USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2022 o dovolání,
které podal obviněný A. S., nar. XY, trvale bytem XY, okres Vsetín, proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, sp.
zn. 68 To 11/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního
soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 2 T 124/2020, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. S. odmítá.
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 2 T
124/2020, byl obviněný A. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr.
zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„dne 4. 12. 2019 okolo 13.10 hod. v katastru obce XY, okres Vsetín, jako řidič
osobního motorového vozidla zn. Volkswagen Golf Variant, RZ XY, taženého na
tažném laně motorovým vozidlem zn. Ford Transit, RZ XY, řízeným J. N., nar. XY,
při jízdě po silnici č. XY ve směru k XY, nevěnoval řízení uvedeného automobilu
dostatečnou pozornost, v důsledku čehož v km 139.134 uvedené pozemní komunikace
při průjezdu táhlou pravotočivou zatáčkou přejel částečně do protisměrného
jízdního pruhu, kde se střetnul s protijedoucím osobním motorovým vozidlem zn.
Škoda Yeti, RZ XY, majitele ČD – Telematika a. s. Praha, řízeným A. Ch., nar.
XY, když jmenovaný přitom utrpěl zhmoždění hrudníku a řezné rány čela s dobou
léčení do 10. 1. 2020, přičemž obžalovaný tímto jednáním porušil zejména §§ 5
odst. 1 písm. b), 11 odst. 1 z. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních
komunikacích.“
2. Za to byl odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 26 měsíců. Podle § 82
odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil
nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 26 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k
povinnosti nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky
škodu ve výši 10.799,16 Kč.
3. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 68 To
11/2022, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž
uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.
5. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že z
hlediska uvedeného popisu skutku nemůže být odsouzen osamoceně. U nedbalostních
trestných činů neexistuje spolupachatelství, ani jiná forma účastenství. Mohou
se pouze vyskytovat případy spolupachatelství podobné. Ty spočívají v tom, že
dvě nebo více osob jednáním, směřujícím k beztrestnému následku, způsobí
trestný následek. Za náhradu škody pak odpovídají v poměru podle své účasti na
způsobení škody. Právě o poměr způsobení škody zde jde. Odvolací soud mylně
vykládá zásadu obžalovací tak, že odsouzeným má být ten, kdo se právě ocitne v
obžalobě. K tomu dovolatel citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5.
1968, sp. zn. 4 Tz 26/1968. Navázal, že ve zde posuzované věci posádku jízdní
soupravy tvořily 3 odpovědné osoby – J. N. jako řidič vlečného vozu, A. S. jako
řidič vlečeného vozu a A. K. jako majitel obou vozů („nade vší pochybnost byl
majitelem vlečného vozu“). On sám (obviněný) nasedl do vlečeného vozidla při
vědomí všech nepříznivých faktorů (nefunkčnost posilovače brzd a posilovače
řízení, vlečné vozidlo bylo nevhodné a z technického hlediska nepřijatelné),
avšak následek jízdy této jízdní soupravy (ublížení na zdraví) nebyl zaviněn
tím, že do ní nasedl. Jestliže je spolupachatelství v případě nedbalostního
deliktu pojmově vyloučeno, pak je třeba posuzovat odpovědnost souběžných
pachatelů za celý následek jen podle vzájemného poměru jejich dílčích jednání k
tomuto celému následku. Pokud by se při nehodě zabil, pak by samozřejmě nemohl
být obviněn. Na této situaci nic nemění fakt, že nehodu přežil. Nemohl spáchat
delikt jako řidič vlečeného vozidla, když došlo z neznámého důvodu k vyjetí
vozidla do protisměru a srážce s protijedoucím vozidlem.
6. V daných souvislostech obviněný dovodil, že je ve skutečnosti
poškozeným na zdraví, a to společně s řidičem protijedoucího vozu A. Ch. Jeho
vina nemůže z podstaty věci spočívat v tom, že se mu nepodařilo strhnout vůz
zpět doprava. Jeho „zavinění“ se vztahuje k něčemu jinému. On totiž neměl do
dané jízdní soupravy vůbec nasedat. Neměl vůbec pomáhat A. K. s odtahem ojetého
vozu. Ten ostatně mohl odjet po vlastní ose, jak bylo původně plánováno. Neměl
pomáhat ani řidiči jízdní soupravy J. N.
7. Obviněný rovněž poznamenal, že ve vztahových kontextech trestních
věcí existuje tzv. simulakr (z latinského simulakrum = napodobovat, jevit se).
Simulakr je kopie, která odkazuje na originál jen tím, že existuje. V tomto
případě je simulakrem tvrzení, že nevěnoval řízení uvedeného vozidla
dostatečnou pozornost. Žádný originál, který by odpovídal tomuto tvrzení, ve
skutečnosti neexistuje, resp. nevyšel najevo. Státní zástupce využívá své
vlastní skutkové tvrzení, že obviněný nevěnoval řízení automobilu dostatečnou
pozornost, aniž by o tom mohl cokoli vědět, a aniž by o tom cokoli věděli ti,
co byli přítomni na místě samém v daném čase.
8. Následně obviněný připomněl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11.
2020, sp. zn. 7 Tdo 1205/2020, které „trvá na tom, že je třeba rozlišovat pojmy
skutek a popis skutku“. Popis skutku, pro který se vede trestní stíhání, podle
něj přiléhavěji vypadá tak, že on jako řidič motorového vozidla taženého na
vlečném laně jiným motorovým vozidlem při průjezdu táhlou pravotočivou zatáčkou
z blíže nezjištěných příčin, pravděpodobně při impulsu odstředivé síly působící
na vlečené vozidlo v oblouku zatáčky v mírném stoupání, na které jako řidič
vlečného vozu nebyl schopen reagovat, přejel částečně do protisměrného jízdního
pruhu, kde se střetl s protijedoucím osobním motorovým vozidlem. Dodal, že na
levé straně vozovky se ocitla část jízdní soupravy, nikoli jeho vůz osamoceně.
Nastínil, že odvolací soud odmítl pojem „jízdní souprava“ jako nepatřičný. K
tomu prezentoval názor autora K. K. z webové stránky XY, co se rozumí vlečením
vozidla, a měl za to, daný názor se odlišuje od názoru odvolacího soudu.
Navázal, že v poměrech této věci je jedno, zda byl zraněn při vlečení vozu nebo
při tažení vozu. Odvolacímu soudu vytkl nepřípadné úvahy týkající se rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1299/2009 a ze dne 12. 8.
2020, sp. zn. 3 Tdo 803/2020. Namítl, že o rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 803/2020 se
on vůbec nezmiňoval, že odvolací soud jej převzal z jiného spisu nebo ze své
přípravy, a on nikdy nehovořil o spoluzavinění poškozeného A. Ch. Pokud jde o
nehodu jízdní soupravy v sestavě dvou nákladních vozů, pak rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1083/2016, nijak nesouvisí
se spoluzaviněním osoby nacházející se mimo jízdní soupravu vlečného a
vlečeného vozu. V poměrech této věci tedy nijak nesouvisí s poškozeným A. Ch.
9. Dále dovolatel poukázal na judikaturu „vyšších soudů“. Konkrétně
připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 6. 1930, sp. zn. Rv I
1451/1929, z něhož plyne, že provozovatelem jízdy i vlekoucího i vlečeného
vozidla, jehož jízda byla jízdou ve smyslu § 1 automobilového zákona, jest
majitel vlekoucího auta, a ručí za úraz způsobený vlečeným autem, třebas mu
toto auto nepatřilo a nebylo mu odevzdáno vlastníkem do provozu. Poukázal též
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 1954, sp. zn. 1 Tz 145/1954, k
čemuž prezentoval, že okresní prokurátor na začátku celého procesu postavil
před soud majitele vlečného vozidla a spolu s ním řidiče vlečeného vozidla, a
na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1206/2007, v
němž Okresní soud v Náchodě kladl vinu za následky nehody způsobené soupravou
vlečného a vlečeného vozidla výhradně řidiči vlečného vozu. Zmínil rovněž
obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1083/2016, z
nějž zdůraznil, že možnosti řidiče vlečeného vozidla ovlivňovat jízdu celé
soupravy vozidel byly značně omezené.
10. Dovolatel pokračoval, že z hlediska příčinných souvislostí je v
případě vlečení vozidla na vlečném laně v poměrech této věci zcela jisté, že v
mírně pravotočivé zatáčce působila na tažené vozidlo odstředivá síla vlečného
lana. Příčinou nehody byl pravděpodobně impuls odstředivé síly doleva, působící
na vlečené vozidlo v oblouku zatáčky v stoupání, který mohl vzniknout přidáním
plynu řidičem vlečného vozidla J. N. Řidič vlečeného vozidla měl ztíženou
možnost korekce řízení taženého vozidla, protože vůz neměl funkční posilovač
řízení. Navíc délka lana přesahovala o 1,8 m legálně předepsanou délku spojnice
mezi vozidly. Odpovědnost za celou soupravu měl v rozhodnou chvíli řidič
vlečného vozu J. N. Společně s řidičem vlečného vozu se nemůže své vlastnické
odpovědnosti za náhradu škody zprostit ani majitel vlečného vozu, A. K. Pro
vlečení osobního vozidla Volkswagen Golf bylo vlečné vozidlo Ford Tranzit
zjevně nevhodné z technického hlediska. Žádné z obou vozidel nemělo platnou
technickou kontrolu. Správně mělo být tažené vozidlo odtaženo odtahovou službou
na valníku, popř. taženo na tyči. Skutečným pachatelem daného typu dopravní
nehody je tak podle dovolatele řidič vlečného vozidla J. N. Organizátorem
(návodcem) celé akce je A. K., který je organizátorem úmyslného přestupku.
Protože zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich,
nezná pojem „účastníka přestupku“, pak je A. K. spolupachatelem úmyslného
přestupku na úseku silniční dopravy. A pokud jde o nedbalostní trestný čin, pak
obviněný nemůže být postaven obžalobou před soud osamoceně.
11. Obviněný shrnul, že zavinění se podle rozsudku vztahuje k obecnému
pojmu „nevěnoval řízení uvedeného automobilu dostatečnou pozornost“, aniž by
bylo zřejmé, jaké konkrétní jednání má soud na mysli. Soud nevyvodil žádné
závěry ze skutečnosti, že šlo o nehodu jízdní soupravy vlečného a vlečeného
vozu. Uznal jej vinným, jakoby způsobil nehodu samostatně jedoucím vozem.
12. Dodal ještě, že z hlediska subsidiarity trestní represe je tato
nehoda řešitelná civilními prostředky. Podle jeho slov lze uplatnit zásadu
ultima ratio, tedy subsidiarity trestní represe.
13. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil v celém
rozsahu usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 3.
2022, sp. zn. 68 To 11/2022, případně též rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně
ze dne 29. 11. 2021, sp. zn. 2 T 124/2020, a věcně a místně příslušnému soudu
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pokud by měl
Nejvyšší soud sám také hned rozhodnout ve věci rozsudkem, pak navrhl, aby ho
zprostil obžaloby v celém jejím rozsahu. Primárně podle § 226 písm. c) tr. ř.
a eventuálně z důvodu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
14. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněný
opakuje skutečnosti, které na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích
trestního řízení, nicméně soudy dříve ve věci činné se s nimi správným a
dostatečným způsobem vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Již tento
fakt indikuje neopodstatněnost podaného dovolání.
15. Vlastní dovolací argumentace spočívá v tvrzení, že obviněný nemůže
být odsouzen osamoceně, neboť zde jsou lidé, kteří se na vzniku nehody
podíleli. Pokud se soudy zabývaly toliko odpovědností obviněného, pak
pochybily, což se promítá i do náhrady škody resp. újmy. K tomu státní zástupce
poznamenal, že žaloba byla podána vůči obviněnému. Je tedy logické a správné,
že soudy řešily právě jeho trestní odpovědnost. To odpovídá zásadě obžalovací.
Dále konstatoval, že v řešeném případě nedošlo k žádnému pochybení soudů, co do
záměny pojmů skutek a popis skutku. Tomu nic nenasvědčuje, ani obviněný neuvádí
žádné relevantní skutečnosti, které by pochybení soudů v tomto ohledu
dokládaly.
16. Přitakat nelze ani tvrzení, podle něhož nebylo zjištěno, že by
obviněný nevěnoval řízení vozidla dostatečnou pozornost. Pokud ze znaleckého
posudku Ing. Františka Kouřila vyplývá, že z technického hlediska byl jednou z
příčin nehody impuls odstředivé síly působící na vlečené vozidlo, a to současně
s pozdní reakcí obviněného na vzniklou situaci, pak právě tato pozdní reakce
jednoznačně svědčí o nepozornosti, resp. nedbalosti obviněného. Nedostatek
pozornosti svědčí pro nedbalost o to více, že obviněný si byl vědom ne zcela
vyhovujícího technického stavu vlečeného vozidla a jeho horší ovladatelnosti,
současně si byl vědom i nevhodnosti vozidla vlečného, které značně ztěžovalo
výhled, jakož i nevhodnosti použitého vlečného lana. Přes všechny nedostatky
bylo nicméně v silách obviněného nehodě zabránit, pokud by řízení věnoval
pozornost a počínal si při řízení technicky správně. Zjevná je též existence
příčinné souvislosti, protože nedbalé jednání obviněného bylo evidentně jednou
z důležitých podmínek vzniku předmětné nehody.
17. Jestliže obviněný polemizuje se stanoviskem soudů, jež se týká
termínů „vlečení motorového vozidla“ a „jízdní souprava“ a cituje jím zvolenou
judikaturu, jež má podle jeho názoru dopadat na řešenou kauzu, pak podle
státního zástupce krajský soud nijak nepochybil, když tyto argumenty obviněného
odmítl jako nepřípadné a zmíněnou judikaturu označil za nepřiléhavou. V řešeném
případě se nejednalo o jízdní soupravu ve smyslu, jak tvrdí obviněný, nýbrž šlo
o vlečení motorového vozidla. Nezbytné znaky jízdní soupravy nebyly v řešeném
případě naplněny, a to pro absenci přípojného vozidla, kterým je v zásadě
přívěs či návěs, avšak nikoli jiné motorové vozidlo.
18. K tvrzení obviněného stran režimu „jízdní soupravy“ se závěrem, že
odpovědnost za celou jízdní soupravu měl v rozhodnou dobu J. N., jako řidič
vlečného vozu, případně A. K., nikoliv on sám (obviněný), státní zástupce
uvedl, že v daném případě se nejednalo o jízdní soupravu, takže argumentace
obviněného je lichá. Není současně pravda, že obecně trestní odpovědnost nese
vždy řidič vlečného vozu, protože vždy záleží na konkrétních okolnostech
konkrétní věci. Nedbalost obviněného i příčinný vztah z hlediska vzniklé nehody
jsou jednoznačně dány.
19. Státní zástupce nesouhlasil ani s námitkou obviněného, že
přezkoumávaná rozhodnutí neodpovídají zásadě subsidiarity trestní represe a že
nehoda je řešitelná civilními prostředky. Měl za to, že zjištěné jednání
obviněného nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že
nedosahuje ani spodní hranice trestnosti obvyklé u typově shodné trestné
činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je zcela na místě. Z odůvodnění
dotčených rozhodnutí nelze dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
20. Navrhl proto dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil
rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r
odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném
zasedání.
21. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce k vyjádření státního
zástupce repliku. V ní uvedl, že opakování obhajoby neindikuje
neopodstatněnost podaného dovolání. Trvá na tom, že státní zástupce neprokázal
skutkové tvrzení, že obviněný „nevěnoval řízení uvedeného automobilu
dostatečnou pozornost“. Pokračoval, že byl odsouzen osamoceně. Přitom soud
prvního stupně mohl postupovat jinak, a to tak, že mohl obžalobu předběžně
projednat, a poté mohl věc vrátit státnímu zástupci k došetření. Pokud tak
neučinil, a uznal vinným toliko obviněného, pak měl možnost rozhodovat odvolací
soud z podnětu odvolání obviněného. Obviněný citoval z rozhodnutí soudu druhého
stupně a navázal, že v něm jde o další doplňování hypotézy tvrzení o vině.
Státní zástupce k tomu přidává svoji skutkovou verzi, když uvádí, že „bylo
nicméně v silách obviněného nehodě zabránit, pokud by řízení věnoval pozornost
a počínal si při řízení technicky správně“. Tato skutková verze však již nemůže
být prověřována v tomto dovolacím řízení. Je jisté, že obviněný musel
instinktivně učinit vše, co bylo v jeho silách a technických možnostech dané
dopravní situace, aby se pokusil vyhnout vlastní těžké újmě na zdraví.
Pokračoval, že si dovede představit, že by věc byla řešena v přestupkovém
řízení. Souběžně s tím by nic nebránilo řešení věci v občanskoprávním soudním
řízení.
III.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
23. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. 68 To 11/2022, je přípustné z hlediska
ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou
oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání,
které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal
prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr.
ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným
ustanovením.
24. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném
zákonném ustanovení.
25. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v jeho
obsahovém vymezení od 1. 1. 2022] je dán v případech, kdy, jestliže jsou
rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na
procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně
provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [v jeho
obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021 pod
písm. g)] je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních
vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení
skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných
ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého
stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro
který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než
jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného
trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že
rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale
soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli
byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.
27. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [v
jeho obsahovém vymezení odpovídajícím dřívější úpravě účinné do 31. 12. 2021
pod písm. l)] je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o
zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo
usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1
tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci(prvá alternativa), nebo byl–
li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl
dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá
alternativa).
28. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
29. Námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují na prvém
místě proti skutkovým zjištěním učiněným soudy nižších stupňů. Obviněný se v
rozsáhlém textu dovolání snaží s tvrzením zjevného rozporu zpochybnit zjištění
soudů nižších stupňů, že nevěnoval dostatečnou pozornost řízení vlečeného
automobilu a má za to, že popis skutku, který je vylíčen ve skutkové větě,
neodpovídá tomu, co se podle něj skutečně stalo. Zejména přitom tvrdí, že na
odstředivé síly působící na vlečené vozidlo nebyl schopen reagovat a že
odpovědnost za nehodu nese řidič vlečného vozidla potažmo vlastník vlečného
vozidla. Z toho pak dovozuje, že on má být osobou poškozenou, a že zde jsou
další osoby, které se na vzniku nehody podílely.
30. V obecnosti je tento typ námitek v rámci nynější právní úpravy
možné formálně podřadit pod výše zmíněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Důvod ke kasaci napadených rozhodnutí by však vyvstal jen
tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že nastala alespoň jedna z
alternativ v uvedeném ustanovení obsažena, tedy že:
a) rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného
činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo
b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
c) ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
31. Pro námitky obviněného je relevantní první zmíněná varianta
předmětného dovolacího důvodu. Její naplnění předpokládá zjištění tak hrubé
vady skutkového zjištění, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a
závaznosti napadeného rozhodnutí vyplývajících z jeho právní moci. Taková vada
bude, pouze stručně řečeno, dána v případě srovnatelném s tím, co vymezila
judikatura Ústavního soudu pod pojmem tzv. extrémního nesouladu/rozporu
skutkových a právních závěrů s obsahem provedených důkazů, který dovolatel
namítl. Jedná se pak o situace, kdy při hodnocení důkazů došlo k porušení
elementární logiky, skutkové závěry z důkazů vyvozené z nich vůbec nevyplývaly,
resp. ani nemohly atp. Zároveň je však nutné dodat, že takto hrubá vada, resp.
hrubě vadné skutkové zjištění musí podle dovolacího důvodu obsaženého v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. být určující z hlediska naplnění znaků trestného činu,
jímž byl dovolatel uznán vinným.
32. Dovolací soud nicméně konstatuje, že v posuzované věci není dán
zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších
stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly
vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým
závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy,
jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry.
Soudy provedené důkazy hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a
na tomto základě učinily správná a úplná skutková zjištění. Nejvyšší soud tak
nemohl přisvědčit výhradám obviněného stran skutkových zjištění.
33. V těchto souvislostech je nutné zdůraznit to, že obviněný ve svém
dovolání opakuje argumentaci, kterou již prezentoval v přechozích fázích
řízení, jak je zjevné z obsahu rozhodnutí odvolacího soudu, nicméně soudy
nižších stupňů se s ní řádně vypořádaly, přičemž ji měly za nedůvodnou. K tomu
je zde na místě připomenout rozhodnutí Nejvyššího sud ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož plyne, že opakuje-li dovolatel v dovolání námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání nedůvodné.
34. Soud nalézací i soud odvolací otázce skutkového děje věnovaly
dostatečnou pozornost. V tomto ohledu je nadbytečné, aby dovolací soud zde
opakovaně reprodukoval to, co již podrobně popsal již soud prvního stupně v
odůvodnění jeho rozhodnutí, a na což navázal soud druhého stupně. Postačuje
odkázat na hodnotící úvahy k průběhu skutkového děje vylíčeného soudem prvního
stupně v jeho rozhodnutí a zdůraznit, že v odůvodnění (viz zejm. bod 21.)
vyložil, které skutečnosti průběhu dané události měl za prokázané, rozebral
pečlivě okolnosti jízdy vozidla řízeného obviněným, které bylo vlečeno jiným
vozidlem, a vysvětlil, proč shledal, že se obviněný nevěnoval dostatečně řízení
vlečeného vozidla. Na to navázal soud druhého stupně, který poskytl odpovědi k
námitkám uplatněným obviněným již v dané fázi řízení a nyní opětně v dovolání –
zejména se vyslovil k možnosti obviněného reagovat na změnu směru jízdy při
průjezdu pravotočivou zatáčkou, k okolnostem, za nichž obviněný dobrovolně
přistoupil k řízení taženého vozidla s vědomím zhoršené ovladatelnosti taženého
vozidla z důvodu nefunkčnosti posilovače brzd a posilovače řízení, jakož i
příliš dlouhého tažného lana (délka přesahovala o cca 1,8 m předepsanou délku
spojnice mezi vozidly, viz § 34 silničního zákona), a k námitce, že jako viník
nehody měl být stíhán řidič tažného vozidla.
35. Lze dodat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí
daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim
nelze vytýkat svévoli. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu
dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával,
přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je,
že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi
jejich skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy (a
souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný rozpor ve shora
vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného zjevného
rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže
být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a
dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
36. Vzhledem k výše uvedenému lze odkázat na obsah odůvodnění rozhodnutí
soudů nižších stupňů. Nad rámec uvedeného považoval Nejvyšší soud za vhodné se
vyjádřit alespoň krátce toliko k některým výhradám obviněného.
37. K námitce obviněného vycházející z teze, že je třeba rozlišovat
pojmy skutek a popis skutku, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný zde
prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci podstatně odlišnou od skutkových
zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v koncentrované podobě ve skutkové
větě rozsudku soudu prvního stupně a podrobněji rozvedených v odůvodnění jejich
rozhodnutí, která, jak již shora řečeno nejsou ve zjevném rozporu s provedenými
důkazy. V daném případě nedošlo k žádnému pochybení soudů, co do záměny pojmů
skutek a popis skutku.
38. Obviněný ve svém podání brojí proti tomu, že v řízení byl odsouzen
toliko on, když měl za to, že tažné vozidlo a tažené vozidlo tvořily jízdní
soupravu a že posádku jím tvrzené jízdní soupravy tvořily tři odpovědné osoby,
tj. řidič vlečného vozu, (spolu s ním ve vlečném voze se nacházející) vlastník
vlečného vozidla či obou vozidel a řidič vozidla vlečeného.
39. Obviněný tuto svou námitku doprovází odkazy na jím vybraná soudní
rozhodnutí (viz výše v rekapitulaci), podle nichž nastínil své přesvědčení, že
odpovědnost za zde posuzovanou dopravní nehodu nese řidič vlečného vozidla,
popř. jeho majitel, a že tedy měly být stíhány uvedené osoby a on měl být v
pozici poškozeného spolu s poškozeným řidičem vozidla Škoda Yeti.
40. Primárně je třeba připomenout, že obviněný chybně zařazuje tažné a
tažené vozidlo pod pojem jízdní souprava. V souladu s názorem soudu druhého
stupně dovolací soud zdůrazňuje, že v této věci se nejednalo o jízdní soupravu,
nýbrž o vlečení motorového vozidla. Při výkladu daného pojmu je v nyní řešené
věci třeba vycházet z platných právních předpisů. Jízdní souprava je upravena v
§ 2 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a
změnách některých zákonů (silniční zákon) tak, že to je souprava složená z
jednoho nebo více motorových vozidel a jednoho nebo více přípojných vozidel.
Vlečení vozidla je upraveno v § 34 uvedeného zákona. Mimo jiné je zde
stanoveno, že při vlečení motorového vozidla se smí jet rychlostí nejvýše 60
km/h. Motorové vozidlo se smí vléci na laně jen tehdy, má-li bez závad řízení a
účinné brzdy. Motorové vozidlo se smí vléci na tyči jen tehdy, má-li bez závad
řízení. Nemá-li vlečené vozidlo účinné brzdy, nesmí jeho okamžitá hmotnost být
vyšší než okamžitá hmotnost vlečného vozidla. Při vlečení motorového vozidla
musí být délka spojnice taková, aby vzdálenost mezi vozidly nebyla větší než 6
m; užije-li se lana, nesmí být vzdálenost mezi vozidly menší než 2,5 m, a užije-
li se tyče, nesmí být menší než 1 m. Řidiči vlečného a vlečeného vozidla jsou
povinni si předem dohodnout způsob dorozumívání během jízdy.
41. V posuzované věci nicméně nebyly a ani být naplněny nemohly znaky
jízdní soupravy, neboť zde absentovalo přípojné vozidlo, jímž je v zásadě
přívěs či návěs, a nikoli jiné motorové vozidlo. Jednalo se o vlečení vozidla
podle § 34 silničního zákona, které nelze zaměňovat s jízdní soupravou podle §
2 písm. i) téhož zákona.
42. Pokud obviněný připomněl některá soudní rozhodnutí pojednávající o
dopravních nehodách, je třeba konstatovat, že jeho odkazy jsou nepřípadné –
dotyčná rozhodnutí řešila jiné situace, navíc z nich nelze dovodit, že by
judikovala absolutní trestní neodpovědnost řidiče vlečeného vozidla (rozhodnutí
NS z roku 1930 nadto řešilo otázku odpovědnosti za škodu, nikoli trestní
odpovědnost, a to navíc v režimu odlišné právní úpravy). V daných souvislostech
je pak třeba přisvědčit názoru státního zástupce, podle něhož není pravda, že
obecně trestní odpovědnost nese vždy řidič vlečného vozu, protože vždy záleží
na konkrétních okolnostech konkrétní věci.
43. Souhlasit není možné ani s tvrzením obviněného, že nebylo v řízení
zjištěno, že nevěnoval řízení dostatečnou pozornost. V tomto ohledu lze
poukázat na znalecký posudek znalce z oboru mimo jiné doprava, doprava silniční
se specializací na dopravní nehody, Ing. Františka Kouřila (viz č. l. 206 a
násl.), z něhož se mimo jiné podává pozdní reakce řidiče A. S. při řízení
taženého motorového vozidla. Právě tuto pozdní reakci dovolatel opomíjí. Ta
totiž svědčí o jeho nepozornosti, nesoustředěnosti, resp. nedbalosti. Tím spíše
to platí za situace, kdy si obviněný byl vědom toho, že vozidlo, do něhož
dobrovolně jako řidič nasedl a řídil jej, mělo nevyhovující technický stav,
mimo jiné bylo před střetem vlečeno bez funkce motoru, čímž byla omezena i
funkce brzd a posilovače řízení a tím bylo hůře ovladatelné, dále si byl vědom
použití vlečného lana, které mělo nesprávnou délku, a navíc i nevhodnosti
tažného vozidla Ford Tranzit, které ztěžovalo výhled.
44. Co se týče příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým
následkem, v daném případě nelze jakkoli pochybovat o tom, že jednání
obviněného bylo jednou z podstatných příčin dopravní nehody, resp. k dopravní
nehodě došlo v příčinné souvislosti s ním. K uvedenému se již řádně vyjádřil
soud prvního stupně v bodu 21. odůvodnění svého rozhodnutí, kde mimo jiné
vyslovil, že jednání obviněného bylo v předmětném případě dostatečně významnou
příčinou vzniklého následku.
45. K tomu lze pro úplnost doplnit, že příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí
další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele
zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov.
rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Není také rozhodující, jestli k následku
došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním pachatele. Určité jednání
nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další
jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle
příčiny, která způsobila následek (např. smrt jiného), působila i další
příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak
způsobilá přivodit následek (smrt) sama o sobě nebo mohla tento následek
přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č.
47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
46. Stran námitky obviněného, že byl odsouzen osamoceně, ačkoli se na
vzniku dopravní nehody podílely také další osoby, které by měly nést trestní
odpovědnost, postačuje odkázat na bod 13. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého
stupně, který řádně na tuto námitku reagoval, a připomenout, že obžaloba byla
podána právě a pouze proti obviněnému, a proto bylo rozhodováno pouze o jeho
vině. Pokud by bylo v tomto řízení rozhodováno o vině jiných osob, odporovalo
by to zásadě obžalovací (srov. § 2 odst. 8, § 180 odst. 1 či § 220 odst. 1 tr.
ř.). O vině dalších osob tedy nebylo možno v tomto řízení rozhodnout.
47. Uplatnil-li obviněný námitku, že v jeho případě měly soudy aplikovat
zásadu subsidiarity trestní represe, resp. princip ultima ratio, nutno
zdůraznit, že tuto námitku nedoprovodil žádnou konkrétní argumentací. Nejvyšší
soud proto pouze obiter dictum stručně uvádí následující skutečnosti.
48. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin,
který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto
zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní
čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným
činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je
však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž
trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze
uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost
není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek
pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem
„ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde
jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou
nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č.
26/2013 Sb. rozh. tr.).
49. V návaznosti na vyložená obecná východiska Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se
zásadou subsidiarity trestní represe, resp. principem ultima ratio nekoliduje.
Okolnost, že čin, který obviněný spáchal, je řešitelný prostředky jiných
právních odvětví, nevylučuje sama o sobě uplatnění trestní odpovědnosti,
jsou-li pro to splněny zákonné podmínky. Aby byla vyloučena aplikace trestního
práva, k tomu by ve věci musely být zjištěny okolnosti, pro které by
společenská škodlivost skutku obviněného nedosahovala ani škodlivosti
nejlehčích v praxi se běžně vyskytujících trestných činů dané skutkové
podstaty. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo.
50. Rozvedené skutečnosti tak lze uzavřít stručným konstatováním, že
soudy nepochybily při zjištění skutkového děje, ani při jeho právním posouzení.
51. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. pak
Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné,
že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé
alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
l) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace,
kdy námitky obviněného věcně nenaplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. ř., platí totéž i ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
52. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil
tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu