5 Tdo 33/2023

5 Tdo 33/2023-4601

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 4. 2023 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných E. R., nar. XY v XY, bytem XY, J. Z., nar. XY v XY, bytem XY, P. C., nar. XY v XY, bytem XY, M. D., nar. XY v XY, bytem XY, I. V., nar. XY ve XY, bytem XY, J. K., nar. XY v XY, bytem XY, M. P., nar. XY ve XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 5 To 285/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 92/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5. 3. 2021, sp. zn. 80 T 92/2017, byli obvinění E. R., J. Z., P. C., M. D., I. V., J. K. a M. P., podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 3 ZT 262/2016, pro níže popsaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován jednak trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) zákona č. 140/1960 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen v zkratce „tr. zák.“), dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jednak trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. bylo poškozené Statutární město XY odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Skutek, kterého se podle obžaloby měli obvinění dopustit, měl spočívat v následujícím jednání. Všichni obvinění dne 2. 11. 2009 ve XY na 22. zasedání Zastupitelstva města XY jako členové Zastupitelstva města XY, kterému je podle § 85 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů (účinném do 13. 11. 2011, dále též jen ve zkratce „ZO“), vyhrazeno rozhodování o převodu nemovitých věcí z majetku obce, a zároveň jako členové Rady města XY, záměrně vykonávali svou pravomoc způsobem hrubě poškozujícím město XY a v rozporu s § 35 odst. 3 písm. a), b), § 39 odst. 2 ve spojení s § 38 odst. 1, 2 OZ a v rozporu s § 417 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), vědomi si, že svým postupem nevyhnutelně způsobí škodu městu XY a prospěch osobám kupujících tak, že

předtím nejprve dne 15. 10. 2009 jako členové Rady města XY (dále jen „rada“) na 94. schůzi rady projednávali návrh usnesení pro následující jednání Zastupitelstva města XY (dále jen „zastupitelstvo“) o prodeji osmnácti parcel ve vlastnictví města XY v celkové výměře 24 579 m2 určených ke stavbě rodinných domů v k.ú. XY v ulici XY, a přestože byl zpracován znalecký posudek na cenu obvyklou ve výši 350 Kč za m2, a přestože Majetková komise Rady města XY (dále jen „majetková komise“) jako iniciativní a poradní orgán rady, jejíž členem byl i I.

V., doporučila realizovat prodej podle ceny podle znaleckého posudku za částku 350 Kč za m2, rozhodli svým usnesením vyjmout tento konkrétní bod z bloku hlasování a rozhodnout o něm zvlášť. Na návrh jednoho z členů rady následně rada za přítomnosti všech obžalovaných rozhodla, že návrh usnesení zastupitelstva bude zastupitelstvu předložen v pozměněném znění v rozporu s doporučením majetkové komise a v rozporu se znaleckým posudkem s nižší kupní cenou pozemků ve výši 240 Kč/m2 za zastavěnou plochu a 190 Kč/m2 za ostatní plochu pozemků, které nebudou zastavěny stavbou rodinného domu, aniž by však odchylka od ceny obvyklé byla podle § 39 odst. 2 ZO jakkoliv odůvodněna.

Následně dne 2. 11. 2009 se znalostí všech výše uvedených rozhodných skutečností, aniž by někdo z nich podle § 39 odst. 2 ZO tuto odchylku ostatním členům zastupitelstva zdůvodnil, aniž by někdo z nich výslovně upozornil ostatní členy zastupitelstva, že návrh usnesení byl radou změněn a nerespektuje znalecký posudek na cenu obvyklou pozemků ani doporučení majetkové komise, aniž by někdo z nich učinil protinávrh na změnu usnesení, návrh na stažení bodu z programu zastupitelstva, návrh na nepřijetí usnesení či učinil cokoliv jiného, čím by odstranil nebezpečí jinak nevyhnutelného vzniku škody nebo se o to alespoň pokusil, přestože z § 417 odst. 1 obč. zák. měli všichni povinnost ve svém postavení hájit zájmy města a zakročit k odvrácení hrozící škody městu, na 22.

zasedání zastupitelstva hlasovali pro navržené usnesení. Podíleli se tak na přijetí rozhodnutí zastupitelstva pod číslem 6.1 bod 2. o prodeji označených osmnácti parcel určených ke stavbě rodinných domů v k.ú. XY v ulici XY vlastníkům budoucích rodinných domů za kupní cenu pozemků ve výši 240 Kč/m2 za zastavěnou plochu a 190 Kč/m2 za ostatní plochu pozemků, které nebudou zastavěny stavbou rodinného domu s tím, že tyto výše kupních cen budou platné 3 roky od schválení zastupitelstvem (tedy do 2. 11.

2012). Během nich měli vlastníci budoucích domů postavit či rozestavět na těchto pozemcích rodinné domy alespoň do takového stadia, aby bylo možno geometricky zaměřit stavbu (půdorys stavby). Teprve poté měly být uzavřeny kupní smlouvy a proveden vklad vlastnického práva kupujících do katastru nemovitostí. Takto obvinění měli jednat, ačkoliv označené stavební parcely byly výše uvedeným znaleckým posudkem oceněny na cenu obvyklou ve výši jen 350 Kč za m2 z důvodu, že prozatím nemají napojení na inženýrské sítě a dopravní infrastrukturu.

Přitom ale již dne 21. 9. 2009 rada na 92.

schůzi po proběhnuvším výběrovém řízení na návrh náměstka primátorky M. D. rozhodla o zadání zpracování projektové dokumentace pro účely územního řízení, stavebního povolení, zpracování zadávací dokumentace pro zadávací řízení veřejné zakázky a pro účely samotné realizace stavby na vybudování inženýrských sítí k předmětným pozemkům – místní obslužné komunikace šířky 5 m a 4 m s jednostranným chodníkem šířky 1,5 m, sjezdy na pozemky, plynovod, vodovod, veřejné osvětlení, dešťová, splašková, gravitační a tlaková kanalizace, přečerpávací stanice kanalizace, chráničky pro slaboproudé rozvody, přeložky slaboproudého vedení, tedy přestože Investičním odborem Magistrátu města XY (dále jen „investiční odbor“) za součinnosti rady byly již činěny postupné plánované úkony k výraznému zhodnocení prodávaných pozemků.

To ale ostatním zastupitelům, kteří nebyli členy rady, nesdělili. Navíc tento záměr budoucího zhodnocení nabízených pozemků za finanční prostředky města XY zasíťováním a postavením veškeré infrastruktury nijak nezohlednili ve schvalovaných budoucích kupních cenách. Přitom rada na svém zasedání dne 21. 9. 2009 projednávala a schválila 9. změnu zásobníku investic investičního odboru spočívající v tom, že pro tuto investici zasíťování ulice XY byla stanovena předpokládaná cena nákladů ve výši 30 milionů Kč. Stavba inženýrských sítí a komunikací byla posléze podle plánu městem XY vybudována za cenu 32 389 810,89 Kč včetně DPH postupně v období od září 2010 do září 2011, tedy v tříleté lhůtě, po kterou platily kupní ceny schválené zastupitelstvem dne 2.

11. 2009. Na základě usnesení zastupitelstva ze dne 2. 11. 2009 byly uzavřeny kupní smlouvy (blíže specifikované v obžalobě a zprošťujícím rozsudku na str. 3 až 4) s 15 z celkových 18 fyzických osob. Tím měli obvinění způsobit prodejem 15 pozemků, za které město neobdrželo ekvivalent jejich hodnoty, městu XY škodu ve výši nejméně 9 957 270 Kč a prospěch kupujícím ve stejné výši, neboť cena obvyklá těchto pozemků s přístupem k inženýrským sítím a infrastruktuře by byla nejméně 700 Kč/m2. Navíc mohli prodejem zbylých 3 pozemků způsobit městu XY další škodu ve výši nejméně 2 166 140 Kč a prospěch kupujícím ve stejné výši, pokud by byl prodej realizován na podkladě podmínek schválených usnesením zastupitelstva dne 2.

11. 2009 i ohledně nich, pokud by zájemci splnili podmínky a tyto pozemky koupili (přičemž k prodeji nedošlo jen z důvodů nezávislých na vůli obviněných).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal v neprospěch všech obviněných státní zástupce odvolání, které Krajský soud v Ostravě podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl svým usnesením ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. 5 To 285/2021.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch všech obviněných dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojitosti s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím spočívalo rozhodnutí soudu prvního stupně na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Nejvyšší státní zástupce nejprve připomněl, že se ve věci jednalo o druhý zprošťující rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Soudy nižších stupňů vycházely ze závěru, že absentovalo zavinění jako nezbytný znak subjektivní stránky skutkových podstat trestných činů, které ve shora popsaném jednání spatřovala obžaloba. U obviněných nebylo možné podle soudu druhého stupně prokázat zavinění ve formě úmyslu, které vyžaduje trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. Ve vztahu k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. dovodil krajský soud toliko zavinění ve formě nevědomé nedbalosti, které k naplnění této skutkové podstaty nepostačuje, a to ani v jeho nedbalostní podobě zakotvené v § 255a tr. zák.

6. Se závěrem soudu druhého stupně, podle něhož navzdory vylíčeným skutkovým okolnostem přichází v úvahu dovozovat jen nevědomou nedbalost, dovolatel nesouhlasil. Přestože tento soud věnoval pozornost východiskům k otázce zavinění, její posouzení nepovažoval nejvyšší státní zástupce za správné, jelikož dosavadní zjištění zjevně nasvědčovala existenci skutkových předpokladů nezbytných pro naplnění úmyslného zavinění ke znakům skutkových podstat trestných činů kladených v tomto trestním řízení obviněným za vinu.

7. Pokud odborný aparát města XY opatřil znalecký posudek Ing. Zdeňka Loupa a předložil řešení zohledňující cenu podle znaleckého posudku, potažmo další poradní orgán (majetková komise) doporučil prodat pozemky za cenu podle znaleckého posudku, přičemž obvinění znalecký posudek ani doporučení odborného aparátu města a majetkové komise nerespektovali a návrh rozhodnutí určený zastupitelstvu dokonce v rozporu s tím nejprve pozměnili a následně schválili bez relevantního důvodu cenu nižší, nelze u nich hovořit o nevědomém jednání, jak uvádí krajský soud. Skutkové okolnosti a způsob provedení trestné činnosti přesvědčivě dokládají jejich úmyslné jednání. Obvinění znali rozhodné skutečnosti zamýšlené majetkové transakce a disponovali informacemi i ohledně toho, co jednotlivé odbory úřadu znát vzájemně nemusely (vedle znaleckého posudku též plánování a jednotlivé kroky směřující k zasíťování pozemků), neboť byli přítomni tzv. u všeho, nakolik se v jejich funkčním postavení sbíhaly potřebné informace, a rozhodovali o zásadních záležitostech. Podíleli se na přijetí rozhodnutí, které nevyhnutelně způsobilo škodu městu XY. Při výkonu funkce volených funkcionářů územních samosprávných celků je přitom předpokládána znalost zákona o obcích, především souhrnu pravomocí a povinností, které jim z této funkce vyplývají a jež při nakládání s majetkem obce vycházejí zvláště z § 38 odst. 1, 2 a § 39 odst. 2 OZ (k tomu dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2012 sp. zn. 11 Tdo 454/2011). Obvinění si tudíž museli být vědomi adresné povinnosti spravovat majetek města s péčí řádného hospodáře a při prodeji jeho majetku dbát o to, aby kupní cena byla stanovena v takové výši, která je v daném místě a čase obvyklá.

8. Podle názoru nejvyššího státního zástupce obvinění museli být dostatečně obeznámeni s důsledky výkonu vlastní funkce spočívajícími v tom, že prodejem pozemků dojde k porušení zákona o obcích, jsou-li pozemky prodávány výrazně pod cenou obvyklou, přesto pro prodej těchto pozemků aktivně hlasovali, a to nutně s vědomím, že městu XY vznikne škoda, kdežto kupujícím z nabývaných pozemků zase prospěch. Připomněl typově blízkou situaci řešenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 83/2017, v níž Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru. Pokud se zjistí, že obviněný znal všechny rozhodné skutečnosti, věděl by jistě, že jím zvoleným postupem bude městu způsobena škoda, pak by bylo možno uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl. Zásadním se stává vědomí rizika, tj. srozumění s následkem činu, že může nastat. Jakmile nejde o riziko, ale o jistotu, nastupuje zavinění ve formě přímého úmyslu.

9. Dále se nejvyšší státní zástupce věnoval otázce zavinění ve vztahu k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby uvedeným v § 158 odst. 2 písm. a) a c) tr. zák., u nichž sice postačuje nevědomá nedbalost, avšak na podkladě nashromážděných důkazů lze dospět k závěru, že i ty byly kryty úmyslem přímým. Pokud obvinění hlasovali a spolurozhodli o prodeji pozemků o výměře 24 579 m2 za částky 240 Kč/m2, resp. 190 Kč/m2, ač podle znaleckého posudku měla činit cena za metr čtvereční nejméně 350 Kč (ve skutečnosti jim ale musela být zřejmá cena ještě vyšší, budou-li pozemky zhodnoceny tzv. zasíťováním), je evidentní, že způsobená škoda jen při tomto rozdílu musela přesahovat hranici 500 000 Kč. Rozdíl v cenách o 100 Kč za m2 představuje při prodeji pozemků o výměře 24 579 m2 rozdíl ve výši 2 457 900 Kč. Škoda a prospěch tak zcela zjevně převyšoval mnohonásobně hranici 500 000 Kč, tedy hranici značné škody a značného prospěchu ve smyslu § 89 odst. 11 tr.

zák. Obvinění dokonce ani nemuseli vědět, jaká bude přesně způsobena škoda, včetně další škody vzniklé ke dni převodu každého jednotlivého pozemku v následujících třech letech, kdy podle schváleného usnesení zastupitelstva měly být pozemky převáděny s tím, že budou zasíťovány, má-li být tato škoda v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu pokryta zaviněním z nedbalosti.

10. Nejvyšší státní zástupce pak odmítl úvahu odvolacího soudu, který neshledal za splněnou podmínku zavinění jako znak subjektivní stránky i z toho důvodu, že obvinění sice nerespektovali cenu stanovenou znaleckým posudkem, tedy cenu obvyklou, jak jim ukládal § 39 odst. 2 ZO, nicméně tuto cenu snížili podle tzv. doporučených cen z roku 2007, takže mohli být přesvědčeni o tom, že jde o ceny obvyklé. Svůj závěr státní zástupce opřel o argument, že tzv. doporučené ceny si schválila majetková komise jako poradní orgán pro sebe, tyto ceny neschválilo zastupitelstvo ani rada města.

Majetková komise nemohla zavazovat nejvyšší orgán obce, jakým bylo zastupitelstvo, které ztělesňuje podstatu obecní samosprávy a na jehož činnosti obvinění participovali. Ani sama majetková komise v tomto případě nedoporučovala prodávat pozemky za doporučené ceny, ale za cenu podle znaleckého posudku, která činila 350 Kč/m2. Navíc bylo prokázáno, že tzv. doporučené ceny neměly žádnou souvztažnost k cenám obvyklým v roce 2007, natož v roce 2009 či poté, neboť byly určeny majetkovou komisí podle její vlastní úvahy.

Z výpovědi svědkyň H. K. a I. Š. (úřednice odboru správy obecního majetku) vyplynulo, že ceny doporučené neměly nic společného s cenami obvyklými, a proto byly neaktuální pro časový odstup, což vyústilo právě v zadání znaleckého posudku tak, aby byla zjištěna cena obvyklá, neboť se jednalo o největší a nejrozsáhlejší prodej pozemků realizovaný v tehdejším volebním období. I pokud by vedle sebe stály skutečně relevantní doporučené ceny vycházející z obvyklých cen v dubnu 2007, vztahující se obecně a bez individualizace ke všem pozemkům v katastrálním území města jako celku, a znalecký posudek ze dne 16.

8. 2009, ani tak by tyto všeobecné a staré doporučené ceny nemohly obstát oproti znaleckému posudku, jenž se adresně vztahoval ke konkrétním pozemkům a byl aktuální. Autoritu znalce rovněž nelze srovnávat s postavením laické komise bez přidané odbornosti a odpovědnosti. Podle nejvyššího státního zástupce tento odvolacím soudem zvolený argument musí odpadnout nejpozději v momentě, ve kterém byl znalecký posudek již zpracován a ocenění předmětných pozemků znělo na částku 350 Kč/m2. Je rozporuplné, aby obvinění mohli považovat za ceny obvyklé takové, které by byly výrazně nižší než ve znaleckém posudku.

Jinak řečeno za cenu obvyklou nelze pokládat na jedné straně částku 350 Kč/m2 a na druhé straně též redukovanou na částku 190 Kč/m2, resp. 240 Kč/m2. Každý rozumně uvažující veřejný činitel by musel jednoznačně identifikovat, že při prodeji za nižší cenu hrozí škoda, není-li schopen vyřešit nesoulad v rozdílných cenách, a nikoli přehlížet vyšší cenu stanovenou podle nejnověji opatřeného znaleckého posudku. Dovolatel k tomu upozornil na výpověď svědkyně H. K., že předmětné pozemky byly znaleckým posudkem oceněny již k rozhodnutí zastupitelstva v roce 2005 na cenu 265 Kč/m2 (tehdy ani nebyly stavebními pozemky ve smyslu územního plánu).

Jestliže obvyklá cena pozemků

podle znaleckého posudku činila 265 Kč/m2 v roce 2005, jakožto pozemků nestavebních, pak je na kritickém vyhodnocení, že cena pozemků v místě a zejména v čase měsíce dubna 2007 byla spojována s částkou 190 Kč/m2, resp. 240 Kč/ m2, a ve shodné výši byla prosazována v listopadu 2009, byť pozemky vykazovaly charakter stavebních s platností na další 3 roky. Z výpovědi svědka R. P. (úředník odboru správy obecního majetku) vyplynulo, že od roku 2002 se tzv. doporučené ceny pohybovaly ve výši 400 Kč pro zastavěnou plochu pro celé území města XY a až v roce 2007 nastala změna, že pro katastrální území mimo XY, tedy i XY, byly najednou ceny sníženy na polovinu.

Zatímco v roce 2002 cena obvyklá činila 400 Kč/m2, o sedm let později měla spadnout na 200 Kč/m2. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že vypracovaný znalecký posudek nemohl mít v takto stanovených doporučených cenách pozemků relevantní konkurenci. Nelze se také spokojit s názorem, že nebylo běžné znalecké posudky zpracovávat, když pro daný soubor pozemků znalecký posudek Ing. Zdeňka Loupa se stanovením ceny obvyklé zpracován byl.

11. Nejvyšší státní zástupce dále zdůraznil, že veřejný činitel je povinen seznámit se s podklady podstatnými pro jeho rozhodnutí. Pokud tak neučiní, případně obstarané podklady ignoruje, přičítá se mu úmyslná forma zavinění. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 3 Tdo 1102/2020. Z hlediska posuzování subjektivní stránky je významná míra vědomostí či pochybností o ceně obvyklé. Jestliže obvinění měli informaci o obvyklé ceně pozemků ve výši 350 Kč/m2, tuto cenu bez dalšího z vlastní vůle snížili na 190 Kč/m2 (většinově) a 240 Kč/m2 (menšinově) a všichni pro prodej pozemků následně hlasovali na zasedání zastupitelstva, je třeba v jejich konání důvodně spatřovat úmysl přímý. Redukce ceny, byť z dílčího pohledu o 100 Kč/m2, přivozuje v souhrnném výsledku škodu téměř ve výši 2,5 milionu Kč. Státní zástupce zdůraznil, že v rozhodné době neexistovaly vážné a podložené pochybnosti o správnosti odborného stanoviska vyjádřeného ve znaleckém posudku Ing. Zdeňka Loupa směrem ke stanovení ceny obvyklé za předmětné pozemky. Ve srovnání s jinými způsoby určení ceny obvyklé je znalecký posudek vybaven určitou presumovanou správností, není-li jeho obsah hodnověrným způsobem zpochybněn.

12. Dále se dovolatel věnoval v obecné rovině zjišťování ceny obvyklé ve vztahu k § 39 odst. 2 ZO a péči řádného hospodáře. Odkázal při tom k tomu na četná rozhodnutí Nejvyššího soudu. K posuzované věci pak shrnul, že obvinění, ačkoliv aparát města zajistil znalecký posudek, radikálně vstoupili do celé záležitosti, jako radní rozhodli, že se pozemky prodají pod stanovenou cenou obvyklou podle znaleckého posudku, a následně pro upřednostněný záměr hlasovali na zasedání zastupitelstva.

13. Dále se dovolatel vyjádřil k argumentaci odvolacího soudu týkající se motivace obviněných, že neovlivňovali následné kroky, neměli zájem na prodeji pozemků vybraným osobám, snažili se prosazovat prodej pozemků za jednotnou cenu v rámci celého volebního období apod. Ani taková zjištění podle nejvyššího státního zástupce nebrání závěru o úmyslu přesahujícímu objektivní stránku trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 3 Tdo 1102/2020). Už samotná povinnost prodávat pozemky za cenu v místě a čase obvyklou vylučuje uskutečňování majetkových dispozic za stále shodnou cenu během celého volebního období nebo bez její aktualizace. Povinnost řádného hospodáře představuje normativní pravidlo, jímž byli obvinění jako volení funkcionáři územního samosprávného celku povinni se bezezbytku řídit. Naproti tomu není žádné subjektivní právo na koupi pozemku za neměnnou cenu i v budoucnu. Stejně tak nikomu nemůže svědčit nárok domáhat se, aby mu bylo prodáváno pod cenu obvyklou, protože dříve bylo jiné osobě prodáno pod touto cenou. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že je zřejmé, že cena obvyklá doznává v průběhu plynutí času změn, do nichž se promítají okolnosti, které na ni mají vliv. Teprve prodejem pozemků vždy za cenu obvyklou se ukázkově uplatňuje rovný přístup vůči všem zájemcům z řad občanů.

14. Nejvyšší státní zástupce pro dokreslení komplexního obrazu jednání obviněných, kteří podle něj obvinění nejednali s péčí řádného hospodáře ve vztahu k vytýkaným transakcím s majetkem města, se zaměřil na způsob prodeje předmětných nemovitostí. Usnesením zastupitelstva ze dne 2. 11. 2009 nerozhodli zastupitelé o prodeji, resp. převodech pozemků ihned, takže ke vkladům vlastnického práva do katastru nemovitostí nemělo dojít bezprostředně po tomto rozhodnutí (pozemků ve stavu a kvalitě k tomuto dni), nýbrž rozhodli, že pozemky se budou prodávat až v budoucnu ve lhůtě tří let, a proto stanovili pevnou kupní cenu na 190 Kč/m2 a 240 Kč/m2 s platností na dobu tří let. Dále podrobně rozebral chronologicky jednotlivé kroky, jež vedly k zasíťování předmětných pozemků.

15. Bylo vysoce pravděpodobné, že se inženýrské sítě postaví podle plánu v tříleté lhůtě, po kterou platily stanovené odkupní ceny. Nešlo sice o variantu stoprocentní, nicméně reálnou a hlavně plánovanou. Jevila se jako očekávanější než varianta, podle které inženýrské sítě postaveny nebudou. Obvinění si museli být dobře vědomi perspektivy, že v době realizovaných prodejů mohou – a pokud se nestane nic naprosto nepředvídatelného – taktéž poté budou mít předmětné pozemky jednoznačně navýšenou kvalitu a hodnotu. Nejvyšší státní zástupce dále uvedl, že obvinění se museli evidentně spoléhat podle svých kroků na to, že inženýrské sítě a komunikace a další infrastruktura budou postaveny, proto i tento těžší následek, i když by postačovala forma zavinění z nedbalosti, je v posuzovaném případě kryt úmyslným zaviněním, jelikož obvinění byli srozuměni s tím, že v daném okamžiku rozhodují o prodeji pozemků za cenu dokonce nižší, než je cena nezasíťovaných pozemků (znalecký posudek na cenu 350 Kč/m2 ohodnotil pozemky jako nezasíťované), ač současně plánují jejich zasíťování, k čemuž podle jejich tehdejšího záměru mělo dojít v následujících třech letech, po které pevně stanovili výkupní ceny pozemků.

16. Státní zástupce upozornil rovněž na znalecký posudek znaleckého ústavu, zpracovaného pro soudní řízení dne 21. 8. 2018 Ústavem soudního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, z něhož vyplývá, že cena obvyklá předmětných pozemků ke dni 2. 11. 2009 bez inženýrských sítí činila 400 Kč/m2 a 410 Kč/m2, avšak tytéž zasíťované pozemky ocenil již částkou 830 Kč/m2. Účinek ve formě vzniku škodlivého následku na majetku města nevznikl ke dni rozhodnutí zastupitelstva, vyjevil se později realizovanými převody na podkladě rozhodnutí zastupitelstva po splnění předepsaných podmínek. Výše skutečně způsobené škody převodem 15 pozemků označených v popisu skutku obžaloby (pod č. 1 až 15) s odkazem na závěry znaleckého posudku tak činila 14 693 340 Kč. Jak znalecký ústav přiléhavě poznamenal (na str. 71 znaleckého posudku), jakmile se mezi veřejnost dostane informace, že se v dané oblasti může stavět v dohledné době, cena pozemků rázem stoupne a roste i nadále v závislosti na průběhu jednotlivých stupňů stavebního řízení. Muselo to být zcela zřejmé i obviněným v době rozhodování dne 2. 11. 2009. Dovolatel odmítl též argument soudů nižších stupňů, které při posuzování subjektivní stránky označily za irelevantní vědomost obviněných o stavbě inženýrských sítí a chronologii této stavby a jejího plánování (v bodě 74. odůvodnění napadeného usnesení soudu druhého stupně), vzhledem ke zvolené variantě s odkladem prodeje předmětných pozemků v následujících 3 letech za předem danou cenu.

17. Dále nejvyšší státní zástupce připomněl základní pravidla pro nakládání s majetkem obce spadající do její samostatné působnosti, při které je obec povinna řídit se zákonem a dalšími prováděcími předpisy. Upozornil (s odkazy na příslušná ustanovení zákona o obcích) na potřebu jednat s péčí řádného hospodáře při výkonu funkce spojené se závazkem k ochraně majetku obce.

18. Nejvyšší státní zástupce dále vytkl rozhodnutím soudů nižších stupňů chybný výpočet celkové výše škody, neboť tu soudy vázaly na hodnotu pozemků ke dni hlasování v zastupitelstvu dne 2. 11. 2009. Ale škodlivý následek na majetku města vznikl až později učiněnými převody na podkladě rozhodnutí zastupitelstva po splnění předepsaných podmínek, tedy v době od 29. 4. 2010, kdy došlo k prvnímu převodu, do 13. 11. 2012, kdy došlo k poslednímu převodu. Je třeba rozlišovat mezi subjektivní stránkou vztaženou k jednání, tj. ke dni rozhodnutí, a ke škodě, která v důsledku takového jednání později nastala. Ve vztahu k výsledné škodě jako k těžšímu následku není třeba úmyslu, ale postačí nevědomá nedbalost. Stanovení škody a její výše je otázkou aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, kdežto otázkou skutkovou je určení konkrétních ekonomických hodnot, z jejichž rozdílu může být vyvozována škoda a její výše v závislosti na právní interpretaci.

19. Shora uvedené nedostatky týkající se zavinění platí jak pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, tak i pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, který byl obviněným rovněž kladen za vinu. I u tohoto trestného činu se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, pokud jde o základní skutkovou podstatu, zatímco k těžšímu následku postačuje nevědomá nedbalost. V popisu skutku jsou uvedeny takové okolnosti, které dokládají porušení zákonné povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek podle ustanovení zákona o obcích. Rozhodování o prodeji pozemků za cenu, která byla nižší než obvyklá a dosažitelná cena v daném čase a místě, bylo způsobilé vést ke vzniku škody na majetku města.

20. Závěrem nejvyšší státní zástupce shrnul své přesvědčení, že se obvinění svým jednáním dopustili trestných činů popsaných v obžalobě, a proto rozhodnutí soudů nižších stupňů nemohou obstát. Chybná právní kvalifikace zjištěného skutku soudy nižších stupňů naplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Naplnění subjektivní stránky ve formě přímého úmyslu je podle dovolatele zcela zřejmé ze zjištěných skutkových okolností a způsobu provedení trestné činnosti, přičemž k závěru o jiných než dolózních činech v případě všech obviněných nelze dospět. Odvolací soud pochybení soudu prvního stupně neodstranil, ačkoli tak měl učinit na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněných, což založilo existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

21. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí. Zároveň udělil souhlas podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

22. K dovolání nejvyššího státního zástupce se vyjádřili obviněná E. R., obviněný M. D., obviněný I. V., obviněný M. P., prostřednictvím svých obhájců. Obviněná J. K. prostřednictvím své obhájkyně Nejvyššímu soudu pouze sdělila, že souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

a) Vyjádření obviněné E. R.

23. Obviněná E. R. po shrnutí dosavadního průběhu řízení k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedla následující. Připomněla, že v projednávaném případě se jednalo o rozhodování v samostatné působnosti obce. Podle § 2 odst. 2 ZO má obec povinnost pečovat o všestranný rozvoj svého území a potřeby svých občanů. Samozřejmě musí jednat také s péčí řádného hospodáře, avšak je nutné obě tyto povinnosti v závislosti na potřebách obce a jejich občanů vyvažovat. Zdůraznila, že obec není obchodní korporace založená za účelem zisku, ale má jiné povinnosti, které musí dodržovat. To však nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání pomíjel. Dále obviněná vysvětlila, z jakého důvodu podle ní všichni obvinění jednali i v tomto případě s péčí řádného hospodáře. Zdůraznila, že době rozhodování obviněných zákon o obcích nestanovil, jakým způsobem má být cena v místě a čase obvyklá určena a neexistovala zákonná povinnost vypracovat pro stanovení ceny obvyklé znalecký posudek. To by bylo v té době vnímáno jako krajně nehospodárné, a proto byly ceny obvyklé obecně stanoveny zásadami majetkové komise, které se nejpozději při novém volebním období přehodnocovaly. K stanovení ceny sice mohlo dojít i jiným způsobem, např. na základě znaleckého posudku, ale pouze v odůvodněných případech a za předpokladu, že by bylo nepochybné, že obvyklá cena je jiná a není možné vyjít ze zásad majetkové komise.

24. Obviněná E. R. konstatovala, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že se zcela oprávněně domnívali, že cena stanovená podle doporučených cen je cenou obvyklou, neboť se podle doporučených cen majetkové komise majetek města XY běžně prodával. Znalec Ing. Zdeněk Loup ve svém posudku vycházel z analýzy internetových nabídek, nikoliv ze skutečně realizovaných cen. Z realitní praxe vyplývá, že skutečně dosažená tržní cena nemovitosti je nižší než cena nabídková, což je běžně známá skutečnost. Upozornila na výpověď M. D., že „znalecký posudek vždy sloužil pouze odboru správy obecního majetku, aby si zjistil, jaké jsou asi ceny. Pokud by bylo zjištěno, že dosavadní doporučené výše cen nejsou cenami obvyklými, tak by byl majetkové komisi odborem předložen návrh na změnu doporučených cen. To se však v tomto případě nestalo.“ Obvinění se důvodně domnívali, že se jedná o cenu obvyklou, a proto ze znaleckého posudku nevycházeli také vzhledem k tomu, že metodika znaleckého posudku nebyla přesvědčivá a především proto, že orgány města a odborní úředníci přes posudek doporučili v materiálech pro zastupitelstvo ceny stanovené v zásadách majetkové komise. Vyjádřila svůj názor, že ke znaleckým posudkům je nutno přistupovat kriticky, zvláště za situace, kdy se míjí s realitou a zavedenou praxí v obci. V majetkové komisi byli zástupci všech tehdejších politických stran. Proto byly doporučené ceny stanovené majetkovou komisí jako poradního orgánu, odpovídající cenové politice města.

25. Ačkoliv se samotný prodej uskutečnil až za 3 roky, po celou tuto dobu budoucí kupci platili nájemné z pozemků, které chtěli odkoupit, tzn. reálně město získalo za pozemky částku vyšší než pouhou kupní cenu. K částce 265 Kč/m2 stanovenou v roce 2004/2005, na kterou odkazuje nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání, obviněná uvedla, že předmětné pozemky měly být prodány za tuto cenu obchodní společnosti SEY. Jednalo o společnost, která by pozemky použila pro svůj zisk, jak plyne např. z výpovědi obviněného M. D. Toto je nezpochybnitelné. Sám obviněný M. D. uvedl, že prodejní ceny pro podnikatele bývaly vyšší, než když se pozemky prodávaly občanům (viz k tomu bod 9. rozsudku soudu prvního stupně pod č. j. 80 T 92/2017-3827). Dále to prokazují samotná Pravidla pro nakládání s nemovitým majetkem města. Proto nelze z této skutečnosti dovozovat žádné relevantní závěry ve vztahu k projednávané věci.

26. Obviněná upozornila na znění větu druhou § 35 odst. 2 ZO, která zní: „Obec v samostatné působnosti ve svém územním obvodu dále pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.“ Přesně tento záměr byl tehdejším vedením města sledován. Jak vyplývá z výpovědi M. D., byla to jedna z priorit vedení podporovat bydlení. Jednalo se o politické rozhodnutí sledující zájmy občanů, vycházet z takto stanovené obvyklé ceny pro tyto účely. Prodávané pozemky měly sloužit k zajištění bytových potřeb občanů. To plyne také z toho, že bylo využito odložení prodeje se současným nájmem do doby, než bude z geometrického zaměření jisté, že pozemky nebudou využity k podnikatelským účelům.

27. Závěrem tedy obviněná E. R. shrnula, že cena podle znaleckého posudku se jevila zastupitelům jako nepřiměřeně vysoká, rozhodně ji nepovažovali za cenu obvyklou. Cílem obviněných jako vládnoucí strany bylo dbát na bytové potřeby svých občanů. Obec jako veřejnoprávní korporace nesměřuje primárně k dosažení zisku, ale spravuje své záležitosti ve veřejném zájmu, tj. v zájmu svých občanů. V zájmu zachování rovnosti bylo postupováno podle cen doporučených tak jako v případě ostatních pozemků, které byly prodávány za ceny obdobné. Obvinění odchylku od ceny stanovené znaleckým posudkem nijak nevysvětlovali, protože měli za to, že zde žádná nutnost vysvětlovat odchylku nevznikla, neboť byli přesvědčení, že se od ceny obvyklé (doporučené) neodchýlili.

28. Co se týče inženýrských sítí, tak k tomu obviněná uvedla, že jednak nebylo jisté, že zasíťování bude provedeno, jednak většinu inženýrských sítí ve městě XY spravuje město jako službu občanům. Pokud město plánovalo, aby na předmětných pozemcích vyrostla bytová zástavba s novými občany (se kterými by městu mimo jiné plynuly zisky v podobě pravidelných částek do rozpočtu), není potřeba se pozastavovat nad tím, že se případné zasíťování neodrazilo v ceně za pozemky. Tato služba by podle jejího názoru měl být v dobré obci samozřejmostí.

29. S ohledem na výše uvedené obviněná E. R. navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl podle § 265j tr. ř.

b) Vyjádření obviněného M. D.

30. Rovněž obviněný M. D. po shrnutí dosavadního průběhu řízení se vyjádřil k podaným dovolacím námitkám nejvyššího státního zástupce. Podle obviněného některé interpretace dovolatele nemají podklad v provedeném dokazování či nejsou zcela přesné. Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na předpokladu, že zde byly zásady majetkové komise, za kterých docházelo k prodeji majetku města i v jiných případech a radní nic před zastupiteli nezatajili. I jiná města mají pravidla pro nakládání s majetkem (zásady) a současně zákon umožňuje cenu určit porovnáním s předchozími prodeji. Nelze proto shledávat na straně obviněných radních úmysl ani hrubou či vědomou nedbalost. S tím se nejvyšší státní zástupce vůbec nevypořádal. Odvolací soud doplnil dokazování, čímž zjistil, že v případě pozemků určených k bydlení se vždy postupovalo (tedy až do předmětného prodeje pozemků v ulici XY) podle zásad stanovených majetkovou komisí. Pokud si město do té doby nechalo vypracovat znalecký posudek na cenu nemovitého majetku, nebylo to na pozemky určené k bydlení. Zdůraznil, že o prodeji pozemků rozhoduje zastupitelstvo, nikoliv rada města. Zastupitelé měli při rozhodování o prodeji k dispozici nejen informaci o tom, že byl vypracován posudek, jakou cenu stanovil, jakož i to, za kolik se navrhuje pozemky prodat. Vedle toho nebylo zjištěno a soudy to bylo dostatečně zdůrazněno, že by radní měli zájem na tom, aby se pozemky prodaly konkrétní osobě apod., jak naznačovala obžaloba.

31. Podle názoru obviněného tvrzení nejvyššího státního zástupce ohledně obvyklé ceny jsou v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a i s právním posouzením. Obvyklá cena může být určena nikoliv jen ze znaleckého posudku, ale také i porovnáním předchozích prodejů, které se uskutečnily podle zásad majetkové komise, a jedná se o praxi užívanou po delší dobu. Dovolatel tak pouze prezentuje svou vlastní verzi, když tvrdí, že si obvinění museli být vědomi, že se odchýlili od ceny obvyklé, aniž by k tomu vyvrátil přesvědčivé argumenty soudů nižších stupňů, které se otázkou zavinění důkladně zabývaly. Podstatné podle obviněného je, že zastupitelé při schvalování prodeje pozemků měli k dispozici znalecký posudek Ing. Zdeňka Loupa, nebylo jim tak obviněnými nic zamlčováno, dále obviněný citoval odvolací soud, s jehož závěry souhlasil.

32. Aby město přistupovalo při prodeji majetku občanů shodně, byly vytvořeny cenové mapy podle katastrálního území (stejně jako v jiných městech) a podle těchto doporučených cen bylo postupováno. Stejně tak se podle obviněného soudy nižších stupňů dostatečně vyjádřily k otázce vybudování inženýrských sítí, na jejichž závěry i v tomto odkázal.

33. Závěrem obviněný uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce obsahuje již dříve v průběhu řízení uplatněné námitky obžaloby, s nimiž se však již přesvědčivě vypořádal jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně. Nesouhlas s hodnocením skutkového stavu, na základě něhož dospěly soudy nižších stupňů k právnímu hodnocení, nemůže být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný M. D. proto navrhl, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost. Zároveň souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.

c) Vyjádření obviněného I. V.

34. Také obviněný I. V. nesouhlasil s podaným dovoláním, které podle něj jen opakuje totožnou verzi a argumentaci uplatněnou před soudy nižších stupňů, které se věcí i stanovisky obžaloby dostatečně zabývaly. Dovolací námitky nejvyššího státního zástupce podle něj neobsahují takové skutečnosti, jež by měly a mohly směřovat k nápravě nejzávažnějších vad a sjednocovat soudní rozhodování. Dovolání postrádá rovněž explicitní uplatnění námitky tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními.

35. Obviněný také upozornil na celkovou dobu trestního stíhání v trvání téměř 6 let, kterou nelze přičítat obviněným v podobě obstrukčního chování. Další prodlužování trestního stíhání by nepochybně odporovalo právu na spravedlivý proces, jehož součástí je projednání věci bez zbytečných průtahů.

36. Dále obviněný navrhl, aby dovolací soud při věcném přezkumu zohlednil následující skutečnosti. Obviněný I. V. se zdržel hlasování v majetkové komisi dne 5. 10. 2009, při hlasování na zastupitelstvu dne 2. 11. 2009 svůj hlas opřel o ceny stanovené majetkovou komisí, neboť se snažil respektovat stanovená pravidla. Rozhodně nechtěl (neměl v úmyslu) způsobit škodu, stejně tak neměl pohnutku opatřit sobě nebo někomu jinému prospěch. Tvrzení svědkyně H. K., na které se obžaloba a dovolatel upínají, však nebyla podpořena dalšími důkazy, naopak se opírají o znalecký posudek z roku 2005, jenž není součástí spisu. Podle obviněného dovolatel používal také chybně pojem „cena obvyklá“.

37. Závěrem proto obviněný I. V. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.

d) Vyjádření obviněného M. P.

38. K dovolání nejvyššího státního zástupce se obsáhle vyjádřil rovněž obviněný M. P. Podle něj je podané dovolání zjevně neopodstatněné, neboť opakuje stále stejné argumenty obžaloby, jež byly soudy nižších stupňů řádně a správně vypořádány a vyvráceny. Dovolatel po Nejvyšším soudu mimo jiné požadoval, aby přezkoumal dosavadní provedené dokazování soudů a přehodnotil náhled na provedené důkazy. Podle obviněného se tak jedná pouze o polemiku veřejného žalobce se soudy ohledně hodnocení důkazů, což nelze podřadit pod žádný dovolací důvod.

39. Konkrétně obviněný souhlasil s posouzením zavinění, jak to učinily soudy nižších stupňů, které také řádně vysvětlily, proč se zastupitelé odchýlili od ceny obvyklé stanovené znaleckým posudkem Ing. Zdeňka Loupa. Obviněný zdůraznil, že zastupitelé měli k dispozici informaci o znaleckém posudku a o tom, že zde na předmětné pozemky byly dvě ceny, tedy, že zastupitelům nebylo nic zatajeno. V předmětné době byly znalecké posudky zadávány na stanovení ceny pozemků neurčených k bydlení. V řízení se nepodařilo prokázat žádné osobní, politické a jiné zájmy obviněných při posuzování jejich zavinění. Bylo podle tohoto obviněného také dostatečně vysvětleno, proč byla kupní cena stanovena s platností na dobu 3 let, kdy kupující v mezidobí platili městu za tyto pozemky nájemné, které představovalo pro město příjem.

40. Předmětné pozemky, jejichž prodej byl schválen zastupiteli, byly prodány za cenu, která byla považována do té doby za cenu obvyklou. Vycházela z doporučených cen, schválených majetkovou komisí. V předmětné době (rok 2009) nebylo ještě stanoveno, že by se měly odchylky od ceny obvyklé odůvodňovat. Obviněný poukázal na výpověď K. K. vedoucí právního odboru magistrátu, která garantovala, že navrhované usnesení je v souladu se zákony, podzákonnými předpisy a předpisy města v souladu. Stejně tak opoziční politik R. K., zastoupený v majetkové komisi, v daném případě neviděl nic, co by bylo v nepořádku. Prodej podle ceníku města byl v té době obvyklý, podle obviněného se tak jednalo o rovný a transparentní přístup. Podotkl, že stejný úmysl z hlediska relevantních informací jako obviněný (v té době současně radní) měli i ostatní zastupitelé, a proto by stejně tak u nich, bylo možno shledat úmysl, resp. nedbalost, k danému jednání.

41. K trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby obviněný konstatoval, že v tomto případě je to exces obžaloby, neboť s odkazem na judikaturu (např. rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tdo 77/2014 a jiné) poukázal, že je obdobné jednání stíháno zpravidla pouze jako nedbalostní trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku.

42. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyslovil také souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

43. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

44. Nejvyšší státní zástupce podal proti usnesení soudu druhého stupně v neprospěch všech obviněných dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve druhé alternativě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

45. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Dovolatel uplatnil druhou alternativu spočívající v tom, že odvolací soud zamítl odvolání, ač v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je tak základem podaného dovolání.

46. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

47. Dovolatel tak nenamítal vady skutkových závěrů soudů nižších stupňů či jim předcházejícího procesu dokazování, které v dovolacím řízení je možno uplatnit jen v omezené míře v rámci nejnověji koncipovaného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., žádal výslovně jen odlišné hmotněprávní posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Již nyní je ovšem třeba poznamenat, že tyto skutkové závěry se mohou odlišovat (a také v daném případě odlišují) od toho, co tvrdil státní zástupce v obžalobě. Nelze totiž v případě zprošťujícího výroku vycházet z popisu skutku uvedeného v rozsudku, který je převzat z obžaloby, s níž se zcela shoduje (a nebyl upraven tak, aby odpovídal skutkovým závěrům učiněným v řízení před soudy nižších stupňů). Soud totiž podle § 226 písm. b) tr. ř. (jako v tomto případě) zprošťuje obviněné vždy pro skutek uvedený v žalobním návrhu bez ohledu na to, že by dokazováním byl případně prokázán odlišný průběh skutkového děje, neboli v případě zproštění obžaloby (na rozdíl od postoupení věci) se přejímá popis skutku z obžaloby, jak vyplývá i z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, které bylo uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr., a to konkrétně z jeho II. právní věty. Přesto se zdá, že tento přístup judikatury a závěry soudů nižších stupňů, které se projevily v odůvodnění jejich rozhodnutí, nebyly v dovolání zcela respektovány, jak bude poukázáno níže, když dovolatel některé z těchto závěrů pomíjel, v některých ohledech trval na původní verzi veřejné žaloby, která byla dokazováním vyvrácena. Tím se ovšem dostával do polemiky o hodnocení důkazů a utváření skutkových závěrů, což nemůže být předmětem dovolacího řízení, a to zvláště ne, pokud to dovolatel neučiní předmětem dovolání ve smyslu nynějšího dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jako v tomto případě – viz k tomu již dříve např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, nebo ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Prostý nesouhlas a polemika se soudy nižších stupňů, jak vyhodnotit důkazy a jaké závěry z nich učinit, nejde-li o tzv. zjevný (extrémní) rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, totiž ani nemůže zmíněný dovolací důvod naplnit, i kdyby jej dovolatel uplatnil (což neučinil).

48. Nejvyšší soud rovněž upozorňuje, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž dovolatel pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména body 64. – 92. na str. 23 až 29 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

b) K vlastním dovolacím námitkám

49. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obžaloba uplatnila již v předcházejících stadiích trestního řízení. Ve věci byli obvinění zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. již rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 2. 2019, který byl na základě podaného odvolání státního zástupce Krajským soudem v Ostravě zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně opět ke stejnému závěru, že žalovaný skutek není trestným činem, a obviněné proto znovu zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) tr.

ř., a to i vzhledem k tomu, že řada žalobních tvrzení obsažených v popisu skutku v žalobním petitu se neprokázala, resp. byla vyvrácena. Druhý zprošťující rozsudek soudu prvního stupně již odvolací soud akceptoval a podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněných podložené obdobnou argumentací, jakou uplatnil dovolatel v dovolání. Nejvyšší státní zástupce tak svým dovolání brojil proti takovému výsledku trestního řízení a i nadále setrval na původní právní kvalifikaci bez ohledu na dílčí odlišná skutková zjištění v řízení před soudy nižších stupňů, která ve svém dovolání poněkud pomíjel.

Vyjádřil tak své přesvědčení, že žalovaný skutek i nadále naplňuje všechny znaky skutkových podstat trestných činů uvedených původně v obžalobě, tedy jednak trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák., dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., jednak trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák., taktéž dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.

zák. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání především polemizoval se závěry soudů nižších stupňů ohledně posouzení formy zavinění obviněných. Podle něj i z provedených důkazů a na základě výsledků dokazování uzavřeného skutkového stavu lze v jednání obviněných shledat úmysl spáchat žalovanou trestnou činnost.

50. Již nyní lze na úvod konstatovat, že Nejvyšší soud sice souhlasí s obecnými východisky argumentace nejvyššího státního zástupce, nicméně má za to, že dovolatel (na rozdíl od soudů nižších stupňů) nezohlednil veškeré výsledky dokazování, právní úpravu žádal aplikovat v převážné míře na skutkový děj uvedený v obžalobě a nikoli na ten, který vzešel z dokazování v řízení před soudy nižších stupňů. Řada žalobních tvrzení obsažených v popisu skutku v žalobním petitu se totiž v řízení před soudy nižších stupňů neprokázala, popřípadě byla dokonce zcela vyvrácena.

Zejména bylo jednoznačně vyvráceno původní žalobní tvrzení, že obvinění radní záměrně zastupitelům zamlčeli existenci znaleckého posudku s odlišnou cenou za metr čtvereční prodávaných pozemků, což mimochodem bylo zjevným důvodem, proč státní zástupce žaloval výlučně radní a nikoli všechny zastupitele, kteří hlasovali pro prodej pozemků za danou nižší cenu. Jádrem skutku a důvodem jeho posuzování v trestním řízení tak s ohledem na výsledky pozdějšího dokazování má být hlasování v zastupitelstvu o prodeji pozemků za cenu nižší, než byla ve znaleckém posudku, o němž všichni zastupitelé věděli či měli a mohli vědět.

Odkaz na tento znalecký posudek totiž byl součástí důvodové zprávy, kterou měli zastupitelé před jednáním k dispozici, navíc tato informace byla známa i z jednání majetkové komise, kde byla zastoupena i opozice (viz zejména bod 179. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jádrem skutku po provedeném dokazování tak nemá být nekalý postup radních či členů majetkové komise účelově manipulujících s cenou a ve své podstatě klamajících zastupitelstvo, jak se mohlo zdát z původního vylíčení skutku v obžalobě, které bylo převzato i do výroku zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně (což je v souladu s judikaturou – viz výše k rozhodnutí č. 31/2019-II.

Sb. rozh. tr.). Má jim tak mnohem spíše být hlasování v zastupitelstvu o nakládání s pozemky nevýhodným způsobem pro obec, které tím měla vzniknout škoda, byť obvinění jako zastupitelé věděli o možnosti dosáhnout pro obec lepších podmínek (zejména pak lepší ceny). Pak ale, jak poukázali někteří obvinění, se zdá nespravedlivé, že stíhaná je ve věci jen část zastupitelů z řad radních (případně členů majetkové komise) a nikoli všichni zastupitelé, kteří hlasovali také pro prodej pozemků za stanovených podmínek, pokud i oni měli k dispozici stejné informace (má-li být základem viny rozhodnutí o prodeji se znalostí všech relevantních informací dostupných všem členům rozhodujícího tělesa).

51. Důvodné se jeví i námitky a argumentace obviněných, že obec není podnikatelem, soukromoprávním subjektem (např. obchodní korporací) zaměřeným na dosažení zisku, má jiný smysl a účel, kterým je především uspokojování potřeb občanů obce, včetně potřeb bydlení. Argumentace veřejné žaloby se od počátku soustředí toliko na ekonomickou nevýhodnost při nakládání s předmětnými pozemky, přičemž ale zohledňuje bez dalších souvislostí jen cenu, za kterou obec pozemky prodala, a cenu možná dosažitelnou a stanovenou znaleckým posudkem. Při těchto ekonomických úvahách ovšem dovolatel zcela pomíjí širší souvislosti též ekonomického rázu. Předně nebyl nijak zohledňován příjem z tříletého pronájmu pozemků, jak namítali někteří obvinění. Především ale nebylo nijak zohledňováno, že případné navýšení počtu obyvatel či jejich udržení v obci má též významné ekonomické dopady na rozpočet obce, který je ve značné míře závislý na počtu obyvatel trvale hlášených v obci, přičemž vytvořením vhodných podmínek pro bydlení vede k nahlášení místa trvalého pobytu v obci, čímž si obec zajišťuje též budoucí příjem z tzv. sdílených daní, což tvoří podstatnou část rozpočtu každé obce. Počet obyvatel obce má zprostředkovaně i další vliv na život v obci, na její hospodaření, občanskou vybavenost apod. (např. počet obyvatel má vliv na budování školských zařízení, počet žáků je pak zase jedním z parametrů, na kterých závisí výpočet příjmů obce ze sdílených daní apod.). To vše pak bývá důvodem, proč obce lákají nové obyvatele (především z řad mladých lidí) či se snaží udržet stávající mladé obyvatele nabídkou pozemků určených k zástavbě rodinných domů za motivační ceny nižší, než by byly ceny komerční (třeba i na území sousedních srovnatelných obcí). To také mohou být zcela legitimní důvody pro nedodržení prodeje obecního majetku za cenu obvyklou, což se ostatně běžně děje i u jiných obcí, jak je o tom opakovaně informována veřejnost ve sdělovacích prostředcích (viz např. reportáž TV nova dostupnou na https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek/460529-obce-nabizeji-pozemky-pro-stavbu- rodinnych-domu-prehled). Takové úvahy ovšem veřejná žaloba na rozdíl od obviněných v době jejich jednání nebrala v potaz.

52. Samozřejmě musí být jednání zastupitelstva transparentní, činěné se znalostí veškerých informací, zároveň však hospodárné, případná výjimka z ceny obvyklé musí být řádně odůvodněna legitimním cílem. V tomto směru lze s dovolatelem souhlasit, že takové zdůvodnění nižší ceny (v porovnání s cenou podle znaleckého posudku) v konkrétním případě absentovalo. To by jistě mohlo být důvodem trestního postihu, pokud by bylo zjištěno, že docházelo ke korupčnímu jednání, zvýhodňování osob blízkých apod., což se neprokázalo (ač se takové podezření v daném případě též zvažovalo), popř. že zastupitelé jako členové kolektivního orgánu jednali nedbale, pokud byli sice upozorněni na možnost dosáhnout pro obec lepších podmínek, nicméně takového upozornění vůbec nedbali a nijak se s ním nevypořádali (viz k tomu ještě níže – k možnosti postihu za nedbalostní verzi tzv. nevěrné správy).

53. Také nelze přehlédnout další skutková zjištění učiněná ve věci, která zůstala dovolatelem v daném případě pominuta. Dovolatel vycházel z toho, že bylo možno pozemky prodat za cenu 350 Kč/m2, jak vyplývalo ze znaleckého posudku Ing. Zdeňka Loupa, poněkud přitom pomíjel, že za výrazně nižší cenu ve výši 265 Kč/m2 byly pozemky za účelem výstavby pro rodinné bydlení krátce předtím nabízeny ekonomicky silnému developerovi (obchodní společnosti Sey Development, a.s.), který ale nabídku neakceptoval, což byl také důvod pro zveřejnění nového záměru a učinění nové nabídky fyzickým osobám.

Obvinění též zohledňovali, že právnickým osobám, podnikatelům, se nabízely pozemky za ceny obecně vyšší s ohledem na to, že pro ně šlo o předmět podnikání a že podnikatelé jednali za účelem dosažení zisku (viz např. výpověď obviněného M. D.). Dosažitelnost a výhodnost kupní ceny pro fyzické osoby stanovená znaleckým posudkem je tak i tím zpochybněna. Obvinění též upozorňovali, že znalecký posudek vycházel z cen pozemků nabízených na internetu a nikoli z cen reálně dosažených při prodeji, z nichž vycházela majetková komise i při stanovování tzv. cenových map (a korekčních hledisek), což byl pro ně též důvod, proč znalecký posudek neakceptovat.

Ostatně ani uvedené velmi výhodné podmínky, za nichž se obec zavázala pozemky prodat, nebyly schopny některé fyzické osoby během uvedených 3 let splnit, z 18 případů byly splněny v 15 případech, zatímco ve 3 nikoli, což v přepočtu činí více než 16 % případů. Někteří z obviněných pak výslovně uváděli, že právě cenu skutečně nabízenou a odvozenou z cenových map majetkové komise považovali za cenu obvyklou, protože podle těchto cenových map se běžně stanovovala v daném místě a čase prodejní cena pozemků.

Jinými slovy se spoléhali na správnost takové ceny (i kdyby pak bylo prokázáno, že správná nebyla, nemohlo by se jednat o úmyslné zavinění, jež je u obou trestných činů vyžadováno). Obvinění do rozhodovacího procesu zastupitelstva nijak nestandardně nezasahovali, rozhodnutí o prodeji učinilo zastupitelstvo s velkou většinou hlasů, nikomu cena nepřišla zvláštní, nikdo neupozorňoval na to, že by byla neadekvátně nízká, nikdo nežádal žádné doplňující vysvětlení, cena nebyla nijak a nikým zpochybňována.

To jsou všechno argumenty svědčící ve prospěch obviněných, kteří byli přesvědčeni o správnosti ceny. Rozhodně nebylo zjištěno, jak bylo naznačováno v obžalobě, že by s cenou manipulovali, pravý stav věcí zamlčovali, záměrně klamali ostatní zastupitele či jinak se snažili rozhodnutí zastupitelstva ovlivnit, naopak zastupitelé byli v důvodové zprávě upozorněni na cenu ve znaleckém posudku Ing. Zdeňka Loupa. Jak vyplývá z výsledků hlasování (viz č. l. 1113 trestního spisu), pro prodej pozemků podle cen doporučených majetkovou komisí hlasovalo 34 zastupitelů z 37 přítomných, pouze 2 zastupitelé nehlasovali a 1 se zdržel.

Pro prodej za stanovené ceny tak byly zastupitelé všech politických stran napříč politickým spektrem včetně opozičních zastupitelů.

54. Dovolatel se i v dovolání domáhal posouzení jednání obviněných jako jednočinného souběhu dvou úmyslných trestných činů, a sice zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 tr. zák. a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr. zák. K tomu je možno doplnit, že v případě prvně uvedeného trestného činu musí pachatel navíc jednat s úmyslem způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a v případě tzv. nevěrné správy se musí úmysl vztahovat jak na porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i na způsobení škody na něm.

55. Obecně lze uvést, že zavinění se musí vztahovat na všechny objektivně-deskriptivní znaky daného trestného činu, především tedy na jednání uvedené v příslušném ustanovení (zde porušení zákonné povinnosti opatrovat a spravovat majetek, resp. výkon pravomoci úřední osoby způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu), následek (v podobě porušení zájmu společnosti na ochraně majetkových práv, resp. na řádném výkonu pravomoci úředních osob) a příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Ve vztahu k zavinění a odlišení jejich forem lze také obecně uvést, že zavinění je postaveno na dvou složkách, a sice složce vědění a vůle.

Lze souhlasit s tvrzením dovolatele, že při vědomí nutnosti určitého důsledku lze uvažovat jen o úmyslu přímém, neboť ví-li pachatel, že určité jednání povede nezbytně k určitému následku, nemůže se zároveň bránit tím, že takový důsledek nechtěl (srov. například Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. Praha: Academia, 1972, str. 222; Šámal, P., Púry F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 52; shodně i Šámal, P.

a kol. Trestní zákoník I. Komentář § 1-139. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221). Pokud ale pachatel ví pouze o možnosti, že určitý následek může nastat, přicházejí v úvahu vlastně tři různé formy zavinění s ohledem na vůli pachatele – chce-li současně takový následek, jde o úmysl přímý, nechce-li jej, ale je s ním srozuměn, jde o úmysl nepřímý, není-li s ním ani srozuměn, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek nenastane, jde o vědomou nedbalost. Srozuměním se rozumí (aktivní) volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantnímu pro trestní právo.

Na takové srozumění se zpravidla usuzuje z toho, že pachatel nepočítá s žádnou konkrétní skutečností, jež by mohla zabránit následku, který pachatel považuje v době jednání za možný (srov. k tomu např. Dolenský, A. Eventuální úmysl aneb případ slečny ze střelnice. Právní rozhledy, č. 2/1998, str. 55 a násl.). Jednotlivé složky zavinění (vědomostní a volní) přitom nelze zaměňovat, vzájemně nahrazovat, třebaže jsou vzájemně propojené a podmíněné, neboť složka vědomostní je podmínkou složky volní (která bez prvně uvedené nemůže být naplněna).

Z judikatury z poslední doby s výkladem k odlišení nepřímého úmyslu a vědomé nedbalosti ve vztahu k následku zvláště srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015 (zejména body 29. až 32. jeho odůvodnění).

56. Předpokladem pro hmotněprávní aplikaci i ustanovení o zavinění jsou správná a úplná skutková zjištění (vztahující se k oběma složkám, na nichž je zavinění vystavěno, jak bylo uvedeno shora). V nyní posuzované věci bylo provedeno soudem prvního stupně rozsáhlé dokazování, byla vyslechnuta celá řada svědků, soudy měly k dispozici četné listinné důkazy (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 21. - 181. na str. 15-60). Soudy nižších stupňů se dokazování zevrubně věnovaly, řádně a srozumitelně důkazy hodnotily, jak vyplývá i z odůvodnění jejich rozhodnutí (viz zejména body 194.

– 206. na str. 62-67 rozsudku soudu prvního stupně). Lze souhlasit s jejich závěry i s ohledem na výše uvedené, že se nepodařilo prokázat, že by obvinění jednali s úmyslem obec poškodit, jak v dovolání argumentoval nejvyšší státní zástupce. Předně nebylo zjištěno, že by byli obvinění přesvědčeni, že pozemky prodávají pod cenou, tedy že by věděli, že následek v podobě ztráty na obecním majetku nutně nastane, neboť se obvinění podle zjištění soudů nižších stupňů důvodně domnívali, že zmíněné pozemky hodlají prodat za cenu obvyklou.

Byli sice upozorněni na jinak stanovenou cenu ve znaleckém posudku Ing. Zdeňka Loupa, nicméně tuto cenu nepovažovali za adekvátní, neboť jednak za výrazně nižší cenu stejné pozemky nekoupil ekonomicky silný developer, jednak podobně jako v jiných případech prodeje obecních pozemků považovali za správnou cenu utvořenou majetkovou komisí na základě cenových map (kromě toho týž den schvalovali prodej jiných pozemků za cenu dokonce nižší). Obvinění tak mohli nanejvýše počítat s možnou škodou jako s určitou eventualitou, pokud by se ukázalo, že správná je cena ve znaleckém posudku a nikoli předložená radou po předchozím jejím utvoření majetkovou komisí.

Soudy nižších stupňů pak nedospěly k závěru, že by obvinění chtěli na jednu stranu komukoliv prospět a na stranu druhou obci uškodit, neměli k tomu ani kladné stanovisko v podobě srozumění, naopak chtěli jednat v souladu se zájmy obce. Jejich kladné stanovisko k eventualitě způsobení škody tak nebylo prokázáno, důvodně proto soudy nižších stupňů uzavřely, že obvinění nejednali úmyslně. Možné variantě vědomé nedbalosti, která by zároveň byla nedbalostí hrubou, bude věnována pozornost dále.

57. Nejvyšší státní zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku zohledňoval jen některé parametry skutkového děje, nenahlížel na něj v celé jeho šíři se všemi zjištěnými okolnostmi, které se ukázaly být významné pro závěry soudů nižších stupňů, jež na daný případ nahlížely s nezaujatým odstupem a chtěly případ posoudit celkově spravedlivě. Jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, se s tvrzením a argumentací obžaloby, že obvinění jednali úmyslně, rozumně a beze zbytku vypořádal, proto lze na jejich odůvodnění odkázat. Lze tedy shrnout, že soudy nižších stupňů se otázkou zavinění pečlivě zabývaly, odkázat lze především na body 204. – 207. na str. 66-67 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, touto otázkou se ale zevrubně zabýval i odvolací soud zejména v bodech 64. – 92. na str. 23-29, neboť šlo o stěžejní námitku podaného odvolání státního zástupce. Dovolací soud s takovou aplikací hmotného práva na soudy zjištěný skutkový stav v zásadě souhlasí.

58. Veřejná žaloba se od samého počátku soustředila na úmyslnou verzi shora uvedených trestných činů, jejichž spáchání kladla obviněným za vinu. Jak bylo již uvedeno, nebylo prokázáno, že by obvinění jednali s kladným stanoviskem k následku, který jim byl obžalobou kladen za vinu a který ani nepovažovali za jistý, rozhodně nechtěli obci způsobit škodu prodejem obecního majetku pod cenou obvyklou ani s tím nebyli srozuměni. Zvažováno by ovšem mohlo být, zda v jejich postupu není možno spatřovat nedbalost, zda se obvinění jako zastupitelé dostatečně zabývali možnými výhodnějšími podmínkami, za kterých by bylo možno majetek obce prodat, tedy zda nemohli při jinak stejných podmínkách prodeje dosáhnout vyšší ceny, která by pro obec byla výhodnější, zvláště pokud na to byli upozorněni opatřeným znaleckým posudkem Ing.

Zdeňka Loupa. Taková skutková konstelace je přitom velmi podobná té, jež byla řešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 827/2012, které bylo uveřejněno pod č. 2/2014 Sb. rozh. tr. I v této věci totiž šlo o prodej obecního majetku, pro nějž za cenu navrženou radou zastupitelé hlasovali, ač opoziční zastupitelé namítali, že by bylo možno podle realitních makléřů dosáhnout ceny (více než trojnásobně) vyšší, což většina zastupitelů (později obviněných) nereflektovala a při prodeji se spoléhala na správnost ceny vycházející z podkladů zpracovaných úředníky z obecního úřadu (magistrátu).

Za takové situace, která je velmi podobná jako v projednávané věci obviněných, Nejvyšší soud ve zmíněném publikovaném rozhodnutí dovodil, že by se mohlo jednat o porušení povinnosti při opatrování nebo správě cizího majetku vyplývající zejména z § 39 odst. 2 a § 85 písm. a) ZO, což by mohlo vést k vyvození trestní odpovědnosti všech zastupitelů hlasujících pro takový prodej, neboť by v tom mohlo být spatřováno porušení důležité povinnosti ve smyslu § 255a odst. 1 tr. zák., resp. § 221 odst. 1 tr.

zákoníku (neučinili-li zastupitelé nic pro ověření ceny, popř. pokud nevysvětlili vážné důvody, pro které je namístě prodat majetek pod cenou obvyklou). Vědomou a zároveň hrubou nedbalost ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák., resp. § 16 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku (s ohledem na spáchání činu za předchozího trestního zákona a posuzování za stávajícího trestního zákoníku), lze totiž dovodit u členů zastupitelstva obce mimo jiné z toho, že na zasedání zastupitelstva obce, na němž se rozhoduje o schválení prodeje nemovitého majetku obce, jsou upozorněni (v judikované věci jinými členy zastupitelstva obce, v projednávaném případě by mohlo jít o upozornění znaleckým posudkem) na určité skutečnosti, z nichž vyplývá možnost příliš nízké kupní ceny, kterou vědomě pominou (spolehnou-li se bez přiměřených důvodů na správnost jiné předložené ceny).

59. Uvedené případné nedbalostní verze tzv. nevěrné správy se ovšem dovolatel vůbec nedomáhal a neuvedl k ní žádnou argumentaci. Tato část odůvodnění je tak činěna značně nad rámec podaného dovolání, neboť dovolatel neučinil takové možné posouzení předmětem dovolání, a proto by ani při shledání takové eventuality jako možné nemohl Nejvyšší soud zasáhnout kasačním rozhodnutím (viz k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Přesto lze k tomu jen pro úplnost doplnit, že by tak Nejvyšší soud neučinil, ani kdyby takovou možnost nejvyšší státní zástupce v dovolání zmínil a kdyby bylo možno o nedbalostní verzi nevěrné správy (i s odkazem na shora zmíněné rozhodnutí č. 2/2014 Sb. rozh. tr.) jako o reálné uvažovat. Tak by tomu bylo již jen proto, že došlo k uplynutí celé promlčecí doby v trvání 5 let ve smyslu § 67 odst. 1 písm. c) tr. zák., resp. § 34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku [z důvodu trestní sazby trestu odnětí svobody uvedené v § 255a odst. 2 tr. zák., resp. § 221 odst. 2 tr. zákoníku]. Tato doba totiž jistě uplynula mezi podáním obžaloby (dne 29. 6. 2017) a dnem následujícím po vynesení napadeného rozhodnutí odvolacím soudem (rozhodnutí je ze dne 28. 6. 2022), neboť v mezidobí nebyl vyhlášen žádný odsuzující rozsudek, nebyl proveden ani jiný procesní úkon a ani nenastala žádná jiná skutečnost, pro kterou by došlo k přetržení běhu promlčecí doby ve smyslu § 34 odst. 4 tr. zákoníku (v tomto ohledu současný trestní zákoník obsahuje pro pachatele v otázce trestnosti jednoznačně příznivější právní úpravu v porovnání s předchozím § 67 odst. 3 tr. zák., a proto by bylo třeba užít tuto pozdější právní úpravu s ohledem na pravidla o časové působnosti trestních zákonů obsažená v § 16 odst. 1 tr. zák. a § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Jen pro úplnost lze dodat, že je naprosto nadbytečné zabývat se zcela hypotetickou možností naplnění znaků trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle § 159 tr. zák. i s ohledem na úplnou absenci jakékoliv argumentace předložené veřejnou žalobou k této eventualitě, a to i s ohledem na značně odlišně koncipované znaky objektivní stránky skutkové podstaty tohoto trestného činu v porovnání s trestným činem podle § 158 tr. zák.

60. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje dovolací námitky nejvyššího státního zástupce, které se týkaly naplnění subjektivní stránky a nesprávného právního posouzení skutku, za zjevně neopodstatněné.

V. Závěrečné shrnutí

61. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněných E. R., J. Z., P. C., M. D., I. V., J. K. a M. P., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 4. 2023

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu