Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudce zpravodaje Martina Smolka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené advokátem JUDr. Filipem Matoušem, sídlem Lazarská 6, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1549/2025-196 ze dne 25. 7. 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a společnosti DER Touristik CZ, a.s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména tím, že Nejvyšší soud porušil zásadu legitimního očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodování.
2. V roce 2025 utrpěla stěžovatelka úraz při zájezdu do Egypta organizovaném vedlejší účastnicí. Řízení před obecnými soudy se týkalo nároku stěžovatelky na náhradu nákladů na péči, kterou stěžovatelka po úrazu potřebuje, za období od 1. 7. 2022 do 31. 12. 2022. Stěžovatelka se již v minulosti domáhala náhrady škody za jiná období u všech stupňů soudní soustavy, včetně Ústavního soudu.
3. Prvoinstanční soud i odvolací soud vyšly z podrobného denního rozvrhu stěžovatelky, z nesporného prohlášení stran, že zdravotní stav stěžovatelky je nezvratný, vyžadující stálou péči; sporným tak zůstal pouze rozsah denní péče, kterou nesoběstačné stěžovatelce poskytuje její manžel. Obecné soudy vyhodnotily, že rozsah péče je 9,5 hodiny denně a že plnění poskytnuté vedlejší účastnici za předmětné období tyto nároky stěžovatelky pokrývá.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, v němž namítla, že odvolací soud nevyřešil otázku rozsahu péče o blízkou osobu v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020
sp. zn. II. ÚS 664/19
. Za nesprávný označila závěr odvolacího soudu o jejím dlouhodobě neměnném zdravotním stavu, neboť její zdravotní stav, stejně jako zdravotní stav jejího manžela, se zhoršuje.
5. Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť stěžovatelka v dovolání nevymezila právní otázku, k níž by se Nejvyšší soud měl vyslovit. Pokud stěžovatelka v dovolání argumentovala, že odvolací soud nesprávně posoudil spotřebovaný čas nezbytný k zajištění potřebné péče o stěžovatelku, dovolací soud tuto argumentaci označil za zpochybňování zjištěného skutkového stavu, což nezakládá přípustnost dovolání, neboť správnost skutkových zjištění nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Rovněž výhrady stěžovatelky směřující proti zjištěním týkajícím se tvrzeného zhoršujícího se zdravotního stavu a potřeby dalších ošetřovatelských úkonů směřují dle dovolacího soudu proti skutkovým závěrům, a tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci.
6. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se odpovídajícím způsobem nevyjádřil k její základní argumentaci, a že ve svém rozhodnutí pominul ustanovení § 13 občanského zákoníku, podle něhož má každý právo důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Dovolacímu soudu vyčítá především to, že "toleroval" postup odvolacího soudu, který dospěl k odlišným skutkovým závěrům oproti rozhodnutí soudu prvého stupně, aniž by provedl dokazování. To stěžovatelka vnímá jako porušení svého práva garantovaného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále stěžovatelka předkládá argumenty, které fakticky míří proti tomu, jak v její věci rozhodl odvolací soud. S ohledem na to, jak stěžovatelka vymezila předmět řízení tím, že napadla jen usnesení Nejvyššího soudu, není třeba tuto argumentaci podrobněji reprodukovat.
7. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ta byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
10. Stejně jako v předchozích řízeních u Ústavního soudu týkajících se stejných nároků stěžovatelky za jiná časová období, i nyní napadla stěžovatelka ústavní stížností výlučně usnesení Nejvyššího soudu, nikoli rozhodnutí nižších soudních instancí. Ústavní soud proto přezkoumal pouze průběh dovolacího řízení a napadené usnesení Nejvyššího soudu, neboť je vázán tím, jak předmět řízení vymezila stěžovatelka ve své ústavní stížnosti (srov. usnesení ze dne 14. 1. 2025
sp. zn. II. ÚS 1702/24
či usnesení ze dne 7. 2. 2024
sp. zn. IV. ÚS 2147/23
, obojí ve věci téže stěžovatelky).
11. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". Právní úprava klade na účastníky dovolacího řízení relativně vysoké nároky, ale není tomu tak bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014
sp. zn. III. ÚS 1675/14
); s tím souvisí i povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem.
12. Stejný názor ohledně nároků na dovolání a úkoly právního zastoupení zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ESLP ze dne 23. 5. 2024 ve věci Patricolo a další proti Itálii, stížnost č. 37943/17; rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 5. 4. 2018 ve věci Zubac proti Chorvatsku, stížnost č. 40160/12; či rozsudek ESLP ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07). ESLP ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že právo na přístup k soudu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy může být porušeno v případech přepjatého formalismu, tedy pokud procesní pravidla přístupu k soudu přestanou sloužit cílům právní jistoty a řádného výkonu spravedlnosti, a naopak vytvářejí bariéru, která účastníku řízení brání, aby byl jeho případ příslušným soudem věcně projednán (viz rozsudek ESLP ze dne 19. 11. 2024 ve věci Tsiolis proti Řecku, stížnost č. 51774/17, § 60).
13. Ve vztahu k požadavku právní jistoty, resp. předvídatelnosti přístupu k dovolacímu soudu, Ústavní soud uvádí, že účastníci dovolacího řízení, potažmo jejich advokáti, mají k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými náležitostmi dovolání a problematikou vymezení jeho přípustnosti podrobně zabývá. Jestliže přesto dovolatelé procesním povinnostem nedostojí, je odmítnutí dovolání jako vadného či nepřípustného v souladu s ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti i ve vztahu k jiným procesním povinnostem konstatoval, že pakliže má občanské soudní řízení sloužit k nalézání hmotného práva a spravedlivému řešení sporů mezi účastníky, "musí být civilní soudnictví funkční jako celek, což v prvé řadě předpokládá, že zákonodárce stanoví procesní pravidla, kterými se musí soudy i účastníci řízení řídit. Pokud tak účastníci v konkrétním případě nečiní, logickým a ústavně konformním důsledkem může být neúspěch ve sporu, a to bez ohledu na hmotné právo" (srov. nález ze dne 22. 9. 2015
sp. zn. I. ÚS 1944/15
).
14. Pro přezkum ústavnosti průběhu dovolacího řízení vymezil Ústavní soud ve své judikatuře pět "kroků" (srov. nález ze dne 29. 8. 2023
sp. zn. I. ÚS 1564/23
, bod 16). Jeden z kroků (čtvrtý krok) spočívá v uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V rámci tohoto kroku je dovolatel povinen formulovat relevantní právní otázku, a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., konkrétně zda jde o odklon od judikatury dovolacího soudu, o chybějící dovolací judikaturu, o potřebu sjednocení dovolací judikatury, či o požadavek na judikaturní odklon (srov. též nález ze dne 13. 3. 2018
sp. zn. III. ÚS 3045/17
).
15. Není přitom nezbytně nutné, aby dovolatel použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoli jeho části a může mít jakoukoli formu, jestliže bude z podání jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. Nejvyšší soud totiž nesmí při posuzování obsahových náležitostí dovolání postupovat přepjatě formalisticky, jak plyne z výše citované judikatury Ústavního soudu i ESLP.
16. Aby Ústavní soud mohl přezkoumat postup dovolacího soudu ve věci stěžovatelky, vyžádal si od obecných soudů stěžovatelčino dovolání, o němž Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl. Po prostudování dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že odmítnutí stěžovatelčina dovolání není zásahem do jejích ústavně zaručených práv. Z hlediska jednotlivých kroků algoritmu, jenž Ústavní soud k přezkumu dovolacího řízení používá (srov. výše citovaný nález
sp. zn. I. ÚS 1564/23
), lze konstatovat, že stěžovatelka ve svém dovolání označila napadené rozhodnutí odvolacího soudu (krok 1), uvedla rozsah, v němž je napadá (krok 2), a uvedla, že dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (krok 3); rovněž formulovala dovolací návrh (krok 5). K přípustnosti dovolání (krok 4) však uplatnila argumenty způsobem, který dovolacímu soudu neumožnil na dovolání hledět jako na přípustné, neboť nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, kterou by měl Nejvyšší soud řešit, ani neuvedla, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti podle § 237 o. s. ř. byl v dané věci naplněn.
17. Odkazuje-li stěžovatelka na odůvodnění nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. II. ÚS 664/19
s tvrzením, že z tohoto nálezu vyplývá i závěr o rozsahu nezbytné péče, je třeba poukázat na to, že určení rozsahu potřebné péče je otázkou skutkovou (k tomu srov. i bod 33 odůvodnění nálezu
sp. zn. II. ÚS 664/19
). K řešení takové otázky není Nejvyšší soud povolán, a proto pro řešení takové otázky nemůže být dovolání přípustné.
18. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 předložení skutkové otázky namísto otázky právní v dovolání vede k odmítnutí dovolání, neboť nebyla předložena právní otázka, pro jejíž řešení by dovolání bylo přípustné. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, v němž skutečně žádná zobecnitelná právní otázka nebyla formulována, nedopustil se porušení procesních práv stěžovatelky. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu lze pouze uvést, že jelikož stěžovatelka ústavní stížností napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, její námitky proti rozsudku odvolacího soudu se míjí s předmětem řízení o této její ústavní stížnosti.
19. Závěrem Ústavní soud podotýká, že ve sporu stěžovatelky a vedlejší účastnice již rozhodoval několikrát (viz řízení ve věcech
sp. zn. III. ÚS 2873/25
,
sp. zn. II. ÚS 218/25
,
sp. zn. III. ÚS 1920/24
,
sp. zn. II. ÚS 1702/24
,
sp. zn. II. ÚS 1532/24
,
sp. zn. I. ÚS 555/24
,
sp. zn. IV. ÚS 2280/23
,
sp. zn. IV. ÚS 2147/23
a
sp. zn. III. ÚS 1819/23
). Za poslední tři roky je toto již desáté stěžovatelkou zahájené řízení před Ústavním soudem týkající se téhož problému. Kromě jednoho usnesení pro nepřípustnost (
sp. zn. III. ÚS 1920/24
) byly ve všech případech ústavní stížnosti stěžovatelky odmítnuty pro zjevnou neopodstatněnost, a to vždy poté, co Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, konkrétně pro chybějící vymezení právní otázky, kterou by se dovolací soud měl zabývat. V tomto kontextu by stěžovatelka měla zvážit, zda je účelné vynakládat další náklady na právní zastoupení a zda je vhodné zahlcovat vrcholné soudy podáními, které ve světle existující judikatury nemají žádnou šanci na úspěch. Ostatně sama stěžovatelka svou argumentaci staví na § 13 občanského zákoníku, podle něhož může každý důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích.
20. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2026
Jiří Přibáň v. r.
předseda senátu