11 Tdo 269/2025-409
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2025 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 55 To 96/2022, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 7 T 136/2021,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 7 T 136/2021, byl obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 2 (dvou) let. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému též uložen trest propadnutí věci blíže specifikovaných na straně 2–5 výroku rozsudku. Podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku bylo rozhodnuto, že propadlá věc připadá státu.
2. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 29. 6. 2021, č. j. 3 T 67/2021-73, který byl obviněnému doručen dne 8. 7. 2021 a nabyl právní moci dne 17. 7. 2021, z rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 9. 2021, č. j. 2 T 39/2021-525 ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2021, č. j. 9 To 405/2021-597, a z trestního příkazu Okresního soudu v Břeclavi ze dne 27. 12. 2021, č. j. 2 T 126/2021-85, který byl obviněnému doručen dne 12. 1. 2022 a nabyl právní moci dne 21. 1. 2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněné O. R.
4. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že obvinění J. B. a O. R.: minimálně dne 25. 2. 2021 v době kontroly provedené hlídkou Celního úřadu pro Olomoucký kraj v čase 21:30 hod., na 283 km dálnice XY ve směru XY - Olomouc, v katastru obce XY, část XY, bez jakéhokoli legálního povolení společně přechovávali prekurzor určený k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetamin, který převáželi z blíže nezjištěného místa, okolí XY, v zavazadlovém prostoru vozidla zn. Škoda Octavia, rz XY, CZ, modré barvy, které řídila majitelka vozidla obviněná O. R., ve dvou plastových taškách, kdy se jednalo celkem o 18 900 ks tablet EFEDRINA ARENA 50 mg, s identifikačním číslem výrobní šarže (LOT) 0050221, obsahující celkem 943,0 gramů efedrinu hydrochloridu, způsobilých k nedovolené výrobě nejméně 903,1 gramů metamfetaminu hydrochloridu, přičemž efedrin je uveden v Příloze 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 Sb., o prekurzorech drog, v platném znění a je základní složkou k výrobě psychotropní látky metamfetamin a metamfetamin je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., zařazený do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách a rovněž je uveden jako psychotropní látka v seznamu č. 5 psychotropních látek, přílohy č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech o návykových látkách,
5. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. B., rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 55 To 96/2022 tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně napadl obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Zdůraznil, že pokud by Nejvyšší soud vycházel výhradně z toho, že uvedený dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost učiněných skutkových zjištění, musel by konstatovat, že podané dovolání obsahuje pouze skutkové námitky, které deklarovaný dovolací důvod nemohou naplnit. K tomu však odkazuje na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který popsaný výklad označil za příliš restriktivní, zejména za situace, kdy přezkoumávaná rozhodnutí vykazují extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a jejich právními závěry na straně druhé, resp. v případech, kdy skutková zjištění učiněná soudy z provedených důkazů nevyplývají. V takto výjimečných případech je Nejvyšší soud povolán i k revizi skutkových zjištění obsažených v napadeném rozhodnutí (k tomu poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 578/04, II. ÚS 598/06, a další).
8. Předně namítá, že jednání popsaného v obžalobě se nedopustil, přičemž jeho vina nebyla prokázána žádnými provedenými důkazy, a to ani výpovědí spoluobviněné O. R. Má za to, že v řízení před soudem prvního i druhého stupně nebylo prokázáno naplnění objektivní stránky zvlášť závažného zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Stejně tak nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, ani že by ve spolupachatelství s obviněnou O. R. přechovával prekurzor určený k nedovolené výrobě psychotropní látky metamfetamin, který měl převážet z blíže nezjištěného místa v okolí XY v zavazadlovém prostoru vozidla Škoda Octavia, který řídila obviněná R. Namítá též absenci důkazů, které by měly svědčit o spáchání činu ve značném rozsahu.
9. Proti jeho osobě bylo nejdříve zahájeno trestní stíhání, na základě kterého se měl dopustit posuzovaného jednání sám, tedy bez spoluobviněné. V přípravném řízení využil svého procesního práva k věci nevypovídat. Obviněná R. nejdříve v procesním postavení svědka k věci vypovídala dne 6. 8. 2021, kde uvedla, že s ním jela do nějakého města, jehož jméno neuvedla, kde zaparkovala. Obviněný byl stále s ní s tím, že nemůže tvrdit, že by někam odešel, ví jen, že si šel zapálit. Neví o tom, že by do auta něco donesl, zavazadlový prostor neotvírali, nic tam nedávali. K plastovým taškám, resp. k léčivům obviněná uvedla, že nejsou její a jak se objevily v autě, neví. Jak vyplývá z protokolu o vydání věci, byla to obviněná, která vydala dvě velké plastové tašky, které obsahovaly 18.900 ks tablet léčiv v papírových krabičkách.
10. Zůstává tak nezodpovězenou otázka proč, když se důkazní situace nijak nezměnila, nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení zahájeno i trestní stíhání obviněné v době, kdy bylo zahájeno trestní stíhání proti jeho osobě. Dle jeho názoru se nabízí odpověď, že obviněná v procesním postavení svědka vypovídala rozdílně (uvedla, že neví o tom, že by obviněný něco do auta donesl), než na úřední záznam o podaném vysvětlení a její výpověď v procesním postavení svědka by měla vyšší důkazní sílu než její výpověď v procesním postavení obviněné. V tomto směru má obviněný pochybnosti o správném procesním postupu orgánů činných v trestním řízení. Poté, co bylo proti obviněné zahájeno trestní stíhání pro týž skutek, pro který byl stíhán obviněný s tím, že měl být spáchán formou spolupachatelství, tato v procesním postavení obviněné k věci nevypovídala. U hlavního líčení vypověděla, že když jeli na Ostravu, tak zastavili na benzinkách, obviněný natankoval, nakoupil sladkosti a růžové tašky. Cestou zpět, poté, co je zastavila policie, otevřela kufr, našli tašku, neviděla, kdo tu tašku dal do auta. Nebylo prokázáno, že by s těmito taškami nějak manipuloval, tedy, že by je dával do kufru auta, ani to, jakým způsobem se do vozidla obviněné tašky modrobílé barvy s léčivy dostaly, kdo je tam dal, zda to mohla být obviněná nebo nějaká třetí osoba. Ani z výpovědí obviněné tak nebylo prokázáno, že by se dopustil předmětného jednání.
11. Jak vyplývá z protokolu policie o ohledání věci, předmětem ohledání byly dvě plastové tašky modrobílé barvy. K tomu obviněný uvedl, že barva tašek, o které hovořila obviněná u hlavního líčení (růžová), však neodpovídala barvě tašek, které se nacházely ve vozidle (modrobílá), a které vydala policii. Žádné růžové tašky se v autě nenašly.
12. Jestliže je mu kladeno za vinu, že prekurzor přechovával, podle judikatury Nejvyššího soudu je přechováváním alespoň několik hodin trvající držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahující takovou látku, prekurzoru nebo jedu. Přechováváním se rozumí jakýkoli způsob držení zmíněné látky, přípravku, prekursoru nebo jedu, přičemž pachatel je nemusí mít přímo u sebe, avšak musí je mít ve své moci, v dispozici. Délku doby držení k tomu, aby se již jednalo o přechovávání, zákon přímo nestanoví, ovšem ve smyslu ustálených názorů soudní praxe je přechováváním alespoň několik hodin trvající držení omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího takovou látku, prekursoru nebo jedu. Držení tedy může být i krátkodobé, nestačí pouze chvilkové držení, neboť by se již nejednalo o přechovávání, které předpokládá určitý časový prostor k uplatnění dispoziční moci držitele. Obviněnému nebyla prokázána jakákoliv manipulace s prekurzorem, ani místo a způsob naložení prekurzoru do vozidla, a to žádnými svědeckými výpověďmi, ani odborným vyjádřením z kriminalistiky, odvětví trasologie, daktyloskopie a genetiky a odborným vyjádřením spočívajícím v metodě pachové identifikace. Nebyl tedy zjištěn žádný důkaz o tom, kdo dal tašku s léčivy do vozidla – na tašce ani na krabicích s léky nebyly zajištěny žádné stopy svědčící o tom, že by s taškou manipuloval ani nebylo určeno místo, kde měly být tašky s prekurzorem do auta dány. Pokud se jedná o to, že by měl přechovávat prekurzor, nebylo žádným způsobem prokázáno, že by měl prekurzor u sebe a přechovával jej, ať již pro sebe či nějakou jinou osobu, že by jej měl ve své moci a tento nějakým způsobem uložil do vozidla obviněné.
13. Poukázal, že aby pachatel naplnil skutkovou podstatu předmětného trestného činu, nestačí vyrobit, opatřit nebo přechovávat předmět způsobilý k výrobě drogy, ale musí jít o předmět přímo určený k nedovolené výrobě drogy, a takto je nutno i dokázat úmysl pachatele. Nejvyšší soud konstatoval, že i když jsou léčivé přípravky obsahující efedrin a pseudoefedrin (tj. látky, které samy o sobě odpovídají definici pojmu prekurzor) z hlediska unijní právní úpravy zařazeny do kategorie léčivých přípravků, nelze k nim a priori přistupovat jako k léčivu, pokud bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že tyto přípravky byly zneužity k výrobě pervitinu. Ze závěrů vyplývajících z usnesení Soudního
dvora Evropské unie ze dne 2. 3. 2017 sp. zn. C-497/16 lze shrnout, že podle tohoto rozhodnutí léčivé přípravky obsahující látku, která je jinak prekurzorem podle příslušného nařízení č. 273/2004 o prekurzorech drog, nelze samy o sobě považovat za prekurzor, ale jsou podřazeny právnímu režimu léčivých přípravků.
14. Obviněnému vědomost o tom, že zajištěné léčivo, tedy prekurzor měl a mohl v konečné fázi sloužit k výrobě pervitinu, tedy, že by mu bylo známo cílené určení zajištěného léčiva však prokázána nebyla. Nebyl tak prokázán přímý úmysl dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když jediné, co bylo prokázáno, že se nacházel ve vozidle obviněné v době, kdy vydala z kufru svého vozidla prekurzor, a z čehož by bylo možno dovodit jeho vědomost, že svým jednáním může ohrozit právem chráněný zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami a přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku, a svým jednáním chtěl porušení či ohrožení tohoto zájmu vyvolat. Nelze mu však klást za vinu žádné jednání, jímž by naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu dle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Jestliže se nepodařilo toto prokázat, měl být v souladu se zásadou in dubio pro reo zproštěn obžaloby.
15. V tomto směru namítá, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů je v příkrém rozporu s provedenými důkazy a se zásadami formální logiky, když zcela pominuly jeho obhajobu, aniž by v odůvodnění rozsudků bylo jednoznačně uvedeno, z jakých důvodů takto postupovaly. Popsané skutečnosti tak jednoznačně svědčí o nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Ačkoliv Nejvyšší soud není příslušný k přezkoumávání a hodnocení jednotlivých důkazů, měl by tak dle nálezů Ústavního soudu (nálezy sp. zn. III. ÚS 258/99, II. ÚS 404/98) učinit za stavu extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, který je ve výše popsaném případu jednoznačně patrný. Za zásadní pochybení soudu prvního a druhého stupně tak obviněný považuje zejména extrémní nesoulad skutkových zjištění obou soudů s provedenými důkazy. Jejich rozhodnutími bylo porušeno ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci ani se nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí.
16. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 11. 2022, č. j. 55 To 96/2022-289 a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2022, č. j. 7 T 136/2021-234, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde zrušením, pozbydou podkladu a Okresnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Dne 9. 4. 2025, tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání dnem 6. 1. 2025, bylo Nejvyššímu soudu doručeno podání obviněného označené jako „Doplnění změn v dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 30. 11. 2022, č. j. 55 To 96/2022-289, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 2. 2022, č. j. 7 T 136/2021-234“.
18. Z jeho obsahu se podává, že doplňuje a mění své dovolání v čl. II. a toto nově opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tj. že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Pokud uvádí, že rovněž doplňuje a mění čl. III. podaného dovolání, nutno nicméně zdůraznit, že ani v tomto svém dodatku mimo již v dovolání uplatněné námitky neuvedl žádnou novou argumentaci vztahující se k právní kvalifikaci skutku, jímž byl uznán vinným.
19. Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně) k podanému dovolání vyplývá, že námitky vyjádřené v dovolání uplatňuje obviněný v rámci své obhajoby prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, přičemž je označily za nedůvodné. K tomu státní zástupkyně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu podle níž, opakuje-li dovolatel v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání nedůvodné (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. 5 Tdo 86/2002, sp. zn. 11 Tdo 1340/2011, sp. zn. 6 Tdo 1217/2013, sp. zn. 5 Tdo 411/2018, či sp. zn. 4 Tdo 206/2019).
20. Podle státní zástupkyně výtky obviněného primárně cílí do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž v konečném důsledku míří k prosazení skutkového závěru obviněného, podle kterého jednání, které je mu kladeno za vinu nebylo prokázáno ani nebylo zjištěno, kdo mu dal prekurzor do auta. Ohledně námitek brojících vůči hodnocení důkazů a proti učiněným skutkovým zjištěním odkázala na odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Olomouci a usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci. Soudy se těmito otázkami zabývaly v souvislosti s úvahami o právní kvalifikaci jednání obviněného, přičemž dospěly ke správnému a řádně odůvodněnému závěru, že obviněný naplnil svým jednáním všechny znaky předmětné trestné činnosti, a to včetně subjektivní stránky deliktu, kterou jasně implikuje nález prekurzoru v jeho autě. Současně dostatečným způsobem vysvětlily, proč neuvěřily obhajobě obviněného, podle které prekurzor do jeho automobilu uložil někdo jiný.
21. Poukázala, že jednání obviněného bylo prokázáno především zajištěním velkého množství léků – 18.900 ks tablet (protokol o ohledání věci včetně fotografické dokumentace) a protokolem policejního orgánu o vyhodnocení telekomunikačního provozu, ze kterého vyplynulo, že obviněný jezdil do Polska v období bezprostředně před 25. 2. 2021 velmi často, někdy i několikrát týdně, a to i přesto, že měl v té době pravomocně uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Dle výpovědi spoluobviněné O. R. dal tašku do auta obviněný J. B., který tašky zakoupil cestou do XY a musel si být tedy vědom, co se v taškách nachází. V této souvislosti poukázala, že obviněný ve věci nevypovídal, pouze v závěru veřejného zasedání u odvolacího soudu jako obhajobu tvrzení uvedl, že žádné tašky nekupoval, do vozidla je nedával a ani neví, kde se tam vzaly. Tato obhajoba byla bez důvodných pochybností zcela vyvrácena výpovědí spoluobviněné O. R., která je podporována objektivními listinnými důkazy. Jednání obviněného tak bylo provedenými důkazy zcela prokázáno a použitá právní kvalifikace je plně přiléhavá.
22. Státní zástupkyně uzavřela, že meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Proto závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022), jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
25. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
26. Jak již bylo konstatováno shora, obviněný J. B. své dovolání podal s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zřejmě ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se domnívá, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
27. Pod písmenem g) byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 vložen nový dovolací důvod, spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Jde tedy o nově formulovaný dovolací důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu uplatňované ve vztahu k dovoláním opírajícím se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
28. Ze spisového materiálu vyplynulo, že dovolateli lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci počala běžet až po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu. Obviněný J. B. ve svém podání, které učinil prostřednictvím svého obhájce dne 6. 1. 2025, přesto odkázal na dovolací důvod ve znění účinném před účinností novely provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Je tedy zjevné, že se dovolatel sice dopustil formálního pochybení stran řádného označení dovolacího důvodu, jelikož však námitky, které uplatnil s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, jímž vytkl nesprávné právní posouzení skutku, po formální stránce odpovídají dovolacímu důvodu nyní uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, Nejvyšší soud předmětné dovolání obviněného řádně projednal.
29. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na „nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
30. Předně nutno zdůraznit, že dovolací argumentace obviněného je opakováním již dříve užité obhajoby, se kterou se soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Toto zjištění má podstatný význam pro rozhodnutí dovolacího soudu, neboť ten již dříve judikoval (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002), že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
31. Nejvyšší soud z obsahu dovolání shledal, že dovolatel svou argumentací ve skutečnosti brojí proti rozsahu a způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, jimiž popřel, že se dopustil přisouzeného jednání, tvrdí, že mu jeho vina nebyla žádnými důkazy prokázána, že tato nevyplynula ani z výpovědi O. R., že není žádný důkaz o tom, kdo, kdy a jakým způsobem do vozidla tašky s prekursorem dal, ani nebylo prokázáno, že by měl prekursor u sebe či ve své moci ani že by jej nějakým způsobem do vozidla obviněné uložil, dále poukázal na rozpory ve výpovědi spoluobviněné R. ohledně barvy plastové tašky. Na tomto podkladě namítá, že nebylo prokázáno naplnění ani objektivní, ani subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti nedostatkům v procesu dokazování a skutkovému základu výroku o vině a deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (nyní podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), obsahově nenaplňují.
32. Na skutkovém základě jsou tak založeny námitky obviněného, jimiž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přisouzeného zločinu tvrzením, že nebyla prokázána jeho vědomost o tom, že se ve vozidle nachází plastové tašky obsahující léčivo Efedrina Arena, že zajištěné léčivo mělo a mohlo v konečné fázi sloužit k výrobě pervitinu a že mu nebyla prokázána jakákoli manipulace s tímto léčivem. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobně vykonané dokazování, které umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky daného zločinu, přičemž soudy nedospěly k žádnému poznatku, který by měl zpochybňovat otázku povědomí obviněného o tom, že se dopouští předmětného trestného jednání. Byť to obviněný popírá, jeho vědomost o tom, že se dopouští protiprávního jednání, byla beze vší pochybnosti prokázána v rámci vykonaného dokazování a jeho vyhodnocení jak ze strany soudu prvního stupně, tak i ze strany soudu odvolacího v odůvodnění jejich rozhodnutí, na nějž lze v podrobnostech odkázat.
33. Ve vztahu k namítanému extrémnímu nesouladu skutkových zjištění obou soudů s provedenými důkazy, z nich vyvozeným skutkovým stavem a jeho právním posouzením nutno zdůraznit, že k jeho naplnění by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Podle Nejvyššího soudu však touto vadou napadená rozhodnutí netrpí.
34. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání uvedeného zločinu popírá, není pochyb o tom, že soud prvního stupně dovodil své skutkové závěry z výsledků provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněného. Jejich dostatečné ukotvení shledal zejména v listinných důkazech –protokolu o ohledání věci včetně fotografické dokumentace, dokládající zajištění velkého množství léků – 18.900 ks tablet léčiva Efedrina Arena. Své závěry soudy též opřely o vyhodnocení telekomunikačního provozu ohledně četnosti jízd obviněného do Polska. Těmto důkazům, jakož i výpovědi spoluobviněné O. R., byla oběma soudy nižších stupňů důvodně přiznána věrohodnost.
35. Podle Nejvyššího soudu bylo na podkladě provedených a řádně vyhodnocených důkazů možno učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, které se také staly dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině dovolatele a pro přisouzenou právní kvalifikaci. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad.
36. Je třeba zdůraznit, že těmto otázkám oba soudy věnovaly mimořádnou pozornost a své závěry, ke kterým dospěly, logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnily. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Olomouci a provedenými důkazy na straně jedné, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Olomouci, a z nich vyvozenými právními závěry na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, obviněným namítaný „extrémní nesoulad“, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
37. K námitkám obviněného, že hodnocení důkazů soudy obou stupňů bylo v příkrém rozporu s provedenými důkazy, přičemž zcela pominuly jeho obhajobu, Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněného.
38. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí obou nižších soudů, které shledává velmi obecně odůvodněné a v důsledku toho nejednoznačné, ve skutečnosti těmito svými námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudního rozhodnutí, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265a odst. 4 tr. ř.).
39. V daném kontextu za relevantní nelze považovat námitky obviněného, že pokud se nepodařilo prokázat, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu bez důvodných pochybností, mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. K tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
40. Pokud tedy dovolatel poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když o dovolateli popíraných skutkových zjištěních soudy žádné pochybnosti neměly.
41. Lze dodat, že podle celé řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ splněny nejsou. Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť odvolací soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
42. Ani výhradu stran procesního postupu policejního orgánu, tedy že trestní stíhání obviněné O. R. bylo zahájeno později než trestní stíhání obviněného, odvolací soud neshledal důvodnou, přičemž konstatoval, že soud prvního stupně nevycházel z procesně nepoužitelných důkazů (bod 21. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
43. Stejně tak se soudy vypořádaly s námitkou obviněného stran toho, že barva tašek tak, jak o nich hovořila obviněná O. R., neodpovídá barvě tašek, které byly nalezeny ve vozidle. Srov. bod 4. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Rovněž odvolací soud uvedl, že z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by měly být ve vozidle nalezeny dva druhy tašek, z protokolu o ohledání věci včetně fotografické dokumentace na č. l. 32–50 však bezpečně vyplývá, že tašky, které se nacházely ve vozidle obviněné, byly modro-bílo-červené. Poukázal, že bílá a červená, jsou-li vedle sebe, se mohou pozorovateli jevit jako růžová, což je obecně známá skutečnost, kterou není třeba dokazovat, stejně jako, že vnímání barev je do jisté míry subjektivní (k tomu blíže bod 16. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). S touto argumentací nižších soudů se Nejvyšší soud plně ztotožňuje a nemá k ní žádných výhrad.
44. Přečinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vyrobí, sobě nebo jinému opatří anebo přechovává prekursor nebo jiný předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu, spáchá-li takový čin ve značném rozsahu.
45. Takovým jiným předmětem určeným k výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku obsahujícího omamnou nebo psychotropní látku nebo jedu „jsou nejen přístroje, jiná zařízení a jejich součásti, ale i suroviny, které jsou podle své povahy způsobilé a zároveň určené k takové výrobě. Nemusí jít však o předměty výlučně určené k takové výrobě. (srov. Šámal, P. a?kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2898).
46. Ke konstatování dovolatele, že podle závěrů vyplývajících z usnesení Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. C-497/16, předmětné léky neměly být samy o sobě považovány za prekurzor, se již odvolací soud vypořádal tak, že soud prvního stupně měl dospět k závěru o naplnění znaku „předmět určený k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky“, avšak s ohledem na skutečnost, že přechovávání takového předmětu je trestné podle stejného ustanovení trestního zákoníku (§ 286 odst. 1 tr. zákoníku), nepřistoupil ke korekci výroku napadeného rozhodnutí (bod 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
47. Je tedy zjevné, že 18.900 ks tablet EFEDRINA ARENA, 50 mg, s identifikačním číslem výrobní šarže (LOT) 0050221, obsahujících celkem 943,0 gramů efedrinu hydrochloridu, způsobilých k nedovolené výrobě nejméně 903,1 gramů metamfetaminu hydrochloridu, které obviněný zcela zjevně přechovával bez jakéhokoli terapeutického účelu, pak lze v naznačených souvislostech považovat za surovinu určenou k extrakci prekursoru pseudo/efedrinu za účelem navazující výroby pervitinu. Za těchto okolností lze léčivý přípravek přechovávaný obviněným podřadit pod kategorii „jiného předmětu určeného k nedovolené výrobě psychotropní látky“ ve smyslu citovaného ustanovení.
48. Opodstatnění nelze přiznat námitce, jíž obviněný zpochybňuje naplnění objektivní stránky přisouzeného přečinu, konkrétně znaku skutkové podstaty „přechovává“, tvrzením, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by léčivo – tablety Efedrina Arena přechovával, ať již pro sebe či jinou osobu, toto měl ve své moci a nějakým způsobem je uložil do vozidla obviněné. Je zřejmé, že jde o námitky skutkové povahy, a tak jen pro úplnost lze připomenout zákonnou úpravu vyplývající z § 286 tr. zákoníku.
49. Ustanovení § 286 tr. zákoníku upravuje skutkovou podstatu trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu, jak základní (v odst. 1, tak kvalifikovanou (v odst. 2).
50. Základní skutkovou podstatou trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu vymezenou v § 286 odst. 1 je postihována výroba prekursorů a jiných předmětů určených k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek, přípravků, které obsahují omamné nebo psychotropní látky, anebo k nedovolené výrobě jedů, opatření takových předmětů pro sebe a pro jiného a přechovávání takových předmětů. Všechny tyto alternativy jednání postižitelného podle § 286 představují objektivní stránku daného trestného činu [srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník, Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2362].
51. Přechováváním předmětů určených k nedovolené výrobě omamných a psychotropních látek, přípravků je obsahujících nebo jedů je jakákoliv forma jejich držení a nakládání s nimi s výjimkou jejich výroby a opatření. Zpravidla bezprostředně navazuje na některou z forem jejich nabytí a končí jejich použitím. Pachatel je může přechovávat nejen pro sebe, ale i pro kohokoliv jiného. Proto také jejich přechovávání nemusí nezbytně předcházet jejich nabytí pachatelem, stejně jako po něm nemusí následovat jejich použití. Pachatel, který je přechovává, si je totiž nemusí opatřit, ale může je pro jiného například ukrýt nebo uschovat, případně převézt z jednoho místa na jiné, a stejně tak je sám nemusí použít, ale třeba si je po jejich získání jen ponechat.
52. Soud prvního stupně mj. konstatoval, že byla prokázána vědomost obviněného o tom, že předmětné léky jsou určeny k výrobě omamné nebo psychotropní látky, konkrétně označenými listinnými důkazy, kdy už i samotné enormní množství zajištěných léků, stejně jako zvolený způsob jejich přepravy i předchozí zkušenost obviněného s výrobou pervitinu zcela zřejmě ukazují na to, že předmětné léky byly určeny k výrobě pervitinu. Nutno zdůraznit, že pro posouzení dané věci je nicméně podstatné, že k naplnění skutkové podstaty přisouzeného zločinu není třeba prokázat, že pachatel zamýšlel z tohoto, v tomto případě prekurzoru, vyrobit metamfetamin, ale stačí pouhé jeho přechovávání, což v daném případě bylo jednoznačně prokázáno.
53. V tomto ohledu lze odkázat na závěry odvolacího soudu, že i podle obviněným uplatněné argumentace je nutno posuzované jednání jako přechovávání posoudit. Obviněný měl předmětné léky v dispozici, mohl s nimi volně nakládat, přičemž se nevyžaduje, aby je měl přímo u sebe. Takto v dispozici přitom předmětné léky neměl jen pro přechodný okamžik (např. podržení tašek někomu jinému, než tato osoba otevře kufr od auta apod.), ale tyto léky převážel z blíže nezjištěného místa v okolí XY do XY, přičemž s nimi mohl nejméně po celou dobu cesty volně nakládat. Už z těchto okolností je jednoznačně třeba učinit závěr, že znak skutkové podstaty „přechovává“ byl v daném případě naplněn.
54. Zatímco pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 286 odst. 1 není v zásadě rozhodné množství prostředků určených k nedovolené výrobě omamných a psychotropních látek, přípravků je obsahujících a jedů, které pachatel vyrobí nebo jimiž disponuje, posouzení toho, zda došlo k výrobě nebo držení předmětu určeného k nedovolené výrobě omamných nebo psychotropních látek nebo jedů ve značném rozsahu ve smyslu § 286 odst. 2 písm. b), je namístě odvíjet vždy od konkrétních okolností toho kterého případu, zvláště pak od počtu a kvality takových předmětů, od jejich hodnoty a od jejich praktické použitelnosti, od druhu, množství a kvality látek, které mohly být jejich pomocí vyráběny, způsobu provedení činu apod. [srov. Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A., a kol. Trestní zákoník, Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 2363, 2367].
55. Pokud jde o námitku stran naplnění kvalifikačního znaku „ve značném rozsahu“, ve smyslu § 286 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, je třeba uvést, že Nejvyšší soud stanoviskem ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 30l/2013 (uveřejněno pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.), dovodil, že za „množství větší než malé“ ve smyslu trestního zákoníku je obecně třeba považovat takové množství omamné nebo psychotropní látky nebo jedu, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí ze škodlivosti jednotlivých látek – převyšuje běžnou dávku obvyklého konzumenta. V příloze k danému stanovisku jsou pak obsaženy orientační hodnoty určující „množství větší než malé“ u jednotlivých omamných látek, psychotropních látek a přípravků je obsahujících. Tato příloha je členěna do pěti sloupců: v prvním sloupci je uveden tzv. typ drogy, v druhém sloupci je uveden mezinárodní nechráněný název v českém jazyce, v třetím sloupci je uvedeno množství větší než malé, ve čtvrtém sloupci je uvedena účinná psychotropní či omamná látka a v pátém sloupci je uvedeno nejmenší množství účinné psychotropní či omamné látky, jež musí obsahovat látka, označená jako droga, aby bylo její zkoumané množství považováno za větší než malé. Stanovení hodnoty považované za „množství větší než malé“ současně tvoří výchozí úroveň pro další trestním zákoníkem předpokládané hranice. „Větším rozsahem“ je pak desetinásobek množství většího než malého, „značným rozsahem“ je desetinásobek takto určeného většího rozsahu a „velkým rozsahem“ je desetinásobek takto určeného značného rozsahu (viz rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, uveřejněné pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.).
56. Podle výkladu přijatého shora uvedeným rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu a podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., se u pervitinu – metamfetaminu za „množství větší než malé“ považuje více než 1,5 gramů drogy pervitinu, která musí obsahovat nejméně 0,5 g účinné psychotropní látky metamfetaminu či 0,6 gramů soli hydrochloridu metamfetaminu, a znak „značný rozsah“ je tak dán hranicí 150 gramů drogy pervitinu při obsahu alespoň 500 gramů účinné látky metamfetaminu či 600 gramů účinné látky v případě soli hydrochloridu metamfetaminu.
57. Naplnění znaku „ve značném rozsahu“ bylo prokázáno odborným vyjádřením Celně technické laboratoře Generálního ředitelství cel (č. l. 57–62 spisu), podle jehož závěrů by bylo možné ze zajištěných tablet vyrobit 903,1 g pervitinu, a tak o naplnění znaku „ve značném rozsahu“ není žádných pochyb. 58. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud konstatuje, že Okresní soud v Olomouci na základě výše uvedeného správně dovodil, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Svým povinnostem současně dostál taktéž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal.
59. Námitky dovolatele byly podrobně rozebrány v rámci odvolacího řízení, přičemž již soud prvního stupně se jimi rozsáhle zabýval. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3-7), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 3-5). Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo, jak je jím namítáno.
60. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 4. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu