byla odsouzenému B. pr?i jeho vy?pove?di pr?edestr?ena obz?aloba. Zdůrazňuje, že odsouzený B. nebyl pr?i vy?pove?di schopen se souvisle vyja?dr?it, jeho proslovy byly zmatene?, doprova?zene? te?kavy?mi pohyby a neadekva?tni?mi reakcemi. I pr?es „pomoc“ ze strany soudu prvni?ho stupne? se vy?pove?d? odsouzeného B. lis?ila od jeho výpovědi z pr?i?pravne?ho r?i?zeni? a obsahovala sama o sobe? r?adu rozporu?. Dals?i? za?sadni? vadu r?i?zeni? spatřuje dovolatel v tom, z?e soud zami?tl na?vrh na vys?etr?eni? dus?evni?ho stavu odsouzeného B., pr?ic?emz? soudy v tomto sme?ru zcela pr?ehle?dly du?vodne? pochybnosti o jeho zdrave?m dus?evni?m stavu. Nami?sto toho soudy v tomto sme?ru operuji? s u?dajnou financ?ni? hotovosti? 100 000 Kc? nabi?zenou odsouzenému B. k jeho ovlivne?ni?, pr?ic?emz? tato nabi?dka se zakla?da? pouze na tvrzeni? odsouzeného B. a nebylo nijak proka?za?no, z?e k ni? skutec?ne? dos?lo. Důvodné pochybnosti o zdravotním stavu odsouzeného B. vyvolalo jeho chování a způsob jeho vyjádřování a dlouhodobe? zneuz?i?va?ni? na?vykovy?ch la?tek tímto odsouzeným, včetně jeho trestni? minulosti. Závěry odvolacího soudu ohledně spekulativního tvrzení stran duševního stavu odsouzeného B. jsou podle obviněného v rozporu s pr?edloz?enými dokumenty (posudek OSSZ ohledně odsouzeného B. atd.), výpovědí svědka T. F. Vy?s?e uvedeny? nespra?vny? postup soudů považuje o to za?vaz?ne?js?i?, že pra?ve? toliko na za?klade? vy?pove?di odsouzeného B. dovodily soudy jeho vinu a vinu dals?i?ch spoluobvine?ny?ch.

16. Za další závaz?nou vadu r?i?zeni? považuje skutec?nost, z?e soud prvni?ho stupne? pr?i posouzeni? jeho viny vycha?zel z poznatku? Policie C?R zi?skany?ch od informa?tora o chystane?m pojistne?m podvodu, pr?estoz?e z?a?dny? takovy? du?kaz v r?i?zeni? pr?ed soudem prvni?ho stupne? ani pr?ed soudem odvolaci?m proveden nebyl, když pr?i?padne? me?l by?t tento informa?tor vyslechnut mimo jine? i za u?c?elem zjis?te?ni?, zda vu?bec takova? osoba existuje. Odvolaci? soud nespra?vne? vyhodnotil jeho odvolaci? na?mitku stran této skutečnosti a v du?sledku toho se s ni? nijak nevypor?a?dal.

17. Ve vztahu k provede?mu du?kazu protokolem o prove?rce na mi?ste? ze dne 17. 1. 2013 vyslovuje přesvědčení, že se jedna? o neza?konny? a procesne? nepouz?itelny? du?kaz pro posouzeni? ota?zky jeho viny. Prove?rka na mi?ste? byla totiž realizova?na pr?ed zaha?jeni?m trestni?ho sti?ha?ni?, coz? je zcela zjevne? v rozporu s u?c?elem takove?ho du?kazu ve smyslu § 104e tr. r?. Obviněný odkazuje na usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 809/2009, ty?kaji?ci? se neodkladny?ch a neopakovatelny?ch u?konu?. Obvine?ny? nebyl v souvislosti s ti?mto u?konem r?a?dne? pouc?en, kdy souc?asne? dos?lo k obcha?zeni? ustanoveni? trestni?ho r?a?du o nutne? obhajobe?. Tento du?kaz tedy nemu?z?e obsta?t ani z hlediska spravedlive?ho procesu.

18. Na závěr svého dovolání dovolatel navrhuje, aby dovolaci? soud napadene? rozhodnuti? a rozsudek soudu prvni?ho stupne? v c?a?stech, jez? se ho ty?kaji?, zrus?il, vc?etne? vs?ech dals?i?ch rozhodnuti? na zrus?ena? rozhodnuti? obsahove? navazuji?ci? a pr?ika?zal Okresni?mu soudu v De?c?i?ne?, aby ve?c v potr?ebne?m rozsahu znovu projednal a rozhodl.

19. Dovolatel M. M. podal dovolání rovněž z dovolaci?ch du?vodů podle § 265b odst. 1 pi?sm. l) tr. r?. (ve zne?ni? u?c?inne?m od 1. 1. 2022) [správně písm. m)] ve spojitosti s § 265b odst. 1 pi?sm. g) tr. r?. (ve zne?ni? u?c?inne?m od 1. 1. 2022), nebot? rozhodna? skutkova? zjis?te?ni?, ktera? jsou urc?uji?ci? pro naplne?ni? znaku? trestne?ho c?inu, jsou ve zjevne?m rozporu s obsahem provedeny?ch du?kazu? nebo jsou zaloz?ena na procesne? nepouz?itelny?ch du?kazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedu?vodne? provedeny navrhovane? podstatne? du?kazy, pr?ic?emz? r?i?zeni? pr?edcha?zeji?ci? napadene?mu rozhodnuti? je zati?z?eno vyty?kany?mi vadami, ktere? jsou ostatni?mi dovolaci?mi du?vody podle § 265b odst. 1 pi?sm. a) az? k) tr. r?.

20. Obviněný podal obsahově i textově zcela totožné dovolání jako obviněný M. H. pouze se stručnějším obsahem bodu 2, kdy méně rozebral tvrzený rozpor skutkových zjis?te?ni? s obsahem jiny?ch provedeny?ch du?kazu?.

21. Vzhledem k vy?s?e uvedene?mu obvine?ny? M. v závěru dovolání s odkazem na § 265k a § 265l tr. r?. navrhuje, aby dovolaci? soud napadene? rozhodnuti? a rozsudek soudu prvni?ho stupne? v c?a?stech, jez? se ho ty?kaji?, zrus?il, vc?etne? vs?ech dals?i?ch rozhodnuti? na zrus?ena? rozhodnuti? obsahove? navazuji?ci? a pr?ika?zal Okresni?mu soudu v De?c?i?ne?, aby ve?c v potr?ebne?m rozsahu znovu projednal a rozhodl.

22. Dovolatel L. M. podal dovolání z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítá, že orgány činné v trestním řízení se snažily dosáhnout stavu materiální pravdy bez jakékoliv ingerence a součinnosti odsouzených osob a jejich obhájců, v důsledku čehož byla popřena jeho práva hájit se zákonným způsobem sám nebo prostřednictvím svého obhájce. Skutkový stav, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů nemůže obstát, neboť není výsledkem spravedlivého procesu, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04. Vyhodnocení obsahu jeho odvolání a odvolání ostatních obviněných odvolacím soudem (viz odkaz na bod 27 rozhodnutí odvolacího soudu) považuje za nedovolenou libovůli, neboť ze strany orgánů činných v trestním řízení nebylo v rámci zásady kontradiktornosti řízení a součinnosti (viz. § 2 odst. 5 tr. ř.) ani v přípravném řízení, ani v řízení před soudem jemu a jeho obhajobě umožněno, resp. i ostatním odsouzeným osobám a jejich obhajobám, podílet se zákonným způsobem na zajišťování důkazů a tvorbě skutkové stránky věci. Obviněný má za to, že jeho osoba byla zredukována na pouhý pasivní objekt trestního řízení, nebylo mu přiznáno stejné postavení jako obžalobě státního zástupce, v důsledku čehož došlo k vyprázdnění jeho obhajovacích práv. Obviněný argumentuje dále tím, z?e v jeho trestni? ve?ci nebyly uplatne?ny vs?echny za?sady soudni?ho rozhodova?ni? podle za?kona a v souladu s u?stavni?mi principy, jak požaduje rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04.

23. Dovolatel následně předestřel zjištěný skutkový stav soudem prvního a druhého stupně i provedené důkazy. Akcentuje, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry opřely o výpověď odsouzeného B., kterou podle nich podporuje znalecký posudek Ing. Řeháka, když důležitý mezičlánek představovala prověrka na místě učiněna dne 17. 1. 2013 právě za přítomnosti odsouzeného B. a znalce Ing. Řeháka. Dovolatel konstatuje, že znalec své závěry formuloval právě na základě prověrky na místě, kde odsouzený B. doplnil a upřesnil své dříve podaná vysvětlení ve věci. Právě výpověď odsouzeného B., prověrka na místě a znalecký posudek z oboru doprava vedly soud prvního stupně k závěru o jeho vině. Soud prvního stupně tak odmítl výpověď spoluobviněného F. a zamítl návrh na doplnění dokazování o znalecké zkoumání osoby odsouzeného B. V tomto směru ovšem dovolatel akcentuje, že prověrka na místě, včetně podání vysvětlení ze strany odsouzeného B. proběhla dne 17. 1. 2013, přičemž k zahájení trestního stíhání odsouzeného B. došlo až poté dne 22. 1. 2013 a teprve následně došlo k zahájení trestního stíhání ostatních spoluobviněných.

24. Obviněný poté předestírá, že kontradiktornost je jednou ze za?kladni?ch za?sad moderni?ho trestni?ho r?i?zeni? a jednou z hlavni?ch za?ruk soudni?ho r?i?zeni? obecne?, přičemž vymezuje na základě judikatury ESLP tři pilíře. Podle judikatury ESLP je k naplne?ni? podmi?nky spravedlive?ho procesu v ota?zce kontradiktornosti r?i?zeni? tr?eba, aby kaz?da? strana me?la moz?nost pr?edloz?it sve? du?kazy a argumenty a te?z? aby me?la moz?nost vyja?dr?it se k du?kazu?m protistrany, rovne? postaveni? obou procesni?ch stran, za?sada rovnosti zbrani? („equality of arms“).

Judikatura ESLP dovodila, z?e drobne?js?i? nerovnost, ktera? nema? vliv na spravedlnost procesu jako celku, neni? v rozporu s c?l. 6 EU?LP. Obraz za?sady kontradiktornosti r?i?zeni? se jako souc?a?st pra?va na obhajobu proli?na? v ru?zne? mi?r?e jednotlivy?mi fa?zemi trestni?ho r?i?zeni?, přičemž poukazuje dále na § 2 odst. 13, 4, 5 tr. ř., § 33 odst. 1 tr. ř., § 165 tr. ř., § 41 tr. ř. Namítá, že mu ani jeho obha?jci nebylo v pr?i?pravne?m r?i?zeni? umožněno, aby ve vztahu k nejdu?lez?ite?js?i?m du?kazu?m, ktere? vedly k rozhodnuti? o jeho vine?, tj. výpověď odsouzeného B., prove?rka na mi?ste? a znalecký posudek znalce Ing.

Miloslava R?eha?ka, mohli vyuz?i?t pra?v obhajoby, ktere? mu garantuje trestni? r?a?d vycha?zeji?ci? v ra?mci sve? u?pravy z pra?va na spravedlivy? proces (“fair trial“). Ohledně prove?rky na mi?ste? a znalecke?ho posudku znalce Ing. R?eha?ka akcentuje, že policejni? orga?n v za?sade? neni? pr?ed zaha?jeni?m trestni?ho sti?ha?ni? konkrétní osoby opra?vne?n prova?de?t u?kony trestni?ho r?i?zeni?, jejichz? vy?sledek by mohl by?t pouz?it jako du?kaz v r?i?zeni? pr?ed soudem. Vy?jimku z tohoto pravidla tvor?i? pouze tzv. neodkladne? a neopakovatelne? u?kony.

V pr?i?pade? pr?edme?tne? prove?rky na mi?ste? ze dne 17. 1. 2013 vs?ak tento u?kon nebyl uc?ine?n ani jako neodkladny?, ani jako neopakovatelny? a ani k tomu nebyl důvod. V případě znaleckého posudku znalce Ing. R?eháka namítá, že znalec pr?i vyhotoveni? pr?edme?tne?ho znalecke?ho posudku vycha?zel z poznatku? shroma?z?de?ny?ch od odsouzene?ho B. pr?ed zaha?jeni?m trestni?ho sti?ha?ni?, nikoliv ze skutec?nosti?, ktere? odsouzeny? B. uvedl v použitelné vy?pove?di z r?i?zeni? pr?ed soudem.

25. Dovolatel je pr?esve?dc?en o tom, z?e prove?rka na mi?ste? ze dne 17. 1. 2013 a znalecký posudek znalce Ing. R?eha?ka, z oboru doprava, dopravni? nehody, ktere? byly zajis?te?ny v pr?i?pravne?m r?i?zeni? a provedeny v r?i?zeni? pr?ed soudem, jsou procesne? nepouz?itelne?, nebot? byly orga?ny c?inny?mi v trestni?m r?i?zeni? opatr?eny neza?konne?, přičemž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2002, sp. zn.

III. U?S 346/01. Stran zásady kontradiktornosti a rovnosti zbraní cituje nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn.

I. U?S 1012/07, a poukazuje rovněž na rozhodnuti? Evropske?ho soudu pro lidska? pra?va ze dne 19. 3. 1997 ve ve?ci Mantovanelli v. Francie. Obviněný dopln?uje, z?e standard spravedlive?ho procesu musi? platit ti?m spi?s?e (ve vys?s?i? mi?r?e) v trestni?m r?i?zeni?, ve ktere?m hrozi? nepome?rne? za?sadne?js?i? za?sah do pra?v adresa?ta meritorni?ho rozhodnuti?, tak jiz? ze skutec?nosti, z?e standard spravedlive?ho procesu dle c?l. 6 odst. 1 U?mluvy, ktera? je take? souc?a?sti? u?stavni?ho por?a?dku C?eske? republiky, zahrnuje jak civilni?, tak i trestni? r?i?zeni?.

Kontradiktornost r?i?zeni? a za?sada rovnosti zbrani? ma? pr?itom ve vztahu ke znalecke?mu posudku zada?vane?mu v pr?i?pravne?m r?i?zeni? konkre?tni? obraz v § 105 odst. 1 a 2 a § 107 odst. 1 tr. ř. Dovolatel tvrdí, že mimo vy?pove?di odsouzene?ho B. v r?i?zeni? pr?ed soudem, ves?kere? du?kazy, ktere? vedly k dovozeni? jeho viny pr?edme?tny?m skutkem, byly opatřeny před zahájením trestního stíhání, přičemž se jeho obha?jce nemohl u?c?astnit prove?rky na mi?ste? dne 17. 1. 2013, ac?koliv mu takove? pra?vo ma? by?t garantova?no ve smyslu § 165 odst. 2 tr.

ř., když se nejednalo o neodkladny? nebo neopakovatelny? u?kon. Odkazuje dále na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn.

III. U?S 346/01, a usneseni? Nejvys?s?i?ho soudu ze dne 12.8.2009, sp. zn. 8 Tdo 809/2009. Vzhledem k c?asovy?m okolnostem tak byla zcela vylouc?ena jaka?koliv moz?nost, aby mohl realizovat skrze sve?ho prostřednictvím pra?va obhajoby ve vztahu k c?innosti, pr?i ktere? znalec shroma?z?dil pr?i prove?rce na mi?ste? podklady pro vyhotoveni? sve?ho znalecke?ho posudku.

26. Současně obviněný namítá, že nemohl realizovat pra?va obhajoby dle § 105 odst. 2 tr. ř., nebot? znalec byl v trestni? ve?ci pr?ibra?n a znalecky? u?kol byl znalci zada?n dr?i?ve, nez? mu bylo sde?leno obvine?ni?. Jedna? se tak o situaci, kterou je moz?né postavit naroven? judika?tu?m ze dne 16. 10. 2008, sp. zn.

I. U?S 1012/07 a Mantovanelli v. Francie, sti?z?nost c?. 21497/93. Rozhodnými skutečnostmi pro vypracování znaleckého posudku byly podle jeho názoru ty skutečnosti, ktere? odsouzeny? B. sde?lil v pr?i?pravne?m r?i?zeni? pr?ed zaha?jeni?m trestni?ho sti?ha?ni? a pr?i prove?rce na mi?ste? policejni?mu orga?nu a znalci. Dovolatel uva?di?, ačkoliv byl odsouzený B. slyšen u hlavního líčení, takže mu obhajoba mohla klást otázky, tak je zcela nepochybné, že podkladem pro vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy nebyly ty skutečnosti, které uvedl odsouzený B.

u hlavního líčení, nýbrž skutečnosti, které sdělil před zahájením trestního stíhání policejnímu orgánu a při prověrce na místě. Obviněný uvádí, že vzhledem ke skladbě shromážděných důkazů a způsobu, který orgány činné v trestním řízení zvolily k prokázání viny, je zcela nepochybné, že zásadním důkazem pro objasnění skutkové stránky věci byla výpověď odsouzeného B. před soudem, což je zřejmé i z toho, že tuto výpověď na první místo staví jak soud prvního, tak soud druhého stupně. Podle pr?esve?dc?eni? dovolatele je za dané situace rozhodnuti? o zami?tnuti? na?vrhu na provedeni? du?kazu znalecky?m zkouma?ni?m odsouzene?ho B., ke ktere?mu pr?istoupil soud prvni?ho stupne? a ktere? aproboval odvolaci? soud vadne? a neza?konne?, a to hned ze tr?i? zcela za?sadni?ch du?vodu? – výpověď odsouzeného B.

představuje jediný procesně použitelný důkaz, zami?tnuti?m na?vrhu na vyhotoveni? pr?edme?tne?ho znalecke?ho posudku představuje popření jeho obhajovacích práv, hodnocení věrohodnosti výpovědi B. je vadne? a nepr?ezkoumatelne?.

27. Stran zamítnutí návrhu na vyhotovené znaleckého posudku dovolatel uvádí, že mu byla odepr?ena pra?va vycha?zeji?ci? ze za?sad kontradiktornosti r?i?zeni? a rovnosti zbrani?. Zdůrazňuje, že ani on, ani jeho obha?jce neme?l moz?nost by?t pr?i?tomen vy?slechu odsouzene?ho B. v pr?i?pravne?m r?i?zeni?, kla?st mu ota?zky, sezna?mit se pr?i?mo se zpu?sobem jeho vy?pove?di a kontrolovat za?konnost prova?de?ne?ho u?konu. Stejně tak neměl moz?nost u?c?astnit se prove?rky na mi?ste? dne 17. 1. 2013, neme?l moz?nost kla?st odsouzene?mu B. pr?i tomto u?konu ota?zky, neme?l moz?nost pozorovat jak odsouzeny? B. komunikoval neverba?lne?. Neme?l moz?nost sezna?mit se s ti?m, jak na mi?ste? shromaz?d?oval poznatky pro svu?j znalecky? posudek znalec, neme?l rovněž moz?nost kontrolovat za?konnost prova?de?ne?ho u?konu, neme?l moz?nost pr?ipomi?nkovat ustanovene?ho znalce, jeho znalecký úkol a formulaci otázek, včetně možnosti nahlížet do podkladů, ze kterých znalce vycházel. Zami?tnuti? provedeni? pr?edme?tne?ho navrhovane?ho du?kazu pro nadbytec?nost podle názoru obviněného znemožnilo, aby byla v řízení dodržena rovnost zbraní a postup soudů nara?z?i? zcela za?sadni?m zpu?sobem na existenci jake?hokoliv pra?va na obhajobu, což je neza?konne?, nebot? ti?mto procesni?m rozhodnuti?m byly v r?i?zeni? porušeny zásady kontradiktornosti r?i?zeni? a rovnosti zbrani?.

28. Dovolatel dále uva?di?, z?e, a contrario k na?zoru odvolaci?ho soudu, ve věci existuji? vi?ce nez? du?vodne? pochybnosti o tom, z?e zami?tnuti? na?vrhu na provedeni? du?kazu pr?edme?tny?m znalecky?m posudkem je nespra?vne?. Soud prvni?ho stupne? a na?sledne? odvolaci? soud neshledaly z?a?dny? relevantni? du?vod, pro ktery? by me?l být odsouzený B. znalecky zkoumán. Soudy ovšem zcela opomne?ly pro u?c?ely hodnoceni? vy?pove?di odsouzene?ho B. a na?vrhu du?kazu pr?ihle?dnout ke skutec?nosti, z?e odsouzene?mu B. byla diagnostikova?na te?z?ka? porucha osobnosti. Vzhledem k tomu, z?e z?a?dny? z obecny?ch soudu? ve svy?ch rozhodnuti?ch tuto skutec?nost nehodnotil, neni? moz?ne? v tomto ohledu nami?tat nic jine?ho nez? nepr?ezkoumatelnost rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu.

29. Jde-li o logic?nost a koherentnost vy?pove?di odsouzene?ho B. v r?i?zeni? pr?ed soudem, poukazuje dovolatel na to, z?e odsouzeny? B. si na ve?ts?inu rozhodny?ch skutec?ností nepamatoval a vypovi?dal-li, tak vypovi?dal stroze, zmatene?, nelogicky, a pr?edevs?i?m v rozporu s ti?m, co uvedl ve sve? vy?pove?di z pr?i?pravne?ho r?i?zeni?. Dovolatel pak předestírá jednotlivé momenty výpovědi odsouzeného B. a části výpovědi sve?dka F. [správně F.], jenž rovněž vypovídal o jistém zvláštních chování tohoto odsouzeného. Dovolatel současně odkázal na na?lez U?stavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. U?S 733/01, který řeší otázku tzv. opomenutých důkazů.

30. Dovolatel zdůrazňuje, že za situace, kdy byla odsouzene?mu B. diagnostikova?na te?z?ka? porucha osobnosti a tento pr?ed soudem vypovi?dal zmatene?, nelogicky, v rozporu s ti?m, co uva?de?l ve sve? vy?pove?di v pr?i?pravne?m r?i?zeni? a v neposledni? r?ade? takte?z? znac?ne? vyhy?bave? nebo pr?i?mo odmi?tave?, jsou na mi?ste? konkre?tni? raciona?lni? du?vody, pro ktere? by me?la by?t zkouma?na minima?lne? objektivni? ve?rohodnost te?to osoby a jeji? schopnost vypovi?dat o proz?ite? uda?losti. Je tak pr?esve?dc?en o tom, z?e ve?rohodnost odsouzene?ho B. vzhledem k jeho zjis?te?ne?mu chorobne?mu dus?evni?mu stavu nebyla “bez du?vodny?ch pochybnosti? ove?r?ena“.

31. V souvislosti s du?kazem vy?pove?di? odsouzene?ho B. dovolatel upozorňuje na procesni? pochybeni?, ktere?ho se pr?i prova?de?ni? pr?edme?tne?ho du?kazu dopustil soud prvni?ho stupne?, a odvolaci? soud. Pr?i hlavni?m li?c?eni? dne 17. 12. 2015 pr?istoupil pr?edseda sena?tu soudu prvni?ho stupne? v ra?mci vy?slechu odsouzene?ho B. k pr?edestr?eni? c?i pr?ec?teni? jeho vy?pove?di z pr?i?pravne?ho r?i?zeni?, pr?estoz?e pro postup dle § 207 odst. 2 tr. ř. nebyly splne?ny podmi?nky. Jak vyply?va? ze zvukove? nahra?vky pr?edme?tne?ho hlavni?ho li?c?eni?, odsouzeny? B. vypovi?dal nesouvisle a zmatene?, skutkove? de?ni? nebyl schopen vysve?tlit, protoz?e si na okolnosti nepamatoval. Za te?to situace pr?istoupil pr?edseda sena?tu k pr?edestr?eni? vy?pove?di odsouzene?ho B. z pr?i?pravne?ho r?i?zeni? s ti?m, z?e v za?sade? poc?al s pomoci? te?chto informaci? odsouzene?mu B. vypoma?hat, aby si odsouzeny? B. vzpomne?l na okolnosti, ktere? v pr?i?pravne?m r?i?zeni? vypovi?dal. Dovolatel ma? za to, z?e shora popsany?m postupem dos?lo ze strany prvoinstanc?ni?ho soudu k podstatne?mu procesni?mu pochybeni?, ktere? mohlo mi?t vliv na obsah vy?pove?di odsouzene?ho B. coby jednoho z odsuzuji?ci?ch du?kazu?, neboť B. byly sde?leny informace, na ktere? si nemohl vzpomenout, nikoliv informace, ktere? by me?ly odstranit nastale? rozpory v jeho vy?pove?di. Dovolatel se dále domni?va?, z?e prvoinstanc?ni? soud se svy?m postupem dopustil nepr?i?pustne? ingerence do procesu dokazova?ni?, ktere? se pr?i?c?i? za?sade? bezprostr?ednosti trestni?ho r?i?zeni?, coz? do du?sledku mohlo mi?t podstatny? vliv na to, co odsouzeny? B. v r?i?zeni? pr?ed soudem vypove?de?l.

32. Právní názor odvolacího soudu, který reagoval na toto namítané pochybení ze strany soudu prvního stupně (odvolání obviněného F.) pak považuje za za?sadni? omyl, ktery? se jiz? pr?i?mo na elementa?rni? u?stavni? u?rovni doty?ka? podstaty trestni?ho procesu a pr?edpisu? ver?ejne?ho pra?va obecne?. Pr?ezkouma?vany? procesni? postup soudu prvni?ho stupne?, a to jes?te? v trestni?m r?i?zeni?, neni? moz?ne? validovat a zdu?vodnit ti?m, z?e za?kon takovy? postup nevyluc?uje. Dovolatel je pr?esve?dc?en o tom, z?e ti?mto pra?vni?m pokleskem odvolaci?ho soudu by se me?l Nejvys?s?i? soud podrobne? zaby?vat.

33. Dále se obviněný vyjadřuje k přezkoumatelnosti usnesení odvolacího soudu, přičemž odkazuje a cituje judika?t U?stavni?ho soudu sp. zn.

IV. U?S 219/03. Dovolatel uvádí, že nabyl dojmu, z?e odvolaci? soud rezignoval na pr?ezkum skutkovy?ch okolnosti? ve?ci. Zdůrazňuje dvojinstanc?nost trestního řízení, přičemž má za to, že odvolaci?mu soudu na?lez?i? pravomoc v na?lez?ite? mi?r?e pr?ezkouma?vat jak zjis?te?ni? skutkova?, tak posouzeni? pra?vni?. Podle jeho názoru vyjádření odvolacího soudu v bodě 27 jeho rozhodnutí je nutno interpretovat tak, že soud druhého stupně si osobuje postavení Nejvyššího soudu. Současně akcentuje, že z?a?dne?mu z odsouzeny?ch nebylo umoz?ne?no, aby se za?konny?m zpu?sobem podi?leli na tvorbe? skutkove? stra?nky ve?ci a mohli ji? jaky?mkoliv zpu?sobem ovlivnit a jediny?, ve ve?ci velmi du?lez?ity? a relevantni? du?kaz, byl soudem prvni?ho stupne? zami?tnut. Poukazuje na to,

jaky?m zpu?sobem soud druhe?ho stupne? (ne)pr?ezkouma?val skutkova? hodnoceni? soudu, pokud jde o neve?rohodnost vy?pove?di? odsouzeny?ch, konkre?tne? odsouzene?ho F., H., M. a T. Napadene? rozhodnuti? ohledne? za?ve?ru o (ne)ve?rohodnosti vy?pove?di? shora uvedeny?ch odsouzeny?ch, ktere? stoji? v konfliktu s vy?pove?di? odsouzene?ho B., neuva?di? zhola nic. Dovolatel dopln?uje, z?e v podobne?m duchu upozorn?uje i na nepr?ezkoumatelnost meritorni?ho rozhodnuti? soudu prvni?ho stupne?. Odvola?va?-li se soud prvni?ho stupne? na kontext citovany?ch du?kazu?, lze jen te?z?ko povaz?ovat toto vysve?tleni? za pr?ezkoumatelne?.

Jednak neni? vu?bec zr?ejme?, jak velky? soubor du?kazu? ma? soud prvni?ho stupne? na mysli, zda se tento ty?ka? vs?ech odsouzeny?ch, jednak pr?edme?tne? vyja?dr?eni? neni? v z?a?dne? forme? vy?kladu “u?vahou, kterou se soud prvni?ho stupne? pr?i hodnoceni? pr?edme?tny?ch du?kazu? r?i?dil“. Rovněž nami?ta? nepr?ezkoumatelnost i z du?vodu toho, z?e obsah napadene?ho rozhodnuti? je v jeho rozhodne? c?a?sti pouhy?m vy?tahem relevantni?ch ustanoveni? trestni?ho r?a?du bez konkre?tni? vztahu a aplikaci k r?es?ene? ve?ci a v neposledni? r?ade? pak zcela nepr?ezkoumatelne? pra?vni? rezoluce nebo k za?konnosti a procesni? pouz?itelnosti du?kazu prove?rkou na mi?ste?.

Takovy? pr?i?stup odvolaci? soudu k pr?ezkumu rozhodnuti? soudu prvni?ho stupne? podle jeho pr?esve?dc?eni neni? souladny? ani s podstatou § 134 odst. 2 tr. ř. ani s relevantni? judikaturou. Pro dovolatele a jeho obhajobu je tak v za?sade? nemoz?ne?, aby mohli sledovat jake?koliv konkre?tni? mys?lenkove? pochody odvolaci?ho soudu, nebot? z hlediska u?vah tohoto soudu disponuji? pouze vy?sledkem, a nikoliv zada?ni?m a vstupni?mi hodnotami, ktere? zu?sta?vaji? skryte?. Obviněný se proto nemu?z?e ztotoz?nit s ti?m, z?e odvolaci? soud se v podstatne? c?a?sti sve?ho odu?vodne?ni? uchy?lil k odkazova?ni? na cele? dlouhe? state? meritorni?ho rozhodnuti? soudu prvni? stupne? bez vlastni?ch u?vah a reakcí na argumentaci odvolatelu?, přičemž odkazuje na judika?t U?stavni?ho soudu sp. zn.

II. U?S 1842/12 a dopln?uje, z?e odu?vodne?ni? rozhodnuti? odvolacího soudu z?a?dne? vlastni? nosne?

34. V napadeném rozhodnutí obviněný spatřuje vy?znamne? pra?vni? omyly, ktere? vrhaji? rea?lne? a opodstatne?ne? pochybnosti o tom, zda, jak a v jake?m rozsahu odvolaci? soud zkoumal meritorni? rozhodnuti? soudu prvni?ho stupne?, přičemž odkazuje na bod 2 rozhodnutí soudu druhého stupně a § 263 odst. 7 tr. ř. Nesouhlasí se závěry soudu druhého stupně, že soud prvni?ho stupne? opomne?l v pr?i?pade? pra?vni?ho posouzeni? skutku? zohlednit, z?e odsouzeni? jednali protipra?vne? s rozmyslem a po pr?edchozi?m uva?z?eni?. Za?ve?rem dovola?ni? shrnul shora uvedenou rozsa?hlou argumentaci do dovolaci?ch du?vodu? definovany?ch dle § 265b odst. 1 tr. ř. (shrnutí na další 4 strany), kdy jednotlivé námitky podřazuje pod jednotlivé dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a které podrobně rozvedl k předchozích částech svého dovolání.

35. Ve vztahu k dovolaci?mu du?vodu podle § 265b odst. 1 pi?sm. m) tr. ř. a argumentuje tím, z?e odvolaci? soud neopra?vne?ne? zami?tl r?a?dny? opravny? prostr?edek proti meritorni?mu rozhodnuti? soudu prvni?ho stupne?, pr?estoz?e byly v r?i?zeni? soudu prvni?ho stupne? da?ny du?vody dovola?ni? uvedene? v § 265b odst. 1 pi?sm. g) a h) tr. ř., a to pro kaz?dou vadu r?i?zeni? c?i vadu meritorni?ho rozhodnuti? soudu prvni?ho stupne?.

36. Vzhledem uváděným skutečnostem dovolatel závěrem navrhuje, aby dovolaci? soud napadene? rozhodnuti? dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrus?il, včetně meritorni? rozhodnuti? soudu prvni?ho stupne?, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pr?ika?zal soudu prvni?ho stupne?, aby ve?c v potr?ebne?m rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265s odst. 1 tr. ř. požaduje, aby Nejvyšší soud soudu prvni?ho stupne? pr?ika?zal, aby provedl na?vrh du?kazu znalecky?m posudkem z oboru psychiatrie k posouzeni? osoby odsouzene?ho B. V případě, že vyjde najevo, že je odsouzený B. nevěrohodný, je pak na místě, aby byla provedena opětovně prověrka na místě a následně vypracován nový znalecký posudek z oboru dopravy.

37. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 5. 1. 2023, sp. zn. 1 NZO 1038/2022, nejprve zrekapituloval namítané dovolací důvody a poté předestřel, že obvinění M. a H. výslovně označili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., avšak slovně uvedli obsah dovolacích důvodů podle písm. g), m) citovaného ustanovení – v případě m) ovšem s nyní již neplatným odkazem na dovolací důvody „a) až k)“ namísto „a) až l)“. Po shrnutí dovolací argumentace státní zástupce považuje podaná dovolání za opakování obhajoby, kterou uplatnili obvinění již před nalézacím soudem a kterou shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Podle státního zástupce se s těmito námitkami vypořádaly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích, a proto odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně (viz body 18–23) a na usnesení odvolacího soudu (body 9–29), když s argumentací soudů se ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje.

38. Státní zástupce ovšem přesto v prvé řadě považuje za vhodné vypořádat se s otázkou použitelnosti důkazů opatřených orgány činnými v trestním řízení před zahájením trestního stíhání dovolatelů. Nejprve stran dovolatele M. a jeho námitky procesně nepoužitelných důkazů (prověrka na místě, znalecký posudek) uvádí, že tento v rámci své argumentace zvolil judikáty dílem nepřiléhavé, které navíc nezařadil do celkového kontextu dostupné judikatury – opomněl, jakým způsobem se pohled na kontradiktornost v trestním řízení vyvíjel a jaké právní názory se nakonec v této oblasti ustálily.

Předkládané judikáty navíc vykládá bez ohledu na jejich přesný obsah a na zvláštní skutkové okolnosti jednotlivých věcí. Stejně nepřesně vykládá i odborný článek JUDr. Muláka, Ph.D., když podle tohoto je kontradiktornost řízení spojována zejména s řízením před soudem. Zdůrazňuje, že tím, kdo získává důkazy jsou orgány činné v trestním řízení. V přípravném řízení a v zásadě neveřejné části trestního řízení je pánem procesu státní zástupce. Aniž by tento měl rovnocennou protistranu – dalšího „pána procesu“ na straně obhajoby.

Teprve v řízení před soudem se státní zástupce stává pouhou stranou trestního řízení. Zachování kontradiktornosti trestního řízení se tak zpravidla plně projeví až v řízení před soudem. Pouze pokud by bylo třeba opřít rozhodnutí soudu o nějaký důkaz provedený mimo řízení před soudem, je nezbytné, aby se zásada kontradiktornosti uplatnila i v přípravném řízení – typicky při již neopakovaných výpovědích dětských obětí sexuálního násilí.

39. Za zcela nepřiléhavý státní zástupce považuje odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 346/01, když v této věci si znalec opatřil podklady k vydání posudku před vydáním usnesení o svém přibrání a posudek vypracoval před zahájením trestního stíhání. Tím se liší předmětná věc od věci dovolatelů, ve které byl znalecký posudek vypracován až po zahájení trestního stíhání. Nadto poukazuje na novelu trestního řádu účinnou od 1. 1. 2002, kterou bylo do citovaného předpisu zavedeno nové ustanovení § 158 odst. 3 písm. b), d), podle něhož je nově možno opatřovat před zahájením trestního stíhání odborná vyjádření, znalecké posudky a provádět „ohledání věci a místa činu“.

Stejnou novelou byla také definována povaha a podstata prověrky na místě, kterou nauka nepovažuje za úkon proveditelný pouze po zahájení trestního stíhání. Odkazuje i na komentář trestního řádu, podle něhož se protokol o prověrce na místě považuje za listinný důkaz, přičemž zdůrazňuje, že nalézací soud postupoval podle § 213 odst. 2 tr. ř., když přečetl mimo jiné také „protokol o prověrce na místě“. Dovolatel M. sice přítomen u tohoto hlavního líčení nebyl, ovšem byl přítomen jeho obhájce. K odkazu na rozhodnutí ve věci sp. zn. III.

ÚS 346/01 poznamenává, že trestní řízení v ní probíhalo před 6. 3. 2001 a tedy před shora zmíněnou novelou, takže předmětný nález tedy reaguje na procesní postup podle odlišné právní úpravy. Dále se vyjádřil k nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 1012/07, kdy povaha daného řízení je natolik vzdálená povaze přípravného řízení trestního, že je tento judikát jen obtížně použitelný v dovolatelově věci. Ve vztahu k poukazovanému rozsudku ESLP ze dne 18. 3. 1997, č. 21497/93, ve věci Mantovanelli proti Francii se pro změnu jednalo o řízení správní.

ESLP považoval za podstatné nikoliv to, zda byla či nebyla zachována kontradiktornost řízení, ale jen to, „zda řízení jako celek – včetně způsobu, jakým byly přijaty důkazy – mělo spravedlivý charakter“. Ve vztahu k poukazovanému usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 809/2009 ze dne 12. 8. 2009 připomíná závěry Nejvyššího soudu, který nepovažoval prověrku výpovědi za neodkladný úkon jen vzhledem k tomu, že prověřovaná výpověď takovým neodkladným úkonem nebyla. Jednalo se o specifickou situaci odlišnou od věci dovolatelů.

Současně státní zástupce rozvádí i judikaturu, která se týká procesní použitelnosti důkazů opatřených v meziobdobí různě stíhaných obviněných. V tomto směru zdůrazňuje, že odsouzený B. spoluobviněné i v rámci hlavního líčení usvědčoval, byť mu oživili paměť čtením výpovědi, která kontradiktorně provedena nebyla. Za rozhodující ovšem považuje, že se tak stalo v rámci hlavního líčení a spoluobvinění měli možnost na všechna tvrzení obviněného reagovat, čehož také využili.

Podle státního zástupce lze tedy uzavřít, že kontradiktornost řízení je spojena s řízením před soudem a v přípravném řízení se projeví jen potud, pokud mají být výsledky přípravného řízení přímo užity soudem k usvědčení obviněného a výpověď dříve stíhaného musí být zopakovaná po zahájení trestního stíhání ostatních spoluobviněných, nejpozději u hlavního líčení. Nakonec postup soudu prvního stupně stran odsouzeného B. dovolatel M. akceptoval, když brojil toliko proti čtení protokolu o prověrce na místě a opatření znaleckého posudku před zahájením trestního stíhání. Státní zástupce považuje za podstatné, že tyto námitky odpovídají druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem jsou zjevně neopodstatněné.

40. Státní zástupce se vyjádřil i k otázce věrohodnosti odsouzeného B. a k tomu, zda bylo či nebylo nutno jeho případné znalecké zkoumání. Zdůrazňuje, že otázka věrohodnosti určité osoby je soudem posuzována při přímém kontaktu s touto vyslýchanou osobou. Zpětně je pak možno posoudit již jen, zda se soudy touto věrohodností zabývaly a zda svůj postup odůvodnily logickými závěry. V dané věci se soudy obou stupňů otázkou věrohodnosti odsouzeného B. zabývaly, konkrétně nalézací soud v bodě 23 svého rozsudku, a to způsobem který není možno označit jako zjevně rozporný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Státní zástupce připouští, že na jedné straně je patrno, že odsouzený B., jakožto osoba opakovaně trestaná, usvědčuje svou výpovědí ostatní obviněné, osoby dosud netrestané. Pokud jej však nalézací soud po podrobném výslechu a při osobním kontaktu nakonec považoval za osobu vypovídající pravdu, v dovolacím řízení je velmi obtížné zpětně takový závěr revidovat. Pak nelze dovodit ani zjevný rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. Ústavní rozměr vytýkaných vad stran odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně státní zástupce neshledává a dodává, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. je dovolání přípustné jen proti důvodům rozhodnutí.

41. Ve vztahu k dovolání dovolatelů M. a H. předně uvádí, že stran věrohodnosti odsouzeného B. se již vyjádřil shora. K biologickým stopám obviněného H. na airbagu vozidla BMW se soud prvního stupně vyjádřil v bodě 18 svého rozhodnutí. Připouští, že v odůvodnění svých rozhodnutí se soudy nevypořádaly s lékařskou zprávu ze dne 20. 7. 2012 o ošetření obviněného H. po nehodě předmětného BMW. Ze zprávy má být patrno, že s vozidlem havaroval obviněný H. (který se k této otázce více než 7 let nevyjadřoval) a nikoliv obviněný B.

(který se od počátku k řízení vozidla doznával). Z hlediska dovolání považuje za podstatné, zda se tento zjevný rozpor mezi skutkovým zjištěním (že řídil obviněný B.) a obsahem předmětné lékařské zprávy, a nakonec i analýzy DNA (že se při nehodě zranil obviněný H.) týká skutkového zjištění, které je ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. „určující pro naplnění znaků trestného činu“. Státní zástupce má za to, že netýká. K tomu připomíná výrok o vině – relevantní část skutkové věty. Za daného důkazního stavu je pro naplnění znaků podvodu vůči poškozené pojišťovně nerozhodné, zda vozidlo řídil obviněný H.

nebo obviněný B. nebo kdokoliv z ostatních pachatelů. Pojistné plnění bylo ve všech těchto variantách vyloučeno tím, že se jednalo o událost pachateli úmyslně vyvolanou a nikoliv nahodilou. Tvrzení obviněného H., že vozidlo sám řídil prospívá obviněnému B., který však dovolání nepodal. Vůči dovolateli M. je neutrální. Vůči samotnému dovolateli H. se však jedná o tvrzení jeho postavení spíše zhoršující, neboť dovolatel tvrdí, že vozidlo sám řídil, aniž by se ve svém dovolání blíže zabýval podstatou věci – že se jednalo o nehodu zinscenovanou za účelem vylákání pojistného plnění.

Státní zástupce tedy uzavírá, že v této části tedy dovolání obou dovolatelů odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však zjevně neopodstatněné. Stran námitky předestření obžaloby při výpovědi B., konstatuje, že každému obviněnému nutně musí být znám obsah obžaloby a případné předestření obžaloby soudem slouží spíše k naplnění jeho obhajovacích práv – aby si uvědomil, co je mu kladeno za vinu a snadněji zformuloval svou obhajobu. Ze své podstaty tak popsaným postup soudu nemohl být vadný.

K neprovedení vyšetření duševního stavu B. se již státní zástupce vyjádřil a v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné.

42. Ohledně argumentace dovolatelů, že soud při posouzení jejich viny vyšel z poznatků informátora, aniž by k tomu u hlavního líčení provedl nějaký důkaz, uvádí, že z odůvodnění bodu 18 rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že poznatky od informátora byly pouhým podkladem pro opatření odposlechů a že teprve odposlechy byly oním důkazem o vině obviněných. Za dané situace není zřejmé, proč by měl být zjišťován či vyslýchám onen informátor a co by se na důkazní situaci změnilo, pokud by byl tímto informátorem například přímo obviněný B.

Poznatky od informátora zjevně nebyly důkazem užitým proti dovolatelům. Nezadokumentování operativně pátracích prostředků policie pak podle jeho názoru nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. K prověrce na místě, tedy že byla nezákonným a procesně nepoužitelným důkazem pro posouzení viny dovolatele odkazuje na shora uvedené vyjádření k obdobné námitce dovolatele M. Z hlediska dovolacích důvodů je zřejmé, že dovolání dovolatelů H. a M. dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem jsou zjevně neopodstatněná.

43. Ohledně námitek obviněného F., který brojil proti věrohodnosti obviněného B. a proti zamítnutí důkazního návrhu na jeho znalecké zkoumání a odkazu na biologické stopy na airbagu BMW, tak konstatuje, že k obdobným námitkám ostatních dovolatelů se již vyjádřil shora s tím, že tyto jsou zjevně neopodstatněné. Stran procesně nepoužitelných odposlechů státní zástupce považuje za podstatné, že státní zástupce v odůvodnění svého návrhu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. V 22/2012, výslovně uvedl, že trestná činnost je takového charakteru, že její prokázání bez operativně pátracích prostředků včetně odposlechu „se jeví jako nemožné“. Soudce do odůvodnění svého příkazu z téhož dne již uvedenou formulaci nepřevzal, když uvedl jen, že odposlechem „lze zdokumentovat trestnou činnost“. Jedná se o ryze formální vadu, přičemž státní zástupce poukazuje například na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, a týká se mj. formálních náležitostí příkazu k domovní prohlídce. Podstatné jsou tedy důvody věcné – legitimita nařízených odposlechů. Ustálenost judikatury Nejvyššího soudu v této otázce je zřejmá například z odůvodnění usnesení uvedeného soudu ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 4 Pzo 8/2022. Dovolatel si navíc podle názoru státního zástupce poněkud protiřečí, když má za to, že výslech „by navíc vyřešil i zjevně (a nejspíš vědomě) nepravdivé údaje, které tento informátor poskytl“. Dovolatel zde na jedné straně tvrdí, že informátor policii patrně úmyslně lže. K prověření a odhalení těchto lží navrhuje vyslechnout právě zmíněného informátora. Namísto zjištění, o čem podezřelé osoby skutečně hovoří, navrhuje dovolatel, aby informátor zopakoval své lži. Takový postup se jeví jako nelogický – zjevně nemůže vést k zamýšlenému cíli. Dovolatel tímto návrhem nevědomky dokládá, že odposlech byl jedinou reálnou v úvahu přicházející metodou, jak ověřit pravdivost tvrzení informátora. Žádnou jinou rozumnou možnost nepředložil. Věcné důvody k nařízení odposlechu tak dle mínění státního zástupce byly splněny a shora popsaná absence odůvodnění jeho nenahraditelnosti je jen formální vadou bez vlivu na procesní použitelnost tohoto důkazu, proto státní zástupce považuje námitky tohoto dovolatele neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů.

44. Závěrem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání všech čtyř dovolatelů odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání

45. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

46. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými, naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

47. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

48. Nejvyšší soud připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

49. Z podaných dovolání obviněných je patrné, že všichni uplatňují dovolací důvod podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř., když obvinění M. H. a M. M. uplatňují i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ovšem nesprávně odkazují na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021]. Obviněný L. M. uplatňuje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., ale i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

50. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jinak řečeno, skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18.

11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.

12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013) než soudy nižších stupňů. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu, který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.

6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soud.

51. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a

je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

52. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

53. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [mylně obviněným H. a M. označeným jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] je dán v případech, kdy je dána existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až písm. h) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až písm. l) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až písm. l) tr. ř. Obvinění jej uplatnili v jeho druhé alternativě.

54. Na základě shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaných dovolání, když je třeba zároveň zdůraznit, že obvinění uplatňují v rámci podaných dovolání v rozhodující míře totožné či obdobné námitky.

1. Dovolatel F.

55. Dovolatel D. F. uplatnil, jak již bylo konstatováno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podstata dovolací argumentace obviněného spočívá v tom, že tento nesouhlasí s postupem soudů nižších stupňů, které zamítly jeho návrh, ale i ostatních dovolatelů, na přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie ke znaleckému zkoumání duševního stavu odsouzeného B., přestože soudy vycházely při formulování výroku o jeho vině zejména z výpovědi tohoto odsouzeného B., jehož výpověď považovaly za věrohodnou. Dále namítá, že výrok o vině je založen na procesně nepoužitelných důkazech, konkrétně zmiňuje povolené odposlechy ke skutku pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tyto námitky lze podřadit pod zvolený dovolací důvod v jeho druhé a třetí alternativě, když obviněný namítá jednak existenci procesně nepoužitelných důkazů a jednak nedůvodné neprovedení všech požadovaných důkazů.

56. Nejvyšší soud nejprve považoval za vhodné předestřít obecná východiska týkající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl.

36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 08.

11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013, usnesení nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2019, sp. zn. 4 Tdo 843/2019), přičemž svůj postup dostatečným způsobem zdůvodnily.

57. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněné ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu

odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

58. Z pohledu těchto prezentovaných závěrů je předně nezbytné zdůraznit, že soudy nižších stupňů se návrhem dovolatele, ale i ostatních dovolatelů ohledně požadavku na znalecké zkoumání odsouzeného B. zabývaly, tedy neignorovaly ho (viz bod 23 rozsudku soudu prvního stupně, body 13 a 23 usnesení odvolacího soudu) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy odkazuje. Bez ohledu na tento závěr, z pohledu námitek dovolatele je nutno zdůraznit některé skutečnosti. Především je třeba uvést, že odsouzený B.

na rozdíl od ostatních spoluobviněných, aniž by jim tato skutečnost byla kladena k tíží, v rámci přípravného řízení po zahájení trestního stíhání k věci podrobně vypovídal. Tohoto výslechu se obhájci obviněného ani ostatní spoluobvinění nezúčastnili, neboť tento byl realizován po zahájení trestního stíhání proti odsouzenému B., když vůči spoluobviněným bylo zahájeno trestní stíhání s jistou časovou prodlevou, byť minimální, přičemž v přípravném řízení ani obhájce dovolatele, ale ani obhájci ostatních spoluobviněných, nepožádali o zopakování tohoto výslechu.

Následně odsouzený B. k věci vypovídal v rámci hlavního líčení. Lze připustit, že soud prvního stupně musel vzhledem k určitým nejasnostem ve výpovědi odsouzeného B. mu postupem podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečíst určité části jeho výpovědi z přípravného řízení k odstranění určitých nejasností (např. k tomu, kdo ho na místo fingované dopravní nehody dovezl). Není ovšem pochyb o tom, že odsouzený B. svoji výpověď z přípravného řízení fakticky zopakoval u hlavního líčení, byť poněkud stručněji (viz zvukový záznam), když si toliko některé skutečnosti nepamatoval či nebyl schopen vybavit či se v určitých podrobnostech jeho výpověď u hlavního líčení rozcházela s jeho výpovědi z přípravného řízení, popř. mu nebyl zcela zřejmý smysl položené otázky, takže otázka musela být přeformulovaná či blíže objasněna.

Nejvyšší soud si je rovněž vědom toho, že soud prvního stupně při postupu podle § 207 odst. 2 tr. ř., uvedl, že odsouzenému předestírá jeho výpověď z přípravného řízení, ovšem fakticky mu jeho výpověď přečetl, což nakonec i soud prvního stupně sdělil obhájcům ostatních obviněných (viz blíže zvukový záznam). Z pohledu námitek dovolatele je třeba uvést, že skutečnost, že si odsouzený B. již nebyl schopen určité podrobnosti vybavit či se v jistých detailech odchyloval od své výpovědi z přípravného řízení považoval soud prvního stupně za akceptovatelnou vzhledem k odstupu času mezi spácháním skutku a výpovědí odsouzeného B.

u hlavního líčení (více než tři roky). Tedy soud prvního stupně na tyto na určité nejasnosti a nepřesnosti ve výpovědi odsouzeného B. u hlavního líčení reagoval a vzal je při posuzování věrohodnosti jeho výpovědi řádně v úvahu. Nejvyšší soud pak považuje tento závěr soudu prvního stupně za logický.

59. Z pohledu tvrzení obviněného, že pochybnosti o duševním stavu odsouzeného B. vyvolala skutečnost, jak jeho osobu hodnotil svědek F. a skutečnost, že odsouzený B. je poživatelem invalidního důchodu (byla u něho diagnostikována těžká porucha osobnosti) a v minulosti požíval návykové látky (drogy) a měl úraz hlavy (2006), je nutno především zdůraznit, že samotná skutečnost, že odsouzený B. je invalidní důchodce nemůže vést k závěru o nutnosti jeho znaleckého zkoumání. Pokud by byla přijata tato premisa, znamenalo by to, že každá osoba, které má určité problémy s duševním stavem by musela být automaticky v rámci řízení před soudem znalecky zkoumána.

Takový závěr ovšem neplatí. Je tomu tak proto, že samotná skutečnost, že určitá osoba se v minulosti léčila pro duševní poruchu či trpěla v minulosti určitou duševní poruchou sama o sobě nemůže vést automaticky k závěru o nutnosti znaleckého zkoumání takové osoby, pokud tato informace není spojena s nějakou další skutečností, která vyvolává důvodné pochybnosti o duševním stavu takové osoby. Z pohledu námitek obviněného je třeba ještě uvést, že porucha osobnosti není duševní nemoc, jedná se o osobnostní poruchu, představující soubor trvalých povahových odchylek vytvářejících disharmonickou nebo zvýrazněnou osobnost, u nichž jsou některé její složky příliš zdůrazněny a jiné potlačeny.

Nejedná se o duševní onemocnění, osoba mající tuto diagnózu si uvědomuje realitu. Zde je třeba akcentovat, že z protokolu o hlavním líčení (primárně ze zvukového záznamu) je zřejmé, že odsouzený přes jisté nepřesnosti ve své výpovědi u hlavního líčení byl při svém výslechu zcela orientován, schopen se vyjadřovat. Skutečnost, že mu bylo toliko nutno některé položené otázky blíže objasnit či jinak formulovat, popř. že si některé okolnosti již nepamatoval či nebyl schopen přesně vybavit, sama o sobě nemůže vést k závěru, že by jeho vystupování u hlavního líčení vzbuzovalo pochybnosti o jeho duševním stavu.

Pokud obviněný poukazuje na výpověď svědka F., tak je třeba akcentovat, že soud druhého stupně se s výpovědí tohoto svědka výslovně z pohledu požadavku na doplnění dokazování o znalecké zkoumání odsouzeného B. zabýval, takže i obsah výpovědi tohoto svědka při posuzování oprávněnosti návrhu na doplnění dokazování zvažoval. I Nejvyšší soud se ztotožňuje s tím, že výpověď tohoto svědka se jeví značně subjektivní, když nelze vyloučit ani jisté ovlivnění osoby tohoto svědka (např. jeho vztahem k odsouzenému B.), když navíc svědek vypovídal ve věci velmi obecně, přičemž svědek ani nemá nějaké vzdělání v oblasti lékařství.

Ve vztahu k námitce obviněného, že soudy nižších stupňů nijak nezdůvodnily neprovedení požadovaného důkazu – výslechu svědkyně V. B., jenž měla vypovídat o vztahu odsouzeného B. k jeho osobě (na podkladě výpovědi této svědkyně chtěl obviněný podpořit nutnost znaleckého zkoumání odsouzeného B.) je třeba uvést následující. Nejvyšší soud musí skutečně připustit, že obviněný předložil prostřednictvím své obhájkyně čestné prohlášení V. B. (viz č. l. 1267), na jehož podkladě návrh výslech jmenované (viz hlavní líčení dne 23.

5.

2017), ovšem podmiňujícím způsobem. Soud prvního stupně ohledně výslechu této svědkyně v rámci hlavního líčení nijak nerozhodl. Zde je třeba poukázat i na skutečnost, že od hlavního líčení dne 23. 5. 2017 bylo nařízeno několik hlavních líčení, když soud ve věci rozhodl až dne 15. 6. 2021. Nejvyšší soud ovšem z pohledu argumentace obviněného považuje za rozhodující, že není pochyb o tom, že obhajoba posléze před ukončením dokazování před soudem prvního stupně výslovně prohlásila, že nemá již další důkazní návrhy, takže na výslechu této svědkyně již netrvala (viz č. l. 1777), tedy od tohoto důkazního návrhu obhajoba ustoupila, když provedení tohoto výslechu nebylo navrhováno ani v rámci odvolacího řízení. Za takové situace se nemůže jednat o případ tzv. opomenutého důkazu ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu.

60. Nejvyšší soud ještě považuje za vhodné uvést, že samotná skutečnost, že odsouzený B. byl v minulosti trestně stíhán a odsouzen nemůže vést automaticky k závěru o jeho nevěrohodnosti a nutnosti znaleckého zkoumání jeho osoby, neboť takový závěr by znamenal, že osoba, která má jistou trestní minulost je vždy nevěrohodná. Lze připustit, že trestní minulost spoluobviněného, popř. svědka může soud vzít v úvahu při zvažování nutnosti znaleckého zkoumání této osoby, ovšem nemůže to být jediným kritériem.

Je nezbytné hodnotit všechny zjištěné skutečnosti, včetně toho, zda taková osoba jeví známky nějaké duševní nemoci či poruchy, když nepochybně bude důležité i vlastní vystupování této osoby v řízení před soudem, kde si soud může udělat bezprostřední dojem z chování této osoby, což souvisí právě se zásadou ústnosti a bezprostřednosti (viz § 2 odst. 11, 12 tr. ř.). Z pohledu tohoto závěru je také nezbytné uvést, že odsouzený B. byl sice v minulosti trestně stíhán, ovšem vždy se jednalo o méně závažnou trestnou činnost, když odsouzený B.

nikdy nebyl odsouzen pro trestný čin křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku či pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 tr. zákoníku, když právě takové odsouzení by nepochybně mohlo vést k pochybnostem věrohodnosti tohoto odsouzeného. Z pohledu námitek obviněného, ale i ostatních spoluobviněných je nutno připomenout, že znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, nemůže nahradit hodnotící činnost soudu. Je tomu tak proto, že pouze soud je totiž oprávněn posoudit, nakolik konkrétní výpověď je pravdivá či nikoli.

Předmětným posudkem může být zjišťována pouze tzv. obecná věrohodnost určité osoby, když posudek má přitom jen omezený a podpůrný význam, přičemž nejde o přímý důkaz (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 714/2018).

61. Dovolatel dovozuje nutnost znaleckého zkoumání odsouzeného B. také na podkladě tvrzení, že věrohodnost tohoto odsouzeného snižuje obsah úředního záznamu sepsaného komisařem SKPV D. dne 1. 10. 2012, jenž měl od informátora zjistit informaci, že se připravuje fingovaná dopravní nehoda, kterou měl právě způsobit vozidlem Passat odsouzený B., což se prokazatelně nezakládalo na pravdě (vozidlo Passat bylo použito u skutku pod bodem II, u skutku pod bodem III měly být použity vozidla jiných značek).

Podle tvrzení obviněného tedy informace od informátora, pokud tímto informátorem nebyl právě odsouzený, snižuje jeho věrohodnost, když se nabízí, že tento informátor měl informace přímo od odsouzeného. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že úřední záznam sepsaný policejním komisařem na základě operativního šetření nemá de facto žádnou důkazní hodnotu, když se jedná o výsledek operativně taktického šetření (nejedná se o úřední záznam podle § 158 odst. 6 tr. ř). Tedy jedná se o jistý poznatek o tom, že může být páchaná určitá trestná činnost.

Primárně tento poznatek slouží k tomu, aby byly vytyčeny určité vyšetřovací verze, jejichž relevantnost musí být následně prověřována postupem podle § 158 odst. 3 tr. ř., včetně toho, že je možno na základě tohoto operativního šetření zvažovat i použití operativně pátracích prostředků podle § 158b tr. ř. či postup podle § 88 a § 88a tr. ř., které se svojí povahou blíží právě operativně pátracím prostředkům. Je zcela běžné, že informace získané od policejního informátora nemusí být přesné, tedy mohou být zkreslené, popř. i nepravdivé.

Tedy není vyloučeno, že po získání poznatku od informátora bude následně na základě šetření policie ČR zjištěno, že zjištěná informace se nezakládá na pravdě či je pravdivá jen určitým způsobem (např. že je sice páchaná trestná činnost, ale není prokázáno, že na této se podílí všechny osoby, o jejichž zapojení byla získána od informátora informace). Z pohledu tohoto závěru je nutno odmítnout námitku obviněného stran nutnosti znaleckého zkoumání odsouzeného B. vzhledem k tomu, že se při následujícím šetření Policie ČR nepotvrdila celá informace policejního informátora o páchání trestné činnosti, když ovšem není pochyb o tom, že část se jí potvrdila (viz bod III skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, když na trestné činnosti se měl právě podílet obviněný).

Tvrzení obviněného, že snad tímto informátorem mohl být právě odsouzený B., je ryze spekulativní, když pokud by byl skutečně tímto informátorem právě odsouzený, tak by bylo zcela logické, že se se snažil obviněného v předmětném období kontaktovat, což prokazatelně neučinil.

62. Pokud pak obviněný dovozuje existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, tedy naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tak je třeba zdůraznit, že obviněný jen vyslovuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, konkrétně odborného vyjádření z oboru genetika, když v případě skutku I nenalezli na airbagu DNA odsouzeného B., nýbrž DNA obviněného H. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně se s tímto důkazem, a jaké skutečnosti z něho vyplývají, v rámci hodnocení všech provedených důkazů zabýval a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho závěry týkající se skutkových závěrů stran skutku pod bodem I odkazuje (viz zejména bod 18 a dále body 19–20 rozsudku soudu prvního stupně).

Nad rámec tohoto závěru je nezbytné uvést, že přenos DNA závisí na určitých faktorech, takže nelze mít za to, že se vždy po určité osobě na místě najdou stopy DNA. Zde je třeba akcentovat, že samotný odsouzený vypověděl, že po nehodě nekrvácel, jen si zlomil dvě žebra. Navíc je jistým způsobem i logické, že na airbagu byla nalezla stopa DNA obviněného H., když tento měl vystupovat jako řidič havarovaného vozidla a z výpovědi odsouzeného B. se podává, že při fingování dopravní nehody bylo na místě více lidí, když výslovně zmiňuje, že se mělo jednat o dva bratry (obviněný H.

a M. jsou nevlastní bratři), přičemž jeden z nich měl vozidlo na místo přivést. Jeví se logické, že tímto mužem byl právě obviněný H., který měl předmětné vozidlo v době fingované dopravní nehody řídit, když přinejmenším si musel do vozidla sednout po nehodě, aby dodal zdání pravdivosti svému tvrzení o tom, že to byl on, kdo s vozidlem havaroval. K námitce obviněného, že odsouzený B. nehovořil o tom, že by po nehodě někdo manipuloval s airbagem, je třeba uvést, že z výpovědi odsouzeného je patrno, že poté, co záměrně s předmětným vozidlem havaroval, z místa odjel, takže se stěží mohl blíže vyjádřit k tomu, co se všechno po jeho odjezdu s vozidlem dělo nebo co činili ostatní spoluobvinění (např. odstraňování otisku prstů odsouzeného či zanechání na místě záměrných stop krve).

Navíc je třeba poukázat i na skutečnost, že k zajištění airbagu, na kterém se našlo DNA obviněného H. došlo i s určitým časovým odstupem (byl zajištěn až dne 16. 8.2012), takže k zajištění airbagu nedošlo ihned po dopravní nehodě, takže nelze vyloučit ani možnost přenosu DNA v čase od nehody do doby zajištění airbagu.

63. Nejvyšší soud považuje za vhodné v souvislosti s námitkami dovolatele týkajícími se věrohodnosti odsouzeného B. podotknout, že věrohodnost tohoto odsouzeného nakonec podporují i další provedené důkazy, na které poukazuje i soud prvního stupně (viz body 18–19 rozsudku soudu prvního stupně). Jedná se zejména o závěry znaleckého posudku z oboru doprava, včetně vyjádření znalce Ing. Řeháka u hlavního líčení, ale především záznam telekomunikačního provozu, který sice byl pořízen po spáchání skutků pod body I a II, když ovšem ze zachyceného telefonického hovoru mezi obviněnými H.

a M. je patrno, že tito se domlouvají o dalším postupu ohledně výpovědi před policií ohledně skutku pod bodem I, přičemž celý jejich rozhovor je velmi konspirativní, což by nemuseli učinit, pokud by se dopravní nehoda stala způsobem, jakým tvrdí tito obvinění. Právě tento pořízený odposlech a záznam telekomunikačního provozu významně podporuje věrohodnost výpovědi odsouzeného B. Nejvyšší soud si je vědom, že dovolatel, ale i ostatní spoluobvinění zpochybňují zákonnost těchto pořízených odposlechů, ovšem dovolací soud ani tyto námitky neshledal důvodné, jak bude rozvedeno dále.

64. Lze tedy uzavřít, že věc nestojí tak, že by výrok o vině ostatních spoluobviněných byl založen toliko a výlučně na výpovědi odsouzeného B., jak již bylo naznačeno. Současně je nutno vzít podpůrně v úvahu i skutečnost, že v dané věci nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by měl tento odsouzený zájem ostatní obviněné křivě obvinit. Lze připustit, že samotná tato argumentace by nemohla vést sama o sobě k závěru o věrohodnosti výpovědi odsouzeného B., pokud by skutečně nebyla spojena s dalšími podstatnými skutečnostmi (další důkazy podporující věrohodnost jeho výpovědi).

Při hodnocení věrohodnosti výpovědi odsouzeného B. je také nutno vzít v úvahu, že tento v době zahájení šetření předmětné trestné činnosti Policií ČR nijak v nahlášených fingovaných dopravních nehodách nefiguroval (např. jako účastník dopravní nehody nebo svědek), takže lze odmítnou, že by snad odsouzený měl tzv. zájem spáchání trestné činnosti tzv. hodit na někoho jiného. V tomto směru je třeba akcentovat, že odsouzený B. především usvědčuje sám sebe ze spáchání trestné činnosti, neboť není pochyb o tom, že bez jeho vlastní výpovědi by policejní orgán neměl dostatek podkladů pro sdělení obvinění především ve vztahu k jeho osobě, když odsouzený B.

nijak v dopravních nehodách, které měly být fingované oficiálně nevystupoval, takže policejní orgán ho neměl žádný důvod v okamžiku zahájení úkonů trestního řízení vůbec podezřívat z toho, že se na páchání trestné činnosti nějak podílel. Ze spáchání této trestné činnosti byli primárně podezření účastníci předmětných dopravních nehod, popř. osoby, které z dopravní nehody mohly mít nějaký finanční prospěch (např. majitelé vozidel, osoba, které vlastnila firmu, která měla opravy vozidel realizovat apod.), nikoliv odsouzený B.

Jinak řečeno, tím, že se odsouzený B. spáchání trestné činnosti doznal usvědčil především sám sebe, když pokud by byla shledána jeho výpověď nevěrohodná, tak by se nedopustili žádné trestné činnosti nejen spoluobvinění, ale zejména odsouzený B. Zároveň je třeba uvést, že o věrohodnosti výpovědi odsouzeného B. nakonec svědčí, že tento popsal takové okolnosti fingovaných dopravních nehod, které mohla znát jen osoba, která se na jejich fingování aktivně podílela např. konkrétní způsob nabourání vozidla.

V tomto směru nelze pominout, že popsaný způsob záměrného nabourání vozidel shledal znalec z oboru doprava odpovídající a možný. Zde je třeba zdůraznit, že odsouzený B. nemá žádné speciální vzdělání, takže lze jen stěží uvěřit tomu, že by tento byl schopen uvést takový způsob záměrného nabourání předmětných vozidel, aby to odpovídalo technické proveditelnosti. I tyto skutečnosti podporují závěr o věrohodnosti výpovědi odsouzeného B.

65. Jak již bylo konstatováno, obviněný dále zpochybňuje zákonnost pořízených odposlechů, které, se primárně vztahují ke skutku pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně, a které jak již bylo naznačeno, podporují i věrohodnost výpovědi odsouzeného B. obecně. Předně je třeba uvést, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný tvrdí, že ve věci existují nezákonné důkazy. Podle dovolatele totiž příkaz soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. V 14/2012, nesplňuje zákonné podmínky pro jeho vydání, zejména požadavek subsidiarity tohoto opatření.

66. Nejvyšší soud se proto uplatněnou argumentací zabýval a dospěl k závěru, že tato je neopodstatněná. Podle § 88 odst. 1 tr. ř. ve znění účinném v době vydání předmětného příkazu, bylo-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně

osm let, pro trestný čin pletichy v insolvenčním řízení podle § 226 tr. zákoníku, porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle § 248 odst. 1 písm. e) a odst. 2 až 4 tr. zákoníku, sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 tr. zákoníku, pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 tr. zákoníku, pletichy při veřejné dražbě podle § 258 tr. zákoníku, zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva, mohl být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené.

Odposlech a záznam telekomunikačního provozu provádí pro potřeby všech orgánů činných v trestním řízení Policie České republiky. Podle § 88 odst. 2 tr. ř. nařídit odposlech a záznam telekomunikačního provozu byl oprávněn předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musel být vydán písemně a musel být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vedlo trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavozovala mezinárodní smlouva.

V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musela být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud byla její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesměla být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musely být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují. Dovolatel fakticky namítá porušení zásady subsidiarity ve vztahu k vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.

Obecně je nutno podotknout, že formulací „nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené“ podle § 88 odst. 1 tr. ř. zákon právě vyjadřuje v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v § 2 odst. 4 tr. ř. tzv. subsidiaritu použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Jde o omezující podmínku nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu na případy, kdy nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo kdy by bylo jinak jeho dosažení ztížené.

Při nařízení

odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a jeho vlastním provádění tedy musí být tedy dán nejen důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, ale musí být také vždy pečlivě zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. sledování osob a věcí, výslech svědků, listinné důkazy apod., které jsou méně invazivní ve vztahu k základním právům a svobodám.

67. Z pohledu shora naznačených východisek je třeba především zdůraznit, že v době vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu (3. 10. 2012) bylo Policií ČR vedeno trestní řízení pro skutek, ve kterém bylo spatřováno spáchaní zločinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. a), c) tr. zákoníku, tedy jednalo se o trestný čin, za který byli pachatelé ohroženi trestem odnětí svobody od 2 do 8 let. Jednalo se tedy o trestný čin, ohledně kterého bylo možno vydat podle § 88 odst. 1 tr.

ř. příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Vlastnímu vydání příkazu ze strany soudce předcházel podnět policejního orgánu ze dne 1. 10. 2012 (viz č. l. 134) k vydání příkazu určený státnímu zástupci. V podnětu policejní orgán odkázal na informace, na základě kterých dospěl k závěru o podezření ze spáchání tohoto trestného činu (odkaz na získané informace od informátora ohledně fingované dopravní nehody BMW), když policejní orgán požádal o povolení odposlechu na 5 osob, včetně odsouzeného B., a to na dobu 2 měsíců.

V podnětu policejní orgán výslovně poukázal na skutečnosti, kterými si ověřil informace získané od informátora ohledně fingované nehody s autem BMW. Současně policejní orgán zdůraznil, že jiný způsob zjištění důkazů o páchání této trestné činnosti, než na základě povolených odposlechů, je velmi obtížný. Součástí návrhu policejního orgánu byla i kopie trestního spisu. Z návrhu státního zástupce na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. V 22/2012, je zřejmé, že tento předně omezil požadavek na tři osoby podezřelé, když vycházel z informací obsažených v podnětu policejního orgánů, přičemž odůvodnil dobu požadovaných odposlechů s akcentací na skutečnost, že doba požadovaných odposlechů je optimální pro zadokumentování trestné činnosti, včetně určení i dalších dosud neustanovených pachatelů.

Státní zástupce poukázal i na to, že prokázání předmětné trestné činnosti bez použití operativně pátracích prostředků a odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je nemožné.

68. Z vlastního příkazu soudce Okresního soudu v Děčíně ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. V 14/2012, pak bylo zjištěno, že tímto příkazem byl povolen odposlech jen třech obviněných, tehdy osob podezřelých, konkrétně obviněných H., F. a odsouzeného B., a to na dobu 2 měsíců. V odůvodnění příkazu bylo odkázáno na skutečnosti, které vyplynuly z dosud shromážděných důkazů a které podporovaly závěr o páchání trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.

zákoníku (pojistné za fingovanou nehodu BMW v té době dosud nebylo vyplaceno), když bylo poukázáno i na skutečnost, že podle informátora má dojít k další fingované nehodě. Podle soudce odposlechem bylo možno zadokumentovat předmětnou trestnou činnost, přičemž dobu povolených odposlechu považoval za odpovídající charakteru trestné činnosti, době jejího trvání a nutnosti ustanovit případné další spolupachatele. Soudce výslovně akcentoval, že použitím odposlechu nesmí být sledován jiný účel než získání skutečnosti důležitých pro trestní řízení a že musí dojí k omezení práv a svobod odposlouchávaných osob jen v nezbytné míře.

69. Obviněný zpochybňuje dodržení zásady přiměřenosti při povolování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, když tvrdí, že policejní orgán mohl informace o páchání trestné činnosti získat jiným vhodnějším způsobem, zejména výslechem informátora. Nejvyšší soud musí předně zdůraznit, že v dané věci není pochyb o tom, že již po spáchání skutku pod bodem I (tedy před vlastním vydáním příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu) měl policejní orgán vyšetřující předmětnou dopravní nehodu za to, že zajištěné stopy na místě dopravní nehody neodpovídají tvrzenému průběhu dopravní nehody účastníky (viz č. l.

532). Následně byly zjištěny určité informace od informátora Policie ČR týkající se jednak skutku pod bodem I a jednak připravovaného skutku pod bodem III (viz č. l. 547, 549). Z pohledu námitek obviněného je nezbytné uvést, že policejní orgán ještě před vlastním podáním návrhu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu provedl nezbytné šetření k prověření relevantnosti informací od informátora (viz podaný návrh policejního orgánu), když teprve poté byl z jeho strany podán podnět k vydání příkazu.

Následně státní zástupce podal soudu návrh na vydání příkazu. Lze tedy konstatovat, že policejní orgán před podáním podnětu k vydání příkazu provedl nezbytné potřebné šetření a teprve poté, co si ověřil relevantnost získaných informací a dostal se do jisté důkazní nouze, když zjištění dalších poznatků ohledně spáchané a připravované trestné činnosti nebylo možné jinými prostředky, požádal o vydání předmětného příkazu. Zde je nutno poukázat také na skutečnost, že v době podání podnětu ze strany policejního orgánu bylo již osobám podezřelým ze spáchání předmětné trestné činnosti nepochybně známo, že o věc se zajímá Policie ČR, když právě v rámci prověřování zjištěných poznatků o možném páchání trestné činnosti se strany obviněných byla již ve věci vyslechnuta majitelka vozidla BMW (přítelkyně jednoho z obviněných) a tato i předmětné auto vydala (viz č. l.

131), takže bylo zcela logické, že osoby podezřelé z páchání předmětné trestné činnosti vyvinou určitou snahu páchání zakrýt a zejména znemožnit a ztížit objasnění této trestné činnosti. Bylo možno logicky očekávat, že většina komunikace mezi těmito osobami podezřelými z páchání předmětné trestné činnosti bude probíhat skrytě právě prostřednictvím telefonů a podobným způsobem. Jinak řečeno, policejní orgán přistoupil k podání podnětu na vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v situaci, kdy fakticky vyčerpal všechny možnosti, jak v daném stadiu prověřit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, které vyžaduje určitý vyšší stupeň pravděpodobnosti, že byl spáchán určitý skutek a tento vykazuje znaky určitého trestného činu a jsou zde zřejmé důvody pro podezření, že skutku se dopustila určitá konkrétní osoba.

Navíc existovalo i důvodné podezření, že v páchání trestné činnosti je pokračováno.

70. Pokud obviněný namítá, že policejní orgán měl vyslechnout policejního informátora, když i určitým způsobem naznačuje, že není vyloučeno, že tímto byl právě odsouzený B., tak je třeba uvést následující. Obecně platí, že policejním informátorem se podle § 73 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR (dále jen „zákon o policii“) v platném znění, rozumí fyzická osoba, která poskytuje policii informace a služby takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena její spolupráce s policií. Informátorem se tedy rozumí fyzická osoba, která dovršila věk rozhodný pro vznik trestní odpovědnosti a která poskytuje příslušníkům Policie ČR informace nebo služby při předcházení trestným činům (§ 111 zákona o policii), při získávání poznatků o trestné činnosti (§ 69 zákona o policii), v souvislosti s trestním řízením a v souvislosti se zajišťováním krátkodobé ochrany osoby (§ 50 zákona o policii).

Informátor informace a služby poskytuje takovým způsobem, aby nebyla vyzrazena jeho spolupráce s Policií ČR. Fakticky se tedy řadí informátor mezi podpůrné operativě pátrací prostředky (blíže viz § 72 zákona o policii). Ze znění ustanovení § 73 zákona o policii lze dovodit, že informátor je osoba, jehož totožnost je utajena. Výslech takové osoby v trestním řízení nepřichází až na výjimečné případy v úvahu, což je dáno tím, že jednak je totožnost informátora utajena, ale především tím, že informátoři poskytují ve většině případů informace o skutečnostech, které se dozvěděli zprostředkovaně od dalších osob, takže sdělují skutečnosti, jejichž hodnověrnost je nezbytné následně ověřit dalšími důkazními prostředky.

Jen zcela výjimečně nelze skutečně vyloučit, aby informátor podle zákona o policii byl v trestním řízení vyslechnut, ovšem za předpokladu, že věc nelze náležitě objasnit jinými důkazními prostředky a informátor by byl schopen podat hodnověrné svědectví z toho pohledu, že bude vypovídat o tom, co vnímal vlastními smysly, tedy co viděl, slyšel apod. Zde je třeba akcentovat, že z úředního záznamu vyplývá, že informátor se neměl na vlastní trestní činnosti nijak podílet, takže se nejedná o shora naznačený případ.

Za takové situace nelze mít za to, že by výslechem informátora mohly být objasněny skutečnosti důležité pro trestní řízení. Proto lze mít za to, že zásada přiměřenosti při nařizování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byla v dané věci dodržena a respektována. Je tomu tak proto, že není pochyb o tom, že v daném okamžiku nebylo možno zjistit relevantní informace jiným méně intenzivním způsobem zasahujícím do základních práv a svobod osob podezřelých.