6 Tdo 133/2025

6 Tdo 133/2025-1266

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 13. 3. 2025 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný J. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2024, č. j. 3 To 52/2024-1175, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 1/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2024, č. j. 2 T 1/2022-1098 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1a) pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, pod bodem 1b) pokračujícím zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 1c) pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

1) v přesně nezjištěné době od roku 2014 do roku 2019, kdy žil ve společné domácnosti v tehdejších bydlištích, a to v bytě na adrese XY XY, XY, a v mobilheimu a rodinném domě na adrese XY, parcelní číslo XY, se svou bývalou manželkou D. K., nar. XY, a jejími nezletilými dcerami poškozenými AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), a tedy znal jejich věk, intelekt, mravní a rozumovou vyspělost a vystupoval vůči nim v obdobném postavení jako otec,

a) v přesně nezjištěné dny od roku 2014 do roku 2016 ve společném bydlišti v bytě na adrese XY XY, XY, využil výše popsaného postavení v rodině a v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však dvakrát týdně, osahával nezletilé poškozené AAAAA prsa a přirození přes oblečení a od roku 2016 do měsíce února roku 2018 ve společném bydlišti v mobilheimu a rodinném domě na adrese XY, parcelní číslo XY, v přesně nezjištěném počtu případů osahával nezletilé poškozené prsa a přirození pod oblečením,

b) v přesně nezjištěné dny od roku 2016 do měsíce února roku 2018 v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně však dvakrát na nezjištěném místě na území SRN, kdy s ním nezletilá poškozená AAAAA jela v rámci jeho pracovní cesty v kamionu, a to v úložné části kabiny na spodní posteli, a nejméně jedenkrát ve společném bydlišti v ložnici rodinného domu na adrese XY, parcelní číslo XY, nezletilou poškozenou vysvlékl a vykonal s ní v poloze na zádech soulož, a poškozená vzhledem ke svému věku, intelektu, mravní a rozumové vyspělosti nebyla plně schopna chápat smysl jeho jednání a jeho důsledky a nebyla schopna posoudit význam odporu proti takovému jednání a dát najevo s takovým jednáním nesouhlas, a pouze obžalovanému říkala „že to nechce a že je jí to blbé“,

c) v přesně nezjištěné dny od měsíce února roku 2018 do roku 2019 využil výše popsaného postavení v rodině a v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně třikrát ve společném bydlišti v rodinném domě na adrese XY, parcelní číslo XY, a nejméně jedenkrát na nezjištěném místě, když s ním nezletilá poškozená BBBBB jela v rámci jeho pracovní cesty kamionem, této osahával prsa pod oblečením, a přestal, když mu nezletilá poškozená řekla „že se jí to nelíbí“,

2) dne 30. 8. 2020 kolem 18:00 hodin v XY před domem v ulici XY XY, po předchozí slovní rozepři, která se týkala styku se společným nezletilým synem CCCCC (pseudonym), fyzicky napadl svoji manželku, poškozenou D. K., nar. XY, která držela nezletilého syna v náručí, tak že ji uchopil zezadu za krk a cloumal s ní a nadával jí výrazy „ty krávo, ty píčo“ a způsobil jí podvrtnutí krční páteře, v důsledku kterého poškozená vyhledala lékařské ošetření.

2. Za to byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 let, pro jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu dále byla uložena povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 1 221 Kč [pokud jde o skutek popsaný v bodě 2) odsuzující části výroku rozsudku].

4. Naproti tomu byl obviněný stejným rozsudkem podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství v Chebu ze dne 7. 10. 2021, č. j. 2 ZT 186/2020-65, podle které měl spáchat pod bodem 3) zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a dva zvlášť závažné zločiny znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 4) přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

5. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních [pokud jde o skutek popsaný v bodě 3) zprošťující části výroku rozsudku].

6. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze 21. 10. 2024, č. j. 3 To 52/2024-1175, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém výroku o vině pod bodem 1) a ve výroku o uloženém trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného, při nezměněném výroku o vině pod bodem 2) rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2024, č. j. 2 T 1/2022-1098, kterým byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, uznal pod bodem 1) vinným pokračujícím zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se obviněný podle skutkových zjištění dopustil tak, že:

1) v přesně nezjištěné dny od měsíce února 2018 do roku 2019, kdy žil ve společné domácnosti v rodinném domě na adrese XY, parcelní číslo XY, se svou bývalou manželkou D. K., nar. XY, a její nezletilou dcerou poškozenou BBBBB, a tedy znal její věk, intelekt, mravní a rozumovou vyspělost a vystupoval vůči ní v obdobném postavení jako otec, tohoto postavení v rodině využil a v přesně nezjištěném počtu případů, nejméně třikrát ve společném bydlišti v rodinném domě na adrese XY, parcelní číslo XY, a nejméně jedenkrát na nezjištěném místě, když s ním nezletilá poškozená BBBBB, jela v rámci jeho pracovní cesty kamionem, této osahával prsa pod oblečením, a přestal, když mu nezletilá poškozená řekla „že se jí to nelíbí“.

7. Za sbíhající se trestné činy byl podle § 187 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku obviněný odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let a 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

8. Podle § 260 tr. ř. Vrchní soud v Praze věc v rozsahu zrušení napadeného rozsudku pod bodem 1a), 1b), tedy v rozsahu jednání obviněného ve vztahu k poškozené AAAAA, vrátil státnímu zástupci k došetření.

II. Dovolání a vyjádření k němu

9. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2024, č. j. 3 To 52/2024-1175, napadl obviněný dovoláním, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

10. Uvedl, že od počátku měl zásadní námitky směřující proti výpovědím D. K. a AAAAA a BBBBB. Již během hlavního líčení, a později rovněž v odvolání, brojil proti způsobu provádění výslechu AAAAA a BBBBB. Oba výslechy podle něj byly vedeny nepřípustným způsobem a zatíženy zcela zásadní vadou, a to pokládáním návodných a kapciózních otázek. Stejnou obavu nad legitimností provedených výslechů projevila i státní zástupkyně Mgr. Brázdová, která soudu prvního stupně adresovala přípis, kde mimo jiné uvedla, že „po seznámení se s těmito výpověďmi musím uvést, že celá řada odpovědí svědkyň byla výstupem evidentně návodně položených otázek …“. Podle názoru státní zástupkyně se sice mělo jednat jen o výpovědi D. K. a AAAAA, obhajoba však zpochybňovala i způsob vedení výslechu BBBBB, neboť tento byl veden stejným způsobem a ve stejném duchu.

11. Jak vyplývá z přepisu i videa provedeného výslechu BBBBB, ta v mnoha případech pouze reaguje na položené otázky komisařky a odpovídá toliko slovy „jo“, „jo lehl“, „jo, to řekl“. Takový výslech je zjevně v rozporu s příslušným ustanovením trestního řádu. Z přepisu protokolu provedeného výslechu rovněž není podle obviněného zřejmé, zda této výpovědi předcházelo poučení podle § 101 odst. 1 tr. ř., včetně poučení o právu odepřít výpověď podle § 100 tr. ř. I proto by k tomuto důkazu neměl soud při rozhodování přihlížet.

12. Obviněný dále uvedl, že přestože si je vědom zásady, kdy soud hodnotí důkazy podle § 6 tr. ř., nelze přehlédnout, že v předkládané věci byly preferovány a prováděny převážně důkazy navržené obžalobou a návrhy obhajoby byly vesměs zamítány. V případě navrženého a následně zamítnutého návrhu na dokazování – videa – dokonce odvolací soud tento důkaz postavil proti obviněnému. Pověstná rovnost zbraní tak podle něj byla evidentně porušena v jeho neprospěch. Nad to důkazy, které usvědčovaly BBBBB z nevěrohodnosti či ze lhaní nebyly brány v potaz s tím, že její věrohodnost měla být potvrzena znaleckým posudkem. Znalkyně jednání BBBBB obhajovala s odkazem na její věk a situaci v rodině. Z předchozích důkazů (zprávy ze základních škol) však jednoznačně vyplynulo, že poškozená byla schopna lhaní, a to opakovaně, údajně proto, aby na sebe přitáhla pozornost.

13. Pokud jde o poškozenou D. K., tato byla soudem i znalkyní označena za nevěrohodnou, což vedlo k částečnému zproštění obžaloby. Na druhou stranu bylo její svědectví dostatečným důkazem pro uznání obviněného vinným přečinem výtržnictví. Jediným důkazem, který proti němu svědčí, je právě tvrzení a svědecká výpověď D. K. Nebyl předložen žádný další důkaz, který by potvrdil, že byla tato poškozená skutečně napadena obviněným a na veřejnosti. Soudu tedy pro odsouzení stačila její výpověď, ač byla u jiného bodu obžaloby označena za nevěrohodnou (což vedlo ke zproštění této části obžaloby). Vedle toho nebylo zcela dostatečně a srozumitelně vysvětleno, proč se v jednom případě na její svědectví hledí jako na nevěrohodné a ve druhém případě přispívá bez jakýchkoliv pochybností k objasnění případu.

14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný zopakoval, že v souvislosti s přečinem výtržnictví nebyl kromě sporně použitelné výpovědi poškozené K. předložen žádný jiný důkaz, který by vypovídal o tom, že se měl údajný incident odehrát na veřejnosti. Rozporuje tedy, zda došlo ke správnému právnímu posouzení skutku.

15. Nad rámec zákonných dovolacích důvodů, s ohledem na základní zásady spravedlivého procesu, namítl, že se opakovaně dožadoval znovu provedení celého hlavního líčení ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř., neboť k tomu podle jeho názoru byly naplněny zákonem předjímané důvody. V případě uplynutí delší doby totiž zákon podmiňuje pokračování řízení souhlasem stran.

16. V předkládané věci podle obviněného došlo k opakovanému přerušení řízení, v jednom případě na devět měsíců (hlavní líčení proběhlo dne 13. 9. 2020 a následně až 20. 6. 2023) a ve druhém případě na deset měsíců (jednání proběhlo dne 24. 4. 2024, přičemž navazovalo na jednání ze dne 20. 6. 2023). Z rozsudku odvolacího soudu sice plyne, že nikoliv každý časový odstup mezi jednotlivými jednáními soudu předpokládá opakování hlavního líčení, obviněný prodlužování řízení nijak nezpůsobil. Nad to nebylo zdůvodněno, proč se v těchto dvou uvedených případech nejednalo o delší dobu ve smyslu výše citovaného zákona. Jeho námitky tedy byly bez dalšího opomenuty.

17. Nakonec shrnul, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu jednak vycházelo ze skutkových zjištění, která jsou založená na procesně nepoužitelných důkazech, jednak je založeno na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku a procesních vadách.

18. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2024, č. j. 3 To 52/2024-1175, a dále rovněž rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2024, č. j. 2 T 1/2022-1098, a „věc mu podle ust. § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil k dalšímu řízení“.

19. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co zrekapituloval dovolací argumentaci obviněného uvedl, že pokud jde o zmiňované procesní vady, tuto námitku nelze s ohledem na její formulaci podřadit pod jakýkoliv ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v § 265b tr. ř. Obiter dictum však poznamenal, že při pokračování v hlavním líčení odročeném podle § 219 odst. 1 tr. ř. pochopitelně není vždy třeba opakovat celé hlavní líčení.

20. Dále citoval zákonné znění ustanovení § 219 odst. 3 tr. ř. a konstatoval, že v řízení se může objevit skutečnost, pro kterou nelze hlavní líčení provést v rámci jednoho jednání nebo v něm nelze pokračovat. Typicky tomu bude v případech, kdy potřeba provést další dokazování vyplyne až z důkazů provedených v hlavním líčení. Z požadavku zásady bezprostřednosti a ústnosti pak vyplývá, že nové projednání věci nebude možno provádět jen sdělením podstatného obsahu dosavadního jednání mj. i v případě, jestliže od provedení hlavního líčení uplynula delší doba, a proto soud ani při stejném sestavení senátu není schopen rozhodovat na základě bezprostředního dojmu z předchozího hlavního líčení, a dále jestliže zjištění skutečného stavu věci vyžaduje doplnění dokazování provedením takových důkazů, které je nutno konfrontovat s důkazy provedenými již v předchozím hlavním líčení nebo pro které je nutno již provedené důkazy znovu provést a doplnit.

21. Právní předpis konkrétně nespecifikuje, jaký časový úsek je nutno považovat za delší dobu, která uplynula od hlavního líčení, které bylo odročeno. Záleží v každé individuálně projednávané věci na konkrétních okolnostech, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů, důvodech, pro které je třeba hlavní líčení odročit, charakteru důkazů, na jejichž provedení je nutno počkat atd. Posouzení, zda uplynula delší doba od posledního hlavního líčení je přitom plně v kompetenci členů senátu, neboť oni sami mohou nejlépe posoudit, zda je jejich paměťová stopa v dostatečné míře zachována, aby byly dodrženy i požadavky plynoucí ze zásady bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.). V případě delší doby půjde o tak výrazný časový předěl, že to bude z hlediska dodržení zásady bezprostřednosti při rozhodování znamenat pro členy senátu situaci blížící se té, kdy hlavní líčení dosud vůbec neprobíhalo a důkazy nebyly prováděny. Musí jít přitom o tak zásadní prodlevu, již by bylo možno přirovnat ke změně v sestavení senátu. Opomenout nelze nutnost přihlédnout k rozsahu a složitosti té které trestní věci, a to i se zřetelem k délce řízení. K uvedenému odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 7 Tdo 471/2022, ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020, a ze dne 16. 8. 2023, sp. zn. 8 Tdo 532/2023, a dále na příslušnou komentářovou literaturu (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 2713.).

22. V posuzované věci bylo podle státního zástupce nutno přihlédnout k rozsahu a složitosti projednávané věci, jakož i k rozsahu provedeného dokazování. Hlavní roli přitom hrály komplikace s opatřováním důkazního podkladu, kdy až v průběhu první doby odročení (od konání hlavního líčení dne 13. 9. 2022 do 20. 6. 2023) znalkyně PhDr. Maněnová původně podávající znalecké posudky s odvoláním na svůj zdravotní stav informovala soud, že nebude schopna dostát svému příslibu v podobě doplnění znaleckého zkoumání. V průběhu druhé zmiňované doby (od hlavního líčení dne 20. 6. 2023 do 24. 4. 2024) došlo k vypracování nových znaleckých posudků z oboru psychologie znalkyní Mgr. Ortmannovou, kterou bylo třeba v hlavním líčení vyslechnout. V odročených řízeních byly průběžně prováděny další důkazy. Členové senátu tedy měli možnost si průběžně promítat skutečnosti vyplynuvší z provedených důkazů a oživovat svou paměťovou stopu. Ani doba několika měsíců proto nebyla tak dlouhá, aby došlo ke stírání jejich paměťové stopy v té míře, že by nebyli schopni posoudit, zda je tato u nich v dostatečné míře zachována. V tak obsáhlé věci, v níž bylo provedeno poměrně velké množství důkazů, by byl postup podle § 219 odst. 3 věty druhé tr. ř. nedůvodný. Výsledkem by bylo zbytečné prodlužování již tak nezanedbatelně dlouho trvajícího trestního řízení, což by zjevně vyhovovalo obhajobě, která tuto procesní výhradu vznesla až při posledním hlavním líčení, na němž došlo k doplnění dokazování, nikoli u hlavního líčení dne 20. 6. 2023, které vyzdvihuje v dovolání. Členové senátu postupovali racionálně, pokud využili svého práva a k postupu požadovanému dovolatelem nepřistoupili.

23. Pokud jde o další námitky obviněného, jedná se o výhrady, které uplatnil již před soudy nižších stupňů. Nadto jde o námitky povrchní a dostatečně nepodporující důvodnost uplatnění těch dovolacích důvodů, které obviněný ve svém dovolání označil. Soudy nižších stupňů se přitom jeho obhajobou, včetně nyní opakovaně vytýkaných námitek, řádně zabývaly, avšak ji na podkladě provedených důkazů a jejich vyhodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů nepřisvědčily. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pečlivě přezkoumal, výhradami obviněného se zabýval, neignoroval je, v rámci odůvodnění svého rozhodnutí se s nimi zcela adekvátně vypořádal, a to plně s respektem k právu obviněného na spravedlivý proces. Jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy nižších stupňů, se kterými se tyto soudy dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

24. Stran způsobu vedení výslechu svědkyň AAAAA a BBBBB státní zástupce odkázal na body 7. a 8. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s bodem 22. odůvodnění napadeného rozhodnutí. Obviněnému byly mj. vysvětleny specifika vedení výslechu se zvlášť zranitelnou obětí, kdy vyslýchající musí postupovat zvlášť šetrně, při formulaci otázek zachovávat potřebný takt, ohleduplně tyto přizpůsobit věku, osobním zkušenostem a psychickému stavu svědka. To vše zvlášť pokud se jedná o svědka, který je obětí trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti a současně dítětem. Soudy se vypořádaly i s výhradami obviněného ohledně zpochybnění věrohodnosti výpovědi obou těchto svědkyň, což lze dovodit z bodu 14. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bodu 23. odůvodnění napadeného rozhodnutí.

25. Obviněný pravděpodobně při koncipování těchto svých pochybností uvažoval o druhé variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pokud je ovšem věrohodnost výpovědi svědka podpořena závěry znaleckého zkoumání, nelze uvažovat o procesní nepoužitelnosti důkazu. Argumentace tedy tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť vyjadřuje pouze nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily věrohodnost konkrétních svědků, a ze kterých důkazů čerpaly svá skutková zjištění.

26. Prezentuje-li dovolatel poznatek, že návrhy obhajoby na provedení důkazů byly vesměs zamítány, nelze se podle státního zástupce k takto obecně formulované námitce vyjádřit. Dovolatel vůbec neupřesňuje, byť jediný důkazní návrh, jež měl zůstat neproveden, a proto není možno vyhodnotit, zda v případě takového návrhu lze uvažovat o splnění podmínek pro existenci tzv. opomenutého důkazu. To se týká i blíže neupřesněné videonahrávky, jež měla být navržena a zamítnuta. Pokud by se mělo jednat o videonahrávku poškozené BBBBB, již obviněný předestřel při hlavním líčení dne 23. 6. 2022, lze podle obsahu protokolu o hlavním líčení vyslovit pochybnost, zda skutečně byla k provedení důkazu řádně navržena. Z okomentování nahrávky odvolacím soudem v bodě 31. jeho odůvodnění nelze seznat, že by odvolací soud ve vztahu k posuzovaným skutkům, a k nim navázaným rozhodným skutkovým zjištěním, záznam z této nahrávky posuzoval v neprospěch obviněného a na jejím základě přijal jakýkoli závěr o vině. Také nemohlo jít o případný důkazní návrh, který by byl podstatný ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků příslušného trestného činu (zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku či přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným).

27. O rozporu skutkového zjištění s obsahem provedeného důkazu, natož pak o rozporu zjevném, či o procesní nepoužitelnosti takového důkazu, nelze hovořit ani stran svědectví D. K. ve vztahu ke skutku vymezenému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel neuvádí pravdu, pokud tvrdí, že byl uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku výlučně na podkladě svědectví jmenované, coby jediného usvědčujícího důkazu. O opaku svědčí jak přehled důkazů se stručným popisem jejich obsahu uvedený prvoinstančním soudem (bod 23. odůvodnění jeho rozsudku), tak výstup z přezkumné činnosti odvolacího soudu (bod 28. odůvodnění napadeného rozhodnutí). Svědectví D. K. v úvahách soudů nestálo osamoceně.

28. Státní zástupce dále připomněl náležitosti druhého v dovolání uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uzavřel, že nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, jak vyhodnotily důkazy jednotlivě i v souhrnu, jaká skutková zjištění z nich vyvodily apod. S odkazem na daný dovolací důvod se zásadně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Obviněný přitom v dovolání předestírá výlučně námitky procesního charakteru týkající se procesu dokazování (velmi kuse a v zásadě velmi neurčitě), aniž by předložil k dovolacímu přezkumu cokoli, co by bylo možno

29. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

30. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

31. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2024, č. j. 3 To 52/2024-1175, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

32. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

IV. Posouzení dovolání

35. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neuvedl, jakou námitku považuje za podřaditelnou pod tu kterou jeho alternativu (pouze namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkových zjištění, která jsou založená na procesně nepoužitelných důkazech). Část námitek obviněného však přichází, a to s jistou mírou tolerance, v úvahu formálně subsumovat pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé alternativě. Ačkoliv obviněný uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud neshledal, že by bylo možno jeho námitky pod tento dovolací důvod podřadit, neboť dovolací argumentace směřovala de facto spíše do oblasti dokazování a z toho vyplývajících skutkových zjištění. Teprve z těchto výhrad obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.

36. V daných souvislostech je ovšem třeba také zmínit, že obviněný opakuje obhajobu, kterou uplatňoval před soudy nižších stupňů. Pokud je dovolání založeno na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jak tomu bylo i v posuzované věci, pak je zpravidla nutné je označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, resp. ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Nad to však Nejvyšší soud uvádí následující.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě

37. Pod uvedený dovolací důvod lze, jak již řečeno s jistou mírou tolerance, podřadit námitku, že soud nebral v potaz důkazy osvědčující nevěrohodnost poškozené BBBBB, přičemž přestože znalkyně jednání této poškozené obhajovala s odkazem na její věk a rodinnou situaci, z jiných důkazů jednoznačně vyplynulo, že byla schopna opakovaně lhát. Dále je pod něj možno podřadit i námitku, že stran trestného činu výtržnictví, za který byl obviněný odsouzen, měl soud prvního stupně k dispozici pouze svědeckou výpověď poškozené D. K., kterou však jak soud, tak znalkyně, označily za nevěrohodnou. Z jiného důkazu se nepodává, že poškozená byla napadena obviněným a na veřejnosti. Nebylo přitom vysvětleno, proč soud v jednom případě na její svědectví hleděl jako na nevěrohodné (což vedlo k částečnému zproštění obžaloby, viz bod 4. tohoto rozhodnutí) a ve druhém případě její výpověď přispěla bez jakýchkoliv pochybností k objasnění případu.

38. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu zmíněné první alternativy daného dovolacího důvodu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

39. Po přezkoumání věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že uplatněné námitky nemají potenciál zjevný rozpor osvědčit. Jedná se totiž o běžnou polemiku s hodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů a prosazování vlastního názoru na to, jaké závěry z nich měly soudy činit. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněný ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěl na základě selektivního hodnocení provedených důkazů. Z provedeného dokazování vyjímá jen takové důkazy nebo jejich části, které svědčí v jeho prospěch, a zcela opomíjí zbývající provedené důkazy. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

40. Nehledě na uvedené je třeba konstatovat, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů v předkládané věci ani není dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Své hodnotící úvahy také soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů.

41. Pokud jde o namítanou nevěrohodnost poškozené BBBBB, soud prvního stupně své úvahy předestřel v bodech 14. – 16. svého rozhodnutí. Uvedl, že výpověď poškozené podporuje celá řada nepřímých důkazů, zejména závěry příslušného znaleckého posudku z oboru psychologie k vyšetření duševního stavu poškozené (č. l. 956). Podle něj poškozená je a byla schopna správně vnímat prožité události, tyto si správně zapamatovat a reprodukovat. Nebyly zjištěny sklony ke lhavosti, konfabulaci nebo fantazírování. Taktéž nebyl zjištěn vliv sugesce či návodu. Vyjádření poškozené z úzce psychologického hlediska naplňují kritéria specifické věrohodnosti, přičemž její obecná věrohodnost není snížena psychologickými faktory. U hlavního líčení pak znalkyně potvrdila své závěry a doplnila, že v době, kdy výpovědi posuzovala, by poškozená nebyla schopna reprodukovat naučenou či vymyšlenou verzi výpovědi. Pokud byly znalkyni předestřeny zprávy ze základních škol, vysvětlila, že poškozená byla pod vlivem událostí, které jí způsobovaly psychickou nepohodu. Poškozená se často stěhovala, měnila kolektivy, doma prožívala věci, které ji znejišťovaly. V rodině existovala konfliktní situace i bez ohledu na obviněného. V momentě, kdy se dostala do kolektivu, znovu jej změnila. Kázeňské přestupky jsou zaznamenány právě v tomto období. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že o věrohodnosti výpovědi poškozené nemohlo být pochyb, neboť slyšená znalkyně rozptýlila jakékoliv pochybnosti, když zcela logicky vysvětlila, v čem problém v jejím případě tkvěl. Poškozená si nebyla schopna výpověď vymyslet a opakovaně ji reprodukovat, přičemž setrvala na své výpovědi i přesto, že se ji její matka snažila přimět, aby výpověď změnila ve prospěch obviněného. Soud nezjistil jakýkoliv motiv, který by poškozenou vedl ke křivému obvinění.

42. Odvolací soud následně v bodě 25. svého rozhodnutí k obdobné námitce obhajoby uvedl, že k této otázce se velmi uspokojivě vyjádřila znalkyně PhDr. Ortmannová. Ta poukázala na obtížnou životní situaci poškozené, která kvůli stěhování rodiny často měnila kolektivy, v důsledku čehož nebyla schopná si vytvořit trvalejší kamarádské vazby a tímto způsobem na sebe zřejmě chtěla upozornit. Odvolací soud nikoliv neracionálně uzavřel, že takové vysvětlení má nejen svoji logiku, ale také oporu v provedených důkazech. Podle zpráv ze základních škol poškozená od roku 2015 navštěvovala čtyři základní školy. Ze zpráv z roku 2022 pak plyne, že její situace se přestěhováním k biologickému otci zklidnila, poškozená se dostala do klidného a harmonického prostředí a její chování bylo vyhodnoceno jako bezproblémové s tím, že je komunikativní, slušná, v kolektivu oblíbená a kamarádská.

43. Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích (v souladu s bodem 40. tohoto rozhodnutí), podrobně vysvětlily, z jakého důvodu nepochybovaly o pravdivosti tvrzení poškozené BBBBB, přičemž se také řádně vypořádaly se zprávami ze základních škol, které popisují, že poškozená v minulosti lhala a vymýšlela si. Odůvodnění jejich úvah je přitom logické a nelze hovořit o tom, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

44. K dovolacím námitkám obviněného vzneseným v souvislosti s přečinem výtržnictví, kterým byl uznán vinným pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně Nejvyšší soud uvádí následující.

45. Je pravdou, že poškozená D. K. byla jak soudem, tak znalkyní PhDr. Ortmannovou označena za nevěrohodnou, což vedlo k částečnému zproštění obžaloby, přičemž soud prvního stupně se k věrohodnosti této poškozené vyjádřil v tom smyslu, že důkazy získané její výpovědí jsou velmi problematické a o jejich vypovídací hodnotě má zcela zásadní pochybnosti. Uvedl také, že aby mohl čerpat z jejích výpovědí, musel její tvrzení porovnat v kontextu s jinými důkazy, na základě čehož mohl uzavřít, že některá z nich se zakládají na pravdě. Pokud jde o trestný čin výtržnictví, soud prvního stupně dále sdělil, že ze svědecké výpovědi poškozené K. vycházel proto, že měl k dispozici ještě další důkazy, tedy nelze obviněnému přisvědčit, že jediným důkazem byla právě její výpověď. Tyto další důkazy soud prvního stupně podrobně popsal v bodě 23. odůvodnění svého rozhodnutí. Jedná se o protokol o trestním oznámení ze dne 31. 8. 2020 (č. l. 530), lékařskou zprávu Nemocnice Mariánské Lázně s.r.o. ze dne 30. 8. 2020 (č. l. 557), protokol o prohlídce těla ze dne 31. 8. 2020 (č. l. 542), fotografickou dokumentaci zranění (č. l. 544–550) a protokol o ohledání místa činu a fotografickou dokumentaci (č. l. 535-542).

46. Nelze se tedy ztotožnit s obviněným, že by soud prvního stupně nevysvětlil, proč v jednom případě na svědectví D. K. hleděl jako na nevěrohodné a ve druhém případě z něho vycházel. Nad to na stejnou námitku reagoval také odvolací soud, který v bodě 28. odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že soud prvního stupně správně k výpovědi poškozené K. přistoupil kriticky a přiznal jí relevanci pouze tam, kde měl k dispozici i jiné, zejména objektivní, důkazy, z nichž mohl vycházet. Soud prvního stupně si důkazní situaci vyhodnotil logicky a s respektem ke zjištěným skutečnostem.

47. O tom, že byla poškozená napadena právě obviněným pak svědčí např. zmíněná lékařská zpráva Nemocnice Mariánské Lázně s.r.o. ze dne 30. 8. 2020 (č. l. 557), vyhotovená téměř dva roky před hlavním líčením ze dne 21. 6. 2022, na němž poškozená o daném skutku vypovídala. Tato zpráva uvádí, že poškozená navštívila chirurgickou ambulanci a sdělila, že kolem 18:00 hodiny byla napadena manželem, který ji prudce uchopil za krk a začal s ní cloumat. Dne 31. 8. 2020 pak byl vyhotoven protokol o prohlídce těla, ze kterého je patrné, že na krku poškozené byla viditelná poranění v podobě otlaků a červených míst. Zranění byla i fotograficky zdokumentována (č. l. 544–550). Že v daném případě poškozená D. K. vypověděla stran způsobu spáchání skutku pravdu vypovídá i protokol o ohledání místa činu a fotografická dokumentace (č. l. 535–542), u jejichž vyhotovení byla poškozená přítomna. Nakonec o tom, že soud prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud) pečlivě zvážil celkovou situaci svědčí také skutečnost, že stran některých skutků uvedených v obžalobě obviněného obžaloby zprostil, a to pokud si nebyl jist, že se skutek opravdu stal, případně, že se stal tak, jak uvádí poškozená.

48. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud konstatuje, že neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě

49. Pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno podřadit námitky obviněného týkající se způsobu provádění výslechu poškozených BBBBB a D. K. Obviněný sice stejnou výtku vznesl i k výpovědi AAAAA, je však třeba připomenout, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v bodech 1a) a 1b) výroku o vině, tedy stran jednání, kterých se měl dopustit ve vztahu k svědkyni AAAAA, zrušil a vrátil státnímu zástupci k došetření. Obviněný tedy napadeným rozsudkem, ani rozsudkem soudu prvního stupně, nebyl ve vztahu k této svědkyni uznán vinným žádným trestným činem.

50. Obviněný sice ve svém dovolání nespecifikoval, který z výslechů AAAAA provedených v přípravném řízení měl být veden závadným způsobem, Nejvyšší soud vycházeje ze skutečnosti, že v hlavním líčení byla jako důkaz provedena svědecká výpověď AAAAA ze dne 28. 1. 2021, z přepisu tohoto výslechu (č. l. 95– 102) zjistil, že svědkyně se ke skutku pod bodem 1, za který byl obviněný uznán vinným, a kterého se dopustil ve vztahu k poškozené BBBBB, vyjadřovala jen okrajově (v souvislosti s tím, jak se o jednání obviněného dozvěděla jejich matka). Stran skutku pod bodem 2, kterého se obviněný dopustil ve vztahu k poškozené D. K., pak soudy nižších stupňů z výpovědi AAAAA taktéž nevycházely, neboť tato se k incidentu ze dne 30. 8. 2020 ani nevyjadřovala. Jelikož z daného výslechu nevyplynula žádná rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, nebude se Nejvyšší soud námitkou směřující ke způsobu vedení výslechu AAAAA zabývat.

51. Je sice pravdou, že státní zástupkyně v řízení před soudem prvního stupně projevila pochybnost ohledně legitimnosti provedených výslechů svědkyň AAAAA (k tomu viz bod 50. tohoto rozhodnutí) a D. K. (přípisem na č. l. 701, nicméně v hlavním líčení dne 20. 6. 2023 se státní zástupkyně podrobněji věnovala pouze výpovědi AAAAA, č. l. 914), stran výpovědi nezletilé BBBBB takovou obavu soudu prvního stupně vůbec neadresovala.

52. Pokud jde o použitelnost výpovědi poškozené D. K., obviněný ve svém dovolání uvedl pouze to, že „měl od počátku zásadní námitky směřující proti výpovědím D. K., …“ a že o legitimnosti její výpovědi měla pochybovat i státní zástupkyně. Taková argumentace obviněného je zcela nekonkrétní (neuvádí použitelnost jaké konkrétní výpovědi zpochybňuje a konkrétně jaké důkazy měly být získány, a soudem následně použity jako základ skutkových zjištění, v důsledku položení kapciózních či sugestivních otázek) a jako taková nemůže mít žádný potenciál k osvědčení existence uvedeného dovolacího důvodu (ani jiného důvodu dovolání) a nemůže vyvolávat přezkumnou činnost Nejvyššího soudu. V tomto směru je třeba poukázat např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

53. Nad uvedené Nejvyšší soud k obsahům výpovědí D. K. poznamenává, že soud prvního stupně (vedle toho, co je uvedeno v bodě 45. tohoto rozhodnutí) uzavřel, že rozporuplná tvrzení této svědkyně stran trestné činnosti, které se obviněný dopustil na nezletilé BBBBB, nemůže brát zcela vážně, neboť svědkyně své výpovědi několikrát změnila a je patrné, že se snaží obviněnému pomoci. Některá její tvrzení jsou přitom v rozporu s jinými důkazy. Za prokázanou tedy považoval toliko její reakci poté, co se dozvěděla, čeho se měl obviněný dopustit (svědkyně byla převezena Zdravotnickou záchrannou službou Plzeňského kraje do Fakultní nemocnice Plzeň pro akutní stresovou reakci, č. l. 490 a 499). Pokud pak jde o skutek popsaný v bodě 2 odsuzující části výroku rozsudku soudu prvního stupně, poškozená D. K. se k tomuto v přípravném řízení vůbec nevyjadřovala, a proto soud vycházel z její výpovědi z hlavního líčení dne 21. 6. 2022 (bod 23. rozhodnutí soudu prvního stupně).

54. Zbývá tak posoudit procesní použitelnost výpovědi nezletilé BBBBB z přípravného řízení ze dne 28. 1. 2021. Tento byl v hlavním líčení dne 22. 6. 2022 proveden jako důkaz podle § 102 odst. 2 tr. ř. přehráním obrazového a zvukového záznamu pořízeného o výslechu svědka – osoby mladší osmnácti let, a to z nosiče DVD-R (č. l. 107).

55. Podle § 101 odst. 3 věta poslední tr. ř. nesmějí být svědkovi kladeny otázky, v nichž by byly obsaženy klamavé a nepravdivé okolnosti nebo okolnosti, které se mají teprve zjistit z jeho výpovědi. Toto ustanovení tedy zapovídá dvě skupiny otázek – ty, které předstírají nepravdivou nebo klamavou skutečnost (kapciózní) a ty, které v sobě již obsahují žádanou odpověď (návodné).

56. Odvolací soud k dané námitce uvedl, že se sám přesvědčil, a to přečtením protokolu o výše uvedené výpovědi a shlédnutím přiloženého videozáznamu, že poškozená BBBBB vypovídala přiléhavě a že samotný způsob vedení výslechu její výpověď nijak neznevěrohodnil. Byť vyslýchající kladla v některých případech poměrně konkrétní dotazy, vždy podle odvolacího soudu postupovala v mezích ustanovení § 101 odst. 3 tr. ř. tak, aby výslech poškozené (v postavení svědkyně) byl dostatečným podkladem pro spravedlivé projednání věci za současného citlivého přístupu vyslýchající k nezletilé, kterou je třeba považovat za zvlášť zranitelnou oběť, s evidentním záměrem, aby výslech nemusel být, pokud možno, opakován a poškozená BBBBB nemusela být nadměrně zatěžována. Vedení výslechu bylo třeba přizpůsobit právě jejímu věku (nezletilé bylo v dané době 12 let), intelektu a aktuálnímu psychickému stavu.

57. S tímto názorem se ztotožňuje také dovolací soud. Ten konstatuje, že existuje rozdíl mezi otázkou návodnou a otázkou uzavřenou, tedy takovou, kde je dán výběr odpovědi „ano“ a „ne“. Omezení podle § 101 odst. 3 poslední věta tr. ř. zapovídá toliko otázky, které by předjímaly odpověď, avšak nevylučují položit otázku tak, že je na ni možno odpovědět „ano“ nebo „ne“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 3 Tdo 24/2025).

58. Jakkoliv je pravdou, že v některých případech poškozená BBBBB reagovala na otázky komisařky toliko odpověďmi „ano“ a „ne“, tato skutečnost ve smyslu výše uvedeného sama o sobě nezakládá nepřípustnost uvedeného důkazu. Lze se tak ztotožnit s odvolacím soudem, že přestože komisařka v některých případech kladla poškozené poměrně konkrétní otázky, vždy postupovala v mezích § 101 odst. 3 tr. ř. Nad to lze na základě poslechu DVD-R, na kterém je zaznamenaný výslech nezletilé, zdůraznit, že poškozená sama, a to nikoliv stylem odpovědí „ano“ a „ne“, komisařce sdělila, že poprvé na ni obviněný „něco zkoušel“, když byla její matka v nemocnici a on zůstal doma, aby ji hlídal. Na dotaz, co na ni zkoušel bez dalšího „nasměrování“ odvětila, že obviněný ji osahával. Popsala, že byla v pokoji v posteli, koukala se na film, obviněný k ní přišel, lehl si k ní a začal ji osahávat. Sama také uvedla, že na sobě v době incidentu sice měla oblečení, obviněný ji ale sáhl i pod něj.

59. Z obsahu položených otázek tak vyplývá, že komisařka výslech poškozené směřovala k co nejucelenějšímu objasnění skutku, aby již nebylo třeba výslech opakovat (viz § 102 odst. 2 tr. ř.). Poškozená spontánně průběžně popisovala incident, přičemž v průběhu jejího „vyprávění“ jí byly kladeny otázky k doplnění výpovědi (§ 101 odst. 3 věta první tr. ř.). Vzhledem k povaze stíhaného skutku a věku poškozené šlo o otázky zcela adekvátní, neboť směřovaly ke zjištění okolností majících vliv na posouzení všech aspektů stíhaného jednání.

60. Pokud pak obviněný namítá, že z protokolu podle § 55 tr. ř. – přepisu výslechu svědka – BBBBB, ze dne 28. 1. 2021 není zřejmé, zda výpovědi předcházelo poučení podle § 100 a § 101 odst. 1 tr. ř., pak Nejvyšší soud odkazuje na samotný protokol o výslechu svědka – osoby mladší 18 let ze dne 28. 1. 2021 (č. l. 104–106), který podepsala nejen BBBBB, ale i soudní znalkyně PhDr. Maněnová a sociální pracovnice B., které byly výslechu přítomny. Z protokolu je zřejmé, že nezletilá byla poučena o svých právech a povinnostech, a to mimo jiné i ve smyslu obviněným namítaných ustanovení. Tuto skutečnost pak Nejvyšší soud ověřil i poslechem přiloženého DVD-R se záznamem výslechu nezletilé BBBBB (č. l. 107), z něhož vyplývá, že komisařka ověřila poměr nezletilé k obviněnému a dále ji přiměřeně jejímu věku sdělila, že musí vypovídat pravdu, nesmí nic zamlčet nebo jiného křivě obvinit z toho, že spáchal trestný čin a že nemusí vypovídat o ničem, co by poškodilo jí nebo někoho, koho má ráda. Taktéž se nezletilé dotázala, zda vypovídat chce.

61. Ze shora uvedených důvodů proto mohl Nejvyšší soud uzavřít, že žádná z uvedených procesních námitek obviněného týkajících se (zákonnosti) výpovědi poškozené BBBBB nenaplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě vztahující se na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu.

Zásady spravedlivého procesu

62. Přestože námitky týkající se zásad spravedlivého procesu nejsou dovolacím důvodem taxativně vyjmenovaným v § 265b odst. 1 tr. ř., podle judikatury Ústavní soudu se dovolací řízení nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15).

63. Nejvyšší soud proto přezkoumal také postup soudů nižších stupňů s ohledem na námitku obviněného, že nebylo vyhověno jeho žádosti na opakované provedení celého hlavního líčení ve smyslu § 219 odst. 3 tr. ř., přičemž ani nebylo soudy zdůvodněno, proč k tomuto postupu přistoupily.

64. Podle § 219 odst. 3 tr. ř. věta druhá, změnilo-li se složení senátu nebo uplynula-li od odročení hlavního líčení delší doba, přečte se souhlasem státního zástupce a obviněného předseda senátu podstatný obsah protokolu o hlavním líčení, včetně v něm provedených důkazů; není-li souhlas dán, musí být hlavní líčení provedeno znovu.

65. Pokud jde o uplynutí delší doby od hlavního líčení, které bylo odročeno, zákon neposkytuje bližší konkretizaci pro posouzení, jaký časový limit lze považovat za delší dobu. Bude tedy záležet na konkrétních okolnostech projednávané věci, zejména na jejím rozsahu a složitosti, na množství a charakteru dosud provedených důkazů atd. Rozhodující bude stanovisko členů senátu, příp. stran, zda s přihlédnutím k zásadě bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. ř.) považují výsledky dřívějšího jednání za dostatečné pro rozhodnutí ve věci, nebo zda je nutné – s ohledem na časový odstup či vývoj důkazní situace – opakovat důkazy již jednou před nimi provedené [Púry, F. Důvody, postup soudů a stran (§ 219). In: Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2713]. Zda v konkrétním případě již došlo k uběhnutí delší doby, záleží na uvážení soudu, který v tomto směru není vázán návrhy stran. Soud ovšem argumentaci stran zohlední a zejména v hraničních případech se s ní v případě nesouhlasu pečlivě vypořádá. [Kadlec, J. Podstup a důvody odročení (§ 219). In: Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád: Komentář. Wolters Kluwer, 2017.] Předpokladem pro opakování hlavního líčení je přitom situace, kdy soud ani při stejném sestavení senátu není schopen rozhodovat na základě bezprostředního dojmu z předchozího hlavního líčení, příp. z jiného důležitého důvodu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 360/2020).

66. V nyní posuzovaném případě se o takovou situaci nejedná. K tvrzené povinnosti postupovat podle tohoto ustanovení (znovu provést hlavní líčení) se ostatně detailně vyjádřil už soud odvolací, a to v bodech 19. a 20. odůvodnění svého rozhodnutí (na tyto dovolací soud zejména stran důvodů odročení v podrobnostech odkazuje). Není tedy pravdou, že by námitky obviněného opomenul a nezdůvodnil, proč časový odstup v délce 9 měsíců mezi hlavními líčeními dne 13. 9. 2022 (pozn.: konalo se 12. 9. 2022, č. l. 833) a 20. 6. 2023 a časový odstup v délce 10 měsíců mezi hlavními líčeními dne 20. 6. 2023 a 24. 4. 2024 soud nepovažuje za delší dobu ve smyslu výše citovaného zákonného ustanovení (bod 60. tohoto rozhodnutí).

67. Stručně lze proto připomenout argumentaci odvolacího soudu, podle které soud prvního stupně účelně postupoval k řádnému projednání věci a jejímu rozhodnutí. Konkrétní skutečnosti, které kompletní provedení hlavního líčení opakovaně o několik měsíců prodloužily, se nacházely zcela mimo vůli předsedy senátu, který vždy bezprostředně reagoval na vzniklou situaci. Mezi konáním jednotlivých hlavních líčení sice proběhla několikaměsíční proluka, vzhledem k charakteru projednávané trestné činnosti, typu důkazů při jejich velmi podrobném provedení a rozboru, a to v logické časové návaznosti, však nelze přisvědčit obhajobě, že by prodlevy mezi jednotlivými hlavními líčeními byly natolik zásadní, jak předpokládá § 219 odst. 3 věta druhá tr. ř., tedy že s ohledem na konkrétní okolnosti případu z důvodu jeho složitosti a případně nepřiměřených časových odstupů se oslabuje paměťová stopa procesních stran, která může vést k nikoli adekvátní reakci procesní strany na vývoj trestního řízení a zejména v případě obviněného k určitému oslabení jeho obhajoby. V posuzované věci k žádnému takovému zásahu do práva obviněného na spravedlivý proces a práva na uplatnění obhajoby nedošlo, věc byla projednána v reálném termínu, a tak byla i rozhodnuta.

68. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. To platí tím spíše, že procesní strany měly k dispozici podklady ze spisového materiálu, tedy měly dostatečnou možnost si v případě nutnosti potřebné skutečnosti připomenout. O tom svědčí i námitka obhájce obviněného, kterou vznesl v rámci odvolacího řízení, že si některé svědecké výpovědi musel oživovat jejich přečtením. Na místě se jeví dodat a zdůraznit, že opakovat znovu hlavní líčení, které by s sebou neslo opět velmi rozsáhlé dokazování, by navíc jen podstatně prodlužovalo celé trestní řízení, což by ani nemohlo být v zájmu samotných obviněných (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3257/20).

Další námitky obviněného

69. Ostatní námitky obviněného kromě toho, že neodpovídají žádnému ze zákonem vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. (což platí i stran namítaného porušení § 219 odst. 3 tr. ř.), neobsahují ani výtku porušení základních práv dovolatele, včetně práva na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu se k nim Nejvyšší soud již podrobněji vyjadřovat nebude, pouze krátce uvádí následující.

70. Pokud obviněný svojí námitkou, že v předkládané věci byly preferovány a prováděny převážně důkazy navržené obžalobou a návrhy obhajoby byly vesměs namítány, zamýšlel uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě, pak je nutno uvést, že tuto námitku vzhledem k jejímu obsahu pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod nelze podřadit. Je totiž zcela obecná a nekonkrétní, neuvádí, jaký důkaz měl být ze strany soudů nižších soudů pominut a jedná se tak spíše o jakési povrchní vyjádření nesouhlasu s rozsahem provedeného dokazování. Taková námitka nemůže představovat podklad pro přezkumnou činnost Nejvyššího soudu.

71. Lze proto jen v obecné rovině poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05).

72. Hovoří-li pak obviněný o jakémsi videu, které mělo být jako důkaz „postaveno“ proti němu, opět nespecifikuje, o jakou videonahrávku se má jednat či jakým způsobem měla být taková nahrávka vyhodnocena jako důkaz k jeho tíži. Pokud má však na mysli videonahrávku, která má údajně zachycovat nezletilou BBBBB v choulostivých situacích, a ke které se vyjádřil odvolací soud v bodě 31. odůvodnění svého rozhodnutí tak, že pokud nahrávka existuje, pak je zcela na místě, aby se státní zástupce zabýval otázkou, zda obviněný v souvislosti s tím, že ji měl k dispozici nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle § 192 tr. zákoníku, Nejvyšší soud se ztotožňuje se státním zástupcem, že z uvedeného nelze seznat, že by snad odvolací soud ve vztahu k posuzovaným skutkům záznam z nahrávky posuzoval v neprospěch obviněného a na jejím základě přijal jakýkoliv závěr o jeho vině.

V. Způsob rozhodnutí

73. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některé z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. 3. 2025

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu v z. JUDr. Ivo Kouřil