11 Tdo 304/2025-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 6. 2025 o dovolání obviněného P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 55 To 280/2024, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 T 66/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 5. 2024, sp. zn. 6 T 66/2023, byl obviněný P. S. uznán vinným v bodech 1) - 4) zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 k § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a v bodě 5) přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel v trvání 3 (tří) let.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění popsaných ve výrokové části rozsudku a blíže rozvedených v jeho odůvodnění.
3. O odvolání, které podal obviněný P. S. proti tomuto rozsudku, a to vůči jeho výroku o vině zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a vůči výroku o trestu, rozhodl Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 55 To 280/2024 tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o vině ohledně jednání pod body 1) – 4) a v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově uznal vinným tím, že:
v přesně nezjištěné době v období roku 2022, ve XY před domem na adrese XY nejméně v 5 případech prodal M. K., pervitin (metamfetamin) v množství na jednu aplikaci v každé jednotlivé předávce,
v blíže nezjištěné době na začátku roku 2022, ve XY, a to převážně ve svém bydlišti na adrese XY, nejméně v 10 případech prodal M. T., pervitin (metamfetamin) v množství nejméně od 0,2 g za částku 500 Kč v každé jednotlivé předávce,
a přesně nezjištěného dne v měsíci listopadu roku 2022 ve XY, okr. XY, v bytě nad prodejnou XY na ul. XY, v jednom případě předal zdarma za protislužbu M. P., pervitin (metamfetamin) v neváženém množství, který jmenovaný užil vdechnutím nosem,
přičemž pervitin (metamfetamin) je psychotropní látkou zařazenou do seznamu č. 5 psychotropních látek přílohy č. 5 k Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, je tak návykovou psychotropní látkou a návykovou látkou se podle ustanovení § 130 trestního zákoníku rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování,
a takového jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022, č. j. 3 T 7/2022-131, který nabyl právní moci dne 23. 6. 2022, odsouzen pro úmyslný trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a dále k peněžitému trestu v počtu 30 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tj. 30 000 Kč.
4. Tím podle odvolacího soudu obviněný spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za který, jakož i za jednání pod bodem 5) uvedené ve výroku o vině v napadeném rozsudku, který zůstal tímto rozhodnutím nedotčen, jej podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku nově odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 3 (tří) let.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení,
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný pod bodem I. zrekapituloval dosavadní průběh řízení včetně podrobného shrnutí uplatněných odvolacích námitek proti rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o dovolací námitky, ty pak soustředil pod bod II. dovolání. V jejich rámci uvádí, že v odvolacím řízení u skutku pod bodem 1) ve vztahu ke svědku K. namítal, že podle obžaloby se mělo jednat o období konce roku 2021 a leden roku 2022, což vycházelo z výpovědi svědka z přípravného řízení. U soudu svědek tápal v určení časového období, nicméně u hlavního líčení v březnu 2024 uvedl, že naposledy měl pervitin asi před 2 lety, tedy nejpozději na jaře 2022. Přesto soud prvního stupně uzavřel, že mu měl obviněný předávat drogu v průběhu roku 2022, tedy v jiném časovém období, než jako bylo uvedeno v obžalobě. Obviněný proto navrhoval, aby odvolací soud doplnil dokazování přečtením výpovědi svědka z přípravného řízení a porovnal ji s jeho výpovědí z hlavního líčení.
7. Odvolací soud nicméně v tomto směru navržené dokazování odmítl provést s tím, že takový návrh měl obviněný učinit před soudem prvního stupně, kde byli oba přítomni a že by svědka u odvolacího soudu s jeho výpovědí nebylo možno konfrontovat. Odvolací soud tak v podstatě vytvořil jakousi nepsanou „koncentraci řízení“ stran návrhu na doplnění dokazování do vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v trestním řízení platí, že návrhy na doplnění dokazování lze provádět i v odvolacím řízení. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou tak založeny na situaci, kdy nebyly bezdůvodně provedeny důkazy svědčící
8. Obviněný má za to, že pokud by odvolací soud doplnil dokazování přečtením výpovědi svědka z přípravného řízení a porovnal ji s jeho výpovědí z hlavního líčení, pak s ohledem na zásadu in dubio pro reo měla být skutková věta ohledně předávek svědku K. upravena stran časového vymezení shodně jako v obžalobě, tedy že „v přesně nezjištěné době v období od měsíce prosince 2021 do poloviny měsíce ledna 2022, ve XY před domem na adrese XY, nejméně v 5 případech prodal M. K. pervitin (metamfetamin) v množství 0,1 g za částku 500 Kč v každé jednotlivé předávce“.
9. V takovém případě by mezi body 1) a 2) a bodem 4) z rozsudku soudu prvního stupně byla přerušena časová souvislost a nejednalo by se o jeden trvající trestný čin. Body 1) a 2) by pak bylo třeba hodnotit v souhrnu s trestem z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022 ve věci sp. zn. 3 T 7/2022.
10. Odvolací soud však takovéto hodnocení skutků 1) a 2) v souhrnu s trestem z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022 ve věci sp. zn. 3 T 7/2022, odmítl s odkazem, že takovou změnou by obviněný byl uznán vinným více trestnými činy a bylo by to pro něj horší z hlediska viny a výše trestu, aniž by vysvětlil, v čem by toto jeho zhoršení spočívalo. Obviněný má naopak za to, že opačné posouzení věci, než jak to provedl odvolací soud by bylo pro něj příznivější. Odvolací soud tak podle obviněného v tomto směru pochybil a danou situaci nesprávně hmotněprávně posoudil.
11. Proto namítl, že body 1) a 2) z rozsudku soudu prvního stupně, by po změně vymezení časového období u skutku 1) bylo třeba hodnotit jako trestný čin nikoliv podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ale pouze podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022 ve věci sp. zn. 3 T 7/2022. Za skutky pod body 1) a 2) pak měl být uložen souhrnný trest k trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022 ve věci sp. zn. 3 T 7/2022. V takovém případě lze předpokládat, že by v rámci souhrnného trestu mu byl podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku uložen podmíněný trest odnětí svobody s odkladem na přiměřenou zkušební lhůtu.
12. Ve vztahu k bodu 4) rozsudku soudu prvního stupně (spolu s bodem 5 ohledně kterého uznal vinu), by se sice jednalo o recidivu a o trestný čin podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, nicméně s ohledem na rozsah jeho jednání v bodu 4), spočívající v jedné bezplatné předávce pervitinu jiné osobě, by mu ještě mohl být uložen další podmíněný trest odnětí svobody.
13. Dále vytkl, že odvolací soud v rámci uloženého trestu hodnotil nesprávně jako výraznou přitěžující okolnost, že se obviněný z odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022, č. j. 3 T 7/2022-131, nepoučil a pokračoval po odsouzení v trestné činnosti. Nicméně i zde v návaznosti na shora uvedené platí, že pokud by odvolací soud provedl důkaz přečtením protokolu o svědecké výpovědi svědka K. z přípravného řízení, upravil skutkovou větu u bodu 1), pak by musel přijmout závěr o předávkách z bodu 1) a 2) před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022, č. j. 3 T 7/2022-131. Pak by nemohl u skutků 1) a 2) hodnotit, že se obviněný z předchozího odsouzení nepoučil, když fakticky byly tyto předávky (celkem 15 předávek do začátku roku) učiněny před vydáním rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022, č. j. 3 T 7/2022-131.
14. Státní zástupce u odvolacího řízení proti neprovedení důkazu ve prospěch obviněného nic nenamítal, čímž také pochybil, když podle judikatury Nejvyššího soudu má i v řízení před soudem objasňovat též skutečnosti svědčící ve prospěch obviněného (např. rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 1230/2016 ze dne 15. 2. 2017).
15. Tím, že odvolací soud bezdůvodně neprovedl důkazy svědčící v jeho prospěch, vyslovil de facto i závěr o jakési koncentraci řízení, na základě neúplného dokazování přijal nesprávná skutková zjištění stran časového období předávek pervitinu a ve výsledku pak provedl nesprávné hmotněprávní posouzení věci ve vztahu k předchozímu odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022, č. j. 3 T 7/2022-131.
16. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, č. j. 55 To 280/2024-271, a sám ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozsudkem rozhodl, event. vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
17. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) k podanému dovolání po shrnutí dosavadního průběhu řízení a připomenutí zákonného vymezení obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vyplývá, že tento dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o uvedenou kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. extrémního nesouladu.
18. Dovolatel uplatnil třetí alternativu uvedeného dovolacího důvodu, tedy namítá, že nebyl bezdůvodně proveden důkaz v podobě srovnání výpovědí svědka M. K. z přípravného řízení a z hlavního líčení, jehož provedení by mohlo ovlivnit právní kvalifikaci trestného činu v jeho prospěch a vedlo by ke změně uloženého trestu. Dovozuje totiž, že pokud by se prodej návykové látky uskutečnil dříve, byla by přetržena souvislost a jím spáchaný trestný čin by dále nebylo možné hodnotit jako trestný čin trvající. Státní zástupce se v první řadě neztotožnil se závěrem dovolatele, že by se v případě neprovedení srovnání výpovědí jednalo o opomenutý důkaz.
19. Poukázal, že podle ustálené soudní judikatury lze neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 118/09).
20. V předkládané věci odvolací soud dovodil, že se jedná o důkaz nadbytečný, což zároveň i věcně adekvátně zdůvodnil. Přiléhavě poukázal na to, že uvedený svědek byl vyslechnut v rámci hlavního líčení před soudem prvního stupně za přítomnosti dovolatele i jeho obhájce a bylo jim rovněž umožněno klást svědkovi otázky. Dovolatel přitom nenavrhoval předestření předchozí výpovědi svědkovi, nehledě na skutečnost, že k tomuto nebyly naplněny předpoklady, neboť soudy dovodily, že se svědek v podstatných bodech od své výpovědi z přípravného řízení neodchýlil. Závěr dovolatele, že by porovnání těchto výpovědí mohlo přinést podstatné zjištění mající vliv na právní kvalifikaci jeho jednání, je z tohoto hlediska zcela spekulativní. Soudy řádně zjistily skutkový stav bez okolností, které by o něm zavdávaly důvodné pochyby a v rámci aplikace zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. označily výpověď svědka M. K. za věrohodnou. Obviněným prosazované porovnání výpovědí svědka tedy nemá povahu důkazu opomenutého. Ostatně konstatovaná nadbytečnost takového důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 733/01). Skutková zjištění soudů z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, nepochybně dovodit lze, přičemž tato byla vystavěna výlučně na důkazech řádně obstaraných a provedených, interpretovaných v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. tak, že byl nade vši pochybnost objasněn skutkový stav a provádění dalšího dokazování by bylo zjevně nadbytečné. Nejedná se tedy o dovolatelem namítaný případ, který by spadal pod opomenuté důkazy. Na základě výše uvedeného státní zástupce konstatoval, že z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného sice formálně odpovídající, avšak zároveň zjevně neopodstatněné.
21. Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán v případě, jestliže rozhodnutí spočívá na vadné právní kvalifikaci skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tedy například jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024).
Pokud jde o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je za takovou vadu možné považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku náležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Může jít např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
22. V rámci tohoto dovolacího důvodu dovolatel polemizuje nad možným časovým přetržením děje na základě soudy údajně nesprávně interpretované svědecké výpovědi M. K. Již z toho je však patrné, že hmotněprávní námitky obviněného se neodvíjejí od soudy zjištěného skutkového stavu, ale od alternativních, dovolatelem prosazovaných skutkových variant. Úvahy dovolatele takto mají směřovat k tomu, že by v případě jiného časového zakotvení skutku, resp. jeho ohraničení jarem 2022 a nikoli celým rokem 2022, mohlo dojít ke změně právní kvalifikace skutku. Podle dovolatele by došlo ke kvalifikaci činu podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku namísto kvalifikace v odstavci druhém, čímž by se změnil i uložený trest odnětí svobody na podmíněnou variantu.
23. V případě ustálení skutku pod bodem 1/ z rozsudku soudu prvního stupně před právní moc rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 3 T 7/2022 (zakládajícího znak zpětnosti), má dovolatel za to, že by mu mohl být uložen spíše trest souhrnný než úhrnný, neboť se domnívá, že by se nadále nejednalo o trestný čin trvající, ale pokračující, což by mohlo být v jeho prospěch. Takové úvahy obviněného však nejenže nemají oporu ve skutkových zjištění, ale postrádají opodstatnění i z hlediska právního.
24. Je pravdou, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně s odkazem na dlouhodobě ustálenou judikaturu považoval jednání obviněného za trestný čin trvající, a nikoli pokračující (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 5 Tdo 801/2012 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012 sp. zn. 6 Tdo 894/2012). Tento závěr odvolacího soudu je správný, neboť z uvedené judikatury plyne, že distribuční činnost v určitém časově vymezeném období nelze zpravidla dělit na samostatné dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř. a při absenci prokázaných tzv. dělících momentů se jedná (zpravidla) o trestný čin trvající (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015-63).
Odvolací soud tedy správně zhodnotil, že se jednalo o trestný čin trvající a podle toho v úhrnu s trestným činem pod bodem 5/ rozsudku soudu prvního stupně dovolateli uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody, nutno podotknout při spodní hranici trestní sazby.
25. Co se týče možné změny časového určení skutku pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně, jedná se podle státního zástupce ze strany dovolatele čistě o polemiku s hodnocením výpovědi svědka M. K. K tomu státní zástupce uvedl, že i pokud by na tuto skutkovou variantu ryze hypoteticky přistoupil a uvažoval, že se trestný čin pod bodem 1/ rozsudku soudu prvního stupně časově předřadí před datum vyhlášení sbíhajícího se rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 3 T 7/2022, na právní posouzení jednání obviněného by to mohlo mít vliv pouze v jeho neprospěch. Konstatoval, že kromě posouzení jeho jednání pod body 1/ a 2/ podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, by bylo nutno jednání pod bodem 4/ právně kvalifikovat jako zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný by tak byl uznán vinným větším počtem trestných činů, aniž by zároveň došlo k významnému snížení závažnosti jejich kvalifikace, což by bylo jednoznačně v jeho neprospěch. Zároveň by bylo nutno mu uložit dva samostatné tresty, a to souhrnný trest za jednání předcházející rozhodnému datu 23. 6. 2022 a další úhrnný trest za jednání spáchané po tomto datu. K požadavku na takovou úpravu právní kvalifikace a z toho ústící změnu výroku o trestu tedy obviněný ani není osobou oprávněnou v dovolacím řízení.
26. Argumenty dovolatele ohledně možnosti uložení podmíněného trestu za jím nastíněné hypotetické situace státní zástupce označil pouze za spekulativní, které nemohou překlenout základní fakt, že jeho právní postavení by se v takovém případě celkově zhoršilo. Rovněž nelze přehlédnout, že obviněnému byl uložen trest blíže dolní hranici rozhodné zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska posouzení dovolací argumentace státní zástupce nicméně označil za podstatné, že tuto hmotněprávní námitku dovolatel odvíjí od jím prosazovaného alternativního skutkového zjištění, nikoli od skutkových zjištění soudů, proto ji nelze považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 27. Dovolání obviněného v tom rozsahu, v jakém je lze považovat za přípustné a obsahově odpovídající některému z uplatněných dovolacích důvodů tak státní zástupce shledal zjevně neopodstatněné. Proto závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
29. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
30. Obviněný předně uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obecně spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
31. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
32. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
33. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný uplatnil již v předchozích stádiích trestního řízení, včetně v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura přitom na takovýto případ pamatuje rozhodnutím Nejvyššího soudu uveřejněným pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr., z něhož vyplývá, že „...dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení…“. Taktéž z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
34. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný jej uplatnil v jeho první a třetí alternativě, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací námitky proti učiněným skutkovým zjištěním ve vztahu k trestnému činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě neúplného skutkového stavu, a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru nesprávně. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, obviněný ve skutečnosti brojí proti rozsahu a způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. V důsledku toho shledal, že skutková zjištění stran jemu přisouzené trestné činnosti podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, která jsou určující pro naplnění znaků tohoto trestného činu obsahu provedených důkazů neodpovídají. To platí zejména ve vztahu k námitkám, jimiž vytýká, že soudy na základě neúplného dokazování přijaly nesprávná skutková zjištění ohledně časového určení předávek pervitinu svědku M. K.
35. Podstata dovolací argumentace obviněného tak nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu, že skutková zjištění soudu prvního stupně projevující se v závěru o jeho vině v namítaném směru nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšly oba nižší soudy, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.
36. Ke zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění je nutno zdůraznit, že jeho existence předpokládá takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Šumperku, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé nejedná o žádný zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, a sp. zn. I. ÚS 55/04, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
37. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad.
38. V daném kontextu za relevantní nelze považovat ani námitku obviněného, že pokud odvolací soud při hodnocení tvrzení svědka M. K. nedoplnil dokazování přečtením výpovědi tohoto svědka z přípravného řízení a neporovnal ji s jeho výpovědí v hlavním líčení, nebyl tak zjištěn skutkový stav bez důvodných pochybností, v důsledku čehož byla porušena zásada in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. K tomu viz též nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.
39. Pokud tedy dovolatel poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo, jeho dovolání v této části žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá a nic nenasvědčuje ani tomu, že by snad byla tato zásada porušena, když o dovolatelem popíraných skutkových zjištěních soudy žádné pochybnosti neměly.
40. Pokud jde o námitky obviněného, týkající se neprovedení obhajobou navrhovaného důkazu přečtením výpovědi svědka M. K. z přípravného řízení a jejího porovnání s výpovědí učiněnou v hlavním líčení, v tomto ohledu je nutno zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.
Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
41. Dle názoru Nejvyššího soudu při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování, jakož i dovolací argumentaci zřejmé, že v posuzovaném případě se ani o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soudy řádně zabývaly, avšak rozhodly, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.
Dle názoru soudu prvního stupně se výpověď svědka M. K. u hlavního líčení shodovala s jeho výpovědí z přípravného řízení, kdy shodně uvedl počty předávek, kde k nim docházelo, v obecné rovině i období, kdy k těmto předávkám došlo, přičemž se nijak zásadně neodchýlil od výpovědi z přípravného řízení. V tomto směru rovněž odvolací soud přiléhavě uvedl, že soud prvního stupně provedl dokazování v takovém rozsahu, na jehož základě bylo možno ustálit skutkový stav dostatečným způsobem bez existence důvodných pochybností ve smyslu § 2 odst. 5 tr.
ř. a tyto řádně provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř. Současně se soud odvolací v bodě 10. odůvodnění rozsudku neopomněl zaobírat též důvody, proč nepřistoupil k doplnění dokazování navrženého obhajobou, přičemž logicky přesvědčivě odůvodnil zamítnutí návrhu obviněného na doplnění dokazování konstatováním, že „…tento pro nadbytečnost zamítl, neboť jmenovaný byl nalézacím soudem osobně vyslechnut. Výslechu svědka byl přítomen obžalovaný i jeho obhájce.
V průběhu výslechu, kdy z procesních pravidel (viz ustanovení § 211 odst. 2 a 3 trestního řádu, resp. § 212 trestního řádu) se v teoretické rovině vybízí možnost konfrontace svědka s jeho předchozí výpovědí k odstranění rozporů, takovýto postup nebyl okresním soudem shledán s ohledem na průběh výslechu za důvodný, přičemž důvodným jej neshledala zjevně ani strana obhajoby, když takovýto postup u hlavního líčení nenavrhla. Krajský soud v rámci odvolacího řízení nespatřuje za účelné, aby protokol byl nově čten až v rámci odvolacího řízení, a to zejména za situace, kdy by svědek nebyl bezprostředně konfrontován se svojí dřívější výpovědí a nemohl by se ani vyjádřit k případným rozporům.
Samotný průběh výpovědi jmenovaného svědka (logičnost, přehlednost výpovědi, dovysvětlení sporných momentů pomocí pokládaných dotazů) shora uvedený postup neindikuje. Nadto je nutné zdůraznit, že časová lokalizace předávek pervitinu zohledněná okresním soudem z bezprostřední výpovědi svědka je oproti alternativě podávané z odvolání pro obžalovaného příznivější“.
42. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou. Výše uvedená námitka obviněného je tak zjevně neopodstatněná.
43. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., na který obviněný rovněž odkázal, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je sice formálně opřeno o uvedený dovolací důvod, z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že svou argumentací, kterou uplatnil již v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a skutkovému základu výroku o vině a nikoli vůči právnímu hodnocení posuzované trestné činnosti. Hmotněprávní námitky obviněného se tak neodvíjí od soudy zjištěného skutkového stavu, ale od jím předestřených variant skutkového děje, a deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.
44. I v tomto směru obviněný totiž namítá, že pokud odvolací soud odmítl doplnit dokazování přečtením výpovědi svědka M. K. z přípravného řízení a jejím porovnáním s výpovědí z hlavního líčení, tak přijal nesprávná skutková zjištění stran časového určení předávek pervitinu pod body 1) a 2) rozsudku soudu prvního stupně a v důsledku toho dospěl k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení ve vztahu k předchozímu odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022, č. j. 3 T 7/2022-131. S poukazem na nesprávně soudy interpretovanou svědeckou výpověď M. K. polemizuje o možném časovém přetržení skutkového děje s tím, že v případě skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož „v přesně nezjištěné době v období roku 2022, ve XY nejméně v 5 případech prodal M. K., pervitin“, neodpovídá výsledkům dokazování vymezení časového období ve výroku rozsudku „celý rok 2022“. Na základě toho dovozuje možnou změnu právního posouzení skutku v bodech 1) a 2) jen podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, namísto přisouzené právní kvalifikace podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku.
45. V návaznosti na to vyjadřuje přesvědčení, že v případě časového ukotvení skutku pod bodem 1) před právní moc rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 3 T 7/2022 (zakládajícího znak zpětnos/ti), mu tak mohl být uložen trest souhrnný než úhrnný, neboť by se nadále nejednalo o trestný čin trvající, ale pokračující, což by mohlo být v jeho prospěch. Podle Nejvyššího soudu však takové úvahy předně nemají oporu ve skutkových zjištěních soudů a navíc jsou i nesprávné.
46. Zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá, nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, ač byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
47. Lze připomenout, že smyslem kvalifikované skutkové podstaty obsažené v § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je postihovat typově společensky škodlivější jednání pachatele, který i přes své předchozí odsouzení nebo potrestání, k němuž došlo v předchozích třech letech, některým ze způsobů uvedených v § 283 odst. 1 tr. zákoníku, znovu ohrozil (popřípadě se pokusil ohrozit, anebo takové ohrožení připravoval) tentýž chráněný zájem, a to opět některým ze způsobů jednání uvedených v § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Protože platí, že všechny formy jednání uvedené v § 283 odst. 1 tr. zákoníku jsou si (z hlediska typové společenské škodlivosti) rovny, není z pohledu naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku rozhodné, jakou konkrétní formou jednání uvedeného v § 283 odst. 1 tr. zákoníku se pachatel nového trestného činu dopustí. Každá z nich je totiž s to (při splnění časového kritéria předchozího odsouzení nebo potrestání v posledních třech letech) založit speciální stejnorodou recidivu ve smyslu § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, která představuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1269/2019).
48. Pokud jde o námitku obviněného stran posouzení recidivy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012-30, uveřejněného pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr. vyplývá, že: „Jako trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je nutno posoudit čin pachatele i tehdy, byl-li až v průběhu jednání páchaného po určitou dobu a vykazujícího znaky trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku pravomocně odsouzen za trestný čin podle § 283 tr. zákoníku, jehož se dopustil jiným skutkem. Pro naplnění tohoto kvalifikačního znaku je rozhodný stav v době, kdy bylo dokončeno jednání, jímž byl čin spáchán, nikoliv, kdy bylo takové jednání započato“.
49. Množství distribuované látky je pro naplnění dané skutkové podstaty podružné – přísnější právní kvalifikace se použije vždy, pokud si pachatel nevzal ponaučení ze svého předchozího odsouzení a v následujících třech letech, byť jedinkrát jinému nabídl, prodal nebo jinak opatřil omamnou nebo psychotropní látku. V této souvislosti se tak nedůvodným jeví poukaz obviněného na minimální rozsah jeho jednání spočívající v jedné bezplatné předávce pervitinu M. P. v listopadu 2022.
50. Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny.
51. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci se podává, že jednání obviněného, pro které bylo zahájeno trestní stíhání a následně podána obžaloba, není pokračujícím trestným činem podle § 116 tr. zákoníku, který by sestával z dílčích skutků vymezených osobami konkrétních odběratelů omamných a psychotropních látek, o nichž by bylo třeba rozhodnout odsuzujícím či zprošťujícím výrokem, ale všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek. Úvahy, na nichž založil tyto své závěry, vychází ze skutkového zjištění, že obviněný způsobem popsaným … ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v přesně nezjištěné době v období roku 2022 prodal M.
K. pervitin v množství na jednu aplikaci v každé jednotlivé předávce, dále v blíže nezjištěné době na začátku roku 2022 nejméně v 10 případech prodal M. T. pervitin v množství nejméně od 0,2 g za částku 500 Kč v každé jednotlivé předávce a dále přesně nezjištěného dne v měsíci listopadu roku 2022 v jednom případě předal zdarma za protislužbu M. P. pervitin v neváženém množství. Odvolací soud tak oproti soudu prvního stupně správně považoval jednání obviněného za trestný čin trvající a nikoli pokračující.
52. V tomto směru lze poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, který se danou problematikou zabýval, kupř. v rozhodnutích sp. zn. 5 Tdo 801/2012, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, publ. pod č. 75/2013 Sb. rozh. tr., sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, sp. zn. 11 Tdo 19/2015 a další). Předmětná rozhodnutí jednotně hodnotí takové jednání, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v blíže neurčeném období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, jako jeden skutek, nikoli však jako pokračování v trestném činu.
Lze souhlasit i s tvrzením soudu druhého stupně, pokud v rámci své přezkumné činnosti shledal, že soud prvního stupně postupoval sice správně, když jednání obviněného vyhodnotil jako jeden skutek, avšak již nesprávně vyhodnotil povahu tohoto skutku jako trestný čin pokračující, neboť s odkazem na výše uvedené je nezbytné posoudit předmětný skutek jako trestný čin trvající. Na podkladě provedeného dokazování totiž nelze dovodit žádné skutečnosti, které by jednotlivé části tohoto skutku jasně oddělovaly, v důsledku čehož by bylo možno dospět k závěru, že se jednalo o jednotlivé, navzájem oddělitelné dílčí útoky pokračujícího trestného činu ve smyslu § 12 odst. 12 tr.
ř. a při absenci prokázaných tzv. dělících momentů se jedná (zpravidla) o trestný čin trvající. Tento přístup odvolací soud shledal pro obviněného příznivější. Dále uvedl, že za okamžik spáchání trestného činu je nutné vnímat listopad 2022, tedy poslední prokázanou předávku pervitinu (k tomu srov. bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
53. Odvolací soud se podrobně zabýval rovněž námitkami obviněného ohledně jím předestřené verze možného časového určení předávek pervitinu, a to v návaznosti na právní kvalifikaci této jeho trestné činnosti, přičemž konstatoval, že trestní stíhání obviněného ve věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 3 T 7/2022 bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 29. 9. 2021, a proto veškerou následnou distribuci omamných a psychotropních látek obviněným je nutné vnímat jako nový skutek, potenciálně nový trestný čin.
Jak dále uvedl, jelikož pro závěr o trestní odpovědnosti obviněného za zvlášť závažný zločin podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku postačuje byť jediná distribuce (např. svědku P.), znamenalo by dovození přetržky v kontinuitě projednávaného skutku obviněného možný postih za dva trestné činy, přičemž skutek spáchaný do 23. 6. 2022, kdy byl Okresním soudem v Šumperku vyhlášen odsuzující rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 7/2022, by připadalo v úvahu právně kvalifikovat jako přečin podle § 283 odst. 1 tr.
zákoníku a ukládat za něj souhrnný trest k uvedenému rozsudku. Za následnou distribuci pervitinu by bylo nutné obviněného trestat samostatným (resp. úhrnným) trestem podle § 283 odst. 2 tr. zákoníku, neboť by naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podle § 283 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. V předmětné věci podal odvolání pouze obviněný, a proto nemůže být výsledkem odvolacího řízení rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 258 odst. 4 tr. ř. (k tomu bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
S ohledem na výše popsaná skutková zjištění obou nižších soudů stran časového vymezení trestné činnosti obviněného jde však o úvahy zcela nadbytečné.
54. Ke shodnému závěru, s nímž se ztotožnil i Nejvyšší soud, nakonec dospěl ve svém vyjádření k dovolání i státní zástupce, na jehož podrobnou argumentaci v bodech 21–25 tohoto usnesení lze též odkázat.
55. Pokud jde o jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je za takovou vadu možné považovat, pokud jde o výrok o trestu, jen jiné vady tohoto výroku náležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Může jít např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl, či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
56. Jestliže obviněný ve vztahu k uloženému trestu vytýká, že pokud by soudy byla akceptována jím předestřená verze skutkového děje stran jiného časového ukotvení jeho trestné činnosti, v důsledku čehož by mu měl být ukládán nanejvýše podmíněně odložený trest odnětí svobody s dlouhou zkušební dobou, Nejvyšší soud žádné pochybení nižších soudů neshledal. Obviněným výše nastíněné výhrady je tak třeba považovat toliko za hypotetické a spekulativní. Z hlediska důvodnosti posouzení dovolací argumentace je nicméně podstatné, že i tuto námitku obviněný odvíjí od jím prosazované verze skutkového děje, nikoli od skutkových zjištění soudů a uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá.
57. Lze konstatovat, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu a v rámci zákonné trestní sazby, dokonce při dolní hranici jejího rozmezí. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným mimo jiné zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v rozpětí od dvou do deseti roků. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že při úvaze o druhu a konkrétní výši uloženého trestu vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 37 a násl. tr.
zákoníku. Současně zohlednil počet jednotlivých předávek pervitinu a celkové jeho množství, kdy přihlédl i k tomu, že jeho odběratelé byly osoby v mladším věku. Rovněž přihlédl k osobním, rodinným, majetkovým a dalším poměrům obviněného a k jeho dosavadnímu způsobu života, jakožto i k chování po spáchání skutku. V minulosti byla obviněnému ukládána řada alternativních trestů (podmíněné odložení trestu odnětí svobody na zkušební dobu, trest obecně prospěšných prací, peněžitý trest, trest zákazu činnosti), avšak žádná z těchto sankcí jej neodradila od opětovného páchání trestné činnosti.
Uložení trestu odnětí svobody v první čtvrtině zákonné trestní sazby soud prvního stupně pak odůvodnil i tím, že na obviněného dosud nebylo působeno nepodmíněným trestem odnětí svobody, přičemž lze očekávat rozhodnutí ve věci podmíněného odsouzení Okresním soudem v Šumperku pod sp. zn. 3 T 7/2022. S tímto závěrem se ztotožnil i soud odvolací, podle něhož nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let nelze rozhodně vnímat jako trest nepřiměřeně přísný.
58. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření trestu, neboť odvolací soud zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, když podrobně uvedl veškeré okolnosti, které posuzoval. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody co do jeho výše i nepodmíněnosti včetně důvodnosti zařazení obviněného do věznice s ostrahou, lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., (nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
59. Nejvyšší soud může uzavřít, že postupem obou ve věci činných soudů nebyly porušeny žádné obviněným namítané zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny ani princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny ani z nich vyplývající zásada in dubio pro reo. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného P. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jej shledal zjevně neopodstatněným. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 6. 2025
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu