5 Tdo 396/2024

5 Tdo 396/2024-1905

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 5. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 12 To 41/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 3/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá.

1. Obviněný P. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. 5 T 3/2022, uznán vinným pod bodem 1. pokračujícím zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 3. přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr.

zákoníku, pod bodem 4. pokračujícím přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 3 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s pokračujícím přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle § 193 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 5. přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.

zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, jak je specifikován v rozsudku soudu prvního stupně. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené AAAAA (pseudonym) na náhradě nemajetkové újmy částku 500 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená odkázána se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný P. K. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2023, sp. zn. 12 To 41/2023, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v bodu 2. výroku o vině a v celém výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. odvolací soud nově sám rozhodl a obviněnému uložil za skutky uvedené v nedotčené části výroku o vině pod body 1., 3., 4. a 5. rozsudku soudu prvního stupně podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 let a 8 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, jak je konkretizován v rozsudku odvolacího soudu. Dále odvolací soud podle § 226 písm. e) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek spočívající v tom, že přesně nezjištěného dne v jarních či letních měsících v období od 13. srpna 2012 do 12. srpna 2014, na přesně nezjištěné lesní cestě poblíž města XY, okres XY, v jednom případě, poté co se ho zeptala jeho nezletilá dcera, poškozená AAAAA, jak se dělají děti, v úmyslu seznámit nezletilou se sexuálními praktikami a současně se sexuálně uspokojit, si před ní obnažil penis a následně před ní masturboval, až do vyvrcholení, poté poškozené sdělil, ať to nikomu neříká, že to bude jejich tajemství, čímž ohrozil její citový a mravní vývoj s rizikem spojeným s vyvoláním nevhodného a předčasného zájmu o sexualitu, v němž byl spatřován přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť trestnost činu zanikla. Ostatní výroky napadeného rozsudku soudu prvního stupně zůstaly rozhodnutím odvolacího soudu nedotčeny.

3. Skutky, jimiž byl obviněný uznán vinným, jsou podrobně popsány v rozsudku soudu prvního stupně a jsou účastníkům řízení dostatečně známy, přičemž pro rozhodnutí o dovolání obviněného není nezbytné je opakovat.

II. Dovolání obviněného

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

5. Úvodem dovolání obviněný vyjádřil přesvědčení, že v odvolacím řízení nebyl dodržen ústavní princip práva na spravedlivý proces a rovnosti stran, neboť skutkové a právní závěry odvolacího soudu i soudu prvního stupně jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Soudy obou stupňů postupovaly podle obviněného v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces, pokud zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování k otázce věrohodnosti poškozené a svědkyně AAAAA a považovaly ji za věrohodnou. Argumentace k této otázce soudů nižších stupňů je podle obviněného opřena o spekulace a o pravděpodobnostní závěry, nikoliv o objektivně zjištěný skutkový stav. Obviněný poukázal na chování poškozené při výslechu v přípravném řízení. Odvolací soud podle něj pominul chování poškozené po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, její úsměvy a pózování před budovou Krajského soudu v Plzni a korespondenci zasílanou obviněnému po přerušení jednání u odvolacího soudu. Dovolatel dále poukázal na znalecký posudek z oboru klinické psychologie, který zkoumal osobu poškozené. Znalkyně podle obviněného uvedla, že je velmi pravděpodobné, že podoba výpovědi byla s poškozenou opakovaně probírána a bylo jí doporučováno, jak má mluvit. V této souvislosti namítl, že znalci nebyli řádně poučeni o následcích křivé výpovědi a vědomě nepravdivého znaleckého posudku, stejně tak nebyli řádně poučení ani svědci, zejména matka poškozené.

6. Dovolatel znovu argumentoval tím, že skutkové i právní závěry soudů nižších stupňů jsou ve zjevném rozporu se skutkovým stavem zjištěným na základě provedeného dokazování, což je podle něj důvodem pro zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a pro vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Obviněný namítl, že proti sobě stály v průběhu celého trestního řízení dvě výpovědi, dva přímé důkazy, prvním byla jeho výpověď, v níž svou vinu popřel, a druhým výpověď poškozené. Odkázal na sexuologické vyšetření, při němž byla zjištěna jeho homosexuální orientace, nebyla zjištěna jeho sexuální orientace na nezletilé dívky. Jediným přímým důkazem pro rozhodnutí o jeho vině tak byla výpověď poškozené učiněná téměř rok a půl po oznámení podezření ze spáchání trestného činu. V té době byla poškozená zcela pod vlivem své matky. Dovolatel dále poukázal i na text, který měla poškozená předat policejnímu orgánu, v němž měla sepsat vše podstatné, co jí obviněný udělal, který byl vyhotoven na popud sexuologa za přítomnosti její matky, která jí pokládala otázky a poškozená na ně odpovídala. Tato listina byla spouštěcím mechanismem pro policejní vyšetřování celé trestné činnosti. Za opomenutý důkaz proto obviněný označil neprovedení výslechu tohoto sexuologa, který mohl objasnit, co konkrétně se od poškozené a od její matky dozvěděl, kdo a za jakých okolností dal podnět k sepsání předmětné listiny. Soudy nižších stupňů podle jeho názoru nedostatečně prověřily okolnosti spáchání především skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně a spokojily se s důkazy z přípravného řízení, aniž by provedly především výpověď poškozené u hlavního líčení nebo veřejného zasedání.

7. Obviněný namítl, že zamítnutím jeho návrhů na výslech svědků K. E., V. S., manželů O., vrchního komisaře Policie ČR P. V. a policejní inspektorky V. H. došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu a došlo k opomenutí pro rozhodnutí významných důkazů. Za tendenční označil hodnocení výpovědi svědků J. B. a E. Č. soudem prvního stupně.

8. Vzhledem ke způsobu oznámení skutku a skutečnosti, že výpovědi poškozené předcházela její písemná příprava na výslech za pomoci matky, která podle dovolatele měla zájem na jeho ponížení a zničení, vyjádřil obviněný přesvědčení, že soud prvního stupně měl poškozenou osobně u hlavního líčení vyslechnout. V této souvislosti zpochybnil tvrzení znalců, že poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou v důsledku jeho jednání a její osobní výslech znalci z tohoto důvodu nedoporučili. Poukázal na skutečnost, že poškozená byla přítomna při vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně, ačkoliv znalci nedoporučovali její účast u hlavního líčení. Výše uvedenému závěru znalců podle dovolatele neodpovídá to, jak pózovala po jeho odsouzení před budovou Krajského soudu v Plzni. Její reakce na rozhodnutí soudu prvního stupně o jeho vině nejlépe dokumentuje fotografie, kterou sama zveřejňovala se svojí matkou na sociálních sítích, která je ve spisu založena. Tato fotografie podle něj nezachycuje zhroucenou osobu trpící posttraumatickou stresovou poruchou, ale osobu triumfující a šťastnou. Uvedenému závěru podle obviněného nasvědčuje i rozhovor, který poškozená poskytla v televizním vysílání dne 31. 1. 2024.

9. Dále obviněný namítl, že při ukládání trestu nebylo soudy nižších stupňů ani přihlédnuto k závěrům znaleckého posudku znalce MUDr. Juraje Ševčíka, podle kterého trpí duševní poruchou – smíšenou polymorfní poruchou osobnosti s depresivními dekompenzacemi se suicidální aktivitou, dynamicko-depresivním syndromem a incipientním psychosyndromem na bázi perinatální encefalopatie. Tento stav byl dlouhodobý, trval již v době projednání na OSSZ Mělník dne 11. 11. 2009. Soudy se tak podle jeho názoru měly při ukládání trestu řídit ustanovením § 40 odst. 1, 2 tr. zákoníku.

10. Obviněný doplnil své dovolání podáními, která podal k poštovní přepravě dne 12. 2. 2024, 28. 3. 2024 a dne 30. 3. 2024, v nichž dále namítl, že existují rozdíly mezi ústním vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně a jeho písemným vyhotovením, které blíže konkretizoval. Písemné vyhotovení na rozdíl od ústního vyhlášení rozsudku obsahuje jmenné složení senátu, povolání a bydliště obviněného a datum narození poškozené. Dále uvedl, že v bodě 5. výroku písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně jsou uvedeny adresy webových stránek, avšak tyto údaje (znaky, resp. data) nebyly soudem prvního stupně uvedeny při vyhlašování rozsudku. V této souvislosti konkrétně uvedl, které údaje nebyly tímto soudem vyhlášeny. Dodal, že tyto rozdíly jsou obsaženy i v protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 5. 2023. Vzhledem k uvedenému dovodil naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k podání obviněného, které bylo dáno k poštovní přepravě dne 5. 4. 2024, nelze přihlížet, neboť bylo učiněno až po uplynutí lhůty pro podání dovolání uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř., v níž lze měnit rozsah a důvody dovolání ve smyslu § 265f odst. 2 tr. ř. Konec dovolací lhůty připadl na 1. 4. 2024, tj. na Velikonoční pondělí, a tudíž obviněnému dovolací lhůta uplynula nejbližší následující pracovní den, tj. dne 2. 4. 2024.

11. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný ve svém doplnění dovolání dodal, že nebyly splněny zákonné podmínky k provedení důkazu v hlavním líčení přehráním audio-videozáznamu o výslechu poškozené, neboť jejího výslechu se v přípravném řízení neúčastnil jeho obhájce. Jeho podpis pod přepisem zmíněného audio-videozáznamu neprokazuje účast obhájce při výslechu poškozené v přípravném řízení, neboť na audio-videozáznamu není zaznamenaná jeho přítomnost při výslechu poškozené. Nebyla tak podle něj splněna zákonná podmínka k provedení důkazu tímto audio-videozáznamem v hlavním líčení ani k přečtení výpovědi poškozené z přípravného řízení. Vzhledem k této skutečnosti obviněný dovodil, že rozhodná skutková zjištění, která soudy nižších stupňů z uvedeného důkazu učinily a která byla určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl shledán vinným, jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu.

12. Závěrem svého dovolání obviněný P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu se závaznými pokyny pro další řízení. Současně obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí o trestu odnětí svobody, alternativně navrhl, aby byl zrušen nejenom rozsudek soudu odvolacího, ale i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

13. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

14. Podle jejího názoru obviněný ve svém dovolání pouze opakuje svoji obhajobu z předcházejících fází řízení, se kterou se soudy nižších stupňů správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Podle státní zástupkyně Nejvyšší soud takové dovolání zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné.

15. Námitky obviněného podle státní zástupkyně primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru obviněného, podle kterého se prokázaného jednání nedopustil, poškozená je nevěrohodná, byla ovlivněna svou matkou, jež mu chtěla uškodit. Státní zástupkyně zdůraznila, že soudy nižších stupňů náležitě vysvětlily, z jakých důvodů zamítly návrhy obviněného na doplnění dokazování. V této souvislosti odkázala na body 34. až 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Jednání obviněného bylo podle státní zástupkyně prokázáno výpovědí poškozené. Její výpověď byla potvrzena i závěry znalců z oborů zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a dětské klinické psychologie, přičemž byla shledána věrohodnou, a to i v kontextu s dalšími provedenými důkazy.

16. Podle státní zástupkyně bylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že obviněný se jednání kladeného mu za vinu v bodech 1., 3. a 4. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně skutečně dopustil. K jednání pod bodem 5. tohoto rozsudku konstatovala, že obviněný je usvědčován věcnými důkazy zajištěnými elektronickými zařízeními, zejména nosiči dat, které vydal, a zkoumáním znalce z oboru kybernetiky, který v těchto zařízeních nalezl závadové materiály, odkazy na internetové stránky s dětskou pornografií, ale především obrazové soubory obsahující fotografie nezletilých dívek, které bylo nutno označit za dětskou pornografii. Správně pak soudy nižších stupňů tento materiál posoudily jako usvědčující důkaz i ve vztahu k ostatním skutkům. Státní zástupkyně uzavřela, že jednání obviněného bylo provedenými důkazy plně prokázáno a jeho právní kvalifikace je zcela přiléhavá.

17. Státní zástupkyně rovněž odkázala na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, s jejichž závěry se ztotožnila a odkázala na ně. Z odůvodnění těchto rozsudků nelze podle ní dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tyto soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Odůvodnění obou rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná. Soudy nižších stupňů podle jejího názoru správně označily obhajobu obviněného za vyvrácenou provedenými důkazy. Meritorní rozhodnutí v projednávané věci nejsou zatížena vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit dovoláním, přičemž deklarované důvody dovolání nebyly naplněny.

18. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

19. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě některého z taxativně vymezených důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, tj. pokud obsahem dovolání je pouze formální odkaz na některý z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo možné podřadit uplatněné výhrady takovému důvodu či důvodům, Nejvyšší soud dovolání zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). Obviněný opřel své dovolání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. h) a písm. l) tr. ř.

21. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán za předpokladu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo

nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr.

ř. či prověřovat zákonnost provedeného dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. jakožto otázek práva procesního. Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění provedeného v předcházejících řízeních. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento důvod dovolání slouží k nápravě dvou alternativních vad rozhodnutí. První z nich předpokládá situaci, že nebyl soudem učiněn určitý výrok jako celek, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části svého rozhodnutí. Chybějícím je tedy každý výrok, který byl soud povinen učinit podle náležitostí vyjmenovaných v § 120 až § 124 tr. ř. Není přitom rozhodující, zda měl soud takový výrok učinit sám nebo k návrhu některé z procesních stran. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu dopadá na případy, v nichž konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí [viz např. ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3, § 121 až 124 tr. ř. a § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.].

b) K námitkám obviněného

24. Nejvyšší soud předně podotýká, že většina námitek, které obviněný uplatnil, je pouze polemikou se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, jimž obviněný vytýká způsob, kterým hodnotily provedené důkazy a opakuje svoji obhajobu uplatněnou již v předchozích stadiích řízení, v níž prosazuje vlastní verzi skutkového děje. Přitom Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

25. Rovněž je třeba v tomto směru připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný ve vztahu k otázce věrohodnosti poškozené, jakož i k otázce, zda poškozená trpí posttraumatickou stresovou poruchou v důsledku jednání obviněného, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů. Předmětné námitky svým obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, v němž by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

26. Nejvyšší soud neshledal ani zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů nižších stupňů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších stupňů se však věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.

27. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak nemohly odpovídat ani námitky obviněného, že byly opomenuty jím navržené důkazy, neboť ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neprovedl tyto navržené důkazy. V souvislosti s tím je nutno připomenout, že není povinností soudů vyhovět všem důkazním návrhům obhajoby. Jak již uvedl Ústavní soud např. ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, rozsah dokazování nemůže být při uplatnění tzv. zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 5 tr.

ř.) bezbřehý, soud je při určení tohoto rozsahu limitován rozsahem „nezbytným pro rozhodnutí“. Nutno dodat, že Ústavní soud i v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS 103/23, a ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.

Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí, a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí.

Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněný pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. 11.

2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). V kontextu s výše uvedeným lze konstatovat, že soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích náležitě přesvědčivě vysvětlily, proč provádění dalších důkazů považovaly za nadbytečné a proč by nemohly tyto důkazní prostředky vést k jiným skutkovým závěrům, než které tyto soudy učinily (k tomu viz body 34.

až 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 19. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž s takto uplatněnou argumentací soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud zcela ztotožnil.

28. K námitce procesní nepoužitelnosti důkazu audio-videozáznamu výslechu poškozené z důvodu, že přítomnost obhájce obviněného není na tomto záznamu zachycena a přepis záznamu je toliko obhájcem podepsán, což podle obviněného nesvědčí o přítomnosti obhájce u výslechu poškozené, lze uvést následující. Dovolací soud obecně připomíná, že jako procesně nepoužitelný je v souladu s judikaturou Ústavního soudu označován důkaz, resp. informace v něm obsažená, která není získána co do jednotlivých dílčích fází procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.

V projednávané věci neshledává dovolací soud nic nepřípustného ve způsobu, jakým byl proveden výslech poškozené. Z protokolu o výslechu svědka – osoby mladší 18 let AAAAA ze dne 23. 6. 2021 založeném na č. l. 215 spisu se podává, že výslech svědkyně-poškozené byl konán ve speciální výslechové místnosti Policie České republiky za přítomnosti obhájce obviněného Mgr. et MUDr. Pavla Strejce, který protokol jako správný a úplný vlastnoručně podepsal (na č. l. 216 spisu). Z protokolu se dále podává informace, že vzhledem k věku nezletilé svědkyně bude výslech konán formou rozhovoru mezi mladistvou a policejním orgánem a že celý úkon je zaznamenán na záznamovém zařízení a přepis tohoto videozáznamu bude vyhotoven a bude přílohou tohoto protokolu společně s DVD nosičem se záznamem výslechu.

Z přepisu videozáznamu je pak zřejmé, že obhájce obviněného kladl prostřednictvím policejního orgánu svědkyni dotazy (viz č. l. 255, 257, 258, 262, 263 spisu). Vzhledem k uvedenému lze konstatovat, že pokud obhájce obviněného svým podpisem stvrdil zmíněný protokol o výslechu poškozené, které během výslechu mohl klást a kladl dotazy, pak je námitka o jeho nepřítomnosti při provádění tohoto úkonu minimálně zcela nepřípadná.

29. Námitka obviněného směřující proti uloženému trestu, resp. nezohlednění zákonných kritérií § 40 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku při ukládání trestu, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Námitky ve vztahu k druhu či výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., což obviněný neučinil. Pokud byl obviněnému uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat, zda byl uložen trest mírný, nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další řádný opravný prostředek. Námitku porušení pravidel podle § 39 až § 42 tr. zákoníku tak nelze podřadit pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., avšak ani pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

30. Jestliže obviněný dovodil existenci vady spočívající v rozdílech mezi ústně vyhlášeným rozhodnutím soudu prvního stupně a jeho písemným vyhotovením, pak taková jeho námitka obsahovému vymezení shora uvedeného důvodu dovolání zjevně neodpovídá. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. není určen k nápravě pochybení spočívajících v tom, že výroková část rozsudku má toliko formální vady a v tomto smyslu zcela neodpovídá kritériím uvedeným v § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. Navíc je nutno uvést, že písařské chyby či jiné zřejmé nesprávnosti obsažené ve vyhotovení rozhodnutí a v jeho opisech, byť by spočívaly v tom, že v jejich důsledku některý výrok chybí nebo je neúplný, nenaplňují výše uvedený důvod dovolání. K odstranění uvedených vad vyhotovení a opisů rozhodnutí spočívajících v jejich neshodě s tím, jak bylo rozhodnutí vyhlášeno, totiž není určeno dovolání, ale jen postup podle § 131, resp. u usnesení za použití § 138 (Šámal, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174.).

V. K návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí

31. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný P. K. ve svém podání současně navrhl, aby předseda senátu dovolacího soudu odložil výkon rozsudku odvolacího soudu. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu (mimo jiné) odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti kterému bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by případně přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu rozsudku odvolacího soudu nezjistil a z tohoto důvodu, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.

VI. Závěrečné shrnutí

32. Jelikož se všemi obviněným uplatněnými námitkami v jím podaném dovolání se věcně správně a argumentačně přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích a protože tyto námitky neodpovídaly uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného P. K. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 22. 5. 2024

JUDr. Bohuslav Horký předseda senátu