USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2024, č. j. 7 To 48/2024-3840, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 2/2024, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný D. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 62 T 2/2024-3564, uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku (jednání pod bodem I. výroku rozsudku), jednak přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (jednání pod bodem II. výroku rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrocích citovaného rozsudku) byl podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému výjimečnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci - specifikovaných ve výroku uvedeného rozsudku.
2. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 62 T 2/2024-3564, napadli obvinění [spolu s obviněným byla za jednání pod bodem I. rozsudku odsouzena (stejnou právní kvalifikací) i obviněná N. B. , ta však dovolání ve věci nepodala] a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (ten pouze v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvoláními. Z podnětu odvolání obviněných Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2024, č. j. 7 To 48/2024-3840, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 62 T 2/2024-3564, u obou obviněných částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I. 1. a ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k úhrnnému výjimečnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 25 (dvaceti pěti) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu dále uložil trest propadnutí věci specifikovaných ve výroku uvedeného rozsudku [obviněnou uznal vinnou přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou]. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř. Své poměrně rozsáhlé námitky zaměřil především na rekapitulaci učiněných skutkových zjištění, k nimž předestřel své závěry. Podle jeho názoru došlo k porušení práva na obhajobu, neboť skutkovým zjištěním nepředcházelo odpovídající dokazování mj. s argumentací, že v řízení před odvolacím soudem nebyl upozorněn na zamýšlenou změnu popisu skutku a změnu právní kvalifikace.
Dále zdůraznil, že jediným přímým důkazem, kterým je ve své podstatě usvědčován, je výpověď N. B. (ve věci vystupovala jako spoluobviněná), která je nevěrohodná, se zcela objektivně existujícím zájmem na výsledku řízení, a to jeho odsouzení, o čemž bezpochyby svědčí i řada rozporů učiněných v její výpovědi, stejně jako skutečnost, že ve věci podala výpověď až s jistým časovým odstupem, kdy se měla možnost seznámit s doposud provedenými výsledky dokazování. Rovněž zpochybnil výsledky a závěry vyšetřovacího pokusu a proběhlé rekonstrukce, neboť simulované poměry podle něj neodpovídaly místu činu.
Dále uvedl, že neměl žádný motiv k danému jednání oproti spoluobviněné. Uložený trest je podle něj nepřiměřeně přísný, neboť přestože odvolací soud redukoval jeho vinu, ponechal stejnou výši trestu jako soud prvního stupně. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2024, č. j. 7 To 48/2024-3840, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2024, č. j. 62 T 2/2024-3564, a Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby zrušil pouze uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten předně uvedl, že podané dovolání je doslovným opakováním obhajoby obviněného uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. K dovolatelem zpochybňované úplnosti dokazování dále konstatoval, že dokazování není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla.
V posuzované věci je přitom zjevné, že pokud některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, soudy takový návrh nepominuly a vyhodnotily ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci, přičemž jeho neprovedení rovněž zdůvodnily. V tomto ohledu odkázal na argumenty odvolacího soudu uvedené v odstavcích 13 až 22 jeho rozsudku, s nimiž se beze zbytku ztotožnil. Státní zástupce se dále ztotožnil se závěry soudů o vině obviněného úmyslným usmrcením poškozené.
Za zcela bezpředmětné a zavádějící označil dovolatelovy výhrady, že odvolací soud změnil popis skutku stran průběhu smrtících útoků, bez provedení odpovídajícího dokazování, přičemž skutek mu přičítaný formuloval v rámci odvolacího řízení v jeho neprospěch jinak, než soud prvého stupně a na tuto změnu ho předem neupozornil, čímž porušil právo na obhajobu a spravedlivý proces. V reakci na uvedené zdůraznil, že odvolací soud provedl znovu podstatný důkaz (výslech spoluobviněné N. B.), a proto měl zákonný podklad pro přehodnocení a úpravu skutkových zjištění a vyloučení podílu uvedené spoluobviněné na samotné vraždě.
Rozsudkem odvolacího soudu pak podle názoru státního zástupce rozhodně ke zpřísnění dovolatelovy právní kvalifikace nedošlo, neboť odvolací soud naopak vyloučil zištný motiv vraždy – okolnost ve smyslu § 140 odst. 3 písm. j) tr. zákoníku. Za zpřísnění pak bez dalšího nelze považovat ani změnu, podle níž k usmrcení poškozené došlo samotným jednáním dovolatele bez účasti spoluobviněné. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou obviněného, že měl být odvolacím soudem na změnu popisu skutku upozorněn předem, přičemž takový požadavek považuje za dané situace za absurdní, neboť spoluobviněná B.
od počátku trestního řízení jakýkoli svůj podíl na usmrcení poškozené vylučovala, což dovolatel velmi dobře věděl. Rozsudek odvolacího soudu tudíž nemohl být rozhodnutím překvapivým. Vadou podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak odsuzující rozsudek netrpí ani v části, v níž byl obviněný uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, neboť i v tomto případě skutková zjištění vyplývají z provedeného dokazování. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., podle státního zástupce obviněný ve vztahu ke zločinu vraždy žádnou námitku podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod neuvedl, a to ani náznakem.
S jistou mírou tolerance by
podle jeho názoru bylo pod tento dovolací důvod možno podřadit pouze námitku, v jejímž rámci obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za podpory argumentu, že nebylo nijak specifikováno, zda právě množství zajištěných zbraní a střeliva naplnění objektivní stránky tohoto trestného činu spolehlivě prokazuje. Touto otázkou se však řádně oba soudy zabývaly, přičemž se s jejich úvahami ztotožnil. V rámci soudního řízení pak podle státního zástupce nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces ani zásady in dubio pro reo.
Uplatněné námitky týkající se nepřiměřenosti uloženého trestu podle něj žádný dovolací důvod nenaplňují, přičemž trest byl uložen způsobem ústavně konformním s tím, že rozhodně nejde o trest nepřiměřený, extrémně přísný či dokonce nespravedlivý. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
5. Obviněný na vyjádření státního zástupce reagoval prostřednictvím obhájce, přičemž především zdůraznil, že se ve svém dovolání věnoval celé řadě pochybení, ke kterým se Nejvyšší státní zastupitelství nevyjádřilo vůbec. V tomto ohledu zejména zmínil nevěrohodnost spoluobviněné B., která podle něj vyplývá ze špatně provedené rekonstrukce a samotné výpovědi této obviněné. Stejně tak opětovně zpochybnil své dílčí doznání, které státní zástupce ve svém vyjádření rovněž zmínil. Další námitky vznesl rovněž proti závěrům Nejvyššího státního zastupitelství, které se týkaly rozsahu provedeného dokazování, a následně zvolené právní kvalifikaci. Závěrem své reakce (repliky) uvedl, že na podaném dovolání v plném rozsahu trvá, považuje je za důvodné a uplatněné dovolací důvody za naplněné. V rámci doplněné repliky (ze dne 26. 1. 2025) se obviněný vyjádřil ke konkrétním bodům vyjádření státního zástupce ve vazbě na odůvodnění odvolacího soudu. Poukázal opětovně na to, že nebyla bez pochybností prokázána doba činu; bylo nutno vypracovat posudek znalce z oboru biomechaniky; vzhledem k tomu, že obviněná byla schopna mnoho let předstírat onemocnění (autismus), nelze přeceňovat závěry znalců, kteří obviněnou vyšetřovali pouze několik hodin; nebyla vyslechnuta psycholožka; nebyl prokázán motiv obviněného ke spáchání trestného činu; sama obviněná potvrdila vlastnictví vrtačky Bosch; na záběrech ze dne 2. 12. byla poznána obviněná, zatímco dovolatel v tu dobu byl prokazatelně v Praze; do prostor, kde byly nalezeny zbraně, měly přístup i další osoby, na žádné ze zbraní nebylo nalezeno DNA obviněného; tak jako v případě R. T., jehož věc byla zrušena ESLP, tak rovněž v jeho případě je věc rozhodována senátem 8 Nejvyššího soudu, přičemž jeho odsouzení stojí na výpovědi jediného svědka (spoluobviněné), kterou odvolací soud shledal plně věrohodnou; došlo k porušení základních práv dovolatele; pokud Nejvyšší soud k jeho dovolání nezruší rozhodnutí soudů nižších stupňů, bude nucen obrátit se na Ústavní soud, popř. až ESLP. II. Přípustnost dovolání
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
8. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.
V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.
Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
10. Z dovolání vyplývá, že obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (tento dovolací důvod je naplněn, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný). Z obsahu podaného dovolání však lze dovodit, že obviněný ve skutečnosti zamýšlel uplatnit dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [toto jednoznačně vyplývá z doslovné citace uplatněného dovolacího důvodu v poznámce pod čarou], k němu Nejvyšší soud uvádí, že v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
11. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.
ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III.
Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou jím uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, stejně jako v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných, je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.
H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. V této souvislosti je nutno poznamenat, a to ve vazbě na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2477/23, že vzhledem ke skutečnosti, že stranám v této trestní věci jsou známy skutečnosti jimi uváděné v řízení před soudy nižších stupňů, že pak není nezbytné opětovně rekapitulovat veškeré tyto skutečnosti [v řízení o odvolání např. poukazoval na shodné skutečnosti jako v dovolání např. na – následující : neexistuje žádný přímý důkaz, na základě kterého by bylo možno jej uznat vinným; nebyl přítomen na místě činu v době útoku na poškozenou; spoluobviněná má sklony ke zkreslování skutečností (viz posudek znalce psychologa); opakovaně odmítla vypovídat a rozhodla se vypovídat po více než dvou měsících, kdy se seznámila s výpovědí obviněného; u spoluobviněné bylo zjištěno poranění ruky, nikoli však u něho; trval na provedení znaleckého posudku z oboru biomechanika, aby se znalec mohl vyjádřit k možnému útoku spoluobviněné na poškozenou (její matku); k usmrcení poškozené neměl žádný motiv; navrhoval provedení konfrontace za účelem vyjasnění rozporů mezi jejich výpověďmi; v době koluzní vazby byla navštívena osobami, které posléze vystupovaly jako svědci, což považuje za naprosto flagrantní pochybení; nebylo provedeno zkoumání stop na zástrčce kabelu vrtačky; nebyl proveden důkaz k čištění chodníků, či důkaz, že by on vyměňoval vrtáky ve vrtačce, kterou byla poškozená usmrcena; existuje extrémní rozpor a vadné hodnocení důkazů; neexistují důkazy k nedovolenému ozbrojování atd.].
13. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost.
Příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listin. Soud prvního stupně velmi detailně v bodech 85–198 popsal, jaký skutkový děj má za prokázaný, na základě kterých důkazů, přičemž je zcela zřejmé, že provedené důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Otázce dokazování a hodnocení důkazů soudem prvního stupně se věnoval i odvolací soud, který dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl „veškeré důkazy významné pro objasnění skutečného stavu věci při dodržení všech zákonných ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obžalovaných na řádnou obhajobu“ (bod 10 rozsudku).
Nejvyšší soud se se závěry soudů obou stupňů, pokud tyto dospěly k závěru o vině dovolatele ztotožňuje a musí konstatovat, že mezi provedenými důkazy, následně hodnocenými a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [neexistuje ani tzv. extrémní rozpor-nesoulad (viz termín použitý obviněným v dovolání (viz též výklad v bodu 8 shora či bodu 14 níže]. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněného představují ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu jeho prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu spočívající v argumentaci, že on se trestné činnosti nedopustil, na místě činu v inkriminovanou dobu nebyl.
Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 11), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem ani povinností, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že obviněnému bylo umožněno vykonávat veškerá práva, která mu právní řád poskytuje, ze strany soudů obou stupňů tak nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces. Právo na spravedlivý proces dovolatele neporušilo ani jím tvrzené neupozornění na změnu právní kvalifikace (viz níže bod 14, 20, 22) ze strany odvolacího soudu.
Je totiž zřejmé, že ke změně právního posouzení (kvalifikace), které bylo z hlediska posouzení podstatné, došlo pouze ve vztahu ke spoluobžalované B., nikoliv ve vztahu k obviněnému.
14. K tvrzení dovolatele o existenci tzv. extrémního rozporu je vhodné uvést, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn [před novelou trestního řádu (viz shora bod 8) šlo o výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů.
Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Pouze skutečnost, že se obvinění neztotožnili s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud považuje za nezbytné rovněž uvést, že z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, mj. vyplývá, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám (otázce extrémního nyní zjevného rozporu a otázce práva na spravedlivý proces) obviněného k rozhodnutí odvolacího a nalézacího soudu, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, která však Nejvyšší soud neshledal.
15. Pokud jde o námitku dovolatele, že výpověď spoluobviněné N. B. je jediným přímým důkazem, který jej usvědčuje ze spáchání zmíněných trestných činů, je zřejmé, že tuto námitku uplatnil také již v rámci podaného odvolání. V tomto ohledu považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že v českém trestním právu neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.
11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). Nejvyššímu soudu je známa judikatura (nejen uvedená) Ústavního soudu, kterou obviněný citoval v dovolání. V posuzovaném případě je však zřejmé, že soudy si danou situaci uvědomovaly, a proto přistoupily k vyhodnocení výpovědi spoluobviněné N. B. s největší pečlivostí a kritičností. Je evidentní, že věrohodnost uvedené spoluobviněné ve vztahu k obviněnému, jeho účasti na předmětném zločinu, soud prvního stupně dovodil na základě souladu jejího popisu skutku s ostatními ve věci provedenými důkazy (bod 98 rozsudku).
S jeho závěry se ztotožnil i odvolací soud, který shledal zmíněnou výpověď jako věrohodnou v celém rozsahu (bod 25 rozsudku). V tomto ohledu Nejvyšší soud považuje za nutné rovněž poukázat na skutečnost, že svědci J. K. a M. P. shodně uvedli, že jim N. B. popsala usmrcení poškozené obviněným (body 47, 49 rozsudku soudu prvního stupně). Podobně se vyjádřila i svědkyně I. R., která sdílela se spoluobžalovanou N. B. společnou celu (bod 69 rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zřejmé, že výpověď N.
B. nestojí osamoceně a je podporována i dalšími svědky, byť jde o sdělení toho, co bylo těmto svědkům touto spoluobžalovanou řečeno. Nutno též zmínit, že obviněný v odvolání zcela neobjektivně vytýkal soudům „flagrantní pochybení“, pokud argumentovaly výpověďmi svědků K., B., M. a P. s tvrzením, že jejich výpovědi jsou nevěrohodné proto, že navštívili obviněnou v době její koluzní vazby. Také na tuto námitku již reagoval odvolací soud a upozornil obviněného (obhajobu) na skutečnost, že v době koluzní vazby navštívili obviněnou ve věznici toliko svědci B.
a B., přičemž podmínky koluzní vazby a s tím spojená omezení, byly garantovány přítomností státního zástupce. Svědci K. a P. uskutečnili návštěvu obviněné až po zrušení koluzní vazby (viz bod 11 rozsudku vrchního soudu; též bod 84 rozsudku soudu prvního stupně), tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k opakující se argumentaci obviněného v dovolání a patrně přehlédnutí již dříve řešené uvedené procesní námitky.
16. V návaznosti na další námitky, kterými obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů, když argumentuje primárně tím, že se uvedeného jednání, tj. zvlášť závažného zločinu vraždy ani přečinu nedovoleného ozbrojování nedopustil a v rámci své dovolací argumentace se ve své podstatě domáhá po Nejvyšším soudu přehodnocení závěrů učiněných nižšími soudy, považuje dovolací soud za potřebné uvést následující. Obecně lze uvést, že s ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání [kdy poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění; porušení zásady in dubio pro reo a tyto spojuje s argumentací, že jeho odsouzení je vybudováno na nevěrohodné spoluobviněné a chybném hodnocení důkazů; je zpochybňován zjištěný skutkový stav - § 2 odst. 5 tr.
ř. a hodnocení provedených důkazů atd.] je nutno v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo konstatovat, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr.
ř.),
učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného.
Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.)] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.
S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.
ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
17. Ve vztahu k uplatněné námitce, že v případě důvodných pochybností (dle mínění dovolatele) nebyla aplikována zásada in dubio pro reo, je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly soudy do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17.
10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly.
Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
18. V reakci na námitky obviněného primárně jím podřazené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (též shora bod 12), považuje Nejvyšší soud za potřebné nad rámec hodnotících úvah soudů nižších stupňů k otázce viny obviněného uvést pouze následující. Zpochybňuje-li obviněný na více místech svého dovolání např. neprovedení důkazů jím zmíněných, pak je nutno konstatovat, že návrhy obviněného na provedení důkazů se zabývaly jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Pokud jde např. o zkoumání zástrčky kabelu, na kterém byla zjištěna krev, pak již soud prvního stupně v bodě 70 mj. uvedl, že „byla objevena lidská krev se směsným DNA profilem, který nevyhovoval individuálnímu určení ani porovnání“.
K výpovědi spoluobviněné, resp. námitce dovolatele, že tato začala vypovídat až poté, co se seznámila s jeho výpovědí, je nutno uvést, že soud prvního stupně např. v bodech 102 a 103 logicky vysvětlil, že v uvedeném postupu obviněné lze stěží dovozovat konspiraci z její strany v neprospěch obviněného. Na tomto místě je pak vhodné zmínit skutečnost již obviněným taktně pominutou, resp. stavěnou do jiného světla, že se sám v přípravném řízení k jednání, pro které byl postaven v této věci před soud, doznal (bod 25 rozsudku soudu prvního stupně, bod 9 rozsudku soudu druhého stupně).
Otázkou hodnověrnosti první výpovědi obviněného a následně změněnou výpovědí obviněného se pak zabýval soud prvního stupně v rámci svých hodnotících úvah od bodu 85 svého rozsudku. Obviněnému bezpochyby nelze vytýkat způsob jím vedené obhajoby, je však potřebné jej upozornit, že pokud sám poukazuje na řadu rozporů ve výpovědi spoluobviněné (touto námitkou se rovněž soudy nižších stupňů zabývaly, např. bod 28 rozsudku odvolacího soudu), pak také v jeho výpovědích existují rozpory, přičemž uvedená změna výpovědi obviněného se jeví jako zcela účelová.
Dožadoval-li se obviněný např. nového znaleckého posudku – resp. doplňujícího výslechu znalců MUDr. P. Toupalíka a MUDr. J. Rejthárka, vypracování revizního znaleckého posudku a další, pak na tyto návrhy bylo reagováno soudem druhého stupně např. v bodě 13 a následujících. Nutno však zdůraznit, že znalec Mgr. M. Pernička, Ph.D., ve vztahu k obviněnému uvedl, že jeho věrohodnost v reprodukci skutkového děje je obecně snížena vzhledem k narcistickým sklonům a disociálním rysům s výskytem bájivé lhavosti.
Ve vztahu k spoluobviněné N. B. pak mj. konstatoval, že vzhledem k jejímu osobnostnímu charakteru lze očekávat výrazné osobité zkreslování informací, které na ni dopadají. Oproti obviněnému však u ní neshledal vyšší sklony k impulsivnímu a agresivnímu jednání. Závěry učiněné znalcem pak odpovídají také dalším důkazům, a to např. výpovědi svědka K. (viz bod 47 rozsudku soudu prvního stupně) či výpověď svědkyně S. (bod 63), která mj. popsala situaci, kdy jí v rámci agresivního jednání dal obviněný zbraň do úst (tím prokazuje i držení zbraně obviněným, byť tento držení zbraní zpochybňoval).
Závislost spoluobviněné N. B. na obviněném uváděl ve svém posudku nejen znalec Mgr. M. Pernička, Ph. D, ale také svědek K., příp. další.
K posouzení věrohodnosti spoluobviněné N. B. oproti věrohodnosti obviněného bezpochyby také přispívá zjištění, že pokud popsala okolnosti, za kterých a kde se zbavovali s obviněným věcí z bytu poškozené, že např. na lesní cestě k XY vyhodila na pokyn obviněného mj. láhev od kyseliny, kterou polil obviněný tělo poškozené (jak bylo zjištěno znaleckým posudkem; na hřbetní straně levé ruky obviněného bylo zjištěno zabarvení kůže, které podle znalce odpovídalo potřísnění malým objemem kyseliny), že na lesní cestě v katastrálním území XY byla láhev od kyseliny chlorovodíkové skutečně nalezena atd.
V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné k argumentaci uplatněné v dovolání uvést, že pokud se obviněný dožadoval doplnění dokazování zkoumáním krytu paralyzéru – pak i touto námitkou se soudy zabývaly, a to např. soud druhého stupně v bodě 19 svého rozsudku, nadto lze odkázat na skutečnost, že znalci k tomu, zda stopy na těle poškozené byly či mohly být způsobeny použitím paralyzéru, uvedli, že žádné takové zranění podle pitevního protokolu nebylo shledáno. Rovněž tak argumentace k neprovedené a obviněným vyžadované konfrontaci byla shledána nedůvodnou, neboť spoluobviněná odmítla se této zúčastnit, neodmítla však vypovídat před odvolacím soudem.
Totéž lze uvést rovněž k tvrzení obviněného, že nebyla vyslechnuta psycholožka (viz bod 96 dovolání), když k uvedenému je potřebné uvést pouze tolik, že již soud prvního stupně k tomuto důkazu uvedl, že Mgr. Z. Bratová – psycholožka Vazební věznice a ústavu pro výkon zabezpečovací detence k věci nepodala žádné podstatné informace, pouze uvedla, že se spoluobviněnou N. B. probírala adaptaci na podmínky výkonu vazby, nikoli otázky spjaté s trestní věci samou [také tato skutečnost dokazuje neobjektivitu argumentace dovolatele a prokazuje zřejmou snahu zahltit dovolací řízení argumentací ať již nepodstatnou či již řešenou z pohledu dopadu takto uplatněných důkazů na posuzovaný předmět trestné činnosti].
Ve vztahu k přečinu neoprávněného ozbrojování je vhodné uvést, že tuto trestnou činnost obviněný rovněž popírá a předkládá vlastní verzi skutkového děje, která spočívá v tom, že do prostor měly přístup i jiné osoby. Soudu prvního i druhého stupně rovněž vytýká nepodložený závěr ohledně „značného množství střeliva“ ve vztahu k nepřesným pojmům soudem prvního stupně použitým „razantní střelbyschopný dopad“, a to s ohledem na počet a povahu nalezených nábojů. V této souvislosti je nutno vzpomenout již shora uvedenou výpověď svědkyně M.
S., bývalé partnerky obviněného, kterou měl dle její výpovědi ohrožovat střelnou zbraní, kterou jí měl dát do úst. Kromě uvedeného také uvedla, že v koupelně domu nalezla v minulosti rozsypané náboje a výhružný dopis jejímu bývalému manželovi, který byl napsán obviněným, stejně tak viděla střelnou zbraň a náboje v nebytovém prostoru XY, Praha XY. Dokazování k uvedenému přečinu, které vedlo soud prvního stupně k závěru o vině obviněného tímto přečinem, dostatečně a logicky tento soud odůvodnil zejména v bodech 192 až 198 (resp.
187 až 198) svého rozsudku,
přičemž s uvedenými závěry se zcela důvodně ztotožnil také soud druhého stupně. Ani výtka obviněného stran použití termínu „razantní střelbyschopný dopad“, nemůže nic změnit na správnosti závěru, který učinil soud prvního stupně v rámci právní věty a následné právní kvalifikaci přečinu podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za situace, kdy bez povolení mj. hromadil a sobě opatřil zbraně (viz výpovědi svědkyně M. S., I. B., spoluobviněné N. B.) a ve značném množství střelivo, čemuž bezpochyby odpovídá celkem 3 008 kusů střeliva různých ráží a provedení (blíže rozsudek soudu prvního stupně). Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k argumentaci dovolatele a případně nad rámec úvah soudů nižších stupňů, přičemž s jejich závěry o vině obviněného se ztotožnil.
19. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Obviněný však v dovolání neuvedl žádnou námitku týkající nesprávného právního posouzení daného skutku či aplikace jiných norem hmotného práva.
20. K otázce totožnosti skutku lze uvést, že Nejvyšší soud uplatněné námitky posoudil i ve vztahu k institutu totožnosti skutku ve smyslu § 220 tr. ř., byť tato námitka stojí mimo rámec všech dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1066/2022 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2020, sp. zn. 3 Tdo 751/2020). Nicméně pro dodržení maximy práva na spravedlivý proces se Nejvyšší soud uvedenou otázkou zabýval. K uvedenému považuje za nutné v obecné rovině uvést, že trestní řízení se vede pro skutek.
Momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Za jeden skutek lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním. Soud může podle § 220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Obžalovací zásada uvedená v citovaném ustanovení neznamená, že mezi skutkem, který je uveden v žalobním návrhu, a skutkem uvedeným ve výroku rozsudku, musí být úplná shoda.
Některé skutečnosti mohou odpadnout, a naopak jiné přistoupit, avšak nesmí se změnit podstata skutku. Podstata skutku je určována účastí obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, z níž vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Totožnost skutku je přitom zachována v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, alespoň v následku při rozdílném jednání, nebo i tehdy, jsou-li jednání nebo následek alespoň částečně shodné. Shoda musí být dána v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu.
Následkem z hlediska zachování totožnosti skutku je přitom třeba rozumět porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). Současně je podstatné, že od skutku je nutno odlišovat popis skutku jako obligatorní náležitost příslušného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Soud je sice vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem v obžalobě. Proto není povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování totožnosti skutku soud musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal jeho zjištěním a použité právní kvalifikaci skutku.
Byť tedy v jednotlivých fázích trestního stíhání musí jít vždy o skutek totožný s tím, který je popsán ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, a posléze v podané obžalobě, nelze vyloučit možnost následné změny či upřesnění skutkových okolností v průběhu dalších fází trestního stíhání (Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314 s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2722; dále rozhodnutí uveřejněná pod č. 1/1996, 6/1962 a 24/1981 Sb. rozh. tr.). Z porovnání popisu skutků vymezených v rozhodnutích soudu prvního stupně i soudu odvolacího je zřejmé, že jsou v zásadě totožné.
Odvolací soud pouze právně
překvalifikoval jednání spoluobviněné N. B. a částečně i jednání dovolatele, a to primárně k vypuštění jednoho ze znaků kvalifikované skutkové podstaty (tj. úmyslu získat majetkový prospěch). Popis jeho jednání a podíl na usmrcení poškozené však zůstal zachován. Podmínky § 220 tr. ř. tak byly naplněny. V tomto směru Nejvyšší soud žádné pochybení neshledal.
21. K argumentaci obviněného, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, lze uvést, že není porušením práva na spravedlivý proces úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění nemohly obstát či výsledek změnit (srovnej rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, či námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě a praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii). V posuzované trestní věci je z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu patrno, že se všemi důležitými otázkami pro rozhodnutí skutečně zabýval a nespokojil se s pouhým tvrzením a závěry soudu prvního stupně, ale z jeho rozhodnutí je zjevné, že důkladně posuzoval celou materii provedeného dokazování a tuto přiléhavě s ohledem na obecné zásady sám změnil, přičemž Nejvyšší soud nezjistil ani případnou existenci deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném případě nevyplývají z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či sp. zn. III. ÚS 398/97).
22. Pokud jde o námitky týkající se uloženého trestu, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ty lze uplatnit primárně v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn, pokud by obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo že mu byl uložen nepřípustný druh trestu. V rámci tohoto dovolacího důvodu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. však nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní).
23. Z obsahu uplatněných námitek vyplývá, že obviněný považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný. Vzhledem k výše uvedenému se tak dovolatel s těmito námitkami ocitl formálně mimo jakýkoliv zákonný dovolací důvod. Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv.
Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněnému byl uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 25 let. V tomto ohledu je třeba zmínit, že při právní kvalifikaci jednání obviněného podle ustanovení § 140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku, podle něhož bylo jednání obviněného posouzeno (obviněný byl rovněž odsouzen za přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se zrušení ze strany odvolacího soudu netýkalo), ustanovení § 140 odst. 3 tr. zákoníku uložení výjimečného trestu umožňovalo.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, z jakých skutečností tento soud při ukládání předmětného trestu vycházel (bod 44 a násl.). Odvolací soud přihlédl nejen k závěrům soudu prvního stupně, ale připojil své vlastní hodnocení skutečností rozhodných pro uložení trestu. Je zřejmé, že do úvahy vzal především vysokou závažnost spáchaného skutku, ztíženou možnost nápravy obviněného a zvlášť zavrženíhodný způsob provedení činu. Se závěry odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožňuje a uložený trest nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud musí v tomto ohledu ve shodě se soudy nižších stupňů poukázat na brutalitu provedeného skutku, která byla ještě umocněna skutečností, že dovolatel po činu měl prohlásit, že „do člověka ještě nevrtal“, což jednoznačně dokládá jeho naprosto bezcitný a cynický postoj k dané věci. V tomto směru bylo rovněž třeba odmítnout tvrzení obviněného, že mu odvolací soud fakticky zpřísnil trest. Je pravdou, že odvolací soud z právní kvalifikace vypustil oproti soudu prvního stupně písmeno „j“ [soud prvního stupně jednání kvalifikoval podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) a j) tr.
zákoníku, odvolací soud pak podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku], obviněný však taktně pomíjí skutečnost, že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně postupoval podle odstavce 3 ustanovení § 140 tr. zákoníku. Zachoval tak totožnou trestní sazbu, kterou bylo možno dané jednání obviněného postihnout. K jakémukoliv zpřísnění trestu tak nedošlo. Je nutno též zdůraznit, že odvolací soud se rovněž zabýval otázkou uložení trestu na doživotí, jak ve svém odvolání se dožadoval státní zástupce (toto odvolání shledal nedůvodným, a proto je podle § 256 tr.
ř. zamítl). Pokud jde o tvrzení obviněného, že došlo k porušení zákazu reformace in peius, pak je potřebné uvést, že podle § 259 odst. 4 tr. ř.
platí, že odvolací soud může změnit napadený rozsudek v neprospěch obviněného jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Porušení této zásady obviněný ve své podstatě spatřuje v tom, že pokud odvolacím soudem nebyl uznán vinným také právní kvalifikací podle § 140 odst. 3 písm. j) tr.
zákoníku, jak učinil soud prvního stupně, který mu uložil trest odnětí svobody v trvání 25 roků, měl mu odvolací soud uložit trest mírnější. Z rozsudku odvolacího soudu však vyplývá, jaké skutečnosti jej vedly k závěru, že i při posouzení jednání obviněného podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku je zákonu odpovídající trest odnětí svobody v trvání 25 let. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani v této části pochybení a s hodnotícími úvahami odvolacího soudu se ztotožnil, a to včetně jeho úvah vyjádřených v bodech 45 až 50 odůvodnění jeho rozsudku, považuje za dostatečné na tyto závěry odkázat s konstatováním, že při zjištěních učiněných nižšími soudy k otázce ukládaného trestu nelze v předmětné trestní věci hovořit o porušení zásady reformace in peius, za situace, kdy odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal naplnění jednoho ze znaků kvalifikované skutkové podstaty.
Je tak zřejmé, že ke změně trestu v neprospěch dovolatele nedošlo a zákaz reformace in peius tak nebyl odvolacím soudem porušen. Námitky obviněného jsou tudíž nedůvodné.
24. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (viz výklad shora bod 10) nebyla obviněným uplatněna žádná relevantní námitka, navíc je nutnou uvést, že mj. k odvolání obviněného byl rozsudek soudem odvolacím po věcné stránce přezkoumán, tudíž jeho odkaz na shora uvedený dovolací důvod je zcela mylný a irelevantní.
25. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
26. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29.01.2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu