8 Tdo 1313/2019-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 o dovolání
obviněného M. E., nar. XY v XY, bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody
ve Vazební věznici Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 6. 5. 2019, sp. zn. 6 To 195/2019, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 27 T
112/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. E. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2019, č. j.
27 T 112/2018-81, byl obviněný M. E. (dále jen „obviněný“, případně
„dovolatel“) uznán vinným, že
dne 14. 8. 2018 ve 21:00 hodin v Chabařovicích na pozemní komunikaci u
parkoviště u jezera M. řídil osobní automobil tov. zn. Volkswagen Multivan,
r.z. XY, přestože věděl, že trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze
dne 3. 5. 2016, č.j. 5 T 63/2016-25, který nabyl právní moci dne 23. 6. 2016,
mu byl uložen mimo jiné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech
motorových vozidel na dobu dvou let, který mu s ohledem na mezitímní výkon
trestu odnětí svobody běžel od 23. 6. 2016 do 19. 10. 2018.
2. Takto popsané jednání obviněného soud prvního stupně právně
kvalifikoval jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku,
za užití § 53 odst. 2, § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku trest obecně
prospěšných prací ve výměře 200 hodin, dále podle § 53 odst. 2, § 67 odst. 2
písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 60 denních
sazeb, přičemž výši denní sazby určil částkou 1 000 Kč (celkově tedy 60 000
Kč), když podle § 68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku stanovil, že peněžitý
trest může být zaplacen v nejvýše 6 (šesti) pravidelných měsíčních splátkách v
minimální výši 10 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá,
jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas, a pro případ, že by peněžitý
trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, a konečně
podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 2 (dvou) let.
3. Pro úplnost je vhodné doplnit, že tomuto rozsudku předcházel trestní
příkaz téhož soudu ze dne 4. 1. 2019, č. j. 27 T 112/2018-62, jímž byl obviněný
rovněž uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle
§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud mu tehdy uložil i stejné druhy trestů
s tím, že trest obecně prospěšných prací stanovil v identické výměře 200 hodin,
zatímco peněžitý trest dosahoval pouze celkové částky 40 000 Kč a náhradní
trest odnětí svobody délky 4 měsíců, naopak trest zákazu činnosti mu byl
stanoven v delší výměře 3 roků. K odporu podanému státní zástupkyní byl však
trestní příkaz zrušen a soud ve věci nařídil hlavní líčení.
4. Státní zástupkyně se neztotožnila ani s následně vyhlášeným (shora
identifikovaným) rozsudkem soudu prvního stupně, resp. s jeho výrokem o trestu,
který považovala za nepřiměřeně mírný. Proto proti němu v tomto rozsahu podala
v neprospěch obviněného odvolání. Z jeho podnětu Krajský soud v Ústí nad Labem
rozsudkem ze dne 6. 5. 2019, č. j. 6 To 195/2019-109, podle § 258 odst. 1 písm.
e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o uložených trestech a
podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 337
odst. 1 tr. zákoníku jednak (nepodmíněný) trest odnětí svobody v trvání 10
(deseti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou, jednak podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na
dobu 3 (tří) roků.
5. S tímto rozhodnutím odvolacího soudu naopak nesouhlasil obviněný a
podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ondřeje Soukupa dovolání, v
němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a napadl
rozhodnutí soudů obou stupňů ve všech jejich výrocích. Dále také namítl, že mu
byl uložen exemplární trest, byť v mezích zákonné trestní sazby pro danou
právní kvalifikaci, což považoval „ve světle judikatury Ústavního soudu“ za
dovolací důvod.
6. Dovolatel spatřoval naplnění uvedeného dovolacího důvodu v tom, že
nižší soudy neaplikovaly ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, čímž došlo k
zásahu do jeho ústavně zaručených práv, především k porušení principu ultima
ratio a porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege. Přestože nijak
nepopíral, že řídil osobní automobil i přes uložený trest zákazu činnosti,
považoval za klíčové další okolnosti případu, a to především důvod samotné
cesty. Celý den pracoval ve svém baru na pláži u jezera M., kde se tehdy
nacházeli i manželé P. Večer se však V. P., která byla v jiném stavu, zdravotně
přitížilo, a proto se s manželem rozhodli, že půjdou domů. Jelikož tam byli
pěšky, museli by dojít až na 2 km vzdálenou zastávku autobusu. Z tohoto důvodu
jej požádali, zda by je k této zastávce „nepřiblížil“, aby nemuseli pěšky
šlapat alespoň prudký kopec vedoucí od pláže k hlavní pozemní komunikaci.
Třebaže si byl vědom uloženého trestu zákazu řízení, nechtěl těhotnou V. P.
nechat jít pěšky do prudkého kopce, považoval za svou morální povinnost těhotné
ženě pomoci, a proto s jejich žádostí souhlasil. Svolil však jen k tomu, že je
doveze pouze na parkoviště k hlavní silnici, tedy pomůže jim překonat nejhorší
úsek cesty, prudký kopec, který má asi 600 m (jednalo se navíc o polní cestu,
kam je vjezd motorových vozidel zakázán). Celá tato cesta, tedy jeho „řízení“,
mohlo trvat maximálně dvě minuty.
7. Všechny tyto okolnosti podle názoru obviněného jednoznačně odůvodňují
aplikaci ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Svědkyně V. P. navíc při hlavním
líčení vypověděla, že jej k jízdě přemlouvala, protože jí nebylo dobře. Důvodem
k cestě tedy byl její zdravotní stav, zejména byla-li ve 30. týdnu těhotenství.
Oba svědky odvezl jen nahoru na kopec, kde je vyložil na parkovišti, tedy ještě
před pozemní komunikací. On i oba svědci popřeli, že by je měl vést až na
zastávku MHD. K tomu dodal, že na místě nebyl nikdo jiný, kdo by byl schopen
manželům P. pomoci, neboť všichni v baru pili alkohol. Je si vědom, že porušil
zákaz řízení, lituje toho, což je patrné i z dopisu probační a mediační služby,
se kterou se spojil, aby situaci aktivně řešil, vyjádřil i jednoznačný souhlas
s uložením trestu obecně prospěšných prací. V konečném důsledku byl tak shledán
vinným tím, že pomohl těhotné ženě. Takové důsledky přitom jistě nejsou účelem
trestněprávního postihu. Kategoricky odmítl závěr odvolacího soudu, který
uvedl, že z hlediska generální prevence je třeba ukládat trest spojený s přímým
výkonem odnětí svobody. Vyjádřil naopak přesvědčení, že pokud má být něco dáno
veřejnosti jasně najevo, pak spíše to, že lidé si mají pomáhat. Jestliže
trestněprávní postih takové pomoci jej vede k vyjádření lítosti nad tím, že
vůbec pomohl, neplní právo vůbec svůj smysl, ale naopak jde přímo proti němu. V
tomto směru poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1152/17, podle
něhož moderní trestněprávní systém zohledňuje také následky, které by mohly být
vyvolány aplikací právní normy a pro případy, kdy bezvýjimečné prosazení
trestní normy by mohlo způsobit více škody než užitku, připouští výjimky z
obecně platných pravidel oficiality a legality.
8. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti, především s ohledem na
zásadní okolnosti jeho protiprávního jednání, které odůvodňují aplikaci zásady
subsidiarity trestní represe, nejméně však zrušení výroku o trestu, neboť
uložený nepodmíněný trest odnětí svobody porušuje zásadu proporcionality,
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozhodnutí obou
soudů nižších stupňů zrušil a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak,
že jej podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby, případně aby podle §
265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně zdvořile požádal, aby v
rámci řízení u dovolacího soudu bylo postupováno podle ustanovení § 265o odst.
1 tr. ř. a před rozhodnutím o dovolání mu byl odložen výkon trestu odnětí
svobody, jestliže jej prozatím nenastoupí, případně aby mu tento výkon trestu
byl přerušen.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen
„státní zástupce“), jemuž byl v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř.
doručen opis dovolání obviněného, ve svém podrobném vyjádření uvedl, že
dovolatel ve svém podání v podstatě uplatnil dvě námitky: jednak namítl, že
nalézací i odvolací soud porušily princip ultima ratio, jestliže neužily
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jednak brojil proti uloženému trestu,
jímž měl být porušen princip proporcionality.
10. K první z těchto námitek státní zástupce konstatoval, že proti
výroku o vině, který vyslovil nalézací soud, se neodvolal ani obviněný ani
státní zástupce (státní zástupkyně podala odvolání v neprospěch obviněného
pouze do výroku o uloženém trestu). Odvolací soud proto v odstavci 4 odůvodnění
svého rozsudku správně uvedl, že přezkoumal toliko zákonnost a odůvodněnost
výroku o trestu a jemu předcházejícího řízení. Jeho navazující obecné úvahy o
dokazování je proto třeba vnímat tak, že se týkají pouze skutkových zjištění
významných pro uložení trestu, nikoliv pro rozhodnutí o vině. Z uvedeného je
patrno i to, že odvolací soud neměl žádný podnět k tomu, aby se zabýval otázkou
škodlivosti jednání obviněného pro společnost.
11. Státní zástupce poté zmínil ustanovení § 254 odst. 1, 2, 3 tr. ř. a
následně citoval rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr., podle něhož „[m]ůže
dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v
jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně.
Směřuje-li přesto odvolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával
podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254
odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §
265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“ K tomu dodal, že stejný závěr je patrný i z
rozhodnutí č. 68/2013 Sb. rozh. tr., které na rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh.
tr. odkazuje.
12. Z těchto podstatných důvodů státní zástupce považoval podané
dovolání v této části za nepřípustné, neboť dovoláním napadený výrok o vině
vůbec nemohl být předmětem přezkumu odvolacím soudem; v uvedené části dovolání
obviněného tak není splněna podmínka jeho přípustnosti podle § 256a tr. ř.
„jestliže soud rozhodl ve druhém stupni“. V návaznosti na to a jen k případnému
obiter dictum připomněl z právních vět rozhodnutí publikovaného pod č. 26/2013
Sb. rozh. tr. ke společenské škodlivosti, že důvodem beztrestnosti by bylo,
pouze pokud by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídal ani nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty. K tomu odkázal na argumentaci v odstavci 7 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu, kde tento soud při hodnocení polehčujících a přitěžujících
okolností zdůraznil, že společenskou škodlivost jednání obviněného zvyšuje
zejména to, že na místě činu odmítl úkony ke zjištění, zda před jízdou nepožil
alkoholické nápoje a za toto jednání byl pravomocně potrestán v přestupkovém
řízení. Na místě se však zdaleka nejednalo o natolik dramatickou situaci, že by
obviněný svým skutkem odstraňoval nějaké konkrétní nebezpečí hrozící zdraví
přítomné těhotné ženy. Na místo by v takovém případě bylo možno snadno zavolat
sanitku, jak se nakonec také stalo – sanitka ovšem odvezla obviněného, nikoliv
zmíněnou těhotnou ženu. Dovolatel přitom ani nenamítal, že by snad jednal v
krajní nouzi.
13. Ohledně druhé námitky obviněného, která se vztahovala k výroku o
trestu, resp. k porušení principu proporcionality trestání, měl sice státní
zástupce za to, že je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, nicméně za
důvodnou ji nepovažoval.
14. K tomu státní zástupce uvedl, že dovolatel takovou námitkou brojil
proti trestu, který mu byl z podnětu odvolání státní zástupkyně uložen
odvolacím soudem (dovolatel označil trest za „exemplární“ a namítal, že jím byl
porušen „princip proporcionality“), čímž měl zjevně na mysli zásadu
proporcionality trestních sankcí podle dále uvedené judikatury. Státní zástupce
proto připomenul rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle
něhož lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu v dovolání úspěšně
uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř., tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu,
který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající
v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména též nesprávné
vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení nepřiměřeného
přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Shodně judikoval i Ústavní soud
ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, kde uvedl, že
„[S] poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení
napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to
ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení
§ 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a
stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“. Obě citovaná rozhodnutí pak zmínil i
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v
němž striktně odmítl možnost podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody
z hlediska jeho podmíněného odkladu pod některý z dovolacích důvodů.
15. Státní zástupce proto tyto úvahy uzavřel konstatováním, že otázka
přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody,
žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se dovolací
soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani
hodnotit, zda soudy postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Může ji však posoudit
mimo dovolací důvody – v případech výjimečných svou nespravedlností, tedy v
případě, že by byl uložený trest skutečně v rozporu se zásadou proporcionality
trestních sankcí, jak v závěru svého dovolání namítal dovolatel.
16. Z tohoto důvodu státní zástupce považoval za potřebné zmínit některá
rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud otázkou proporcionality trestních sankcí
zabýval. V nepublikovaném usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo
1561/2016, Nejvyšší soud připustil zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v
dovolacím řízení, avšak jen výjimečně a mimo dovolací důvody, „pokud je
napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně
nespravedlivým a nepřiměřeným“. V judikované věci se jednalo o otázku, zda má
být matce tří týraných nezletilých dětí ukládán nepodmíněný trest odnětí
svobody, když na svobodě bude mít lepší šanci „získat potřebný náhled, uvědomit
si, v čem spočívá její role matky, odpovědnost za řádnou výchovu a vývoj dětí“.
Obviněné tehdy uložený trest neobstál v testu proporcionality.
17. Státní zástupce však současně zdůraznil, že judikovaná věc je velmi
specifická a je patrno, že obdobné rozhodnutí by bylo možno učinit opět jen za
obdobně specifických podmínek. Tyto podmínky následně Nejvyšší soud vymezil v
odstavci 32. odůvodnění svého usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo
1404/2016 (publikovaném z jiných důvodů pod č. 37/2017 Sb. rozh. tr.), takto:
„Zásah dovolacího soudu by za takové situace přicházel v úvahu toliko
výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s
povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by
byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013,
usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1561/2016)“.
18. Nejvyšší soud podle názoru státního zástupce shodně argumentoval i
ve svých dalších rozhodnutích pod sp. zn. 8 Tdo 1711/2016, 8 Tdo 1769/2016, 8
Tdo 1753/2016, 8 Tdo 1694/2016, 8 Tdo 610/2017 a 6 Tdo 1516/2017. V usnesení ze
dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, k tomu dodal: „[Z]ásada přiměřenosti
trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů
spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její
existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská
důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího
vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je
třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem
předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah
veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na
osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že
jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle
dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu
ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ se
ale v posuzované věci nejedná“.
19. Vhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal důvody k mimořádné nápravě
přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení pouze ve shora citovaném usnesení
ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, státní zástupce porovnal
posuzovanou věc dovolatele s věcí judikovanou a dospěl k závěru, že toto
porovnání vyznívá nakonec v neprospěch dovolatele. V jeho neprospěch musí být
zohledněno již to, že je speciálním recidivistou, kdežto obviněná ve věci
judikované dosud trestaná nebyla. V jeho prospěch sice svědčí to, že obviněná
ve věci judikované se dopustila podstatně závažnějšího trestného činu, celkově
však o citovaný judikát případné porušení zásady proporcionality opřít nelze.
20. Za mnohem přiléhavější rozhodnutí považoval státní zástupce jiné
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018. Obviněný
byl v této věci shledán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst.
1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako traktorista nedal v
křižovatce přednost v jízdě osobnímu automobilu jedoucímu po hlavní silnici a
jeho řidičku usmrtil. Nejednalo se přitom o hazardní způsob jízdy – řidičku
tohoto automobilu pouze přehlédl. Přesto mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
dohledem. Nejvyšší soud dovolání obviněného nevyhověl, přestože obviněný
projevil upřímnou lítost, byl zaměstnaným mužem s velmi dobrou pověstí u
zaměstnavatele i v obci, v níž žije, neměl podstatnou trestní minulost a řádně
vychovával tři nezletilé děti, které byly v době jeho nástupu do výkonu trestu
ve věku 9, 11 a 15 let.
21. Pokud dovolatel ve svém podání poukázal na případné trauma své
osmileté dcery, spojené s jeho nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, pak
státní zástupce konstatoval, že Nejvyšší soud v naposled citované věci
neshledal dostatečný důvod ke zmírnění trestu ani v případě otce a devítileté
dcery, tedy vztahu svou podstatou obdobného. Jestliže bylo v judikovaných
věcech dovozováno porušení proporcionality trestních sankcí takto restriktivně,
s požadavkem na tak nízký věk dětí zcela závislých na pachateli, pak u
dovolatele obdobnou úvahu není o co opřít. Jeho osmiletá dcera je z pohledu
citované judikatury příliš vysokého věku, než aby se podle shora uvedené
argumentace Nejvyššího soudu nemohla vypořádat s nástupem dovolatele do výkonu
trestu.
22. K přiměřenosti uloženého trestu státní zástupce jinak odkázal na
přiléhavou argumentaci odvolacího soudu, který v odstavcích 7. až 13.
odůvodnění napadeného rozsudku obsáhle a přesvědčivě uvedl argumenty pro
uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, zejména dovolatelovu trestní
minulost.
23. Státní zástupce své podrobné úvahy poté shrnul, že ohledně výroku o
vině je dovolání obviněného nepřípustné. K dále namítanému porušení zásady
proporcionality trestních sankcí nedošlo. V této další části neodpovídá
dovolání uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Navrhl proto, aby Nejvyšší
soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z
jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Z hlediska ustanovení § 265r odst.
1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání.
24. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou
na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 23. 10.
2019). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání v této trestní věci bylo podáno obviněným jako osobou k tomu
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě splňuje
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
26. Pokud jde o posouzení otázky přípustnosti podaného dovolání [srov. §
265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], Nejvyšší soud dospěl ke stejnému
závěru jako státní zástupce, totiž že v jeho první části přípustné není. S
odkazem na podrobné a přiléhavé vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud jen
dodává (případně upřesňuje), že proti výroku o vině, který v dané věci vyslovil
soud prvního stupně, se neodvolal ani obviněný ani státní zástupkyně (státní
zástupkyně sice odvolání podala, ale učinila tak v neprospěch obviněného pouze
do výroku o uloženém trestu). Odvolací soud proto přezkoumal jen zákonnost a
odůvodněnost výroku o trestu a řízení, které mu předcházelo. Na jeho navazující
obecné úvahy o dokazování je třeba nahlížet tak, že se týkají pouze těch
skutkových okolností, které byly významné pro uložení trestu, nikoliv pro
rozhodnutí o vině.
27. Pokud státní zástupce následně zmínil ustanovení § 254 odst. 1, 2, 3
tr. ř. a v návaznosti na to citoval rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr. (lze
upřesnit, že jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 5. 2. 2003, sp. zn.
5 Tdo 82/2003), je třeba připomenout, že podle tohoto respektovaného a stále
aktuálního judikátu platí, že „[j]estliže odvolání bylo podáno toliko proti
výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud podle § 254 odst.
1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného
výroku rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo (aniž
byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr.
ř.), může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom
rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního
stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud
nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani
podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako
nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř.“. Stejný závěr je patrný i z
celé řady dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, která státní zástupce ve svém
vyjádření citoval (srov. například usnesení ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo
82/2003, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1241/2014, v poslední době ze dne
30. 5. 2019, sp. zn. 3 Tdo 383/2019).
28. Jestliže dovolatel ve svém podání rovněž upozornil na dvě údajná
pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem (prvním měla být skutečnost, v rámci
veřejného zasedání před odvolacím soudem bylo doplněno dokazování čestnými
prohlášeními, ale tyto důkazy v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem zcela
chybí, druhým pak skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku
sice uvedl, že obviněný zcela jistě měl a mohl zvolit nespočet jiných variant
pomoci, namísto toho, aby sám usedl za volant motorového vozidla, ale neuvedl
ani jedinou), nejsou takové výhrady pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. vůbec podřaditelné, nehledě na to, že podle § 265a odst. 2 tr.
ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
29. Pokud pak dovolatel spatřoval naplnění uplatněného dovolacího důvodu
rovněž v tom, že oba soudy nižších instancí neaplikovaly ustanovení § 12 odst.
2 tr. zákoníku vztahující se k tzv. subsidiaritě trestní represe, v důsledku
čehož došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv (byl porušen princip
ultima ratio a ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege zakotvený v
čl. 39 Listiny základních práv a svobod), nemohl se Nejvyšší soud v rámci
dovolacího řízení ani touto otázkou zabývat, neboť i stran této problematiky –
vztahující se výhradně k výroku o vině – bylo třeba na podané dovolání nahlížet
jako na nepřípustné.
30. Nejvyšší soud proto učinil jednoznačný závěr, že dovolání obviněného
je v této části a ve vztahu k uvedeným námitkám nepřípustné. Při jeho podání
totiž nebyla splněna podmínka jeho přípustnosti ve smyslu § 256a odst. 1 tr. ř.
„[j]estliže soud rozhodl ve druhém stupni …“. Případná další argumentace k
posouzení této otázky by již byla jen opakováním té, kterou dopodrobna uvedl
již státní zástupce; proto na ni lze (z důvodu procesní ekonomie) pouze odkázat
(srov. shora).
31. Ze stejného důvodu lze odkázat i na zevrubné a pečlivě zpracované
vyjádření státního zástupce k dovolatelově výhradě vztahující se k výroku o
uloženém nepodmíněném trestu odnětí svobody, resp. k porušení principu
proporcionality trestání (přesněji porušení „zásady proporcionality trestních
sankcí“). Obviněný tuto výhradu podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., který je ovšem dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu tedy není možné namítat,
že (obviněnému) byl uložen nepřiměřeně přísný trest.
32. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo
530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., „[N]ámitky vůči druhu a
výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v
dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kriterií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho
uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu“.
33. S tímto názorem se ztotožnil rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze
dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž mimo jiné uvedl, že „[S]
poukazem na citovaný dovolací důvod se totiž nelze domáhat zrušení napadeného
rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za
situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23
odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a
stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“. Jak na to již poukázal státní
zástupce, obě citovaná rozhodnutí zmínil i Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení
ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, v němž striktně odmítl možnost
podřadit otázku přiměřenosti trestu odnětí svobody z hlediska jeho podmíněného
odkladu pod některý z dovolacích důvodů.
34. Pokud by bylo možné uvažovat o aplikaci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém podání neuplatnil),
je vhodné alespoň v obecné rovině uvést, že je stále přiměřeně aplikovatelné
usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, v němž
jmenovaný soud „[p]řipomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat
toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně
vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo
trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným
překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. …
S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného
rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za
situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23
odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a
stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“.
35. V plné shodě se státním zástupcem lze proto konstatovat, že námitky
obviněného ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu nelze podřadit pod jím
uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř. Nejvyšší
soud pouze pro úplnost uvádí, že obviněnému byl odvolacím soudem uložen
přípustný druh trestu ve výměře v rámci trestní sazby stanovené zákonem na
trestný čin podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným již
nalézacím soudem. Zpřísnění uloženého trestu (který v rámci odvolacího řízení
není ničím výjimečným) bylo i v souladu s procesními ustanoveními, neboť
odvolání státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněného.
36. Tyto úvahy lze uzavřít konstatováním, že otázka přiměřenosti trestu
(v dané věci trestu odnětí svobody, včetně otázky jeho podmíněného odložení)
žádnému z dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až
l) tr. ř. neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se Nejvyšší soud přiměřeností
uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy
postupovaly podle § 39 tr. zákoníku. Může ji však posoudit mimo dovolací důvody
– jak na to také poukázal státní zástupce – v případech výjimečných svou
nespravedlností, tedy v případě, že by uložený trest byl skutečně v rozporu se
zásadou proporcionality trestních sankcí.
37. Z tohoto důvodu také státní zástupce ve svém vyjádření zmínil
některá rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud otázkou proporcionality trestních
sankcí zabýval. Připomněl, že v usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo
1561/2016 (vyhlášeném shodou okolností stejným senátem, který rozhoduje i v
této věci), Nejvyšší soud připustil zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v
dovolacím řízení, avšak jen výjimečně a mimo dovolací důvody, „[p]okud je
napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně
nespravedlivým a nepřiměřeným“. V uvedené věci se jednalo o otázku, zda má být
matce tří týraných nezletilých dětí ukládán již nepodmíněný trest odnětí
svobody, když na svobodě bude mít lepší šanci „[z]ískat potřebný náhled,
uvědomit si, v čem spočívá její role matky, odpovědnost za řádnou výchovu a
vývoj dětí“. Obviněné tehdy uložený nepodmíněný trest odnětí svobody neobstál
před dovolacím soudem v testu proporcionality.
38. Při komparaci právě zmíněné trestní věci s trestní věcí dovolatele
by bylo možné znovu podrobně rozvést i rozhodnutí v dalších trestních věcech, v
nichž se Nejvyšší soud otázkou proporcionality trestních sankcí v minulosti
zabýval a která státní zástupce ve svém vyjádření zmínil. Jelikož se tak ovšem
stalo záměrně již v narativní části tohoto usnesení, stačí i na tato rozhodnutí
jen odkázat a akcentovat, že Nejvyšší soud se plně identifikoval s názorem
státního zástupce, že shora uvedená věc (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016) je naprosto výjimečná, takže obdobné
rozhodnutí by bylo možno učinit opět jen za obdobně výjimečných podmínek.
39. Posuzovaná trestní věc dovolatele snese srovnání spíše s jinými
rozhodnutími Nejvyššího soudu (například s usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp.
zn. 8 Tdo 1711/2016, s usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1769/2016, s
usnesením ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1753/2016, s usnesením ze dne 23.
2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, nebo s usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn.
8 Tdo 610/2017 – ve všech případech opět shodou okolností vyhlášených stejným
dovolacím senátem), v nichž Nejvyšší soud důvody k mimořádné nápravě
přiměřenosti trestu cestou dovolacího řízení neshledal. Nejinak je tomu i v
případě dovolatele, který je speciálním recidivistou, jenž si z předchozích
trestních postihů žádné ponaučení nevzal. Posuzované trestné činnosti se
dopustil dokonce ve zkušební době, která mu byla stanovena při jeho podmíněném
propuštění z výkonu předchozího nepodmíněného trestu odnětí svobody. Pokud ve
svém podání poukázal na případné trauma své osmileté dcery, spojené s jeho
nástupem do výkonu trestu odnětí svobody, pak je mu třeba připomenout, že ji
svým nezodpovědným chováním vystavil zřejmě ještě většímu traumatu již v
minulosti výkonem předchozích nepodmíněných trestů odnětí svobody, kdy byla
ještě o 1-2 roky mladší. V dalších podrobnostech lze odkázat též na přiléhavou
argumentaci soudu druhého stupně, který v odůvodnění napadeného rozsudku (srov.
odstavce 7. až 13. na stranách 2 až 4) zevrubně, logicky konzistentně a
naprosto přesvědčivě uvedl argumenty, které jej vedly k uložení již
nepodmíněného trestu odnětí svobody. Tím byly splněny i požadavky stanovené
Ústavním soudem na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z
komponentů spravedlivého procesu (srov. například jeho nález ze dne 22. 12.
2015, sp. zn. I. ÚS 1680/13).
40. Nejvyšší soud tak uzavírá, že dovolání obviněného v části vztahující
se k výroku o vině je nepřípustné, proto by přicházelo v úvahu je odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Jeho další část vztahující se k porušení
zásady proporcionality trestních sankcí neodpovídá uplatněnému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádnému jinému dovolacímu
důvodu. Nejvyšší soud proto podané dovolání jako celek odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §
265b tr. ř.
41. Pokud dovolatel ve svém podání rovněž požádal, aby v rámci řízení u
dovolacího soudu bylo postupováno podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. a před
rozhodnutím o dovolání mu byl odložen výkon trestu odnětí svobody, jestliže jej
prozatím nenastoupí, případně aby mu tento výkon trestu byl přerušen, je třeba
pro úplnost uvést, že předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro takové
rozhodnutí – už s ohledem na výsledek dovolacího řízení – neshledal.
42. Rozhodnutí o dovolání obviněného učinil Nejvyšší soud v neveřejném
zasedání za splnění zákonných podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr.
Jan Bláha
předseda
senátu