5 Tdo 108/2026

Judikát 5 Tdo 108/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:04.03.2026

Spisová značka:5 Tdo 108/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:5.TDO.108.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:E 5 Tdo 108/2026-13453

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný Petr Kendík proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. 8 To 63/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 4/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Petra Kendíka odmítá. Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

1. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 2 T 1/2024, podle § 314r odst. 4 tr. ř. schválil dohodu o vině a trestu sjednanou mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a spoluobviněnými Ing. Jaroslavem Hudcem a právnickou osobou – obchodní společností Speciální stavby Most, spol. s r. o. (dále i jen „Speciální stavby Most“), kteří byli uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „tr. zákoník“), a byl jim uložen peněžitý trest ve shodné výměře sedm milionů korun českých.

2. Obviněný Petr Kendík byl následně rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 1. 2025, sp. zn. 2 T 4/2023, uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku na zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Petr Kendík odvolání, které Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. 8 To 63/2025, podle § 256 tr. ř. zamítl.

4. Skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, se ve stručnosti dopustil tím, že s Ing. Jaroslavem Hudcem, jednatelem obchodní společnosti Speciální stavby Most, spol. s r. o., uzavřel dohodu, podle níž tato právnická osoba u obviněného Petra Kendíka, vystupujícího jako osoba samostatně výdělečně činná, objednávala plnění spočívající v dodávkách stavebního materiálu, pronájmu lešení, stavební techniky a lesnických pracích, přičemž obviněný Petr Kendík na tato tvrzená plnění pro Speciální stavby Most vystavoval daňové doklady (faktury), byť k těmto plněním fakticky nedošlo.

Ing. Jaroslav Hudec, Speciální stavby Most a obviněný Petr Kendík byli přitom od počátku srozuměni s tím, že k fakturovaným plněním nedojde. Uvedeného jednání se dopustili v úmyslu snížit výši daňové povinnosti k dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) u plátce této daně Speciální stavby Most, a to tak, že Ing. Jaroslav Hudec do přiznání k DPH tohoto daňového subjektu v úmyslu minimalizovat její daňovou povinnost, případně dosáhnout nadměrného odpočtu ke škodě českého státu, zavedl faktury výstavce obviněného Petra Kendíka.

Faktury za fiktivní plnění tímto způsobem zavedl za zdaňovacího období ledna 2014 až prosince 2015 fakturami konkretizovanými v rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku čehož byla Česká republika, zastoupená správcem daně – Finančním úřadem pro Ústecký kraj, Územní pracoviště Most, neoprávněně zkrácena na DPH o částku v celkové výši 41 419 478,54 Kč. II. Dovolání obviněného

5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný Petr Kendík v zákonné lhůtě prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d), g) a h) tr. ř.

6. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl, že ve věci rozhodoval senát soudu prvního stupně, který měl být vyloučen, neboť stejný senát schválil výše zmíněným rozsudkem ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 2 T 1/2024, dohodu o vině a trestu uzavřenou státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem s obviněnými Ing. Jaroslavem Hudcem a právnickou osobou Speciální stavby Most, spol. s r. o. Podle dovolatele již v tomto rozsudku senát soudu prvního stupně předjímal jeho vinu, přestože ještě nedošlo k jeho odsouzení, a aniž by k otázce jeho viny prováděl důkazy.

Z tohoto důvodu vznesl námitku podjatosti senátu soudu prvního stupně, o které bylo podle jeho přesvědčení rozhodnuto velmi povrchně. Následně pak senát soudu prvního stupně ve stejném složení založil závěr o jeho vině na výpovědích původně spoluobviněných Ing. Jaroslava Hudce a Speciální stavby Most, které ale byly učiněny z jejich strany pouze v zájmu zajištění si mírnějšího trestu. Ve vztahu k obviněnému tak podle jeho přesvědčení byla porušena zásada presumpce neviny. K těmto výpovědím spoluobviněných, které byly učiněny ještě ve společném řízení nemělo být v řízení proti němu vůbec přihlíženo.

Soud prvního stupně jeho činnost popisoval jednoznačně jako trestněprávně relevantní, ač měl být ještě dlouho považován za nevinného. Konkrétně podle obviněného soud prvního stupně explicitně uvedl ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2024, sp. zn. 2 T 1/2024, že „Petr Kendík vystavil daňové doklady, přičemž k faktickému plnění nedošlo a obžalovaní i Petr Kendík s tím byli od počátku srozuměni, že fakticky plněno nebude a takto se dohodli v úmyslu neoprávněně snížit povinnost k dani z přidané hodnoty,“.

Soud prvního stupně jej tedy označil za vinného spácháním pomoci k trestnému činu, aniž by k takovému posouzení vedl jakékoliv dokazování. Tento postup má dovolatel za rozporný se závěry přijatými v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, č. stížnosti 63703/19. Obviněného navíc zkrátil na jeho procesních právech tím, že mu neumožnil výslech těchto osob již v procesním postavení svědků. Výslechy původně spoluobviněného Ing. Jaroslava Hudce a zástupce Speciální stavby Most měly podle obviněného správně proběhnout až po vyloučení jeho trestní věci k samostatnému projednání a rozhodnutí.

7. Obviněný dále namítl v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr.

ř., že byl zkrácen na svém právu přednést závěrečnou řeč v rámci posledního hlavního líčení konaného dne 7. 1. 2025 v jeho nepřítomnosti, čímž podle něj soud porušil ustanovení o účasti obviněného u hlavního líčení. Obviněný sice připustil, že formální podmínky ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti byly splněny, ovšem zdůraznil, že za účelem umožnění mu plně využít práva na závěrečnou řeč a poslední slovo měl soud prvního stupně hlavní líčení odročit, neboť mu bylo známo, že ji chtěl dovolatel přednést osobně. V této souvislosti se obecně dovolával rozhodovací praxe Ústavního soudu.

8. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval obviněný ve skutečnosti, že soudy nižších stupňů zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem čtyř svědků s tím, že by nemohly přinést žádné nové informace, a to i přesto, že důkazy navržené obžalobou provedeny byly, což označil za nerovný přístup soudů ke stranám řízení. Dále v rámci tohoto uplatněného dovolacího důvodu namítl, že soudy své skutkové závěry založily zejména na výpovědích spoluobviněných Ing. Jaroslava Hudce a Speciální stavby Most, jež podle něj neměly být procesně použitelné, neboť byly učiněny zcela minimalistickým způsobem s vidinou mírnějších trestů umožněných uzavřením dohody o vině a trestu. Nelze je tedy mít podle jeho názoru za svobodně učiněné a nelze z nich tudíž ani ve vztahu k němu vycházet. Tento vadný postup soudu prvního stupně podle obviněného ve svém usnesení potvrdil i soud odvolací.

9. Námitkami, jež formálně podřadil pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s argumentací, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy existuje extrémní rozpor, pokud dovodily závěr o jeho vině, přestože se nezabývaly tím, zda je nade vši pochybnost vyloučeno, že provedené stavební práce plnil právě on. K prokázání tohoto závěru podle jeho názoru měly orgány činné v trestním řízení zjistit, kdo konkrétně práce prováděl, nešlo-li o obviněného, a neměly se spokojit pouze s výpověďmi svědků, kteří vypovídali, že obviněného neznají, či jej nedokážou spojit s konkrétní stavební akcí. Pokud v době rozhodování existovala pochybnost o tom, zda fakturované práce neprováděl obviněný, měly jej soudy v souladu se zásadou presumpce neviny a „in dubio pro reo“ zprostit obžaloby.

10. Současně obviněný napadl úvahy soudů nižších stupňů, pokud fiktivnost jednotlivých faktur hodnotily z hlediska objemu tvrzeného dodaného materiálu, byť se jednalo o hodnocení, k němuž soud nemá potřebné odborné znalosti, či z hlediska data vystavení a splatnosti faktur, které sice formálně neodpovídalo datu provádění stavebních prací, ale samo o sobě toto zjištění nebylo s to založit jeho trestní odpovědnost, když jde pouze o porušení daňových předpisů. V návaznosti na to dovolatel zdůraznil, že za vystavení faktury v rozporu se zákonem o DPH by jej bylo možné sankcionovat pouze podle daňového řádu, nikoliv prostředky trestního práva. 11.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Obviněný současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, popř. přerušil, výkon dovoláním napadeného usnesení, neboť námitky uvedené v dovolání jsou důvodné. Následně podáním doručeným Nejvyššímu soudu soudem prvního stupně dne 19. 2. 2026 obviněný podle § 322 tr. ř. požádal o odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody ze zdravotních důvodů, které doložil lékařskou zprávou.

III. Vyjádření k dovolání

12. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

13. Předně státní zástupce připomněl, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolání jsou doslovným opakováním obhajoby uplatňované již v předchozích stadiích řízení, se kterou se soudy nižších stupňů již dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Takové dovolání je podle státního zástupce zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

14. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. státní zástupce zdůraznil, že námitku podjatosti členů senátu rozhodujícího v projednávané věci, z níž obviněný dovozoval důvody pro jejich vyloučení z projednávané věci, obviněný uplatnil již v rámci hlavního líčení, přičemž o její neopodstatněnosti rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 7. 2024, sp. zn. 2 T 4/2023, a následně z podnětu stížnosti obviněného i Vrchní soud v Praze ve svém usnesení ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 4 To 45/2024, na které státní zástupce v podrobnostech odkázal a ztotožnil se se zde přijatým závěrem, že nenastal obviněným tvrzený nedostatek, že soud prvního stupně při schvalování dohody o vině a trestu týkající se spoluobviněných nezákonně předjímal vinu obviněného, aniž by ve vztahu k němu provedl odpovídající dokazování. Výše uvedená námitka obviněného vtělená pod citovaný dovolací důvod podle státního zástupce postrádá opodstatnění.

15. Opodstatněnost podle státního zástupce postrádají rovněž námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a jimiž namítal porušení jeho práva na obhajobu. Státní zástupce uvedl, že obviněný byl řádně a včas předvolán již k prvnímu hlavnímu líčení, přičemž výslovně požádal o jeho konání ve své nepřítomnosti. Stejný postoj zaujal i ke všem následným hlavním líčením, včetně posledního. Soud prvního stupně tak postupoval v souladu se zákonem i všemi právy na účast obviněného při jednání soudů, kterých se tímto krokem dobrovolně vzdal. Navíc byl obviněný po celou dobu řízení před soudem zastoupen obhájcem a musel tak i předpokládat, že na posledním hlavním líčení dne 7. 1. 2025, když zbývalo provést jen některé listinné důkazy, může být dokazování skončeno a dán prostor k závěrečným řečem. Vzhledem k těmto skutečnostem označil státní zástupce námitky obviněného za bezpředmětné.

Na uvedeném závěru podle státního zástupce nemůže nic změnit ani poukaz obviněného na jeho další důkazní návrhy, neboť soud v případě, pokud je ustálen skutkový stav v míře potřebné pro rozhodnutí, není povinen vyhovět dalším důkazním návrhům.

16. K námitkám, kterými obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadal procesní použitelnost výpovědí spoluobviněných Ing. Jaroslava Hudce a Speciální stavby Most, státní zástupce zdůraznil, že obě byly podány uvedenými osobami v postavení obviněných, po řádném zákonném poučení a byť šlo o výpovědi stručné, je z obou jednoznačně patrné, že se obě osoby doznávají a skutek se stal tak, jak je uvedeno v obžalobě. Soud prvního stupně tedy neměl důvod tyto výpovědi nevyužít a co do jejich hodnocení neměl ani důvod zpochybnit jejich věrohodnost.

Navíc státní zástupce připomněl, že zmíněné výpovědi nebyly jedinými důkazy prokazujícími skutkový stav a závěr o vině obviněného byl dostatečně a nade vši pochybnost podložen dalšími důkazy. Stejně tak k zamítnutým návrhům obviněného na doplnění dokazování státní zástupce uvedl, že soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě odůvodnily neprovedení navrhovaných důkazů, když šlo o důkazy nadbytečné či s absentujícím důkazním potenciálem či vztahem k řešené věci, pročež jejich neprovedením nemohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces obviněného (k tomu viz odstavec 9.

až 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavec 31. odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k uvedenému státní zástupce měl za to, že neprovedením dalších obviněným navržených důkazů jeho právo na spravedlivý proces narušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu. Neprovedení nadbytečného důkazu, jenž nedisponuje odpovídajícím důkazním potenciálem, proto vadu opomenutých důkazů nezakládá.

17. Dále státní zástupce uvedl, že pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze podřadit žádnou z uplatněných námitek. Tento dovolací důvod obviněný uplatnil pouze formálně. Námitky, které obviněný podřadil pod tento dovolací důvod, jsou podle státního zástupce pouhou polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při jejich provádění. Obviněný tak pouze realizoval vlastní výklad důkazů a formoval vlastní skutkové závěry, odlišné od závěrů přijatých soudy nižších stupňů (týkajících se zejména otázky fiktivní povahy faktur a otázky, zda fakturované služby ze strany obviněného ve skutečnosti tvrzeným způsobem proběhly), které byly stěžejní pro závěr o jeho vině.

Podle státního zástupce by uvedené námitky mohly být s velkou mírou tolerance podřaditelné pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak dokazování v projednávané věci bylo podle státního zástupce úplné a bezvadné, a tudíž nelze v dané věci dovodit nedostatky či vady důkazního řízení ve smyslu tzv. extrémního nesouladu, neboť veškerá skutková zjištění soudu prvního stupně z řádně provedených a procesně použitelných důkazů, po jejich vyhodnocení v souladu s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze.

V této souvislosti odkázal na závěry přijaté soudy ve vztahu k otázce fiktivnosti faktur a otázce, zda proběhly obviněným fakturované služby, v níž náležitě rozvedly důvody, pro které byla obhajoba obviněného označena za lživou (viz odstavec 21. až 166. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, odstavec 40. a 64. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu uzavřel, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena žádnou z vad, kterou by bylo možno úspěšně podřadit pod dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. K námitce obviněného, že bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces státní zástupce poznamenal, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající představám dovolatele. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty přitom v rámci trestního řízení vedeného proti obviněnému naplněny byly a rozhodnutím soudů tudíž nelze nic vytknout.

Obviněného opačné přesvědčení zrcadlící se konkrétně ve výtce o vadných skutkových zjištěních nesouladných s provedenými důkazy je podle státního zástupce pouze důsledkem toho, že přehlíží jednu z podstatných zásad trestního řízení, totiž že skutková zjištění formuje a provedené důkazy hodnotí výlučně soud a nikoli obviněný, obhájce či státní zástupce. Odpovídá-li přitom hodnocení důkazů soudem zásadám formální logiky, nelze mu vytýkat, že nerespektoval základní zásady trestního řízení a práva obviněného, mimo jiné i právo na spravedlivý proces.

19. Státní zástupce dovodil, že nedošlo k obviněným tvrzenému porušení zásady „in dubio pro reo“ a principu presumpce neviny. V návaznosti na to připomněl ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, podle které se nelze ztotožnit s tvrzením obviněného, že stojí-li proti sobě dvě odlišné varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu „in dubio pro reo“. Uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá (jak tomu bylo rovněž v projednávané věci), podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou.

20. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolánía) Obecná východiska

21. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům. 22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr.

ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

23. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odůvodněním, že jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo zamítnuto, přestože v řízení předcházejícím napadenému usnesení tohoto soudu byly dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), d) g) a h) tr. ř.

24. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možno úspěšně podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán. Tento dovolací důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je ochrana základního práva obviněného na nezávislý a nestranný soud (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť v zájmu zachování této zásady může ve věci rozhodnout pouze soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), u kterého nejsou dány důvody podjatosti.

Hodnoceny jsou zde dva aspekty podjatosti soudce: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 441/04). Tento dovolací důvod je tak naplněn zejména tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr.

ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).

25. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je možno úspěšně podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Předpokladem úspěšného využití tohoto dovolacího důvodu je pak konání hlavního líčení nebo veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna v souladu ze zákonnými pravidly, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod reflektuje dlouhodobě ustálenou praxi Nejvyššího soudu opírající se o judikaturu Ústavního soudu, podle níž bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, pokud zásah Nejvyššího soudu odůvodňoval extrémní (zjevný) rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem procesně řádně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech byl a je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces. O takovýto rozpor se podle ustálené judikatury jedná v případech, v nichž by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna.

Zjevný (extrémní) nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014), dále v případě, když rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ opomenutých důkazů), došlo tedy k porušení základních zásad trestního řízení.

V jiných případech nepřichází zásah Nejvyššího soudu do učiněných skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení v úvahu, neboť nejsou předmětem jeho přezkumné činnosti. Zjevný nesoulad rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů nemůže být založen na tom, že soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje se přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, za předpokladu, že tento svůj postup přesvědčivě a logicky zdůvodnily.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případech, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu.

Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr.

ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). b) K námitkám obviněného

28. K samotné povaze dovolacích námitek Nejvyšší soud předně podotýká, že z velké části jde jen o opakování obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly. V tomto směru je nutno poznamenat, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněného pod č. T 408, ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

29. K námitce obviněného, kterou podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ohledně vyloučení členů senátu 2 T Krajského soudu v Ústí nad Labem z projednávání jeho trestní věci proto, že ve shodném složení rozhodli o schválení dohody o vině a trestu uzavřené mezi státním zástupcem a obviněnými Ing. Jaroslavem Hudcem a Speciální stavby Most, přičemž podle dovolatele ve výroku rozsudku soud prvního stupně explicitně popsal údajnou trestnou činnost obviněného Petra Kendíka, vyjádřil svůj předběžný závěr o jeho vině, čímž porušil zásadu presumpce neviny a v důsledku toho vznikly pochybnosti o nestrannosti rozhodování zmíněného senátu o vině obviněného, lze uvést následující.

V obecné rovině Nejvyšší soud poukazuje na závěry učiněné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 5 Tdo 459/2023, i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2023, sp. zn. 8 Tdo 546/2023, uveřejněných pod č. 10/2024 Sb. rozh. tr., podle nichž „důvodem pro vyloučení soudce podle § 30 odst. 1 tr. ř. z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci obviněného není bez dalšího zjištění, že soudce dříve uznal vinným týmž skutkem kvalifikovaným jako trestný čin jinou osobu. Nejde ani o porušení zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr.

ř.), jestliže v takovém svém předcházejícím rozsudku ve věci jiné osoby soud do popisu skutku zahrnul i obviněného, bylo-li to nezbytné pro správné vystižení právní kvalifikace, pokud přitom jednoznačně vyjádřil, že tento obviněný je stíhaný v samostatně vedeném trestním řízení, jeho vina dosud nebyla zákonným způsobem prokázaná a tento rozsudek se jej netýká. Přitom jsou významné především použité slovní formulace a také kontext, v němž byly učiněny, a to jak ve výroku takového předcházejícího rozsudku, tak i v jeho odůvodnění.“ Toto rozhodnutí reflektuje i dovolatelem citovanou judikaturu ESLP, z níž vyplývá požadavek, aby se v prvním rozhodnutí ve věci objevila formulace či jiné vysvětlení v tom smyslu, že vina obviněných, o nichž není v samostatném řízení rozhodováno, nebyla dosud pravomocně prokázána.

Zásadní rozdíl je totiž třeba činit mezi tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného trestného činu, aniž byla pravomocně odsouzena (srov. rozsudek ESLP ve věci Mucha proti Slovensku, ze dne 25. 11. 2021, stížnosti č. 63073/19). Ve vztahu k projednávané věci lze plně odkázat na podrobně rozvedené důvody uvedené v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 7. 2024, sp. zn. 4 To 45/2024 (č. l. 13 035 – 13 047 spisu), kterým byla zamítnuta stížnost obviněného Petra Kendíka proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.

7. 2024, sp. zn. 2 T 4/2023, podle kterého nejsou členové senátu 2 T vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 2 T 4/2023 z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. Předně lze zdůraznit, že Krajský soud v Ústí nad Labem v souladu s požadavky vyplývajícími z rozsudku ESLP ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovensku, stížnost č. 63703/19, v popisu skutku uvedeném v rozhodnutí, jímž schválil shora uvedenou dohodu, jednoznačně vyjádřil do něj vtělenou vysvětlující formulaci, že proti obviněnému Petru Kendíkovi je vedeno trestní řízení odděleně, a že o jeho vině nebylo doposud rozhodnuto.

Uvedené bylo rovněž zřejmé i ze samotného odůvodnění tohoto rozhodnutí, z něhož jednoznačně vyplynulo, že soud přezkoumával výhradně dohodu o vině a trestu obviněných Ing. Jaroslava Hudce a Speciální stavby Most, se státním zástupcem, a v návaznosti na to činil pouze závěry o zákonnosti uzavřené dohody o vině obviněných Ing. Jaroslava Hudce a Speciální stavby Most, jim uložených trestech a povinnosti obviněného Ing. Jaroslava Hudce k náhradě škody, aniž by posuzoval otázku viny obviněného Petra Kendíka.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí tedy není žádná zmínka o otázce případné viny či neviny obviněného Petra Kendíka, nevyplývá z něj nic, co by nasvědčovalo podezření, že si soud v rámci dosavadního řízení učinil předběžnou představu o tom, že obviněný Petr Kendík je vinen. Nutno dodat, že soudy v nyní projednávané věci (na rozdíl od věci „Mucha proti Slovensku“) provedly ve vztahu k posouzení viny obviněného relevantní dokazování a závěr o jeho vině rozhodně neopíraly o samotnou skutečnost, že ostatní spoluobvinění uzavřeli dohodu o vině a trestu.

Naopak, soud prvního stupně i ve svém odsuzujícím rozsudku zdůraznil, že výpovědi spoluobviněných jsou toliko podpůrným důkazem pro učiněné skutkové závěry. Nad rámec uvedeného navíc třeba připomenout, jak správně uvedl odvolací soud, že o věrohodnosti výpovědí spoluobviněných nebyly dány důvodné pochybnosti, když křivé obvinění Petra Kendíka nemohlo mít vliv na závěr o vině Ing. Jaroslava Hudce ani Speciální stavby Most. Vzhledem k výše uvedenému lze proto uzavřít, že nemůže obstát argumentace dovolatele v rámci uplatněného dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř. Nad rámec výše uvedených skutečností vylučujících důvodnost dovolatelem uplatněné námitky je pak možno poukázat na nejnovější judikaturu ESLP např. ve věci Bouša proti České republice, č. 34067/23, ze dne 3. 6. 2025, nebo již výše zmíněný rozsudek ESLP Mucha proti Slovensku ze dne 25. 11. 2021, stížnost č. 63703/19, publikovaný ve Výběru rozhodnutí ESLP pro justiční praxi, vydávaném Nejvyšším soudem, v sešitě č. 3/2022, ročník XXVI a rovněž na závěry učiněné v usnesení Ústavního soudu ze dne 26.

4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1340/22, a nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. I. ÚS 1941/25.

30. K námitce obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., kterou odůvodnil tím, že byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti v hlavním líčení, resp. že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť soud prvního stupně mu neumožnil k jeho výslovné žádosti učiněné prostřednictvím obhájce hájit se v průběhu přednesu závěrečných řečí na posledním hlavním líčení konaném dne 7. 1. 2025 osobně, když jen formálně konstatoval, že jsou splněny podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného, lze uvést následující.

31. V obecné rovině lze poznamenat, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Podle § 202 odst. 2 tr. ř. lze hlavní líčení konat v nepřítomnosti obviněného, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a to za splnění podmínky, že obviněnému byla řádně doručena obžaloba a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán, a současně o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obviněný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr.

ř.), obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování podle § 166 odst. 1 tr. ř. (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 70/1980 Sb. rozh. tr., č. 33/2000 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1500/2004, uveřejněné pod T 762 ve svazku 12 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2005). Ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. potom stanoví, v jakých případech nelze hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného konat, i kdyby podmínky uvedené v § 202 odst. 2 tr.

ř. byly jinak splněny. Výjimkou je pouze postup podle § 202 odst. 5 tr.

ř., který umožňuje, aby se konalo hlavní líčení bez přítomnosti obviněného i v případech, v nichž je obviněný ve vazbě, ve výkonu trestu odnětí svobody, nebo jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, pokud jsou zároveň splněny podmínky podle § 202 odst. 2 tr. ř., a obviněný výslovně požádá, aby hlavní líčení bylo konáno v jeho nepřítomnosti.

32. V řešené věci byly splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného ve smyslu § 202 odst. 5 tr. ř. Počínaje prvním hlavním líčením dne 17. 4. 2024, o jehož nařízení byl řádně a včas vyrozuměn, obviněný požádal o konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti a stejný postoj zaujal i k hlavním líčením, která následovala včetně posledního hlavního líčení, konaného dne 7. 1. 2025, v němž bylo dokončeno provádění dokazování a přistoupeno k závěrečným řečem (viz výslovná žádost obviněného Petra Kendíka (č. l.

13 167 spisu). Všechna jeho práva tak byla dále zajištěna přítomností jeho obhájců na všech hlavních líčeních. Nadto třeba upozornit, že podle § 2 odst. 4 věta druhá tr. ř. je soud vázán zásadou rychlosti a ekonomie řízení a věc musí projednat urychleně bez zbytečných průtahů. Odročení hlavního líčení za situace, že se obviněný dobrovolně vzdal práva být projednání osobně přítomen proto, aby mohl být případně osobně přítomen, by řízení, již tak pro složitost vedeného po několik let, jistě zbytečně protahovalo.

Nejvyšší soud má za to, že za této situace byl postup soudu prvního stupně zcela správný a nelze mu nic vytknout, pokud hlavní líčení proběhlo v nepřítomnosti obviněného. Tento závěr je souladný i s konstantní judikaturou, která zastává názor, že jestliže soud v předvolání k hlavnímu líčení upozorní obviněného na to, že hlavní líčení lze provést i bez jeho přítomnosti, a obviněný se k hlavnímu líčení bez omluvy nedostaví ani nepožádá o jeho odročení, pak při splnění dalších zákonných podmínek uvedených v § 202 odst. 2 a 4 tr.

ř. není konáním hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívající v porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení, a to ani tehdy, byl-li k němu obviněný předvolán s upozorněním, že jeho účast je nutná, pokud se podle § 205 odst. 2 tr. ř. rozhodlo, že hlavní líčení lze provést i v nepřítomnosti obviněného. Tento výklad není v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť pokud v konkrétních ustanoveních trestního řádu jsou stanoveny podmínky, za nichž lze konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, právo obviněného je tím specifikováno a jsou přesně vymezeny hranice (podmínky), za nichž je třeba na účasti obviněného u hlavního líčení trvat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1500/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, svazek 12, pod T 762, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 8 Tdo 327/2007). Tato námitka obviněného v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. proto nemůže obstát.

Lze jen zopakovat, že v případě obviněného byly splněny veškeré zákonem stanovené podmínky, aby hlavní líčení mohlo být provedeno v jeho nepřítomnosti, proto jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nebylo nijak dotčeno.

33. V souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a s níže rozvedenými námitkami obviněného je nutno připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby. Uplatněnému dovolacímu důvodu proto neodpovídala ani námitka obviněného, že byly opomenuty (resp. soudem prvního stupně nebyly akceptovány) jím navržené důkazy výslechem čtyř svědků, které blíže ve svém dovolání nespecifikoval. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že důkazní prostředky, jejichž provedení soudy nižších stupňů odmítnou, a své rozhodnutí náležitě zdůvodní v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, nelze hodnotit jako opomenuté důkazy.

Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud při svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře, a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.

Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, publikovaný pod č. 26/2004 ve svazku č. 32 na str. 239 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, publikovaný pod č. 91/2004 ve svazku č. 33 na str.

377 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, publikovaný pod č. 172/2004 ve svazku č. 35 na str. 315 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V projednávané věci soud prvního stupně dostatečně přesvědčivě zdůvodnil, proč považoval důkazní návrhy obviněného (konkrétně výpověď svědka I. B. a M. R.) za nadbytečné (viz bod 10. a 12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), resp. za důkazní návrhy nedisponující vypovídající potencí (konkrétně výpověď svědka D.

P. a T. J., viz bod 11. a 13. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k uvedenému se proto nejedná o opomenuté důkazy. Jak již bylo uvedeno výše, ve vztahu k jiným neprovedeným důkazům dovolatel tuto svoji námitku blíže nekonkretizoval a není povinností Nejvyššího soudu domýšlet obviněným uplatňovanou argumentaci.

34. Podle obviněného je závěr o jeho vině založen na výpovědích Ing.

Jaroslava Hudce a Speciální stavby Most, které jsou procesně nepoužitelnými důkazy a nelze z nich vycházet, neboť nebyly učiněny svobodně, ale byly učiněny zcela minimalistickým způsobem s vidinou mírnějších trestů umožněných uzavřením dohody o vině a trestu, čímž je naplněn dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Procesně nepoužitelným důkazem je důkaz, který nebyl opatřen v souladu s trestním řádem. To se však v dané situaci nestalo, neboť jak plyne z protokolu o hlavním líčení ze dne 26.

4. 2024 (č. l. 12 914 spisu), poté, co obvinění Ing. Jaroslava Hudec a Speciální stavby Most seznámili předsedu senátu s tím, že se státním zástupcem sjednali dohodu o vině a trestu a žádají o její schválení podle § 314r odst. 4 tr. ř., soud oba obviněné poučil o náležitostech a důsledcích takové dohody a ujistil se, že tomuto poučení porozuměli. Načež přistoupil k jejich výslechu v procesním postavení obviněných v hlavním líčení po řádném zákonném poučení včetně poučení o právu nevypovídat, načež oba obvinění uvedli, že budou vypovídat.

I když jejich výpovědi byly velmi stručné a v podstatě odkazovaly na obžalobu, nic nebránilo soudu prvního stupně, aby je použil jako důkaz i ve vztahu k obviněnému Petru Kendíkovi. Soud přitom neměl ani důvod zpochybnit jejich věrohodnost, když křivé usvědčení obviněného z trestné činnosti, kterou nespáchal, nemohlo nijak zvrátit závěr o vině těchto osob. Navíc lze přisvědčit státnímu zástupci, že zmíněné výpovědi nebyly jedinými důkazy prokazujícími skutkový stav a závěr o vině obviněného byl dostatečně a nade vši pochybnost podložen dalšími důkazy, kterými se soud prvního stupně podrobně zabýval a na jejichž podkladě učinil závěr o vině dovolatele.

Lze tedy uzavřít, že nejde o procesně nepoužitelné důkazy, neboť byly obstarány a provedeny v souladu s trestním řádem.

35. Námitky obviněného ohledně nedostatečně provedeného dokazování k otázce toho, kdo plnil předmětné stavební práce či hodnocení, které soud prvního stupně provedl ve vztahu k objemu fakturovaného materiálu, nejsou s to věcně naplnit uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť dovolatel nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ani netvrdí. S jistou mírou tolerance je možno tyto námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem vzhledem k dále uvedenému je nutné konstatovat, že tyto námitky nejsou opodstatněné.

36. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem.

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů.

37. Námitky obviněného tak představují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů a nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod § 265b odst. 1 tr. ř. Uplatněné námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného nepostačuje pro závěr o pochybení soudů nižších stupňů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nejvyšší soud není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role v trestním řízení nebyla koncipována, na čemž nic nezměnilo ani zákonné zakotvení dovolacího důvodu nyní uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nutno zde poznamenat, že soudy obou stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě následně mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.

Lze dodat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je vyčerpávající a plně dostačující. Závěr soudu prvního stupně o vině obviněného je založen na podkladě dostatečně, logicky a řádně odůvodněného souvislého řetězce důkazů – svědeckých výpovědí, včetně doznání spoluobviněných, fotografií, vyjádření orgánů státní správy (srov. též bod 21 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15). Dále, jak správně poznamenal soud odvolací, byť soud prvního stupně hodnotil objem fakturovaného materiálu prizmatem laického posouzení, přičemž dospěl k závěru, že jde o objemy nadměrné, šlo toliko o podpůrné úvahy, které pouze doplnily ucelený řetěz důkazů vedoucí k závěru o skutkovém stavu tak, jak jej bez jakýchkoliv pochyb prokázal.

Zda stavební práce proběhly, případně kdo je plnil, věcně nesouvisí s otázkou fiktivnosti faktur na dodávky materiálu apod. a nemohlo proto být předmětem dokazování. Jedná se toliko o účelovou snahu obviněného polemizovat s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů ve snaze prosadit vlastní verzi skutkového stavu.

38. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný, natož pak extrémní, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným.

O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7.

5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru lze na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i usnesení soudu odvolacího zcela odkázat.

39. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů, je nutno vyhodnotit argumentaci dovolatele, že soudy měly postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů nižších stupňů není možno spatřovat namítané porušení této zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou porušení této zásady samo o sobě nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.

12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, že není možné žádným dalším dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení důkazních prostředků dovolatelem proto nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

V nyní projednávané věci byl skutkový stav zjištěn bez jakýchkoli pochybností, proto pro aplikaci zásady „in dubio pro reo“ není důvod (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 743/25).

40. Ohledně zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr.

zákoníku a námitce dovolatele, že za vystavení faktury v rozporu se zákonem o dani z přidané hodnoty by postačilo jeho potrestání podle daňového řádu, nikoliv prostředky trestního práva, nelze pominout výklad této zásady včetně pojmu společenské škodlivosti, který byl přijat ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. V souladu se zakotvením formálního pojetí trestného činu zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je nutno vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Pouze ve zcela výjimečných případech, pokud veškeré okolnosti spáchání činu neodpovídají běžně se vyskytujícím případům stejné povahy, je možné za použití zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio dovodit odpovědnost pachatele mimo rámec trestního řízení a uplatnit jeho odpovědnost podle jiného právního předpisu. V tomto smyslu se soudy nižších stupňů vypořádaly se zásadou subsidiarity trestní represe, když důvodně shledaly za nezbytné vyvodit trestní odpovědnost obviněného s ohledem na okolnosti, za nichž se předmětné trestné činnosti dopustil.

Nebyly přitom zjištěny žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit menší společenskou škodlivost činu obviněného, v jejímž důsledky by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např. daňového řádu).

V. Závěrečné shrnutí

41. Vzhledem ke všem shora uvedeným důvodům Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Řada námitek dovolatele vůbec uplatněným dovolacím důvodům neodpovídala. Pokud bylo některé další námitky možno podřadit pod některý z uplatněných dovolacích důvodů, nebyly shledány opodstatněnými. O dovolání obviněného proto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud tak mohl učinit na podkladě trestního spisu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení.

42. S ohledem na odmítnutí mimořádného opravného prostředku obviněného Nejvyšší soud neshledal ani důvod k vyhovění žádosti obviněného podle § 265o odst. 1 tr. ř. o odklad výkonu dovoláním napadeného usnesení. Domáhá-li se obviněný současně odkladu výkonu trestu odnětí svobody podle § 322 tr. ř. s poukazem na svůj zdravotní stav, je třeba konstatovat, že o něm je oprávněn rozhodnout soud příslušný pro provádění úkonů ve vykonávacím řízení (§ 315 tr. ř.), tj. předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl jako soud prvního stupně.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.) V Brně dne 4. 3. 2026

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu