5 Tdo 1128/2024

5 Tdo 1128/2024-362

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný B. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 9 To 238/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 52 T 124/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. B. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 5. 2024, sp. zn. 52 T 124/2023, byl obviněný B. B. uznán vinným zločinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za tento zločin byl obviněnému B. B. podle § 270 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Dále byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložen i trest propadnutí věci, a to stolního počítače zn. Astra, černé barvy, bez údajů o výrobci a bez výrobního čísla. Poškozená Česká protipirátská unie byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Na základě odvolání obviněného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 9 To 238/2024, rozhodl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. o zrušení rozsudku soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a sám podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně a při nezměněném výroku o trestu propadnutí věci obviněnému podle § 270 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn (ve výroku o odkázání poškozené podle § 229 odst. 1 tr. ř.).

3. Skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, ve stručnosti spočíval v tom, že v době od 29. 12. 2014 do 4. 8. 2022 v místě svého bydliště XY prostřednictvím internetového portálu www.fastshare.cz, na němž vystupoval pod uživatelským jménem „B.“, přes skutečnost, že při své registraci souhlasil s tím, že nebude v rámci poskytované služby rozmnožovat, zpřístupňovat nebo jakkoliv jinak nakládat se soubory způsobem, kterým by byla dotčena práva třetích osob, včetně práv z duševního vlastnictví, porušil § 12 odst. 1, 4 písm. a) zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 13, § 18 a § 80 odst. 1, 2 písm. a), e) tohoto zákona tím, že aniž by disponoval příslušnou licencí či souhlasem nositelů práv, nahrál na volně přístupné internetové datové úložiště www.fastshare.cz celkem minimálně 4940 audiovizuálních autorských děl, která takto neoprávněně zpřístupnil veřejnosti, neboť umožnil, aby si kdokoliv rozmnoženiny těchto děl stáhnul, za což postupně inkasoval od provozovatele datového úložiště, společnosti Fusion Media, s. r. o., finanční provizi 3 140 Kč. Tímto jednáním zasáhl do právní sféry nositelů autorských a s nimi souvisejících práv, a to společností AQS, a. s., BLUE SKY FILM DISTRIBUTION, a. s., Bohemia Motion Pictures, a. s., BONTONFILM, a. s., Cinemart, a. s., FALCON, a. s., FILM EUROPE, s. r. o., HBO Europe, s. r. o., HOLLYWOOD C.E., s. r. o., Národní filmový archiv a Urania, s. r. o.

II. Dovolání obviněného

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný B. B. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný namítl, že jeho jednání, k němuž se doznal, nenaplňuje objektivní znaky zločinu, kterým byl uznán vinným, neboť autorská práva ve smyslu jejich výkladu národní i evropské judikatury neporušil. Pokud přece jenom do ochrany těchto práv zasáhl, šlo o zásah zcela nepatrný, bezvýznamný. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný dále uvedl, že soudy nižších stupňů správně nehodnotily zcela zanedbatelnou škodlivost jeho jednání s ohledem na specifický způsob spáchání činu, která nemohla nositelům autorských práv přivodit újmu. Jeho jednání je nutno posoudit jako „nepatrný zásah“ do autorských práv, trestním právem nepostihnutelný. Práva nositelů autorských práv se po zásahu obviněného do jejich práv vůbec nezměnila. V jejich sféře nemělo jednání obviněného žádný význam, či škodlivý následek. Soudy nižších stupňů totiž hodnotily pouze počet filmů, které na server fastshare.cz nahrál, nezabývaly se tím, kde tyto filmy a data získal, zda úplatně či bezúplatně, nezkoumaly ani, zda se nejednalo již o zveřejněná díla na tomto serveru, která podle jeho mínění objektivně znovu zveřejnit nelze. Dovolatel znovu ve shodě se svou dosavadní obhajobou zdůraznil, že všechny filmy a data s nimi související nejprve stáhl právě na stránkách www.fastshare.cz, kde již byly nahrány jiným uživatelem s přezdívkou „L.“, užívajícím email XY@gmail.com. V důsledku toho byla tato díla k dispozici komukoli, pokud je následně on stáhl, uložil do svého počítače a po nějaké době na tento server nahrál, pak nahrával jen autorská díla již zveřejněná na této stránce, přístupná všem osobám, které tuto stránku navštívily. Autorská práva byla porušena již tímto prvním zveřejněním předmětných děl, on pouze duplicitně nahrál díla již zveřejněná.

6. O zpřístupnění ve smyslu § 18 autorského zákona se podle obviněného může jednat tehdy, když se jedná o změnu stavu, tedy učinění přístupným něčeho, co dříve přístupné nebylo, proto on nebyl tím, kdo díla na předmětném serveru zpřístupnil, neboť tato díla zde již nahrána byla. Prvním „zpřístupněním“ je tento pojem vyčerpán, stejně jako trestněprávní jednání, k němuž tímto jednáním došlo. V této souvislosti obviněný poukázal na skutečnost, že samy orgány činné v trestním řízení z celkového počtu nahraných souborů autorských děl (15 435) eliminovaly duplicitní soubory, tedy ty, které on nahrál vícekrát. Z toho dovolatel vyvodil závěr, že orgány činné v trestním řízení považovaly za trestné pouze jím provedené první nahrání na server konkrétního díla. Nevzaly přitom ale na zřetel, že ke zveřejnění těchto souborů nedošlo jeho jednáním, ale jednáním uživatele „L.“. Tím podle dovolatele již jeho jednání (opakované nahrání již zveřejněného díla), postrádalo prvek sdělení veřejnosti a prvek zpřístupnění, neboť totožná díla již byla zpřístupněna uživatelem „L.“. V pořadí „druhé nahrání“ totožného díla již přístupného na stránkách www.fastshare.cz učiněné obviněným tak nebylo způsobilé zasáhnout do práv nositelů autorských práv, rozhodně ne nikoliv nepatrně. Přitom se orgány činné v trestním řízení ani nezabývaly tím, zda soubory jím nahrané na server www.fastshare.cz jsou uživatelům přístupné, resp. ve spise podle obviněného není důkaz o tom, že uživatelé stránek www.fastshare.cz mohli soubory obviněného vidět a stáhnout.

7. Obviněný dále vytkl, že z obsahu trestního spisu nevyplývá, kdo provedl analýzu 15 435 jím nahraných souborů a na základě jakých kritérií provedl jejich redukci na počet 4 940. Vzhledem k tomu, že ve spisu není zmínka o tom, že by orgány činné v trestním řízení či soudy provedly tuto analýzu či jejím provedením pověřily znalce. Z této skutečnosti dovolatel dovodil, že uvedené vyčíslení převzaly soudy nižších stupňů od zmocněnkyně poškozených, z jí vypracovaných tabulek, předložených v souvislosti s uplatněným nárokem na náhradu škody. Ten však zmocněnkyně uplatnila ve vztahu pouze k 390 různým titulům. Ani takto provedená redukce autorských děl není bez chyb, neboť některé tituly se opakují (viz např. řádek 2 393 a 2 394). Z obsahu spisu podle přesvědčení dovolatele rovněž nevyplývá, na základě čeho soudy nižších stupňů dospěly k závěru, které tituly jsou chráněny autorským právem, a které nikoliv. Podle jeho přesvědčení soudy opět vyšly z prohlášení zmocněnkyně poškozených, aniž by vyžadovaly doložení vlastnictví děl chráněných autorskými právy poškozenými.

8. S poukazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) obviněný namítl, že jeho jednání, v pořadí „druhé nahrání“ díla již přístupného na stránkách www.fastshare.cz postrádalo prvek sdělení veřejnosti, resp. tzv. nové veřejnosti, tedy širšímu okruhu lidí, kteří zatím neměli k dílu přístup. Obviněný zdůraznil, že autorské dílo nesděloval nové veřejnosti (např. na jiných internetových stránkách či novými technickými prostředky), ale stále té samé veřejnosti, která měla dílo již umístěné na stránkách www.fastshare.cz k dispozici. I vzhledem k tomu nešlo podle jeho názoru o materiální zásah do autorských práv, jednalo se o nepatrný zásah do práv autorů, a tudíž trestním právem nepostihnutelný. K reálnému zásahu do autorských práv by totiž došlo jen v případě, že by v mezičase nahrané dílo uživatelem s přezdívkou „L.“ bylo ze serveru odstraněno, případně by tento původní nahraný soubor byl nefunkční, případně pokud by dovolatel soubor nějakým způsobem upravil. Návštěvník stránky www.fastshare.cz si totiž mohl vybrat ze dvou či i více odkazů na identické autorské dílo. Přitom je pravděpodobné, že sám správce této stránky nějakým způsobem filtroval duplicitně nahraná díla, aby stránky nebyly zahlceny. V této souvislosti obviněný vyčetl soudům nižších stupňů, že se těmito otázkami nezabýval, neboť nebylo prokázáno, že právě obviněným nahraná díla si mohli návštěvníci těchto stránek stáhnout a shlédnout. Ostatně trestní oznámení ani nebylo podáno na dovolatele, nýbrž na uživatele s přezdívkou „L.“, který užíval e-mailovou adresu XY@gmail.com, který jako první předmětná díla na uvedených stránkách zveřejnil. Obviněný tedy uzavřel, že jeho jednání postrádá prvky „sdělení veřejnosti“ a „zpřístupnění“, které je nutno ve smyslu judikatury SDEU vykládat jako sdělení „nové veřejnosti“. Za tuto „novou veřejnost“ je totiž nutno považovat tu, kterou autor nebral v potaz při udělení svolení ke sdělování svého díla. Obviněný namítl, že díla nesděloval „nové veřejnosti“, ale stále té samé veřejnosti, která navštěvovala stránky www.fastshare.cz. Právě s ohledem na tuto skutečnost jeho jednání nepředstavuje materiálně zásah do autorských práv, neboť jde o zásah tak nízké intenzity i s ohledem na to, že dotčeným autorům neušel žádný nový zisk.

9. Podle názoru obviněného mohl jednat ve skutkovém omylu, neboť zpočátku stahoval filmy z www.fastshare.cz za peníze, byl přesvědčen, že filmy jsou zde umístěny v souladu s autorskými právy na základě příslušných souhlasů nositelů těchto práv a na jejich vracení na server www.fastshare.cz neviděl nic nezákonného.

10. Obviněný dále uvedl, že i s ohledem na výše uvedené bylo na místě uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť ustanovení § 40 autorského zákona poskytuje nositelům autorských práv možnosti obrany proti neoprávněnému zásahu do jejich práv.

11. Namítl rovněž porušení ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť orgány činné v trestním řízení nevyhledaly, ani neprovedly žádný důkaz k vyvrácení jeho obhajoby, že nebyl tím, kdo předmětná díla na serveru www.fastshare.cz poprvé zveřejnil. Zásah do autorských práv, který byl trestněprávně postižitelný, provedla osoba s přezdívkou „L.“, nikoli on.

12. Dále obviněný namítl i nedostatek v subjektivní stránce trestného činu, neboť si nebyl vůbec vědom, že by stahováním filmů ze stránek www.fastshare.cz a opakovaným nahráváním na stejné stránky mohl způsobit neoprávněný zásah do autorských práv. Při registraci na stránkách nijak neskrýval svoji identitu, což svědčí pro závěr o jeho přesvědčení, že nedělá nic nezákonného. Soudy nižších stupňů přijaly závěr o minimálně nepřímém úmyslu, který však podle jeho názoru z provedených důkazů nevyplývá. Při posuzování úmyslu je třeba vycházet především z jeho výpovědi, z rozboru jeho konkrétního jednání a přihlédnout k motivu jeho jednání, který nemohl být zištný, neboť za 7,5 roku inkasoval provizi za nahrávání ve výši 3 140 Kč. Právě doba jeho jednání rovněž dokládá, že své jednání nepovažoval za trestné. Z jeho výpovědi podle něj vyplynulo, že věděl, že existují autorská práva, neznal ale jejich obsah. Nenahrával soubor, který by si koupil na DVD nebo jej nahrál v televizi, přičemž jen takové jednání by považoval za společensky škodlivé. Soubory nenahrál na www.fasthare.cz jako první. Právního omylu se nemohl vyvarovat ani zaškrtnutím obecného souhlasu při registraci s tím, že svým jednáním nebude zasahovat do autorských práv, když mu jejich obsah, a zejména pak trestněprávní rovina jeho jednání nebyla na stránkách www.fastshare.cz dostatečně vysvětlena. V řízení přitom nebylo podle obviněného prokázáno, že by server www.fastshare.cz na možnost porušení autorských práv upozornil, což nelze dovodit z pouhého vyjádření zástupce společnosti, která umožnila uživatelům nelegální zveřejňování autorských děl. Obviněný dodal, že je starobní důchodce, vdovec se zdravotními problémy, který téměř nevychází z domu. Sledoval načítající se procenta stahování a zpětného nahrávání souborů, což jej bavilo a uklidňovalo, přičemž server www.fastshare.cz stále vybízel k nahrávání souborů. Uzavřel tedy, že v projednávané věci jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (jeho subjektivní stránky) ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy při posuzování subjektivní stránky trestného činu dospěly z provedených důkazů k chybným závěrům ohledně existence úmyslu obviněného, z provedených důkazů úmysl obviněného nevyplývá, naopak je zřejmé, že nepovažoval své jednání za trestné.

13. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a s ním související rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám znovu rozhodl o jeho zproštění obžaloby.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

14. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).

15. Státní zástupce konstatoval, že námitky obviněného, které uplatňoval v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., jsou pouze opakováním jeho obhajoby uplatňované již v předchozích fázích řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Z tohoto důvodu jde podle jeho názoru o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

16. Státní zástupce zdůraznil, že pro naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku postačuje jakýkoliv neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv, v posuzovaném případě k autorskému dílu, pokud se nejedná o zásah nepatrný. V souvislosti s pojmem rozmnožování díla odkázal na § 13 autorského zákona i na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Neoprávněným zásahem je i neoprávněné zhotovení rozmnoženin či napodobenin díla, pokud tyto rozmnoženiny měly jiný cíl než vlastní osobní potřebu zhotovitele rozmnoženin. Není tedy nutné, aby tyto rozmnoženiny byly dále distribuovány (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 7 Tz 51/2001). Zásahem do autorských práv je již samotné nelegální vytvoření rozmnoženiny a její předání další osobě, bez ohledu na to, jak s ní nabyvatel dále naložil a zda ji využíval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 5 Tdo 269/2011). Státní zástupce ve vztahu k pojmu „sdělování veřejnosti“ poukázal na § 18 autorského zákona, přičemž podle § 46 odst. 1 autorského zákona je sdělováním veřejnosti i zpřístupňování díla veřejnosti poskytovatelem služby pro sdělení obsahu online, bylo-li dílo nahráno uživatelem takové služby (§ 18 odst. 2 autorského zákona). V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 271/2013, podle kterého lze trestní odpovědnost pachatele za trestný čin podle § 270 tr. zákoníku dovodit i v případě zpřístupnění díla pomocí metody vloženého kódu (tzv. embeddingu), který lze posuzovat jako přímý prostředek sdělování díla nebo jeho rozmnoženiny veřejnosti. Pokud obviněný bez souhlasu nositelů příslušných autorských práv nebo dalších oprávněných osob nahrál na volně přístupné internetové úložiště www.fasthare.cz soubory obsahující 4 940 audiovizuálních autorských děl, která takto na těchto internetových stránkách zpřístupnil širší veřejnosti, nelze mít pak podle státního zástupce žádné pochybnosti o tom, že uvedeným způsobem jednal v rozporu s § 18 odst. 1, 2 autorského zákona.

17. Podle státního zástupce nelze ani přisvědčit námitce obviněného, že „sdělení veřejnosti“ zveřejněním souborů bylo vyčerpáno již jednáním jiné osoby (uživatele L.). Podle § 18 odst. 4 autorského zákona sdělováním díla veřejnosti podle § 18 odst. 1 a 2 nedochází k vyčerpání práva autora na sdělování díla veřejnosti. Princip vyčerpání práv autora nelze aplikovat na sdělování díla v nehmotné podobě a platí tak v souladu s § 14 autorského zákona pouze pro šíření originálu či rozmnoženiny díla ve hmotné podobě.

18. Dále státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného ohledně nedostatku naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 270 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, spočívající v argumentaci, že ze strany dovolatele došlo pouze k zcela nepatrnému zásahu do autorského práva, jakož ani námitce o porušení zásady subsidiarity trestní represe. V této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1167/2017, a ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 171/2014. Zdůraznil, že obviněný spáchal uvedený trestný čin prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě, a to umístěním obsahu chráněných autorských děl do veřejně přístupného datového úložiště. Jeho čin zcela jednoznačně vybočil z rámce běžných soukromoprávních vztahů, jež požívají ochranu autorského práva. Zejména z hlediska velkého množství případů, v nichž zpřístupnil veřejnosti obsah chráněných audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů, jakož i z hlediska poměrně dlouhé doby, po kterou tuto činnost páchal. Při takovém rozsahu trestné činnosti nelze dospět k závěru o jen zanedbatelné či dokonce nulové společenské škodlivosti posuzovaného protiprávního jednání. Je tak vyloučené, aby čin obviněného byl posuzován s ohledem na principy vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, protože se nejedná o čin společensky méně škodlivý, anebo u něhož by postačoval postih podle jiných právních odvětví. Naopak je na místě na jeho jednání zareagovat trestněprávními prostředky, což je i v souladu s mezinárodními smluvními závazky České republiky směřujícími k ochraně práv tzv. duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků.

19. Pro naplnění subjektivní stránky projednávaného trestného činu podle státního zástupce stačí, že pachatel si byl alespoň v hrubých rysech vědom toho, že nakládá s dílem, výsledkem tvůrčí činnosti autora, zvukovým či obrazovým záznamem nebo rozhlasovým či televizním pořadem anebo databází, které jsou chráněny autorským právem. Zdůraznil, že obviněný si byl nepochybně vědom, že sám nedisponuje žádnou licencí, jež by mu umožňovala jakkoli nakládat s jím nahrávanými audiovizuálními díly. Tuto licenci mu nezajišťoval ani smluvní vztah s poskytovatelem služby nabízené na stránkách www.fastshare.cz společnosti Fusion Media, s. r. o., o čemž byl informován již při své registraci a měl možnost se i v dalším průběhu trvání tohoto vztahu seznámit s problematikou ochrany autorských práv. Při vzniku smluvního vztahu s poskytovatelem služby byl obviněný obeznámen s podmínkami užívání služby fastshare.cz. Pokud obviněný uvedl, že filmy nejprve stahoval, tak byl jistě obeznámen i s tím, že stahované dílo je chráněno autorským právem a komu toto právo svědčí, jakož i o tom, že bez náležitého svolení od majitele autorských práv nemůže nikdo s audiovizuálním dílem volně podle svého vlastního uvážení nakládat, a dokonce za takovou činnost inkasovat finanční plnění (byť v minimální výši). Ve vztahu k pohnutce obviněného státní zástupce poukázal na to, že obviněný sám doznal i finanční motivaci u předmětného jednání.

20. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že jednal v omluvitelném právním omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku. Jestliže obviněný vstoupil do smluvního vztahu s poskytovatelem internetové služby, z jehož strany na něj byly kladeny jasné požadavky, aby nepostupoval v rozporu s právní úpravou autorského práva, lze podle státního zástupce dospět k závěru, že obviněný měl povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou, což vyplývalo již ze smlouvy, stejně jako to, že mohl protiprávnost svého počínání praktikovaného po dlouhou dobu a ve velkém rozsahu rozpoznat bez zřejmých obtíží.

21. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

22. K vyjádření státního zástupce obviněný ve své replice uvedl, že soudy nižších stupňů se nedostatečně vypořádaly s některými jeho námitkami. Opětovně namítl, že ve spise chybí důkaz, že na server www.fastshare.cz nahrál 4 940 autorským právem chráněných děl a není ani jasné, jak tyto soudy dospěly právě k tomuto číslu. V této souvislosti znovu poukázal na fakt, že neuploadoval na server www.fastshare.cz díla, která by tam nahrával jako první. Ve spise je podle něj řada důkazů prokazujících, že velké množství děl nahrál jako první uživatel s přezdívkou L.

a obviněný, poté, co tyto soubory stáhl pro svou potřebu, je znovu po určité době na stejný server duplicitně nahrál. Ze spisu rovněž podle něj nevyplývá zjištění, že díla, která nahrál byla chráněna autorskými právy, tj. že nebyla volně dostupná na internetu. Zmocněnkyně poškozených, která provedla analýzu uvedených děl, z níž soudy nižších stupňů při svých závěrech vyšly, nepředložila žádné smluvní dokumenty prokazující autorství či licence tvrzených poškozených osob a svá tvrzení nepodložila dalšími důkazy.

Judikaturní závěry, na které ve svém vyjádření poukazuje státní zástupce, označil dovolatel za zastaralé a překonané judikaturou Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“). Konkrétně zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 7 Tz 51/2001, týkající se vypalování CD se zvukovými záznamy bez souhlasu autora, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, týkající se prodeje počítače obsahujícího nelegálně rozmnožený software. K výkladu pojmu „sdělení veřejnosti“ v souvislosti s nímž státní zástupce odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.

5. 2013, sp. zn. 5 Tdo 271/2013, které se týkalo tzv. embeddingu, dovolatel uvedl, že je nelze vztáhnout na jeho trestní věc, neboť on nezpřístupnil dílo nikomu dalšímu, kdo by již k dílu neměl přístup díky zpřístupnění téhož díla již dříve uživatelem s přezdívkou L., přičemž ve výše uvedeném případě byla základní pohnutka pachatele výdělek, což není podle obviněného přiléhavé na jeho případ.

23. Nad rámec své původní dovolací argumentace obviněný poukázal na rozhodnutí SDEU ze dne 8. 9. 2016, sp. zn. C-160/15, které se při řešení hypertextových odkazů na chráněná autorská díla zabývalo výkladem pojmu „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti (dále jen „Směrnice“). V souladu se závěry citovaného rozhodnutí namítl, že svým jednáním vědomě do práv autorů nezasahoval, nenahrával soubory na stránky, odkud je stáhl s vědomím, že by zde byla zveřejněna bez souhlasu jejich autorů, aby jejich práva poškodil.

I bez jeho jednání by všichni uživatelé internetu i obvyklý okruh uživatelů stránek www.fastshare.cz měli k dílům přístup, protože je tam nahrál uživatel L. Stejně tak podle jeho názoru nelze v jeho případě hovořit o naplnění pojmu „veřejnost“ podle čl. 3 odst. 1 Směrnice vyloženého v citovaném rozhodnutí. Obviněný nezveřejňoval díla žádnou odlišnou technologií, odlišnou od té, která byla dosud užita, ale prostřednictvím internetu, kde již jednou zveřejněna byla. Nezveřejnil díla tzv. „nové veřejnosti“, jelikož uživatelům stránek www.fastshare.cz byla díla již přístupná.

Dále dovolatel zdůraznil, že soudy nižších stupňů konstatovaly, že vzhledem k zanedbatelné odměně nemohlo mít jeho jednání výdělečný motiv, přičemž podle výše citovaného rozhodnutí není bez významu ani výdělečná povaha sdělování veřejnosti. S ohledem na uvedené měl za to, že jeho jednání nelze posoudit jako „sdělení veřejnosti“ ve smyslu Směrnice, a to i přes to, že v jeho případě (na rozdíl od výše uvedeného případu projednávaného SDEU) nebylo splněno, že by dotčená autorská díla byla někde na internetu zveřejněna se souhlasem autora.

SDEU v citovaném rozhodnutí dospěl podle obviněného k závěru, že ověření, zda jsou díla zpřístupněná kdekoliv na internetu se souhlasem autorů, je pro jednotlivce vždy obtížné. V projednávané věci pak nebylo podle obviněného prokázáno, že by věděl o tom, že díla, která stahoval a zpětně nahrával na stránky www.fastshare.cz, zde byla zveřejněna neoprávněně. Poškození vůči obviněnému neučinili žádné kroky, jimiž by jej upozornili na nelegálnost jeho jednání. Obviněný zdůraznil, že SDEU dospěl k závěru, že pro posouzení, zda umístění hypertextových odkazů na internetové stránce na chráněná díla, která jsou volně dostupná na jiné internetové stránce bez souhlasu nositele autorského práva, představuje sdělování veřejnosti ve smyslu ustanovení čl.

3 odst. 1 směrnice, je třeba určit, zda tyto odkazy byly poskytnuty nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na této jiné internetové stránce, nebo zda naopak byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, v kterémžto případě musí být taková znalost presumována.

Pokud podle obviněného platí uvedené pro zveřejňování autorských děl na dvou odlišných internetových stránkách (stránka původu a stránka zveřejnění), pak stejný závěr musí tím spíše platit, pokud se jedná o tytéž stránky, na nichž dojde k opakovanému zveřejnění. Závěrem obviněný uvedl, že SDEU se doposud nezabýval případem obdobným jeho případu. Jelikož není jisté, zda zasáhl do práv autorů na „rozmnožování“ a na „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 2 a 3 odst. 1 Směrnice, bylo by podle obviněného vhodné, aby Nejvyšší soud v souladu s čl.

267 odst. 3 Smlouvy o fungování Evropské unie předložil SDEU předběžnou otázku výkladu výše uvedených ustanovení Směrnice s dovolatelem formulovanými předběžnými otázkami a to, zda v případě jeho jednání se jednalo o „sdělování veřejnosti“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 Směrnice, zda je pro posouzení jeho jednání jako „sdělování veřejnosti“ rozhodné, že od provozovatele stránky za opětovné nahrání souboru na totožnou stránku obdržel nějaký prospěch (finanční, kredity pro rychlejší stahování apod.) a zda došlo k porušení práva na „rozmnožování“ ve smyslu čl.

2 Směrnice tím, že si stáhl soubor pro vlastní potřebu do svého počítače a po nějaké době totožný soubor znovu nahrál na stejnou internetovou stránku, z níž soubor stáhl.

24. Závěrem své repliky obviněný zopakoval závěrečný návrh uplatněný v jeho dovolání.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného

a) Obecná východiska

25. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

26. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11).

27. Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, a situaci, že skutková zjištění nemají návaznost na výsledky provedeného dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

28. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

b) Ke konkrétním dovolacím námitkám

29. K samotné povaze dovolacích námitek Nejvyšší soud předně podotýká, že z velké části jde o opakování obhajoby obviněného z předchozích stadií trestního řízení, se kterou se již soud prvního stupně i odvolací soud náležitým způsobem vypořádal. Pokud jde o repliku obviněného k vyjádření státního zástupce, je nutno uvést, že uplatnil-li obviněný v tomto podání nové námitky, Nejvyšší soud k nim v této části nemohl přihlížet. Je tomu tak proto, že změnou důvodu dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr.

ř., nepřípustnou po uplynutí dovolací lhůty, je nejen uplatnění dalšího dovolacího důvodu, ale i doplnění dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných, dalších námitek, byť obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 555/2024). Jakkoliv však obviněný ve své replice ve zbylé části reagoval na vyjádření státního zástupce, obsahem jeho podání je zejména opakování dovolací argumentace. Je nutno připomenout, že Nejvyšší soud zpravidla odmítne takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.

5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

30. Obviněný shora popsaným způsobem napadal proces dokazování, zejména způsob hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jakož i na jeho základě proces utváření závěrů o proběhlém skutkovém ději, a to i z hlediska závěrů o naplnění znaků objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Výhrady obviněného uvedené v dovolání však nepřesahují charakter prosté polemiky s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se obviněný snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů (zejména pokud jde o identifikaci pachatele, počet zpřístupněných děl, resp. rozsah a následky posuzovaného jednání), jehož výsledkem by byly odlišné závěry ohledně naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku. Stejné výhrady ostatně uplatnil obviněný již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s jeho námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž v podrobnostech odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Takové námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. Tyto námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.

Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role v trestním řízení nebyla koncipována.

Na tom nic nezměnil ani dovolací důvod nyní uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný rovněž uplatňoval. Nutno dodat, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s níž se odvolací soud ztotožnil.

31. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu. Nezjistil přitom ani porušení základních práv obviněného, včetně práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.

3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). V daném případě žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Skutkový stav byl zjištěn bez důvodných pochybností. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudy nižších stupňů hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř.

32. K námitkám obviněného, kterými zpochybňoval naplnění objektivní stránky trestného činu podle § 270 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, je nutno připomenout, že toto zákonné ustanovení je trestněprávní normou s tzv. blanketní dispozicí, která obsahuje právní pojmy upravené normami jiného právního odvětví než trestního práva, a to konkrétně práva autorského a práv s ním souvisejících. Při hodnocení objektivních podmínek trestnosti je tedy nutné striktně vycházet z právní úpravy autorského práva, kterým se rozumí autorský zákon a další předpisy tento zákon provádějící.

V obecné rovině lze poznamenat, že trestného činu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně zasáhne nikoli nepatrně do zákonem chráněných práv k autorskému dílu, uměleckému výkonu, zvukovému či zvukově obrazovému záznamu, rozhlasovému nebo televiznímu vysílání, tiskové publikaci nebo databázi. Z toho vyplývá, že trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 tr.

zákoníku je dokonán již vykonáním nikoli nepatrného zásahu do chráněného práva. Není třeba, aby pachatel způsobil poškozenému škodu nebo jinou újmu či získal majetkový nebo jiný prospěch, způsobí-li však jinému značnou škodu nebo škodu velkého rozsahu či získá-li pro sebe nebo pro jiného značný prospěch nebo prospěch velkého rozsahu, bude trestně odpovědný podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. b) nebo odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Pokud jde o vymezení pojmu autorské dílo, je třeba vycházet z § 2 odst. 1 autorského zákona, který vymezuje předmět práva autorského, jímž je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam, a zároveň uvádí demonstrativní výčet některých typických děl (k tomu srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.

Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3556, marg. č. 2.). Dílem podle citovaného ustanovení je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické.

Podle § 10 autorského zákona autorské právo zahrnuje výlučná práva osobnostní (§ 11) a výlučná práva majetková (§ 12 a násl.). Pokud jde o majetková práva, patří mezi ně též právo na užití díla podle § 12 autorského zákona, jehož obsahovou součástí ve smyslu § 12 odst. 4 písm. f) autorského zákona je mimo jiné i právo na sdělování díla veřejnosti (§ 18 autorského zákona). Podle § 18 odst.

2 autorského zákona je sdělováním díla veřejnosti podle § 18 odstavce 1 autorského zákona také zpřístupňování díla veřejnosti způsobem, že kdokoli může mít k němu přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí. Tímto sdělováním díla veřejnosti je také zpřístupňování díla veřejnosti poskytovatelem služby pro sdílení obsahu online podle § 46 odst. 1, bylo-li dílo nahráno uživatelem takové služby. Pokud jde o sdělování díla veřejnosti prostřednictvím internetu, je zde třeba rozlišovat mezi prostým odkazováním na tato díla (resp. jejich rozmnoženiny) na straně jedné a jejich zpřístupněním pomocí metody vloženého kódu (tzv. embeddingem) na straně druhé.

Zatímco v prvním případě jiná osoba než autor díla nebo další nositel práv toliko informuje o umístění díla (resp. jeho rozmnoženiny) na příslušných internetových stránkách, aniž by zpřístupnil obsah díla (resp. jeho rozmnoženiny) na vyžádání kohokoli z širší veřejnosti, a to na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí, ve druhém ze zmíněných případů je jakékoli použití metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) přímým zpřístupněním obsahu takového díla (resp. jeho rozmnoženiny) veřejnosti.

Nejedná se totiž o prostý odkaz, neboť uživatel příslušné internetové stránky, která umožňuje použití této metody (tzv. embedded linkem), má možnost zpravidla jednoduchým úkonem (tzv. kliknutím ukazovacím zařízením na text odkazu) přejít přímo na obsah díla (resp. jeho rozmnoženiny). Metodu vloženého kódu, tzv. embedding, je proto nutné považovat za přímý prostředek sdělování díla nebo jeho rozmnoženiny veřejnosti (shodně v odborné literatuře Telec, I., Tůma, P. Autorský zákon. Komentář. 1. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2007, s. 228, stejně tak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 178/2020, ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 137/2013, uveřejněné pod č. 7/2014 Sb. rozh. tr.), protože umožňuje, aby kdokoli mohl mít k chráněnému dílu či jeho rozmnoženině přístup na místě a v čase podle své vlastní volby zejména počítačovou nebo obdobnou sítí (§ 18 odst. 2 autorského zákona).

33. Jestliže dojde k tomuto sdělování veřejnosti bez souhlasu autora díla nebo jiné oprávněné osoby, tedy v rozporu s autorským právem, za splnění ostatních zákonných podmínek lze dovodit trestní odpovědnost pachatele za trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 tr. zákoníku. Totéž pak platí ohledně sdělování veřejnosti za použití metody vloženého kódu (tzv. embeddingu) i ve vztahu ke zvukově obrazovému záznamu či ostatním v úvahu přicházejícím předmětům ochrany. K otázce tzv. embeddingu se Nejvyšší soud již vyjádřil ve své judikatuře (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 8 Tdo 137/2013, uveřejněné pod číslem 7/2014 Sb. rozh. tr.), a konstatoval, že za neoprávněný zásah do zákonem chráněných práv ve smyslu § 270 odst. 1 tr. zákoníku lze považovat i takové jednání pachatele, který na internetu v prostoru vyhrazeném pro své internetové stránky umístí odkazy (tzv. embedded linky) umožňující neoprávněný přístup k rozmnoženinám děl (např. filmových a televizních) umístěných na externích serverech tak, že kdokoli k nim může mít prostřednictvím takové internetové stránky přístup, aniž by k tomu měl souhlas nositelů autorských a souvisejících práv, a využije tzv. hostingu s možností uložení dat na serveru. V takovém případě totiž pachatel (umístěním tzv. embedded linku) umožnil přístup k rozmnoženině díla, a to jako osoba odlišná od osoby, která je vlastníkem této rozmnoženiny nebo jinou oprávněnou osobou, což je činnost, již je nutné považovat za porušení autorských práv k jednotlivým dílům a porušení práva na sdělování díla veřejnosti ve smyslu § 18 odst. 1, 2 autorského zákona.

34. Nutno dodat, že je nedůvodná námitka obviněného v tom smyslu, že „sdělení veřejnosti“ zveřejněním souborů bylo vyčerpáno již jednáním jiné osoby (uživatele L.). Jak správně uvedl již státní zástupce, podle § 18 odst. 4 autorského zákona sdělováním díla veřejnosti podle § 18 odst. 1 a 2 nedochází k vyčerpání práva autora na sdělování díla veřejnosti. Princip vyčerpání práv autora nelze aplikovat na sdělování díla v nehmotné podobě, a platí tak v souladu s § 14 autorského zákona pouze pro šíření originálu či rozmnoženiny díla ve hmotné podobě. Za situace, že obviněný bez souhlasu nositelů příslušných práv nebo dalších oprávněných osob používal odkazy v podobě metody vloženého kódu (tzv. embeddingu), a tím na využívané internetové stránce www.fastshare.cz přímo zpřístupňoval blíže neurčenému počtu potenciálních adresátů obsah chráněných audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů (resp. jejich rozmnoženin), které nebyly volně přístupné pro všechny uživatele internetu na jiných internetových stránkách, nelze mít žádné pochybnosti o tom, že uvedeným způsobem jednal v rozporu s ustanoveními § 18 odst. 1, 2 autorského zákona.

35. Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci své argumentace poukazoval na rozhodovací praxi SDEU, je na místě konstatovat, že závěry o trestní odpovědnosti obviněného jsou v souladu s judikaturou SDEU zabývající se výkladem Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, jak bude rozvedeno níže, jakož i s judikaturou

Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 578/15). Stejně tak i Nejvyšší soud se již ve svém usnesení ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 692/2018, zabýval problematikou výkladu citované směrnice ve vztahu k rozdílům mezi odkazováním prostřednictvím hypertextových odkazů na jiné stránky, na nichž je chráněné dílo, a odkazováním formou tzv. embeddingu, tedy vloženého kódu, díky němuž je obsah zdrojové stránky včleněn do stránky s odkazem na rozhodnutí SDEU. To vyplývá především z rozsudku SDEU ze dne 13.

2. 2014, ve věci Nils Svensson a další proti Retriever Sveringe AB, sp. zn. C-466/12 (dále jen „rozsudek SDEU ve věci Svensson“), který se týká hypertextových odkazů. Konkrétně tzv. embeddovanými odkazy se SDEU zabýval ve svém usnesení ze dne 21. 10. 2014, ve věci BestWater International GmbH proti Michael Mebes, sp. zn. C-348/13 (dále jen „usnesení SDEU ve věci BestWater International GmbH“). Na odkazy obou typů je v zásadě nahlíženo shodně ve smyslu zásad níže rozvedených. Judikatura SDEU týkající se problematiky sdílení odkazů v prostředí internetu vychází předně z řešení otázky, zda se jedná o sdílení odkazu na díla oprávněně zveřejněná na stránce, na niž je odkazováno (k tomu srov. obě uvedená rozhodnutí SDEU).

Jsou-li v důsledku toho taková díla (oprávněně) přístupná široké veřejnosti, a tedy jakémukoliv uživateli internetu, o zásah do chráněných práv se v takovém případě nejedná. Pokud se však takovým odkazem rozšiřuje okruh uživatelů o tzv. novou veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při prvotním sdělení veřejnosti, která byla nějak úzce vymezena (např. dílo bylo určeno jen pro úzký okruh předplatitelů), pak k zásahu do autorských práv došlo. Rovněž je nutné odlišovat ty případy, v nichž byly tyto odkazy poskytnuty nikoli za účelem dosažení zisku osobou, která nevěděla nebo nemohla rozumně vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl na této jiné internetové stránce, nebo zda naopak byly poskytnuty za účelem dosažení zisku, v kterémžto případě musí být taková znalost presumována.

Pokud jde o odkaz na chráněná díla neoprávněně zveřejněná na tzv. odkazované stránce, lze připomenout především rozsudek SDEU ze dne 8. 9. 2016, ve věci GS Media BV proti Sanoma Media a další, sp. zn. C-160/15 (dále jen „rozsudek SDEU ve věci GS Media Bv“). V takovém případě SDEU upozornil na to, že je potřeba odlišit, kdo takový odkaz umístil a zda to bylo za účelem dosažení zisku nebo nikoliv.

Jestliže osoba umístila odkaz na dílo, které je volně dostupné na internetu a činí tak bez úmyslu dosažení zisku, pak se vychází z vyvratitelné domněnky, že taková osoba neví a ani rozumně nemůže předpokládat, že dílo volně na internetu přístupné bylo zveřejněno bez svolení nositele autorského práva (viz bod 47. rozsudku SDEU ve věci GS Media Bv). To však neplatí, pokud osoba zveřejňující odkaz na jeho nelegálnost byla upozorněna nositeli autorského práva, případně jestliže odkaz umožňuje obejít omezující opatření a tím rozšiřuje okruh veřejnosti, se kterou nositel autorského práva objektivně nemohl počítat.

Stejně tak neplatí tato domněnka v situaci, v níž je odkaz na stránky s dílem neoprávněně zveřejněným uskutečněn za účelem dosažení zisku, pak naopak lze od původce takového umístění očekávat, že provede nezbytná ověření, aby se ujistil, že dotčené dílo není protiprávně zveřejněno na stránce, na kterou vedou uvedené hypertextové odkazy, takže je třeba předpokládat, že takové umístění je provedeno s plnou znalostí povahy ochrany uvedeného díla a bez souhlasu nositele autorského práva se zveřejněním na internetu (bod 51.

rozsudku SDEU ve věci GS Media Bv).

36. V projednávané věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že obviněný nahrál na volně přístupné internetové datové úložiště www.fastshare.cz celkem nejméně 4 940 audiovizuálních autorských děl, čímž tato díla neoprávněně zpřístupnil veřejnosti, neboť umožnil, aby si kdokoliv rozmnoženiny těchto děl stáhnul, za což postupně inkasoval od provozovatele datového úložiště, společnosti Fusion Media, s. r. o., finanční provizi v celkové výši 3 140 Kč. Učinil tak za účelem dosažení zisku ve smyslu výše uvedené judikatury SDEU.

Vědomost obviněného o protiprávní povaze jeho jednání je tak v zásadě presumována. Ze shora citované judikatury SDEU zřetelně vyplývá, že zjištěné jednání obviněného odpovídá přijatému výkladu o obsahu pojmu „sdělování díla tzv. nové veřejnosti“ (blíže neohraničenému počtu potenciálních zájemců, které nositelé autorského práva nebrali v potaz při prvotním sdělení veřejnosti), k němuž nebyl oprávněn bez souhlasu nositelů autorských práv ke konkrétním dílům. Pokud souhlas obviněný neměl, došlo k zásahu do zákonem chráněných práv autorů, resp. držitelů licence k jejich zveřejňování, jak správně posoudily soudy nižších stupňů.

Lze proto přisvědčit státnímu zástupci s odkazem na čl. 3 odst. 1 Směrnice, že pro závěr o sdělování díla nové veřejnosti, postačuje skutečnost, že díla byla zpřístupněna veřejnosti takovým způsobem, aby osoby, které ji tvoří, mohly mít k tomuto dílu přístup (přitom není rozhodující, zda této možnosti využijí, či nikoliv). V této souvislosti lze odkázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 50/2008, pod č. T 1134.

Lze tak uzavřít, že nevznikají žádné pochybnosti o tom, že obviněný jednal nelegálně, neboť neoprávněně zasahoval do zákonem chráněných práv k obrazovým a audiovizuálním dílům, a činil tak za účelem získání finanční odměny, byť se jednalo o nižší částku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1136/2014, ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 5 Tdo 692/2018, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 5 Tdo 178/2020).

37. Obviněný napadenému rozhodnutí dále vytýkal to, že nebyla naplněna objektivní stránka přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně znak nikoli nepatrného zásahu do práv poškozených podléhajících autorskoprávní ochraně. Při zkoumání otázky existence znaku nikoli nepatrného zásahu je potřeba zvažovat všechny relevantní okolnosti konkrétního případu, především význam zasažených práv, kvalitativní i kvantitativní rozsah zasažených práv, intenzitu takového zásahu, způsob provedení činu, jeho následky, zejména ve formě a závažnosti zasažení osobních a majetkových práv autorů, výkonných umělců či výrobců zvukových či zvukově obrazových záznamů, vysílatelů rozhlasového či televizního vysílání, vydavatelů tiskových publikací nebo pořizovatelů databází, dále zda šlo o jednorázový zásah či krátkodobou či déle trvající činnost, v případě déletrvajících a opakovaných zásahů i počet takových případů, délku doby narušování konkrétního chráněného práva apod. Bez významu není ani osoba pachatele, míra jeho zavinění, jeho pohnutka atd., včetně skutečnosti, zda jde z jeho strany o první narušení takových zákonem chráněných práv, či jde v tomto směru o recidivu atd.

(srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3579, marg. č. 14.). V projednávané věci soudy nižších stupňů vzaly při posuzování znaku nikoli nepatrného zásahu v úvahu všechny podstatné okolnosti případu, a to zejména skutečnost, že obviněný spáchal uvedený trestný čin prostřednictvím veřejně přístupné počítačové sítě, a to umístěním obsahu chráněných autorských děl do veřejně přístupného datového úložiště, posuzovaly rovněž hledisko velkého množství případů, v nichž obviněný zpřístupnil veřejnosti obsah chráněných audiovizuálních děl a zvukově obrazových záznamů v celkovém počtu 4 940 souborů, přičemž celkový počet těchto souborů byl výsledkem provedené redukce (tedy poté, co byly eliminovány duplicitní soubory či soubory, které nebyly chráněny), jakož i hledisko poměrně dlouhé doby (tj. doby delší 7 let), po kterou tuto činnost páchal.

Přitom není pochyb ani o tom, že v důsledku jednání obviněného docházelo k rozšiřování okruhu neoprávněných uživatelů předmětných autorských děl právě o tzv. novou veřejnost, kterou nositelé autorského práva nebrali v potaz při prvotním sdělení veřejnosti. K zásahu do autorských práv jednáním obviněného tak došlo v zákonem požadovaném rozsahu (nikoli nepatrně), když nelze pominout právě i zištný motiv jednání dovolatele i jeho nejméně srozumění s absencí souhlasu nositele autorského práva se zveřejněním díla na internetu na předmětné stránce.

V kontextu s výše uvedeným zvažovaly rovněž osobu obviněného, kterému v době registrace na stránkách www.fastshare.cz bylo 62 let, tj. nebyl osobou důchodového věku, která by se v prostředí internetu nedokázala orientovat, a podle závěrů znaleckého posudku nebylo možné ani přisvědčit jeho argumentaci, že by jeho jednání souviselo s jeho dřívějším patologickým hráčstvím.

Vzhledem k uvedenému nelze v tomto směru jejich závěru o naplnění znaku nikoli nepatrného zásahu, resp. zásahu ve velkém rozsahu ve smyslu § 270 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku nic vytknout. Lze proto důvodně učinit závěr, že obviněným opakovaným nahráváním předmětných autorských děl na internet na stránky www.fastshare.cz, která zde nebyla oprávněně sdělena veřejnosti, čehož si dovolatel musel být vědom s ohledem na osobu, která je na tyto stránky měla umístit jako první, přičemž mohl rozumně předpokládat a vědět o protiprávní povaze zveřejnění těchto děl, za situace, že současně dovolatel neměl ani souhlas ke zveřejnění těchto děl od vlastníka autorských práv, mělo charakter neoprávněného sdělování veřejnosti, a to i s vědomím že obviněný takto jednal i za účelem dosažení zisku, což presumuje vědomost o protiprávní povaze zveřejnění díla (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 578/15).

38. K námitce obviněného vztahující se k naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 270 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku lze poznamenat, že soudy nižších stupňů se jí dostatečně zabývaly a Nejvyšší soud se s jejich závěry ztotožnil. V projednávané věci nevznikají žádné pochybnosti o tom, že díla, o něž se v projednávané věci jedná, jsou předmětem autorského práva, tj. jsou chráněna autorským zákonem, a to u každého z nich ve vztahu k některému ze subjektů a nositelů těchto autorských práv, kteří jsou ve výrokové části rozsudku uvedeny.

Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování učinil závěr, že se obviněný trestné činnosti dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když na základě souhlasu s podmínkami použití dané služby musel být přinejmenším srozuměn s tím, že svým jednáním porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem (ochrana autorských a obdobných práv), přičemž v rámci svého výslechu před soudem uvedl, že si je vědom toho, že existují autorská práva. Soud prvního stupně nepřisvědčil argumentaci obviněného, že v době registrace byl osobou vyššího věku, a i proto nevěnoval případnému poučení, které bylo napsáno velmi malými písmeny, pozornost.

Stejně tak nepřistoupil na argumentaci obviněného, že motivem jeho jednání, vedle získané finanční odměny, byl hlavně pocit uspokojení z nahrávání, čímž naznačoval, že by jeho jednání mohlo souviset s jeho dřívějším patologickým hráčstvím. Tato část obhajoby obviněného byla vyvrácena, a to ve věci vypracovaným znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, podle něhož schopnost obviněného rozpoznat nebezpečnost svého jednání a schopnost toto jednání vůlí ovládat, byla plně zachována.

Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil. Poukázal na skutečnost, že pokud byl obviněný schopen vyhledat uvedené stránky, musel si být jistě vědom alespoň základních pravidel používání internetu. I proto vyloučil, že by se obviněný v prostředí internetu nesetkal s celou řadou upozornění na nelegální stahování či nelegální nahrávání souborů. Vzhledem k tomu lze odmítnout úvahy obviněného o jeho jednání v právním omylu. Lze se ztotožnit názorem vyjádřeným státním zástupcem, že v souladu s ustanovením § 19 odst. 2 tr.

zákoníku pro obviněného vyplývala povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou již ze smlouvy, podle které na něj byly poskytovatelem internetové služby kladeny jasné požadavky, aby nepostupoval v rozporu s právní úpravou autorského práva. Stejně tak lze přisvědčit jeho názoru, že obviněný mohl protiprávnost svého počínání praktikovaného po dlouhou dobu a ve velkém rozsahu rozpoznat bez zřejmých obtíží. S ohledem na délku doby páchání trestné činnosti obviněným i počet nahraných děl na server www.fastshare.cz přitom není pochyb o tom, že dovolatel se trestného činu dopustil ve velkém rozsahu ve smyslu § 270 odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 171/2014, uveřejněné pod č. 39/2015 Sb. rozh. tr.).

39. V návaznosti na výše uvedené pak nelze ani přisvědčit námitce obviněného týkající se aplikace zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku v projednávané věci, kterou obviněný vymezil jen obecným tvrzením s poukazem na zákonné prostředky ochrany, jež svědčí poškozeným osobám ve smyslu ustanovení § 40 autorského zákona, a podle níž by neměly být pro něj dovozovány jakékoli trestněprávní důsledky. Odpovědnost podle norem autorského práva by byla nedostatečná ve vztahu k ochraně veřejného zájmu na zachování majetkových práv chráněných skutkovou podstatou trestného činu podle § 270 tr.

zákoníku. Soudy nižších stupňů správně zohlednily všechny významné okolnosti jednání obviněného a aplikovaly § 12 odst. 2 tr. zákoníku ve shodě s jeho výkladem přijatým ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu, které je publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., neboť s vědomím všech okolností spáchání trestného činu nemohl stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví.

Sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, totiž ještě nezakládá nutnost postupu podle této normy. Skutečnost, že lze k nápravě využít institutů v rámci civilního práva, neznamená, že by stát měl zcela rezignovat na trestní stíhání protiprávního jednání. Ve vztahu k nyní posuzovanému případu pak lze bezpochyby uzavřít, že v daném případě byly splněny všechny předpoklady pro uplatnění trestněprávní odpovědnosti obviněného za trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku, který byl dovolateli kladen za vinu, přičemž nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly vyvození trestní odpovědnosti a s ní spojených trestněprávních důsledků vůči jeho osobě. Jednání obviněného se nikterak nevymykalo běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod uvedenou skutkovou podstatu zmíněného přečinu. Navíc obviněný spáchal trestný čin porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi v jeho kvalifikované skutkové podstatě podle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku, když se zásahu do autorských a s nimi souvisejících práv dopustil ve velkém rozsahu. Přitom ani pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ nevylučuje použití trestní represe proti neoprávněným zásahům do autorských a souvisejících práv ve smyslu § 270 tr. zákoníku, je-li tím nezbytné zajistit, aby Česká republika náležitě plnila své mezinárodní závazky vyplývající z uzavřených mezinárodních úmluv k dostatečné ochraně práv tzv. duševního vlastnictví, resp. nehmotných statků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 50/2008, pod č. T 1134). Námitky obviněného v tomto směru tak byly shledány jako zjevně neopodstatněné.

40. Vzhledem k uvedenému tak lze uzavřít, že obstojí závěr soudů nižších stupňů, že v projednávané věci byly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi dle § 270 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Požadavek dovolatele na položení SDEU předběžných otázek formulovaných dovolatelem v rámci jeho repliky k vyjádření státního zástupce k jeho dovolání proto s ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší soud důvodným.

V. Závěrečné shrnutí

41. Obviněný B. B. v projednávané věci uplatnil námitky, které byly v zásadě totožné s těmi, které již uplatňoval v předcházejících fázích tohoto trestního řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítnout, a to z důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Takové rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to na podkladě trestního spisu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. 1. 2025

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu