8 Tdo 680/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 9. 2025 o dovolání obviněného F. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 1 To 14/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 1/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. 1 T 1/2024, byl obviněný F. Š. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2024), kterého se dopustil tím, že dne 15. 11. 2022 v dopoledních hodinách ve II. nadzemním podlaží budovy XY v Nemocnici XY, XY, XY, kde byl zaměstnán jako sanitář, při pooperačním transportu pacientky A. D. (dále „poškozená“), z operačního sálu na tzv. dospávací pokoj, využil její dočasné malátnosti a ospalosti způsobené předchozí celkovou anestezií a při manipulaci s poškozenou na tzv. překladišti jí nejméně 2x za sebou zasunul ukazováček levé ruky do vaginy, což poškozená vnímala natolik úkorně, že se u ní v důsledku jednání obviněného rozvinula posttraumatická stresová porucha spočívající mj. ve zvýšené tenzi vedoucí k úzkostem a depresím, v narušeném spánku s nepříjemnými sny, ve zvýšené únavě, v emoční nestabilitě, v partnerských problémech vedoucích v konečném důsledku až k rozchodu či v obavách vycházet sama ven apod., když tyto projevy představovaly citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozené, přičemž takový stav přetrvává u poškozené doposud.

2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 1 To 14/2025, o odvoláních obviněného, státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o náhradě nemajetkové újmy a poškozené rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 150.000 Kč, se zbytkem jejího nároku ji podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, jímž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, použité právní kvalifikaci i nepřiměřeně přísnému trestu.

5. Vadné skutkové zjištění obviněný spatřoval v tom, že popis skutku svědčí o zásadních rozporech mezi provedenými důkazy, protože je nepravděpodobné, že by k činu došlo během přemisťování poškozené na tzv. dospávací pokoj za přítomnosti dalších čtyř osob, za částečného vědomí poškozené, jejíhož stavu si musel v dané chvíli být vědom. Uvedené skutečnosti nemají dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, protože soudy nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. I když se obviněný v přípravném řízení dne 18. 11. 2022 k trestné činnosti doznal, bylo to pod tlakem policejního orgánu, a doznání v další výpovědi dne 29. 11. 2022 odvolal, což neznamená, že orgány činné v trestním řízení neměly povinnost zjišťovat skutkový stav takovým způsobem, o kterém nejsou důvodné pochybnosti.

6. Poukázal na to, že se soudy pro závěr o jeho vině opíraly o jeho doznání, výpovědi poškozené a svědkyně M. Ž., neboť jemu za vinu kladené jednání nebylo zaznamenáno na kameře nebo jiným způsobem a neexistuje ani jiný listinný nebo srovnatelný důkaz o tom, že se skutečně daného činu dopustil, a kdy a jakým způsobem se tak stalo. Provedené důkazy nepodávají celistvý obraz o dané věci, jsou v zásadních bodech ve vzájemném rozporu a nemohou vedle sebe vůbec obstát.

7. Na nevěrohodnost poškozené poukazoval proto, že se probrala z anestezie po operaci, a tudíž její vědomí bylo tímto způsobem do určité míry ovlivněno, jak potvrdil znalec MUDr. Vlastimil Tichý, a i když si soudy byly této skutečnosti vědomy a v nesrovnalostech odkázaly na její možnou horší paměť v důsledku anestetik, o důvěryhodnosti její výpovědi nepochybovaly, i když existují rozdíly mezi její výpovědí při hlavním líčení dne 17. 9. 2022 v přípravném řízení zejména o tom, kde k činu mělo dojít. Poukázal na větu svědkyně J. F., označující jméno „F.“, která je jediným vodítkem spojujícím výpověď poškozené a osobu obviněného, jehož neznala a jeho přítomnost při svém přesunu z operačního sálu si zřejmě uvědomovala jen okrajově. Podle obviněného je možné, že uvedený moment, kdy byl zdravotní sestrou osloven, si v hlavě spojila s uvedeným negativním zážitkem, aniž by existoval. Obviněný byl s uvedeným jednáním spojován až v důsledku dedukcí ostatních zaměstnanců nemocnice. Podle soudu však mezi větou „F., počkejte u paní“ a údajným útokem na poškozenou měla být relativně delší prodleva, během které mělo dojít k přesunu poškozené do překládací místnosti.

8. Obviněný poukázal na obsah svého doznání, kde popsal věc jinak než poškozená, neboť podle něj k činu mělo dojít na překladišti ve chvíli, kdy byla pacientka při vědomí a v tu dobu se tam nacházeli další čtyři lidé (E. Š., J. F., Š. T. a M. Ž.). Uvedl, že jej později odvolal proto, že si uvědomil, že se čin jím uvedeným způsobem nemohl udát, když na místě bylo přítomno současně několik osob, a jeho případné odhalení by pro něj mělo okamžité negativní následky (vedle trestněprávních minimálně pracovněprávní a společenské). Poté, co ho učinil, začal vyhledávat odbornou pomoc a svoji výpověď a doznání, při němž vypovídal výhradně ve strachu z policejního orgánu a obával se vazebního stíhání, vzal s odstupem několika málo dní zpět. K doznání došlo v brzkých ranních hodinách, když byl zadržen policií na svém pracovišti a výslech absolvoval bez přítomnosti právního zástupce. Policejním orgánem, mu byly kladeny dotazy vyplývající z podaných vysvětlení poškozené a svědkyně M. Ž. Později, když již nemusel čelit akutnímu stresu z policejního prostředí, pochopil, že se doznal k trestné činnosti, kterou nespáchal, a proto rozeslal hned ve dnech 20. 11. a 21. 11. 2022 emaily se žádostí o právní radu a následně dne 29. 11. 2022 dorazil na policejní stanici a svoji výpověď zásadním způsobem změnil. Na podporu své změněné výpovědi uvedl, že svědkyně M. Ž. při hlavním líčení dne 28. 11. 2024 podala svůj popis události, který je běžný a standardní při překládání pacientů z operačního sálu na rolovací pás, avšak ani ona žádný dotyk neviděla, pouze vyjádřila pochybnost, že při překládání poškozené měl obviněný provést nestandardní pohyb. Zda skutečně zasunul prst poškozené do vaginy, nebo se jí vůbec dotknul, neviděla, tedy šlo o její domněnku, nikoli o usvědčující důkaz, a bylo třeba brát do úvahy i výpověď svědkyně Š. T., že dochází i k manipulaci s pacientem pod dekou, např. při přepínání popruhů k upoutání pacienta na přepravním vozíku, které musí sanitář odepnout předtím apod.

9. Podle obviněného soud ignoroval drobné rozpory a pochybnosti, které v posuzované věci vyvstaly, např. že svědkyně J. F. pronesla větu „F., počkejte mi u paní“ před tím, než byla poškozená převezena na překladiště, tedy ještě na operačním sále. Svědkyně M. Ž. však vypověděla ve shodě s jeho původním doznáním, že se věc udála na překladišti. Soud však neopodstatněně jeho novou verzi považoval za nevěrohodnou a nepravděpodobnou. Za spekulativní označil úvahy, že výpověď změnil proto, že se styděl před svými nadřízenými, protože nemají žádný podklad v obsahu spisu.

10. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že i když provedl jím navržený důkaz instruktážním videem, jeho smyslem se prakticky nezabýval (viz bod 33. napadeného rozsudku). Tímto odvolací soud pominul, že video svědčilo zejména o tom, že jím preferovaná skutková konstrukce je v praxi neudržitelná, protože tak, jak byl skutek popsán, se nemohl odehrát. Na Nejvyšším soudu proto požadoval, aby jím znovu provedl důkaz, jenž je zásadní ke kontextu celé situace a svědčí o rozporech mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Poškozená byla po operaci na lůžku přivázána popruhy, které jí držely nohy pohromadě, což čin znemožňovalo. Soudy však provedené důkazy v rozporu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 5 tr. ř. interpretovaly výhradně za účelem odsouzení obviněného v souladu s jeho vynuceným doznáním.

11. Vadou je podle obviněného i to, že došlo postupně k pořízení dvou znaleckých posudků, kdy opatřením policejního orgánu č. j. KRPJ-133155-27/TČ-2022-161071-UHR byl přibrán znalec MUDr. Jaroslav Zvěřina, přičemž otázky formulované policejním orgánem sugerovaly, že policejní orgán je o vině obviněného jednoznačně přesvědčen (zda obviněný v době spáchání trestného činu trpěl duševní poruchou nebo chorobou či sexuální deviací, nebo zda dotyčný mohl v době spáchání trestného činu rozpoznat protiprávnost svého jednání), což se promítlo i do hodnocení soudy, které věc řádně neobjasnily (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 1968 sp. zn. 7 Tz 11/68), ale vycházely jen z jeho doznání.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný vytýkal vadnou právní kvalifikaci, protože s ohledem na intenzitu a okolnosti činu měl být posouzen jako trestný čin sexuálního útoku podle § 185a alinea první tr. zákoníku, protože podle skutkových zjištění šlo o jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku, tedy provedený jiným způsobem, než souloží (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 762/2021 a další). Z tohoto rozhodnutí vyplynulo, že hluboké vnikání prstů do vaginy poškozené může za jistých okolností představovat pohlavní styk srovnatelný se souloží, což a contrario znamená, že za jistých okolností o takový pohlavní styk nepůjde. V posuzovaném případě nejde o útok srovnatelný se souloží, protože tomu se fakticky jeho jednání ani neblížilo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 629/2013, sp. zn. 4 Tdo 273/2013, sp. zn. 3 Tdo 1276/2020 nebo sp. zn. 8 Tdo 775/2014). Podstatné je nalezení hranice mezi způsobem srovnatelným se souloží a způsobem jiným, zakládajícím odpovědnost „pouze“ za trestný čin sexuálního útoku, u níž je třeba podle okolností daného případu zkoumat, zda byla tato skutková podstata v daném případě naplněna či nikoliv.

13. V projednávané věci poukázal především na způsob provedení daného útoku a jeho minimální krátké časové trvání. Hovořit v takovém případě o způsobu provedení srovnatelném se souloží pouze proto, že mělo dojít k zasunutí prstu do vaginy, aniž by byly zohledněny ostatní okolnosti daného případu, je z pohledu obhajoby excesivní a nesprávné. Soudy měly postupovat v souladu se zásadou subsidiarity, protože je-li jednání obviněného možno subsumovat pod mírněji trestný čin, není možné jej subsumovat pod čin trestný přísněji.

14. Trestu, jenž mu byl uložen, obviněný vytýkal nepřiměřenou přísnost bez respektování základních zásad pro ukládání trestů, když je pouze trestem exemplárním. Zdůraznil, že je bezúhonným občanem, v době rozhodování soudů nebyl trestán ani přestupkově postihnut, je otcem dvou velmi malých dětí, o které se starají společně se svojí ženou. Uložený trest pro něj i rodinu představuje extrémní zátěž. Soudy nepřihlédly k tomu, že v zaměstnání byl opakovaně chválen za výbornou pracovní morálku a bezproblémové plnění pracovních povinností, což činil zejména proto, aby zajistil svým dětem dostatečné hmotné zabezpečení. Tyto okolnosti osobního a rodinného stavu měl soud vzít v potaz při ukládání trestu. Na jeho případ dopadá ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku (srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 2.), což soud nerespektoval, ale uvedl k výši trestu jen velmi kusé a neúplné úvahy. Nápravu v tom nezjednal ani odvolací soud, i když jde jen o exemplární trest (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23), který byl měl Nejvyšší soud napravit v rámci moderačního oprávnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04 a další). Poukázal též na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva („dále „ESLP“) vztahující se k povinnosti soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí, jmenovitě na rozsudek ze dne 9. 12. 1994 ve věci Ruiz Torija proti Španělsku, stížnost č. 18390/91, § 29; a ze dne 21. 7. 2009 ve věci Luka proti Rumunsku, stížnost č. 34197/02, § 56.

15. Závěrem dovolání obviněný podle § 265o tr. ř. požádal, aby Nejvyšší soud z důvodů výše poukázaných přerušil výkon trestu odnětí svobody, neboť napadená rozhodnutí nemohou pro vytknuté vady obstát. Rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 4. 2025, sp. zn. 1 To 14/2025, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 1 T 1/2024, a aby uložil Krajskému soudu v Brně, aby podle § 265l tr. ř. ve věci opětovně jednal a rozhodl.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že pokud směřovalo proti vadným skutkovým zjištěním s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., navozovalo alternativní verzi skutkového děje a zpochybňovalo dostatečnost objasnění věci, aniž by v něm obviněný identifikoval flagrantní vady v provedeném dokazování, které by mohly založit důvodnost mimořádného zásahu Nejvyššího soudu. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s pravidly trestního řízení, důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a své závěry logicky a přesvědčivě odůvodnily. Všemi obviněným dotčenými otázkami se důsledně a v potřebné šíři zabývaly. Skutkový děj jimi byl ohraničen úsekem pooperačního transportu poškozené z operačního sálu na dospávací pokoj, v jehož rámci obviněný využil příležitosti k útoku na sexuální integritu poškozené (viz body 17. až 35. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soudy reagovaly i na opakované výhrady obhajoby. I když se poškozená v době činu nacházela ve stavu po podání anestézie, což odůvodňuje závěr o její bezbrannosti, byla současně schopna vnímat některé klíčové momenty zásahu do své sexuální integrity. Nepřesnost v označení místa incidentu v její výpovědi je vysvětlitelná doznívajícími účinky anestetik, nikoli úmyslným podáním nepravdivé výpovědi.

17. Pozornost soudy věnovaly rovněž posouzení věrohodnosti poškozené, jejíž stav po činu odpovídal závažnosti prožité události, což dokládají též emoční projevy, které byly zaznamenány zdravotnickým personálem krátce po události, a k nim zjištěné skutečnosti svědčí o jejich spontánnosti (viz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie).

18. Podle státního zástupce bylo možné pro usvědčení obviněného vycházet kromě jiného i z jeho prvotního doznání, když soudy zohlednily též okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, pokud redukovaly počet vsunutých prstů do pochvy poškozené. Ani skutečnost, že své doznání odvolal a přišel s alternativní verzí skutkového děje v důsledku údajného nátlaku ze strany policistů a obavy z uvalení vazby, nebyla soudy nižších stupňů ponechána bez povšimnutí, protože se touto obhajobou zabývaly a po vyhodnocení výpovědi policistů i dalších skutečností dospěly k závěru, že tvrzení obviněného o nátlaku nejsou věrohodná a nemohou zpochybnit důkazní hodnotu jeho původního doznání.

19. Hmotněprávním výhradám podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce nepřisvědčil, neboť závěr o zločinu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku odpovídá výkladu pohlavního styku z hlediska trestního práva, což je pojem zahrnující nejen soulož, která je tradičně vymezena jako spojení pohlavních orgánů muže a ženy (penilně-vaginální penetrace), ale i jiné formy pohlavního styku. Pokud zákonodárce užívá termínu „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, dává najevo, že nejde o shodu formální, ale o porovnatelnost z hlediska zásahu do sexuální integrity oběti. Termín „srovnatelný“ nelze zaměňovat s termíny „shodný“, „obdobný“, „stejný“ apod. Tento termín v konečném důsledku nepředpokládá celkovou shodu, ale jde toliko o nalezení pojmu, který může být přirovnán (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2336). Současná právní úprava v § 185 tr. zákoníku vymezila pojmem „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, který je systematicky i teleologicky širší. V nyní projednávané věci jednání obviněného naplnilo znaky jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 tr. zákoníku, protože nejméně dvakrát za sebou zasunul ukazováček levé ruky do pochvy poškozené, přičemž tak činil záměrně a s vědomým úmyslem narušit její sexuální integritu. Nešlo o povrchní kontakt, jaký bývá typicky spojován s osaháváním vnější části genitálu, ani o jednorázové či nahodilé zasunutí prstu. Jednání obviněného mělo charakter cíleného penetračního aktu – poškozená byla v době útoku nahá pod přikrývkou a obviněný adresně směřoval svůj pohyb přes stehna až do oblasti pochvy, takže nakonec pronikl do jejího tělního otvoru. K intenzivnějšímu útoku (např. v četnějším zasouvání prstu do pochvy poškozené) nedošlo nikoli z vůle obviněného, ale v důsledku ohrazení se poškozenou. Jednání obviněného bylo vedeno sexuální přitažlivostí poškozené, kterou sám v původním doznání označil za atraktivní.

20. Za podstatný státní zástupce považoval i následek posuzovaného činu, neboť se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která se projevovala mimo jiné zvýšenou tenzí, úzkostnými a depresivními stavy, narušením spánku s výskytem nepříjemných snů, zvýšenou únavou, emoční nestabilitou, rozvratem partnerských vztahů, které vyústily až v rozchod s partnerem, což potvrzuje, že jednání obviněného mělo závažné následky srovnatelné s následky obvykle spojovanými s násilnou souloží.

21. Státní zástupce neshledal dovolání důvodným ani v námitkách proti uloženému trestu, neboť oba soudy se podmínkami pro jeho uložení zabývaly, zejména odvolací soud vyjádřil skutečnosti rozhodné pro jeho druh i výměru, a to s přihlédnutím k osobě obviněného i povaze spáchané trestné činnosti. Zabýval se jimi podrobně a přesvědčivě, jak vyplývá z bodů 42. až 48. jeho rozsudku. Měl na zřeteli, že vedle naplnění základní skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku byly v daném případě dány i dvě přitěžující okolnosti podmiňující kvalifikovanou skutkovou podstatu, tj. nešlo jen o prostý pohlavní styk. Uložený trest odnětí svobody v trvání šesti let je těsně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby stanovené v § 185 odst. 3 tr. zákoníku, která činí pět let. Nelze jej proto považovat za excesivní či nespravedlivý, a to i v kontextu generální prevence, která nebyla aplikována mechanicky či jako jediný důvod pro výměru trestu, ale její zohlednění proběhlo v rámci komplexního posouzení všech relevantních okolností případu. V dané věci soudy nevybočily ani z judikatury ESLP, podle níž při ukládání trestu za sexuálně motivované trestné činy je třeba přihlížet nejen k závažnosti samotného činu, ale též k rozsahu a intenzitě újmy způsobené oběti. Trest uložený za sexuálně motivovaný trestný čin musí být nejen individuálně spravedlivý, ale rovněž dostatečně odstrašující, aby plnil preventivní funkci a současně představoval uznání újmy, kterou oběť utrpěla, a ochranu její lidské důstojnosti (viz rozsudky ESLP ve věcech Sabalić proti Chorvatsku (stížnost č. 50231/13), Vučković proti Chorvatsku (stížnost č. 15798/20) a M. G. proti Litvě (stížnost č. 6406/21). Trest obviněnému uložený se nevymyká ani statistickým poznatkům.

22. Obviněným uváděné negativní důsledky výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody pro jeho rodinu jsou přirozenou a neoddělitelnou součástí tohoto typu sankce a na straně obviněného nejde o výjimečné či specifické okolnosti, které by vylučovaly jeho uložení. Nejlepší zájem dítěte, jak je zakotven v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, nelze interpretovat tak, že by absolutně bránil uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody rodiči dítěte. V posuzované věci nelze tomuto zájmu přiznat takovou intenzitu, která by převážila nad veřejným zájmem na spravedlivém a přiměřeném potrestání pachatele závažného trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti. Ačkoli je možné připustit, že výkon trestu vykazuje nepříznivý dopad na fungování rodinných vztahů, v daném případě obě děti obviněného jsou již školního věku a jejich péče je zajištěna matkou, jejíž rodičovská způsobilost není nijak omezena.

23. Podle státního zástupce nebyly splněny ani důvody pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože pro takový závěr nestačí dosavadní trestní bezúhonnost obviněného, která je toliko běžnou polehčující okolností. Do popředí naopak vystupují přitěžující okolnosti, zejména, že obviněný se činu dopustil jako zdravotnický pracovník vůči pacientce po chirurgickém zákroku, která byla v dané chvíli odkázána na bezpečné prostředí zdravotnického zařízení. U obviněného nebyly zjištěny žádné zvláštní poměry, které by odůvodňovaly mimořádné snížení trestu, například zdravotní omezení, a ani rodinné poměry nejsou výjimečné, a proto nelze dospět k závěru, že soudy pochybily, když § 58 odst. 1 tr. zákoníku neaplikovaly.

24. Po zvážení rozvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

IV. Reakce obviněného na toto vyjádření

25. Obviněný na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo zasláno obhájci obviněného, reagoval obdobnými, toliko stručněji vyjádřenými argumenty jako v dovolání. V zásadě tedy zopakoval svou dovolací argumentaci, na níž setrval, včetně závěrečného návrhu na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Také on udělil souhlas s rozhodnutím o dovolání v neveřejném zasedání.

V. Přípustnost a obecné podmínky dovolání

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

27. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který (podobně jako obnova řízení a stížnost pro porušení zákona) znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, a v některých případech i již vykonaného rozhodnutí. V konkrétním případě tedy musí převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude v případě zásadních a podstatných vad, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát (srov. ŠÁMAL, P a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3140). Proto jde o mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

28. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

VI. K uplatněným námitkám

29. Jestliže obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., své argumenty podle těchto důvodů také rozdělil, a proto lze nejprve k výtkám proti učiněným skutkovým zjištěním uvést, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se uplatní, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. V první alternativě se musí jednat o zjevný, tedy zásadní nebo podstatný, nikoliv jen bezvýznamný rozpor s obsahem provedených důkazů. V druhé alternativě musejí být výhrady založeny na tom, že důkazy, o které se soudy opřely, jsou nepoužitelné, tzn. že trpí takovými procesními vadami, které fakticky způsobují, že soudy o ně své rozhodnutí neměly opírat. Třetí alternativa dopadá na situace obdobné tzv. opomenutým důkazům s tím, že zde jde zásadně o nedůvodnost neprovedení navržených důkazů, rozhodné však je, že musí jít o podstatný důkaz, tedy nikoliv jakýkoliv bez ohledu na jeho význam, ale takový, který má rozhodný (podstatný) dopad na dokazování. Přitom postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

30. Argumenty obviněného, že se soudy dostatečně nevypořádaly s věrohodností poškozené a pravdivostí jí uváděných tvrzení o tom, kde se čin udál, a jakým způsobem do jejího těla obviněný zasáhl, a nedůvodně z její výpovědi vycházely, a to přesto, že u ní doznívaly účinky anestezie, což posuzovaly se závěrem, že koresponduje s jeho doznáním, které odvolal, a pokud namítal porušení zásady in dubio pro reo, v důsledku čehož vadně jemu za vinu kladený čin posoudily, formálně odpovídají alternativě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“.

31. K těmto námitkám lze uvést, že obecné námitky proti věrohodnosti svědka nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017), Nejvyšší soud se však nemůže omezit na formální přístup při posuzování řádného uplatnění a užití dovolacích důvodů (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), ale v rámci své přezkumné a rozhodovací činnosti musí být garantem zákonnosti a ústavnosti.

32. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení není samostatně hodnotit či přehodnocovat důkazy provedené soudy nižších stupňů, protože tato pravomoc je svěřena soudům prvního a druhého stupně, které důkazy provádějí, a tedy je i samy hodnotí, a pouze ony jsou oprávněny činit závěr o věrohodnosti vyslýchaných osob s ohledem na okolnosti konkrétního případu (srov. přiměřeně stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 3. 3. 1984, sp. zn. Tpj 95/84, či rozhodnutí č. 12/1987/II Sb. rozh. tr.). Hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, či které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, provádí zejména obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Povinností Nejvyššího soudu je zabývat se správností jejich postupů při objasňování věci a hodnocení důkazů z hledisek a principů stanovených v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Nejvyšší soud může do tohoto procesu vstupovat jen výjimečně v případech, jde-li o extrémní nedostatky bez logického odůvodnění, a proto posuzuje, zda řízení jako celek a jeho výsledky odpovídají zákonem stanoveným principům, zejména zda v nich nejsou extrémní rozpory, nenesou znaky jednostrannosti, tendenčnosti či libovůle.

33. K námitkám obviněného lze z obsahu dovoláním napadených rozsudků shledat, že soudy obou stupňů na obdobné výhrady obviněného reagovaly a zabývaly se jimi. Soud prvního stupně v bodech 2. až 19. stručně uvedl obsah svědeckých výpovědí, v bodech 20. až 25. rozvedl zjištění plynoucí z listinných důkazů, zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, provedl též výslechy jejich zpracovatelů, rovněž přečetl úřední záznamy o podaném vysvětlení M. H., K. B., M. E. a další (viz bod 26. rozsudku). Zjištění vyplývající z provedeného dokazování popsal v bodech 28. až 40. rozsudku a vysvětlil, jakým způsobem provedené důkazy hodnotil, a to i v reakci na námitky vznášené obhajobou, na něž, nebo alespoň stěžejní z nich, výslovně reagoval především v bodech 41. až 43. rozsudku. Věnoval se obhajobě obviněného a jím vzneseným důkazním návrhům, s nimiž se vypořádal, případně s ohledem na ně oproti popisu skutku uvedenému v obžalobě upravil znění tzv. skutkové věty výroku o vině ve prospěch obviněného a v souladu s jeho tvrzením učiněným v rámci původního doznání o tom, že poškozené do vaginy zasunul pouze jeden prst, nikoli dva až tři, jak uváděla poškozená.

34. Odvolací soud z podnětu námitek obviněného uvedených v odvolání vůči takovému dokazování a postupu neměl výhrady (vyjma výroku o náhradě nemajetkové újmy) a když ve veřejném zasedání provedl důkaz videozáznamem předloženým obviněným (zachycujícím obvyklou manipulaci s tělem pacienta na překladišti) a dále listinnými důkazy (usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, opis rejstříku trestů, pracovní hodnocení obviněného a e-mailové zprávy z 20. 11. 2022 a 21. 11. 2022) [viz bod 15. napadeného rozsudku], na konkrétní námitky obviněného podrobněji reagoval v bodech 16. až 34. svého rozsudku, v bodě 35. vyložil důvody, které jej vedly k zamítnutí některých dalších obviněným vznesených návrhů na doplnění dokazování.

35. Takto shrnující průběh provedeného dokazování dosvědčuje, že soudy obou stupňů respektovaly povinnost řádně věc objasnit bez důvodných pochybností a vypořádat se s námitkami obviněného. Závěry o průběhu činu i jeho důsledcích opíraly o zjištění plynoucí z řetězce na sebe navazujících důkazů, z nichž klíčovým důkazem byla výpověď poškozené, která svůj prožitek popsala způsobem, jenž se zřetelem na všechna další zjištění nepotvrzuje obviněným tvrzené pochybnosti.

36. Soudy se s popisem události podané poškozenou vypořádaly a nahlížely na něj jednak podle obsahu jí podaného popisu daného prožitku, jednak měly na zřeteli celý kontext sdělení, které podala nemocničnímu personálu bezprostředně, v řádu několika minut po činu, které soud vzájemně konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy. Zejména v bodech 32. až 37. rozsudku vysvětlil, proč považoval její výpověď za věrohodnou, a to i s ohledem na tvrzení obviněného uvedená v jeho doznání, s nimiž její výpověď v podstatných okolnostech a údajích korespondovala. Současně soud vysvětlil i důvody, pro něž nepovažoval případné drobné odchylky týkající se především časových a místních údajů za podstatné. Soud se zabýval i schopností poškozené vnímat a zachytit všechny rozhodné skutečnosti vzhledem k tomu, že se záležitost udála v době, kdy byla přemisťována z operačního sálu přes překládací místnost na dospávací pokoj, a tedy dozníval u ní účinek sedativ a anestetik, což objasňoval na základě znaleckého posudku z tohoto oboru.

37. K výhradám obviněného, zda k činu došlo na operačním sále, jak poškozená zřejmě nepřesně uváděla, anebo v navazující místnosti, je třeba poznamenat, že soudy tomuto nevýznamnému rozporu věnovaly potřebnou pozornost. Protože poškozená byla přemisťována po operaci z operačního sálu na lehátku a neznala prostředí, v němž s ní bylo manipulováno, je z její strany určení přesného místa, kde k činu došlo, problematické. Navíc v dané situaci to ani nebyla schopna objektivně posoudit, protože byť již byla z valné části v bdělém stavu, je otázkou, jak ležící na zádech objektivně mohla a byla schopna vnímat, v jaké místnosti se právě nachází v prostředí, které neznala. Rozhodné pro tento závěr jsou svědectví nemocničního personálu, který se jí v daných souvislostech věnoval, neboť pracovníci nemocnice znají pojmenování konkrétních sálů či prostoru, kde se situace odehrála. Je totiž zjevné že zejména svědkyně M. Ž. tuto skutečnost zaznamenala a popsala (srov. bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Právě ona byla členem personálu tzv. dospávacího pokoje a dění kolem poškozené sledovala. Obdobně s ní korespondovaly i výpovědi Š. T. a J. F., s nimiž v dané chvíli spolupracovala. Z uvedených důvodů lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že o věrohodnosti poškozené uvedený nesoulad nesvědčí, a soudy vysvětlily, z jakých důvodů ho nepovažovaly za podstatný.

38. Jestliže obviněný brojil proti tomu, o jaký zásah do vaginy poškozené šlo, resp. kolik prstů jí dovnitř zasunul, soud vyšel v jeho prospěch z toho, že do ní vniknul ukazováčkem (i když poškozená hovořila o dvou až třech prstech). V tomto směru se soudy rovněž zabývaly obhajobou obviněného a v potřebné míře objasňovaly všechny rozhodné skutečnosti, pro které vycházely nejenom z výpovědi poškozené, ale i dalších výpovědí pracovnic nemocnice, které po činu s poškozenou přišly bezprostředně do kontaktu.

Svědkyně K. B., A. Z. a H. V. popsaly duševní rozpoložení poškozené bezprostředně po operaci, její plačtivost, obavy. Vyjádřily se i k okolnostem činu, s nimiž se jim poškozená relativně podrobně svěřila, a to ve shodě s tím, jak skutek i před orgány činnými v trestním řízení popisovala. V daném kontextu s přihlédnutím k obsahu jednotlivých důkazů nevzbuzuje pochybnosti, pokud soud dospěl k závěru, že poškozenou popsané události nejsou osamocené a nevybočují ze zjištění plynoucích z jiných důkazů, ale naopak jsou potvrzovány řadou dalších důkazů.

Z nich důvodně dovodily bezprostřednost a autentičnost poškozenou popisovaných prožitků, jejichž přesvědčivost byla dostatečně doložena. Odpovídají i způsobu, jakým poškozená reagovala na prožitý incident (plačtivost, způsob sdělení prožité události, problémy v osobním i partnerském životě po návratu z nemocnice, nespavost atd.), přičemž tyto subjektivní postoje a projevy v chování a psychice poškozené byly objektivizovány výsledky znaleckého zkoumání poškozené, konkrétně znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr.

Vlastimila Tichého a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, Mgr. Denisy Dokulilové, jejichž zpracovatele soud v hlavním líčení vyslechl.

39. V námitce obviněného, že tvrzení poškozené o tom, že jí zavedl prst do vaginy, je osamocené a nesvědčí pro závěr o jeho vině, protože průběh činu nikdo neviděl, se projevuje tendenčnost v jeho výkladu skutečností zjištěných dokazováním před soudem. Soud totiž naopak doložil a na základě dalších nepřímých důkazů vysvětlil, z jakých důvodů v tomto ohledu výpověď poškozené nevzbuzuje žádné pochybnosti, protože jednání obviněného dokládá, byť nepřímo, leč zjevně přesvědčivě výpověď M. Ž., která v kombinaci s následným chováním poškozené potvrzené dalšími ji ošetřujícími sestrami dotváří průběh celé události a to, co se při překládání poškozené z operačního sálu stalo.

Nelze pominout význam svědeckých výpovědí, které popisovaly, jaký postup je běžný ve smyslu de lege artis, neboť i v této věci každý měl svou roli a úkol, jehož obviněný v rámci svého postavení zneužil, jak doložily vzájemně propojené důkazy korespondující s výpovědí poškozené. Opíraly-li se soudy i o tyto nepřímé důkazy, je vhodné připomenout, že z nich soudy musejí vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat, když důkazy nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014, či ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1388/2012). Nešlo zde ani o typickou situaci tzv. tvrzení proti tvrzení, o něž jde tehdy, když jediným důkazem je výpověď osoby (poškozeného), jež stojí v protikladu s výpovědí osoby jiné (pachatele). Soudy zde dostály své povinnosti detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup a jejich rozhodnutí nejsou založena na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Jak bylo výše uvedeno, soudy pečlivě přistupovaly jak k výpovědi poškozené, tak i obviněného.

40. Vytýkal-li obviněný, že soudy nepřípustně a nedůvodně vycházely pro své skutkové a potažmo i právní závěry z jeho doznání, které učinil v přípravném řízení a které později odvolal, ani v tomto argumentu se Nejvyšší soud s obviněným neztotožnil. Podotýká, že výpověď obviněného je vlastním důkazním prostředkem, z něhož se čerpají poznatky o předmětu dokazování, tzn. že slouží-li výpověď obviněného jako důkaz (splňuje-li podmínky § 91 tr. ř.), lze ji hodnotit jako každý jiný důkaz podle § 2 odst. 6 tr.

ř. Obsah doznání obviněného se považuje za věrohodný jen tehdy, je-li jeho věrohodnost prokázána dalšími věrohodnými důkazy (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11). Posoudí-li se výše uvedené závěry, je zjevné, že soudy této povinnosti dostály, stejně jako i to, že doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu (viz § 2 odst. 5 tr. ř.). Soudy měly tuto skutečnost po celou dobu při realizaci dokazování a zejména následném hodnocení provedených důkazů na zřeteli, jak plyne mimo jiné i z rozsudku soudu prvního stupně, který v jeho bodě 28.

výslovně konstatoval, že vzhledem k tomu, že se obviněný nejprve k projednávanému skutku v plné míře doznal a ve své pozdější výpovědi jak v přípravném řízení, tak následně před soudem vinu zcela popřel s tím, že k původnímu doznání došlo pod pohrůžkou uvalení vazby, bylo zapotřebí zabývat se věrohodností jednotlivých verzí jeho výpovědi. V bodech 29. až 31. soud velmi pečlivě a obezřetně porovnal obsah jednotlivých výpovědí obviněného i poškozené. Po posouzení zjištěných skutečností dospěl soud k závěru o tom, že doznání obsažené v prvních výpovědích bylo spontánní a je podpořeno dalšími ve věci provedenými důkazy (viz body 32.

a násl. rozsudku soudu prvního stupně). Lze jen dodat, že s výsledky provedeného dokazování se minula obhajoba obviněného, že byl k doznání nucen postupy vyslýchajících orgánů činných v trestním řízení, neboť okolnosti, za kterých k doznání došlo, vylučují, že by tohoto doznání bylo dosaženo nátlakem či donucením ze strany službu konajícími policisty J. M. a V. Z. (viz body 14., 15., 30. rozsudku soudu prvního stupně a č. l. 278 až 280 spisu).

41. Z uvedených důvodů výhrady obviněného směřující proti učiněným skutkovým zjištěním Nejvyšší soud nepovažoval za korespondující s výsledky dokazování (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.). V takto provedeném dokazování neshledal vytýkané nedostatky, které by svědčily o porušení zásad řádného objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ani pravidel spravedlivého procesu, na něž poukazoval obviněný v dovolání. Způsob, jakým soud provedené důkazy, a to v návaznosti na skutečnosti uváděné poškozenou, hodnotil, nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli ani stranění některému z důkazů, pro což svědčí i postup soudů, které v případě nejasností ohledně některé ze skutkových okolností zohledňovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo ve prospěch obviněného (viz zejména body 34., 35.

rozsudku odvolacího soudu). Postup soudů je transparentní a dostatečně vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, což dokládá i to, že neporušily zásady týkající se presumpce neviny, protože soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil, proč výpovědi poškozené uvěřil a obviněného nikoli (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12.

7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).

42. Kromě uvedeného lze zmínit, že i když všem důkazním návrhům obviněného nebylo vyhověno, soudy v napadených rozhodnutích náležitým způsobem vyložily, z jakých důvodů se tak stalo (viz bod 42. - 43. rozsudku soudu prvního stupně a bod 35. rozsudku odvolacího soudu). Uvedený postup nevybočuje z pravidel řádného objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1; čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05), a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu shledal, že takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02), v této věci nejsou. Návrhy obviněného nebyly akceptovány proto, že šlo o důkazy, které byly nadbytečné, a tedy soud i v tomto směru postupoval plně v souladu s uvedenými principy a předepsané postupy dodržel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).

43. Po zvážení a posouzení postupu soudu při provádění dokazování je rovněž zjevné, že nedošlo k porušení pravidla in dubio pro reo, které plyne z principu presumpce neviny, podle něhož není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Tohoto pravidla se obviněný opakovaně ve svém mimořádném opravném prostředku dovolával, avšak zcela nedůvodně, protože v této trestní věci soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěl k závěru, že je možné se jednoznačně přiklonit k výsledkům dokazování plynoucím z jedné skupiny důkazů, které si neodporují, takže nevyvstaly žádné pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, a tudíž dospěl k závěru, že verze poškozené podpořená dalšími svědeckými výpověďmi nebyla (mimo tvrzení obviněného) zpochybněna (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15.

44. Tyto závěry svědčí o správnosti učiněných skutkových zjištění a o tom, že v této části obviněným uplatněné námitky nejsou důvodné.

45. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění právních vad, protože jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ke zjištěnému skutku lze proto vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

46. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Proto je povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy) a právo občanů na soudní ochranu (viz čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

47. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání zjistil, že obviněný prostřednictvím tohoto důvodu v souladu s jeho zákonným vymezením brojil proti nesprávnému právnímu posouzení činu kladeného mu za vinu, neboť vytýkal, že nebyl naplněn znak „pohlavního styku srovnatelného se souloží“ ve smyslu § 185 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku. Měl za to, že o tento zločin nešlo pro nedostatek uvedeného znaku a měl být uznán vinným trestným činem sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku.

48. Nejprve je vhodné uvést, že obviněný byl uznán vinným uvedeným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, tj. před novelou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 166/2024 Sb., účinnou od 1. 1. 2025, protože jak shledal Vrchní soud v Praze v bodě 41. přezkoumávaného rozsudku, pozdější právní úprava u posuzovaného trestného činu nebyla pro obviněného příznivější. Proto se Nejvyšší soud zabýval důvodností obviněným vytýkaných nedostatků s ohledem na tuto soudem použitou právní úpravu.

49. Zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ve znění do 31. 12. 2024) se dopustí ten, kdo jiného donutí k pohlavnímu styku, k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, dopustí se jej souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a způsobí jím těžkou újmu na zdraví.

50. Podle tzv. právní věty výroku o vině byl obviněný uznán vinným tímto zločinem v podobě, že „jiného donutil k pohlavnímu styku a k takovému činu zneužil jeho bezbrannosti a takový čin spáchal jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží a takovým činem způsobil těžkou újmu na zdraví“.

51. S ohledem na námitky obviněného, jenž se ve výhradách proti takto použité právní kvalifikaci vymezil pouze vůči tomu, že nešlo v případě, že poškozené do vaginy zasouval prst, o naplnění znaku „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, je třeba konstatovat, že taková argumentace nemůže obstát, protože je v rozporu se stávajícím výkladem tohoto pojmu jak v rozhodovací praxi soudů, tak i v odborné judikatuře.

52. Pro úplnost je vhodné nejprve vyjádřit, že obecně „pohlavním stykem“ je jakýkoli způsob ukájení pohlavního pudu na těle jiné osoby, ať stejného či odlišného pohlaví. Jde o široký pojem, který zahrnuje jednání vyvolaná pohlavním pudem, jejichž podstatou je fyzický kontakt s druhou osobou, tj. dotyk, který směřuje k ukojení sexuálního nutkání. Pohlavní styk při tomto základním vymezení zahrnuje širokou škálu činností jako např. soulož (coitus) a jiné pohlavní styky provedené způsobem srovnatelným se souloží, tj. zejména orální pohlavní styk (felaci – zasunování nebo sání pohlavního údu muže či cunilinctus – dráždění klitorisu a zevních pohlavních orgánů ženy jazykem), anální pohlavní styk (coitus analys), anilingus (lízání a jiné dráždění jazykem v anální oblasti), zasouvání prstů nebo jiných předmětů do ženského pohlavního ústrojí, zejména pokud napodobují pohyby pohlavního údu ve vagině ženy, event. jiné způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky mužských či ženských pohlavních orgánů, tření pohlavního údu muže, ale obecně do pohlavního styku patří i vsunování pohlavního údu muže mezi prsa nebo stehna ženy (coitus inter femora), sání prsních bradavek (sactustupratio), petting (tj. hlazení a mazlení po celém těle), necking (tj. hlazení a mazlení od pasu nahoru), sání prsních bradavek, dále tzv. erotické masáže, které pachatel provádí druhé osobě nebo ona jemu, osahávání genitálií ženy nebo muže, osahávání prsou zejména u ženy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 273/2013, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 629/2013), osahávání dalších intimních částí těla (jsou-li intenzivní také přes šaty – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 775/2014, nejde-li jen o letmé dotyky, které by znaky pohlavního styku nenaplňovaly), apod. (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2328, marg. č. 3.; s. 2336 až 2337, marg. č. 11.). Obdobně je tento pojem vykládán i v další odborné literatuře [např. Komentář JUDr.

Roberta Fremra k § 185 tr. zákoníku. In: DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář.

Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2015. Dostupný v právním informačním systému ASPI k 10. 9. 2025; též ŠČERBA, F. §?185 [Znásilnění]. In: ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 8–9. Dostupné na beck-online.cz.; a další].

53. Toto vymezení „pohlavní styku“ je však obecný a širší pojem než „jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“, za nějž se považuje takový styk, při jehož realizaci dochází k situaci srovnatelné s tou, jaká nastává u soulože. Rozhodná je tedy srovnatelnost provedení, a proto musí být jiný pohlavní styk srovnatelný se situací, při níž dochází ke spojení pohlavních orgánů muže a ženy, a nikoli intenzita zásahu do intimní sféry oběti a jejího traumatizujícího zážitku, který jí byl pachatelem způsoben.

Jestliže se u soulože předpokládá současné spojení pohlavního orgánu muže a ženy, pak srovnat s tím lze situace, kdy do pohlavního orgánu ženy neproniká pohlavní úd muže, ale tato situace je simulována jiným mechanismem, např. jazykem, prsty, jiným předmětem. Srovnatelný způsob se souloží zde spočívá v tom, že se simulovaným mechanismem navozuje situace stejná, jako když do vaginy (pochvy) ženy pronikne mužský pohlavní úd. To tedy znamená, že je tento mechanismus schopen vyvolat stejný účinek, jako kdyby o takovou simulaci nešlo a jednalo by se o skutečnou soulož.

O takový způsob se jedná např. tehdy, když jde o stimulaci mužského pohlavního orgánu v ústech pachatele (srov. rozhodnutí č. 25/2010 Sb. rozh. tr.). K obdobné situaci dochází v případě mužského pohlavního údu, který je při souloži zasouván do pochvy (vaginy) ženy, a proto, aby nastal účinek srovnatelný tomu, k jakému dochází v případě soulože, muže být namísto vnikání do pochvy použit způsob, při němž nejde o ženské pohlavní orgány, ale jinou srovnatelnou část těla (ženy nebo muže). Na základě tohoto vymezení se za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží považuje zejména orální pohlavní styk (felace či cunilinctus – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.

8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014), anální pohlavní styk (coitus analys – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007-I., uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 35 pod č. T 990), ale může sem patřit i zasouvání jiných předmětů (tzv. robertků apod.) do ženského pohlavního ústrojí, event. další způsoby srovnatelného použití předmětů sloužících jako náhražky pohlavních orgánů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20? 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2010, sv.

68 pod č. T 1312, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 4 Tdo 1070/2012, ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1311/2017). Nutné pro tento pojem je v případě, že je obětí žena, jeho „srovnatelnost se souloží. To znamená, že mu dojít ke vniknutí do vagíny za účelem jejího sexuální dráždění nebo uspokojení osoby, která tento akt provádí. V této souvislosti je totiž nutné připustit, že pohlavní dráždění vzniká bez odhledu na to, zda jde o skutečný úd či jeho přiměřenou náhražku.

Často totiž žena nedokáže v případě soulože sama ani rozlišit, čím bylo do jejích pohlavních orgánů vnikáno, neboť tyto orgány takovou rozlišovací schopnost nemají.

Za srovnatelný pohlavní styk se souloží je třeba podle judikatury považovat i tzv. manuální masturbaci, neboť její podstatou jako nedobrovolné sexuální praktiky je pohyb ruky simulující tření, k němuž jinak dochází při souloži, při které je pohlavní orgán muže zasouván do pohlavního orgánu ženy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 182/2012, a ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 432/2014) [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2336].

54. Popsané jednání tak nelze posoudit jako jednání méně intenzivní, které by nebylo způsobilé naplnit znak jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží ve smyslu § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

55. Nejvyšší soud pro závěr o nedůvodnosti výhrad o nenaplnění znaků posuzované právní kvalifikace vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn a popsán ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku, podle něhož obviněný uvedený čin spáchal tím, že „při manipulaci s tělem poškozené na tzv. překladišti jí nejméně 2x za sebou zasunul ukazováček levé ruky do vaginy…“. Z uvedeného popisu je zjevné, že obviněný prstem vnikal do vaginy ženy, tedy do pohlavního orgánu, který slouží na ženském těle k reprodukci. Uvedené jednání je proto třeba srovnávat se souloží, která v základním smyslu tohoto slova představuje „fyzické spojení pohlavních orgánů za účelem sexuálního uspokojení či rozmnožování“, tzn. spojení a vniknutí mužského pohlavního údu do pohlavního orgánu (vaginy) ženy, protože zásadně tím může dojít k rozmnožování (reprodukci). Proto i vniknutí jiného předmětu než mužského pohlavního orgán, tj. penisu do vaginy ženy, se přirovnává k souloži, neboť v daném smyslu o takto základně míněnou soulož nejde. Proto jde o srovnatelný způsob, jestliže muž zasune do vaginy ženy své prsty tak, jako tomu bylo v posuzované věci. Rozhodné rovněž je, že toto zasunutí bylo vedeno pohlavním pudem této osoby, a význam má i to, že obviněný prstem ve vagině ženy pohyboval, resp. prst vysunul a zase jej zasunul, takže šlo opakovaný mechanismus, který se tím spíše blíží pohybu penisu ve vagině při běžné souloži.

56. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že není pochyb o tom, že v posuzované věci v souladu se shora podaným výkladem jde o naplnění znaku jiného „pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“.

57. Pro úplnost Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného nemůže přisvědčit tomu, že by o naplnění tohoto pojmu nešlo. Jednání, jak bylo soudy zjištěno, nevykazuje jiné případné formy pohlavního styku, jenž není obdobou soulože (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, v němž mj. konstatoval, že „jiný pohlavní styk, který není obdobou soulože, tj. proveden způsobem srovnatelným se souloží, pak spočívá v jednání pachatele, jež sice směřuje k sexuálnímu uspokojení a je zaměřeno proti intimním partiím těla, avšak je méně intenzivní a záleží např. v pouhém ohmatávání, dotycích, líbání apod.“). V posuzované věci nešlo jen o ohmatávání genitálií, tzn. přejíždění po povrchu intimních partií ženy, bez toho, aby došlo k vniknutí do jejích vnitřních partií. Naopak je třeba zdůraznit, že v posuzované věci obviněný prstem vnikl do vaginy poškozené, kam opakovaně prst zasunul a vysunul, a proto nejde o ostatní (méně závažné) formy pohlavního styku, ale za jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 6 Tdo 741/2020, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 7 Tdo 841/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 4 Tdo 756/2024, a další). Konstantnost tohoto výkladu dokládá i odborná a komentářová literatura, na niž bylo poukázáno výše zejména v bodě 52. tohoto usnesení.

58. V takovém případě došlo k naplnění znaku, jak je vyjádřen v ustanovení § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Na tomto závěru a jeho správnosti nemůže nic změnit ani obviněným tvrzená malá intenzita a krátkodobost tohoto aktu. Délka doby, po kterou byla poškozená sexuálnímu jednání obviněného vystavena, není významná, ale rozhodný je vlastní zásah do sexuální integrity oběti, tedy to, že prsty pachatele vnikly do vaginy ženy, jimiž tam, byť po krátkou dobu, pohyboval. Navíc však v posuzované věci se tak stalo ve zcela neočekávané situaci, kdy poškozená byla obviněnému jako pracovníku ve zdravotnictví (sanitáři) odevzdána na přechodnou dobu do moci na pooperačním lůžku s doznívajícími anestetiky. Uvedenému odpovídá i faktický dopad, jaké toto jednání na poškozenou mělo, protože u ní v důsledku toho nastal vážný následek v podobě újmy na zdraví.

59. Ze všech uvedených důvodů nevznikají jakékoliv pochybnosti o tom, že způsobem ve výroku popsaným obviněný naplnil znak „pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“, a tedy je správně jeho čin posoudit podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

60. Rovněž je třeba poukázat na to, že obviněný naplnil i další znak této skutkové podstaty, a to, že zneužil stavu bezbrannosti poškozené. Soudy shledaly a v odůvodnění zejména rozsudku soudu prvního stupně správně konstatovaly, že poškozená byla v péči zdravotního personálu, včetně osoby obviněného a důvodně tedy podobný útok vůbec nepředpokládala, navíc byla ve stavu útlumu jak fyzických, tak psychických reakcí v důsledku předchozí celkové anestezie, v důsledku čehož byly její schopnosti klást odpor silně omezené (viz bod 44. rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž v době, kdy k činu došlo, byla po operaci umístěna na lůžku a sama se nemohla pohybovat, proto byla i ostatním personálem překládána na jiné lůžko. Se zřetelem na tyto skutečnosti soudy důvodně posoudily jednání obviněného jako spáchané na poškozené ve stavu její bezbrannosti, jak přiléhavě a velmi podrobně vysvětlily v odůvodnění napadených rozsudků při zdůraznění toho, že za bezbrannou osobu je standardně považován i pacient, na kterém lékař provádí takový zákrok, který ho způsobem provedení zásadně omezuje v možnosti zaznamenat jednání lékaře a přiměřeně na něj reagovat, např. žena při gynekologickém vyšetření. V nyní posuzované věci k činu došlo v době, kdy byla poškozená převážena po operaci, kterou podstoupila v celkové anestezii, z níž se v době činu probírala, a v jejím důsledku byla malátná a ospalá. Přestože byla schopna v omezené míře v danou chvíli již komunikovat, neměla vzhledem k okolnostem a místu činu příležitost se jednání obviněného jakkoli aktivně a účinně bránit, a vyjádřit tak svůj odmítavý postoj k jeho jednání. Z její následné reakce na dospávacím pokoji (pláč, neschopnost se zklidnit, roztřesenost, stížnosti na chování obviněného zdravotním sestrám aj.) však soudy správně vyvodily, že by k takovému jednání nikdy nesvolila (viz body 44. rozsudku soudu prvního stupně a 36. rozsudku odvolacího soudu; též rozhodnutí 43/1994-II. Sb. rozh. tr.).

61. Soudy z těchto důvodů objasnily, že byly naplněny základní skutkové podstaty podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, které je pro obviněného příznivější ve smyslu hodnocení podmínek u trestného činu, jímž byl uznán vinným, nikoliv u jím požadovaného sexuálního útoku podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky po objektivní stránce nenaplnil.

62. Proti závěru o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku obviněný žádnou ze svých výhrad nezaměřil, a proto postačí plně odkázat na argumenty, které k tomuto znaku uvedly soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích, když soud prvního stupně se této okolnosti podrobně věnoval v bodech 39., 40., 46. svého rozsudku a odvolací soud v bodech 38. až 40. jeho rozsudku, a jejich závěry jsou plně v souladu s ustálenou judikaturou týkající se uvedené problematiky a výkladu znaku těžké újmy na zdraví spočívající v posttraumatické stresové poruše u poškozené osoby, která byla u poškozené objektivizována výsledky znaleckého zkoumání znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Vlastimilem Tichým, a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, Mgr. Denisou Dokulilovou (srov. rozhodnutí č. 29/2018 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 3 Tdo 244/2023, ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 6 Tdo 867/2020, a další). Není pochyb, že v důsledku jednání obviněného se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha, která je s ohledem na intenzitu, v jaké byla u poškozené zjištěna, i na dobu, po kterou u ní trvá, posouzena jako těžká újma na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. bod 46. rozsudku soudu prvního stupně). Soud vyšel pro uvedený závěr ze znaleckých posudků znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, kteří shledali, že se u poškozené jedná o posttraumatickou stresovou poruchu (dg. F43.1), která se u ní rozvinula v přímém důsledku jednání obviněného, přičemž poškozená od té doby trpí zvýšenou úzkostně depresivní symptomatikou. Ve shodě s nimi je i zpráva vypracovaná ke dni 8. 11. 2023 psycholožkou Psychocentra - pracoviště Třebíč (č. l. 158) o spolupráci s poškozenou, z níž se podává, že spolupráce s poškozenou byla zahájena 8. 3. 2023, pomoc vyhledala z vlastní iniciativy a konzultace proběhly celkem 3x, zatím poslední dne 17. 5. 2023, kdy se poškozená svěřovala, že často zažívala bezmoc, rezignaci, staženost, bezdůvodnou plačtivost, potíže se spánkem, noční můry, problémy se soustředěním, vtíravé myšlenky, vzpomínky a záblesky na daný čin a tendence stranit se lidí (viz č. l. 88 až 95, 235, 274 verte až 277 verte spisu, též body 23. 24., 39., 40. rozsudku soudu prvního stupně).

63. Ze všech těchto důvodů je třeba přisvědčit závěrům soudů nižších stupňů, že obviněný po objektivní stránce naplnil znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a je zjevné, že s potřebnou jistotou bylo prokázáno i zavinění obviněného v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to nejen ve vztahu k základní, ale i kvalifikované skutkové podstatě podle § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (srov. body 47., 48. rozsudku soudu prvního stupně a body 36., 41. rozsudku odvolacího soudu).

64. V té souvislosti lze z hlediska obviněným požadovaného právního posouzení podle § 185a tr. zákoníku, jejž spáchá ten, „kdo s jiným proti jeho seznatelné vůli vykoná jiný pohlavní styk než uvedený v § 185 tr. zákoníku…“, uvést, že jde o novou právní kvalifikaci v souvislosti se změnou trestního zákoníku provedenou zákonem č. 166/2024 Sb., jímž byl do trestního zákoníku tento nový trestný čin vložen s účinností od 1. 1. 2025, tedy později, než obviněný posuzovaný čin spáchal. Z hlediska zásad pro časovou působnost trestních zákonů vymezených v § 2 odst. 1 tr. zákoníku požadovaná právní úprava § 185a tr. zákoníku by pro obviněného sice s ohledem na trestní sazbu uvedenou v odstavci 3 tohoto ustanovení příznivější, avšak pouze v situaci, kdyby obviněný znaky této skutkové podstaty naplnil, což se nestalo.

65. Pro závěr, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro posouzení činu podle této nové právní úpravy, je zásadní, že výsledky dokazování bylo prokázáno, že šlo o pohlavní styk srovnatelný se souloží, jak je definován u § 185 tr. zákoníku. Z tohoto důvodu s ohledem na závěr o naplnění znaků skutkové podstaty podle § 185 tr. zákoníku nelze o jiné právní kvalifikaci, a to ani podle § 185a odst. 1 tr. zákoníku uvažovat. Důvodem je to, že je-li vykonán pohlavní styk „uvedený v § 185 tr. zákoníku,“, není tím naplněn znak uvedený v § 185a tr. zákoníku. Rovněž zde platí obecné pravidlo, že když skutek vykazuje znaky jednoho trestného činu při absenci znaků jiných skutkových podstat, nelze v týchž okolnostech spatřovat naplnění znaků jiného trestného činu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 830/2014, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1576/2014, nebo ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1043/2016).

66. Pokud jde o námitky obviněného proti použité právní kvalifikaci, Nejvyšší soud shledal, že soudy podle výsledků provedeného dokazování čin obviněného správně právně posoudily, a tedy v této části je dovolání obviněného rovněž nedůvodné.

67. Obviněný prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. brojil i proti přílišné tvrdosti jemu uloženého trestu, který považoval za nepřiměřeně přísný, a domáhal se uložení trestu nespojeného s výkonem odnětí svobody.

68. K takto vzneseným výhradám je však třeba uvést, že podle ustálené judikatury a smyslu, k němuž uvedený důvod dovolání slouží, se prostřednictvím žádného důvodu dovolání nelze dovolávat změny trestu pro jeho přílišnou tvrdost. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

69. Tyto zásady je možné prolomit, jestliže nebyly dodrženy základní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy a články 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

70. Výhrady, které obviněný proti výroku o trestu vznesl, spočívaly ve výtkách, že jde o trest exemplární s ohledem na tresty ukládané v jiných srovnatelných případech a s poukazem na svoji dosavadní bezúhonnost, vedení řádného života a potřebu zajišťovat obživu rodiny a péči o dvě nezletilé děti. Stručně poukázal na možnost aplikace § 58 tr. zákoníku, který soudy využívají v obdobných trestních věcech. Z uvedeného je zjevné, že nedostál kritériím, jež byly výše uvedeny a plynou z vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o něž své dovolání opřel. Z podaného dovolání je patrné, že se jím nedomáhal nápravy extrémních vad či porušení principu proporcionality trestní represe, příp. jiného ústavního principu, což by v zásadně mohlo založit povinnost Nejvyššího soudu k přezkumu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/2004). Podané dovolání proto v části týkající se výroku o trestu neodpovídá obviněným zvolenému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, a proto Nejvyšší soud nemohl na podkladě § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výrok o trestu přezkoumávat, protože výroku o trestu nevytýkal zmíněné hmotněprávní nedostatky, ale toliko se dožadoval mírnějšího trestu. Důvod dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., lze zvolit, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný nejenomže tento důvod v dovolání neuvedl, ale ani takové okolnosti, které by těmto zákonným podmínkám odpovídaly, nevytýkal, a nutno zmínit, že ani skutečně nenastaly.

71. Nejvyšší soud i přes to, že obviněný námitkami proti nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplnil žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., což znamená, že se Nejvyšší soud jeho výhradami nemůže zabývat, posuzoval jen obiter dictum, zda soudy neporušily zásadu proporcionality, jež vyplývá z čl. 5 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii, a má zajistit, aby opatření přijímaná orgány Evropské unie (EU) byla v daných hranicích (srov. též WAGNEROVÁ. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 931). Je třeba mít zásadně na paměti, že jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel, a může být pachatelem a společností pociťována jako spravedlivá (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 789; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

72. Podle těchto principů, jakož i z hledisek významných pro posouzení všech rozhodných skutečností, za kterých k činu došlo, lze dospět k závěru, že uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005. sp. zn. I. ÚS 554/04), protože nelze v úvahách soudů shledat disproporce, které by svědčily o tom, že je neadekvátní sankcí za posuzovanou trestnou činnost. Nebylo možné se ztotožnit s tím, že by došlo k porušení principu proporcionality nebo o případ, který se vymyká běžným zločinům znásilnění.

73. Podle odůvodnění napadených rozhodnutí lze shledat, že soudy obou stupňů zkoumaly podmínky rozhodné pro uložení trestu odnětí svobody a vyložily úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily (viz body 49., 50 rozsudku soudu prvního stupně). Jelikož obviněný své původní doznání následně odmítl, nemohl soud přihlížet k polehčující okolnosti podle § 41 písm. l) tr. zákoníku. Posuzoval zejména okolnosti, za kterých k činu došlo [viz přitěžující okolnosti podle § 42 písm. f) tr. zákoníku], neboť obviněný svým jednáním zneužil svého zaměstnání a zpronevěřil se poslání pracovníka ve zdravotnictví. Nutno zdůraznit, že se zpronevěřil důvěře pacienta, o něhož se měl při jeho fyzické neschopnosti postarat. Proto soud dospěl k závěru, že je třeba obviněnému v rámci trestní sazby od 5 do 12 let odnětí svobody jako adekvátní uložit trest při spodní hranici zákonné trestní sazby, což také učinil a uložil mu trest mírně nad spodní hranicí trestní sazby, a to právě s přihlédnutím k jeho dosavadní bezúhonnosti. Uvedené závěry potvrdil i odvolací soud, který reagoval i na to, z jakých důvodů nebylo možné vyhovět požadavku obviněného na aplikaci moderačního ustanovení § 58 tr. zákoníku, k němuž rozvedl podrobněji své úvahy (viz body 42. až 48. jeho rozsudku).

74. Nejvyšší soud po posouzení těchto skutečností shledal, že o excesivní povahu trestu nejde (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). Soudy dostály všem zákonným předpokladům a kritériím (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další). Jde o trest předvídatelný a akceptovatelný z hlediska zásad pro ukládání trestu, který obstojí i v testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.).

75. Zdůraznit je třeba, že v dané trestní věci nebyly splněny podmínky ani pro to, aby byl obviněnému trest zmírněn ve smyslu podmínek § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože pro ty v této věci nebyla splněna zákonná hlediska. Uvedené ustanovení lze použít jen tehdy, když má soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Vzhledem k tomu, že obviněný kromě uvedení svých osobních a rodinných poměrů nezmínil žádné další okolnosti, je vhodné jen obecně uvést, že důvodem pro využití moderačního oprávnění soudu v posuzované věci nemůže být pouhé srovnání s jinými obdobnými případy ani argument nejlepším zájmem dítěte, jak správně a přiléhavě zdůraznil odvolací soud. V posuzované věci jde o jednání velmi závažné především se zřetelem na postavení, v jakém obviněný jednal a kterého pro svůj záměr zneužil, postavení sanitáře v nemocnici, jehož úkolem bylo pečovat o pacienty (převážet a doprovázet apod.), kteří na jeho pomoc byli z velké části nebo zcela odkázáni. V tomto směru nejde o případ srovnatelný s jinými případy, protože obvykle nejde o pachatele při zneužití takového postavení a zneužití důvěry osoby na jeho pomoc odkázané. Proto nelze přisvědčit námitce obviněného, pokud svůj případ srovnává s jinými a je třeba zmínit nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, v němž se Ústavní soud zabýval diskrecí obecných soudů při ukládání trestu.

76. Nelze brát do úvahy ani výhrady obviněného, v nichž argumentuje nejlepším zájmem dítěte (viz např. nálezy ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 23/02; ze dne 30. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 1506/13; ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3226/16, též nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23). Obdobně podle judikatury ESLP se soudy musí nejlepším zájmem dítěte zabývat a posoudit jej v dané konkrétní situaci, rozhodují-li ve věci s dopadem na dítě (viz např. rozsudky ESLP ze dne 20. 1. 2015 ve věci Gözüm proti Turecku, stížnost č. 4789/10, § 50-51; ze dne 10. 2. 2015 ve věci Penchevi proti Bulharsku, stížnost č. 77818/12, § 71).

77. V této trestní věci mimo podané dovolání (obiter dictum) Nejvyšší soud shrnuje, že soudy obou stupňů se zabývaly dostatečně i trestem, jeho výměrou i nepodmíněností. Soud shledal, že obviněného není možné napravit jiným než nepodmíněným trestem, a to zejména proto, že se zcela zpronevěřil jak zásadám obecně platným v běžném životě, tak i zvýšeným požadavkům, které jsou na zdravotnické pracovníky kladeny, čímž ohrozil i důvěru veřejnosti v bezpečnost poskytované zdravotnické péče. Zohlednit tak bylo možné v jeho prospěch pouze to, že poškozená byla sexuálnímu útoku obviněného vystavena po relativně krátkou dobu. Na straně druhé však nelze ponechat bez povšimnutí dlouhodobost následků tímto činem vyvolaných a nijak pozitivní prognózu zlepšení psychických potíží poškozené. Zákonem požadovanou mimořádnost současně nesplňují ani aktuální poměry obviněného, který se nenachází v nějaké tíživé situaci, on ani nikdo z jeho blízkých nemá žádné závažné zdravotní omezení, není samoživitelem ani jedinou osobou výdělečně činnou v rámci rodiny. Je ženatý, otec dvou dětí školního věku, což však samo o sobě nevylučuje uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, neboť se nejedná o obecnou exkulpační skutečnost ani o kritérium vylučující přiměřené potrestání pachatele závažné trestné činnosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1516/2017). Dosavadní vedení řádného života, jakožto jediná z polehčujících okolností svědčící obviněnému, rovněž není natolik významným poznatkem, který by mohl vést k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tím méně při absenci jakékoli sebereflexe či snahy odčinit následky spáchaného činu. Za popsané situace výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody žádným způsobem nepoškodí ani zájmy jeho nezletilých dětí, o něž bude řádně postaráno skrze jejich matku až do doby návratu obviněného z výkonu trestu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy v posuzované věci nepřehlédly žádné významné skutečnosti a z hlediska proporcionality trestu braly do úvahy všechny okolnosti významné podle § 39 až 42 tr. zákoníku, a to včetně nejlepšího zájmu dítěte. Posuzovaly i možný dopad rozhodnutí na dotčené dítě (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17).

VII. Závěr

78. Po posouzení všech argumentů rozvedených v dovolání Nejvyšší soud shledal, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že soudy obviněným vytýkaným způsobem nepochybily. Z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení plyne, že není zatíženo vadami podřaditelnými pod porušení zásad spravedlivého procesu, a proto dovolací soud rozhodl tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

79. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný v podaném dovolání, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 10. 9. 2025

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu