11 Tdo 1299/2020-626
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o dovolání
obviněného P. Č., narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 To 145/2020-579, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 62 T 131/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného P. Č. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 23. 4. 2020, č. j. 62 T 131/2019-529, byl obviněný P. Č.
uznán vinným ze spáchání zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
b), c) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových
zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že:
v době nejméně od 4. 3. 2019 do 4. 6. 2019 v obci XY v ulici XY v domě č.
p. XY, tj. v místě svého trvalého bydliště, neoprávněně pěstoval rostliny rodu
konopí tzv. "in-door" způsobem, a to v půdním substrátu s využitím umělého
osvětlení sodíkovými výbojkami s napojením na časovač, funkční vzduchotechniky
s ventilátory a filtrem a zálivkou s užitím prostředků na podporu růstu rostlin
a to s cílem jejich následného sklizení a získání marihuany, přičemž ke dni 4.
6. 2019 bylo ve sklepě domu v rámci domovní prohlídky zajištěno 7 kusů
rostoucích rostlin konopí o výšce 70 cm, 32 kusů rostoucích rostlin konopí o
výšce 40 cm s vrcholíky, u nichž by byl po jejich dopěstování stanoven obsah
čistého delta-9-THC na 78,2 g, 207 kusů tzv. řízků - rostlin konopí o výšce 10
cm a 10 kusů sušených rostlin konopí s vrcholíky o obsahu 82,5 gramu čistého
delta-9-THC, a dále byl v obytné části domu na kuchyňské lince zajištěn sáček
obsahující 1,46 gramu sušiny konopí obsahující kanabinoidní látky pocházející z
pěstírny obžalovaného,
přičemž marihuana je sušená směs z části rostlin druhu konopí, které patří mezi
omamné látky uvedené v přílohách k nařízení vlády č. 463/1993 Sb. a obsahuje
tetrahydrokanabinoly, které jsou psychotropní látky uvedené v příloze č. 4 k
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve smyslu § 44c
odst. 1 zákona č. 167/98 Sb., o návykových látkách.
2. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnému P. Č. uložil
podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let,
pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice
s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu dále uložil
trest propadnutí věci, a to 1 kusu digitální váhy, 1 kusu vlhkoměru s
teploměrem, 5 kusů sodíkových výbojek, 7 kusů indukčních předřadníků, 2 kusů
časových spínačů, 3 kusů lamp 600W, 2 kusů ventilátorů, 1 kusu větráku, 1 kusu
uhlíkového filtru a nespotřebovaného rostlinného materiálu o celkové hmotnosti
25,6 gramů bez obalu a prázdných obalů.
3. Citovaným rozsudkem soud prvního stupně současně uznal vinným i
obviněného L. Č. (narozeného XY v XY) ze spáchání zločinu nedovolené výroby a
jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a uložil mu podle § 283 odst. 2 tr.
zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří a půl (3,5) let se zařazením do
věznice s ostrahou a současně trest propadnutí věci, jak jsou tyto ohledně
jmenovaného obviněného blíže specifikovány ve výroku o trestu rozsudku soudu
prvního stupně.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání pouze
obviněný P. Č. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“). Krajský soud v Ústí
nad Labem (dále jen „odvolací soud“) o něm rozhodl rozsudkem ze dne 25. 6.
2020, č. j. 5 To 145/2020-579, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst.
2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem
1. a ve výroku o trestu uloženém tomuto obviněnému, a podle § 259 odst. 3 tr.
řádu znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným tím, že:
v době nejméně od 4. 3. 2019 do 4. 6. 2019 v obci XY v ulici XY v domě č.
p. XY, tj. v místě svého trvalého bydliště, neoprávněně pěstoval rostliny rodu
konopí tzv. "in-door" způsobem, a to v půdním substrátu s využitím umělého
osvětlení sodíkovými výbojkami s napojením na časovač, funkční vzduchotechniky
s ventilátory a filtrem a zálivkou s užitím prostředků na podporu růstu rostlin
s cílem jejich následného sklizení a získání marihuany, přičemž ke dni 4. 6.
2019 bylo ve sklepě domu v rámci domovní prohlídky zajištěno 32 kusů rostoucích
rostlin konopí o výšce 40 cm s vrcholíky obsahujících nejméně 50,3 gramů
čistého delta-9-THC a 10 kusů sušených rostlin konopí s vrcholíky o obsahu 24,4
gramů čistého delta-9-THC, tedy celkem konopí s obsahem čistého delta-9-THC v
množství nejméně 74,7 gramů, přičemž marihuana je sušená směs z části rostlin
druhu konopí, které patří mezi omamné látky uvedené v přílohách k nařízení
vlády č. 463/1993 Sb. a obsahuje tetrahydrokanabinoly, které jsou psychotropní
látky uvedené v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech
návykových látek, ve smyslu § 44c odst. 1 zákona č. 167/98 Sb., o návykových
látkách,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu
v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2017, č. j. 1 T 2/2017-1384, pro přečin
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku a pro přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §
284 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku
podmíněně odloženému na zkušební dobu v trvání dvou let a trestu propadnutí
věci.
5. Takto zjištěný skutek (jehož popis v tzv. skutkové větě doznal změn
jednak pokud se jednalo o specifikaci zajištěných rostlin a v nich zjištěného
množství čistého delta-9-THC, a dále v tom ohledu, že byl doplněn o odkaz na
předchozí odsouzení obviněného za shodný trestný čin v posledních třech letech,
tedy na rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá speciální recidiva) odvolací soud
právně kvalifikoval jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu
zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami
a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku. Za označený trestný čin odvolací soud uložil obviněnému podle §
283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož
výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu uložil též trest
propadnutí věci, přičemž tento trest se vztahoval na shodné věci, jichž se
týkal trest propadnutí věci uložený soudem prvního stupně.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroku o vině i výroku o
trestu) podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Sasky,
advokáta, dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu,
neboť namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení.
7. V podrobnostech dovolatel předně poukazuje na to, že jeho jednání
bylo kvalifikováno podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přičemž
k naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle tohoto ustanovení je třeba,
aby byl pachatel za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo
potrestán. V návaznosti na to pak vytýká, že tato skutečnost však v popisu
skutku, pro který byla podána obžaloba, a rovněž ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně zcela chybí, resp. byla v rozporu s ustanovením § 220 odst. 1
tr. řádu, podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v
žalobním návrhu, popsána až ve výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu.
Vyslovuje názor, že vzhledem k tomu, že skutečnosti odůvodňující aplikaci
zmíněné kvalifikované skutkové podstaty v žalobním návrhu absentují, spočívá
rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení s tím, že jeho
jednání mělo být po právu posouzeno podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku; má přitom
za to, že závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo
1049/2011, na které odkázal odvolací soud, na danou věc nedopadají, neboť v
této nedošlo k žádné změně právního náhledu, ani ke změnám skutkového stavu při
projednávání věci před soudem.
8. Za nesprávné právní posouzení obviněný považuje i postup odvolacího
soudu spočívající v odmítnutí aplikace ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku na
projednávanou věc. Domnívá se, že takovým postupem se tento soud odchýlil od
judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně jeho usnesení ze dne 21. 6. 2017, sp.
zn. 11 Tdo 459/2017. V této souvislosti pak zdůrazňuje, že odvolací soud v jeho
případě pominul okolnost, že si marihuanu vyráběl výhradně pro svou vlastní
potřebu, neboť je jejím rekreačním konzumentem, a že toto jeho jednání nemělo
žádný škodlivý následek či dopad na nikoho jiného, resp. bylo prosto jakýchkoli
vedlejších škodlivých jevů takové trestné činnosti, v čemž spatřuje mimořádnou
okolnost odůvodňující aplikaci institutu mimořádného snížení trestu odnětí
svobody; činí tak i s poukazem na princip rovnosti před zákonem, podle něhož by
měl být trest pro všechny případy splňující stejné podmínky stejný.
9. Z výše uvedených důvodů dovolatel žádá Nejvyšší soud, aby přezkoumal
zákonnost napadeného rozhodnutí a podle ustanovení § 265k odst. 1 a § 265l
odst. 1 tr. řádu rozhodl usnesením tak, že rozsudek Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 25. 6. 2020, č. j. 5 To 145/2020-579, se v celém rozsahu zrušuje a
tomuto soudu se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
10. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce). Po připomenutí dosavadního
průběhu řízení a obsahu dovolání obviněného především konstatuje, že jeho
námitky pod jím vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřadit. Nad
rámec tohoto konstatování dále poukazuje na to, že podstatou dovolací
argumentace obviněného je v prvé řadě procesní výtka chybného posouzení otázky
zachování totožnosti skutku, resp. zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. řádu a §
220 odst. 1 tr. řádu), což dle dovolatele mělo v konečném důsledku vést k vadné
právní kvalifikaci stíhaného jednání odvolacím soudem. S poukazem na
dlouhodobou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (odkazuje přitom konkrétně na
několik jeho rozhodnutí) uvádí, že zmíněnou námitku pod uplatněný dovolací
důvod podřadit nelze, neboť jde o institut nikoli trestního práva hmotného,
nýbrž procesního. Z takového obecného pravidla sice Nejvyšší soud někdy
připouští výjimku, ovšem činí tak výhradně při zjištění, že v dovolání tvrzené
porušení zásady obžalovací mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na
konečné právní posouzení jednání obviněného, když jedině tehdy by bylo možno
této námitce přiznat zásadní hmotněprávní dopad. Má za to, že v posuzované
trestní věci tomu tak není, přičemž k porušení této zásady ani nerespektování
povinnosti zachovat totožnost skutku rozhodně nedošlo; v této souvislosti
připomíná, že skutek samotný na straně jedné a popis skutku na straně druhé
jsou dvě zcela odlišné kategorie (skutek je to, co se ve vnějším světě
objektivně stalo, naproti tomu popis skutku je jen slovní formou, jejímž
prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace)
s tím, že samotný skutek nelze ztotožňovat s popisem skutku. Pro rozhodnutí
orgánů činných v trestním řízení je přitom významný především samotný skutek,
nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli
ohledně popisu skutku. Státní zástupce zdůrazňuje, že v dané věci je
nezpochybnitelným faktem, že dovolatel se podílel na pěstování rostlin konopí s
cílem sklidit je a vyprodukovat marihuanu, přičemž uvedeného jednání se
dopustil přesto, že jen zhruba dva roky předtím již byl pro takový trestný čin
odsouzen. Přestože pak ve skutkových větách obžaloby a rozsudku soudu prvního
stupně (na rozdíl od samotného usnesení o zahájení trestního stíhání) zjištění
ohledně předchozího odsouzení obviněného adekvátní formou vyjádřena nebyla,
právní kvalifikace užitá v obžalobě i rozsudku soudu prvního stupně faktickým
zjištěním zcela odpovídala. Naznačený nedostatek pak bezezbytku napravil
odvolací soud, který do skutkové věty údaj o rozhodnutí, z něhož vyplývá
speciální recidiva, doplnil; v tomto ohledu mu proto nelze ničeho vytknout a s
jeho úvahami soustředěnými do odstavců 34. a následujících odůvodnění jeho
rozsudku je namístě se ztotožnit.
11. V dalším textu vyjádření se státní zástupce zaměřuje na další
námitku obviněného stojící mimo deklarovaný (i jakýkoli jiný) dovolací důvod, v
jejímž rámci obviněný soudům vytýká, že nepostupovaly podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku a trest odnětí svobody neukládaly tzv. pod sazbou, tedy uložený trest
odnětí svobody v podstatě shledává nepřiměřeně přísným. Zdůrazňuje, že podle
konstantní judikatury Nejvyššího soudu lze námitky vůči druhu a výměře
uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, v dovolání
úspěšně uplatnit primárně v rámci zákonného dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, což obviněný neučinil. Nicméně prostřednictvím
právě citovaného dovolacího důvodu je reagováno toliko na situace, kdy byl
uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře
mimo zákonem stanovenou trestní sazbu; to rozhodně není případ dovolatele,
neboť uložení trestu odnětí svobody trestní zákoník za spáchaný zločin (resp.
jeho pokus) připouští, přičemž tento trest byl uložen také v mezích zákonné
trestní sazby, a to ještě při její spodní hranici. Pro úplnost doplňuje, že
výrok o trestu lze za jistých okolností napadnout také s odkazem na obviněným
vytýkaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to tehdy,
je-li namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, přičemž uvádí, jaké vady
předmětného výroku lze za toto považovat. Současně upozorňuje, že žádnou z
takových eventualit však obviněný nevytkl. Významným ovšem shledává, že v rámci
žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů nemůže být – až na
zcela výjimečné případy (jimiž jsou situace trestů extrémně přísných a zjevně
nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod
obviněného) – relevantně uplatněna námitka založená na údajné nepřiměřenosti
uloženého trestu, a to ani v případě, pokud je dovolatel subjektivně přesvědčen
o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr.
zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy
soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Uzavírá, že trest odnětí
svobody uložený dovolateli ještě při spodní hranici zákonné trestní sazby v
žádném případě není oním výše zmíněným výjimečným případem, přičemž byl, včetně
způsobu jeho výkonu, rovněž soudy řádně odůvodněn s přihlédnutím ke všem
relevantním okolnostem a též způsobem ústavně konformním.
12. Závěrem svého vyjádření státní zástupce k dané námitce obviněného
postavené na údajně bezdůvodném nevyužití moderačního práva soudu zakotveného v
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku poukazuje (též s odkazem na judikaturu Nejvyššího
soudu) na to, že oproti postupu předpokládanému v § 58 odst. 5 tr. zákoníku (po
novele trestního zákoníku provedené zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1.
10. 2020), jde v případě § 58 odst. 1 tr. zákoníku o fakultativní postup soudu,
který tento není povinen využít, takže ani tuto námitku pod žádný dovolací
důvod podřadit nelze. Na tom nic nemění ani subjektivními pocity podbarvené
přesvědčením obviněného o údajném naplnění podmínek vymezených ustanovením § 58
odst. 1 tr. zákoníku.
13. S ohledem na povahu dovolacích námitek obviněného státní zástupce
navrhuje podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Současně vyjadřuje souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s § 265r
odst. 1 tr. řádu v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci
obviněného k jeho případné replice.
15. Obviněný ve své replice k vyjádření státního zástupce, konkrétně k
jeho bodu 4. uvádí, že nesprávné právní posouzení skutku podle § 283 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku spočívá právě jen a pouze v porušení obžalovací zásady ze
strany soudů obou stupňů, které tak mělo zcela přímý a bezprostřední dopad na
konečné právní posouzení jeho jednání. Jestliže se pak státní zástupce v bodě
5. vyjádření zabývá pojmy skutek a popis skutku, obviněný poukazuje na to, že
popis skutku je podstatnou náležitostí jak sdělení obvinění, tak dohody o vině
a trestu, a především obžaloby, případně i rozhodnutí o schválení narovnání.
Zdůrazňuje v této souvislosti, že ačkoliv jsou skutek sám a jeho popis z
podstaty pojmy odlišné, je nezbytné, aby byl skutek popsán natolik určitě, aby
obviněný věděl, co je mu kladeno za vinu, tedy proti čemu má vést svou obhajobu
(tím spíše, když skutečnosti popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání
následně v obžalobě zcela absentují). Vyslovuje názor, že pokud mu za daných
okolností nebylo explicitně kladeno za vinu, že byl za takový čin v posledních
třech letech odsouzen nebo potrestán, pak toto jednání nebylo mezi skutečnostmi
uvedenými v obžalobě, a proto nemohlo být ani jakkoliv právně kvalifikováno. Ve
vztahu k bodům 7. a 10. vyjádření upřesňuje, že ve svém dovolání brojí právě
proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení spočívajícímu v nesprávném
posouzení hmotněprávních podmínek zakotvených v ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku s tím, že odvolacímu soudu vytýká, že citované ustanovení neaplikoval,
ačkoli vzhledem k okolnostem případu i jeho osobním, rodinným, pracovním a
společenským poměrům tak učinit měl (odkazuje přitom na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, ve vztahu k již v dovolání
zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo
459/2017).
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve
zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním
ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2
tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e
odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm.
c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje
obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku
upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného
splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
17. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů
taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda
obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů,
jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá toliko o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
19. Citovaný důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné
namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní
kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z
toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
20. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na
tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné
skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud
změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To
vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém
mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. řádu, není a ani nemůže být
další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v
takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z
hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také
nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr.
řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který
může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až
§ 150 a § 254 až § 263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III.
ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp.
zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této
souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu
hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento
postup ve smyslu § 254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995,
sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
21. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů
je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze
tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad
právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových
závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006,
sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy
Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004,
sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř.
usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje
a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na
spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod
a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v
předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného),
včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
23. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku
odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s
průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, předně konstatuje, že
dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Svou argumentací totiž vytýká jednak
porušení ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu v důsledku neuvedení skutečnosti, že
byl za shodný trestný čin v posledních třech letech odsouzen, v popisu skutku
jak v obžalobě, tak ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když tato
byla popsána až ve výroku o vině rozsudku soudu odvolacího, a dále namítá
nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku odvolacím soudem s tím, že podle
jeho názoru byly v jeho trestní věci splněny podmínky pro mimořádné snížení
trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Přestože takové výhrady
chybného posouzení otázky zachování totožnosti skutku jakožto institutu
trestního práva procesního a nepřiměřenosti trestu nelze (jak bude podrobněji
vysvětleno ještě níže v části týkající se každé z nich) považovat z hlediska
citovaného dovolacího důvodu za relevantně uplatněné, považuje Nejvyšší soud za
potřebné uvést – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – následující.
24. Obviněný především vytýká, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení v důsledku toho, že jeho jednání bylo
kvalifikováno podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku přesto, že
skutečnosti odůvodňující aplikaci kvalifikované skutkové podstaty (jeho
odsouzení za shodný trestný čin v posledních třech letech) v obžalobě (a též v
popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně) absentují, a proto jeho jednání
mělo být právně kvalifikováno podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Jak již bylo naznačeno shora, k uvedené námitce stran porušení
totožnosti skutku je zapotřebí poukázat předně na to, že zmíněný pojem je
institutem trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného, a
takto formulovaná výhrada stojí mimo rámec nejen deklarovaného dovolacího
důvodu, ale nelze ji podřadit ani pod žádný jiný důvod dovolání uvedený v §
265b tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo
474/2009, publikované pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 318/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 5. 2020, sp. zn. 4 Tdo 528/2020, a další).
26. Dále je zapotřebí připomenout, že tuto námitku obviněný vznesl již
ve svém řádném opravném prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž
odvolací soud se k ní dostatečně vyjádřil a vysvětlil, z jakých důvodů doplnění
odkazu na předchozí odsouzení obviněného v popisu skutku nemělo za následek
změnu samotného skutku, a tudíž porušení totožnosti skutku, nýbrž pouze změnu
jeho popisu, a proč pak mohl takové pochybení soudu prvního stupně napravit a
popis skutku v tomto směru doplnit (srov. bod 34. odůvodnění jeho rozsudku).
Nejvyšší soud nemá, co by mohl jeho postupu vytknout, ztotožňuje se rovněž s
jeho argumentací k dané otázce (včetně odkazu na příslušnou judikaturu) a
vzhledem k tomu, že k této se výstižně vyjádřil i státní zástupce, považuje pro
úplnost za vhodné uvést, případně jen zdůraznit následující skutečnosti.
27. V souladu s obžalovací zásadou vyslovenou v § 2 odst. 8 tr. řádu,
která je dále promítnuta v ustanovení § 220 odst. 1 tr. řádu, může soud
rozhodovat jen o skutku, který je uveden v obžalobě. Podle § 176 odst. 2 tr.
řádu může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní
stíhání podle § 160 tr. řádu. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených
v § 160 odst. 1 tr. řádu jen usnesením o zahájení trestního stíhání, jehož
výrok musí obsahovat zejména popis skutku, ze kterého je osoba obviněna tak,
aby nemohl být zaměněn s jiným. Zejména je tedy nutné uvést ty znaky, které
dostatečně konkretizují skutek (přesné označení osoby obviněného, místo a čas,
kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a
jeho zavinění, následek a příp. další okolnosti, které jej charakterizují). Ve
výroku usnesení o zahájení trestního stíhání však nemusí být v popisu skutku
uvedeny veškeré skutečnosti, protože v době zahájení trestního stíhání nejsou
ještě všechny okolnosti skutkového děje známy a prokázány (k tomu srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006).
28. I když základem celého trestního řízení, předmětem trestního stíhání
obviněného a předmětem procesu dokazování je skutek, trestní řád tento pojem
sice užívá, ale blíže ho nedefinuje, a ponechává vymezení tohoto pojmu teorii
trestního práva hmotného a procesního a soudní praxi. V obecné rovině se
skutkem rozumí určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka,
jinými slovy skutkem je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Podstatu
skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, přičemž
jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě spočívající v konání nebo
opomenutí (nekonání), a následek spočívá v porušení hodnot (zájmů, vztahů)
chráněných trestním zákoníkem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku
atd.). Od skutku je nutno odlišovat popis skutku jako obligatorní náležitost
příslušného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení (usnesení o zahájení
trestního stíhání, obžaloby, návrhu na potrestání, rozsudku, trestního příkazu,
usnesení o zastavení trestního stíhání, dohody o vině a trestu atd.) Popis
skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve
vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v
trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní
stíhání se vede ohledně skutku a nikoliv ohledně popisu skutku. Soud je sice
vázán skutkem uvedeným v žalobním návrhu, ale nikoli jeho popisem ve smyslu
slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě. Soud proto není
povinen bez dalšího převzít popis skutku z obžaloby, ale při zachování
totožnosti skutku musí přizpůsobit jeho popis tak, aby odpovídal použité právní
kvalifikaci.
29. Totožnost skutku tak neznamená, že mezi popisem skutku v obžalobě a
popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu musí být úplná shoda.
Totožnost skutku je zachována jak v případě, kdy některé ze skutečností původně
zahrnutých do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek
odpadnou, tak též tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí
skutečnosti další. Vzhledem k tomu, že podstatu skutku tvoří jednání pachatele
a následek, který tím byl způsoben, bude totožnost skutku mezi usnesením o
zahájení trestního stíhání a obžalobou, mezi obžalobou a rozhodnutím soudu,
zachována při totožnosti jednání a následku, avšak i v případě, je-li zachována
jen totožnost jednání nebo jen totožnost následku anebo alespoň při částečné
totožnosti jednání nebo následku (nebo obojího). Z uvedeného tedy vyplývá, že
na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze
individualizují skutek z hlediska času, místa a způsobu jeho spáchání, formy
zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v jednání či následku
není dotčena. Totožnosti skutku se zpravidla nedotkne ani to, jestliže
přistoupí okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby nebo jiná okolnost,
jejíž právní zhodnocení zakládá znak činu přísněji trestného nebo znak dalšího
trestného činu spáchaného v jednočinném souběhu (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu SSR ze dne 6. 3. 1980, sp. zn. 7 Tz 19/80, publikované pod č. 50/1981 Sb.
rozh. tr., a rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 5. 1981, sp. zn. 4 Tz
19/81, publikovaný pod č. 10/1982 Sb. rozh. tr.).
30. V dané věci je z obsahu spisu zřejmé, že v usnesení o zahájení
trestního stíhání obviněného ze dne 4. 6. 2019 (založeném na č. l. 2 až 6
spisu) je v popisu skutku uveden i odkaz na předchozí odsouzení obviněného
rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 1 T
2/2017, jenž nabyl právní moci téhož dne. Přestože pak v popisu skutku v tzv.
skutkových větách v obžalobě a následně i v rozsudku soudu prvního stupně tento
výslovný odkaz chybí, v těchto obou je tato skutečnost součástí tzv. právních
vět jako znak skutkové podstaty zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm.
b) tr. zákoníku a promítá se jako okolnost podmiňující použití vyšší trestní
sazby do právní kvalifikace daného skutku. Dřívější odsouzení obviněného za
shodný trestný čin je přitom objektivní a nespornou skutečností, jež byla od
počátku daného trestního řízení známa nepochybně i samotnému obviněnému,
přičemž výslovně byla konstatována soudem prvního stupně i při konání hlavního
líčení v souvislosti s žurnalizací opisu z evidence Rejstříku trestů týkajícího
se tohoto obviněného (na č. l. 504 až 506 spisu). Předmětný rozsudek, z něhož
speciální recidiva vyplývá, je pak citován též v odůvodnění rozsudku soudu
prvního stupně (srov. jeho bod 25.) a tento soud (stejně jako státní zástupce v
podané obžalobě) danou okolnost zohlednil při právní kvalifikaci skutku, jímž
byl obviněný uznán vinným.
31. Při aplikaci výše uvedených zákonných a teoretických východisek na
daný případ je tak zjevné, že totožnost skutku v posuzovaném případě byla
zachována, neboť přestože obžaloba i rozsudek soudu prvního stupně v popisu
skutku neobsahovaly okolnost vztahující se k předchozímu odsouzení obviněného,
podstata jednání obviněného spočívající v pěstování rostlin konopí za účelem
jejich sklizení a zpracování do stavu způsobilého ke spotřebě, tj. ve výrobě
marihuany obsahující účinnou psychotropní látku delta-9-THC (proti čemuž
obviněný ostatně ani žádné výhrady nevznáší), což zčásti uskutečnil (dokonal) a
zčásti k tomu jeho jednání bezprostředně směřovalo, zůstala nezměněná. Odvolací
soud tak tím, že doplnil popis skutku o údaj o rozhodnutí, z něhož vyplývala
speciální recidiva jakožto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby,
čímž napravil toliko formální nedostatek, jehož se dopustili státní zástupce v
podané obžalobě a soud prvního stupně ve svém rozsudku, nezasáhl do skutku
samotného, tj. do jeho podstaty tvořené jednáním obviněného a následkem tímto
jednáním způsobeným, a jeho postupem k porušení totožnosti skutku, resp. zásady
obžalovací, a ani k vadné právní kvalifikaci daného skutku z tohoto důvodu,
tudíž nedošlo.
32. Další dovolací námitkou, jíž obviněný ve svém mimořádném opravném
prostředku uplatňuje, je ta, jíž odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k
nesprávnému právnímu posouzení, resp. jinému nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení (jak upřesnil ve své replice) spočívajícímu v nesprávném posouzení
hmotněprávních podmínek zakotvených v ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
Domnívá se totiž, že odvolací soud měl citované ustanovení aplikovat, neboť v
jeho případě byly (obdobně jako v trestní věci, v níž Nejvyšší soud rozhodl
usnesením ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. 11 Tdo 459/2017) dány mimořádné okolnosti
(výroba marihuany výhradně pro vlastní potřebu, neboť je jejím rekreačním
konzumentem, skutečnost, že jeho jednání nemělo žádný škodlivý následek či
dopad na nikoho jiného, resp. bylo prosto jakýchkoli vedlejších škodlivých jevů
takové trestné činnosti) odůvodňující mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
33. I touto výhradou se na podkladě odvolací argumentace obviněného
(přičemž mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní
sazby na základě § 58 odst. 1 tr. zákoníku se dovolával jeho obhájce i v rámci
závěrečné řeči před soudem prvního stupně) zabýval již odvolací soud s tím, že
řádně odůvodnil, proč u obviněného pro daný postup podmínky neshledal. S
poukazem na výjimečný charakter citovaného ustanovení, které je možné aplikovat
pouze za mimořádných okolností, a proto je nemohou odůvodnit pouze standardní
skutečnosti, konstatoval, že prostá skutečnost, že obviněný má manželku, která
se v době jeho nepřítomnosti stará o jeho děti, stejně jako okolnost, že má
nemocnou matku vyššího věku, o niž pečuje (ovšem minimálně od června roku 2019,
kdy byl vzat do vazby, musela být péče o ni zabezpečena i bez jeho přičinění),
k takovým okolnostem v žádném případě nepatří; neopomenul přitom zmínit ani to,
že obviněný se dopustil závažného trestného činu, kvalifikovaného jako zločin,
při jehož páchání tedy vědomě podstoupil riziko, neboť byl srozuměn s tím, že v
případě, že bude jeho trestná činnost odhalena, ponese nejen on, ale i jeho
rodinní příslušníci postižení trestněprávními důsledky (bod 40. odůvodnění jeho
rozsudku).
34. Soud prvního stupně výši původně uloženého trestu odnětí svobody [ve
výměře čtyř let vzhledem k právní kvalifikaci daného skutku podle § 283 odst.
1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku oproti následně uloženému trestu odnětí
svobody v trvání tří let v důsledku změny právní kvalifikace ve prospěch
obviněného a zohlednění rozsahu, v jakém se trestné činnosti dopustil]
odůvodnil jednak významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen a jenž
rozhodně není zanedbatelný (právě naopak), jednak způsobem provedení činu s
tím, že obviněný se jej dopustil sofistikovaným způsobem, za použití kvalitního
technického zařízení s cílem nepochybně co nejvíce zvýšit výtěžek vypěstovaného
konopí, resp. vyprodukované marihuany, kdy ukončení jeho jednání bylo nezávislé
na jeho vůli, neboť po delší dobu byl pod „dohledem“ policejního orgánu, a
poukázal rovněž na to, že obviněný, byť byl za totožné jednání odsouzen, není
schopen přijmout fakt, že jeho jednání je trestné, a též na tu skutečnost, že
se jej dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, přičemž je zřejmé, že
podmíněný trest odnětí svobody na něho neměl příznivých účinků, tj. nijak jej
nenapravil (když sám se navíc vyjádřil v tom smyslu, že trestné činnosti se
chtěl vyvarovat po zkušební dobu, což evokuje domněnku, že poté by opět
trestnou činnost páchal).
35. Nejvyšší soud považuje za potřebné na tomto místě zdůraznit, že
danou námitku, jíž obviněný brojí proti neužití moderačního práva soudu
zakotveného v § 58 odst. 1 tr. zákoníku a domáhá se snížení trestu odnětí
svobody pod dolní hranici trestní sazby, tj. namítá vlastně nepřiměřenost jemu
uloženého trestu, nelze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu podřadit
pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale
ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017,
sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn.
8 Tdo 897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo
506/2019 aj.). Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu
(oproti postupu podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku jde o fakultativní postup
soudu, který není povinen dané ustanovení využít). Podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu totiž platí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. řádu nelze podřazovat námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost
zmírnit podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložený trest odnětí svobody pod spodní
hranici zákonné trestní sazby. Uvedené totiž vyplývá právě ze skutečnosti, že
takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně
přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1 tr. zákoníku splňuje
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo
422/2012).
36. Judikatura Nejvyššího soudu při posuzování dovolacích námitek
týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh.
tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou
trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen
v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen
tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž
byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře
uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až §
42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. řádu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. řádu, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné
vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu
a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl
či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí
vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů
(byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by odporovalo logice a systematice
dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. řádu] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
37. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu
nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i
Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a
to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a
závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl
neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada
přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů
spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její
existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská
důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího
vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je
třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem
předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat
vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem
na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu,
že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného
cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního
soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ
se ale v posuzované věci nejedná.
38. Ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je prostředkem soudcovské
individualizace trestu a projevem depenalizace v trestním zákoníku, který
umožňuje zmírnit trest odnětí svobody, a řešit tak situaci, kdy vzhledem k
okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele představuje i dolní hranice
zákonné sazby trestu odnětí svobody nepřiměřený trest pro pachatele. Trestní
zákoník sice neváže postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku na „výjimečné“
okolnosti případu ani na „mimořádné“ poměry pachatele, ale již z názvu tohoto
ustanovení je zřejmé, že půjde o mimořádné snížení trestu odnětí svobody, a
nikoli o pravidelný postup soudu.
39. Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit
výjimečný charakter tohoto ustanovení. K tomu lze stručně poznamenat, že
aplikaci ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku zásadně nemohou odůvodnit
standardní polehčující okolnosti na straně pachatele. Předpokladem pro
mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby ve
smyslu uvedeného ustanovení jsou takové okolnosti spáchaného činu či poměry
pachatele, které se musí vyznačovat (alespoň v nějakém smyslu) jistou
neobvyklostí a výjimečností, která dostatečně odůvodní předpoklad, že ani trest
na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich
význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 7 Tdo
303/2012, publikované pod č. 6/2014 Sb. rozh. tr.). Postup podle § 58 odst. 1
tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti,
např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a
učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí
svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš
přísný (obdobně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 1966, sp. zn. 4
Tz 14/66, publikované pod č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Samozřejmě mimo
takových okolností případu či poměrů pachatele však musí být splněny i další
zákonné předpoklady – tj. že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by
bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a nápravy pachatele lze dosáhnout i
trestem odnětí svobody kratšího trvání (k poslední podmínce viz usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 11 Tdo 613/2019; blíže srov. také
ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C.
H. Beck, 2012, s. 789 a násl.). Jinými slovy ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku je možné aplikovat pouze za mimořádných okolností, a proto jej nemohou
odůvodnit pouze standardní skutečnosti. Toto ustanovení je totiž z vůle
zákonodárce chápáno jako odchylka, kterou je možné využít pouze výjimečně
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 11 Tdo 239/2017).
40. Rovněž lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5.
2014, sp. zn. 8 Tdo 550/2014, publikované pod č. 24/2015-I. Sb. rozh. tr.,
podle něhož pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku je nutné respektovat
výjimečný charakter tohoto ustanovení a použít ho jen v těch případech, kdy lze
přesvědčivě dovodit splnění všech zde uvedených podmínek. Nemůže se jednat o
souhrn jakýchkoliv polehčujících okolností, nýbrž jen takových, které se v dané
kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně
snižují závažnost trestného činu, neboť jen za splnění těchto předpokladů může
nabýt charakteru okolností výjimečných (např. věk blízký věku mladistvých,
obviněný spáchal čin pod vlivem tíživých osobních nebo rodinných poměrů, které
si sám nezavinil, k činu byl vyprovokován surovým násilným jednáním poškozeného
apod.). Nelze tedy vyloučit, že více okolností, které jinak samy o sobě jsou
jen obecnými okolnostmi polehčujícími, ve svém souhrnu nabudou v konkrétním
případě takového významu, že je bude možno posoudit jako výjimečné okolnosti
případu, popřípadě poměry pachatele, ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 tr.
zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. října 1969, sp. zn. 4 Tz
78/69, publikovaný pod č. 21/1970 Sb. rozh. tr., srov. také usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 435/2009).
41. Konečně je možné citovat i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2019, sp. zn. 5 Tdo 1118/2019, publikovaných pod č. 28/2020 Sb. rozh. tr.,
podle nichž použití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku je třeba zvažovat
nikoliv mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a
konkrétnímu pachateli. Postup podle uvedeného ustanovení je namístě především
tehdy, jestliže určitá okolnost, která může být i znakem příslušné skutkové
podstaty trestného činu, natolik vybočuje z ostatních případů, že již sama o
sobě nebo ve spojitosti s jinými okolnostmi odůvodňuje shovívavější přístup k
potrestání pachatele. Může jít ovšem také o situaci, kdy více okolností daného
případu teprve ve svém souhrnu vede k úvaze, že použití zákonné trestní sazby
by bylo nepřiměřeně přísné a postačí mírnější postih pachatele. Především jde o
ty situace, kdy polehčující okolnosti a nízká intenzita naplnění zákonných
znaků ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivým způsobem snižují závažnost
trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je
na místě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé
osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel trestný čin spáchal, aniž by si
je byl způsobil, a podobně. Je tomu tak i tehdy, pokud některý ze znaků
skutkové podstaty trestného činu (přičemž je nerozhodné, zda jde o znak
základní nebo kvalifikované skutkové podstaty), byl naplněn neobvykle nízkou
intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost
trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější
trestní postih, než jaký zákon obecně předpokládá. Podobný význam může mít i
delší doba, která uplynula od spáchání trestného činu, aniž její délku zavinil
pachatel. V uvedených případech může být mimořádné snížení trestu odnětí
svobody odůvodněno též tím, že pachateli byl uložen vedle trestu odnětí svobody
další druh trestu, např. trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, který
vhodně doplní působení zmírněného trestu odnětí svobody.
42. V těchto souvislostech je zapotřebí pro úplnost uvést, že okolnostmi
případu se z hlediska postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku rozumí všechny
skutečnosti, které mají vliv na posuzování povahy a závažnosti spáchaného
trestného činu a možností nápravy pachatele (§ 39 odst. 1, 2 tr. zákoníku).
Pokud jde o poměry pachatele, jejich význam pro mimořádné snížení trestu odnětí
svobody se zhodnotí podobně jako význam okolností případu. Jestliže poměry
pachatele ovlivnily spáchání trestného činu, přihlédne se k nim již v rámci
okolností případu, jinak musí být poměry pachatele z hlediska § 58 odst. 1 tr.
zákoníku takového rázu, že trest odnětí svobody uložený v rámci nesnížené
zákonné trestní sazby, byť i na její dolní hranici, by se u tohoto pachatele
důvodně pociťoval jako podstatně citelnější než u jiných pachatelů a byl by
příliš přísný. V tomto směru se zde uplatní všechny osobní, rodinné, majetkové
a jiné poměry pachatele, které jsou podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku jedním z
obecných hledisek pro stanovení druhu trestu a jeho výměry (srov. Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, s. 789 až 792). Zpravidla se uvádí, že takovými okolnostmi mohou být
vážná nemoc pachatele (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 8. 5. 1974,
sp. zn. 3 Tz 10/74, publikované pod č. 47/1974 Sb. rozh. tr.), závislost
mnohačlenné rodiny pachatele na jeho výdělku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu
ČSSR ze dne 28. 2. 1963, sp. zn. 4 Tz 45/62, publikované pod č. 35/1963 Sb.
rozh. tr.), stav zmenšené příčetnosti, není-li možný postup podle § 40 odst. 2
tr. zákoníku (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 2. 9.
1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb. rozh. tr.), péče
pachatele o větší počet osob na něj odkázaných, zejména o nezletilé děti (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 1. 12. 1966, sp. zn. 10 Tz 64/66,
publikované pod č. 19/1967 Sb. rozh. tr., rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze
dne 2. 3. 1967, sp. zn. 9 Tz 69/66, publikované pod č. 52/1967 Sb. rozh. tr. a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 1969, sp. zn. 10 Tz 57/69, publikovaný
pod č. 3/1970 Sb. rozh. tr.), psychický stav pachatele, není-li důvodem postupu
podle § 26, § 47 a § 360 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 2. 9. 1970, sp. zn. 2 Tz 11/70, publikované pod č. 50/1970 Sb.
rozh. tr.), skutečnost, že trestný čin byl vyprovokován, afekt pachatele, který
po spáchání trestného činu pominul, atd.
43. Předpokladem použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku jsou dále podmínky,
že uvedené okolnosti případu nebo poměry pachatele vedou k závěru, že by
použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody (s ohledem na její dolní hranici)
bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a dále že lze dosáhnout nápravy
pachatele i trestem odnětí svobody kratšího trvání.
44. Právě zmíněné podmínky ovšem ani dovolatel ve svém mimořádném
opravném prostředku nezpochybňoval, soustředil se na podmínku prvou, shora
rozvedenou. Ovšem i v tomto směru (nad rámec podaného dovolání) lze dát soudům
za pravdu, pokud neshledaly, že by tyto dvě podmínky byly naplněny, neboť ani
soudem prvního stupně původně uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání
čtyř let (tedy v první třetině zákonné trestní sazby) nebyl, natož pak
odvolacím soudem uložený nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let
(reflektující změnu právní kvalifikace ve prospěch obviněného a spadající ještě
do první čtvrtiny zákonné trestní sazby) při dané právní kvalifikaci při všech
zmíněných okolnostech vůči obviněnému nepřiměřeně přísný, přičemž nápravy
obviněného nelze dosáhnout trestem kratšího trvání.
45. Nejvyšší soud současně shledává, a v tomto směru se ztotožňuje se
závěrem odvolacího soudu, že v případě obviněného nebyly dány ani žádné
výjimečné okolnosti a mimořádné poměry, jež by odůvodnily postup podle § 58
odst. 1 tr. zákoníku, tj. mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní
hranici zákonné trestní sazby. Na jeho straně nelze shledat žádné polehčující
okolnosti, naopak mu přitěžuje vedle odsouzení, které zakládá jeho speciální
recidivu jakožto znak kvalifikované skutkové podstaty, a jež mu tudíž jako
přitěžující okolnost přičítat ani nelze, že byl odsouzen k citelnému
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků rozhodnutím soudu
Dánského království ze dne 18. 8. 1998, S-0867-98. Ani takový trest, jenž mu
byl uložen rovněž za drogovou trestnou činnost, nedokázal obviněného od páchání
trestné činnosti stejného charakteru odradit, a je tudíž nereálné, aby
postačovalo na obviněného působit jiným, než nepodmíněným trestem odnětí
svobody.
46. Pokud obviněný v tomto směru poukazuje na okolnost, že marihuanu
vyráběl výhradně pro svou vlastní potřebu, neboť je jejím rekreačním
konzumentem, je nutno uvést, že ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku v případě
znaku „vyrobí“ nerozlišuje, zda jde o výrobu pro vlastní potřebu pachatele nebo
pro jinou osobu, jinými slovy řečeno, neoprávněná výroba je trestná bez ohledu
na to, kdo ji provádí a komu je určen její výsledný produkt (srov. stanovisko
trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, Tpjn 300/2014,
publikované pod č. 1/2015 Sb. rozh. tr.): Skutečnost, že se pachatel dané
trestné činnosti nedopustil za účelem další distribuce, resp. dosažení zisku,
je možné zohlednit při posuzování povahy a závažnosti trestného činu. Jestliže
v návaznosti na právě uvedené pak obviněný zdůrazňuje, že jeho jednání nemělo
žádný škodlivý následek či dopad na nikoho jiného, resp. bylo prosto jakýchkoli
vedlejších škodlivých jevů takové trestné činnosti, je zapotřebí připomenout,
že předmětný trestný čin je, co do následku (jakožto obligatorního znaku
objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu), trestným činem
ohrožovacím, tj. k naplnění dané skutkové podstaty postačí „pouhé“ ohrožení
chráněného zájmu, nikoli až jeho porušení (k tomu srov. marginální rubriku
hlavy VII zvláštní části trestního zákoníku – „trestné činy obecně nebezpečné“,
resp. dílu prvého téže hlavy – „trestné činy obecně ohrožující“): K zasažení
objektu daného trestného činu, představovaného zájmem na ochraně společnosti a
lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami (a to ohrožení nejen života a zdraví jejich
konzumentů, ale rovněž života, zdraví, ale i majetku dalších osob, jakož i
veřejného pořádku), v tomto případě zcela jednoznačně došlo. Pokud obviněný v
průběhu řízení před soudy obou stupňů zmiňoval i své rodinné poměry, tj. jednak
prostou skutečnost, že má manželku, jež se v době jeho nepřítomnosti stará o
jeho dvě nezletilé děti, a jednak okolnost, že pečuje o svou nemocnou matku
vyššího věku, je možno plně odkázat na závěr odvolacího soudu, že v žádném
případě nejde o žádné nestandardní okolnosti ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1
tr. zákoníku. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn.
11 Tdo 459/2017, jehož závěrů stran aplikace § 58 odst. 1 tr. zákoníku se
obviněný též dovolával, je třeba pro úplnost dodat, že v tam posuzované věci
byla jakožto mimořádná okolnost mimo jiné zohledněna i trestní zachovalost
obviněných, jež v případě dovolatele v žádném případě není dána, jak již bylo
podrobně rozvedeno shora.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
47. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného P. Č.
nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného
neodpovídala jím uplatněnému – ale ani žádnému jinému zákonnému – dovolacímu
důvodu. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení
nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení
ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu
nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu
odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v
neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.