6 Tdo 536/2024

6 Tdo 536/2024-2555

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 9. 2024 o dovolání, které podal obviněný JUDr. Nikolaj Zlocha, t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2024, č. j. 11 To 24/2024-2457, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 22/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného JUDr. Nikolaje Zlochy odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. 12. 2023, č. j. 11 T 22/2022-2329, byl obviněný JUDr. Nikolaj Zlocha (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená V. N. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle zjištění jmenovaného soudu spáchal obviněný zmíněný trestný čin tím, že v XY, poškozené V. N., přislíbil v průběhu měsíce června 2016 pomoc s vyřízením dědického řízení po jejím zesnulém manželovi L. N. tím, že případ předá k vyřízení kamarádovi, ale poté, co se seznámil s hodnotou majetku v dědickém řízení, se ujal s podvodným úmyslem celé věci sám a poškozenou přesvědčil, aby si nechala na svůj účet převést svoji finanční hotovost uloženou ve státních spořících dluhopisech a podílových listech s podobnými cennými papíry kolektivního investování v celkové výši 3 511 156,20 Kč uložené na investičním účtu u České spořitelny a.s. Praha, založila si účet u ČSOB a.s. Praha, ke kterému měl zřízené dispoziční právo, a dne 2. 11. 2016 od V. N. vylákal půjčku ve výši 2 000 000 Kč, kterou mu následně poškozená na základě sepsané smlouvy o zápůjčce ze dne 2. 11. 2016 zaslala ve dvou platbách po 1 000 000 Kč ve dnech 2. 11. 2016 a 15. 11. 2016 na jeho účet č. XY vedený u ČSOB a.s. Praha, zapůjčené finanční prostředky se zavázal vrátit poškozené po jejich zhodnocení do 2. 11. 2017, což do současné doby neučinil a již v době uzavírání smlouvy o zápůjčce neměl v úmyslu poškozené tuto půjčku vrátit, s ohledem na svou zadluženost a tíživou majetkovou situaci, během které vykazoval na svých účtech pohyb různých finančních částek, z nichž však půjčku splatit nechtěl, dobře věděl, že nebude v jeho dalších reálných možnostech a příjmových očekáváních tuto částku vrátit, což poškozené zamlčel, a současně zneužil její rozumové situace, když zjistil, že se jedná o osobu naivně důvěřivou, finančně negramotnou, snadno ovlivnitelnou a zneužitelnou, přespřílišně podrobivou, nekritickou a závislou, a celkově se tak svým jednáním na její úkor obohatil a poškozené V. N., způsobil škodu ve výši 2 000 000 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 12. 3. 2024, č. j. 11 To 24/2024-2457 (dále i „napadené usnesení“), kterým podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

4. Shora uvedená rozhodnutí nejsou rozhodnutími v této věci prvními. Již rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 3. 2023, č. j. 11 T 22/2022-2128, byl obviněný odsouzen pro spáchání přečinu lichvy podle § 218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2023, č. j. 11 To 77/2023-2150, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

5. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 26. 6. 2023, č. j. 11 T 22/2022-2199, byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. I tento rozsudek byl zrušen, a to usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 9. 2023, č. j. 11 To 197/2023-2236, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

6. Následně bylo rozhodnuto napadenými rozhodnutími popsanými v bodech 1., a 2. a 3. tohoto usnesení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svých obhájců JUDr. Ondřeje Moravce a Mgr. Pavla Marka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. a konstatoval rovněž některá porušení práva na spravedlivý proces.

8. V dovolání ze dne 8. 4. 2024 podaném obhájcem JUDr. Ondřejem Moravcem obviněný konstatoval, že nebyly naplněny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu spočívající v uvedení druhého v omyl, nebyla prokázána subjektivní stránka tohoto trestného činu, skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně nebyl dostatečně individualizován a byla porušena ústavně zaručená práva obviněného na obhajobu.

9. Obviněný zdůraznil, že odsuzujícímu rozsudku předcházely dva rozsudky, v nichž nalézací soud v jeho jednání neshledal znaky podvodného jednání vůči poškozené. Poté, co byl (druhý) zprošťující rozsudek odvolacím soudem zrušen z důvodu nesouhlasu odvolacího soudu se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, která odvolací soud shledal předčasnými, doplnění dokazování žádná nová zjištění související s jednáním obviněného a poškozené o poskytnutí půjčky nepřineslo. K samotnému znaku uvedení jiného v omyl při nezměněném dokazování soud prvního stupně setrval na svých skutkových zjištěních, když v rozsudku uvedl, že z výpovědi poškozené „nelze dle přesvědčení soudu dovodit, kdy a jakým způsobem byla uvedena v omyl, lze vyvodit dle názoru soudu jen to, že byla vystavena dlouhodobějšímu manipulativnímu jednání, v jehož důsledku pozbyla značnou část svého majetku, a to bez jakékoli protihodnoty.“ Tato skutková zjištění byla odvolacím soudem bez dalšího aprobována.

Jediným důkazem svědčícím o průběhu a obsahu jednání mezi obviněným a poškozenou byla výpověď poškozené, z níž ovšem podle nalézacího soudu nelze dovodit, kdy a jakým způsobem byla uvedena v omyl, přičemž z výpovědi samotné je patrné, že z ní vůbec nelze zjistit, že uvedena v omyl byla. Obviněný je přesvědčen o tom, že takto koncipovaná skutková zjištění nalézacího soudu nedávají prostor pro závěr o spáchání trestného činu podvodu, neboť zcela schází znak uvedení druhého v omyl coby součást objektivní stránky trestného činu podvodu.

Soudem prvního stupně konstatované dlouhodobější manipulativní jednání nebylo obviněnému kladeno za vinu v podané obžalobě, a proto za ně (podle názoru obviněného) nemohl být souzen a odsouzen. Tvrzený následek spočívající v pozbytí značné části majetku bez jakékoli protihodnoty pak směřuje ke zcela jiné právní kvalifikaci jednání obžalovaného, která ovšem byla již jednou odvolacím soudem odmítnuta s ohledem na vymezení skutku v podané obžalobě. Na prokázání takto specifikovaných zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu soud prvního stupně rezignoval, když si vystačil se závěrem o dlouhodobějším manipulativním jednání obžalovaného, které ovšem není součástí vymezení skutku.

Skutková zjištění nalézacího soudu směřují k tomu, že se obviněný dopustil jednání lichevního (byť on se s těmito zjištěními nemůže ztotožnit), nikoli však podvodného. Tímto je podle obviněného naplněn dovolací důvod předpokládaný v ust. § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s ust. § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

10. Soud prvního stupně na pokyn odvolacího soudu doplnil dokazování a dospěl k závěru, že obviněný se již v době sjednávání půjčky nacházel v tíživé majetkové situaci, což měl poškozené zamlčet. V reakci na tato skutková zjištění nalézacího soudu obviněný namítal, že jeho majetková situace v žádném případě nebyla taková, aby nebylo v jeho možnostech půjčené finanční prostředky vrátit. Oproti tomu odvolací soud uvedl, že „není předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu pouze skutečnost, že obviněný není schopen dostát svým závazkům.“ Dále pak odvolací soud poukazuje, že „si obviněný žil nad své poměry a vytvořil situaci, která vedla až k insolvenčnímu řízení“.

Dále pak odvolací soud „připomíná, že zápůjčka od poškozené mohla velice významně přispět ke způsobu, jakým obviněný v té době žil, zejména utrácel finanční prostředky, což sám uvádí.“ Tyto skutkové závěry odvolacího soudu jsou extrémně překvapující zejména v kontextu jeho předešlého rozhodnutí, jímž byl zrušen zprošťující rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud totiž, stručně řečeno, zavázal nalézací soud prověřit majetkové poměry obžalovaného, což nalézací soud učinil a dospěl k závěru o tíživé majetkové situaci obviněného.

V okamžiku, kdy obžalovaný doložil, že se v tíživé situaci rozhodně nenacházel, protože si mohl dovolit dovolené, poměrně drahé dary pro svou tehdejší partnerku a také rozsáhlé investice do nemovitosti poškozené, konstatoval odvolací soud, že schopnost obviněného dostát svým závazkům není z hlediska jeho trestní odpovědnosti rozhodná. Takový závěr podle obviněného ovšem ostře kontrastuje s důvody, které odvolací soud vedly ke zrušení zprošťujícího rozsudku. V okamžiku, kdy doložil svou solventnost, se ovšem jeho majetkové poměry stávají pouhým dílčím aspektem a nově je naopak akcentován jeho nákladný život, avšak bez jakékoli reflexe nákladů vynaložených na rekonstrukci nemovitosti poškozené.

V projednávané věci je však skutkový závěr odvolacího soudu založen nikoli na dokazování, nýbrž na ryze subjektivním a důkazně nepodloženém přesvědčení odvolacího soudu o vině obviněného.

11. Obviněný také namítá, že skutek, pro který byl odsouzen, nebyl v podané obžalobě, jakož ani v odsuzujícím rozsudku dostatečně individualizován tak, aby samotný popis skutku zahrnoval všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Konkrétně namítá, že z vymezení skutku (ale ani z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) není dostatečně patrné, jak měl obviněný poškozenou uvést v omyl, jakou nepravdivou skutečnost měl uvést či naopak jakou skutečnost měl zamlčet. Důsledkem namítané vady je výrazné krácení jeho obhajovacích práv.

Odvolací soud zrušil zprošťující rozsudek nalézacího soudu za účelem ověření majetkových poměrů obviněného v době poskytnutí půjčky, a to zcela zjevně v kontextu toho, že ten měl poškozené zamlčet svou zadluženost a tíživou majetkovou situaci, která mu neumožní půjčku řádně a včas vrátit. Obviněný ovšem v odvolacím řízení předložil důkazní prostředky vyvracející skutkový závěr o své tíživé majetkové situaci, čímž došlo k zásadnímu zpochybnění závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu, neboť pokud jeho majetkové poměry objektivně nebyly nepříznivé, nemohl se dopustit jejich nepravdivého zamlčení.

Obviněný si je vědom toho, že v obžalobě je v popisu skutku vedle jeho tíživé majetkové situace alternativně uvedeno, že „vykazoval na svých účtech pohyb různýchjaké „vl finančních částek, z nichž však půjčku splatit nechtěl“, což ovšem nic nemění na tom, že rozsudek odvolacího soudu je založen na zjištění tíživých majetkových poměrů obviněného objektivně neumožňujících mu půjčku vrátit. Namísto zrušení rozsudku soudu prvního stupně pro neprokázání objektivní stránky trestného činu vztáhl odvolací soud složku jednání k „pouhé“ neochotě obžalovaného částku vrátit, ač mu v jejím vrácení nic (konkrétně jeho majetkové poměry) nebránilo.

Takovýto postup je ovšem nepřijatelný, neboť skutek musí být v obžalobě i v rozsudku vymezen jednoznačně. Skutečnosti, v nichž je spatřováno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, musí být vymezeny jednoznačně, nikoli alternativně. Takovéto alternativní vymezení znemožňuje obhajobě bránit se obvinění, neboť v situaci, kdy obhajoba, vedena závazným právním názorem předešlého zrušujícího usnesení odvolacího soudu, vyvrátila závěr o tíživých majetkových poměrech obviněného, byl shledán vinným z toho, že poškozené zamlčel svou neochotu půjčené prostředky vrátit.

12. Obviněný pak dále namítal, že v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného rozhodnutí byla opakovaně a závažným způsobem krácena jeho ústavně zaručená základní práva, zejména pak presumpce neviny a právo na obhajobu. Porušení principu presumpce neviny spatřuje v tom, že soudy obou stupňů rezignovaly na prokázání všech skutečností, jež vzaly za základ svého rozhodnutí, a to konkrétně naprostou rezignací na vypořádání se s námitkami obhajoby, které byly od samého počátku řízení konzistentní a neměnné – obviněný tvrdil, že rozhodně nejednal ke škodě poškozené, když do rekonstrukce nemovitosti investoval milionové částky, přičemž se jednalo o investice sloužící ke komfortnímu užívání nemovitosti starší osobou, nikoli zvyšující hodnotu nemovitosti, a rezignací na přesné zjištění jeho majetkových poměrů.

13. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu v Náchodě k novému projednání a rozhodnutí.

14. V dovolání podaném obhájcem Mgr. Pavlem Markem obviněný opakuje některé námitky uvedené shora a doplňuje i druhou a třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatováním, že důkaz insolvenčním spisem sp. zn. MSPH 77 INS 24256/2020 byl proveden procesně nepoužitelným způsobem a nebyly provedeny důkazy prokazující, že majetková situace obviněného při uzavření předmětné smlouvy o zápůjčce byla skutečně natolik špatná, že nebude v jeho dalších reálných možnostech a příjmových očekáváních tuto částku vrátit.

15. Obviněný podrobně rozporuje jednotlivé přihlášené pohledávky do insolvenčního řízení a dovozuje, proč byl v době smlouvy o zápůjčce „úvěruschopný“. Námitka provedení důkazu shora uvedeným insolvenčním spisem procesně nepoužitelným způsobem poukazuje na to, že obviněnému „nebylo sděleno, co ze spisu obžaloba dovozuje“, z čehož podle dovolatele vyplývá zkrácení jeho práva na obhajobu.

16. Obviněný namítá, že nebylo vedeno u odvolacího soudu žádné dokazování k závěru, že „není předpokladem naplnění skutkové podstaty odsouzeného trestného činu pouze skutečnost, že obžalovaný není schopen dostát svým závazkům. Podstatné je, že nebyl již od počátku ochoten tyto uhradit, což mohlo být způsobeno více vlivy, nejen špatnou finanční situací a tuto okolnost samozřejmě věřitelce nesdělil. To pak znamená, že nejen že by nebyl schopen svůj dluh uhradit, on k tomu ale nebyl ani ochoten“. Odvolací soud se podle obviněného nezákonným způsobem odchýlil od zjištění soudu prvního stupně, který konstatuje, že soud došel k nepochybnému závěru o tom, že obžalovaný byl v tíživé finanční situaci již před spácháním trestného činu.

17. Zejména odvolací soud opominul provést podstatné důkazy, které obviněný označil a přiložil ve svém podání ze dne 7. 3. 2024, kterými tento prokazoval, že jeho majetková situace nebylo natolik špatná, že nebude schopen zapůjčené prostředky vrátit. Odvolací soud však změnil kvalifikaci skutku a namísto faktické neschopnosti zapůjčené prostředky vrátit dovodil blíže nespecifikované „vlivy“, pro něž obviněný neměl být ochoten prostředky vrátit, ačkoliv mohl být schopen, a o nespecifikované „vlivy“, pro něž obviněný neměl být ochoten prostředky vrátit nebylo vedeno žádné dokazování, jak níže uvedeno. Odvolací soud důkazy provedené soudem prvního stupně tedy zjevně vyhodnotil odlišně. Zatímco soud prvního stupně uznal obviněného vinným, protože podle jeho názoru „neměl v úmyslu poškozené tuto půjčku vrátit, s ohledem na svou zadluženost a tíživou majetkovou situaci“, tedy soud prvního stupně dovozuje absenci úmyslu vrátit zápůjčku z jím dovozené faktické neschopnosti tuto vrátit, odvolací soud absenci úmyslu vrátit zápůjčku dovodil z blíže nespecifikovaných „více vlivů“. „Podstatné je, že [obviněný] nebyl již od počátku ochoten tyto uhradit, což mohlo být způsobeno více vlivy, nejen špatnou finanční situací a tuto okolnost samozřejmě věřitelce nesdělil“. Odvolací soud neuvedl, o jaké vlivy se má jednat, na základě jakých provedených důkazů k nim dospěl, ani nezdůvodnil, proč se odchýlil od skutkového závěru soudu prvního stupně, že nebylo v objektivních možnostech obviněného zápůjčku vrátit a na místo toho dospěl k závěru, že obviněný ji z důvodu „více vlivů“ nebyl ochoten vrátit od počátku. Pokud by měl obviněný povědomí o tom, o jaké „vlivy“ se jedná nebo by se mělo jednat, k těmto by se vyjádřil, nicméně v tomto případě mu tato možnost byla odňata, čímž došlo k porušení jeho práva na obhajobu. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný nebyl od počátku ochoten zápůjčku vrátit – byť toho mohl být schopen, měl za tímto účelem vést dokazování, případně věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení a dokazování. Zároveň tímto jednáním odvolací soud zkrátil právo obviněného na dvojinstančnost řízení, když vyhodnotil důkazy odlišně od soudu prvního stupně než tento a na základě takového skutkového zhodnocení věci sám rozhodl.

18. Obviněný v tomto dovolání požadoval, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě a přikázal tomto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně, aby obviněného zprostil obžaloby.

19. Obviněný pak v rámci podání svého obhájce JUDr. Ondřeje Moravce doplnil své dovolání tak, že poukázal rovněž na porušení svého práva na to odepřít výpověď a porušení práva na presumpci neviny.

20. Obviněný se domnívá, že bylo porušeno jeho právo nebýt jakkoli nucen k výpovědi v hlavním líčení, a to tím, že nalézací soud mu při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi přičetl k tíži, že v rámci své výpovědi odmítl odpovídat na otázky státního zástupce a zmocněnce poškozeného. Zásahem do ústavně zaručeného základního práva obviněného je i postup soudu prvního stupně, který jej nutil odpovídat na otázky státního zástupce a zmocněnce poškozeného nepřímo tím, že jej upozorňoval, že v případě uplatnění práva bude nalézací soud tento postoj brát v potaz při hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi, což následně i učinil.

21. Obviněný dále namítá, že rozhodnutím odvolacího soudu byla porušena zásada presumpce neviny a z ní vyplývající zásada in dubio pro reo, z níž plyne, že vina obviněného musí být v trestním řízení prokázána. Porušení práv vyplývajících z výše uvedených ústavních principů obviněný spatřuje v tom, že se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal dostatečným způsobem nejen se skutkovou verzí obviněného, ale ani se skutkovou verzí, na níž založil zprošťující rozsudek. Při nezměněné důkazní situaci soud prvního stupně opustil svůj závěr, podle něhož „v daném případě nelze plně vyloučit možnost, že obžalovaný ještě neměl v úmyslu v listopadu 2016 způsobit majetkovou škodu poškozené.“ Soud ve svém rozsudku ze dne 14. 12. 2024 dospěl k závěru zcela opačnému, aniž by tento obrat odůvodnil.

22. Součástí podaných dovolání je pak návrh obviněného na odklad, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody, který obviněný odůvodnil svým zdravotním stavem a věkem, časovým odstupem od doby spáchaného trestného činu, resp. dobou trvání trestního řízení a skutkovou a právní nejednoznačností případu.

23. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), podle něhož nastíněné výtky nejsou opodstatněné.

24. Státní zástupce konstatuje, že podané dovolání v převážné míře kopíruje dosavadní obhajobu obviněného a je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se oba soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly. Požaduje-li obviněný skutečně pádné odpovědi na všechny své výhrady, nepochybně je nalezne v přiléhavé argumentaci obsažené v odůvodněních rozhodnutí obou soudů. Přesto státní zástupce reagoval na podstatné námitky obviněného.

25. Pokud obviněný nejprve v podaném dovolání vyjádřil názor o absenci objektivní stránky trestného činu podvodu, pak tuto námitku sice s jistou dávkou benevolence pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit lze, postrádá však opodstatnění. Obviněný se mýlí, pokud uvádí, že „...jediným důkazem svědčícím o průběhu a obsahu jednání mezi obžalovaným a poškozenou byla výpověď poškozené, z níž ovšem dle nalézacího soudu nelze dovodit kdy a jakým způsobem byla uvedena v omyl, přičemž z výpovědi samotné poškozené je patrné, že z ní vůbec nelze zjistit, že uvedena v omyl byla.“ Existuje však celá řada dalších, na sebe navazujících a vzájemně se podporujících důkazů (které státní zástupce vyjmenovává), které ho usvědčují, výpověď poškozené dále rozvíjejí a utvářejí vcelku dokonalý obraz kriminálně závadového jednání, kterého se dopustil. Komplex provedených a řádně vyhodnocených důkazů nalézacímu soudu umožnil stabilizovat průběh skutkového děje do té podoby, v jaké ji formuloval ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. V ní je přitom obviněným rozporovaná objektivní stránka trestného činu podvodu vyjádřena výstižně a srozumitelně.

26. Plyne z ní totiž stručně řečeno to, že obviněný poškozené přislíbil pomoc s vyřízením dědického řízení, přičemž poté, co zjistil hodnotu jejího majetku a její zdravotní stav, vycítil příležitost snadného zbohatnutí a záležitosti se ujal sám. V prvním sledu ji tedy přesvědčil, aby si na svůj účet nechala převést majetek uložený předtím ve státních spořících dluhopisech, podílových listech a cenných papírech. Poté, vědom si svého vcelku nákladného způsobu života a s tím souvisejících dluhů a tíživé majetkové situace, poškozenou přesvědčil, aby mu zapůjčila 2.000.000 Kč, které přislíbil vrátit zhodnocené do cca 1 roku, což ale do současné doby neučinil. K přesvědčení poškozené přitom vědomě zneužil jejího zdravotního stavu a s tím spojené naivity, důvěřivosti, finanční negramotnosti a snadné ovlivnitelnosti a závislosti. Ty mu byly nepochybně velmi dobře známy, a to již s ohledem na tehdejší, několik let trvající partnerský vztah s J. U., která byla neteří poškozené. Byl to navíc právě dovolatel, který poškozené, neorientované v majetkových záležitostech, zneužívaje její nezkušenosti, radil s tím, jak „převést“ finanční prostředky z cenných papírů na hotovost. Shora uvedená stručně připomenutá skutková zjištění soudu prvního stupně vyjádřená ve výrokové části odsuzujícího rozsudku popisují objektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku velmi přesvědčivě. Vyplývá z nich totiž jak to, že obviněný poškozenou uvedl v omyl stran schopnosti vrátit zapůjčenou (resp. dokonce zhodnocenou) peněžní částku, tak i to, že jednal manipulativně, neboť k podvodnému jednání zneužil jejího nepříznivého zdravotního stavu a zjištění, že se jedná o osobu naivní, důvěřivou, finančně negramotnou, snadno ovlivnitelnou a zneužitelnou, přespřílišně podrobivou, nekritickou a závislou.

27. Obviněný dále zpochybnil subjektivní stránku trestného činu podvodu, tedy podvodný úmysl v době uzavírání smlouvy o zápůjčce, přičemž především s akcentem na důkaz v podobě své popěrné obhajoby a jím doložené listiny rozporoval závěr soudů o dluzích, které mu měly bránit půjčené peníze vrátit. Státní zástupce má za to, že rozhodnutí netrpí vadou zjevného rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť skutková zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl a jejichž správnost aproboval také odvolací soud, z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Jinak řečeno, závěr soudů o tom, že nebylo v reálných možnostech obviněného půjčené peníze vrátit, čehož si byl velmi dobře vědom, přičemž poškozenou si vybral jako snadný cíl pro vlastní obohacení a financování svého vcelku nákladného způsobu života, z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze. Zejména z insolvenčního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 77 INS 24256/2020 vyplývá, že dovolatel byl v tíživé finanční situaci již před spácháním trestného činu, kdy dlužil a nebyl schopen řádně splácet mnohasettisícové částky. Ty přitom dále narůstaly a v době následující po spáchání podvodného jednání přesahovaly 1 000 000 Kč.

28. Státní zástupce souhlasí i se závěrem odvolacího soudu, že předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu není pouze skutečnost, že obviněný s ohledem na své majetkové poměry v době, kdy sjednává závazky, „není schopen“ těmto dostát. Obecně vzato se totiž podvodného jednání může dopustit také osoba, která sice finančními prostředky disponuje, nicméně i tak jedná od počátku s úmyslem je nevrátit, a tedy není ochotna je hradit. V dané věci je zřejmé, že dovolatel vedl poměrně nákladný život, který ve skutečnosti financoval právě zejména z úvěrů a půjček, jež řádně nesplácel. Jinak řečeno si tedy žil nad poměry a vytvořil situaci vedoucí až k insolvenčnímu řízení. Neschopnost dostát svým závazkům ostatně potvrzuje insolvenční řízení vedené ohledně jeho osoby. O tom, že dovolatel poškozenou skutečně chtěl připravit o její majetek, navíc – vedle listinných důkazů – svědčí i výpovědi části svědků. Není tedy žádných pochyb o tom, že obviněný jednal od počátku v podvodném úmyslu. I jeho námitka rozporující závěr soudů o naplnění subjektivní stránky tudíž postrádá opodstatnění.

29. Obviněný současně vyjádřil názor, že skutek nebyl ve výrokové části rozsudku dostatečně individualizován. Tato námitka se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozchází.

30. Na závěr dovolání obviněný vyjádřil názor, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména právo na obhajobu a zásada presumpce neviny, neboť soudy údajně rezignovaly na vypořádání se s jeho námitkami a na přesné zjištění jeho majetkových poměrů. Takovou jeho námitku pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Navíc je zcela lichá, neboť z obsahu obou soudních rozhodnutí je evidentní, že na všechny výhrady dovolatele bylo v průběhu trestního řízení přiléhavě reagováno, a stejně tak byla v míře nezbytné pro rozhodnutí ověřena jeho finanční situace v době, kdy poškozenou o půjčku žádal.

31. Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající jeho představám. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty přitom v rámci trestního řízení vedeného proti dovolateli naplněny byly a rozhodnutím soudů tudíž nelze ničeho vytknout. Nemohlo proto dojít ani k porušení obviněným akcentované zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť se nelze ztotožnit s názorem, že stojí- li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.

32. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že jeho odvolání nevyhověl, přestože již řízení a rozhodnutí prvostupňového soudu bylo zatíženo vadami podřaditelnými pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak ale vyplývá z předchozích pasáží tohoto vyjádření, rozsudek soudu prvního stupně žádným z takových nedostatků zatížen není. Logicky tak nemůže být vadné ani usnesení odvolacího soudu z pohledu nedostatků, na které cílí druhá varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tato námitka obviněného tudíž postrádá opodstatnění.

33. Státní zástupce považuje všechny námitky obviněného za nedůvodné, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. udělil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud případně v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

35. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání dovolání skončila až dne 13. 6. 2024, jsou včasná rovněž doplnění jeho původního dovolání (kterými byly rozšířeny dovolací námitky i důvody), která byla doručena soudu prvního stupně 31. 5. 2024 a 10. 6. 2024.

36. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

IV. Důvodnost dovolání

37. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost, a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jím požadovanou kasaci napadených rozhodnutí a vydání rozhodnutí, jehož se domáhá.

38. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písmenech a) až l) tr. ř [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

39. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip, z čehož plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí, činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

40. Ve vztahu k první alternativě tohoto dovolacího důvodu je nezbytné uvést, že obviněný ve svém dovolání nevymezil, která skutková zjištění, jež jsou rozhodná pro právní kvalifikaci skutku, pokládá za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, resp. konkrétně s jakým důkazem. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu totiž nelze označovat prostý nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Takový zjevný rozpor nevzniká za situace, kdy soud prvního stupně podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

41. Námitky obviněného stran skutkových zjištění, ani podle tvrzení uvedených v dovolání, neidentifikují, která rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s kterými provedenými důkazy.

42. Podstatou velké části dovolání obviněného je polemika s hodnocením důkazů jak soudem prvního stupně, tak v podstatě i soudem odvolacím. Dovolací soud považuje námitky obviněného za opakování již uplatněné obhajoby, s níž se soud prvního stupně i soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádaly. Je zde možno připomenout například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S dovolacím důvodem se míjí argumentace obviněného směřující do prostého hodnocení důkazů soudem prvního stupně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017).

43. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel podřazuje pouze námitku spočívající v tom, že důkazy provedené v hlavním líčení neumožňují učinit závěr, že již v době sjednání půjčky neměl v úmyslu poškozené vrátit půjčené finanční prostředky. Tomto svou námitkou obviněný ani netvrdí zjevný rozpor mezi provedeným důkazem a podstatným skutkovým zjištěním. Pouze tvrdí, že z (všech) důkazů takový závěr „nelze učinit“. Svou námitkou cílí na neprokázání subjektivní stránky žalovaného trestného činu, avšak ta je založena na hodnocení důkazů.

44. Soudy nepochybily, pokud své rozhodnutí postavily na provedených důkazech a zároveň není pravdou, že by jediným důkazem svědčícím o vině obviněného byla výpověď samotné poškozené. Soudy vycházely rovněž z výpovědi svědků J. U. (neteř poškozené), M. N. (sestra poškozené), R. B. (bankovní asistent poškozené), L. N. (nevlastní syn poškozené), R. R. (sestra J. U.), T. R., P. H., M. V. a J. P., dále znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, jakož i listinných důkazů (bankovní informace, smlouva o zápůjčce a doklady prokazujícími jednak finanční situaci obviněného a jednak další majetkové hodnoty, které na úkor poškozené získal). Z takto provedeného dokazování lze logicky dovodit všechna skutková zjištění popsaná ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. Soudy se pak při hodnocení důkazů neodchýlily od zásady volného hodnocení důkazů, jak vyplývá z § 2 odst. 6 tr. ř.

45. Pokud jde o subjektivní stránku reprezentovanou tzv. podvodným úmyslem obviněného, pak ta spočívá především na zjištěních o „vylákání“ předmětné půjčky a závěru, že obviněný „neměl v úmyslu“ půjčku vrátit. Soud prvního stupně dospěl k závěru popsaném jako „zadluženost a tíživá finanční situace“. Takový závěr logicky vyplývá z řady důkazů, především pak z insolvenčního spisu Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 77 INS 24256/2020, z něhož lze logicky dovodit existenci řady závazků obviněného a problémy se splácením stotisícových částek, a to ještě v době před spácháním žalovaného skutku. Správný je rovněž závěr (odvolacího soudu) akcentující, že „tíživou majetkovou situaci“ může naplňovat nejen fakt, že konkrétní obviněný nedisponuje žádnými majetkovými hodnotami (finančními prostředky), ale rovněž v situaci, kdy si půjčkami a dalšími způsoby zajišťuje určitý (vysoký) životní standard, který není ochoten opustit. V takové situaci soud prvního stupně správně vyhodnotil, že obviněný sice „vykazuje na svých účtech pohyb různých finančních částek, z nichž však půjčku splatit nechtěl“. K uvedenému závěru vedla soud analýza všech dostupných informací o majetkových poměrech obviněného a takto logický závěr není možno označit za zjevně rozporný s obsahem provedených důkazů či konkrétním provedeným důkazem.

46. Je tudíž zřejmé, že uvedené alternativě dovolacího důvodu námitky obviněného neodpovídají.

47. Pod druhou variantu tohoto dovolacího důvodu (rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech) obviněný podřazuje podle něj nesprávné provedení důkazu insolvenčním spisem Městského soudu v Praze sp. zn. MSPH 77 INS 24256/2020 s tím, že „nebyl proveden řádně a v rozporu s pokynem odvolacího soudu nebyla obžalobou provedena analýza tohoto spisu“. Takováto námitka se však s uplatněnou variantou dovolacího důvodu zcela míjí. Obviněný ani netvrdí, že v případě tohoto spisu jde o „procesně nepoužitelný důkaz“. Nadto je zřejmé, že insolvenční spis a listiny v něm obsažené procesně použitelnými důkazy jsou. Tento spis byl k důkazu soudem prvního stupně proveden, na základě pokynu odvolacího soudu a v rozsudku vyhodnocen (viz bod 33. rozsudku). Soudu nelze vytýkat, že obviněnému „nebylo sděleno, co ze spisu obžaloba dovozuje“, a to už jen z toho prostého důvodu, že soud nestojí na straně „obžaloby“. V bodě 33. rozsudku soudu prvního stupně soud provedený důkaz analyzoval, a to způsobem dostatečným, jak z pohledu pokynu odvolacího soudu, tak z pohledu zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. ř.), jež má vést ke zjištění skutkového stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí bez důvodných pochybností. Tato námitka opět směřuje spíše do hodnocení označeného důkazů a s druhou variantou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se míjí.

48. Třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (a ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) dovolatel spatřuje ve skutečnosti, že „odvolací soud opominul provést podstatné důkazy, které obviněný označil a přiložil ve svém podání dne 7. 3. 2024“.

49. K námitkám tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, co uvádí Ústavní soud (nález ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. III. ÚS 2300/21): „Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné ústavně přikázaná kontradiktornost řízení, tj. právo všech účastníků řízení rovnocenně procesně působit na rozhodující soudní orgán plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny, přičemž dané ustanovení Listiny je aplikovatelné na všechny druhy soudního řízení včetně řízení trestního [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 569/05 ze dne 11. 5. 2006 (N 100/41 SbNU 293)]. Byť je postavení státního zástupce a obviněného zejména v přípravném řízení odlišné od postavení stran civilního sporu, musí při jakémkoli soudním rozhodování v trestním řízení fakticky docházet k naplnění procesní rovnosti těchto účastníků. Jen tak lze vnímat proces jako férový.“ Krom toho ve svém usnesení ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 3093/20, vyložil, že „ani z principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) nevyplývá povinnost obecných soudů vyhovět všem návrhům účastníků“.

50. Na základě uvedeného je zřejmé, že princip kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní se projevuje v rovném přístupu stran k soudu, tedy mj. možností obhajoby navrhovat důkazy. Neznamená však, že budou všechny návrhy obhajoby provedeny, ani že bude provedeno stejné množství důkazů jako na návrh obžaloby. Zachování principu kontradiktornosti řízení rozhodně nelze posuzovat toliko na základě početního porovnání důkazů, jež byly provedeny na návrh každé strany. Podle Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/2009) procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.

51. Na druhou stranu je ovšem nutno zmínit, že neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě totiž předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, tedy takové důkazy, které mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 4 Tdo 331/2024). Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění, popř. jeho opomenutí, nemůže ještě samo o sobě vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Je tomu tak proto, že porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

52. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře (např. nález sp. zn. III. ÚS 3320/09 ze dne 18. 3. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004, či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005) formuloval důvody, pro něž může soud neprovést navrhovaný důkaz. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

53. Pokud dovolací soud vztáhl výše uvedené teoretické premisy na přezkoumávaný případ, pak dochází k závěru, že vadou opomenutých důkazů (v ústavním rozměru směřují k porušení zásady spravedlivého procesu) napadená rozhodnutí netrpí. Předně je třeba konstatovat, že sám obviněný nijak v dovolání nespecifikuje, které jím navrhované a soudy neprovedené důkazy mají vadu opomenutých důkazů (v kvalitě naplňující třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.) naplňovat, když tak činí pouze s odkazem na své podání, ale blíže důkazní návrhy nekonkretizuje. Soud vychází z ustálené praxe, jak je popsána např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikovaném pod č. 46/2013 Sb. rozh tr., podle něhož se Nejvyšší soud může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.

54. Je tedy povinností dovolatele uplatňujícího námitku opomenutých důkazů přesně označit důkazy, které navrhoval a které nebyly provedeny, ke zjištění jaké skutečnosti měly důkazy sloužit, jak na ně soudy reagovaly a proč má dovolatel za to, že provedeny být měly. Nadto se odvolací soud některými námitkami vztahujícími se k obviněným dokládaným skutečnostem vyjadřuje v bodech 16. – 18. a především 21. – 23., kde krajský soud hodnotí poskytnutí půjčky i majetkovou situaci obviněného i ve vazbě na obviněným dokládané skutečnosti, např. ohledně investicí do nemovitosti nebo vedení nákladného života. Z usnesení odvolacího soudu vyplývá, že považoval za důkazní řízení směřující k prokázání majetkových poměrů obviněného (pro potřeby rozhodnutí o vině obviněného) za dostatečné, a ačkoliv formálně nerozhodl o zamítnutí důkazních návrhů obviněného, nejde o takové důkazy, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Nemůže tedy jít (u důkazů navrhovaných obviněným v odvolacím řízení) o vadu důkazů opomenutých naplňující třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

55. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako celek tak v námitkách obviněného nebyl naplněn.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

56. K první alternativě tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku) obviněný přiřazuje svou námitku ohledně naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu podvodu a nedostatečné individualizace skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

57. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, potažmo napadeného rozhodnutí. Jeho prostřednictvím se nelze domáhat samotného přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, ani skutkových zjištění jemu předcházejícího prvostupňového rozhodnutí (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované č. 36/2004 Sb. rozh. tr.). Soudy ustálený skutkový stav je hodnocen z toho pohledu, zda skutek nebo jiné skutkové okolnosti byly právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanovením hmotného práva (zejména v souladu s ustanoveními tr. zákoníku). Východiskem pro zjištění existence tohoto dovolacího důvodu je popis skutku obsažený ve výroku rozhodnutí, popřípadě rozvedený v jeho odůvodnění. O

nesprávné právní posouzení skutku půjde tehdy, jestliže popis skutkových okolností ve výroku rozsudku neodpovídá použité právní kvalifikaci. (viz DRAŠTÍK, A, FENYK, J. a kol. Trestní řád. I. díl. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017).

58. Připomeňme, že zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Omyl je rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (tedy rozdíl mezi subjektivní a objektivní realitou). O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité skutečnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat nejen skutečností, které v době podvodného jednání již existují, tak i skutečností, které mají teprve nastat. V takovém případě však musí pachatel o omylu podváděné osoby vědět v době, kdy dochází k jeho obohacení nebo obohacení jiné osoby. (ŠÁMAL, Pavel. § 209 [Podvod]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2645, marg. č. 4.)

59. Pokud jde předně o „individualizaci“ skutku, pak dovolací soud dospěl k závěru, že skutek, tak jak byl popsaný v rozsudku soudu prvního stupně, dostatečně popisuje veškeré zákonné znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Pokud obviněný namítal, že ve skutkové větě absentuje skutečnost, zdůrazněná v napadeném usnesení odvolacího soudu, spočívající v tom, že „obviněný nebyl od počátku ochoten zapůjčené finanční prostředky vrátit“, pak tato skutečnost je ve skutkové větě rozsudku dostatečně vyjádřena pojmem „vylákal“, ale především souslovím „v době uzavírání smlouvy o zápůjčce neměl v úmyslu poškozené tuto půjčku vrátit“. Takto zcela bezpochyby lze vyjádřit zákonný znak uvedení v omyl. Zároveň ve skutkové větě soud prvního stupně vyjádřil skutečnost, že „půjčku splatit nechtěl, dobře věděl, že nebude v jeho dalších reálných možnostech a příjmových očekáváních tuto částku vrátit, což poškozené zamlčel“. Takováto skutková zjištění rovněž naplňují znaky zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

60. Pokud obviněný namítal, že mu postup odvolacího soudu neumožnil uplatnit řádně svou obhajobu, pak tento názor dovolací soud nesdílí, neboť z průběhu celého trestního řízení (od doby usnesení o zahájení trestního stíhání) bylo obviněnému dobře známo, jaké jednání je mu kladeno za vinu a skutek byl ve všech podstatných procesních dokumentech zachycen, tak aby dostatečně popisoval znaky skutkové podstaty a nebyl zaměnitelný s jiným. Konkretizace jednání obviněného v rozsudku soudu prvního stupně (např. oproti podané obžalobě) pak (při zachování totožnosti skutku) není na újmu správnosti právní kvalifikace. Nadto obviněným namítaný pojem „manipulativního jednání obviněného“ se objevuje pouze v odůvodnění rozsudku a odůvodňuje způsob jednání obviněného popsaný ve skutkové větě rozsudku pojmem „vylákal půjčku“. Každopádně měl obviněný možnost uplatnit svou obhajobu v nejširším možném rozsahu, což rovněž dělal, a soudy na ni v rozsahu potřebném pro rozhodnutí reagovaly. Nelze tedy uzavřít, že by obviněný v kterékoliv fázi řízení nevěděl, co je mu kladeno za vinu, a nedostal prostor k uplatnění své obhajoby, že by to představovalo deficit zásad spravedlivého procesu.

61. Pokud obviněný namítal, že soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že nelze dovodit, kdy a jakým způsobem byla poškozená uvedena v omyl, pak takové námitce nelze přiznat důvodnost. Předně je třeba vnímat, že obviněný je odsuzován za skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a v něm je objektivní i subjektivní stránka popsána dostatečně (viz výše). Tento závěr je pak dostatečně odůvodněn (v bodech 33. – 36. rozsudku soudu prvního stupně), přičemž další argumenty pro správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně obsahuje i usnesení soudu odvolacího (např. v bodech 20. a 23. tohoto usnesení). Není na závadu správnosti skutkových zjištění a následně právní kvalifikace, pokud odvolací soud doplní některé argumenty svědčící o správnosti takového závěru. Pokud pak soud prvního stupně (v bodu 31. rozsudku) skutečně ponechal formulaci „ve vztahu k její výpovědi nelze dle přesvědčení soudu dovodit, kdy a jakým způsobem byla (poškozená) uvedena v omyl, lze vyvodit dle názoru soudu jen to, že byla vystavena dlouhodobějšímu manipulativnímu jednání, v jehož důsledku pozbyla značnou část svého majetku, a to bez jakékoliv protihodnoty“, pak jednak jde zjevně o nedůsledné „ponechání“ této pasáže z předchozích písemných vyhotovení rozsudků, jednak nejde o výsledek vyhodnocení celého souhrnu důkazů, ale o snahu soudu sdělit, že ze samotné výpovědi poškozené vyvodit nelze samotné uvedení v omyl (což ostatně potvrzuje i odvolací soud) a lze se vrátit ke shora řečenému, tedy že výpověď poškozené je pouze jedním z důkazů a podvodný úmysl obviněného soudy dovozují nejen z této výpovědi, ale i z celé řady dalších důkazů. Opět lze uzavřít, že i tato námitka směřuje částečně spíše do hodnocení skutkového stavu a je opakováním již uplatněné obhajoby, a proto dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nenaplňuje ani mu neodpovídá.

62. Nelze tedy uzavřít, že rozhodnutí soudu prvního stupně či soudu odvolacího spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a i námitky formálně odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.

63. Pro úplnost možno dodat, že obviněný druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení) neoznačil a ani věcně žádná z jeho námitek této variantě neodpovídá.

IV./3. K otázce porušení základních práv obviněného

64. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad. mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by mněl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.

65. K tvrzenému porušení práva na odepření výpovědi lze konstatovat, že obecně (podle čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod v kombinaci s § 33 odst. 1 tr. ř.) má obviněný právo odepřít výpověď. Ustanovení čl. 40 odst. 4 zakotvuje jedno z nejdůležitějších práv každého obviněného (resp. podezřelého), odepřít státním orgánům součinnost v řízení vedeném proti němu. Hlavním hodnotovým zdrojem tohoto pravidla je zřejmě morální imperativ nenutit druhého, důstojností nadaného jedince k tomu, aby pod tíhou mocenského tlaku aktivně škodil svému vlastnímu životu (a životu svých blízkých).

Myšlenkovým zdrojem uvedeného principu je pak paradoxně snaha vyhnout se justičním omylům. Jakkoliv se to může zdát nelogické, možnost státních orgánů vynutit si na někom jeho výpověď vedla historicky k velkému množství justičních omylů. Vynuceně vypovídající osoba bude totiž zásadně obtížně vykonávat svou účinnou obhajobu, bez níž jen těžko lze uhlídat hranici mezi vynuceným doznáním z důvodů „legitimních“ a nelegitimních. V tomto směru pak uvedené právo doplňuje zásadu presumpce neviny a právo na obhajobu, z nichž je dovozována povinnost státu bez pochybností prokázat vinu obviněného.

Nikdo tedy není fakticky nucen prokazovat svoji nevinu. Privilegium zakotvené v čl. 40 odst. 4 dostává přednost před účelem trestního řízení, spočívajícím ve spravedlivém usvědčení a potrestání pachatele (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. II. ÚS 3525/16). (. Čl. 40 [Ústavní parametry trestního řízení]. In: HUSSEINI, Faisal, BARTOŇ, Michal, KOKEŠ, Marian, KOPA, Martin a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 57.)

66. Z práva odepřít výpověď se dovozuje nejen právo obviněného na to nebýt nucen k výpovědi (a doznání) ale rovněž skutečnost, že pokud tohoto svého práva využil, aby z toho nebyly pro něho dovozovány žádné pro něj negativní důsledky – myšleno především pokud jde o zjištění skutkového stavu. Bez ohledu na vyjádření předsedy senátu u hlavního líčení, k porušení shora uvedených ústavních mantinelů nedošlo. Obviněný nebyl jakkoliv donucován k pokračování ve výpovědi a soud nakonec respektoval uplatnění jeho práva neodpovídat na otázky státního zástupce a obhájce. Obviněný měl možnost uplatnit své právo vyjádřit se k obvinění v rámci své monologické výpovědi a v reakci na otázky předsedy senátu, a to v rozsahu, v němž vypovídat chtěl. Věrohodnost, resp. nevěrohodnost výpovědi nebyla opřena o argument, že obviněný využil svého práva a částečně nevypovídal, ale (jak zdůraznil např. odvolací soud v bodě 20. napadeného usnesení) při vyhodnocení jeho výpovědi v kombinaci s dalšími provedenými důkazy, např. výpovědí poškozené nebo absencí listinných dokladů o vrácení peněz a takové hodnocení odpovídá zásadám logického uvažování a není tedy úkolem dovolacího soudu takové posouzení věrohodnosti jednotlivých důkazů přehodnocovat. Totéž pak platí o vyhodnocení nevěrohodnosti svědka I. O. Dovolací soud uzavírá, že ani způsobem hodnocení důkazů soudy nezasáhly do práva obviněného na spravedlivý proces.

67. Poslední uplatněnou námitkou pak zůstává zcela obecné konstatování obviněného, že soudy porušily jeho právo na presumpci neviny, což dovozuje z tvrzení, že se soudy nedostatečně vypořádaly s alternativní verzí (se kterou operoval soud prvního stupně v prvních dvou rozsudcích), podle níž nelze vyloučit, že obviněný neměl v úmyslu způsobit poškozené majetkovou škodu, čímž došlo k porušení ústavní zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného).

68. V tomto směru je třeba odkázat na ustálenou praxi Nejvyššího soudu, podle níž námitka porušení zásady in dubio pro reo obsahově nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. avšak ani jiný zákonný dovolací důvod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016) Nesprávnou aplikací této zásady však může být zasaženo právo obviněného na spravedlivý proces, avšak pouze v případě faktického zjištění extrémního (zjevného) nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

Pak by byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za podmínky, že dovolatel tento nesoulad učiní předmětem dovolání a současně přesně uvede, v čem konkrétně tento nesoulad spatřuje. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016) Jak je patrné z odůvodnění tohoto rozhodnutí shora, dovolací soud k závěru o existenci zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními (a tedy naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.) nedospěl.

69. K samotné aplikaci zásady in dubio pro reo pak lze pouze doplnit, že má-li soud po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo a stejně tak zásady presumpce neviny. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017) Uplatnění zásady in dubio pro reo je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) Vzhledem k tomu, že odůvodnění soudů obou stupňů nepostrádá logické vazby a bylo v dostatečné míře reagováno na námitky obviněného, neshledává dovolací soud místo pro uplatnění zásady in dubio pro reo v důkazním řízení v této věci. Tato námitka obviněného tedy nenaplňuje žádný dovolací důvod a nepředstavuje ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí v důsledku porušení zásad spravedlivého procesu.

IV./4. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

70. K případné aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze konstatovat pouze tolik, že pokud by byl naplněn některý z výše popsaných dovolacích důvodů ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně, pak by přicházel v úvahu dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve vztahu k usnesení soudu druhého stupně v jeho druhé variantě [bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l)]. Ke zjištění, že by v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. však dovolací soud z důvodů výše vyložených nedospěl. Proto námitky obviněného neodpovídají ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

71. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že jeho námitky, jež bylo možno považovat za formálně odpovídající zvoleným dovolacím důvodům, byly shledány zjevně neopodstatněnými a neodpovídají ani dovolacím důvodům jiným, obviněným neuplatněným. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

72. Pokud obviněný ve svém dovolání a v jeho doplnění požádal, aby předseda senátu soudu prvního stupně odložil a následně aby přerušil výkon trestu odnětí svobody, neboť obviněný v současnosti již vykonává tento trest ve Vazební věznici Praha – Ruzyně, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na přerušení výkonu rozhodnutí (o němž musí být formálně rozhodnuto) může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat Nejvyššímu soudu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, což se však v daném případě nestalo. Předseda senátu Nejvyššího soudu nicméně důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

73. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o daném mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 4. 9. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek