Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 5. 2019 o
dovolání, které podal obviněný J. P., nar. XY, trvale bytem XY, Slovenská
republika, t. č. bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26.
11. 2018, č. j. 3 To 70/2018-5053, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené
u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 5/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2018, č. j. 1 T
5/2016-4978, byl J. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným
zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku,
kterého se dopustil jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za
toto jednání byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech,
včetně jejich zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující
jednat jménem nebo na účet obchodní společnosti nebo družstva a dále v zákazu
podnikání s předmětem podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1
– 3 živnostenského zákona v trvání pěti roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla
obviněnému dále uložena povinnost nahradit poškozeným uvedeným ve výrokové
části citovaného rozsudku majetkovou škodu ve výši tam specifikované. O nároku
poškozených bylo dále rozhodnuto podle § 229 odst. 1, 2 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný a
poškozená LV TRANS spol. s r. o. odvolání, o kterém Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 26. 11. 2018, č. j. 3 To 70/2018-5053, rozhodl tak, že se
podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného
a poškozené LV TRANS spol. s r. o. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku
o trestu a způsobu jeho výkonu, a ve výroku o náhradě škody, jímž bylo
obviněnému uloženo nahradit poškozené LV TRANS spol. s r. o. majetkovou škodu
ve výši 26.041,86 Kč. Za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově
rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3
tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v korporacích, včetně jejich
zastupování na základě plné moci nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem
nebo na účet korporací a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání výroba,
obchod a služby neuvedené v přílohách 1 – 3 živnostenského zákona v trvání pěti
roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit
poškozené LV TRANS spol. s r. o. majetkovou škodu ve výši 47.167,86 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný má za to, že
soudy nesprávně posoudily skutečnosti významné pro objasnění zavinění
vztahujícího se zejména k vědomosti dovolatele o tom, že závazkům sjednávaným
jeho zaměstnanci nedostojí. Soudy obou stupňů provedly nesprávnou subsumpci
jeho jednání pod trestný čin podvodu, ačkoli o žádný trestný čin nešlo. Jde
tedy o extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutečnostmi a závěry, které soud na
základě provedeného dokazování vyvodil. Rovněž namítl porušení zásady
spravedlivého procesu. Dále namítl nepřiměřenost uloženého trestu, když při
jeho ukládání nebyly soudy obou stupňů zohledněny skutečnosti podstatné a
rozhodné pro stanovení druhu a výměry trestu. Má za to, že nebylo prokázáno
podvodné jednání při objednávání jednotlivých přeprav. Soud prvního stupně
zvolil za rozhodné období dobu od 24. 6. 2010 do 1. 3. 2012, aniž by osvětlil,
z jakých důkazů vycházel, resp. podle rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dobu
od 21. 6. 2010 do 7. 9. 2011. Uvedl, že svědci – poškození jsou z podstaty věci
zaujatí, zamlčeli informace o tom, že jim byla značná část pohledávek v
inkriminované době uhrazena. Odvolací soud pak v odstavci 24 uvedl, že obviněný
nedoložil, že by poškozeným hradil svůj dluh, což není pravda, když součástí
spisového materiálu jsou výpisy z účtů společností. V této souvislosti namítl
porušení zásady in dubio pro reo. Obviněný je dále toho názoru, že k naplnění
zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1,
5 tr. zákoníku se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době
získávání majetkového plnění byl přinejmenším srozuměn s tím, že svůj závazek
nesplní vůbec nebo ve lhůtě, která byla pro daný závazkový vztah smluvena.
Dodal, že u obou společností se jednalo o společnosti s několika zaměstnanci, s
velkým obratem, že jednotlivé přepravy nesjednával on, který byl jednatelem
společnosti. Poukázal na to, že nejméně do doby vydání účetní závěrky za rok
2010, tj. do 31. 3. 2011 nemohl znát hospodářskou situaci obou společností,
avšak ani v takovém případě nelze pokládat za prokázané, že si špatné
hospodářské situace musel být vědom. Přepravy, které byly objednány po tomto
datu a nebyly uhrazeny, pak činí celkem částku 3.712.766,03 Kč, tedy nikoli
škodu velkého rozsahu. Dále namítl, že soudy nepřihlédly k době, která uplynula
od údajného spáchání trestného činu, nezabývaly se ani osobními, rodinnými a
majetkovými poměry obviněného a domáhá se mimořádného snížení trestu odnětí
svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci a rozsudek Krajského soudu v
Brně zrušil a nově rozhodl tak, že obviněného v plném rozsahu zprostí obžaloby,
příp. podle § 265l odst. 1 tr. ř., věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému
projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil
svého práva a k dovolání obviněného se věcně vyjádřil. Nejdříve stručně shrnul
dosavadní průběh řízení a dodal, že se ztotožňuje s argumentací soudů obou
stupňů. K námitce dovolatele stran porušení zásady in dubio pro reo uvedl, že
se jedná o zásadu procesní, nikoli hmotněprávní. V dané souvislosti poukázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, 11 Tdo 496/2015, 11 Tdo
1569/2014, 4 Tdo 467/2016 a 4 Tdo 1572/2016 a uzavřel, že porušení zmíněné
zásady nemůže být dovolacím důvodem. K namítnutému tzv. extrémnímu nesouladu
uvedl, že by skutková zjištění soudů musela zcela postrádat jakýkoli logický
základ, nic takového však dovolatel neuvedl. Neuvedl ani u jednotlivých důkazů,
v čem bylo jejich hodnocení „nesmyslné“. Pokud dovolatel popírá subjektivní
stránku trestného činu, vyjadřuje tím svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními.
K námitce stran porušení zásady ultima ratio uvedl, že dovolatel pouze cituje
judikaturu, aniž by zmínil konkrétní důvody. K délce řízení dodal, že řízení
nevykazuje znaky, které by vykazovaly v souvislosti s délkou řízení
neproporcionální zásah. Dále zmínil zákonné podmínky ustanovení § 58 odst. 1
tr. zákoníku a poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 550/2014
a dodal, že neužití § 58 odst. 1 tr. zákoníku nemůže být dovolacím důvodem. V
dané souvislosti zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 672/2017, 6
Tdo 870/2017. K námitkám vůči uloženému trestu uvedl, že ty mohou být
uplatněny pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř., který však obviněný neuplatnil, nadto rovněž uvedl, že nepřiměřenost
uloženého trestu nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů. K proporcionalitě
trestní represe odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1561/2016,
8 Tdo 1404/2016, 8 Tdo 1711/2016, 8 Tdo 1769/2016, 8 Tdo 1753/2016, 8 Tdo
1694/2016 a 8 Tdo 610/2017. Závěrem dodal, že podle jeho mínění dovolatel
nesouhlasí s učiněným skutkovým zjištěním a jemu uloženým trestem, který
pokládá za přiměřený. Takovéto námitky však neodpovídají tvrzeným ani jiným
důvodům dovolání. Na základě uvedeného proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť jde o dovolání
zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.].
III.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda
je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal
přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm.
a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], a to v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst.
1, 2 tr. ř.). Dovolání obviněného zároveň splňuje i obsahové náležitosti
dovolání požadované ustanovením § 265f tr. ř.
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
6. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně
uvedených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným
vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
7. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou
formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku
nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska
procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v
zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výhradou případu
tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v
průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího
rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s
vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s
ohledem na zjištěný skutkový stav.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli však k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně a ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně, a to v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst.
3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této
Úmluvě.
9. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
10. Dále pak je z hlediska rozhodování dovolacího soudu vhodné
připomenout, že Nejvyšší soud je s ohledem na ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř.
vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k
revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Náležité odůvodnění dovolání
pak má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem - advokátem podle § 265d
odst. 2 tr. ř.
11. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
důvodnosti dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
12. Ze shora uvedeného vyplývá, že obviněný zvolený dovolací důvod
odůvodňuje jednak námitkami skutkového a procesního charakteru, dále námitkami
hmotně právní povahy a naposledy námitkami směřovanými proti výroku o trestu.
13. Námitky skutkového a procesního charakteru odůvodňuje obviněný
porušením zásady in dubio pro reo, kdy v důsledku porušení této zásady trpí
napadená rozhodnutí extrémním nesouladem mezi skutkovým stavem věci a
provedenými důkazy, v důsledku čehož bylo porušeno právo obviněného na
spravedlivý proces. Námitky hmotně právní povahy jsou uplatňovány jednak ve
vztahu k subjektivní stránce trestného činu, jednak poukazem na druhotnou
platební neschopnost předmětných společností obviněného, plněním jiných než
žalovaných závazků, resp. částečným plněním žalovaných závazků. Samostatnou
námitkou tohoto charakteru je námitka porušení principu ultima ratio. Ke vztahu
k výroku o trestu obviněný namítá nepřiměřenost jemu uloženého trestu a
nevyužití institutu mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst.
1 tr. zákoníku. Naposledy pak obviněný namítá porušení zásady proporcionality
trestní represe.
14. V obecné rovině musí Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání především
konstatovat, že dovolatel v rámci námitek směřujících ve vztahu k výroku o vině
opakuje svou obhajobu, kterou uplatňoval již v řízení před nalézacím soudem a
posléze i v rámci odvolacího řízení. Důkazem toho je zjištění, že podstatná
část dovolání je doslovnou kopií odvolání [viz shodný text v odstavcích 9
(první třetina odstavce), 12 – 20, 22 – 23 (polovina odstavce po slova
„druhotnou platební neschopnost“) a 24 – 48 (vyjma drobných vsuvek do odstavců
31, 35, 37, 41 a 46]. S ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé,
že s těmito námitkami obviněného se oba soudy vypořádaly, a to nalézací soud na
str. 65 – 68 v odstavcích 33 – 46, odvolací soud pak na str. 27 – 31 v
odstavcích 21 – 27 a 32. K tomuto zjištění pak Nejvyšší soud konstatuje, že
není jeho úkolem, aby se v podrobnostech vyjadřoval k těm námitkám, kterými se
již v dostatečném rozsahu v rámci svého přezkumu věnoval odvolací soud. V
případě námitek skutkového a procesního charakteru, které samy o sobě
přezkumnou povinnost dovolacího soudu nevyvolávají, je pak případná reakce
dovolacího soudu na tyto námitky vhodná pouze z toho důvodu, aby bylo zcela na
jisto a transparentně vyloženo, že nedošlo k zásahu do práva dovolatele na
spravedlivý proces.
15. Dále pak je nutno uvést, že dovolací soud může přiznat právní význam
zásadně jen takovým námitkám, kterými dovolatel naplňuje jím deklarovaný důvod
dovolání, a to i po obsahové stránce své argumentace. V této trestní věci totiž
dovolatel, přes (formálně) uplatněný dovolací důvod a jednotlivé dovolací
námitky, v mnoha ohledech dostatečně své dovolací námitky (obsahově)
neodůvodňuje (viz dále v tomto rozhodnutí).
IV/1 K procesním a skutkovým námitkám
K námitce porušení zásady presumpce nevinny a principu in dubio pro reo
16. Dovolatel v rámci svého dovolání opakovaně namítá porušení zásady in
dubio pro reo, a to v zásadě ve vztahu ke všem důkazům, ze kterých vycházel
nalézací i odvolací soud při odůvodnění trestní odpovědnosti obviněného.
17. K principu in dubio pro reo lze uvést, že tento princip vyplývá ze
zásady presumpce nevinny ukotvené v článku 40 odst. 2 Listiny základní práv a
svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a vztahuje se pouze ke zjištění skutkového stavu
věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2
odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je třeba
také zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se
vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska
jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se
vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom
konstatoval, že pokud mají obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení
důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nejsou podmínky pro uplatnění
zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly (viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016,
taktéž usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015).
18. Je tedy zřejmé, že princip in dubio pro reo je procesní a nikoliv
hmotně právní zásadou a má-li takovýto procesní charakter týkající se jen
otázek skutkových, není námitka porušení principu in dubio pro reo způsobilá
naplnit obviněným zvolený (stejně jako žádný jiný) dovolací důvod (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 613/2017, Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 213/2017).
19. V obecné rovině je možné dále konstatovat, že nepřípustnost dodržení
uvedené zásady v rámci dovolacího řízení je prolomena pouze v případě tzv.
„extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy“, a to v
situaci, kdy by došlo k (extrémnímu) porušení předmětné zásady, kdyby se
výsledek dokazování jevil jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný,
neboť by se skutková zjištění, o které by se opírala vydaná rozhodnutí,
nacházela v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (viz nález Ústavního soudu
ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/2014 publikovaný pod č. 140/2014 Sb.
nál. a usn. ÚS).
20. Pokud by měla být v této trestní věci dovolatelem uplatněná námitka
spočívající v extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným
skutkovým zjištěním úspěšná, muselo by podle citovaných rozhodnutí Nejvyššího
soudu a nálezu Ústavního soudu jít o případ naprosto svévolného hodnocení
důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního a logického základu a zároveň
by obviněný jako dovolatel musel namítnout, že skutková zjištění učiněná soudem
zcela postrádají jakýkoli logický základ, který má naopak jím tvrzená varianta
skutkového stavu věci. V této trestní věci však dovolatel takovouto jinou jemu
příznivější skutkovou variantu neuplatnil, stejně jako komplexně (v souladu s
ust. § 2 odst. 6 tr. ř.) nezpochybnil skutková zjištění učiněná nalézacím
soudem. Je tedy zřejmé, že dovolatel v rámci této své dovolací námitky
polemizuje se skutkovými zjištěními soudů (do této kategorie pak spadají i
další námitky obviněného zpochybňujícího objektivní a subjektivní stránku
trestného činu – viz dále v tomto rozhodnutí) a dovolací argumentace dovolatele
tak obsahově vyznívá jako jeho setrvalý nesouhlas se závěry, ke kterým co do
skutkové roviny v projednávané věci dospěl soud prvního stupně a poté odvolací
soud. Přestože tedy dovolatel explicitně namítl shora uvedený „extrémní
nesoulad“ mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními, lze
konstatovat, že všechny tyto jeho připomínky jsou pouhou polemikou s hodnocením
důkazů soudů nižších stupňů, a že tyto jeho námitky uplatněný (ale ani jiný)
dovolací důvod nenaplňují.
IV/2 K hmotně právním námitkám
K námitkám vztahujícím se k objektivní stránce trestního činu
21. Dovolatel v rámci podaného dovolání opakovaně uplatňoval námitky,
kterými se domáhal toho, aby jej soudy zprostily podané obžaloby z toho důvodu,
že většině dopravců řádně platil, že předmětné společnosti, za které jednal,
realizovaly i jiné obchody, ze kterých své závazky splnily, či že některým
poškozeným škodu částečně uhradil. Dovolatel pak poukazuje na to, že škoda v
důsledku tohoto jeho jednání nebyla ještě větší. Přestože to dovolatel
explicitně v podaném dovolání neuplatňuje, je zřejmé, že tyto jeho námitky
směřují k objektivní stránce trestného činu a s jistou rezervou by bylo možné
je s ohledem na jejich povahu a formulaci považovat za námitky hmotně právní.
22. Především je třeba znovu zopakovat, že s těmito námitkami dovolatele
byl již v rámci odvolacího řízení konfrontován odvolací soud, a že se s nimi
vypořádal v rámci odůvodnění svého rozsudku. Lze se pak ztotožnit s jeho
závěry, že na skutkový stav a podstatu protiprávního jednání obviněného nemá
žádný vliv skutečnost (při zjištěné podobě a rozsahu trestné činnosti
obviněného), že obviněný prostřednictvím svých společností zcela či částečně
uhradil i jiné závazky. V tomto ohledu je možné ztotožnit se s argumentací
nejvyššího státního zástupce v jeho vyjádření k dovolání spočívající v tom, že
pachatel podvodu se nemůže hájit tím, že se setkal i s osobami, které
nepodvedl, resp., že by se obviněný jako pachatel jakéhokoli jiného trestného
činu mohl hájit tím, že nenapadl další chráněné zájmy nebo další potenciální
oběti. Každý trestný čin je totiž logicky nějakým způsobem omezený (časově,
místně ale i věcně) a lze si tak jen obtížně představit trestní jednání bez
hranic s nekonečným počtem poškozeným a s nekonečnou škodou. Nakonec limity své
trestné činnosti v této trestní věci určoval svým protiprávním jednáním
především sám obviněný a úhrady jiných závazků, ať již úplné či částečné, jsou
z hlediska trestní odpovědnosti obviněného v tomto ohledu bezpředmětné, to při
opakovaném zdůraznění podoby a rozsahu trestné činnosti, jaká byla obviněnému v
této trestní věci prokázána.
23. Z hlediska této námitky lze proto uzavřít, že dovolání je v této
části zjevně neopodstatněné, neboť trestnost dokonaného činu nemůže zaniknout
pouze z toho důvodu, že se jí pachatel nedopustil ještě ve větším rozsahu.
K námitce absence subjektivní stránky trestného činu
24. Dovolatel dále namítá, že v jeho trestní věci mu nebyla soudy
prokázána subjektivní stránka trestného činu, tedy jeho zavinění. Dovolatel
tuto svoji námitku odůvodňuje poukazem na to, že k naplnění zákonných znaků
subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 tr. zákoníku
si vyžaduje, aby bylo prokázáno, že obviněný již v době získávání majetkového
plnění byl při nejmenším srozuměn s tím, že svůj závazek nesplní vůbec nebo ve
lhůtě, která byla pro daný závazkový vztah smluvena a tím uvedl věřitele, resp.
poškozeného v omyl a k jeho škodě se tak obohatil. Tento podvodný úmysl tu pak
musí být již v době jednání pachatele. Obviněný je přesvědčen, že v jeho
případě mu takovýto úmysl nebyl prokázán, a to s ohledem na to, že zcela zjevně
jednal v souladu s tzv. běžnou obchodní praxí, kdy se spoléhal na to, že mu
jeho odběratelé zaplatí, respektive se nacházel v druhotné platební
neschopnosti. Dále je přesvědčen, že z hlediska subjektivní stránky trestného
činu nalézací i odvolací soud nehodnotily podstatný fakt, a to že objem
uhrazených závazků dokonce několikanásobně přesáhl objem závazků, které
uhrazeny nebyly.
25. Z těchto dovolacích námitek obviněného vztahujících se k údajné
absenci úmyslného zavinění je zřejmé, že po formální stránce uvedená námitka
sice odpovídá dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
zároveň však je také zřejmé, že obviněný pouze nesouhlasí se skutkovými
zjištěními, která byla podkladem pro právní posouzení jeho zavinění jakožto
nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný totiž sám
(ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu) hodnotí provedené důkazy a
polemizuje s hodnocením, které učinily soudy nižších instancí. Je zřejmé, že v
rámci této námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. předkládá svou vlastní příznivější verzi skutkového děje a
dožaduje se jiného právního posouzení svého jednání. Je tedy zřejmé, že se
dovolatel opět nachází mimo uplatněný dovolací důvod.
26. Nejvyšší soud pak neshledává nutnost jakéhokoliv zásahu do
skutkových zjištění soudů nižších instancí z důvodu ústavně garantovaných práv
a svobod obviněného ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu. Sám
dovolatel v tomto ohledu z hlediska této dovolací námitky žádné porušení svých
základních práv daném směru nenamítal a uvedeného (výjimečného postupu) se ani
nedomáhal. Navíc je třeba zdůraznit, že oba soudy, tedy jak soud nalézací, tak
soud odvolací v žádném směru či ohledu neporušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.
ř., když především zjistily skutkový stav věci, o kterém nevznikají důvodné
pochybnosti a který byl učiněn v rozsahu nezbytném pro objektivní a spravedlivé
rozhodnutí, resp. následně všechny ve věci provedené důkazy hodnotily, jak
jednotlivě, tak ve svém souhrnu, to vše při pečlivém uvážení všech okolností
případu (§ 2 odst. 6 tr. ř. ). Nejvyšší soud v tomto ohledu proto může z
hlediska odůvodnění subjektivní stránky trestného činu zcela odkázat na
odůvodnění rozsudku krajského soudu resp. odůvodnění rozsudku vrchního soudu,
které jsou (i z hlediska namítané absence subjektivní stránky trestného činu) v
tomto ohledu zcela v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř.
K námitce porušení principu ultima ratio
27. Dovolatel se dále (v rámci svých námitek vztahujících se k absenci
jeho úmyslného zavinění) domáhá užití principu ultima ratio. Z obsahuje jeho
dovolání v této části (bod 28 a následující body) však explicitně nevyplývá, že
by se použití této zásady domáhal ve své trestní věci a dovolatel tak v zásadě
poukazuje na uplatnění tohoto principu v rámci rozhodovací praxe Ústavního
soudu a (pravděpodobně) se snaží dovodit uplatnění této zásady ve své trestní
věci poukazem na již několikrát citovaný objem uhrazených závazků, který
několikanásobně přesáhl objem závazků, které uhrazeny nebyly.
28. Především je nutné přisvědčit názoru nejvyššího státního zástupce v
jeho vyjádření k dovolání, že uplatnění této námitky, která jinak nepochybně
pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ze své podstaty
spadá, je překvapivé, neboť předpokladem pro užití principu ultima ratio je
zjištění, že u konkrétního obviněného byly naplněny všechny znaky trestného
činu, včetně zavinění, které obviněný popírá. Dále je nutné konstatovat, a bylo
to opět výše v tomto usnesení konstatováno, že je zcela na dovolateli, aby
konkrétní dovolací důvod nejen formálně vymezil, ale také jej po obsahové
stránce náležitě odůvodnil. Z obsahu dovolání pak je zřejmé, že tato
argumentace zdůvodňující porušení uvedené zásady v této trestní věci v jeho
dovolání zcela absentuje, a proto se jí v zásadě Nejvyšší soud co do své
opodstatněnosti v zásadě vůbec nemusel věnovat a pouze pro úplnost a z dále
uvedených důvodů může Nejvyšší soud konstatovat, že v trestní věci obviněného k
porušení této zásady nedošlo.
29. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestním činem protiprávní čin,
který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
takovém zákoně. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje
všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit
trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně
závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle citovaného ustanovení trestní
odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen
v případě společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti
podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího
v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a
nikoliv o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoliv přímo, ale jen
prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha
o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe
není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové
podstaty (viz rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
30. S ohledem na výše uvedené a s přihlédnutím k okolnostem posuzované
trestné věci je zřejmé, že obviněným spáchaná trestná činnost zcela nepochybně
odpovídá běžně se vyskytujícím trestním činům konkrétní skutkové podstaty. Je
tomu tak zejména z ohledem na rozsah této trestné činnosti, ať již jde o rozsah
z hlediska výše způsobené škody, počtu poškozených či délky páchání trestné
činnosti a přehlédnout pak není možné ani chování obviněného po spáchání této
trestné činnosti s pohledu absence alespoň částečné náhrady škody.
31. I z těchto důvodů proto bylo možné uzavřít, že v dané trestní věci
nejsou zjišťovány žádné okolnosti, které by svědčily o takové mimořádnosti
projednávané věci, které by tuto trestní věc posouvaly do roviny natolik
odlišné oproti jiným případů podvodného jednání založeného na úmyslném uvedení
v omyl, jinak řečeno, že by trestní věc obviněného nedosahovala škodlivosti
typické pro tento druh trestné činnosti. Protože Nejvyšší soud neshledal postup
soudů, které v jednání obviněného vyvodily jeho trestněprávní odpovědnost,
vadným, musela být i tato námitka dovolatele jako zjevně neopodstatněná
odmítnuta.
IV/3 K námitkám vztahujícím se k uloženým trestům
32. Dovolatel dále v rámci svého dovolání namítl jednak nepřiměřenost
uloženého trestu odnětí svobody, jednak se domáhá mimořádného snížení trestu
odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.
K mimořádnému snížení trestu odnětí svobody
33. Nejvyšší soud považuje především za nutné konstatovat, že dovolatel
se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody pouze podle ustanovení § 58
odst. 1 tr. zákoníku.
34. Podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku má-li soud vzhledem k okolnostem
případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby
odnětí svobody trestním zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné
a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, může snížit
trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem stanovené.
35. Dovolatel přitom argumentuje výlučně nepřiměřeností uloženého trestu
z hlediska toho, že soudy nepřihlédly k jeho poměrům, neboť v rámci své
argumentace v dovolání poukazuje pouze na své rodinné poměry.
36. Nejvyšší soud opakovaně ve vztahu k uvedené námitce (dožadování se
mimořádného snížení trestu odnětí svobody) uvedl, že námitka zaměřená na užití
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku není podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřuje do právního posouzení
prokázaného skutku, ale do výměry (nebo-li přísnosti) uloženého trestu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn v případě, že
soud nepoužil § 58 odst. 1 tr. zákoníku, není však vyloučeno jeho naplnění v
případě dalších alternativ tohoto ustanovení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).
37. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) –
l) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k výroku o trestu
se vztahuje především dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř. Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, byl-li obviněnému
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl
uznán vinným.
38. S ohledem na obsah uplatněné dovolací námitky je zřejmé, že z
hlediska citovaného ustanovení dovolatel žádnou námitku nevznesl. Na základě
ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by se navíc dovolatel nemohl
úspěšně domáhat ani toho, aby mu byl uložen trest odnětí svobody za použití §
58 odst. 1 tr. zákoníku pod dolní hranici trestní sazby tímto zákonem
stanovené. Pokud totiž soudy neshledaly důvody pro postup podle § 58 odst. 1
tr. zákoníku, ale trest vyměřily v rámci stanovené trestní sazby, nebylo z toho
především možno dovozovat, že trest byl uložen v nezákonné délce. Naproti tomu
při chybném použití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí
svobody by tato nesprávnost byla nepochybně vadou, která by mohla naplnit
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nepoužití § 58 odst. 1 tr.
zákoníku a uložení trestu v rámci jeho normální (nesnížené) dolní hranice však
tento dovolací důvod nenaplňuje.
39. V této trestní věci je navíc zřejmé, že dovolatel vadu spočívající v
nepoužití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku a současně i nepřiměřenost
ukládaného trestu uplatnil na základě hmotně právního důvodu dovolání, tedy
podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ani pod tento dovolací důvod však
dovolatelem uplatněnou argumentaci podřadit nelze. Opačný výklad by totiž
neznamenal nic jiného než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném
nesprávném právním posouzení též ve vztahu k posouzení uložení jednotlivých
druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti. Takováto situace by však zcela
zjevně byla v evidentním rozporu s charakterem dovolání jako mimořádného
opravného prostředku. Zároveň by se tím stíral rozdíl mezi odvolaním jako
řádným opravným prostředkem podaným z důvodů, že uložený trest je nepřiměřený
a dovoláním a znamenalo by jen zavedení další přezkumné instance v trestním
řízení. Jestliže by dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohl
(obecně vzato) mít dopad na jakýkoli vadně uložený trest, byl by v zákoně
zakotven dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o
trestu [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] zcela nadbytečný.
40. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. tak je možné z hlediska výroku o trestu namítat pouze vady náležející k
porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,
zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, nebo popř. společný
trest za pokračování v trestném činu. Námitky v podobně nesprávného postupu
soudů při ukládání trestu z hlediska ustanovení § 39 tr. zákoníku, případně
promítnutí polehčujících okolností podle § 41 tr. zákoníku do druhu a výměry
trestu, jsou však vždy námitkami vůči pochybení soudu spočívajícím v
neadekvátním druhu či výměře trestu, pro které je prostor pouze v rámci
podaného odvolání, a které nelze v dovolání uplatnit prostřednictvím žádného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.
K námitce nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody
41. Již bylo výše v tomto rozhodnutí konstatováno, že dovolatel uplatnil
námitku nepřiměřeně přísného trestu odnětí svobody pouze s odkazem na své
rodinné poměry. V návaznosti na v předchozích odstavcích uvedené lze znovu
zopakovat, že námitky vůči druhu a výměře ukládaného trestu lze v dovolání
úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh
trestu, kterým zákon nepřísluší, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem za trestný čin, kterým byl uznán vinným. Jiná pochybení
soudu spočívajících v nesprávném druhu či výměře ukládaného trestu, zejména též
nesprávné vyhodnocení polehčujících okolností a v důsledku toho uložení
nepřiměřeného přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto
ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. ( tomu viz rozhodnutí
publikované pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr.).
42. Bylo tedy možné uzavřít, že otázka přiměřenosti trestu (včetně
otázky případného podmíněného odložení trestu odnětí svobody) žádnému z
dovolacích důvodů neodpovídá a v rámci dovolacích důvodů se jí tedy dovolací
soud zabývat nemůže. Ve zcela výjimečných případech jí pouze může posoudit
mimo dovolací důvody, a to v případě, pokud by byl uložený trest svou
nespravedlností v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Rovněž
porušení této zásady se dovolatel domáhá.
IV/4 K námitce rozporu se zásadou proporcionality trestní represe
43. Dovolatel se v této trestní věci domáhá posouzení uloženého trestu v
rozporu se zásadou proporcionality trestní represe s poukazem na svoji
vyživovací povinnost ke svým čtyřem dětem, aniž by však dále jakýmkoli způsobem
osobní vztahy mezi ním a jednotlivými dětmi rozvinul a popsal. Dovolatel také
neuvedl, zda a do jaké míry udržuje se svými dětmi sociální a zejména citové
vazby. Nejvyšší soud musí na tomto místě opět zopakovat, že je zcela na
dovolateli, aby formálně uplatněný dovolací důvod a námitky k němu se
vztahující vždy doplnil odpovídající obsahovou argumentací. Není úkolem
dovolacího soudu, aby ve prospěch uplatněného dovolacího důvodu nad rámec
uplatněných námitek doplňoval argumentaci dovolatele.
44. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že se opakovaně
k otázce proporcionality trestní represe vyjádřil ve svých rozhodnutí, kdy sice
připustil možnost zrušení konkrétního nepřiměřeného trestu v rámci dovolacího
řízení, avšak pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, v situaci, je-li
napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným a zjevně
nespravedlivým a nepřiměřeným. Podle opakovaných závěrů Nejvyššího soudu se
jedná o zcela výjimečné situace, kdy je shledáno, že uložený trest je v natolik
extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a dalšími kritérii či
hledisky významnými pro stanovení druhu a výměry ukládaného trestu, že by takto
přezkoumávaný trest byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality
trestní represe (k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, resp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5.
2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).
45. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší
soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k
zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má
ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv,
jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu
vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí
svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně
ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je
třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a
základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za
předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li
sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky.
46. Při zohlednění dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při
aplikaci zásady proporcionality trestní represe je nutné zmínit tu skutečnost,
že dovolatel byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu § 209 odst. 1, 5
písm. a) tr. zákoníku s rozpětím trestní sazby odnětí svobody od 5 do 10 let.
Jestliže byl obviněnému v této trestní věci ukládán nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání 5 let, je zřejmé, že obviněnému byl uložen trest na samé
spodní hranici zákonné trestní sazby. Zásadní je pak to, že s ohledem na tuto
trestní sazbu bylo předně vyloučeno použití ustanovení § 55 odst. 2 tr.
zákoníku, podle kterého za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby
odnětí svobody nepřevyšuje 5 let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody
jen za podmínky, že byl vzhledem k osobě pachatele uložení i jiného trestu,
zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. S ohledem na ustanovení §
81 odst. 1 tr. zákoníku pak v této trestní věci nebylo možné obviněnému odložit
výkon trestu odnětí svobody, neboť mu byl uložen trest převyšující 3 roky.
47. Ve spojení s výše vedeným pak nemohla být předmětná dovolací námitka
obviněného shledána jako důvodná rovněž s ohledem na to, že dovolatel
neuplatňoval žádné takové skutečnosti, které by odůvodňovaly zásah do
posuzovaného případu z hlediska extrémního rozporu mezi uloženým trestem a jeho
povahou a závažností a tím by zároveň odůvodňovaly zásah dovolacího soudu do
uloženého trestu. Je totiž zřejmé, že dovolatel argumentoval pouze svou
povinností k výživě svých dětí a jakýmkoli jiným způsobem neakcentoval žádné
další osobní vztahy mezi ním a svými dětmi. Bylo a je pouze na dovolateli, aby
s hlediska uvedené dovolací námitky vysvětlil, proč a z jakých důvodů je jeho
osobní či rodinná situace natolik výjimečná, že by s touto situací (či jinými
poměry obviněného) byl uložený trest v extrémním rozporu.
48. Lze tedy uzavřít, že z hlediska této dovolací námitky nebyl naplněn
nejen žádný dovolací důvod, ale nebyla porušena ani (ústavní) zásada
proporcionality trestních sankcí.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
49. Lze tedy shrnout, že pokud dovolatel nesouhlasil s učiněnými
skutkovými zjištěními či přiměřeností jemu uloženého trestu, jedná se o
námitky, které neodpovídají tvrzeným ani jiným důvodům dovolání. Pokud
nesouhlasil s právním posouzením svého skutku z hlediska objektivní a
subjektivní stránky trestného činu, či nesprávného použití zásady subsidiarity
trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je jeho dovolání zjevně
neopodstatněné. Pokud uplatňoval porušení zásady proporcionality trestních
sankcí, pak ani z hlediska této námitky nevznikl důvod pro zrušení napadeného
rozsudku.
50. Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného
rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jeho dovolání
jako zjevně neopodstatněné odmítl.
51. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl
Nejvyšší soud o dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění
tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.
podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
VI.
K žádosti dovolatele o přerušení či odklad výkonu trestu
52. Pokud jde o podnět, který dovolatel učinil v rámci svého dovolání a
jeho doplnění, tedy aby Nejvyšší soud za podmínek § 265o odst. 1 tr. ř. odložil
nebo přerušil vykonatelnost rozhodnutí, proti kterému podal dovolání, Nejvyšší
soud uvádí, že podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání může
předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti
kterému bylo podáno dovolání. Vydáním rozhodnutí o takovém podnětu (na rozdíl
od návrhu učiněného předsedou senátu soudu prvního stupně podle § 265h odst. 3
tr. ř.) však není obligatorní a k aplikaci citovaného ustanovení by bylo třeba
přistoupit v takové situaci, pokud by argumentace dovolatele s určitou vyšší
mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že dovolání bude vyhověno.
Předseda senátu však důvody pro odklad výkonu trestu nezjistil, a proto, aniž
by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím,
tomuto nevyhověl a (negativním) výrokem nerozhodl.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
JUDr. Aleš Kolář
zpracoval