USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 4. 2025 o dovolání obviněného R. L., nyní ve výkonu trestu ve Vazební věznici Praha Pankrác, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 8 To 251/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 79/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. 39 T 79/2024, byl obviněný R. L. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil stručně tím, že dne 15. 1. 2024 od 12:00 do 12:05 h v Praze XY na pobočce České pošty č. XY, poté, co poškozený J. Š. při odchodu od přepážky č. 2 zapomněl svoji pánskou aktovku zn. Louis Vuitton v hodnotě 5.000 Kč, obsahující finanční hotovost 150.000 Kč, notebook a další věci, využil situace a po odchodu poškozeného vzal odloženou aktovku s věcmi, následně z ní vyndal hotovost 150.000 Kč a sluchátka, a aktovku s dalšími věcmi zanechal u autobusové linky č. XY, poškozenému J. Š. způsobil škodu 5.015 Kč a společnosti E-solutions, s. r. o., IČO 27241815, sídlem Praha 7, Jankovcova 1037/49 (dále „společnost E-solutions“), škodu ve výši 157.410 Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 6 T 21/2020, pravomocným dne 20. 10. 2020, odsouzen mimo jiné i pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), d), odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třinácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu šedesáti měsíců a vyslovení dohledu, usnesením v téže věci ze dne 19. 10. 2021 mu byl výkon tohoto trestu odnětí svobody nařízen a vykonal jej dne 13. 2. 2023.
2. Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti obviněného uhradit společnosti E-solutions způsobenou škodu.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 8 To 251/2024, odvolání obviněného podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. d), g), h) tr. ř. dovolání.
5. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. vytýkal, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když soud prvního stupně konal hlavní líčení bez jeho přítomnosti přesto, že před jeho zahájením kontaktoval soud s omluvou, že se ho nemůže zúčastnit ze zdravotních důvodů (viz č. l. 262 spisu). Bylo mu tak znemožněno navrhovat důkazy ve svůj prospěch, a proto nebylo možné o věci spolehlivě rozhodnout. Přičemž z č. l. 279 spisu je patrné, že jeho omluva byla soudem ověřována, avšak až dne 4. 9. 2024, tedy poté, co již bylo vydáno rozhodnutí, aniž by se soud důvodností omluvy zabýval.
6. Obviněný poukázal na to, že poznámka předsedy senátu, že se měl dostavit ke kontrole dopoledne, je nepřípadná vzhledem k ordinačním hodinám M. K., jenž ordinoval až odpoledne. Rovněž se neztotožnil se závěrem soudu, že šlo o opožděnou omluvu, protože se před zahájením hlavního líčení omlouval telefonicky prostřednictvím kanceláře soudu, jak vyplývá z č. l. 262. Podmínky podle § 202 odst. 2, 4 tr. ř. pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněný neshledal naplněnými i proto, že rozporoval skutečnosti významné po použití právní kvalifikace podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, což mělo dopad i pro vadné právní závěry, a soud měl rozhodovat v jeho přítomnosti.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal, že skutkové zjištění určující naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, protože tvrzení o tom, že částka 150.000 Kč se nacházela v tašce, vyplývá výlučně z tvrzení poškozeného, neboť předložený výpis z účetnictví společnosti E-solutions ze dne 9. 1. 2024 nedokládá, že hotovost byla v tašce, plyne z ní pouze to, že měl společník poskytnout jako zápůjčku společnosti částku 250.000 Kč. Předložený dokument vystavený společností není záznamem o vydání hotovosti z pokladny. Poškozený ani nedoložil, že by běžně vyplácel mzdy zaměstnancům v hotovosti, ani smlouvy a příjmové podklady o tom, že tomu tak obvykle bývalo.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 8 To 251/2024 zrušil, a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Podle § 265o tr. ř. požádal rovněž o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání zmínil, že jde o opakování argumentace známé již z odvolání obviněného, jíž se soudy zabývaly a s obdobnými námitkami se vypořádaly. Shledaly, že nemají podklad v obsahu spisu, což umožňuje Nejvyššímu soudu dovolání jako nedůvodné odmítnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 4 Tdo 206/2019 a další). K výhradě o neúčasti obviněného na hlavním líčení uvedl, že se soud prvního stupně k této skutečnosti vyjádřil, a na obdobné námitky obviněného reagoval i odvolací soud, který se s argumentací soudu prvního stupně rozvedenou v bodě 2. ztotožnil, neboť obdobná situace nastala i u odvolacího soudu, když se obviněný rovněž řádně vyrozuměný k veřejnému zasedání nedostavil, předseda senátu ověřoval, zda nedošla od obviněného omluva, což nezjistil, konal veřejné zasedání bez něj, avšak po jeho skončení obviněný telefonoval do trestní kanceláře a o odročení žádal, avšak to již pro ukončení věci nebylo možné.
11. V řízení před soudem prvního stupně, proti čemuž obviněný brojil, se obviněný k hlavnímu líčení nedostavil, ač mu dne 10. 8. a dne 15. 8. 2024 bylo řádně doručeno předvolání s obžalobou. Soud měl splněny podmínky § 202 odst. 2 tr. ř., aby hlavní líčení dne 29. 8. 2024 konal, soudce však byl až po skončení hlavního líčení informován o tom, že těsně před zahájením hlavního líčení obviněný telefonoval do trestní kanceláře v čase 8:58 hodin (hlavní líčení bylo nařízeno na 9:00 hodin) a sděloval omluvu, že má zdravotní indispozici, musí k lékaři a nemůže se hlavního líčení zúčastnit. Výslovně však o odročení jeho konání nepožádal. Z uvedených důvodů státní zástupce považoval postup soudu prvního stupně za správný.
12. Námitky obviněného směřující proti výroku o vině podle státního zástupce rovněž nemají opodstatnění, protože odvolací soud se v bodě 15. svého rozhodnutí podrobně zabýval důkazní situací se stejným závěrem zejména proto, že obviněným uplatňovaná obhajoba je nelogická a účelová, především však odporuje provedeným důkazům (viz kamerové záznamy z pošty a veřejného prostranství, výpovědi poškozeného a dalších ve věci vyslechnutých svědků). Poškozený věrohodně popsal, jak aktovku zapomněl a uvedl i věci, které se v ní nacházely. V prostoru pošty kromě něho a obviněného v dané chvíli nikdo jiný nebyl, na kamerových záznamech je zachycený obviněný, jak tašku vzal a odešel s ní. Uvnitř aktovky po jejím nalezení v autobuse byla zajištěna sluchátka patřící obviněnému, což svědčí o tom, že obviněný tašku otevřel a manipuloval s věcmi v ní umístěnými.
13. Státní zástupce se plně ztotožnil se způsobem, jakým soudy obou stupňů vinu obviněného prokázaly, když shledal, že své povinnosti realizoval zcela v souladu s § 2 odst. 5, 6 a § 125 tr. ř., a v postupech soudů neshledal
zjevné rozpory ani jiné nedostatky, na něž obviněný poukazoval. Právní posouzení rovněž nevykazuje nedostatky obviněným vytýkané, protože učiněná rozhodná skutková zjištění dávají potřebný podklad pro závěr o tom, že obviněný jednal v úmyslu tašku s penězi odcizit. Jestliže obviněný brojil proti správnosti použité právní kvalifikace podle § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku, činil tak výhradně podle své vlastní skutkové verze, která byla soudy vyvrácena jako nepravdivá. Protože dovolání obviněného neshledal v žádném směru důvodným, navrhl, aby ho Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože soudy správnost svých závěrů dostatečně v přezkoumávaných rozhodnutích doložily a vysvětlily.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž k němu dne 16. 4. 2025 namítl, že nesouhlasí s argumenty státní zástupkyně v něm uvedenými, pokud se ztotožnila se způsobem, jakým soud prvního stupně odůvodnil možnost provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného. Vyjádřil přesvědčení, že nebyly splněny podmínky pro postup podle § 202 odst. 2, 4 tr. ř. a že závěr soudu prvního stupně o obstrukčním charakteru omluvy obviněného neobstojí (viz odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 2665/22). Shodně s podaným dovoláním zdůraznil, že soud prvního stupně rezignoval na posouzení, zda byla jeho účast u hlavního líčení nutná či nikoliv, neboť se zabýval toliko ex post otázkou řádnosti omluvy. V ostatních bodech obviněný odkázal na podané dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., obviněný je oprávněn podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. k jeho podání, bylo podáno podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. v zákonné lhůtě a u soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval.
V. K obsahu dovolání
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Pro rozsah přezkumné povinnosti v dovolacím řízení je Nejvyšší soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). a) k nepřítomnosti u hlavního líčení
17. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo veřejném zasedání, ale jen v takové, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle něhož nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Jedná se o nepřítomnost, která zasahuje do práva obviněného na soudní ochranu, jež je integrální součástí práva na spravedlivý proces a dopadá na situace, kdy v rozporu se zákonem by bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Uvedené právo vyplývá z článku 38 odst. 2 Listiny, které garantuje, aby věc každého byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Práva obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána i příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu v otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, a jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění tohoto práva mají soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor. Jen takto provedené řízení lze mít za souladné s nároky vyplývajícími z podstaty fair procesu, jehož podstatou a neodmyslitelnou a neoddělitelnou součástí je slyšení obou stran (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96 aj.). Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vychází mimo jiné i z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“), i když v něm není výslovně zmíněno, avšak vyplývá z jeho předmětu a účelu jako celku s tím, že přítomnost obviněného u soudu má zásadní význam pro spravedlnost řízení [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 25. 3. 1998 ve věci Belziuk proti Polsku, stížnost č. 23103/93).
18. Z hlediska obsahu podaného dovolání lze s poukazem na uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. shledat, že obviněný v souladu s ním vytýkal, že hlavní líčení bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces konáno dne 29. 8. 2024 i přes jeho omluvu v jeho nepřítomnosti.
19. Nejvyšší soud poukazuje z obecného hlediska na to, že hlavní líčení lze podle § 202 odst. 2 tr. ř. konat v nepřítomnosti obviněného jen když má soud za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, a přitom a) obžaloba byla obviněnému řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a b) o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání (§ 160 tr.
ř.) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§ 166 odst. 1 tr. ř.). U tohoto ustanovení jde kromě jiného o základní a neopominutelný prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zásah do tohoto práva v podobě konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného je akceptovatelný jen na podkladě zákonného důvodu a nebylo-li tím soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.
7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže hlavního líčení z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení). Podle § 202 odst. 3 tr. ř. nedostaví-li se obviněný bez řádné omluvy k hlavnímu líčení a soud rozhodne o tom, že se hlavní líčení bude konat v jeho nepřítomnosti, lze v hlavním líčení protokoly o výslechu svědků, znalců a spoluobviněných přečíst za podmínek uvedených v § 211 tr.
ř. Ustanovení § 202 odst. 4 tr. ř. stanoví, kdy není možné konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného, což je v případě, kdy je obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody nebo jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let. O takový případ však v projednávané věci nešlo, neboť obviněný byl na svobodě a byl podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku ohrožen trestní sazbou odnětí svobody až pět let, tedy nejde o hranici převyšující pět roků pro závěr o nutné obhajobě podle § 36 odst. 3 tr.
ř.
20. Z obsahu spisu je patrné, že obviněný byl k hlavnímu líčení konanému dne 23. 3. 2021 řádně předvolán vzorem č. 10 tr. ř. „doručení obžaloby obžalovanému a jeho předvolání k hlavnímu líčení v případech, v nichž lze konat hlavním líčení v nepřítomnosti obžalovaného“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43 o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř. s., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení) spolu s poučením podle § 196 tr. ř., a to na sedm různých adres (viz č. l. 204 spisu). Toto předvolání mu bylo společně s obžalobou dne 10. 8 a 15. 8. 2024 doručeno do vlastních rukou (srov. doručenky založené u č. l. 204 spisu) a obsahovalo poučení o tom, že pokud se z nařízeného hlavního líčení včas neomluví a nepožádá o jeho odročení, tak může být toto jednání konáno v jeho nepřítomnosti. Obviněný se z hlavního líčení konaného dne 29. 8. 2024 v 9:01 h (viz č. l. 263) podle úředního záznamu na č. l. 262, dne 29. 8. 2024 v 8.58h telefonicky omluvil s odůvodněním, že se nemůže dostavit k hlavnímu líčení, protože mu je špatně a od včerejška má průjem a teploty a musí k lékaři. Byl poučen, že toto tvrzení musí doložit lékařskou zprávou. Obviněný nic dalšího však k této omluvě nepodal, a ani nepožádal o odročení hlavního líčení.
21. K hlavnímu líčení se nedostavil, a protože soud prvního stupně v této chvíli ještě neměl k dispozici informace o výše uvedené omluvě (realizovaná tři minuty před začátkem hlavního líčení), uzavřel, že lhůta k přípravě na hlavní líčení byla dodržena, a postupoval podle § 202 odst. 2 tr. ř. a hlavní líčení dne 29. 8. 2024 proběhlo v nepřítomnosti obviněného s tím, že ve věci byl vyhlášen uvedený odsuzující rozsudek (srov. č. l. 263 až 266 spisu). Soud prvního stupně obdržel dne 3. 9. 2024 od obviněného e-mailem kopii poukazu k vyšetření a doklad k vyšetření (č. l. 274, 277), na jejichž základě předseda senátu s poukazem na vyšetření obviněného dne 29. 8. 2024 v úředním záznamu sepsaném dne 4. 9. 2024 popsal obsah rozhovoru s M. K., jenž mu sdělil, že obviněný se dostavil do jeho ordinace ve večerních hodinách s tím, že se mu nechce k soudu. Průjem, jak je uvedeno v poukaze na vyšetření, nemohl ověřit, a proto tento poukaz, aby byl obviněný vyšetřen na jiném pracovišti, vystavil. Jiné potíže na obviněném neshledal. Pro vystavení dokladu o pracovní neschopnosti neshledal důvod. Podle lékaře se obviněný mohl k hlavnímu líčení dostavit, jeho zdravotní stav mu v tom nebránil.
22. Soud prvního stupně tyto skutečnosti rozvedl v bodě 2. svého rozsudku, kde poukázal na to, že ač se obviněný omluvil tři minuty před tím, než bylo hlavní líčení zahájeno, o jeho odročení nepožádal, ač byl v předvolání upozorněn na to, že hlavní líčení může být konáno i v jeho nepřítomnosti. Omluvu obviněného shledal jako účelovou, protože pokud měl uvedené zdravotní potíže, měl se omluvit již dříve. Na obstrukce obviněného soud poukázal s tím, že je již projevil i v přípravném řízení (viz č. l. 144 až 150 spisu). Soud tak uzavřel, že omluva obviněného nebyla včasná ani řádně doložená.
23. Odvolací soud se zabýval stejnou námitkou a v odůvodnění posuzovaného usnesení vyložil, proč v procesním postupu nalézacího soudu neshledal pochybení. Poukázal zejména na pozdní omluvu obviněného a na to, že se obdobně zachoval i v průběhu odvolacího řízení. Proto uvedl, že za této situace soudu prvního stupně nic nebránilo konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti (srov. bod 8. usnesení odvolacího soudu).
24. Nejvyšší soud uvedený postup nepovažoval za porušení práva obviněného na obhajobu, nicméně zdůrazňuje, že hlavní líčení je možné provést výjimečně i bez přítomnosti obviněného, a to jen za splnění všech kumulativně stanovených podmínek. V ustanovení § 202 odst. 2 písm. a) a b) tr. ř. jsou uvedeny formální podmínky, v návětě tohoto odstavce pak podmínky věcné (materiální). Kromě toho je předpokladem takového postupu i neexistence překážek podle § 202 odst. 4 tr. ř. Formální podmínky pro možnost konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného byly v dané věci bezpochyby naplněny, když je ze spisového materiálu zřejmé, že obžaloba mu byla řádně doručena a obviněný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán [§ 202 odst. 2 písm. a) tr. ř.], orgány činnými v trestním řízení mu byla dána možnost se ke skutku, který je předmětem obžaloby, vyjádřit, neboť v přípravném řízení byl vyslechnut jako obviněný (srov. č. l. 19 spisu), bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. (srov. č. l. 2 a násl. spisu) a obviněný byl dne 21. 5. 2024 upozorněn na možnost prostudovat spis, čehož nevyužil [§ 202 odst. 2 písm. b) tr. ř.] (srov. č. l. 193 spisu). Pokud se za výše popsaných okolností obviněný dne 29. 8. 2024 nedostavil k hlavnímu líčení, nalézací soud nepochybil, pakliže ho konal v jeho nepřítomnosti. Procesní postup nalézacího soudu pro něj, s ohledem na to, že byl o této možnosti poučen, nemohl být překvapivý ani nepředvídatelný, obzvláště když byl obviněný na tuto možnost upozorněn (viz vz. č. 10, jímž byl k hlavnímu líčení předvolán), a svou omluvu bez žádosti o odročení soud zaslal tři minuty před konáním hlavního líčení.
25. Soud uvedeným způsobem postupoval i za splnění materiální podmínky, že věc lze spolehlivě rozhodnout i bez přítomnosti obviněného, tzn. že jeho nepřítomnost nepoznamená průběh a případné výsledky hlavního líčení do takové míry, že by nebylo možné provést v potřebném rozsahu dokazování, dostatečně zjistit skutkový stav pro rozhodnutí a spravedlivě ve věci rozhodnout, a to nejen v otázce viny, ale i trestu. V tomto směru zvážil důkazní situaci, povahu, rozsah a právní kvalifikaci zažalovaného skutku, charakter, význam, obsah a rozsah důkazů, jejichž provedení přichází v úvahu u hlavního líčení, i důkazů dosud opatřených, dosavadní stanovisko obviněného k věci atd. (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2555 až 2556). Lze rovněž zdůraznit, že soudní praxe přistupuje k účelovým žádostem o odročení tak, že v případě, že obviněný doloží svou neúčast soudu dokladem o pracovní neschopnosti a současně žádá o odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání, lze k odročení přistoupit jen za podmínky, že je současně i objasněno, že je daná uváděná pracovní neschopnost, a že tato znamená také jeho nezpůsobilost zúčastnit se jednání soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 9 Tz 192/2000).
26. Obviněný v posuzované věci nedoložil pracovní neschopnost, která mu ostatně ani nebyla vystavena, a proto Nejvyšší soud shledal, že soudu prvního stupně povaha a rozsah opatřených a v hlavním líčení provedených důkazů a též obsah spisového materiálu umožňovaly věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1456/2016).
27. Nejvyšší soud k uvedenému doplňuje, že nedošlo k porušení ústavně garantovaného práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 38 odst. 2 věty první Listiny, a dále jeho práv garantovaných čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále „Úmluva“). Měl na paměti, že právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře ESLP považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tuto dikci nutno v daných souvislostech vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne. Musí mu být reálně umožněno, aby se jednání mohl účastnit, vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena (k tomu přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.). S takovým výkladem čl. 38 odst. 2 Listiny není v rozporu, že v konkrétních ustanoveních trestního řádu, který zmíněné ústavní právo obviněného blíže rozvádí, jsou odlišně stanoveny podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení a za nichž může být provedeno veřejné zasedání.
28. K již uvedenému je možné doplnit i to, že ze základního práva na účast při jednání podle čl. 38 odst. 2 Listiny a ze základního práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08).
29. Tento předpoklad byl v posuzované věci naplněn a postup soudu prvního stupně nebyl chybný. Obviněný, který byl upozorněn, že hlavní líčení lze provést i bez jeho přítomnosti, svoji neúčast sice omluvil, nikoliv však řádně a včas, a tedy v souladu s těmito zásadami svou omluvu nekoncipoval, protože z ní nejsou patrné konkrétní důvody, které mu v účasti na veřejném zasedání bránily ani jejich závažnost, zejména však nepožadoval odročení hlavního líčení.
30. Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného shledal, že omluva obviněného, která ani nebyla včasná, nebyla provedena řádně, telefonické sdělení téměř v době konání hlavního líčení bylo jen snahou najít si alibi pro to, že se bez důvodu k hlavnímu líčení nedostavil. Svou nechuť být u hlavního líčení přítomen ostatně uvedl i lékaři, od něhož si vyžádal zcela účelově potvrzení. Postup nalézacího soudu, který se rozhodl provést hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, tedy není tím zásahem do zmíněného práva obviněného, který by nebylo možno akceptovat; soud k němu měl zákonný podklad a soudní řízení jako celek nepozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu, neboť konkrétní okolnosti věci dovolovaly učinit závěr, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného. S ohledem na všechna uvedená zjištění Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo obviněného vyplývající z článku 38 odst. 2 Listiny nebylo porušeno (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 884/09 ze dne 3. 9. 2009, nálezy sp. zn. II. ÚS 648/05 ze dne 15. 2. 2006 či II. ÚS 2152/08, nález ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 2971/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 7 Tdo 536/2014). Nejvyšší soud proto shledal, že dovolání obviněného je v části, v níž odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zjevně neopodstatněné.
b) k námitkám proti výroku o vině
31. Na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný tvrdil, že orgány činné v trestném řízení jeho obvinění i provedené důkazy založily na vadném postupu, a s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. poukazoval na vadnou právní kvalifikaci.
32. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
33. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Pomocí tohoto důvodu lze v dovolání vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
34. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
35. Nejvyšší soud je však povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou a Listinou, a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I.
ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
36. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud v přezkoumávané věci k výhradám proti vymezenému skutku a použité právní kvalifikaci zjišťoval, zda se soudy zabývaly všemi rozhodnými skutečnostmi a zda se řádně vypořádaly s okolnostmi, které vyplynuly z provedených důkazů. Soud prvního stupně reagoval na obhajobu obviněného, že tašku sice vzal, ale proto, že se domníval, že v ní je bomba, chtěl tím této situaci napomoci a neměl v úmyslu spáchat trestný čin. Uvedená tvrzení shledával účelovými a vyvrácenými výsledky provedeného dokazování, a to jak výpovědí poškozeného J. Š., jenž v souladu s kamerovým záznamem popsal, jak ponechal tašku na polici u přepážky na poště, a jaké věci v ní měl, a to včetně částky 150.000 Kč. Pro věrohodnost jeho výpovědi svědčí, že se po deseti minutách vrátil na poštu, avšak taška tam již nebyla, protože tu předtím odnesl obviněný, jak je též na kamerovém záznamu zachyceno. Soud považoval za důkazy doloženou i částku 150.000 Kč nacházející se podle poškozeného v době krádeže v tašce. Existenci této částky a důvody rozvedl poškozený s tím, že ji měl v tašce v obálce připravenu na výplatu mzdy pro zaměstnance. Původ těchto peněz spočíval v tom, že společník poškozenému dne 1. 9. 2024 půjčil částku 250.000 Kč na výplaty, o čemž svědčí pokladní doklad (č. l. 17, 261 spisu). Nebylo tedy pochyb o původu těch peněz. Soud se zabýval i tím, že v tašce, když byla poškozenému navrácena, nalezl sluchátka, která patřila obviněnému (srov. bod 6. rozsudku). Podle kamerových záznamů soud hodnotil i další skutečnosti uváděné obviněným, zejména to, že měl být z bomby v tašce nervózní, což však z kamerových záznamů neplyne (bod 7. rozsudku). Pohyb obviněného soud posuzoval i podle kamerových záznamů u zastávky autobusu č. XY, které korespondují s výpověďmi svědků L. B., jenž popsal okolnosti, za kterých učinil nález uvedené aktovky, avšak bez peněžní částky.
37. Na základě těchto zjištění se podává, že tvrzení obviněného uváděná v dovolání nekorespondují s uvedeným spisovým materiálem, jenž odráží průběh uvedené události zcela jinak, a jak se z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudů obou stupňů předkládá, zabývaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a obhajobu obviněného řádně objasňovaly s tím, že jí nepřisvědčily.
38. Nejvyšší soud uvedené stručně shrnuté skutečnosti plynoucí z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí uvádí s důrazem na to, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není, a ani nemůže být, aby sám posuzoval důkazy ani přehodnocoval ty, které provedly soudy nižších stupňů, ale je povinen zabývat se správností jejich hodnocení z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Proto jeho povinností je posuzovat, zda proces dokazování a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle. V tomto kontextu v posuzované věci postup soudu prvního stupně v rámci hodnocení zajištěných důkazů nevykazuje nedostatky, které by svědčily o jednostranném hodnocení důkazů nebo známkách libovůle ve snaze obviněnému přitížit. Naopak je třeba dojít k závěru, že soud prvního stupně respektoval zásady zakotvené v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zjištěný postup soudů plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
39. Objektivní postup soudu prvního stupně při posuzování změny výpovědi obviněného je patrný z toho, že se zabýval všemi rozhodnými skutečnostmi, posuzoval výpovědi obviněného v jejich průběhu, a to samostatně i v souvislostech s dalšími provedenými důkazy, a přesvědčivě zdůvodnil, proč této jeho nové verzi neuvěřil (viz zejména body 2 až 9. rozsudku).
40. Ze všech popsaných důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného směřující proti učiněným skutkovým závěrům nemají odraz ve výsledcích provedeného dokazování, které bylo provedeno plně při zachování všech zákonných pravidel. Posoudí-li se se zřetelem na uvedená zjištění rozsah a obsah soudem prvního stupně zajištěných a provedených důkazů, způsob jejich hodnocení, jakož i závěry odvolacího soudu v řízení konaném o odvolání obviněného, lze tento postup z hlediska zkoumaného výsledku označit za spravedlivý a objektivní, neboť závěry plynoucí z dokazování jsou výsledkem procesních postupů odpovídajících zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. V procesu hodnocení zajištěných důkazů nelze spatřovat takové nedostatky, které by svědčily o jejich jednostranném hodnocení nebo známkách libovůle ve snaze obviněnému přitížit. Zjištěný postup soudů plně koresponduje s tím, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12). Hodnotící úvahy soudu prvního stupně splňují požadavky pro objektivní posouzení provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
41. Z uvedených skutečností je zcela zřejmé, že pravidla spravedlivého procesu ani článek 12 odst. 2 Listiny v této věci porušeny nebyly, i když je třeba zdůraznit, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
42. Všechny uvedené skutečnosti svědčí o tom, že přezkoumávaná rozhodnutí nejsou zatížena nedostatky odpovídajícími důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a protože Nejvyšší soud ve skutkových zjištěních neshledal vytýkané vady, mohl posuzovat výhrady obviněného učiněné s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to se zřetelem na zásadu, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
43. Výhrady obviněného dotýkající se vadnosti právní kvalifikace vycházejí zcela z jím uváděné obhajoby, že nechtěl spáchat trestný čin, a že tedy neměl v úmyslu se dopustit trestného činu krádeže. V této souvislosti však lze poukázat na bod 11. rozsudku soudu prvního stupně, který z důvodů, jež rozvedl, uzavřel, že obviněný se přečinu krádeže podle § 205 odst. 2, 3 tr. zákoníku dopustil v přímém úmyslu, s čímž se ztotožnil i odvolací soud (viz bod 16. přezkoumávaného usnesení).
44. Nejvyšší soud právní závěry soudů, a to jak po stránce objektivní, tak i subjektivní, shledal správnými, a pro úplnost k výhradám obviněného proti nenaplnění volní stránky zavinění připomíná, že subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
45. V posuzované věci soudy zvažovaly všechny rozhodné skutečnosti plynoucí z výsledků provedeného dokazování a závěry o úmyslu obviněného učinily podle toho, jaké skutečnosti z nich vyplynuly. Závěry o subjektivní stránce dovozovaly nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněného a opíraly se zcela důvodně i o další výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o jejich zavinění vyplývá. Na podkladě zásad logického myšlení soudy posuzovaly všechny rozhodné skutečnosti, z nichž dovodily vnitřní vztah obviněných k povaze trestné činnosti jak jejich vlastní, tak spoluobviněných. K okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku zásadně postačí nedbalost [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku].
46. Nejvyšší soud z posuzovaných zjištění a soudy uvedených důvodů neshledal vady ani v právním posouzení věci, které má podklad ve výsledcích provedeného dokazování i v použité právní kvalifikaci.
VI. Závěr
47. Výhrady opírající se o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. neměly oporu ve zjištěných skutkových okolnostech a námitky obviněného vznesené na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. splňovaly formální požadavky tohoto důvodu dovolání, avšak nebyly důvodné, a proto Nejvyšší soud, když neshledal ani vady, jež by mohly svědčit o porušení práva na spravedlivý proces, přičemž tyto závěry mohl učinit na podkladě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu připojeného spisu, dovolání jako celek podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
48. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu