11 Tdo 531/2025-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2025 o dovolání obviněného D. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 11 To 104/2024, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 53 T 1/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 53 T 1/2024, byl obviněný D. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků a 8 (osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Stalo se tak na podkladě skutkových zjištění, že: společně s již odsouzeným L. O., další osobou, o jejíž vině dosud nebylo rozhodnuto, a již zemřelým Z. B. v přesně nezjištěné době nejméně od srpna 2021 do 19. 7. 2022 na různých místech v Libereckém, Královehradeckém, Pardubickém, Plzeňském kraji, na území hlavního města Prahy ve vzájemné součinnosti a dělbě úkolů s dalšími osobami působícími v Polské republice, nejméně s D. W., R. W., M. S. a A. C. každý svým jednáním přispěl k fungování skupin vytvořených za účelem neoprávněného dovozu léčiv s obsahem pseudoefedrinu, prekurzorů a dalších chemikálií z Polska do České republiky a následné distribuci léčiv s obsahem pseudoefedrinu, prekurzorů a dalších chemikálií a výroby a distribuce metamfetaminu na území České republiky, přičemž s touto činností započali obžalovaný D. S. s již odsouzeným L. O. a s osobami polské národnosti, následně do své činnosti zapojili Z. B. a další osobu, o jejíž vině dosud nebylo rozhodnuto, tak, že obžalovaný D. S. v Polské republice zajišťoval nákup léků s obsahem pseudoefedrinu, červeného fosforu a dalších chemikálií (jód, kyselina solná) potřebných k výrobě metamfetaminu, zajistil D. W., který vyráběl metamfetamin, organizoval distribuci metamfetaminu tím, že zajistil odběratele a domlouval schůzky za účelem předání metamfetaminu, již odsouzený L. O. financoval nákup léčiv s obsahem pseudoefedrinu a dalších chemikálií potřebných k výrobě metamfetaminu, obstarával červený fosfor a další chemikálie potřebné k výrobě metamfetaminu, pro výrobu metamfetaminu zajistil Z. B., z místa bydliště obžalovaného D. S. do místa výroby metamfetaminu za účelem výroby metamfetaminu přivážel D. W., kterého pak po provedené výrobě odvážel do Polské republiky a vyrobený metamfetamin dále distribuoval, další osoba, o jejíž vině dosud nebylo rozhodnuto, osobně zkontaktovala D. W. a dovážela ho za účelem výroby metamfetaminu z Polské republiky do místa bydliště obžalovaného D. S., vyráběla metamfetamin společně se Z. B., metamfetamin distribuovala, přičemž popsaným způsobem jednali nejméně v níže uvedených případech:
a) v přesně nezjištěné době v období měsíce srpna až září 2021, na autobusové zastávce v obci XY, po předchozí domluvě s obžalovaným D. S., předal již odsouzený L. O. obžalovanému finanční hotovost ve výši 120 000 Kč za účelem nákupu tablet s obsahem pseudoefedrinu a výroby metamfetaminu, za uvedenou finanční hotovost obžalovaný v Polské republice opatřil nejméně 1,5 kg tablet léku Cirrus obsahující 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, kdy z uvedeného množství tablet lze při předpokladu 80% účinnosti syntézy v reálných improvizovaných podmínkách vyrobit nejméně 280 g čistého metamfetaminu hydrochloridu, a z uvedených tablet pak prostřednictvím D. W. nechal vyrobit metamfetamin za účelem jeho následné distribuce a za týden, nejpozději za 14 dnů pak na benzinové čerpací stanici XY ve XY neoprávněně předal již odsouzenému L. O. 400 g metamfetaminu, který zčásti pocházel z výše uvedené výroby, a tento na základě instrukcí od obžalovaného metamfetamin odvezl do Ostravy M. B., od něhož měl obdržet finanční částku ve výši cca 320 000 Kč, tomuto, respektive jeho synovi A. metamfetamin předal, žádnou finanční hotovost však neobdržel,
b) dne 28. 10. 2021 na přesně neustanoveném místě obžalovaný předal již odsouzenému L. O. nejméně 1 kg tablet léku Cirrus obsahující 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě za cenu 70 000 Kč na dluh, kdy z uvedeného množství tablet lze při předpokladu 80% účinnosti syntézy v reálných improvizovaných podmínkách vyrobit nejméně 186,6 g čistého metamfetaminu hydrochloridu, a dále mu předal nezjištěné množství jódu a kyseliny solné v hodnotě 8 000 Kč s tím, že následující den 29. 10. 2021 v době mezi 1:00 a 3:00 hod. měl obžalovaný již odsouzenému L. O. dodat ještě přesně nezjištěné množství červeného fosforu, tento však nedodal z důvodu vzniklého požáru v místě probíhajícího varu z již uvedených surovin, který prováděl Z. B. v kůlně naproti domu č. p. XY v ulici XY ve XY,
c) v přesně nezjištěné době v období od 29. 10. 2021 do listopadu roku 2021 na přesně neustanoveném místě obžalovaný předal již odsouzenému L. O. nejméně 1 kg tablet léku Cirrus obsahující 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě na dluh, kdy z uvedeného množství tablet lze při předpokladu 80% účinnosti syntézy v reálných improvizovaných podmínkách vyrobit nejméně 186,6 g čistého metamfetaminu hydrochloridu, z uvedených tablet pak Z. B. v domě č. p. XY v ulici XY ve XY vyráběl metamfetamin, což se mu nepodařilo, proto obžalovaný požádal o pomoc D. W., který ve výrobě metamfetaminu pokračoval a vyrobil cca 150 g metamfetaminu,
d) v přesně nezjištěné době v období od října 2021 do listopadu roku 2021 na přesně neustanoveném místě obžalovaný předal již odsouzenému L. O. nejméně 2 kg tablet léku Cirrus obsahující 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě na dluh, kdy z uvedeného množství tablet lze při předpokladu 80% účinnosti syntézy v reálných improvizovaných podmínkách vyrobit nejméně 373,2 g čistého metamfetaminu hydrochloridu, z uvedených tablet pak Z. B. společně s další osobou, o jejíž vině nebylo rozhodnuto, v domě č. p. XY v ulici XY ve XY vyráběli metamfetamin, což se jim nepodařilo, proto obžalovaný požádal o pomoc D. W., který ve výrobě metamfetaminu zapokračoval a vyrobil cca 270 g metamfetaminu místo očekávaných 400 g metamfetaminu,
e) v přesně nezjištěné době začátkem května 2022 v místě svého bydliště v obci XY č.p. XY obžalovaný prodal další osobě, o jejíž vině nebylo rozhodnuto, nejméně ve dvou případech po 0,5 kg tablet léku Cirrus obsahujících 120 mg pseudoefedrinu v jedné tabletě, kdy z uvedeného množství tablet lze při předpokladu 80% účinnosti syntézy v reálných improvizovaných podmínkách vyrobit nejméně 186,6 g čistého metamfetaminu hydrochloridu, kdy v prvním případě to bylo za částku 28 000 Kč a ve druhém případě za částku 26 000 Kč, a to s vědomím, že uvedené tablety budou následně použity k výrobě metamfetaminu, kterou prováděl Z. B. s dalšími osobami,
a jednal s vědomím, že nedisponuje příslušným oprávněním k zacházení s návykovými látkami, tedy v rozporu s ust. § 3 odst. 2 a § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, přičemž pseudoefedrin (efedrin) je prekurzor uvedený v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 a Nařízení Rady (ES) č. 111/2005, metamfetamin (pervitin) je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, a červený fosfor je prekurzor dle Nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2020/1737 ze dne 14. července 2020, kterým se mění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a nařízení Rady (ES) č. 111/2005, zařazený do přílohy I., kategorie 2, podkategorie 2A, nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a do přílohy, kategorie 2, nařízení Rady (ES) č. 111/2005.
3. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. S., rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 11 To 104/2024, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek pouze ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
4. Z hlediska rekapitulace dosavadního průběhu řízení je třeba připomenout, že věc obviněného byla vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí po provedení dokazování ve věcech spoluobviněných L. J., Z. P., P. L. a M. Š. Ve věci obviněného D. S. se jedná o v pořadí druhé rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci. Poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 15. 3. 2024, č. j. 53 T 1/2024-88, jímž uznal obviněného vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za to mu uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2024, č. j. 11 To 36/2024-130 tak, že z jeho podnětu podle § 258 odst. 1 písm. a), c), d) tr. ř. zrušil prvotní rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby o věci znovu jednal a rozhodl. V návaznosti na to Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci výše již citovaným rozsudkem ze dne 5. 11. 2024, č. j. 53 T 1/2024-230 ohledně obviněného o vině a trestu znovu rozhodl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Rozsudek odvolacího soudu co do výroku o vině i trestu napadl obviněný D. S. prostřednictvím své obhájkyně dovoláním včetně jeho dodatku, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., tj., že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním posouzení, a byl mu uložen trest mimo trestní sazbu.
6. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení obviněný namítal, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeho účast v organizované skupině působící ve více státech. Tento závěr byl založen výhradně na výpovědích spoluobviněných L. O. a K. G., jejichž věrohodnost byla zpochybněna rozpory v jejich výpovědích. Odposlechy, na které soud odkazuje neprokazují úmyslný podíl obviněného na činnosti skupiny a výslovně přeshraniční charakter jednání neprokazují. Žádné přímé důkazy o vědomé účasti obviněného v mezinárodní organizované skupině tak nebyly v řízení provedeny. Ani jeden ze svědků nepopsal žádné konkrétní jednání obviněného, z něhož by bylo možné dovodit jeho úmysl působit jako součást organizované skupiny. Z provedených důkazů vyplývá, že měl pouze okrajové a epizodní kontakty s některými osobami, které se mohly účastnit trestné činnosti. Dovozovat z těchto skutečností účast v mezinárodní organizované skupině je nepřípustné rozšíření trestní odpovědnosti bez opory v zákoně. Soud se rovněž dostatečně nezabýval tím, zda měl obviněný vědomost o tom, že skupina, se kterou měl údajně jednat, působí i mimo území České republiky k čemuž namítl, že aby bylo možné kvalifikovat čin podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, je třeba, aby pachatel jednal s úmyslem – tedy si byl vědom, že se podílí na činnosti organizované skupiny působící ve více státech. Z rozhodnutí soudů však takový závěr nevyplývá. Naopak, soud pouze konstatuje, že léčiva byla polské provenience, aniž by byl schopen prokázat konkrétní skutkové jednání obviněného v Polsku nebo jeho přímý kontakt s osobami tam působícími.
7. Procesní nepoužitelnost důkazů spatřuje v tom, že odposlechy nebyly autorizovány a nesouvisely se sledovaným skutkovým dějem. Obhajoba navrhovala doplnění dokazování výslechem dalších svědků z České republiky a Polska, kteří mohli vyvrátit přeshraniční charakter skupiny pachatelů, avšak tento návrh nebyl akceptován. Stejně tak soud bezdůvodně odmítl provést důkaz výslechem L. O., přesto, že obviněný soudu avizoval, že tento svědek chce změnit ohledně jeho osoby výpověď s tím, že se mělo jednat o skutečnosti, které mohou ovlivnit právní kvalifikaci skutku či obviněného zprostit viny.
8. Obviněný namítal též nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné uložení trestu odnětí svobody ve výměře deseti let s tím, že pokud by byla skutková podstata trestného činu náležitě posouzena, nemohla by být aplikována vyšší trestní sazba. Tento kvalifikační znak nebyl v řízení prokázán, a měl-li být uplatněn, musel by být podložen konkrétními, přímými a nezpochybnitelnými důkazy, což se však nestalo. Má za to, že kdyby soudy správně aplikovaly právní kvalifikaci skutku, dospěly by k závěru, že se o jednání ve spojení s mezinárodní organizovanou skupinou nejedná a hrozila by mu trestní sazba výrazně nižší. Trest uložený v rozmezí 10 až 18 roků shledal proto zcela neadekvátní, neodpovídající zásadám spravedlivého trestání. Rovněž poukázal na tresty uložené ostatním spoluobviněným, kteří, ačkoliv byli uznáni skutky zahrnujícími přímou výrobu metamfetaminu, přesto jim byly uloženy tresty nižší v rozpětí 5 až 12 roků. Byl tak znevýhodněn samostatným projednáváním jeho věci a uložený trest shledává nepřiměřeným. 9. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 11 To 104/2024 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 53 T 1/2024 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání, příp. aby podle § 265m tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněný je vinen trestným činem podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu odpovídající přiměřený trest.
10. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce) k podanému dovolání vyplývá, že dovolací argumentace obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily jeho jednání v organizované skupině působící ve více státech, nepřekračovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů.
11. Pokud jde o věrohodnost spoluobviněného L. O., touto otázkou se již zabýval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který zkoumal osoby a důkazy, jež se sice obviněného S. bezprostředně netýkají, ale potvrzují pravdivost výpovědi L. O. Ohledně výpovědi K. G. státní zástupce poznamenal, že byl vyslechnut z pokynu Vrchního soudu v Praze v předcházejícím kasačním rozhodnutí, neboť byl v mezidobí na základě evropského zatýkacího rozkazu zadržen v Polsku, využil však svého práva a k věci nevypovídal. Jeho dřívější výpověď byla při hlavním líčení konaném dne 15. 3. 2024 čtena v souladu s § 211 odst. 2 písm. a) tr. ř. O výslechu K. G. v přípravném řízení byla vyrozuměna tehdejší obhájkyně obviněného S. a účastnili se jej i obhájci dalších spoluobviněných. Pokud obviněný S. namítal nesouvislost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu s posuzovanou věcí, byly z celého objemu vybrány ty, které se vztahovaly právě k němu. Vrchnímu soudu v Praze neuniklo, že tyto záznamy prokazují angažovanost obviněného při nakládání s komponenty určenými k výrobě drogy, a nikoli k popisovaným transakcím.
12. Jestliže obviněný navrhl opětovný výslech L. O. v procesním postavení svědka, ani této námitce podle státního zástupce nelze přiznat opodstatnění. Ani podle judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997 sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení považuje za potřebné k uplatnění obhajoby, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Nejedná se o opomenuté důkazy, jsou-li dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci této povinnosti dostál, neboť návrhu nevyhověl s vysvětlením v odůvodnění rozsudku, když nevyšla najevo nová skutečnost, která by jeho výpověď zásadním způsobem zpochybnila. Z uvedeného pohledu se tedy nemůže jednat o opomenutý důkaz. Požadavek na výslech svědka T. B. byl vznesen až v rámci řízení o odvolání, přičemž s tímto návrhem se Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku rovněž vypořádal.
13. Jestliže obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., předpokládal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zmíněný dovolací důvod podchycuje vadnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav, který zjistily soudy nižších stupňů. Obviněný však neformuloval žádné námitky ryze hmotněprávního charakteru. Primárně brojil proti skutkovým zjištěním týkajícím se spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech a teprve prostřednictvím alternativního náhledu na ně hodlal vyloučit vlastní trestní odpovědnost v kvalifikované skutkové podstatě podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.
14. Pokud část argumentace obviněný zaměřil na problematiku trestání, státní zástupce připomněl, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich vhodnosti, resp. přiměřenosti, ale slouží k nápravě jen těch nejzávažnějších pochybení v této oblasti. Určité námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To však není nyní posuzovaný případ, neboť obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let, tedy přípustný druh trestu a v rámci předvídané trestní sazby podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, která v horní hranici dosahuje až osmnácti let.
15. K tomu státní zástupce připomněl, že za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze, jde-li o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39 trestního zákoníku – a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 trestního řádu.
16. Rovněž upozornil, že Vrchní soud v Praze částečně vyhověl odvolání obviněného, když mu zmírnil trest odnětí svobody o osm měsíců a uložil mu trest odnětí svobody na samé dolní hranici trestní sazby podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku. Přitom se dostatečně zabýval otázkou individualizace této sankce, v němž rezonuje shovívavější vyhodnocení některých okolností na straně obviněného – např. organizovaná skupina se pohybovala ve dvou státech, množství hydrochloridu metamfetaminu, uplatnění drogy na tuzemském trhu – než které učinil soud prvního stupně. Ještě benevolentnější trestání obviněného by vyžadovalo přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, tento postup je však fakultativní a nikoliv pravidelný a vyžaduje, aby okolnosti případu byly natolik neobvyklé a výjimečné, že ani trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici zákonné trestní sazby není způsobilý vyjádřit jejich význam.
17. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost a důvodnost dovolání
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
19. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., na které je v dovolání ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
20. Rovněž nutno připomenout, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).
21. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
22. Obviněný předně uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
23. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
24. Obviněný současně odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., na který obviněný rovněž odkázal, je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
26. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten obviněný uplatnil ve všech jeho alternativách. Námitky proti učiněným skutkovým zjištěním obsahují nesouhlas obviněného s tím, že byl uznán vinným na základě skutkového stavu a důkazů, které oba nižší soudy vyhodnotily podle jeho názoru svévolně a nesprávně, v důsledku čehož shledal, že stávající skutkové i právní závěry jsou s nimi ve zjevném rozporu. Svými námitkami, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, nicméně obviněný ve skutečnosti brojí proti způsobu vyhodnocení důkazů ze strany obou soudů a nabízí jejich vlastní hodnocení. To platí zejména ve vztahu k námitkám, že jeho vina nebyla žádným z provedených důkazů prokázána, že soudy bylo vycházeno pouze z výpovědí spoluobviněných L. O. a K. G. jejichž tvrzení zpochybňuje, vytýká soudům, že jejich výpovědi při zjišťování skutkového stavu nesprávně vyhodnotily, rozporuje zjištění soudů stran jeho účasti na činnosti organizované skupiny, poukazuje, že ani odposlechy toto neprokazují stejně jako přeshraniční charakter jednání skupiny, že důkazy o jeho vědomé účasti v mezinárodní skupině nebyly provedeny a další.
27. Taková vadná zjištění však v posuzované věci dána nejsou. Podstata dovolací argumentace obviněného totiž nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně projevující se v závěru o jeho vině zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž vyšel soud prvního stupně, zpochybnit a prosadit vlastní (pro obviněného příznivější) variantu skutkového děje.
28. Ke zjevnému rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními nutno stran jeho existence nutno zdůraznit, že by musel nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03).
29. S ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování Nejvyšší soud stran zjevného rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním a právním posouzením skutku konstatuje, že takto vymezenou vadou rozsudek soudu prvního stupně a potažmo na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, zatíženy nejsou. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových a právních závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Praze, který odvolání obviněného řádně přezkoumal a se všemi jeho námitkami se přesvědčivě vypořádal. V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o žádný, zjevný rozpor, jenž by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04 a I. ÚS 55/04 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
30. Jestliže obviněný tvrdí, že závěr o jeho účasti v organizované skupině působící ve více státech je založen pouze na výpovědích spoluobviněných L. O. a K. G., jejichž věrohodnost zpochybňoval rozpory v jejich výpovědích, i těmito skutečnostmi se soud prvního stupně dostatečně zabýval, přičemž přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu i tyto obviněným zpochybňované výpovědi shledal nejen za důkazy věrohodné ale také usvědčující. V tomto směru konstatoval, že výpovědi K. G. a již odsouzeného L. O. jsou ve vzájemném souladu ohledně rolí jednotlivých dalších osob včetně obviněného D. S. a současně v souladu s dalšími provedenými důkazy ohledně zapojení jednotlivých osob, o jejichž vině dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Soud se při popisu skutkového stavu plně opřel o úplnou a pravdivou výpověď spolupracujícího obviněného L. O., která u rolí jednotlivých dalších osob odpovídala i ostatním provedeným důkazům. Neměl proto důvod pochybovat o správnosti a spolehlivosti této výpovědi ani ohledně obviněného D. S. Rovněž obviněný K. G. popsal podrobně zapojení obviněného D. S. v rámci svého doznání k trestné činnosti a popisu rolí dalších osob, přičemž jeho doznání odpovídá dalším provedeným důkazům ohledně ostatních osob. Soud prvního stupně tak neměl důvod pochybovat o tom, že vypovídal pravdivě i ohledně obviněného D. S. Tyto důkazy nestojí osamoceně, ale je zřejmé, že soud prvního stupně důkazní situaci objektivizoval i dalšími důkazy v podobě odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a dále o zadržení obviněného a nalezení pervitinu ve vozidle, které hodnotil odpovědným způsobem. Dílčí skutečnosti, které z těchto několika zajištěných důkazů vyplývají, jsou pak v souladu s výpověďmi K. G. a L. O.
31. Ani odvolací soud předmětné námitky neshledal důvodné, přičemž poukázal, že: „……bylo v projednávané věci přes popěrné stanovisko obviněného spolehlivě prokázáno takové jeho jednání, jímž byl uznán vinným soudem prvního stupně. Stěžejní význam v tomto směru měly výpovědi (původně) spoluobviněných L. O. a K. G., které svým obsahem přímo a jednoznačně dokládají, že obviněný S. se za okolností specifikovaných ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku aktivně a vědomě podílel na neoprávněném nakládání s psychotropní látkou metamfetaminem i s komponenty určenými k jeho výrobě (zejména s lékovými tabletami obsahujícími pseudoefedrin) …“
32. Namítá-li obviněný nesouvislost odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu s tím, že jsou procesně nepoužitelné, neboť nebyly autorizovány pro sledovaný skutkový děj ani neprokazují jeho úmyslný podíl na činnosti skupiny ani přeshraniční charakter jednání pachatelů, nutno uvést, že z celého objemu byly soudem vybrány ty, které se vztahovaly právě k jeho osobě. Odvolací soud, jemuž neuniklo, že tyto záznamy prokazují angažovanost obviněného při nakládání s komponenty určenými k výrobě drogy, a nikoli k popisovaným transakcím uvedl: „…Rovněž je zřejmé, že ačkoli z dalších provedených důkazů se obviněného týká jen malá část, konkrétně se jedná o některé odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, jejich obsah v obecné rovině celkem jasně dokládá angažovanost obviněného v oblasti nedovoleného nakládání s komponenty určenými k nedovolené výrobě metamfetaminu, byť se dané odposlechy a záznamy přímo nevztahují k takovým konkrétním transakcím,…“. V tomto směru odvolací soud odkázal zejména na ty telefonní odposlechy, jimiž se soud prvního stupně zabýval v bodech 37 a 81 odůvodnění svého rozhodnutí.
33. Pokud jde o námitku, spočívající v neprovedení důkazů výslechem svědků z České republiky a Polska, kteří mohli vyvrátit přeshraniční charakter skupiny, jakož i opětovným výslechem L. O., je nutno v tomto ohledu zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky. Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05).
34. Dle názoru Nejvyššího soudu při respektování výše uvedených obecných předpokladů je v konkrétní věci s ohledem na stav a výsledky provedeného dokazování zřejmé, že v posuzovaném případě se o tzv. opomenuté důkazy nejedná, neboť za opomenuté nelze označit důkazní návrhy, jimiž se soud prvního stupně řádně zabýval, avšak rozhodl, že dalšího dokazování či jeho doplnění již není zapotřebí, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a obviněným navrhované důkazy, resp. návrh na jejich opětovné provedení, by neměly na posouzení skutkového stavu věci žádný vliv.
35. V tomto směru soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro řádné zjištění skutkového stavu, o němž není důvodných pochyb (§ 2 odst. 5 tr. ř.), skutkové závěry, ke kterým dospěl, jsou přesvědčivé a mají svůj podklad v obsahu provedených důkazů. Rovněž náležitě odůvodnil a důkladně objasnil neprovedení důkazu opětovným výslechem již odsouzeného L. O., k čemuž uvedl, že: „L. O. byl vyslechnut v hlavním líčení za přítomnosti obžalovaného, obžalovaný měl možnost klást mu otázky a k jeho výpovědi se vyjádřit. V hlavním líčení nevyšla najevo žádná nová skutečnost, která by jeho výpověď zásadním způsobem zpochybnila, a pro kterou by měl být L. O. opětovně vyslýchán, navíc v jiné procesní pozici“ (k tomu srov. bod 91 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
36. S těmito jeho úvahami v daném směru se plně ztotožnil i odvolací soud, když konstatoval, že „L. O. byl v posuzované trestní věci opakovaně vyslechnut procesně účinným způsobem v postavení spoluobviněného, respektive spoluobžalovaného v přípravném řízení i hlavním líčení a v takto učiněných výpovědích se vyjadřoval mimo jiné i k otázce participace obžalovaného na stíhaném jednání. Oběma těmto jeho výslechům byla přítomna obhájkyně obžalovaného, v hlavním líčení navíc vypovídal i za účasti obžalovaného. Ten tudíž zjevně nebyl zbaven svého práva klást mu dotazy a konfrontovat jej se svou verzí událostí. Za popsaného stavu tak ani odvolací soud neshledal důvod, aby ve věci bylo přistoupeno k dalšímu výslechu L. O.“. Požadavek na výslech svědka T. B. byl vznesen v rámci řízení o odvolání, přičemž s tímto návrhem se Vrchní soud v Praze v odůvodnění rozsudku rovněž vypořádal s tím, že doplnění dokazování výslechem tohoto svědka, se ve věci nejeví potřebným a účelným (k tomu srov. body 15 a 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
37. Nejvyšší soud připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je rovněž klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy obou stupňů tento požadavek naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily, přičemž v souladu s požadavky na odůvodnění rozsudku uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. vždy náležitě uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou.
38. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., Nejvyšší soud shledal, že dovolání je sice formálně opřeno o uvedený dovolací důvod, z obsahu dovolání je nicméně zřejmé, že dovolatel svou argumentací, že právní kvalifikace jeho jednání ve smyslu odst. 4 písm. c) § 283 tr. zákoníku nebyla důkazně podložena, když z obsahu provedených důkazů takové skutečnosti nevyplývají, kterou uplatnil již v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování a nikoli vůči právnímu hodnocení posuzované trestné činnosti, které soudy zaujaly. To platí i ohledně tvrzení, že žádný důkaz nenasvědčuje tomu, že čin spáchal jako člen organizované skupiny působící ve více státech, stejně jako poukaz na jeho roli v této skupině. Takto pojaté výhrady totiž nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obsahově nenaplňují.
39. Na skutkovém základě jsou založeny rovněž námitky obviněného, jimiž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky ve vztahu k existenci organizované skupiny působící ve více státech a jeho podílu na její činnosti, opírající se zejména o tvrzení, že nebyl předložen žádný přímý důkaz, který by prokazoval, že vědomě v rámci takové organizace působil, že žádný ze svědků nepopsal žádné jeho konkrétní jednání, z něhož by bylo možno dovodit jeho úmysl působit jako součást této skupiny, že z provedených důkazů vyplývá, že měl pouze okrajové kontakty s některými osobami, které se mohly účastnit trestné činnosti stejně tak že nebylo prokázáno, že by měl vědomost o tom, že skupina působí i mimo území České republiky. Nicméně i v rozsahu těchto námitek lze znovu poukázat na velmi podrobně vykonané dokazování, které umožnily učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností, a to pochopitelně též z hlediska subjektivní stránky daného zločinu, přičemž soudy nedospěly k žádnému poznatku, který by měl zpochybňovat otázku povědomí obviněného o tom, že se jako člen organizované skupiny dopouští předmětného trestného jednání. Byť to obviněný popírá, jeho vědomost o tom, že je účasten na činnosti organizované skupiny s mezinárodním přesahem do Polské republiky i o jejím fungování, byla beze vší pochybnosti prokázána v rámci velmi podrobně vykonaného dokazování a jeho vyhodnocení jak ze strany soudu prvního stupně, tak i ze strany soudu odvolacího v odůvodnění jejich rozhodnutí, na nějž lze v podrobnostech odkázat.
40. Z pohledu skutkových zjištění, která jsou podstatná pro otázku naplnění kvalifikačního znaku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku odvolací soud zdůraznil, že důkazní význam zde měla nejen výpověď (původně) spoluobviněného K. G., ale rovněž a zejména výpovědi (původně) spoluobviněného L. O. z přípravného řízení i hlavního líčení, z nichž se jasně podává, že léky s pseudoefedrinem dodávané k výrobě metamfetaminu obviněný S. zajišťoval v Polské republice. Daná informace je navíc plně v souladu jak se skutečností, že šlo o léčivo značky Cirrus, které je právě polské provenience, tak s výše již se zmíněnými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, které dokládají, že obviněný měl napojení na polské státní občany, kteří dokázali předmětné léky obstarat. Nepřisvědčil proto argumentu obviněného, že přeshraniční prvek projednávané trestné činnosti je založen pouze na neověřených tvrzeních K. G. (bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
41. Lze připomenout, že danou problematikou, tedy zda určité jednání je spácháno členy organizované skupiny, se opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015, ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017, ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1236/2015, ze dne 29. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 501/2015, ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1193/2014, ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1001/2014, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1149/2015 a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010.
42. Ve vztahu k výše označené dovolací námitce lze konstatovat, že na základě obsahu spisu je zřejmé, že soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě rozsáhle provedeného dokazování, které poskytovalo dostatečný obraz o trestném jednání obviněného. Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, vyplývá, že soud prvního stupně, s jehož závěry se v tomto ohledu ztotožnil i odvolací soud, upozornil na všechny relevantní aspekty vyúsťující v přesvědčivý závěr o existenci organizované skupiny pachatelů na území České republiky s přesahem do Polské republiky. Znak více států, jimiž se rozumí nejméně dva státy byl v posuzovaném případě naplněn tím, že skupina působila minimálně na území Polské republiky, ale i České republiky (srov. rozhodnutí pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.), přičemž byl u obviněného prokázán i rozporovaný znak „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“.
43. U tohoto znaku pachatel ani nemusí být členem takové organizované skupiny, ale postačuje, že je na její činnost navázán při svém jednání záležejícím v neoprávněném nakládání s omamnými a psychotropními látkami. V posuzovaném případě obviněný při neoprávněném nakládání s metamfetaminem, zejména při jeho výrobě, plnil svou předem danou úlohu v rámci uskupení většího počtu osob (byť jejich počet a totožnost se v jednotlivých případech částečně proměňovaly) a v této souvislosti vědomě a záměrně spolupracoval a svou činnost koordinoval s nejméně dalšími dvěma osobami, což vše pochopitelně zvyšovalo pravděpodobnost úspěšného páchání výše uvedeného jednání, tedy neoprávněné výroby metamfetaminu (a případně i dalšího nakládání s ním). Role a úkoly určené jednotlivým aktérům (obviněnému a dalším osobám) i skutečnost, jak při jejich naplňování konkrétně probíhala vzájemná kooperace, jsou dostatečně zřetelně vyjádřeny ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku.
44. V rámci jednání pod bodem a) výrokové části rozsudku soudu prvního stupně obviněný organizačně zajišťoval samotnou výrobu metamfetaminu a v této spojitosti spolupracoval a své aktivity koordinoval s (původně) spoluobviněným L. O, jenž výrobu drogy financoval, dále s dodavatelem činným v Polské republice, od kterého opatřil lékové tablety s pseudoefedrinem a některé další potřebné komponenty, a také s osobou realizující samotný výrobní proces (D. W.). U počínání uvedeného v bodě d) rozsudku zase (původně) spoluobviněný L. O. organizačně zaštiťoval výrobu metamfetaminu, obviněný mu poskytl pseudoefedrinové léky, které získal od svého dodavatele v Polské republice, (původně) spoluobviněný Z. B. a (původně) spoluobviněný K. G., jehož zajistil obviněný, prováděli samotný výrobní proces, který dokončila další osoba (D. W.) zajištěná pro tento účel také obviněným. Je tedy zřejmé, že případy výroby metamfetaminu, do nichž se obviněný aktivně a vědomě zapojil, byly realizovány za účasti více osob jednajících organizovaně. Lékové tablety s pseudoefedrinem (a případně i některé další vstupní komponenty), které byly při tomto výrobním procesu prováděném v České republice využívány, pocházely z Polska, což pochopitelně obviněného jako tomu, kdo tyto léky z uvedeného cizího státu zajišťoval, bylo známo. Odtud plyne, že organizovaně realizovaná výroba metamfetaminu měla přeshraniční charakter, tedy osoby se na ni podílející vyvíjely aktivity na území více států. Není tak pochyb, že obviněný se trestněprávního jednání v projednávané věci dopouštěl jako člen organizované skupiny působící ve více státech a tato okolnost u něj byla zahrnuta úmyslným zaviněním. Jeho počínání tudíž po objektivní i subjektivní stránce vykazuje kvalifikační znak zakotvený v ustanovení § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (k tomu srov. bod 35 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
45. V návaznosti na shora uvedená východiska Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze (viz její doslovná citace v úvodu tohoto usnesení) a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, a ze kterých s ohledem na výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, je evidentní, že obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil všechny zákonné znaky zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Soudy přijatá zjištění o průběhu skutkového děje i aplikovaná právní kvalifikace shora popsaného jednání, je tak podle Nejvyššího soudu zcela přiléhavá.
46. Obviněný s poukazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř.) shledal vadným rovněž výrok o trestu odnětí svobody, přičemž má za to, že uložený trest je nepřiměřený, a to i ve srovnání s tresty ostatních spoluobviněných. Takové námitky však nelze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnit, neboť nejde o „jiné hmotněprávní posouzení“ ve smyslu tohoto dovolacího důvodu. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení bylo možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
47. K těmto námitkám Nejvyšší soud konstatuje, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který se vztahuje na případy, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. (resp. § 41, § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002).
48. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. výslovně zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“ Na tomto místě je nutno konstatovat, že byť obviněný ve svém dovolání odkázal i na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tak žádné námitky vůči nepřípustnosti druhu uloženého trestu či jeho výměry mimo zákonnou trestní sazbu neuvedl.
49. Nejvyšší soud musí konstatovat, že otázka přiměřenosti trestu, respektive námitka nepřiměřenosti trestu, vůbec neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (srov. ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2013, s. 3152; DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 460) a není možné ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. 50. K tomu lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. na již citované rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., na usnesení ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 7 Tdo 720/2010, usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, usnesení ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1180/2016). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1168/2015, se pak zcela explicitně uvádí, že: „Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. Pokud tedy byl uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nelze v dovolání namítat nepřiměřenost trestu.”
51. Námitky obviněného, že trest mu byl uložen na podkladě nesprávné právní kvalifikace skutku, na jejímž pozadí považuje uložený nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře deseti roků za nepřiměřeně přísný, se vztahují toliko k nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. V daném případě odvolací soud oproti soudu prvního stupně, jímž uložený trest ve výši 10 (deseti) roků a 8 (osmi) měsíců shledal nepřiměřeně přísným, ne zcela odpovídajícím zákonným hlediskům zakotveným v § 38 a násl. tr. zákoníku, vzal správně v úvahu po zohlednění všech okolností případu a skutečností relevantních pro rozhodování o trestu vedle míry závažnosti činu též rozsah trestné činnosti obviněného, přičemž přihlédl i k jeho dosavadnímu způsobu života, kdy se sice dostal do střetu s trestními zákony, ovšem pácháním jen málo závažných až bagatelních trestných činů, nadto ohledně všech jeho dřívějších odsouzení zahlazených. Rovněž konstatoval, že i hodnocení jeho chování z výkonu vazby vyznívá velmi pozitivně, což ve svém souhrnu vedlo odvolací soud k závěru, že u obviněného k jeho nápravě plně postačí trest odnětí svobody na samé dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby, tedy ve výměře deseti (10) roků. V této souvislosti je vhodné připomenout, že obviněný byl v dané věci uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za nějž lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání od deseti do osmnácti roků. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s odvolacím soudem, přičemž shledal uložený trest odnětí svobody v rámci příslušné trestní sazby, za zákonný a přiměřený a pochybení neshledal ani ohledně zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou (viz zejména body 38–42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
52. Ve vztahu k argumentaci obviněného, že jemu uložený trest je nepřiměřený vzhledem k trestům uloženým ostatním spoluobviněným z pohledu jejich účasti na posuzované trestné činnosti, nutno zdůraznit, že při ukládání trestu je potřebné brát v úvahu vyváženost represivního a preventivního působení trestu, jehož dosažení musí vést (při zohlednění individuálního postihu konkrétního jedince za jím konkrétně spáchaný delikt) k tomu, aby uložený trest (při uvážení požadavku formulovaného zněním § 38 tr. zákoníku stran přiměřenosti trestních sankcí) z hlediska generálně preventivního zajistil ochranný efekt trestu ve vztahu k ostatním potencionálním pachatelům.
53. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že v posuzované věci neshledal žádný exces při vyměření uloženého trestu, neboť zejména odvolací soud v bodech 36. - 41. odůvodnění rozsudku zkoumal podmínky rozhodné pro jeho ukládání, přičemž podrobně uvedl veškeré okolnosti, které z tohoto pohledu posuzoval. Způsob posouzení všech skutečností významných pro uložení trestu odnětí svobody tak lze považovat za dostatečný pro zhodnocení všech potřebných hledisek (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, a ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
54. V neposlední řadě je zapotřebí dodat, že v tomto případě nejde ani o situaci, na niž dopadají závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17 (viz body 49. a násl.), kdy by tak bylo možné dovolací námitku stran výroku o trestu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to z důvodu nesprávného hmotněprávního posouzení představujícího svévolné porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod obviněného (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, bod 56).
55. Podle názoru Nejvyššího soudu se oba soudy ve svých rozhodnutích vypořádaly s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze jim vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. Nejvyšší soud proto v tomto směru primárně odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 3-25), a rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 2-13). Na podkladě obou dovoláním zpochybňovaných rozhodnutí je patrné, že nižší soudy věnovaly odůvodnění namítaného závěru potřebnou pozornost a dostatečně přesvědčivě a srozumitelně vyjádřily, že v daném případě není pochyb o tom, že obviněný spáchal předmětnou trestnou činnost. Nejvyšší soud konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani z toho vyplývající zásada in dubio pro reo.
56. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného D. S. proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonných důvodů. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2025
JUDr. Antonín Draštík předseda senátu