6 As 186/2023

6 As 186/2023- 104 - text

6 As 186/2023 - 136

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Kocourka a soudců Filipa Dienstbiera a Veroniky Juřičkové v právní věci žalobce a) a navrhovatele: Zdravé životní prostředí, z. s., se sídlem Na Korunce 324, Praha, a žalobců: b) ZA LEPŠÍ CHABRY, z. s., se sídlem Kobyliská 6, Praha, c) doc. PhDr. I P. Š., Ph.D., d) Ing. M. M., všichni zast. Mgr. Jiřím Vozákem, advokátem, se sídlem 1. máje 25, Liberec, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 2, České Budějovice, a odpůrci: hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha, zast. JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem, se sídlem Kořenského 15, Praha 5, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Ředitelství silnic a dálnic s. p., se sídlem Čerčanská 12, Praha, zast. JUDr. Janem Marečkem, advokátem, se sídlem Na Švihance 1, Praha, o žalobě žalobců a) – d) proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2022, č. j. KUJCK 42152/2021, a o návrhu navrhovatele na zrušení části opatření obecné povahy odpůrce č. 43/2014 – aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje hlavního města Prahy, o kasační stížnosti žalobce a) (navrhovatele) a žalobců b) – d) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, č. j. 39 A 4/2022

199,

I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, č. j. 39 A 4/2022

199, se ve výrocích I, III a IV ruší a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

II. Kasační stížnost navrhovatele proti výrokům II, V a VI rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, č. j. 39 A 4/2022

199, se zamítá.

III. Navrhovatel a osoba zúčastněná na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti výrokům II, V a VI rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, č. j. 39 A 4/2022

199.

IV. Odpůrci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti navrhovatele proti výrokům II, V a VI rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2023, č. j. 39 A 4/2022

199.

[1] Žalobci a) – d) se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) domáhali zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 6. 2022, č. j. KUJCK 42152/2021 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 22 (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30. 7. 2020, č. j. P22 7892/2020 OV 04, o umístění stavby nazvané „Silniční okruh kolem Prahy, stavba 511 Běchovice – dálnice D1“ (dále též „stavba“ či „záměr“), a kterým bylo rovněž povoleno kácení dřevin a porostů. Umístěná stavba navazuje na úsek Silničního okruhu kolem Prahy (dále jen „SOKP“) označený jako 510 (Satalice – Běchovice) a začíná ve stávající křižovatce Českobrodská se silnicí I/12 za mostem přes Počernický rybník. Stavba končí v mimoúrovňové křižovatce (dále jen „MÚK“) Modletice s dálnicí D1, kde navazuje na úsek SOKP označený jako 512 (D1

Vestec). Součástí stavby je mimo jiné velká MÚK Dubeč, která má být vybudována v blízkosti městské části Běchovice.

[2] Žalobce a), tj. navrhovatel, s žalobou spojil tzv. incidenční návrh na zrušení opatření obecné povahy č. 43/2014 – Zásady územního rozvoje hlavního města Prahy – Aktualizace č. 1 (dále jen „AZÚR“) v části vymezující plochy Z/503/DK a Z/509/DK. Toto opatření obecné povahy vydalo hlavní město Praha (dále jen „odpůrce“). Podstatou AZÚR, pokud jde o koncepci dopravní infrastruktury, bylo vymezit ty části SOKP jakožto dopravní koridory nadmístního významu, v jejichž rozsahu byly soudními rozhodnutími zrušeny části Zásad územního rozvoje hl. m. Prahy.

[3] AZÚR již byla předmětem samostatného (abstraktního) soudního přezkumu ve vztahu k záměru SOKP. Ve věci sp. zn. 5 As 49/2016 bylo rozhodováno o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl zamítnut návrh na zrušení části AZÚR 5.1.2.1 – Pražský okruh – v celé jeho trase. V tomtéž rozsahu byla AZÚR napadena i v dalším řízení před městským soudem, jenž návrh opětovně zamítl a následně podaná kasační stížnost byla vedena pod sp. zn. 2 As 11/2019. V obou případech byla kasační stížnost zamítnuta. V nynější věci se navrhovatel domáhá zrušení části AZÚR týkající se ploch vymezených ke stavbě koridoru Pražského okruhu na plochách pod označením Z/503/DK a Z/509/DK v oddílu 10.1.1.

[4] Krajský soud žalobu žalobců a) – d) na zrušení napadeného rozhodnutí výrokem I svého rozsudku zamítl a současně výrokem II zamítl i návrh navrhovatele na zrušení části AZÚR. Žalobci (dále též „stěžovatelé“) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, přičemž žalobci a) – d) napadají výrok I rozsudku a na něj navazující nákladové výroky a navrhovatel napadá výrok II rozsudku a na něj navazující nákladové výroky.

[5] Důvody rozsudku krajského soudu, stejně jako proti nim směřující kasační námitky a vyjádření osoby zúčastněné na řízení (dále jen „OZNŘ“) ke kasační stížnosti shrne Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) postupně, přičemž hned přistoupí k vypořádání kasačních námitek. Bude přitom respektovat jejich členění provedené stěžovateli. Nejprve se bude zabývat námitkami souvisejícími s žalobou proti napadenému rozhodnutí a posléze námitkami týkajícími se incidenčního přezkumu AZÚR. Na vysvětlenou NSS dodává, že žalovaný ani odpůrce svého práva vyjádřit se ke kasačním námitkám nevyužili, pouze obecně uvedli, že se ztotožňují se závěry krajského soudu, a navrhli, aby byla kasační stížnost zamítnuta.

II. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem

[6] NSS nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobami oprávněnými, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), přípustná, a stěžovatelé jsou v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupeni advokátem. Poté NSS zkoumal důvodnost kasační stížnosti dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

II.1 Rozsah přípustných námitek stěžovatelů vůči územnímu rozhodnutí

[7] Krajský soud se z hlediska věcného nezabýval třemi žalobními body, neboť dospěl k závěru, že žádný ze stěžovatelů nebyl věcně legitimován k jejich vznesení. Jedná se o žalobní bod, jímž stěžovatelé poukazovali na absenci zhodnocení dopadů záměru na bezpečnost silničního provozu, jak požaduje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/96/ES ze dne 19. 11. 2008, o řízení bezpečnosti silniční infrastruktury (dále jen „směrnice o bezpečnosti provozu“). Druhým žalobním bodem stěžovatelé namítali rozpor napadeného rozhodnutí s § 10 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, spočívající v absenci povolení k připojení jednotlivých úseků SOKP k sobě navzájem, a dále nezákonnost danou absencí rozhodnutí o výjimce z minimálních vzdáleností MÚK stanovených závaznými ČSN normami. Třetím žalobním bodem stěžovatelé poukazovali na rozpor s § 146 odst. 3 písm. a) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, neboť se domnívají, že závazné stanovisko k terénním úpravám z hlediska zájmů chráněných tímto zákonem bylo třeba vydat již k územnímu rozhodnutí, nikoliv až ke stavebnímu povolení, jak dovodily dotčené orgány na úseku odpadového hospodářství.

[8] Každý ze stěžovatelů v žalobě obecně (tj. bez vazby na konkrétní žalobní body) popsal důvody své věcné legitimace.

[9] Stěžovatelé a) a b) jsou environmentálními spolky. Oba byli účastníky územního řízení, stěžovatel a) se nadto účastnil procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí (dále jen „EIA“). Namítají, že byli napadeným rozhodnutím zkráceni přímo na právu sdružovacím, právu na příznivé životní prostředí svých členů, kteří bydlí v blízkosti záměru, a na svých procesních právech (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 59/14).

[10] Předmětem činnosti stěžovatele a) je ochrana přírody a krajiny, úsilí o zdravé životní podmínky člověka (zdravé ovzduší, voda, půda a další) a jejich ochranu a zapojování veřejnosti do účasti na veřejném dění. Stěžovatel a) v žalobě zdůraznil dlouhodobost své činnosti, kterou zastřešuje právo na příznivé životní prostředí a názory početných občanů, s ohledem na jejich obavy z nárůstu hluku, zhoršení životního prostředí (exhalace, zhoršení kvality vody), poškození kulturních památek a ztráty pohody bydlení, a o jejich bezpečnost. Členy stěžovatele a) jsou obyvatelé oblasti východní Prahy, zejména Běchovic a Horních a Dolních Počernic. Stěžovatel a) konstantně uvádí, že jeho členové jsou často starousedlíci, jejichž rodiny zde žijí po generace, a jsou obtěžováni vzrůstajícím objemem dopravy v oblasti. Tři z pěti členů výboru stěžovatele a) vlastní rodinné domy v blízkosti záměru, konkrétně v Běchovicích II.

[11] Předmětem činnosti stěžovatele b) je monitoring a součinnost se stavebními aktivitami v okolí sídla spolku, ochrana přírody, krajiny, kulturního dědictví obce a jejich hodnot, podpora trvale udržitelného rozvoje obce Chabry a přilehlé oblasti jako moderní městské části. Stěžovatel b) uvedl, že v důsledku realizace záměru budou ohroženy významné přírodní památky, územní systém ekologické stability a evropsky významné lokality. Má obavy, že v důsledku realizace záměru dojde ke zvýšení tlaku na dostavbu navazujících úseků SOKP na severu Prahy. Třebaže se i stěžovatel b) prezentoval jako ochránce kolektivních práv svých členů, na rozdíl od stěžovatele a) ani v obecné rovině neuvedl, jaké osoby jsou jeho členy a jaký vztah mají k území, kde byla umístěna stavba.

[12] Stěžovatelka c) je fyzickou osobou, která vlastní tři pozemky v k. ú. D. P., na kterých se nachází stavba rodinného domu. Tyto pozemky leží v přímé blízkosti úseku 510. Namítá, že úseky 510 a 511 budou tvořit „synergický“ vliv na kvalitu jejího života (hluk, životní prostředí). Výstavbou záměru se razantně zvýší dopravní vytíženost úseku 510. Již nyní jsou na úseku 510 překračovány hygienické hlukové limity. Její nemovité věci jsou obtížně uživatelné a prakticky neprodejné. Obává se rovněž demolice svého domu v souvislosti s rozšířením dálničního mostu přes Počernický rybník, které avizovala OZNŘ.

[13] Stěžovatel d) je spoluvlastníkem tří pozemků v k. ú. B., na nichž stojí rodinný dům. I on se obává zhoršení kvality svého bydlení (hluk, světelný smog, exhalace, prach) a znehodnocení svých nemovitých věcí v případě jejich budoucího prodeje, a to s ohledem na podobu záměru, zejména MÚK Dubeč. Obává se synergických vlivů všech zmíněných faktorů, domnívá se, že nebude moct na svém pozemku pěstovat žádné plodiny, a v důsledku hrozby ztráty vody ze studní vzrostou náklady na provoz rodinného domu. Dodal, že trpí alergií na prach, a proto si pořídil bydlení v klidné části města, ovšem již samotná výstavba SOKP a vysokorychlostní trati povede na dlouhou dobu k zdevastování lokality prachem a hlukem ze stavební techniky. Rovněž se obává o bezpečnost své dcery, která bude dojíždět do centra Prahy kvůli vzdělání, neboť záměr počítá s mísením těžké nákladní a městské dopravy.

[14] Ve vztahu k žalobnímu bodu týkajícímu se absence bezpečnostního posouzení záměru stěžovatelé uvedli, že oni, popř. členové stěžovatele a), v místě záměru bydlí, pracují nebo se tam často pohybují. Vzhledem k tomu by se museli stát častými uživateli stavby, včetně zkapacitněného úseku 510. Nemají zájem být vystaveni hrozbě častých vážných dopravních nehod plynoucích z nedodržení normových bezpečnostních vzdáleností MÚK.

[15] Krajský soud ve vztahu k výše uvedeným námitkám stěžovatelů týkajícím se bezpečnosti záměru dovodil, že stěžovatelé a) a b) nejsou aktivně legitimováni k jejich podání, neboť nesouvisí s ochranou přírody a krajiny. K aktivní legitimaci jejich členů, jakož i stěžovatelů c) a d) uvedl, že ani u nich není dána. Stěžovatelé totiž nebydlí přímo na zamýšleném okruhu, ten ani nenavazuje na jejich bydliště a na místa, kde se pohybují. Snížená bezpečnost na okruhu tedy nemá vliv na jejich bezpečnost, jak by tomu bylo u komunikace, která by byla s jejich nemovitými věcmi spojena například vjezdem/nájezdem. Bezpečnost záměru se dotkne jen uživatelů okruhu

řidičů. Úvahy, že bezpečnost záměru může mít vliv na kvalitu životního prostředí v oblasti, krajský soud označil za spekulativní.

[16] Ve vztahu k námitce porušení zákona o odpadech krajský soud uvedl, že stěžovatelé nespecifikovali, jak se absence závazného stanoviska dotkne jejich právní sféry, přičemž odkázal na své vypořádání námitek týkajících se bezpečnosti záměru. Krajský soud uvedl, že se jedná o námitky směřující toliko k ochraně veřejného zájmu, k jejichž vznesení není žádný ze stěžovatelů legitimován.

Kasační námitka

[16] Ve vztahu k námitce porušení zákona o odpadech krajský soud uvedl, že stěžovatelé nespecifikovali, jak se absence závazného stanoviska dotkne jejich právní sféry, přičemž odkázal na své vypořádání námitek týkajících se bezpečnosti záměru. Krajský soud uvedl, že se jedná o námitky směřující toliko k ochraně veřejného zájmu, k jejichž vznesení není žádný ze stěžovatelů legitimován.

Kasační námitka

[17] Stěžovatelé v kasační stížnosti poukazují na to, že u pozemní komunikace, u které neproběhlo posouzení bezpečnosti provozu, existuje větší riziko dopravních nehod či komplikací v provozu. Pomalé popojíždění aut či jejich stání v provozu má za následek vyšší emise, zejména suspendovaných částic. Tyto negativní účinky se projevují v okolí silnice, např. částice PM10 jsou přenášeny vzduchem na vzdálenost řádově několika kilometrů. Stěžovatelé přitom bydlí ve vzdálenosti do 0,5 km od záměru. Dojde

li na úseku k nehodám, budou řidiči využívat objízdné trasy, čímž dojde k ještě většímu zavlečení provozu k domům stěžovatelů. Krajský soud připustil, že se bezpečnost provozu záměru týká pouze jeho uživatelů (řidičů), tedy může se dotýkat všech stěžovatelů či jejich členů. Rodinný dům stěžovatelky c) se nachází stovky metrů od MÚK Dubeč. Záměr přivede dopravu na již existující úsek 510, v jehož bezprostředním sousedství se nachází její nemovité věci. Stěžovatelé budou nuceni záměr denně používat k cestě do zaměstnání, škol, kroužků, a to jak prostřednictvím automobilové dopravy, tak prostřednictvím městské hromadné dopravy. Snížená bezpečnost provozu na záměru bude mít evidentně přímý dopad na jejich bezpečnost, zdraví či kvalitu životního prostředí. Potenciální zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatelů je tedy dostatečně myslitelný a logický. Nadto otázka posouzení bezpečnosti provozu je do značné míry otázkou právní. Žalovaný byl podle § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, povinen posoudit soulad rozhodnutí stavebního úřadu s právními předpisy. Posouzení bezpečnosti bylo zákonnou podmínkou vydání územního rozhodnutí. Tuto skutečnost odmítl krajský soud zohlednit. V souvislosti s obsahově obdobnou kasační námitkou týkající se incidenčního přezkumu AZÚR stěžovatel a) zmiňuje, že předmětem procesu EIA je posouzení vlivů na veřejné zdraví, přičemž vzhledem k § 2 odst. 1 a 2 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, spadá problematika ohrožení dopravní nehodovostí do posuzování vlivů dopravních staveb na veřejné zdraví.

[18] Pokud jde o oprávnění namítat nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu absence závazného stanoviska orgánu odpadového hospodářství, nakládání s odpady úzce souvisí s ochranou životního prostředí. Zákon o odpadech je chápán jako jeden ze složkových zákonů. Náplní činnosti stěžovatele a) je mimo jiné ochrana zdravých podmínek pro život osob, živočichů a rostlin, ochrana ekosystémů, půdy, vody a ovzduší. Nezákonné nakládání s odpady může všechny tyto chráněné hodnoty negativně ovlivnit. V souvislosti se stavební činností a terénními úpravami vzniká řada odpadů.

Vyjádření OZNŘ

[18] Pokud jde o oprávnění namítat nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu absence závazného stanoviska orgánu odpadového hospodářství, nakládání s odpady úzce souvisí s ochranou životního prostředí. Zákon o odpadech je chápán jako jeden ze složkových zákonů. Náplní činnosti stěžovatele a) je mimo jiné ochrana zdravých podmínek pro život osob, živočichů a rostlin, ochrana ekosystémů, půdy, vody a ovzduší. Nezákonné nakládání s odpady může všechny tyto chráněné hodnoty negativně ovlivnit. V souvislosti se stavební činností a terénními úpravami vzniká řada odpadů.

Vyjádření OZNŘ

[19] OZNŘ se vyjádřila k věcné podstatě namítaných nezákonností napadeného rozhodnutí. K otázce věcné legitimace jen lakonicky zmínila, že s ohledem na samotný charakter auditu nemohli být stěžovatelé zkráceni na svých právech. Smyslem úseku 511 je převést existující dopravu na komunikace s odpovídajícími parametry, což souvisí se zvýšením plynulosti provozu a snížením počtu dopravních kongescí. Proto pomalé pojíždění v dopravních kongescích na pozemních komunikacích bude mít pozitivní vliv.

Vypořádání kasační námitky

[20] NSS předně zdůrazňuje, že územní řízení v posuzované věci se týká záměru, který podléhá posouzení vlivů na životní prostředí podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí (dále jen „zákon o posuzování vlivů“). Územní řízení proto bylo tzv. navazujícím řízením ve smyslu § 3 písm. g) bodu 1 zákona o posuzování vlivů. Stěžovatelé a) a b) naplňují definici dotčené veřejnosti ve smyslu § 3 písm. i) bodu 2 téhož zákona. Stavební úřad i žalovaný považovali stěžovatele a) a b) za účastníky řízení právě jakožto dotčenou veřejnost, tj. podle § 9c odst. 3 a 4 tohoto zákona.

[21] Podle § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů se dotčená veřejnost uvedená v § 3 písm. i) bodě 2 může žalobou domáhat zrušení rozhodnutí vydaného v navazujícím řízení a napadat hmotnou nebo procesní zákonnost tohoto rozhodnutí. Pro účely postupu dle věty první se má za to, že dotčená veřejnost uvedená v § 3 písm. i) bodě 2 má práva, na kterých může být rozhodnutím vydaným v navazujícím řízení zkrácena.

[22] Tato ustanovení představují transpozici čl. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. 12. 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice EIA“). Z toho důvodu je pro účely výkladu § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů relevantní judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) týkající se čl. 11 směrnice EIA.

[23] SDEU se opakovaně vyjádřil tak, že směrnice EIA umožňuje osobám z řad dotčené veřejnosti napadnout žalobou povolení záměru, přičemž neomezuje důvody, jež mohou být na podporu takové žaloby uplatňovány. Tento ustálený závěr ovšem nelze vykládat bez zřetele ke konkrétním sporným otázkám, které v jednotlivých případech vyvstaly. Např. v rozsudku ze dne 7. 11. 2013 ve věci C

72/12 Gemeinde Altrip (zejména bod 37) SDEU výše uvedený závěr formuloval v souvislosti s otázkou, zda osoby z řad dotčené veřejnosti mohou namítat pouze to, že vůbec nebylo provedeno posouzení vlivů záměru na životní prostředí, ačkoliv mělo být provedeno, nebo zda mohou zpochybnit zákonnost povolení i z toho důvodu, že posouzení vlivů na životní prostředí bylo provedeno vadně. SDEU dovodil, že osoby z řad dotčené veřejnosti mohou namítat i pochybení při provedeném posouzení vlivů záměru na životní prostředí. SDEU se v uvedeném rozsudku zabýval i oprávněním namítat porušení procesních práv (body 46 – 53). V této souvislosti poukázal na to, že předmětem směrnice EIA je zejména stanovit procesní záruky umožňující jednotlivci být lépe informován a veřejnosti účastnit se posuzování vlivů záměrů na životní prostředí, takže kontrola dodržení procesních pravidel v této oblasti má zvláštní důležitost. Proto mají mít osoby z řad dotčené veřejnosti možnost uplatnit jakoukoliv procesní vadu na podporu žaloby, která napadá povolení záměru. Výjimku představuje pouze situace, kdy je prokázáno, že vzhledem k okolnostem věci by bez napadené procesní vady nebylo vydané povolení odlišné (důkazní břemeno v tomto směru ovšem nemohou nést osoby z řad dotčené veřejnosti – žalobci). V tomto rozsudku SDEU také specifikoval, že účelem širokého přístupu osob z řad dotčené veřejnosti k soudní ochraně vyjádřeným v čl. 11 odst. 3 směrnice EIA je přispět k zachování, ochraně a zlepšování kvality životního prostředí a k ochraně lidského zdraví (bod 46).

[23] SDEU se opakovaně vyjádřil tak, že směrnice EIA umožňuje osobám z řad dotčené veřejnosti napadnout žalobou povolení záměru, přičemž neomezuje důvody, jež mohou být na podporu takové žaloby uplatňovány. Tento ustálený závěr ovšem nelze vykládat bez zřetele ke konkrétním sporným otázkám, které v jednotlivých případech vyvstaly. Např. v rozsudku ze dne 7. 11. 2013 ve věci C

72/12 Gemeinde Altrip (zejména bod 37) SDEU výše uvedený závěr formuloval v souvislosti s otázkou, zda osoby z řad dotčené veřejnosti mohou namítat pouze to, že vůbec nebylo provedeno posouzení vlivů záměru na životní prostředí, ačkoliv mělo být provedeno, nebo zda mohou zpochybnit zákonnost povolení i z toho důvodu, že posouzení vlivů na životní prostředí bylo provedeno vadně. SDEU dovodil, že osoby z řad dotčené veřejnosti mohou namítat i pochybení při provedeném posouzení vlivů záměru na životní prostředí. SDEU se v uvedeném rozsudku zabýval i oprávněním namítat porušení procesních práv (body 46 – 53). V této souvislosti poukázal na to, že předmětem směrnice EIA je zejména stanovit procesní záruky umožňující jednotlivci být lépe informován a veřejnosti účastnit se posuzování vlivů záměrů na životní prostředí, takže kontrola dodržení procesních pravidel v této oblasti má zvláštní důležitost. Proto mají mít osoby z řad dotčené veřejnosti možnost uplatnit jakoukoliv procesní vadu na podporu žaloby, která napadá povolení záměru. Výjimku představuje pouze situace, kdy je prokázáno, že vzhledem k okolnostem věci by bez napadené procesní vady nebylo vydané povolení odlišné (důkazní břemeno v tomto směru ovšem nemohou nést osoby z řad dotčené veřejnosti – žalobci). V tomto rozsudku SDEU také specifikoval, že účelem širokého přístupu osob z řad dotčené veřejnosti k soudní ochraně vyjádřeným v čl. 11 odst. 3 směrnice EIA je přispět k zachování, ochraně a zlepšování kvality životního prostředí a k ochraně lidského zdraví (bod 46).

[24] V rozsudku ze dne 15. 10. 2015 ve věci C

137/14 Komise proti Spolkové republice Německo SDEU zdůraznil, že směrnice EIA umožňuje přijmout takové omezení, podle nějž je jednotlivec oprávněn v žalobě proti povolení záměru dovolávat se pouze porušení subjektivního práva, v důsledku čehož může být zrušení takového povolení vázáno právě na porušení subjektivního práva jednotlivce. Takové omezení ovšem nelze aplikovat ve vztahu ke sdružení na ochranu životního prostředí (body 32 a 33). Dále SDEU v tomto rozsudku potvrdil všechny výše shrnuté závěry rozsudku ve věci Gemeinde Altrip, a to včetně vymezení cíle sledovaného čl. 11 směrnice EIA, jímž je široký přístup k právní ochraně v oblasti životního prostředí. Sdružení na ochranu životního prostředí musí mít možnost dovolávat se u soudu pravidel vnitrostátního práva, které provádí unijní právní předpisy v oblasti životního prostředí, jakož i pravidel unijního práva v oblasti životního prostředí majících přímý účinek (bod 92). Z pravidla, že nemohou být omezovány důvody, které jsou osoby z řad dotčené veřejnosti oprávněny uplatnit na podporu žaloby, dovodil, že v žalobě lze uplatnit i takové důvody zpochybňující hmotněprávní nebo procesní zákonnost povolení, které nebyly uplatněny ve správním řízení (body 78 – 81).

[24] V rozsudku ze dne 15. 10. 2015 ve věci C

137/14 Komise proti Spolkové republice Německo SDEU zdůraznil, že směrnice EIA umožňuje přijmout takové omezení, podle nějž je jednotlivec oprávněn v žalobě proti povolení záměru dovolávat se pouze porušení subjektivního práva, v důsledku čehož může být zrušení takového povolení vázáno právě na porušení subjektivního práva jednotlivce. Takové omezení ovšem nelze aplikovat ve vztahu ke sdružení na ochranu životního prostředí (body 32 a 33). Dále SDEU v tomto rozsudku potvrdil všechny výše shrnuté závěry rozsudku ve věci Gemeinde Altrip, a to včetně vymezení cíle sledovaného čl. 11 směrnice EIA, jímž je široký přístup k právní ochraně v oblasti životního prostředí. Sdružení na ochranu životního prostředí musí mít možnost dovolávat se u soudu pravidel vnitrostátního práva, které provádí unijní právní předpisy v oblasti životního prostředí, jakož i pravidel unijního práva v oblasti životního prostředí majících přímý účinek (bod 92). Z pravidla, že nemohou být omezovány důvody, které jsou osoby z řad dotčené veřejnosti oprávněny uplatnit na podporu žaloby, dovodil, že v žalobě lze uplatnit i takové důvody zpochybňující hmotněprávní nebo procesní zákonnost povolení, které nebyly uplatněny ve správním řízení (body 78 – 81).

[25] Výše popsaný přístup k namítaným procesním vadám potvrdil SDEU v rozsudku ze dne 28. 5. 2020 ve věci C

535/18 IL a další proti Land Nordrhein

Westfalen.

[26] Již v rozsudku ze dne 12. 5. 2011 ve věci C

115/09 Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein Westfalen eV, jenž se vztahoval k předchozí právní úpravě (směrnice 85/337/EHS), SDEU dovodil, že sdružení na ochranu životního prostředí jsou oprávněna v soudním řízení namítat porušení norem vyplývajících z práva Evropské unie v oblasti životního prostředí, ačkoliv chrání obecné zájmy, nikoliv subjektivní práva jednotlivců. Pojem „porušování práva“ nemůže v případě sdružení na ochranu životního prostředí záviset na takových podmínkách, které mohou splnit pouze jiné fyzické nebo právnické osoby, jako je například podmínka bližšího či vzdálenějšího sousedství se zařízením, nebo podmínka být tak či onak dotčen účinky jeho provozování.

[26] Již v rozsudku ze dne 12. 5. 2011 ve věci C

115/09 Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein Westfalen eV, jenž se vztahoval k předchozí právní úpravě (směrnice 85/337/EHS), SDEU dovodil, že sdružení na ochranu životního prostředí jsou oprávněna v soudním řízení namítat porušení norem vyplývajících z práva Evropské unie v oblasti životního prostředí, ačkoliv chrání obecné zájmy, nikoliv subjektivní práva jednotlivců. Pojem „porušování práva“ nemůže v případě sdružení na ochranu životního prostředí záviset na takových podmínkách, které mohou splnit pouze jiné fyzické nebo právnické osoby, jako je například podmínka bližšího či vzdálenějšího sousedství se zařízením, nebo podmínka být tak či onak dotčen účinky jeho provozování.

[27] Je nutno dodat, že čl. 11 směrnice EIA musí být vykládán v souvislosti s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“; viz bod 21 odůvodnění směrnice EIA a rozsudek SDEU ve věci Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein Westfalen eV, srov. též rozsudek SDEU ze dne 8. 11. 2016 ve věci C

243/15 Lesoochranárske zoskupenie VLK). Smyslem tohoto článku Aarhuské úmluvy je poskytnout dotčené veřejnosti široký přístup k právní ochraně v rozsahu působnosti této úmluvy (v čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, jenž však nedopadá na soudní přezkum územního rozhodnutí, se výslovně uvádí „rozpor s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí“). Jak vyložil SDEU v rozsudku ze dne 8. 11. 2022 ve věci C

873/19 Deutsche Umwelthilfe eV, pro kvalifikaci určité právní normy jako součásti práva životního prostředí není významný název právního předpisu, v němž je obsažena, ani právní základ pro vydání předpisu, nýbrž toliko to, zda cíl právní normy souvisí s ochranou životního prostředí.

[27] Je nutno dodat, že čl. 11 směrnice EIA musí být vykládán v souvislosti s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (dále jen „Aarhuská úmluva“; viz bod 21 odůvodnění směrnice EIA a rozsudek SDEU ve věci Bund für Umwelt und Naturschutz Deutschland, Landesverband Nordrhein Westfalen eV, srov. též rozsudek SDEU ze dne 8. 11. 2016 ve věci C

243/15 Lesoochranárske zoskupenie VLK). Smyslem tohoto článku Aarhuské úmluvy je poskytnout dotčené veřejnosti široký přístup k právní ochraně v rozsahu působnosti této úmluvy (v čl. 9 odst. 3 Aarhuské úmluvy, jenž však nedopadá na soudní přezkum územního rozhodnutí, se výslovně uvádí „rozpor s ustanoveními jejího vnitrostátního práva týkajícího se životního prostředí“). Jak vyložil SDEU v rozsudku ze dne 8. 11. 2022 ve věci C

873/19 Deutsche Umwelthilfe eV, pro kvalifikaci určité právní normy jako součásti práva životního prostředí není významný název právního předpisu, v němž je obsažena, ani právní základ pro vydání předpisu, nýbrž toliko to, zda cíl právní normy souvisí s ochranou životního prostředí.

[28] Z judikatury SDEU tedy vyplývá, že účelem širokého přístupu osob z řad dotčené veřejnosti k soudní ochraně je přispět k zachování, ochraně a zlepšování kvality životního prostředí a k ochraně lidského zdraví. K jeho naplnění musí být osobám z řad dotčené veřejnosti umožněno dovolávat se pravidel vnitrostátního práva, která provádí unijní právní předpisy v oblasti životního prostředí, jakož i pravidel unijního práva v oblasti životního prostředí majících přímý účinek. V tomto kontextu je třeba vykládat § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů, pokud jde o vymezení rozsahu námitek, které mohou osoby z řad dotčené veřejnosti uvádět na podporu podané žaloby. NSS ve své judikatuře dovodil, že spolky na ochranu životního prostředí nejsou ani v tzv. navazujících řízeních „univerzálními ochránci“ všech možných zájmů, nýbrž jim náleží dovolávat se toliko ochrany životního prostředí, kterou je třeba chápat široce (viz rozsudky NSS ze dne 22. 12. 2020, č. j. 8 As 193/2018

102, bod 31, ze dne 31. 3. 2022, č. j. 5 As 333/2019

92, body 29 a 30, ze dne 21. 4. 2022, č. j. 10 As 533/2021

140, body 17 a 18, a ze dne 12. 8. 2024, č. j. 6 As 125/2024

76, bod 36). Takový výklad rozsahu legitimace ekologických spolků v soudním řízení není v rozporu se smyslem a účelem § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů, dovozeným z čl. 11 směrnice EIA a čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy.

[28] Z judikatury SDEU tedy vyplývá, že účelem širokého přístupu osob z řad dotčené veřejnosti k soudní ochraně je přispět k zachování, ochraně a zlepšování kvality životního prostředí a k ochraně lidského zdraví. K jeho naplnění musí být osobám z řad dotčené veřejnosti umožněno dovolávat se pravidel vnitrostátního práva, která provádí unijní právní předpisy v oblasti životního prostředí, jakož i pravidel unijního práva v oblasti životního prostředí majících přímý účinek. V tomto kontextu je třeba vykládat § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů, pokud jde o vymezení rozsahu námitek, které mohou osoby z řad dotčené veřejnosti uvádět na podporu podané žaloby. NSS ve své judikatuře dovodil, že spolky na ochranu životního prostředí nejsou ani v tzv. navazujících řízeních „univerzálními ochránci“ všech možných zájmů, nýbrž jim náleží dovolávat se toliko ochrany životního prostředí, kterou je třeba chápat široce (viz rozsudky NSS ze dne 22. 12. 2020, č. j. 8 As 193/2018

102, bod 31, ze dne 31. 3. 2022, č. j. 5 As 333/2019

92, body 29 a 30, ze dne 21. 4. 2022, č. j. 10 As 533/2021

140, body 17 a 18, a ze dne 12. 8. 2024, č. j. 6 As 125/2024

76, bod 36). Takový výklad rozsahu legitimace ekologických spolků v soudním řízení není v rozporu se smyslem a účelem § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů, dovozeným z čl. 11 směrnice EIA a čl. 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy.

[29] Vedle věcné legitimace environmentálních spolků jakožto dotčené veřejnosti ve smyslu § 9d zákona o posuzování vlivů stojí svébytná věcná legitimace spolků jakožto reprezentantů svých členů. Z judikatury Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. I. ÚS 59/14) totiž vyplývá oprávnění spolku prosazovat v soudním řízení ochranu práv svých členů. Věcná legitimace spolku je v takovém případě odvozena od věcné legitimace jeho členů, to však jen v rozsahu předmětu činnosti spolku. Věcné (materiální) legitimační důvody spolku jsou tedy odvozeny od práv jeho členů v mezích předmětu jeho činnosti (zejména body 22, 25 až 27). V nálezu ze dne 14. 12. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1204/21, Ústavní soud zdůraznil, že v případech, kdy je legitimace spolku odvozena od legitimace jeho členů, kteří se rozhodli uplatňovat svá hmotná práva prostřednictvím spolku, je třeba trvat na tom, aby existoval vztah mezi namítanou nezákonností a zásahem do práv buď spolku jako takového, nebo konkrétního jeho člena. Spolek totiž nemůže hájit práva třetích osob, jež nejsou jeho členy (bod 15).

[30] Stěžovatelé c) a d) byli účastníky územního řízení na základě § 85 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Podle něj jsou účastníky územního řízení osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Jakkoliv lze stěžovatele c) a d) považovat rovněž za dotčenou veřejnost ve smyslu § 3 písm. i) bodu 1 zákona o posuzování vlivů, tento zákon jim nezakládá účastenství ve správním řízení ani oprávnění podat žalobu ze zvláštního důvodu [tak tomu je pouze u dotčené veřejnosti ve smyslu § 3 písm. i) bodu 2 zákona o posuzování vlivů]. Směrnice EIA, jak ji vyložil SDEU, umožňuje omezit oprávnění těchto osob napadat zákonnost rozhodnutí na ochranu jejich subjektivních veřejných práv.

[31] Účastníci územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona jsou oprávněni uplatňovat v územním řízení námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým může být jejich právo přímo dotčeno. Právě rozsah legitimace ve správním řízení podle ustálené judikatury determinuje rozsah námitek, které jsou účastníci řízení podle stavebního zákona oprávněni namítat v soudním řízení především (viz rozsudky NSS ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010

71, ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013

56, a ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 As 419/2017

28). Zákonem výslovně vymezený rozsah legitimace ve správním řízení představuje pouze základní východisko pro rozsah legitimace v soudním řízení, neboť ta je svázána s rozsahem práv a povinností (právní sférou) žalobce, které mohou být žalobou napadeným rozhodnutím přímo dotčeny (podrobněji viz bod [48] níže). Posláním soudní ochrany je ochrana veřejných subjektivních práv, nikoli ochrana práva objektivního, tj. přezkum obecné zákonnosti činnosti správních orgánů (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005

86, č. 1764/2009 Sb. NSS).

[31] Účastníci územního řízení podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona jsou oprávněni uplatňovat v územním řízení námitky proti projednávanému záměru v rozsahu, jakým může být jejich právo přímo dotčeno. Právě rozsah legitimace ve správním řízení podle ustálené judikatury determinuje rozsah námitek, které jsou účastníci řízení podle stavebního zákona oprávněni namítat v soudním řízení především (viz rozsudky NSS ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 108/2010

71, ze dne 11. 4. 2014, č. j. 5 As 82/2013

56, a ze dne 7. 3. 2018, č. j. 6 As 419/2017

28). Zákonem výslovně vymezený rozsah legitimace ve správním řízení představuje pouze základní východisko pro rozsah legitimace v soudním řízení, neboť ta je svázána s rozsahem práv a povinností (právní sférou) žalobce, které mohou být žalobou napadeným rozhodnutím přímo dotčeny (podrobněji viz bod [48] níže). Posláním soudní ochrany je ochrana veřejných subjektivních práv, nikoli ochrana práva objektivního, tj. přezkum obecné zákonnosti činnosti správních orgánů (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 21. 10. 2008, č. j. 8 As 47/2005

86, č. 1764/2009 Sb. NSS).

[32] Rozšířený senát NSS vydal dne 29. 5. 2019 usnesení č. j. 2 As 187/2017

264 (č. 3903/2019 Sb. NSS), v němž se zabýval okruhem návrhových bodů, které je oprávněn uplatnit navrhovatel v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy. Dovodil, že věcná legitimace navrhovatele v tomto typu řízení je dána, pokud byla jeho právní sféra skutečně dotčena nezákonným opatřením obecné povahy. Aktivní věcnou legitimaci je třeba vymezit jako skutkový a právní závěr o skutečném vztahu úpravy obsažené v napadené části opatření obecné povahy a právní sféry navrhovatele a zároveň o skutečné nezákonnosti napadené regulace v opatření obecné povahy posuzované z hlediska kompetenčních, procesních i hmotněprávních předpisů. Takový nezákonný akt reálně nepříznivě zasahující do právní sféry navrhovatele jej vskutku zkracuje na jeho právech, a tak návrh na jeho zrušení je důvodný. Zákon nepočítá s tím, že (při splnění podmínek procesní legitimace stanovených v § 101a odst. 1 větě první s. ř. s.) by se soud měl v rámci posuzování důvodnosti návrhu zabývat ještě i dalšími hledisky než zákonností napadeného opatření obecné povahy, a to v mezích návrhových bodů a při zohlednění vad, k nimž soud přihlíží z úřední povinnosti.

[33] Rozšířený senát dodal, že důvodem pro zrušení opatření obecné povahy nemohou být procesní pochybení správních orgánů, která ve výsledku nezbavila navrhovatele reálné participace v procesu vydání opatření obecné povahy, popř. omezila výkon práv pouze osob odlišných od navrhovatele. Stejně tak nemůže navrhovatel úspěšně v návrhu uplatnit takové obsahové nezákonnosti opatření obecné povahy, které se dotýkají pouze třetích osob, ale nikoli právní sféry navrhovatele.

[34] Rozšířený senát se zabýval rovněž možností navrhovatele domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím argumentace porušením právní normy stanovené k ochraně veřejného zájmu. Vyšel z toho, že jakkoli je třeba rozlišovat mezi veřejným zájmem a soukromými či kolektivními zájmy, není jejich oddělení absolutní. V řadě případů je veřejný zájem totožný se společnými soukromými zájmy jednotlivců a jejich skupin. Veřejný zájem je typicky zároveň kolektivním zájmem velkého množství jednotlivců a zpravidla se rovněž překrývá se subjektivními právy těchto jednotlivců. To, že ochrana veřejného zájmu je svěřena především správním orgánům a jiným privilegovaným subjektům, tedy neznamená, že by občanům mělo být paušálně odepřeno právo podílet se na formulování, resp. konkretizaci veřejného zájmu v konkrétní věci, popř. proti porušení zákonných ustanovení na ochranu veřejného zájmu brojit u soudu, jsou

li dány podmínky pro jejich aktivní legitimaci pro podání návrhu na zahájení řízení stanovené procesními předpisy. Možnost účinně namítat u soudu porušení právních předpisů, jejichž účelem je primárně ochrana veřejného zájmu, by tedy měla být odepřena pouze výjimečně v případech, kdy je na první pohled zřejmé, že veřejný zájem, jehož porušení se konkrétní navrhovatel dovolává, se zcela míjí s jeho právní sférou.

[34] Rozšířený senát se zabýval rovněž možností navrhovatele domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím argumentace porušením právní normy stanovené k ochraně veřejného zájmu. Vyšel z toho, že jakkoli je třeba rozlišovat mezi veřejným zájmem a soukromými či kolektivními zájmy, není jejich oddělení absolutní. V řadě případů je veřejný zájem totožný se společnými soukromými zájmy jednotlivců a jejich skupin. Veřejný zájem je typicky zároveň kolektivním zájmem velkého množství jednotlivců a zpravidla se rovněž překrývá se subjektivními právy těchto jednotlivců. To, že ochrana veřejného zájmu je svěřena především správním orgánům a jiným privilegovaným subjektům, tedy neznamená, že by občanům mělo být paušálně odepřeno právo podílet se na formulování, resp. konkretizaci veřejného zájmu v konkrétní věci, popř. proti porušení zákonných ustanovení na ochranu veřejného zájmu brojit u soudu, jsou

li dány podmínky pro jejich aktivní legitimaci pro podání návrhu na zahájení řízení stanovené procesními předpisy. Možnost účinně namítat u soudu porušení právních předpisů, jejichž účelem je primárně ochrana veřejného zájmu, by tedy měla být odepřena pouze výjimečně v případech, kdy je na první pohled zřejmé, že veřejný zájem, jehož porušení se konkrétní navrhovatel dovolává, se zcela míjí s jeho právní sférou.

[35] Závěrem rozšířený senát dodal, že se zabýval toliko otázkou tzv. věcné legitimace v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy dle § 101a a násl. s. ř. s., a jeho závěry nelze automaticky vztahovat na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Přesto se NSS ve své navazující judikatuře dovolal závěru rozšířeného senátu, podle nějž nelze striktně odlišovat veřejné zájmy od subjektivních veřejných práv účastníků řízení dle stavebního zákona. V rozsudku ze dne 4. 1. 2024, č. j. 8 As 138/2022

40, NSS shledal, že žalobce (účastník územního řízení) je oprávněn uplatňovat námitky proti změně závazného stanoviska orgánu územního plánování a proti souladu záměru s územně plánovací dokumentací, pokud současně je zřejmé, že změnou závazného stanoviska mohla být dotčena jeho právní sféra. Žalobce v žalobě vysvětlil, jakým způsobem se ochrana veřejného zájmu prolíná s jeho subjektivními právy. Pokud by tato podmínka splněna nebyla, nemohl by žalobce proti změně závazného stanoviska uplatňovat žalobní námitky, neboť by touto skutečností nebyl dotčen na svých právech. V rozsudku ze dne 22. 2. 2024, č. j. 6 As 232/2022

23, posuzoval NSS oprávnění žalobce (vlastníka sousední stavby) vznést námitku nezajištění dostatečného počtu parkovacích stání ke stavbě. Otázku správnosti výpočtu parkovacích míst vyhodnotil nejen jako záležitost veřejného zájmu, ale též za možné přímé dotčení vlastnického práva „sousedů“ stavby, neboť nedostatečný počet parkovacích míst by mohl vést k nepřiměřenému zatížení bezprostředního okolí záměru parkujícími vozidly osob užívajících stavbu. V rozsudku ze dne 9. 5. 2024, č. j. 6 As 366/2023

46, NSS dovodil oprávnění vlastníka pozemku sousedícího s pozemky, na nichž má být vybudována skládka, namítat pochybení spočívající v tom, že záměr skládky nebyl podroben posouzení vlivů na životní prostředí. Poukázal na to, že vlastnické právo žalobce může být dotčeno namítaným nedostatkem. V rozsudku ze dne 21. 5. 2025, č. j. 7 As 323/2023

47, NSS připustil, že vlastník památkově cenné vily je oprávněn dovolávat se veřejného zájmu na ochraně památkové zóny, jenž může být stavebním záměrem dotčen. A konečně v rozsudku ze dne 24. 7. 2025, č. j. 22 As 78/2025

22, NSS v bodě 44 shrnul, že i otázky veřejného zájmu mohou zasahovat do právní sféry žalobce. „Ve vztahu veřejného zájmu a právní sféry osob došlo oproti dřívější praxi k posunu, přičemž dle současné rozhodovací praxe již nelze jednoznačně odmítnout účastníka s tím, že se jeho argumentace týká ochrany veřejného zájmu.“

[35] Závěrem rozšířený senát dodal, že se zabýval toliko otázkou tzv. věcné legitimace v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy dle § 101a a násl. s. ř. s., a jeho závěry nelze automaticky vztahovat na řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu dle § 65 a násl. s. ř. s. Přesto se NSS ve své navazující judikatuře dovolal závěru rozšířeného senátu, podle nějž nelze striktně odlišovat veřejné zájmy od subjektivních veřejných práv účastníků řízení dle stavebního zákona. V rozsudku ze dne 4. 1. 2024, č. j. 8 As 138/2022

40, NSS shledal, že žalobce (účastník územního řízení) je oprávněn uplatňovat námitky proti změně závazného stanoviska orgánu územního plánování a proti souladu záměru s územně plánovací dokumentací, pokud současně je zřejmé, že změnou závazného stanoviska mohla být dotčena jeho právní sféra. Žalobce v žalobě vysvětlil, jakým způsobem se ochrana veřejného zájmu prolíná s jeho subjektivními právy. Pokud by tato podmínka splněna nebyla, nemohl by žalobce proti změně závazného stanoviska uplatňovat žalobní námitky, neboť by touto skutečností nebyl dotčen na svých právech. V rozsudku ze dne 22. 2. 2024, č. j. 6 As 232/2022

23, posuzoval NSS oprávnění žalobce (vlastníka sousední stavby) vznést námitku nezajištění dostatečného počtu parkovacích stání ke stavbě. Otázku správnosti výpočtu parkovacích míst vyhodnotil nejen jako záležitost veřejného zájmu, ale též za možné přímé dotčení vlastnického práva „sousedů“ stavby, neboť nedostatečný počet parkovacích míst by mohl vést k nepřiměřenému zatížení bezprostředního okolí záměru parkujícími vozidly osob užívajících stavbu. V rozsudku ze dne 9. 5. 2024, č. j. 6 As 366/2023

46, NSS dovodil oprávnění vlastníka pozemku sousedícího s pozemky, na nichž má být vybudována skládka, namítat pochybení spočívající v tom, že záměr skládky nebyl podroben posouzení vlivů na životní prostředí. Poukázal na to, že vlastnické právo žalobce může být dotčeno namítaným nedostatkem. V rozsudku ze dne 21. 5. 2025, č. j. 7 As 323/2023

47, NSS připustil, že vlastník památkově cenné vily je oprávněn dovolávat se veřejného zájmu na ochraně památkové zóny, jenž může být stavebním záměrem dotčen. A konečně v rozsudku ze dne 24. 7. 2025, č. j. 22 As 78/2025

22, NSS v bodě 44 shrnul, že i otázky veřejného zájmu mohou zasahovat do právní sféry žalobce. „Ve vztahu veřejného zájmu a právní sféry osob došlo oproti dřívější praxi k posunu, přičemž dle současné rozhodovací praxe již nelze jednoznačně odmítnout účastníka s tím, že se jeho argumentace týká ochrany veřejného zájmu.“

[36] Pro dokreslení lze zmínit i dvě rozhodnutí, která byla vydána ve věcně odlišných případech, nicméně potvrzují výše popsanou judikatorní tendenci umožnit dotčeným osobám dovolávat se porušení právních norem stanovených k ochraně veřejného zájmu, pokud souvisí s jejich veřejnými subjektivními právy. V rozsudku ze dne 1. 12. 2022, č. j. 6 As 237/2021

56, NSS připustil, že se společenství vlastníků jednotek může zásahovou žalobou bránit proti zásahu magistrátu, který nevyužil svého oprávnění z moci úřední nařídit odstranění vozidla, jež se nachází ve společných částech domu, a nečinnost správního orgánu tak zasahuje do právní sféry společenství vlastníků jednotek, a to třebaže právní úprava odstraňování vozidel slouží k ochraně veřejného zájmu na bezpečnosti a plynulosti provozu. Obdobně ostatně rozšířený senát v rozsudku ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019

39, v bodech 49 – 51, dovodil, že třebaže určitý procesní nástroj je určen k ochraně veřejného zájmu, neznamená to, že jeho nevyužitím nemůže být zasaženo do veřejného subjektivního práva.

[36] Pro dokreslení lze zmínit i dvě rozhodnutí, která byla vydána ve věcně odlišných případech, nicméně potvrzují výše popsanou judikatorní tendenci umožnit dotčeným osobám dovolávat se porušení právních norem stanovených k ochraně veřejného zájmu, pokud souvisí s jejich veřejnými subjektivními právy. V rozsudku ze dne 1. 12. 2022, č. j. 6 As 237/2021

56, NSS připustil, že se společenství vlastníků jednotek může zásahovou žalobou bránit proti zásahu magistrátu, který nevyužil svého oprávnění z moci úřední nařídit odstranění vozidla, jež se nachází ve společných částech domu, a nečinnost správního orgánu tak zasahuje do právní sféry společenství vlastníků jednotek, a to třebaže právní úprava odstraňování vozidel slouží k ochraně veřejného zájmu na bezpečnosti a plynulosti provozu. Obdobně ostatně rozšířený senát v rozsudku ze dne 26. 3. 2021, č. j. 6 As 108/2019

39, v bodech 49 – 51, dovodil, že třebaže určitý procesní nástroj je určen k ochraně veřejného zájmu, neznamená to, že jeho nevyužitím nemůže být zasaženo do veřejného subjektivního práva.

[37] NSS shrnuje, že žalobci, kteří byli účastníky řízení dle stavebního zákona z důvodu možného dotčení jejich vlastnického či jiného věcného práva k nemovité věci, mohou v soudním řízení uplatňovat námitky, které bezprostředně souvisí s ochranou jejich veřejných subjektivních práv (právní sféry), a to i nad rámec věcného práva, jež jim založilo účastenství ve správním řízení (viz bod [48] níže). Mohou se přitom dovolat i těch právních norem, jejichž smyslem je chránit veřejný zájem, a to primárně prostřednictvím činnosti správních orgánů, pokud tento veřejný zájem souvisí právě s jejich veřejnými subjektivními právy. Nemohou však v soudním řízení namítat takové porušení zákona, které s jejich veřejnými subjektivními právy vůbec nesouvisí (např. dovolávat se ochrany práv třetích osob nebo veřejného zájmu, jenž zjevně není přímo provázán s jejich právní sférou).

[38] Stěžovatelům proto nelze přisvědčit v jejich východisku formulovaném v bodě 20 žaloby, podle nějž „jsou oprávněni v žalobě namítat jakékoli rozpory napadeného správního rozhodnutí s hmotným i procesním právem, přičemž žádná takováto námitka (žalobní bod) nemůže být označena jako nepřípustná“. Stěžovatelé totiž nejsou oprávněni dovolávat se takové nezákonnosti, která nemá přímý vztah k jejich veřejným subjektivním právům, resp. v případě spolků k ochraně životního prostředí (či jiným zájmům, k jejichž prosazování byl spolek zřízen).

[39] NSS následně přistoupil k aplikaci výše rozebraných východisek na ty okruhy námitek, ve vztahu k nimž krajský soud shledal, že se jich stěžovatelé nemohou s ohledem na nedostatek věcné legitimace dovolávat.

[40] Pokud jde o námitky odvíjející se od směrnice o bezpečnosti provozu, je třeba zdůraznit, že jejím cílem je skutečně pouze zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, nikoliv ochrana životního prostředí (a v jeho rámci veřejného zdraví). To plyne např. z bodů 4 a 5 jejího odůvodnění, dále z čl. 2 bodu 3 a 4, čl. 3 a čl. 4. Prvky relevantními z hlediska bezpečnosti provozu jsou např. dopravní nehody, úmrtí apod., což ovšem neznamená, že by předmětem této směrnice bylo posuzování vlivů záměru na životní prostředí. Konkrétně smyslem auditu bezpečnosti silničního provozu u projektů infrastruktury podle čl. 4 směrnice o bezpečnosti provozu, jehož nedostatečnou transpozici stěžovatelé v daném žalobním bodě namítli, je podrobně určit nebezpečné prvky projektu silniční infrastruktury, přičemž výsledkem zprávy zpracované podle tohoto ustanovení je formulování odpovídajících doporučení z hlediska bezpečnosti (čtvrtá věta bodu 5 preambule směrnice a čl. 4 odst. 2 a 5 směrnice). Tuto směrnici (ani její čl. 4) tak nelze vzhledem k jejímu cíli považovat za pravidla unijního práva v oblasti životního prostředí, kterých by se mohly dovolávat osoby z řad dotčené veřejnosti na základě čl. 11 směrnice EIA, a tedy na základě § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů.

[41] Dodržení standardů pro dosažení co nejvyšší bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích není ani předmětem posuzování vlivů na životní prostředí v procesu EIA. Jakkoliv lze nepochybně do určité míry přisvědčit stěžovatelům v tom, že zejména plynulost provozu na pozemní komunikaci má vliv na množství emisí silničního provozu do ovzduší a rovněž hladinu hluku (důkaz stěžovateli předloženým článkem prof. Vojtíška a Ing. Topinky NSS pro nadbytečnost neprovedl), neznamená to, že by předpokladem úplnosti posouzení EIA bylo provedení postupů dle směrnice o bezpečnosti provozu. Stěžovatelé ostatně nepředestřeli právní argumentaci, z níž by vyplývalo, že by naplnění postupů dle směrnice o bezpečnosti provozu bylo propojeno s procesem posuzování vlivů záměru na životní prostředí. Pokouší se pouze (a to v souvislosti s jinou kasační námitkou) dovodit, že riziko dopravních nehod, zranění a úmrtí při nich je třeba považovat za vlivy záměru na veřejné zdraví. Činí tak prostřednictvím odkazu na § 2 odst. 1 a 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. V těchto ustanoveních obsažené definice veřejného zdraví a ochrany veřejného zdraví jsou konstruovány s využitím obecných pojmů, ovšem nelze z nich dovodit, že by pod ochranu veřejného zdraví spadala problematika bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Zákon o ochraně veřejného zdraví neobsahuje žádné ustanovení, které by nasvědčovalo tomu, že by pod tyto pojmy spadala bezpečnost účastníků silničního provozu. Ani praxe tomuto závěru nenapovídá. Jsou

li orgány ochrany veřejného zdraví zapojeny do povolovacích procesů, jejichž předmětem jsou pozemní komunikace, omezuje se jejich hodnocení na oblast ochrany před hlukem.

[41] Dodržení standardů pro dosažení co nejvyšší bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích není ani předmětem posuzování vlivů na životní prostředí v procesu EIA. Jakkoliv lze nepochybně do určité míry přisvědčit stěžovatelům v tom, že zejména plynulost provozu na pozemní komunikaci má vliv na množství emisí silničního provozu do ovzduší a rovněž hladinu hluku (důkaz stěžovateli předloženým článkem prof. Vojtíška a Ing. Topinky NSS pro nadbytečnost neprovedl), neznamená to, že by předpokladem úplnosti posouzení EIA bylo provedení postupů dle směrnice o bezpečnosti provozu. Stěžovatelé ostatně nepředestřeli právní argumentaci, z níž by vyplývalo, že by naplnění postupů dle směrnice o bezpečnosti provozu bylo propojeno s procesem posuzování vlivů záměru na životní prostředí. Pokouší se pouze (a to v souvislosti s jinou kasační námitkou) dovodit, že riziko dopravních nehod, zranění a úmrtí při nich je třeba považovat za vlivy záměru na veřejné zdraví. Činí tak prostřednictvím odkazu na § 2 odst. 1 a 2 zákona o ochraně veřejného zdraví. V těchto ustanoveních obsažené definice veřejného zdraví a ochrany veřejného zdraví jsou konstruovány s využitím obecných pojmů, ovšem nelze z nich dovodit, že by pod ochranu veřejného zdraví spadala problematika bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Zákon o ochraně veřejného zdraví neobsahuje žádné ustanovení, které by nasvědčovalo tomu, že by pod tyto pojmy spadala bezpečnost účastníků silničního provozu. Ani praxe tomuto závěru nenapovídá. Jsou

li orgány ochrany veřejného zdraví zapojeny do povolovacích procesů, jejichž předmětem jsou pozemní komunikace, omezuje se jejich hodnocení na oblast ochrany před hlukem.

[42] NSS považuje za potřebné odlišovat pravidla zaměřená na zvýšení bezpečnosti provozu, která jsou obsažena (v podobě cílů) např. ve směrnici o bezpečnosti provozu, na straně jedné a dopady, které má snížená plynulost dopravy na charakter a intenzitu vlivů záměru na životní prostředí, na straně druhé. Zatímco souvislost první otázky s ochranou životního prostředí není dána, jak NSS vyložil výše, druhá otázka, jejímž předmětem je samotná očekávaná povaha provozu na pozemní komunikaci, může být v závislosti na charakteristikách konkrétního záměru relevantní pro posouzení jeho vlivů na životní prostředí. Toto posouzení se nicméně neprovádí v rámci nástrojů upravených směrnicí o bezpečnosti provozu, nýbrž v postupech, jejichž předmětem je posuzování vlivů na životní prostředí a cílem právě ochrana životního prostředí. NSS považuje v kontextu nyní posuzované věci za klíčové, že žalobní bod, který krajský soud věcně neposoudil pro nedostatek věcné legitimace stěžovatelů, nespočíval v tvrzení, že v řízení nebyly dostatečně posouzeny vlivy provozu na životní prostředí z toho důvodu, že nebyly vzaty v úvahu možné události mající vliv na plynulost provozu na pozemní komunikaci. Stěžovatelé tedy nespojili svoji argumentaci s ochranou životního prostředí, nýbrž výlučně s ochranou bezpečnosti provozu na pozemní komunikaci. Stěžovatelé se tedy argumentací, jak ji sami koncipovali, nedovolávali ochrany životního prostředí, nýbrž veřejného zájmu na bezpečnosti silničního provozu.

[43] Výše uvedené závěry lze vztáhnout i na námitku nezákonnosti napadeného rozhodnutí z důvodu absence povolení k napojení pozemních komunikací dle § 10 zákona o pozemních komunikacích a výjimky ze závazných požadavků ČSN norem na minimální vzdálenost MÚK. Rovněž podstatou těchto námitek je totiž otázka bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích.

[44] Stěžovatelé a) a b) tak nebyli oprávněni namítat nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodů souvisejících s bezpečností provozu na pozemních komunikacích, neboť tyto otázky nespadají do rozsahu jejich věcné legitimace dané § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů, jak byl vyložen výše.

[45] Krajský soud dále správně poukázal na stanovy stěžovatelů a) a b) a v nich vymezený předmět jejich činnosti, jímž je ochrana životního prostředí, podpora udržitelného rozvoje, úsilí o zdravé životní podmínky člověka, podpora ekologicky šetrných způsobů dopravy a zapojování veřejnosti k účasti na veřejném dění. Ze stanov nevyplývá, že by předmětem činnosti stěžovatelů a) a b) byly oblasti související s bezpečností provozu na pozemních komunikacích, ani že by se jejich členové v nich sdružili za účelem prosazování všech svých hmotných práv v tomto konkrétním správním řízení, tedy včetně práv účastníků silničního provozu.

[46] Dále se NSS zabýval oprávněním stěžovatelů c) a d) uplatnit tyto námitky. Jak NSS vyložil výše, tito stěžovatelé mohou v soudním řízení uplatňovat pouze takové hmotněprávní nezákonnosti a procesní vady, jimiž mohli být přímo zkráceni na svých veřejných subjektivních právech, a to ačkoliv je primárním cílem porušených norem ochrana veřejného zájmu. Stěžovatelé c) a d) dotčení své právní sféry dovozují ve dvou rovinách. Tou první je vazba mezi bezpečností a plynulostí provozu na pozemních komunikacích a tvorbou dopravních zácp, které zvyšují vlivy provozu na životní prostředí (emise do ovzduší a hlukové emise), a to i např. v důsledku volby objízdných tras. V druhé rovině nevystupují stěžovatelé jako vlastníci, resp. uživatelé nemovitých věcí, nýbrž jako budoucí uživatelé umísťované pozemní komunikace (ať již jako řidiči, či cestující). Dotčenost spatřují v tom, že v důsledku namítaných nezákonností existuje vyšší pravděpodobnost, že se stanou účastníky dopravní nehody se všemi důsledky, které s tím mohou být spojeny.

[47] Pokud jde o rovinu první, NSS již výše vysvětlil, že neexistuje žádná věcná vazba mezi právními předpisy upravujícími ochranu životního prostředí na straně jedné a směrnicí o bezpečnosti provozu a § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích na straně druhé. NSS nepopírá, že může existovat vazba mezi bezpečností provozu na pozemních komunikacích a intenzitou vlivů tohoto provozu na životní prostředí. Lze vést polemiku, zda při posuzování vlivů na životní prostředí byly zvažovány i tyto dopravní situace, resp. zda to bylo namístě. Žalobní body, jimiž se krajský soud nezabýval, ovšem nesměřují k této otázce, nýbrž k ochraně zcela jiného veřejného zájmu, nikoliv k ochraně životního prostředí. Krajský soud vysvětlil, že stěžovatelé c) a d) nebudou muset posuzovaný záměr užívat, aby se dostali ke svým nemovitým věcem. Bezpečnost silničního provozu na úseku 511 tak nesouvisí s ochranou vlastnického práva stěžovatelů k jejich nemovitým věcem.

[48] Stěžovatelé se dále ve své kasační stížnosti prezentují jako řidiči vozidel či cestující, kteří budou v budoucnu využívat stavbu, a tudíž mají zájem na tom, aby splňovala vysoké bezpečnostní standardy a aby bylo jejich naplnění řádně posouzeno v předepsaných postupech a řízeních. Třebaže stěžovatelé c) a d) byli účastníky územního řízení z titulu možného dotčení jejich vlastnického práva k nemovitým věcem, neznamená to, že by svoji věcnou legitimaci v soudním řízení nemohli odůvodnit šířeji, neboť okruh veřejných subjektivních práv, jež mohou být stavbou přímo dotčena, může překročit rámec vlastnického či jiného věcného práva. V této souvislosti je třeba poukázat na ustálenou judikaturu NSS, podle níž legitimace v soudním řízení není striktně vázána na účastenství ve správním řízení, ochrany svých veřejných subjektivních práv se v soudním řízení správním mohou domáhat rovněž osoby, které nebyly účastníky správního řízení (nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, a dále rozsudky NSS ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013

33, ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 As 308/2018

31, ze dne 13. 1. 2020, č. j. 7 As 310/2018

47, a ze dne 30. 6. 2020, č. j. 9 Afs 316/2019

44). Obdobně nelze ani dovozovat, že rozsah věcné legitimace žalobce v soudním řízení nemůže vykročit z mezí toho, co byl žalobce oprávněn namítat podle výslovné právní úpravy ve správním řízení. Judikatura ostatně zdůrazňuje, že rozsah skutečností, které je žalobce v soudním řízení oprávněn namítat, se primárně (nikoliv výlučně) odvíjí od důvodu jeho účastenství v řízení před správním orgánem (viz rozsudky NSS ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015

38, ze dne 4. 9. 2024, č. j. 6 As 352/2023

43, bod 35, a ze dne 27. 3. 2024, č. j. 2 As 11/2023

35, bod 17).

[48] Stěžovatelé se dále ve své kasační stížnosti prezentují jako řidiči vozidel či cestující, kteří budou v budoucnu využívat stavbu, a tudíž mají zájem na tom, aby splňovala vysoké bezpečnostní standardy a aby bylo jejich naplnění řádně posouzeno v předepsaných postupech a řízeních. Třebaže stěžovatelé c) a d) byli účastníky územního řízení z titulu možného dotčení jejich vlastnického práva k nemovitým věcem, neznamená to, že by svoji věcnou legitimaci v soudním řízení nemohli odůvodnit šířeji, neboť okruh veřejných subjektivních práv, jež mohou být stavbou přímo dotčena, může překročit rámec vlastnického či jiného věcného práva. V této souvislosti je třeba poukázat na ustálenou judikaturu NSS, podle níž legitimace v soudním řízení není striktně vázána na účastenství ve správním řízení, ochrany svých veřejných subjektivních práv se v soudním řízení správním mohou domáhat rovněž osoby, které nebyly účastníky správního řízení (nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 16/99, a dále rozsudky NSS ze dne 18. 4. 2014, č. j. 4 As 157/2013

33, ze dne 2. 5. 2019, č. j. 7 As 308/2018

31, ze dne 13. 1. 2020, č. j. 7 As 310/2018

47, a ze dne 30. 6. 2020, č. j. 9 Afs 316/2019

44). Obdobně nelze ani dovozovat, že rozsah věcné legitimace žalobce v soudním řízení nemůže vykročit z mezí toho, co byl žalobce oprávněn namítat podle výslovné právní úpravy ve správním řízení. Judikatura ostatně zdůrazňuje, že rozsah skutečností, které je žalobce v soudním řízení oprávněn namítat, se primárně (nikoliv výlučně) odvíjí od důvodu jeho účastenství v řízení před správním orgánem (viz rozsudky NSS ze dne 29. 9. 2016, č. j. 9 As 238/2015

38, ze dne 4. 9. 2024, č. j. 6 As 352/2023

43, bod 35, a ze dne 27. 3. 2024, č. j. 2 As 11/2023

35, bod 17).

[49] Tvrzení stěžovatelů c) a d), že budou dotčený úsek SOKP, resp. úsek bezprostředně navazující využívat, neboť jejich nemovité věci k těmto úsekům dopravně přiléhají, lze vzhledem k okolnostem této věci považovat za hájitelné a s dostatečnou mírou pravděpodobnosti jako podložené (tj. nikoliv pouze hypotetické). Pokud by bylo napadené rozhodnutí vydáno, aniž by byly dodrženy stanovené povinnosti na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, byl by tím ohrožen nejen veřejný zájem na bezpečnosti silničního provozu, nýbrž též tomu odpovídající veřejné subjektivní právo uživatelů pozemní komunikace.

[50] Krajský soud tedy pochybil, jestliže dovodil nedostatek věcné legitimace stěžovatelů c) a d) ve vztahu k žalobním bodům, jimiž se dovolávali porušení směrnice o bezpečnosti provozu, § 10 odst. 4 zákona o pozemních komunikacích a nezákonnosti způsobené absencí rozhodnutí o výjimce z minimálních vzdáleností MÚK stanovených závaznými ČSN normami.

[51] Třebaže jsou členy stěžovatelů a) a b) osoby, které se nachází v obdobné situaci jako stěžovatelé c) a d), tedy bydlí v daném území a pravděpodobně budou stavbu užívat, nelze dovodit, že by stěžovatelé a) a b) byli oprávněni osvojit si tu část právní sféry svých členů, která souvisí s užíváním pozemní komunikace. Brání tomu totiž jejich předmět činnosti vymezený stanovami, jenž je z hlediska jejich věcné legitimace stěžejní a jenž tuto část právní sféry jejich členů nezahrnuje (viz body [29] a [45] shora).

[52] Dále se NSS zabýval oprávněním stěžovatelů namítat nezákonnost napadeného rozhodnutí z toho důvodu, že nebylo vydáno závazné stanovisko na úseku odpadového hospodářství k terénním úpravám, které jsou součástí záměru.

[53] Podle § 146 odst. 3 písm. a) zákona o odpadech obecní úřad obce s rozšířenou působností vydává závazné stanovisko k terénním úpravám a k odstranění stavby podléhajícím povolení podle stavebního zákona z hlediska nakládání s odpady, vedlejšími produkty, stavebními výrobky, které přestaly být odpadem, nebo stavebními výrobky určenými k opětovnému použití; v závazném stanovisku může stanovit podmínky, které zajistí ochranu zdraví a životního prostředí a dodržení hierarchie odpadového hospodářství.

[54] Zákon o odpadech je vnitrostátním předpisem, který byl vydán k provedení unijního práva z oblasti životního prostředí, mimo jiné směrnice Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 98/2008 ze dne 19. 11. 2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic. Úvaha krajského soudu, podle nějž posouzení terénních vln, s nimiž jsou spjaty terénní úpravy, nesouvisí s ochranou přírody a krajiny, není dostatečná. Krajský soud totiž pominul, že stěžovatelé a) a b) jakožto osoby z řad dotčené veřejnosti jsou oprávněny namítat hmotněprávní i procesní nezákonnost napadeného rozhodnutí v širším rozsahu, jak byl s odkazem na čl. 11 směrnice EIA a § 9d odst. 1 zákona o posuzování vlivů vyložen výše. Jelikož nakládání s odpady souvisí jak s unijním právním předpisem z oblasti životního prostředí, tak i se samotným procesem EIA, jsou stěžovatelé a) i b) oprávněni dovolávat se na podporu své žaloby porušení § 146 odst. 3 písm. a) zákona o odpadech v řízení proti napadenému rozhodnutí žalovaného. I v této části je proto rozsudek krajského soudu nezákonný.

[55] Naproti tomu stěžovatelé c) a d) neuvedli žádné tvrzení, jak by danou otázkou mohla být přímo dotčena jejich veřejná subjektivní práva, přičemž z obsahu správního ani soudního spisu žádná taková souvislost dostatečně konkrétně nevyplývá. Jak vysvětlil NSS výše, stěžovatelé c) a d) by byli oprávněni namítat porušení právních norem stanovených k ochraně veřejného zájmu, pouze pokud by bezprostředně souviselo s jejich právní sférou. V tomto směru ovšem kasační stížnost žádné vysvětlení neobsahuje.

[56] Věcnou argumentací týkající se zákonnosti napadeného rozhodnutí z hledisek namítaných stěžovateli v těchto částech kasační stížnosti se NSS nezabýval. Mohl totiž přezkoumat pouze závěr krajského soudu, že žádný ze stěžovatelů nebyl oprávněn vznést tyto námitky, nikoliv nahradit jeho činnost a místo něj tuto argumentaci věcně posoudit. Vzhledem k výše uvedeným závěrům se krajský soud v dalším řízení bude věcně zabývat všemi žalobními body, které v přezkoumávaném rozsudku neposuzoval, neboť vždy alespoň jeden ze stěžovatelů je věcně legitimován k jejich uplatnění v soudním řízení.

II.2 Rozpor s požadavky na posuzování vlivů záměru na životní prostředí

[57] Stěžovatelé uplatnili několik žalobních bodů, které se týkají procesu posuzování vlivů záměru na životní prostředí (EIA) a tzv. verifikačního stanoviska podle § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů.

II.2.1 Odůvodnění výběru varianty záměru

[58] Krajský soud nepřisvědčil žalobnímu bodu stěžovatelů, podle nichž dokumentace pro posuzování vlivů záměru na životní prostředí neobsahovala nástin hlavních studovaných variant a odůvodnění varianty výsledné. Podle něj žalovaný odůvodnil výběr výsledné varianty, přičemž stěžovatelé žádnou konkurující argumentaci nevznesli. Z napadeného rozhodnutí i závazného stanoviska ministra životního prostředí, jenž potvrdil závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) k posouzení vlivů na životní prostředí, vyplývá, že dokumentace EIA obsahuje hodnocení vlivů na životní prostředí jak zvolené varianty, tak odmítnutých variant, nadto též komplexní posouzení tzv. regionální varianty, takže správní orgány i veřejnost měly možnost seznámit se s důvody, které vedly ke zvolení aktuálně posuzované varianty. Tvrzení, že regionální varianta je vhodnější, nepodložili stěžovatelé oponentním odborným posudkem nebo vyjádřením, v jehož světle by krajský soud mohl zvážit, zda závazné stanovisko splňuje podmínky logičnosti, vnitřní bezrozpornosti a úplnosti. Vyhodnocení úvah stěžovatelů ohledně vhodnosti regionální varianty přesahuje meze soudního přezkumu. Krajský soud uzavřel, že odvolací námitky stěžovatelů byly vypořádány, v žalobě žádnou novou argumentaci nevznesli a výběr zvolené varianty záměru a odmítnutí regionální varianty je odbornou otázkou, kterou soud přezkoumat nemůže.

Kasační námitka

[58] Krajský soud nepřisvědčil žalobnímu bodu stěžovatelů, podle nichž dokumentace pro posuzování vlivů záměru na životní prostředí neobsahovala nástin hlavních studovaných variant a odůvodnění varianty výsledné. Podle něj žalovaný odůvodnil výběr výsledné varianty, přičemž stěžovatelé žádnou konkurující argumentaci nevznesli. Z napadeného rozhodnutí i závazného stanoviska ministra životního prostředí, jenž potvrdil závazné stanovisko Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) k posouzení vlivů na životní prostředí, vyplývá, že dokumentace EIA obsahuje hodnocení vlivů na životní prostředí jak zvolené varianty, tak odmítnutých variant, nadto též komplexní posouzení tzv. regionální varianty, takže správní orgány i veřejnost měly možnost seznámit se s důvody, které vedly ke zvolení aktuálně posuzované varianty. Tvrzení, že regionální varianta je vhodnější, nepodložili stěžovatelé oponentním odborným posudkem nebo vyjádřením, v jehož světle by krajský soud mohl zvážit, zda závazné stanovisko splňuje podmínky logičnosti, vnitřní bezrozpornosti a úplnosti. Vyhodnocení úvah stěžovatelů ohledně vhodnosti regionální varianty přesahuje meze soudního přezkumu. Krajský soud uzavřel, že odvolací námitky stěžovatelů byly vypořádány, v žalobě žádnou novou argumentaci nevznesli a výběr zvolené varianty záměru a odmítnutí regionální varianty je odbornou otázkou, kterou soud přezkoumat nemůže.

Kasační námitka

[59] Stěžovatelé namítli, že krajský soud tuto poměrně konkrétní námitku jasně nevypořádal. Nejedná se přitom o námitku odbornou ani o zpochybnění některých aspektů odůvodnění či odborných podkladů. Stěžovatelé jednoznačně v žalobě uvedli, že dokumentace EIA neodpovídá § 6 odst. 4 zákona o posuzování vlivů, jelikož neobsahuje nástin variant záměru a stěžejní důvody pro volbu výsledné varianty. Tyto skutečnosti by měly být v dokumentaci EIA uvedeny výslovně. Není pravdivé tvrzení krajského soudu, že dokumentace EIA obsahuje komplexní posouzení tzv. regionální varianty. Ve vyhodnocení vlivů AZÚR na udržitelný rozvoj území je uvedeno, že tzv. regionální varianta SOKP nebyla prověřována žádnými odbornými studiemi. Posouzení této varianty tedy není možné označit za komplexní. V dokumentu Komplexní posouzení alternativního návrhu Silničního okruhu kolem Prahy jde jen o subjektivní hodnocení některých rizik regionální varianty bez jakýchkoliv odborných podkladů. Právě tuto okolnost měl krajský soud zohlednit. Stěžovatelé shrnuli, že krajský soud vůbec nevyhodnotil soulad dokumentace EIA s § 6 odst. 4 zákona o posuzování vlivů, namísto toho se pouští do argumentace ohledně vyhodnocení vlivů jednotlivých variant na životní prostředí, což ovšem stěžovatelé v žalobě vůbec nenamítali.

Vyjádření OZNŘ

[59] Stěžovatelé namítli, že krajský soud tuto poměrně konkrétní námitku jasně nevypořádal. Nejedná se přitom o námitku odbornou ani o zpochybnění některých aspektů odůvodnění či odborných podkladů. Stěžovatelé jednoznačně v žalobě uvedli, že dokumentace EIA neodpovídá § 6 odst. 4 zákona o posuzování vlivů, jelikož neobsahuje nástin variant záměru a stěžejní důvody pro volbu výsledné varianty. Tyto skutečnosti by měly být v dokumentaci EIA uvedeny výslovně. Není pravdivé tvrzení krajského soudu, že dokumentace EIA obsahuje komplexní posouzení tzv. regionální varianty. Ve vyhodnocení vlivů AZÚR na udržitelný rozvoj území je uvedeno, že tzv. regionální varianta SOKP nebyla prověřována žádnými odbornými studiemi. Posouzení této varianty tedy není možné označit za komplexní. V dokumentu Komplexní posouzení alternativního návrhu Silničního okruhu kolem Prahy jde jen o subjektivní hodnocení některých rizik regionální varianty bez jakýchkoliv odborných podkladů. Právě tuto okolnost měl krajský soud zohlednit. Stěžovatelé shrnuli, že krajský soud vůbec nevyhodnotil soulad dokumentace EIA s § 6 odst. 4 zákona o posuzování vlivů, namísto toho se pouští do argumentace ohledně vyhodnocení vlivů jednotlivých variant na životní prostředí, což ovšem stěžovatelé v žalobě vůbec nenamítali.

Vyjádření OZNŘ

[60] OZNŘ ve vyjádření k této námitce uvedla, že porovnání variant SOKP bylo provedeno ve vyhodnocení vlivů AZÚR na udržitelný rozvoj území v podrobnosti řešené touto úrovní územně plánovací dokumentace. Regionální varianta SOKP by si vyžádala mimo jiné o 100 ha větší zábor zemědělského půdního fondu nejúrodnějších a nejkvalitnějších půd I. a II. třídy ochrany. Obdobně je provedeno porovnání u dalších relevantních složek životního prostředí. Pro účely EIA byl zpracován podrobný materiál Komplexní posouzení alternativního návrhu Silničního okruhu kolem Prahy týmem renomovaných odborníků pod vedením akademických pracovníků Ústavu dopravních systémů Fakulty dopravní Českého vysokého učení technického v říjnu 2016. Dokumentace EIA byla zpracována v souladu s § 6 odst. 4 zákona o posuzování vlivů.

Vypořádání kasační námitky

[61] NSS této námitce stěžovatelů nepřisvědčil. Jakkoliv by jistě bylo možné představit si důkladnější a přesvědčivější vypořádání žalobního bodu stěžovatelů, z rozsudku krajského soudu jednoznačně vyplývá, že se ztotožnil se způsobem vypořádání věcně obdobné odvolací námitky ze strany žalovaného v napadeném rozhodnutí, které vychází z potvrzujícího závazného stanoviska ministra životního prostředí ze dne 9. 11. 2021. Krajskému soudu nelze vytýkat, že se zabýval i některými okolnostmi, na které stěžovatelé nemířili, jak vysvětlují v kasační stížnosti, neboť žalobní argumentace byla poměrně široce koncipovaná a její okraje ne vždy zcela zřetelné.

[62] NSS při vypořádání věcné roviny argumentace stěžovatelů vycházel z vyjasnění, které stěžovatelé poskytli v kasační stížnosti, tedy že jim jde výlučně o otázku splnění náležitosti oznámení dle § 6 odst. 4 zákona o posuzování vlivů. Souhlasí se stěžovateli, že se v tomto rozsahu jedná o právní otázku, která nevyžaduje posouzení odborných otázek (v bodě 100 žaloby nicméně stěžovatelé prezentovali též výhrady proti odborným závěrům obsaženým ve vyhodnocení vlivů AZÚR na udržitelný rozvoj území, které již v kasační stížnosti neopakují).

[63] Podle § 6 odst. 4 zákona o posuzování vlivů musí oznámení záměru obsahovat náležitosti podle přílohy č. 3 k tomuto zákonu. Oznámení se zpracovává se zohledněním současného stavu poznatků a metod posuzování, případných výsledků jiných environmentálních hodnocení podle zvláštních právních předpisů a s případným zohledněním kritérií pro zjišťovací řízení uvedených v příloze č. 2 k tomuto zákonu. Pokud se jedná o záměr podle § 4 odst. 1 písm. a), musí oznamovatel vždy uvést nástin studovaných hlavních variant a stěžejní důvody pro jeho volbu vzhledem k vlivu na životní prostředí.

[64] Toto ustanovení promítá do vnitrostátního práva čl. 5 odst. 1 písm. d) směrnice EIA, podle nějž oznamovatel v dokumentaci uvede popis vhodných alternativ týkajících se záměru a jeho zvláštní povahy, které oznamovatel zvažoval, a uvedení hlavních důvodů, které vedly k volbě dané varianty při zohlednění vlivů záměru na životní prostředí.

[65] Výkladem obdobného ustanovení obsaženého původně v čl. 5 odst. 3 písm. d) směrnice EIA se zabýval SDEU v rozsudku ze dne 7. 11. 2018 ve věci C

461/17 Holohan. Dovodil, že určující pro to, která z alternativních řešení jsou „hlavní“, je vliv těchto řešení na dopady záměru na životní prostředí, resp. jejich absence. V tomto ohledu je okamžik, kdy oznamovatel náhradní řešení odmítne, irelevantní. Toto ustanovení nicméně neukládá, aby zkoumaná hlavní alternativní řešení podléhala posouzení vlivů rovnocennému posouzení u vybraného projektu. Nicméně vyžaduje, aby oznamovatel uvedl důvody svého rozhodnutí, přinejmenším s ohledem na vlivy na životní prostředí. Cílem povinnosti oznamovatele nastínit hlavní alternativní řešení je zejména odůvodnění jeho volby. Tato povinnost uložená oznamovateli umožňuje následně příslušnému orgánu provést v souladu s čl. 3 směrnice EIA důkladné posouzení vlivů na životní prostředí, které vhodným způsobem určí, popíše a posoudí vlivy vybraného projektu na životní prostředí.

[65] Výkladem obdobného ustanovení obsaženého původně v čl. 5 odst. 3 písm. d) směrnice EIA se zabýval SDEU v rozsudku ze dne 7. 11. 2018 ve věci C

461/17 Holohan. Dovodil, že určující pro to, která z alternativních řešení jsou „hlavní“, je vliv těchto řešení na dopady záměru na životní prostředí, resp. jejich absence. V tomto ohledu je okamžik, kdy oznamovatel náhradní řešení odmítne, irelevantní. Toto ustanovení nicméně neukládá, aby zkoumaná hlavní alternativní řešení podléhala posouzení vlivů rovnocennému posouzení u vybraného projektu. Nicméně vyžaduje, aby oznamovatel uvedl důvody svého rozhodnutí, přinejmenším s ohledem na vlivy na životní prostředí. Cílem povinnosti oznamovatele nastínit hlavní alternativní řešení je zejména odůvodnění jeho volby. Tato povinnost uložená oznamovateli umožňuje následně příslušnému orgánu provést v souladu s čl. 3 směrnice EIA důkladné posouzení vlivů na životní prostředí, které vhodným způsobem určí, popíše a posoudí vlivy vybraného projektu na životní prostředí.

[66] Žalovaný v napadeném rozhodnutí i ministr životního prostředí v závazném stanovisku ze dne 9. 11. 2021, na něž krajský soud ve svém rozsudku odkázal, poukázali na kapitolu B.I.5 dokumentace EIA. Krajský soud vysvětlil, že z hlediska zákona o posuzování vlivů není významné, že tyto informace byly uvedeny v dokumentaci dle § 8, nikoliv v oznámení dle § 6.

[67] NSS považuje za účelné zdůraznit, že pokud stěžovatelé vytýkají napadenému rozhodnutí, že mu nepředcházelo řádné posouzení alternativ záměru, mají na mysli alternativu zpracovanou Ing. Strnadem a označovanou jako tzv. regionální variantu SOKP. V tomto ohledu přistoupí NSS k vypořádání kasační námitky.

[68] Z dokumentace EIA NSS zjistil, že v její kapitole B.I.5 jsou předně popsány dopravní funkce, které má SOKP plnit (převedení tranzitních dopravních tahů na nadřazený komunikační systém, rozvedení radiální dopravy a převedení tangenciální dopravy ve vnějším koridoru města). Po celkovém dokončení bude SOKP nejen převádět tranzitní dopravu, ale také rozvádět vnější zdrojovou a cílovou dopravu a umožní rovněž realizaci některých částí vnitroměstských dopravních vztahů mezi okrajovými částmi města. V dokumentaci je popsána postupná stabilizace SOKP v nástrojích územního plánování, která byla dovršena v územním plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy z roku 1999. Právě v souvislosti s pořizováním tohoto územního plánu sídelního útvaru byly posuzovány 3 varianty řešení jihovýchodní části SOKP, mj. i varianta regionální. Bylo provedeno multikriteriální hodnocení i environmentální hodnocení variant. V environmentálním posouzení byla doporučena jako nejvhodnější varianta JV

D (jihovýchodní dlouhá) z důvodu relativně nejnižšího počtu kvalitativních a kvantitativních střetů, dobře byla posouzena i v multikriteriálním hodnocení. Tato varianta tak byla zapracována do územního plánu sídelního útvaru.

[68] Z dokumentace EIA NSS zjistil, že v její kapitole B.I.5 jsou předně popsány dopravní funkce, které má SOKP plnit (převedení tranzitních dopravních tahů na nadřazený komunikační systém, rozvedení radiální dopravy a převedení tangenciální dopravy ve vnějším koridoru města). Po celkovém dokončení bude SOKP nejen převádět tranzitní dopravu, ale také rozvádět vnější zdrojovou a cílovou dopravu a umožní rovněž realizaci některých částí vnitroměstských dopravních vztahů mezi okrajovými částmi města. V dokumentaci je popsána postupná stabilizace SOKP v nástrojích územního plánování, která byla dovršena v územním plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy z roku 1999. Právě v souvislosti s pořizováním tohoto územního plánu sídelního útvaru byly posuzovány 3 varianty řešení jihovýchodní části SOKP, mj. i varianta regionální. Bylo provedeno multikriteriální hodnocení i environmentální hodnocení variant. V environmentálním posouzení byla doporučena jako nejvhodnější varianta JV

D (jihovýchodní dlouhá) z důvodu relativně nejnižšího počtu kvalitativních a kvantitativních střetů, dobře byla posouzena i v multikriteriálním hodnocení. Tato varianta tak byla zapracována do územního plánu sídelního útvaru.

[69] Dále je v uvedené kapitole dokumentace EIA podrobně popsán proces pořizování Zásad územního rozvoje hl. m. Prahy a následně i AZÚR. Jakkoliv byl SOKP navržen v rámci tohoto nástroje územního plánování invariantně, v rámci vyhodnocení vlivů zásad (a AZÚR) na udržitelný rozvoj území, které zahrnuje i vyhodnocení vlivů na životní prostředí, byla prověřena i tzv. regionální varianta SOKP (označovaná jako „aktivní varianta – variantní řešení“). Třebaže je vyhodnocení na životní prostředí provedeno pouze v té míře podrobnosti, která odpovídá zásadám územního rozvoje, je z něj patrné dostatečně odůvodněné srovnání obou variant, pokud jde o vlivy na jednotlivé složky životního prostředí. Toto hodnocení je založeno nejen na tom, jaké vlivy vyvolá realizace SOKP a jeho provoz v jednotlivých variantách v těch částech území, jimiž by SOKP procházel, nýbrž vzhledem ke komplexním dopravním vztahům i v jiných částech území města, k jejichž odlehčení by měl SOKP sloužit. Hodnocení některých vlivů (zejména na ovzduší a hluk) je založeno na dopravní studii obsahující předpokládané intenzity dopravy na jednotlivých variantách SOKP, včetně množství dopravy převedené z jiných částí města (dopravně přetížených). Pokud jde o předpokládané vlivy SOKP na životní prostředí, je varianta schválená AZÚR ve svém souhrnu příznivější než tzv. regionální varianta, což je dáno zejména nižší atraktivitou tzv. regionální varianty pro významné typy dopravních vztahů. To vede k tomu, že ačkoliv vlivy regionální varianty na hlukovou zátěž obyvatelstva a znečištění ovzduší by byly v místě vedení SOKP patrně příznivější než ve variantě schválené v AZÚR, tuto variantu zásadním způsobem diskvalifikuje, že vzhledem k nižší atraktivitě nepovede ke snížení zatížení těch částí území hlavního města Prahy, které jsou dopravně přetížené.

[70] Právě dopravní účinnost obou variant SOKP byla předmětem studie Komplexní posouzení alternativního návrhu Silničního okruhu kolem Prahy z roku 2016, která je přílohou dokumentace EIA a jejíž závěry byly shrnuty v kapitole B.I.5 dokumentace EIA. Podle tohoto posouzení se intenzita tranzitní dopravy v obou variantách příliš neliší. Výrazné rozdíly mezi oběma variantami jsou v intenzitách vnější a vnitřní dopravy, a to v řádu desítek tisíc vozidel za den. Pro vnitřní dopravu není regionální varianta SOKP využívána vůbec. Úbytek vnější a vnitřní dopravy na SOKP u regionální dopravy je důsledkem větší vzdálenosti okruhu od Prahy, a tedy nižší atraktivity pro vztahy spojené s Prahou, což má za následek nárůst intenzit na komunikační síti Prahy, především na Městském okruhu a radiálách.

[71] Stěžovatelé považují studii Komplexní posouzení alternativního návrhu Silničního okruhu kolem Prahy za nedostatečný podklad pro odůvodnění výběru výsledné varianty SOKP. NSS nicméně nemůže přisvědčit jejich argumentu, že důvody, pro které tato studie zavrhla tzv. regionální variantu SOKP, spočívaly pouze v časovém zpoždění realizace této varianty oproti variantě stabilizované v územně plánovacích dokumentacích, rozporu této varianty s územně plánovacími dokumentacemi a nedostatečné projektové podrobnosti. Stěžovatelé totiž opomíjí zcela zásadní důvod odmítnutí této varianty spočívající v nedostatečném plnění dopravní funkce této varianty SOKP, neboť se omezuje pouze na převedení tranzitní dopravy, aniž by současně ve významnějším rozsahu sloužila pro vnější a vnitřní dopravu (tedy dopravu, která má přinejmenším zdroj či cíl na území Prahy, např. regionální dopravu a vnitroměstskou dopravu).

[72] Tuto studii navíc nelze vnímat izolovaně, neboť potvrzuje závěry vyhodnocení vlivů AZÚR na udržitelný rozvoj území, které lze zjednodušeně shrnout tak, že regionální varianta SOKP bude mít podstatně menší efekt na odlehčení dopravě v těch částech území Prahy, které jsou již v současnosti přetížené. Právě vyhodnocení vlivů AZÚR na udržitelný rozvoj území obsahuje porovnání vlivů obou variant SOKP na jednotlivé složky životního prostředí, a to včetně vlivů na hlukovou zátěž, na ovzduší a hodnocení zdravotních rizik, i souhrnný závěr. Stěžovatelé se mýlí, domnívají

li se, že řádné vyhodnocení vlivů hlavních alternativ záměru na životní prostředí vyžadovalo zpracovat hlukovou studii a rozptylovou studii pro regionální variantu SOKP. Z rozsudku SDEU ve věci Holohan vyplývá, že zhodnocení hlavních alternativ záměru nevyžaduje rovnocenné posouzení. Smyslem nastínění hlavních alternativ záměru je odůvodnit výběr posuzované varianty. Tomuto požadavku bylo učiněno zadost. Z kapitoly B.I.5 dokumentace EIA srozumitelně vyplývají konkrétní důvody, které souvisí s vlivy na životní prostředí, pro něž byla vybrána varianta stabilizovaná v územně plánovacích dokumentacích. Vzhledem k funkcím, které by měl záměr (jakožto součást SOKP jako celku) plnit, je dopravní účinnost vybrané trasy záměru určující i z hlediska jeho vlivů na životní prostředí. Jak totiž NSS vysvětlil výše, vlivy záměru na životní prostředí jsou dány nejen v místě, kde má být stavba postavena, nýbrž i v jiných částech území Prahy zatížených dopravou, jimž by měla stavba odlehčit. Právě pro toto odlehčení je dopravní účinnost zvolené varianty SOKP klíčová.

II.2.2 Nepřípustné uplatnění tzv. salámové metody

[72] Tuto studii navíc nelze vnímat izolovaně, neboť potvrzuje závěry vyhodnocení vlivů AZÚR na udržitelný rozvoj území, které lze zjednodušeně shrnout tak, že regionální varianta SOKP bude mít podstatně menší efekt na odlehčení dopravě v těch částech území Prahy, které jsou již v současnosti přetížené. Právě vyhodnocení vlivů AZÚR na udržitelný rozvoj území obsahuje porovnání vlivů obou variant SOKP na jednotlivé složky životního prostředí, a to včetně vlivů na hlukovou zátěž, na ovzduší a hodnocení zdravotních rizik, i souhrnný závěr. Stěžovatelé se mýlí, domnívají

li se, že řádné vyhodnocení vlivů hlavních alternativ záměru na životní prostředí vyžadovalo zpracovat hlukovou studii a rozptylovou studii pro regionální variantu SOKP. Z rozsudku SDEU ve věci Holohan vyplývá, že zhodnocení hlavních alternativ záměru nevyžaduje rovnocenné posouzení. Smyslem nastínění hlavních alternativ záměru je odůvodnit výběr posuzované varianty. Tomuto požadavku bylo učiněno zadost. Z kapitoly B.I.5 dokumentace EIA srozumitelně vyplývají konkrétní důvody, které souvisí s vlivy na životní prostředí, pro něž byla vybrána varianta stabilizovaná v územně plánovacích dokumentacích. Vzhledem k funkcím, které by měl záměr (jakožto součást SOKP jako celku) plnit, je dopravní účinnost vybrané trasy záměru určující i z hlediska jeho vlivů na životní prostředí. Jak totiž NSS vysvětlil výše, vlivy záměru na životní prostředí jsou dány nejen v místě, kde má být stavba postavena, nýbrž i v jiných částech území Prahy zatížených dopravou, jimž by měla stavba odlehčit. Právě pro toto odlehčení je dopravní účinnost zvolené varianty SOKP klíčová.

II.2.2 Nepřípustné uplatnění tzv. salámové metody

[73] Krajský soud nepřisvědčil žalobnímu bodu stěžovatelů, že ohledně posuzování vlivů jednotlivých úseků SOKP na životní prostředí (konkrétně úseku 510 a 511) je nepřípustně uplatňována tzv. salámová metoda. Poukázal na to, že v bodě 17 územního rozhodnutí je vyjádřena koordinace mezi záměry SOKP 511 a SOKP 510. Ta přitom nespočívá v tom, že by nebylo možné vydat územní rozhodnutí na tyto úseky SOKP samostatně, nýbrž zprovoznění úseku 511 je podmíněno zprovozněním zkapacitněného úseku 510. Vzhledem k tomu, že předmětem napadeného rozhodnutí je úsek 511, odmítl se krajský soud zabývat úvahami o dostatečném posouzení vlivů úseku 510 na životní prostředí. Tyto námitky lze uplatnit pouze v navazujících řízeních, jejichž předmětem je úsek 510 či jeho části. Krajský soud neshledal, že by postup žalovaného bylo možné považovat za tzv. salámování, které by mělo vést k vzájemné neprovázanosti obou záměrů. Oba úseky byly předmětem procesu EIA, přičemž byl hodnocen vzájemný vliv těchto záměrů. Krajský soud nemá za to, že by cílem vedení dvou samostatných územních řízení o samostatných částech SOKP bylo postupně prosadit obtížné či kontroverzní cíle, neboť takové cíle nejsou soudu zřejmé a ani stěžovatelé je nevymezili.

Kasační námitka

[73] Krajský soud nepřisvědčil žalobnímu bodu stěžovatelů, že ohledně posuzování vlivů jednotlivých úseků SOKP na životní prostředí (konkrétně úseku 510 a 511) je nepřípustně uplatňována tzv. salámová metoda. Poukázal na to, že v bodě 17 územního rozhodnutí je vyjádřena koordinace mezi záměry SOKP 511 a SOKP 510. Ta přitom nespočívá v tom, že by nebylo možné vydat územní rozhodnutí na tyto úseky SOKP samostatně, nýbrž zprovoznění úseku 511 je podmíněno zprovozněním zkapacitněného úseku 510. Vzhledem k tomu, že předmětem napadeného rozhodnutí je úsek 511, odmítl se krajský soud zabývat úvahami o dostatečném posouzení vlivů úseku 510 na životní prostředí. Tyto námitky lze uplatnit pouze v navazujících řízeních, jejichž předmětem je úsek 510 či jeho části. Krajský soud neshledal, že by postup žalovaného bylo možné považovat za tzv. salámování, které by mělo vést k vzájemné neprovázanosti obou záměrů. Oba úseky byly předmětem procesu EIA, přičemž byl hodnocen vzájemný vliv těchto záměrů. Krajský soud nemá za to, že by cílem vedení dvou samostatných územních řízení o samostatných částech SOKP bylo postupně prosadit obtížné či kontroverzní cíle, neboť takové cíle nejsou soudu zřejmé a ani stěžovatelé je nevymezili.

Kasační námitka

[74] Stěžovatelé namítají, že jakkoliv může být vhodné rozdělit realizaci rozsáhlého záměru do několika fází, proces posuzování vlivů na životní prostředí by měl proběhnout společně, což se však v případě záměru a jeho navazujících částí nestalo. Zvolený přístup vede k tomu, že pro jednotlivé části se uplatňují dopravněinženýrské podklady a data ze sčítání dopravy, které byly pořízeny v různých letech. Rovněž měření hluku a emisí škodlivých látek jsou prováděna v různých časových obdobích. To je podle stěžovatelů jedním z očividných projevů salámové metody, kdy se měření a data pro jednotlivé části přizpůsobují tomu, aby bylo možné záměry povolit. Zcela běžný je postup uplatněný v souvislosti s posouzením vlivů záměru, podle kterého budou určité aspekty posouzeny či vyjasněny teprve v rámci posouzení související části SOKP (např. úseku 510). Takovéto přehazování posouzení na jiný záměr není možné efektivně kontrolovat ani následně v rámci povolovacích procesů vyžadovat.

[75] V případě úseku 510 není možné posoudit reálný stav dopravy a s tím i reálné vlivy na životní prostředí. Součástí úseku 510 jsou přitom výrazné úpravy, které mají převést dopravu z úseku 511 a silnice I/12. OZNŘ např. otevřeně hovoří o rozšíření mostu přes Počernický rybník na šířku 4+4 jízdní pruhy a u „běchovické opěry“ na 5+5 pruhů, aby byla zajištěna dostatečná propustnost MÚK Dubeč. Při rozšíření mostu přes Počernický rybník hrozí demolice rodinného domu stěžovatelky c). Ve stanovisku EIA k záměru SOKP 510 je uvedeno, že nemá být rozšiřováno mostní těleso přes Počernický rybník. Ačkoliv formálně k posouzení vlivů úseků 510 a 511 na životní prostředí došlo, jedná se o porovnání dvou predikcí (neexistujících záměrů), přičemž není doposud vyjasněn způsob jejich propojení. „Salámování“ záměru je tedy očividné. OZNŘ se pokusí získat povolení na stavbu úseků 510 a 511 samostatně, aniž by musela řešit jejich problematické napojení po mostě přes Počernický rybník, jenž má být předložen jako samostatný záměr.

Vyjádření OZNŘ

[76] OZNŘ ve svém vyjádření poukázala na to, že součástí dokumentace EIA v projednávané věci jsou dopravněinženýrské podklady, které jsou zpracovány pro 2 výhledové stavy (rok 2025 a rok 2040+). V obou se počítá s tím, že vedle posuzovaného záměru bude zprovozněno i zkapacitnění úseku 510. Tyto dopravněinženýrské podklady byly využity ke zpracování hlukové a rozptylové studie. Je tak zřejmé, že ačkoliv probíhá postupná příprava zbývajících úseků SOKP, byly kumulativní vlivy těchto staveb v rámci odborných studií dokumentace EIA řádně zohledněny. To platí i pro nejnovější dopravněinženýrské podklady, hlukovou a rozptylovou studii, které byly předloženy v územním řízení v nyní projednávané věci. Úsek 510 byl zprovozněn v roce 1984 a kapacitně je zcela nedostatečný. Jeho zkapacitnění by bylo nutno řešit bez ohledu na to, zda bude postaven navazující úsek 511. Proto také proběhlo posouzení EIA na úsek 510 samostatně, přičemž v rámci EIA na úsek 511 byl zohledněn záměr zkapacitnění. V procesech EIA na oba úseky byly posouzeny kumulativní a synergické vlivy s dalšími stavbami SOKP.

[77] Pokud jde o most přes Počernický rybník, ten byl posuzován v procesu EIA na úsek 510. V současnosti probíhá společné územní a stavební řízení na záměr „D0 510 Most přes Počernický rybník – protihluková opatření a zesílení mostu“ a jsou zpracovány podklady pro závazné stanovisko k ověření změn podle § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů. Navržené šířkové uspořádání mostu nezasahuje do nejbližší zástavby. Rozšíření v souvislosti s napojením ramen MÚK Dubeč bude prováděno pouze v jižní části mostního objektu. V severní části mostu a v blízkosti pozemků stěžovatelky c) nezpůsobí navržené technické řešení významnou změnu šířky koruny komunikace, resp. mostní konstrukce. Stěžovateli zmiňovaná podmínka nerozšiřovat mostní těleso přes Počernický rybník je uvedena pouze v kapitole D dokumentace EIA, ale nebyla převzata do stanoviska EIA.

Vypořádání kasační námitky

[78] Praxí, při níž dochází k dělení záměrů na menší části, se NSS podrobně zabýval v rozsudku ze dne 17. 12. 2021, č. j. 1 As 236/2018

86, a to jak na úrovni evropského práva, tak na úrovni vnitrostátních právních předpisů. Podal v něm přehled judikatury SDEU, jejíž závěry shrnul tak, že vychází z požadavku, aby byly záměry při posuzování jejich dopadů na životní prostředí vnímány jako logické funkční celky, a čelí zejména tomu, aby byl jejich účelovým členěním obcházen požadavek jejich posuzování. To samo o sobě nebrání, aby v navazujících řízeních byly tyto záměry povolovány po etapách nebo částech, pokud tím nebudou narušeny požadavky na posouzení záměrů. Podstatné je, aby došlo ke včasnému a úplnému posouzení záměru jako celku, tj. bez ohledu na to, v jakém členění nebo pořadí budou jednotlivé části povolovány.

[78] Praxí, při níž dochází k dělení záměrů na menší části, se NSS podrobně zabýval v rozsudku ze dne 17. 12. 2021, č. j. 1 As 236/2018

86, a to jak na úrovni evropského práva, tak na úrovni vnitrostátních právních předpisů. Podal v něm přehled judikatury SDEU, jejíž závěry shrnul tak, že vychází z požadavku, aby byly záměry při posuzování jejich dopadů na životní prostředí vnímány jako logické funkční celky, a čelí zejména tomu, aby byl jejich účelovým členěním obcházen požadavek jejich posuzování. To samo o sobě nebrání, aby v navazujících řízeních byly tyto záměry povolovány po etapách nebo částech, pokud tím nebudou narušeny požadavky na posouzení záměrů. Podstatné je, aby došlo ke včasnému a úplnému posouzení záměru jako celku, tj. bez ohledu na to, v jakém členění nebo pořadí budou jednotlivé části povolovány.

[79] NSS ve zmíněném rozsudku zopakoval závěry formulované již v rozsudku ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 As 139/2017

73. Vysvětlil, že pojmem „salámová metoda“ bývá neformálně označována taktika, která spočívá v tom, že se kontroverzní nebo obtížné cíle a řešení, nejen ve stavebnictví při trasování silnic a dálnic, rozdělí na dílčí kroky a prosazují se postupně. Stavebník tak postupnými kroky dosáhne povolení všech dílčích částí svého záměru, který by mu však jako celek povolen nebyl. Salámová metoda je postupem, který představuje účelové obcházení zákona. Soudní praxe konstatuje nepřípustnost salámové metody zejména v souvislosti s liniovými stavbami (typicky stavba dálnic či silničních obchvatů), kdy poté, co jsou schváleny (a často i postaveny) neproblematické úseky liniové stavby, je vznesen požadavek na postavení posledních úseků problematických, a to za situace, kdy nezbývá prakticky žádná alternativa. Současně se v průběhu procesů EIA neprovede posouzení záměru liniové stavby jako celku, ale posuzují se jednotlivé úseky. Takový postup je nepřípustný, realizace těchto typů staveb má totiž dopad na životní prostředí jako celek, vliv jednotlivých dílčích částí může být z hlediska ochrany jednotlivých složek životního prostředí irelevantní. Hlavním cílem procesů EIA je zhodnotit předem různé varianty záměru, zpravidla včetně tzv. varianty nulové, tj. možnosti, že se záměr realizovat nebude. O nepřípustnou salámovou metodu se jedná zejména tehdy, pokud etapizace výstavby umožní stavebníkovi vyhnout se určitým zákonným požadavkům či dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku (avšak například pro životní prostředí méně příznivého výsledku). V každém případě je vždy nutné při rozdělení stavby na jednotlivé etapy zohlednit jejich společnou existenci a společný dopad na zákonem chráněné zájmy. Je však třeba zároveň vzít v úvahu nutnou a logickou etapizaci výstavby, kdy zejména u rozsáhlejší výstavby zpravidla nebude z objektivních důvodů možné realizovat všechny stavby v časově blízce souvisejícím termínu. Je možné přihlédnout též k vzájemné podmíněnosti jednotlivých částí výstavby. Pokud by například nebylo možné očekávat rozumné využití první části bez částí navazujících nebo by byly všechny stavby podmíněny novým společným řešením dopravní obslužnosti, je třeba důsledně trvat na vyhodnocení společného vlivu všech etap již v první fázi výstavby. Naopak méně rigidně je možné posuzovat případy, kdy jednotlivé etapy výstavby mohou v území plnit svoji funkci zcela samostatně a ani ve vzájemném spojení nelze očekávat výrazný negativní vliv na životní prostředí. Ani v takovém případě však není možné vyhnout se posuzování tzv. kumulativních a synergických vlivů, které může vyústit až v závěr, že navazující výstavba není s ohledem na kumulativní zátěž území přípustná. NSS v rozsudku č. j. 1 As 236/2018

86 shrnul, že ani česká právní úprava a judikatura správních soudů tedy nebrání tomu, aby záměr, který byl jako celek posouzen v procesu EIA, byl v navazujících řízeních povolován po částech. Je

li již ve fázi posuzování vlivů záměru na životní prostředí známo, že navazující povolování záměru, jeho realizace, případně i uvedení do užívání bude probíhat po částech či etapách, je žádoucí, aby takové členění či etapizace byly součástí posouzení. Nelze totiž vyloučit, že dopady jednotlivých částí, pokud by byly realizovány a (i když dočasně) provozovány samostatně, budou jiné než dopady záměru jako celku.

[79] NSS ve zmíněném rozsudku zopakoval závěry formulované již v rozsudku ze dne 13. 12. 2018, č. j. 6 As 139/2017

73. Vysvětlil, že pojmem „salámová metoda“ bývá neformálně označována taktika, která spočívá v tom, že se kontroverzní nebo obtížné cíle a řešení, nejen ve stavebnictví při trasování silnic a dálnic, rozdělí na dílčí kroky a prosazují se postupně. Stavebník tak postupnými kroky dosáhne povolení všech dílčích částí svého záměru, který by mu však jako celek povolen nebyl. Salámová metoda je postupem, který představuje účelové obcházení zákona. Soudní praxe konstatuje nepřípustnost salámové metody zejména v souvislosti s liniovými stavbami (typicky stavba dálnic či silničních obchvatů), kdy poté, co jsou schváleny (a často i postaveny) neproblematické úseky liniové stavby, je vznesen požadavek na postavení posledních úseků problematických, a to za situace, kdy nezbývá prakticky žádná alternativa. Současně se v průběhu procesů EIA neprovede posouzení záměru liniové stavby jako celku, ale posuzují se jednotlivé úseky. Takový postup je nepřípustný, realizace těchto typů staveb má totiž dopad na životní prostředí jako celek, vliv jednotlivých dílčích částí může být z hlediska ochrany jednotlivých složek životního prostředí irelevantní. Hlavním cílem procesů EIA je zhodnotit předem různé varianty záměru, zpravidla včetně tzv. varianty nulové, tj. možnosti, že se záměr realizovat nebude. O nepřípustnou salámovou metodu se jedná zejména tehdy, pokud etapizace výstavby umožní stavebníkovi vyhnout se určitým zákonným požadavkům či dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku (avšak například pro životní prostředí méně příznivého výsledku). V každém případě je vždy nutné při rozdělení stavby na jednotlivé etapy zohlednit jejich společnou existenci a společný dopad na zákonem chráněné zájmy. Je však třeba zároveň vzít v úvahu nutnou a logickou etapizaci výstavby, kdy zejména u rozsáhlejší výstavby zpravidla nebude z objektivních důvodů možné realizovat všechny stavby v časově blízce souvisejícím termínu. Je možné přihlédnout též k vzájemné podmíněnosti jednotlivých částí výstavby. Pokud by například nebylo možné očekávat rozumné využití první části bez částí navazujících nebo by byly všechny stavby podmíněny novým společným řešením dopravní obslužnosti, je třeba důsledně trvat na vyhodnocení společného vlivu všech etap již v první fázi výstavby. Naopak méně rigidně je možné posuzovat případy, kdy jednotlivé etapy výstavby mohou v území plnit svoji funkci zcela samostatně a ani ve vzájemném spojení nelze očekávat výrazný negativní vliv na životní prostředí. Ani v takovém případě však není možné vyhnout se posuzování tzv. kumulativních a synergických vlivů, které může vyústit až v závěr, že navazující výstavba není s ohledem na kumulativní zátěž území přípustná. NSS v rozsudku č. j. 1 As 236/2018

86 shrnul, že ani česká právní úprava a judikatura správních soudů tedy nebrání tomu, aby záměr, který byl jako celek posouzen v procesu EIA, byl v navazujících řízeních povolován po částech. Je

li již ve fázi posuzování vlivů záměru na životní prostředí známo, že navazující povolování záměru, jeho realizace, případně i uvedení do užívání bude probíhat po částech či etapách, je žádoucí, aby takové členění či etapizace byly součástí posouzení. Nelze totiž vyloučit, že dopady jednotlivých částí, pokud by byly realizovány a (i když dočasně) provozovány samostatně, budou jiné než dopady záměru jako celku.

[80] K obdobným závěrům dospěl NSS i v rozsudku ze dne 27. 6. 2019, č. j. 4 As 89/2019

68, v němž vyzdvihl, že nezákonným „salámováním“ není každé rozdělení určité stavby na menší úseky pro účely povolovacích řízení. Je jím pouze takové rozdělení, jehož cílem je obcházet zákonné podmínky, které by jinak realizaci záměru neumožňovaly, případně komplikovaly.

[80] K obdobným závěrům dospěl NSS i v rozsudku ze dne 27. 6. 2019, č. j. 4 As 89/2019

68, v němž vyzdvihl, že nezákonným „salámováním“ není každé rozdělení určité stavby na menší úseky pro účely povolovacích řízení. Je jím pouze takové rozdělení, jehož cílem je obcházet zákonné podmínky, které by jinak realizaci záměru neumožňovaly, případně komplikovaly.

[81] Z dokumentace EIA zpracované k nyní projednávanému záměru vyplývá, že hodnocení jeho vlivů na životní prostředí je vázáno na dopravněinženýrské podklady. Ty byly zpracovány pro dva výhledové stavy, a to pro rok 2025 (se záměrem i bez záměru) a pro rok 2040+. Výhledový stav pro rok 2025 se záměrem počítá s tím, že již bude uvedeno do provozu zkapacitnění úseku 510 v provedení 3+3 jízdní pruhy. Výhledový stav 2040+ počítá s realizací všech dopravních staveb dle územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy.

[82] Z dokumentace EIA zpracované pro záměr rozšíření úseku 510 vyplývá, že posouzení vlivů na životní prostředí bylo provedeno na základě dopravněinženýrských podkladů, které byly zpracovány pro výhledový stav 2016, jenž počítá se zprovozněním úseku 511, a dále pro stav dokončení dopravní infrastruktury podle územního plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy, který předpokládá dokončení všech úseků SOKP (tedy i úseků navazujících na severní konec úseku 510). Potřeba rozšíření úseku 510 na tři průběžné jízdní pruhy pro každý směr vychází právě z nárůstu intenzit dopravy způsobeného zprovozněním úseku 511. Skutečnost, že v rámci posuzování vlivů úseku 510 na životní prostředí byl uvažován i úsek 511, lze dokladovat na vypořádání připomínek zpracovatelem dokumentace ve vztahu k posouzení hlukového zatížení území: „Na základě dopravně inženýrských podkladů byla vypracována Akustická studie, která hodnotí výhledový stav v roce 2016 a také návrhové období ÚP SÚ hl. m. Prahy, kdy se v obou stavech počítá i s provozem navazující stavby 511 a řeší podstatně širší území, než jen samotnou posuzovanou stavbu 510 z hlediska ochrany chráněné obytné zástavby. Akustická studie tak hodnotí komplexně hluk jak z posuzované stavby 510, tak i z navazující stavby 511. Výpočet akustické situace byl proveden mimo jiné i v kontrolních výpočtových bodech, které jsou umístěny mimo oblast posuzované stavby 510 a tedy i v oblasti Běchovic II (výpočtové body M_01 a M_02) a v lokalitě Vinice (výpočtové body M_03 až M_10) a s uvažováním i ostatních zdrojů hluku v území, působících na tyto kontrolní body. (…) Lze tedy konstatovat, že předkládaná dokumentace EIA komplexně hodnotí kumulativní vlivy stavby 510 a stavby 511 na životní prostředí a zdraví obyvatel. Předkládaná dokumentace EIA tak poskytuje odborný podklad pro vydání navazujících rozhodnutí.“

[83] NSS nemá důvod cokoliv měnit na obecných závěrech své dosavadní judikatury, které jsou reprodukovány výše. Její výchozí myšlenkou je, aby proces EIA byl proveden ve vztahu k celému záměru, přičemž jeho jednotlivé části lze následně povolovat samostatně, a to zejména pokud mohou plnit samostatnou funkci. SOKP je jistě možné vnímat jako jeden velký záměr, neboť takto je vymezen v územně plánovací dokumentaci a jako celek je nejlépe schopen plnit svoji dopravní funkci. Nelze nicméně odhlížet ani od toho, že určitou funkci mohou plnit i některé jednotlivé úseky SOKP, popř. několik úseků společně, neboť protínají radiální dopravní cesty směřující do vnitřního území Prahy, čímž vytváří dílčí dopravní řešení. To je ostatně patrné i při stávající situaci, kdy byly zprovozněny některé úseky SOKP, které reálně usměrňují dopravu na území Prahy a v jejím okolí. Vzhledem k těmto okolnostem není nezbytné, aby byl procesu EIA podroben SOKP jako celek. Posouzení EIA týkající se jednotlivých úseků SOKP je nicméně zaměřeno i na hodnocení vlivů, které pravděpodobně nastanou v místě posuzovaného úseku a jeho okolí poté, co bude dokončen SOKP jako celek. K tomuto posouzení dochází v návaznosti na projekci intenzit dopravy na SOKP ve fázi realizace všech dopravních staveb předvídaných v platném územním plánu sídelního útvaru hl. m. Prahy v dopravněinženýrských podkladech (v nyní posuzovaném případě se jedná o stav 2040+). Údaje o intenzitách dopravy jsou klíčové pro posouzení vlivů na ovzduší, hluk a celkově na zdravotní stav obyvatel.

[84] Úsek 510 byl uveden do provozu před desítkami let, přičemž je uvažováno o jeho zkapacitnění. To má význam samo o sobě, i kdyby nedošlo k výstavbě navazujících úseků SOKP. Je nicméně současně podmínkou toho, aby mohly být navazující (dosud nepostavené) úseky realizovány. Význam zkapacitnění úseku 510 tedy není nezbytně vázán na povolení navazujících úseků SOKP, tím méně na jejich uvedení do provozu. Úsek 511 spojí dva stávající úseky (510 a 512), v důsledku čehož vznikne ucelené propojení západních, jižních a východních úseků SOKP a okružní propojení dálnic a radiál přivedených na tyto úseky. I bez severních úseků SOKP tak vznikne významné dopravní propojení. V podkladech pro EIA na nyní posuzovanou stavbu je tento stav označen jako výhledový stav pro rok 2025 a v podkladech pro EIA na úsek 510 jako výhledový stav pro rok 2016. Jistě by bylo racionální, pokud by předmětem jednoho procesu EIA byl jak úsek 511, tak zkapacitnění úseku 510. Společné posouzení obou záměrů v rámci jednoho procesu EIA by zcela nepochybně odpovídalo výše shrnutým požadavkům judikatury, jejímž cílem je zabránit účelovému kouskování záměru na menší části. Ze skutečnosti, že nebylo provedeno společné posouzení, nicméně nelze bez dalšího dovozovat, že nebylo provedeno řádné posouzení EIA.

[85] Jak vyplývá z dokumentací EIA k záměru výstavby úseku 511 a k záměru zkapacitnění úseku 510, dopravněinženýrské analýzy, které byly podkladem pro vyhotovení akustických a rozptylových studií (a s tím spojené hodnocení vlivů na obyvatelstvo), simulují situaci, která nastane po zkapacitnění úseku 510 a zprovoznění úseku 511. V každé z těchto dokumentací EIA je zohledněn s ním související záměr a jsou hodnoceny jeho kumulativní vlivy. Ačkoliv nebylo provedeno společné posouzení obou záměrů v jednom procesu EIA, byla v obou samostatně provedených procesech EIA přijata taková metodologická opatření, aby bylo dosaženo cíle spočívajícího v zhodnocení kumulativních vlivů obou záměrů na životní prostředí. Za této situace není namístě považovat posouzení vlivů na životní prostředí za nedostatečné pouze z toho důvodu, že každý z úseků byl podroben samostatnému procesu EIA. Takový postup, jak je vysvětleno v předchozí části odůvodnění rozsudku, neměl vliv ani na hodnocení různých variant záměru, což je další z důvodů požadavku na posouzení záměru jako celku. NSS tedy s ohledem na konkrétní okolnosti dané věci neshledal, že by proces EIA byl v dané věci zatížen vadou spočívající v nepřípustném rozdělení záměru na několik částí, jehož cílem by bylo obejít právní předpisy o posuzování vlivů záměru na životní prostředí za účelem snadnějšího prosazení záměrů.

[86] Na výše uvedeném nic nemění ani skutečnost zmíněná stěžovatelkou, že v každém z těchto procesů EIA byla využita data z jiného období, což ztěžuje, či dokonce vylučuje vzájemné srovnání. Je sice pravdou, že dopravněinženýrské podklady i na jejich základě zpracované akustické a rozptylové studie pracují s daty za jiné období. Podstatné je, že tyto podklady, byť vychází z údajů pro různá období, jsou založeny na prognózách dopravní situace po zprovoznění obou posuzovaných záměrů a hodnotí, zda vlivy každého z posuzovaných úseků SOKP vyhovují zákonným limitům stanoveným k ochraně životního prostředí a veřejného zdraví.

[87] Pokud jde o stěžovateli zmiňované úpravy mostu přes Počernický rybník, je třeba zdůraznit, že tento dílčí stavební záměr je součástí úseku 510 a byl podroben procesu EIA v rámci posuzování úseku 510. Dokumentace EIA k oběma úsekům SOKP nenechávají nikoho na pochybách, jaká podoba záměrů byla v procesech EIA posouzena (zkapacitnění úseku 510 na uspořádání 3+3 jízdní pruhy a úsek 511 v provedení rovněž 3+3 jízdní pruhy) ani způsob jejich napojení. Tím jsou jasně nastavena východiska pro navazující (povolovací) řízení. Pokud jde o úsek 511, tento záměr byl do územního řízení předložen ve stejném šířkovém uspořádání, jak byl posouzen v procesu EIA (dílčí změny se týkají jiného řešení MÚK Dubeč). V případě, že by mělo být do navazujícího řízení předloženo jiné řešení úseku 510 či jeho části, bude nezbytné na základě tzv. verifikačního závazného stanoviska dle § 9a odst. 6 zákona o posuzování vlivů posoudit, zda změna záměru nevyžaduje posouzení vlivů na životní prostředí. Ze skutečnosti, že se zvažují další možné úpravy či jiná technická řešení související s maximalizací kapacity úseku 510, nelze dovozovat, že budou povoleny.

[88] Stěžovatelé v kasační stížnosti tvrdí, že v bodu D.IV na str. 282 stanoviska ministerstva ze dne 12. 4. 2016, č. j. 81109/ENV/15, vydaného podle čl. II bodu 1 přechodných ustanovení zákona č. 39/2015 Sb. je obsažena podmínka, že nebude zvětšována šířka mostního tělesa přes Počernický rybník. Tato argumentace je pozměněná oproti žalobě a není korektní. V žalobě stěžovatelé naopak správně uvedli, že tato informace je uvedena v dokumentaci EIA. Jak vysvětlila OZNŘ ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, tento požadavek nebyl převzat do podmínek souhlasných stanovisek podle zákona o posuzování vlivů vydaných k úseku 510. Tvrzení stěžovatelů, že výše uvedené stanovisko zakazuje rozšíření mostu přes Počernický potok, není pravdivé. V důsledku toho nelze mít za podložené ani jejich podezření o účelovém rozdělení úseku 510 na bezproblémovou část a problematický most před Počernický rybník. Stěžovatelům lze přisvědčit, že v okamžiku povolení a realizace záměru SOKP 511 bude nezbytné realizovat i zkapacitnění úseku 510, což ostatně vyplývá nejen z dokumentace EIA na úsek 510, ale též z podmínky č. 17 územního rozhodnutí v posuzované věci. Zkapacitnění úseku 510 ovšem již bylo posouzeno v procesu EIA s kladným výsledkem, jak vyplývá z výše uvedeného.

II.2.3 Posouzení vlivů záměru na klima

[88] Stěžovatelé v kasační stížnosti tvrdí, že v bodu D.IV na str. 282 stanoviska ministerstva ze dne 12. 4. 2016, č. j. 81109/ENV/15, vydaného podle čl. II bodu 1 přechodných ustanovení zákona č. 39/2015 Sb. je obsažena podmínka, že nebude zvětšována šířka mostního tělesa přes Počernický rybník. Tato argumentace je pozměněná oproti žalobě a není korektní. V žalobě stěžovatelé naopak správně uvedli, že tato informace je uvedena v dokumentaci EIA. Jak vysvětlila OZNŘ ve svém vyjádření ke kasační stížnosti, tento požadavek nebyl převzat do podmínek souhlasných stanovisek podle zákona o posuzování vlivů vydaných k úseku 510. Tvrzení stěžovatelů, že výše uvedené stanovisko zakazuje rozšíření mostu přes Počernický potok, není pravdivé. V důsledku toho nelze mít za podložené ani jejich podezření o účelovém rozdělení úseku 510 na bezproblémovou část a problematický most před Počernický rybník. Stěžovatelům lze přisvědčit, že v okamžiku povolení a realizace záměru SOKP 511 bude nezbytné realizovat i zkapacitnění úseku 510, což ostatně vyplývá nejen z dokumentace EIA na úsek 510, ale též z podmínky č. 17 územního rozhodnutí v posuzované věci. Zkapacitnění úseku 510 ovšem již bylo posouzeno v procesu EIA s kladným výsledkem, jak vyplývá z výše uvedeného.

II.2.3 Posouzení vlivů záměru na klima

[89] K žalobnímu bodu směřujícímu proti té části dokumentace EIA, která se týká vlivů na klima a je obsažena v dokumentu Vlivy záměru na klimatický systém a odolnost a zranitelnost projektu vůči klimatickým změnám (dále jen „klimatická studie“), krajský soud odkázal na napadené rozhodnutí. To je založeno na citaci závěrů závazného stanoviska ministra životního prostředí ze dne 9. 11. 2021. Odvolací námitka je koncipována značně obecně, a proto krajský soud shledal, že její vypořádání v napadeném rozhodnutí, prostřednictvím závazného stanoviska ministra životního prostředí, je dostatečné. V žalobě namítané nevypořádání nepřímých vlivů na klima stěžovatelé v odvolání nezmínili ani okrajově, a proto nelze žalovanému, resp. ministru životního prostředí, vytýkat, že se touto otázkou výslovně nezabývali.

Kasační námitka

[89] K žalobnímu bodu směřujícímu proti té části dokumentace EIA, která se týká vlivů na klima a je obsažena v dokumentu Vlivy záměru na klimatický systém a odolnost a zranitelnost projektu vůči klimatickým změnám (dále jen „klimatická studie“), krajský soud odkázal na napadené rozhodnutí. To je založeno na citaci závěrů závazného stanoviska ministra životního prostředí ze dne 9. 11. 2021. Odvolací námitka je koncipována značně obecně, a proto krajský soud shledal, že její vypořádání v napadeném rozhodnutí, prostřednictvím závazného stanoviska ministra životního prostředí, je dostatečné. V žalobě namítané nevypořádání nepřímých vlivů na klima stěžovatelé v odvolání nezmínili ani okrajově, a proto nelze žalovanému, resp. ministru životního prostředí, vytýkat, že se touto otázkou výslovně nezabývali.

Kasační námitka

[90] Stěžovatelé v kasační stížnosti uvádí, že podstatou jejich argumentace bylo poukázat na to, že klimatická studie neobsahuje žádné odůvodnění či metodiku hodnocení vlivu záměru na rizika spojená se změnou klimatu ani výčet podkladů, na nichž bylo založeno. Ministr životního prostředí v závazném stanovisku potvrdil klimatickou studii, ačkoliv neodpovídá metodickému výkladu MŽP. Krajský soud dal stěžovatelům za pravdu, že závazné stanovisko ministra životního prostředí nereaguje přesně na odvolací námitku. Stěžovatelům není zřejmé, jakým způsobem měli být při uplatnění námitky specifičtější. Není jejich úkolem vyjmenovat, co má být obsahem klimatické studie. Sami s žádnou částí klimatické studie nepolemizovali, poukazovali výlučně na absenci jakéhokoliv odůvodnění. Krajský soud pochybil, pokud vyhodnotil námitku jako neopodstatněnou. Z prostého náhledu do klimatické studie je zřejmé, že neobsahuje žádné odůvodnění a není v souladu s pokynem. Ministr životního prostředí tento nedostatek akceptoval. Krajský soud tak nemohl dospět k závěru, že závazné stanovisko ministra životního prostředí je přezkoumatelné.

Vyjádření OZNŘ

Právní věta

Plný text rozhodnutí