USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4.
2021 o dovolání obviněného M. H., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov nad Ohří, proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 2 To 67/2020, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.
zn. 17 T 29/2018, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H.
odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 5. 2020,
sp. zn. 17 T 29/2018, byl obviněný M. H. uznán vinným v bodě 1. pokusem zločinu
podvodu podle 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a v
bodě 2. přečinem pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterých se
dopustil tím, že
1. jako jednatel a společník obchodní společnosti H. H., IČ XY, se sídlem XY
(dále „společnost H. H.“), v úmyslu neoprávněně obohatit tuto společnost v
přesně nezjištěné době od 22. 12. 2004 do začátku roku 2006 nechal u
poskytovatele kopírovacích služeb REPRO CO, v. o. s., České Budějovice,
Senovážné náměstí 232/9, na kopírovacím stroji zn. Canon vyhotovit barevnou
elektrografickou kopii blankosměnky č. XY, která byla vystavena dne 22. 4. 1999
podnikatelem ? fyzickou osobou J. D. ? A. P., IČ XY, se sídlem XY, na řad
obchodní společnosti C.-L., XY, IČ XY, se sídlem XY (dále „společnost C.-L.“),
následně dne 22. 12. 2004 rubopisem převedena na řad společnosti H. H. a která
byla na lícové straně doplněna jmény, rodnými čísly a podpisy avalů Z. Š., nar. XY, a B. B. (nyní Č.), nar. XY; do takto vyrobené barevné kopie blankosměnky,
kterou vydával za originál, rukopisně doplnil směnečnou sumu 2.843.586 Kč a
datum splatnosti 2. 2. 2005 a přesně nezjištěného dne na začátku roku 2006 ji
předložil k zaplacení poškozenému Z. Š.,
dále v přesně nezjištěné době od 22. 12. 2004 do 4. 10. 2007 do originálu téže
blankosměnky rukopisně doplnil směnečnou sumu 10.000.000 Kč a datum splatnosti
3. 5. 2007, ačkoli na základě listin a informací, které měl k dispozici, věděl,
že ze strany společnosti C.-L. nedošlo k účinnému odstoupení od leasingové
smlouvy č. 2462/1999 uzavřené dne 22. 4. 1999 s leasingovým nájemcem J. D. ? A. P. a že není oprávněn do blankosměnky doplnit žádnou směnečnou sumu ani datum
splatnosti; na základě takto vyplněné směnky podal dne 29. 4. 2010 jménem
společnosti H. H. u Městského soudu v Praze návrh na vydání směnečného
platebního rozkazu proti žalovaným J. D., B. B. a Z. Š., jímž se domáhal
zaplacení částky 10.000.000 Kč, avšak usnesením Městského soudu v Praze ze dne
21. 7. 2010, č. j. 23 Cm 149/2010-8, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v
Praze ze dne 3. 4. 2012, č. j. 12 Cmo 81/2012-119, bylo řízení zastaveno z
důvodu nezaplacení soudního poplatku,
2. jako jednatel obchodní společnosti F. S., IČ XY, se sídlem XY, (dále
„společnost F. S.“), v úmyslu poškodit pověst poškozeného Z. Š., a to jak v
běžném občanském životě, tak i u jeho obchodních partnerů, a pomstít se mu za
jeho vzájemné neshody, na základě vědomě nepravdivých skutečností a bez
faktické existence okolností splňujících podmínky úpadku ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů, dne 3. 8. 2010 v 15.08 hod. podal u Krajského soudu v Českých Budějovicích návrh na
zahájení insolvenčního řízení vůči Z. Š., v němž nepravdivě uvedl údajné
splatné pohledávky společnosti F. S. za poškozeným, jež měly vzniknout na
základě bezdůvodného obohacení poškozeného při prodeji vozidel společnosti F. S. jeho dceři L. Š. (dnes K.), a to konkrétně vozidla zn.
Mercedes Benz 320 CDI
v prosinci 2009 ve výši 200.000 Kč a vozidla zn. Škoda Fabia 1.4 v dubnu 2010
ve výši 120.000 Kč, současně uvedl i další údajné splatné závazky poškozeného
Z. Š., a to jednak vůči němu samotnému jako fyzické osobě ve výši 100.000 Kč z
titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy, na základě žaloby na ochranu
osobnosti podané u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C
45/2010, jednak vůči Mgr. L. Z., nar. XY, ve výši 2.500.000 Kč z titulu
bezdůvodného obohacení a jednak vůči společnosti H. H. ve výši 10.000.000 Kč z
titulu neoprávněně vyplněné blankosměnky č. 2462/99 uvedené ve výroku 1. téhož
rozsudku,
na základě tohoto insolvenčního návrhu bylo usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 4. 8. 2010, sp. zn. KSCB 26 INS 8718/2010, zahájeno proti
poškozenému Z. Š. insolvenční řízení, což bylo soudem téhož dne 4. 8. 2010 v
07.52 hod. zveřejněno na internetu v insolvenčním rejstříku spolu s výzvou, aby
další věřitelé dlužníka přihlásili své pohledávky,
dne 12. 8. 2010 ve 12.54 hod. jako jednatel společnosti H. H. přihlásil do
tohoto insolvenčního řízení údajnou pohledávku této společnosti ve výši
10.000.000 Kč spolu s příslušenstvím ve výši 1.918.356,20 Kč z titulu
neoprávněně vyplněné blankosměnky č. 2462/99 a dne 18. 3. 2013 ve 12.32 hod. podal jménem společnosti H. H. vůči poškozenému v tomtéž řízení další
insolvenční návrh, v němž znovu uvedl údajnou pohledávku této společnosti ve
výši 10.000.000 Kč, opět z titulu stejné neoprávněně doplněné blankosměnky,
přičemž si byl vědom, že všechny tyto pohledávky fyzických i právnických osob
za poškozeným Z. Š. jsou smyšlené a zcela neopodstatněné, a zároveň věděl, že
zahájení insolvenčního řízení s uvedením těchto smyšlených dluhů poškozeného Z. Š. bude Krajským soudem v Českých Budějovicích zveřejněno prostřednictvím
internetu; v následujícím období pak průběžně činil další kroky k udržení
insolvenčního řízení v běhu s cílem dosáhnout vydání rozhodnutí o úpadku
poškozeného, předkládal soudu svá vyjádření, doklady, podával opravné
prostředky a podobně, a to až do chvíle, kdy bylo insolvenční řízení skončeno
zamítnutím návrhu usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 8. 2014, č. j. KSCB 26 INS 8718/2010-A-123, ve spojení s usnesením Vrchního
soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015, č. j. 1 VSPH 2257/2014-A-146.
2. Za toto trestné jednání byl odsouzen tak, že za přečin pomluvy podle
§ 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku uvedený v bodě 2. a za sbíhající se přečin
nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, za který
byl pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 6 T 64/2019, byl podle § 279 odst. 3
tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému
nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, pro jehož výkon
byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí v
rozsudku popsaných. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z
trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 6. 2019, sp.
zn. 6 T 64/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za
zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku uvedený v
bodě 1. trest neukládal a podle § 44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného
trestu s ohledem na tresty pravomocně uložené rozsudkem Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 T 22/2013, ve spojení s
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, sp. zn. 6 To 27/2017.
Rozhodl též o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2020, sp. zn 2 To
67/2020, z podnětu odvolání státního zástupce proti chybějícímu výroku o
zabrání věci rozhodl tak, že podle § 259 odst. 2 tr. ř. vyhradil rozhodnutí
soudu prvního stupně podle § 230 odst. 2 tr. ř. do veřejného zasedání. Odvolání
obviněného podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu obviněný podal
prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání. Tvrdil,
že soudy nesprávně aplikovaly hmotné právo a nevypořádaly se s právními
argumenty, ale toliko mechanicky převzaly účelovou právní konstrukci, kterou
orgány činné v trestním řízení vytvořily. Nedbaly na jeho obhajobu, že jde o
věc, která spadá do oblasti civilního práva a nemůže být předmětem trestního
řízení, protože se jedná o problematiku vyplňování směnek a odstoupení od
smlouvy ve složitém obchodněprávním případu.
5. Subjektivní stránka u činu v bodě 1. byla nesprávně založena na tom,
že věděl, že nedošlo k účinnému odstoupení od leasingové smlouvy č. 2462/1999 a
že nemůže do předmětné blankosměnky doplnit žádné datum splatnosti ani
směnečnou sumu, ač tyto skutečnosti nebyly řádně objasněny a z výsledků
provedeného dokazování nevyplynuly. Soudy nebraly do úvahy jeho námitky a on
jako laik nedokázal provést bezchybný právní výklad tohoto složitého problému.
6. Výhrady obviněný rozdělil do pěti bodů. V prvním [1)] vytýkal, že se
soudy nezabývaly tím, že při uzavírání leasingové smlouvy došlo na straně
leasingového dlužníka k podvodu, a tedy z hlediska občanského práva bylo třeba
tento úkon považovat za neplatný. Leasingový věřitel přitom rezignoval na
minimální kontrolu předmětu leasingu. Leasingová smlouva i dohoda o směnečném
vyplňovacím právu nemají pro svou neplatnost právních účinků, nebylo možné
odstoupit od smlouvy, která byla neplatná, skutkový stav byl vadně zjištěn, a
tedy nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným.
7. V části [2)] obviněný argumentoval tím, že u leasingové smlouvy
uzavřené v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, obecně platilo, že
pro tento smluvní typ není předepsána písemná forma, protože se jednalo o tzv.
smlouvu nepojmenovanou, a odstoupení od takové smlouvy mohlo být učiněno ústní
formou, viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11,
podle něhož i písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné
podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými úkony), není-li včas
namítána jejich relativní neplatnost, pokud nejde o smlouvy, u nichž písemnou
formu stanoví přímo zákon. Protože u takto starého případu již nelze s
určitostí zjistit, zda nedošlo k ústnímu odstoupení od smlouvy, měl být
obžaloby zproštěn. Mělo-li odstoupení v posuzované věci proběhnout ústně po
telefonu, přičemž podle výpovědi Z. Š. všechny záznamy o telefonních hovorech
již byly skartovány a leasingový dlužník J. D. si na žádný telefonát
nepamatuje, jde o extrémní rozpor této jeho výpovědi s ostatními důkazy.
8. Pod bodem [3)] dovolání obviněný opět zpochybnil závěry soudů o
splnění podmínek odstoupení od leasingové smlouvy na podkladě řady důkazů (viz
č. l. 260, 261, 263, 844), a poukázal na to, že došlo i ke zpeněžení předmětu
leasingu. Převzetí většiny písemností je nadto stvrzeno vlastnoručním podpisem
leasingového dlužníka na doručence. Upozornil rovněž, že J. D. je mnohokrát
odsouzený recidivista. Obviněný nemohl mít vědomost o tom, že nedošlo k
účinnému odstoupení od smlouvy, když k němu není třeba podpisu dlužníka na
listině, neboť jde o jednostranný právní úkon, k jehož perfekci postačí,
dostane-li se do dispozice druhé strany. Subjektem rozhodujícím o odstoupení od
předmětné leasingové smlouvy byla společnost C.-L., jejímž předsedou
představenstva, který za ni jedná, je svědek M. D., jehož svědectví je tudíž
zcela autentické a jako důkaz těžko zpochybnitelné. Právě z něj podle
obviněného vyplynulo, že k odstoupení od dané smlouvy skutečně došlo (viz č. l.
2881), a protože jde o výpověď z roku 2001, lze též předpokládat, že svědek si
na vše dobře pamatoval, přičemž neměl a nemá důvod obviněnému jakkoli stranit.
Obviněný má se zřetelem na takto vytknuté nedostatky za to, že řízení v
posuzované trestní věci trpí vadou spočívající v tzv. extrémním nesouladu,
jelikož skutková zjištění jsou opakem toho, co bylo skutečným obsahem
dokazování, a vše vyústilo ve vnitřně protichůdnou právní konstrukci.
9. Námitky soustředěné v části [4)] podaného dovolání dovolatel zaměřil
proti trestnému činu „podvodu, který měl být spáchán prostřednictvím
insolvenčního řízení“, k němuž poukázal na to, že mnohost věřitelů byla na jeho
vůli zcela nezávislá, stejně jako vznik jejich pohledávek vůči Z. Š., a ani
cílený odkup takových pohledávek není trestný. Připustil spornost uvedených
pohledávek, což mohlo být důvodem, proč se s jejich uplatněním obrátil na
nezávislý soud, který však nelze uvést v omyl ohledně řešení právních otázek, a
tím se dopustit trestného činu podvodu. Má za to, že kriminalizace jednání
podobných tomu jeho nabourává důvěru občanů v právní stát, neboť se musí
obávat, že neuspějí-li v civilním řízení, nastoupí trestněprávní důsledky.
Naopak v posuzovaném případě by neuplatnění pohledávek společnosti H. H. za
poškozeným mohlo být obviněnému přičítáno jako porušení povinnosti řádného
hospodáře, včetně odpovědnosti za případnou škodu. Totéž podle něj „platí i pro
trestný čin pomluvy“.
10. V poslední pasáži dovolání [5)] obviněný připomenul některé procesní
souvislosti posuzované věci. Zejména zmínil, že případ projednávané směnky byl
již jednou pravomocně odložen v době, když s ním probíhala související trestní
řízení, za něž byl již dříve dvakrát pravomocně odsouzen. Protože nyní
posuzované skutky se měly stát již před prvním odsouzením, soud prvního stupně
zcela důvodně trestní stíhání pro neúčelnost zastavil, avšak odvolací soud toto
rozhodnutí zrušil. Postup orgánů činných v trestním řízení, jímž mu byl zabaven
balík směnek, které byly následně podle úvahy policejního orgánu rozděleny do
několika skupin, a pro každou z nich byla postupně vedena samostatná trestní
řízení v časových úsecích na sebe navazujících, a to po období v součtu
přesahující deset let, nemůže být v souladu se zásadami spravedlivého procesu,
jelikož nepodmíněný trest odnětí svobody je zcela neadekvátní popsaným
okolnostem.
11. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2020, sp. zn. 2 To
67/2020, v napadeném rozsahu zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil
státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle nějž značná část
uplatněných námitek formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově
neodpovídá, např. bod 1) dovolání týkající se odstoupení od leasingové
smlouvy, která má primárně skutkovou povahu, přičemž skutkové zjištění, že k
účinnému odstoupení od leasingové smlouvy nedošlo, není v žádném rozporu s
provedenými důkazy (viz body 36. a násl. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
Zdůraznil, že dovolatel zcela pomíjí, že jednal excesivně nejen, pokud jde o
samotné využití vyplňovacího práva, ale i ve vztahu k vyplněným částkám (bod
33. téhož rozhodnutí). K námitce o vedení víc souběžných trestních řízení
vysvětlil, že trestní řád nestanoví bezvýjimečné pravidlo, podle něhož by o
veškeré trestné činnosti téhož obviněného muselo být konáno společné řízení, a
to ani pro případ útoků pokračujícího trestného činu (viz dikce § 20 odst. 1
tr. ř.), a tudíž nebylo porušeno žádné ústavně garantované právo obviněného, s
tím, že soudy k určité specifičnosti věci spočívající v tom, že bylo vedeno
více samostatných řízení, jakož i k časovému odstupu od spáchání skutku
přihlédly tím, že ohledně bodu 1. výroku o vině postupovaly podle § 44 tr.
zákoníku. Mimo rámec dovolacího důvodu shledal též tvrzení, že soudy nevěnovaly
pozornost podáním, ve kterých obviněný poukazoval na údajné protiprávní jednání
jiných osob vůči němu.
13. K námitkám o tom, že soud nelze uvést v omyl a dopustit se tak
trestného činu podvodu, jež by bylo možné formálně podřadit pod deklarovaný
dovolací důvod, státní zástupce uvedl, že by mohly být relevantní pro závěr o
vině skutkem pod bodem 1., kterého se dovolatel dopustil mj. tím, že dne 29. 4. 2010 jménem společnosti H. H. u Městského soudu v Praze návrh na vydání
směnečného platebního rozkazu. K tomu zejména poukázal na rozhodnutí č. 24/2006
Sb. rozh. tr., podle něhož soud rozhodující v občanskoprávním řízení nelze
pokládat za subjekt, který by mohl být uváděn v omyl podáním účastníka řízení
obsahujícím vědomě nepravdivé údaje, přičemž se jednalo o věc skutkově téměř
identickou s trestní věcí obviněného. Závěry citovaného rozhodnutí sice byly
následně zpochybněny v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 533/2018, které však není rozhodnutím meritorním, ale podle § 20 odst. 1,
2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, jím bylo rozhodnuto o postoupení
věci velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, jenž však s ohledem na
zpětvzetí dovolání nerozhodoval. Ke skutku pod bodem 1. výroku o vině (zločin
podvodu) však dovolatel námitky týkající se možnosti, resp. nemožnosti spáchat
trestný čin podvodu podáním vědomě nepravdivého návrhu na zahájení
občanskoprávního řízení ani jiné kvalifikované právní námitky nevznáší. Uvedené
výhrady vztahuje toliko ke skutku vymezenému pod bodem 2., když hovoří o
„podvodu, který měl být spáchán prostřednictvím insolvenčního řízení“, zmiňuje
mnohost věřitelů a uvádí, že mu nemůže být přičítána veřejnost insolvenčního
řízení. Pod bodem 1. výroku o vině, kde jde o podvod, žádné jednání související
s insolvenčním řízení vytýkáno není. Vzhledem k tomu, že v dovolacím řízení
dovolací soud přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí pouze
v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, měla by být kvalifikovaná formulace
dovolacích námitek zaručena tím, že obviněný může dovolání podat pouze
prostřednictvím obhájce, a dovolání by tudíž mělo být srozumitelné a jasně by z
něj mělo vyplývat, co napadá a z jakých důvodů. K bodu 2. však námitky o
nemožnosti uvést soud v omyl jsou irelevantní, neboť tento skutek byl
kvalifikován jako trestný čin pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku,
který lze spáchat i zasláním nepravdivého podání soudu, což platí i pro podání
insolvenčního návrhu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Skutkové okolnosti uvedené v bodě 2. rozhodnutí
nalézacího soudu a rozvedené zejména v jeho bodech 46. a násl., svědčí o tom,
že při podání insolvenčního návrhu obviněným nešlo o uplatnění jeho majetkových
práv prostředky civilního řízení, ale o prezentaci pohledávek smyšlených a
neexistujících, které vydával za pravé. Šlo tedy o šikanózní podání
insolvenčního návrhu a „udržování v chodu“ insolvenčního řízení s úmyslem
pomstít se poškozenému, poškodit ho a způsobit mu vážné problémy v osobním
životě i v podnikatelské činnosti.
Takovéto jednání s ohledem na závěry výše
citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu naplňuje všechny znaky přečinu pomluvy
podle § 184 tr. zákoníku. Za nejasnou státní zástupce považuje i námitku
týkající se nutné účasti dalších osob na trestném činu, když k podání
insolvenčních návrhů a přihlášení pohledávky obviněný žádnou součinnost dalších
osob nepotřeboval.
14. Ze všech těchto důvodů státní zástupce uzavřel, že námitky uvedené v
dovolání zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu, zčásti
jsou zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a),
případně i písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obhájci
obviněného, kterou však Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Posuzoval též, zda obviněným uplatněné argumenty obsahově naplňují jím
zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadené
rozhodnutí může být podrobeno věcnému přezkumu jen na podkladě dovolání
relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v § 265b odst. 1,
2 tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů přitom nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto
mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními
vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je
vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a
odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je vymezen tak,
že na jeho podkladě je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Takto vyjádřená právní úprava určuje, že ve vztahu ke zjištěnému
skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Uvedený důvod neslouží k nápravě jiných nedostatků, které nemají
podklad v hmotněprávních vadách. S odkazem na něj nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, protože
důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné
skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné
hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především
ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění [srov. rozhodnutí č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který je zákonem určen k nápravě
procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. a není a ani
nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři,
neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. je právem a
povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu § 254 tr. ř.
přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5.
2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp.
zn. III. ÚS 84/94).
18. Výjimku z těchto zásad představuje námitka porušení pravidel
spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3.
2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č.
40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází
v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s
právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze
dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; též rozhodnutí Ústavního soudu pod sp.
zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je
dále v rámci řízení o dovolání možný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní
nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8.
2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
19. Výroku o trestu je možno prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. vytýkat jen „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, za něž lze
považovat jen jiné vady tohoto výroku, záležející v porušení hmotného práva,
než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním
závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest,
popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1068/2012). K nápravě ostatních vad
výroku o trestu slouží zásadně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., pro nějž však kromě toho, že jej obviněný učiní předmětem svého dovolání,
co ž se v posuzované věci nestalo, musí být splněny zákonem stanovené
předpoklady, a to, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v
trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení,
spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42
tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak
nepřiměřeně mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani prostřednictvím jiného
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh.
tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo
1286/2015).
20. V řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolání k revizi
napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
V. K námitkám obviněného
21. Podle podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uvedeným podmínkám
nevyhověl, protože z jeho obsahu neplyne, že by jimi primárně vytýkal
nedostatky v právním posouzení činů v bodě 1. jako pokusu zločinu podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a v bodě 2. jako přečinu pomluvy
podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ale veškeré námitky směřovaly proti
učiněným skutkových zjištěním, byť formálně zmínil vadnou aplikaci hmotného
práva. Soudům vyčítal, že se řádně nevypořádaly s jeho právními argumenty,
které na svou obhajobu uváděl, v čemž spočívala podstata výhrad založená na
jeho vlastní konstrukci skutkového děje, který reprodukoval v rozporu s tím,
jaká skutková zjištění soudy učinily. Brojil tak zejména proti skutkovým
okolnostem, za kterých došlo k činu pod bodem 1., ve vztahu k němuž namítal, že
policejní orgány vytvořily účelovou právní konstrukci vedoucí k jeho odsouzení.
Nedostatky ve skutkových zjištěních založil na tvrzení, že nemohl vědět o
absenci účinného odstoupení od leasingové smlouvy mezi společností C.-L. a J.
D.-A. P. Tuto skutečnost dovozoval uváděním a zpochybňováním jednání osob a
jejich úkonů ve snaze dokladovat jejich neplatnost, zejména samotné leasingové
smlouvy, upozorňoval na možnost odstoupení od leasingové smlouvy v ústní formě,
což však z žádných důkazů, ač na to bylo dokazování zaměřeno, nevyplynulo.
Zdůrazňoval nemožnost tuto skutečnost pro časový odstup objasňovat,
zpochybňoval věrohodnost svědka M. D. a polemizoval s podmínkami pro uplatnění
směnky v insolvenčním řízení. Poukazoval zcela nekonkrétně na údajnou trestnou
činnost jiných osob, a to i policejních orgánů, jíž se měly vůči němu dopouštět
ve snaze dosáhnout jeho odsouzení, čímž zpochybňoval postupy orgánů činných v
trestním řízení. Neztotožnil se s výrokem o trestu, který považoval za
neadekvátní době, po kterou proti němu byla v různých věcech vedena trestní
řízení.
a) k výhradám skutkové a procesní povahy
22. Nejvyšší soud na výhrady obviněného nekorespondující s důvodem
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani s žádnými jinými důvody
podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., reagoval pouze s ohledem na případné porušení
práva obviněného na soudní ochranu ve smyslu článku 36 Listiny a článku 6
Úmluvy zaručujících právo obviněného na spravedlivý proces, tedy zkoumal, zda
nedošlo k extrémním vadám a rozporům v provedeném dokazování.
23. Především Nejvyšší soud posuzoval, zda se výsledky provedeného
dokazování u činu v bodě 1. prokázalo, že nedošlo k odstoupení od leasingové
smlouvy J. D., což byla skutečnost, jíž se obviněný svými výhradami snažil
zpochybnit, resp. tvrdil, že nevěděl, že tato skutečnost nenastala. K tomu lze
uvést, že jde o skutkovou okolnost, od níž se odvíjí podstata trestného jednání
obviněnému kladeného za vinu ve vztahu k originálu předmětné blankosměnky. Způsob jejího vyplnění vychází ze smluvních podmínek leasingu z roku 1997 ve
znění dodatku k nim z roku 1998 stanovených tak, že údaje o směnečné částce a
datum splatnosti budou vyplněny, až když dojde k výpovědi leasingové smlouvy. Proto bylo nutné zkoumat, zda pro to, aby obviněný mohl uvedené údaje vyplnit,
nastal předpokládaný účinek, tj. odstoupení od leasingové smlouvy uzavřené mezi
C.-L. a J. D. dne 22. 4. 1999. Z obsahu spisu i přezkoumávaných rozhodnutí je
zcela evidentní, že soudy si byly vědomy jak časového odstupu, kdy slábne
důkazní síla jednotlivých důkazních prostředků, tak zmenšující se možnosti
dohledat všechny potřebné podklady. Soudy však v této věci měly i přes uvedené
časové prodlevy potřebné důkazy k dispozici, a to především s ohledem na jejich
zajištění v dalších již rozhodnutých trestních věcech vedených proti obviněnému
ohledně související trestné činnosti, dotýkající se obdobné problematiky, která
měla stejný skutkový podklad (srov. trestní věc obviněného vedenou u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T 57/2011 nebo sp. zn. 20 T
22/2013). Z uvedených důvodů soud disponoval dostatečným důkazním materiálem, z
něhož mohl pro své závěry čerpat. Lze proto pro úplnost shrnout, že soud
prvního stupně pro popsaná skutková zjištění, že „obviněný věděl, že ze strany
C-Leasing nedošlo k účinnému odstoupení od leasingové smlouvy č. 2462/1999
uzavřené dne 22. 4. 1999 s leasingovým nájemcem J. D.-A. P. a že není oprávněn
do blankosměnky doplnit žádnou sumu ani datum“, vycházel z řady důkazů
(svědeckých výpovědí a listinných důkazů), jimiž objasnil okolnosti a podmínky
jednak leasingového vztahu mezi společností C.-L. a J. D.-A. P. a jednak i
skutečnosti, za nichž došlo k postoupení pohledávky za J. D. z ČSOB na
společnost H. H., včetně podmínek, za kterých mohla být vyplněna blankosměnka
vystavená J. D. jako zajišťovací institut v rámci leasingového vztahu vůči
společnosti C.-L. Skutečnosti uvedené ve skutkovém zjištění byly objasněny
zejména výpověďmi M. D., J. D., Z. Š., L. Z. a rovněž obsahem smluvní
dokumentace k předmětnému leasingu poskytnutému J. D. (podklady a zprávy
poskytnuté ze strany ČSOB na č. l. 247 až 263, obsah insolvenčního spisu
Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. KSCB 26 INS 8718/2010, zpráva
Finančního úřadu Český Krumlov na č. l. 995 až 1054, protokoly o domovních
prohlídkách a prohlídkách jiných prostor v jiných, leč skutkově takřka
identických a již pravomocně skončených trestních věcech obviněného, aj.).
Na
podkladě těchto důkazů vzal soud za prokázané, že obviněný společně s
postoupením pohledávky od ČSOB převzal i veškeré podklady a informace významné
pro jeho vědomost o tom, zda a v jaké výši byla část pohledávky již uhrazena, a
zda nedošlo k odstoupení od smlouvy. Podmínky pro tento právní úkon byly rovněž
součástí smluvní dokumentace, konkrétně v samotné leasingové smlouvě č. 2462/1999, v níž bylo zakotveno ujednání smluvních stran o tom, že odstoupení
od předmětné smlouvy musí mít písemnou formu.
24. Uvedené skutečnosti nesvědčí o nedostatcích v postupech podle § 2
odst. 6 tr. ř., v souladu s nimiž soud prvního stupně, s nímž se ztotožnil i
odvolací soud, považoval za vyvrácenou verzi obviněného, který věděl o všech
podmínkách, za nichž lze využít vyplňovací právo u blankosměnky, měl k
dispozici veškeré potřebné podklady, byl od 30. 8. 2002 do počátku roku 2006 i
po celé rozhodné období jednatelem jediného akcionáře společnosti C-Leasing, a
tedy z této pozice znal velmi dobře obsahy smluvních dokumentů a postupy této
společnosti v obdobných kauzách. Z obsahu těchto důkazů dospěl soud ve vztahu k
činu v bodě 1. k závěru o nevěrohodnosti obhajoby obviněného a současně o
věrohodnosti výpovědí poškozených Z. Š. a J. D. týkajících se závěru o
neodstoupení od smlouvy ze strany společnosti C.-L., která k tomuto úkonu jako
leasingový pronajímatel byla jediná oprávněna.
25. V souladu se všemi procesními pravidly byla zjištěna absence důvodu
pro vyplnění a uplatnění blankosměnky, kterou obviněný podle učiněných zjištění
vyplnil a použil v bodě 1. jednak v originále vůči poškozenému J. D., jednak v
barevné od originálu nerozeznatelné fotokopii vůči poškozenému Z. Š., pokaždé
však s jiným datem splatnosti a jinou směnečnou sumou, kterou sám bez
jakéhokoli právního důvodu, navíc i v rozporu se skutečným stavem a výší
závazku poškozeného vyplnil a následně uplatnil. U avalů Z. Š. a B. B. šlo o
částku 2.843.586 Kč (jejichž data na lícovou stranu blankosměnky doplnila osoba
odlišná od obviněného, včetně napodobenin jejich podpisů), a jednak pro částku
10.000.000 Kč ji uplatnil u soudu v rámci návrhu na vydání směnečného
platebního rozkazu (viz v podrobnostech body 3. až 25., bod 26., či body 27. až
44. rozsudku).
26. Pro úplnost lze konstatovat, že soudy v potřebné míře objasnily
všechny rozhodné skutečnosti tak, aby byly potřebným podkladem pro závěr o
naplnění znaků pokusu zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, obhajobu obviněného vyvrátily, a to v dostatečné reakci na jím
vytýkané nedostatky, s nimiž se v nezbytné míře vypořádaly. Uvedené podvodné
jednání obviněný spáchal vůči poškozenému J. D., jehož uváděl v omyl tím, že
předstíral splnění podmínek pro vymožení částky 10.000.000 Kč, čímž byl uvedený
čin dokonán. Tím, že byl následně podán návrh na vydání směnečného platebního
rozkazu proti poškozeným, šlo již jen o dokončení činu, proto nelze dojít k
závěru, že by obviněný tím, že podal směnečný platební rozkaz, uváděl v omyl
soud (nejde o situaci jako v rozhodnutí č. 24/2006 Sb. rozh. tr.).
27. Námitky obviněného zaměřené proti činu pod bodem 2. se zčásti týkají
dokazování vycházejícího z důkazů provedených k činu v bodě 1., neboť obě tato
jednání měla podklad v rozporu se skutečným stavem a výší pohledávek vyplněné
blankosměnky č. 2462/99, jíž v bodě 2. obviněný použil v její originální verzi,
do níž uvedl nepravdivé údaje, o jejichž smyšlenosti věděl, resp. při znalosti
výše uvedených okolností věděl, že jsou nepravdivé, a proto i návrh na zahájení
insolvenčního řízení proti poškozenému Z. Š. vychází ze skutečností, které se
nezakládají na pravdě. K námitkám obviněného je však třeba uvést, že dokazování
bylo zaměřeno právě na prokázání pravdivosti skutečností uvedených v návrhu.
Soud prvního stupně objasňoval mimo jiné i z podnětu obhajoby obviněného
všechny rozhodné souvislosti a na základě výsledků dokazování provedeného v
potřebném rozsahu uzavřel, že veškeré argumenty, které měly dosvědčovat údajné
pohledávky předestírané v návrhu na zahájení insolvenčního řízení, byly
smyšlené, což korespondovalo i s tím, že obviněný s nimi neuspěl ani v žádném
jiném z civilních řízení, v nichž se je snažil též uplatnit. Nadto obviněný v
insolvenčním návrhu k prokázání mnohosti věřitelů vědomě uváděl neexistující
pohledávky jiných věřitelů (např. L. Z. ve výši 2.500.000 Kč, společnosti FS),
jak bylo výpověďmi slyšených svědků potvrzeno (viz body 45. až 51. citovaného
rozsudku).
28. Rozsah provedeného dokazování Nejvyšší soud považoval za dostatečný
a plně korespondující se zásadami podle § 2 odst. 5 tr. ř. Zjištění plynoucí ze
všech provedených důkazů nalézací soud posuzoval jednak mezi sebou navzájem,
jednak je konfrontoval s obsahem svědeckých výpovědí a listinných důkazů a
logicky rozvedl i důvody, pro které neuvěřil verzi obviněného. Případné
nejasnosti ohledně skutkového děje soud hodnotil výlučně ve prospěch obviněného
se zřetelem na zásadu in dubio pro reo (viz bod 44. rozsudku), která plyne z
principu presumpce neviny a v praxi znamená, že není-li v důkazním řízení
dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj.
jsou-li přítomny důvodné pochybnosti u skutku či osoby pachatele, jež nelze
odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch
obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS
1975/08), což soud prvního stupně ve věci respektoval. Odvolací soud uvedené
závěry akceptoval, potvrdil správnost postupů a skutkových i právních závěrů
nalézacího soudu, když nezjistil žádné procesní vady, které by měly za následek
nedostatečné objasnění věci. Reagoval na výhrady obviněného (obsahově v zásadě
totožné s dovolacími námitkami), přičemž se neopomenul vypořádat ani s
námitkou, jíž obviněný naznačoval možný přesah řešené problematiky do odvětví
civilního práva. Ve vztahu k činu pod bodem 2. zdůraznil délku doby (více než
dva a půl roku), po kterou obviněný protiprávní stav v podobě bezdůvodně a
neoprávněně iniciovaného insolvenčního řízení uměle udržoval a prodlužoval
dalšími a dalšími podněty a podáními (viz bod 19. napadeného usnesení).
29. Po posouzení obsahu podaného dovolání v návaznosti na odůvodnění
napadených rozhodnutí a spisového materiálu Nejvyšší soud shrnuje k oběma
skutkům, že trestní řízení ve věci netrpí obviněným vytýkanými vadami, protože
soudy opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě
zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu
nezbytném pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). V procesním postupu obou
soudů tak nejsou patrny žádné, natož extrémní vady, když soudy neopomenuly
zabývat se též otázkou účinnosti odstoupení od leasingové smlouvy, na níž v
zásadě obviněný veškerou svoji argumentaci staví, avšak na základě provedeného
dokazování této jeho obhajobě nemohly přiznat opodstatnění. Zejména lze
zdůraznit, že soudy se zabývaly obhajobou obviněného, na jeho námitky podrobně
reagovaly a své závěry vyjádřily v přezkoumávaných rozhodnutích, z nichž plyne,
že se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy svědčící ve prospěch obviněného,
tak ty, které vyznívaly v jeho neprospěch, a to i se zřetelem na případné
rozpory v nich (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008,
sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS
1576/15).
30. Uvedené skutečnosti svědčí o správnosti procesních postupů soudů
nižších stupňů a rovněž popsaná skutková zjištění nevykazují nedostatky.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že skutková zjištění soudů nejsou v
žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení ze dne
14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
31. Lze uzavřít, že na základě učiněných zjištění soud čin obviněného v
bodech 1. správně posoudil jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5
písm. a) tr. zákoníku a nepochybil, pokud podle výsledků provedeného dokazování
učinil závěr, že v bodě 2. bylo jediným cílem obviněného a motivem pro podání
insolvenčního návrhu poškodit Z. Š. v jeho podnikání i občanském životě,
ohrozit jeho dobré jméno a vážnost u spoluobčanů a ze msty pramenící z jejich
předchozích společných aktivit mu způsobit co největší problémy, čímž naplnil
znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku (viz body 52. až 55.
téhož rozsudku).
32. Nejvyšší soud po úplnost poukazuje na nejasnost námitky (jíž
považoval za nesrozumitelnou i státní zástupce ve vyjádření v dovolání), že „co
se týká podvodu, který měl být spáchán prostřednictvím insolvenčního řízení, je
třeba, … podotknout, že mnohost věřitelů byla na vůli odsouzeného nezávislá …
odsouzený má za to, že soud není možno, pokud jde o řešení právních otázek,
uvést v omyl a dopustit se tak trestného činu podvodu … není záhodno
odsouzenému přičítat k tíži ani to, že zákonodárce nastavil insolvenční řízení
jako veřejný proces … obdobné platí i pro trestný čin pomluvy“ [viz bod 4)
dovolání]. Z obsahu této formulace lze dovodit, že obviněný ji vztahuje k
insolvenčnímu návrhu, o kterém hovoří a v souladu s ním („mnohost věřitelů“)
tedy má vztah k podanému návrhu na insolvenční řízení, tzn. ke skutku pod bodem
2., posouzeném jako přečin pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Nejde
tedy o zločin podvodu. V tomto kontextu je nesrozumitelná jeho polemika s tím,
zda lze či nelze soud v insolvenčním řízení uvést v omyl, protože u pomluvy
podle § 184 tr. zákoníku se nejedná o uvádění v omyl soud ani nikoho jiného,
ale jde o jednání spojené s poškozováním cti a dobré pověsti člověka. Uvedení v
omyl bylo shledáno u činu 1., avšak po obsahové stránce námitek obviněný vůči
tomuto činu své výhrady nezaměřil. Z těchto nejasných tvrzení a nelogických
souvislostí nelze učinit závěr o tom, který výrok obviněný napadá. Proto k
uvedenému nelze více uvést, ale je možné jen zmínit, že úlohou Nejvyššího soudu
není za obviněného dotvářet jeho podání, k němuž se nelze kvalifikovaně
vyjádřit (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo
705/2015, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015, či ze dne 25. 6. 2019,
sp. zn. 6 Tdo 727/2019).
b) k námitkám proti výroku o trestu
33. Nedostatky nelze spatřovat ani v uloženém trestu, protože soudy
dostatečně zohlednily délku doby, po kterou trestní řízení trvalo, a promítly
ji do svých úvah i závěrů tak, aby byla dodržena pravidla spravedlivého
procesu. Dobu trestního řízení, která je velmi dlouhá, bylo třeba brát při
výměře trestu do úvahy, protože obviněnému byl uložen souhrnný trest pouze za
přečin pomluvy podle § 184 odst. 1, 2 tr. zákoníku popsaný v bodě 2., který je
ukládán i za sbíhající přečin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 3
písm. b) tr. zákoníku, za který byl pravomocně odsouzen trestním příkazem
Okresního soudu v Českách Budějovicích ze dne 5. 6. 2019 sp. zn. 6 T 64/2019.
Vyměřen byl podle § 279 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr.
zákoníku, v trvání dvaceti měsíců s výkonem ve věznice s ostrahou. Uložen mu
byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku i trest propadnutí uvedených věcí.
Posoudí-li se z hledisek § 43 odst. 1, 2 tr. zákoníku výměra tohoto trestu i
to, za které trestné činy byl ukládán, nelze v ní shledat disproporce, které by
nekorespondovaly s pravidly pro ukládání trestu ve smyslu § 38 a § 39 tr.
zákoníku. Trestní sazba u § 279 odst. 3 tr. zákoníku se pohybuje v rozpětí od
šesti měsíců až do pěti let, a tedy trest byl uložen v její dolní polovině, což
je adekvátní při úvaze, že jde o trest dvaceti měsíců, byť nepodmíněný, uložený
jako souhrnný, a to za činnost, jíž se obviněný dopouštěl v době, kdy proti
němu byla vedena trestní řízení ve věcech sp. zn. 17 T 57/2011 a 20 T 22/2013,
a předchozí podmíněné trestní sankce, tresty zákazu činnosti a peněžité tresty
ukládané obviněnému zjevně nesplnily svůj účel (viz bod 85. rozsudku soudu
prvního stupně).
34. Důvody pro postup podle § 44 tr. zákoníku u skutku v bodě 1. byly
reakcí na skončenou věc obviněného vedenou Krajským soudem v Českých
Budějovicích pod sp. zn. 17 T 57/2011, přičemž na odůvodnění rozsudku v této
věci soud v zásadě pouze odkázal, jelikož trest uložený mu za první část
dílčích útoků jediné pokračující trestné činnosti byl obviněný již předchozími
rozsudky odsouzen ke společnému trestu odnětí svobody ve výměře tři roky s
podmíněným odkladem jeho výkonu. Protože v posuzované věci je odsuzován za
skutek jediný se škodou ve výši cca 11.000.000 Kč, což je jen část škody
způsobené pokračujícím zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a)
tr. zákoníku spáchaným celkem 33 skutky, pro něž byl již pravomocně odsouzen
dřívějším rozsudkem, soud shledal další trest neúčelným z hlediska principu
předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Své úvahy v tomto směru detailně
vysvětlil v odpovídající části odůvodnění svého rozhodnutí (viz body 71. až 85.
rozsudku nalézacího soudu a body 20., 21. napadeného usnesení). Protože trestní
řízení trvala po relativně dlouhou dobu, jeví se plně adekvátním, že obviněnému
již souhrnný trest ukládán nebyl.
35. Nejvyšší soud v těchto úvahách a postupech soudů nižších stupňů
neshledal žádné, ani obviněným vytýkané nedostatky, neboť jde o tresty zcela
odrážející povahu a závažnost spáchaného činu i osobnost obviněného, a tedy
přiměřenou odezvu za spáchaný čin korespondující s pravidly podle § 37 až 39
tr. zákoníku. Výměra vyhovuje i testu proporcionality plynoucího z imperativu
právního státu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS
554/04). Tento způsob posouzení všech skutečností významných jak pro uložení
trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti
zařazení obviněného do příslušného typu věznice, tak i pro upuštění od uložení
dalšího trestu, lze považovat za dostatečný (srov. přiměřeně nálezy Ústavního
soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I.
ÚS 4503/12, a další, dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz).
VI. Závěr
36. Na základě všech uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání
obviněného co do výroku o vině i trestu je založeno na skutečnostech, které
nekorespondují s důvody zákonem vymezenými v § 265b tr. ř., a proto ho podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí přitom učinil v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou
obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr.
ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu