USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o
dovolání, které podala obviněná V. B., roz. H., proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 5 To 31/2025, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 148/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné V. B. odmítá.
1. Obvodní soud pro Prahu 4 v pořadí prvním rozsudkem ze dne 29. 2.
2024, sp. zn. 1 T 148/2023, uznal obviněnou V. B. vinnou přečinem poškození
věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za
tento přečin byl obviněné podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody v trvání 9 měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla
poškozená V. S. odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. K odvolání obviněné Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením
ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 5 To 131/2024, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e)
tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §
259 odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému rozhodnutí.
3. Následně byla obviněná v pořadí druhým rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 1 T 148/2023, uznána vinnou pokusem
přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. a) tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněné podle § 222 odst. 3 tr.
zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, pro jehož výkon byla
podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle
§ 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. S. odkázána s nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání obviněná
V. B. a poškozená V. S., o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
12. 3. 2025, sp. zn. 5 To 31/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst.
2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil z podnětu odvolání
obviněné ve výroku o uloženém trestu a sám podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř.
při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody uložil obviněné podle §
222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební
dobu 3 let. Odvolání poškozené V. S. odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
5. Skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, se ve stručnosti dopustila
tím, že dne 26. 10. 2015 v Praze 4, Michelská 12/22, v notářské kanceláři JUDr.
Martina Foukala podepsala tímto notářem sepsaný notářský zápis sp. zn. N
687/2015, NZ 685/2015, vztahující se k uzavření „smlouvy o zúžení rozsahu
společného jmění manželů v zákonném režimu a dohody o jeho vypořádání“ mezi ní
a jejím tehdejším manželem R. B., přičemž hodnota společného majetku činila k
tomuto dni částku 5 041 260 Kč, tudíž podle zásad rovnoměrného uspokojení při
vypořádání společného jmění manželů by každý z manželů obdržel majetek v
hodnotě 2 520 630 Kč, avšak uvedenou smlouvou do výlučného vlastnictví R. B.
přešel ze společného jmění manželů pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je
stavba rodinného domu č. p. XY v obci XY, zapsaný na listu vlastnictví č. XY
pro k. ú. XY, pozemek parc. č. XY– orná půda, zapsaný na listu vlastnictví č.
XY pro k. ú. XY, v celkové hodnotě 4 821 640 Kč, osobní automobil tov. zn.
Mercedes-Benz D 220 CDi, RZ: XY, v hodnotě 131 870 Kč. Ze společného jmění
manželů získal R. B. do svého výlučného vlastnictví majetek v celkové hodnotě 4
953 510 Kč, zatímco do výlučného vlastnictví obviněné přešel ze společného
jmění manželů pouze osobní automobil tov. zn. Mercedes-Benz A 160 CDi, RZ: XY,
v hodnotě 87 750 Kč. Tím došlo k neodůvodněnému znevýhodnění obviněné o částku
2 432 880 Kč. Tohoto jednání se obviněná dopustila za situace, že si byla
vědoma existence splatného závazku ve výši 5 000 000 Kč vůči poškozené V. S. ze
smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. 2. 2015 a splatné ke dni 31. 8. 2015, ačkoli
nedisponovala jiným majetkem, z něhož by mohl být závazek vůči poškozené
uspokojen, čímž se pokusila poškozené V. S. způsobit škodu ve výši 2 432 880 Kč.
II. Dovolání obviněné
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná V. B. dovolání, v
němž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.,
přičemž namítla, že napadené rozsudky soudů nižších stupňů jsou založeny na
nesprávných skutkových zjištěních, v nichž se tyto soudy nevypořádaly s její
obhajobou, a na nesprávném hmotněprávním posouzení stíhaného skutku.
7. Obviněná s ohledem na civilní hmotněprávní úpravu problematiky zúžení
společného jmění manželů (dále jen „SJM“) odmítla možnost, že by její jednání
mohlo být posouzeno jako jednání bezprostředně směřující k dokonání trestného
činu ve smyslu právního posouzení skutku jako pokusu trestného činu poškození
věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Uvedla,
že ke zmaření uspokojení věřitele by byla nutná další dispozice s majetkem,
která by znemožnila uspokojení poškozené. Právě tyto další dispozice s majetkem
by vedly k znemožnění uspokojení věřitele. V její trestní věci však tyto další
dispozice s majetkem byly provedeny bez jejího přičinění nezávisle na její
vůli, a nemohou jí proto být kladeny za vinu. Obviněná zpochybnila, že by
jakékoli její jednání, které je jí kladeno za vinu, mohlo vést bezprostředně ke
zmaření uspokojení jejího věřitele (poškozené). Nemohla totiž předpokládat, že
exmanžel s jeho dcerou uzavřou jakékoli další dohody. Dovolatelka proto
namítla, že její odsouzení je v rozporu se zásadou „nullum crimen sine lege,
nulla poena sine lege“. V této souvislosti odmítla aplikaci závěrů usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, odvolacím soudem
na její případ. Soudy nižších stupňů totiž pominuly změny úpravy manželského
práva v mezidobí, proto nebyly splněny zákonné podmínky pro to, aby zúžení SJM
mohlo být považováno za pokus trestného činu poškození věřitele, neboť citované
rozhodnutí vycházelo z hmotněprávní úpravy manželského majetkového práva účinné
k 1. 10. 2010. V této souvislosti dovolatelka poukázala na první kasační
rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 5 To 131/2024, v němž
tento soud konstatoval, že v dalším řízení je nutno zjistit, zda se domnívala,
že tento následek způsobit lze, zda tedy jednala v omylu a spáchala pokus
tohoto trestného činu na nezpůsobilém předmětu útoku, resp. nezpůsobilým
prostředkem. V této souvislosti poukázala dovolatelka i na její chybně
zaprotokolovanou výpověď ze dne 15. 1. 2024, v níž uvedla, že byla přesvědčena
o možnosti poškozené dosáhnout uspokojení její pohledávky z prodeje domu i po
vypořádání SJM, přičemž v uspokojení její pohledávky se jí snažila poskytnout
pomoc. Podle dovolatelky není důkazní podklad pro závěr, že se snažila
sjednaným vypořádáním SJM řešit několikamilionový dluh vůči manželovi, tomuto
nic nedlužila.
8. K naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu poškození
věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku obviněná namítla, že nebyl prokázán její úmysl spáchat tento trestný
čin. Podle obviněné při stávající právní úpravě nelze uzavřením dohody o zúžení
SJM spáchat trestný čin poškození věřitele, proto bylo na soudech nižších
stupňů, aby zjistily, zda se obviněná domnívala, že uzavřením dohody o zúžení
SJM lze spáchat trestný čin poškození věřitele, zda jednala v omylu a spáchala
tak pokus tohoto trestného činu na nezpůsobilém předmětu útoku, resp.
nezpůsobilým prostředkem. Její domnělý omyl soudy nižších stupňů opřely o její
chybně zaprotokolovanou výpověď. V této souvislosti opět poukázala na rozpor
mezi její výpovědí zaprotokolovanou v hlavním líčení dne 15. 1. 2024 a zvukovým
záznamem této výpovědi. Zdůraznila, že soud prvního stupně žádnou relevantní
úvahu k posouzení a prokázání jejího vnitřního úmyslu nepředložil, dokazování k
otázce pokusu (zejména se zaměřením na omyl na její straně) nedoplnil, přesto
soudy nižších stupňů shodně dospěly k závěru o její vině. Otázka jejího jednání
v omylu tak zůstala nezodpovězena. Pokud odvolací soud uvedl, že v době zúžení
SJM byl dluh vůči poškozené již splatný, že jí nevěří, že měla v úmyslu dluh
poškozené splatit a sjednáním přechodu nemovité věci řešila svůj dluh vůči
manželovi, šlo podle dovolatelky o nepravdivý a důkazně nepodložený závěr,
přičemž až v odvolacím řízení bylo uvedené překvapivě předloženo jako tvrzený
důvod jejího jednání. Obviněná znovu zdůraznila, že svému manželovi nic
nedlužila, neměla potřebu vůči němu cokoliv řešit, navíc svědek R. B. o půjčce
od poškozené věděl a opačným tvrzením jen chránil svůj majetek, proto ihned po
vypořádání SJM převedl nemovitost na dceru, což soudy označily za účelové a
neplatné jednání motivované snahou vyhnout se uhrazení závazku vůči poškozené.
Obviněná poukázala i na nepřesvědčivost a rozpory ve výpovědi tohoto svědka,
který tvrdil, že nevěděl, jakou částku má na účtu, jaké náklady si stavba domu
vyžádala. V této souvislosti znovu zdůraznila, že již před zahájením trestního
stíhání si byla vědoma, že uzavřenou dohodou o zúžení rozsahu SJM manželů v
zákonném režimu a o jeho vypořádání nemůže dojít k poškození její věřitelky.
9. Dovolatelka nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, který její
úmysl spáchat pokus trestného činu poškození věřitele dovodil z výpovědi svědka
R. B., jemuž měla obviněná sdělit, že na účtu určeném k dostavbě domu nejsou
finanční prostředky ve výši asi 3 až 4 milionů korun, a nabídla mu za to svůj
podíl na domě. Za nelogický označila dovolatelka závěr odvolacího soudu, že
její úmysl znemožnit uspokojení poškozené vyplynul i z toho, že vypořádáním SJM
řešila několikamilionový dluh vůči manželovi, od kterého odcházela. K tomu
namítla, že tvrzený dluh vůči manželovi v rámci SJM nepřichází v úvahu, a že
není jasné, jak si mohla zlepšit svou pozici, neboť neuhrazený dluh vůči
poškozené nemůže být lepší pozicí než domnělý dluh vůči manželovi. Obviněná
namítla, že se domnívala, že dluh vůči poškozené budou splácet s manželem oba,
zejména když půjčené peníze byly použity na dostavbu domu, s čímž byli oba
srozuměni. S ohledem na výše uvedené proto není podle dovolatelky ani zřejmá
její motivace pro jednání, které je jí kladeno za vinu, z něhož by mohla být
dovozena subjektivní stránka trestného činu. Není tedy jasné, z čeho odvolací
soud dovodil, že musela subjektivně vnímat, že zúžením SJM a jeho vypořádáním
dojde ke zmenšení majetku, z něhož by poškozená mohla být uspokojena.
Poukazoval-li odvolací soud na splatnost dluhu obviněné vůči věřitelce v době
jednání, nevypovídalo to zhola nic o jejím záměru. Za absurdní označila i
tvrzení o vložení diamantu do zástavy, aniž by si nechala napsat stvrzenku či
byla sepsána dohoda o jeho vrácení.
10. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal mu, aby věc znovu projednal
a rozhodl.
III. Vyjádření k dovolání a replika obviněné
11. K dovolání obviněné se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“).
12. Státní zástupce uvedl, že námitky uplatněné obviněnou jsou jen
opakováním obhajoby uplatněné již v předchozích stadiích řízení, s níž se soudy
nižších stupňů dostatečně a přesvědčivě vypořádaly. Obecně formulované námitky,
kterými obviněná vytýkala nesprávnost skutkových zjištění a odkazovala na znění
svého odvolání, není možné podřadit pod žádný z dovolacích důvodů § 265b odst.
1 tr. ř. Navíc v rámci podaného dovolání nelze pouze odkázat na obsah podaného
odvolání, neboť Nejvyšší soud se v dovolacím řízení může zabývat jen námitkami,
které jsou uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání (§ 265f odst.
1 tr. ř.), tedy musí být uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Je tudíž
zcela bezpředmětný odkaz obviněné na skutečnosti uplatněné v řádném opravném
prostředku. Obdobný závěr lze učinit ve vztahu k námitkám obviněné týkajícím se
věrohodnosti výpovědi svědka R. B., neboť se vztahují k hodnocení provedených
důkazů, které přísluší soudu prvního stupně. Obviněná přitom nekonkretizovala
žádné zjevně rozporné a očividně nelogické vyhodnocení tohoto důkazu, které by
jeho skutečnému obsahu neodpovídalo. Bez významu jsou podle státního zástupce
rovněž obecné výhrady dovolatelky vůči skutkovým zjištěním, včetně tvrzené
absurdnosti vložení diamantu do zástavy, neboť nešlo o podstatnou skutkovou
otázku.
13. Státní zástupce připomněl, že obviněná ani nespecifikovala konkrétní
variantu dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o níž chtěla své
výhrady opřít. Pokud namítala zjevný rozpor, pak konkrétně nevymezila, kterých
rozhodných skutkových zjištění se její námitky týkají, v čem konkrétně je
spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, o jaké konkrétní důkazy se
jedná, proč jsou tato skutková zjištění ve věci podstatná. Současně zdůraznil,
že zjevný rozpor nelze shledat pouze v tom, že obviněná není spokojena s
důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné
straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost.
Obviněná se podle jeho názoru domáhá pouze prostého přehodnocení důkazního
podkladu, aniž by označila ty konkrétní důkazy, jež by měly být ze strany soudů
stiženy vadou zjevného nesprávného vyhodnocení jejich skutečného obsahu. Z
provedených důkazů obviněná zmínila pouze výpověď svědka R. B., kterou
zpochybnila se snahou znevěrohodnit výpověď svědka v zájmu odlišného
vyhodnocení tohoto důkazu s cílem prosadit vlastní verzi skutkového děje, jež
byla soudy nižších stupňů v jejich rozhodnutích na podkladě provedeného
dokazování vyvrácena. Státní zástupce připomněl, že k výpovědi svědka R. B. se
obviněná nechtěla v předchozím řízení vyjadřovat. Rovněž státní zástupce odmítl
tvrzení dovolatelky, že soud prvního stupně a soud odvolací vystavěly závěr o
její vině výlučně na výpovědi tohoto svědka.
14. K námitce obviněné, že obsah její výpovědi byl zaprotokolován v
rozporu s tím, co uvedla, státní zástupce uvedl, že na podkladě této její
výpovědi, kterou vyhodnotil jako nevěrohodnou, soud prvního stupně své skutkové
závěry neutvářel. Přestože soud prvního stupně okrajově zmínil prohlášení
obviněné v podobě uvedené v protokole o její výpovědi, nejednalo se o
rozhodující a osamoceně existující okolnost, na níž by tento soud vystavěl své
skutkové i právní závěry. Nemůže tak jít o okolnost podstatnou pro rozhodná
skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků pokusu přečinu
poškození věřitele podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 222 odst. 1 písm. a),
odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
15. Za neopodstatněné námitky, které by obecně bylo možné podřadit pod
dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., označil státní zástupce
argumenty obviněné, v nichž odmítla naplnění znaku bezprostřednosti směřování
svého jednání k dokonání trestného činu, a taktéž vyloučila svůj úmysl spáchat
předmětný trestný čin. V této souvislosti připomněl znění § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání bezprostředně směřující k dokonání
trestného činu může mít v zásadě dvě podoby: 1. pachatel již počal naplňovat
znaky skutkové podstaty, ale ještě je všechny nenaplnil, 2. pachatel sice ještě
nezačal naplňovat znaky skutkové podstaty daného trestného činu, ale jednání má
bezprostřední význam pro dokonání trestného činu [srov. Ščerba, F. a kol.,
Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání (3. aktualizace, 2025), Praha: C. H. Beck,
s. 41: J. Provazník.]. Podle státního zástupce si obviněná představovala, že
svým jednáním naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu poškození
věřitele, jednala tak ovšem nezpůsobilými prostředky, neboť samotné uzavření
smlouvy o zúžení SJM, nevýhodné pro toho z manželů, který je dlužníkem
věřitele, jenž má být poškozen, nepostačuje k naplnění znaku zmaření pohledávky
věřitele. Jednání obviněné v omylu ovšem nemění nic na tom, že již započala
naplňovat znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození
věřitele v alternativě jednání spočívající ve zcizení části svého majetku,
jakož i znak subjektivní stránky tohoto trestného činu v podobě úmyslu trestný
čin spáchat. Státní zástupce připustil, že naplnění skutkové podstaty tohoto
trestného činu nemohlo s ohledem na specifičnost občanskoprávní úpravy
objektivně proběhnout jako jednorázový proces v krátkém časovém okamžiku
navázaném výhradně na jednání, jehož se obviněná aktivně zúčastnila (a reálně
po právní stránce i účastnit nanejvýš mohla, na rozdíl od dalších nutných
kroků, jež už nijak sama ovlivnit nemohla), ale bylo závislé na navazující
další činnosti třetích osob a vzniku určitých objektivních událostí. Tyto další
nutné kroky již ovšem v představách obviněné, která jednala v omylu, zahrnuty
nebyly. Jednání obviněné, která se aktivně zúčastnila na vyjednání
dvoustranného právního úkonu v podobě smlouvy o zúžení SJM, v němž přenechala
manželovi v podstatě veškerý hodnotnější majetek využitelný k uspokojení
věřitele obviněné, je nutno vnímat minimálně jako jednání, které má
bezprostřední význam pro dokonání činu. Toto jednání mělo přímý a bezprostřední
význam pro způsobení následku a tento následek jím byl podmíněn. Ze strany
obviněné se jednalo o odstranění poslední překážky, ovlivnitelné právě její
činností, která bránila tomu, aby mohly být znaky příslušné skutkové podstaty
trestného činu poškození věřitele naplněny.
Přistoupení obviněné na pro ni
zcela zjevně nevýhodnou dohodu o zúžení SJM s vidinou dalšího využití takové
dohody k dalším krokům k nakládání s převáděným nemovitým majetkem, jež již
obviněná nemohla nijak ovlivnit, lze podle státního zástupce vnímat i jako
použití prostředku k uskutečnění jejího úmyslu zmařit, byť zčásti, uspokojení
svého věřitele. V této souvislosti odmítl tvrzení dovolatelky, že ani nemohla
předpokládat další dispozice s majetkem původně tvořícím SJM, neboť „ius
disponendi“ je kruciální součástí vlastnického práva, a je tedy u vlastníka
vždy očekávatelné, že s věcí, kterou vlastní, bude nakládat. K dokonání
předmětného přečinu v důsledku pouhého jednání obviněné přitom nedošlo pro
takovou okolnost, která byla nezávislá na jejím vnímání a vůli.
16. Státní zástupce zdůraznil, že obviněná ani neupřesnila, které
zákonné podmínky pro to, aby mohlo být zúžení SJM považováno za pokus trestného
činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr.
zákoníku, nebyly splněny. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že byla dána
podmínka v podobě existence splatné a neuspokojené pohledávky věřitelky vůči
obviněné, kterou nebylo možné zhojit z jiného využitelného majetku obviněné. Na
místě nejsou ani obecné výtky obviněné, že soudy v projednávané věci opomenuly
změny v manželském majetkovém právu, ke kterým došlo od doby, v níž došlo ke
skutku, který byl předmětem posouzení v citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, když tyto obviněná ani blíže
nerozvedla. V této souvislosti odkázal na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, a srovnal znění původního
ustanovení § 150 odst. 2 a § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), s § 737 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
V tomto směru konstatoval, že ochrana práv věřitele jednoho z manželů, který s
druhým manželem sjednal dohodu o zúžení (vypořádání) SJM, v důsledku níž by
mohlo dojít k zásahu do práv věřitele, je nyní upravena úžeji, neboť ten se
musí relativní neúčinnosti tohoto jednání dovolat vůči tomu, kdo od dlužníka
nabyl právo za podmínek uvedených v § 737 odst. 1 o. z., protože nenastává
přímo ze zákona, bez nutnosti se jejího vyslovení domáhat v soudním řízení.
Pokud tak učiní, může se uspokojit i z toho, co ušlo z majetku v SJM tím, že
jeho výhradním vlastníkem se stal nedlužící manžel. Taková změna podle jeho
názoru nemůže nic změnit na aplikovatelnosti dílčího závěru z usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, o možnosti
posouzení účelového zúžení (vypořádání) SJM jako pokusu trestného činu
poškození věřitele.
17. K námitkám obviněné vztahujícím se k otázce naplnění subjektivní
stránky přečinu, resp. k závěru soudů nižších stupňů v projednávané věci o
vědomostní a volní složce úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
státní zástupce uvedl, že tyto soudy hodnotily obhajobu obviněné a její
pochybné jednání vůči poškozené již v době před přijetím závazku (předání
nadhodnocených drahých kamenů, vystavení zajišťovací směnky, zjevně bez
patřičného krytí, smyšlené až bájné historky o potřebě právě tohoto způsobu
financování aktivit obviněné). Zdůraznil, že k uzavření pro ni zjevně nevýhodné
dohody s manželem bez jiných zjevných a ospravedlnitelných důvodů obviněná
přistoupila v okamžiku, v němž byl její dluh ze smlouvy o půjčce ve výši 5 mil.
Kč již podle obsahu této smlouvy splatný téměř dva měsíce a ze strany poškozené
bylo jeho splacení urgováno. Navíc v dohodě uzavírané s manželem si nesjednala
podmínky, jež by jí zaručovaly takové prostředky, z nichž by mohla ona sama
jako dlužník hradit svůj dluh vůči věřitelce, učinila pravý opak a veškerých
hodnotnějších věcí, resp. vlastnického práva k nim se bez dalšího v notářském
zápisu vzdala. Za takové situace je logický závěr soudů, že usilovala o
vyvedení svého majetku ze své dispozice ve snaze eliminovat reálnou možnost
poškozené domoci se své pohledávky. O úmyslu obviněné podle jeho názoru svědčí
i její jednání vůči poškozené, s níž zcela přestala komunikovat. Význam přiznal
státní zástupce rovněž skutečnosti, že v době sjednání dohody o zúžení SJM byla
obviněná nesolventní a následně ze svého dluhu neuhradila poškozené žádnou
částku. Snaha obviněné vyhnout se úhradě dluhu vůči poškozené, třeba i v zájmu
příbuzných, popř. v zájmu narovnání majetkových vztahů k manželovi (a rovněž k
jejich dítěti), které byly právě v důsledku neodpovědného nakládání s
finančními prostředky a dalšími majetkovými hodnotami ze strany obviněné zjevně
značně narušeny, dostatečně logicky odůvodňují, proč obviněná přistoupila na
zúžení SJM. Tento zájem pak podle státního zástupce vědomě upřednostnila před
svou povinností k úhradě dluhu poškozené, kterou cíleně ignorovala.
18. K námitce obviněné stran jejího možného omylu státní zástupce uvedl,
že se obviněná mýlí v normativním znaku skutkové podstaty spočívajícím v
takovém zcizení věci, které má současně za následek zkrácení věřitele, přičemž
má subjektivně za to, že naplňuje skutkovou podstatu trestného činu poškození
věřitele podle § 222 tr. zákoníku, která objektivně existuje („de lege lata“ je
zde skutková podstata, jejíž znaky pachatel subjektivně ve své představě
naplňuje). Obviněná se pokouší o trestný čin, který „de lege lata“ existuje, a
pokouší se naplnit i jeho znak, který je součástí tohoto trestného činu. V této
souvislosti podotkl, že trestní zákoník kriminalizuje (i jen částečné) zmaření
uspokojení svého věřitele tím, že dlužník zcizí i jen část svého majetku, je-li
tím způsobena alespoň škoda nikoli malá. Uzavření dohody o vypořádání (zúžení)
SJM lze považovat za zcizení části majetku dlužníka. Jak právní pojem zcizení,
tak i majetek dlužníka jsou normativními znaky, na které trestní zákoník
neodkazuje, ale čerpá z úpravy občanského zákoníku. Při posuzování zavinění
obviněné ve vztahu k těmto znakům podle státního zástupce nelze aplikovat § 19
tr. zákoníku o právním omylu, ale ustanovení trestního zákoníku zabývající se
skutkovým omylem. Jde o omyl skutkový pozitivní o znaku skutkové podstaty,
neboť obviněná se mylně domnívala, že naplňuje znak skutkové podstaty
(respektive všechny její znaky), ačkoli ve skutečnosti tomu tak nebylo. Tento
druh omylu není přitom výslovně řešen v § 18 tr. zákoníku o omylu skutkovém.
Plně na ně dopadají právě ustanovení o pokusu, tj. § 21 tr. zákoníku. Obviněná
jednala v úmyslu trestný čin dokonat, její jednání k takovému dokonání
bezprostředně směřovalo, přičemž trestný čin nebyl dokonán pouze z důvodu, že
tomu zabránil omyl obviněné. V důsledku toho tak tento omyl ze skutku obviněné
činí nezpůsobilý pokus trestného činu.
19. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
20. Na vyjádření státního zástupce reagovala obviněná V. B. replikou, v
níž uvedla, že obsah odvolání nečinila předmětem dovolání na základě odkazu,
ale na základě věcného odůvodnění, neboť odvolací soud se s jejími námitkami
nevypořádal. V rámci svých výhrad k hodnocení důkazů poukazovala na skutečnost,
že jí nebyla prokázaná vina a soudy „ustrnuly“ v rovině tvrzení. Ve vztahu k
předání diamantu bez stvrzenky zpochybňovala závěr soudů, že měla promyšlený
plán na vylákání peněz z poškozené na základě falešného diamantu, na který si
nenechala napsat stvrzenku ani smlouvu o jeho vrácení. Opětovně uvedla, že v
řízení jí nebyla prokázána vina, konkrétně její přímý vnitřní úmysl a
přesvědčení, že navzdory znění zákona, zúžením SJM zhorší postavení věřitelky.
Podle jejího přesvědčení v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. vymezila, která rozhodná skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými
důkazy, a to poukazem na chaotickou výpověď svědka R. B. a svou výpověď, která
byla dezinterpretována. Bez významu podle jejího názoru je poznámka státního
zástupce ve vztahu k výpovědi svědka R. B. i jeho argumentace týkající se
rozporů v protokolaci její výpovědi a jeho vyjádření k otázce pokusu trestného
činu. O její vině pokusem trestného činu v důsledku omylu ani nesvědčilo
vyjádření státního zástupce ke změně občanskoprávní úpravy. Není jí ani zřejmé,
z jakého důvodu státní zástupce namísto rozboru občanskoprávní úpravy
nepoukázal na argumentaci soudů k naplnění subjektivní stránky projednávaného
přečinu, pokud měl za to, že ji soudy uvedly. Podotkla, že důvodem nesplacení
půjčky byl její odchod od manžela v důsledku manželské krize. Měla za to, že
dluh splatí manžel, který si jej převzal s nemovitostí, resp. že bude uspokojen
z prodeje nemovitosti. S projednávanou věcí pak podle obviněné nesouvisí její
koupě drahých kamenů od společnosti DIC a jejich následný prodej pod cenou.
Splatnost dluhu v době uzavření dohody o zúžení SJM nevypovídala nic o volní a
vědomostní složce subjektivní stránky projednávaného přečinu. Pokud státní
zástupce k otázce úmyslu obviněné argumentoval následným vývojem dluhu, pak
podle jejího názoru zcela ignoroval, že věřitelka se mohla zhojit na předmětné
nemovitosti a že jí obviněná před zahájením trestního stíhání pomáhala se
domoci jejích práv. Nesouhlasila ani s tvrzením státního zástupce, že se
vyhnula úhradě dluhu ve prospěch příbuzných. Státní zástupce podle dovolatelky
ignoruje skutečnost, že z obavy o svůj život utekla od manžela, který na ni
podal trestní oznámení, označil ji za psychicky nemocnou, vyvíjel na ni
psychický i fyzický nátlak a dům pod záminkou údajného dluhu předal své dceři.
Dále obviněná k otázce jednání v omylu uvedla, že tento omyl jí nebyl prokázán.
Odkázala na princip „in dubio pro reo“ a porušení principu presumpce neviny.
Konstatovala, že neměla povinnost prokazovat, co si myslela při sepisu
notářského zápisu o zúžení SJM, neboť tato povinnost byla na orgánech činných v
trestním řízení.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněné
a) Obecná východiska
21. Nejvyšší soud shledal, že jsou splněny všechny formální podmínky pro
konání dovolacího řízení, a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti
uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
22. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na
rozdíl od odvolání nelze podat z jakéhokoli důvodu, ale výhradně na základě
některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až m) tr. ř.,
resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl v
dovolání označen, ale je třeba, aby konkrétní námitky dovolatele takovému
důvodu svým obsahem odpovídaly. V opačném případě, pokud obsahem dovolání je
pouze formální odkaz na některé z vyjmenovaných dovolacích důvodů, aniž by bylo
možné podřadit uplatněné výhrady takovýmto důvodům, Nejvyšší soud dovolání
zpravidla odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T
420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo
Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004,
sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp.
zn. II. ÚS 68/11).
23. Obviněná V. B. opřela své dovolání o dovolací důvody podle § 265b
odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
24. Dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze úspěšně
podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění
znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly
nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento dovolací důvod dopadá na
případy, v nichž soudy nižších stupňů pochybily naprosto markantním a křiklavým
způsobem narážejícím na limity práv spojených s právem na spravedlivý proces,
jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři
základní situace, a to opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění
nemající návaznost na provedené dokazování (viz nálezy Ústavního soudu ze dne
18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. II. ÚS
103/23, ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. II. ÚS 3044/22, ze dne 29. 3. 2023, sp. zn.
IV. ÚS 3470/22). Jedná se o situace, v nichž se nesprávná realizace důkazního
řízení dostává do kolize s postuláty práva na spravedlivý proces (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález
Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý
proces však nelze vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či
zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním
právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se
uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití
norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních
norem jiných právních odvětví. Podstatou citovaného dovolacího důvodu je vadné
uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný
soudem prvního a druhého stupně. Je tomu tak zejména v případě, že skutek, pro
který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než
jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení,
které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost
posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Na
základě tohoto dovolacího důvodu však nelze přezkoumávat správnost a úplnost
skutkového stavu podle § 2 odst. 5 tr. ř. či prověřovat zákonnost provedeného
dokazování ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., jakožto otázek práva procesního.
Nejvyšší soud se tak nemůže odchýlit od skutkového zjištění učiněného v
předcházejícím řízení. Není oprávněn nahrazovat činnost soudů nižších stupňů a
zjištěným skutkovým stavem je vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
b) K dovolacím námitkám obviněné
26. K uplatněným dovolacím námitkám Nejvyšší soud předně konstatuje, že
z velké části jde jen o opakování obhajoby obviněné z předchozích stadií
trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů přesvědčivě a náležitým
způsobem vypořádaly v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí. Lze navíc
přisvědčit i státnímu zástupci, že obviněná v dovolání vznesla ve značné míře
námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé naplnit uplatněné dovolací
důvody. Jak již bylo výše uvedeno, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně
neopodstatněné dovolání, v němž obviněný jen opakuje tytéž námitky, jimiž se
snažil zvrátit již rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud se takovými námitkami
tyto soudy zabývaly a vypořádaly se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí
náležitým a dostatečně přesvědčivým způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck,
Praha 2002).
27. Jako námitku procesního charakteru, a tedy nepodřaditelnou pod
obviněnou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
ani žádný jiný z dovolacích důvodů, je nutno vyhodnotit argumentaci
dovolatelky, že soudy hodnotily důkazy v její neprospěch, resp. že měly
postupovat v souladu se zásadou „in dubio pro reo“. K tomuto lze uvést, že v
postupu soudů nižších stupňů není možno spatřovat namítané porušení této
zásady, neboť odlišné hodnocení důkazů obžalobou a obhajobou porušení této
zásady samo o sobě nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12.
2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, že
není možné žádným dalším dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce
podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2.
2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení důkazních prostředků
dovolatelkou proto nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při jejich hodnocení
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Pravidlo „in
dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.). Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká
se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnou zvolený
(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. V nyní projednávané věci byl skutkový
stav zjištěn bez jakýchkoli pochybností, proto pro aplikaci zásady „in dubio
pro reo“ není důvod (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II.
ÚS 2929/18 a nález Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 743/25).
28. K námitkám obviněné, v nichž nesouhlasila se správností skutkových
zjištění vyplývajících z provedeného dokazování, lze uvést, že rozsah
dokazování a jeho vyhodnocení je doménou především soudu prvního stupně s
možnou korekcí v řízení před soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.
Dokazování je ovládáno zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti,
volného hodnocení důkazů a presumpce neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten
soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl,
protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z
něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou
ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným
obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem. Jen takový způsob
dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované
skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
Pokud soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než
obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného
hodnocení důkazů. Výhrady obviněné uvedené v dovolání (a to zejména ve vztahu k
výpovědi svědka R. B., jakož i k její výpovědi), nepřesahují charakter prosté
polemiky s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů, jejímž prostřednictvím se
obviněná snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by
byly odlišné závěry ohledně naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného
činu podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Takové
námitky nejsou způsobilé naplnit uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. ř., ale ani žádný jiný důvod dovolání. Tyto námitky svým
obsahem směřují výlučně do skutkových zjištění, a proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Pouhé odlišné hodnocení obviněné tedy ani v případě, v němž
by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení
soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8.
2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp.
zn. 3 Tdo 563/2017).
29. Nejvyšší soud neshledal zjevný (natožpak extrémní) rozpor mezi
provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů
nižších stupňů. O takový rozpor se ve smyslu jeho výkladu jedná v případě, že
by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají
obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tedy že tato skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato
zjištění byla učiněna. Zjevný nesoulad je tak dán pouze v případě očividného
nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, pokud
skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem
slučitelným s právem obviněné na spravedlivý proces (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 164/2014). Soudy nižších
stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné
dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., na jehož základě mohly učinit skutkové
závěry, které odpovídají § 2 odst. 6 tr. ř. a nalezly svůj odraz v tzv.
skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Soudy se při svém
hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. V tomto směru lze na
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího zcela odkázat.
Nutno poznamenat, že v případě výpovědi obviněné, ohledně které namítala
nedostatky v protokolaci, nešlo o osamocenou a rozhodující okolnost, na které
by soudy vystavěly své skutkové a následně právní závěry. Soud prvního stupně
tuto výpověď vyhodnotil jako účelovou a nevěrohodnou a své skutkové závěry na
jejím podkladě neutvářel. S ohledem na to lze přisvědčit argumentaci státního
zástupce, že se ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nejedná o okolnost
podstatnou pro rozhodná skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků
projednávaného přečinu.
30. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
lze podřadit část námitek obviněné, jimiž polemizovala se závěry soudů nižších
stupňů, zda byly naplněny znaky pokusu trestného činu poškození věřitele podle
§ 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněná
zpochybnila právní kvalifikaci skutku, jehož spácháním byla uznána vinnou,
podle jejího názoru nemůže být její jednání posouzeno jako bezprostředně
směřující k dokonání tohoto trestného činu s ohledem na hmotněprávní úpravu
manželského majetkového práva. Nemohlo proto podle jejího názoru dojít k
naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození
věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle §
21 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky sice svým obsahem spadají pod uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nejsou však opodstatněné.
31. V obecné rovině Nejvyšší soud k tomuto připomíná, že přečinu
poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku
se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím,
že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i
jen část, svého majetku, a způsobí tím na cizím majetku značnou škodu.
Podstatou tohoto trestného činu je jednání směřující sice vůči majetku
dlužníka, ale v konečném důsledku poškozující majetek věřitele, do něhož se
nedostane odpovídající plnění z majetku dlužníka k uspokojení pohledávky
věřitele.
32. Obviněné byla z uvedené skutkové podstaty kladena za vinu varianta
spočívající ve zmaření uspokojení již splatné pohledávky ve výši 5 000 000 Kč
její věřitelky poškozené V. S., přičemž si existence této pohledávky byla
vědoma, ostatně poškozená ji urgovala o zaplacení, smlouvou o zúžení rozsahu
SJM v zákonném režimu a dohodou o jeho vypořádání zcizila svůj jediný hodnotný
majetek, ačkoli si byla vědoma, že nedisponuje jiným majetkem, z něhož by svůj
dluh vůči poškozené mohla uhradit. Tímto činem hodlala způsobit škodu 2 432 880
Kč [tj. značnou škodu ve smyslu § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. K
zamýšlenému následku, ke kterému její jednání bezprostředně směřovalo, nedošlo
jen proto, že obviněná neznala příslušnou v době jejího jednání platnou
občanskoprávní úpravu manželského majetkového práva, a proto bylo její jednání
kvalifikováno podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku pouze jako pokus trestného činu
poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je tento trestný čin dokonán, pokud uspokojení
pohledávky věřitele je alespoň částečně zmařeno, tedy jestliže pachatel
(dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných jednání uvedených v tomto
ustanovení již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v
souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník nemá vliv ani na to,
zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova
majetku. Pro pokus tohoto trestného činu ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku je
mj. typické, že chybí následek ve skutkové podstatě předpokládaný. Pokus
vyvolává jen nebezpečí způsobení následku jako znaku skutkové podstaty
trestného činu. Současná nauka i praxe dokonce posuzuje též trestnost tzv. nezpůsobilého pokusu, jinak je pokus trestný podle trestní sazby stanovené na
dokonaný trestný čin podle § 21 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud již v
usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1300/2015, uveřejněném pod číslem
21/2016 Sb. rozh. tr., uvedl, že samotné zúžení SJM samo o sobě uspokojení
věřitele nezmaří, jedná se toliko o jednání bezprostředně směřující ke zmaření
uspokojení věřitele (pokus podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku). K dokonání
trestného činu dochází teprve v důsledku dalších dispozic s majetkem, při
kterých se manžel dlužníka zbavuje majetku původně patřícího do SJM. Vyvolá tím
situaci, v níž poškozený věřitel nemůže uspokojit svou pohledávku vůči takovému
dlužníku, neboť např. zástavní věřitel, v jehož prospěch dlužník využil
zajišťovacího práva, má přednostní právo na poskytnutí plnění ze zástavy, resp. z jejího zpeněžení. Při nedostatku dalšího majetku dlužníka se pak poškozenému
věřiteli nedostane plnění, které je předmětem závazku mezi dlužníkem a tímto
věřitelem. S ohledem na uvedené lze souhlasit se státním zástupcem, že jednání
obviněné mělo přímý a bezprostřední význam pro způsobení uvedeného následku,
který jím byl podmíněn.
Ze strany obviněné se jednalo o odstranění poslední
překážky, ovlivnitelné právě její činností, která bránila tomu, aby mohly být
znaky příslušné skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222
tr. zákoníku naplněny. Lze tak přisvědčit správnosti závěrů soudů nižších
stupňů, že jednání obviněné je na místě kvalifikovat jako pokus trestného činu
poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.
33. K blíže nespecifikovaným výtkám obviněné ohledně nepoužitelnosti
výše uvedeného publikovaného rozhodnutí na její případ v důsledku změn v
oblasti manželského majetkového práva lze obecně uvést následující. Oproti
původní právní úpravě podle § 143a odst. 4 obč. zák., podle níž pro nastoupení
právních účinků dohody modifikující SJM ve vztahu k třetí osobě (věřiteli,
jehož pohledávka je v době uzavření dohody modifikující SJM již splatná)
postačovalo oznámení jejího obsahu tomuto věřiteli, vyžaduje stávající právní
úprava § 719 odst. 2 o. z. její souhlas s takovou dohodou. Je to tedy právě
třetí osoba (věřitel), kdo rozhodne o tom, zda vůči ní bude mít dohoda účinky,
nebo nikoliv. Je-li pak v důsledku následného vypořádání SJM dotčeno právo
třetí osoby, může se třetí osoba domáhat, aby soud určil, že vypořádání je vůči
ní neúčinné. Obecně tedy zůstává provedené vypořádání v platnosti (tedy např. i
dohoda o vypořádání zůstává platným právním jednáním), přestože odporuje § 737
odst. 1 větě první o. z. Vypořádání si navíc uchovává své účinky i vůči všem
ostatním třetím osobám, které se neúčinnosti nedovolaly. Relativní neúčinnost
ve vztahu k třetí osobě je ve stávající úpravě vždy spojena s aktivitou dotčené
osoby, nenastupuje automaticky, jak to bylo dovozováno za dřívější právní
úpravy podle § 150 odst. 2 obč. zák. Třetí osoba je nyní aktivně legitimována
obrátit se na soud a domáhat se určení neúčinnosti (obdobně srov. KRÁLÍČKOVÁ,
Zdeňka, HRUŠÁKOVÁ, Milana, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Občanský zákoník II.
Rodinné právo (§ 655?975). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020). S ohledem na
uvedené lze konstatovat, že pokud měla obviněná na mysli zmíněné změny v
oblasti manželského majetkového práva, pak tyto nejsou způsobilé zvrátit závěry
soudů nižších stupňů o její vině pokusem trestného činu poškození věřitele
podle § 21 odst. 1 k § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. V
kontextu s výše uvedeným výkladem lze navíc k otázce možností poškozené reálně
se domoci uspokojení své pohledávky vůči obviněné pouze na okraj dodat, že v
projednávané věci bylo odvolacím soudem mimo jiné zjištěno, že uzavřením
smlouvy o zúžení společného jmění, jak je popsána ve výroku o vině odsuzujícího
rozsudku, neskončily dispozice s předmětnou nemovitostí, neboť manžel obviněné
následně po zúžení SJM dotčenou nemovitost zatížil zástavním právem ve prospěch
své dcery L. Č., přičemž poté došlo k výkonu zástavního práva a tato byla
zapsána jako vlastník do katastru nemovitostí. I přesto, za situace, pokud
dovolání podala výlučně obviněná, není s ohledem na zásadu zákazu změny k
horšímu (reformationis in peius – viz § 265p odst. 1 tr. ř.) místo pro jakékoli
úvahy, že by v dané věci mohlo jít o dokonaný trestný čin, případně i trestný
čin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku s ohledem na
zjištěné okolnosti, za nichž obviněná půjčku na poškozené vylákala.
34. Pokud jde o námitky dovolatelky vztahující se k otázce naplnění
subjektivní stránky pokusu přečinu, jímž byla uznána vinnou, resp. námitky
ohledně absence zavinění, lze souhlasit s odvolacím soudem, že obviněná jednala
v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Nejvyšší soud k tomu
obecně doplňuje, že z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost
za trestný čin poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné
zavinění pachatele (§ 15 tr. zákoníku), a to ve vztahu ke všem objektivně-
deskriptivním znakům základní skutkové podstaty, jakož i ke znakům normativním,
u nichž postačí laická představa. Úmysl se tak musel vztahovat zejména k
jednání a následku (včetně způsobení značné škody) a příčinnému vztahu mezi
jednáním a následkem. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že
obviněná naplnila všechny znaky pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21
odst. 1 a § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť bylo
prokázáno, že její úmysl směřoval ke zmaření uspokojení její věřitelky
poškozené V. S., které po splatnosti svého dluhu vůči poškozené neuhradila
žádnou částku. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že obviněná jednala v
úmyslu přímém, neboť v době, ve které již byl její dluh vůči poškozené splatný
a poškozená urgovala jeho zaplacení, zcela záměrně bez jiných zjevných a
ospravedlnitelných důvodů na základě dohody o zúžení SJM a jeho následném
vypořádání přenechala svému manželovi veškerý hodnotnější majetek, který by byl
využitelný k uspokojení její věřitelky, a to bez toho, že by si alespoň
vyjednala podmínky zaručující jí prostředky k úhradě dluhu. Obviněná tak ve
skutečnosti činila vše pro to, aby své věřitelce nezaplatila nic ze splatného
dluhu. Úmysl obviněné pak dokresluje i skutečnost, že záměrně oproti
předcházející době s poškozenou přerušila veškerou komunikaci.
35. V návaznosti na výše uvedené bylo nutné se rovněž zabývat námitkou
obviněné, že jednala v omylu. Podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku kdo při spáchání
trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se
omylu vyvarovat. Podle § 19 odst. 2 tr. zákoníku omylu bylo možno se vyvarovat,
pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele
ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z
jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel
protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. Citované ustanovení řeší
problematiku (omluvitelného) právního omylu negativního stran protiprávnosti
činu, tedy ohledně protiprávnosti pramenící z mimotrestních právních předpisů,
kterých se trestní zákon dovolává v blanketních nebo odkazovacích skutkových
podstatách, což se posuzuje podle zásady „ignorantia iuris non
nocet“ (neznalost práva neškodí, omlouvá, neboť pachatel nejedná zaviněně). Naproti tomu nedopadá na případy právního omylu negativního o protiprávnosti
činu pramenící z mimotrestních právních předpisů, kterých se trestní zákon
nedovolává, tj. omyl o normativních znacích skutkové podstaty, který se
posuzuje podle zásad platných pro posouzení skutkového omylu negativního
(„ignorantia facti non nocet“). Tam, kde skutková podstata obsahuje tzv. normativní znaky, tedy znaky vyjádřené právním pojmem, institutem či právním
vztahem, převzatými trestním zákoníkem z mimotrestního právního předpisu, se
vyžaduje, aby se zavinění vztahovalo i na tento znak, postačí však, aby
pachatel měl o něm jen laickou představu. Nemusí tedy vědět, jaké právní
předpisy upravují takový normativní znak a jaké funkce takový normativní znak
plní. Postačí, pokud mu jsou známé konkrétní skutkové okolnosti vztahující se k
takovému normativnímu znaku a má alespoň laickou představu o jeho charakteru
(srov. obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 1976, sp. zn. 5 Tz
26/76, publikované pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr.). Pro omyl o normách
mimotrestních, jichž se trestní zákoník nedovolává, tedy pro omyl o normativním
znaku skutkové podstaty, platí zásady posuzování pozitivního omylu skutkového. Přichází tak v úvahu trestní odpovědnost za pokus o příslušný trestný čin ve
smyslu § 21 tr. zákoníku (k tomu obdobně srov. ŠÁMAL, Pavel, KRATOCHVÍL,
Vladimír. § 18 [Omyl skutkový]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 413, marg. č. 26.). Pachatel jedná v úmyslu
čin dokonat, jeho jednání k takovému dokonání bezprostředně směřuje, přičemž
čin nebyl dokonán pouze z důvodu, že tomu zabránil pouze pachatelův omyl. V
důsledku toho tak tento omyl z pachatelova skutku činí nezpůsobilý pokus
trestného činu. Lze tedy přisvědčit argumentaci státního zástupce, že v případě
skutkové podstaty trestného činu podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku jsou
jak pojem „zcizení“, tak i pojem „majetek“ dlužníka normativními znaky, na
které trestní zákoník neodkazuje, ale čerpá v úpravě občanskoprávní.
V
projednávané věci se obviněná mýlila v normativním znaku skutkové podstaty
spočívajícím v takovém zcizení věci (zde uzavřením smlouvy o zúžení rozsahu SJM
v zákonném režimu a dohody o jeho vypořádání), které má současně za následek
zkrácení jejího věřitele, přičemž měla subjektivně za to, že naplňuje skutkovou
podstatu trestného činu poškození věřitele dle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Svým jednáním se tak pokoušela naplnit znaky uvedeného trestného
činu. Vzhledem k tomu nebylo na místě použití § 19 tr. zákoníku. Je tak možné
shrnout, že soudy nižších stupňů správně posoudily, že zjištěný skutek naplňuje
znaky skutkové podstaty pokusu přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1 a
§ 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Rovněž v tomto směru
proto byly námitky dovolatelky shledány neopodstatněnými.
36. Obviněná V. B. v projednávané věci uplatnila námitky, které byly v
zásadě totožné s těmi, které již uplatňovala v předcházejících fázích tohoto
trestního řízení před soudy nižších stupňů, které se s nimi věcně správně a
argumentačně přesvědčivě vypořádaly. Takto uplatněné námitky zčásti vůbec
neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům a ve zbytku byly zjevně
neopodstatněné. S ohledem na tuto skutečnost proto Nejvyššímu soudu nezbylo,
než podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítnout, a to z
důvodů, které jsou výše uvedeny, aniž by podle § 265i odst. 3 tr. ř.
přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu
předcházejícího řízení. Takové rozhodnutí mohl Nejvyšší soud učinit za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to na podkladě
trestního spisu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s
výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 9. 2025
JUDr. Bohuslav Horký
předseda senátu