5 Tdo 1138/2017-50
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2018 o
dovolání obviněné M. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3.
2017, sp. zn. 8 To 47/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 48/2016, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 47/2017, a rozsudek Okresního soudu v
Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2 T 48/2016.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi p ř i k a z
u j e , aby věc obviněné M. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „nalézací soud“) ze
dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2 T 48/2016, byla obviněná M. H. uznána vinnou tím, že
jako jediná jednatelka společnosti AUTOHANDL, s. r. o., IČ 25556517, se sídlem
Praha 1 – Nové Město, Jungmannova 733/6, která reálně svoji činnost, jejímž
předmětem byla výroba motorových vozidel, vykonávala v obci H., okres B.,
1) od roku 2010 do března 2012, kdy se jednatelem společnosti AUTOHANDL,
s. r. o., stal občan Slovenské republiky R. R., trvale bytem D. S., R. h.,
neuložila do sbírky listin obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v
Praze ke sp. zn. C 158500 výkazy o výsledku hospodaření společnosti AUTOHANDL,
s. r. o., za kalendářní roky 2009 a 2010 – tj. rozvahu, výsledovku a povinné
přílohy, ač k tomu byla jako jednatelka povinna podle § 38k tehdy účinného
obchodního zákoníku a § 21a odst. 4 zákona o účetnictví, v důsledku čehož
věřitelé společnosti AUTOHANDL, s. r. o., mezi jinými společnost TOP – Šohaj,
s. r. o., IČ 49436619, se sídlem Břeclav, která měla vůči společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., pohledávku ve výši 80 785 Kč s příslušenstvím z titulu
dlužného nájemného za nájem nebytových prostor, která byla následně přiznána
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 43 C 11/2008,
který nabyl právní moci dne 16. 8. 2011, neměli potřebné informace o ekonomické
situaci společnosti AUTOHANDL, s. r. o., která se v tomto období zhoršovala, a
byli tím omezeni zejména při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých
pohledávek a tím realizaci svých práv vůči společnosti AUTOHANDL, s. r. o.;
2) v měsíci březnu 2012 nechala připravit smlouvu o převodu obchodního
podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované se zpětným datem
4. 7. 2011, na základě kterých došlo k převodu obchodního podílu ve společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., ze společnosti H.R.S., a. s., za kterou jednala obžalovaná
jako předsedkyně představenstva, na občana Slovenské republiky maďarské
národnosti R. R., trvale bytem D. S., R. h., fakticky však bezdomovce, a ke
změně jednatelství ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., když jednatelem se stal
na místo obžalované R. R., kdy obě listiny podepsal R. R. dne 28. 3. 2012 v B.,
obžalovaná listiny podepsala v přesně nezjištěný den od 28. 3. 2012 do 2. 4.
2012, s vědomím, že tyto budou následně s návrhem na zápis změny údajů
předloženy obchodnímu rejstříku, přičemž dne 2. 4. 2012 v B. podpisy na
listinách uznala za vlastní, listiny byly následně dne 8. 6. 2012 předloženy
Městskému soudu v Praze jako rejstříkovému soudu a na jejich podkladu byla dne
12. 6. 2012 provedena změna v osobě jediného společníka a jednatele ve
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., na R. R. s účinky ke dni 4. 7. 2011, přestože
k tomuto dni fakticky k převodu obchodního podílu ani změně jednatelství ve
společnosti nedošlo.
2. Jednáním ad 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu spáchala
přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea
třetí zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „tr. zákoník“), jednáním ad 2) přečin zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Za jednání
pod body 1) a 2) byl obviněné uložen podle § 254 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr.
zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl
podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání jednoho roku. Obviněné byl dále uložen podle § 67 odst. 1 a § 68
odst. 1 a 2 tr. zákoníku peněžitý trest, a to ve výši 100 denních sazeb s denní
sazbou 600 Kč, tedy v celkové výši 60 000 Kč, a pro případ, že by peněžitý
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále byl obviněné
uložen podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního
orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání dvou let. Současně
nalézací soud postupem podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. ř.“), odkázal poškozenou obchodní
společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., IČ: 49436619, se sídlem Břeclav, Sady 28.
října 592/15, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeným rozsudkem rozhodl nalézací soud poté, co jeho trestní příkaz ze dne
26. 4. 2016, č. j. 2 T 48/2016-1463 (č. l. 1463 – 1465), vydaný v téže věci,
byl zrušen na základě odporu podaného prostřednictvím obhájce obviněné ze dne
5. 5. 2016 (č. l. 1467 – 1468 spisu).
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podala obviněná odvolání, o němž
Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, usnesením ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8
To 47/2017, rozhodl tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017,
sp. zn. 8 To 47/2017, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne
9. 12. 2016, sp. zn. 2 T 48/2016, podala obviněná M. H. dovolání
prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Horáka z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. a), g) a l) tr. ř.
5. Dovolatelka ve vztahu ke skutku ad 1) výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu v prvé řadě namítala, že uvedený skutek nevykazuje všechny
zákonné znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. Upozornila na skutečnost, že
soud v rozporu s popisem skutku v obžalobě a v usnesení o zahájení trestního
řízení (správně trestního stíhání) vypustil část poukazující na vstup osoby
odlišné od obviněné do funkce jednatele, čímž napomohl odsouzení obviněné a
nepřípustným způsobem se podílel na prokazování viny obviněného (dovolatelka v
této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn.
I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod č. 88 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Pokud by v popisu skutku byla uvedena skutečnost, že v období července 2011
došlo ke změně jednatele, nemohl by odvolací soud klást obviněné za vinu, že se
vytýkaného jednání dopouštěla po dobu více než dvou let a že potřebné listiny
nebyly do sbírky listin založeny ani dodatečně. Zároveň tím pádem nelze dovodit
vinu obviněné ve vztahu k povinnosti založení listin do obchodního rejstříku za
rok 2010. Dovolatelka dále s odkazem na § 38k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní
zákoník, namítala, že soudy se nezabývaly otázkou lhůty k založení listin a
podmínek jejího naplnění, když zákon stanovil povinnost založení bez zbytečného
odkladu. Je proto třeba vždy zkoumat okolnosti a možnosti splnění této
povinnosti (upozorňovala na komplikaci s převodem obchodního podílu a na
skutečnost, že účetnictví a daňové přiznání zpracovávala řada i externích
osob), s tím, že je nutné respektovat i lhůtu v délce několika málo měsíců.
Samotná skutečnost, že nedošlo k založení příslušných listin do sbírky listin
obchodního rejstříku, nemůže vést s ohledem na zásadu subsidiarity trestní
represe k trestní odpovědnosti obviněné. Dovolatelka poukázala na statistické
údaje týkající se nezakládání účetních uzávěrek obchodních společností do
sbírky listin, které mají dokládat, že k zakládání listin do sbírky listin
obchodního rejstříku ze strany obchodních společností v České republice ve
většině případů nedochází. Zároveň doplnila, že obchodní rejstřík nevyzýval ke
splnění této povinnosti. Ačkoliv správní i civilní právo obsahuje sankce,
kterými je možné uvedené opomenutí postihnout, nebyl tento postih vykonán, a to
ani vůči společnosti AUTOHANDL, s. r. o. Pokud proto orgány veřejné správy
nesplnění povinnosti založení listin mlčky tolerovaly, není možné vůči obviněné
následně uplatňovat trestní represi (k trestní represi jako prostředku ultima
ratio odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS
631/05, uveřejněný ve sv. 43 pod č. 205 Sb. nál. a usn. ÚS ČR,usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 486/2010).
6. Podle názoru obviněné nebyla prokázána subjektivní stránka ve vztahu
k přečinu, kterého se měla dopustit skutkem ad 1). Závěr soudu, že obviněná
jednala ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
nemá oporu v provedeném dokazování. Jednání obviněné je nutné posoudit jako
jednání nedbalostní, kdy měla za to, že předmětné listiny byly rejstříkovému
soudu odeslány a fakticky pouze tuto skutečnost nezkontrolovala. Zpochybňovala
i následek v podobě újmy na straně společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., s tím, že
pohledávka, kterou poškozená vymáhá, má původ v nájemním vztahu z roku 2006.
Společnosti AUTOHANDL, s. r. o., byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne
16. 6. 2011, sp. zn. 43 C 11/2008, uložena povinnost uhradit 80 000 Kč, tj. 44
% jistiny pohledávky. Podle dovolatelky je proto spornost pohledávky zjevná.
Společnost TOP – Šohaj, s. r. o., nepodnikla žádné kroky k zajištění svých
budoucích práv (platba předem, kauce…), ačkoliv měla indicie o zhoršujícím se
hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o., nevymáhala své pohledávky
prostředky soukromého práva, ačkoliv disponovala exekučním titulem. Dovolatelka
dále poukazuje na fakt, že ostatní věřitelé své pohledávky vůči společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., vymáhají, a to bez ohledu na založení předmětných listin
do sbírky listin obchodního rejstříku. Nelze proto dovozovat, že by společnost
TOP – Šohaj, s. r. o., byla omezena při svém rozhodování o postupu při vymáhání
svých pohledávek. Dovolatelka zároveň odmítla závěr odvolacího soudu o tom, že
se pro sebe snažila získat majetkový prospěch. Uvedený závěr neodpovídá
provedenému dokazování a nemůže se proto jednat o skutečnost, která by
odůvodňovala uložení peněžitého trestu. Obviněná odmítla i paralelu odvolacího
soudu, podle níž je třeba na její jednání pohlížet v kontextu s její trestnou
činností popsanou bod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu.
Takovýto přístup považuje za rozporný s principem presumpce neviny. Pokud je
třeba její jednání považovat za jediný skutek, nelze obviněné přičítat
přitěžující okolnost spáchání dvou přečinů.
7. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu dovolatelka s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp.
zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný ve sv. 49 pod č. 86 Sb. nál. a usn. ÚS ČR,
namítla, že obecné soudy se nemohou stavět do role pomocníka veřejné žaloby.
Státní zástupce v závěrečné řeči uvedl, že obžalobou je pouze předpokládáno, že
k převodům obchodních podílů i změně jednatele na osobu R. R. ve společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., došlo až v březnu roku 2012. Dále doplnil, že tyto
informace lze mít za prokázané, ačkoliv tato osoba v hlavním líčení
nevypovídala a nebyl proveden důkaz, který by uvedené podezření potvrzoval.
Podle dovolatelky neexistuje pro tyto domněnky obžaloby, zejména ohledně
antedatování předmětných dokumentů, žádný důkaz. Soud v otázce viny přijal
nepodložená podezření obžaloby, ačkoliv tato podezření vyvrátil svou výpovědí
svědek J. V. Soud také nepřípustným způsobem dovodil vinu obviněné ze
skutečnosti, že svědek R. R. využil svého zákonného práva nevypovídat a z
faktu, že obviněná, která po celou dobu hlavního líčení a ve značné části
řízení přípravného taktéž využila svého práva nevypovídat, nezmínila nutnost
tlumočení do maďarského jazyka při obchodních jednáních s R. R. Dovolatelka
dále nesouhlasí se způsobem, jakým soud dospěl k závěru o antedatování návrhu
na zápis změny zapsaných údajů do obchodního rejstříku. Soud totiž odkázal na
listiny týkající se zdravotního stavu a majetkových poměrů svědka R. R. a dále
konstatoval, že obviněná reálně zastávala funkci jednatelky až do 28. 3. 2012,
protože svědek R. R. se mohl na území České republiky nacházet pouze v tento
den. Není však jasné, na základě jakých důkazů k závěru o nepřítomnosti svědka
na území České republiky dospěl. Provedené důkazy byly oběma soudy selektovány
a jejich rozhodnutí jsou založena na nepodložených úvahách. Dovolatelka
poukázala i na rozpornost závěrů soudu, když na jedné straně je tvrzeno, že
podklady k převodu obchodního podílu i změně jednatele měly být údajně
vyhotoveny v březnu 2012, na druhou stranu je uváděno, že obviněná v období do
provedení zápisu změn jednala jménem společnosti, aniž by byla k takovému
jednání zmocněna novým jednatelem R. R. I kdyby však jednání obviněné bylo
posouzeno jako jednatelství bez příkazu, nelze je postihovat prostředky
trestního práva.
8. Dovolatelka dále ve svém dovolání upozorňovala na podstatné vady
řízení. V řízení činila úkony Policie ČR – Krajské ředitelství policie
Jihomoravského kraje, územní odbor Břeclav, ačkoliv společnost AUTOHANDL, s. r.
o., měla sídlo v Praze a k založení listin do sbírky listin obchodního
rejstříku byl příslušný jako rejstříkový soud Městský soud v Praze. Pokud je
skutek vymezen jednáním spočívajícím v nedoložení listin do sbírky listin u
příslušného rejstříkového soudu, nemohlo ke spáchání vytýkaného jednání dojít
nikde jinde než na adrese Městského soudu v Praze (Slezská 9, Praha 2). Úkony
Policie ČR Břeclav, jakožto úkony orgánu věcně a místně nepříslušného, je třeba
proto považovat za úkony nezákonné, čímž došlo k porušení ustanovení § 18 tr.
ř. a k zásahu do ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces.
Dovolatelka také namítala nedostatečné odůvodnění usnesení o zahájení trestního
stíhání proti její osobě, které neobsahuje žádné skutkové okolnosti subjektivní
stránky, z čehož s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp.
zn. 4 Tz 13/2006, dovozuje, že nemohly nastat následky sdělení obvinění.
Závěrem svého dovolání pak opakovaně zdůraznila, že soudy postupovaly v rozporu
se zásadou subsidiarity trestní represe a zásadou in dubio pro reo. Dovolatelka
proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v
Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ve výroku
o vině a navazujícím výroku o trestu, a přikázal soudu odvolacímu, eventuálně
soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo
dovolání obviněné M. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., ve vyjádření
k jejímu dovolání uvedl, že se nelze ztotožnit s ani jednou z jí uváděných
námitek. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr.
ř., státní zástupce uvedl, že příslušnost policejního orgánu nemůže být
předmětem soudního přezkumu Nejvyšším soudem v rámci dovolacího řízení.
Pravidla pro určení místní příslušnosti policejního orgánu při plnění úkolů v
trestním řízení nejsou upravena trestním řádem, ale závazným pokynem
policejního prezidenta. V projednávané věci navíc byla námitka místní
nepříslušnosti policejního orgánu řešena již v přípravném řízení. Jestliže
chtěla obviněná namítnout místní nepříslušnost Okresního soudu v Břeclavi, ač
to v dovolání výslovně neuvedla, nemohla by být její námitka ani tak úspěšná.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. slouží k nápravě vad
týkající se věcné příslušnosti, nikoli příslušnosti místní, kterou má nadto
obviněný možnost namítnout jen do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě
v průběhu hlavního líčení (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009,
sp. zn. 8 Tdo 109/2009). Nad rámec uvedeného státní zástupce doplnil, že podle
výroku o vině nalézacího soudu se část činu, pro který je obviněná trestně
stíhána, udála v obvodu Okresního soudu v Břeclavi, a proto byla v souladu s §
18 tr. ř. založena příslušnost tohoto soudu; na uvedeném nic nemění, pokud k
naplnění některých znaků trestného činu došlo na jiných místech (např. ohledně
nečinnosti ve vztahu k rejstříkovému soudu). Podle § 22 tr. ř. navíc platí, že
je-li dána příslušnost několika soudů, koná řízení ten, u něhož podal státní
zástupce obžalobu, k čemuž došlo u Okresního soudu v Břeclavi.
10. Ani dalším námitkám uplatněným obviněnou prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podle státního zástupce
přisvědčit. Absolutně je třeba odmítnout tvrzení, že soud suploval činnost
státního zástupce. Pokud jde o namítanou změnu popisu skutku, nalézací soud
podle písemného vyhotovení rozsudku i protokolu o hlavním líčení ze dne 9. 12.
2016 popsal skutek shodně se zněním obžaloby ze dne 8. 4. 2016. V rozsudku
nalézacího soudu je skutek sice popsán částečně odlišně než v usnesení o
zahájení trestního stíhání, provedené úpravy však jsou čistě formulačního rázu
bez zásahu do věcných náležitostí popisu skutku. Není pravda, že z popisu
skutku byla odstraněna formulace o změně osoby na pozici statutárního orgánu v
červenci 2011. Obžaloba i napadený rozsudek naopak vycházejí ze skutečnosti, že
v červenci 2011 stále působila jako jednatelka obviněná, přičemž k rozhodnutí o
jmenování nového jednatele došlo až v březnu 2012, neboť listina osvědčující
tento úkon byla antedatována. Odkaz na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS
670/05 považuje státní zástupce za nepřípadný, jelikož v odkazované věci
Ústavní soud řešil věcně i procesně odlišnou problematiku. Odmítnout je třeba i
argumentaci napadající nepřípustnou paralelu soudu o kontextu jednání obviněné
pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu s jednáním pod bodem 2).
Souvislost mezi oběma jednáními obviněné, resp. oběma přečiny, je naopak
zřejmá, přičemž při vedení společného řízení ve smyslu § 20 odst. 1 tr. ř.
ohledně dvou skutků mohou skutková zjištění učiněná ve vztahu k jednomu skutku
mít význam při posouzení skutku druhého. Nalézací soud oba skutky, které
odlišuje způsob, časové vymezení a zčásti též následek, správně posoudil jako
vícečinný souběh dvou přečinů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění (§
254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku a § 254 odst. 2 alinea první tr.
zákoníku). Námitky obviněné, na základě kterých argumentovala, že nebyly
naplněny všechny zákonné znaky trestných činů, včetně subjektivní stránky, se
fakticky týkají skutkových zjištění učiněných nalézacím a odvolacím soudem a
hodnocení důkazů. Takovéto námitky nicméně nemohou být předmětem přezkumu
dovolacím soudem a nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
11. Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze podle státního zástupce za relevantní označit pouze námitky dovolatelky
týkající se jejího postavení jako osoby odpovědné za vložení předmětných listin
do sbírky listin obchodního rejstříku, vyhodnocení lhůty bez zbytečného odkladu
pro vložení těchto listin a případně i nedbalostní povahy jejího jednání, s
tím, že trestný čin podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku nelze spáchat ve formě
nedbalosti. Nalézací soud se nicméně s touto argumentací dostatečně vypořádal,
když na podkladě příslušných důkazů dovodil, že obviněná fakticky působila jako
jednatelka společnosti AUTOHANDL, s. r. o., až do března 2012, měla
odpovídající zkušenosti ve vedení obchodních společností zahrnující i
povinnosti ve vztahu k obchodnímu rejstříku a sbírce listin (v této souvislosti
lze odkázat zejména na svědecké výpovědi týkající se nakládání s účetnictvím
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., jednání obviněné vůči správci daně apod.). Z
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 574/2014, navíc
vyplývá, že pokud jednatel nezajistí ani základní kontrolu toho, zda třetí
osoba se kterou sjednal smlouvu o ekonomickém nebo účetním poradenství, plní v
zastoupení právnické osoby zákonem předepsané povinnosti vůči obchodnímu
rejstříku, jeho jednání ve vztahu k nesplnění těchto povinností svědčí o
existenci zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu. V projednávané věci však
ani nebyla prokázána existence jakékoli dohody o delegaci předmětných
povinností na třetí osobu. Obviněná z pozice jednatelky znala špatný stav
hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o., včetně nesplaceného závazku vůči
společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., a musela být proto nejméně srozuměna s tím,
že v důsledku neuložení příslušných listin do sbírky listin ohrozí nebo omezí
práva jiného. Pokud jde o posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ pro založení
účetních uzávěrek do sbírky listin obchodního rejstříku, státní zástupce
odkázal na § 6 odst. 4, § 7 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona o účetnictví a § 38k
odst. 1 a § 38i odst. 1 písm. c) obchodního zákoníku, s tím, že za lhůtu bez
zbytečného odkladu lze považovat dobu několika málo dní, popř. týdnů od
vyhotovení účetních uzávěrek. Obviněná jako jednatelka obchodní společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., nicméně účetní uzávěrky za rok 2009 a 2010 do sbírky
listin obchodního rejstříku nezaložila, a to ani v rámci jí uplatňované doby
několika měsíců, přičemž stav nezaložení listin trvá objektivně dosud.
12. Co se týče námitky dovolatelky ohledně porušení zásady subsidiarity
trestní represe, zejména ve vztahu k závěru o omezení práv věřitele TOP –
Šohaj, s. r. o., ani tato není podle státního zástupce důvodná. Jednání
dovolatelky bylo nepochybně způsobilé vyvolat omezení jiného na právech ve
smyslu § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, podle nějž k naplnění
objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění postačí ohrožení nebo omezení jiného na právech (nemusí
dojít přímo k jejich porušení). Společnost TOP – Šohaj, s. r. o., se svých práv
domáhala prostřednictvím civilního řízení, které skončilo pravomocným a
vykonatelným rozsudkem. Nelze proto uvedenému věřiteli vytýkat, jak činí
dovolatelka, že při ochraně svých práv nevystupoval aktivně a s náležitou
opatrností. V projednávané věci byla navíc prokázána snaha věřitele seznámit se
s účetnictvím dlužníka (společnosti AUTOHANDL, s. r. o.), které však bylo
zatajováno, neboť úmyslně nedošlo ke vložení účetních výkazů do sbírky listin.
Pokud pak jde o přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §
254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, argumentace zásadou subsidiarity
trestního práva nemá význam, protože u této skutkové podstaty není zákonným
znakem ohrožení či omezení práv jiného.
13. Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.,
dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
14. Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k replice vyjádření státního
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Dovolatelka se k němu do doby
rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci ani sama, ani prostřednictvím
svého obhájce nevyjádřila.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. nejprve
shledal, že dovolání obviněné M. H. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2
písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením § 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě, a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Dovolací soud dále dospěl k závěru, že
dovolatelkou uplatněné námitky zčásti naplňují uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. První z uplatněných důvodů dovolání, tedy podle § 265b odst. 1 písm.
a) tr. ř., je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo
soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát
nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který
rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost
soudů (§ 16 a § 17 tr. ř.). Jednalo by se o případy, kdy by ve věci rozhodl v
prvním stupni okresní soud nebo soud jemu na roveň postavený, ačkoliv by soudem
příslušným konat řízení byl krajský soud podle ustanovení § 17 tr. ř. Pokud by
naopak namísto věcně příslušného okresního soudu rozhodoval krajský soud,
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. nebude dán, neboť se
uplatní výjimka ve smyslu citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího
stupně. Uvedený dovolací důvod zároveň nenaplňuje porušení pravidel určujících
místní příslušnost soudů v § 18 tr. ř. Pokud jde o nesprávnost v obsazení
soudu, ta může spočívat ve skutečnosti, že projednávanou věc v rozporu s § 27,
§ 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní
správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
rozhodoval samosoudce, ačkoliv ji měl rozhodovat senát. Dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř. naopak nebude naplněn, jestliže místo samosoudce
rozhodoval senát (viz dovětek citovaného ustanovení).
17. Dovolatelka dále uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je
naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného
dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku,
tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného
hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto
ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že
právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy
navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o
vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání
podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový
stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly náležitě právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen
vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo
pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje
hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených
rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování
dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o
dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem
určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr.
ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav
věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního
stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem
určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §
2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný
prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými
zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např.
i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02,
III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22.
7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem
i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst.
6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací
soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení
přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním
nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69
ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR;
dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS
376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání
přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého
dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo
849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými
skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp.
zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn.
III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky
připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces
vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou
základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda
nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelky, a to
včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako
sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv.
72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší
soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a
některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve
vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné M. H. jako přečinu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku
a přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2
alinea první tr. zákoníku. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné
zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že
jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně
oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud
v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým
zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto
stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54
rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České
republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a
toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti
(ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného
stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14,
vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod
st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
18. Dovolatelka také uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím
dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila uvedený dovolací důvod v
jeho druhé alternativě, protože je názoru, že vada zakládající některý z důvodů
dovolání zatěžovala řízení před nalézacím soudem.
19. Dovolatelka vznesla námitku i proti výroku o trestu. Nejvyšší soud
připomíná, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě
nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh
trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo
trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií
uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat
prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani
prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř.
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002,
uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1286/2015). Za jiné nesprávné hmotně právní
posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o
trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného
práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v
právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný
trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012).
IV.
Důvodnost dovolání
A) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
20. Obviněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a)
tr. ř. namítala, že v případě úkonů Policie ČR, Územního odboru Břeclav, se
jednalo o úkony věcně a místně nepříslušného orgánu, čímž došlo k porušení
ustanovení § 18 tr. ř. a práva obviněné na spravedlivý proces. Společnost
AUTOHANDL, s. r. o., měla v rozhodném období sídlo v Praze, ve vztahu k
založení listin do sbírky listin obchodního rejstříku tak byl proto příslušným
rejstříkovým soudem Městský soud v Praze. Na jiném místě nemohlo ke spáchání
namítaného jednání dojít.
21. Dovolatelka již v doplnění své stížnosti proti usnesení o zahájení
trestního stíhání ze dne 12. 6. 2015 (č. l. 9) namítala, že z usnesení o
zahájení trestního stíhání neplyne, z čeho policejní orgán dovozuje svou místní
a věcnou příslušnost k provádění úkonů v přípravném řízení, když v rozhodném
období měla společnost AUTOHANDL, s. r. o., sídlo v Praze a věcně příslušný
soud k založení listin do sbírky listin obchodního rejstříku byl Městský soud v
Praze. Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, který
usnesením ze dne 3. 7. 2015 stížnost obviněné zamítl (č. l. 23 – 25), k této
námitce uvedl, že místní příslušnost policejního orgánu Policie ČR, Územního
odboru Břeclav, a současně tamního státního zastupitelství, je založena z
několika důvodů. Společnost AUTOHANDL, s. r. o., fakticky provozovala svou
činnost v obvodu působnosti uvedeného policejního orgánu, obviněná v tomto
obvodu bydlí, došlo zde k podpisu smlouvy o převodu obchodního podílu a
rozhodnutí jediného společníka, na základě kterých mělo dojít k převodu
obchodního podílu společnosti AUTOHANDL, s. r. o., na osobu R. R. a ke vzniku
jednatelského oprávnění u této osoby. V uvedeném obvodu měla obviněná splnit
svou povinnost vůči obchodnímu rejstříku, resp. neuvádět v podkladech pro zápis
do obchodního rejstříku nepravdivé údaje. Sídlí zde i poškozená společnost a
došlo zde k omezení jejích práv. Státní zástupce proto dovodil, že místem činu
je i místo v obvodu působnosti Policie ČR, Územního odboru Břeclav. Podle
státního zástupce lze akceptovat, že místně příslušným by byl i policejní orgán
podle sídla obchodního rejstříku, kam nebyly listiny v rozporu se zákonem
doručeny, resp. kam byly předloženy podklady s nepravdivými údaji. Pokud je
však dána příslušnost více policejních orgánů, konat řízení musí policejní
orgán, u něhož došlo k zahájení řízení. Dalším orgánem činným v trestním
řízení, který se uvedenou námitkou dovolatelky zabýval, byl odvolací soud. Ten
uvedl, že podle provedeného dokazování byla obviněná jedinou jednatelkou
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., která navzdory formálnímu sídlu v Praze
vykonává fakticky veškerou svou činnosti v obci H. v okrese B. Jestliže je
obviněné kladeno za vinu, že se trestné činnosti dopustila v souvislosti s
výkonem funkce jednatelky společnosti AUTOHANDL, s. r. o., která působila v
okrese B., pak je v souladu s § 18 odst. 1 tr. ř. místně příslušným soudem
Okresní soud v Břeclavi, jehož věcná příslušnost vyplývá z ustanovení § 16,
resp. § 17 tr. ř.
22. Nejvyšší soud znovu zdůrazňuje, tak jak již učinil výše v části
věnované přípustnosti dovolání, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř. lze namítat pouze věcnou nepříslušnost soudu.
Pokud proto dovolatelka rozporuje příslušnost policejního orgánu, a navíc
příslušnost místní, nelze takovouto námitku podřadit dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. a) tr. ř. Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud nicméně
dodává, že Okresní soud v Břeclavi byl věcně příslušným k řízení v projednávané
věci. Podle § 16 tr. ř. řízení v prvním stupni koná, jestliže trestní řád
nestanoví něco jiného, okresní soud. Podle § 17 odst. 1 tr. ř. koná krajský
soud v prvním stupni řízení o trestných činech, pokud za ně zákon stanoví trest
odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně pět let, nebo pokud za ně lze
uložit výjimečný trest. Krajský soud dále koná řízení v prvním stupni o
trestných činech uvedených v ustanoveních § 17 odst. 1 písm. a) až d) tr. ř.,
za zákonem vymezených podmínek v případě trestného činu opilství (§ 17 odst. 2
tr. ř.) a též o dílčích útocích pokračujícího trestného činu, jestliže postupem
podle § 45 tr. zákoníku přichází v úvahu rozhodnutí o vině některého z
trestných činů uvedených v § 17 odst. 1 nebo 2 tr. ř. (§ 17 odst. 3 tr. ř.). V
projednávané věci se konalo řízení pro přečin zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku a pro přečin
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první
tr. zákoníku, tj. pro trestné činy, u nichž sazba trestu odnětí svobody činí až
dvě léta. Protože se dále nejedná o žádný z případů předvídaných ustanovením §
17 tr. ř., uplatní se § 16 tr. ř., podle nějž koná řízení v prvním stupni
okresní soud. Nejvyšší soud proto uzavírá, že pravidla o věcné příslušnosti
soudu byla v projednávané věci respektována a Okresní soud v Břeclavi byl věcně
příslušným soudem k řízení v prvním stupni.
23. Pokud jde o příslušnost místní, Nejvyšší soud připomíná, že v
souladu s § 18 odst. 1 tr. ř. je základní příslušnost určená podle místa
spáchání činu, která má přednost před příslušností určenou podle dalších
hledisek uvedených v § 18 odst. 2 tr. ř. Místem, kde byl trestný čin spáchán,
se rozumí místo, kde byl vykonán trestný čin, tj. především místo, kde došlo k
jednání pachatele, jež naplňuje objektivní stránku trestného činu, avšak i
místo, kde nastal nebo měl nastat následek trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a
kol. Trestní řád I, § 1 až 156, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k
§ 18, zejména str. 298 – 309). Podle výroku o vině pod bodem 2) rozsudku
nalézacího soudu jednání obviněné, kterým podle nalézacího soudu spáchala
přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea
první tr. zákoníku, mělo spočívat mimo jiné v tom, že v měsíci březnu 2012
nechala připravit smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí
jediného společníka, s tím, že obě listiny podepsala v přesně nezjištěný den od
28. 3. 2012 do 2. 4. 2012, přičemž dne 2. 4. 2012 v B. podpisy na listinách
uznala za vlastní, a tyto listiny byly následně předloženy rejstříkovému soudu.
Obviněná se uvedeného jednání dopustila z pozice jednatelky společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., která podle zjištění orgánů činných v trestním řízení
fakticky vykonávala svou činnost v obci H. u B. Nejvyšší soud proto uzavírá, že
Okresní soud v Břeclavi byl v souladu s § 18 odst. 1 tr. ř. místně příslušným
soudem, neboť v jeho obvodu mělo dojít k jednání obviněné. Na tomto závěru nic
nemění ani skutečnost, že ve vztahu k jednání uvedeném pod bodem 1) výroku o
vině rozsudku nalézacího soudu by místní příslušnost soudu mohla být určena i
sídlem rejstříkového soudu, neboť podle § 22 tr. ř. platí, že pokud je dána
příslušnost několika soudů, koná řízení z těchto soudů ten, u něhož podal
státní zástupce obžalobu, tj. v projednávané věci Okresní soud v Břeclavi.
24. S ohledem na námitku obviněné týkající se věcné a místní
nepříslušnosti policejního orgánu si Nejvyšší soud nad rámec dovolacího řízení
vyžádal od Policejního prezidia České republiky závazný pokyn policejního
prezidenta ze dne 21. 4. 2009, o plnění úkolů v trestním řízení, ve znění
pozdějších novelizací („pokyn ze dne 21. 4. 2009“), i závazný pokyn policejního
prezidenta ze dne 28. 5. 2013 („pokyn ze dne 28. 5. 2013“), o plnění některých
úkolů policejních orgánů Policie České republiky v trestním řízení. Ze
spisového materiálu vyplývá, že trestní oznámení podal J. O. za poškozenou
společnost TOP – Šohaj, s. r. o., dne 21. 12. 2012 (č. l. 30). Na základě
uvedeného trestního oznámení byly Policií České republiky, Krajským
ředitelstvím policie Jihomoravského kraje, Územním odborem Břeclav, oddělením
hospodářské kriminality, dne 28. 5. 2013 zahájeny úkony trestního řízení (viz
záznam o zahájení úkonů trestního řízení na č. l. 29). Tentýž orgán pak vydal
dne 2. 6. 2015 usnesení o zahájení trestního stíhání (č. l. 1 – 2). Pokud jde o
věcnou příslušnost policejního orgánu, podle § 4 odst. 1 písm. c) pokynu ze dne
21. 4. 2009 plní úkoly policejních orgánů v rámci územních odborů krajských
ředitelství, obvodních a místních ředitelství policisté zařazení u … oddělení
(odborů) hospodářské kriminality, … vyšetřováním trestných činů, o kterých v
prvním stupni koná řízení okresní soud. Co se týče příslušnosti místní, podle §
11 odst. 1 předmětného pokynu představovalo základní hledisko pro určení místní
příslušnosti policejního orgánu místo spáchání trestného činu, s tím, že o
trestném činu, který byl spáchán v územních obvodech dvou nebo více policejních
orgánů, koná řízení policejní orgán, jemuž byl trestný čin oznámen, nebo mu byl
doručen podnět k zahájení trestního stíhání anebo který takový trestný čin nebo
jeho pachatele zjistil (§ 11 odst. 4 pokynu). Obdobně pokyn stanovuje pravidla
pro věcnou příslušnost policejního orgánu v § 4 i pokyn ze dne 28. 5. 2013,
který ve vztahu k příslušnosti místní v § 11 odst. 1 uvádí, že příslušnost
policejního orgánu k šetření, prověřování a vyšetřování se prioritně stanovuje
analogicky k příslušnosti upravené v trestněprávních předpisech pro soudy,
stejně tak v případech, kdy jsou splněny zákonné důvody vedení společného
řízení. Také podle § 11 odst. 4 pokynu ze dne 28. 5. 2013 pak platí, že v
situaci, kdy je podle kritérií stanovených v předchozích ustanoveních dána
příslušnost k prověřování a vyšetřování několika policejních orgánů, koná
řízení policejní orgán, který se jako první dověděl o skutečnostech důvodně
nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tedy že jsou splněny podmínky
k zahájení úkonů trestního řízení. Nejvyšší soud proto nemůže přisvědčit
námitce obviněné, podle níž v přípravném řízení činil úkony policejní orgán,
který nebyl věcně a místně příslušný. Obviněná svou námitku věcné
nepříslušnosti nijak nezdůvodnila a ze spisového materiálu ani z interních
předpisů Policie České republiky nevyplývá, že by došlo k porušení pravidel o
věcné příslušnosti.
Z hlediska posouzení příslušnosti místní pak lze odkázat na
odůvodnění k místní příslušnosti nalézacího soudu, neboť interní policejní
předpisy obsahují obdobná kritéria, kdy základní kritérium představuje místo
spáchání trestného činu.
25. Podle dovolatelky soud v rozporu s vymezením skutku v obžalobě a
usnesením o zahájení trestního stíhání vypustil část poukazující na vstup osoby
odlišné od obviněné do funkce jednatele v červenci 2011. Odvolací soud se navíc
dopustil nepřípustné paralely, když v rozporu s principem presumpce neviny
uvedl, že na jednání obviněné je třeba nahlížet v kontextu s její další
trestnou činností popsanou pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu. Ve vymezení skutků nelze nalézt jakoukoli spojitost, v opačném případě
by se muselo jednat o jeden skutek, a nemohly by tak obstát úvahy soudů z
hlediska výše trestu a přitěžující okolnosti spočívající v údajném spáchání
dvou přečinů.
26. Nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že dokazováním
provedeným u hlavního líčení byl prokázán skutkový stav popsaný ve výroku
rozsudku. Ke změně na pozici jednatele společnosti AUTOHANDL, s. r. o.,
konkrétně uvedl, že obviněná v této funkci působila ve skutečnosti až do března
2012 (podepisovala daňová přiznání, udělovala plné moci apod.). Rozhodnutí
jediného společníka o odvolání původního jednatele z funkce a o následném
jmenování nového jednatele bylo připraveno v březnu 2012 a v rozporu se
skutečností datováno ke dni 4. 7. 2011. Rejstříkový soud dne 12. 6. 2012
provedl změnu v osobě jednatele společnosti AUTOHANDL, s. r. o., s účinky ke
dni 4. 7. 2011, přestože k tomuto dni fakticky ke změně v osobě jednatele
nedošlo. Ke vztahu mezi skutky pod bodem 1) a 2) výroku o vině nalézací soud
uvedl, že tyto skutky spolu úzce souvisí (str. 3 – 4 rozsudku nalézacího
soudu). Odvolací soud k uvedenému doplnil, že na jednání obviněné popsané pod
bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je nutno nahlížet v kontextu s
její další protiprávní činností popsanou pod bodem 2) výroku o vině (str. 3
usnesení odvolacího soudu).
27. Nejvyšší soud přezkoumal skutkové věty obsažené v usnesení o
zahájení trestního stíhání ze dne 2. 6. 2015, č. j. KRPB-321829-160/TČ-2012-060481 (č. l. 1 – 2 spisu), a v obžalobě ze dne 8. 4. 2016, č. j. ZT 141/2015-58 (č. l. 1458 – 1461 spisu), a porovnal je se
skutkovými větami ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Pokud jde o popis
skutku v obžalobě a v rozsudku nalézacího soudu, liší se pouze v drobnostech
převážně terminologického charakteru [nalézací soud oproti obžalobě v popisu
skutku pod bodem 1) před slova „obchodního zákoníku“ doplnil „tehdy účinného“,
u identifikace rozsudku Městského soudu v Brně použil spisovou značku místo
čísla jednacího, v popisu skutku pod bodem 2) pak k osobě R. R. uvedl, že se
jedná o občana maďarské národnosti a bezdomovce]. Popis skutku v usnesení o
zahájení trestního stíhání je pak formulován částečně odlišně oproti popisu
skutku obsaženému ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud nicméně v
této souvislosti připomíná, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a
„popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti
tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve
vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v
trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní
stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 644/2017). Soud si musí vždy
ujasnit, co tvoří samotný skutek, a v návaznosti na to musí skutek být
předmětem jeho dalšího postupu, přičemž se nesmí omezit jen na to, že vezme na
vědomí popis skutku uvedený v obžalobě, resp. že ztotožní popis skutku se
skutkem samotným. Z ustanovení § 220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost
soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem
skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě
soud není vázán; povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená
povinnost převzít z obžaloby popis skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99, uveřejněný pod č. 1/2000 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které
individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, míry a
formy zavinění obviněných, popř. rozsahu následku, když jinak shoda v následku
či jednání není dotčena. Uvedené znamená, že některé skutkové okolnosti uvedené
v žalovaném skutku mohou odpadnout a nové mohou být teprve zjištěny (rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 168/2001). V každém případě
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka obviněné, podle níž soud z popisu skutku
vypustil část poukazující na vstup osoby odlišné od obviněné do funkce
jednatele v červenci 2011, se nezakládá na pravdě. Z popisu skutku v usnesení o
zahájení trestního stíhání, obžalobě i rozsudku nalézacího soudu naopak
vyplývá, že ke změně na pozici jednatele společnosti AUTOHANDL, s. r.
o.,
nedošlo v červenci 2011, neboť k rozhodnutí o změně jednatele došlo až v březnu
2012, s tím, že příslušná listina (rozhodnutí jediného společníka o odvolání
původního jednatele z funkce a o následném jmenování nového jednatele) byla
antedatována. Z těchto důvodů nejsou tyto dovolací námitky obviněné M. H. důvodné.
28. Obviněná dále namítala, že odvolací soud nepřípustně dovozoval
spojitost mezi jednáním obviněné popsaným pod body 1) a 2) výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu. Nejvyšší soud připomíná, že jednání obviněné pod
bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu kvalifikoval nalézací i
odvolací soud jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §
254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, a jednání obviněné pod bodem 2) jako
přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea
první tr. zákoníku. Ustanovení § 254 odst. 2 tr. zákoníku chrání správnost
údajů uváděných v obchodním rejstříku a úplnost sbírky listin, která je jeho
součástí (obdobně nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností
nebo rejstříků společenství vlastníků jednotek). Skutková podstata trestného
činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku přitom vymezuje celkem tři typy jednání, uvedené v alinea 1 až 3
(srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2580 a násl.). Podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku je trestné jednání
pachatele, který uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje v podkladech
sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku
obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek
anebo v takových podkladech zamlčí podstatné údaje. Podle závěrů nalézacího
soudu obviněná naplnila svým jednáním pod bodem 2) výroku o vině rozsudku
nalézacího soudu zákonné znaky této skutkové podstaty, konkrétně uvedení
nepravdivých údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. K
naplnění znaků této skutkové podstaty mělo dojít zkráceně tím, že obviněná
nechala připravit smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí
jediného společníka o změně jednatelství, tyto listiny byly antedatovány,
následně předloženy rejstříkovému soudu a na jejich základě došlo k v rozporu
se skutečností ke zpětnému převodu obchodního podílu a změně jednatelství ve
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., na R. R. Podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku je trestné jednání pachatele, který jiného ohrozí nebo omezí na
právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem
stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku
obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek
nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy
povinen. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněná v pozici
jednatelky společnosti AUTOHANDL, s. r. o., neuložila do sbírky listin
obchodního rejstříku výkazy o hospodaření této společnosti, ač k tomu byla
podle zákona povinna, takže věřitelé společnosti AUTOHANDL, s. r. o., konkrétně
společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., byli omezeni při rozhodování o dalším
postupu při vymáhání svých pohledávek a realizaci svých práv.
Nalézací soud
dovodil, že obviněná tímto svým jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině
jiného omezila na právech tím, že bez zbytečného odkladu neuložila listinu do
sbírky listin, ač k tomu byla podle zákona povinna, tj. naplnila zákonné znaky
skutkové podstaty podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku.
29. Z uvedeného přehledu vyplývá, že oba skutky obsažené ve výroku o
vině rozsudku nalézacího soudu nelze považovat za skutek jediný, který by mohl
být kvalifikovaný jako jediný trestný čin. V případě skutku popsaného pod bodem
1) je obviněné kladeno za vinu omisivní jednání, spočívající v nečinnosti ve
vztahu ke sbírce listin obchodního rejstříku, které mělo za následek omezení
jiného na právech. Naproti tomu u skutku pod bodem 2) je obviněné vytýkáno
jednání komisivní, kdy obviněná měla uvést nepravdivé údaje v podkladech
sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Jak Nejvyšší soud poukázal výše,
skutková podstata trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku obsahuje tři typy jednání, v závislosti na
těchto jednotlivých typech podřadil nalézací soud jednání obviněné pod § 254
odst. 2 alinea první, resp. alinea třetí tr. zákoníku. Pokud pak nalézací i
odvolací soud uvedly, že oba skutky spolu úzce souvisí, podle Nejvyššího soudu
nelze v tomto ohledu oběma soudům nic vytknout. Spojitost mezi oběma skutky je
dána již tím, že se jich obviněná měla dopustit v souvislosti s výkonem funkce
jednatelky společnosti AUTOHANDL, s. r. o. Nalézací soud proto nepochybil,
pokud oba skutky kvalifikoval jako dva samostatné trestné činy, resp. vícečinný
souběh trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254
odst. 2 alinea třetí a podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku.
C) K námitkám ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině
30. Ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu dovolatelka namítala, že ustanovení § 38k zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník, stanovovalo povinnost podnikatele předložit rejstříkovému
soudu listiny zakládané do sbírky listin bez zbytečného odkladu od vzniku
rozhodné skutečnosti. Soudy se nicméně touto lhůtou a podmínkami jejího
naplnění nijak nezabývaly a nevzaly ani v potaz komplikace s převodem
obchodního podílu, které popsal ve své výpovědi svědek J. V. Dovolatelka dále
argumentovala, že reálný stav zakládání listin do sbírky listin obchodního
rejstříku je obecně velmi nízký a státní orgány porušování této povinnosti
nepostihují. Uplatnění trestní odpovědnosti vůči dovolatelce za uvedené jednání
je proto v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Ve vztahu k tomuto
skutku navíc nedošlo k prokázání subjektivní stránky uvedeného přečinu.
Účetnictví a daňové přiznání zpracovávala řada osob, rejstříkový soud na
pochybení spočívající v nezaložení listin nijak neupozornil. Jednání obviněné
je proto nutné posoudit jako nedbalostní, závěr o zavinění ve formě přímého
úmyslu nemá oporu v provedeném dokazování.
31. Dovolatelce lze přisvědčit, že nalézací i odvolací soud se zabývaly
posouzením lhůty „bez zbytečného odkladu“ ve smyslu ustanovení § 38k zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, pouze v hrubých rysech a jejich odůvodnění
mohlo být v tomto směru podrobnější, a to i ve vazbě na zvláštní předpisy,
zejména zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví („zákon o účetnictví“). Při
posuzování podmínky spočívající v předložení listin rejstříkovému soudu k
založení do sbírky listin bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti
budou obvykle rozhodné okolnosti konkrétního případu, zejména zda vůbec a s
jakým časovým odstupem došlo k předložení dané listiny, zda byl odpovědný
subjekt vyzýván k splnění dané povinnosti, co zapříčinilo daný průtah apod.
(DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní
zákoník: Komentář, II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2015, komentář k §
254, str. 1922). Nejvyšší soud se nicméně ztotožňuje se závěrem soudů nižších
stupňů, že s ohledem na okolnosti projednávané věci lhůta „bez zbytečného
odkladu“ nebyla dovolatelkou dodržena. Obviněné se klade za vinu nezaložení
výkazů o výsledku hospodaření společnosti AUTOHANDL, s. r. o., za roky 2009 a
2010, do sbírky listin obchodního rejstříku. Tyto výkazy nicméně nebyly do
sbírky listin založeny ani dodatečně a ve sbírce listin absentují i v době
dovolacího řízení, tj. v současné době již osm, resp. sedm let. Nejvyšší soud
navíc připomíná, že povinnost založení příslušných listin do sbírky listin
obchodního rejstříku vyplývala obviněné také z § 21a odst. 4 zákona o
účetnictví (str. 4 a 12 rozsudku nalézacího soudu). Nesplnění této povinnosti
mohlo být pak sankcionováno mimo jiné pokutou podle § 37 odst. 1 písm. g)
zákona o účetnictví, s tím, že ustanovení § 37ab odst. 3 zákona o účetnictví
stanovovalo pro projednání těchto případů protiprávního jednání subjektivní
promlčecí (či správněji prekluzivní) lhůtu v trvání 1 roku (v této lhůtě,
počínaje okamžikem, kdy se orgán příslušný k uložení pokuty o protiprávním
jednání dozvěděl, o něm musí zahájit řízení) a lhůtu objektivní v trvání 3 let,
počínaje okamžikem spáchání činu (do 31. 12. 2010 bylo uvedené pravidlo
zakotveno v § 37 odst. 5 zákona o účetnictví). Z uvedeného vyplývá, že povinný
subjekt musí své zákonné povinnosti splnit v relativně krátkých lhůtách, když
zákonodárce i správnímu orgánu stanovuje poměrně krátké lhůty k postihu
porušení těchto povinností (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne
27. 1. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1226/2015). Za této situace, kdy příslušné listiny
nebyly do sbírky listin obchodního rejstříku založeny ani v objektivní tříleté
lhůtě stanovené pro sankcionování nesplnění této povinnosti, Nejvyšší soud nemá
pochybnosti o správnosti závěru nalézacího soudu, podle nějž obviněná nedostála
své povinnosti založit výkazy o výsledku hospodaření společnosti AUTOHANDL, s.
r. o., za roky 2009 a 2010 do sbírky listin obchodního rejstříku bez zbytečného
odkladu.
32. Pokud pak dovolatelka dále upozorňovala na skutečnost, že reálný
stav zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku je v České
republice velmi nízký a argumentovala zásadou subsidiarity trestní represe,
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že samotné neuložení listiny do
sbírky listin v rozporu se zákonem nezakládá trestní odpovědnost osoby, která
tuto povinnost nesplnila. Trestní odpovědnost pachatele nastupuje až v případě,
kdy k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku přistoupí
další zákonný znak, a sice ohrožení nebo omezení jiného na právech. Jestliže
důsledkem neuložení listiny do sbírky listin není ohrožení nebo omezení práv
jiného, nelze pachatele stíhat pro přečin podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr.
zákoníku. Ačkoliv proto Nejvyšší soud nezpochybňuje argument dovolatelky, že
naplněnost sbírky listin obchodního rejstříku je, resp. v rozhodném období
byla, obecně nízká (viz např. Zpráva o šetření veřejného ochránce práv – výzkum
naplněnosti sbírky listin ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 64/2012/VOP/VBG, podle
níž zjištěná míra naplněnosti sbírky listin představovala 28 %), nepovažuje jej
v projednávané věci z výše popsaného důvodu za rozhodující.
33. Ohledně subsidiarity trestní represe pak Nejvyšší soud připomíná, že
trestní represe je krajním prostředkem sloužícím k ochraně právních statků,
která má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva civilního a teprve tam,
kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných zájmů naplňuje všechny
znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, je na místě uplatňovat
trestní odpovědnost (srov. zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v § 12
odst. 2 tr. zákoníku). Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který
vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je
třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zásada subsidiarity trestní
represe nepředstavuje samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo
formální znaky trestného činu, ale jde o zásadu, která musí být zvažována a
případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní
normy na posuzovaný případ, a to jednak při výkladu jednotlivých znaků skutkové
podstaty, ale i při celkové úvaze, zda jde o případ natolik společenský
škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu
a je nutné uplatnění trestní odpovědnosti. Při posuzování otázky, zda skutek je
či není trestným činem, je proto třeba postupovat tak, že orgán činný v
trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových
okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují
formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s
ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný
čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti případu z hlediska spodní
hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda
lze uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní
vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov.
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn
301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že
pokud v projednávané věci nebylo ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině
prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zkreslování
údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku
(k tomu viz dále k posouzení naplnění znaku ohrožení nebo omezení práv jiného),
je předčasné zabývat se aplikací zásady subsidiarity trestní represe, neboť
zvážení aplikace této zásady je namístě až v případě, kdy zjištěné skutkové
okolnosti naplňují formální znaky uvedeného trestného činu.
34. Co se týče námitky obviněné, že účetnictví zpracovávala řada osob a
její jednání spočívající v nezakládání příslušných listin do sbírky listin je
proto nutné posoudit jako nedbalostní, Nejvyšší soud na základě spisového
materiálu neshledal, že by povinnost předložení výkazů o výsledku hospodaření
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., rejstříkovému soudu k založení do sbírky
listin obchodního rejstříku byla delegována na třetí osobu. Svědek V. M. v
hlavním líčení konaném dne 9. 6. 2016 uvedl, že na základě plné moci
zpracovával pro společnost AUTOHANDL, s. r. o., daňové přiznání, účetní doklady
mu předávaly účetní, které zpracovávaly účetní výkazy, sám účetnictví
nezpracovával (č. l. 1485 – 1486). Těmto informacím odpovídá i plná moc ke
zpracování a předložení daňového přiznání správci daně za zdaňovací období roku
2011 na č. l. 294 spisu. Svědkyně M. P. v hlavním líčení vypověděla, že pro
společnost AUTOHANDL, s. r. o., zpracovávala účetní doklady, které následně po
zaúčtování posílala zpět do H., kde byla obviněná k zastižení (č. l. 1483 –
1485 spisu). Aniž by tedy bylo v řízení zjištěno, že by povinnost předložení
výkazů o výsledku hospodaření rejstříkovému soudu byla delegována na třetí
osobu, Nejvyšší soud upozorňuje na svou ustálenou judikaturu, podle níž platí,
že pokud pachatel jako statutární orgán právnické osoby rezignuje na kontrolu a
ověřování toho, zda třetí osoba (ekonomický nebo daňový či účetní poradce), se
kterou uzavřel smlouvu o ekonomickém nebo účetním poradenství, plní v
zastoupení právnické osoby zákonem předepsané povinnosti ve vztahu k obchodnímu
rejstříku, svědčí jeho jednání ve vztahu k nesplnění těchto povinností
přinejmenším o existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, pokud zde nejsou výjimečné okolnosti, svědčící o
opaku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 574/2014). Obdobný závěr platí i za situace, kdy pachatel v pozici statutárního orgánu
neposkytuje třetí osobě, s níž uzavřel smlouvu o ekonomickém nebo účetním
poradenství, potřebnou součinnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 239/2012). Nejvyšší soud dále připomíná, že okruh osob, které mohou
naplnit znaky trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku zákon sice nijak neomezuje, musí se však
jednat o osobu odpovědnou za provedení příslušného úkonu, v daném případě
uložení listiny do sbírky listin. Primárně odpovědnými osobami jsou pak
podnikající fyzické osoby a statutární orgány právnických osob, v případě
společností s ručením omezeným se jedná o jednatele v souladu s § 133
obchodního zákoníku, resp. § 194 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných
rejstřících (DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a
kol. Trestní zákoník: Komentář, II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2015,
komentář k § 254, str. 1923).
V projednávané věci s přihlédnutím ke skutkovým
zjištěním soudu prvního stupně a k uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu
nelze dospět k závěru, že by zavinění obviněné ve vztahu k nezakládání
příslušných listin do sbírky listin obchodního rejstříku bylo třeba posoudit
pouze jako nedbalostní.
35. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovolatelka ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu dále namítala, že tento skutek nevykazuje všechny znaky trestného činu
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí
tr. zákoníku. Podle obviněné nalézací soud v rozporu s provedeným dokazováním
dospěl k závěru, že v důsledku jednání obviněné došlo k omezení společnosti TOP
– Šohaj, s. r. o., při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých
pohledávek. Pohledávka společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., byla od počátku
sporná, Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 43 C
11/2008, uložil společnosti AUTOHANDL, s. r. o., uhradit 80 000 Kč, tj. 44 %
jistiny. Společnost TOP – Šohaj, s. r. o., navíc rezignovala na zajištění svých
budoucích práv, přestože měla indicie o zhoršujícím se stavu hospodaření
společnosti AUTOHANDL, s. r. o. Zároveň nepřistoupila k vymáhání své pohledávky
formou výkonu rozhodnutí, ačkoliv disponovala vykonatelným exekučním titulem.
Ostatní věřitelé přitom po společnosti AUTOHANDL, s. r. o., své pohledávky
vymáhají bez ohledu na založení předmětných listin do sbírky listin obchodního
rejstříku. Obviněná nadto zdůraznila, že jednání, které jí je vytýkáno, má
soukromoprávní základ a s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006,
sp. zn. I ÚS 631/05, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8
Tdo 397/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo
486/2010, poukázala na zásadu ultima ratio v oblasti závazkových vztahů.
36. Nalézací soud s odkazem na exekuční příkazy založené ve spise uvedl,
že ještě před rokem 2010 existovali četní neuspokojení věřitelé společnosti
AUTOHANDL, s. r. o. Pohledávku společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., s ohledem na
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 43 C 11/2008,
konkretizovaný v bodu 1) výroku o vině, nelze považovat za spornou. Trestním
oznámením společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., a výpovědí svědka J. O. bylo podle
nalézacího soudu prokázáno, že společnost TOP – Šohaj, s. r. o., aktivně
pátrala po listinách, které měly být založeny do sbírky listin obchodního
rejstříku, a na jejich základě chtěla zvažovat svůj další postup při vymáhání
pohledávky (str. 11 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud konstatoval, že
podle provedeného dokazování měla společnost AUTOHANDL, s. r. o., mnoho
věřitelů (str. 3 usnesení odvolacího soudu).
37. Nejvyšší soud připomíná, že trestný čin zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku spáchá ten,
kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodal
návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, případně do
jiných v tomto ustanovení vyjmenovaných veřejných rejstříků, nebo neuložil
listinu do sbírky listin, ač k tomu byl podle zákona povinen. Nesplnění
povinností založit příslušné listiny do sbírky listin vedené obchodním
rejstříkem je tedy sankcionováno jen za podmínky, že tím dojde k ohrožení nebo
omezení jiného na právech. Právo věřitele na to, aby dosáhl uspokojení své
splatné pohledávky, však může být ohroženo, např. když věřitel skutečně vymáhá
plnění z této pohledávky v exekučním řízení. Nejvyšší soud již v této
souvislosti judikoval, že k trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin
nepostačuje, pokud např. pachatel sice nepodal návrh na zápis změny sídla
obchodní společnosti, za kterou jednal, aniž to ovšem mělo vliv na postup
jejích věřitelů při vymáhání pohledávek vůči této společnosti (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1367/2005, publikované pod
č. 50/2006 Sb. tr. rozh.).
38. V projednávané věci Nejvyšší soud z rozsudku nalézacího soudu a ze
spisu zjistil, že proti společnosti AUTOHANDL, s. r. o., byla vedena
jednotlivými věřiteli řada soudních i exekučních řízení. Na č. l. 525 – 527
spisu je založen seznam řízení vedených se společností AUTOHANDL, s. r. o., u
Městského soudu v Brně ke dni 25. 2. 2013, na č. l. 528 – 529 a č. l. 531 spisu
pak obdobný seznam řízení vedených u Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 1.
2014, resp. 17. 3. 2015. Na č. l. 532 – 593 spisu jsou pak založeny listiny
vztahující se k řízením u Obvodního soudu pro Prahu 1, včetně rozsudků
ukládajících společnosti AUTOHANDL, s. r. o., peněžité plnění (č. l. 538 – 541,
580 – 581, 591 spisu), či usnesení o nařízení exekuce proti společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., jako povinné (např. č. l. 546, 549, 557 spisu). Na č. l.
595 a násl. spisu se nacházejí desítky exekučních příkazů vydaných proti
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., jako povinné. Mezi věřiteli, které exekuční
řízení proti společnosti AUTOHANDL, s. r. o., vedli, lze uvést např. Všeobecnou
zdravotní pojišťovnu (exekuční příkaz na č. l. 604 ve věci pohledávky v
základní výši 509 383 Kč), společnost PROFI am BAU CM, spol. s. r. o. (exekuční
příkaz na č. l. 606 ve věci pohledávky v základní výši 238 696 Kč), společnost
REALTY Management, a. s. (exekuční příkaz na č. l. 614 ve věci pohledávky v
základní výši 399 610 Kč), Pražská správa sociálního zabezpečení (usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí na č. l. 620 ve věci pohledávky ve výši 471 436 Kč),
nebo společnost Gealan Fenster-Systeme GmbH (exekuční příkaz na č. l. 670 ve
věci pohledávky v základní výši 226 284,43 Kč). Nalézací soud provedl uvedenými
listinami důkaz v hlavním líčení konaném dne 9. 12. 2016 (viz č. l. 1524
spisu). Naproti tomu ze spisu neplyne, že by orgány činné v trestním řízení u
těchto věřitelů (případně u dalších věřitelů společnosti AUTOHANDL, s. r. o.,
kteří aktivně své pohledávky vymáhali v exekučním řízení), resp. u členů jejich
statutárních orgánů nebo jejich zástupců, zjišťovaly, jaký dopad měla absence
založení listin specifikovaných v bodě 1) výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu do sbírky listin obchodního rejstříku, na vymáhání jejich pohledávek.
Pokud pak jde o postup poškozené společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., ze
spisového materiálu nevyplývá, že by plnění ze své pohledávky vymáhala v
exekučním řízení. Bývalý jednatel poškozené společnosti, J. O., který byl v
hlavním líčení před nalézacím soudem vyslýchán jako svědek, k dotazu obhájce
obviněné uvedl, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo nařízení exekuce
zřejmě nepodal, s tím, že si to nepamatuje (viz protokol o hlavním líčení ze
dne 9. 6. 2016, č. l. 1475 spisu).
39. Nejvyšší soud proto konstatuje, že nalézací soud se naplněním znaku
skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, spočívajícího v ohrožení nebo
omezení práv, nezabýval dostatečným způsobem ve smyslu odkazované judikatury
(viz zejména citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5
Tdo 1367/2005, publikované pod č. 50/2006 Sb. tr. rozh.). Svůj závěr
neodůvodnil konkrétními skutkovými okolnostmi a neupřesnil, jakým konkrétním
způsobem byli věřitelé společnosti AUTOHANDL, s. r. o., ohroženi nebo omezeni
na svých právech. Spokojil se fakticky pouze se zjištěním, že společnost
AUTOHANDL, s. r. o., měla četné věřitele, kteří neměli potřebné informace o
její ekonomické situaci, čímž byli omezeni zejména při rozhodování o dalším
postupu při vymáhání svých pohledávek a realizaci svých práv, čemuž však obecně
nesvědčí důkazy uvedené v bodě 38, když přinejmenším většina věřitelů řádně na
rozdíl od společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., své nároky vymáhala. Ve skutkové
větě pod bodem 1) výroku o vině nicméně nalézací soud z těchto věřitelů uvedl
pouze společnost TOP – Šohaj, s. r. o., která však svou pohledávku dále
nevymáhala prostřednictvím exekučního řízení, ani se blíže nezabýval otázkou,
jakým konkrétním způsobem došlo k omezení práv tohoto věřitele. V rámci
odůvodnění výroku o náhradě škody nalézací soud dokonce sám uvedl, že
dokazováním v trestním řízení nebylo mimo jiné prokázáno, v jakém rozsahu byla
práva společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., omezena a v jakém rozsahu by její
postavení bylo lepší, pokud by veškeré listiny byly do obchodního rejstříku
založeny. Odvolací soud uvedené pochybení nalézacího soudu svým rozhodnutím
nenapravil.
40. Nejvyšší soud dále připomíná, že k trestní odpovědnosti za trestný
čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr.
zákoníku je nezbytné, aby bylo ve skutkové větě ve výroku o vině v odsuzujícím
rozsudku výslovně vyjádřeno, práva kterých osob (např. věřitelů) tím byla
ohrožena a jakým způsobem se tak stalo. Jak je dále patrné z formulace
citovaného ustanovení, ohrožení majetkových práv jiného se musí týkat
konkrétních práv určitých osob (např. právě věřitelů), které je třeba výslovně
uvést v popisu skutku, v němž je spatřován trestný čin zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku. Zákonným znakem
tohoto trestného činu sice není způsobení škody na cizím majetku, ale z
rozhodných skutkových zjištění musí být zřejmé, v jakém alespoň minimálním
rozsahu pachatel ohrozil majetková práva jiného (nebo včasné a řádné vyměření
daně), a to např. s poukazem na výši pohledávek věřitelů (srov. přiměřeně
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 845/2008,
publikované pod č. T 1135. v sešitě 50 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2008; usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 381/2012).
41. Jestliže z rozsudku nalézacího soudu jednoznačně neplyne, a to ani z
popisu skutku ve výroku o vině, ani z odůvodnění rozsudku, v čem konkrétně a
zda vůbec byla ohrožena práva věřitelů, a to zejména jediné konkrétně ve výroku
o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu uvedené společnosti TOP – Šohaj,
s. r. o., nelze podle Nejvyššího soudu dospět k závěru, že obviněná svým
jednáním uvedeným ve výroku o vině pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu
naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. K
trestní odpovědnosti obviněné nepostačuje pouze nesplnění její povinnosti
jednatelky uložit do sbírky listin obchodního rejstříku zákonem požadované
listiny, v projednávané věci výkazy o výsledku hospodaření podle § 38k zákona
č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, pokud její jednání nemělo zároveň vliv na
postup věřitelů společnosti AUTOHANDL, s. r. o., při vymáhání jejich
pohledávek. Aby se však nalézací soud mohl vůbec zabývat posouzením, zda a jak
došlo k omezení či ohrožení práv věřitelů společnosti AUTOHANDL, s. r. o., bude
nezbytné, aby doplnil dokazování a náležitě zjistil (viz § 2 odst. 5 tr. ř.),
zda věřitelé byli úspěšní při vymáhání svých pohledávek v exekučním řízení, co
případně způsobilo, že jejich pohledávka nebyla vymožena, jakým způsobem
zjišťovali majetek společnosti AUTOHANDL, s. r. o., zda nahlíželi do sbírky
listin, a v souvislosti s tím je povinen objasnit i další související otázky,
tak, aby bylo zřejmé, zda nezaložením předmětných listin do sbírky listin
obchodního rejstříku byla ohrožena nebo omezena jejich práva, a tím pádem byl
ovlivněn i jejich postup při vymáhání pohledávek. Tyto konkrétní okolnosti pak
musí nalézací soud, pokud po uvedeném doplnění dokazování dospěje opět k
závěru, že obviněná M. H. naplnila uvedený znak přečinu zkreslování údajů o
stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí „jiného ohrozí nebo
omezí na právech“, uvést i v popisu skutku, když dosavadní vyjádření slovy „…
neměli potřebné informace o ekonomické situaci společnosti AUTOHANDL, s. r. o.,
která se v tomto období zhoršovala, a byli tím omezeni zejména při rozhodování
o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek a tím realizaci svých práv vůči
společnosti AUTOHANDL, s. r. o.,“ je pro svou nekonkrétnost, když z něj ani
není zřejmé, ke kterým věřitelům se vztahuje (mimo společnosti TOP – Šohaj, s.
r. o., ohledně níž ovšem platí to co bylo uvedeno v bodech 37. a 38.), zcela
nedostatečné.
D) K námitkám ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině
42. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího
soudu obviněná s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn.
II ÚS 2014/07, namítala, že soud v rozporu s touto judikaturou aktivně
prokazoval vinu obviněné bez náležité aktivity státního zástupce. Státní
zástupce v závěrečné řeči uvedl, že obžaloba předpokládá, že k převodu
obchodního podílu a převedení jednatelského oprávnění na osobu R. R. došlo až v
březnu 2012. Doplnil, že tyto informace lze mít za prokázané, třebaže R. R. v
hlavním líčení nevypovídal a nebyl proveden ani jiný důkaz, který by uvedené
podezření potvrzoval. Ačkoliv pro domněnky obžaloby neexistoval žádný důkaz,
soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo a navzdory výpovědi svědka J. V.
dovodil vinu obviněné. Své závěry o vině obviněné přitom opřel o listinné
důkazy k osobě svědka R. R., z využití jeho zákonného práva nevypovídat a ze
skutečnosti, že obviněná, která v hlavním líčení a ve značné části přípravného
řízení nevypovídala, nezmínila, že by při obchodních jednáních se svědkem R. R.
bylo nutné tlumočení z maďarského jazyka. Dovolatelka dále napadala způsob
hodnocení důkazů nalézacím soudem, na základě kterého nalézací soud dospěl k
závěru, že předmětné listiny popsané ve skutkové větě (smlouva o převodu
obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka) byly antedatovány. Zároveň
upozorňovala na skutečnost, že proces převodu obchodního podílu i změna
jednatele byla komplikovaná a zdlouhavá, přičemž obviněná jednala s orgány
veřejné moci nadále z pozice jednatelky proto, že tyto orgány se na ni obracely
jako na statutární orgán s ohledem na materiální publicitu zápisu v obchodním
rejstříku. Závěry soudu jsou rozporné, pokud soud na jednu stranu tvrdí, že k
přípravě podkladů pro převod obchodního podílu a změny jednatele došlo údajně v
březnu 2012, a na stranu druhou uvádí, že obviněná v období do provedení zápisu
změny v obchodním rejstříku jednala jménem společnosti AUTOHANDL, s. r. o.,
aniž k tomuto jednání byla zmocněna novým jednatelem R. R.
43. Podle nalézacího soudu nebyl svědek R. R. osobou schopnou vést
jednání ohledně převodu obchodního podílu ve společnosti AUTOHANDL, s. r. o., a
vyvíjet jakékoliv podnikatelské aktivity. V neprospěch obviněné svědčí
skutečnost, že odepřel vypovídat z obavy, aby si nepřivodil nebezpečí trestního
stíhání. Ačkoliv obviněná nepopisovala, že by obchodní jednání s R. R. musela
být tlumočena do maďarského jazyka, při úkonech dožádaného soudu musel být
přítomen tlumočník. S odkazem na listinné důkazy nalézací soud dále k osobě R.
R. uvedl, že se jedná o svědka léčícího se na psychiatrii, který denně požívá
alkohol, pracuje jako pomocná síla (dělník) a žije na ulici (str. 5 rozsudku
nalézacího soudu). Nalézací soud poukázal na další důkazy, které podle jeho
názoru dokládají, že smlouva o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného
společníka, obě datované dnem 4. 7. 2011, byly ve skutečnosti antedatovány.
Mimo jiné poukázal na skutečnost, že obviněná i po dni 4. 7. 2011 byla činná
jako jednatelka, udělovala plné moci, disponovala finančními prostředky
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., podepisovala a opatřovala razítkem listiny
týkající se společnosti AUTOHANDL, s. r. o. (daňová přiznání), a to navzdory
tomu, že podle předávacího protokolu datovaného 4. 7. 2011 (č. l. 102 – 104
spisu) měla R. R. jakožto novému jednateli předat razítka společnosti a
zůstatek na bankovním účtu (str. 9 rozsudku nalézacího soudu). Ačkoliv podle
tvrzení obviněné i svědka J. V. nemohl být převod obchodního podílu vůči
obchodnímu rejstříku dořešen kvůli nedostupnosti R. R., některé listinné důkazy
podepsané R. R. jsou datované v druhé polovině roku 2011 a začátkem roku 2012
(str. 8 rozsudku nalézacího soudu). Návrh na zápis změny zapsaných údajů do
obchodního rejstříku byl rejstříkovému soudu doručen až dne 8. 6. 2012. K
ověření veškerých podpisů svědka R. R. přitom došlo až dne 28. 3. 2012 u
Hospodářské komory ČR – Ověřovatelská kancelář Břeclav. V neprospěch obviněné
pak svědčí skutečnost, že i její podpisy na smlouvě o převodu obchodního podílu
a na rozhodnutí jediného společníka byly úředně ověřeny až dne 2. 4. 2012, tj.
s podobným časovým odstupem jako u svědka R. R., a to navzdory tomu, že
obviněná byla k dřívějšímu ověření podpisů dostupná (str. 11 rozsudku
nalézacího soudu). Podle nalézacího soudu musela obviněná s ohledem na svoje
podnikatelské zkušenosti vědět, že obě tyto listiny s nepravdivým datem budou
předloženy obchodnímu rejstříku. Protože byla jedinou jednatelkou společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., tak také předsedkyní představenstva mateřské společnosti
H. R. S., a. s., vlastnící obchodní podíl dceřiné společnosti AUTOHANDL, s. r.
o., je zřejmé, že to byla ona, kdo nechal obě tyto listiny v březnu 2012
připravit (str. 13 rozsudku nalézacího soudu).
44. Odvolací soud uvedl, že skutečnosti uváděné obviněnou ve vztahu ke
svědku R. R. se nezakládají na pravdě. Tento svědek odmítl vypovídat z důvodu
nebezpečí přivodění si trestního stíhání, což samo o sobě vzbuzuje pochybnosti
o tvrzení obviněné, podle kterého měl R. R. jako slovenský investor opakovaně
jezdit do H. jednat o obchodních záležitostech. Podle sdělení dožádaného soudu
je ale svědek R. R. maďarské národnosti, takže jednání musel být přítomen
tlumočník, z lékařských zpráv navíc vyplývá, že se jedná o bezdomovce závislého
na alkoholu. Svědek R. R. představuje tzv. bílého koně, který nemohl jakýmkoli
způsobem, byť i formálně, vykonávat funkci jednatele společnosti AUTOHANDL, s.
r. o. (str. 3 – 4 usnesení odvolacího soudu).
45. Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné uvést, že nerozporuje
závěr nalézacího soudu, který učinil ve vztahu k antedatování smlouvy o převodu
obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka o odvolání původního
jednatele z funkce a o následném jmenování nového jednatele. Nalézací soud se
ve svém rozsudku posouzení této otázky podrobně věnoval, jeho úvahy jsou
shrnuty výše a Nejvyšší soud nepovažuje za nutné je doplňovat. Stejně tak lze
nalézacímu soudu přisvědčit, že převod obchodního podílu i změna jednatelství
představovalo podle provedeného dokazování účelové kroky, jejichž motivem bylo
vyhnout se úhradě nesplacených závazků, které měli vůči společnosti AUTOHANDL,
s. r. o., četní věřitelé. Naproti tomu podle Nejvyššího soudu nebylo v řízení
dosud prokázáno, že to byla obviněná, kdo nechal smlouvu o převodu obchodního
podílu a rozhodnutí jediného společníka připravit. Nalézací soud tento svůj
závěr odůvodnil tak, že obviněná byla v rozhodné době jedinou jednatelkou
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., a také předsedkyní představenstva mateřské
společnosti HRS, a. s., a proto je zřejmé, že to musela být ona, kdo nechal obě
listiny připravit (str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Tento závěr však
neodpovídá provedenému dokazování a Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že v
projednávané věci nedošlo k prokázání části skutku pod bodem 2) výroku o vině
rozsudku nalézacího soudu. Obviněná v hlavním líčení nevypovídala, v přípravném
řízení však uvedla, že prodej společnosti AUTOHANDL, s. r. o., měl na starosti
svědek J. V., jednání s investory byla přítomna pouze zpočátku, později s nimi
jednal jen J. V., který pak i kontaktoval R. R. kvůli ověření podpisů. Obviněná
R. R. nikdy nevolala, i podpisy ověřovali každý zvlášť (viz protokol o výslechu
obviněné na č. l. 26 – 28 spisu). Svědek J. V. pak v hlavním líčení výslovně
uvedl, že převod obchodního podílu společnosti AUTOHANDL, s. r. o., měl na
starost on, a to na základě zadání investorů z Ameriky, akcionářů mateřské
společnosti H. R. S., a. s., kde působil jako ředitel. S investory ze Slovenska
a Maďarska, kteří chtěli společnost AUTOHANDL, s. r. o., koupit, jednal podle
svých slov pouze on, obviněná nebyla přítomna u žádného z těchto jednání. Obviněnou J. V. pouze informoval o tom, že došlo k nařízení prodeje obchodního
podílu. Smlouvu o převodu obchodního podílu připravovala na základě pokynu
advokátní kancelář Mgr. Jana Daniela. S R. R. jednal v roce 2012 ohledně zápisu
změn do obchodního rejstříku, pomohl mu doložit výpis z rejstříku trestů (viz
protokol o hlavním líčení ze dne 9. 6. 2016, č. l. 1473 – 1487 spisu). Sám
nalézací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku dospěl k závěru, že s
převážnou částí faktického majetku společnosti AUTOHANDL, s. r. o., bylo
disponováno ve prospěch svědka J. V. Nalézací soud v této souvislosti podrobně
popsal jednotlivé transakce, včetně převodu motorových vozidel a ochranných
známek, mezi společností AUTOHANDL, s. r. o., a dalšími společnostmi, ve
kterých figuruje svědek J. V. nebo členové jeho rodiny (str. 7 rozsudku
nalézacího soudu).
V rámci odůvodnění výroku o trestu pak nalézací soud
explicitně přihlédl k tomu, že u bodu 2) výroku o vině nebyla obviněná
iniciátorka skutku, protože významný podíl na průběhu skutkového děje měl
svědek J. V. (str. 13 rozsudku nalézacího soudu). Tento svůj závěr učiněný ve
vztahu k výroku o trestu však nalézací soud nevyjádřil i ve výroku o vině. Nejvyšší soud dále považuje za potřebné poukázat na fakt, že zatímco podpisy R. R. byly ověřeny na předmětných listinách identifikovaných ve výroku pod bodem
2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu v Břeclavi dne 28. 3. 2012, obviněná
nechala své podpisy ověřit tamtéž až dne 2. 4. 2012 (viz ověřovací doložky pro
legalizaci na č. l. 176 – 177 spisu), tzn. nebyla to zřejmě obviněná, kdo se
svědkem R. R., který podle informací plynoucích ze spisu uměl pouze maďarsky
(viz odůvodnění přibrání tlumočníka ze dne 4. 11. 2015 na č. l. 146 spisu),
ověřoval jeho podpis u Hospodářské komory ČR v Břeclavi. I tato skutečnost
nasvědčuje tomu, že podíl obviněné na skutkovém ději popsaném pod bodem 2)
výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl přinejmenším omezený, když většinu
jednání nepochybně provedl svědek J. V., který to dokonce sám ve své výpovědi
uvedl.
46. Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené konstatuje, že
obviněná se nepochybně převodu obchodního podílu ve společnosti AUTOHANDL, s.
r. o., ze společnosti H. R. S., a. s., a související změny na pozici jednatele
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., kdy novým jednatelem se stal v pozici tzv.
bílého koně R. R., účastnila. Působila jako jediná jednatelka společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., a z pozice jednatelky smlouvu o převodu obchodního podílu
a rozhodnutí jediného společníka o odvolání původního jednatele z funkce a o
následném jmenování nového jednatele podepsala. Závěr nalézacího soudu, že tyto
listiny nechala připravit, však neodpovídá žádnému důkazu. Tato část skutku
nebyla v dosavadním řízení nijak prokázána. Nalézací soud proto bude muset
doplnit dokazování takovým způsobem, aby objasnil skutečný podíl obviněné na
převodu obchodního podílu a převedení jednatelského oprávnění na R. R., a pokud
dospěje k závěru o její vině, bude muset v tomto smyslu upravit i skutkovou
větu, tak aby odpovídala náležitě zjištěnému skutkovému stavu. V této
souvislosti se nabízí zejména výslech Mgr. Tomáše Daniela (za splněných
zákonných podmínek, tj. zproštění jeho mlčenlivosti ve smyslu § 21 zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii, resp. § 99 tr. ř.), který právně zastupoval
společnost AUTOHANDL, s. r. o., ověřující osoby p. H., která podle spisového
materiálu prováděla ověření podpisů R. R. a obviněné (viz záznamy z ověřovací
knihy Hospodářské komory ČR v Břeclavi na č. l. 434 – 455 spisu), zejména i
opětovný výslech svědka J. V. Nalézací soud se bude muset zaměřit zvláště na
otázky, kdo inicioval přípravu smlouvy o převodu obchodního podílu a rozhodnutí
jediného společníka, na základě kterého došlo ke změně na pozici jednatele ve
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., kdo obě listiny vyhotovil, případně kdo k
jejich přípravě vydal pokyn, a dále objasnit roli obviněné při faktické
realizaci převodu obchodního podílu a změně jednatele, tj. zejména její
součinnost v této věci s novým jednatelem společnosti AUTOHANDL, s. r. o., R.
R. Dosavadní provedené důkazy v projednávané věci totiž nasvědčují spíše
závěru, že převážný podíl na skutkovém ději má svědek J. V. a nikoli sama
obviněná.
47. Nejvyšší soud dále považuje za vhodné ve stručnosti reagovat na
námitku obviněné týkající se aktivního prokazování viny soudem bez náležité
aktivity státního zástupce. V nálezu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS
2014/07, uveřejněném pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
na který obviněná poukazuje, Ústavní soud připomněl, že odsouzení pachatele
trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí
státního zastupitelství. Státní zastupitelství nese odpovědnost za to, aby
soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy
potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné
soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby
usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto
institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 tr. ř. Posledně uvedené zákonné
ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich
vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že
je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé
rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující. V odkazované věci se nicméně
jednalo o situaci, kdy při důkazní nouzi obžaloby soudy (slovy Ústavního soudu)
„zprocesnily“ jinak procesně nepřípustný důkaz, aby dovodily vinu obžalovaného.
V projednávané věci nicméně takovýto stav nenastal. Nejvyšší soud dospěl z výše
podrobně rozvedených důvodů k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu
zčásti neodpovídají provedeným důkazům. Z rozhodnutí nalézacího či odvolacího
soudu ani ze spisového materiálu ale nevyplývá, že by soudy nad rámec činnosti
státního zastupitelství jednostranně vyhledávaly důkazy svědčící pouze pro vinu
obviněné, anebo že by své rozhodnutí o vině obviněné založily na procesně
nepřípustných důkazech. Tuto námitku dovolatelky proto Nejvyšší soud nepovažuje
za relevantní.
E) Ke zbývajícím námitkám týkajícím se vad řízení
48. V části dovolání nadepsané „Podstatné vady řízení“ obviněná
zopakovala námitky týkající se místní a věcné příslušnosti policejního orgánu,
subsidiarity trestní represe a zásady in dubio pro reo. Těmto námitkám se
Nejvyšší soud podrobně věnoval výše. V souvislosti se subjektivní stránkou
obviněná v uvedené části svého dovolání dále namítla, že v usnesení o zahájení
trestního stíhání nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti subjektivní stránky,
čímž v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz
13/2006, nemohly nastat následky sdělení obvinění.
49. Policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 6.
2015 (č. l. 1 – 2 spisu) k subjektivní stránce uvedl, že z okolností jednání
obviněné je zřejmé, že jednala úmyslně. V této souvislosti odkázal zejména na
špatnou finanční situaci společnosti AUTOHANDL, s. r. o., doloženou výkazem o
výsledku hospodaření za rok 2008. Podle policejního orgánu měla obviněná
převést společnost AUTOHANDL, s. r. o., na nového jednatele, aby zkrátila práva
věřitelů. V usnesení ze dne 3. 7. 2015, kterým byla stížnost obviněné proti
usnesení o zahájení trestního stíhání zamítnuta (č. l. 23 – 25 spisu), státní
zástupce uvedl, že se otázkou zavinění obviněné policejní orgán v odůvodnění
usnesení zabýval a dospěl k závěru o jejím úmyslném jednání, přičemž s ohledem
na obsah spisového materiálu s tímto závěrem nelze než souhlasit (č. l. 23 – 25
spisu).
50. Nejvyšší soud připomíná, že trestní stíhání lze zahájit jen
usnesením, které musí obsahovat kromě povinných náležitostí usnesení ve smyslu
§ 134 odst. 1 tr. ř. také další náležitosti podle § 160 odst. 1 tr. ř., mimo
jiné i výrok s popisem skutku, který musí být vymezen tak, aby nemohl být
zaměněn s jiným, zejména tedy je třeba uvést místo a čas jeho spáchání, způsob
jeho provedení charakterizující jednání pachatele a zavinění, popř. i pohnutku,
jakož i následek a event. další okolnosti jej charakterizující. Dalším
důležitým požadavkem popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání je i
uvedení subjektivní stránky jednání (tedy zavinění, popř. i pohnutky) osoby,
proti níž se trestní stíhání zahajuje, důležitý je i následek. Všechny tyto
okolnosti by v usnesení o zahájení trestního stíhání měly být vyjádřeny popisem
skutkových okolností tak, aby nevzbuzovaly pochybnosti o naplnění těchto
základních znaků trestného činu v daném konkrétním případě (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, komentář k §
160, zejména str. 2054 – 2091). Ačkoliv se policejní orgán v usnesení o
zahájení trestního stíhání v projednávané věci zabýval subjektivní stránkou
trestné činnosti spíše kusým způsobem, nelze podle názoru Nejvyššího soudu
přijmout závěr, že by usnesení neobsahovalo žádné skutkové okolnosti týkající
se subjektivní stránky. Policejní orgán v usnesení konstatuje, že obviněná byla
jedinou jednatelkou společnosti AUTOHANDL, s. r. o., poukazuje na špatnou
finanční situaci této společnosti, i na to, že po údajném převedení
jednatelského oprávnění a obchodního podílu nadále obviněná tuto funkci aktivně
vykonávala. V případě skutku spočívajícím v nevložení výkazů o výsledku
hospodaření do obchodního rejstříku je pak třeba vzít v úvahu, že se jedná o
omisivní jednání, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání identifikuje
zákonná ustanovení, ze kterých pro obviněnou plynula povinnost vložit tyto
výkazy do sbírky listin obchodního rejstříku. Opět lze poukázat na (v usnesení
uvedenou) skutečnost, že obviněná z pozice jednatelky znala relevantní fakta,
tj. musela si být vědoma této své povinnosti i toho, že společnost AUTOHANDL,
s. r. o., má neuhrazené závazky vůči věřitelům. Třebaže popis skutkových
okolností týkajících se subjektivní stránky mohl být policejním orgánem
proveden podrobněji a pečlivěji, nelze uzavřít, že by tyto okolnosti v usnesení
o zahájení trestního stíhání absentovaly zcela, jako tomu bylo ve věci
projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tz 13/2006. Na okraj Nejvyšší soud
podotýká, že tato námitka obviněné, kterou nepodřadila žádnému konkrétnímu
dovolacímu důvodu, by zdánlivě mohla odpovídat dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. e) tr. ř., který se uplatní, bylo-li proti obviněnému vedeno
trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Ustálená judikatura
Nejvyššího soudu nicméně spočívá na závěru, že uvedený dovolací důvod se týká
jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech
podle § 11 odst. 1, 4 tr. ř. nebo podle § 11a tr.
ř., neboť výlučně v těchto
ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního
stíhání. Jiné namítané vady, byť by se týkaly průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje
všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř.),
nezakládají uvedený důvod dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.;
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 462/2016,
publikované pod č. 32/2014 Sb. rozh.).
51. Pokud jde o výrok o trestu, obviněná namítla, že závěr odvolacího
soudu, podle nějž se obviněná snažila získat majetkový prospěch, nemá oporu v
dokazování, a nelze proto o něj opřít uložení peněžitého trestu.
52. Nalézací soud ve vztahu k uložení peněžitého trestu uvedl, že
obviněná se spácháním trestné činnosti snažila vyhnout případné odpovědnosti za
nepříznivý stav společnosti AUTOHANDL, s. r. o. Podle nalézacího soudu uvedené
znamená, že se spácháním obou skutků snažila získat pro sebe majetkový
prospěch, a proto jí byl ukládán peněžitý trest v celkové výměře 60 000 Kč se
stanovením náhradního trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců (str. 13 rozsudku
nalézacího soudu). Podle odvolacího soudu je nepochybné, že obžalovaná se
pácháním trestné činnosti snažila získat pro sebe majetkový prospěch, takže
uložení peněžitého trestu bylo zcela v souladu s ustanovením § 67 odst. 1 tr.
zákoníku a jeho výše odpovídá výdělkovým schopnostem obviněné (str. 4 usnesení
odvolacího soudu).
53. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší soud s ohledem na podrobně výše
popsané vady výroku o vině ruší tímto usnesením obě napadená rozhodnutí soudů
nižších stupňů v celém rozsahu, je zrušen i výrok o trestu, který má ve výroku
o vině svůj podklad. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti připomíná, že
peněžitý trest může být uložen jako trest samostatný nebo vedle jiného druhu
trestu za následujících podmínek: a) jestliže pachatel úmyslným trestným činem
získal nebo se snažil získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch (§ 67
odst. 1 tr. zákoníku), b) trestní zákoník ve zvláštní části výslovně dovoluje
uložení peněžitého trestu za spáchaný trestný čin [§ 67 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku], c) peněžitý trest se ukládá za přečin a vzhledem k povaze a
závažnosti spáchaného přečinu a k osobě a poměrům pachatele se současně
neukládá trest odnětí svobody. Splnění podmínek § 67 odst. 1 tr. zákoníku se
zkoumá přednostně před případným postupem podle § 67 odst. 2 tr. zákoníku
(ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání, Praha: C.
H. Beck, 2012, s. 884 a násl.). Nalézací soud výrok u uložení peněžitého trestu
odůvodnil poměrně kusým konstatováním, že obviněná se spácháním trestné
činnosti snažila vyhnout případné odpovědnosti za nepříznivý stav společnosti
AUTOHANDL, s. r. o., což znamená, že se spácháním obou skutků snažila získat
pro sebe majetkový prospěch. V případě, že v novém řízení nalézací soud opět
shledá obviněnou vinnou ze spáchání trestného činu zkreslování údajů o stavu
hospodaření a jmění podle § 254 odstavec 2 tr. zákoníku, a rozhodne se uložit
jí peněžitý trest, bude třeba, aby se otázkou zištné pohnutky obviněné zabýval
podrobněji, zejména ve vazbě na její osobní odpovědnost jednatelky za závazky
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., podle tehdy účinných ustanovení zákona č.
513/1991 Sb., obchodní zákoník, případně zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, a také na konkrétně zjištěný její podíl na žalované trestné činnosti.
Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v projednávané věci byl obviněné uložen
peněžitý trest za přečin, resp. dva přečiny, a zároveň jí nebyl uložen
nepodmíněný trest odnětí svobody. I kdyby proto nebyly splněny podmínky § 67
odst. 1 tr. zákoníku, peněžitý trest jí mohl být nalézacím soudem uložen podle
§ 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Nelze proto dospět k závěru, že by obviněné
byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.
G) Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
54. Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených vyhověl mimořádnému opravnému
prostředku obviněné a zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 8 To 47/2017, jakož i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2
T 48/2016. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další
rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak
Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
55. Při novém projednání věci se nalézací soud bude muset vypořádat se
všemi právními závěry, které Nejvyšší soud shora učinil. Ve vztahu ke skutku
popsaném pod bodem 1) výroku o vině nalézací soud doplní dokazování výslechem
(případně vyžádáním písemných zpráv) věřitelů společnosti AUTOHANDL, s. r. o.,
kteří svou pohledávku uplatňovali prostřednictvím vykonávacího řízení (viz
zejména č. l. 595 a násl. spisu, kde se nacházejí exekuční příkazy vydané proti
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., jakožto povinné). Nalézací soud musí od těchto
věřitelů, případně od jejich zástupců nebo zaměstnanců, kteří podnikali kroky k
vymožení pohledávek, zjistit, jak postupovali při zjišťování majetku
společnosti AUTOHANDL, s. r. o., zda pátrali ve sbírce listin obchodního
rejstříku po výkazech o výsledcích hospodaření, a zda absence výkazů ve sbírce
listin negativně ovlivnila jejich možnost úspěšně se domoci úhrady svých
pohledávek. V návaznosti na tyto zjištěné informace pak nalézací soud zváží i
výslech soudních exekutorů, kteří proti povinné společnosti AUTOHANDL, s. r. o., prováděli exekuci. Jestliže nalézací soud dospěje k závěru, že v případě
některých věřitelů došlo k omezení nebo ohrožení jejich práv, upraví v tomto
smyslu skutkovou větu, tedy především doplní výčet takových věřitelů a
konkrétně uvede, v jakém alespoň minimálním rozsahu obviněná ohrozila nebo
omezila jejich práva. Následně se pak bude odpovědně a pečlivě zabývat
opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba
uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. K tomu Nejvyšší soud považuje za
nutné zdůraznit, že zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát
uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde
jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, poněvadž trestní právo
a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba
považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu
právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio,
vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky
práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana
neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové
podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto
směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního
soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010,
sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo
realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a
osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí
respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality
(způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku
ochrany). Ústavní soud k tomu např. v nálezu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. IV.