8 Tdo 418/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 8. 2024 o dovoláních obviněných 1) Radky Jakubcové, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Nové Sedlo, 2) Petra Jakubce, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, a 3) Mariye Conkové, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 12 To 20/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 7/2021, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Radky Jakubcové, Petra Jakubce a Mariye Conkové odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 5 T 7/2021, byli obvinění Radka Jakubcová a Petr Jakubec uznáni vinnými v bodech I., II. a IV. pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a obviněná Mariya Conková v bodě III. pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, všichni ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jehož se dopustili zkráceně tím, že obviněná Radka Jakubcová v období od 25.

3. 2009 do 2. 9. 2014 v XY a v Praze jako statutární orgán daňových subjektů Intrawest, s. r. o., IČ: 28496582 (dále „společnost Intrawest“), SILBEC, s. r. o., IČ:26393204 (dále „společnost SILBEC“) a jako osoba samostatně výdělečně činná vystupující pod IČ: 72212829, opakovaně úmyslně vylákávala výhodu na dani z přidané hodnoty (dále „DPH“) a krátila DPH ke škodě České republiky v úhrnné výši 43.641.536 Kč, obviněný Petr Jakubec v období od 25. 3. 2009 do 9. 1. 2015 v XY a v Praze jako osoba fakticky jednající za daňové subjekty společnost Intrawest, LYMASS, s.

r. o., IČ: 24714399 (dále „společnost LYMASS“), společnost SILBEC a JD2, s. r. o.,

IČ:26395215 (dále „společnost JD2“), opakovaně úmyslně vylákával výhodu na DPH a krátil DPH ke škodě České republiky v úhrnné výši 53.323.266 Kč, obviněná Mariya Conková v období od 7. 1. 2010 do 9. 1. 2015 v Praze jako statutární orgán daňového subjektu společnosti LYMASS, opakovaně úmyslně vylákávala výhodu na DPH a krátila DPH ke škodě České republiky v úhrnné výši 23.852.241 Kč, tím způsobem, že

ad I. v období od 25. 3. 2009 do 2. 9. 2014 obviněná Radka Jakubcová jako jednatelka společnosti Intrawest, kterou se stala dne 26. 1. 2009, společně s obviněným Petrem Jakubcem jako osobou fakticky jednající za společnost Intrawest, poté co této společnosti dne 2. 2. 2009 vznikla registrace k DPH, nechali s cílem dosáhnout výhody na DPH podat přiznání k DPH na Finanční úřad pro Prahu – Jižní město, resp. na Finanční úřad pro Hlavní město Praha, Územní pracoviště Praha – Jižní Město, Opatovská 964/18, Praha 11, která obsahovala neexistující přijatá a poskytnutá zdanitelná plnění od plátců, když před podáním těchto daňových přiznání k DPH nechali do účetnictví společnosti Intrawest zaúčtovat faktury za služby s místem plnění v jiném členském státě a pro daňový subjekt z třetí země, společnost Shenzhen Jiazhihong Trading Co.LDT, No.

1086 East Shennan Road, Luohu Shenzhen (dále „společnost Shenzhen“), v podobě zahraniční přepravy, kdy se jedná o plnění s nárokem na odpočet daně a fiktivní faktury za neexistující přijatá plnění, ač věděli, že společnost Intrawest od svého založení nevykonávala žádnou ekonomickou činnost, tedy neučinila žádná plnění na výstupu, která by zakládala nárok na odpočet DPH na vstupu, a proto v rozporu s § 72 zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty (dále jako „zákon č. 235/2004 Sb.“), vylákali v případech popsaných na stranách 2 až 7 rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I.

písmeny a) až fff)

výhodu na DPH v celkové výši 25.415.258 Kč, která byla společnosti Intrawest vyplacena na její bankovní účet č. XY, a způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu – Jižní Město, škodu ve výši 25.415.258 Kč, ad II. v období od 27. 2. 2011 do 27. 6. 2014 obviněná Radka Jakubcová jako osoba samostatně výdělečně činná, v úmyslu zkrátit DPH podala na Finanční úřad v Tachově, resp. na Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Tachově, Okružní č. p.

2178, Tachov, daňová přiznání, do kterých zahrnula neexistující poskytnutá zdanitelná plnění, a to poskytnutí služeb s místem plnění v jiném členském státě a pro daňový subjekt z třetí země, společnost Shenzhen, v podobě zahraniční přepravy, kdy se jedná o plnění s nárokem na odpočet daně a fiktivní přijatá zdanitelná plnění od společností: VEGA TRUCK, s. r. o., IČ: 25210084, SILBEC, E.M.T. spol. s r. o., IČ: 62910868, SP-KV AUTO, s. r. o., IČ: 25222112, Jan Karafiát, IČ: 64856305, BRZDY BAUMRUKR, s.

r. o.,

IČ: 26347229, AH Profi, s. r. o., IČ: 64357767, AUTO 3000, s. r. o., IČ: 25145487, DOLÁK Transport, s. r. o., IČ: 26952157, MIKOSTAR logistics, s. r. o., Intrawest, LYMASS a JD2, a nákup pohonných hmot v hodnotě nad 10.000 Kč, ač věděla, že žádnou přepravu v daném období neuskutečnila, plnění od výše uvedených společností nepřijala, nebo přijala jen částečně a pohonné hmoty nad 10.000 Kč nenakoupila, tedy v rozporu s § 72 zákona č. 235/2004 Sb. vylákala v případech popsaných na stranách 8 až 11 rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II. písmeny a) až ff) výhodu na DPH v celkové výši 15.045.868 Kč, zkrátila DPH v celkové výši 855.540 Kč a způsobila České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Tachově, škodu na DPH ve výši 15.901.408 Kč,

ad III. v období od 7. 11. 2010 do 5. 10. 2014 obviněná Mariya Conková jako jednatelka společnosti LYMASS, kterou se stala dne 9. 8. 2010, společně s obviněným Petrem Jakubcem jako osobou fakticky jednající za společnost LYMASS v úmyslu vylákat výhodu na DPH a zkrátit DPH, podali přiznání k DPH na Finanční úřad pro Prahu 7, resp. na Finanční úřad pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 7, Nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7, do kterých zahrnuli neexistující přijatá a poskytnutá zdanitelná plnění, když v následném souhrnném hlášení k DPH deklarovali poskytnutí služeb s místem plnění v jiném členském státě a pro daňový subjekt z třetí země, společnost Shenzhen, v podobě zahraniční přepravy, kdy se jedná o plnění s nárokem na odpočet daně, ač věděli, že společnost od založení do 17. 7.

2012, kdy začala vykonávat na

základě povolení Ministerstva práce a sociálních věcí činnost jako personální agentura, nevyvíjela žádnou ekonomickou činnost, tedy neučinila žádná plnění na výstupu, která by zakládala nárok na odpočet DPH na vstupu, načež po získání povolení ke zprostředkování zaměstnání na území České republiky českým občanům a jejich rodinným příslušníkům, občanům států Evropské unie/Evropského hospodářského prostoru a jejich rodinným příslušníkům, zahrnuli do daňových přiznání k DPH za zdaňovací období od srpna 2012 do října 2014 neexistující přijatá plnění, ve kterých deklarovali poskytnutí služeb s místem plnění v jiném členském státě v podobě zahraniční přepravy, kdy se jedná o plnění s nárokem na odpočet daně a fiktivní přijatá plnění od plátců, ač věděli, že tato plnění od plátců nebyla přijata, když v rámci personální činnosti společnosti došlo pouze k hotovostním výdajům souvisejícím s touto činností a přijatým

plněním pouze od společností: KASTNER software, s. r. o., IČ: 25591169, Linde Material Handling Česká republika, s. r. o., IČ: 00676977, ZIOS PROFI, spol. s r. o., IČ: 49790285, MARKUPA, s. r. o., IČ: 27993833, MAPROSA, s. r. o., IČ: 29093066, Pavel Doležal, IČ: 86732153, CANIS SAFETY, a. s., IČ: 26816121,TAX ELVA, s. r. o., IČ: 26367998, René Kokrment, IČ: 61128961, tedy v rozporu s § 72 zákona č. 235/2004 Sb. vylákali v případech popsaných na stranách 12 až 16 rozsudku soudu prvního stupně pod bodem III.

písmeny a) až vv) výhodu na DPH v celkové výši 15.158.334 Kč, zkrátili DPH v celkové výši 8.423.907 Kč a způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územní pracoviště pro Prahu 7, škodu ve výši 23.582.241 Kč, ad IV. v období od 22. 7. 2010 do 2. 7. 2014 obviněná Radka Jakubcová jako jednatelka společnosti SILBEC společně s obviněným Petrem Jakubcem jako osobou zastupující společnost SILBEC na základě generální plné moci ze dne 3. 8. 2005, nechali v úmyslu vylákat výhodu na dani podat daňová přiznání k DPH na Finanční úřad v Tachově, resp. na Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Tachově, Okružní č. p.

2178, Tachov, která obsahovala neexistující přijatá zdanitelných plnění od společnosti Intrawest, když před podáním těchto daňových přiznání k DPH nechali do účetnictví společnosti SILBEC zaúčtovat faktury od společnosti Intrawest, ač vzhledem k personálnímu propojení s touto společností věděli, že tato uskutečněná zdanitelná plnění nebyla poskytnuta, když společnost Intrawest od samého začátku nevykonávala žádnou ekonomickou činnost, tedy v rozporu s § 72 zákona č. 235/2004 Sb. vylákali v případech popsaných na stranách 16 až 19 rozsudku soudu prvního stupně pod bodem IV.

písmeny a) až oo) výhodu na DPH v celkové výši 2.324.870 Kč a způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Tachově, škodu na DPH ve výši 2.324.870 Kč, ad V. v období od 26. 7. 2012 do 31. 1.

2014 obviněný Daniel Jakubec jako

jednatel společnosti JD2 společně s obviněným Petrem Jakubcem jako osobou fakticky jednající a vystupující za společnost JD2, podali v úmyslu vylákat výhodu na dani zkreslená daňová přiznání k DPH na Finanční úřad v Tachově, resp. na Finanční úřad pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Tachově, Okružní č. p. 2178, Tachov, obsahující záměrně neexistující poskytnutá zdanitelná plnění, a to poskytnutí služeb s místem plnění v jiném členském státě a pro daňový subjekt z třetí země, společnost Shenzhen, v podobě zahraniční přepravy, kdy se jedná o plnění s nárokem na odpočet daně a fiktivní přijatá plnění, ač věděli, že společnost JD2 v tomto období nevyvíjela žádnou ekonomickou činnost, tedy neučinila žádná plnění na výstupu, která by zakládala nárok na odpočet DPH na vstupu a v rozporu s § 72 zákona č. 235/2004 Sb. vylákali v případech popsaných na straně 20 rozsudku soudu prvního stupně pod bodem V.

písmeny a) až g) výhodu na DPH v celkové výši 2.000.897 Kč, která byla vyplacena na bankovní účet společností JD2 č. 434182650247/0100 a způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územní pracoviště v Tachově, škodu na DPH ve výši 2.000.897 Kč.

2. Všichni dovolatelé byli odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody, obviněná Radka Jakubcová v trvání šesti let, obviněný Petr Jakubec v trvání sedmi let a obviněná Mariya Conková v trvání pěti let, a podle § 56 odst. 2 tr. zákoníku byli zařazeni pro výkon těchto trestů do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Daniela

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 12 To 20/2023, v bodě II. z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch všech obviněných rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl. Odvolání všech obviněných podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Odvolací soud rovněž sám nově rozhodl o peněžitém trestu, který uložil obviněnému Danielu Jakubcovi. V ostatních výrocích ponechal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Lze jen upřesnit, že v odůvodnění k právní kvalifikaci v bodě 53. rozsudku poznamenal, že u obviněného Petra Jakubce došlo k formální nepřesnosti, protože činy, které se mu kladou za vinu, mají být správně označeny v bodech I., III., IV., a V. Tato vada však neměla vliv na faktickou správnost rozsudku soudu prvního stupně.

II. Dovolání obviněných

4. Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 12 To 20/2023, podali prostřednictvím obhájců dovolání obvinění Radka Jakubcová, Petr Jakubec a Mariya Conková, všichni podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

a) dovolání obviněné Radky Jakubcové

5. Obviněná Radka Jakubcová v podaném dovolání vytýkala, že odvolací soud dospěl k vadnému právnímu posouzení, protože nedostatečně reagoval na jí vznesené námitky, a tvrdila, že to byl převážně její manžel s dalšími osobami, kdo zajišťoval vedení účetnictví. Manželovi důvěřovala, a poukázala na to, že ani kontroly finančního úřadu dříve provedené nezjistily nedostatky. Zabývala se balící činností, personalistikou a chodem restaurace s tím, že faktický vliv na vedení společnosti měl její manžel, a když se dozvěděla o skutečnostech, které se jí kladou za vinu, začala je okamžitě řešit a napomáhala orgánům činným v trestním řízení k rychlému objasnění dané věci (srov. body 9. až 13. přezkoumávaného rozsudku).

6. Odvolacímu soudu vytkla, že vadně posoudil její námitku, že se nezabývala obchodním vedením společnosti v rozsahu plnění její povinnosti vést účetnictví, a založil své vysvětlení na důkazech získaných při domovní prohlídce a úvaze, že musela dostávat výpisy z účtů, což však nepropojil s její osobou, ale pouze konstatoval, že byly nalezeny, což je vzhledem k doznání jejího manžela a jejímu popření viny nedostatečné, a proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Z rozhodnutí odvolacího soudu nelze podle obviněné seznat, z čeho odvolací soud vycházel pro závěr, že zajišťovala vedení účetnictví, protože nerozlišoval mezi povinností vést účetnictví a faktickým stavem věci. Odvolací soud podle ní taktéž nezjišťoval a neobjasňoval okolnosti rozhodné pro objasnění otázky vedení účetnictví a míry jejího srozumění s výstupy zpracovatelů účetnictví, což vedlo k nesprávným závěrům o její vině. Odvolací soud přistupoval selektivně k výpovědím svědků a neuvážil všechny okolnosti v jejich souhrnu, nebral do úvahy zejména výpovědi svědků J. L., J. B. a J. L., kteří uvedli, že se vedením účetnictví nezabývala. Konstrukci napadeného rozhodnutí považovala za nejednoznačnou a trpící vnitřními rozpory. Opomněl se zabývat právě rozsahem a kvalitou zajištění vedení účetnictví tak, aby byl schopen přesvědčivým způsobem podat právní úvahu o druhu lhostejnosti obviněné. Ani výpověď svědkyně J. T. nebyla podle obviněné odvolacím soudem správně vyhodnocena, neboť se vyjádřila, že se obviněná na pracovišti ve společnosti SILBEC moc nevyskytovala a měla dost své práce, což bylo nutné hodnotit v její prospěch. Neztotožnila se ani se skutkovými závěry soudů, že se vůbec nepodílela na chodu předmětných společností a neměla o jejich činnosti žádný přehled.

7. Zpochybňovala i to, že jednala zaviněně, neboť správce daně si jednání jejího manžela nevšiml po několik let, a tudíž ani ona v postavení laika nemohla vědět, že by činil cokoli protiprávního. Odvolací soud neopodstatněně poukázal na rozsah a dobu, po kterou k fiktivnímu vytváření faktur docházelo, což mělo vylučovat obhajobu obviněné, že nevěděla o závažných nedostatcích ve vedení účetnictví, a na druhou stranu uvedl, že je s podivem, s jakou mírou naivity jednala. Tím vyčetl obviněné neznalost situace a přitom přiznal prostor pro míru naivity, která mohla zůstat bez povšimnutí.

8. Obviněná tudíž měla za to, že nejednala ani ve formě nepřímého úmyslu, ale bylo možné u ní dovodit tzv. pravou lhostejnost, která však nepostačuje k závěru o úmyslném zavinění trestného činu. Takové jednání bylo nutné posuzovat pouze jako nedbalostní podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soudy nižších stupňů se však touto skutečností nezabývaly, ač v judikatuře jsou již obdobné případy jako pravá lhostejnost posouzeny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018).

9. Vzhledem k tomu, že nedošlo k naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265 k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že ruší napadené rozhodnutí nebo jeho část, popřípadě též vadné řízení mu předcházející a přikazuje soudu o jehož rozhodnutí ve věci jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, in eventum aby sám rozhodl ve věci rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněnou zprostí obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

b) dovolání obviněného Petra Jakubce

10. Obviněný Petr Jakubec v dovolání uváděl, že v řízení nebyly provedeny důkazy, které provedeny být měly, a byly nemístně neodůvodněně zamítnuty jako nadbytečné. Konkrétně zmínil požadovaný výslech svědka Y. R., jehož svědectví mohlo minimálně potvrdit, že přepravy pro společnost Shenzhen byly ze strany společnosti SILBEC, případně i dalších, prováděny, a to v poměrně zásadním rozsahu, a tudíž že zdanitelná plnění na straně společností, za jejichž činnost obviněný odpovídal, byla ve vztahu k nároku na odpočet DPH z větší míry řádně uskutečněna. Šlo i o výpověď svědka J. R., který mohl potvrdit, že pro společnost Shenzhen ve velkém rozsahu přepravní činnost vykonával. Tyto výpovědi považoval obviněný za důležité minimálně v souvislosti s dalšími provedenými důkazy o existenci a činnosti uvedené společnosti, např. provedenými svědeckými výpověďmi dispečerů, obviněné Radky Jakubcové či přijatou fakturou ve výši 24.285,00 USD. Připuštěním a provedením těchto důkazů tak bylo možné dojít k rozdílným skutkovým a následně i k právním závěrům. Soud nesprávně posoudil jednání obviněného jako fiktivní od samého počátku, což však z dokazování nevyplynulo.

11. Dovolatel dále zopakoval svoji odvolací argumentaci, že nebylo prokázáno, že čin spáchal v takovém rozsahu, jak je mu obžalobou kladeno za vinu a že jednal v úmyslu vylákat výhodu na DPH, případně tuto daň krátit. Dosavadní řízení bylo vedeno nesprávným směrem a bylo založeno na zcela nesprávných premisách. Odvolací soud o fiktivnosti faktur a předstírané obchodní spolupráci rozhodl nesprávně, a přitom nepřipustil důkazy, které mohly jeho závěry vyvrátit, a potvrdit spolupráci mezi jím ovládanými společnostmi a společností Shenzhen. DPH ze spolupráce se společností Shenzhen (faktura na 24.285,00 USD) byla podle obviněného uhrazena, což svědčí o tom, že mezi obviněným a údajně nečinnou čínskou společností byly prováděny i finanční transakce, bylo řádně hrazeno a neměl důvod se domnívat, že by tato společnost neexistovala či podnikala bez případného oprávnění. O tom svědčí i výpovědi obviněné Radky Jakubcové, řidičů MKD, svědků J. L., J. B. a J. L., kteří přepravy koordinovali či sami prováděli, jež uváděli, že se jezdilo pro čínského zákazníka, převážně z Hamburku směrem do východní Evropy. Společnost SILBEC prokazatelně postupně disponovala minimálně až 35 kamiony, a tedy i 35 zaměstnanými řidiči, kdy nutnost postupného navyšování jejich počtu byla způsobena právě razantním navýšením počtu přeprav ze strany obviněného pro čínského zákazníka, což by soudy zjistily, kdyby vyslechly jako svědky Y. R. a J. R., kteří by obchodní činnost uvedené společnosti Shenzhen na území České republiky potvrdili. Jejich výslechy však soudy nedůvodně zamítly.

12. Obviněný připustil určitou fiktivnost při vypracovávání faktur, ale pouze co do specifikace každé jednotlivé přepravy, nikoli jejich faktického provedení, protože přestal stíhat formálně přepravy účetně evidovat. Měl nicméně snahu tento nedostatek dohánět, nebyl však schopen vést řádnou daňovou evidenci, proto nelze akceptovat závěr, že celá fakturace byla od samého počátku sledovaného období zcela fiktivní a že žádné přepravy realizovány nebyly. V přezkoumávaných rozhodnutích obviněný spatřoval naprosté nepochopení faktické situace, ve které se nacházel. Opakovaně připustil, že věděl, že jedná protizákonně, ale dostal se do obtížné situace a jediné východisko shledával v tom, že bude zpracovávat své účetnictví zpětně, často i bez podkladů. Z velké části však uplatňoval nároky na základě zdanitelných plnění, která sice z větší části fakticky proběhla, nicméně odpočty byly nárokovány jinými subjekty, než subjektem, kterému ve skutečnosti nárok na odpočet vznikl, např. u společnosti SILBEC. Soudům tudíž vytkl, že nezkoumaly řádně všechny rozhodné skutečnosti a neztotožnil se s tím, že by v jeho vysvětlení byla soudy tvrzená iracionalita. Z uvedených důvodů obviněný tvrdil, že provedené dokazování nebylo dostatečné, jelikož soud neprovedl důkazy, které se přímo dotýkají podstaty zjišťované a prokazované skutečnosti, v daném případě dokonce skutečnosti, která může sama o

13. Závěr o výši způsobené škody obviněný rovněž nepovažoval za správný, i když se opíral o znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví daňové evidence, protože znalkyně nezohlednila jím prezentovanou obhajobu, že společnost Shenzhen skutečně vykonávala podnikatelskou činnost, že zdanitelná plnění byla realizována a nešlo pouze o fiktivní spolupráci. Znalecký posudek, na nějž je odkazováno, ne zcela objektivně zobrazuje závažnost jednání obviněného z pohledu způsobené škody. Do zdanitelných plnění bylo nutné zahrnout i ta, která byla uskutečněna, ale nebyla do nároků na odpočet DPH zahrnuta. Soud prvního stupně proto nedostál své povinnosti logicky a přesvědčivě zhodnotit důkazy podle § 2 odst. 6 tr. ř., a odvolací soud jeho nesprávné závěry převzal. Obviněný též tvrdil, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. Z uvedených důvodů podle něj nemohlo dojít ani ke správnému hmotněprávnímu posouzení.

14. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud rozhodl o tom, že dovolání se jako důvodné připouští, a že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 12 To 20/2023, včetně všech na něj navazujících rozhodnutí, se zrušuje a věc se přikazuje odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

c) dovolání obviněné Mariye Conkové

15. Obviněná Mariya Conková dovoláním vytýkala vady v dokazování, právním posouzení i výši uloženého trestu, zdůraznila, že ve věci jde o extrémní nesoulad, a zmínila, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s její námitkou, že v žádném případě nebyla srozuměna se skutečností, že by ze strany společnosti LYMASS mělo docházet k vylákávání výhody na DPH. Jednatelkou společnosti LYMASS se stala na základě pobídky obviněného Petra Jakubce, jemuž jako úspěšnému podnikateli důvěřovala. Pozici jednatelky společnosti vnímala jako nabídku toho, že bude vykonávat práci v souvislosti s činností agentury práce a bude působit jako jeden ze zaměstnanců na pozici koordinátora. Tvrdila, že si nebyla vědoma toho, že jednatel společnosti rozhoduje o chodu firmy, když právě obviněný Petr Jakubec v ní vyvolal dojem, že jde jen o formální funkci a o veškerý chod společnosti se bude starat on. Nebylo prokázáno, že by byla alespoň srozuměna s tím, že by mohlo dojít k trestněprávně významnému následku v podobě možného zkrácení povinných plateb. Z provedeného dokazování vyplývá, že s financemi společnosti LYMASS vůbec nehospodařila, přičemž její pracovní náplní byl nábor zaměstnanců a další práce s tím spojená. Fakticky ani neměla možnost si uplatňování faktur jakkoliv ověřit. Fiktivnost obchodů a faktur, které činil obviněný Petr Jakubec, podle ní nesvědčí o tom, že byla srozuměna s tím, že může dojít k následku, jenž trestnou činností nastal.

16. Zpochybňovala i motiv svého jednání, neboť soudy učiněné tvrzení, že si chtěla polepšit ve svém postavení, se míjejí s prokázaným skutkovým stavem. Významnou roli hrála její nezkušenost a jazyková neschopnost, jakož i její naivita, protože i v pozici jednatelky nadále vykonávala pouze práci řádového zaměstnance a pobírala odpovídající měsíční odměnu. Neměla žádné nadstandardní výhody, a její příjmy v době, kdy byla jednatelkou společnosti LYMASS, zcela jistě odpovídaly tomu, jakou práci vykonávala fakticky, nikoliv formálně.

Nesouhlasila se závěrem, že byla srozuměna s tím, že se dopouští ne zcela „čistého“ jednání, neboť ten neplyne z provedeného dokazování (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 07. 01. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09). Z důkazů podle ní vyplývá, že žádná daňová přiznání nikdy nepodepsala, protože tyto opatřoval bez jejího vědomí obviněný Petr Jakubec, který zneužil její důvěry i naivity, což soudy nebraly do úvahy. Společnost LYMASS byla z jejího pohledu fungující společností, a proto nelze vyvodit jednoznačný právní závěr o tom, že byla alespoň srozuměna s tím, že je jakkoliv (byť čistě formálně) zapojena do nekalého jednání, jak uvedl odvolací soud ve svém rozsudku bez toho, aby se soudy zabývaly jejími osobními poměry.

K tomu vytkla, že nepobývala dlouhou dobu v České republice, její znalosti českého jazyka byly omezené a v obecné rovině nemohla mít takový přehled o všech rizicích, ke kterým může dojít. Poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 07. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, jehož užití nelze vyloučit, protože se obě věci ve všech podstatných znacích shodují. Jednala v dobré víře a neměla jakékoliv pochybnosti o tom, že obviněný Petr Jakubec postupuje v nejlepším zájmu společnosti LYMASS. Dospěla k názoru, že z provedeného dokazování nikterak nevyplývá, že by u ní šlo o nepravou lhostejnost, nýbrž jde o pravou lhostejnost, a proto její jednání bylo nutné posuzovat jako nedbalostní podle § 16 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku. Neztotožnila se s odvolacím soudem, že se nemůže zbavit trestní odpovědnosti pouze proto, že o ničem nerozhodovala a nic nepodepisovala, a že měla postavení „bílého koně“, protože nebylo prokázáno, že by si byla těchto okolností vědoma. Nikdy neměla možnost se seznámit s jakýmikoliv skutečnostmi, jež by nasvědčovaly tomu, že dochází k páchání trestné činnosti, protože ze své pozice se o tomto ani dozvědět nemohla. Zpočátku, když již byla jednatelkou společnosti, pracovala jako obsluha překladiště kamionů, pak jako koordinátorka, nikdy však nehospodařila s financemi společnosti LYMASS.

Nevěděla o řetězci společností, které se podílely na nelegálním obchodování, protože podepsala pouze jednu generální plnou moc, kterou zmocnila obviněného Petra Jakubce a nikdy se neseznámila s dokumenty týkajícími se této společnosti. Nemohlo jí tudíž být zřejmé, že společnost LYMASS je jednou z mnoha nastrčených společností ovládaných obviněným Petrem Jakubcem. Mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci shledávala extrémní rozpor, a tvrdila, že závěr o její vině postrádá jakoukoliv elementární logiku.

17. Výhrady obviněná vznesla i proti výroku o trestu, který je podle ní nepřiměřeně přísný, protože nebylo řádně přihlédnuto k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním, rodinným, majetkovým a jiným poměrům, k jejímu dosavadnímu způsobu života a k možnosti její nápravy. Uložený nepodmíněný trest spojený s náhradou škody znamená faktickou destrukci její rodiny, a tedy zcela zjevně dopadá spíše než na samotnou obviněnou na její nejbližší okolí, zejména pak na její děti. Z těchto důvodů odvolací soud nesprávně aplikoval a interpretoval také ustanovení § 58 tr. zákoníku, protože v její věci jsou takové okolnosti, které svědčí o tom, že použití zákonem stanovené trestní sazby je nepřiměřeně přísné a nápravy obviněné lze dosáhnout i trestem mírnějším, tj. podmíněným. Nevyšly najevo jakékoliv okolnosti, které by vedly k závěru, že by na ni nebylo možno působit jiným trestem než nepodmíněným (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 11/1968-I., 21/1970, 47/1974, 35/1963 Sb. rozh. tr. a další). Z výše uvedeného je zjevné, že odvolací soud ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku neaplikoval zcela nesprávně.

18. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265m tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 12 To 20/2023, a nově rozhodl tak, že se podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. V případě, že by Nejvyšší soud neshledal podmínky pro vydání rozsudku podle § 265m tr. ř., navrhla, aby rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 12 To 20/2023, zrušil podle § 265k tr. ř. a věc podle § 265l tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

19. Rovněž požádala o přerušení výkonu trestu odnětí svobody, neboť jeho dopad pocítí zejména její tři nezletilé děti, které jsou na ní, jakožto na jejich živitelce, závislé. Výkonem jí uloženého trestu by došlo k rozbití fungující rodiny a ztrátě kontaktu mezi dětmi a jejich matkou, rodina by při nutnosti uhradit škodu přišla o jejich rodinný dům, který byl zajištěn policejním orgánem, což by na ni rovněž mělo devastující dopad. Nesnaží se vyhýbat výkonu trestu, ale chce jen zmírnit uložený trest, a proto navrhla, aby předseda senátu soudu prvního stupně postupem podle § 265h odst. 3 tr. ř. bez zbytečného odkladu předložil spisový materiál spolu s tímto návrhem Nejvyššímu soudu, který by měl v zákonné lhůtě učinit příslušné rozhodnutí. Alternativně navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž toto dovolání směřuje.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněných

20. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství shledal, že důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněné Mariye Conkové, že z provedených důkazů nevyplývá závěr o jejím úmyslném zavinění, obviněného Petra Jakubce, jimiž brojil proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů o neexistenci fakturace, a nesouhlas obviněné Radky Jakubcové s hodnocením svědeckých výpovědí. Těmito námitkami obvinění ve skutečnosti nevyjádřili zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem důkazních prostředků, neboť zpochybňovali výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedli, proč závěry soudů nemají podklad ve skutkových zjištěních, a proto výhrady, které obvinění k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přiřadili, nekorespondují s jeho zákonným vymezením. Naopak státní zástupce shledal, že skutkové závěry rozhodné pro zvolenou právní kvalifikaci jsou doloženy důkazními prostředky (zejména listinnými důkazy a svědeckými výpověďmi), které jsou označeny a hodnoceny v bodech 13. až 39. rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil též odvolací soud. Proto konstatoval, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a důkazní prostředky hodnotily řádně, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.), přičemž nevybočily z pravidel formální logiky. Neshledal porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, jak namítli obvinění Petr Jakubec a Radka Jakubcová, protože závěry soudů o průběhu skutkového děje jsou opřeny o logické argumenty, které jsou podpořeny výsledky dokazování.

21. Námitku obviněného Petra Jakubce, že soudy nedůvodně zamítly důkazní návrhy na provedení výslechů svědků Y. R. a J. R., státní zástupce sice považoval za uplatněnou formálně v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak neshledal ji opodstatněnou, protože soud prvního stupně v bodě 73. rozsudku dostatečně odůvodnil, proč nepřikročil k provedení navrhovaných důkazních prostředků. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 5. 2022 k návrhu na výslech J. R. shledal, že obviněný uvedl, že by byl rád, aby byl vyslechnut majitel autodopravy J. R., a že soudu doplní údaje jmenovaného svědka písemně, což nesplnil. Veškeré obchodování se společností Shenzhen bylo fiktivní a za této situace se proto i výslech svědka J. (resp. J.) R. důvodně jevil jako nadbytečný, takže nešlo o tzv. opomenutý důkaz a porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Navíc v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazních prostředků provede (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). V této trestní věci však nedošlo k tomu, že by soudy nedůvodně neprovedly navrhované podstatné důkazy.

22. Podle státního zástupce vymezení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. formálně odpovídají námitky obviněných Mariye Conkové a Radky Jakubcové, jimiž brojily proti úmyslnému zavinění, a obviněného Petra Jakubce, kterými vytýkal nesprávně zjištěný rozsah zkrácené daně, resp. vylákané výhody na dani. Žádné z nich však nepřisvědčil, protože se soudy objasnění a posouzení zavinění u obou dovolatelek, které tuto skutečnost namítaly, dostatečně věnovaly a vysvětlily, z jakých důvodů dospěly k závěru o nepřímém (eventuálním) úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.

zákoníku, a to i z hledisek pravé a nepravé lhostejnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015). Připomněl, že obě obviněné v postavení statutárního orgánu udělily obviněnému Petru Jakubcovi generální plnou moc k zastupování obchodních společností Intrawest a SILBEC (obviněná Radka Jakubcová), resp. LYMASS (obviněná Mariya Conková), a jak prokázaly výsledky provedeného dokazování, věděly, že dotčené obchodní společnosti nejsou ekonomicky aktivní, a znaly i celkový rozsah zkrácené DPH, resp. vylákané výhody na tomto druhu daně.

Obviněné vystupovaly v postavení tzv. bílých koní, v čemž podle Nejvyššího soudu za splnění všech dalších zákonných podmínek, lze shledat zavinění alespoň ve formě nepřímého úmyslu [viz § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku] (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, uveřejněné pod č. T 1147, v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). S přijetím funkce statutárního orgánu obchodní společnosti totiž zákon spojuje celou řadu povinností, kterých se nelze zbavit např. pouhým zplnomocněním další osoby k jejich výkonu, ale jde o lhostejnost, při níž statutární orgán obchodní korporace počítá s tím, že nastane trestněprávně relevantní následek.

Proto je srozuměn (smířen) s tím, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 5 Tdo 644/2022 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013). V případě tzv. bílého koně jde o nastrčený subjekt, jehož role je pouze formální a jehož existence a úkony mají zastřít pravý účel jednání osoby hlavní, jež sleduje výhradně osobní zájmy na úkor ostatních dotčených subjektů. Úmyslné zavinění naopak nelze dovodit s poukazem na (pravou) lhostejnost pachatele, který jako plátce (poplatník) daně důvodně spoléhal na řádné vedení svého účetnictví jinou osobou, a v důsledku toho nezjistil nesrovnalosti v účetních dokladech a v daňových přiznáních, které vedly ke zkrácení daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018). Obviněné Mariye Conková a Radka Jakubcová podle státního zástupce naprosto rezignovaly na výkon funkce statutárního orgánu a byly zcela lhostejné k plnění svých zákonných povinností, nevěnovaly se obchodnímu vedení společností, jejichž byly jednatelkami, a nezajímaly se ani o to, jakým způsobem je zajištěno řádné vedení předepsané evidence a účetnictví.

Byly srozuměny s tím, že může dojít k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a tudíž svým chováním vyjadřovaly kladné stanovisko k oběma možnostem, protože musely vědět, že způsobí následek, k němuž došlo a s nímž byly srozuměny. Nešlo u nich o tzv. nepravou lhostejnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 3 Tdo 668/2023, ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 4 Tdo 1282/2021, či ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008). Rozhodně nepostupovaly při výběru zmocněnce řádně jako rozumně pečlivé osoby (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

9. 2019, sp. zn. 27 Cdo 90/2019). V této souvislosti odmítl státní zástupce i námitku obviněné Mariye Conkové o důsledcích udělení plné moci a připomněl, že v obecné rovině jistě nelze zpochybňovat zplnomocnění jiné osoby k úkonům souvisejícím s podnikáním, nicméně takovým zmocněním se nelze zbavit veškerých povinností statutárního orgánu. Státní zástupce proto námitky obviněných Mariye Conkové a Radky Jakubcové, jimiž brojily proti právnímu posouzení úmyslného zavinění, neshledal důvodnými.

23. K námitkám obviněného Petra Jakubce, kterými zpochybnil rozsah zkrácené DPH, státní zástupce uvedl, že jsou sice s určitou mírou benevolence způsobilé naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale jsou nedůvodné, zejména s ohledem na rozhodnutí č. 48/2015, č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr. Proto soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby. Soudy otázku zkrácení daně správně posoudily samostatně jako předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., přičemž o rozsahu zkrácení DPH, resp. vylákání výhody na DPH, nevznikají důvodné pochybnosti. Nepřisvědčil tvrzení obviněného, že rozsah zkrácené daně nebyl dostatečně prokázán, protože takové námitky nejsou způsobilé naplnit jím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

24. Námitky proti nepřiměřené výměře uložených trestů obviněných Mariye Conkové a Petra Jakubce neodpovídají podle státního zástupce žádnému důvodu dovolání, proto jen pro úplnost doplnil, že ani u jednoho nejde o nepřiměřený trest ani o trest podle zákona nepřípustný [viz § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. Jestliže se obviněná Mariye Conková domáhala použití § 58 tr. zákoníku, s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, připomněl, že její námitka může být způsobilá naplnit tento důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak v posuzované věci není důvodná (viz rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh. tr.). Neobstojí podle něj ani tvrzení obviněné Mariye Conkové, že odvolací soud dostatečně nezohlednil její osobní poměry jejích dětí, protože takové okolnosti ve smyslu nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, a ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, v dané věci nejsou dostatečně významnými, když soudy zájem nezletilých dětí braly do úvahy (viz bod 62. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nepřevažuje zde nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nad veřejným zájmem na potrestání obviněné Mariye Conkové, protože o nezletilé děti obviněné pečuje její manžel, přičemž v řízení nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, že je schopen zajistit dětem vhodné výchovné prostředí, a proto nepodmíněný trest uložený této obviněné není tak fatálním zásahem, jaký prezentovala. Jeho výměra není v rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky. Z těchto důvodů nedošlo k porušení práva obviněné na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny základních práv a svobod.

25. Pokud obviněná Mariya Conková vytýkala nedostatky ve výroku o náhradě škody, nevznesla žádné konkrétní argumenty, které by bylo možné formálně považovat za učiněné v souladu s § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Proto shledal v této části posuzované dovolání za podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

26. Na základě shora uvedeného státní zástupce označil dovolání obviněných v tom rozsahu, v jakém odpovídají uplatněným důvodům dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., za nedůvodná, a ve zbylé části na označené důvody nedopadající, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněná u všech dovolatelů podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

27. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k replice obhájcům všech tří obviněných, nicméně své stanovisko k němu do dne konání neveřejného zasedání Nejvyššímu soudu sdělila pouze obviněná Mariya Conková, která poukázala na obsah svého dovolání, na němž setrvala, a neztotožnila se s ním v tom, že nečinila žádné kroky k tomu, aby zajistila řádný výkon funkce jednatelky, neboť svěřila výkon své funkce obviněnému Petru Jakubcovi, a proto u ní nemůže být shledán úmysl k následku, o němž nemohla vědět. Uvedený závěr nemohl být dovozen toliko z toho, že k výkonu povinností statutárního orgánu zmocnila třetí osobu. Shodně jako v dovolání tvrdila, že vykonávala práci řadového zaměstnance, o ničem nevěděla, protože vedení společnosti předala na základě plné moci obviněnému Petru Jakubcovi a současně spoléhala na to, že bude jednat zodpovědně, protože mu důvěřovala. Vyjádřila se i k výhradám vztahujícím se k námitkám proti jí uloženému trestu, k němuž zopakovala, že jí uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a osobními poměry, že je neslučitelný s principem proporcionality trestní represe. Závěrem uvedla, že setrvává na svém procesním návrhu obsaženém v dovolání, na něž v plném rozsahu odkázala.

IV. Přípustnost dovolání

28. Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., byla podána oprávněnými osobami podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k důvodům dovolání

29. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.) jen v souladu se zákonem vymezenými kritérii, neboť není prostředkem univerzální povahy. Směřuje proti taxativně vymezeným pravomocným soudním rozhodnutím, a to pouze na podkladě konkrétně určených důvodů dovolání (srov. § 265b odst. 1, 2 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněných dopadají na označené dovolací důvody. Pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

31. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotněprávních norem. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestného zákoníku jde o trestný čin. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Vedle těchto zákonem vymezených pravidel je Nejvyšší soud povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

32. Dále je vhodné uvést, že výrok o trestu prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu nelze napadat, protože k tomu účelu slouží dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze v případě, že jde o pochybení nebo vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Prostřednictvím tohoto důvodu však nelze namítat nepřiměřenou přísnost trestu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

33. Podle takto stanovených hledisek Nejvyšší soud posuzoval, zda obvinění tyto důvody, o něž dovolání opřeli, uplatnili v souladu s jejich zákonným vymezením a zda jsou jimi prezentované námitky důvodné.

VI. K námitkám všech obviněných proti skutkovým zjištěním

34. Všichni obvinění, jak plyne z výše popsaných obsahů jejich dovolání opřených o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., prezentovanými námitkami sice nevyjádřili zjevný rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale poukazovali na své vlastní hodnocení soudem provedených důkazů a činili závěry odlišné od těch, k nimž dospěl soud prvního stupně, přesto Nejvyšší soud shledal, že uvedenými námitkami obvinění označený důvod naplnili, protože své výhrady soustředili proti rozhodným skutečnostem významným z hlediska jim za vinu kladených činů, které nepovažovali za dostatečně objasněné a podložené výsledky provedeného dokazování. Obviněný Petr Jakubec nadto namítal i nedůvodně neprovedené důkazy. Nejvyšší soud proto správnost skutkových zjištění posuzoval v kontextu s výše označeným dovolacím důvodem, případně zkoumal, zda nejsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí a zda byly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny) s respektem ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14.

35. Posuzované výhrady obviněných jsou ve velké míře opakováním jejich obhajoby uplatňované v řízení před soudy nižších stupňů, které na námitky reagovaly, ve vztahu k nim se v přezkoumávaných rozhodnutích vyjadřovaly a svá stanoviska k nim uváděly. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i spisového materiálu je rovněž patrné, že soudy věnovaly shromážděným důkazům dostatečnou pozornost a provedly dokazování, při němž byly vyčerpány všechny dostupné důkazní prostředky a následně objasnily rozhodné skutečnosti potřebné a významné pro závěry o předstírané obchodní spolupráci, fiktivnosti faktur, rolích jednotlivých obviněných v rámci trestné činnosti i výši zkrácené DPH.

36. Soud prvního stupně podložil učiněné a ve výroku svého rozsudku popsané skutkové závěry poměrně rozsáhlým dokazováním (viz body 2. až 39.) a vysvětlil, v čem spatřoval fiktivnost zdanitelných plnění, jaký byl rozsah zkrácené DPH, resp. vylákané výhody na této dani i to, jakou faktickou činnost prováděly jednotlivé společnosti a osoby za ně jednající. V bodech 40. až 54. rozsudku popsal závěry významné pro naplnění jednotlivých znaků zločinu, jež v jednání všech obviněných shledal. Odvolací soud, který z podnětu odvolání všech obviněných závěry soudu prvního stupně přezkoumal, v nich až na výrok o náhradě škody namítané nedostatky nezjistil a se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil (bod 36. rozsudku odvolacího soudu). Neopomněl reagovat na stěžejní námitky obviněných, které se v podstatné míře kryly s výhradami, které uplatnili v nyní podaných dovoláních a vyčerpávajícím způsobem odůvodnil, proč na ně nepřistoupil (srov. body 37. až 52. rozsudku odvolacího soudu).

37. Nejvyšší soud v tomto postupu soudů obou stupňů obviněnými vytýkané vady neshledal, a pro stručnost na odůvodnění rozhodnutí soudů odkazuje. Pouze pro úplnost k výhradám obviněné Radky Jakubcové poukazuje na body 40. a 41. rozsudku odvolacího soudu, který s odkazem na konkrétní důkazy, jež z výsledků provedeného dokazování vyplynuly, vysvětil, že se do chodu společností Intrawest, SILBEC, LYMASS a JD2 zapojovala. K námitkám obviněné vysvětlil své závěry i na výpovědi svědků I. L., J. L., J. B.

a J. T., a vzal za prokázané i povědomí obviněné Radky Jakubcové o nesrovnalostech v účetnictví v době před zahájením finanční kontroly. Odůvodnil také to, proč neuvěřil její obhajobě, že o ničem nevěděla, když působila jako jednatelka, a že žádné povinnosti v tomto ohledu nevykonávala. Její jednání propojil s trestnou činností obviněného Petra Jakubce (srov. body 42. až 48. rozsudku odvolacího soudu), s níž byla úzce spjata, a vysvětlil, proč nevyhověl jeho obhajobě, že obchodní spolupráce se společností Shenzhen skutečně probíhala, a to zejména s ohledem na důkazy v podobě zajištěných fiktivních faktur, výsledků právní pomoci ze zahraničí a faktické neexistenci společnosti Shenzhen.

Vyjádřil se taktéž k tomu, jakým způsobem obvinění Radka Jakubcová a Petr Jakubec spolupracovali, a zabýval se argumentací obviněného, že nevznikla v podstatě žádná škoda. Doložil, proč shledal, že spolupráce byla jen předstíraná, a většina faktur byla fiktivních, což byl také důvod, proč s nimi při vyčíslení vzniklé škody nekalkulovala znalkyně z oboru ekonomika. Stejně detailním způsobem se odvolací soud vypořádal s námitkami obviněné Mariye Conkové (body 49. a 50. rozsudku odvolacího soudu) a vyjádřil, že bylo prokázáno, že se dobrovolně stala jednatelkou společnosti LYMASS, ač k tomu, jak nakonec i sama přiznává, neměla vůbec žádné předpoklady, o chod této společnosti se nezajímala a přenechala vše na základě generální plné moci obviněnému Petru Jakubcovi.

Roli bílého koně přijala s vidinou zlepšení své pracovní pozice. Zcela vědomě byla pouhým nastrčeným článkem řetězce společností, a v takové pozici bez jakékoliv faktické odpovědnosti setrvávala dlouhodobě po dobu čtyř let, a proto je podle odvolacího soudu za vzniklý následek též trestně odpovědná.

38. Nejvyšší soud nepřisvědčil výhradám obviněného Petra Jakubce, že nešlo o předstíranou obchodní spolupráci, neboť soud prvního stupně se touto otázkou zabýval (srov. body 32. až 34. rozsudku soudu prvního stupně), posuzoval podklady, z nichž pro tyto závěry vyšel a logicky vyložil své úvahy. Výsledek tohoto postupu plně odpovídá tomu, že značná část faktur vystavených na společnost Shenzhen, neexistovala, a šlo jen o předstíraná jednání, která nemají žádnou oporu ve skutečných obchodních transakcích. Ze zajištěných elektronických dat bylo objasněno, že přepravy měla objednat u společnosti SILBEC a u společnosti Intrawest společnost SAEFLINE, s. r. o., nám.

14. října 1307/2, Praha 5. (dále jako „společnost SAEFLINE“), za kterou měl jednat svědek F. Další lustrací bylo zjištěno, že je po této osobě vyhlášeno pátrání Krajským soudem v Ústí nad Labem ve věci sp. zn. 50 T 8/2011 z důvodu dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Na adrese sídla společnosti SAEFLINE byla jen virtuální kancelář, kterou spravuje společnost Comeflex Consultig, s. r. o., jíž bylo ukončeno sídlo na této adrese již 4. 11. 2010, o čemž byl její jednatel vyrozuměn. Rovněž bylo zjištěno, že Y.

R. byl odsouzen pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za jednání, jež proběhlo v letech 2008 až 2010, protože předkládal celním úřadům s celními doklady padělané faktury o nákupu zboží z Čínské lidové republiky. Bylo objasněno, že čínské jméno společnosti na razítku neodpovídá anglickému názvu, tedy firma SHENZHEN JIAZHIHONG TRADING CO., LTD (s níž měl obviněný obchodovat) neexistuje. Na adrese No. 1086 East Shennan Road, Luohu, Shenzhen, China se nachází společnost Shenzhen Yuanjinda Import&Export Co.

Ltd. Soud prvního stupně tudíž zcela přiléhavě neuvěřil obhajobě obviněného Petra Jakubce, že byl ze strany finančního úřadu omezován ve svém podnikání tím, že by tento úřad prověřoval jeho obchodní partnery, a že vytvářel faktury proto, aby měl v pořádku účetnictví, protože se společností Shenzhen obchodoval velmi podivným až pokoutním způsobem, kdy obchody v řádech statisíců až miliónů korun měly probíhat na čerpacích stanicích a v restauracích, platby byly předávány v hotovosti v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb., nepožadoval doklady k platbám a platby ani nekontroloval.

Námitku obviněného Petra Jakubce, jíž tvrdil, že byla obchodní spolupráce se společností Shenzhen realizována, tudíž Nejvyšší soud považuje za zcela nedůvodnou.

39. Nedůvodnými byly shledány i námitky obviněného Petra Jakubce proti závěrům znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví daňové evidence, neboť odvolací soud své hodnocení tohoto důkazu podrobně rozvedl v bodě 46. rozsudku. U společnosti Intrawest a JD2 za roky 2012-2013, kdy prokazatelně nevykonávaly činnost, přičemž společnost Intrawest po celou dobu ve svých daňových přiznáních přiznávala pouze nadměrné odpočty, které jí byly ze strany příslušného finančního úřadu hrazeny na bankovní účet. V účetnictví společnosti SILBEC znalkyně dohledala pouze přijaté faktury od společnosti Intrawest, a co se týče společnosti LYMASS, znalkyně uvedla, že tato fakturovala zahraniční autodopravu, kterou však neuskutečnila a uplatnila k těmto neuskutečněným plněním vstupy, které neproběhly a nebyly jí poskytnuty. Nejvyšší soud neshledal pochybení ani ve stanovení výše vylákaných výhod na dani, protože soud prvního stupně měl pro své závěry k dispozici protokoly o finančních kontrolách, účetní doklady a další listiny, ze kterých vycházel a opíral se též o výše jmenovaný znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví daně a daňová evidence. Všechny tyto podklady posuzoval a na jejich podkladě učinil závěr o výši vylákané částky u každého z obviněných, jak je to uvedeno ve výroku jeho rozsudku.

40. K výhradám obviněného Petra Jakubce proti znaleckému posudku lze dále uvést, že jeho zpracovatelka byla během hlavního líčení vyslechnuta, a soud se neomezil pouze na tento důkaz, neboť ten pouze kvantifikoval míru zkrácení DPH. Pro řádné objasnění skutkového stavu provedl i další dokazování v rozsahu, jaký popsal v odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud proto shledal, že námitce obviněného Petra Jakubce o nesprávnosti stanovení výše škody nelze přisvědčit, protože soud prvního stupně ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. dostatečným způsobem hodnotil nejen závěry znalkyně, ale i další důkazy svědčící o fiktivnosti předmětných faktur a předstírané obchodní spolupráci mezi jednotlivými společnostmi, jež je popsána v tzv. skutkové větě přezkoumávaného rozsudku. Řídil se přitom zásadou, že znalecký posudek je třeba hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, neboť ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06).

41. Nejvyšší soud shledal, že soudy neponechaly bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, ale postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, neprivilegovaly znalecký důkaz a nepřenášely odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce. Z obdobných důvodů pak nebylo možné přistoupit ani na výhrady obviněného o vadách znaleckého posudku, neboť ten byl zákonným způsobem proveden při hlavním líčení (dne 26. 1. 2022, č. l.

16234 až 16236 spisu), včetně výslechu znalkyně, a obvinění měli možnost znalecké závěry zpochybňovat a znalkyni klást dotazy, přičemž ani tímto postupem nebyly žádné vady znaleckého posudku odhaleny. Námitkám obviněného Petra Jakubce ohledně nesprávně vyčísleného rozsahu zkrácené daně nelze přiznat opodstatnění, neboť v posuzované věci zejména soud prvního stupně dostál svým povinnostem tuto otázku řádně objasnit. Závěr o rozsahu zkrácené daně opřený o znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, nevykazuje obviněným namítané vady, naopak soudy objektivně a řádně tuto skutečnost objasnily zákonem stanoveným způsobem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 6.

6. 2017, sp. zn. III. ÚS 2776/15). Soudy správně otázku, v jakém rozsahu byla zkrácená daň, řešily samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. ř., a to na základě ostatních ve věci zjištěných skutečností a závěry finančního úřadu hodnotily stejně jako každý jiný důkaz podle § 2 odst. 6 tr. ř. (srov rozhodnutí č. 27/1979 Sb. rozh. tr.).

42. Důvodnou není ani námitka obviněného Petra Jakubce, že soudy nesprávně zamítly důkazní návrhy na provedení výslechů svědků Y. R. a J. R., protože z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (srov. bod 73.) je patrné, že se důkazním návrhem v podobě výslechu svědka Y. R. zabýval a vysvětlil, proč na něj nepřistoupil (dostatečně na tuto námitku reagoval i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství - viz bod 22. shora). Lze jen připomenout, že soud, když zjistil z dalších důkazů, že společnost Shenzhen neexistovala a obviněný Petr Jakubec doznal, že případné obchody s ní byly vykazovány fiktivně, neshledal nutným vyslýchat řidiče kamionů, protože by šlo o zcela nadbytečný důkaz, mimo to byl v té době jmenovaný svědek Y.

R. dlouhodobě nezvěstný (srov též bod 42. rozsudku odvolacího soudu). K návrhu na výslech J. R. Nejvyšší soud z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 5. 2022 (č. l. 16350 a násl. spisu, strany 10) ověřil, že obviněný uvedl, že by byl rád, kdyby byl svědek J. R. vyslechnut, a že další informace k němu soudu doloží písemně, což se však nestalo, přičemž v pozdější fázi řízení tento výslech již nezmiňoval a podklady k jeho výslechu nedodal. Neprovedení tohoto důkazu aktivně nevytýkal ani v odvolacím řízení.

Nejvyšší soud proto neshledal tzv. opomenutý důkaz, protože za ten se považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Oba navrhované důkazy byly vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu zjevně nadbytečnými (viz nález Ústavního soudu ze dne 6.

12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95). Není ani povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Z uvedených důvodů v této trestní věci nevznikly namítané důvodné pochybnosti, neboť rozsah dokazování umožnoval soudům učinit úplná a správná skutková zjištění, na jejichž podkladě dospěly k přiléhavým právním závěrům.

43. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud výhrady obviněných mířící vůči skutkovým zjištěním neshledal důvodnými, protože soudy učinily potřebné dokazování a postupovaly v souladu se zásadou objektivního posouzení věci. Splnily povinnost řádně posoudit všechna tvrzení, argumenty a důkazy předložené účastníky řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 19. 4. 1994, Van de Hurk proti Nizozemsku, č. 16034/90, bod 59.). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ověřil, že dostály své povinnosti zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), a soud prvního stupně dostál povinnosti stanovené v § 2 odst. 6 tr. ř., protože zvažoval a hodnotil všechny nabízející se důkazy a z nich plynoucí skutečnosti aniž by ostatní opomenul, a tudíž vynaložil dostatečné úsilí směřující k řádnému objasnění věci (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08, či ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/02, aj.). Z obsahu rozsudku a způsobu, jakým soud prvního stupně dokazování prováděl a z jakých skutečností pro své závěry o vině obviněných vycházel, není patrná libovůle, neboť jeho vnitřní přesvědčení bylo v každém jednotlivém případě výsledkem logické úvahy a přezkoumatelného myšlenkového postupu, a tím pádem i jím učiněná skutková zjištění vyplývají z provedených důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03, ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 418/97, aj.). Uvedené závěry se týkají i rozhodnutí odvolacího soudu, který se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a následně se vypořádal s podstatnými námitkami uvedenými v odvolání obviněného, což je pro zachování jeho práva na spravedlivý proces naprosto dostatečným postupem.

44. Není proto možné přisvědčit námitkám obviněného, že by věc nebyla řádně objasněna. Soudy se nezpronevěřily ani principu presumpce neviny a z něho pramenící zásadě in dubio pro reo či dalším zásadám a principům, jimiž je ovládáno trestní řízení a na něž obvinění v dovolání poukazovali, neboť ty nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením principu presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály. Principy spravedlivého trestního řízení nebyly porušeny (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 1604/13, ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17, a další). Nadto lze zmínit, že situace, která by svědčila pro nutnost aplikace zásady in dubio pro reo v přezkoumávané věci ani nenastala, protože soudy na základě provedených důkazů důvodné pochybnosti o vině obviněných Petra Jakubce, Radky Jakubcové a Mariye Conkové neměly.

45. Nejvyšší soud na tomto místě shrnuje, že skutková zjištění, která soudy učinily, mají podklad ve výsledcích provedeného dokazování a nevykazují obviněnými vytýkané nedostatky, a proto jejich dovolacími námitkami nenaplnily důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

VII. K právním výhradám obviněných

46. Podkladem pro přezkum správnosti právních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.].

47. Z obsahu obviněnými podaných dovolání plyne, že obviněný Petr Jakubec tvrdil, že byl odsouzen za spáchání trestného činu, při nedostatečném objasnění jeho úmyslu se dopustit zkrácení daně ve výši, která byla stanovena soudy nižších stupňů, a obviněné Radka Jakubcová a Mariya Conková zpochybňovaly závěr o úmyslném zavinění. K těmto výhradám Nejvyšší soud obecně uvádí, že zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, na zdravotní pojištění nebo podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a uvedeného jednání se dopustí ve velkém rozsahu.

48. Zkrácení daně je obecně jakékoliv jednání pachatele, následkem něhož je plátci (poplatníkovi) vyměřena nižší daň, než jaká odpovídá jeho skutečně existující daňové povinnosti [srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005-I. Sb. rozh. tr.], přičemž není podstatné, v jakém postavení ve vztahu k subjektu daně vystupoval, ale to, že jeho jednání jednoznačně směřuje ke zkrácení daňové povinnosti plátce daně (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 5 Tdo 69/2012). Jde-li o DPH, lze ji v tomto smyslu zkrátit např. samotným nepodáním daňového přiznání, zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně, neoprávněným uplatněním odpočtu daně apod. Naproti tomu úmyslné jednání pachatele, jímž státu (správci daně) nepravdivě předstírá existenci skutečností zakládajících povinnost státu poskytnout plátci (poplatníkovi) daně peněžité plnění jako údajný přeplatek na dani, představuje vylákání daňové výhody ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku. V případě DPH lze takovou výhodu vylákat např. neoprávněným uplatněním nadměrného odpočtu DPH (srov. rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr.).

49. Škodou velkého rozsahu se podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. rozumí škoda dosahující částky nejméně 10.000.000 Kč. Za velký rozsah lze považovat celou daň (event. jinou povinnou platbu), jen jestliže nebyla v důsledku jednání pachatele vyměřena vůbec, jinak jde vždy o rozdíl mezi zkrácenou vyměřenou daní (event. jinou povinnou platbou) a daní (event. jinou povinnou platbou), která měla být podle zákona správně – nebýt jednání pachatele – přiznána, vyměřena a zaplacena. Nebyla-li daň (poplatek, clo, pojistné, jiná povinná platba) vůbec přiznána nebo vyměřena, resp. byla-li zatajena samotná skutečnost, odůvodňující vznik daňové, celní, poplatkové atd. povinnosti, výše zkrácení se rovná celé výši této povinné platby, jež měla být přiznána, vyměřena a zaplacena. Podobně je tomu u vylákané výhody na některé z povinných plateb, kde je třeba z hlediska velkého rozsahu vždy uvažovat s celou vylákanou částkou (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3123–3124, marg. č. 17.).

50. S ohledem na námitky obviněných zaměřené zejména proti jejich úmyslnému zavinění je vhodné připomenout, že zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Na takový úmysl je třeba usuzovat z celého jednání pachatele, přičemž důležitými signály o jeho úmyslném zavinění mohou být různé formy a způsoby zásahu do účetnictví, způsob vedení a uschovávání účetních a jiných dokladů, projevy ústní i písemné učiněné ke státním orgánům nebo k obchodním partnerům apod. Podle argumentace rozvedené v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí soudy vyjádřily úvahy směřující k závěru o zavinění obviněných, z nichž plyne jejich vnitřní vztah k následku posuzovaného jednání.

51. Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky, z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje vnější znaky trestného činu). Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Subjektivní stránka je tedy z velké části představována zaviněním, jež je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů ve smyslových orgánech člověka, jakož i předmětů a jevů, a na složce vůle zahrnující chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, není tu žádný volní vztah. Intelektuální složka tedy zahrnuje především vnímání objektivního světa pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné. Složka vůle zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci.

Volní složka představuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné, i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím (srov. např. SOLNAŘ, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti.

Praha: Academia, 1972, str. 209). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem tu musí být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání. Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. přiměřeně ŠÁMAL, Pavel a kol.

Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 327, marg. č. 2). Úmyslné zavinění ovšem nelze dovodit s poukazem na (pravou) lhostejnost obviněného, který jako plátce (poplatník) daně důvodně spoléhal na řádné vedení svého účetnictví jinou osobou a v důsledku toho nezjistil nesrovnalosti v účetních dokladech a v daňových přiznáních, které vedly ke zkrácení daně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018).

52. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí rovněž plyne, že soudy na subjektivní stránku neusuzovaly přímo, neboť ji není možné pozorovat, ale dovodily ji ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z chování obviněných a dalších výsledků dokazování, z nichž logicky úmysl vyplynul (srov. například zprávy a rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Přitom je třeba zdůraznit i to, že závěr o úmyslu obviněných soudy učinily zejména z objektivních skutečností po velmi detailním dokazování a všestranné analýze jejich jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).

53. U daňových trestných činů svědčí o přímém úmyslu především takový způsob spáchání, který spočívá v předstírání neexistujících skutečností; uvedenou formu zavinění proto naplňuje i neoprávněné deklarování dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie za účelem snížení daňové povinnosti poplatníka příslušného druhu daně (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1167/2012). Závěr o přímém úmyslu pachatele způsobit svým jednáním jinému následek či účinek přitom nelze dovodit toliko ze zjištění, že úmyslně vykonal něco, co takový následek mohlo způsobit, poněvadž naplnění subjektivní stránky předpokládá, že úmysl pachatele ke způsobení takového následku směřoval (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2015, sp. zn. 3 Tdo 406/2016).

54. Obviněné Radka Jakubcová a Mariya Conková podle zjištění soudu prvního stupně jednaly v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, tedy věděly, že svým jednáním můžou porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu způsobit, a pro případ, že je způsobí, byly s tím srozuměny.

55. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro úmysl eventuální (nepřímý) tedy kumulativně platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může takový následek způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Musí tedy existovat přinejmenším dvě varianty, aby se mohlo uplatnit in eventum, přičemž stupeň pravděpodobnosti jejich nastoupení z hlediska pachatele není podstatný (srov. rozhodnutí č. 55/2015 Sb. rozh.

tr.). V hospodářské kriminalitě nepřímému úmyslu nasvědčuje např. dobrovolné zapojení do vnitřní organizační struktury společenství, které bylo vytvořeno s cílem opakovaně dosahovat daňových úniků při obchodu s lihem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 4 Tdo 98/2019), nezajištění alespoň základní kontroly pachatelem jako statutárním orgánem právnické osoby a následně i ověření toho, zda třetí osoba (např. ekonomický nebo daňový či účetní poradce), se kterou sjednal smlouvu o ekonomickém nebo účetním poradenství, plní v zastoupení právnické osoby zákonem předepsané povinnosti ve vztahu k obchodnímu rejstříku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

8. 2014, sp. zn. 5 Tdo 547/2014) anebo porušení daňových povinností podnikatele, kterému byla známa na základě dlouhodobého působení v podnikatelském prostředí povinnost podat daňové přiznání, což však přesto neučinil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1049/2018).

56. S ohledem na námitky obviněných Radky Jakubcové a Mariye Conkové je rovněž vhodné poukázat na to, že v právní literatuře se liší názory na otázku lhostejnosti, avšak převládají názory, že skutečný vztah lhostejnosti k následku (tzv. pravá, resp. úplná lhostejnost) nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší, neboť zákonodárce se nemůže omezit jen na úmysl přímý, poněvadž do budoucna lze těžko odhadovat průběh děje a nikdo si nemůže být jist, zda události se budou vyvíjet úplně podle jeho přání. Pachatel musí v podstatě vždy počítat a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky, že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele. V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. Naproti tomu u tzv. pravé lhostejnosti neexistuje ani nejslabší volní vztah pachatele k takovému následku (není-li uvažována teorie smíření), kdy pachatel není s následkem srozuměn, ale naopak spoléhá, byť bez přiměřených důvodů, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedojde, a tudíž je možné uvažovat pouze o zavinění ve formě nedbalosti (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 342 až 344).

57. Podle závěru soudu prvního stupně se obviněný Petr Jakubec dopustil svého jednání v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v němž je trestný čin spáchán, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. S ohledem na shora uvedená obecná východiska není pochyb o tom, že obviněný Petr Jakubec přímý úmysl naplnil, protože jednáním popsaným pod body I., III., IV. a V. tzv. skutkové věty (viz bod 1. shora) v období od 25. 3. 2009 do 9. 1. 2015 v XY a v Praze jako osoba fakticky jednající za daňové subjekty společnosti Intrawest, LYMASS, SILBEC a JD2 opakovaně chtěně a cíleně úmyslně vylákával výhodu na DPH a krátil DPH ke škodě České republiky v úhrnné výši 53.323.266 Kč.

58. Výsledky provedeného dokazování bylo dále objasněno (srov. body 42. až 44. rozsudku soudu prvního stupně), že obvinění jako podklad pro daňová přiznání, která měla zakládat nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně, předložili fiktivní a padělané doklady, především faktury, které vyhotovoval obviněný Petr Jakubec včetně toho, že je opatřoval razítky společností, které buď neexistují, nebo se jmenovanými firmami vůbec neobchodovali. Cílem bylo získat cestou daňového řízení od státu neoprávněně finanční prostředky, a to za pomoci provázání několika vlastních firem.

Uvedené jednání obviněného popsané pod body I., III., IV. a V. (srov. body 42. až 48. rozsudku odvolacího soudu a též bod 53.) vykazuje všechny rozhodné skutečnosti, z nichž přímý úmysl vyplývá. Skutečnosti, které vzaly soudy za podklad svých rozhodnutí o vině obviněného svědčí dostatečně nejen pro závěry o naplnění objektivní stánky zločinu podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, ale i pro závěr o subjektivní stránce. Výhrady obviněného Petra Jakubce, že úmyslně nezkrátil daň v soudy stanoveném rozsahu, proto nejsou důvodné, neboť toto své přesvědčení založil na zcela odlišných skutkových zjištěních, než které zjistily soudy.

K výhradám obviněného lze poznamenat, že zkrácením daně je jakékoli jednání pachatele, následkem něhož je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Obviněný Petr Jakubec byl v jím vytvořeném řetězci předstírané obchodní spolupráce zcela klíčovou osobou, neboť podával daňová přiznání, vyhotovoval fiktivní faktury a realizoval vedení účetnictví v dotčených společnostech.

Všechna učiněná zjištění soudů dostatečně dokládají správnost závěru, že jednal v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Svědčí pro něj samotná povaha jeho jednání v rámci trestné činnosti, které bylo záměrné, promyšlené a realizované jen proto, aby od státu vylákal finanční prostředky, na které neměl nárok, resp. daňové zvýhodnění po předstírání neexistujících obchodních transakcí doložených fakturami dokladujícími plnění, která nikdy neproběhla. Činil tak prostřednictvím lživých podkladů vedoucích ke zkreslení daňové povinnosti uložené daňovými zákony.

Jednal chtěně tak, aby mohla být simulována obchodní spolupráce zejména se společností Shenzhen, ale i dalšími společnostmi popsanými v bodech I., III., IV. a V. výroku o vině. Podle prokázaných skutečností tudíž nelze dospět k jinému závěru, než který učinily soudy obou stupňů.

59. Vzhledem k těmto závěrům nelze souhlasit ani s námitkami obviněného Petra Jakubce, že svým jednáním úmyslně nezkrátil daň v rozsahu stanoveném v tzv. skutkové větě, tzn. že od státu vylákal na DPH částku představující 53.323.266 Kč, neboť k tomu prokazatelně došlo, přičemž o správnosti právní kvalifikace podle § 240 odst. 3 písm. a), tedy způsobení škody velkého rozsahu podle § 138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, nelze pochybovat, protože bylo objasněno, že způsobil škodu, resp. vylákal daňovou výhodu, jejíž výše více než pětkrát překračovala hranici škody velkého rozsahu stanovenou ve výši 10.000.000 Kč. Pro úplnost lze poznamenat, že u kvalifikované skutkové podstaty podle § 240 odst. 3 písm. a) tr.

zákoníku není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zákonný znak konkrétního trestného činu, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl, a tedy ve vztahu k ní postačí zavinění ve formě nevědomé nedbalosti podle § 17 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný Petr Jakubec však byl o celém dění v rámci jím ovládaných společností informován a trestné jednání páchal se znalostí a vědomím všech okolností, které i sám pro stanovený účel vytvářel, když na místo jednatelů některých zcela prázdných a jen formálně založených společností dosazoval svou manželku obviněnou Radku Jakubcovou a zaměstnankyni a cizinku obviněnou Mariyu Conkovou.

60. Jmenované obviněné v podaných dovoláních rovněž shodně vznesly výhrady proti úmyslnému zavinění, které odmítaly v zásadě proto, že vše měl na starosti obviněný Petr Jakubec a ony mu důvěřovaly a spoléhaly na jeho schopnosti, o nichž byly přesvědčeny. Poukazovaly na to, že nejednaly zaviněně, neboť výkon funkcí jednatelek byl pouze formální a veškeré další dění zajišťoval obviněný Petr Jakubec. Soud prvního stupně na tuto jejich trvalou obhajobu reagoval v bodě 46. až 52. rozsudku a vysvětlil, že u obviněné Radky Jakubcové tomu tak rozhodně nebylo, protože u ní byly při domovní prohlídce nalezeny důležité důkazy, zejména razítko společnosti Shenzhen nebo vlastní účetnictví, o kterém tvrdila, že bylo odcizeno, což svědčí o jejím vědomí rozhodných skutečností.

Rovněž z výpovědi svědkyně T. P. vyplynulo, že obviněná Radka Jakubcová znala podstatu trestného jednání obviněného, protože při nedostatcích finančních prostředků odkazovala na vyčkání vrácení DPH společnosti Intrawest, od níž se odvíjela jejich společná trestná činnost v bodě I. a IV. V bodě II. šlo o trestnou činnost, jíž páchala sama jako OSVČ. Jako jednatelka společnosti Intrawest navíc dostávala výpisy z účtu, na který byly poukazovány nadměrné odpočty DPH této společnosti, přičemž i skutečné výpisy z účtu vedených ve Spolkové republice Německo byly nalezeny při domovní prohlídce v jejím bydlišti.

Konkrétně k obviněné Radce Jakubcové soud zdůraznil, že formálně přijala funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvávala v tomto postavení, aniž by působnost statutárního orgánu fakticky vykonávala a podnikání plně ponechávala na obviněném Petru Jakubcovi bez jakéhokoli vlastního zájmu a sebemenší informovanosti. Udělení generální plné moci však jednatele nezbavuje práv a povinností vyplývajících z postavení statutárního orgánu, který nesmí nad vedením společnosti ztratit kontrolu, a proto lze v tomto případě shledat, že případná fiktivnost faktur a možnost, že s jejich použitím uvedené společnosti získají nadměrný odpočet DPH neoprávněně, byly obviněné zcela lhostejné, tedy jí bylo jedno, zda tyto skutečnosti nastanou anebo nenastanou.

61. Obviněná Mariya Conková podle soudu prvního stupně plnila roli tzv. bílého koně, což však bez dalšího neznamená, že by byla vyloučena její trestní odpovědnost, neboť pachatel může být srozuměn s vylákáním neoprávněné výhody na DPH ve smyslu § 240 odst. 1 tr. zákoníku i za situace, jestliže se z důvodu získání určitého peněžního příjmu stal jen formálně jednatelem společnosti, ale tuto funkci fakticky nevykonával, nezajímal se o hospodaření uvedené obchodní společnosti a zcela ponechal její obchodní vedení na společníkovi, který nebyl jednatelem, pokud pachatel jako jednatel podepsal tímto společníkem předložené daňové přiznání, jímž se v rozporu se skutečností deklarovalo zaplacení zboží nebo služeb na podkladě fiktivních faktur a které mělo odůvodnit neoprávněné vrácení nadměrného odpočtu DPH.

Obviněná Mariya Conková formálně přijala funkci statutárního orgánu v obchodní společnosti, záměrně setrvávala v tomto postavení, aniž působnost statutárního orgánu fakticky vykonávala, a o další průběh podnikání se nezajímala, což za splnění dalších podmínek je zločinem podle § 240 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, uveřejněné pod č. T 1147. v sešitě 51 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). S přijetím funkce statutárního orgánu obchodní společnosti totiž zákon spojuje celou řadu povinností, kterých se nelze zbavit např. pouhým zplnomocněním další osoby, ale naopak v případě takové lhostejnosti musí statutární orgán obchodní korporace počítat s tím, že je to pak považováno za výraz jeho kladného vztahu k trestněprávně relevantnímu následku, tedy že je srozuměn (smířen) s tím, že může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

2. 2023, sp. zn. 5 Tdo 644/2022). V souvislostech lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 637/2013, podle kterého jde v případě tzv. bílého koně o nastrčený subjekt, jehož role je pouze formální a jehož existence a úkony mají zastřít pravý účel jednání osoby hlavní, jež sleduje výhradně osobní zájmy na úkor ostatních dotčených subjektů. Vzhledem k popsaným okolnostem posuzovaného případu u obviněné Mariyi Conkové šlo o typ lhostejnosti, který byl výrazem jejího kladného vztahu k oběma možným variantám, tj. jak k tomu, že faktury jsou pravé a získání nadměrného odpočtu je oprávněné, tak k tomu, že faktury jsou fiktivní a získání nadměrného odpočtu je neoprávněné.

Tato lhostejnost se pak vztahuje nejen k samotným podkladům pro daňová přiznání, ale i k obsahu daňových přiznání samotných. Postavení obviněných Radky Jakubcové i Mariye Conkové bylo v bodech I. III. a IV. ve skutečnosti totálním popřením smyslu působnosti jednatele, jak je vymezena v zákoně o obchodních korporacích. Obviněné si v postavení jednatelek počínaly tak, že svým jménem jen zaštítil výsledky zcela nekontrolované aktivity obviněného Petra Jakubce, aniž si jeho postup v souvislosti s uplatněnými fakturami jakkoli ověřily, a tudíž musely být se škodlivým následkem srozuměny a jednaly tak nejméně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst.

62. Lze připomenout, že odvolací soud správně toto postavení obviněných Radky Jakubcové a Mariye Conkové potvrdil (srov. body 40. a 41., 44., 49., 50. a též 53. rozsudku odvolacího soudu). Obviněné v postavení statutárního orgánu udělily obviněnému Petru Jakubcovi generální plnou moc k zastupování obchodních společností Intrawest a SILBEC (obviněná Radka Jakubcová, body I. a IV. výroku o vině), resp. LYMASS (obviněná Mariya Conková, bod III. výroku o vině). Z těchto rozhodných skutkových zjištění je rovněž patrné, že věděly o tom, že dotčené obchodní společnosti nejsou ekonomicky aktivní a současně bylo prokázáno, jaký byl celkový rozsah zkrácené DPH, resp. vylákané výhody na tomto druhu daně, neboť Radka Jakubcová v období od 25.

3. 2009 do 2. 9. 2014 v XY a v Praze jako statutární orgán daňových subjektů Intrawest a SILBEC jako osoba samostatně výdělečně činná vystupující pod IČ: 72212829, opakovaně úmyslně vylákávala výhodu na DPH a krátila DPH ke škodě České republiky v úhrnné výši 43.641.536 Kč. V bodě II. jednala tato obviněná jako OSVČ tak, že v době od 27. 2. 2011 do 27. 6. 2014 sama v úmyslu zkrátit daň podala daňová přiznání, do nichž též zahrnula neexistující poskytnutá plnění. Tedy jednala zcela plně s vědomím všech rozhodných skutečností.

Proto soud prvního stupně dospěl k závěru, že role obviněné Radky Jakubcové byla znatelnější, resp. její úmyslné zavinění bylo výraznější, neboť na základě provedeného dokazování bylo možné dospět k závěru, že její role nebyla pouze formální, jak tvrdila, ale že znala podstatné skutečnosti týkající se trestného jednání obviněného, jež se svou výpovědí snažila zakrýt. Obviněná Mariya Conková pak v období od 7. 1. 2010 do 9. 1. 2015 v Praze jako statutární orgán daňového subjektu společnosti LYMASS, opakovaně úmyslně vylákávala výhodu na DPH a krátila DPH ke škodě České republiky v úhrnné výši 23.852.241 Kč.

63. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud přisvědčil závěru soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku u obviněných Mariye Conkové a Radky Jakubcové, což mimo uvedeného u nich, zejména však u Mariye Conkové, vychází z lhostejnosti k plnění svých zákonných povinností. Tato obviněná se svým úkolům jednatelky vůbec nevěnovala a zanevřela na obchodním vedení společnosti, jejímž byla statutárním orgánem. Nezajímala se ani o to, jakým způsobem je zajištěno řádné vedení předepsané evidence a účetnictví.

Obě obviněné z důvodů shora uvedených věděly, že jde o natolik netypické jednání, které svědčí o páchání popsané trestné činnosti, o čemž svědčila právě jejich dlouhodobá pasivita při ustanovení ve funkci, která má významné dopady jak ekonomické, tak právní a daňové. O to se však vůbec, jak tvrdí, nezajímaly. Obviněné přitom nemohly důvodně spoléhat na žádnou okolnost, která by mohla případnému trestnímu následku zabránit, a s jeho vznikem tak byly nutně srozuměny. Obviněné tudíž projevily tzv. nepravou lhostejnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.

8. 2023, sp. zn. 3 Tdo 668/2023, ze dne 19. 1. 2022 sp. zn. 4 Tdo 1282/2021, či ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1396/2008), protože jim bylo zcela jedno, zda dojde k trestněprávně relevantnímu následku či nikoli a zároveň byly vzhledem k jejich chování srozuměny s oběma těmito alternativami. Obviněná Mariya Conková věděla, že obviněný Petr Jakubec je osobou, která ani formálně nemohla být jmenována do pozice jednatele obchodní společnosti z důvodu jeho trestní minulosti. Bez významu zde není ani skutkové zjištění, že obviněná Mariya Conková v bezprostřední časové návaznosti po dokonání zločinu převedla jednatelství na další osobu tzv. bílého koně.

64. K námitkám obviněných je rovněž vhodné zmínit, že zkrácením daně se míní jakékoli jednání pachatele, jehož následkem je poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde (srov. rozhodnutí č. 55/2012 Sb. rozh. tr.). Není přitom podstatné, zda fiktivní faktury zahrnovaly do účetnictví obviněné osobně ani zda osobně podávaly daňová přiznání. V této souvislosti je třeba odmítnout námitku obviněné Mariye Conkové o důsledcích udělení plné moci, protože pouhým zmocněním jiné osoby rozhodně nezaniká její povinnost aktivně se zajímat o hospodaření společnosti a vykonávat práva a povinnosti, jež jsou jí svěřena zákonem.

Podle judikatury Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 134/2011, anebo rozhodnutí č. 24/2020 Sb. rozh. civ.) odpovídá v případě, kdy přenese část obchodního vedení na třetí osobu, statutární orgán za výběr osob, na které určitou činnost deleguje, tzn. musí vybírat tak, jak by činila jiná rozumně pečlivá osoba (odpovědnost za výběr), musí vybrané osobě vymezit jasné zadání, poskytnout veškerou potřebnou součinnost a musí ji řídit (odpovědnost za zadání, vedení a součinnost) a konečně musí výkon delegované působnosti přiměřeně kontrolovat, a to nejen osobně, nýbrž i za pomoci řádně nastavených kontrolních mechanismů (odpovědnost za kontrolu) [srov. ŠTENGLOVÁ, Ivana a kol.

Zákon o obchodních korporacích. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 519, marg. č. 1.]. Splnění této povinnosti, zejména s ohledem na nutnost kontroly však není možné v přezkoumávané věci ze strany obviněných Radky Jakubcové a Mariye Conkové shledávat, neboť na ni de facto rezignovaly, a nesvědčí o ní ani to, že obviněná Mariya Conková obviněnému Petru Jakubcovi věřila. Důvěra mezi dvěma osobami rozhodně není kontrolou, která je od jednatele obchodní společnosti vyžadována k dosažení jistoty v tom směru, že jím vedená právnická osoba řádně plní všechny své daňové (i další) povinnosti.

65. Odkazovaly-li obě obviněné na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, Nejvyšší soud poznamenává, že to je v oblasti posuzování tzv. pravé lhostejnosti pachatelů daňových trestných činů citováno, avšak v této věci nemá uplatnění, protože jde o skutkově jiné jednání pachatelů. Ve srovnávané věci obviněný důvodně spoléhal na řádné vedení svého účetnictví jinou osobou, proto nezjistil nesrovnalosti v účetních dokladech a v daňových přiznáních, které vedly ke zkrácení daně, a soudy shledaly, že neexistoval jeho aktivní volní vztah ke způsobení trestněprávně relevantního následku. V posuzované věci obviněných Mariye Conkové a Radky Jakubcové jde o jinou situaci, neboť na rozdíl od srovnávané věci nepodnikaly, resp. nevykonávaly činnost statutárních orgánů, a z jejich strany šlo o fiktivní jednání. Ony samy tudíž svou nepravou lhostejností daly možnost obviněnému Petru Jakubcovi osnovat a realizovat své podvodné plány a předkládat daňovému úřadu fiktivní faktury. Za takového stavu věci se obviněné sotva mohly důvodně spoléhat na to, že obviněný Petr Jakubec řádně vede účetnictví a připravuje pravdivá daňová přiznání. Ze všech uvedených důvodů u nich lze dovozovat tzv. nepravou lhostejnost a uzavřít, že jednaly v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, což soudy nižších stupňů zcela správně shledaly.

66. Všechny shora uvedené závěry svědčí o tom, že obvinění Petr Jakubec pod body I., III., IV. a V., Radka Jakubcová pod body I., II., IV. i Mariya Conková pod bodem III. svým jednáním naplnily všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb. Závěry soudů nižších stupňů v tomto směru nevykazují žádné vady, a proto Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněných, jimiž užitou právní kvalifikaci zpochybňovaly na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nejsou důvodné.

VIII. K námitkám proti uloženým trestům

67. Obvinění Petr Jakubec a Mariya Conková na podkladě důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., namítali nepřiměřenou přísnost jim uložených trestů, a obviněná Mariya Conková i nedostatečné posouzení podmínek pro použití § 58 tr. zákoníku.

68. Jestliže oba obvinění brojili proti přísnosti trestu, takové námitky nekorespondují s žádným důvodem dovolání, protože podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku je možné za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

69. Z těchto hledisek nemohl Nejvyšší soud námitky obviněného Petra Jakubce posuzovat s odkazem na uvedený důvod, protože jiné výhrady než ty, že je trest příliš přísný, nevznesl. S odkazem na zásadu proporcionality trestních sankcí považuje za nutné zmínit, že ta je v širším slova smyslu obecně uznávaným právním principem (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/2004), který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedený princip sice na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonné vymezení trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016), nicméně z hlediska možného porušení zásad spravedlivého procesu, respektive vyloučení zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018 sp. zn. 8 Tdo 718/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023 sp. zn. 11 Tdo 303/2023), je podstatným. Proto Nejvyšší soud uvádí, že soudy obou stupňů se trestem, jenž byl obviněnému Petru Jakubcovi uložen, dostatečně zabývaly (srov. body 57. rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu) a odůvodnily jeho výměru i způsob jeho výkonu. Obviněnému byl uložen trest za pokračující trestný čin podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, jehož trestní sazba je vymezena v rozmezí od 5 do 10 let. Jestliže mu tedy soud prvního stupně vyměřil trest odnětí svobody v trvání 7 roků, tj. mírně pod polovinou zákonné trestní sazby, nejde, se zřetelem na délku páchaní trestné činnosti a vysoký daňový únik, o nepřiměřený trest. Nejvyšší soud proto shledal, že obviněnému uložený trest není v rozporu s ústavním principem proporcionality trestní represe a že jde o zcela předvídatelnou a zákonnou sankci.

70. Námitky obviněné Mariye Conkové se neomezily toliko na přísnost trestu jako takovou, neboť jako matka nezletilých dětí poukazovala zejména na své rodinné poměry, význam nejlepšího zájmu dětí na jejich výchově a na další negativní důsledky, které nastanou v případě jejího uvěznění, což spojovala s argumenty vztahujícími se k možnému postupu pode § 58 tr. zákoníku. Takto uplatněné výhrady Nejvyšší soud s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, považuje za vznesené v souladu s důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.

ř. a připomíná, že podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené. Postup podle citovaného ustanovení je namístě především tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové podstaty trestného činu, natolik vybočuje při porovnání s ostatními případy, že již sama o sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi (např. se značným časovým odstupem od spáchání trestného činu) odůvodňuje shovívavější přístup k potrestání pachatele, anebo pokud teprve souhrn více okolností daného případu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a postačí i mírnější postih pachatele k jeho nápravě (srov rozhodnutí č. 28/2020 Sb. rozh.

tr.). Skutečnost, že obviněný řádně pečuje o početnou rodinu, která je na něm výživou odkázaná, může být považovaná za mimořádné poměry pachatele. Jestliže jsou splněny i další podmínky uvedené v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku, je možné snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby trestním zákonem stanovenou (srov. rozhodnutí č. 52/1967 Sb. rozh. tr.).

71. Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávané věci se soud prvního stupně obdobnými námitkami obviněné Mariyi Conkové zabýval, promýšlel je a posuzoval je, mimo jiné i s ohledem na podmínky § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz bod 58. rozsudku). Vyjádřil se k nim rovněž odvolací soud, který závěry soudu prvního stupně doplnil (srov. body 60. až 62. rozsudku odvolacího soudu). Oba soudy při uvážení hledisek § 58 tr. zákoníku shledaly, že i když je obviněná matkou tří dětí, které má ve své výchově, pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody nejsou důvody dány.

Soud prvního stupně bral do úvahy nižší míru zavinění u této obviněné v porovnání s ostatními obviněnými, kterým byl trest ukládán v rámci trestní sazby podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, a proto jí také vyměřil trest kratšího trvání, avšak z hlediska testu proporcionality zdůraznil zištnost motivace obviněné vedené touhou vylepšit si své životní poměry. Poukázal také na nesoudnost jejího chování, pokud přijala náročnou funkci, u níž věděla, že pro ni nesplňuje žádné předpoklady, obzvlášť pokud byla cizinka a neuměla dobře česky a neměla žádné ekonomické vzdělání.

Délka doby, po níž trestné jednání páchala, vedla ke vzniku velkého daňového úniku, na němž se svým jednáním podílela, protože jí páchaná trestná činnost zahrnuje období téměř čtyř let. Způsobená škoda v jejím případě dvojnásobně přesahuje hranici škody velkého rozsahu. V tomto směru nejde o mimořádné okolnosti z hlediska spáchaného trestného jednání, které naopak vykazuje vysokou škodlivost pro společnost. Soud zvažoval i její osobní poměry i dosavadní občanskou i trestní bezúhonnost. Výchova a výživa jejích nezletilých dětí byla podle odvolacího soudu příkladná, což bylo doloženo rodnými listy obou dětí a zejména jejich vzornými vysvědčeními.

Ani to však není skutečností, která by sama o sobě byla natolik významná, aby převážila nad zájmem státu zajistit, aby pachatelé závažných trestných činů nesli následky svého jednání. Nelze pominout ani to, že soudy zhodnotily i okolnost, že případným výkonem trestu budou materiálně a citově ohroženy tři nezletilé děti obviněné, k čemuž Nejvyšší soud doplňuje to, že děti obviněné již nejsou ve věku, kdy by byly absolutně nesamostatné, a kdy by delší nepřítomnost matky měla zásadní vliv na jejich vývoj, případně by nedokázaly pochopit, kde se jejich matka nachází, neboť její nejstarší syn AAAAA (pseudonym) v září nabude zletilosti a dvojčatům BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) bude v listopadu tohoto roku 11 let.

Nejedná se tudíž o děti velmi nízkého věku, kojence či batolata, která by vyžadovala nepřetržitou péči ze strany jejich matky a výchova otce by nepostačovala. Soudy nižších stupňů tudíž po posouzení poměrů v rodině obviněné shledaly, že není ani výlučným zdrojem finančních příjmů, ani jedinou osobou, kdo děti vychovává, protože o rodinu se v tomto směru rovněž dobře stará i manžel obviněné.

72. Nejvyšší soud proto shledal, že soudy nižších stupňů správně dosavadní způsob života a ostatní uváděné okolnosti dostatečně zvážily z hlediska polehčujících okolností, avšak důvody pro použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku opodstatněně neshledaly. I když je pravdou, že se obviněná Mariya Conková stará o své děti, což je významná okolnost, je z hlediska principu proporcionality třeba brát do úvahy všechny souvislosti a zjištěné skutečnosti a porovnávat je s významem a smyslem chráněného zájmu, který byl v této věci velice významně narušen.

Je totiž nutné brát do úvahy, že pro páchání daňové trestné činnosti způsobem, jaký byl v této věci prokázán, je právě role tzv. bílých koní velmi významnou skutečností, která tento druh trestné činnosti ve velkém rozsahu umožňuje. Je to právě lhostejnost, s níž se osoby neznalé čehokoliv, stávají jednateli společností, přes které se realizují velké daňové podvody páchané osobami, které bílé koně sjednávají. Nadto obviněná Mariya Conková nebyla obvyklou osobou, které se v rolích tzv. bílých koní objevují, neboť je běžnou praxí, že osoby řídící daňovou trestnou činnosti na tyto posty dosazují těžko dosažitelné osoby nebo osoby bez domova, které nemají absolutně žádné povědomí o tom, co se s danou společností děje a v mnoha případech ani netuší, co pozice jednatele obnáší, jak obchodní společnosti obecně fungují, kdo jsou osoby, které je do postů bílých koní jmenují anebo co by měly dělat, aby případnému páchání trestné činnosti zabránily.

To však nebyl případ obviněné Mariye Conkové, neboť ta zpočátku sice byla osobou, která neměla tak dobrou znalost českého jazyka a neorientovala se v právních předpisech, nicméně stále byla průměrně vzdělaným člověkem, byť laikem, a mohla tudíž domyslet důsledky svého jednání. Rovněž se pohybovala v prostředí, kde se trestná činnost odvíjela, i když na pozicích nesouvisejících s jejich vedením, a proto od ní bylo možné očekávat, že si bude počínat obezřetně, obzvlášť když se rozhodla přijmout post, který pro ni byl z objektivních hledisek zcela nereálný.

V její prospěch nesvědčí ani doba, po kterou zůstávala v roli jednatelky a nečinila vůbec ničeho, ačkoli měla dostatek času se se vším seznámit, což se však nestalo, protože se zcela svobodně rozhodla na své povinnosti zanevřít. Z těchto důvodů tak nelze bagatelizovat zapojení obviněné Mariye Conkové do páchané trestné činnosti, neboť svým trestným jednáním umožnila daňový únik ve výši 23.582.241 Kč. Rozhodnou byla právě její ochota uvedenou funkci převzít, aniž by si cokoli zjistila a její pasivita a lhostejnost.

73. Soudy v posuzované věci braly do úvahy i nejlepší zájem dětí obviněné s tím, že posuzovaly možný dopad rozhodnutí na dotčené dítě (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Z hlediska těchto pravidel je však i s ohledem na výhrady obviněné zřejmé, že se v jejím případě nejedná o možnost uvedené zásady přímo promítnout do ukládaného trestu, protože je lze aplikovat tehdy, má-li odsouzení rodiče na děti přímý a neodstranitelný dopad, jak tomu bylo např. ve věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, v níž otec usmrtil při dopravní nehodě matku dětí, a pokud by byl uvězněn, byly by děti svěřeny do ústavní výchovy. Takový stav u obviněné nenastal, protože výchovu dětí zde vykonává velmi spolehlivě jejich vlastní otec.

74. Soudy v posuzované věci správně shledaly, že nepřevládl nejlepší zájem dětí nad veřejným zájmem na přiměřeném potrestání pachatele u obviněné Mariye Conkové, u níž nevyvstaly pochybnosti o tom, že by otec dětí nebyl schopen zajistit vhodné výchovné prostředí. Nelze proto očekávat, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněnou představoval fatální zásah do výchovného prostředí nezletilých dětí či do zabezpečení jejich výživy, a že by takový výkon uvedeného druhu trestu měl výrazně negativnější dopad na děti obviněné, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. Na druhé straně rozsah trestné činnosti, které se dopustila obviněná, představují mnohem zásadnější kritéria obsažená v trestním zákoníku pro druh a výměru trestu (§ 38 a § 39 tr. zákoníku). Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněné je v tomto případě zcela na místě, a odpovídá zákonným hlediskům a není v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími hledisky (tj. s možností nápravy, poměry pachatele a předpoklady vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu), že by to zakládalo jeho neslučitelnost s ústavním principem proporcionality trestní represe. K mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku tudíž nebyl důvod, přičemž nepodmíněný trest uložený ve výměře pěti let, tedy na samé spodní hranici trestní sazby stanovené za trestný čin podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku je zcela zákonnou, vhodnou a proporcionální sankcí. Proto nedošlo k porušení práva obviněné Mariye Conkové na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny a její námitky o neaplikování § 58 tr. zákoníku tudíž nejsou důvodné.

IX. Závěr Nejvyššího soudu

75. Ze všech shora podrobně popsaných důvodů Nejvyšší soud shrnuje, že rozhodl tak, že dovolání obviněných Radky Jakubcové, Petra Jakubce a Mariye Conkové shledal jako celek zjevně neopodstatněnými, a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

76. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak požadovala obviněná Mariya Conková, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 7. 8. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu