5 Tdo 1320/2018-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podala obviněná M. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 23. 5. 2018,
sp. zn. 14 To 88/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 69/2017, takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 14 To 88/2018, a
rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 5 T 69/2017.
Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově
navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Okresnímu soudu v Písku přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 5 T
69/2017, byla obviněná M. M. uznána vinnou zločinem zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 zákona č. 40/2009
Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“).
Za to jí byl podle § 254 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v
trvání 2,5 (dva a půl) roku, který byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Podle § 229 odst. 1
tr. řádu byli všichni poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni se svými
nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně
obviněná dopustila (zjednodušeně uvedeno) následovně. V období nejméně od 1. 1.
2014 do 31. 12. 2015 v XY a jinde jako jednatelka obchodní společnosti J. M.,
IČ: XY, se sídlem XY, okr. Písek (dále ve zkratce jen „obchodní společnost
JM“), nevedla a ani nezajistila správné, úplné, průkazné, srozumitelné a
přehledné vedení účetnictví a další doklady sloužící k přehledu o stavu
hospodaření obchodní společnosti JM jako účetní jednotky, přestože k tomu byla
povinna podle § 196 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodní korporacích, ve znění
pozdějších předpisů, a zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění
pozdějších předpisů. Do účetnictví obchodní společnosti JM obviněná uvedla za
rok 2015 nevěrohodné a nepravdivé údaje, a to i vzhledem k nesprávným
počátečním stavům účtů finančních prostředků k 1. 1. 2015, tedy klamala i o
účetním stavu za rok 2014, a z tohoto důvodu je kontrolovatelnost účetnictví
uvedené obchodní společnosti vyloučena. Nelze také z téhož důvodu zjistit
skutečný stav majetku a závazků a hospodářské výsledky za roky 2014 a 2015. V
účetnictví obchodní společnosti JM jsou popřeny všechny zásady, které zákon
stanovuje pro řádné vedení účetní evidence, pro řádné zápisy v účetních
knihách. Účetní závěrky za roky 2014 a 2015, jejichž součástí je inventarizace
majetku a závazků, včetně inventury finančních prostředků, nemohly být u této
obchodní společnosti provedeny pro nesmyslnost údajů uvedených v účetních
knihách. Dále byly citovány stavy na účtech obchodní společnosti uvedené v
účetních knihách, které neodpovídaly skutečným stavům na bankovních účtech. V
důsledku tohoto jednání obviněná ohrozila majetková práva přinejmenším 21
subjektů konkretizovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně spolu s výší
jejich pohledávek vůči obchodní společnosti JM. Dále obviněná ohrozila i včasné
a řádné vyměření nejméně daně z příjmů právnických osob, neboť za zdaňovací
období roku 2015 nebylo daňové přiznání k této dani v řádném termínu podáno a
toto bylo správci daně doručeno až na základě jeho výzvy ze dne 25. 7. 2016
prázdné a bez povinných příloh.
3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná
odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře
usnesením ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 14 To 88/2018, tak, že jej podle § 256
tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněné
4. Obviněná M. M. podala prostřednictvím svého obhájce proti uvedenému
usnesení soudu druhého stupně dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Dovolatelka byla přesvědčena, že napadené usnesení spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku. Nebyly podle ní uspokojivě vyřešeny
otázky, zda svým jednáním mohla obviněná jakkoli ohrozit majetková práva jiného
nebo včasné a řádné vyměření daně, zda její jednání mohlo naplnit znak škody
velkého rozsahu, zda existuje mezi jejím jednáním a následkem v podobě škody
velkého rozsahu příčinná souvislost a zda jednala s úmyslným zaviněním.
6. Obviněná měla za to, že soudy nižších stupňů při posouzení shora
uvedených otázek pochybily, když pouze na základě zjištění, že obviněná nevedla
řádně účetnictví obchodní společnosti JM dovodily právní kvalifikaci jednání
obviněné jako zločin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254
odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku, avšak blíže nezkoumaly naplnění
zbývajících znaků tohoto trestného činu.
7. Dovolatelka již v odvolání prezentovala své přesvědčení, že pro
spáchání trestného činu, jímž byla uznána vinnou, je podle § 254 odst. 1 tr.
zákoníku potřeba, aby daňový subjekt nejen zkresloval údaje o stavu svého
hospodaření a jmění, ale aby byl naplněn také znak ohrožení majetkových práv
jiného nebo včasného a řádného vyměření daně. Soudy nižších stupňů znak
ohrožení majetkových práv třetích osob dovozovaly chybně automaticky. Avšak
obviněná ve své obhajobě naopak poukazovala na skutečnost, že poškození,
věřitelé obchodní společnosti JM, uplatňující své majetkové nároky v
insolvenčním řízení byli schopni bez ohledu na stav vedení účetnictví obchodní
společnosti JM bez problému uplatnit přihlášenou pohledávku v insolvenčním
řízení. Nenastala tedy situace, že by v důsledku chybně vedeného účetnictví
nemohl některý z věřitelů uplatnit svou pohledávku.
8. Obviněná dále nesouhlasila se závěry soudů, že v účetních knihách,
zápisech nebo jiných dokladech uváděla nepravdivé údaje. To podle ní nebylo v
rámci dokazování vůbec zjišťováno a tedy ani prokázáno. Na podkladě znaleckého
zkoumání účetnictví obchodní společnosti JM byly konstatovány nesprávnosti na
jednotlivých účtech, jednalo se ovšem o matematické chyby, nikoliv o
protiprávní manipulaci s účetnictvím. Není ani pravdou, že by obviněná snad
popírala existenci majetkového nároku třetí osoby, což na dotaz obhajoby
potvrdil i soudní znalec v rámci svého výslechu před soudem. Jestliže obviněná
uvedla nesprávné údaje v účetnictví, bylo to způsobeno tím, že nebyla schopna
příslušné hodnoty správně stanovit a spočítat. Pokud by toto měl být obecný
přístup aplikační praxe, muselo by každé nesprávně podané daňové přiznání být
považováno za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění.
9. Dále obviněná zpochybnila, že by bylo možno dovodit její zavinění ve
formě požadované trestním zákoníkem, tedy alespoň úmyslu nepřímého. V žádném
případě totiž nechtěla svým jednáním způsobit následek předvídaný tímto
ustanovením a ani s ním nebyla srozuměna.
10. Dovolatelka ve druhé části dovolacích námitek vyjádřila své
přesvědčení, že nemohla svým jednáním způsobit škodu velkého rozsahu. Mezi
chybně vedeným účetnictvím a vznikem závazků ve vztahu ke třetím osobám totiž
není žádná příčinná souvislost. Za škodu nelze v žádném případě považovat
prostý součet závazků uplatněných věřiteli vůči obchodní společnosti JM v rámci
insolvenčního řízení, v němž všechny tyto závazky byly zjištěny. Konstatovala,
že vznik peněžitého závazku není závislý na jeho uvedení v účetnictví daňového
subjektu, ale na vzniku příslušného zavazovacího důvodu předpokládaného normami
soukromého práva. Na vznik závazku a možnost jeho uplatnění pak nemá vedení
nebo kvalita účetnictví žádný přímý nebo nepřímý vliv.
11. Nadto ustanovení § 254 odst. 4 tr. zákoníku počítá s reálným vznikem
škody velkého rozsahu, nikoliv s pouhým stavem ohrožení, resp. s možností
vzniku škody, jak uváděl soud odvolací, protože to by uvedené ustanovení muselo
znít značně odlišně. Pokud skutečná škoda v uvedeném rozsahu nevznikla, neměla
být obviněná uznána vinnou též podle § 254 odst. 4 tr. zákoníku. Soud nižších
stupňů se navíc ve vztahu k této okolnosti, kterou ani nezjistily, nezabývaly
ani tím, zda ji obviněná též zavinila.
12. Dovolatelka z uvedených důvodů odmítla, že by svým jednáním naplnila
veškeré znaky skutkové podstaty zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku. Proto též navrhla,
aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočky v Táboře, stejně tak rozsudek Okresního soudu v Písku, a
věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
13. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství. Připomněl, že dovolací soud je při posuzování oprávněnosti
tvrzení dovolatele o tom, zda je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, vždy vázán skutkovými zjištěními, která ve věci učinily
soudy prvního a druhého stupně. Proto citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají
podle státního zástupce ty námitky obviněné, podle nichž nebylo dokazováním
zjištěno, zda obviněná sama uváděla nepravdivé údaje do účetnictví obchodní
společnosti JM. Jak plyne ostatně ze skutkové věty odsuzujícího rozsudku,
trestní odpovědnost obviněné není dovozována pouze z vlastnoručního fyzického
uvádění nesprávných údajů do účetnictví, ale je spatřována též v tom, že
obviněná nezajistila řádné vedení účetnictví.
14. Další námitky dovolatelky, kterými zpochybnila správnost právního
posouzení skutku jako zločinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku s ohledem na absenci jeho
formálních znaků, považoval státní zástupce za uplatněné formálně správně v
rámci deklarovaného dovolacího důvodu a shledal je i částečně důvodnými.
15. Státní zástupce podotkl, že k naplnění základní skutkové podstaty
trestného činu podle § 254 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku postačí ohrožení
majetkových práv jiného tam popsaným jednáním, nemusí tedy dojít k jejich
narušení. Znakem základní skutkové podstaty totiž není škoda, ale z popisu
skutku musí být patrno, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil
majetková práva jiného nebo řádné vyměření daně. Státní zástupce k tomu odkázal
na usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 845/2008. Jestliže by měl být
pachatel uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a
jmění podle kvalifikované skutkové podstaty uvedené ve třetím či čtvrtém
odstavci § 254 tr. zákoníku, pak musí být zjištěna požadovaná výše škody, která
byla jiným subjektům (věřitelům, státu jako příjemci daně) způsobena.
16. Státní zástupce dále uvedl, že znak uvádění nepravdivých a hrubě
zkreslených údajů zřejmě naplněn byl, když vzhledem ke zmatečnosti uváděných
údajů nemělo účetnictví obchodní společnosti JM patrně větší hodnotu, než kdyby
nebylo vedeno vůbec. Ohledně dalších obligatorních znaků skutkové podstaty
trestného činu podle § 254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr. zákoníku však dospěl k
opačnému závěru.
17. Státní zástupce přisvědčil námitce obviněné, podle níž ze skutkových
zjištění nevyplývá reálný vznik škody velkého rozsahu (tj. škody ve výši
nejméně 5 000 000 Kč) jako zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty
uvedené v § 254 odst. 4 tr. zákoníku. Samotná existence momentálně neuspokojené
pohledávky sama o sobě existenci škody nezakládá. Ve skutkové větě je uveden
pouze výčet pohledávek jednotlivých věřitelů s tím, že obviněná ohrozila tato
jejich majetková práva. Nejsou však uvedeny žádné údaje o tom, že by došlo
alespoň částečně ke zmaření uspokojení těchto pohledávek. Rovněž nejsou uvedeny
žádné informace o tom, že by reálně došlo ke zkrácení daně a v jakém rozsahu.
Žádné takové údaje o výši reálně vzniklé škody nevyplývají ani z odůvodnění
soudních rozhodnutí, kde je pouze konstatována celková výše pohledávek věřitelů
(26 642 333,95 Kč). Nedošlo tedy k vymezení samotné existence škody jako
následku kvalifikované skutkové podstaty spáchaného trestného činu. Dále
upozornil, že intervenující státní zástupkyně vyslovila při veřejném zasedání o
odvolání pochybnosti o tom, zda škoda velkého rozsahu vznikla, ovšem odvolací
soud toto zcela ve svém rozhodnutí pominul. Tedy v žádném případě ze skutkových
zjištění vymezených v soudních rozhodnutích nevyplývá zákonný znak způsobení
škody velkého rozsahu.
18. Za částečně důvodné pak považoval státní zástupce také námitky
obviněné ve vztahu k základní skutkové podstatě trestného činu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění, jde-li o zpochybnění naplnění ohrožovacího
následku („ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření
daně“).
19. Státní zástupce s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí
č. 54/2006 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo
1138/2017), uvedl, že je nutné, aby ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího
rozsudku bylo vyjádřeno, jakým konkrétním způsobem byla majetková práva
věřitelů ohrožena. Dokazováním musí být zjištěno, zda a jak věřitelé své
pohledávky vymáhali a v jakém rozsahu by bylo jejich postavení lepší, kdyby
bylo účetnictví řádně vedeno. Samotné konstatování o existenci pohledávek a
jejich výši není bez dalšího dostačující pro učinění závěru o majetkovém
ohrožení práv jiného. V předmětné věci se podle názoru státního zástupce soudy
nijak nevypořádaly s konkretizací dopadů jednání obviněné do majetkové sféry
dotčených věřitelů. Zejména soudy nijak nezhodnotily dosavadní výsledky
insolvenčního řízení vedeného na majetek obchodní společnosti JM. Soudy nijak
nevysvětlily, jak konkrétně přispělo nesprávné vedení účetnictví společnosti k
ohrožení majetkových práv věřitelů a jak to ovlivnilo možnost uplatnění jejich
pohledávek v insolvenčním řízení.
20. Na druhou stranu státní zástupce dovodil, že skutková zjištění
nasvědčují tomu, že druhý alternativní znaky obsažený v základní skutkové
podstatě citovaného trestného činu „ohrožení včasného a řádného vyměření daně“
popsaným skutkem obviněná naplnila. Ve skutkové větě bylo specifikováno, že
došlo k ohrožení vyměření daně z příjmů právnických osob. Vzhledem k naprosté
neprůkaznosti účetnictví, nebylo možné provést daňovou kontrolu, popř. vyměřit
daň, resp. ani sama obviněná nebyla schopna dospět k dovození výše daňové
povinnosti. Ani v tomto však popis skutku není zcela vyčerpávající, neboť v něm
není uveden žádný údaj vztahující se k výši daně z příjmů právnických osob,
jejíž vyměření měla obviněná ohrozit.
21. Za dané situace, kdy ze skutkových zjištění nevyplývá naplnění znaků
objektivní stránky základní ani kvalifikované skutkové podstaty zločinu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2,
odst. 4 tr. zákoníku, považoval státní zástupce za předčasné se vyjadřovat k
subjektivní stránce tohoto trestného činu, ač to dovolatelka také namítala.
22. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
v neveřejném zasedání [s ohledem na § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu] rozhodl o
dovolání obviněné M. M. tak, že zruší napadené usnesení odvolacího soudu v
celém rozsahu, stejně tak rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně dalších
rozhodnutí obsahově navazujících na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby věc byla
vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně
souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s neveřejným zasedáním i pro
případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
23. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo
k případné replice zasláno obviněné, která tohoto práva nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
24. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální
podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a
opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
25. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z
taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §
265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom
nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba,
aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
26. Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití
norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních
norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných
ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého
stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména
tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje
znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů,
anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení
skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují
spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k
závěru, že nejde o trestný čin. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v
případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel
sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl
vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně
vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být
založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková
zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu
provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný
prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí.
27. Na úvod je třeba zmínit, že obviněná sice formálně deklarovala
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale
měla na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v
jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího,
který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku,
odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku
uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Neoznačila tak správně dovolací důvod, na jehož základě by měl Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí přezkoumat. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik
závažné, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné bez dalšího odmítl, resp. aby
podané dovolání nepřezkoumával.
b) K námitkám neodpovídajícím uvedenému dovolacímu důvodu
28. Obviněná zčásti ve svém dovolání vznesla též námitky nespadající pod
deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani pod jiný
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Jednalo se především o
tvrzení dovolatelky, že v účetnictví neuváděla nepravdivé údaje, ale šlo jen o
její chybné matematické výpočty. Tímto však obviněná zpochybnila skutková
zjištění soudu prvního stupně, která dovolací soud zásadně nepřezkoumává (viz
výše).
29. Nadto je třeba uvést, že soudy nižších stupňů zjistily z listinných
důkazů a z výpovědi znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing.
Vladimíra Bečky, že obviněná v inkriminovaném období (roků 2014 a 2015) uváděla
v účetnictví obchodní společnosti JM nepravdivé a nevěrohodné údaje, které
nebyly pouhou matematickou chybou (srov. zejména odstavec 7. na str. 6 rozsudku
soudu prvního stupně a odstavec 18. na str. 7 uprostřed odůvodnění usnesení
krajského soudu). Obviněná jako jednatelka obchodní společnosti JM nevedla a
ani jinak nezajistila řádné vedení účetnictví podle zákonných požadavků, což
bylo správně takto uvedeno i ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Tato
skutková zjištění připustila i obviněná prostřednictvím svého obhájce při
veřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2018 před odvolacím soudem (srov. též
odstavec 10. na str. 4 usnesení odvolacího soudu).
c) K námitkám nesprávné právní kvalifikace skutku jako zločinu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 tr.
zákoníku
30. Obviněná v podstatě namítla, že v trestním řízení nebylo vůbec
zjištěno, že by svým jednáním způsobila komukoliv jakoukoliv škodu, že by
majetková práva některého z věřitelů obchodní společnosti JM ohrozila, resp. že
by ohrozila včasné a řádné vyměření daně, že by případně mezi jejím jednáním a
následkem existovala příčinná souvislost a že by jednala v potřebné formě
zavinění. Zčásti obviněná zpochybnila skutkové závěry soudů nižších stupňů
ohledně skutečností naplňujících uvedené zákonné znaky předmětné skutkové
podstaty, zčásti zpochybnila, že by skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně je mohl naplnit.
31. Obviněné je třeba dát za pravdu, že ani přes poměrně rozsáhlý popis
skutkových okolností ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně by z něj
bylo zřejmé, v čem soudy nižších stupňů spatřovaly naplnění následku
předmětného trestného činu, nevyplývá to ani z velmi úsporného odůvodnění
rozhodnutí soudů nižších stupňů. To se vlastně týká i znaku zavinění, jímž se
soudy nižších stupňů prakticky nezabývaly a z jejich rozhodnutí ani nevyplývá
ani forma zavinění obviněné, natož aby se zabývaly jednotlivými složkami
zavinění.
32. Nejprve je třeba připomenout, že ustanovení o trestném činu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku
chrání zájem společnosti na řádném vedení a uchování účetnictví a dalších
dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a jmění nebo k jejich
kontrole, zajišťuje ochranu majetkových zájmů dalších osob a zájem státu na
řádném vyměření daní. První odstavec § 254 tr. zákoníku obsahuje tři alinea,
tedy nečíslované odstavce, v nichž jsou sankcionovány nejzávažnější případy
vadného vedení a uchovávání účetnictví. Trestného činu zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, (alinea
1) kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o
stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona
povinen, (alinea 2) kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných
dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, nebo (alinea 3) kdo
takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní
neupotřebitelnými nebo zatají, a (ve vztahu ke všem alinea 1 až 3) ohrozí tak
majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Jde tak o skutkovou
podstatu složitou, která obsahuje dokonce u více znaků více alternativ.
Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v § 254 odst. 4 tr.
zákoníku je způsobení činem uvedeným v odstavci 1 (nebo 2) na cizím majetku
škody velkého rozsahu, kterou se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda
dosahující výše nejméně 5 000 000 Kč.
33. Obviněné byla v této věci kladena za vinu varianta uvedená v alinea
2, jíž měla podle soudů nižších stupňů naplnit tím, že „v účetních knihách,
zápisech nebo jiných dokladech uvedla nepravdivé údaje a ohrozila tak majetková
práva jiného a včasné a řádné vyměření daně a způsobila takovým činem na cizím
majetku škodu velkého rozsahu“. Soud prvního stupně tak v případě znaku jednání
vybral druhou alternativu, avšak nevybral výslovně, o jaké účetní doklady mělo
jít, tedy nevybral některou z alternativ (resp. měl-li na mysli všechny, užil
nesprávně spojku „nebo“ namísto spojky „a“), navíc opomněl uvést, o jaké účetní
knihy, zápisy nebo jiné doklady šlo (srov. slovo „takových“, tj. „sloužících k
přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole“ – viz alinea
prvá). Z alternativ ohrožovacího následku vybral obě, tj. jak ohrožení
majetkových práv jiného, tak i ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Nadto
soud prvního stupně obviněné vytkl, že takovým činem způsobila na cizím majetku
škodu velkého rozsahu ve smyslu § 254 odst. 4 tr. zákoníku, ačkoliv tomuto
znaku neodpovídá žádný skutkový závěr uvedený v popisu skutku (viz pasáž
uvedená před výčtem věřitelů s uvedením jejich pohledávek za obchodní
společností JM: „…kdy v důsledku tohoto svého jednání ohrozila majetková práva
přinejmenším:“, za kterou následuje výčet subjektů s tím, v jaké výši evidují
pohledávku, za tímto výčtem již je uvedeno, že též ohrozila včasné a řádné
vyměření daně). Takovým skutkovým závěrem nemůže být ani prostý součet výší
jednotlivých pohledávek věřitelů obchodní společnosti JM, který je uveden v
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v odstavci 7. na str. 6. Soud prvního
stupně navíc v poslední větě na konci téhož odstavce odůvodnění, kterou snad
jedinou lze považovat za jakési právní hodnocení skutku (v níž je ovšem jen
nedokonale přepsaná právní věta téhož rozsudku), udělal chybu, když uváděl, že
jde o škodu velkého rozsahu, neboť přesáhla částku 500 000 Kč, vůbec ovšem
neuvedl, o jakou částku má jít, jak k ní dospěl, z čeho se skládá, na jakém
majetku se měla projevit a proč měla být způsobena uvedením nepravdivých údajů
v účetnictví. Tato pochybení soudu prvního stupně nijak soud odvolací
nenapravil, ač na některá z nich byl upozorněn jak obviněnou, tak i státní
zástupkyní při veřejném zasedání konaném o odvolání (viz odstavec 11. na str. 4
odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Naopak chybné právní posouzení v
otázce způsobení škody završil soud druhého stupně poslední větou v odstavci
18. na str. 8 odůvodnění vlastního usnesení („S ohledem na rozsah škody, která
ohrožovacím deliktem mohla nastat, je zřejmé, že jednání obžalované musí být z
hlediska právního posouzení kvalifikováno jako zločin zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2, odst. 4 trestního
zákoníku.“), kterou jen navázal na konstatování, že pohledávky všech věřitelů
byly vyčísleny na 26 942 333,95 Kč.
Odvolací soud tak podle svého vyjádření v
odůvodnění vycházel ze závěru, že škoda v uvedené výši vzniknout mohla, z čehož
ale implicitně vyplývá, že v takové výši nevznikla (aniž by výslovně
konstatoval, v jaké výši tedy podle něj nastala). Samotné nebezpečí vzniku
škody ovšem není okolností podmiňující použití vyšší sazby uvedenou v § 254
odst. 4 tr. zákoníku.
34. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy nižších stupňů neučinily
prakticky žádný ze skutkových závěrů nezbytných pro to, aby jednání obviněné
mohlo být právně posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 4 tr. zákoníku,
neboť nezjistily, že by jednáním popsaným v základní skutkové podstatě v § 254
odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku obviněná na cizím majetku způsobila škodu velkého
rozsahu. Za takovou škodu rozhodně nelze považovat souhrn nevymožených
pohledávek obchodní společnosti JM vyplývajících z obchodně závazkových vztahů
této obchodní společnosti. Aby bylo možno jednání obviněné posoudit též podle §
254 odst. 4 tr. zákoníku, bylo by třeba učinit jednoznačné skutkové závěry, že
právě z jednání popsaného v § 254 odst. 1 (příp. 2) tr. zákoníku taková škoda
povstala, tedy že takové jednání bylo alespoň jednou z příčin vzniku takové
škody (ta se za konkrétních skutkových okolností třeba i může rovnat souhrnu
nevymožených pohledávek věřitelů, pokud například v důsledku chybného vedení
účetnictví dlužníka či jeho zašantročení nebude zjištěn žádný majetek dlužníka,
který před takovým jednáním nepochybně měl, a proto nebude moci být následně v
exekuci či insolvenčním řízení pohledávka uspokojena, když se ani účetnictví
nepodaří zrekonstruovat a jakýkoli majetek dohledat).
35. Již z uvedeného důvodu je zřejmé, že rozsudek soudu prvního stupně,
a tedy ani usnesení soudu druhého stupně, nemohou obstát, a proto tato
rozhodnutí musí být zrušena, neboť jednání obviněné soudy nižších stupňů (za
stávajících skutkových zjištění) nesprávně právně posoudily jako zločin
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2,
odst. 4 tr. zákoníku, ač nezjistily, že by obviněná svým jednáním na cizím
majetku způsobila škodu velkého rozsahu, tedy naplnila okolnost zvlášť
přitěžující uvedenou v § 254 odst. 4 tr. zákoníku. Dokud nebudou učiněny
jednoznačné skutkové závěry o existenci škody na cizím majetku a o tom, že tato
škoda má svůj původ v jednání obviněné spočívajícím (zjednodušeně uvedeno) v
chybném vedení účetnictví, je zcela předčasné zabývat se otázkou zavinění ve
vztahu k tomuto znaku trestného činu. Jen zcela obecně je třeba připomenout (na
margo nepřesných výhrad obviněné v dovolání), že ve vztahu ke škodě velkého
rozsahu uvedené v § 254 odst. 4 tr. zákoníku jako tzv. těžšímu následku postačí
zavinění z nedbalosti ve smyslu § 16 tr. zákoníku, jak stanoví výslovně § 17
písm. a) tr. zákoníku (neboli není zapotřebí zavinění ve formě úmyslu, byť jen
nepřímého, jak nesprávně obviněná v závěru svého dovolání dovozovala).
36. Jen zčásti lze souhlasit s obviněnou i se státním zástupcem, že
rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nepřesná i v popisu tzv. ohrožovacího
následku, který je vyžadován základní skutkovou podstatou zločinu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku in
fine. Jistě by i v tomto směru mohl být popis skutku přesnější, soudy nižších
stupňů by měly pregnantněji vyjádřit, jak majetková práva věřitelů uvedených ve
skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně s jejich pohledávkami
specifikovanými tamtéž byla ohrožena uvedením nepravdivých údajů v účetnictví.
Přesněji by měly být též specifikovány doklady sloužící k přehledu o stavu
hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, a to jak ve větě právní, tak i
větě skutkové. Na druhou stranu základní informace z popisu skutku vyplývají,
soudy nižších stupňů i podle odůvodnění dospěly k závěru, že v důsledku
chaotického vedení účetnictví na jeho základě prakticky není možno určit stav
majetku obchodní společnosti JM, což pochopitelně majetková práva věřitelů může
ohrozit, a to i poměrně konkrétně, protože v probíhajícím insolvenčním řízení
nebude v důsledku toho možno zjistit žádný majetek úpadce, z něhož by bylo
možno pohledávky věřitelů uspokojit. Takové závěry jsou ovšem opět spíše
hypotetické, protože soudy nižších stupňů se tím dosud náležitě nezabývaly,
nevěnovaly pozornost tomu, nakolik v důsledku chybného vedení účetnictví
obviněnou není možno učinit soupis majetku a z něj věřitele uspokojit, tedy jak
konkrétně byla majetková práva věřitelů ohrožena.
37. K těmto otázkám lze ještě připomenout ustálenou judikaturu
Nejvyššího soudu, jak upozorňovala jak obviněná, tak i státní zástupce (srov.
zejména rozhodnutí č. 54/2006 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2009, sp. zn. 5 Tdo 894/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp.
zn. 5 Tdo 549/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo
556/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008,
přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo
1138/2017, byť se týká druhého odstavce § 254 tr. zákoníku, a mnohé další).
38. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud považoval dovolání obviněné za
důvodné, rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohla obstát, neboť z jejich
rozhodnutí vůbec nevyplývá, jaké učinily skutkové závěry ohledně těžšího
následku v podobě škody velkého rozsahu uvedeného v § 254 odst. 4 tr. zákoníku,
ovšem je zapotřebí náležitě se věnovat i tzv. ohrožovacímu následku uvedenému v
základní skutkové podstatě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření
a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku.
39. Zároveň lze konstatovat, že soudy nižších stupňů v součinnosti s
procesními stranami v tomto směru nedostály své povinnosti náležitě zjistit
skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu, v důsledku čehož ani pak následně nemohly zjištěný
skutkový stav správně právně posoudit. Taková skutková zjištění je pak třeba
promítnout do skutkové věty výrokové části rozsudku, která má být pokud možno
stručná, popis skutkových okolností má vystihovat znaky trestného činu, který
je v daném skutku spatřován, má být vymezen tak, aby nebyl zaměnitelný s jiným
skutkem, a to zejména místním a časovým určením, uvedením způsobu spáchání a
případně jiných skutečností, jak požaduje ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu
(více srov. odbornou literaturu, např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až
156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1669 a násl.; popř.
Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání
Praha: Leges, 2018, zejména str. 195 a násl.; k tomu je možno odkázat i na
bohatou judikaturu k tomu se vážící, na niž i uvedená odborná literatura
odkazuje). Zároveň je třeba upozornit, že v případě složitější tzv. skutkové
věty výroku o vině je možné vyjádřit popis skutku i více samostatnými větami,
nikoli jediným komplikovaným souvětím. Rozhodně však popis skutku musí odrážet
výsledky provedeného dokazování a odpovídat znakům trestného činu, který je v
takovém skutku soudem spatřován, což se v daném případě nestalo.
40. Popsaný skutek je poté třeba také správně právně kvalifikovat a v
tzv. právní větě uvést jen ty z více alternativních znaků, které byly v daném
skutku shledány, ani zde není možno uvádět znaky skutkové podstaty
alternativně, naopak naplní-li obviněný svým jednáním více takových variant, je
zásadně třeba je uvést všechny, není-li mezi nimi vzájemný vylučovací poměr
(viz Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. op. cit., zejména str. 227).
41. Následně je třeba, aby soudy nižších stupňů svá rozhodnutí také
náležitě odůvodnily, a to v souladu s požadavky uvedenými v § 125 odst. 1 tr.
řádu (k tomu srov. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z., op. cit., str. 296 a
násl.). V tomto směru Nejvyšší soud rozhodně nesdílí názor odvolacího soudu, že
rozsudek soudu prvního stupně vyhovuje všem požadavkům § 125 tr. řádu, jak je
uvedeno v odstavci 18. na straně 6. jeho usnesení. Odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně je obsaženo na pouhých (necelých) 3 stranách rozsudku z
celkových 7, je dokonce kratší než výroková část rozsudku, která končí na str.
4. Odůvodnění obsahuje přepis několika důkazních prostředků, samotné hodnotící
úvahy soudu prvního stupně jsou obsaženy pouze v 7. odstavci na str. 6
odůvodnění, v němž jsou jak závěry skutkové, tak jakýsi náznak hodnocení důkazů
a v jediné větě pokus o odůvodnění právní kvalifikace, který obsahuje pouze
částečný přepis právní věty rozsudku a odkaz na ustanovení § 138 odst. 1 tr.
zákoníku. Podobně tristní je i odůvodnění trestu v jediné větě v odstavci 8.,
resp. výroku o náhradě škody v jediné větě v odstavci 9. na str. 6. rozsudku.
Jediný důvod uložení konkrétního druhu trestu, jeho výměry i délky zkušební
doby je spatřován soudem prvního stupně v dosavadním řádném životě obviněné
(bez jakéhokoliv rozvedení) a její bezúhonnosti, jinak je jen částečně
zopakován výrok rozsudku, aniž by soud vysvětlil, proč uložil konkrétní druh
trestu, proč zvolil uvedenou výměru etc. Lze tak konstatovat, že odůvodnění
výroku o trestu zcela absentuje a rozhodně nesplňuje velmi podrobné parametry a
nároky ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu, s prakticky žádnou z okolností
uvedených v § 125 odst. 1 tr. řádu se soud prvního stupně nevypořádal, zdá se,
že se jimi při svém rozhodování ani nezabýval (soudě podle odůvodnění
rozsudku). Podobně je tomu s odůvodněním výroku o majetkových nárocích
poškozených, kteří byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních, a to
údajně z důvodu probíhajícího „konkursního“ řízení proti obviněné, ač to se
podle dosavadních zjištění má týkat obchodní společnosti JM (viz též č. l. 16 a
násl. trestního spisu) a nikoli obviněné.
42. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je tak zcela nedostatečné,
tedy i nepřesvědčivé, není z něj vůbec zřejmé, k jakým skutkovým závěrům soud
prvního stupně dospěl (což se projevuje především v otázce naplnění znaku
následku, jak bylo uvedeno shora, ale též kauzálního nexu a zavinění), jakými
úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména těch vzájemně si
odporujících, jak se vypořádal s obhajobou (která po celou dobu tvrdí, že k
žádné škodě ani ohrožení práv jiných nedošlo), jakými právními úvahami se
řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných zákonných
ustanovení v otázkách viny, trestu, ale i výroku o náhradě škody (proč tedy
nepřiznal poškozeným nárok na náhradu škody, pokud měl za to, že ji obžalovaná
svým jednáním způsobila, přičemž není možné zaměňovat subjektivitu obviněné
jako fyzické osoby a obchodní společnosti JM jako právnické osoby). Tyto
nedostatky činí rozsudek soudu prvního stupně obtížně přezkoumatelným, protože
odpovědi na řadu otázek vznesených obviněnou v rámci dovolání nevyplývají ani z
výrokové části ani z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ale ani z
usnesení soudu druhého stupně.
IV. Závěrečné shrnutí
43. Vzhledem k výše zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl
důvodnému dovolání obviněné M. M. a podle § 265k odst. 1 tr. řádu z jejího
podnětu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočky v Táboře ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 14 To 88/2018, a rozsudek
Okresního soudu v Písku ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 5 T 69/2017. Současně podle
§ 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na
zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu
soudu v Písku, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
44. Okresní soud v Písku zváží, nakolik je třeba s ohledem na výše
uvedené závěry týkající se výkladu ustanovení § 254 odst. 1 alinea 2, odst. 4
tr. zákoníku, jak vyplývají i z dosavadní ustálené judikatury, doplnit
dokazování, či zda je možno učinit nové rozhodnutí bez takového doplnění pouze
s ohledem na stávající důkazy (což se zdá nepravděpodobné s ohledem na
skutečnost, že bude třeba se zabývat ohrožením majetkových práv poškozených
věřitelů, tedy bude třeba zjistit aktuální stav insolvenčního řízení proti
úpadci obchodní společnosti JM, jeho průběhu, uspokojování pohledávek věřitelů
etc.). Dříve i nově provedené důkazy je třeba pečlivě vyhodnotit a učinit
náležité skutkové závěry, které by bylo možno subsumovat pod příslušná zákonná
ustanovení, jak bylo rozvedeno shora. Na základě řádně provedeného dokazování
(při plném respektu k zásadám ovládajícím dokazování, jak plynou z právní
úpravy i uznávané judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, zejména pokud
jde o tzv. opomenuté důkazy) pak učiní jasné skutkové závěry, které řádně
právně posoudí. Pokud znovu dospěje k závěru, že není důvod obviněnou zprostit
obžaloby, ale je na místě uznat ji vinnou, jednoznačně naformuluje popis skutku
v souladu s učiněnými skutkovými zjištěními tak, aby odpovídal ustanovení § 120
odst. 3 tr. řádu a především vyjadřoval zákonné znaky trestného činu (příp.
trestných činů), který v takovém skutku bude soud i nadále spatřovat.
45. Výhradu vůči nedostatečně popsanému skutku je ale možno směřovat již
i vůči státnímu zástupci jako veřejnému žalobci, který takto daný skutek s
uvedenou právní kvalifikací také zažaloval (soud prvního stupně jej akceptoval
a prakticky beze změn převzal). Proto Nejvyšší soud dále považuje za vhodné
doplnit své úvahy v naznačeném směru upozorněním na obecně závaznou judikaturu
Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky), který se k možnostem
aktivního prokazování viny obviněného soudem bez náležité aktivity státního
zástupce jako veřejného žalobce opakovaně vyjadřoval. Odkázat lze v tomto směru
zejména na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07,
uveřejněný pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž
Ústavní soud uvedl: „Odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80
Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní
zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc
byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a
trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí
stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a
nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5
alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v
souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího
rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud
povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí,
které nemusí být nutně odsuzující.“ Výtku neprovádění důkazů (např. ohledně
zjištění, jaká byla způsobena škoda jednáním obviněné, jak případně jednání
obviněné ohrozilo majetková práva poškozených) v řízení před soudem prvního
nebo i druhého stupně, je tak nutno primárně směrovat vůči státnímu zástupci,
který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního stupně prokazovat,
na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s
judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne (k
tomu srov. rozsáhlou judikaturu zejména Ústavního soudu, např. nález Ústavního
soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne
24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. III. ÚS 173/02, nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III.
ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a
mnohé další). Podobně je třeba připomenout i judikaturu Ústavního soudu
týkající náležitého popisu skutku, jenž v nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I.
ÚS 670/05, uveřejněném ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu, uvedl, že péče o dokonalost popisu skutku náleží
především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním
takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat
jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem
v § 2 odst. 5 in fine tr. řádu).
46. Okresní soud v Písku tak za součinnosti stran, zejména pak státního
zástupce, vyjasní, jaká jsou skutková tvrzení, jež mají odpovídat znakům
žalovaného trestného činu, zda a jakými důkazy jsou prokázána, bude-li třeba,
dokazování v potřebném rozsahu doplní, resp. vypořádá se s návrhy na doplnění
dokazování, věc náležitě při respektování uznávané judikatury a shora
rozvedených závazných právních názorů posoudí a znovu rozhodne.
47. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud prvního stupně a
následně i odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v
tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu). Dovolací soud zároveň upozorňuje na
zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému soudem
prvního stupně, jak je vyjádřen v § 265s odst. 2 tr. řádu (tzv. zákaz
reformationis in peius).
48. Protože zjištěné vady napadeného rozsudku nemohl Nejvyšší soud
odstranit ve veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném
zasedání, jak vyplývá z ustanovení § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu