USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný L. O. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 3 To 40/2024, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 34/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. O. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 4. 2024, sp. zn. 61 T 34/2011, byl obviněný L. O. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž mu byl podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozenému R. K. částku ve výši 5 197 830 Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněný dopustil podle zjištění soudu prvního stupně zjednodušeně uvedeno tím, že dne 5. 1. 2011 v dopoledních hodinách v XY využil nepozornosti svého známého poškozeného R. K., u něhož byl v bytě na návštěvě, a odcizil ze stolu v kuchyni igelitovou tašku s finanční hotovostí 210 000 eur v převážně pětistovkových bankovkách. Tuto finanční hotovost potom použil pro svou potřebu, čímž poškozenému R. K. způsobil škodu v celkové výši 5 222 700 Kč.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. 3 To 40/2024, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný L. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), d), g) a m) tr. ř.
5. Obviněný ve svém dovolání obsáhle reprodukoval dosavadní průběh řízení a svou vlastní dosavadní obhajobu, jakož i postupy a odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, jen na okraj pak zmínil, jakým dovolacím důvodům podle něj má ta která část jeho dovolání odpovídat jím uplatněným dovolacím důvodům, jež předtím vypočetl na úvod svého dovolání. Podle názoru obviněného rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně bylo zatíženo vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Celým jeho dovoláním se pak nese polemika se závěry soudů nižších stupňů ohledně hodnocení důkazů, rozsahu provedeného dokazování a učiněných skutkových závěrů soudem prvního stupně, které nakonec i přes původní výhrady akceptoval i soud odvolací, který podle obviněného rezignoval na splnění svých původních pokynů uložených soudu prvního stupně ve svém předchozím kasačním rozhodnutí. Odvolací soud podle názoru obviněného tak nesprávně rozhodl o zamítnutí odvolání jako řádného opravného prostředku, přestože byly v řízení mu předcházejícím dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), d) a g) tr. ř. Dovolatel především trval na tom, že se skutek, jak byl popsán ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, nestal a on se tam popsaného jednání nedopustil. Zpochybňoval též nestrannost a nezaujatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, což se podle něj mimo jiné projevilo i tím, že byl jejím postupem zkrácen na svém právu účastnit se hlavního líčení a přednést svou závěrečnou řeč.
6. Obviněný tedy ve svém dovolání nejprve rozsáhle zrekapituloval dosavadní řízení, v němž detekoval různá procesní pochybení zejména soudu prvního stupně. K tomu polemizoval se závěry uvedenými v rozhodnutích soudů nižších stupňů v odůvodnění jejich rozhodnutí a předkládal vlastní alternativní verzi skutkového děje. Zvláště zdůraznil, že soud prvního stupně neprovedl výslech svědků, jejichž výslech navrhl, a že odvolací soud bez kritického přezkumu převzal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně.
7. V rámci své argumentace ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst.1 písm. g) a m) tr. ř. zpochybnil mimo jiné věrohodnost některých důkazů. Velkou pozornost přitom věnoval směnce ze dne 14. 1. 2011, vystavené až o 10 dnů později, než mělo dojít k půjčení peněz O. K. Tuto směnku nejasného původu a osudu z více důvodů označil za spornou a účelově použitou, a proto podle něj nemůže prokazovat existenci finanční hotovosti ve výši 210 000 eur, kterou měl obviněný odcizit poškozenému R. K.
8. Dále obsáhle zpochybňoval výpovědi jednotlivých svědků, zejména konfrontoval výpověď poškozeného R. K. s výpověďmi dalších osob a poukazoval na jejich údajné vnitřní rozpory a logické nesrovnalosti. Věnoval pozornost především výpovědím svědků K. B., M. D., M. L., K. R., O. K. a J. Š., důvodům změny jejich výpovědí, resp. důvodům, proč podle něj svědci neuváděli pravdu. Svědci jej usvědčovali, protože se podle obviněného báli poškozeného, který je též vydíral, případně usvědčoval v jiné trestní věci. Jejich motivací vypovídat odlišně se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly, především řádně nevyhodnotily stěžejní svědecké výpovědi O. K. a P. P., které také usvědčují poškozeného z jeho lží a snahy o dehonestaci obviněného. V tom spatřoval extrémní rozpory mezi výpověďmi svědků a způsobem, jak je hodnotil soud prvního stupně, jehož hodnocení převzal i soud odvolací.
9. Další část dovolání obviněný zaměřil na zpochybnění samotné existence částky 210 000 eur, kterou měl ukrást. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že tato finanční částka představovala finanční prostředky představující výnos z trestné činnosti či peníze k páchání trestné činnosti, neboť tento závěr neměl oporu v provedeném dokazování. Mezi opomenuté důkazy obviněný zařadil i vyrozumění státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 6. 2022, ze kterého vyplývá, že na eurovém účtu obchodní společnosti C. bylo od ledna 2010 do prosince 2010 postupně vloženo 987 970 eur a vybráno do té doby 3 280 eur. Soudy nižších stupňů měly provést důkaz výpisem z bankovního účtu obchodní společnosti C., k němuž měl dispoziční právo. Tím by se prokázalo, že měl přístup k výrazně vyšší částce, než jaká byla uvedena v obžalobě, avšak tohoto mnohem jednoduššího způsobu získat finanční obnos nevyužil.
10. Obviněný dále brojil proti rozsahu provedeného dokazování, zejména s ohledem na neopatření spisového materiálu týkajícího se trestního stíhání poškozeného a některých svědků na území Slovenské republiky. V této souvislosti namítl, že soud prvního stupně nerespektoval dřívější závazné pokyny odvolacího soudu týkající se rozsahu dokazování, když si opatřil pouze obžalobu Krajské prokuratury v Trenčíně, dále však uvedené kauze nevěnoval pozornost. Odvolací soud pak na své dřívější pokyny rezignoval.
11. V závěru dovolání s ohledem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítl podjatost předsedkyně soudu prvního stupně, a to s ohledem na způsob jejího vedení trestního řízení, zejména pak s ohledem na průběh výslechu svědků a jejich poučování, ale též nevyhovování návrhům obhajoby, zejména co do rozsahu prováděného dokazování, jakož i neumožnění účasti obviněného u hlavního líčení a přednesu závěrečné řeči a posledního slova. Podjatost namítal ještě před zahájením hlavního líčení, avšak jeho námitka byla soudem prvního stupně zamítnuta, stejně tak byla zamítnuta i jeho stížnost proti tomuto usnesení.
12. Zároveň obviněný namítl porušení svého práva na přítomnost u hlavního líčení, když mu nebylo umožněno přednesení závěrečné řeči ani posledního slova. Předsedkyně senátu soudu prvního stupně mu totiž dne 17. 7. 2023 znemožnila vstoupit do jednací síně a přednést závěrečnou řeč a poslední slovo, ačkoliv stál před dveřmi jednací místnosti. Takové jednání předsedkyně senátu podle obviněného naplňuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a d) tr. ř., třebaže toto jednání předcházelo rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen odvolacím soudem, jenž ale toto jednání soudu prvního stupně nevytkl, stejně tak neuložil projednání věci v jiném složení senátu. Tím podle obviněného sám odvolací soud naplnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. S ohledem na výše uvedené obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to případně i v jiném složení senátu.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného
13. Podané dovolání obviněného bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul dovolací námitky obviněného, které podle něj představují převážně jen opakování argumentace uplatněné v řízení před soudem prvního a druhého stupně. Soudy nižších stupňů se přitom s těmito námitkami náležitě a přesvědčivě vypořádaly ve svých rozhodnutích. Státní zástupce proto odkázal na jejich logickou, přesvědčivou a ucelenou argumentaci. K tomu pak připojil své vypořádání námitek obviněného.
14. Obviněný předně nesouhlasil se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, zejména zpochybnil směnku potvrzující existenci částky 210 000 eur. K tomu státní zástupce uvedl, že směnka byla vystavena jako potvrzení o zápůjčce mezi O. K. a poškozeným R. K., přičemž poškozený její pozdější vystavení věrohodně vysvětlil. Její autenticitu a relevanci podporovaly i další provedené důkazy, jak vyplývá z bodu 119. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bodu 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Kdo a kdy směnku založil do spisu, je přitom irelevantní. Obviněný dále polemizoval s výpovědí poškozeného, kterou stavěl do kontrastu s výpověďmi dalších svědků podporujících obžalobu. Tyto námitky však státní zástupce odmítl jako neopodstatněné. Státní zástupce v této souvislosti poukázal na délku trestního řízení přesahující více než 13 let a konstatoval, že navzdory tomuto časovému odstupu většina svědků vypovídala v hlavním líčení v podstatných okolnostech konzistentně. U svědků, kteří své výpovědi později změnili nebo si protiřečili, obviněný poukazoval na jejich údajnou motivaci křivě vypovídat v důsledku trestního stíhání vedeného proti nim na Slovensku. S těmito tvrzeními se však soud prvního stupně náležitě vypořádal a přesvědčivě odůvodnil, které výpovědi považuje za věrohodné, jak vyplývá z bodu 122. a následujících odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a z bodu 20. odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Oba soudy nižších stupňů přitom hodnotily obhajobu obviněného jako účelovou a nepodloženou. V dané věci tedy státní zástupce neshledal vady důkazního řízení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
15. Pokud šlo o obviněným namítané důkazní návrhy, zejména návrhy na výslech dalších svědků, ty byly soudy nižších stupňů posouzeny jako nadbytečné či neproveditelné. Toto se týkalo rovněž návrhu obviněného na provedení důkazu trestním spisem, který se týkal trestního stíhání některých svědků na Slovensku. Tento návrh byl soudy nižších stupňů důvodně vyhodnocen jako účelový, směřující ke zpochybnění věrohodnosti těchto svědků. Soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu nezbytném pro zjištění skutkového stavu a dospěly k závěru, že další doplnění dokazování nebylo potřebné. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný se i v tomto ohledu snažil pouze o polemiku s výsledky provedeného dokazování a o prosazení vlastní verze skutkového děje.
16. Státní zástupce se dále vyjádřil k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán, pokud ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Obviněný však tento důvod odvodil z údajně neobjektivního a invektivního přístupu předsedkyně senátu soudu prvního stupně během hlavního líčení, jakož i z jejího postupu při rozhodování o návrzích na doplnění dokazování, které byly podle obviněného zamítnuty bez věcného přezkumu. K tomu obviněný připomněl, že tento dovolací důvod je však aplikovatelný pouze tehdy, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v § 30 tr.
ř. Obviněný ve skutečnosti nenamítl žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a údajnou podjatost předsedkyně senátu dovozoval výlučně z jejího procesního postupu v trestním řízení. Procesní úkony soudu, pokud jsou činěny v mezích zákona, však nelze napadat v rámci tohoto ani jiného dovolacího důvodu. Navíc z obsahu spisu ani z průběhu řízení nevyplývá, že by předsedkyně senátu soudu prvního stupně jakkoli vybočila z rámce aplikovatelných ustanovení trestního řádu.
Její postup tak nevykazuje žádné znaky podjatosti ve smyslu § 30 tr. ř. Státní zástupce konstatoval, že v dané věci nevznikly žádné důvodné pochybnosti o nestrannosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, a proto nebyl dán důvod k jejímu vyloučení z projednávání a rozhodování věci.
17. Státní zástupce neakceptoval ani námitky obviněným podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento důvod uplatňoval z toho důvodu, že mu údajně nebylo umožněno realizovat právo na závěrečnou řeč a poslední slovo v hlavním líčení dne 17. 7. 2023, ačkoliv se měl nacházet v bezprostřední blízkosti jednací místnosti. Z obsahu spisu však vyplývá, že poslední hlavní líčení ve věci, při němž byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek, proběhlo dne 8. 4. 2024. V rámci tohoto jednání obviněný prokazatelně využil práva na přednes závěrečné řeči, přičemž mu bylo umožněno i uplatnění práva na poslední slovo, které však nevyužil. Tyto skutečnosti jsou zachyceny v protokolu o hlavním líčení. Pokud jde o předchozí průběh řízení, obviněný již před jednáním dne 10. 7. 2023 výslovně požádal o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti podle § 202 odst. 5 tr. ř. K této otázce se navíc již podrobně vyjádřil odvolací soud ve svém usnesení (v bodě 13. odůvodnění napadeného rozhodnutí), když dospěl k závěru, že k porušení práv obviněného nedošlo. Jednalo se tedy o zjevně neopodstatněnou opakovanou námitku, kterou obviněný sám označil za již dříve uplatněnou. Skutečnost, že obviněný nebyl přítomen hlavnímu líčení, ačkoli se podle tvrzení obhajoby mohl v krátkém časovém úseku dostavit, nezakládá povinnost soudu přizpůsobit průběh jednání požadavkům obhajoby. Naopak v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti trestního řízení podle § 2 odst. 4 tr. ř. je soud povinen projednat věc bez zbytečných průtahů. Státní zástupce se proto ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že v řízení byla plně respektována procesní práva obviněného, včetně práva na závěrečnou řeč a poslední slovo.
18. Obviněný dále formálně uplatňoval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., zřejmě v jeho druhé alternativě. Je však zřejmé, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu k žádnému pochybení, které by mohlo založit opodstatněnost tohoto dovolacího důvodu, nedošlo. Řízení bylo vedeno v souladu se zákonem, se zajištěním všech procesních práv obviněného. Námitky obviněného týkající se údajné podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, nepřítomnosti obviněného při hlavním líčení či nesprávného hodnocení důkazů byly neopodstatněné.
19. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
20. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tuto možnost využil. V replice setrval na svých námitkách uvedených v dovolání. Konkrétně uvedl, že nesouhlasí s vyjádřením státního zástupce ohledně námitky podjatosti, neboť státní zástupce citoval pouze část ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř., avšak neuvedl, že podjatost je dána i ve vztahu k obhájci. To podle jeho názoru platilo i v případě předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která se snažila obhájci všemožně ztížit celý průběh hlavního líčení, když například vydala pokyn kanceláři, že mu nemá být zasílán protokol o hlavním líčení, pokud si o něj výslovně nepožádá. I způsob kladení otázek svědkům svědčí o tom, že předsedkyně senátu měla být vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení. V hlavním líčení znemožnila obviněnému dne 17. 7. 2023 pronést závěrečnou řeč, i když stál za dveřmi jednací síně. To sice bylo podle vyjádření státního zástupce zhojeno tím, že závěrečnou řeč mohl pronést po dalším vrácení věci soudu prvního stupně, ale zároveň to svědčí podle obviněného minimálně o neobjektivním postoji předsedkyně senátu soudu prvního stupně při dodržování základních procesních ustanovení.
21. Obviněný nesouhlasil s vyjádřením státního zástupce ani ohledně námitek podřazených dovolacím důvodům uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. a setrval na svých argumentech v dovolání. Soud prvního stupně měl podle něj povinnost opatřit si veškeré důkazy o stíhání poškozeného R. K., svědků P. P. a O. K. na Slovensku, což neučinil, pouze přečetl obžalobu ze Slovenska, kterou mu předložila obhajoba, nevyžádal si trestní spis ani zprávu o jednání z Okresního soudu v Trenčíně, a třebaže se hlavní líčení na Slovensku konalo 8 dnů po jednání soudu prvního stupně, neučinil to ani odvolací soud. K tomu se však státní zástupce nevyjádřil.
22. Obviněný setrval též na pochybnostech o směnce na částku ve výši 210 000 eur, jejíž existenci zpochybnil též údajný věřitel P. P. Tato směnka byla podepsána poškozeným R. K. až 10 dnů po údajné půjčce. Pochybnosti o existenci této částky vznesli také svědci M. L., P. P., K. B. a další. Obviněný nesouhlasil ani s tvrzením státního zástupce, že soud prvního stupně doplnil dokazování v souladu se závaznými pokyny odvolacího soudu ze dne 8. 2. 2024. Státní zástupce se pak nevyjádřil ke zcela zásadnímu pochybení odvolacího soudu (jak vyplývá z bodu 20. odůvodnění jeho rozhodnutí), že „s ohledem na kriminální minulost obžalovaného, poškozeného, finanční prostředky na účtu firmy C. … se lze domnívat, že částka 210 000 eur představovala finanční výnos z trestné činnosti či peníze k trestné činnosti určené, což sice prokázáno nebylo, nicméně ani toto obviněného nevyviňuje“. Tyto domněnky odvolacího soudu jsou podle obviněného zcela v rozporu s obsahem provedených důkazů. V závěru svého vyjádření obviněný zopakoval svůj návrh na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
23. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
24. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. podle § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.
25. Na úvod bylo třeba zmínit, že obviněný uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), d), g) a m) tr. ř.
26. Protože je dovoláním obviněného napadáno usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, je možno na prvním místě uvést dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tento důvod dovolání má dvě základní alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Právě tuto druhou alternativu (v její první a zčásti i druhé variantě) uplatnil obviněný, jádro jeho výhrad tak spočívalo v dalších uplatněných dovolacích důvodech.
27. Dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. bude naplněn tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
28. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna.
29. Konečně obviněný uplatnil též relativně nově formulovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl do trestního řádu doplněn jeho novelizací provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 a který je založen na tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
Zavedením tohoto dovolacího důvodu reagoval zákonodárce především na rozvinutou judikaturu zejména Ústavního soudu, který dlouhodobě judikuje, že ani Nejvyšší soud nestojí mimo soustavu obecných soudů a že je tudíž též povolán k ochraně základních práv a svobod, takže nemůže ponechat bez povšimnutí zásah do těchto práv v rámci procesu dokazování. Určitou výjimku ze zastávaného přístupu založeného na tom, že Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává proces dokazování a na jeho základě učiněná skutková zjištění (a zabývá se jen právním posouzením skutku), tvoří jen případ tvrzení a prokázání tzv. zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, z nichž jsou skutková zjištění vyvozována, pokud zároveň učiní dovolatel tento nesoulad předmětem dovolání [nyní podle nově formulovaného § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.]. Jde především o případy týkající se pro rozhodnutí významných (tj. rozhodných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pokud konkrétní skutkové zjištění nevyplývá z žádného provedeného důkazu, pokud se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou ve zjevném (tj. extrémním) nesouladu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných (tj. absolutně neúčinných) důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (případ důkazů opomenutých), což lze hodnotit jako porušení základních zásad ovládajících trestní řízení, jako jsou zásada volného hodnocení důkazů, zásada vyhledávací a presumpce neviny.
Taková existence zjevného (extrémního) nesouladu by mohla naplňovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a odůvodnit mimořádný zásah do skutkových zjištění, která ale jinak (obecně) v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, a to ani po uvedeném doplnění trestního řádu o nově formulovaný dovolací důvod. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily – viz např. nález Ústavního soudu ze dne 10.
7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, uveřejněný ve svazku 74 pod č. 140/2014 na str. 185 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále ve zkratce jen „SbNU“). Tvrzení nedostatků skutkových zjištění, která nelze oddělovat od nesprávné právní kvalifikace, samo o sobě nezakládá důvod pro zásah dovolacího soudu, jak uznal i Ústavní soud ve stanovisku ze dne 4.
30. Nejprve je třeba uvést, že veškeré dovolací námitky obviněného představují jeho dosavadní obhajobu, kterou uplatňoval jak v řízení před soudem prvního stupně, tak v rámci svého řádného opravného prostředku – odvolání. Oba soudy nižších stupňů se s ní také náležitě zabývaly a vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze plně odkázat, protože Nejvyšší soud s takovým vypořádáním námitek obviněného ze strany soudů nižších stupňů souhlasí, není tak třeba tuto argumentaci znovu zevrubně opakovat (obviněnému je vypořádání těchto argumentů také dobře známo). Odkázat lze též na vyjádření státního zástupce k podanému dovolání, s nímž Nejvyšší soud také v zásadě souhlasí. Takový odkaz na (dostatečné) vypořádání námitek strany je přípustný v řízení o řádném, a zvláště pak i mimořádném opravném prostředku i podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen ve zkratce „ESLP“) a navazující judikatury českého Ústavního soudu a Nejvyššího soudu (viz například rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, ve věci Helle proti Finsku, č. 20772/92, § 60; rozsudek ESLP ze dne 15. 2. 2007, ve věci Boldea proti Rumunsku, č. 19997/02, § 33). Nad uvedený rámec proto Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvede několik vlastních poznámek k jednotlivým námitkám obviněného uplatněným v dovolání.
31. Předně Nejvyšší soud upozorňuje, že zpravidla odmítne dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (jako tomu bylo v daném případě) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Obviněný v tomto případě prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání uplatnil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí jeho argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také zevrubně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí, na něž tak lze plně odkázat. V případě rozsudku soudu prvního stupně je souhrnné hodnocení důkazů a odůvodnění skutkových i právních závěrů uvedeno na str. 3-37, odvolací soud vyjádřil souhlas se závěry soudu prvního stupně na str. 5-13. Nejvyšší soud souhlasí i s vyjádřením státního zástupce. Jak bylo shora uvedeno, takto pojaté dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné, pokud ovšem uplatněné dovolací námitky alespoň obsahově odpovídají uplatněným dovolacím důvodům, což v tomto případě neplatilo ohledně námitek vztahujících se k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.
32. Dále Nejvyšší soud upozorňuje, že základem dovolacích námitek obviněného je jeho nesouhlas se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně, jeho hodnocením důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jakož i s rozsahem jím provedeného dokazování, což nakonec akceptoval i soud odvolací. Z tohoto výsledku řízení před soudem prvního stupně, jakož i k tomu vedoucího přístupu soudu prvního stupně a jeho předsedkyně senátu pak obviněný dovodil i další dovolací důvod spočívající v rozhodnutí orgánem vyloučeným pro podjatost, konkrétně pak předsedkyní senátu soudu prvního stupně. Tuto námitku obviněný podpořil i vytýkaným úkorným postupem předsedkyně senátu soudu prvního stupně před předcházejícím odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně, který ovšem byl odvolacím soudem zrušen, v čemž obviněný spatřoval naplnění dalšího dovolacího důvodu. Přitom základem jeho námitek byl jeho nesouhlas s tím, že by se dopustil skutku, který je mu kladen za vinu, a proto žádal dovolací soud přehodnotit jednotlivé důkazy plynoucí z důkazních prostředků provedených před soudem prvního stupně. Takové námitky ovšem zásadně vůbec neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, jako například uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který sice obviněný neoznačil, ale bývá k tomuto účelu stranami mnohdy využíván). Souhrnně na úvod lze uvést, že námitky obviněného jím uplatněné v dovolání z větší části vůbec neodpovídají úzce vymezeným dovolacím důvodům, jak byly prezentovány shora a jak na to poukázal i státní zástupce ve svém vyjádření, zbývající část námitek, které by sice obsahově uplatněným dovolacím důvodům mohly odpovídat, shledal Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněné.
33. Obviněný tedy svými námitkami brojil především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládal vlastní verzi skutkového děje, kterou žádal právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud totiž není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který pro tyto účely obviněný chtěl využít.
34. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání (jak bude rozvedeno ještě níže). Na okraj k tomu lze uvést, že Nejvyšší soud nesouhlasí s tou částí odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (v bodě 13. na str. 7), kterou se do podobné pozice stavěl i soud odvolací (s převzetím argumentace Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, že nemůže skutkové závěry soudu prvního stupně, jsou-li formálně logické, přezkoumávat a musí je akceptovat, resp. že zasáhnout může teprve tehdy, jsou-li skutkové závěry soudu prvního stupně v tzv. extrémním rozporu s obsahem důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků).
Takový přístup odvolacího soudu by byl v rozporu s koncepcí odvolání jako řádného opravného prostředku založeného na plném přezkumu všech otázek v odvolacím řízení. Ostatně Nejvyšší soud na takový nesprávný přístup některých odvolacích soudů poukázal ve svém relativně nedávném usnesení ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022, které bylo uveřejněno pod č. 53/2022 Sb. rozh. tr. s těmito právními větami: „Argumentace odvolacího soudu, že hodnocení důkazů je doménou nebo výsostným právem soudu prvního stupně, do něhož odvolací soud není oprávněn zasahovat a je jím vázán, nebo že odvolací soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, takže nemůže zasáhnout do skutkových závěrů soudu prvního stupně, je v rozporu s koncepcí odvolacího řízení, jehož úprava naopak výslovně předpokládá, že předmětem přezkumu odvolacího soudu jsou jak hodnocení důkazů, tak skutková zjištění soudu prvního stupně [viz např. § 258 odst. 1 písm. b), c) tr.
ř.]. Vázanost hodnocením důkazů soudem prvního stupně podle § 263 odst. 7 tr. ř. se projeví jen v souvislosti se změnou nebo doplněním skutkových zjištění odvolacím soudem a vztahuje se na omezený okruh případů, v nichž odvolací soud sám rozhoduje ve věci rozsudkem (§ 259 odst. 3 tr. ř.). Ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. se uplatní při zrušení rozsudku soudu prvního stupně z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř., tedy přezkoumá-li odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně a shledá-li je vadným a ve věci sám rozhodne.“ Nejvyšší soud nemá důvod ani nyní se od těchto právních názorů jakkoliv odchylovat, proto na ně odkazuje.
Naopak lze souhlasit s odvolacím soudem, že nemůže měnit skutkové závěry soudu prvního stupně učiněné na základě vyhodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, pokud si sám odvolací soud důkazní prostředky neprovede a důkazy jimi získané nevyhodnotí jinak, aby k takovým novým skutkovým závěrům mohl dospět na základě svého postupu.
35. I přes zmíněnou nesprávnou úvahu odvolacího soudu v odůvodnění napadeného usnesení však není důvod jen proto jeho rozhodnutí rušit, a to i kdyby obviněný tuto vadu vytkl (což neučinil), neboť napadat jen odůvodnění rozhodnutí je nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.), stejně tak není důvodu napadené rozhodnutí rušit jen proto, že část jeho argumentace uvedená v odůvodnění je nesprávná. Odvolací soud totiž reálně rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumával, a to i v otázkách skutkových, které byly podstatou obrany obviněného, kterou se soud druhého stupně zevrubně zabýval a vypořádal se s ní. Vždyť primárně z důvodů pochybností o správnosti skutkových závěrů zrušil i první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v řízení vedeném v přítomnosti obviněného (po využití oprávnění podle § 306a odst. 2 tr. ř.), taktéž z dalších pasáží odůvodnění dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že souhlasil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, akceptoval jeho hodnotící úvahy týkající se důkazů vyplývajících z důkazních prostředků provedených soudem prvního stupně, což podpořil další svou vlastní argumentací. Odvolací soud neprováděl žádné další důkazy podstatné pro posouzení věci, neshledal ani potřebu takového doplnění dokazování, takže musel vycházet ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, který jediný v tomto směru prováděl dokazování, považoval- li rozsah provedeného dokazování za dostatečný, způsob provádění dokazování za zákonný a hodnocení důkazů za správné a logické.
36. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Leges, 2023, str. 188 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
37. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněnému za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
38. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněného ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlášené v České republice pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod (znovu vyhlášené pod č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“), a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb. a uveřejněné ve svazku 72 pod č. 38/2014 na str. 599 SbNU]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Jak bude též uvedeno dále, není vůbec pravdou, že by závěry soudů nižších stupňů neměly vůbec žádnou oporu v důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků, jak obviněný namítal.
39. K uplatněným námitkám se proto Nejvyšší soud může níže vyjádřit pouze stručně a nad rámec výše uvedeného (tzv. obiter dictum) a ve zbytku v plném rozsahu může odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména pak rozsudku soudu prvního stupně.
40. Soudy nižších stupňů se zabývaly obhajobou obviněného, kterou uplatnil ve svém dovolání, v předchozích fázích trestního řízení a dostatečně odůvodnily, proč jí neuvěřily a vycházely z verze předestřené státním zástupcem, která byla primárně založena na svědecké výpovědi poškozeného R. K., ale i dalších svědků, jako byli zejména P. K., O. K., M. L., P. P. a další. Soudy nižších stupňů se vážně zabývaly i obranou obviněného, který upřednostňoval důkazy svědčící ve svůj prospěch. Zejména pak soud prvního stupně ovšem zvažoval i změny výpovědí jednotlivých svědků, z nichž řada se přikláněla ke své původní výpovědi, kterou učinili před lety v řízení vedeném proti obviněnému jako uprchlému. Soud prvního stupně vážně zvažoval a vzal v úvahu i chování obviněného po tvrzeném činu, disponování s většími obnosy, vyrovnání některých dluhů, jeho nečekaný a náhlý úprk z České republiky bez ohledu na náklady, jakož i chování poškozeného R. K., který jej v té samé době sháněl s tím, že mu obviněný dluží velký obnos peněz. Tato zjištění mohl činit soud i na základě dalších důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, na jejichž pravdivost a věrohodnost neměl poškozený, ale ani obviněný, zásadní vliv.
41. Soud prvního stupně věnoval značnou pozornost též sporné směnce, kterou mělo být doloženo, že poškozený před činem disponoval částkou, kterou mu měl obviněný odcizit. Lze jen zopakovat, že soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování uzavřely, že předmětná směnka na 210 000 eur byla vystavena svědkem O. K. jako potvrzení o zápůjčce mezi ním a poškozeným R. K. Poškozený R. K. také vysvětlil důvody jejího pozdějšího vystavení a podpisu. Písemný doklad o realizaci půjčky původně podepsán nebyl, neboť mezi nimi panovala důvěra, později svědek O. K. požadoval písemný doklad o tom, že poškozenému peníze půjčil, jakmile se dozvěděl, že mu byly peníze obviněným odcizeny. Existenci samotných eurových bankovek ve výši 210 000 eur, které měly sloužit na podnikatelský záměr na nákup dvou výrobních linek na výrobu plastů, byla potvrzena svědky (poškozeným R. K., jeho přítelkyní P. K., J. Š. a M. L.).
42. Soud prvního stupně při utváření svých závěrů vzal v úvahu také řadu dalších okolností, zejména to, že při přepočítávání peněž v bytě poškozeného R. K. a jeho přítelkyně P. K. byl přítomen i obviněný, zohlednil přitom i výpověď nejen uvedených dvou svědků, ale též svědka J. Š. Je zřejmé, že obviněný spolu s poškozeným R. K. kooperovali, opodstatněná jsou i podezření soudů nižších stupňů, že obviněný poškozenému dělal tzv. bílého koně v obchodní společnosti, kterou zakrývali jinou nelegální činnost, proto k němu docházel i domů, sám obviněný potvrzoval, že nakládal s vysokými finančními obnosy poškozeného, které ukládal na bankovní účty. Zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný skutečně využil nepřítomnosti poškozeného v kuchyni bytu poškozeného, kde se nacházely peníze, má oporu alespoň v části důkazů (zejména pak svědeckých výpovědí shora označených svědků). Soudy nižších stupňů věnovaly pozornost i dalším indiciím nasvědčujícím, že obviněný peníze skutečně odcizil (třebaže samy o sobě nebyly způsobilé krádež prokázat). Vycházely z toho, že obviněný měl dluhy (především ze svého předchozího podnikání, ale i na nájemném), které záhy po činu uhradil, platil přitom pětiseteurovými bankovkami, což činil i při dalších náhlých nákupech, přes předchozí zadlužení si najednou pořídil luxusní hodinky, věděl, že po něm poškozený pátrá, utekl před ním do zahraničí, na což potřeboval velký obnos peněz, kterých se mu jinak nedostávalo, k útěku zvolil nákladný způsob dopravy nejprve letecky z Brna do Prahy, posléze z Prahy do Austrálie, tj. do nevzdálenější možné destinace na druhém konci světa, kromě toho kupoval letenky za hotovost, a to dokonce nejen pro sebe, ale též pro přítelkyni K. R., s níž předtím přespal v drahém hotelu na XY náměstí v Praze, trval na časném odletu, třebaže pozdější by jej vyšel výrazně levněji (asi o 20 000 Kč), předtím provedl několik nákladnějších nákupů (kufry, oblečení apod.), následně platil i drahé výlety v Austrálii etc. Soudy nižších stupňů zohlednily i kriminální minulost obviněného, který byl opakovaně soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost.
43. Soudy nižších stupňů se též zabývaly otázkou, zda vůbec poškozený mohl disponovat částkou, kterou mu měl obviněný odcizit. Z více svědeckých výpovědí vyplývá, že poškozený finanční hotovost měl, což nakonec s oporou o tyto důkazy vzaly soudy nižších stupňů za prokázané, ač z některých důkazů vyplývala pochybnost nikoli o existenci peněz, ale jejich výši. Tak zejména svědek O. K., který měl částku 210 000 eur poškozenému poskytnout, zmiňoval částku o řád nižší, tj. okolo 30 000 eur, nicméně na druhou stranu kooperoval s poškozeným při vytváření směnky dokládající zápůjčku ve výši 210 000 eur. I touto otázkou se soudy nižších stupňů zabývaly a vyšly z důkazů potvrzujících existenci peněz, jakož i jejich celkové hodnoty.
44. Obviněný tak zpochybňoval v dovolání základní skutková zjištění spočívající v tom, že poškozenému R. K. odcizil finanční hotovost ve výši 210 000 eur, podle něj si to celé poškozený vymyslel. Soudy nižších stupňů však vyšly na základě zhodnocení důkazů vyplývajících z důkazních prostředků provedených v tomto řízení, že verze poškozeného je pravdivá, je podpořená celou řadou důkazů, z nichž lze vycházet. Na tuto verzi kromě sporovaných důkazů plynoucích z výpovědí označených svědků, které obviněný považuje za nevěrohodné, poukazují i další indicie, které samy o sobě sice skutek neprokazují, ale ve vzájemných souvislostech s ním korelují, naopak verze obviněného je v tomto ohledu nedůvěryhodná (zaplacení dluhů obviněným, jeho disponování pětiseteurovými bankovkami a nákup luxusního zboží, pátrání poškozeného po obviněném apod.). Soud prvního stupně zvažoval i odchylky ve výpovědích svědků, a to jak oproti výpovědím jich samých v předchozích fázích trestního řízení, tak i mezi sebou navzájem. Takový postup soudu prvního stupně nakonec akceptoval i soud odvolací.
45. Jak bylo shora opakovaně zdůrazněno, Nejvyšší soud sám dokazování zásadně neprovádí, nemůže měnit hodnocení důkazů učiněné soudy nižších stupňů, zasáhnout může jen v případě zásadních vad takového postupu, zejména jsou-li skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů v tzv. extrémním (zjevném) rozporu s obsahem důkazů, na jejichž podkladě jsou skutkové závěry činěny, popř. pokud takovým skutkovým závěrům vůbec žádné důkazy neodpovídají, anebo jsou-li činěny na základě důkazů nezákonných. Žádné takové vady důkaznímu řízení však obviněný ani ve svém dovolání nevytýkal. Přitom samotný spor, z které verze vyjít a o které důkazy ji opřít, zda upřednostnit verzi obhajoby opřenou o jednu skupinu důkazů, anebo naopak verzi obžaloby opřenou o jinou skupinu důkazů, nikdy nemůže založit takový extrémní nesoulad, proti kterému by měl zakročit Nejvyšší soud.
46. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani výtku obviněného, že byl opomenut důkaz v podobě trestního spisu Okresního soudu v Trenčíně v řízení vedeném proti svědkům R. K., O. K. a P. P. Předně je třeba uvést, že i v tomto případě jde o opakovanou námitku, kterou se zabýval již soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (na str. 30), stejně tak i odvolací soud v odůvodnění svého usnesení (na str. 11), neboť obviněný učinil tuto námitku součástí svého odvolání. Oba soudy nižších stupňů se jí zabývaly a určitým způsobem se s ní vypořádaly, na což lze odkázat.
Námitka opomenutého důkazu sice může odpovídat obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně v tomto případě rozhodně nejsou naplněny jeho úzce vymezené znaky. Předně by muselo jít o důkaz podstatný, tedy klíčový, který by navíc byl navržen k prokázání (resp. vyvrácení) rozhodného skutkového zjištění, které je určující pro naplnění některého ze znaků trestného činu. Tak tomu ovšem v daném případě vůbec nebylo, protože trestní věc vedená u Okresního soudu v Trenčíně nemá žádnou úzkou spojitost s trestní věcí vedenou u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, v obou řízeních se projednávají trestní věci navzájem zcela nesouvisející, dokonce v obou nefigurují ani stejní obvinění.
Jediným důvodem, proč obviněný žádal provést označené listinné důkazy, bylo prokázání jeho tvrzení, že vyslýchaní svědci jsou nevěrohodní, že jejich usvědčující výpověď (korelující s výpovědí poškozeného R. K.) je ovlivněna jejich postavením spoluobviněného v označené trestní věci vedené na Slovensku. Významná pro řízení vedené v České republice je ovšem otázka pravdivosti výpovědi svědků, kterou navržený důkaz není s to ani vyvrátit, ani potvrdit, protože trestní věc na Slovensku s nyní projednávanou věcí žádnou spojitost nemá.
Usuzovat by bylo možno snad jen na motivaci svědků vypovídat pravdu či nikoli, kterou se ale soudy nižších stupňů zabývaly (i na podkladě dalších důkazů). Kromě toho v tomto případě nejde o důkaz opomenutý, tedy slovy trestního řádu nedůvodně neprovedený, neboť důkazem se soudy nižších stupňů zabývaly. Soud prvního stupně, který primárně určuje rozsah dokazování, provedl k důkazu obžalobu podanou v označené trestní věci vedené u Okresního soudu v Trenčíně, přičemž zároveň ověřil, že v době konání hlavního líčení, v němž rozhodl odsuzujícím rozsudkem, nebylo u Okresního soudu v Trenčíně meritorně rozhodnuto, ale bylo nařízeno hlavní líčení.
Je zřejmé, že za této situace je jakékoliv zapůjčení trestního spisu (dokonce z jiného státu) prakticky nemyslitelné, vyžádány tak mohly být nejvýše opisy některých listin. Soud prvního stupně se přitom spokojil s opisem obžaloby, což nakonec akceptoval i soud odvolací. Tímto směrem dokazování se tak oba soudy nižších stupňů zabývaly a svůj postup logicky zdůvodnily (viz bod 124. na str. 30 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, což akceptoval i odvolací soud v bodě 8. na str. 6 a v bodě 21. na str.
11 odůvodnění svého usnesení).
Soud prvního stupně tak v nezbytném rozsahu dokazování v tomto směru provedl (přečtena byla obžaloba Krajské prokuratury v Trenčíně ze dne 30. 5. 2022, č. j. 1 Kv 11/21/3300-285), provádět i další listiny z příslušného trestního spisu vedeného v té době u Okresního soudu v Trenčíně, který ve věci stále nerozhodl, se jevilo zcela nadbytečné, kromě toho by ani celý spis nemohl zásadním způsobem přispět k prokázání rozhodných skutkových okolností naplňujících znaky trestného činu krádeže projednávaného v České republice. Nejvyšší soud proto neshledal ani dovolatelem vytýkané pochybení v rozsahu dokazování provedeného před soudy nižších stupňů.
47. Pokud šlo o namítanou podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně a porušení ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení, obviněný tyto námitky uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b) a d) tr. ř. [správně by tak ale měl učinit jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. Obviněný konkrétně namítal s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., že ve věci rozhodoval vyloučený orgán, což vyvodil zejména z toho, jakým způsobem předsedkyně senátu poučovala svědky, jak se stavěla k návrhům obhajoby, kterým nevyhovovala, jak činila i jiná příkoří obhájci obviněného (např. zakázala pracovnicím soudní kanceláře zasílat obhájci automaticky opisy protokolů, aniž by o ně výslovně žádal), že nedoplnila dokazování v rozsahu nařízeném odvolacím soudem a konečně že neumožnila obviněnému se účastnit hlavního líčení a přednést závěrečnou řeč. V posledně uvedené výhradě pak obviněný spatřoval též naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. I tyto námitky Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými.
48. Obecně lze uvést, že důvody zakládající vyloučení soudce jsou vymezeny v § 30 tr. ř., způsob rozhodnutí o vyloučení orgánu činného v trestním řízení je upraven v § 31 tr. ř. V § 30 odst. 1 tr. ř. jsou uvedeny tři důvody pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a sice pro jeho poměr k projednávané věci, k určeným osobám nebo k jinému orgánu činnému v trestním řízení, ve vyšších odstavcích uvedeného ustanovení jsou uvedeny další důvody dřívější procesní angažovanosti, jichž se však obviněný nedovolával. Dovolatel uplatňoval důvod uvedený v § 30 odst. 1 tr. ř., že ve věci byla činná a rozhodovala předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Iveta Šperlichová, která měla být vyloučena pro pochybnost o její nepodjatosti s ohledem na její nepřátelské nastavení vůči obviněnému a jeho obhájci.
49. Pochybnosti zakládající vyloučení soudce (a dalších orgánů činných v trestním řízení) musí být založeny na reálně existujících objektivních skutečnostech, které je vyvolávají. Jinak řečeno pochybnosti o nestrannosti soudce musí vyplývat z faktických okolností odůvodňujících riziko jeho možného neobjektivního přístupu k věci nebo k osobám v ní vystupujícím. Pouhý subjektivní pocit stran, že soudce je pro podjatost vyloučen z projednávání určité trestní věci, není postačující pro posouzení otázky, zda je schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení či nikoli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1495/2015).
50. Vyloučení soudce pro pochybnost o jeho nepodjatosti je zcela výjimečným institutem zasahujícím do práva účastníků na zákonného soudce, jak vyplývá zejména z čl. 38 odst. 1 Listiny, podle nějž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Na druhou stranu mají účastníci soudního řízení právo na nestranného soudce, které je integrální součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Dochází tak ke kolizi dvou základních lidských práv. Na jedné straně stojí právo účastníků na zákonného soudce určeného podle předem daných pravidel vyplývajících z příslušných ustanovení procesních předpisů o příslušnosti soudů a jejich obsazení, jakož i z rozvrhu práce daného soudu, na straně druhé musí jít o soud nestranný a nezávislý, tedy i nepodjatý, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jedině tak lze naplnit požadavky práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy.
51. Nestrannost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a právní stát – srov. k tomu bohatou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15, uveřejněný ve svazku 80 pod č. 15/2016 na str. 191 SbNU, nález ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, uveřejněný ve svazku 34 pod č. 121/2004 na str. 255 SbNU, nález ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 551/03, uveřejněný ve svazku 41 pod č. 101/2006 na str.
297 SbNU. Podobně na nestrannost jako základní předpoklad důvěry veřejnosti v nezávislé a nestranné rozhodování soudů, jíž je třeba rozumět absenci předsudku či zaujatosti soudce, nahlíží i judikatura Evropského soudu pro lidská práva – tak např. rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. podle nálezu ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. I. ÚS 722/05-2, uveřejněného ve svazku 44 pod č. 42/2007 na str.
533 SbNU) a ESLP (např. rozsudku Saraiva de Carvalho proti Portugalsku, ze dne 22. 4. 1994, stížnost č. 15651/89) se nestrannost posuzuje ve dvou krocích, a to prostřednictvím testu jednak subjektivního (z pohledu soudce samotného), jednak objektivního (kterým se sleduje existence dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost). Subjektivním testem se zjišťuje, jaké je osobní přesvědčení nebo zájem soudce v daném konkrétním případě, jde tak o subjektivní psychickou kategorii vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu.
Vychází se přitom z vyvratitelné domněnky nestrannosti soudce, neboli soudce je považován za nestranného, dokud není prokázán opak (rozsudek Velkého senátu ESLP ve věci Micallef proti Maltě, ze dne 15. 10. 2009, stížnost č. 17056/06). V rámci objektivního testu se zkoumá, zda existují skutečnosti vzbuzující pochybnost o nestrannosti soudce, zda objektivně nahlíženo jsou vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti (nakolik by podjatý být mohl). Je třeba zkoumat též v daném konkrétním případě, nakolik jednání soudce může vzbuzovat důvodnou a oprávněnou pochybnost o jeho nestrannosti (objektivní test), nakolik vypovídá o osobním přesvědčení soudce, že nakonec vede k vyvrácení domněnky jeho nestrannosti (v rámci subjektivního testu).
52. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněného ve svazku 23 pod č. 98/2001 na str. 11 SbNU, je subjektivní hledisko soudce podnětem rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebudou moci nebo schopni nezávisle a nestranně rozhodovat. Vztah soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to jaká je povaha tohoto vztahu a zda se jedná o zjevně intenzivní (např. bezprostřední, určitým způsobem individualizovaný) vztah. Ústavní soud v uvedené věci v této spojitosti též připomněl, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je vůbec zásadním principem fungování soudní moci a je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip dodržovat (a nepodléhat vnějším vlivům, jakým byla v daném případě třeba i neoprávněná mediální kritika jeho postupů).
53. Jde-li o subjektivní test, lze vycházet i z rozhodování soudů nižších stupňů v řízení o procesní otázce podle § 31 tr. ř., v němž rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 17. 3. 2022 (na č. l. 775) tak, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně není vyloučena z vykonávání úkonů v této trestní věci, což akceptoval i soud druhého stupně, který stížnost proti tomuto usnesení zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 31. 5. 2022 (na č. l. 855).
54. Dovolatel namítanou podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně dovodil pouze ze způsobu, jakým předsedkyně senátu soudu prvního stupně vedla řízení před soudem prvního stupně, především pak hlavní líčení, ale i jaké kroky činila vůči straně obhajoby během trestního řízení. Nicméně samotný způsob, jakým konkrétní soudce vede hlavní líčení, komunikuje se stranami či odůvodňuje své rozhodnutí, popř. činí jiné úkony trestního řízení, zpravidla podjatost nezakládá. Vztah k projednávané věci totiž nelze vyvozovat toliko ze způsobu rozhodování či z odůvodnění rozhodnutí, se kterým není obviněný spokojen, příp. z procesního postupu soudu, a to dokonce ani v případě, že by takový postup vykazoval určité nedostatky (srov. Draštík, A., Fenyk, J.
a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 1. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 245). Důvodem pro vyloučení soudce samy o sobě nejsou ani výhrady zaměřené proti vedení řízení ze strany soudce nebo vůči jeho nezávislé rozhodovací činnosti, tedy jeho případné (procesní či jiné) pochybení v rámci vedení trestního procesu či nesprávný názor na právní řešení věci. Nápravu takových vad řízení či vlastního soudcovského rozhodování totiž primárně zajišťuje vícestupňové rozhodování soudů, nikoli institut vznesení námitky podjatosti ve smyslu § 30 odst. 1 tr.
ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 11 Tvo 6/2019). S ohledem na to jsou zcela nedůvodné námitky dovolatele spočívající v tom, že předsedkyně senátu poučovala svědky o možných trestních následcích podání křivé výpovědi, zamítala návrhy obhajoby, nevyžadovala navržené důkazy, neprováděla dokazování v rozsahu, který jí závazně uložil odvolací soud, nebo že negativně reagovala na podněty obhájce obviněného, neboť tyto námitky nejsou způsobilé založit důvod pro její vyloučení z vykonávání úkonů v trestním řízení, a to i kdyby vykazovaly procesní vady.
55. I kdyby tak byl postup soudu prvního stupně či jeho předsedkyně senátu nesprávný a procesně vadný (což ale v tomto případě v zásadních ohledech nebyl), nezavdávalo by ani to důvod pro vyloučení předsedkyně senátu z projednávané věci, neboť samotný procesní postup (jakkoliv vadný) nemůže být zákonným důvodem pro vyloučení zákonného soudce. Důvodem pro vyloučení člena rozhodujícího tělesa totiž nemůže být jeho odlišný názor na hodnocení důkazů, prokázání skutku či na jeho právní kvalifikaci, dokonce není takový důvod zásadně naplněn ani tehdy, jsou-li zjištěna pochybení v postupu takového rozhodujícího tělesa.
Odkázat je k tomu možno na běžný výklad v odborné literatuře i judikatuře. Tak např. podle rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr. může dojít k vyloučení orgánů činných v trestním řízení jen z důvodů uvedených v § 30 tr. ř., mezi něž nepatří otázka úrovně odborné způsobilosti členů senátu rozhodujícího ve věci. Podle rozhodnutí č. 34/1997 Sb. rozh. tr. výroky obviněného směřující obecně proti soudcům nejsou samy o sobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle § 30 odst. 1 tr.
ř. z důvodu tzv. podjatosti. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 4 Tz 196/2001, zákon v ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. uvádí taxativně pouze tři důvody k vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení, a to poměr k projednávané věci, k daným osobám a k jinému orgánu činnému v trestním řízení; projednávanou věcí je nutno přitom rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr soudce k této věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter podmiňující vznik pochybností o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně; nemůže však postačovat pouze poměr abstraktního rázu, který se promítá v hodnocení důkazu a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se hodnocení důkazů.
Podobně se vyjádřil Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 958/2014, podle něhož vztah k projednávané věci nelze vyvozovat jen ze způsobu jejího rozhodování, z odůvodnění rozhodnutí, s nímž obviněný není spokojen, případně z procesního postupu soudu, a to i když takový postup vykazuje určité nedostatky; proto poměr k věci u soudců soudu prvního stupně nelze vyvozovat ani z rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž se soudu prvního stupně vytýká pochybení při hodnocení důkazů. Odkázat v tomto směru lze i na celou řadu dalších rozhodnutí – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2019, sp. zn. 5 Tdo 292/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1160/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 5 Tdo 848/2019.
56. Nadto Nejvyšší soud v předestřených výhradách, kterými obhajoba dokládala důvod podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně, vytýkané procesní vady nespatřoval, třebaže si zajisté lze představit i v některých ohledech vstřícnější přístup vůči stranám trestního řízení. Tak zejména důsledné upozorňování svědků na jejich povinnost mluvit pravdu a nic nezamlčet, a to i s pohrůžkou možných trestněprávních důsledků podání křivé výpovědi, je standardní zákonný postup, kterým soudce rozhodně neporušuje své povinnosti při vedení trestního řízení, ale naopak je dodržuje.
Rozhodnutí o rozsahu dokazování, resp. zamítnutí případných návrhů na doplnění dokazování, činí senát, v jehož rámci má předseda senátu jeden hlas ze tří. Na senát se strana trestního řízení může obrátit i během hlavního líčení, pokud se cítí být opatřením předsedy při řízení hlavního líčení senátu zkrácena (viz § 203 odst. 3 tr. ř.). Jak bude uvedeno níže, formálně bezvadný byl i postup spočívající v konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného, pokud pro takový postup jsou splněny podmínky uvedené v § 202 odst. 2 až 5 tr.
ř.
57. Podobně vážné procesní pochybení (na rozdíl od odvolacího soudu) nespatřuje Nejvyšší soud ani v tom postupu předsedkyně senátu, pokud umožnila, aby byl výslechu jednoho ze svědků přítomen poškozený R. K. Je pravdou, že tento poškozený byl současně svědkem, že dokonce byla původně zamýšlena jeho konfrontace s jiným svědkem P. P., k níž však fakticky nedošlo (svědek R. K. se měl jen vyjádřit k výpovědi svědka P. P., s nímž si vyměnil názory na pravdivost verzí obou svědků). Nicméně především měl svědek R.
K. též postavení strany (§ 12 odst. 7 tr. ř.), a sice poškozeného ve smyslu § 43 odst. 1 tr. ř. Poškozený již podle § 43 odst. 1 tr. ř. je oprávněn se účastnit hlavního líčení, a to zásadně celého, nikoli jen jeho části. Stejné obecné pravidlo vyplývá i z § 202 odst. 6 tr. ř., které dále rozvíjí možnosti předsedy senátu po nezbytnou dobu omezit poškozeného na jeho právu být přítomen v jednací síni v hlavním líčení, je-li to nezbytné z hlediska objasnění věci. Již z této pasáže vyplývá, že jde o možnost danou zákonem předsedovi senátu, nikoli však povinnost tak postupovat, podmínkou je přitom nezbytnost takového opatření z hlediska objasnění věci.
Neshledá-li předseda senátu za splněnou takto úzce vymezenou podmínku, nemůže ani vykázat poškozeného z jednací síně, na druhou stranu, ani pokud by podmínku za naplněnou shledal, nebyl by povinen poškozeného vykázat, neboť jde jen o fakultativní postup (upřednostnil by jeho obranu práv, s okolností, že výslechu byl poškozený přítomen by se pak mohl zabývat v rámci hodnocení jednotlivých důkazů plynoucích z provedených důkazních prostředků). Zákon v uvedeném ustanovení počítá výslovně jen s jedním demonstrativně vypočteným příkladem, kdy je možno poškozeného omezit na jeho právu být přítomen hlavnímu líčení.
Konkrétně jde o jeho výslech jako svědka, přičemž v takovém případě musí být poškozený vyslechnut na počátku dokazování ihned po výslechu obžalovaného a ještě v průběhu hlavního líčení být seznámen s výpovědí obžalovaného (musí mu být též dána možnost mu klást otázky). Další případy zákon výslovně nezmiňuje, v odborné literatuře se uvádí jako další příklad provedení rekognice v hlavním líčení (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, § 202, bod 27., s.
2566). V daném případě šlo o zamýšlenou konfrontaci, jejíž pravidla upravuje § 104a tr. ř., a je pravdou, že jednou z podmínek je předchozí výslech obou konfrontovaných osob. V daném případě svědek R. K. již vyslechnut byl, nikoli sice i svědek P. P., nicméně standardní postup spočívající v přítomnosti poškozeného výslechu svědka v hlavním líčení nemůže zcela znemožnit a vyloučit následnou konfrontaci obou svědků, bylo-li by jí i tak třeba (jde především o hodnocení přínosu takového zvláštního způsobu výslechu svědka, jakož i jeho následného konfrontování s jinou verzí jiného svědka).
I kdyby snad bylo uvažováno o vadě důkazu v podobě tzv. konfrontace svědků, protože postup zcela neodpovídal znění § 104a tr. ř., týkalo by se takové hodnocení nejvýše několika málo vět zaznamenaných na konci str. 5 a začátku str.
6 protokolu o hlavním líčení ze 17. 7. 2023 (č. l. 1024 a 1024 p.v. trestního spisu), kdy si svědci vyměňovali názor na pravdivost vlastních verzí skutkového děje (resp. svou věrohodnost). Rozhodně by tento dílčí nedostatek nemohl kontaminovat zákonnost celého výslechu svědka P. P., který této dílčí konfrontaci předcházel a do nějž poškozený vlastně nijak nezasahoval, dokonce nekladl ani dotazy, na což jinak jako poškozený měl právo.
58. Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani opakované námitky týkající se porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení v řízení u soudu prvního stupně. Předně je třeba upozornit, že výhrada obviněného se netýkala hlavního líčení, v němž bylo rozhodnuto shora označeným rozsudkem soudu prvního stupně, proti kterému obviněný brojil odvoláním, jež bylo zamítnuto usnesením
odvolacího soudu, proti kterému podal obviněný dovolání. Vytýkaná vada se totiž má týkat hlavního líčení ze 17. 7. 2023, v němž byl vynesen předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně, který byl následně zrušen odvolacím soudem z podnětu odvolání obviněného. Jinými slovy, i kdyby k vytýkané nezákonnosti v podobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného došlo, nebyl by naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť taková nezákonnost by neměla vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo přezkoumáváno soudem druhého stupně, jehož rozhodnutí je dovoláním napadáno. Taková případná nezákonnost by totiž již byla konzumována tím, že soud druhého stupně zrušil předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jemuž vytýkané pochybení předcházelo, přičemž řádným následujícím postupem soudu prvního stupně, které by nevykazovalo žádných procesních nedostatků, by byla vada zhojena.
59. Kromě toho ovšem ani v tomto případě Nejvyšší soud neshledal, že by soud prvního stupně (a potažmo jeho předsedkyně senátu) pochybil. Z trestního spisu je totiž zřejmé, že soud prvního stupně hlavní líčení nařídil na 17. 7. 2023 a obviněného o tom řádně a včas vyrozuměl. Obviněný přípisem dne 10. 7. 2023 doručeným soudu prvního stupně dne 13. 7. 2023 (viz č. l. 1019 trestního spisu) požádal podle § 202 odst. 5 tr. ř. o konání hlavního líčení ve své nepřítomnosti s tím, že má strach z poškozeného R. K., že představa být s ním v jedné místnosti je pro něj psychicky devastující a neúnosná, kvůli čemuž není schopen spánku a je v neustálém stresu. V hlavním líčení konaném dne 17. 7. 2023 (č. l. 1022-1026) soud prvního stupně po konstatování žádosti obviněného rozhodl, že hlavní líčení bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Obviněný přitom v dovolání nijak nezpochybnil, že by podmínky pro takové rozhodnutí a následný postup soudu prvního stupně nebyly splněny. Pouze napadal nevstřícnost předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která nevyhověla žádosti jeho obhájce a nepřerušila jednání na 15 minut (nesprávně uvedeno neodročila) poté, co byly po výslechu svědka zamítnuty návrhy na doplnění dokazování a skončeno dokazování. Předsedkyně senátu umožnila sice obhájci poslat SMS zprávu obviněnému, nicméně neshledala za potřebné přerušovat či odročovat hlavní líčení a nechala strany přednést závěrečné řeči. Jakkoliv si dobře lze představit v tomto směru vstřícnější postup předsedkyně senátu vůči obviněnému, není možno označit její postup za nezákonný, pokud se obviněný předem práva účasti na hlavním líčení vzdal a umožnil jej konat ve své nepřítomnosti. Nebyl-li postup nezákonný, ale odpovídal trestnímu řádu (byl v souladu s ustanovením § 202 tr. ř. o přítomnosti osob v hlavním líčení, jakož i základní zásadou rychlosti řízení ve smyslu § 2 odst. 4 tr. ř., z níž je odročení hlavního líčení ve smyslu § 219 tr. ř. výjimkou, která má být vykládána restriktivně), tím spíše nemůže být takový postup důvodem ani pro vyloučení soudce pro pochybnost o jeho nepodjatosti.
60. Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů považuje podstatnou část dovolacích námitek obviněného spočívajících v polemice se soudy nižších stupňů, jak měly správně být hodnoceny důkazy vyplývající z provedených důkazních prostředků či jaký měl být rozsah provedeného dokazování, za neodpovídající uplatněným ani žádným jiným dovolacím důvodům, ostatní námitky, které by sice formálně odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům, shledal zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto neshledal důvodu vyhovět návrhu obviněného a zrušit napadené rozhodnutí, popř. i rozsudek jemu předcházející.
V. Závěrečné shrnutí
61. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného L. O. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 7. 2025
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D. předseda senátu