8 Tdo 688/2024

8 Tdo 688/2024-1182

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 8. 2024 o dovolání obviněného M. Š., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 7 To 229/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 137/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 1 T 137/2022, byl obviněný M. Š. uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku a zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že nejméně od roku 2014 do 8. 7. 2021, v Praze XY, XY č. p. XY, v bytě č. XY v XY. podlaží, i na dalších místech, psychicky i fyzicky týral své nezletilé děti AAAAA (pseudonym), nar.

XY, BBBBB, nar. XY, a CCCCC, nar. XY, které opakovaně svým hrubým a bezcitným jednáním psychicky deptal, zastrašoval a snižoval jejich lidskou důstojnost, když minimálně vůči AAAAA a CCCCC používal zcela nepřiměřených výchovných postupů a trestů, například nezletilého AAAAA v době jeho předškolního věku chytil za nohy a mlátil s ním o postel, opakovaně jej bil páskem, oba chlapce přes hýždě i vařečkami, které byly pojmenované Cyril a Max, s nezletilým CCCCC jednou smýkl o zem a poté mu tlačil nohou na jeho břicho v úmyslu jeho zklidnění, jednou s ním bil o zeď, aby jej probudil, oba syny také často a pravidelně pohlavkoval a fackoval; nezletilé BBBBB s odkazem na možné uzdravení díky víře v Boha odpíral nosit lékařem předepsané brýle ke korekci diagnostikované oční vady (myopie); dále z náboženských důvodů zakazoval všem nezletilým dětem užívat volný čas způsobem odpovídajícím jejich věku a mentální vyspělosti, když jim zejména zakazoval sledování běžných televizních pohádek s nadpřirozenými postavami v podobě čertů atp., hraní her a čtení literatury odpovídací jejich věku a s odkazem na jeho vlastní výklad Bible jim odpíral účastnit se jakýchkoliv soutěží, a nejpozději od roku 2019 zakazoval všem nezletilým styk s prarodiči s tím, že u nich je „duchovně strašné prostředí“; dále oběma synům opakovaně hrubě vulgárně nadával, např. nejstaršího syna nazýval nukleárním hovadem, oba syny dále hajzly, tupci, blby, spratky, lenochy či debily a nezletilému AAAAA říkal, že „je k ničemu“; nezletilé AAAAA a CCCCC i na dobu několika hodin vykazoval z bytu a neumožňoval jim návrat do bytu, a to i při nepříznivém počasí; k psychickému deptání nezletilých využíval i jejich náklonnosti k domácím zvířatům, ve kterém spatřoval v rámci svého výkladu Bible zakázané modlářství, a se kterými v jejich přítomnosti zacházel zvlášť surovým a trýznivým způsobem, když nejméně v jednom případě v průběhu léta roku 2019 uchopil silou do jedné ruky jejich strakatou kočku, opakovaně ji vystrčil z otevřeného okna bytu a držel ji ve volném prostoru s tím, že jí vyhodí, přičemž tomuto jeho jednání byli přítomni všichni tři nezletilí, kteří jej s pláčem prosili, aby to nedělal, jindy topil jejich kočku ve vaně a zavíral ji do pračky, dále přesně nezjištěného dne v době od 9.

3. 2021 do 23. 3.

2021, poté, co kočka jménem Vločka v pokoji nezletilých převrhla vázu či květináč, za trest vložil v přítomnosti všech tří nezletilých dětí v kuchyni do kovového tlakového hrnce, kterému říkal vězení, uzavřel víko tlakového hrnce, pročež kočka v tomto hrnci uhynula, načež ji před nezletilými vyndal z tlakového hrnce mrtvou, a poté požadoval, aby o tom nikde nemluvili, respektive aby zavinění za smrt kočky vzali na sebe; přičemž tímto jeho dlouhodobým, bezohledným a bezcitným jednáním jeho nezletilé děti psychicky i fyzicky trpěly a kruté jednání je traumatizovalo natolik, že ze svého otce měly velký strach, kdy toto dlouhodobé psychické a fyzické týrání s citovou a podnětovou deprivací vedlo u nezletilého AAAAA k rozvoji komplexní posttraumatické stresové poruchy (komplexní trauma) a syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN) a u BBBBB a CCCCC k rozvoji syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN), přičemž u všech dětí prožité události ovlivnily negativně celkový osobnostní vývoj, kdy narušení jejich vývoje je natolik závažné, že následky traumatizace budou velmi pravděpodobně trvalé.

2. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody nezletilým AAAAA částku 100.000 Kč, CCCCC částku 75.000 Kč a BBBBB 50.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli všichni se zbytky nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 7 To 229/2023, podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněný je povinen zaplatit podle § 228 odst. 1 tr. ř. na náhradě nemajetkové újmy všem třem dětem náhradu za nemajetkovou újmu ve shodné výši, jako to učinil soud prvního stupně (viz bod 2. shora) s tím, že k tomu přiznal všem nezletilým též úrok z prodlení ve výši 15 % od 16. 9. 2022 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních částech ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn. II. Z dovolání obviněného

4. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti všem jeho výrokům.

5. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal, že učiněná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, že naplnil subjektivní stránku trestného činu týrání svěřené osoby, protože je silně věřící a děti vždy vychovával v souladu se svojí vírou. Nedopustil se vůči nim ani nepřiměřeného násilí, neboť fyzické tresty, které užil, byly vždy pouze výchovného charakteru a volil je jen v krajních případech. Neměl v úmyslu ohrozit psychický stav svých dětí, ani nebyl srozuměn s jeho možným ohrožením. Pokud soudy jeho úmyslné jednání dovodily, neměly pro takový závěr dostatečné podklady. U trestného činu týrání zvířat soudy podle něj nesprávně své závěry opřely pouze o výpovědi nezletilých, když neexistuje jediný další důkaz, ze kterého by bylo možné dovodit, že svým jednáním tuto skutkovou podstatu naplnil, zejména pak není podložen závěr o naplnění znaků veřejnosti a dlouhodobosti této trestné činnosti vůči domácím zvířatům. Odkázal v tomto směru na závěrečnou řeč svého obhájce. Jestliže soudy nebraly do úvahy jeho náboženské přesvědčení, považuje to za projev diskriminace neslučující se se zásadami právního státu.

6. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný brojil proti nepřiměřenosti a přísnosti mu uloženého trestu, při jehož ukládání nebyl respektován princip proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 603/06, a nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Uložený trest v kombinaci s povinností nahradit nemajetkovou újmu považoval za likvidační s tím, že soud prvního stupně neposuzoval komplexně všechny podmínky vymezené trestním zákoníkem v § 38 a 39 odst. 1 tr. zákoníku, protože dostatečně nezvažoval jeho rodinné, osobní a majetkové poměry, obzvláště, když plní vyživovací povinnost vůči svojí manželce a pěti nezletilým dětem, které jsou výhradně odkázány na jeho příjmy. Výkonem trestu odnětí svobody zůstane jeho rodina nezaopatřena, bude znemožněna náprava situace, která v jeho rodině vznikla, a proto je nepodmíněný trest nežádoucí. Má za to, že by postačoval trest odnětí svobody ve výměře tří let podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let.

7. Obviněný nesouhlasil rovněž s výrokem o náhradě nemajetkové újmy, protože v průběhu hlavního líčení bylo zjištěno, že nezletilí nemají zájem o peněžitou náhradu a pouze chtějí svého otce zpět, přičemž nárok vznesený jejich zmocněncem byl v rozporu s jejich požadavky a přáním. V souvislosti s tím obviněný upozornil na svůj důkazní návrh přehráním flashdisku, na němž je video zachycující jeho děti, které si přejí, aby se vrátil domů, jenž však odvolací soud zamítl jako nadbytečný.

8. Výhrady shora uvedené naplňují důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., což svědčí pro závěr, že je dán i důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který spočívá i v tom, že odvolací soud nereagoval dostatečně na všechny námitky obviněného, o něž opíral své dovolání, protože nepostačovalo jen odkázat na správnost závěrů soudu prvního stupně.

9. Uvedené skutečnosti vedly obviněného k návrhu, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, případně též vadné řízení mu předcházející, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout. Pro případ jiného rozhodnutí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. dovolatel souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání a zároveň požádal ve smyslu § 265o tr. ř. o odklad či přerušení výkonu rozhodnutí.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že nemají opodstatnění námitky obviněného směřující proti zločinu týrání zvířat podle § 302 odst. 1, 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, neboť skutkové závěry vztahující se k tomuto trestnému činu jsou založené na dostatečně provedeném dokazování nevykazujícím žádné nedostatky. Tvrzení dovolatele o nenaplnění znaků „veřejnosti“ a „dlouhodobosti“ rovněž označila za nedůvodné. Zpochybnění subjektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku je sice námitkou právní, ale pod tento dovolací důvod ji podřadit nelze, neboť obviněný v detailu odkázal na závěrečnou řeč svého obhájce, ve které byly argumenty obhajoby vztahující se ke zpochybnění těchto znaků blíže rozebrány, což jsou výhrady, jimiž se Nejvyšší soud nemůže zabývat, neboť nejsou v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podle něhož musejí být uvedeny přímo v textu dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).

11. Zpochybňoval-li obviněný závěr soudů, že činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil pojem „týrání“ svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku tím, že jeho zásahy do fyzické integrity dětí byly navázány vždy na výchovné selhání dětí a šlo jen o přísnou výchovu, resp. vždy o přiměřený trest výchovného charakteru, ani s těmito námitkami se státní zástupkyně neztotožnila, protože chování obviněného k dětem výrazně překročilo meze běžných výchovných metod vyjádřených konkrétně v ustanovení § 884 odst. 2 obč. zákoníku, podle kterého lze výchovné prostředky použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti. Tělesné tresty jsou zásahem do lidské důstojnosti a tělesné integrity (viz čl. 3 a 4 Listiny). Dále zdůraznila, že pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (viz rozhodnutí č. 34/2020 Sb. rozh. tr.).

12. V posuzované věci státní zástupkyně zdůraznila, že jednání obviněného vůči dětem představovalo velmi širokou škálu násilných praktik, neboť děti psychicky deptal, zastrašoval, snižoval jejich lidskou důstojnost, přičemž fyzické tresty poměrně brutálního charakteru měly v jeho výchově rovněž velmi podstatné místo. Děti byly vystaveny násilné izolaci, neboť jim zakazoval styk s prarodiči, užívat si volný čas způsobem odpovídajícím jejich věku, a emocionálního týrání dětí se dopouštěl i prostřednictvím ubližování domácím zvířatům. Uvedené metody neměly výchovný charakter ve smyslu rodičovské péče, ale šlo o velmi kruté, trýznivé a ponižující zacházení, čímž své děti trestal a týral, a proto šlo o „týrání“ ve smyslu znaku objektivní stránky přisouzeného zločinu. Důvodně soudy shledaly zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

13. Námitky proti přísnosti či přiměřenosti uloženého trestu nejsou podřaditelné pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. s tím, že přezkoumat výši a druh trestu je možné pouze v případě uložení trestu extrémně přísného, trestu popírajícího ústavně zaručené právo ochrany před drakonickými a lidskou integritu narušujícími sankcemi či neúměrným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny. O takový případ se v této věci však nejedná. Obviněnému uložený úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců byl vyměřen v rámci zákonné trestní sazby § 198 odst. 2 tr. zákoníku od dvou do osmi let při dodržení všech zásad zákonem stanovených pro ukládání trestu. Tvrzení obviněného o vadnosti výroku o náhradě nemajetkové újmy rovněž netrpí vytýkanými nedostatky s tím, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ohledně adhezního výroku dopadá jen na hmotněprávní vady tohoto výroku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, nebo ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. 5 Tdo 1364/2006), za něž nelze považovat námitku obviněného, že nezletilé děti po něm fakticky žádnou náhradu nemajetkové újmy nepožadují, ale jde jen o postoj jejich opatrovníka. I když nejde o hmotněprávní námitku, státní zástupkyně zmínila, že již v přípravném řízení byl nezletilým poškozeným podle § 45 odst. 2 tr. ř. ustanoven advokát Mgr. Luboš Kučírek jako opatrovník pro předmětné trestní řízení, a to pro možný střet zájmů, když ani jeden z rodičů pro kolizní postavení v tomto řízení nemohl hájit práva nezletilých dětí.

14. Státní zástupkyně, když shledala, že dovolání obviněného nekoresponduje s označenými důvody dovolání a není opodstatněné, navrhla, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

15. Obviněný, jemuž bylo toto stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřil. IV. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

V. Obecně k dovolání

17. Napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející Nejvyšší soud může přezkoumat jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.

18. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami se může opírat pouze o konkrétní důvody označené § 265b tr. ř. odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. a každý důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty dopadají na označené dovolací důvody, neboť pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je totiž zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.). Nejvyšší soud není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006), a že je své závěry povinen opírat o skutečnosti zjištěné soudy nižších stupňů, může se v řízení o dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů argumenty obviněného opřené o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, včetně závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (srov. rozhodnutí č. 46/2013 Sb. rozh. tr.), nejsou podkladem pro přezkum Nejvyšším soudem. Z tohoto důvodu v posuzované věci se Nejvyšší soud nezabýval obsahem závěrečné řeči obhájce v řízení u soudů nižších stupňů, na nějž odkazoval obviněný v dovolání.

VI. Důvodnost dovolání

19. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. a v obsahu tohoto mimořádného opravného prostředku k nim rozvedl výhrady proti přezkoumávanému rozhodnutí.

20. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vytýkal naplnění důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. i to, že se odvolací soud s jeho námitkami dostatečně nevypořádal, což koresponduje s uvedeným důvodem, podle kterého lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí odvolacího soudu je patrné, že soud druhého stupně odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř., a tudíž rozsudek soudu prvního stupně věcně přezkoumal, proto obviněný dovolání dále opřel o další dva uvedené důvody, což koresponduje s alternativou jím zvoleného důvodu proto, že existují další důvody, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda jsou námitky obviněného důvodné.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).

22. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že obviněný v souladu s uvedenými kritérii vytýkal, že soudy závěr o jeho vině zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vystavěly pouze na výpovědích nezletilých, aniž by dostatečně jinými důkazními prostředky objasnily všechny rozhodné skutečnosti podstatné pro závěr o naplnění znaků této skutkové podstaty. U zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku brojil proti nedostatečně objasněným rozhodným skutkovým okolnostem a vytýkal, že soudy pro své závěry nebraly v úvahu jeho verzi a neprovedly další nabízející se důkazy, které ji podporovaly, tudíž ani nezjistily řádně okolnosti významné pro závěr o naplnění subjektivní stránky u tohoto zločinu.

23. Z obsahu těchto výhrad je patrné, že obviněný považoval učiněná skutková zjištění týkající se obou zločinů za nedostatečně zjištěná, jestliže se soudy vycházely především z výpovědí nezletilých, jimž uvěřily, aniž by braly dostatečně do úvahy obhajobu obviněného. Takto vyjádřeným námitkám nelze přisvědčit, protože zpochybňované výpovědi nezletilých dětí nejsou osamocené, ale korespondují s jinými, byť nepřímými důkazy, provedenými v rámci poměrně rozsáhlého dokazování zaměřeného na objasnění všech rozhodných skutečností, mimo jiné i ověření tvrzení popisovaných zejména nezletilými AAAAA a CCCCC (srov. body 2.

až 71. rozsudku soudu prvního stupně). Výhrady obviněného neobstojí ani se zřetelem na postup, jímž soud všechny zajištěné a provedené důkazy hodnotil, protože jak plyne z bodů 72. až 97. rozsudku soudu prvního stupně, nepominul obhajobu obviněného a s ohledem na ni zkoumal věrohodnost každého důkazu a pečlivě posuzoval skutečnosti, které z nich vyplývaly. Z obsahu této pasáže rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, jakými úvahami se řídil a z jakých důkazů vycházel, jak se vypořádal s obviněným namítanými okolnostmi, a to s ohledem na výsledky provedeného dokazování, přičemž není pochyb, že na ně v potřebném rozsahu reagoval.

Obdobně odvolací soud nepominul obhajobu obviněného a jím v odvolání uvedené námitky, kterým věnoval náležitou pozornost, z jejich podnětu závěry soudu prvního stupně přezkoumal, sám doplnil dokazování fotografiemi bytu obviněného a chronologií školní docházky poškozeného AAAAA a nedostatky v nich nezjistil. Skutečnosti, které z těchto důkazních prostředků vyplynuly, náležitě posoudil (srov. body 7., 8. a 11. rozsudku odvolacího soudu).

24. Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17-1).

Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů představují potřebný podklad pro zjištění, že námitky obviněného zejména proti věrohodnosti nezletilých dětí a způsobu hodnocení jejich výpovědí nemají oporu v objektivně zjištěných skutečnostech, a proto nejsou na místě. Soud se hodnocení proti sobě stojících důkazů věnoval a své úvahy dostatečně vyložil v bodech 88. a 89. svého rozsudku. Na podkladě těchto poznatků, které nekorespondují s obhajobou obviněného ani jím uváděnými námitkami, lze shledat, že se soudy zabývaly i tvrzeními obviněného o nutnosti přísných výchovných metod s jejich náboženským zdůvodněním, což soud vyložil způsobem neodpovídajícím názoru obviněného.

Nepřisvědčil názoru obviněného, že ze strany soudů šlo o náboženskou diskriminaci. Soud prvního stupně víru obviněného plně respektoval, avšak s ohledem na objasnění rozhodných skutečností důvodně detailně zvažoval konkrétní situace, postoje obviněného, chování dětí, tresty a sankce, které jim obviněný ukládal, i následky, jež byly zjištěny na jejich zdraví. Obdobně se této otázce věnoval odvolací soud (srov. body 90. až 93. rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. rozsudku odvolacího soudu).

25. Nejvyšší soud v tomto postupu a způsobu, jakým se soudy obou stupňů vypořádaly s obhajobou obviněného, neshledal nedostatky, protože postup soudů při provádění dokazování odpovídá zásadám stanoveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Výsledkem této činnosti jsou skutková zjištění uvedená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedená v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, z nichž je patrné, proč uvěřily verzi poškozených AAAAA a CCCCC podporované sousedy, případně učiteli, a nikoliv obhajobě obviněného, která, byť nevyvrácena manželkou a dcerou BBBBB, zůstala bez podpory objektivních a nezainteresovaných svědků.

V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly ani případnou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Jestliže verze uváděná obviněným, jeho manželkou a nezletilou BBBBB a ta, kterou prezentovali poškození AAAAA a CCCCC, stály proti sobě, soud prvního stupně vyhodnocoval věrohodnost všech aktérů a konfrontoval jejich verze s dalšími ve věci provedenými důkazy a na jejich základě zjištěnými skutečnostmi. Po řádném posouzení všech tvrzení a důkazů, které se k nim vztahovaly, vysvětlil, proč nepřijal verzi obviněného (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22.

6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16). Z obsahů přezkoumávaných rozhodnutí je rovněž patrné, že soudy obou stupňů dostály zásadě, že hodnocení důkazů je proces, při kterém soud vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti eventuálních rozdílů v jeho výpovědích a vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Vzaly do úvahy i důkazy ostatní, posoudily eventuální rozdíly mezi nimi a podle vnitřního přesvědčení všestranně na zásadách logiky učinily přesvědčivý závěr, který je založen na analytické a syntetické metodě, často v určitém spojení s dedukcí a indukcí (viz ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní řád I. § 1-156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 41).

26. Obstát nemohou ani výhrady obviněného o tom, že soud nedůvodně neprovedl jím navrhovaný důkaz přehráním flashdisku, neboť odvolací soud v bodě 9. rozsudku vyložil, že tento důkazní návrh poté, co posoudil jeho nevěcný význam pro výsledky dokazování, zamítl pro jeho nadbytečnost. Nejvyšší soud proto shledal, že když se soud uvedeným způsobem návrhem zabýval, nejde o nedůvodně neprovedený ani tzv. opomenutý důkaz, protože je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, již byla objasněna jinými důkazy, a není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2.

7. 2009, sp. zn. I. ÚS 972/09). Pojem tzv. opomenutých důkazů je třeba vykládat ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů totiž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí.

O opomenutý důkaz by šlo jen tehdy, jestliže by o něm v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně se jím soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a byl tak způsobilý založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně jeho protiústavnost (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02).

27. Ze všech výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal v rozsahu provedeného dokazování ani v hodnocení důkazů dovolatelem namítané nedostatky. Soudy v posuzované věci dodržely všechna pravidla plynoucí z podmínek stanovených § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a dokazování netrpí žádnými nedostatky. Nejvyšší soud proto jen konstatuje, že vady neshledal ani v rozsahu provedeného dokazování. Posoudí-li se popsaný postup soudu prvního stupně a na něj navazující odvolací řízení, nic nesvědčí o libovůli při prováděném dokazování, a nejde o vybočení ze zásad formální logiky při hodnocení provedených důkazů a vyvozování skutkových zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09). Lze dodat, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), čehož bylo v této věci dosaženo.

28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a potvrzená odvolacím soudem odpovídají výsledkům provedeného dokazování a jsou dostatečná pro posouzení správnosti použité právní kvalifikace, a proto mohl na podkladě námitek obviněného uplatněných podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s ohledem na učiněné skutkové závěry zkoumat naplnění znaků skutkových podstat zločinů podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku a § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku.

29. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě právních vad, protože jeho prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Soud na jeho základě posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotněprávních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin. Pro takové závěry je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).

30. Posoudí-li se obsah podaného dovolání, je zjevné, že obviněný v souladu s vymezením uvedeného důvodu tvrdil, že nešlo z jeho strany o „týrání“ ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podle § 198 tr. zákoníku a že děti týrat nechtěl, ale šlo z jeho strany jen o výchovné působení na děti, které zlobily, a o přísnou výchovu. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je možné zjistit, že se soudy na tuto námitku obviněného soustředily, objasňovaly ji a posuzovaly s ohledem na soudní praxí vymezený znak týrání. Proto je možné poukázat na jejich závěry, že jednání obviněného s ohledem na povahu trestů, zákazů a dalších omezení dětí v průběhu jejich běžných činností vykazuje vysoký stupeň hrubosti, necitlivosti, násilí a zlého nakládání, které trvalo několik let a vedlo k negativním následkům na psychickém i tělesném zdraví zejména AAAAA a CCCCC, ale projevilo se u BBBBB, která byla vystavena oproti chlapcům nižší formě hrubostí. Dostatečně však bylo prokázáno, že u všech nezletilých se rozvinul syndrom týraného dítěte, protože ho pociťovaly jako příkoří, bály se trestů, a jak psychicky, tak i fyzicky kruté zacházení je zraňovalo. Odvolací soud se s použitou právní kvalifikací ztotožnil (viz bod 11. rozsudku odvolacího soudu).

31. Nejvyšší soud uvedené závěry považuje za správné a jen pro úplnost k námitkám obviněného uplatněným v dovolání dodává, že zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, způsobí-li jí takovým činem těžkou újmu na zdraví, spáchá-li takový čin nejméně na dvou osobách a páchá-li jej po delší dobu.

32. Nejprve je vhodné zdůraznit, že týráním se rozumí takové zlé nakládání se svěřenou osobou, které se vyznačuje hrubším stupněm necitelnosti a bezohlednosti a určitým trváním. Nevyžaduje se, aby u svěřené osoby vznikaly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. rozh. tr.).

33. Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 34/2020 Sb. rozh. tr. vyložil, kdy a za jakých okolností lze fyzické nebo jiné tresty považovat za nutné výchovné metody a kdy již nejde jen o snahu dítě řádně vychovat, ale jde o týrání ve shora uvedeném smyslu. Je třeba právě tento hrubý a krutý způsob používání výchovných prostředků považovat za nepřijatelné a dětem nebezpečné chování obviněného, které je neslučitelné se zásadami rodičovské péče. S obviněným lze souhlasit, že ne každé přísné výchovné opatření proti dítěti musí být považováno za týrání, ale je třeba vždy posuzovat, jaká opatření a výchovné metody byly použity, jaká byla jejich povaha a důraznost, okolnosti, za nichž byly užity, jakož i intenzita, s níž bylo na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte působeno.

Jak je ve výroku rozsudku i v odůvodnění obou přezkoumávaných rozhodnutí uvedeno, výchovné metody obviněného již přesáhly stanovenou hranici, neboť u dětí došlo k utrpění, bolestným důsledkům, případně zraněním a k deformitám v psychickém stavu. Je tak zřejmé, že výchova obviněného přerostla v týrání, jak je výše vymezeno. Nutné je zdůraznit dlouhodobost a trvalost takového jednání, které dětem způsobovalo fyzické útrapy, ale zejména se projevilo v oblasti psychické, neboť všechny tři děti jsou trvale co do jejich duševní rovnováhy a celkového stavu narušeny.

Všechny též jednání pociťovaly pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost jako těžké příkoří (srov. rozhodnutí č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., přiměřeně též rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.).

34. Obviněným uplatněná obhajoba, že se z jeho strany jednalo pouze o přísná výchovná opatření, z těchto důvodů nemůže obstát, protože jeho chování k dětem výrazně překročilo meze běžných výchovných metod vyjádřených např. v § 884 odst. 2 obč. zákoníku, podle kterého výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte. Podle čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte dítě nesmí být vystaveno svévolnému zasahování do svého soukromého života, rodiny, domova nebo korespondence ani nezákonným útokům na svou čest a pověst.

Použití jakýchkoli výchovných prostředků rodiči vůči dítěti je proto limitováno (viz např. ustanovení § 81 obč. zákoníku). Výchovné prostředky je možné použít jenom takové a jenom v takové míře, která je přiměřená okolnostem. Jde o to, že výchovné prostředky je třeba volit nejen s ohledem na věk a charakterové vlastnosti, ba osobnostní a osobní zvláštnosti dítěte, ale především také se zřetelem k povaze činu, od kterého má být dítě napříště odrazeno. Lze je použít jen v takové míře, která je jednak přiměřená okolnostem a jednak nijak neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj.

Svou povahou a mírou svého použití musejí korespondovat s požadovaným zachováním lidské důstojnosti dítěte, protože každé duševní či tělesné násilí vůči dítěti, urážení nebo trýznění dítěte je v rozporu s uvedenými zásadami. I když je výchova nezbytnou složkou rodičovské odpovědnosti, způsob výchovy však musí odpovídat individuálním předpokladům každého dítěte. Výchovné prostředky musí být využívány podle stejných pravidel, podle kterých má probíhat samotná výchova, tedy tak, aby podporovaly rozvoj dítěte, neohrožovaly jeho život a zdraví a nedotýkaly se jeho důstojnosti.

Pojem přiměřených výchovných prostředků je třeba vyložit v kontextu s § 81 až § 117 obč. zákoníku upravujících všeobecná osobnostní práva, která se týkají každého člověka, tedy i dítěte (srov. MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. Praha: Leges, 2016, s. 1478).

35. Ze skutkových zjištění učiněných v této věci je patrné, že obviněný se k dětem choval krutě a nelítostně, nerespektoval jejich dětství, zájmy ani zdárný vývoj, ale prosazoval své preference a zájmy, zatvrzele je vedl k příklonu k Bohu, a to způsobem zcela nepřiměřeným a s ohledem na vzniklé důsledky pro děti i nebezpečným. Podstatným bylo i jejich psychické deptání, když před jejich zraky ubližoval zvířatům, jež měly rády. S přihlédnutím k věku dětí a jejich mravní vyspělosti svědčí jednání obviněného o tom, že nešlo o výchovu ve smyslu rodičovské péče, ale o kruté, trýznivé a ponižující zacházení, jímž své děti trestal a týral nejen fyzicky, ale i psychicky. V detailech odkazuje Nejvyšší soud na způsoby, jimiž obviněný své děti trestal a následky, které jim byly způsobeny, jež jsou dostatečně popsány v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku (srov. bod 1. shora). Z hlediska posouzení intenzity činu obviněného a působení na fyzickou i psychickou integritu jeho dětí je významné, že šlo o velmi hrubé, často bolestivé a ponižující chování, které i volbou prostředků (použitých nástrojů k bití, slovních urážek, zákazů, týrání jejich domácích mazlíčků) svědčilo o tvrdosti a bezohlednosti, vůbec nerespektující věk a rozumovou vyspělost dětí, jejich citlivost, případně únavu a způsobilost chovat se podle představ obviněného v souladu s jeho vírou. Nerespektoval ani zdravotní potřeby dětí, neboť poškozené BBBBB zakazoval nosit brýle, které měla předepsané lékařem kvůli zrakové vadě, a v dětech uměle vytvářel negativní myšlenky o tom, že jejich prarodiče nejsou z náboženských důvodů lidmi, s nimiž by se měli stýkat, ačkoli jim u nich žádné reálné nebezpečí nehrozilo. Podstatná pro nepříznivý dopad na děti z hlediska výrazné intenzity byla trvalost krutého zacházení, v jejímž rámci se opakovaly, střídaly a prolínaly různé formy, jimiž obviněný své děti soustavně deptal, což umocňovalo necitelné a hrubé zacházení s poškozenými. Zjištěné hrubé chování je nutno posuzovat jako celek, tedy jako soubor ataků, které v průběhu let nabývaly na četnosti a intenzitě. V rozporu s námitkami obviněného je třeba zdůraznit, že všechny tři děti zažily těžké příkoří, o čemž svědčí následky, které se u nich zejména v psychice projevily.

36. Z uvedeného lze dojít i k závěru o nedůvodnosti tvrzení obviněného, že jeho chování k dětem není zaviněným týráním ve smyslu § 198 tr. zákoníku, protože soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vyložily své závěry o naplnění nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 82. rozsudku). Ve vztahu k následku těžké újmy na zdraví u poškozeného AAAAA šlo o nedbalost, přičemž při neuvedení její konkrétní formy v rozhodnutích lze připustit nevědomou nedbalost podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (srov. bod 83 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v těchto závěrech neshledal nedostatky a ztotožnil se s nimi.

37. Nejvyšší soud podle učiněných skutkových zjištění a z nich plynoucích právních závěrů rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů shledal, že soudy pro závěr o nepřímém úmyslu vycházely z výsledků dokazování, zejména z toho, jakými způsoby a prostředky děti vychovával, a na podkladě všech uvedených skutečností podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k okolnostem činu a jím způsobenému následku (srov. například stanoviska č. 62/1973 Sb. rozh. tr., nebo č. 41/1976 Sb. rozh.

tr., obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03). Nad rámec soudy uvedeného doplňuje, že podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může zákonem předpokládané porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl eventuální podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.

Srozumění obviněného vyplývá z toho, že chtěl u dětí nepřiměřeným trestáním dosáhnout jejich poslušnosti, podrobit si je své vůli a zajistit soulad jejich chování s jeho vírou, což vyjadřuje jeho aktivní volní vztah ke vzniklému následku. V daném případě obviněný věděl, že tresty budou děti bolet a budou na ně působit jím zamýšleným způsobem. Zřejmé je, že týrat děti a ubližovat jim nebylo přímým cílem obviněného, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechtěl), neboť sledoval svým záměrem cíl jiný, související s jeho vírou, jak sám tvrdil, a snahou u dětí si vynutit absolutní respekt a poslušnost či oddanost dětí, což je z hlediska trestního práva cílem nepřípustným.

Podstatným je, že při tom byl srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jeho jednání, s kterým byl srozuměn (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, či rozhodnutí č. 34/2020 nebo č. 3/2015 Sb. rozh. tr.).

38. Přestože u obviněného nebylo podstatným a přímým záměrem týrání dětí, jeho výchovné prostředky, které byly kruté, ponižující a zcela v rozporu s tím, jak bylo třeba na děti a jejich chování nahlížet a jak je výchovně stimulovat, k týrání dětí vedly. Obviněný byl i přes svoji víru průměrně smýšlející osobou, byl tudíž dostatečně rozumově vybaven, aby znal následky krutých a trýznivých trestů a postojů k dětem, na nichž se důsledky jeho jednání zjevně projevovaly, protože to byli učitelé a sousedé, kteří již trýzeň dětí neunesli a dávali svou nelibost s jejich stavem najevo (srov. výpovědi svědkyň M. N., M. P., K. P. a dalších). S ohledem na všechny zjištěné skutečnosti lze uzavřít, že obviněný byl srozuměn s tím, že když bude kruté tresty fyzické i psychické vůči dětem praktikovat, důsledky bití a jiných fyzických trestů, stejně jako psychické trýznění dětí se na nich negativně projeví. Není třeba jakékoliv speciální vzdělání k povědomí o tom, že bití vařečkou nebo jiným nástrojem vyvolá bolest nebo způsobí např. modřinu, jakož i o tom, že ponižování, křičení nebo vyhrožování dětem, trápení jejich domácích mazlíčků a různé zákazy zcela běžných aktivit u dětí vyvolají neblahé stavy nebo pocity, které mohou přerůst v trauma. Tvrzení, že si dovolatel myslel, že jde o normu v souladu s jeho vírou, pak bylo vyvráceno výsledky provedeného dokazování, protože bylo prokázáno, že svým vlastním výkladem Bible ospravedlňoval fyzické tresty dětí a svoji víru používal jako nástroj k manipulaci s členy své rodiny, zejména však dětí, jejichž duševní vývoj poškodil (srov. body 90. až 93. rozsudku soudu prvního stupně). Byť takový důsledek nebyl jeho záměrem, byl srozuměn s tím, že takové kruté vynucování si poslušnosti povede k popsaným následkům.

39. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že k naplnění kvalifikačního znaku podle § 198 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku v zásadě postačí nedbalost nevědomá § 16 odst. 1 písm. b), § 17 písm. a) tr. zákoníku, a proto obviněný nemusel vědět, že svým jednáním může u svých dětí způsobit tak závažné psychické potíže, které bude možné označit jako těžkou újmu na zdraví. Podstatné je, že o tom vzhledem ke svému postavení rodiče a své osobnosti, stejně jako s ohledem na chování svých dětí, projevy jím praktikovaného násilí na jejich tělech a jejich reakce a podněty z okolí vědět měl a mohl. Proto i závěr soudů o tom, že jednal ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví nezletilému AAAAA zaviněně, byť v nedbalosti, je zcela správný a v souladu se všemi ve věci zjištěnými okolnostmi.

40. Na podkladě uvedených zjištění Nejvyšší soud v souladu se soudy nižších stupňů shledal, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil po všech stránkách skutkovou podstatu zločinu podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku.

41. Nedůvodnými shledal Nejvyšší soud i obecně formulované námitky obviněného směřující proti závěru soudů o naplnění znaků zločinu týrání zvířete podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, jemuž vytýkal nenaplnění znaků dlouhodobosti a veřejnosti. K těmto výhradám je však vhodné zmínit, že soud prvního stupně v bodech 83. až 87. a odvolací soud v bodě 11. svých rozhodnutí vyložily důvody, pro které dospěly k závěru, že v činu obviněného byly znaky i této skutkové podstaty naplněny. Výsledky provedeného dokazování svědčí o tom, že obviněný zejména v přítomnosti svých dětí zacházel zvlášť surovým a trýznivým způsobem s jejich kočkou Vločkou, když nejméně v jednom případě v průběhu léta roku 2019 uchopil silou do ruky, opakovaně ji vystrčil z otevřeného okna bytu a držel ji ve volném prostoru s tím, že ji vyhodí, přičemž tomuto jeho jednání byli přítomni všichni tři nezletilí, kteří jej s pláčem prosili, aby to nedělal: uvedené chování obviněného sledovala i svědkyně M. N., která vypověděla, že obviněný takto s kočkou několikrát manipuloval a dělal, že ji vyhodí, pročež přítomné děti řvaly, aby tak nečinil. Jindy kočku topil ve vaně nebo ji zavíral do pračky. Přesně nezjištěného dne v době od 9. 3. 2021 do 23. 3. 2021 poté, co kočka Vločka v pokoji nezletilých převrhla vázu či květináč, ji vložil v přítomnosti všech tří nezletilých dětí v kuchyni do kovového tlakového hrnce, kterému říkal vězení, uzavřel víko tlakového hrnce, pročež kočka v tomto hrnci uhynula.

42. Uvedený zločin podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku spáchá ten, kdo týrá zvíře surovým nebo trýznivým způsobem, spáchá-li takový čin veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, způsobí-li takovým činem týranému zvířeti trvalé následky na zdraví nebo smrt a spáchá-li čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Posouzením shora uvedených skutečností lze seznat, že všechny tyto znaky byly naplněny.

43. Jestliže obviněný uváděl, že nebyl naplněn znak veřejnosti, nelze mu přisvědčit, protože podle popsaných skutkových okolností nešlo sice o místo veřejnosti přístupné, protože vše se odehrávalo doma, a byť obviněný např. kočku držel v ruce vystrčené ven z okna, o místo veřejnosti přístupné v dané souvislosti nešlo, neboť tak činil ve svém bytě. Byl však naplněn znak „veřejně“ ve smyslu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 302 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Je třeba poukázat na výklad tohoto pojmu v § 117 písm. b) tr. zákoníku, podle něhož je trestný čin spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými. Vzhledem k tomu, že u všech popisovaných situací, zejména tehdy, když obviněný kočku vsunul do tlakového hrnce, v němž ji uzavřel, a kočka tam zemřela, tak činil před všemi třemi svými dětmi, což pro naplnění tohoto znaku postačuje. Nelze odhlédnout od jiných případů, kdy kočku za nohy držel z okna a hrozil, že ji pustí na zem, což kromě dětí sledovala i sousedka M. N.

44. Rovněž kvalifikační znak podle § 302 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku spočívající v páchání tohoto činu po delší dobu, byl naplněn, a to opět s ohledem na zjištěné konkrétní skutečnosti v této věci, protože vzhledem k povaze a intenzitě týrání nejen kočky, ale prostřednictvím jejího utrpení i psychické deptání dětí, šlo o mimořádně intenzivní, bezohledné a kruté zacházení se všemi. K takovým jednáním docházelo opakovaně během léta roku 2019 a vlivem jednání obviněného kočka uhynula až v březnu roku 2021, z čehož lze usuzovat, že byla týrána minimálně po dobu několika měsíců, což bezesporu postačuje k naplnění znaku pokračování v páchání činu po delší dobu. Nejen kočka, ale i děti tímto jeho chováním neobyčejně trpěly. Kočce nakonec přivodil smrt, což mělo i na děti silný negativní dopad (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3877, 3878).

45. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené shledal použití právní kvalifikace podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku správným a plně v souladu se zákonnými hledisky pro naplnění jednotlivých znaků, vůči nimž obviněný v dovolání brojil.

46. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud uzavřel, že právní posouzení činu obviněného jako zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), d) tr. zákoníku a týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 2 písm. a), c), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku je v souladu se zákonným vymezením těchto trestných činů, jež jsou v jednočinném souběhu, a skutková zjištění, která jsou výsledkem řádně provedeného dokazování, skýtají pro tyto právní závěry dostatečný podklad. Soudem prvního stupně zvolená právní kvalifikace proto nevykazuje vady, na které obviněný v dovolání poukazoval.

47. Námitky obviněného proti výroku o trestu nekorespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože brojil proti přísnosti trestu tím, že soudy nedostatečně hodnotily jeho osobní, rodinné a majetkové poměry a nepřihlédly k nejlepšímu zájmu jeho dětí. Takové námitky nekorespondují s žádným důvodem dovolání, protože podle § 256b odst. 1 písm. h) tr. zákoníku je možné za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

48. I přes tuto skutečnost je třeba zmínit, že s ohledem na povahu a závažnost jednání, kterého se obviněný dopustil právě vůči svým dětem, je zcela nevhodné poukazovat na zájem rodiny a nezletilých dětí, jež je sice třeba respektovat, avšak ve zcela jiných případech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 11 Tdo 303/2023). Jen pro úplnost Nejvyšší soud zmiňuje, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je patrné, že soudy obou stupňů se trestem, jenž byl obviněnému uložen, dostatečně zabývaly (srov. body 96.

rozsudku soudu prvního stupně a bod 11. rozsudku odvolacího soudu) a odůvodnily jeho výměru i způsob jeho výkonu. Soud prvního stupně hodnotil zejména to, že obviněný je osobou netrestanou a jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly nepodstatně sníženy vlivem poruchy s bludy (dříve paranoia, paranoický vývoj), kdy schizoidní rysy a paranoidní nastavení u obviněného vedou k patologickému chování. Uvedená porucha se však nepromítla podle znalců přímo do posuzovaného trestného jednání, ale souvisela s jinými aspekty jeho chování.

Z přitěžujících okolností shledaly, že se dopustil dvou trestných činů. Přihlédl též k dosavadnímu způsobu života obviněného, jeho osobním poměrům a společenské škodlivosti jeho jednání. Rovněž soudy uvedly, že pro nižší než obviněnému uložený trest, nebo dokonce pro trest nespojený s odnětím svobody nejsou ve věci dány podmínky, a to zejména s ohledem na ochranu zájmu chráněného trestním zákonem a z toho vyplývající nutnost uložit takový trest, který bude z hlediska individuální, ale v tomto konkrétním případě obzvláště pak z hlediska generální prevence dostatečný.

I odvolací soud k námitkám obviněného výrok o trestu přezkoumal a zabýval se také vyjádřením znalkyň ohledně dopadu nepodmíněného trestu na děti obviněného, na nějž dovolatel poukazoval i v podaném dovolání.

49. Nejvyšší soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že soudy v posuzované věci nepřehlédly žádné významné skutečnosti, a z hlediska proporcionality testu braly do úvahy všechny okolnosti významné podle § 39 až 42 tr. zákoníku, a to včetně nejlepšího zájmu dětí. Posuzovaly i možný dopad rozhodnutí na dotčené děti (viz nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). Uložený trest není extrémně vybočujícím s ohledem na potřebu obviněného podílet se na jejich výchově, k čemuž je vhodné též obecně uvést, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Soudy v posuzované věci správně shledaly, že nepřevládl nejlepší zájem dětí nad veřejným zájmem na přiměřeném potrestání pachatele. Nelze proto očekávat, že by výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody obviněným, a to zejména s ohledem na trestnou činnost, které se dopustil právě vůči svým dětem, následky, které jim způsobil a též možnosti jejich matky se o ně postarat, představoval fatální zásah do výchovného prostředí nezletilých dětí či do zabezpečení jejich výživy a že by takový výkon uvedeného druhu trestu měl výrazně negativnější dopad na děti obviněného, než je tomu v obdobných srovnatelných případech. Povaha a závažnost trestné činnosti, které se obviněný dopustil, představují mnohem zásadnější kritéria obsažená v trestním zákoníku pro druh a výměru trestu (§ 38 a § 39 tr. zákoníku). Nepodmíněný trest odnětí svobody uložený obviněnému je v tomto případě zcela namístě, přičemž lze uvést, že odpovídá všem zákonným hlediskům (tj. možnosti nápravy, poměrům pachatele a předpokladům vzniku rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu) a nedošlo k porušení práva obviněného na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 Listiny, a proto jsou jeho námitky vůči výroku o trestu nedůvodné.

50. Nebylo možné přisvědčit ani tvrzení obviněného o nesprávnosti výroku o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy nezletilým dětem. Je nutné zdůraznit, že výhrady proti výroku o náhradě škody (nemajetkové újmy) podle § 228 odst. 1 tr. ř. lze pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit pouze tehdy, pokud se jimi vytýká porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 353/2018, ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, dále ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, či ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 8 Tdo 485/2014).

51. Z obsahu dovolání je patrné, že uvedená tvrzení obviněného neodpovídají hmotněprávnímu vymezení, protože toliko jimi zpochybnil oprávněnost opatrovníka poškozených uplatnit za ně nárok bez ohledu na jejich přání nebo požadavky obviněného coby jejich otce. V tomto případě soud zcela odůvodněně v souladu s § 45 odst. 2 tr. ř. ustanovil dětem opatrovníka, protože jejich otec spáchal k jejich škodě projednávanou trestnou činnost (srov. rozhodnutí č. 13/1987 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí č. 62/1974 Sb. rozh. civ.). Takový postup vyplývá z § 892 odst. 3 obč. zákoníku, jenž stanoví, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů. V takovém případě jmenuje soud dítěti opatrovníka. Opatrovník ustanovený předsedou senátu (samosoudcem) nebo státním zástupcem v rámci trestního (přípravného) řízení je oprávněn vykonávat všechna práva, která jinak náležejí zákonnému zástupci nebo opatrovníkovi ustanovenému v souladu s občanskoprávními předpisy (srov. GŘIVNA, T., ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H. a kol. Oběti trestných činů. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 303). Návrh na náhradu škody je za nezletilého poškozeného oprávněn podat zákonný zástupce (§ 45 odst. 1 tr. ř.) a za podmínek stanovených v § 45 odst. 2 tr. ř. též opatrovník ustanovený poškozenému k výkonu jeho práv (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 523.). Opatrovník je v takovém řízení povinen hájit nejlepší zájem dětí, a to ve smyslu jejich zájmu.

52. Soud prvního stupně úvahy vztahující se k výroku o náhradě újmy dostatečně odůvodnil a vysvětlil v bodech 98. až 103. rozsudku, odvolací soud je správně korigoval, když poškozeným přiznal částku příslušných úroků z prodlení (srov. body 5. a 12. rozsudku odvolacího soudu). Opatrovník poškozených byl v přezkoumávané věci ustanoven k ochraně zájmů nezletilých dětí proto, že trestný čin vůči nim spáchal obviněný jako otec, a tudíž druhý rodič nemohl uplatňovat jejich jménem práva jim plynoucí z jejich postavení poškozených osob. Ustanovený opatrovník v této věci hájil důvodně nejlepší zájmy nezletilých, byť proti vůli obviněného jako jejich rodiče, ale činil tak plně ve prospěch dětí, které měly s ohledem na vzniklé následky nárok na náhradu nemajetkové újmy, která jim v důsledku činu obviněného vznikla. Opatrovník tuto povinnost splnil zejména tím, že za poškozené uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy, čímž prosazoval a chránil zájmy nezletilých. S ohledem na procesní situaci, která v přezkoumávané věci nastala, nelze pochybovat o tom, že mohl uplatnit nárok na náhradu újmy i proti přání nezletilých poškozených, a pokud o tomto nároku soudy nižších stupňů rozhodly způsobem vyjádřeným ve výrokové části přezkoumávaných rozsudků a svůj postup řádně odůvodnily, nelze jim vytýkat, že by se svým povinnostem zpronevěřily.

53. Námitky obviněného Nejvyšší soud tudíž považuje za nedůvodné a zdůrazňuje, že v přezkoumávané věci bylo zabráněno tomu, aby poškozeným, kteří neměli dostatečnou schopnost (vzhledem ke svému věku nebo mentální nevyspělosti) posoudit situaci a důsledky plynoucí z neuplatnění nároku před soudem, nebyla poskytnuta spravedlivá kompenzace za útrapy, které vlivem jednání obviněného utrpěli. Takový postup je plně v souladu s cílem trestního řízení, který spočívá nejen v ochraně poškozeného před jednáním pachatele, v nápravě pachatele a jeho potrestání, ale též v rozhodnutí o přiměřeném zadostiučinění poskytnutém oběti trestného činu (poškozenému).

VII. Závěr

54. Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nejsou důvodné, a takový závěr mohl učinit toliko na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a obsahu příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami. Veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v řádně objasněných skutečnostech plynoucích z provedeného dokazování, stejně jako v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů. Z těchto důvodů rozhodl dovolací soud tak, že dovolání obviněného jako celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

55. Vzhledem k tomuto výsledku dovolacího řízení nebyly dány důvody pro odklad či přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř., jak požadoval obviněný v podaném dovolání, když ani předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. neučinil.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 8. 2024 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu