8 Tdo 872/2024

8 Tdo 872/2024-707

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 10. 2024 o dovolání obviněného F. H., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 9 To 17/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 9/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. H. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 4 T 9/2023, byl obviněný F. H. uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 27. 1. 2023 kolem 06:30 hodin v Praze XY – XY, na ulici XY v místech poblíž parku, kontaktoval nezletilou poškozenou AAAAA (pseudonym), nar. XY, která v té době byla ubytovaná společně se svou matkou v hotelu XY, ulice XY, Praha XY, a tou dobou šla do školy, přičemž ji zaregistroval již v prostorách recepce hotelu, kde se bezdůvodně zdržoval od 06:26 hodin, a v úmyslu uspokojit svůj sexuální pud ji po odchodu z hotelu sledoval, na ulici ji došel, zastavil ji, představil se jí jako F., sdělil jí, že je mu 21 let a přiměl ji, aby šla společně s ním, řekl jí, že ji zabije, pokud neudělá to, co po ní bude chtít, chytil ji za ruku a odvedl do parku, kde ji přiměl, aby se s ním líbala, přičemž ji objímal, chytil za ruku a odvedl ji do zadní části pískoviště, které je kryté křovím a plotem, tam ji přinutil, aby si klekla, když ji držel pevně za vlasy a vyžadoval po ní, aby ho orálně uspokojovala, což ze strachu proti své vůli provedla, následně jí vysvlékl kalhoty a kalhotky, vysvlékl do pasu i sebe a strčil jí prst do vagíny, přiměl ji si lehnout a následně na ní vykonal soulož, kdy ona ležela zády na pískovišti čelem k němu a on na ní; k jeho vyvrcholení nedošlo.

Tomuto jednání se poškozená nebyla schopna účinně bránit, neboť se obviněného bála a z obavy o svůj život se mu podvolila, plnila jeho pokyny a strpěla jeho jednání, přičemž po celou dobu plakala, říkala mu, ať to nedělá, a přitom ho odstrkovala a kopala do něho, obviněný asi po 15 minutách svého jednání zanechal a z místa utekl. Tohoto jednání se dopustil i přesto, že ze vzhledu poškozené nezletilé musel vědět, že jde o osobu mladší 15 let, přičemž poškozená nezletilá ze strachu před možným agresivním jednáním obviněného, který byl v poměru k její postavě značně mohutnější a silnější, nebyla schopna projevit nesouhlas s jeho jednáním výraznějším způsobem, čehož si musel být nepochybně vědom, a jejího stavu využil k dosažení svého cíle, a v příčinné souvislosti s prožitou událostí se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha projevující se tím, že prožívá masivní úzkost se somatizacemi (bolesti břicha, pocity na zvracení), obavy z pachatele, které vedou až k panice a strachu o život, fobií z docházení do školy, kdy cestu je schopna absolvovat pouze za doprovodu matky, má obavy vycházet z bytu a prožívá pocity studu a z iracionálních důvodů i pocity viny, trpí poruchami spánku, projevuje se u ní subdepresivní až depresivní ladění, snížené sebehodnocení, kdy tyto příznaky přetrvávají do současné doby a její stav vyžaduje dlouhodobou psychiatrickou a psychologickou péči.

2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a rovněž bylo rozhodnuto o náhradě majetkové škody poškozené.

3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 9 To 17/2024, z podnětu odvolání obviněného citovaný rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. o ní znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy za prožité útrapy 200.000 Kč, k rukám matky M. L., a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou se zbytkem jejího nároku odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Z dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. dovolání, jímž soudům vytýkal, že se nezabývaly spoluzaviněním poškozené, neboť se na něj při procházení vestibulem usmála, zamávala mu, tedy s ním svým způsobem koketovala, z čehož mohl nabýt dojmu, že se s ním chce seznámit a vyzývá ho, aby ji následoval. Soud však odmítl možnost, že by poškozená zavdala ke kontaktu s obviněným příčinu, přestože podle kamerových záznamů je zřejmé, že se jí nedotknul ani nevyhrožoval a dobrovolně spolu odcházeli do přilehlého parku. Z žádného důkazu nevyplynulo, že by byl násilné povahy, a nebylo prokázáno, že by měl použít nůž a výhrůžky „že ji zabije“. Za nesrovnalost označil sdělení poškozené o nepříjemných zážitcích z dětství a vytkl soudům, že nepřipustily, že by se skutek mohl odehrát jinak, než jak tvrdí poškozená.

5. Tvrdil, že neznal věk poškozené, který nemohl rozpoznat, neboť v době, kdy k činu mělo dojít, byla tma a jediným zdrojem světla bylo pouliční osvětlení. Mohl nabýt dojmu, že nejde o osobu mladší patnácti let, neboť vnímání věku ostatních osob je velmi subjektivní záležitost. Sama mu sdělila, že chodí do deváté třídy a je jí patnáct let, nebylo proto prokázáno, že by věděl a mohl vědět, že je poškozená osoba mladší patnácti let, ani to, že si pohlavní styk vynutil. Soudy neobjasnily, že jednal v přímém úmyslu, že když se nebránila, že se jí jeho jednání nezamlouvá, obzvláště když se s ním dobrovolně líbala, z čehož dovodil, že s ním chce dělat i další věci intimní povahy. Z parku neutekla ani se nedovolávala pomoci. Soud měl vycházet z jeho neměnné obhajoby, a nikoli z výpovědi poškozené, a pečlivě jejich podání posuzovat podle pravidel tzv. tvrzení proti tvrzení.

6. Obviněný považoval za nedostatečně posouzený i následek vzniklý u poškozené a neztotožnil se se závěry znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví dětské psychiatrie a klinické psychologie, které nevzaly v potaz vliv předchozích negativních zkušeností nezletilé v sexuální oblasti a specifické rodinné zázemí, neboť konsensuální intimní styk nemohl v nezletilé vyvolat posttraumatickou poruchu, jak tvrdí znalkyně. Je pravděpodobné, že si po setkání s obviněným nezletilá plně uvědomila skutky, které na ní byly prováděny v útlém mládí příbuzným. Tím se ale znalkyně dostatečně nezabývaly přesto, že MUDr. Ivana Růžičková připustila, že tyto zážitky z dětství má poškozená uložené jako něco nepříjemného a traumatizujícího. Obviněný nesouhlasil ani s vyhodnocením některých důkazů a odmítl, že se poškozená nejprve pokusila o odpor, a když neuspěla, podrobila se jeho pokynům a strpěla jeho jednání. Tvrzení, že do něj měla kopat, nemá podklad v protokolu o prohlídce jeho těla ze dne 27. 1. 2023.

7. Podle obviněného v dokazování není podklad ani pro to, že měl zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti. Tento závěr soud prvního stupně jen vydedukoval z domněnek znalců vyslechnutých při hlavním líčení, aniž by se soustředil na to, že v době zadržení byl pod vlivem alkoholu. Závěr o tom, že je násilné povahy, rovněž nebyl objasněn, protože z dokazování neplyne ani užití násilí, pro které nelze vycházet jen z toho, že poškozená měla mít na levém předloktí malou modřinu a její podprsenka byla roztržená. K vadnému posouzení celé věci přispělo i neprovedení jím navrhovaných důkazů, protože nesprávně soudy pro nadbytečnost odmítly provést výpověď třídní učitelky poškozené a znalecké posudky, které měly objasnit duševní stav poškozené. Nepostačovalo, že soud prvního stupně pro závěr, že poškozená v důsledku jednání obviněného utrpěla těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, vyšel jen z tvrzení její matky, neboť kdyby se soudy řádně tímto znakem zabývaly, musely by zjistit, že nejde o těžkou újmu na zdraví, když nebylo jednoznačně zjištěno, že trauma poškozené i nadále trvá a že představuje takový zásah do jejího života, aby se nemohla chovat podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem své životní potřeby. Poškozená se se svou údajnou posttraumatickou poruchou nijak neléčí ani nevyhledala péči v rámci krizové intervence. Soudy se věcí řádně nezabývaly, protože nebraly do úvahy, že byl ve vazbě zbit, nepřipustily navrhované důkazy, odmítly žádost obhájce o prodloužení lhůty k odůvodnění odvolání, a vyšly výhradně z tvrzení poškozené. Sporné otázky vyložily v její prospěch, nezřídka na podkladě spekulací. Odvolací soud bagatelizoval odvolání do výše trestu, nepřihlédl k jeho věku, čistému rejstříku trestů, ani že se poškozené opakovaně omlouval, a jeho rozsudek je proto zmatečný, když nekonstatoval, jak rozhodl o vině a trestu, ale jeho závěr vyplynul až nepřímo z odůvodnění předmětného rozsudku.

8. S ohledem na uvedené nedostatky obviněný vyjádřil pochybnosti o naplnění znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 3 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, neboť jednání mu kladené za vinu nedosahovalo takové společenské závažnosti, aby o tento zločin šlo, a proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 9 To 17/2024, a přikázal mu, aby celou věc znovu projednal.

III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání poukázala na opakování námitek obviněným, na něž soudy již reagovaly, což obecně svědčí o nedůvodnosti dovolání (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 408, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002).

10. Užitým důvodům neodpovídají námitky, jimiž se dovolatel snažil dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jaké provedly soudy obou stupňů, prosazoval svou verzi odpovídající jeho představám, a výhrady jsou proto jen polemikou se skutkovými zjištěními soudů. Takové námitky nekorespondují s žádným důvodem dovolání. Na rozdíl od dovolání zdůraznila, že soud závěr o spáchání trestného činu a skutkovém ději opřel mimo obviněným zpochybňované svědecké výpovědi i o znalecké posudky, listinné důkazy, kamerové záznamy, zprávy z psychologického pozorování poškozené, zprávy ze školy aj., a vysvětlil, jak tyto důkazy hodnotil. Obviněným namítané nedostatky neshledala, protože soudy dostály svým povinnostem a postupovaly ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejde zde ani o tzv. opomenuté důkazy, neboť se soudy s návrhy obviněného na doplnění dokazování dostatečně vypořádaly a vysvětlily, proč je považovaly za nadbytečné.

11. Opodstatněnými podle státní zástupkyně nejsou ani vytýkané vady podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť chybnou právní kvalifikaci obviněný dovozoval výlučně na základě tvrzení nesprávně zjištěného skutkového stavu. Dostatečně podle ní bylo zdůvodněno naplnění znaků násilí a pohrůžky násilí ve smyslu skutkové podstaty § 185 odst. 1 tr. zákoníku, protože dovolatel k činu užil nůž i slovní nátlak na poškozenou, v důsledku čehož její obrana nebyla příliš účinná, což ovšem neznamená, že se mohl obviněný domnívat, že u ní šlo o dobrovolné jednání.

12. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupkyně též neshledala naplněným, protože podmínkou úplnosti není zamítavý výrok ohledně části, ve které odvolací soud nerozhodoval odlišně od soudu prvního stupně (viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22). Připomenula, že když odvolací soud zruší jen výrok o náhradě škody, aniž by jakýmkoliv dalším výrokem zasáhl ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně, se již nepoužije konstatování, že se odvolání zamítá. Proto takové rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou spočívající v chybějícím nebo neúplném výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť částečné zamítnutí odvolání nepřichází v úvahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002).

13. Námitky obviněného proti výroku o trestu neshledala naplněnými, protože obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který slouží pro nápravu vad ve výroku o trestu, neuplatnil, a výhrady proti nepřiměřenosti trestu v rámci odvolání namítat nelze. V posuzované věci žádné excesy při ukládání trestu nezjistila, protože soud uvedl, jaká kritéria zvážil pro výměru trestu, a to včetně polehčujících a přitěžujících okolností, které bral do úvahy.

14. V závěru vyjádření státní zástupkyně uvedla, že dovolání obviněného je v rozsahu, v jakém odpovídá uplatněným dovolacím důvodům, zjevně neopodstatněné, a navrhla, aby jej Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí.

15. Poškozená využila svého oprávnění reagovat na dovolání obviněného a prostřednictvím zmocněnce označila za absurdní tvrzení obviněného o její spoluvině, neboť po formální stránce nelze oběti klást za vinu absenci více aktivního způsobu obrany. Po materiální stránce je těžko uvěřitelná verze obviněného, aby třináctiletá dívka bez předchozích sexuálních zkušeností chtěla dobrovolně podstoupit jeden z nejintimnějších okamžiků svého života s podnapilým cizím člověkem zanedbaného zevnějšku ve veřejném parku v nepřívětivou ranní hodinu během cesty do školy. Neztotožnila se s tím, že obviněný byl nenásilné povahy, když i jinak jde o osobu opakovaně vyvolávající konflikty a vulgárně útočící na ženy. Za irelevantní označila též námitky týkající se jejího věku a ty, jimiž směřoval vůči znaleckým posudkům, které byly ve věci vypracovány (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. I. ÚS 1222/22). Závěrem navrhla, aby dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl.

16. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství i poškozené k podanému dovolání byla zaslána obhájci obviněného, jenž na ně do konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nereagoval.

IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

18. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí. Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Proto Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda argumenty obviněného dopadají na jím označené dovolací důvody, a pouze tehdy může po věcné stránce dovolání přezkoumat. Jen faktická existence některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. ř.).

19. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je přitom vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. Důvodnost dovolání

20. Obviněný dovolání opřel o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř., a proto Nejvyšší soud na podkladě uvedených kritérií zkoumal, zda je dovolání důvodné.

21. Obecně je možné uvést, že důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se uplatní, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod je dán třemi alternativami procesních vad a vždy je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu. Uvedenou podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (srov. rozhodnutí č. 19/2023 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1377/2021, ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022 aj.).

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k odstranění právních vad, protože jeho prostřednictvím je možné namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ke zjištěnému skutku lze proto vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

23. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Proto je povinen posuzovat, zda jsou v postupech soudů nižších stupňů dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (viz čl. 6 Úmluvy) a právo občanů na soudní ochranu (viz čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

24. Pokud obviněný výroku o vině vytýkal, že se soudy dostatečně nevypořádaly s věrohodností poškozené, které uvěřily, a šlo s ohledem na jeho odlišnou obhajobu o situaci „tvrzení proti tvrzení“, nezkoumaly řádně, která verze je pravdivá, ač měla učiněná skutková zjištění význam pro posuzování naplnění znaku násilí či pohrůžky násilím a vzniku těžké újmy na zdraví u poškozené, naplnil uvedený důvod v alternativě, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů“. S ohledem na povahu trestné činnosti, bylo nutné vyloučit též případný extrémní nesoulad, když soudy opřely závěry o vině obviněného právě především o poškozenou uváděná tvrzení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1073/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 1501/2016, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1349/2012). Nejvyšší soud i se zřetelem na tuto skutečnost zkoumal, zda jsou v dovolání uvedené výhrady opodstatněné. Nutné je však připomenout, že obecné námitky proti věrohodnosti svědka nenaplňují žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1473/2017), Nejvyšší soud se však nemůže omezit na formální přístup při posuzování řádného uplatnění a užití dovolacích důvodů (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

25. K námitkám obviněného, jimiž vytýkal nedostatky v procesní postupech soudů při provádění dokazování a v učiněných skutkových zjištěních lze z obsahu dovoláním napadených rozsudků shledat, že soud prvního stupně na obdobné výhrady obviněného reagoval a zabýval se zřetelem na ně podanými výpověďmi poškozené, její matky i obviněného a provedl i další dokazování, z něhož vyplývající zjištění popsal v bodech 19. až 45. svého rozsudku a rovněž vysvětlil, jakým způsobem takto provedené důkazy hodnotil. Věnoval se i obhajobě obviněného a jím vzneseným důkazním návrhům, s nimiž se vypořádal. Vůči takovému dokazování a postupu neměl výhrady (vyjma výroku o náhradě nemajetkové újmy) ani odvolací soud, jak vyjádřil v bodech 14. až 28. nyní dovoláním napadeného rozsudku.

26. Ke konkrétním výhradám zaměřeným proti výpovědím poškozené je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně poškozené uvěřil, a to jednak s ohledem na způsob a formu podané výpovědi, ale i na její obsah, který konfrontoval s dalšími ve věci provedenými důkazy. Poškozená vypovídala v přípravném řízení a před soudem byla shlédnuta tato její výpověď z videozáznamu, což odpovídá zásadám podle § 102 odst. 2 tr. ř. Soud uvedl, že je podporována a shoduje se nejen s výpověďmi její matky, které se poškozená s incidentem svěřila bezprostředně po činu, ale též kamerovými záznamy z hotelu a přilehlého okolí, i svědeckými výpověďmi spolužáků obviněné BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym) provedených za splnění podmínek § 102 odst. 2 tr.

ř. Soud dospěl k závěru, že poškozenou popsané události jsou potvrzovány řadou dalších důkazů, a odpovídají i způsobu, jakým reagovala na prožitý incident (spěchala domů, kde se šla ihned umýt, protože byla od písku, svěřila se matce neboť měla stopy na oblečení, kterých si matka všimla, byla plačtivá, třásla se, nejedla, nepila, dostavila se částečná amnézie, atd.), přičemž tyto subjektivní postoje a projevy v chování a psychice poškozené byly objektivizovány výsledky znaleckého zkoumání, konkrétně znaleckým posudkem z oboru dětské psychiatrie a klinické psychologie na osobu poškozené a výslechem znalkyně MUDr.

Ivany Růžičkové u hlavního líčení, jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, se zvláštní specializací dětská psychologie, PhDr. Jaroslavy Fabíkové. Znalkyně shledaly, že se u poškozené jedná o rozvinutou akutní stresovou reakci na traumatickou událost, čímž bylo současně vyloučeno, že by šlo o pouhé oživení traumatu prožitého v dětství, resp. přibližně sedm let před posuzovaným činem. Byly vypracovány i znalecké posudky z oboru psychiatrie, klinické psychologie a sexuologie, jehož zpracovatelem je MUDr.

Luděk Daneš, CSc., a z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a sexuologie a jeho dodatek, který zpracoval prof. PhDr. Petr Weiss, Ph.D., DSc. na duševní stav obviněného. Z nich vyplynulo, že netrpí žádnou duševní chorobou ve smyslu psychózy, ani závislostí na návykových látkách nebo alkoholu. Nebyla zjištěna ani přítomnost žádné sexuální deviace. Vyloučeno jimi bylo i to, že by požití alkoholu, nadměrné sledování pornografie, příp. kombinace obojího, mohlo ovlivnit jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti.

Motivace jeho jednání nebyla podmíněna žádnou duševní nebo sexuální patologií, ale jen snahou o sexuální uspokojení.

27. Nebylo možné přisvědčit obviněnému ani v tom, že by učiněným závěrům bránilo, že u činu byli jen obviněný a poškozená, a jestliže se jejich výpovědi rozcházejí, soudy nedodržely podmínky tzv. tvrzení proti tvrzení, o něž jde tehdy, když jediným důkazem je výpověď osoby (poškozeného), jež stojí v protikladu s výpovědí osoby jiné (pachatele). V situaci „tvrzení proti tvrzení“ je potřebné na soud (čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 Listiny) klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů.

Zvýšené důslednosti a pečlivosti je třeba především tehdy, když stojí výpověď obviněného a poškozeného proti sobě (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), přičemž v trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud soud po vyhodnocení takové důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejde o vady řízení spočívající ani v situaci tvrzení proti tvrzení.

Soudy nižších stupňů jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit svůj důkazní postup, stejně jako své závěry o spolehlivosti použitého důkazního pramene. Soudní rozhodnutí o vině proto nemůže být založeno na pouhém apodiktickém popření některých zjištěných faktů a na nezdůvodněném přitakání jiným faktům; jakákoli nezdůvodněná selekce důkazů svědčících ve prospěch obviněného je nepřípustná a odporuje principům spravedlivého procesu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III.

ÚS 888/14). Na základě těchto zásad soudy v posuzované věci postupovaly, neboť se pečlivě věnovaly především výpovědi poškozené, jejíž obsah zkoumaly se zřetelem na všechny ve věci zjištěné důkazy a podrobily ji pečlivému zhodnocení. Je třeba zdůraznit, že i když vlastní průběh znásilnění není nikde zmapován a je třeba se opřít o výpovědi obou aktérů, je zjevné, že počátek činu byl zachycen na kamerových záznamech, průběh činu na poškozené zanechal stopy, které bezprostředně po činu byly podchyceny a dokládají i průběh činu i užitého násilí, a korespondují s tím, jak čin poškozená popsala.

V dané situaci lze konstatovat, že zde nestála proto proti sobě toliko výpověď poškozené na straně jedné a výpověď obviněného na straně druhé, ale byly zajištěny i další, byť nepřímé důkazy, dokládající průběh činu.

28. Při uvážení uvedených závěrů týkajících se rozsahu provedeného dokazování a použití konkrétních důkazních prostředků lze připomenout, že existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Soud prvního stupně rovněž hodnotil závěry znaleckých posudků v souladu se všemi procesními pravidly jako každý jiný důkaz, aniž by jim přisuzoval a priori vyšší důkazní hodnotu (srov. rozhodnutí č. 56/1953 Sb. rozh. tr.).

29. Nejvyšší soud v takto provedeném dokazování neshledal vytýkané nedostatky, které by svědčily o porušení zásad řádného objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ani pravidel spravedlivého procesu, na něž poukazoval obviněný v dovolání. Soud prvního stupně při posuzování věrohodnosti poškozené bral všechna učiněná zjištění v úvahu a vypořádal se s nimi podle zásad určujících hodnocení důkazů (viz § 2 odst. 6 tr. ř.), protože vyložil, že její výpověď nestála osamoceně, ale byla podporována dalšími důkazy, na jejichž základě bylo možné její věrohodnost v této trestní věci posoudit a dovodit. Způsob, jakým soud provedené důkazy, a to v návaznosti na skutečnosti uváděné poškozenou, hodnotil, nevykazuje žádné disproporce nebo libovůli ani stranění některému z důkazů. Jeho postup je transparentní a dostatečně vyjádřený v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí. Své úvahy a závěry, které podle výsledků provedeného dokazování soudy učinily, v souladu s pravidly stanovenými v § 125 tr. ř. dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily, což dokládá i to, že neporušily zásady týkající se presumpce neviny, protože soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlil, proč výpovědi poškozené uvěřil a obviněného nikoli (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09).

30. Soudy při závěru o věrohodnosti poškozené nezjistily žádný opodstatněný důvod k záměrnému zkreslování reality nebo podávání účelové výpovědi, protože se setkala s obviněným inkriminovaného dne poprvé a zcela náhodně, neměla vůči němu žádný vztah a kromě činu, kterého se na ní dopustil, neměla žádný důvod pro negativní vztah k němu. Vše svědčí o tom, že dokazování nevykazuje nedostatky, které obviněný v dovolání uváděl.

31. Vadným nebyl shledán ani postup, v jehož rámci soud prvního stupně zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování výslechem jeho bývalé přítelkyně A. M. a třídní učitelky poškozené B. H., neboť vysvětlil, z jakých důvodů a na základě čeho dospěl k závěru, že šlo o důkazy nadbytečné (viz bod 51. rozsudku soudu prvního stupně a bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Uvedený postup nevybočuje z pravidel řádného objasnění věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté, především čl. 36 odst. 1; čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nebo ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 623/05), a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Nejvyšší soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu shledal, že takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 51/1996, a ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02), v této věci nejsou, a proto byly splněny podmínky pro závěr, že se o tzv. opomenuté důkazy nejedná. Návrhy obviněného nebyly akceptovány proto, že šlo o důkazy, které byly nadbytečné, a tedy soud i v tomto směru postupoval plně v souladu s uvedenými principy a předepsané postupy dodržel (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).

32. Po zvážení a posouzení postupu soudu při provádění dokazování je rovněž zjevné, že nedošlo k porušení zásady in dubio pro reo, která je namístě jen tehdy, jestliže soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V přezkoumávané věci, jak bylo rozvedeno shora, soud dospěl k závěru, že verze poškozené nebyla (mimo tvrzení obviněného) zpochybněna (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), a soudy provedly potřebné dokazování, které vinu obviněného řádně objasnily.

33. S ohledem na tyto závěry nemůže obstát ani obhajoba obviněného o tom, že nevěděl, kolik let je poškozené, a že nebyl objasněn znak násilí. Ohledně těchto znaků posuzované skutkové podstaty je třeba zdůraznit, že soud se právě na tyto okolnosti dokazování rovněž zaměřil a podle výsledků dokazování zjistil, že obviněný věk poškozené znal. Nebylo důvodu nevěřit její verzi, že mu sama řekla, že jde do školy a je jí třináct roků. Při zjištění, že její výpověď je věrohodná a že o ni lze opřít skutkové závěry, ani ohledně uvedené skutečnosti nevznikají pochybnosti, protože zmínka o tom, že obviněnému řekla, že chodí do deváté třídy a bylo jí patnáct roků, nemá oporu ve výpovědi věrohodné poškozené ani logické opodstatnění ve srovnání s dalšími provedenými důkazy. Rovněž lze přisvědčit závěrům soudu prvního stupně, že pro to, aby poškozená obviněnému takové skutečnosti uváděla, nebyl důvod. Způsob zjištění i vlastní závěr soudů o tom, že obviněný znal věk poškozené, tedy, že se jedná o dívku mladší patnácti let, nevyvolává žádné pochybnosti.

34. Nebylo možné přiznat důvodnost ani námitce obviněného, že se vůči poškozené nedopustil násilného jednání či neužil pohrůžky násilím a že šlo z její strany o dobrovolný intimní styk, protože toto tvrzení nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Ze skutkových zjištění, která se opírají o výsledky provedeného dokazování, plyne, že soud dostatečně objasnil i uvedené znaky posuzované skutkové podstaty, protože prováděl důkazy, které je v potřebné míře prokázaly způsobem, o němž nevznikají pochybnosti. V dané souvislosti lze rovněž poukázat na závěry soudů, v nichž vysvětlily, proč pro své právní úvahy vycházely z verze předkládané poškozenou, a nikoliv z toho, jak se k jednotlivým znakům, zejména násilí, stavěl ve svých výpovědích obviněný. Opodstatněně soud shledal, že uvedené důkazy vyvracejí tvrzení obviněného, že jej poškozená gesty a úsměvy vyzývala ke kontaktu. Žádné takové poznatky nelze z provedených podkladů učinit, a proto v tomto směru skutečnost uváděná obviněným stojí osamocena.

35. Obviněným zpochybňovaný znak násilí (přiměřeně viz § 119 tr. zákoníku) má dostatek podkladů ve výsledcích provedeného dokazování a byl dostatečně objasněn, protože není pochyb o tom, že chycení za ruku, držení pevně za vlasy, je násilí, byť v menší intenzitě, ale jeho znaky splňuje. Rovněž je třeba připomenout, že obviněný, jak vyplynulo z výsledků dokazování, poškozené vyhrožoval, že ji zabije, v čemž byla opodstatněně spatřována pohrůžka násilí. Proto i tyto námitky obviněného nemají podklad v závěrech soudů a nejsou důvodné. Jen pro úplnost lze zmínit, že pokud státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k tomuto znaku poukazovala na to, že obviněný měl v ruce nůž, poškozená tuto skutečnost neuváděla jako jasný fakt, protože sama měla pochybnosti, zda se jí to nezdálo (viz bod 29. rozsudku soudu prvního stupně) a uvedla, že si není jistá, zda měl zbraň, jen si všimla malého kapesního nožíku v jeho levé ruce. Soud prvního stupně také tuto skutečnost nebral jako základ svých skutkových zjištění, a ani nebyl učiněn závěr o tom, že by byl čin spáchán se zbraní. Zmíněné vyjádření státní zástupkyně proto v tomto směru plně nekoresponduje s tím, co bylo pro skutkové i právní závěry soudů určující.

36. Soudy učiněná skutková zjištění jsou řádným podkladem pro závěr o naplnění znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku a spáchá takový čin souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží na dítěti mladším patnácti let a způsobí jím těžkou újmu na zdraví. Jde o trestný čin úmyslný, a jestliže obviněný brojil proti tomu, že jednal zaviněně, a k tomu vytýkal vadně provedené dokazování, nebrojil výslovně proti vadné právní kvalifikaci, a proto je třeba zdůraznit, že podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Pokud obviněný tento skutkový stav zpochybňoval uváděním své vlastní obhajoby, na níž stavěl svá ničím nepodložená tvrzení o nenaplnění subjektivní stránky a nepoužití násilí či jeho pohrůžky, posuzovaný důvod dopadající na řešení hmotněprávních otázek nenaplnil.

37. I přes tento závěr Nejvyšší soud shledal, že soudy subjektivní stránku u obviněného dovozovaly nepřímo ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Vycházely z jednání obviněného a opíraly se zcela důvodně i o výsledky dokazování, z nichž logicky závěr o jeho zavinění vyplývá (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). K námitkám obviněného lze jen zmínit, že soudy na jeho úmysl usuzovaly z komplexu všech učiněných důkazů, jak popsaly a jak se jimi zabývaly (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 3122). K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku zásadně postačí nedbalost [§ 16 ve spojení s § 17 písm. a) tr. zákoníku].

38. Soudy při závěrech vztahujících se k subjektivní stránce obviněného vysvětlily (viz bod 27. rozsudku odvolacího soudu s přihlédnutím k bodu 53. až 56. rozsudku soudu prvního stupně), že obviněný se činu dopustil v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, pro což jemu za vinu kladené jednání, jak bylo slovně popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedeno v odůvodnění napadených rozsudků, dostatečně vyjadřuje, že šlo o jednání chtěné a záměrné a jeho účelem bylo dosažení sexuálního jeho uspokojení, a to i proti vůli poškozené, kterou dávala dostatečně zřetelně najevo, byť s přihlédnutím k tomu, že byla ovládána strachem a dílem i vzniklými okolnostmi, nezmohla se na intenzivnější odpor. K přísnější právní kvalifikaci podle § 185 odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, tj. že obviněný spáchal čin na dítěti mladším patnácti let a způsobil jím těžkou újmu na zdraví, soud shledal nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

39. Ke způsobení těžké újmy na zdraví [srov. § 122 odst. 2 psím. c) tr. zákoníku], vůči níž obviněný rovněž v dovolání vznášel výhrady, lze poukázat na závěry soudů obou stupňů, protože se touto skutečností v potřebné míře zabývaly, a to nejen ohledně jejího naplnění z hlediska zákonem daných formálních znaků, ale i se zřetelem na skutečnosti týkající se zdravotního stavu poškozené před činem, jejího dosavadního způsobu života, včetně změn způsobených prožitými událostmi s ohledem na jednání obviněného.

Důvodně se opíraly o výsledky znaleckého zkoumání poškozené, na jejichž podkladě soudy své závěry o tom, proč u poškozené posuzované následky nastaly, daly do přímé souvislosti s jednáním obviněného. Rovněž je třeba zdůraznit, že povaha a intenzita újmy, kterou poškozená utrpěla, svědčí o správnosti jejího podřazení pod znak uvedený v § 122 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud v souladu s poznatky soudů obou stupňů zmiňuje, že podle všech zjištěných skutečností není pochyb o tom, že posttraumatická stresová reakce, která u poškozené byla zjištěna, měla jedinou příčinu v chování a činu obviněného, byť již byla sexuálně ve svých šesti letech zneužita, jak se z obsahu spisu podává.

Současně však bylo zjištěno, že tato zkušenost na ní nezanechala v té době ani později podstatné následky. Proto se s ní ani sama netajila, když o ní vyprávěla svému příteli. Bylo důvodně zjištěno, že tato skutečnost se na její nyní zjištěné posttraumatické stresové poruše nepromítla. Naopak vše nasvědčuje tomu (srov. svědectví kamarádů, školy, matky i závěry znaleckých posudků), že se u ní traumatické projevy začaly objevovat až v důsledku jednání na ní vykonaného obviněným, a to časově zcela bezprostředně a ve velmi vysoké intenzitě (srov. rozhodnutí č. 29/2018 Sb. rozh.

tr.). S ohledem na všechna učiněná zjištění tento velmi špatný stav u poškozené přetrvával dlouhou dobu, což ve svém souhrnu svědčí o závažnosti a dlouhodobosti tohoto stavu poškozené ve smyslu podmínek uvedených v § 122 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

40. Z uvedených důvodů není pochyb o tom, že obviněný naplnil po formální stránce znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Pokud učinil stručnou zmínku o nedostatečné „společenské závažnosti“ jeho jednání, je vhodné uvést, že s ohledem na okolnosti věci i vzniklý následek je takový požadavek zcela nemístný, protože šlo o velice závažné jednání, jak správně vysvětlil i soud prvního stupně v bodě 52. svého rozsudku, a tedy není místo pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio ve smyslu § 12 odst. 2 tr.

zákoníku, protože jde o protiprávní čin, jímž trestní zákon označuje čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že „trestní odpovědnosti pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.

Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý.

Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

41. Nejvyšší soud shledal, že v daném případě byl princip trestání jako prostředku ultima ratio brán na zřetel a že trestní právo a jeho instrumenty zde byly zcela namístě a opodstatněné, protože požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva, soudy v této věci plně akceptovaly. Rozhodně v této věci nejde o méně závažných trestných činů, protože zde nejsou žádné mimořádné skutkové okolnosti, které by způsobily, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Jak soudy správně dovodily, bylo tomu zcela naopak, protože škodlivost činu obviněného zjevně zásadním způsobem přesahuje spodní práh trestního bezpráví, obzvláště, když je zde obětí dívka mladší patnácti let, která je zvlášť zranitelnou obětí sexuálního trestného činu. Ze všech těchto důvodů nebylo možné aplikovat princip subsidiarity trestní represe (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10). Postih obviněného za spáchání předmětného trestného činu je nutný (srov. též rozsudky ESLP ve věci M. G. proti Litvě ze dne 20. 2. 2024, stížnost č. 6406/21, nebo ve věci Vučković proti Chorvatsku ze dne 12. 3. 2024, stížnost č. 15798/20).

42. Výhrady obviněného proti výroku o trestu nebyly učiněny v souladu s označenými dovolacími důvody. V dovolání vytýkal nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody s ohledem na svůj nízký věk, dosavadní bezúhonnost a lítost, kterou nad svým činem projevil, což jsou námitky, které nelze uplatnit prostřednictvím žádného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. slouží k nápravě právních vad, jak bylo rozvedeno shora, což se výroku o trestu netýká. Prostřednictvím tohoto důvodu je možné s ohledem na jeho zákonnou dikci „jiné hmotně právní posouzení“ vytýkat výroku o trestu pouze jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

43. V posuzované věci obviněný tvrzením o tom, že trest je příliš přísný, těmto podmínkám obsahově nedostál, protože výroku o trestu nevytýkal zmíněné hmotněprávní nedostatky, ale toliko se dožadoval mírnějšího trestu. Důvod dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., lze zvolit, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný nejenomže tento důvod v dovolání neuvedl, ale ani takové okolnosti, které by těmto zákonným podmínkám odpovídaly, nevytýkal, a nutno zmínit, že ani skutečně nenastaly.

44. Nejvyšší soud i přes to, že obviněný námitkami proti nepřiměřenosti uloženého trestu nenaplnil žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., což znamená, že se Nejvyšší soud jeho výhradami nemůže zabývat, posuzoval jako obiter dictum, zda soudy neporušily zásadu proporcionality, jež vyplývá z čl. 5 odst. 4 Smlouvy o Evropské unii, a má zajistit, aby opatření přijímaná orgány Evropské unie (EU) byla v daných hranicích (srov. též WAGNEROVÁ. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 931). Je třeba mít zásadně na paměti, že jen přiměřená trestní sankce může plnit svůj účel, a může být pachatelem a společností pociťována jako spravedlivá (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 789; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

45. Podle těchto principů, jakož i z hledisek významných pro posouzení všech rozhodných skutečností, za kterých k činu došlo, lze dospět k závěru, že uložený trest obstojí i v rámci testu proporcionality (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005. sp. zn. I. ÚS 554/04), protože nelze v úvahách soudů shledat disproporce, které by svědčily o tom, že je neadekvátní sankcí za posuzovanou trestnou činnost. Nebylo možné se ztotožnit s tím, že by došlo k porušení principu proporcionality nebo o případ, který se vymyká běžným zločinům znásilnění.

46. Z obsahu odůvodnění soudu prvního stupně lze bez hlubšího zkoumání shledat, že soudy obou stupňů zkoumaly podmínky rozhodné pro uložení trestu odnětí svobody a vyložily úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily, včetně zohlednění věku obviněného, čistého trestního rejstříku, rodinného zázemí, které se na jeho osobnosti nemalou měrou podepsalo i všech dalších rozhodných skutečností, které do výroku o trestu, a to jak do jeho výměry, tak způsobu jeho výkonu adekvátně promítl. Soudy nepominuly ani závažnost následku, který svým činem obviněný způsobil, a okolnost, že je nadměrným uživatelem alkoholu, pod jehož vlivem se dopustil i posuzovaného činu (viz body 57. až 59. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v závěrech soudu prvního stupně rovněž vady neshledal (viz bod 28. rozsudku odvolacího soudu). Takový postup o excesivní povaze trestu nesvědčí (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12), a to při uvážení toho, že obviněný byl ohrožen trestní sazbou od pěti do dvanácti let a trest mu byl uložen ve výměře sedmi let, což odpovídá vymezeným zákonným hlediskům i tomu, že soudy dostály všem zákonným předpokladům a kritériím (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, a další). Jde o trest předvídatelný a akceptovatelný z hlediska zásad pro ukládání trestu, který obstojí i v testu proporcionality (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, též ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. III. ÚS 3675/16, aj.).

VI. K výhradám podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

47. Prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze namítat, že v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

48. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to případně i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. V rozhodnutí soudu druhého stupně je chybějícím typicky výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr.). Druhou alternativou je, že určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol.: Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 3174, 3175).

49. Obviněný soudu druhého stupně vytýkal, že o jeho odvolání rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě nemajetkové újmy a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl uložením povinnosti podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatit poškozené nezletilé AAAAA na náhradě nemajetkové újmy za prožité duševní útrapy 200.000 Kč, k rukám matky M. L., nar. XY, a se zbytkem jejího nároku ji podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, aniž současně uvedl výrok o tom, jaký závěr učinil ohledně zbývajících odvolacích námitek směřujících proti výroku o vině, trestu. Tyto námitky s uvedeným dovolacím důvodem nekorespondují, protože odvolací soud v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí na všechny námitky obviněného podrobně reagoval a vypořádal se s nimi (viz body 14. až 39. přezkoumávaného rozsudku), o čemž svědčí mj. i změna, kterou učinil ve prospěch obviněného ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, když ve vztahu k ostatním výrokům rozsudku soudu prvního stupně vytýkaná pochybení neshledal, což v odůvodnění svého rozsudku přiléhavě vyložil. V bodě 41. rozsudku potom odvolací soud výslovně konstatoval, že výrok o náhradě nemajetkové újmy učinil „při nezměněných výrocích o vině, trestu a náhradě majetkové škody.“ Z uvedeného postupu odvolacího soudu je zřejmé, že posuzoval všechny obviněným vznesené výhrady, k nimž se vyjádřil. Závěr o tom, jak se vypořádal s odvoláním obviněného, plyne i z obsahu odůvodnění posuzovaného rozsudku.

50. Uvedený postup odpovídá názoru vyslovenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22, týkajícímu se rozhodování odvolacího, resp. dovolacího soudu podle § 258 odst. 2, resp. § 265k odst. 2 tr. ř., jímž sjednotil rozhodovací praxi tím, že vyslovil, že není porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, obsahuje-li oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2 tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. pouze částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o náhradě škody apod.) a neobsahuje-li zvláštní výrok zamítající nebo odmítající odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se v odůvodnění vypořádá se všemi podstatnými námitkami (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2003, sv. 23 pod č. T 531).

51. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v posuzované věci ve smyslu uvedeného stanoviska postupoval a dodržel povinnost vypořádat se v odůvodnění se všemi podstatnými námitkami uvedenými v opravném prostředku, Nejvyšší soud shledal výhrady obviněným podřazené pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rovněž neopodstatněné.

VII. Závěr

52. Po posouzení všech argumentů rozvedených v dovolání Nejvyšší soud shledal, že z odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že soudy obviněným vytýkaným způsobem nepochybily. Z obsahu dovoláním napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího řízení plyne, že není zatíženo vadami podřaditelnými pod porušení zásad spravedlivého procesu, a proto dovolací soud rozhodl tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 10. 2024

JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu