7 Tdo 462/2023

7 Tdo 462/2023-223

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o dovolání obviněného K. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 12 To 172/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 27/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. M. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 3. 8. 2022, č. j. 8 T 27/2022-168, byl obviněný K. M. uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 350 Kč, tedy celkem 35 000 Kč.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 3. 5. 2021 v době od 12:49:30 hod. telefonicky z telefonního čísla XY kontaktoval poškozeného D. P., který se v době, kdy hovor přijal, zdržoval v okrese Beroun, v XY, a vyhrožoval mu, že pokud nezaplatí dlužnou částku ve výši 35 000 Kč, která mu vznikla u pana Ž., že si ho najde, což mu zabere chviličku, a že ublíží komukoliv z jeho rodiny, hlavně dětem, že je mu jedno, co jim udělá, klidně jim zláme kosti, přičemž vzápětí telefonoval i matce poškozeného, M. N., kterou upozornil, aby poškozený dluh zaplatil, jinak za ním pojede a vyřídí si to s ním, což v poškozeném vzbudilo důvodnou obavu o zdraví a život svůj i jeho rodinných příslušníků.

3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 12 To 172/2022-182, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině i trestu rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i) a m) tr. ř. Akcentoval, že odvolací soud se řádně nevypořádal s námitkami obsaženými v odvolání, ač směřovaly do práva na spravedlivý proces. Namítal, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Shledal vadné hodnocení provedených důkazů, jelikož byly hodnoceny zcela jednostranně v neprospěch obviněného při porušení zásady volného hodnocení důkazů, nadto provedené důkazy soudy nesprávně vyložily.

Konkrétně nesouhlasil se závěrem soudů, že výpověď poškozeného i jeho matky M. N. byly věrohodné. V tomto ohledu zdůraznil, že poškozený vypověděl, že mu obviněný vyhrožoval při dvou telefonních rozhovorech, přičemž toto tvrzení vyvrací výpovědi svědků M. K. a K. M. Dále zjevně lhal, když výslovně uvedl, že se svou matkou nemluvil o tom, že podá na dovolatele trestní oznámení, jelikož svědkyně M. N. vypověděla, že podat trestní oznámení byl její nápad, že s bratrem svědkem Z. N. ohledně dluhu nemluvil, ač z výpovědi svědka vyplývá, že o dluhu mluvil opakovaně, uvedl také, že si občanský průkaz v servisu M.

Ž. zapomněl, byť z výpovědi svědka M. Ž. i Z. N. vyplývá, že občanský průkaz mu poškozený nechal, protože si jel vyzvednout peníze do bankomatu, ale už se nevrátil. Za nevěrohodné označil i vyjádření poškozeného, že dovolatel měl vyhrožovat ublížením na zdraví jeho synům, když v době, kdy mělo k projednávanému skutku dojít, měl poškozený pouze jednoho syna, nadto obviněný neměl ani žádné informace o tom, že by měl poškozený jakékoli děti. Soudy se pak, podle jeho názoru, předmětnými rozpory ve výpovědi poškozeného vůbec nezabývaly, přestože výpověď poškozeného je zcela zřejmě nepravdivá.

Za další deformaci důkazu považoval to, že soudy dospěly k závěru, že s výpovědí poškozeného a svědkyně M. N. koresponduje výpověď svědkyně H. V., sestry poškozeného. Z její výpovědi totiž vůbec nevyplynulo, že by dovolatel jakkoli hovořil o tom, že ublíží poškozenému či jeho rodině. Toliko z ní vyplývá, že byl telefonát nepříjemný, přičemž měl obviněný uvést, že si bratra najdou. Uvedla také o poškozeném, že „ve všem lže“. Výpověď této svědkyně tedy jednoznačně vyvrací výpověď svědkyně M. N., a pokud soudy obou stupňů uzavřely, že s ní i výpovědí poškozeného koresponduje, pak se dopustily zásadní deformace její výpovědi.

S ohledem na shora řečené dovolatel akcentoval princip presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, jelikož v projednávané věci nebylo dosaženo jistoty prokázání viny mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Nadto obviněný doplnil, že svědkyně M. N. ani svědkyně H. V. před policií neuvedly, že by jakkoli vyhrožoval ublížením poškozenému nebo jeho rodině.

5. Dále byl dovolatel přesvědčen, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, a to z důvodu jeho nedobytnosti. Soud prvního stupně podle jeho názoru k dobytnosti peněžitého trestu nezaujal žádné stanovisko, soud druhého stupně pak uvedl, že měl pro uložení peněžitého trestu dostatek podkladů, a to nejen výpověď obviněného k osobním a majetkovým poměrům, ale především zprávu z finančního šetření. Soudy obou stupňů se tak uvedenou negativní podmínkou uložení peněžitého trestu vůbec nezabývaly. Dovolatel nemá žádné zaměstnání, resp. nemá žádný příjem, a to dlouhodobě, nadto má dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem.

6. Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a tomuto věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření uvedl, že s námitkami obviněného se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, jelikož se jedná jen o opakování obhajoby. Z hlediska zjevného rozporu předpokládaného důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vyjádřil k namítaným rozporům mezi výpověďmi svědků. Rozpor mezi výpovědí svědkyň H. V., M. N. a svědků M. K. a K. M. byl podle jeho názoru popsán natolik nekonkrétním způsobem, že nelze s jistotou určit, v jakém konkrétním tvrzení svědků dovolatel shledal rozpor, stěží se pak může jednat o rozpor zjevný. K tomu, že poškozený se svou matkou nemluvil o tom, že podá na dovolatele trestní oznámení, zatímco jeho matka vypověděla, že poškozenému řekla, aby to na policii oznámil, konstatoval, že taková tvrzení rozporná nejsou, neboť je z nich patrno, že poškozený byl co do trestního oznámení pasivní a iniciativu za něj převzala matka. Stran tvrzení o lhaní poškozeného o okolnostech dluhu vůči svědkovi M. Ž. uvedl, že z výroku ani odůvodnění rozsudku nalézacího soudu není patrno, že by snad takový dluh neexistoval a že by soudy dovolateli v tomto směru neuvěřily, nejedná se tak o otázku spornou a již vůbec ne o skutkové zjištění určující pro naplnění znaků přečinu vydírání. Obdobně označil za nepodstatné, zda a kolika dětem poškozeného dovolatel vyhrožoval, neboť je bez významu, zda se jedná o výhružky reálně zamýšlené a přesně odpovídající poměrům poškozeného, jelikož přehánění a tvrzení neznámých, nepodložených či nepravdivých okolností bývá běžnou součástí obvyklých vyhrožování souvisejících s vymáháním dluhů. K výtce, že svědkyně H. V. neuvedla, že by dovolatel hovořil o tom, že ublíží poškozenému nebo jeho rodině, konstatoval, že svědkyně nemusela slyšet začátek rozhovoru, a i na laskavou větu je nutno nahlížet v kontextu, v němž byla pronesena. Ohledně skutkových zjištění se tak jedná o opakování již uplatněných námitek, s nimiž se soudy dostatečně a správně vypořádaly, přičemž takové dovolání je zjevně neopodstatněné.

8. Stran námitky nedobytnosti uloženého peněžitého trestu státní zástupce konstatoval, že tato odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Přisvědčil přitom dovolateli, že ani jeden ze soudů nerozvedl, jaké konkrétní osobní a majetkové poměry na straně dovolatele zjistil, a odůvodnění uložení tohoto trestu se jeví jako nepříliš pečlivé. Nicméně dle jeho názoru daný důvod dovolání naplněn nebyl, neboť s ohledem na podrobně rozvedenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu akcentoval, že presumpce dobytnosti peněžitého trestu plyne z § 68 odst. 6 tr. zákoníku i rozhodovací praxe. Poukázal na skutečnost, že dobytnost peněžitého trestu je vždy věcí dílem nejistou, přičemž při jeho ukládání nemůže být s jistotou známo, jak se bude vyvíjet další život a příjem obviněného, a je tak do jisté míry podloženým odhadem soudu. Učinil závěr, že pro jeho uložení není zapotřebí úplné znalosti majetkových poměrů obviněného a v případě pochybností o těchto poměrech se trest uloží a jeho případná nedobytnost se posléze řeší upuštěním od jeho výkonu podle § 344 odst. 1 tr. ř. Z dovolání pak není zřejmé, že by obviněnému nějaká konkrétní okolnost bránila opatřit si dostatečný příjem ke splacení nevysokého peněžitého trestu. Proto i ohledně uložení peněžitého trestu považoval dovolání za zjevně neopodstatněné.

9. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

11. Nejvyšší soud tedy nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

12. Část dovolací argumentace obviněného pak spočívala výlučně v polemice se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů na základě nesprávného hodnocení důkazů, přičemž jako takovou by ji bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný poukazuje na zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu. Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

13. Úvodem je vhodné podotknout, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný K. M. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby z původního řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž soudy obou stupňů se již s uplatněnými námitkami vypořádaly. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

14. Nutno pak obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Tato zjištění se opírají zejména o výpovědi poškozeného D. P. a svědkyně M. N., které korespondují s výpovědí svědkyně H. V. i s listinnými důkazy, především s výpisem telefonních hovorů z předmětného období. V provedených důkazech nelze shledat rozpory se zjištěným skutkovým stavem, neboť ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. Současně bylo vysvětleno, proč soudy posoudily obhajobu obviněného jako nevěrohodnou a účelovou, ve snaze zbavit se vlastní trestní odpovědnosti.

15. S ohledem na provedené důkazy je možné učinit skutkový závěr, že obviněný telefonicky kontaktoval poškozeného D. P. a posléze i jeho matku svědkyni M. N., přičemž poškozenému vyhrožoval, že pokud nezaplatí dlužnou částku 35 000 Kč, že si jej najde a ublíží jemu i jeho rodině. Namítal-li dovolatel, že výpověď poškozeného je nevěrohodná stejně jako výpověď jeho matky svědkyně M. N., lze pak uvést následující. Poškozený D. P. popsal podrobně průběh skutkového děje včetně konkrétních slovních projevů obviněného, přičemž jeho výpověď byla hodnocena jako věrohodná, a to i v kontextu dalších provedených důkazů, kdy nebyl zjištěn motiv, který by jej mohl vést k podání vědomě nepravdivé výpovědi v neprospěch obviněného. Nutno dodat, že výhružku obviněného, že pokud poškozený nezaplatí dlužnou částku, tak si jej najde a ublíží jeho rodině („klidně jim zláme kosti“), načež je uskutečněn telefonický hovor s matkou poškozeného, nelze označit za vymáhání pohledávky zákonným způsobem.

16. V reakci na konkrétní pasáže výpovědi poškozeného, které obviněný označil jako lživé, Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel z výpovědi poškozeného selektivně vybírá jednotlivá tvrzení, z nichž usuzuje na nevěrohodnost jeho výpovědi, přičemž však ignoruje její kontext jako celek. Z té části dovolací argumentace, v níž obviněný rozporuje tvrzení poškozeného, že mu bylo vyhrožováno při dvou telefonních hovorech, nelze usuzovat na nekonkrétní předkládaný rozpor s výpověďmi svědků M. K. a K. M. Toliko je možné obecně zopakovat, že poškozený v rámci své svědecké výpovědi nejprve uvedl, že mu bylo vyhrožováno při třetím telefonátu, tj. dne 3.

5. 2021, kterému svědci K. M. ani M. K. přítomni nebyli (mohli být přítomni pokusu telefonického spojení z jiného mobilního telefonu dne 4. 5. 2021). Pokud pak k dotazu obhájce rovněž uvedl, že mu bylo vyhrožováno při dvou rozhovorech (předposlední a poslední), jejichž časové rozmezí bylo pár dní, načež věc oznámil policii, nelze v provedených důkazech shledat skutečně zjevný rozpor předpokládaný předmětným důvodem dovolání, neboť skutková věta rozsudku obsahuje jednání obviněného uskutečněné pouze dne 3.

5. 2021. Stran zacílení vyhrožování poškozenému je vhodné poznamenat, že ačkoli by v době skutku poškozený neměl více synů, podstatou vyhrožování obviněného bylo vyhrožování fyzickým násilím poškozenému a jeho rodině, přičemž je z hlediska trestní odpovědnosti obviněného nerozhodná jeho vědomost o počtu dětí, neboť užitá pohrůžka násilí nemusí odpovídat přesně poměrům poškozeného. Nadto je z kontextu výpovědí poškozeného i svědkyně M. N. zřejmé, že obviněný především vyhrožoval ublížením poškozenému a jeho rodině v obecném smyslu.

Na tomto místě je dále nutno konstatovat, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Z hlediska podstaty předmětného vydírání tak nelze označit za rozhodné skutkové zjištění, zda obviněný hovořil či nikoli se svou matkou o nahlášení policii, zda mluvil se svým bratrem Z. N. o dluhu či zda si občanský průkaz v servisu M.

Ž. zapomněl nebo jej tak záměrně ponechal. Nadto se nejedná o rozpory zjevné.

17. Dovolatel dále označil za deformaci provedeného důkazu to, že s výpovědí poškozeného a svědkyně M. N. koresponduje výpověď svědkyně H. V., neboť tato svědkyně neuvedla, že by obviněný hovořil o ublížení poškozenému nebo jeho rodině, toliko konstatovala, že telefonát byl nepříjemný. Nicméně kategoricky nelze souhlasit s přesvědčením dovolatele, že by tato výpověď jednoznačně vyvrátila výpověď svědkyně M. N. Nutno akcentovat, že svědkyně byla přítomna předmětnému telefonnímu hovoru, avšak svědkyně M.

N. dala telefon na hlasitý odposlech až po chvíli. Konstatovala také, že hovor byl nepříjemný, výhružný, nepamatuje si jeho obsah, ale mj. uvedla, že obviněný říkal, že má jiné prostředky a že si bratra (poškozeného) najdou. Lze tedy dospět k závěru, že výpovědi jsou plně souladné a doplňují se. Nadto Nejvyšší soud pouze na okraj připomíná, že za pohrůžku násilím může být posuzováno i jednání, při kterém pachatel své vyhrožování do určité míry maskuje, například pronáší výroky, které mohou být dvojznačné, avšak z kontextu je zřejmé, že se pachatel tímto způsobem snaží vzbudit obavu z případných následků, které by nastaly, jestliže se poškozený nepodvolí požadavkům pachatele (viz Ščerba, F.

a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1450). Bylo-li v tomto případě proneseno, že si „bratra najdou“, je nutno na takový výrok nahlížet v kontextu, jež v sobě bezpochyby v nyní projednávané věci zahrnoval vyhrožování poškozenému. Je přitom nerozhodné, zda svědkyně H. V. zaznamenala či nikoli (popřípadě si pamatuje) i vyhrožování rodině poškozeného. Obdobně je nepodstatné její tvrzení, že poškozený „ve všem lže“, neboť toto se vztahuje k charakteru poškozeného a nikoli k jeho výpovědi o předmětném přečinu.

18. Námitky obviněného tak byly bezpředmětné, neboť v nyní projednávané věci nelze shledat zjevný rozpor předpokládaný důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zjištění učiněná soudem prvního stupně totiž z provedených důkazů vyplývají. Lze také konstatovat, že veškeré své závěry soudy obou stupňů rozebraly i odůvodnily (viz zejména odstavce 12. až 15. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a odstavce 6. až 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), byť lze připustit, že poněkud stručně. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění obou rozhodnutí odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Neshledal-li Nejvyšší soud v posuzované věci zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o vině obviněného nevznikly.

19. Obviněný také brojil, uplatněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., proti uloženému peněžitému trestu, který byl dle jeho názoru nedobytný. Tento důvod dovolání je pak dán, jestliže je obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Lze tedy konstatovat, že byl v tomto ohledu uplatněn dovolatelem právně relevantně, neboť námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§ 68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá předmětnému dovolacímu důvodu v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, uveřejněný pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.).

20. Obviněný konkrétně uvedl, že soudy k dobytnosti peněžitého trestu nezaujaly žádné stanovisko, přičemž současně akcentoval, že nemá dlouhodobě žádný příjem a má dvě vyživovací povinnosti k nezletilým dětem. V dané věci pak není pochybností o tom, že byly splněny obecné podmínky pro uložení peněžitého trestu stanovené v § 67 tr. zákoníku, což ostatně ani obviněný nerozporoval, § 68 odst. 6 tr. zákoníku však stanoví, že peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. Při zkoumání této podmínky je nutné vycházet z konkrétně ukládaného trestu a zjišťovat osobní a majetkové poměry pachatele i jeho závazky (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/1977 Sb. rozh. tr.).

21. Nedobytný bude trest tehdy, jestliže je s ohledem na osobní a majetkové poměry pachatele zjevné, že pachatel nemůže vykonat peněžitý trest, a to ani zaplacením ve splátkách podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato nedobytnost vyplynout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1409/2011).

22. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zaujal názor, že uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a s přihlédnutím k tomuto svému odhadu stanovit výši peněžitého trestu (jde o subsidiární postup soudu pro případ, že se dostupnými důkazy nepodaří blíže zjistit majetkové poměry pachatele). Odhad soudu ovšem nemůže vykazovat libovůli, musí vycházet z důkazů a z hledisek výše uvedených. Soud také musí důsledně vycházet z přednosti zákonné vyživovací povinnosti a povinnosti k náhradě škody nebo nemajetkové újmy před trestem spojeným s majetkovým postihem obviněného. Neúplné či nesprávné zjištění majetkových poměrů pachatele včetně jeho závazků tedy brání náležitému posouzení existence či neexistence podmínky uvedené v § 68 odst. 6 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017, uveřejněný pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr.).

23. Lze připustit, že nalézací soud v odůvodnění výměry peněžitého trestu toliko uvedl, že trest vyměřil v částce 35 000 Kč, tvořeném 100 denními sazbami po 350 Kč, přičemž počet denních sazeb určil s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, výši jedné denní sazby potom stanovil se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům obviněného, které však blíže nerozvedl (viz odstavec 17. odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud k totožné námitce konstatoval, že soud prvního stupně měl k uložení peněžitého trestu dostatek podkladů, a to nejen výpověď obviněného k osobním a majetkovým poměrům, ale především zprávu z finančního šetření, přičemž uložený trest označil za v zásadě symbolický (viz odstavec 12. odůvodnění jeho usnesení).

24. Z obsahu spisu pak vyplývá, že obviněný při výslechu v přípravném řízení dne 19. 1. 2022 uvedl, že je OSVČ, jeho měsíční příjem činí 25 000 Kč a je nemajetný (č. l. 95). Za stěžejní pak lze označit závěrečnou zprávu z finančního šetření – základní majetkový profil (č. l. 100 až 104), z níž vyplývá, že od 6. 1. 2020 je společníkem a jednatelem společnosti K P., současně je i vlastníkem této společnosti a nejsou proti němu vedena exekuční řízení.

25. Obecně již rozhodovací praxe dospěla k závěru, že důvodem nedobytnosti může být dlouhodobá nezaměstnanost obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1466/2011) či insolvenční řízení obviněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 6 Tdo 538/2014). Naopak překážkou dobytnosti trestu není jen krátká nezaměstnanost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 821/2016) nebo v případě uložení peněžitého trestu v nízké výměře ani zadlužení obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1286/2017). Soud pak při zjišťování majetkových poměrů obviněného může vyjít primárně z informací, které mu sám obviněný sdělil o jeho majetkových poměrech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022, sp. zn. 3 Tdo 12/2022). Lze rovněž akcentovat, že s ohledem na zákonné znění § 68 odst. 6 tr. zákoníku hovořící o „zřejmé nedobytnosti“, lze o nedobytnosti uvažovat jen v očividných a zřetelných situacích, přičemž do jisté míry je (v souladu s názorem státního zástupce) míra pravděpodobnosti dobytnosti peněžitého trestu v konkrétním případě toliko podloženým odhadem soudu.

26. S ohledem na shora řečené si soud v nyní projednávané věci opatřil k majetkovým poměrům obviněného podklad v podobě výpovědi obviněného a zprávu z finančního šetření, z nichž nevyplývá, že by uložený peněžitý trest, jehož celková výměra činí 35 000 Kč byl zřejmě nedobytným. Objektivní výdělečné možnosti lze vzhledem k jeho věku hodnotit jako široké, lze vzít v úvahu i to, že nebyl zavázán k povinnosti nahradit škodu poškozenému a na straně obviněného nebyly zjištěny takové skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit (objektivní) neschopnost peněžitý trest v dané výši zaplatit, který byl nadto uložen jako trest samostatný. Nejvyšší soud tedy na základě uvedených skutečností uzavírá, že ač si lze představit opatření podrobnějších podkladů k posouzení uložení peněžitého trestu a stanovení jeho výše, a především pečlivější odůvodnění v rámci jednotlivých rozhodnutí, jedná se o postup, který postačuje k závěru, že uložený peněžitý trest není zjevně nedobytným.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný jej zjevně uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy v návaznosti na existenci některého z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) či i) tr. ř. v předchozím řízení. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

28. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného K. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

29. Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 23. 11. 2022, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až dne 15. 5. 2023 a v dovolacím řízení tak nedošlo k průtahům.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 6. 2023

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu