K podanému dovolání se ve smyslu ust. § 265h odst. 2 věty první tr. řádu
písemně vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce
činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
K dovolatelem uplatněnému dovolacímu důvodu dle 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu
s odkazem na ustanovení § 37 odst. 3 tr. řádu a vycházeje z materiálů, které má
Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, se ve vyjádření uvádí, že
vyšetřovatel vyrozuměl dne 16. září 1999 o konání výslechu poškozeného pouze
advokáta JUDr. T., který se úkonu zúčastnil, přičemž, a to ač Mgr. L. dne 23.
června 1999 zaslala vyšetřovateli plnou moc zvoleného obhájce a žádost o
vyrozumívání o úkonech trestního řízení, vyšetřovatel ji o výslechu poškozeného
nevyrozuměl. Pro uvedené státní zástupce přisvědčuje námitce obviněného, že
postupem orgánů činných v trestním řízení bylo zkráceno jeho právo na obhajobu.
Vyšetřovatel tím, že realizoval výslech poškozeného, ačkoli o jeho konání
nevyrozuměl druhého obhájce obviněného (Mgr. L.) a u obviněného byl dán důvod
nutné obhajoby dle § 36 odst. 3 tr. řádu, znemožnil nepřítomné obhájkyni výkon
jejího nesporného procesního práva a výslech realizoval v rozporu s trestním
řádem i ústavně zaručeným právem obviněného na obhajobu. Současně ale státní
zástupce zdůrazňuje, že poškozený se účastnil hlavního líčení i veřejného
zasedání, nalézacím soudem byl opakovaně vyslechnut procesně bezvadným
způsobem, přičemž soud rozhodnutí o vině neopírá pouze o výpověď poškozeného z
přípravného řízení, kterou fakticky zopakoval v hlavním líčení dne 26. března
2003, nýbrž i o výpovědi otce poškozeného Z. Ř. a matky poškozeného D. Č.,
jakož i další důkazy, jejichž vyhodnocení soud věnoval značnou pozornost.
Jelikož v současné době již proto není nezbytné danou procesní vadu napravovat
cestou mimořádného opravného prostředku (dovolání), a to ohledem na okolnost,
že by zrušení napadeného rozhodnutí v posuzovaném případě zcela evidentně
nevedlo k jinému – pro obviněného příznivějšímu – rozhodnutí ve věci, a jelikož
otázka, která má být z podnětu dovolání řešena není po právní stránce zásadního
významu (a to s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 308/97,
příp. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 8 Tdo 574/2004 ze dne 14. července
2004), navrhl státní zástupce v této části předmětné dovolání odmítnout podle §
265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.
Pokud obviněný namítá nepřiměřenou délku řízení, státní zástupce k tomu uvádí,
že skutek se v posuzovaném případě opravdu stal již v roce 1995, ke sdělení
obvinění však došlo až dne 15. června 1999 a v této souvislosti se již termín
veřejného zasedání (13. dubna 2006), nejeví jako hrubě nepřiměřený a to s
přihlédnutím k určitým specifikům dané věci. Dovolacím důvodem by tu však
nebylo ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nýbrž by se spíše mělo
jednat o ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, které předpokládá, že
proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné. Poté, co se ve vyjádření rekapituluje smysl a obsah judikatury
Evropského soudu pro lidská práva v otázkách nepřiměřené délky řízení (čl. 6 a
čl. 13 Úmluvy), odkazuje státní zástupce na s ní souladnou judikaturu Ústavního
soudu a Nejvyššího soudu (nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS
70/97, II. ÚS 32/03, I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, I. ÚS 554/04, usnesení
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 345/203, 11 Tdo 421/2003, 6 Tdo 1172/2003, 5 Tdo
1081/2003). Obsahem této judikatury je konstatování, dle něhož nedůvodné
průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem,
který nejen odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý
proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje
účelu trestního řízení. Zároveň ale porušení tohoto práva samo o sobě nezakládá
nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných
prostředků podle čl. 13 Úmluvy. Porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě tedy dle státního zástupce ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo o sobě
nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit trestní stíhání
dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Pro uvedené dle jeho názoru v této části
dovolání obviněného JUDr. K. K. nenaplňuje jím deklarovaný dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a ani žádný jiný dovolací důvod) a jeho
dovolání je v této části zjevně neopodstatněné.
V souvislosti s namítaným dovolacím důvodem dle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu státní zástupce konstatuje, že v rámci řízení o dovolání jako mimořádném
opravném prostředku se nelze zabývat námitkami dovolatele, jimiž zpochybňuje
skutková zjištění soudu, popř. dochází k jinému hodnocení povedených důkazů a
jimiž tedy nevytýká konkrétní pochybení v právním posouzení skutku, tedy
nesprávnou právní kvalifikaci již stabilizovaného skutkového základu nebo jinak
vadné hmotně právní posouzení, nýbrž prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke
kterému dospěly soudy obou stupňů. V této části dle státního zástupce obviněný
uplatnil dovolání evidentně z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.
S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný
také namítá, že jeho činnost jako obhájce spočívající v tom, že sám vyslýchal v
přípravném řízení potenciální svědky trestného činu při obhajobě klientů, byla
v souladu s názorem České advokátní komory. V případech, kdy obhájce nemůže bez
styku s pramenem důkazu odhadnout jeho výsledek z hlediska zájmů obviněného,
dle státního zástupce nebrání žádný předpis tomu, aby obsah takového důkazu,
konkrétně i obsah předkládané svědecké výpovědi, předem prověřil, jelikož kdyby
takový důkaz navrhl bez předchozího prověření, riskoval by, že nebude
postupovat v duchu § 41 odst. 1 tr. řádu, protože by návrhem na povedení důkazu
mohl obviněného poškodit. V posuzované věci však uvedená okolnost nemá žádnou
relevanci, jelikož skutkovou větou výroku pravomocného rozhodnutí odvolacího
soudu popsané jednání obviněného vykazuje všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. a zcela
jistě dle státního zástupce nejde o činnost obhájce, jak ji obviněný popsal s
odvoláním na názor prezentovaný Českou advokátní komorou.
Uplatnil-li obviněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, jehož
naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl za situace, kdy v předchozím
řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), g) tr. řádu,
státní zástupce s ohledem na charakter námitek obviněného zastává názor, že
tyto nejsou způsobilé obsahově naplnit jím uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l tr. řádu. Upozorňuje zároveň, že s odkazem na uvedený
dovolací důvod lze zásadně napadat pouze rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku, což není případ posuzované věci, jelikož odvolací
soud po zrušení rozsudku prvoinstančního soudu ve věci podle § 259 odst. 3
písm. a), b) tr. řádu nově rozhodl o vině i trestu.
Vycházeje z takto vyložených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud
ČR dovolání obviněného JUDr. K. K. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e), f) tr.
řádu. Vyslovil současně souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ČR učinil rozhodnutí
za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda v této
trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě,
kde lze podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné (§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu), bylo
podáno osobou oprávněnou (§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu), v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. řádu). Současně
shledal, že dovolání splňuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §
265f tr. řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud posoudit otázku, zda obviněným uplatněný
dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona,
jehož existence je podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím
soudem.
Poté se zaměřil na to, zda obviněným uplatněné námitky skutečně lze považovat
za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť uplatnění
námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. řádu.
Obviněný v předmětném dovolání uplatnil dovolací důvody dle § 265b odst. 1
písm. c), g) a l) tr. řádu.
Naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu spatřuje
obviněný ve skutečnosti, že provedl-li soud v hlavním líčení důkaz přečtením
výpovědi P. Ř. ze dne 30. září 1999, postupoval v rozporu se zákonem, neboť
tento důkaz byl získán nezákonným způsobem, přičemž uvedená procesní vada mohla
mít vliv na dovoláním napadené rozhodnutí. Vyslovuje zároveň názor, dle něhož
tento dovolací důvod dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení
příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, v tom smyslu, že obviněný
obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec
nedisponoval, ale pokrývá i případy, kdy sice obviněný obhájce má, ale orgány
činnými v trestním řízení nejsou splněny zákonné povinnosti z této situace
vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti
plnil.
Nejvyšší soud k uplatněnému dovolacímu důvodu konstatuje, že policejní orgán
tím, že realizoval výslech poškozeného, ačkoli o jeho konání nevyrozuměl
druhého obhájce obviněného (Mgr. L.), znemožnil nepřítomné obhájkyni, a tím i
obviněnému výkon nesporného procesního práva a výslech realizoval v rozporu s
trestním řádem i ústavně zaručeným právem obviněného na obhajobu. Nejvyšší soud
vychází přitom z interpretace dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c)
tr. řádu, jak ji vyložil zejména v usnesení ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn.
7 Tdo 927/202, pro případ nevyrozumění druhého obhájce o konání veřejného
zasedání: „K porušení práva na obhajobu ve smyslu trestního řádu /a za naplněný
dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ nelze považovat pouze situaci,
kdy v případech nutné obhajoby obviněný obhájce neměl, neboť si ho nezvolil,
příp. mu nebyl ustanoven, ale také případy, kdy v řízení (před soudem) neměl
jednoho ze dvou či více obhájců, např. již jen proto, že tento obhájce nebyl o
prováděném úkonu vyrozuměn (a nedošlo k tomu, že by obviněný jednoho obhájce k
přijímání písemností zmocnil, či byl určen předsedou senátu), neboť
nepřítomnost tohoto druhého obhájce za situace, kdy nebyl o úkonu vyrozuměn, má
pro obviněného v řízení ten důsledek, že nemůže realizovat prostřednictvím
tohoto obhájce, kterého podle zákona měl mít, svá obhajovací práva“. Shodně
judikoval v analogické situaci, kdy soud opět nevyrozumění druhého obhájce o
konání veřejného zasedání (usnesení ze dne 19. listopadu 2002, sp. zn. 11 Tdo
636/2002): „Výkladem ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) trestního řádu lze
dospět k závěru, že toto dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení
příslušných zákonných ustanovení ji upravujících, v tom smyslu, že obviněný
obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec
nedisponoval, jak by se mohlo jevit jen z restriktivního gramatického výkladu,
ale že zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo
ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny
zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby
svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v
širším smyslu označit tak, že obviněný v řízení obhájce nemá, ač ho podle
zákona mít má. Přitom faktické důsledky pro obviněného jsou v obou případech
stejné“.
K obsahu dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu se Nejvyšší
soud vyslovil dále v usnesení ze dne 27. srpna 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, v
němž vyslovil podmínku podstatného charakteru předmětné procesní vady, tj.
posouzení toho, ovlivnila-li, resp. mohla-li ovlivnit tato skutečnost průběh a
výsledek řízení /analogicky pojmu podstatné vady dle § 258 odst. 1 písm. a) tr.
řádu v odvolacím řízení/. Shodně v této souvislosti konstatoval i Ústavní soud
v usnesení sp. zn. III ÚS 95/04, v němž vyslovil názor, že byť postup obecných
soudů při vyrozumívání druhého obhájce nebyl v dané věci zcela korektní,
nedosahuje toto pochybení ústavněprávní dimenze a nebylo jím podstatně narušeno
stěžovatelovo právo na obhajobu, jelikož stěžovatel byl zastoupen
kvalifikovaným obhájcem, který vystupoval aktivně při prosazování jeho práv.
Ústavní soud uvážil i fakt, že dalším legislativním vývojem (novelou trestního
řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) byl nově zpřesněn a doplněn způsob
vyrozumívání více obhájců o úkonech trestního řízení (srov. § 37 odst. 3 tr.
ř.), který poněkud modifikuje kategoričnost názorů vyslovených ve starších
nálezech Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 312/98).
Obviněný dne 9. března 2001 odvolal plnou moc Mgr. L. k zastupování v předmětné
věci, přičemž odvolání plné moci bylo Policii České republiky, Obvodnímu úřadu
vyšetřování Praha 6 doručeno prostřednictvím Mgr. L. dne 28. března 2001 (spis
Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 49/2002, č. l. 118-119). Dne 26. března
2003 byl u hlavního líčení u Obvodního soudu pro Prahu 6 v dané věci přítomen
jak obviněný, tak i jeho v dané době již jediný obhájce (spis Obvodního soudu
pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 49/2002, č. l. 182). V průběhu líčení soud provedl
důkaz výslechem svědka P. Ř., v němž uvedl: „Když jsem byl předtím přepaden tak
i volal nějaký člověk, nemohu říct, jestli to byl pan doktor K. Představil se
jako JUDr. K., že volá od H. a že by bylo lepší, kdybych stáhnul výpověď, nebo
se mohou stát nějaké věci. Nemohu ale pravdu říct, jestli to byl JUDr. K.
Mluvil jsem s ním jen po telefonu, navíc je to mnoho let. … V tom telefonu,
myslím, ten člověk říkal, že by mě mohlo srazit auto nebo tak něco. Už je to
dlouho, nepamatuji si to přesně“. Po přečtení výpovědi svědka z přípravného
řízení (č. l. 43 - 45) k své původní výpovědi uvedl: „Ano, na své výpovědi
trvám, i když dnes si to již pro odstup času přesně nepamatuji“. (Spis
Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 3 T 49/2002, č. l. 184 - 185.)
Poškozený se tedy účastnil hlavního líčení, nalézacím soudem byl vyslechnut
procesně bezvadným způsobem za plného respektování práv obviněného na obhajobu,
soud rozhodnutí o vině posléze neopřel pouze o výpověď poškozeného z
přípravného řízení, kterou, jak bylo uvedeno, fakticky zopakoval v hlavním
líčení dne 26. března 2003, nýbrž i o důkazy výpovědí otce poškozeného Z. Ř. a
matky poškozeného D. Č., jakož i další důkazy, jejichž vyhodnocení věnoval
značnou pozornost.
Pro uvedené, jelikož namítaná procesní vada, zakládající přípustnost dovolacího
důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu není vadou podstatnou, byla v
průběhu dalšího řízení zhojena a neovlivnila, resp. nemohla ovlivnit průběh a
výsledek řízení, kvalifikuje Nejvyšší soud v této jeho části dovolání jako
zjevně neopodstatněné, jímž je pro danou část dovolání dán důvod jeho odmítnutí
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Obviněným uplatněný další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném hmotně právním
posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení. Prostřednictvím tohoto
důvodu lze proto namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje všechny
znaky skutkové podstaty trestného činu, že jde o trestný čin jiný, nebo jednání
není vůbec trestné. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost
skutkových zjištění, nesprávnost hodnocených důkazů, ani neúplnost provedeného
dokazování (shodně viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02,
II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03). V dovolání je možné vytýkat jen právní vady v
kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, ale není možné namítat nic
proti samotným skutkovým zjištěním s cílem dosáhnout jejich změny a v
návaznosti na to i jiného právního posouzení.
Nejnovější judikatura Ústavního soudu, zejména pak nález Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 216/04 ze dne 28. listopadu 2005 (a obdobně i nálezy sp. zn. I. ÚS
55/04, IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 219/03, I. ÚS 4/04), nepřipuštění dovolacího
důvodu dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu bez ohledu na námitky týkající se
právních vad řízení před soudy obou stupňů uplatněné v dovolání a bez
přihlédnutí k tomu, zda skutek tak, jak je popsán v odsuzujícím rozsudku, byl
skutečně prokázán, označuje za velmi restriktivní a odporující smyslu a záměru
zavedení tohoto mimořádného opravného prostředku do trestního procesu. Shora
zmíněnou restriktivní interpretaci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
ze strany Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud v uvedených nálezech za
„neudržitelnou“, a tudíž rozpornou s principy spravedlivého procesu. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 4/04 pak Ústavní soud výslovně konstatoval: „Především má Ústavní
soud za to, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od
nesprávné právní kvalifikace skutku. Tyto dvě kategorie jsou v podstatě
neoddělitelné, jak dokazuje daný případ, a výklad ust. § 265b odst. 1 písm. g)
trestního řádu by měl tuto skutečnost zohledňovat. Každé skutkové zjištění má
totiž bezpochyby vliv na právní posouzení skutku, které je dynamicky závislé na
‚stupni‘ zjištění skutkového stavu případu. Nelze proto jednoznačně předřadit
skutková zjištění jejich právnímu posouzení.“ Ústavní soud ve své judikatuře
zároveň naznačil rozsah nezbytného skutkového přezkumu, jenž je od přezkumu
právního neoddělitelný. Učinil tak zejména v nálezech sp. zn. IV. ÚS 182/04,
sp. zn. II. ÚS 460/04, a sp. zn. II. ÚS 83/04, dle kterých neodmyslitelnou
součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání
věci soudem, přičemž takovým projednáním není případ, v němž ve výroku o vině
skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech
znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr.
řádu. V uvedených nálezech Ústavní soud dále konstatoval, že v jiných
rozhodnutích Nejvyššího soudu o dovolání, na rozdíl od posuzované věci, je
vyjádřeno stanovisko, že chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku
rozsudku, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného
činu uvedeným ve větě právní, zakládají dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1
písm. g) trestního řádu; tak například ve věcech vedených pod sp. zn. 7 Tdo
954/2002 a 5 Tdo 1328/2003 bylo zjištění, že ve skutkové větě výroku rozsudku
nebyly uvedeny skutkové okolnosti, které by v posuzovaném případě byly
konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného
ustanovení, podle něhož byl čin obviněného právně posouzen, důvodem ke zrušení
rozhodnutí napadeného dovoláním.
Podle skutkových zjištění Městského soudu v Praze se obviněný trestného činu
vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. dopustil tím, že v době
nejméně od 15. března 1995 nejpozději do 22. března 1995, v sídle tehdejší
advokátní kanceláře, kdy jako obhájce D. H., a J. H., v trestní věci loupežného
přepadení poškozeného P. Ř., podle § 234 odst. 1 tr. zák., vedené u Policie
České republiky, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 2 pod sp. zn. ČVS:
OV2-384/95, v průběhu přípravného řízení telefonicky kontaktoval poškozeného P.
Ř., od kterého požadoval pod pohrůžkou „náhodného“ sražení autem nebo zajištění
svědků k jeho údajné činnosti, spočívající v prodeji drog, aby změnil výpověď o
skutkových okolnostech jeho loupežného přepadení ve prospěch bratrů H. Obviněný
zpochybnil způsob hodnocení výpovědi svědka Z. Ř., o kterou dle jeho názoru
soud opřel svůj závěr o vině, a nadto uplatnil námitku tzv. opomenutých důkazů,
kdy poukázal na skutečnost, že soudy jeho důkazním návrhům nevyhověly. Své
dovolání v této části tak založil jednak na skutkových námitkách, jimiž se
domáhal změny skutkových zjištění, a následně ze změny těchto zjištění
vyvozoval, že se nedopustil trestného činu, a jednak na námitkách procesních. Z
charakteru námitek je evidentní, že vytýkané vady mají povahu vad skutkových,
příp. procesních, nikoli ale hmotně právních. Ačkoli tedy obviněný deklaroval
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, uplatnil ve skutečnosti
námitky skutkové, příp. procesní v tom rozsahu, které nejsou způsobilé nejen
tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání podle § 265b tr. řádu
obsahově naplnit, a to ani z pohledu relevantní judikatury Ústavního soudu.
Pokud by se dovolání opíralo pouze o tyto skutkové, ev. procesní námitky,
muselo by být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Pokud obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu namítá nepřiměřenou délku řízení, Nejvyšší soud v této souvislosti
toliko odkazuje na judikaturu Ústavního soudu (I. ÚS 5/96, IV. ÚS 215/96, III.
ÚS 70/97, II. ÚS 445/98, II. ÚS 32/03, IV. ÚS 8/03, IV. ÚS 487/03, II. ÚS
83/04, I. ÚS 554/04) a Nejvyššího soudu (5 Tdo 345/203, 11 Tdo 421/2003, 6 Tdo
1172/2003, 5 Tdo 1081/2003). Jejím obsahem je kromě kritického hodnocení
nedůvodných průtahů a nepřiměřené délky trestního řízení zároveň i stanovisko,
dle něhož porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě
nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek
účinných prostředků podle čl. 13 Úmluvy, a tudíž ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy
samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti (nebo dokonce nutnosti) zastavit
trestní stíhání dle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu. Pro uvedené v této části
dovolání obviněného JUDr. K. K. nenaplňuje jím deklarovaný dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (a ani žádný jiný dovolací důvod), dovolání v
dané části bylo tudíž podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr.
řádu, pročež jej Nejvyšší soud v tomto rozsahu podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. řádu odmítl, aniž by na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 odst. tr. řádu
přezkoumal napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo.
S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný s
odkazem na článek z Bulletinu namítá, že jeho činnost jako obhájce spočívající
v tom, že sám vyslýchal v přípravném řízení potenciální svědky trestného činu
při obhajobě klientů, byla v souladu s názorem České advokátní komory.
Skutečnost, že prověřování obsahu navrhovaných důkazů obhájcem odpovídá smyslu
a účelu ustanovení § 41 odst. 1 tr. řádu, nemá pro posouzení věci žádnou
relevanci, jelikož skutkovou větou výroku pravomocného rozhodnutí Městského
soudu v Praze popsané jednání obviněného vykazuje všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr.
zák., a tudíž nejde o činnost obhájce směřující k naplnění obsahu § 41 odst. 1
tr. řádu. Vzhledem k uvedeným argumentům kvalifikuje Nejvyšší soud v této jeho
části dovolání jako zjevně neopodstatněné, jímž je pro tuto část dovolání dán
důvod jeho odmítnutí podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
Obviněný uplatnil konečně i dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
řádu, jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud rozhodl za situace, kdy v
předchozím řízení byly dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), g)
tr. řádu. Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že uvedený dovolací
důvod se vztahuje toliko na rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku, což ale není případ posuzované věci, v níž odvolací soud
po zrušení rozsudku prvoinstančního soudu ve věci podle § 259 odst. 3 písm. a),
b) tr. řádu nově rozhodl o vině i trestu. Pro uvedené v této části dovolání
obviněného nenaplňuje jím deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. řádu (a ani žádný jiný dovolací důvod), dovolání v dané části bylo tudíž
podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.
Protože dovolání JUDr. K. K. bylo zčásti podáno z jiných důvodů, než jsou
uvedeny v § 265b tr. řádu a zčásti bylo kvalifikováno jako zjevně
neopodstatněné, Nejvyšší soud jej podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu
odmítl, aniž by na jeho podkladě podle § 265i odst. 3 tr. řádu přezkoumal
napadený rozsudek a řízení, jež mu předcházelo. V souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. dubna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman