8 Tdo 1139/2025-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl dne 28. 1. 2026 v senátě složeném z
předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Věry
Kůrkové ve věci dítěte mladšího patnácti let AAAAA (pseudonym), zastoupené
právním zástupcem JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem se sídlem Most,
Marie Pujmanové 2447/9, o dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu pro mládež ze
dne 10. 6. 2025, sp. zn. 5 Rodo 5/2025, ve věci vedené u Okresního soudu v
Mostě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 55 Rod 36/2024, takto:
I. Dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Okresní státní zastupitelství v Mostě podalo dne 25. 11. 2024
Okresnímu soudu v Mostě jako soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“)
podle § 90 odst. 1 z. s. m. návrh na uložení opatření dítěti mladšímu patnácti
let AAAAA (dále „nezletilá“ nebo „dovolatelka“), neboť shledalo, že se
dopustila činu jinak trestného poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr.
zákoníku, spočívajícího v tom, že dne 5. července 2024 v době od 12:00 h do
13:00 h v XY v ulici XY společně s nezletilou BBBBB (pseudonym) posprejovaly
zlatým sprejem vnější budovu fasády restaurace XY, a tím způsobily škodu ve
výši 5.000 Kč poškozenému R. R., a dále posprejovaly pozemní komunikaci vedle
této restaurace, čímž způsobily městu XY škodu ve výši 2.429,68 Kč.
2. V návrhu státní zástupce požadoval pro nezletilou AAAAA uložení
opatření, a to napomenutí s výstrahou podle § 93 odst. 1 písm. c) z. s. m.
3. Soud prvního stupně o tomto návrhu rozhodl usnesením ze dne 13. 2.
2025, sp. zn. 55 Rod 36/2024, tak, že v bodě I. podle § 92a odst. 1 písm. a) z.
s. m. upustil od uložení opatření nezletilé, v bodě II. právnímu zástupci JUDr.
Dušanu Hebortovi, Ph.D., přiznal odměnu a náklady právního zastoupení v celkové
výši 6.550 Kč, v bodě III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem jako odvolací soud pro mládež (dále
„odvolací soud“) usnesením ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 5 Rodo 5/2025, rozhodl o
odvolání právního zástupce nezletilé podaném proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně tak, že I. usnesení v bodě I. potvrdil, výrok pod bodem II.
zrušil. Výrokem II. odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů.
II. Dovolání dítěte mladšího patnácti let AAAAA
5. Nezletilá prostřednictvím právního zástupce podala proti tomuto
usnesení odvolacího soudu, jímž bylo v bodě I. potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, dovolání, protože napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení, když konkrétně shledala nesprávným závěr o tom, že v této
věci jde o čin jinak trestný.
6. Dovolání koncipovala tak, že poukázala na tři okruhy skutečností,
které považuje za vadné, k nimž zmínila výhrady i důvody, proč jsou z hlediska
judikatury Nejvyššího soudu přípustné.
7. K prvnímu okruhu výhrad v dovolání poukázala na vadnost posouzení, že
jde o čin jinak trestný poškození cizí věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku.
Zmínila, že tento čin spočíval v tom, že dívky nastříkaly sprejem symboly srdce
bez jakéhokoliv hanlivého nebo jiného negativního vyznění, což se míjí s
citovaným ustanovením trestního zákoníku, který tyto činy stíhá bez ohledu na
způsobenou škodu. Z tohoto důvodu shledala, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe, a otázka, kterou je třeba vyřešit, zní, zda znaky
skutkové podstaty sprejerství mohou být naplněny i vyznačením symbolu, který
nemá hanlivé, pobuřující nebo jiné negativní vyznění vůči veřejnosti, na
podporu tohoto názoru uvedla rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci pod sp. zn. 8
Tdo 1426/2013 a usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS
2190/10. K symbolu srdce naznačila, že se pravidelně vyskytuje ve veřejném
prostoru, sdělovacích prostředcích a v mezilidské komunikaci pouze s pozitivním
významem, který zamýšlela, a proto jeho vyobrazení nemůže vést k její
odpovědnosti za čin jinak trestný podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, ale jen za
poškození cizí věci ve smyslu § 228 odst. 1 tr. zákoníku.
8. V druhém případě tvrdila, že se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe při řešení otázky procesního práva týkající se
nepoužitelnosti výpovědi obviněného, který nebyl řádně poučen o právu odepřít
výpověď. V té souvislosti poukázala ve své věci na obsah protokolu z ústního
jednání vyhotoveného nalézacím soudem, podle něhož nebyla řádně poučena,
protože jí nebylo dáno na výběr, zda chce nebo nechce vypovídat. K tomu
zdůraznila práva mladistvého podle § 42 odst. 2 z. s. m. a to, že podle § 92
odst. 1 z. s. m. platí, že dítě mladší patnácti let nemusí být v soudní fázi
vyslechnuto, ale má být zjištěn jeho právní názor. Proto není obhajitelné, aby
mladistvý mohl výpověď odmítnout, avšak dítě mladší patnácti let nikoliv, v
čemž shledala porušení čl. 40 odst. 4 Listiny týkající se zákazu
sebeobviňování, který se plně uplatní i v tomto řízení. Při aplikaci obecné
části zákona o zvláštních řízeních soudních nelze postupovat vždy doslovně,
neboť nesporné řízení nereflektuje povahu trestního řízení, ve kterém se ukládá
sankce účastníkovi řízení, a proto je třeba dbát, aby se obecná ustanovení
zákona o zvláštních řízeních soudních nedostala do kolize se zásadami řízení,
která jsou svou povahou trestní. Odvolací soud nemohl posuzovat úřední záznam o
podaném vysvětlení v objasňovací fázi, protože ten není v soudní fázi
použitelný s ohledem na jeho trestní povahu, když v něm uvedená vyjádření
nezletilá podala předtím, než věděla, z čeho je obviněna a čeho se bude návrh
na opatření týkat.
9. Dovolatelka vznesla i třetí otázku týkající se rovněž procesního
práva, která podle ní v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a
to, zda je možné konat úkony vůči nezletilé a ústní jednání bez příbuzných,
kteří se chtějí projednání zúčastnit. V té souvislosti poukázala na protokol z
ústního jednání u soudu prvního stupně, jenž ani po opravě nevysvětluje
nepřítomnost příbuzných při jejím výslechu, přestože s ní vstoupili do jednací
síně a po jejím výslechu se tam opět nacházeli. Nespokojila se s vysvětlením
odvolacího soudu v bodě 18., že jde o běžný postup a že v jednací síni byl v
průběhu jejího výslechu přítomen její právní zástupce. Zmínila pravidla
plynoucí z ustanovení § 43 odst. 1, 3 písm. c), § 54 z. s. m. s tím, že bylo
třeba respektovat, že nezletilý v přítomnosti rodičů lépe snáší úkony a řízení
pro něj nemá traumatizující následky. K tomu poukázala na princip veřejnosti ve
smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2672/07.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání a replika
nezletilé
10. K dovolání nezletilé se vyjádřilo Nejvyšší státní zastupitelství,
které se plně ztotožnilo se závěry odvolacího soudu obsaženými v odůvodnění
napadeného rozhodnutí. Nesouhlasilo s dovolatelkou v názoru, že nemají-li
symboly, kterými byly posprejovány uvedené objekty, hanlivý obsah, nenaplňují
po formální stránce skutkovou podstatu přečinu (činu jinak trestného) poškození
věci podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, a že pokud soudy v činu jinak trestném,
jehož se měla dopustit, uvedenou právní kvalifikaci shledaly, odchýlily se od
soudní praxe vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn.
8 Tdo 1426/2013, jímž bylo zamítnuto dovolání opatrovnice nezletilého pro jeho
nedůvodnost. Státní zastupitelství sice připustilo menší míru závažnosti nyní
projednávané věci, avšak s tím, že jednání dovolatelky nelze bagatelizovat z
důvodu, že symboly byla srdíčka, protože je rozhodné, že došlo k poškození dvou
objektů (domu a silnice), nápisy byly poměrně velkých rozměrů a škoda hraničila
se škodou nikoliv nepatrnou, která, i když není znakem uvedené skutkové
podstaty, rovněž svědčí o tom, že jde o vandalský čin, jenž měl u veřejnosti
negativní odezvu. Soudy se také činem zabývaly z materiálního hlediska, což
našlo odraz v závěru o upuštění od uložení opatření.
11. Nedostatky shledávané dovolatelkou v procesních postupech soudů,
jimž vytýkala nesprávné poučení o právu nevypovídat, a poukazovala na
nepřítomnost rodičů nezletilé v době jejího výslechu u soudu, nepovažovalo
státní zastupitelství za dostatečné pro závěr o přípustnosti dovolání.
Zdůraznilo správnost závěrů odvolacího soudu, který se k těmto skutečnostem
vyjádřil v bodě 18. svého usnesení, a k argumentům dovolatelky konstatovalo, že
řízení o uložení opatření nezletilému nelze ztotožňovat s trestním řízením a
aplikovat na něj principy ovládající trestní proces.
12. Se zřetelem na podmínky stanovené zákonem pro dovolání podle § 237
o. s. ř. uvedlo, že dovolatelka nespecifikovala alternativu přípustnosti
důvodu, z něhož přípustnost vychází. Pokud ji spatřovala v odchýlení se
odvolacího soudu od stávající judikatury Nejvyššího soudu, tato argumentace
nekoresponduje s tím, že použitelnost listinných důkazů i protokolů o
výpovědích zajištěných policejními orgány v řízení podle hlavy třetí zákona o
soudnictví ve věcech mládeže lze použít i bez souhlasu účastníků řízení, jak
vyjádřil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 8 Tdo 443/2020.
Proto se dovolatelka mýlí v tom, že by byl takový postup nepřípustný. Přitom
ani nepředložila relevantní argumentaci, na jejímž základě by bylo možné
dovodit, že tato otázka by měla být posouzena jinak.
13. Nepřítomností rodičů nezletilé v průběhu jejího výslechu před soudem
nebylo podle Nejvyššího státního zastupitelství zasaženo do práv nezletilé,
protože v jednací síni byl přítomen její právní zástupce, a dítě se obvykle v
nepřítomnosti rodičů cítí uvolněněji. Neshledalo tedy, že by v uvedeném postupu
soudu bylo možno shledat dovolatelkou uváděné nedostatky.
14. Z uvedených důvodů shledalo, že nebyly v dovolání uvedeny
skutečnosti, které by naplňovaly některou z alternativ přípustnosti dovolání
podle § 237 o. s. ř., a navrhlo, aby Nejvyšší soud dovolání nezletilé jako
nepřípustné odmítl. Pokud by Nejvyšší soud tento názor nesdílel, učinilo
alternativní návrh, aby dovolání jako nedůvodné odmítl; pro každý případ, aby
však rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá nárok na náhradu nákladů řízení.
15. Na toto vyjádření státního zastupitelství nezletilá reagovala
prostřednictvím právního zástupce. Setrvala v zásadě na své dosavadní
argumentaci, kterou navíc doplnila o tvrzení, že nelze mít za správné, že
protokoly a záznamy, které obstaral policejní orgán v rozporu s trestním řádem,
jsou v civilním řízení bez dalšího použitelné, a proto i nadále trvá na tom, že
u druhé otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. K
přítomnosti rodičů při soudním jednání a výslechu dítěte uvedla, že přítomnost
rodičů může znamenat významnou psychologickou podporu, diametrálně odlišnou od
významu veřejnosti při ústním jednání, k čemuž poukázala na rozhodnutí ESLP ve
věci Hlaváček proti České republice, jež se týká druhé a třetí otázky
procesního práva vymezené v dovolání v posuzované věci. I zde nezletilému
nehrozilo opatření spočívající v omezení svobody a řešená otázka se týkala
principů trestního řízení v procesu vedeném formálně podle občanského soudního
řádu, a tedy závěr předmětného rozhodnutí ESLP by znamenal, že trestní principy
při civilním projednávání deliktu nezletilých by se zohled,nily pouze u
nejzávažnějších opatření (ochranné léčení a výchova), pro což však neposkytuje
platný zákon o soudnictví ve věcech mládeže sebemenší podklady. Z uvedeného
právní zástupce nezletilé dovodil, že jestliže bylo upuštěno od potrestání,
rodiče měli být výslovně dotázáni na účast při výpovědi svého dítěte, když se k
ústnímu jednání včas dostavili a vstoupili s jeho zahájením do soudní síně.
IV. Formální podmínky dovolání
16. V řízení o dovolání ve věcech dětí mladších patnácti let postupuje
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř., § 89a odst. 3 z. s. m.) podle
předpisů upravujících občanské soudní řízení, nestanoví-li zákon o soudnictví
ve věcech mládeže jinak (§ 89a odst. 3 z. s. m.).
17. Nejvyšší soud shledal, že dovolání v této věci bylo podáno v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) nezletilou jako účastníkem řízení (§ 91 z. s.
m.), jenž je k podání dovolání oprávněn, a prostřednictvím jejího právního
zástupce [§ 89c odst. 5 písm. a) z. s. m.]. Byly splněny obecné podmínky
dovolání podle § 236 odst. 1, odst. 2 o. s. ř., protože směřuje proti
pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci, ve které podání dovolání není
vyloučeno podle § 238 odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 o. s. ř., a je o
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí.
18. Bylo však třeba se zabývat tím, zda toto dovolání splňuje i další
náležitosti přípustnosti dovolání.
V. Přípustnost dovolání
19. Dovolání podle § 237 o. s. ř. je přípustné, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak.
20. V této věci jde o řízení ve věcech dětí mladších patnácti let, kde
je třeba kromě obecných hledisek zvažovat i účel tohoto řízení (srov. § 1 odst.
2 z. s. m.), a nelze odhlédnout ani od rozhodnutí Evropského hospodářského a
sociálního výboru EU č. 148/2017 ze dne 20. 10. 2020, v němž byla zdůrazněna
nutnost zvýšené ochrany dětí, zejména dětí mladších patnácti let.
21. Pokud jde o přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., je vhodné
zmínit i judikaturu Ústavního soudu, který se již v mnoha svých rozhodnutích
důsledným nesplněním zákonných náležitostí dovolání zabýval ve své judikatuře
opakovaně a ustáleně konstatuje, že požadavek vymezit, v čem dovolatelé
spatřují naplnění podmínek přípustnosti dovolání, jakož i následek nesplnění
tohoto požadavku v podobě odmítnutí dovolání jsou souladné s ústavním pořádkem
(viz namátkou usnesení ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16, ze dne 14. 3.
2017, sp. zn. III. ÚS 588/17, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 323/17, ze dne
7. 3. 2017, sp. zn. III. ÚS 583/17, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1794/16,
ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 2780/16, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. III.
ÚS 105/17, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. II. ÚS 2671/16, ze dne 22. 9. 2016, sp.
zn. I. ÚS 2109/16, ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 3794/15, ze dne 19. 2.
2015, sp. zn. III. ÚS 144/15, ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 789/14, atd.).
Z těchto rozhodnutí vyplývá, že „zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být
v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny
v kterékoliv jeho části (srov. nález ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS
354/15)“. Je však třeba, aby splňovaly předepsané náležitosti.
22. Zmínit je vhodné, že platí, že dovolatel je povinen v dovolání
vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být
dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky
hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo
procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov.
DOLEŽÍLEK, J. Komentář k § 237 o. s. ř. In: SVOBODA, K., SMOLÍK, P., LEVÝ, J.,
DOLEŽÍLEK, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C.
H. Beck, 2024, marg. č. 17. Dostupné na beck-online.cz ke dni 28. 1. 2026].
23. Podle obsahu podaného dovolání nezletilá poukázala na rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení skončilo, čímž splnila první podmínku
§ 237 o. s. ř.
24. Nesplnila však další uvedená kritéria stanovená v § 237 o. s. ř.,
protože řádně a v logické návaznosti nevymezila, v čem toto rozhodnutí závisí
na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že jde
o skutečnosti, které dosud Nejvyšší soud neřešil. Nerespektovala, že uvedené
podmínky vyžadují, aby z dovolání bylo patrno, o kterou otázku hmotného nebo
procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této
právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Nedbala na to, že dovolatel je
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. nebo jeho části (srov. rozhodnutí č. 4/2014 Sb. rozh. civ.).
25. Jak se v obsahu podaného dovolání uvádí, dovolatelka formulovala tři
okruhy otázek, a to jednak, že se „odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení hmotného práva, a to v tom, zda
znaky skutkové podstaty sprejerství mohou být naplněny i vyznačením symbolu,
který nemá hanlivé, pobuřující nebo jiné negativní vyznění vůči veřejnosti“. K
tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. „8 Tdo 1426/2013“.
Dále namítla, že „odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu při řešení otázky procesního práva, která se týká nepoužitelnosti
výpovědi obviněného, který nebyl řádně poučen o právu výpověď odepřít“, k čemuž
poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 677/03.
Za třetí položila otázku procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena, a to „zda je možné konat úkony vůči nezletilé a ústní
jednání bez příbuzných, kteří se chtějí projednávání zúčastnit“.
26. Je tak zjevné, že první dvě otázky se týkají toho, že se „odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, což je podmínka,
která může splňovat předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a
od které ustálené rozhodovací praxe se řešení předmětné otázky odvolacím soudem
odchyluje, resp. tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Tomuto požadavku dovolatel nedostojí, pokud neuvede žádná rozhodnutí dovolacího
soudu, z nichž by vyplývala ustálená rozhodovací praxe, od které se měl
odvolací soud podle jeho názoru odchýlit. Odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí
Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
27. Vezmou-li se do úvahy první dvě v dovolání nastíněné otázky
vztahující se k odchylnému rozhodnutí odvolacího soudu, mohlo by se u první z
nich zdát, že tím uvedené náležitosti dovolatelka splnila. Avšak není tomu tak,
protože po obsahové stránce se uvedený požadavek vůbec netýká znaků skutkové
podstaty posuzovaného přečinu, a tedy jde o názor zjevně zavádějící. Nejde ani
o dovolatelkou shledávaný rozpor s označeným rozhodnutím sp. zn. „8 Tdo
1426/2013“, na které je odkazováno. Po posouzení jeho obsahu je zjevné, že se
odvolací soud v posuzované věci neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího
soudu. Je třeba připomenout, že stávající soudní praxe se u jednotlivých znaků
skutkové podstaty přečinu, resp. činu jinak trestného podle 228 odst. 2 tr.
zákoníku již jasně vymezila v mnoha rozhodnutích zcela v duchu znaků tohoto
přečinu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1022/2011 a
sp. zn. 8 Tdo 1426/2013, též rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr. a další).
Podle zákona se jej dopustí ten, kdo poškodí cizí věc tím, že ji postříká,
pomaluje či popíše barvou nebo jinou látkou. Podstatné je, že zde jde o
zvláštní případ poškození cizí věci, samostatnou skutkovou podstatu chránící
vlastnické právo, nejen neporušenost věci (zde zejména jejího povrchu a
vzhledu), ale i její použitelnost. K poškození musí dojít postříkáním,
pomalováním nebo popsáním cizí věci (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3.
vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2937). Z uvedeného je zjevné, že znakem
předmětné skutkové podstaty není obsahová stránka použitého poškození, ale
vlastní povaha toho, jak byla věc poškozena, protože jde o přečin chránící
majetek před jeho poškozením uvedeným specifickým způsobem a není vůbec
podstatné, zda byla poškozena srdíčky anebo neurčitými znaky či jinak. Proto,
když se otázka týkala toho, zda jde o poškození věci, když posprejování
vyjadřovalo symbol nehanlivého významu, který neměl pobuřující účel, takto
položená otázka se netýká zákonného vymezení tohoto přečinu (může mít vliv jen
na materiální povahu tohoto činu), u nějž obsahová stránka sprejovaných symbolů
nemá žádný význam. Z toho logicky plyne, že se odvolací soud při tomto závěru
nemohl odchýlit od stávající soudní praxe dovolacího soudu, protože ta se
okolností, která nemá po formální stránce povahu znaku skutkové podstaty
uvedeného přečinu, nezabývala (srov. rozhodnutí č. 26/2000, č. 8/2005, č.
45/2006, č. 25/2016, č. 8/2022 Sb. rozh. tr.).
28. Předmětná položená otázka není způsobilá přípustnost dovolání
založit v daném kontextu ani s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 1. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1426/2013, na něž bylo v této souvislosti
odkazováno, protože v něm se dovolací soud namítaným problémem, tj. obsahem
projevu sprejerství, z hledisek rozhodných pro naplnění skutkové podstaty,
nezabýval, a tedy logicky se nyní odvolací soud od názoru v něm uvedeného
nemohl odchýlit. V předmětném rozhodnutí šlo o případ činu jinak trestného
podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že
nezletilí, kteří popsali budovu školy, uvedený čin spáchali, protože naplnili
všechny znaky jeho základní skutkové podstaty. Proto konstatoval, že „…z
formulace skutkové podstaty u činu jinak trestného podle § 228 odst. 2 tr.
zákoníku je zřejmé, že její text je zcela jasný a natolik jednoduše
formulovaný, že je pochopitelný pro nejširší okruh osob a k jeho porozumění
není nutné žádné vzdělání, neboť používá pojmy obvyklé v běžném životě“. Nutné
je zmínit, že Nejvyšší soud dovolání zamítl při závěru, že o posuzovaný čin
jinak trestný šlo, aniž by, pokud jde o formální znaky zvažované skutkové
podstaty, deklaroval jiné právní závěry, než stanoví stávající judikatura a ze
kterých vyšly soudy obou stupňů v této posuzované věci, tzn. že se zabývaly
povahou a rozsahem poškození, což je znakem této skutkové podstaty.
29. Vzhledem k tomu, že se z těchto důvodů odvolací soud od dosavadní
soudní praxe neodchýlil, nelze položenou otázku dovolatelky považovat za
přípustnou. Jen pro úplnost je vhodné ke zmínce dovolatelky ujasnit, že
Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 8 Tdo 1426/2013 kromě formálních znaků skutkové
podstaty činu jinak trestného podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku zkoumal i
materiální stránku činu se zjištěním, že soud pro mládež „…musí při používání
trestněprávních institutů a při aplikaci konkrétních právních norem použít i
zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku a
uvést, v jakém směru tak lze učinit. Jedině výsledek, který vzejde z takového
posouzení všech konkrétních skutečností v každé jednotlivé věci dítěte mladšího
patnácti let, povede k závěru o tom, zda se toto dítě dopustilo činu jinak
trestného ve smyslu § 2 odst. 2 písm. a) z. s. m. a § 89 odst. 2 z. s. m., či
nikoliv“. Nutno však s ohledem na námitky dovolatelky je třeba zdůraznit, že v
tehdy posuzované věci Nejvyšší soud nevyjádřil, že obsah sprejovaných či
kreslených symbolů by měl mít význam pro závěr o tom, že by o tento čin jinak
trestný nešlo. Tudíž ani v tomto ohledu nelze shledat v nyní posuzované věci
splnění hledisek přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací
soud se ve věci dovolatelky od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
30. Podmínky § 237 o. s. ř. dovolatelka nesplnila ani v případě otázky
vztahující se k odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe při
řešení nepoužitelnosti výpovědi řádně nepoučeného obviněného. V tomto případě
nesplnila zejména kritérium „od které ustálené rozhodovací praxe se řešení
předmětné otázky odvolacím soudem odchyluje“, protože v dovolání uvedla jen
odkaz na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 677/03,
tedy nikoliv na rozhodnutí dovolacího soudu. Tím není splněn základní
předpoklad předmětného důvodu přípustnosti. K tomu je třeba připomenout, že
odkazuje-li dovolatel na rozhodnutí Ústavního soudu (zde zcela výlučně), pak
tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích
ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11.
2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013). Není tedy zjevné, od jaké právní úpravy
dovolacího soudu se odvolací soud měl odchýlit. Již jen nad rámec závěru o
nesplnění podmínky přípustnosti je vhodné zmínit, že dovolatelka v zadaném
problému navíc poukazuje na výslech obviněného, přestože je dítětem mladším
patnácti let, na něž se trestní řízení a ustanovení je upravující nevztahují.
Vůbec podle něj nelze v řízení před soudem postupovat, a je třeba na činy jinak
trestné, jichž se dítě dopustilo, aplikovat jen zákon o soudnictví ve věcech
mládeže nebo ustanovení občanského práva (srov. rozhodnutí č. 47/2018 Sb. rozh.
tr.; též ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., SOTOLÁŘ, A., ŠÁMALOVÁ, M. a kol. Zákon o
soudnictví ve věcech mládeže. 4. vydání. Praha: C. H. Beck., 2025, s. 1427).
31. Jak bylo výše uvedeno, mimo posuzovanou variantu přípustnosti je
zásadně to, že dovolatelka nerespektovala podmínku a povinnost vymezit, „od
které ustálené rozhodovací praxe se řešení předmětné otázky odvolacím soudem
odchyluje“, protože při absenci rozporného konkrétního rozhodnutí dovolacího
soudu tvrdila, že úřední záznam o podaném vysvětlení nezletilé v objasňovací
fázi byl nepoužitelný. Naopak je třeba zmínit, že v nyní posuzované věci
odvolací soud plně respektoval stávající judikaturu, konkrétně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 927/2010, nebo ze dne 12. 5.
2020, sp. zn. 8 Tdo 443/2020 (o nějž obdobný závěr opíralo i Nejvyšší státní
zastupitelství), podle níž, pokud soud využil listinné důkazy, které byly
zajištěny v objasňovací fázi řízení [srov. § 89 písm. a) z. s. m.], nic tomu z
hlediska jejich použitelnosti nebránilo. Podstatné proto pro závěr o
nepřípustnosti této námitky je absence rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §
237 o. s. ř., s nímž by byla použitá praxe v rozporu. Nutné je totiž k námitkám
dovolatelky zmínit, že dítě mladší patnácti let je v řízení o uložení opatření
podle hlavy třetí zákona o soudnictví ve věcech mládeže účastníkem řízení podle
§ 91 z. s. m., a tedy má práva jako účastník řízení ve smyslu § 90 a násl. o.
s. ř., a jeho postavení proto nelze zaměňovat či srovnávat s postavením
obviněného v trestním řízení.
32. Třetím okruhem řešené námitky při posuzování její (ne)přípustnosti
byla otázka procesního práva, která podle dovolatelky „dosud nebyla v
rozhodování dovolacího soudu vyřešena“, týkající se nepřítomnosti rodičů při
výslechu nezletilé v soudní fázi řízení. Pro splnění této alternativy
přípustnosti dovolání je dostatečně určitě a srozumitelně formulovaná právní
otázka (resp. otázka musí být patrna alespoň z obsahu dovolání), kterou má v
rozhodovací praxi za dosud nevyřešenou a kterou by měl dovolací soud vyřešit
právě v souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení
odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a
zákonnost rozhodování. Obecně dovolatel těmto požadavkům nedostojí, pokud
toliko avizuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly řešeny, aniž by současně v dovolání
specifikoval, o jaké konkrétní (jednoznačně a srozumitelně formulované) otázky
by se mělo jednat, tj. jaké konkrétní (v rozhodování Nejvyššího soudu dosud
neřešené) právní otázky by podle jeho mínění měl dovolací soud vyřešit právě v
souzené věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn.
22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, či ze dne 16.
12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008).
33. Dovolatelka těmto hlediskům nedostála, protože otázka, zda je možné
konat úkony vůči nezletilé a ústní jednání bez příbuzných, kteří se chtějí
projednání zúčastnit, není formulována podle stanovených požadavků. Je
nejednoznačně a nesrozumitelně vyjádřena a nelze z ní konkrétní požadavek
určit, a to ve vztahu k faktickému stavu vyplývajícímu z protokolu o jednání v
posuzované věci (č. l. 74 spisu), z něhož je zjevné, že výslech nezletilé byl
konán sice bez přítomnosti matky a babičky, avšak nikoliv proto, že by byly z
jednání vyloučeny. V té souvislosti lze v obecné rovině konstatovat, že jednání
je podle § 116 odst. 1 o. s. ř. veřejné. Veřejnost však může být pro celé nebo
část jednání vyloučena z důvodů taxativně uvedených, z nichž jedním je důležitý
zájem účastníků nebo mravnost (viz odstavec 2 citovaného ustanovení). Ohrožení
důležitého zájmu účastníků zákon nijak blíže nekonkretizuje, a proto zde musí
předseda senátu poměřovat, zda individuální zájem v poměrech konkrétního
případu převáží nad obecným principem veřejnosti soudního jednání. Povaha
tohoto důvodu pro vyloučení veřejnosti předpokládá, že na existenci těchto
důvodů poukáže přímo účastník a také ji v případě potřeby osvědčí; není však
vyloučeno, aby k vyloučení veřejnosti dospěl předseda senátu i bez návrhu
účastníka tam, kde potřebné skutečnosti budou vyplývat ze spisu. To se však
týká jednání jako celku, nikoliv jen provádění jednoho konkrétního důkazu, pro
jehož zdárný průběh soud vyloučí z jednací síně osoby, které by na jeho
realizaci (např. svědeckou výpověď, výpověď obviněného apod.) měly, resp. mohly
mít vliv.
34. V posuzované věci o vyloučení veřejnosti ve smyslu § 116 a násl o.
s. ř. nešlo, protože tomu nic z obsahu protokolu o jednání nenasvědčuje. Matka
byla jako účastník řízení před soudem v jednací síni přítomna, kromě té části,
když probíhal výslech nezletilé. Pouze po dobu výslechu nezletilé byla z
jednací síně vykázána (též babička nezletilé). Práva dítěte mladšího patnácti
let v takovém případě porušena nebyla, protože dítě bylo vyslýcháno soudem za
přítomnosti právního zástupce i zástupce OSPOD, kteří se v době výslechu
nacházeli v jednací síni. Matka následně jako účastnice řízení byla po výslechu
nezletilé ve věci též vyslechnuta.
35. Pokud v době výslechu nezletilé matka a babička přítomny nebyly,
bylo postupováno plně v souladu se zněním § 100 odst. 4 o. s. ř., podle něhož
„výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li
očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo
svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným
zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy,
je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s
přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti“. Je tedy zjevné, že soud
postupoval plně v intencích tohoto ustanovení, šlo o opatření soudce z důvodů
vhodnosti, což je zcela zákonem předvídatelný postup. Tohoto práva soudci
využívají pravidelně a obvykle probíhá výslech dítěte pouze za přítomnosti
opatrovníka, bez účasti rodičů i jejich právních zástupců. Nejvyšší soud
poznamenává, že obecně výslech nezletilého před soudem se řídí zásadou ochrany
nejlepšího zájmu dítěte, přičemž soud musí brát v úvahu jeho věk a vyspělost,
aby jej výslech zbytečně nezatížil. Nepřítomnost rodičů v době výslechu dítěte
mladšího patnácti let v soudní fázi řízení proto není překážkou. Ochrana jeho
práv je zaručena zejména v § 100 odst. 4 o. s. ř. a dalších.
36. Z těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolatelka podala
dovolání, které nesplňuje podmínky přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.,
protože ani v jednom případě nejde v posuzované věci o důvodně a formálně
správně vznesené námitky.
37. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že ve své rozhodovací praxi
opakovaně vyslovil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či
změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z
nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek
nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje
předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 31. 5. 2016, sp.
zn. 29 Cdo 654/2016). Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než
dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný
přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu
ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. rozhodnutí č.
27/2001, č. 48/2006 Sb. rozh. civ. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4644/2018).
38. Nejvyšší soud konstatuje, že uvedená argumentace neobsahuje žádné
právně relevantní skutečnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. a § 241a odst. 1 o. s.
ř. Výhrada dovolatelky proti právní kvalifikaci i proti procesním nedostatkům
postrádá všechny náležitosti nutné pro vyslovení závěru, že její dovolání je
přípustné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
39. I přes shora uvedené Nejvyšší soud pro úplnost, aby vyloučil
případný extrémní nesoulad, uvádí, že v této věci obecné soudy ve svých
závěrech nepochybily, protože z hlediska hmotného práva pro závěry o naplnění
znaků činu jinak trestného podle § 228 odst. 2 tr. zákoníku respektovaly
všechny významné skutečnosti, a to jak s ohledem na jeho formální, tak i
materiální stránku. Nutno uvést, že nezletilé nebylo ukládáno žádné opatření, a
tedy šlo jen o výchovný aspekt projednání věci, v jehož průběhu si škodlivost
svého činu uvědomila, čímž byl splněn účel zákona podle § 1 odst. 2 z. s. m.
40. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243b věty první a §
151 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 1. 2026
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu