USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovoláních, která podali obvinění 1. Jan Maňhal, trvale bytem Hybernská 1012/30, 110 00 Praha 1 – Nové Město, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, 2. právnická osoba – společnost EQUUS INVEST s.r.o., IČ 06465048, se sídlem Rybná 716/24, 110 00 Praha 1 – Staré Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 11 To 127/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 112/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Jana Maňhala a společnosti EQUUS INVEST s.r.o. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 2. 2024, sp. zn. 8 T 112/2023 (dále jen „soud prvního stupně“), byli uznáni vinnými:
obviněný Jan Maňhal ad I/1) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, ad I/2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku,
obviněná společnost EQUUS INVEST s.r.o. ad II/1) zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ad II/2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku
jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že
I. obviněný Jan Maňhal
„1. v přesně nezjištěný den ke konci roku 2019 jako fyzická osoba na svoje jméno uzavřel v Praze se společností KOSTKA stav s. r. o., IČO 05344433, sídlem Ve Štědrém č. p. 198, 273 62 Družec, kterou zastupoval její jednatel Petr Kostka, narozený XY, ústní smlouvu o dílo na stavbu rodinného domu v obci XY, ačkoli si byl vědom toho, že celé dílo nebude realizováno pro něj jako fyzickou osobu, ale reálně ve prospěch společnosti EQUUS INVEST s. r. o., která se měla stát jeho vlastníkem a v níž byl jednatelem, což záměrně zamlčel a prezentoval, že rodinný dům bude pro něj, přičemž zneužil i přátelských vztahů s Petrem Kostkou a navozené důvěry, kdy dílo proběhlo nejprve na základě cenové nabídky č. XY následně odsouhlasené Janem Maňhalem dne 17.
2. 2020 na provedení stavby základové desky rodinného domu na pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, jehož vlastníkem je právě společnost EQUUS INVEST s. r. o., za částku 444.517,05 Kč, přičemž v rámci realizace této části díla dne 23. 4. 2020 požádal Jan Maňhal společnost KOSTKA stav s. r. o. o cenovou nabídku na realizaci celého díla stavby rodinného domu, na základě čehož společnost KOSTKA stav s. r. o. zaslala Janu Maňhalovi dne 27. 4. 2020 nabídku č. XY na provedení přípojek inženýrských sítí k rodinnému domu a ležatých rozvodů za částku 147.913,81 Kč, nabídku č. XY na provedení základů pro stavbu garáže za částku 145.152,77 Kč, nabídku č. XY na provedení zemních prací za částku 47.678,20 Kč, nabídku č. XY na provedení stavby garáže za částku 233.136,19 Kč a nabídku č. XY na provedení hrubé stavby rodinného domu za částku 1.218.044,43 Kč, jež byla smluvně snížena z důvodu nižšího rozsahu prováděných prací na částku 621.655,15 Kč, načež společnost KOSTKA stav s.
r. o. v rozsahu uvedených nabídek pro Jana Maňhala dílo řádně a včas dle dohody v období od února 2020 do srpna 2020 realizovala a po jeho dokončení opakovaně písemně vyzvala Jana Maňhala k protokolárnímu převzetí dokončeného díla, na které však již nereagoval, dílo nepřevzal a stal se nekontaktním, kdy z celkové konečné ceny díla uhradil pouze dne 1. 4. 2020 prostřednictvím jím ovládané společnosti ULG United Logistic Group s. r. o. částku 300.000 Kč s tím, že zbývající část konečné ceny díla 1.541.061,15 Kč včetně daně z přidané hodnoty na základě vystavené faktury ze dne 31.
12. 2021, č. 2021166, se splatností dne 6. 1. 2022, nebyla do současné doby uhrazena Janem Maňhalem ani společností EQUUS INVEST s. r. o., přičemž při vlastní objednávce díla i smluvních jednáních Jan Maňhal zamlčel společnosti KOSTKA stav s. r. o. podstatnou skutečnost ohledně své špatné finanční situace, že se nachází v úpadku a platební neschopnosti, o čemž bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. MSPH 78 INS 9542/2019-A-10, kterým mu bylo povoleno oddlužení, a že sám jako fyzická osoba nemůže svým závazkům minimálně formálně dostát, kdy na základě toho, že v rámci obchodního styku se společností KOSTKA stav s.
r. o. předstíral, že jedná svým jménem jako fyzická osoba, ačkoli jednal ve prospěch a na účet společnosti EQUUS INVEST s. r.
o., dosáhl toho, že společnost KOSTKA stav s. r. o. evidovala neuhrazenou pohledávku za cenu díla vůči němu jako fyzické osobě, ačkoli vůči němu byla fakticky nedobytná, s tím, že předmět díla získala do svého vlastnictví společnost EQUUS INVEST s. r. o., byť rodinný dům reálně užívá obžalovaný k rodinnému bydlení, což společnost KOSTKA stav s. r. o. nevěděla a zároveň jí tím bylo zásadně znemožněno, aby mohla účinně uplatňovat své soukromoprávní nároky prostřednictvím civilního řízení a následně případně i cestou výkonu soudního rozhodnutí, což se i stalo, neboť řízení o civilní žalobě podané dne 19.
7. 2022 společností KOSTKA stav s. r. o. jako žalobcem proti Janu Maňhalovi jako žalovanému o zaplacení částky 1.541.061,15 Kč s příslušenstvím v dané věci bylo nakonec Obvodním soudem pro Prahu 1 usnesením ze dne 29. 8. 2022, č. j. 63 C 160/2022-14, s ohledem na probíhající insolvenční řízení Jana Maňhala zastaveno, čímž Jan Maňhal a společnost EQUUS INVEST s. r. o. způsobili poškozené společnosti KOSTKA stav s. r. o. celkem škodu 1.541.061,15 Kč,
2. dne 28. 1. 2021 jako fyzická osoba na svoje jméno objednal u společnosti Obrador, s. r. o., IČO 27832520, sídlem Kutuzovova 547/13, 703 00 Ostrava-Vítkovice, provedení díla spočívajícího ve vylití anhydritové směsi v rozestavěné stavbě rodinného domu v XY na pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, jehož vlastníkem je právě společnost EQUUS INVEST s. r. o., v níž je jednatelem, ačkoli si byl vědom toho, že celé dílo nebude realizováno pro něj jako fyzickou osobu ale reálně ve prospěch společnosti EQUUS INVEST s. r. o., která se měla stát jeho vlastníkem, což záměrně zamlčel, takto objednané dílo bylo ze strany společnosti Obrador, s. r. o. provedeno a předáno Janu Maňhalovi dne 31. 3. 2021 na základě předávacího protokolu a následně mu byla vystavena faktura ze dne 2. 4. 2021, č. 2021064, se splatností dne 28. 4. 2021, na částku 68.400,85 Kč, kterou objednatel Jan Maňhal ani společnost EQUUS INVEST s. r. o. následně dobrovolně neuhradili, přičemž při vlastní objednávce díla i smluvních jednáních Jan Maňhal zamlčel společnosti Obrador, s. r. o. podstatnou skutečnost ohledně své špatné finanční situace, že se nachází v úpadku a platební neschopnosti, o čemž bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. MSPH 78 INS 9542/2019-A-10, kterým mu bylo povoleno oddlužení, a že sám jako fyzická osoba nemůže svým závazkům minimálně formálně dostát, kdy na základě toho, že v rámci obchodního styku se společností Obrador, s. r. o. předstíral, že jedná svým jménem jako fyzická osoba, ačkoli jednal ve prospěch a na účet společnosti EQUUS INVEST s. r. o., dosáhl toho, že společnost Obrador, s. r. o. evidovala neuhrazenou pohledávku za cenu díla vůči Janu Maňhalovi jako fyzické osobě, vůči němuž byla ale fakticky nedobytná, s tím, že předmět díla získala do svého vlastnictví společnost EQUUS INVEST s. r. o., byť rodinný dům reálně užívá obžalovaný k rodinnému bydlení, což společnost Obrador, s. r. o. nevěděla a zároveň jí tím bylo zásadně znemožněno, aby mohla účinně uplatňovat své soukromoprávní nároky prostřednictvím civilního řízení a následně případně i cestou výkonu soudního rozhodnutí, čímž Jan Maňhal a společnost EQUUS INVEST s. r. o. způsobili poškozené společnosti Obrador, s. r. o. celkem škodu 68.400 Kč,
přičemž se skutků 1 a 2 dopustil, ačkoli byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 17T 91/2023 ze dne 8. 1. 2024, který nabyl právní moci 8. 1. 2024 pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku a pro sbíhající se přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu Praha 5 sp. zn. 19 T 110/2019 ze dne 27. 1. 2020 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 let za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn 19T 110/2019 ze dne 27. 1. 2020“,
II. obviněná společnost EQUUS INVEST s.r.o.
„právnická osoba EQUUS INVEST s. r. o., IČO 06465048, založená dne 26. 9. 2017, s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, jejímž jediným jednatelem je od 10. 10. 2019 Jan Maňhal, narozený XY, a jediným společníkem je od 10. 10. 2019 společnost JM HOLDING LIMITED, registrační číslo 100398, sídlem MH96960 Ajeltake Island, Majuro, Trust CompanyComplex, AjeltakeRoad, Republika Marshallovy ostrovy, s neznámou majetkovou strukturou a s neznámými skutečnými majiteli,
1. docílila vlastního neoprávněného obohacení prostřednictvím jednatele Jana Maňhala, když Jan Maňhal jako fyzická osoba na svoje jméno v přesně nezjištěný den ke konci roku 2019 uzavřel v Praze se společností KOSTKA stav s. r. o., IČO 05344433, sídlem Ve Štědrém č. p. 198, 273 62 Družec, kterou zastupoval její jednatel Petr Kostka, narozený XY, ústní smlouvu o dílo na stavbu rodinného domu v obci XY, ačkoli si byl vědom toho, že celé dílo nebude realizováno pro něj jako fyzickou osobu ale reálně ve prospěch společnosti EQUUS INVEST s.
r. o., která se měla stát jeho vlastníkem, což záměrně zamlčel a prezentoval, že rodinný dům bude pro něj, přičemž zneužil i přátelských vztahů s Petrem Kostkou, kdy dílo proběhlo nejprve na základě cenové nabídky č. XY následně odsouhlasené Janem Maňhalem dne 17. 2. 2020 na provedení stavby základové desky rodinného domu na pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, jehož vlastníkem je právě společnost EQUUS INVEST s. r. o., za částku 444.517,05 Kč, přičemž v rámci realizace této části díla dne 23.
4. 2020 požádal Jan Maňhal společnost KOSTKA stav s. r. o. o cenovou nabídku na realizaci celého díla stavby rodinného domu, na základě čehož společnost KOSTKA stav s. r. o. zaslala Janu Maňhalovi dne 27. 4. 2020 nabídku č. XY na provedení přípojek inženýrských sítí k rodinnému domu a ležatých rozvodů za částku 147.913,81 Kč, nabídku č. XY na provedení základů pro stavbu garáže za částku 145.152,77 Kč, nabídku č. XY na provedení zemních prací za částku 47.678,20 Kč, nabídku č. XY na provedení stavby garáže za částku 233.136,19 Kč a nabídku č. XY na provedení hrubé stavby rodinného domu za částku 1.218.044,43 Kč, jež byla smluvně snížena z důvodu nižšího rozsahu prováděných prací na částku 621.655,15 Kč, načež společnost KOSTKA stav s.
r. o. v rozsahu uvedených nabídek pro Jana Maňhala dílo řádně a včas dle dohody v období od února 2020 do srpna 2020 realizovala a po jeho dokončení opakovaně písemně vyzvala Jana Maňhala k protokolárnímu převzetí dokončeného díla, na které však již nereagoval, dílo nepřevzal a stal se nekontaktním, kdy z celkové konečné ceny díla uhradil pouze dne 1. 4. 2020 prostřednictvím jím ovládané společnosti ULG United Logistic Group s. r. o. částku 300.000 Kč s tím, že zbývající část konečné ceny díla 1.541.061,15 Kč včetně daně z přidané hodnoty na základě vystavené faktury ze dne 31.
12. 2021, č. 2021166, se splatností dne 6. 1. 2022, nebyla do současné doby uhrazena Janem Maňhalem ani společností EQUUS INVEST s. r. o., přičemž při vlastní objednávce díla i smluvních jednáních Jan Maňhal zamlčel společnosti KOSTKA stav s. r. o. podstatnou skutečnost ohledně své špatné finanční situace, že se nachází v úpadku a platební neschopnosti, o čemž bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. MSPH 78 INS 9542/2019-A-10, kterým mu bylo povoleno oddlužení, a že sám jako fyzická osoba nemůže svým závazkům minimálně formálně dostát, na základě čehož společnost EQUUS INVEST s.
r. o. jednáním jednatele Jana Maňhala, který v rámci obchodního styku se společností KOSTKA stav s. r. o.
předstíral, že jedná svým jménem jako fyzická osoba, ačkoli jednal ve prospěch a na účet společnosti EQUUS INVEST s. r. o., dosáhla toho, že společnost KOSTKA stav s. r. o. evidovala neuhrazenou pohledávku za cenu díla vůči Janu Maňhalovi jako fyzické osobě, vůči němuž byla ale fakticky nedobytná, s tím, že předmět díla získala do svého vlastnictví společnost EQUUS INVEST s. r. o., byť rodinný dům reálně užívá k rodinnému bydlení její jednatel Jan Maňhal, což společnost KOSTKA stav s. r. o. nevěděla a zároveň jí tím bylo zásadně znemožněno, aby mohla účinně uplatňovat své soukromoprávní nároky prostřednictvím civilního řízení a následně případně i cestou výkonu soudního rozhodnutí, což se i stalo, neboť řízení o civilní žalobě podané dne 19.
7. 2022 společností KOSTKA stav s. r. o. jako žalobcem proti Janu Maňhalovi jako žalovanému o zaplacení částky 1.541.061,15 Kč s příslušenstvím v dané věci bylo nakonec Obvodním soudem pro Prahu 1 usnesením ze dne 29. 8. 2022, č. j. 63 C 160/2022-14, s ohledem na probíhající insolvenční řízení Jana Maňhala zastaveno, čímž Jan Maňhal a společnost EQUUS INVEST s. r. o. způsobili poškozené společnosti KOSTKA stav. s. r. o. celkem škodu 1.541.061,15 Kč,
2. docílila vlastního neoprávněného obohacení prostřednictvím jednatele Jana Maňhala, když Jan Maňhal jako fyzická osoba na svoje jméno dne 28. 1. 2021 objednal u společnosti Obrador, s. r. o., IČO 27832520, sídlem Kutuzovova 547/13, 703 00 Ostrava-Vítkovice, provedení díla spočívajícího ve vylití anhydritové směsi v rozestavěné stavbě rodinného domu v XY na pozemku parc. č. XY v obci a katastrálním území XY, jehož vlastníkem je právě společnost EQUUS INVEST s. r. o., ačkoli si byl vědom toho, že celé dílo nebude realizováno pro něj jako fyzickou osobu ale reálně ve prospěch společnosti EQUUS INVEST s.
r. o., která se měla stát jeho vlastníkem, což záměrně zamlčel, takto objednané dílo bylo ze strany společnosti Obrador, s. r. o. provedeno a předáno Janu Maňhalovi dne 31. 3. 2021 na základě předávacího protokolu a následně mu byla vystavena faktura ze dne 2. 4. 2021, č. 2021064, se splatností dne 28. 4. 2021, na částku 68.400,85 Kč, kterou objednatel Jan Maňhal ani společnost EQUUS INVEST s. r. o. následně dobrovolně neuhradili, přičemž při vlastní objednávce díla i smluvních jednáních Jan Maňhal zamlčel společnosti Obrador, s.
r. o. podstatnou skutečnost ohledně své špatné finanční situace, že se nachází v úpadku a platební neschopnosti, o čemž bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, č. j. MSPH 78 INS 9542/2019-A-10, kterým mu bylo povoleno oddlužení, a že sám jako fyzická osoba nemůže svým závazkům minimálně formálně dostát, na základě čehož společnost EQUUS INVEST s. r. o. jednáním jednatele Jana Maňhala, který v rámci obchodního styku se společností Obrador, s. r. o. předstíral, že jedná svým jménem jako fyzická osoba, ačkoli jednal ve prospěch a na účet společnosti EQUUS INVEST s.
r. o., dosáhla toho, že společnost Obrador, s. r. o. evidovala neuhrazenou pohledávku za cenu díla vůči Janu Maňhalovi jako fyzické osobě, vůči němuž byla ale fakticky nedobytná, s tím, že předmět díla získala do svého vlastnictví společnost EQUUS INVEST s. r. o., byť rodinný dům reálně užívá k rodinnému bydlení její jednatel Jan Maňhal, což společnost Obrador, s. r. o. nevěděla a zároveň jí tím bylo zásadně znemožněno, aby mohla účinně uplatňovat své soukromoprávní nároky prostřednictvím civilního řízení a následně případně i cestou výkonu soudního rozhodnutí, čímž Jan Maňhal a společnost EQUUS INVEST s.
r. o. způsobili poškozené společnosti Obrador, s. r. o. celkem škodu 68.400 Kč“.
2. Za to byl uložen obviněnému Janu Maňhalovi podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, a to zákaz výkonu funkce člena statutárního orgánu u všech druhů obchodních společností a družstev v trvání 6 let.
3. Obviněné společnosti EQUUS INVEST s.r.o. byl podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s § 16 odst. 1 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále také jen „t.o.p.o.“) za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest zrušení právnické osoby EQUUS INVEST s.r.o. Podle § 70 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s § 19 t.o.p.o. byl obviněné společnosti EQUUS INVEST s.r.o. uložen trest propadnutí věci, a to pozemku parc. č. st. XY zapsaném na listu vlastnictví č. XY v katastrálním území XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, včetně všech součástí, zejména na pozemku stojící stavbě rodinného domu bez přiděleného č. p. a garáže, vše ve vlastnictví společnosti EQUUS INVEST s.r.o.
4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Janu Maňhalovi uložena povinnost nahradit škodu společnosti KOSTKA stav s.r.o. ve výši 1 541 061,15 Kč.
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali státní zástupce, obviněný Jan Maňhal a obviněná společnost EQUUS INVEST s.r.o. a poškozená společnost KOSTKA stav s.r.o., rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 11 To 127/2024, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině a uložených trestech znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému Janu Maňhalovi a obviněné společnosti EQUUS INVEST s.r.o., povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu společnosti KOSTKA stav s.r.o. ve výši 1 241 061,15 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podali obviněný a obviněná společnost prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
7. Dovolatel Jan Maňhal uvedl, že odvolací soud postupoval nezákonně, neboť zamítl důkazní návrhy obžaloby i obhajoby, ačkoli zde jsou důvodné pochybnosti o jeho skutkovém jednání a o údajných poškozených. Navzdory tvrzení obžaloby o existenci potenciálně vyvinujících důkazů jej odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Přestože sama obžaloba navrhovala zrušit rozsudek nalézacího soudu, minimálně ohledně výroku týkajícího se skutku I. s odkazem na pochybnosti o důvěryhodnosti klíčového svědka Petra Kostky, tak odvolací soud v rozporu se zásadou in dubio pro reo shledal dovolatele zcela nepochopitelně vinným.
8. Odvolací soud se podle něj nevypořádal s ustálenou judikaturou týkající se krajní neopatrnosti údajných poškozených, na kterou obviněný poukazoval. Nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako podvod, ačkoliv v jednání absentoval úmysl uvést poškozené v omyl. Jiného nelze uvést v omyl zamlčením veřejně dostupných údajů – existence probíhajícího insolvenčního řízení a informace z katastru nemovitostí. Jmenovaný soud obviněného zavázal k náhradě škody způsobené údajně poškozené společnosti KOSTKA stav, ačkoliv tento nárok nebylo možno podle § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení insolvenčního zákona (dále také jen „insolvenční zákon“), v adhezním řízení přiznat.
9. Dovolatel měl za to, že z výše uvedených pochybení dosavadní trestní řízení bylo zasaženo zásadními vadami a bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř poukázal na extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, zejména v otázkách viny a výše údajně vzniklé škody. Měl za to, že se odvolací soud dopustil zásadního pochybení při hodnocení důkazů, zejména pak záznamu hovoru mezi dovolatelem a právním zástupcem poškozené společnosti KOSTKA stav, Mgr. Topkou. Tento důkaz považoval za klíčový, neboť je jím zpochybněna věrohodnost svědka Petra Kostky. Obsah nahrávky zásadně posouvá důkazní situaci, neboť je dáno podezření, že svědek p. Kostka v řízení před soudem zamlčel minimálně jednu hotovostní platbu ve výši 300 000 Kč.
11. Z předmětné nahrávky podle dovolatele vyplývá, že svědek Kostka nebyl uveden v omyl a nebyly mu zamlčeny podstatné skutečnosti, jakožto součást podvodného jednání. Mezi nahrávkou a výpovědí svědka Kostky je zřejmý rozpor.
12. Odvolací soud podle dovolatele dospěl k zaujatým názorům, které však představovaly pouze domněnky. Jmenovaný soud se nezamýšlel nad tím, že pro společnost KOSTKA stav bylo případné tvrdit, že za provedené práce nedostala zaplaceno při vědomí důkazní nouze na straně obviněného. Je odvolacím soudem vykreslena jako „jakýsi nebohý poškozený“, ačkoli existuje řada indicií proto, že tato společnost přebírala hotovostní platby. Soud tyto okolnosti ignoroval. Jeho konstrukce nemá oporu v provedeném dokazování.
13. K neprovedení navrhovaných důkazů obviněný uvedl, že státní zástupce navrhl v odvolání důkaz přehrání nahrávky schůzky mezi ním a Mgr. Topkou a provedení dalších důkazů. A to slyšet znovu svědky Petra Kostku, Jiřího Topku, M. J., ztotožnit a slyšet svědka asistentku „A.“, vyžádat od Jiřího Topky podklady k výši dluhu obviněného, zajistit informace z centrální evidence účtů k rodičům manželky obviněného a získat výpisy jejich bankovních účtů. Dovolatel dodal, že informace o těchto důkazních návrzích nejsou zachyceny v písemném vyhotovení protokolu o veřejném zasedání konaném dne 23. 5. 2024. Namítl nesoulad protokolace z veřejného zasedání s jeho skutečným průběhem.
14. Odvolací soud navržené důkazy zamítl pro nadbytečnost s tím, že navrhovaní svědci by se mohli vyjádřit toliko k náhradě způsobené škody, nikoli k trestnému činu, který byl spáchán. Podle dovolatele měli být tito svědci jednoznačně vyslechnuti, neboť vznik škody a její výše jsou zásadní pro právní kvalifikaci podvodného jednání.
15. Dovolatel namítl též, že se soudy nevypořádaly s námitkami o zjevné krajní neopatrnosti poškozených. Poškození totiž neprovedli ověření informace, že se nachází v insolvenčním řízení a informace, kdo je vlastníkem pozemku, na němž probíhala stavba rodinného domu, ačkoli jsou tyto informace veřejně dostupné. Pokud poškození svým jednáním významně přispěli ke vzniku škody, což by mohlo být kvalifikováno jako zjevná krajní neopatrnost, může to mít vliv na posouzení míry zavinění dovolatele a na právní kvalifikaci.
16. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku rozvedl, že soud připustil důkaz nahrávkou mezi ním a Mgr. Topkou, ale vzápětí ho označil za osobu schopnou účelově a podle využít ve svůj prospěch jakéhokoli nečestného prostředku. Takové odůvodnění trpí nepřezkoumatelností, neboť závěry neodpovídají samotnému hodnocení nahrávky.
17. Dále obviněný tvrdil, že odvolací soud předmětnou nahrávku chybně interpretoval. Informaci, že „mělo být zaplaceno 600 000 Kč“ považoval soud ve vztahu k vině za zprostředkovanou a ve vztahu k výši škody ji zohlednil v bodu 30. svého rozsudku. Z toho vyplývá, že ji nehodnotil komplexně. Zprostředkovaná informace vytvořila pochybnosti o důvěryhodnosti výpovědi svědka Petra Kostky. Z bodu 13. napadeného rozsudku, v němž odvolací soud připouští, že mezi stranami probíhalo jednání o dohodě, vyplývá, že se jedná o civilněprávní spor.
18. Dovolatel prezentoval, že odvolací soud zkrátil jeho právo na obhajobu, když uvedl, že pokud mohl uvést všechny podstatné skutečnosti v přípravném řízení a neučinil tak, a navíc si prostřednictvím pořizování nahrávky zmocněnce poškozeného připravoval co nejvýhodnější pole pro svoji obhajobu v rámci trestního řízení, tak je zbytečné prověřovat jeho následná účelová tvrzení. Dovolatel považuje za nesprávné, když odvolací soud vyvozuje závěr, že připravování obhajoby je automaticky známkou viny, neboť obviněný má právo využít všech dostupných prostředků, aby se obhájil vůči vzneseným obviněním.
19. Následující argumentaci dovolatel přiřadil k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Uvedl, že nebylo prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a nebyla uplatněna zásada in dubio pro reo.
20. Nebylo podle něj prokázáno jeho úmyslné zavinění. Z napadeného rozsudku je podle něj evidentní, že odvolací soud nevěří ničemu, co na svou obhajobu uvedl, a naopak se staví na stranu údajně poškozených. Sankcionuje ho za to, jakou obhajobu zvolil. De facto řekl, že pokud se obviněný rozhodl vypovídat až poté, co se seznámil se spisem vedeným policejním orgánem, bude mu to kladeno k tíži. Odvolací soud ve svém hodnocení pouze doplňoval domněnky soudu prvního stupně, které nemají oporu v provedeném dokazování.
21. Pokračoval, že soudy se nevypořádaly se skutečností, že pokud se nacházel v době uzavírání smluv se společnostmi KOSTKA stav a Obrador v insolvenci a bylo proti němu vedeno insolvenční řízení zjistitelné z insolvenčního rejstříku, nemohlo dojít k uvedení v omyl či zatajení podstatných okolností. Závěry soudů o tom, že měl obelstít své dodavatele tím, že zamlčí veřejně dostupné informace (což z povahy věci nelze), jsou spekulací, nemající oporu v provedeném dokazování, čímž došlo k nesprávnému posouzení skutku. Nebyl předložen jediný důkaz, ze kterého by vyplývalo, že by dovolatel úmyslným jednáním uváděl údajně poškozené v omyl. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 486/2010, 11 Tdo 1121/2012, 4 Tdo 85/2017. V úvodu obchodněprávního vztahu byla vystavena faktura společnosti KOSTKA stav na společnost EQUUS INVEST a Petr Kostka děkoval emailem obviněnému za fakturační údaje ohledně společnosti EQUUS INVEST. Přesto společnost KOSTKA stav tvrdí, že o společnosti EQUUS INVEST nic neví. Odvolací soud se nezabýval tím, v jakém postavení k poškozeným byli vyslechnutí svědci. Lze si stěží představit, že by se stavbyvedoucí p. T., či jednatel společnosti KOSTKA stav přiznali k tomu, že od dovolatele převzali hotovost, kterou pak (nejspíše) nezákonně nezdanili.
22. Obviněný dále namítl, že jeho jednání nevykazuje znaky trestného činu, neboť nebyl prokázán úmysl tím, že měl zamlčet veřejně dostupnou informaci a skutek vykazuje zjevnou neopatrnost poškozených. Proto odvolací soud rozhodl v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. Podle něj se jedná nanejvýš o obchodněprávní spor. Chybí společenská škodlivost, která by vyžadovala použití trestního práva.
23. Z provedeného dokazování je zřejmé, že společnost KOSTKA stav neeviduje žádnou pohledávku ve výši 1 500 000 Kč a byla ochotna „se domluvit“ a požadovala prostřednictvím svého právního zástupce uhradit částku 500 000 Kč.
24. Dovolatel rovněž tvrdil, že výrok o náhradě škody je nesprávný. Byl přesvědčen, že s odkazem na § 140b insolvenčního zákona nebylo možno uložit povinnost k náhradě škody, neboť po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze v trestním řízení rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou. Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 10. 2019 rozhodl o jeho úpadku, přičemž po dobu trvání trestního řízení nedošlo k zániku účinků tohoto rozhodnutí.
25. Následně navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Měl za to, že by mělo být pozastaveno nakládání s věcmi, které výrokem soudu propadly, a to do rozhodnutí o dovolání.
26. Obviněné společnosti EQUUS INVEST byl mj. uložen trest propadnutí nemovitosti. Tento trest je zcela nepřiměřený vzhledem k okolnostem případu. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je třeba při propadnutí nemovitosti, v níž obviněný žije, zohlednit princip proporcionality ve vztahu k právu na ochranu soukromého života. K tomu dovolatel uvedl nález ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19. Jeho rodina užívá předmětnou nemovitost pro své bytové účely a on zde se svou manželkou vychovává nezletilou dceru. Připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 383/2016. Výkon uloženého trestu bude mít nevratný dopad na dovolatele a jeho rodinu, neboť nemovitost připadne státu a bude zpeněžena. Z dokazování nevyplývá, že by šlo o bezprostřední výnos z trestné činnosti. Výše údajně vzniklé škody nemá oporu v provedeném dokazování.
27. Podstatným aspektem věci je, že státní zástupce podal odvolání ve prospěch obviněného. To svědčí o tom, že existují podstatné pochybnosti o správnosti a zákonnosti napadeného rozsudku i prvostupňového rozhodnutí a je nezbytné, aby vykonatelnost rozhodnutí byla dočasně odložena. V případě, že by došlo k výkonu rozhodnutí před rozhodnutím dovolacího soudu, mohl by dovolatel utrpět nenapravitelné škody. Současně výkon trestu odnětí svobody by měl za následek psychologický a emocionální dopad na jeho rodinu. Jeho dcera by byla vystavena ztrátě rodičovské podpory a vedení, což by mohlo ovlivnit negativně její výkon ve školních povinnostech a celkový psychologický vývoj. Dovolatel navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil Nejvyššímu soudu bez zbytečného odkladu spis s návrhem na odklad výkonu napadeného rozsudku.
28. Závěrem dovolatel Jan Maňhal navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
29. Obviněná společnost EQUUS INVEST prezentovala námitky, které se převážně shodovaly s námitkami učiněnými obviněným Janem Maňhalem. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že rozhodná skutková zjištění napadeného rozhodnutí, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutkové závěry v napadeném rozhodnutí jsou výsledkem nesprávného procesu dokazování, když odvolací soud nezjistil stav bez důvodných pochybností.
30. Dovolatelka namítla nesprávné hodnocení záznamu hovoru mezi obviněným a zástupcem poškozené KOSTKA stav, Mgr. Topkou. Jednalo se o vyviňující důkaz, z něhož plynulo, že svědek Petr Kostka obdržel od obviněného částku nejméně 600 000 Kč, nebyl uváděn v omyl a nebyly mu zamlčovány podstatné skutečnosti. Tímto důkazem byla zpochybněna věrohodnost tohoto svědka. Odvolací soud skutek nehodnotil objektivně, nýbrž svůj úsudek stavěl na domněnkách a tendenčně se vyjádřil k provedeným důkazům k tíži dovolatelky a obviněného Jana Maňhala. Odvolací soud opomněl, že pro svědka Petra Kostku je příhodné tvrdit, že peněžní prostředky v hotovosti nikdy od Jana Maňhala nepřevzal. Odvolací soud ignoroval okolnosti svědčící ve prospěch dovolatelky a dospěl k nepřezkoumatelným závěrům o průběhu skutkového děje.
31. Pokračovala, že státní zástupce v rámci svého odvolání navrhl provedení důkazů, kterými se měly odstranit pochybnosti ohledně skutkového stavu. Odvolací soud však provedení těchto důkazů odmítl, s tím, že všichni svědci, kteří jsou navrhováni, by se hypoteticky mohli vyjadřovat toliko k náhradě způsobené škody, nikoliv ke spáchanému trestnému činu. Dovolatelka podotkla, že výše způsobené škody má zásadní vliv na právní kvalifikaci skutku, a proto měly být odvolacím soudem provedeny navrhované důkazy. Nedostatečné se vypořádání s nahrávkou a zamítnutí dalšího dokazování způsobilo, že není dostatečně zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a tudíž není jisté naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Bylo tak rozhodnuto v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege.
32. Dovolatelka namítla, že v popisu jejího jednání absentuje její úmysl, resp. jejího jednatele. Upozornila na zjevnou neopatrnost poškozených a na to, že nelze zamlčet skutečnosti veřejně známé. Informace o insolvenci Jana Maňhala jsou veřejně dostupné v insolvenčním rejstříku a informace o vlastnictví nemovitosti jsou součástí katastru nemovitostí. KOSTKA stav o existenci dovolatelky věděla, když na ni v úvodu obchodněprávního vztahu vystavila fakturu. Také probíhala emailová konverzace mezi panem Petrem Kostkou a panem Maňhalem ve vztahu k ní.
33. Následně vyjádřila nesouhlas s názorem odvolacího soudu, že měla přes jednání pana Maňhala získat majetek značné hodnoty jako výnos z trestné činnosti a že se stala nástrojem ke spáchání trestné činnosti a schránkou, v níž obviněný Maňhal uchoval hodnoty, které získal trestnou činností. Uvedla, že KOSTKA stav žádnou pohledávku ve výši způsobené škody neeviduje, neboť za účelem vyrovnání požadovala částku výrazně nižší, než požaduje v adhezním řízení. Stavební práce byly uhrazeny v hotovosti. V případě, že existují pochybnosti o úhradě stavebních prací, odvolací soud měl provést další dokazování za účelem zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Jedná se o občanskoprávní spor, neboť pan Maňhal vystupoval jako jednatel dovolatelky, která měla majetek, a proto mohli údajní poškození požadovat uhrazení dlužné částky po dovolatelce v civilním řízení. Uplatnění prostředků trestního práva je v rozporu se zásadou nullum crimen sine lege. Jedná se o nadužívání institutu trestního oznámení, neboť společnost Obrador se rozhodla řešit obchodněprávní spor trestním oznámením z ekonomických důvodů. Tato společnost není ani aktivně legitimována v občanskoprávním sporu, když nabídka byla zaslána ze strany společnosti Eurosystémy.
34. Dovolatelka dodala, že odvolací soud nepřiměřeně řeší taktiku obhajoby jako přitěžující okolnost a bezdůvodně ji sankcionuje za způsob zvolení obhajoby.
35. Dále namítla nepřiměřenost trestu zrušení právnické osoby, trestu propadnutí nemovitosti a výše náhrady škody. Podmínkou pro uložení tohoto trestu je, že činnost právnické osoby spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů, přičemž činnost, která spočívala převážně ve spáchání trestných činů, je taková, ve které rozsah trestné činnosti je vyšší než polovina obvyklé (tj. nikoliv protiprávní) činnosti právnické osoby. Dovolatelka měla za to, že trestná činnost v projednávaných skutcích zcela chybí. Kupní cena pozemku, na němž stojí předmětný dům, je skoro dvojnásobně vyšší než deklarované stavební práce. Podmínka převážné činnosti právnické osoby v podobě páchání trestné činnosti není splněna. Dané činnosti se měla dovolatelka minimálně podílet v závěru její činnosti. K tomu uvedla, že takovou činnost nelze „pojit“ na časové rozpětí.
36. U trestu propadnutí věci nebyly splněny podmínky pro jeho uložení, neboť trestnost činu nebyla prokázána. Odvolací soud mohl v souladu se zásadou přiměřenosti uložit trest odpovídající závažnosti údajně spáchané trestné činnosti a způsobené škodě, a to trest peněžitý. Trest propadnutí věci nepřiměřeně zasahuje do jejího vlastnictví, když postihuje i pozemek, který byl získán na základě kupní smlouvy za cenu vyšší, než je cena provedených prací.
37. Dovolatelka rozporovala výši způsobené škody, když podle ní nebyl zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, a tedy i výše údajně způsobené škody. Výrok o náhradě škody upřednostňuje poškozeného v rozporu s provedeným dokazováním.
38. Dále navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku, neboť jeho výkon může pro ni mít nežádoucí a nevratné důsledky. Mělo by být pozastaveno nakládání s věcmi, které výrokem odvolacího soudu propadly, a to do rozhodnutí o podaném dovolání.
39. Obviněné byl uložen trest zrušení právnické osoby. Ten považovala za nepřiměřený a neadekvátní, neboť skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností. Dále jí byl uložen trest propadnutí nemovitosti. K tomu doplnila, že předmětnou nemovitost užívá Jan Maňhal k uspokojení bytových potřeb sebe a své rodiny. Pokud by byl zahájen výkon tohoto trestu, tento stav již nebude možné zhojit po zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Při respektování principu proporcionality k právu na ochranu soukromého života existují i jiné druhy trestních sankcí, méně zasahující do majetkové sféry dovolatelky a rodinné sféry Jana Maňhala. Nesouhlasila s názorem soudu prvního stupně, že rodinný dům a garáž jsou bezprostředním výnosem z trestné činnosti a že by hodnota tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti (stavba domu) neměla být ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti (pozemku) zanedbatelná. Tržní hodnota pozemku je značně vyšší, než jsou deklarované stavební práce, tudíž nelze tvrdit, že se nejedná o zanedbatelnou částku.
40. Navázala, že státní zástupce podal odvolání v její prospěch, tudíž sama veřejná žaloba shledala důvody k přezkumu prvostupňového rozsudku v její prospěch. Odvolání státního zástupce svědčí o tom, že existují pochybnosti o správnosti a zákonnosti napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně. S ohledem na to navrhla, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil Nejvyššímu soudu bez zbytečného odkladu spis s návrhem na odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
41. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
42. Ve věci se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného Jana Maňhala mimo jiné uvedl, že v posuzované věci není dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v první variantě dán, neboť nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudem učiněnými skutkovými zjištěními. Jde o polemiku obviněného spočívající v odlišném hodnocení provedených důkazů a skutkového stavu zjištěného soudy. Jeho polemika je založena na odlišném vyhodnocení nahrávky provedené ve veřejném zasedání před odvolacím soudem.
43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není dán ani ve třetí variantě, neboť ve vztahu ke skutkovým zjištěním neexistují nedůvodně neprovedené obviněným navrhované podstatné důkazy. Obviněný uplatnil dva důkazní návrhy. První důkazní návrh se týkal provedení důkazu nahrávkou, který byl proveden odvolacím soudem a druhý důkazní návrh emailové komunikace mezi obviněným a zmocněncem poškozené, který byl dostatečně vypořádán odvolacím soudem v odstavci 18. odůvodnění jeho rozhodnutí. Důkazní návrhy státního zástupce byly zamítnuty z důvodu nadbytečnosti.
44. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce vylíčil, že obviněný dovolací námitky vystavěl na skutkovém zjištění odlišném od skutkového zjištění učiněného z provedených důkazů soudem. Je nepochybné, že obviněný při sjednávání smluv o dílo zamlčel podstatné skutečnosti o tom, že nemá finanční prostředky na zaplacení stavebních prací za dílo, když dne 18. 6. 2019 podal návrh na povolení oddlužení, které bylo soudem povoleno dne 9. 10. 2019. Poškozené společnosti by dílo neprovedly, pokud by věděly, že obviněný je v úpadku a nemá finanční prostředky na zaplacení. Obviněný při sjednávání smluv o dílo věděl, že se nemůže jako fyzická osoba zavazovat k zaplacení větších finančních částek, protože jimi v době úpadku nedisponuje, avšak tuto informaci zástupcům stavebních společností nesdělil. Zavinění obviněného ve vztahu k zamlčení podstatných skutečností a uvedení poškozených v omyl neabsentuje. Obviněný jednal v úmyslu přímém, když chtěl porušit majetkový zájem poškozených, tím, že jim za provedené stavební práce nezaplatí.
45. K výši způsobené škody státní zástupce uvedl, že obviněný způsobil škodu, která vznikla postupně neuhrazením provedených prací a trestný čin podvodu byl neuhrazením provedených prací dokonán. Částka zaplacená poškozené společnosti Obrador po zahájení trestního stíhání je náhradou škody realizovanou po dokonání trestného činu. Částka zaplacená poškozené KOSTKA stav je také náhradou škody realizovanou po dokonání trestného činu. Stejně tak by byla další náhradou škody částka, o níž hovořili obviněný a Mgr. Topka jako zmocněnec poškozené KOSTKA stav na nahrávce, pokud by tato úhrada byla nepochybná. Právní kvalifikace skutků, pro které byl obviněný uznán vinným, jsou správné a souladné s trestním zákoníkem. S ohledem na výše škod způsobené obviněným nelze akceptovat námitku, že není dána společenská škodlivost trestného činu a že se o trestné činy nejedná.
46. Státní zástupce navázal, že není namístě ani aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Nelze přisvědčit námitce obviněného, že poškození v rámci civilního vztahu nedbali základních pravidel opatrnosti, v důsledku čehož si za jednání obviněného a jím způsobený následek mohou sami. Totožnou námitku již vypořádal odvolací soud v odstavci 19. odůvodnění svého rozhodnutí.
47. Námitka obviněného Jana Maňhala o nemožnosti uložit mu povinnost k náhradě škody je neopodstatněná, neboť § 140b insolvenčního zákona uložení povinnosti k náhradě škody v posuzovaném případě umožňuje. Zákaz vydávání rozhodnutí podle citovaného ustanovení insolvenčního zákona neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka.
48. Co se týče nemovitosti zajištěné společnosti EQUUS INVEST, která byla postižena trestem propadnutí věci, nelze na tuto nemovitost aplikovat obviněným citovanou judikaturu Ústavního soudu týkající se uložení trestu propadnutí věci postihující nemovitost. Podle citované judikatury může uložení trestu propadnutí nemovitosti, ve které sankcionovaný jednotlivec žije a má zde svůj domov, představovat zásah do práva na ochranu soukromého života podle čl. 10 odst. 2 Listiny spolu s čl. 12 odst. 1 Listiny. V posuzovaném případě trest propadnutí předmětné nemovitosti nepostihuje obviněného, nýbrž obviněnou společnost EQUUS INVEST. Tato společnost jakožto právnická osoba v nemovitosti nežije, ani z povahy právnické osoby žít nemůže, ani zde nemá svůj domov ve smyslu Listiny.
49. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k němuž může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného Jana Maňhala odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí.
50. Státní zástupce se vyjádřil též k dovolání učiněnému obviněnou společností EQUUS INVEST. Jeho vyjádření bylo obsahově téměř totožné s jeho předchozím vyjádřením k dovolání obviněného Jana Maňhala, proto je nadbytečné opětovně opakovat argumenty, které státní zástupce nastínil již ve svém předchozím vyjádření a Nejvyšší soud na ně odkazuje. Navíc státní zástupce uvedl k dovolací námitce týkající se přiměřenosti uložených trestů obviněné společnosti EQUUS INVEST, že přiměřenost trestu není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve variantě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Nepřiměřenost trestu ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku není dovolacím důvodem ani podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tento dovolací důvod však obviněná neuplatnila.
51. I zde státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k němuž může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněné společnosti EQUUS INVEST odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání i jiné než navrhované rozhodnutí. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
52. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
53. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 11 To 127/2024, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
54. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele(ů) takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
55. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
56. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
57. Obvinění ve svých dovoláních uplatnili mnoho námitek, jak je patrno z obsahu rekapitulace jejich podání. Jejich argumentaci je možno v zásadě rozčlenit na námitky: - směřující proti hodnocení důkazů tvrdící zjevný nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními a s tím spojenou nepřezkoumatelnost druhostupňového rozsudku, neprovedení navrhovaných důkazů, - prezentující nenaplnění všech znaků skutkové podstaty podvodu, neboť nebyl prokázán úmysl uvést v omyl či zamlčet podstatné skutečnosti, krajní neopatrnost poškozených, nesprávnost výroku o náhradě škody pro rozpor s §140b insolvenčního zákona, vadné uložení trestu zrušení právnické osoby a trestu propadnutí nemovitosti.
58. Tomu by podle nich měl odpovídat: a) ve vztahu k první skupině námitek dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho variantách, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, b) ve vztahu ke druhé skupině námitek dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
59. Popsané námitky mají jeden společný rys. Nejsou námitkami ve věci nově uplatněnými, a tudíž dosud neřešenými, nýbrž výhradami, které poukazují na problematiku, která již byla soudy nižších stupňů podrobně a správně řešena v předchozích fázích trestního řízení. Jsou jimi uvedeny a rozebrány v odůvodněních jejich rozhodnutí, jak bude blíže zmíněno níže. Za dané situace Nejvyšší soud připomíná své rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Právě tato situace nastala v posuzované věci. Vzhledem k tomu, že soudy nižších stupňů se již s v odvolání uvedenými námitkami dostatečně a správně vypořádaly, přičemž dovolací soud se s jejich závěry ztotožnil, není nezbytné, aby opakoval, co již bylo popsáno soudy nižších stupňů. Postačuje tak poukázat na jejich rozhodnutí a připomenout následující skutečnosti.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
60. Jak již výše zmíněno, obvinění namítli, že ve věci je dán zjevný rozpor mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. O takový rozpor se jedná tehdy: a) když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, b) když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, c) když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).
61. Dovolatel ovšem musí ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.
62. Obvinění v zásadě uplatnili tvrzení, jež lze formálně podřadit pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud ovšem neshledal, že by daná alternativa zmíněného dovolacího důvodu byla věcně naplněna.
63. Obvinění prosazují vlastní verzi skutkového stavu věci, de facto přitom provádí selektivní hodnocení provedených důkazů, přičemž pomíjí důkazy či skutečnosti svědčící v jejich neprospěch. V těchto souvislostech není od věci poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
64. Nejvyšší soud považuje za potřebné zmínit následující skutečnosti. Obvinění svá tvrzení zakládají na jím vybraném důkazu provedeném před soudem druhého stupně, a to na nahrávce rozhovoru mezi obviněným Janem Maňhalem a zástupcem poškozené společnosti KOSTKA stav, Mgr. Topkou, kterou obviněný Jan Maňhal tajně pořídil. Tato nahrávka byla provedena jako důkaz soudem druhého stupně. Jmenovaný soud se jí rozsáhle zabýval a své závěry vyložil v bodech 12. až 16. odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolací soud považuje za nadbytečné opakovat to, co již bylo vysloveno v odůvodnění soudem druhého stupně a odkazuje tímto na danou pasáž odůvodnění. Podotýká, že je zjevné, že tato nahrávka vznikla cíleně, a že obviněný v daném rozhovoru hovořil tak, aby obsah hovoru vyzněl co možná nejvíce v jeho prospěch. Oba dovolatelé ve svých podáních zdůrazňují částku 300 000 Kč, která podle nich měla být navíc poškozené KOSTKA stav zaplacena. I kdyby tato částka byla odečtena od celkové škody vyčíslené ve skutkové větě, neměnila by právní kvalifikaci přijatou soudy nižších stupňů, neboť stále by se jednalo o značnou škodu. Také by neměla potenciál změnit podstatu podvodného jednání spáchaného obviněnými. Z těchto hledisek se nejedná o rozhodné skutkové zjištění ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
65. V návaznosti na to je zapotřebí zdůraznit, že soudy nižších stupňů v dané věci provedly poměrně rozsáhlé a zejména úplné dokazování, čímž si vytvořily základ pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že soudy si byly dobře vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Nutno zdůraznit, že postupovaly důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak zejména v jejich vzájemných souvislostech a je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Hodnocení provedených důkazů jimi provedené tedy neshledává dovolací soud vadným či dokonce svévolným.
66. Nelze proto činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. K uvedenému nutno dodat, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Skutečnost, že obvinění hodnotí důkazy jinak než soudy, nezakládá, jak již shora řečeno, zjevný rozpor.
67. Obvinění dále namítli existenci tzv. opomenutých důkazů.
68. K námitce vytýkající neprovedení určitých důkazů je možné poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
69. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: - prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, - druhým je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, - třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
70. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že se důkazními návrhy řádně zabývaly, považovaly již provedené dokazování za zcela dostatečné k náležitému objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, z čehož pak zřetelně plyne, že nepovažovaly za potřebné provádět důkazy další. Důkaz nahrávkou mezi Janem Maňhalem a Mgr. Topkou provedl odvolací soud ve veřejném zasedání konaném o odvolání. Důkazní návrh spočívající ve vyžádání a provedení emailové komunikace mezi obviněným a zmocněncem poškozené odvolací soud vypořádal v bodu 18. a důkazní návrhy státního zástupce pak v bodu 14. odůvodnění svého rozhodnutí. Návrhy byly odmítnuty z důvodu nadbytečnosti. Nejedná se proto o opomenuté důkazy.
71. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy není dán ani ve třetí variantě, neboť ve vztahu ke skutkovým zjištěním neexistují nedůvodně neprovedené navrhované podstatné důkazy.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
72. K tomuto dovolacímu důvodu obviněný (i obviněná společnost) meritorně namítl, že nebyly naplněny znaky trestných činů podvodu, jimiž byl uznán vinným, neboť nebyl naplněn znak úmyslu (v podrobnostech viz rekapitulace jeho podání). Podle jeho vyjádření totiž nikoho neuvedl v omyl, ani nezamlčel žádnou podstatnou skutečnost.
73. Dovolací námitky odpovídají danému dovolacímu důvodu pouze na prvý pohled, ve skutečnosti však obviněný pomíjí a popírá skutková zjištění učiněná v předchozích fázích řízení a svou argumentaci vystavěl na svém vlastním skutkovém tvrzení odlišném od skutkového zjištění učiněného z provedených důkazů soudy nižších stupňů.
74. Z provedeného dokazování naopak vyplynuly mimo jiné následující skutečnosti. Obviněný se nacházel v situaci, kdy proti němu bylo vedeno insolvenční řízení. Zároveň však byl v přátelském vztahu k jednateli společnosti KOSTKA stav. Za této situace obviněný využil důvěry mezi ním a jednatelem této stavební společnost a uzavřel s ním ústní smlouvu na výstavbu rodinného domu v obci XY, ačkoliv si byl vědom, že se z důvodu insolvenčního řízení vedenému s jeho osobou nemůže zavazovat k zaplacení větších finančních částek. Dále uzavřel druhou ústní smlouvu o dílo, spočívající ve vylití anhydritové směsi ve stavbě předmětného rodinného domu, kterou měla provést společnost Obrador.
75. V obou případech obviněný zamlčel tu podstatnou okolnost, že nemá finanční prostředky na zaplacení stavebních prací ze smluv o dílo, neboť se nachází v insolvenčním řízení. Poškozené společnosti by stavební práce neprovedly, kdyby věděly, že obviněný nemá finanční prostředky na zaplacení prací, které si objednal. Vedle toho záměrně zamlčel i další podstatnou okolnost, a to že stavba rodinného domu bude reálně provedena ve prospěch společnosti EQUUS INVEST (v níž byl jednatelem) na pozemku, který nebyl v jeho vlastnictví, nýbrž ve vlastnictví této obchodní společnosti, tj. právnické osoby odlišné od něj, jako fyzické osoby (poznamenává se, že v našem právním řádu platí zásada superficies solo cedit). Přes to prezentoval, že rodinný dům je určen pro něj.
76. Obviněný k tomuto setrvale namítal, že nemohl nic zamlčet a nikoho podvést, neboť informace, že ohledně jeho osoby probíhá insolvenční řízení, je obsažena v insolvenčním rejstříku a informace, kdo je vlastníkem pozemku, na kterém probíhala stavba předmětného rodinného domu, je zapsána v katastru nemovitostí. V obou případech se jedná o veřejně dostupné informace, a proto podle dovolatele nemohlo z tohoto důvodu dojít k zamlčení podstatných okolností.
77. Tato námitka směřuje na situaci judikatorně již vyřešenou. K jejímu zodpovězení dovolací soud poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22.
78. V tomto rozhodnutí Ústavní soud vyslovil, že je-li poškozený s určitou okolností srozuměn, znamená to, že ji pokrývá jeho vědomostní složka, tedy že o ní ví a považuje ji za jednu z reálně možných variant budoucího vývoje událostí, přičemž z jeho pohledu o tom, zda nastane tato, či alternativní varianta, rozhoduje pouze náhoda, nikoliv jeho vlastní přičinění. Za takových okolností poškozený není uveden v omyl, a tedy postihu pachatele by bránila subsidiarita trestní represe už ve své legislativní rovině, neboť takové jednání není jako podvod ani kriminalizováno. Je-li však poškozený skutečně v omylu, tedy pro klamavé jednání ani neví, že existuje alternativa vývoje událostí poškozující jeho majetek či majetek třetí osoby, nebo by si sice v nejobecnější rovině takovou alternativu dokázal představit, ale pro klamavé jednání ji má za vyloučenou a nepočítá s ní jako s reálnou, zásadně nemůže při splnění i všech dalších znaků příslušné skutkové podstaty podvodu trestní odpovědnost pachatele být vyloučena jenom tím, že poškozený byl způsobilý se omylu ubránit či že za tímto účelem nevynaložil dostatečné úsilí.
79. V daných souvislostech Nejvyšší soud poukazuje rovněž na usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, v němž vyslovil, že o podvodné jednání ve smyslu § 250 tr. zák. jde i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas, přičemž je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Uvedenému situace v posuzované věci zcela odpovídala.
80. Ze skutkových okolností zjištěných v průběhu trestního řízení plyne, že obviněný si v případě poškozené společnosti KOSTKA stav vytvořil s jejím jednatelem přátelský vztah a navodil tak situaci, kdy tato společnost nepočítala s variantou vývoje událostí poškozující její majetek jako s reálnou. V případě poškozené společnosti Obrador se jednalo o málo významnou zakázku ve výši toliko cca 68 tisíc Kč, tato neměla důvodu prověřovat si obviněného či další skutečnosti ve veřejných rejstřících. Za takového stavu okolnost, že zamlčené informace byly obsaženy ve veřejných rejstřících nemohly být důvodem pro vyloučení trestní odpovědnosti obviněného.
81. Dovolací soud tak shrnuje, že zavinění obviněného ve vztahu k zamlčení těchto podstatných skutečností a k uvedení poškozených v omyl neabsentuje. Obviněný jednal v úmyslu přímém, když chtěl porušit majetkový zájem poškozených společností tím, že jim za provedené stavební práce nezaplatí.
82. Obviněnému nelze přisvědčit ani v námitce, že se jedná o civilněprávní spor, v němž chybí společenská škodlivost a měla tedy být aplikována zásada subsidiarity trestní represe.
83. K této námitce je na místě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
84. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje. V případě trestného činu spáchaného ke škodě společnosti KOSTKA stav je tomu tak proto, že se jednalo již o zločin, a nikoliv o méně závažný trestný čin. V případě trestného činu spáchaného ke škodě společnosti Obrador pak šlo sice o přečin, ten však vzhledem ke způsobu provedení a výši přivozené škody (mnohonásobně převyšující spodní hranici škody nikoliv nepatrné) nelze považovat za neodpovídající běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. To je v případě obviněného Maňhala umocněno spácháním daných skutků v pozici speciálního recidivisty.
85. Lze tak uzavřít, že vzhledem ke všem ve věci zjištěným okolnostem byly naplněny všechny zákonné znaky skutkových podstat výše jmenovaných trestných činů a nebyly zjištěny okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, resp. principu ultima ratio.
86. Obviněný Jan Maňhal dále namítl, že mu nebylo možno uložit povinnost k náhradě škody, neboť po dobu, kdy trvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze v trestním řízení rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou (viz § 140b insolvenčního zákona).
87. Nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem, ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody apod. Dovolatel ve své námitce poukázal na probíhající insolvenční řízení a v souvislosti s tím na § 140b insolvenčního zákona. Námitka nepřípustnosti rozhodnout o vzneseném nároku na náhradu škody, případně nepřípustnosti přiznat takový nárok, je ovšem otázkou práva procesního a nikoli hmotného.
88. Je tedy zjevné, že námitka probíhajícího insolvenčního řízení nemůže být považována za vznesenou na hmotněprávním základě, neboť § 140b insolvenčního zákona (i § 228 odst. 1 tr. ř.) reguluje řízení, tedy proces. Daná námitka pak nemůže naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ovšem ani žádný jiný dovolací důvod. Pokud tedy dovolatel namítá, že trestní soud v adhezním řízení nemohl o nároku poškozeného na náhradu škody rozhodnout v době, kdy již probíhalo ohledně dovolatele, coby dlužníka, řízení podle insolvenčního zákona, tak se jedná o procesní námitky, které nejsou způsobilé naplnit dovolatelem uplatněné (ani jiné) dovolací důvody.
89. Pokud dovolatel zpochybňoval trest propadnutí nemovité věci uložené obviněné společnosti EQUUS INVEST a uváděl přitom výše v rekapitulaci citovanou judikaturu, tak je nutno připomenout, že obviněný může napadat toliko výroky, které se ho bezprostředně dotýkají (takovým výrokem nemůže být výrok o trestu uložený jinému obviněnému). Trest propadnutí věci nebyl uložen jemu, nýbrž spoluobviněné právnické osobě. Navíc jeho argumentace není ve věci přiléhavá.
90. Jím citovaná judikatura na jeho případ nedopadá. Podle této judikatury může uložení trestu propadnutí nemovitosti, v níž sankcionovaný jedinec žije a má svůj domov, představovat zásah do práva na ochranu soukromého života zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny, přičemž význam ochrany soukromí je zdůrazněn v čl. 12 Listiny. V posuzovaném případě však trest propadnutí nemovitosti nesankcionuje obviněného Jana Maňhala, nýbrž právnickou osobu EQUUS INVEST. Sankcionovanou osobou je tedy společnost EQUUS INVEST, která jako právnická osoba v nemovitosti nežije a nemá zde svůj domov ve smyslu Listiny. Uložením trestu propadnutí předmětné nemovitosti obviněné právnické osobě nebyl porušen čl. 10 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 12 odst. 1 Listiny.
91. Obviněná společnost EQUUS INVEST prezentovala námitku týkající se přiměřenosti uložených trestů. V prvé řadě dovolací soud připomíná, že přiměřenost trestu není dovolacím důvodem podle jí uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který ani neuplatnila. Uložené tresty zrušení právnické osoby a propadnutí nemovitosti byly přiléhavě odůvodněny v bodech 28. – 29. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, na což dovolací soud odkazuje.
92. Proto dovolací soud toliko krátce dodává, že k námitce, že byl uložen nepřiměřený trest je třeba připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
93. Nad uvedený rámec je na místě konstatovat, že obviněné společnosti byl uložen přípustný druh trestu vyměřený v mezích zákonné trestní sazby. Možno rovněž dodat, že uložený trest nelze označit za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý.
V. Způsob rozhodnutí
94. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
95. Pokud v dovoláních obvinění navrhli, aby senát Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odkladu výkonu uložených trestů, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně a ten tak neučinil). Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětech obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 11. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu