11 Tdo 538/2017

11 Tdo 538/2017-75

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 6. 2017 o dovolání

obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016,

sp. zn. 10 To 358/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod

sp. zn. 1 T 112/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 1 T

112/2015, byl obviněný J. B. uznán vinným v bodech 1), 2) a 3) pokračujícím

přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2

tr. zákoníku, z toho v bodě 3) v jednočinném souběhu s přečinem poškozování

cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 4)

přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

Za to byl podle § 181 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku

odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon

byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na

zkušební dobu třiceti měsíců. Podle § 73 tr. zákoníku byl obviněnému dále

uložen trest zákazu činnosti – řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu

dvaceti čtyř měsíců, a podle téhož ustanovení i trest zákazu výkonu práce ve

zdravotnictví spojené s přístupem k omamným a psychotropním látkám a jedům

uvedeným v seznamu omamných látek v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 o

seznamech návykových látek na dobu třiceti šesti měsíců. Podle § 99 odst. 2

písm. b) tr. zákoníku mu bylo rovněž uloženo ochranné ambulantní

protitoxikomanické léčení. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené J. K., Z.

T. a RHG, spol. s. r. o., se sídlem v Tichém údolí 376, 252 63 Roztoky,

odkázány se svými nároky na náhradu škody na občanskoprávní řízení.

2. Stalo se tak na podkladě skutkového zjištění, že obviněný:

1) dne 6. 8. 2014 v přesně nezjištěné době od 08.00 hodin do 12.00 hodin v R.,

okres P.-z., ve zdravotnickém zařízení společnosti RHG spol. s. r. o., v ulici

T. ú., č. p. ..., kde byl zaměstnán jako zdravotnický pracovník pověřený k

vykonávání všestranné léčebné a ošetřovatelské péče, zneužil svého pracovního

zařazení k tomu, že pod záminkou, že si potřebuje uložit peněženku s větší

částkou peněz do trezoru v uzamčené skříni s léky, požádal staniční sestru Z.

K. o zapůjčení klíčů od trezoru, z něhož pak odcizil dvě krabičky, obsahující

celkem 20 ampulí injekčního roztoku morfinu, přičemž v každé ampuli bylo po 10

ml roztoku, obsahujícího 10mg/ml účinné látky trihydrátu morfinuhydrochloridu,

morfin je uveden v seznamu omamných látek v příloze č. 1 k nařízení vlády č.

463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zák. č.

167/1998 Sb. zákona o návykových látkách, část odcizené látky si aplikoval

krátce po jejím odcizení na toaletě pro zaměstnance zařízení, odcizených 20

ampulí léku obsahovalo 200 mg účinné látky,

2) v přesně nezjištěné době od 2. 5. 2014 do 10. 5. 2014 v K., v P. u. v domě

č. p. ... v bytě poškozeného I. K., který se nacházel v terminálním stadiu

nádorového onemocnění a jemuž měl jako zdravotnický pracovník domácí péče

Hospicu Svaté Hedviky se sídlem v Kladně, v Kročehlavské ulici č. p. 1305,

proti bolestem aplikovat injekční roztok morfinu, z celkového počtu 15 balení

léku po 10 ampulích pravděpodobně aplikoval poškozenému pouze 5 balení léku, 6

balení bylo po úmrtí poškozeného vydáno hospici a 4 balení léku, který měl

poškozenému aplikovat, obžalovaný v bytě poškozeného postupně odcizil, přičemž

morfin je uveden v seznamu omamných látek v příloze č. 1 nařízení vlády č.

463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, v odcizených nejméně 40 ampulích

léku bylo celkem 400 mg účinné látky,

3) v době od 10. 8. 2014 do 18. 8. 2014 v K., v P. u. č. ..., v bytě Ing. A.

T., který se nacházel v terminálním stadiu nádorového onemocnění a trpěl

bolestmi, jako zdravotnický pracovník domácí péče Hospicu Svaté Hedviky se

sídlem v Kladně, v Kročehlavské ulici č. p. 1305, který měl poškozenému

aplikovat léky sloužící ke ztišení bolesti, předstíral, že nemocnému aplikuje

léky v předepsaném množství, namísto toho však dával nemocnému menší, nežli

předepsané dávky léku a takto z původního množství 60 ampulí v době od 11. 8.

do večera 17. 8. odcizil 30 ampulí a zemřelému aplikoval pouze 30 ampulí léku a

18. 8. z balení dodaných MUDr. S. T. odcizil další ampuli; celkem takto odcizil

nejméně 31 ampulí, každou o objemu 10 ml, které si ponechal pro svou potřebu,

což vedlo k tomu, že nemocný pociťoval bolesti, které byly ztišeny až poté, co

obžalovaný přestal službu vykonávat, a nová pracovnice aplikovala nemocnému

léky podle rozpisu, přičemž morfin je uveden v seznamu omamných látek v příloze

č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, odcizených

nejméně 31 ampulí léku obsahovalo 310 mg účinné látky.

4) dne 6. 8. 2014 kolem 12.00 hodin po předchozí aplikaci nejméně 20 ml roztoku

morfinu řídl osobní automobil zn. Hyundai, reg. zn. ... z ulice T. ú. v R.,

okres P.-z., do svého bydliště v K., přičemž vzhledem k užití morfinu před

jízdou byl jím ovlivněn natolik, že nebyl schopen bezpečně ovládat motorové

vozidlo, neboť ještě v době převyšující 6 hodin po jízdě měl v krvi 5-10ng/ml

morfinu.

3. O odvolání obviněného J. B. rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne

12. 9. 2016, sp. zn. 10 To 358/2016, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako

nedůvodné zamítl.

4. Lze dodat, že ve věci obviněného soud prvního stupně rozhodoval již

rozsudkem ze dne 13. 10. 2015, č. j. 1 T 112/2015-510, který byl na základě

odvolání obviněného zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 22. 3.

2016, sp. zn. 10 To 535/2015, a soudu prvního stupně bylo uloženo, aby ve věci

znovu jednal a rozhodl.

II.

5. Proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. B.

prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v

§ 265b odst. 1 písm. b), g), j) tr. ř., neboť podle jeho názoru ve věci rozhodl

vyloučený orgán; napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o

uložení ochranného opatření, aniž pro to byly splněny podmínky stanovené

zákonem.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel založil na

tvrzení, že prvostupňový rozsudek vydala samosoudkyně Okresního soudu v Kladně

JUDr. Jiřina Říhová, u níž je dán důvod k vyloučení pro podjatost, neboť ještě

před počátkem dokazování nahlas v soudní síni vyjadřovala své přesvědčení o

jeho vině. Takové jednání podle obviněného zakládá podjatost soudce, neboť

vyjadřování vnitřního přesvědčení o vině obviněného předem je v rozporu s

principem nestrannosti soudu a principem presumpce neviny. Konstatuje, že podle

ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále

„ESLP“) na niž současně odkazuje, i pouhá „oprávněná pochybnost či

„opodstatněná obava“ z možného narušení nestrannosti, nikoli jistota či

pravděpodobnost, postačují k vyloučení soudce, a to právě s ohledem na kritický

význam nestrannosti soudu. Zdůrazňuje, že podle judikatury nesmí soudce ani

přímo ani nepřímo projevovat své možné přesvědčení o vině před vynesením

rozhodnutí. K vyloučení soudce pro podjatost pak stačí i pouhé podezření či

pochybnost o nestrannosti, není nutné prokazovat ani jistotu, ani vyšší

pravděpodobnost ztráty nestrannosti. Soudce nesmí připustit ani pouhou obavu,

že není zcela nestranný. Tedy i prostá obava, že nestrannost je částečně

narušena, postačuje k vyloučení soudce; není nutné založit obavu z úplného

narušení nestrannosti. V tomto ohledu zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ve věci

sp. zn. 4 Tdo 100/2015 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04.

Dále poukazuje na protokol z hlavního líčení ze dne 3. 9. 2015, přičemž cituje

z přepisu zvukové nahrávky z výslechu jeho osoby u hlavního líčení i ústní

projev samosoudkyně JUDr. Jiřiny Říhové, z něhož podle jeho názoru plyne její

přesvědčení o jeho vině předem, a v němž shledává důvod pro její vyloučení z

vykonávání úkonů daného řízení. Uvádí, že proti samosoudkyni podal ještě v

řízení před soudem prvního stupně námitku podjatosti, k níž se však

nevyjádřila, stejně jako odvolací soud, který jeho stížnost zamítl, aniž se

touto jeho námitkou náležitě zabýval. Tímto nezákonným postupem soudů došlo k

porušení jeho práva na řádný proces, zahrnujíc v to i právo na nestranný soud,

právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a vypořádání se s námitkami.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný

poukazuje na existenci extrémního rozporu, který se týká zjištění soudů nižších

stupňů jak k otázce množství drogy (morfia) určené k vlastní potřebě, tak k

potřebě pacienta – poškozeného Ing. A. T., i k otázce míry ovlivnění návykovou

látkou ve smyslu přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl rovněž

uznán vinným. V rámci těchto námitek předně uvádí, že jak soud prvního stupně

tak i soud odvolací postupovaly při interpretaci pojmu „větší množství než

malé“ ve smyslu § 284 tr. zákoníku v rozporu s právním názorem vyplývajícím ze

stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013,

uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., podle něhož neexistuje žádná pevně

daná hranice legálního držení vyjmenovaných omamných látek, neboť stanovisko

uvádí jen „orientační hodnoty“, jež je nutné upravit (ať už směrem dolů či

nahoru) podle specifik každého případu, přičemž orientační hodnoty podle

tabulkové přílohy ke stanovisku se vztahují k běžné dávce konzumenta, kterou je

nutné vztáhnout (zohlednit) k obviněnému a k jeho běžné úrovni konzumace (podle

stupně jeho závislosti), když má jít zpravidla o sedminásobek denní dávky

daného uživatele, přičemž držení jedné dávky k nejbližší konzumaci se

nezapočítává do „přechovávání“ ve smyslu § 284 tr. zákoníku, neboť jde toliko o

„spotřební držbu“. Pochybení nižších soudů, v důsledku kterého je jednání

uvedené pod bodem 1), 2) a 3) prvostupňového rozsudku nesprávně právně

posouzeno spočívá podle dovolatele v tom, že „orientační hodnota“ 390 mg

hydrochloridu morfinu podle přílohy ke stanovisku je chybně vydávána za pevně

danou a nezměnitelnou; přičemž tato není upravena podle jeho běžné konzumace,

aby odpovídala několikadenní dávce podle stupně jeho závislosti, ani není od

celkově držené omamné látky odečtena tzv. spotřební držba, ačkoli stanovisko

jasně říká, že nejde o přechovávání ve smyslu § 284 tr. zákoníku. S poukazem na

závěry znaleckého toxikologického posudku namítá, že spotřeba morfinu mezi

uživateli na různém stupni závislosti může být i stonásobně rozdílná, tedy

přepočtená hodnota může být mnohonásobně vyšší než „orientační hodnota“ podle

stanoviska, kterou Okresní soud Kladně mylně pokládal za hodnotu fixní. Domnívá

se, že v případech popsaných pod body 1), 2) a 3) bylo proto nutné nejprve

odečíst, co údajně držel pro okamžitou spotřebu, a teprve poté posuzovat, zda

překročil či nepřekročil hranici „množství většího než malého“ a zda se

dopustil daného trestného činu. Poukazuje, že v případě skutku pod bodem 1)

doznal užití 2 ampulí bezprostředně po zmocnění se omamné látky, jejichž obsah

nelze započítávat do § 284 tr. zákoníku. Pokud není v případě skutků pod body

2) a 3) soudu známo, kolik si měl látky aplikovat bezprostředně nebo krátce po

jejich zmocnění a kolik později, bylo nutné postupovat v souladu se zásadou in

dubio pro reo, tedy že vždy (údajně) odcizil množství určené k bezprostřední

spotřebě. Z toho dovozuje, že se trestného činu podle § 284 tr. zákoníku nemohl

dopustit.

Nesouhlas projevuje rovněž s posouzením skutku pod body 1) až 3) výroku o vině

v rozsudku soudu prvního stupně jako pokračujícího přečinu přechovávání omamné

a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Zpochybňuje

právní úvahu soudu prvního stupně, pokud pokládal oddělená jednání za jeden

skutek a sčítal dohromady množství drogy držené v různé dny, přestože § 284 tr.

zákoníku předpokládá, že ono „množství větší než malé“ je držené naráz. Ve

skutečnosti se jednalo nejméně o dva (spíše o tři) oddělené skutky, neboť mezi

jednáním uvedeným v bodu 1) a jednáními v bodech 2) a 3) existoval časový

odstup v řádu více než čtvrt roku. Několikaměsíční interval mezi dílčími útoky

téhož skutku se připouští jen zcela výjimečně a jen u komplikované trestné

činnosti (zpravidla organizovaný zločin). Přitom jednání uvedené v bodu 1) má

zcela jiný charakter než jednání v bodu 2) nebo 3) a zjevně tedy mezi oběma

skupinami není ani časová ani věcná návaznost, ani konkrétní jednotící úmysl.

Nemůže se tedy jednat o pokračování jednoho skutku ani nelze všechno držené

množství drog sčítat dohromady. Je tedy nepravděpodobné, že by některý skutek

po přepočtení orientační hodnoty a odečtení spotřební držby překročil „množství

větší než malé“. Pokud Krajský soud v Praze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího

soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 491/2015, podle něhož se u

pokračujícího skutku uplatní obecné zásady pro pokračování i pro trestné činy

podle § 284 tr. zákoníku, shledává obviněný tento odkaz za nepřípadný, neboť

množství přechovávané návykové látky nelze sčítat již jen z toho důvodu, že

takový přístup by byl v rozporu s teleologickým výkladem citovaného ustanovení.

V této souvislosti poukazuje i na důvodovou zprávu i další literaturu, podle

níž smyslem § 284 tr. zákoníku není kriminalizovat běžné závislé uživatele

drog, kteří opakovaně drží malé množství drogy, které si pravidelně kupují k

vlastní spotřebě. Z toho plyne, že se množství drogy držené v různé dny nesmí

sčítat dohromady, byť podle obecných pravidel pro ostatní trestné činy jde o

pokračování téhož skutku.

Rovněž je přesvědčen, že se nemohl dopustit ani přečinu poškození cizích práv

podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když zůstává pochybným

zjištění množství morfinu předepsaného poškozenému Ing. A. T., neboť nebylo

prokázáno, že by mu aplikoval menší množství morfinu, než jaké nařídil lékař,

čímž mu měl údajně způsobit bolesti. Ačkoliv výpočet množství morfinu, které

údajně odcizil, je závislý na údajích o tom, kolik morfinu měl dostat a kolik

měl aplikovat, tyto údaje jsou nejisté, když v celém řízení nebylo zjišťováno a

v rozsudku není uvedeno, kolik morfinu mělo být správně pacientovi aplikováno

podle nařízení lékaře ani o kolik ampulí morfinu méně mu jich údajně měl

aplikovat, ačkoliv se jedná o skutečnosti klíčové pro posouzení jednání podle §

181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nepodávání léků ve správném

dávkování nebylo ničím prokázáno, nikdo ho při podávání léků nesledoval a

nedíval se, kolik dávek léku dává. Jeho vinu nelze dovozovat ani z toho, že měl

po ukončení práce údajně vrátit méně léků, než kolik mu mělo zbýt, neboť není

vyloučena ani možnost, že pacientům mohl dávat více léku, než kolik podávat

měl, a proto mu zbylo méně. Množství morfia, jež mu mělo být dle lékařských

pokynů správně podáváno, určovala jeho dcera MUDr. S. T., která dávkování

stanovila podle kontrol otce, které pravidelně prováděla. Přitom jako svědek

nikdy nebyla vyslechnuta. Toliko na č. l. 204 trestního spisu je přehled

podaného dávkování, které dodatečně zhotovila svědkyně Z. T., neexistuje však

žádný přehled dávkování určeného lékařem. Pokud jde o to, zda Ing. A. T. v

době, kdy jím byl ošetřován, pociťoval bolesti, poukazuje dovolatel na

vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví onkologie, MUDr. Wieslawa

Strzondaly, který vyvrátil, že by existoval z medicínského hlediska důkaz o

chybném podávání léku. Domnívá se tedy, že pokud soudní znalec poukazuje, že

popis pacientova stavu svědky není z medicínského hlediska dokladem chybné

péče, pak soud není oprávněn sám činit neodborné závěry o tom, zda z popisu

svědků vyplývá správné dávkování nebo ne. Znalec se nikdy nevyjádřil v tom

smyslu, že by správné dávkování z 90 % či 95 % vyloučilo bolesti pacienta,

naopak výslovně uvedl, že i při správném dávkování pacient může běžně cítit

bolest a vnímání této bolesti se může měnit nezávisle na dávkování léku. Nebylo

mu prokázáno ani údajně chybné podávání léků, ani údajné způsobení bolesti

pacientovi, neboť tato mohla být způsobena jak chybným dávkováním, ale stejně

tak i normálními ději při nemoci. Žádným důkazem tak nebylo prokázáno, že by

nesprávně pečoval o pacienta a že by se dopustil daného trestného činu.

Ve svém dovolání obviněný namítá též vadné posouzení totožnosti skutku, neboť v

usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek, ve kterém obžaloba spatřovala

přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, nejsou dostatečně popsány znaky tohoto přečinu, a není zde dána

totožnost jednání a následku. Usnesení policejního orgánu ze dne 16. 2. 2015,

č. j. KRPS- 306964-31/TČ-2014-010371-KL, je v obou bodech koncipováno tak, že:

obviněný údajně „použil pouze“ [množství léku] a [množství léku] „si

neoprávněně ponechal pro vlastní potřebu“. Ve výroku usnesení policejního

orgánu, a to ani ve skutkové větě, ani v právní větě, není uvedeno nic o tom,

že by někoho uvedl v omyl atd. Citovaným usnesením tak podle jeho názoru bylo

zahájeno trestní stíhání pouze pro skutek spočívající toliko v údajném odcizení

zbytku nepoužitého morfia, nikoli pro skutek spočívající v nepodávání morfia

pacientovi v rozporu s lékařskými pokyny, v uvádění v omyl a v poškozování práv

nemocného. Výrok usnesení tedy nepopisuje všechny znaky skutkové podstaty

trestného činu podle § 181 tr. zákoníku, a není tak zachována totožnost skutku,

ani totožnost jednání, neboť chybí nedávání určeného množství morfia v rozporu

s pokyny lékaře, chybí též uvádění v omyl ani není dána totožnost následku,

neboť chybí způsobení bolesti pacientovi. Je-li tedy trestán pro skutek, pro

který ani nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání, došlo k porušení principů

spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod (dále též jen „Úmluva“).

Pokud jde o jednání, jímž byl shledán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem

návykové látky podle 274 odst. 1 tr. zákoníku, žádným důkazem nebylo prokázáno,

že se při řízení vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. Připomíná,

že k naplnění daného trestného činu nestačí prokázat jakékoli malé ovlivnění

omamnou látkou, nýbrž tak intenzivní ovlivnění, že se řidič vozidla nachází ve

„stavu vylučujícím způsobilost“ k řízení motorových vozidel. S poukazem na

rozpory mezi znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie

znalce Ing. Jaroslava Zikmunda a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie

MUDr. Petra Navrátila uvádí, že zatímco podle znalce toxikologa účinek injekčně

aplikovaného morfinu trvá pouze 4 až 5 hodin, tedy podle něj v době řízení

motorového vozidla již účinek morfinu trvat nemohl, znalec z odvětví

psychiatrie dospěl k závěru opačnému. Pokud znalec postavil své závěry na

předpokladu, že v době jízdy dosahovala hladina morfinu v jeho krvi více než 60

ng/ml, jedná se o předpoklad nesprávný, jak je zřejmé z grafu znalce toxikologa

(podle grafu v závislosti na tom, jak rychle jeho organismus morfin odbourával,

naopak je možné, že koncentrace morfinu v jeho krvi hodnoty 60 ng/ml ani

nedosáhla). Již tím je závěr znaleckého psychiatrického posudku zcela vyvrácen,

když není-li tedy známo, jak rychle je odbourán morfin v jeho krvi, musí ve

smyslu zásady in dubio pro reo být předpokládána varianta pro něj nevýhodnější,

tedy, že odbourává morfin rychle a že nikdy nebyl ve stavu vylučujícím

způsobilost, neboť nikdy neměl koncentraci morfinu v krvi přes 60 ng/ml. Jak z

ustálené judikatury Nejvyššího soudu (kupř. rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 897/2015,

sp. zn. 7 Tdo 979/2015, sp. zn. 7 Tdo 1291/2015 a sp. zn. 4 Tdo 392/2015)

vyplývá, pokud se má výjimečně prokazovat stav vylučující způsobilost jinak než

přesným měřením koncentrace omamné látky v době řízení, musí být zcela přesně

zjištěny skutkové okolnosti (zejména způsob jízdy, ale také konkrétní projevy

řidiče k odbornému rozlišení mezi ovlivněním a stavem vylučujícím způsobilost).

Pokud odvolací soud odůvodnil závěr o jeho vině odkazem na svědectví Z. K. o

jeho údajném chování v době před jízdou, přičemž během odvolacího řízení

nenaznačil, že by ke změně odůvodnění v budoucnu přistoupil, neměl možnost

proti takové argumentaci cokoli namítat, když ani prvostupňový rozsudek žádnou

takovou argumentaci neuváděl, došlo k závažné formální vadě spočívající v

překvapivém rozhodnutí (překvapivé argumentaci) odvolacího soudu a porušení

práva na spravedlivý proces. V tomto směru odkázal na četnou judikaturu

Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k tzv. překvapivým rozhodnutím odvolacího

soudu (kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 8 Tdo 749/2012, sp. zn. 5 Tdo

102/2006, sp. zn 7 Tdo 487/2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012, sp. zn. 5 Tdo

102/2006, sp. zn. 7 Tdo 159/2011, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS

1980/13). Dále namítá, že pokud znalec z oboru psychiatrie svůj závěr o jeho

závislosti na morfinu opřel pouze o úvahu, že se dopustil extrémně nerozvážného

jednání a musel tedy jednat pod vlivem závislosti, tak tuto úvahu vyvrátil

znalec přibraný obhajobou. Vytýká, že soud prvního stupně tyto rozpory

neodstranil, naopak svévolně doplnil do znaleckého posudku věci, které autor

znaleckého posudku do něj nenapsal, čímž manipuloval s obsahem důkazu. Navíc

jsou závěry znaleckého posudku o jeho údajné závislosti na morfinu téměř rok a

půl staré a nelze z nich proto dovodit, že je závislý na morfinu i v současné

době, když rok a půl působí na zcela jiném pracovišti bez přístupu k opiátům.

Tím také zpochybňuje nutnost uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v

zákazu řízení motorových vozidel.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný namítá,

že mu bylo uloženo ochranné opatření spočívající v ambulantním

protitoxikomanickém léčení, ačkoli od spáchání označených přečinů do vyhlášení

rozsudku uběhla poměrně dlouhá doba, přičemž soudy nižších stupňů se nezabývaly

tím, zda byl v době vydání rozhodnutí závislý na drogách či nikoli, a zda jsou

tedy splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření. Ačkoliv

údajný skutek, jenž je mu kladen za vinu, se měl stát na počátku srpna 2014, a

napadené usnesení bylo vydáno až dne 12. 9. 2016, tedy více než po dvou letech

od údajného spáchání skutku, odvolací soud se omezil toliko na neurčité a

právně irelevantní úvahy, že uložení ochranného opatření bude pro jeho osobu

„spíše přínosem, než újmou“, že „nemá na svoji zavilost absolutně žádný

náhled“, aniž by jakýmkoliv důkazem ověřil, zda-li je nadále uživatelem drog či

nikoli, a zda je tak v době rozhodování dán důvod k uložení takového ochranného

opatření. Rovněž rozporuje v přípravném řízení vypracovaný znalecký posudek z

oboru psychiatrie, podle něhož byl v době páchání trestné činnosti údajně

závislý na morfinu, a vytýká, že se soud nijak nevypořádal s obhajobou

opatřeným znaleckým posudkem. Dodává, že akceptace závěru znaleckého posudku z

přípravného řízení by toliko znamenala, že byl údajně závislý na morfinu řádově

roky před vydáním napadeného usnesení, ukládání ochranného léčení však nutně

předpokládá ověření důvodnosti takového opatření v okamžiku vydání soudního

rozhodnutí. Nutnost ověřit trvající důvodnost uložení ochranného léčení, pokud

od spáchání skutku uběhla doba řádově roků, je potvrzena i judikaturou. V této

souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7

Tdo 98/2013, v němž se jedná o přesnou analogii jeho případu, a kdy Nejvyšší

soud uložení ochranného léčení zrušil. Závěrem podaného dovolání obviněný

navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, a

tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

6. Toto dovolání doplnil obviněný dalším podáním ze dne 2. 1. 2017 označeným

jako „doplnění dovolání proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Praze ze

dne 12. září 2016, č. j. 10 To 358/2016-890“. V rámci tohoto podání namítá

především nedostatky v popisu skutků, který není v souladu s ustanovením § 120

odst. 3 tr. ř. a ani v něm nejsou obsaženy okolnosti svědčící o naplnění

zákonných znaků jednotlivých přečinů. V konkrétní rovině namítá, že v popisu

skutku, který byl posouzen jako přečin podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, není

vyjádřen znak neoprávněnosti a není ani zřejmé, kolik morfia převzal, kolik

aplikoval pacientovi a kolik ho vrátil zpět. Pokud jde o trestný čin podle §

284 tr. zákoníku, musí být již v původním popisu skutku uvedeno, že šlo o

neoprávněné držení omamné látky. Cituje popis skutku pod bodem 1)

prvostupňového rozsudku a namítá, že popis jeho jednání se omezuje na stručné

„odcizil“. Slovo „odcizil“ je ovšem synonymem ke slovu „ukradl“, které

vyjadřuje neoprávněné zmocnění se cizí věci v úmyslu si ji přisvojit, tedy

pouze vztah k majetkovým právům. Naproti tomu nevyjadřuje absolutně nic o

oprávněnosti či neoprávněnosti držení z pohledu regulace nakládání s omamnými

látkami. Za nezákonný postup, který podle obviněného zakládá porušení čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, považuje přečtení

obsahu výpovědi svědkyně J. K. podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., ačkoli k

tomu nebyly splněny zákonné podmínky.

7. V dalším podání ze dne 2. 3. 2017 označeném jako „doplnění dovolání“

dovolatel pouze dále rozvádí argumentaci uvedenou již ve svém dovolání o

nesprávnosti posouzení jeho jednání pod body 1) – 3) prvostupňového rozsudku

jako pokračujícího přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky podle § 284

odst. 2 tr. zákoníku ve vztahu k naplnění znaku „množství větší než malé“.

8. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího

státního zastupitelství, který je považuje dílem za neopodstatněné, dílem za

neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům. Za neopodstatněnou označil

námitku, kterou s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr.

ř. obviněný zpochybnil nepodjatost samosoudkyně Okresního soudu v Kladně, neboť

ji založil na argumentech, které nezakládají důvody k pochybnostem o

nepodjatosti dotčené soudkyně. Poukázal na to, že z protokolů z hlavního líčení

v žádném případě nevyplývá, že by se samosoudkyně v době před vyhlášením

odsuzujícího rozsudku ztotožnila s podanou obžalobou či že byla dokonce

přesvědčena o vině obviněného předtím, než ve věci provedla a hodnotila

potřebné důkazy. Její podjatost nelze dovodit ani z formulace konkrétní otázky,

kterou zjišťovala okolnosti neoprávněného získání morfinu. O námitce podjatosti

rozhodla samosoudkyně Okresního soudu v Kladně usnesením ze dne 5. 10. 2015,

přičemž se řádně vypořádala se všemi vznesenými výtkami. Správnost tohoto

rozhodnutí potvrdil i Krajský soud v Praze, který stížnost obviněného usnesením

ze dne 29. 12. 2015 sp. zn. 10 To 537/2015, jako nedůvodnou zamítl. Ústavní

stížnost, kterou proti těmto rozhodnutím obviněný podal, Ústavní soud svým

usnesením sp. zn. IV. ÚS 587/16, odmítl jako nepřípustnou.

K dovolací argumentaci obviněného v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst.

1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že citovanému důvodu neodpovídají

zejména námitky, v nichž předkládá vlastní verzi skutkového děje a zpochybňuje

rozsah dokazování (zejména pokud namítá neexistenci důkazů k otázce množství

aplikované omamné látky poškozenému Ing. A. T. a vady znaleckého posudku MUDr.

Petra Navrátila). Tomuto dovolacímu důvodu však neodpovídají ani námitky

obviněného proti formulaci popisu skutku ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. K

námitkám, jimiž brojí proti údajnému nedodržení totožnosti skutku, pokud jde o

přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku, státní zástupce uvedl, že povinnost zachovat totožnost skutku stanoví

trestní řád jako procesní právní norma (viz ustanovení § 176 odst. 2 a § 220

odst. 1 tr. ř.), takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku

podle norem hmotného práva ani jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu

dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ostatně vyplývá i z

ustanovení § 220 odst. 1 a 3 tr. ř., kde zákon výslovně od sebe odlišuje

totožnost skutku na straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. ř.) a právní posouzení

skutku na straně druhé (§ 220 odst. 3 tr. ř.). Státní zástupce konstatoval, že

z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 2. 2015 č. j.

KRPS-306964-31/TČ-2014-010371-KL, z obžaloby okresní státní zástupkyně

Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 2 ZT

71/2015, a z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 1 T

112/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016,

sp. zn. 10 To 358/2016, vyplývá shoda jednání obviněného při rozdílném následku

předpokládaném skutkovou podstatou přečinu poškození cizích práv podle § 181

odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce nepřisvědčil ani

námitce obviněného stran údajného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod přečtením obsahu výpovědi svědkyně J. K.

podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. a zdůraznil, že s touto námitkou se

vypořádal Krajský soud v Praze ve svém předchozím usnesení ze dne 22. 3. 2016,

sp. zn. 10 To 535/2015 (viz str. 11), na jehož přesvědčivé a logické závěry

odkázal. Neshledal ani obviněným namítané porušení práva spravedlivý proces.

Rovněž konstatoval, že v projednávané věci neshledal obviněným namítaný

extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry. Obviněného

usvědčuje celá řada důkazů (zejména výpovědi svědkyň J. K., Z. T. a L. V.,

znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila, znalce z oboru zdravotnictví), které

jednoznačně svědčí o tom, že se dopustil jednání, kterým byl uznán vinným.

Skutkový stav popsaný soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině

rozsudku zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah,

přičemž soud postupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., a

důkazy řádně vyhodnotil podle zásad § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě zjištěného

skutkového stavu tak soudy dospěly ke správnému závěru, že protiprávními činy

obviněného J. B. došlo k naplnění všech znaků přečinů přechovávání omamné a

psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizích

práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem

návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

Rovněž se neztotožnil s výhradami obviněného proti údajně nesprávnému použití

závěrů jím citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu

pojmu „množství větší než malé“ u omamných a psychotropních látek a přípravků

je obsahujících a jedů (§ 283, § 284, § 285 tr. zákoníku), spočívajícími v tom,

že orientační hodnotu 390 mg hydrochloridu morfinu podle přílohy k stanovisku

soudy vydávaly za pevně danou a nezměnitelnou a tuto hodnotu neupravily podle

jeho běžné konzumace tak, aby odpovídala několikadenní dávce podle stupně

závislosti, a od celkového množství držené omamné látky neodečetly tzv.

spotřební držbu. Státní zástupce poukázal na skutková zjištění uvedená v popisu

skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž si

obviněný v rozhodném období neoprávněně opatřil 910 mg účinné látky, což je

množství, které několikanásobně přesahovalo hranici účinné látky podle přílohy

k označenému stanovisku, jež činí 0,2 gramů, tj. 200 miligramů. Postup soudů

obou stupňů při posuzování pojmu „množství větší než malé“ u přečinu podle §

284 odst. 2 tr. zákoníku tak zcela odpovídal závěrům shora zmiňovaného

stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť náležitě zohlednily osobu

obviněného a stupeň jeho závislosti na omamné látce, k čemuž opatřily i

odpovídající důkazy (viz znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila). V posuzované

věci neexistoval žádný důvod upravovat hranici účinné látky podle citované

přílohy k stanovisku ani nebylo namístě odečítat tzv. spotřební držbu. Na

straně obviněného soudy nezjistily ani žádné významné okolnosti, jež by

svědčily o tom, že v jeho případě je individuální dávka významně vyšší ani o

potřebě upravit zmiňovanou orientační hodnotu tak, aby odpovídala několikadenní

dávce podle stupně závislosti. V pojmu „pro vlastní potřebu“ obsaženém v

ustanovení § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v podstatě vyjádřena nejvyšší

přípustná míra zákonné tolerance k neoprávněnému užívání omamné nebo

psychotropní látky. Jakmile tato tzv. spotřební držba konzumenta přesáhne

množství větší než malé, které je pro běžného uživatele těchto látek určeno

zmiňovanými hranicemi, je namístě – za splnění i ostatních zákonných podmínek a

po náležitém zhodnocení konkrétních skutkových okolností – přistoupit k postihu

takové vlastní držby podle citovaného ustanovení trestního zákoníku. Uvedené

hranice účinných látek tedy již zohledňují vlastní množství spotřební držby

obvyklého konzumenta, takže není důvod od nich v každém jednotlivém případě

odečítat množství spotřební držby. Za neopodstatněnou státní zástupce označil

rovněž námitku obviněného, kterou zpochybnil posouzení pokračování v přečinu

přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr.

zákoníku. V tomto ohledu připomněl, že k otázce pokračování se v souvislosti s

přečinem podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku již vyjádřil Nejvyšší soud ve svém

usnesení ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 491/2015, když mimo jiné

konstatoval, že pokračování v citovaném přečinu je možné, jsou-li splněny

zákonné znaky pokračování uvedené v § 116 tr. zákoníku. V posuzované věci

rozhodné skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku pod body 1) až 3) ve

výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odůvodňují závěr, že obviněný

jednal za podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku,

neboť jednotlivé jeho útoky vykazovaly dělící momenty, v jejichž důsledku se

jeho jednání rozpadalo na časově oddělitelné dílčí útoky. Proto soudy nižších

stupňů postupovaly správně, pokud sečetly jednotlivá množství omamné látky

(morfinu) a výsledné množství účinné látky porovnaly s její hranicí obsaženou v

příloze ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu. I pokud by bylo na

jednání obviněného nahlíženo jako na trvající trestný čin ve smyslu aktuální

judikatury Nejvyššího soudu, bylo by podle státního zástupce i v takovém

případě namístě jednotlivá zjištěná množství drogy sčítat, neboť z hlediska

hmotněprávního by se v daném případě jednalo o jediný trestný čin. Ani v

takovém případě by tak námitka obviněného opodstatněná nebyla.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. státní

zástupce uvedl, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného

opatření podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jednání obviněného totiž

nevykazovalo známky pouhého experimentování s předmětnou omamnou látkou, neboť

podle výsledků znaleckého zkoumání byl osobou s psychogenní závislostí na

drogách a v souvislosti s touto závislostí spáchal trestné činy, jimiž byl

uznán vinným. Z provedených důkazů rovněž jednoznačně vyplývá, že dosažení

účelu uloženého ochranného opatření není v jeho případě vyloučeno. Zákonnost

uložení ochranného léčení ve formě ambulantní přitom nemůže zpochybnit ani

tvrzení, že se soud nezabýval jeho aktuální závislostí na omamných a

psychotropních látkách. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 9. 2015 vyplývá,

že obviněný nevznesl žádné námitky ani připomínky k výpovědi znalce MUDr. Petra

Navrátila, který konstatoval jeho závislost na omamných látkách, a která ve

spojení i s ostatními důkazy se stala podkladem pro pozdější (právní) závěry k

uložení zmiňovaného druhu ochranného opatření. V době vyhlášení rozsudku soudu

prvního stupně nebyly zjištěny ani nové okolnosti, které by takový závěr

zpochybňovaly. Za nepřiléhavou označil státní zástupce argumentaci obviněného,

který v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.

2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, uveřejněné pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr. Za stavu,

kdy soud prvního stupně v podstatě několik měsíců před vyhlášením odsuzujícího

rozsudku ověřoval výslechem znalce aktuální stav závislosti obviněného na

omamných látkách, a kdy ani obviněný v tomto směru nic nenamítl, nedošlo při

uložení ochranného léčení k porušení zásady přiměřenosti ve smyslu ustanovení §

38 odst. 1 a § 96 odst. 1 tr. zákoníku. I tyto námitky tak státní zástupce

označil za neopodstatněné.

Shrnul tedy, že podstatou námitek vznesených obviněným je jednak zpochybnění

učiněných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, což nelze

podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani

pod žádný jiný dovolací důvod, jednak jde o takové námitky, které sice lze

formálně podřadit pod citovaný dovolací důvod, jakož i pod dovolací důvody

podle § 265b odst. 1 písm. b) a j) tr. ř., které však nejsou opodstatněné.

Závěrem státní zástupce uvedl, že uvedené dovolání je jako celek zjevně

neopodstatněné, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm.

e) tr. ř. odmítl.

9. V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství,

kterou obviněný podal, byl vyjádřen jeho nesouhlas ve vztahu k závěrům uvedeným

v tomto vyjádření.

III.

10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání J. B.

je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou

oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],

v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.

ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání

opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence

je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem

podle § 265i odst. 3 tr. ř.

12. V podaném dovolání dovolatel výslovně poukazuje na dovolací důvody

vymezené v § 265b odst. 1 písm. b), g), j) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. b), g), j) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen

je-li tu některý z následujících důvodů:

b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato

okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla

jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném

nesprávném hmotněprávním posouzení,

j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky

stanovené zákonem pro jeho uložení,

13. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je

zapotřebí uvést, že je možné jej úspěšně uplatnit za předpokladu, že ve věci

samé rozhodoval orgán, který byl z rozhodování vyloučen z důvodů uvedených v §

30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle § 31 tr. ř. a současně

tato skutečnost nebyla dovolateli v původním řízení známa nebo jím byla před

rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

14. Dovolatel shledal dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v

tom, že ve věci rozhodovala podjatá samosoudkyně JUDr. Jiřina Říhová, neboť

ještě před počátkem dokazování v hlavním líčení nahlas v soudní síni

vyjadřovala své přesvědčení o jeho vině. Došlo tak k pochybnostem o

nestrannosti jmenované samosoudkyně a k porušení jeho práva na spravedlivý

proces. Lze připomenout, že shodnou výhradu dovolatel vznesl v původním řízení,

avšak soudy se s ní ve svých rozhodnutích neztotožnily. Nejvyšší soud tudíž

posuzoval, zda řízení je zatíženo tvrzenou procesní vadou.

15. Podle § 30 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že z vykonávání úkonů trestního

řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo

osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k

projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům,

zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v

trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.

16. Účelem citovaného zákonného ustanovení je upevnit důvěru účastníků řízení

i veřejnosti v nestrannost postupu orgánů činných v trestním řízení. Zákon

vylučuje z vykonávání úkonů trestního řízení ten orgán činný v trestním

řízení, u něhož lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti z taxativně

vyjmenovaných důvodů. Současně je nutno zdůraznit, že rozhodnutí o vyloučení

soudce představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat

svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 věta první Listiny základních práv a

svobod).

17. S ohledem na ustálenou judikaturu může poměr k projednávané věci záležet

např. v tom, že soudce sám nebo osoba jemu blízká byli poškozeni projednávanou

trestnou činností, případně byli jinak této činnosti účastni (např. jako

svědci, tlumočníci). Mezi důvody vyloučení však nemůže patřit otázka úrovně

odborné způsobilosti soudce (předsedy senátu, členů senátu) rozhodujícího ve

věci (srov. rozhodnutí č. 23/1998 Sb. rozh. tr.). Z ustanovení § 30 tr. ř.

vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické

okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít

zcela konkrétní podobu, musí mít osobní charakter, aby mohl být dostatečně

pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti takové osoby

přistupovat k věci a k úkonům jí se dotýkajícím objektivně (srov. rozhodnutí

Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001). Důvodem pro

vyloučení soudce nemohou být ani okolnosti spočívající v jeho procesním postupu

v řízení o projednávané věci, nejde-li o případy stanovené v § 30 odst. 2 až

odst. 4 tr. ř.

18. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká (ale také pro poměr k jejich

obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo jinému orgánu činnému v trestním

řízení), bude vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru

příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském,

anebo naopak nepřátelském. Negativní vztah soudce např. k obviněnému však nelze

vyvozovat toliko ze subjektivního pocitu obviněného, že je soudce vůči němu

zaujat, ale musí být podložen konkrétními objektivními skutečnostmi.

19. Lze připomenout, že obviněný v dané věci vznesl námitku podjatosti

samosoudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Jiřiny Říhové jednak proto, že

podle jeho názoru manipulovala v jeho neprospěch s obsahem svědeckých výpovědí

(kladla svědkům návodné a sugestivní otázky) i s protokolem o hlavním líčení,

přičemž v tomto směru odkázal na svá podání, konkrétně na žádost o opakování

výslechu svědkyně J. K. a na námitky proti protokolaci o hlavním líčení konaném

dne 3. 9. 2015, jednak z důvodu hrozby kárného stíhání samosoudkyně, k němuž

podal několik podnětů.

20. O námitkách obviněného ohledně podjatosti JUDr. Jiřiny Říhové z vykonávání

úkonů trestního řízení v jeho trestní věci, bylo rozhodnuto usnesením Okresního

soudu v Kladně ze dne 5. 10. 2015, č. j. 1 T 112/2015-417, podle § 31 odst. 1

tr. ř. tak, že jmenovaná není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené

u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 112/2015. Stížnost, kterou obviněný

proti shora uvedenému usnesení podal, byla usnesením Krajského soudu v Praze ze

dne 29. 12. 2015, č. j. 10 To 537/2015-694, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.

zamítnuta. Podle Nejvyššího soudu lze přisvědčit argumentaci odvolacího soudu,

který v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že procesní postup

samosoudkyně z toho hlediska, zda si skutečně v dosavadním řízení počínala

zaujatě a nezákonně a zda je schopna věc nestranně posoudit a rozhodnout v ní,

pečlivě přezkoumal, žádné pochybení však neshledal. Ani otázky kladené

jednotlivým svědkům odvolací soud neshledal za návodné či sugestivní, vždy se

jednalo pouze o upřesnění toho, o čemž svědci již dříve mluvili. Námitkami

obhajoby proti obsahu protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 9. 2015 se odvolací

soud zabýval samostatně v souvislosti s řešením otázky možné podjatosti

samosoudkyně, přičemž konstatoval, že ani případné nedostatky protokolace

nesvědčí o její snaze obviněného poškodit. Z dovolání se tedy nepodává žádná

nová konkrétní skutečnost, jež by nasvědčovala tomu, že by u JUDr. Jiřiny

Říhové byl dán relevantní důvod pochybovat o její nepodjatosti ve smyslu § 30

odst. 1 tr. ř. Z dostupného spisového materiálu rovněž vyplývá, že JUDr. Říhová

k námitce dovolatele v řízení řádně ve smyslu § 31 tr. ř. rozhodla o tom, že

není podjatá, toto rozhodnutí bylo řádně přezkoumáno stížnostním soudem a v

tomto směru lze na tato rozhodnutí jako na správná odkázat.

21. Obiter dictum nutno dodat, že ani stížnosti obviněného (resp. jeho obhájce)

na počínání JUDr. Jiřiny Říhové, které obhajobu vedly i k podání podnětu k

zahájení kárného řízení s její osobou, nebyly shledány důvodnými ani

místopředsedou Okresního soudu v Kladně, ani místopředsedou Nejvyššího soudu,

který uvedl, že podle jeho názoru řízení v dané věci není postiženo takovými

vadami, jež by odůvodňovaly zahájení kárného řízení s JUDr. Říhovou, naopak se

do velké míry s jejími vyjádřeními uvedenými v usnesení č. j. 1 T 112/2015-417,

ztotožňuje.

22. Nejvyšší soud konstatuje, že za situace, kdy nebylo zjištěno, že by

samosoudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Jiřina Říhová měla k projednávané

trestní věci nebo k subjektům vyjmenovaným v § 30 odst. 1 věty první tr. ř.

nějaký bližší či výslovně osobní vztah a že by si počínala zaujatě a nezákonně,

jak jí obhajoba vytýká, nelze ohledně její osoby dovozovat v dovolání namítanou

podjatost. Lze oprávněně zdůraznit, že jmenovaná nebyla vyloučena z vykonávání

úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci, neboť nevznikly pochybnosti o

její nestrannosti ve smyslu znění § 30 odst. 1 tr. ř. Nedošlo tak k žádnému

porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, a proto námitky, které v tomto

směru uplatnil, jsou zjevně neopodstatněné.

23. V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním

posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podstatou

právního posouzení skutku je aplikace hmotného práva na skutkový stav, který

zjistily soudy I. a II. stupně. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tedy lze

namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován

jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než

kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze

proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž

je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování

a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,

poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv

hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze

vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení

otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním

posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

24. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným

prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních

vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého

stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není

další odvolací instancí, nemůže tedy přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení

důkazů obou stupňů. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu

druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení

Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS

282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových

zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi

zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotněprávní posouzení skutku.

25. Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady obviněného,

pokud brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního

stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou

způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní

hodnocení provedených důkazů tvrzením, že se nedopustil inkriminovaného

jednání, rozebírá celkovou důkazní situaci (kupř. tvrzením, že závěry obou

soudů se opírají toliko o nejednoznačná a rozporuplná vyjádření svědků J. K.,

Z. T., L. V., že neexistují důkazy k otázce množství aplikované omamné látky

poškozenému A. T., když MUDr. S. T. nebyla vyslechnuta, že nebyly odstraněny

pochybností stran rozporuplných znaleckých posudků MUDr. Petra Navrátila a

MUDr. Wieslawa Strzondaly, že nebylo prokázáno nepodávání léků ve správném

dávkování, a celkově vzato že provedenými důkazy nebyla jeho vina prokázána).

Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího

soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního

posouzení skutku v tom smyslu, že se trestné činnosti nedopustil. Ani námitky

obviněného proti formulaci popisu skutku ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř., tomuto

dovolacímu důvodu neodpovídají. Lze dodat, že rozsudek soudu prvního stupně po

formální stránce splňuje kritéria obsažená v ustanovení § 120 tr. ř. z hlediska

jeho struktury a taktéž obsahuje náležitosti stanovené v § 125 tr. ř., přičemž

soud prvního stupně v souladu s citovaným ustanovením § 125 tr. ř. vyložil,

jaké skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel

a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Zmíněné námitky

tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v zákoně

taxativně zakotveny.

26. Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že

soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro

reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo

proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in

dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2

Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke

zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez

důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve

prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter,

týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným

zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.

27. Pokud jde o výhrady obviněného spočívající ve zpochybnění správnosti a

přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, pak Nejvyšší soud

připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §

265a odst. 4 tr. ř.).

28. Za důvodné nelze považovat ani námitky obviněného proti procesnímu postupu

soudu prvního stupně, které zakládá na tvrzení, že k přečtení obsahu výpovědi

svědkyně J. K. podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. nebyly splněny zákonné

podmínky, s čímž spojoval porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V tomto směru odvolací

soud správně v odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 22. 3. 2016 uvedl, že

svědkyně podle protokolu o hlavním líčení obsahujícím doslovný přepis toho, co

podle zvukového záznamu uvedla, o věci nejprve spontánně vypovídala, pouze

nebyla schopna zopakovat některé podrobnosti, o nichž se zmiňovala v přípravném

řízení, což je pochopitelné s ohledem na časový odstup, tak i vzhledem k

rozrušení svědkyně hovořící o okolnostech bezprostředně předcházejících úmrtí

jejího manžela. Za této situace podle odvolacího soudu samosoudkyně důvodně

postupovala podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. a příslušnou pasáž její

výpovědi z přípravného řízení přečetla, přičemž obviněnému bylo umožněno se

tohoto výslechu zúčastnit. Soud rovněž odmítl námitky, že by svědkyni byly

kladeny sugestivní otázky, které její následná tvrzení ovlivnily. Dle názoru

odvolacího soudu, s nímž se ztotožnil i Nejvyšší soud, výslech svědkyně proběhl

zákonným způsobem a rovněž tak nedošlo k namítanému porušení práva na

spravedlivý proces.

29. Pod žádný z dovolacích důvodů nelze rovněž podřadit ani výtku procesně

právní povahy, že při stíhání pro skutek právně posouzený jako přečin poškození

cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nebyla zachována

zásada totožnosti skutku, neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání pro

skutek, ve kterém obžaloba spatřovala přečin poškození cizích práv podle § 181

odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nejsou dostatečně popsány znaky tohoto

přečinu a není zde dána totožnost jednání a následku.

30. Lze připomenout, že otázku zachování totožnosti skutku není možno zužovat

na pouhou vnější podobnost popisu skutkového stavu mezi sdělením obvinění a

konečným rozsudkem. Ve fázi sdělení obvinění nemá příslušný policejní orgán

zdaleka dostatek informací pro precizní vyjádření skutkového stavu věci (čili

popisu skutku ve sdělení obvinění). Naopak, jeho úkolem je tento stav zjišťovat

a opatřovat o něm důkazy, na jejichž podkladě je státní zástupce při formulaci

obžaloby nejen oprávněn, ale i povinen precizovat popis skutku tak, aby

odpovídal obsahu dosud opatřených důkazů. Na základě výsledků dokazování

provedeného soudem mohou některé skutečnosti odpadnout a jiné naopak přibýt.

Skutek, který je předmětem trestního řízení, soud projednává v celé šíři. Proto

přihlíží i ke změnám skutkového děje, k nimž při projednávání věci před soudem

došlo. Soud je rovněž povinen popsat stav věci podle výsledků dokazování, jež

provádí v hlavním líčení (§ 220 odst. 1, 2 tr. ř.). Totožnost skutku je v

trestním řízení zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo

totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi

skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí č.

1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Porovná-li se skutek, v němž je jednání obviněného J.

B. (následně uvedené pod bodem 3/ prvostupňového rozsudku), a to z usnesení

policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 2. 2015, č. j.

KRPS-306964-31/TČ-2014-010371-KL, z obžaloby okresní státní zástupkyně

Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 2 ZT

71/2015, a z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 1 T

112/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016,

sp. zn. 10 To 358/2016, vyplývá shoda jednání obviněného při rozdílném následku

předpokládaném skutkovou podstatou přečinu poškození cizích práv podle § 181

odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

31. Nelze tedy souhlasit s námitkou, že by došlo k takovým změnám, aby byla

porušena totožnost skutku. Rovněž je třeba zdůraznit, že uvedenou námitkou se

též velmi podrobně zabýval nejen soud prvního stupně, ale ke shodnému závěru

dospěl rovněž soud odvolací, který ve vztahu k předmětné námitce obviněného

uvedl, že pokud v daném případě bylo v usnesení policejního orgánu o zahájení

trestního stíhání ze dne 16. 2. 2015, č. j. KRPS-306964-31/TČ-2014-010371-KL

jednání obviněného (uvedené pod bodem 3/ prvostupňového rozsudku) popsáno tak,

že obviněný měl poškozenému Ing. A. T. aplikovat méně morfinu, lze mít za to,

že takový popis skutku nebrání tomu, aby stíhané jednání bylo následně

obžalobou po právní stránce posuzováno nejen jako přečin přechovávání omamné a

psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, ale i jako přečin

poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, na

což byl obviněný ostatně upozorněn. Správně odvolací soud ve svém usnesení ze

dne 22. 3. 2016, č. j. 10 To 535/2015-745 konstatoval, že podle § 176 odst. 2

tr. ř. je obžaloba vázána pouze skutkem, pro který bylo zahájeno trestní

stíhání, a též soud podle § 220 odst. 1 tr. ř. může rozhodnout pouze o skutku,

pro který byla podána obžaloba, nejsou však vázány právní kvalifikací takového

skutku.

32. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje

obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v

usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož,

právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v

řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.

Uvedeným principem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v

němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s

ústavními požadavky. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané

vady mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli

hmotněprávních, a žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve

vztahu k nim neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky

přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II.

ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.). Nejvyšší soud přitom

neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných ve věci dosud

činnými soudy s ohledem na respektování práva obviněného na spravedlivý proces

ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov.

např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález

Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Proto pokud by dovolatel

uplatnil pouze takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i

odst. 1 písm. b) tr. ř. a v tomto směru podané dovolání odmítnout jako podané z

jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

33. Na straně druhé za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal námitky obviněného, směřující do

oblasti právního posouzení skutku, jimiž zpochybnil posouzení jeho jednání pod

body 1) – 3) prvostupňového rozsudku jako pokračujícího přečinu přechovávání

omamné a a psychotropní látky podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku a současně

rozporoval naplnění zákonného znaku „množství větší než malé“.

34. Přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2

tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně pro vlastní potřebu přechovává

jinou omamnou nebo psychotropní látku než konopí, pryskyřici z konopí a

psychotropní látku obsahující tetrahydrokanabinol, izomer nebo jeho

stereochemickou variantu – THC, anebo jed, v množství větším než malém.

35. Přechováváním omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu § 284 odst. 2

tr. zákoníku je v zásadě jakákoliv forma jejich držení, případně nakládání s

nimi, s výjimkou jejich výroby, nabízení, prodeje, dovozu, vývozu a průvozu,

které jsou trestně postižitelné jako trestný čin podle § 283 tr. zákoníku.

Pachatel je může, ale nemusí mít přímo u sebe, ale musí je mít ve své moci. Na

způsobu jejího nabytí pachatelem přitom nezáleží. Žádnou roli přitom nehraje,

zda je pachatel nabyl jednorázově nebo postupně, stejně jako nezáleží na tom,

jak je poté uložil a jak dlouho je přechovával. Tato skutečnost může mít význam

pouze z hlediska posouzení společenské škodlivosti jeho jednání a úvahy o

trestu. Trestněprávně postižitelné je přechovávání daných látek pro vlastní

potřebu pouze v množství větším než malém. Posouzení toho, zda došlo k

neoprávněnému přechovávání daných látek v množství větším než malém, je namístě

odvíjet vždy od jejich druhu a účinků. Vzhledem k tomu, že se tyto látky od

sebe liší co do své povahy i účinků, nelze pro ně stanovit společnou hranici

uvedeného množství, a tuto nestanoví ani trestní zákoník ani žádný jiný právní

předpis. Obecně vzato lze vyjít z toho, že trestní odpovědnost pachatele za

přechovávání daných látek pro vlastní potřebu lze dovodit z jejich množství,

které znamená zvýšené nebezpečí pro zdraví nebo život člověka. Současně musí

jít o držení takových látek v množství převyšujícím dávku potřebnou pro

držitele (podle stupně jeho závislosti), neboť držení jen jedné dávky

konzumentem drog před jejím použitím není přechováváním, ale jen tzv. spotřební

držbou, byť by šlo o množství jinak naplňující znak „množství větší než

malé“ (č. 15/2014-I Sb. rozh. tr.).

36. Za „množství větší než malé“ ve smyslu § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku je

třeba obecně považovat takové množství přechovávané omamné nebo psychotropní

látky, které vícenásobně – podle ohrožení vyplývajícího pro život a zdraví lidí

ze škodlivosti jednotlivých dávek převyšuje běžnou jednorázovou dávku obvyklého

konzumenta (srov. rovněž č. 15/2014-I Sb. rozh. tr.).

37. Podle výkladu přijatého rozhodnutím velkého senátu trestního

kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012

(uveřejněno pod č. 44/2013 Sb. rozh. tr.) a podle stanoviska trestního kolegia

Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., se u látky morfin

za „množství větší než malé“ považuje 300 mg morfinu či 390 mg pokud jde o

hydrochlorid morfinu.

38. Pokračováním v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku se rozumí takové

jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i

v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným

nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v

předmětu útoku.

39. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zformuloval hlediska posuzování

pokračování v trestném činu. V usnesení ze dne 30. 9. 2014, č. j. 4 Tdo

1116/2014-31, uvedl v této souvislosti následující teze: „Pokračování v

trestném činu je charakterizováno čtyřmi znaky: - útoky musí naplňovat stejnou

skutkovou podstatu, - musí být vedeny jednotným záměrem (subjektivní

souvislost), - musí být spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení, -

blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Rozhodujícím znakem pokračování

v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu je, že

jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po

subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již

od počátku zamýšlí alespoň v nejhrubších rysech i další útoky, a že po

objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování

tohoto jediného záměru (srov. č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). Pro pokračování v

trestném činu je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný. Toto

plyne ze samotného pojmu pokračování v trestném činu, neboť pokračovat lze jen

v činnosti velmi podobné nebo stejnorodé. Stejnorodost způsobu provedení

trestného činu je nutno vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele

(č. 29/1977 Sb. rozh. tr.). K naplnění pokračování je vyžadována blízká

souvislost časová a v předmětu útoku. Časovou souvislost nelze přesně ohraničit

nějakou maximální lhůtou, ale vzhledem k tomu, že je vyžadována blízká časová

souvislost, půjde zpravidla o dny či týdny. V několika případech připustil

Nejvyšší soud ve své judikatuře i časový odstup několika měsíců, avšak takto

vymezený časový úsek byl spojen s případy organizované trestné činnosti, kdy

časová proluka činila zhruba tři měsíce (srov. Soubor rozhodnutí trestních

Nejvyššího soudu 19/2003 – T 463, č. 32/2004 Sb. rozh. tr.), popřípadě i šest

měsíců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo

739/2007). Při posuzování tohoto formálního znaku je nutno vzít v úvahu a

zohlednit všechny konkrétní okolnosti případu jako jsou např. celková doba

páchání trestné činnosti, počet útoků, apod.“ V této souvislosti lze poukázat

též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 491/2015, v

němž vyjádřil názor, že zásady, které § 116 tr. zákoníku stanoví pro

pokračování, se uplatní i u přečinu podle § 284 tr. zákoníku.

40. Nahlížeje těmito obecnými principy na konkrétně posuzovanou trestnou

činnost Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě všechny čtyři vyžadované

znaky pro závěr, že jde o pokračování v trestném činu, byly v dané trestní věci

beze zbytku prokázány a zjištěny. Tím je míněna existence dílčích útoků, jež

jsou vedeny jednotným záměrem, naplňujícím stejnou skutkovou podstatu trestného

činu, jakož i stejný nebo podobný způsob provedení činu a blízká časová

souvislost.

41. Jak ze skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu

prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, a z nichž vychází i

Nejvyšší soud, vyplývá, obviněný J. B. se dopustil výše popsaného protiprávního

jednání pod body 1) až 3) útoky, které naplňovaly skutkovou podstatu téhož

trestného činu (§ 284 odst. 2 tr. zákoníku), byly spáchány v podstatě shodným

způsobem (obviněný přechovával morfin, který odcizil), není mezi nimi delší

časová prodleva (k jednání došlo v období od 2. 5. 2014 do 18. 8. 2014) a jsou

spojeny i jednotným záměrem obviněného (získat morfin pro vlastní potřebu). Je

tudíž nepodstatné i to, zda v případech pod body 2) a 3) odcizoval morfin v

jednotlivých dnech či najednou.

42. Podle skutkových zjištění uvedených ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu

prvního stupně, se obviněný dopustil výše popsaného protiprávního jednání pod

bodem 1) odcizením nejméně 20 ampulí léku (morfinu), které obsahovaly nejméně

200 mg účinné látky, pod bodem 2) nejméně 40 ampulí léku (morfinu) s obsahem

nejméně 400 mg účinné látky a pod bodem 3) nejméně 31 ampulí léku (morfinu) s

obsahem 310 mg účinné látky. Soud prvního stupně rovněž postupoval správně,

pokud jednotlivá zjištěná množství omamné látky morfin sečetl a uzavřel, že

obviněný ve všech třech případech odcizil nejméně 91 ampulí léků, které

obsahovaly nejméně 910 mg morfinu účinné látky, které přechovával pro vlastní

potřebu. Jedná se tak nepochybně o množství, které několikanásobně přesahovalo

„množství větší než malé“ ve smyslu přílohy ke stanovisku trestního kolegia

Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 (publ. pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr.).

43. Nepřípadnou se jeví též námitka dovolatele stran přehodnocení stanoviska

Nejvyššího soudu ve vztahu k hodnotám množství držení návykových látek v něm

uvedených, spočívající v tvrzení, že v posuzovaném případě k naplnění

kvalifikačního znaku „množství větší než malé“ nedošlo, neboť přestože i

Nejvyšší soud tyto hodnoty považuje pouze za orientační, nižší soudy orientační

hodnotu 390 mg hydrochloridu morfinu vydávaly za konstantní, aniž přihlédly ke

stupni jeho závislosti na této látce a od celkového množství držené drogy

neodečetly tzv. spotřební držbu. V tomto ohledu lze konstatovat, že se soudy

mírou závislosti obviněného na omamné látce náležitě zabývaly. Pokud v

návaznosti na závěry znaleckých posudků z oboru psychiatrie a toxikologie

dospěly k závěru, že nebyly zjištěny žádné významné okolnosti, jež by svědčily

o tom, že v jeho případě je individuální dávka drogy významně vyšší, a nebyl

tak důvod upravovat množstevní hranici účinné látky podle citované přílohy k

stanovisku, ani nebylo namístě odečítat tzv. spotřební držbu, nutno těmto

jejich závěrům přisvědčit. Pro úplnost možno dodat, že v pojmu „pro vlastní

potřebu“ v § 284 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, je již nejvyšší přípustná míra

zákonné tolerance k neoprávněnému užívání omamné nebo psychotropní látky

vyjádřena. Uvedené hranice účinných látek tak již zohledňují vlastní množství

spotřební držby obvyklého konzumenta, takže není důvod od nich v každém

jednotlivém případě odečítat množství spotřební držby.

44. S poukazem na výše citovaná judikaturní východiska (viz tabulka

orientačních hodnot rozsahů podle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.

zn. 15 Tdo 1003/2012, i podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze

dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh.

tr.) tak lze konstatovat, že při stanovení závěru o spáchání trestné činnosti

obviněného, oba soudy postupovaly správně, pokud v jednání dovolatele v bodech

1) – 3) shledaly naplnění pokračujícího přečinu podle § 284 odst. 2 tr.

zákoníku.

45. Soudy obou stupňů nepochybily, pokud jednání obviněného v bodě 3)

kvalifikovaly též jako přečin poškozování cizích práv podle § 181 odst. 1,

odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť nepochybně svým jednáním způsobil Ing. A. T. vážnou újmu na právech tím, že jej uvedl v omyl a způsobil tímto činem

jinému značnou újmu na právech. V tomto směru lze akceptovat závěry odvolacího

soudu, že pokud obviněný jako zdravotník – pracovník hospice pouze předstíral,

že poškozenému aplikuje morfin v předepsaném množství, ale ve skutečnosti tak

nečinil, uvedl jiného v omyl ve smyslu § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,

neboť jak sám poškozený, tak i jeho rodina se na jeho péči spoléhali. Jestliže

v důsledku tohoto jeho počínání měl poškozený bolesti, nepochybně trpěl nejen

on, ale i jeho rodina – především manželka Z. T., která uvedla, že se snažila

manželovi poslední dny života ulehčit, ovšem vinou obviněného došlo k opaku, s

čímž se do konce života nesmíří, pak je obviněným způsobenou újmu nutno

považovat za značnou ve smyslu § 181 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tyto

závěry oba soudy učinily na základě zjištění, že Ing. A. T., na jehož úkor

obviněný morfin odcizoval a užíval ke své potřebě, se nacházel v terminálním

stádiu nádorového onemocnění a jeho aplikace měla sloužit k tomu, aby konec

svého života dožil bez bolesti, což mu bylo jednáním obviněného, které bylo v

příkrém rozporu nejen s povinnostmi zdravotnického pracovníka uvedenými v § 49

odst. 1 písm. a) zák. č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách, ale i s principy

etickými, znemožněno. Tomu pak odpovídá zejména výpověď manželky poškozeného Z. T., podle níž obviněný zneužíval morfin, neboť evidentně poté, co se dostavily

jiné ošetřovatelky a aplikovaly poškozenému potřebné množství léku, se mu

ulevilo. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní

situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost

tak lze konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že

soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní skutková zjištění učiněná na

základě provedených důkazů, z nichž vyplývá, že ačkoliv obviněný spáchání

trestné činnosti, mimo jednání v bodě 1), popírá, pak pokud jde o skutky

popsané pod body 2) a 3) výroku rozsudku, je spolehlivě usvědčován zejména

svědeckými výpověďmi zdravotních sester Z. K. a E. M., ale i svědkyň J. K. a Z. T. i ředitelky Hospice Svaté Hedviky L. V., o jejichž věrohodnosti nejsou

důvody k pochybnostem, a které nestojí osamoceně, ale jsou podporovány řadou

dalších, zejména listinných důkazů. Jedná se zejména o znalecký posudek z oboru

zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Navrátila, přičemž oba soudy se

rovněž přesvědčivým způsobem vypořádaly s protichůdnými závěry vyplývajícími ze

znaleckého posudku doc. MUDr. Karla Duška, CSc. z oboru zdravotnictví, odvětví

psychiatrie předloženého obhajobou a logicky zdůvodnily, z jakých důvodů naopak

shledaly správnými závěry znalce MUDr. Petra Navrátila, o nichž neměly žádné

důvody k pochybnostem.

K právní kvalifikaci skutku pod bodem 3) rovněž jako

přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku lze zmínit kupř. lékařskou zprávu ohledně Ing. T. i rozpis jemu

předepsané aplikace morfinu, záznamy o poskytování morfinu a záznamy o

poskytování ošetřovatelské péče z Hospice Svaté Hedviky, z nichž je zcela

zjevné, že obviněný uváděl do výkazů o aplikaci morfinu Ing. T. (a ve vztahu k

bodu 2/ též I. K.) větší množství heroinu než skutečně pacientům podával. Možno

poukázat též na obviněným zaslaný omluvný email Z. T., přičemž lze v tomto

ohledu přisvědčit argumentaci soudu prvního stupně, že by v případě své neviny

takto nečinil. Závěr o tom, že dovolatel nepodával morfin v lékařem stanovených

dávkách, nebyl nakonec zpochybněn ani závěry znaleckého posudku z oboru

zdravotnictví, odvětví onkologie MUDr. Wieslawa Strzondaly, že správně podávaná

medikace podle poznatků lékařské vědy může chronické bolesti eliminovat zhruba

z 90%. Ve vztahu k jednání pod bodem 4) lze především odkázat na závěry

znaleckého posudku a výpověď znalce Ing. Jaroslava Zikmunda z oboru

zdravotnictví, odvětví toxikologie, podle něhož má užití morfinu analgetický

účinek, maximální účinnost nastupuje v době 30 - 60 minut po užití, účinek trvá

4 - 5 hodin. Z grafu průběhu účinnosti požití morfinu, jenž je součástí

předmětného znaleckého posudku, je patrné, že maximální účinky jsou v době mezi

první a druhou hodinou po užití, po 10 hodinách účinek odezní. Vzhledem k tomu,

že obviněný neuvedl dobu, kdy morfin užil, soudy vycházely z výpovědí svědkyň -

zdravotních sester hospice Z. K. a E. M., z nichž vyplývá, že jej hledaly a

vzbudily na WC kolem 11.00 hodin. Podle grafu by se tak v době, kdy řídil auto,

tedy kolem 12,30 hodin, hladina účinnosti morfinu blížila jeho horní hranici. Obviněný je rovněž usvědčován závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,

odvětví psychiatrie MUDr. Petra Navrátila, z nichž soudy zjistily, že v době,

kdy řídil motorové vozidlo nebyl s ohledem na množství a druh užité drogy

schopen bezpečně vozidlo ovládat. U obviněného, jehož osobnost byla znalcem

charakterizována jako nezdrženlivá, byla též prokázána jeho závislost na

opiátech, která vedla k podstatnému snížení jeho ovládacích schopností. Lze

tedy uzavřít, že provedené důkazy ve svém souhrnu zcela spolehlivě prokazují,

že obviněný byl v době řízení motorového vozidla uvedenou omamnou látkou

ovlivněn natolik, že nebyl schopen bezpečné jízdy a výrok o vině přečinem

ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku je zcela

namístě.

46. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze

strany ve věci činných soudů v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné,

nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním

principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy

ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi

skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou

pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly,

a s jejich argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění

tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v

dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky

na tuto činnost soudů. Společně tak vytvářejí podklad pro spolehlivý závěr, že

obviněný svým jednáním po objektivní i subjektivní stránce naplnil skutkovou

podstatu v bodech 1), 2) a 3) pokračujícího přečinu přechovávání omamné a

psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, z toho v bodě 3) v

jednočinném souběhu s přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst.

2 písm. a) tr. zákoníku, a v bodě 4) přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky

podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Napadené rozhodnutí netrpí žádnou z vad, s

nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětných skutků. Nejvyšší

soud rovněž konstatuje, že postupem soudů obou stupňů nebylo porušeno právo

obviněného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo na obhajobu podle

čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních svobod, jak je obviněným namítáno. V

podrobnostech lze odkázat na odůvodnění obou soudních rozhodnutí.

47. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani obviněným namítaný extrémní

nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením

skutků, který představuje určitý průlom do výše již uvedených zásad dovolacího

řízení a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění

soudů prvního a druhého stupně. Rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné

považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces

v případech, kdyby byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s

učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění),

tedy zejména nastane-li situace, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou

obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají z důkazů při

žádném z logických způsobů jejich hodnocení, zjištění soudů jsou pravým opakem

toho, co bylo obsahem dokazování apod. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze

dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3.

2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v

tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když

mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé

je patrná logická návaznost.

48. Jestliže obviněný J. B. s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.

g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu zákazu činnosti – zákazu řízení

motorových vozidel, tak v tomto ohledu neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro

úplnost lze dodat, že v úvahu přicházející důvod dovolání podle § 265b odst. 1

písm. h) tr. ř. spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu,

který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu

stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

49. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. č. 22/2003 Sb. rozh.

tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu

odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci

zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy

jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští,

nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž

byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu

či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v

§ 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení

nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat

prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře

trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku

nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o

trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže

být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených

dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní posouzení ve

vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení

soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za

pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům

nelze nekonkrétní výtku obviněného J. B. směřující proti uloženému trestu

zákazu řízení motorových vozidel pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr.

ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. V

této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu soudu nepřísluší

domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a takové námitky pro

svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov. usnesení Ústavního

soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne

21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo

901/2014). Jen pro úplnost se tak lze ztotožnit s argumentací soudu prvního

stupně, že: „obžalovaný pokud řídil motorové vozidlo pod vlivem návykové látky,

významným způsobem porušil jako řidič pravidla silničního provozu. Bylo proto

namístě, aby vedle podmíněného trestu byl obžalovanému uložen ještě trest

zákazu činnosti ve formě zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na kratší

dobu, aby alespoň po kratší dobu byl z účasti na silničním provozu jako řidič

vyloučen, když po tuto dobu se obžalovaný bude zároveň podrobovat ochranné

ambulantní protitoxikomanické léčbě, která může obžalovanému pomoci zbavit se

závislosti na opiátech a může mu pak dopomoci k tomu, aby se obžalovaný mohl

jako řidič motorového vozidla do silničního provozu vrátit“(str. 25 rozsudku

soudu prvního stupně).

50. Obviněný rovněž uplatnil důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. j)

tr. ř., námitkami, že bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly

splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.

51. Podmínky pro uložení ochranného léčení jsou zákonem stanoveny v § 99 odst.

1 tr. zákoníku. Spočívají mimo jiné v tom, že pachatel činu jinak trestného

není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný.

52. Podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud může uložit ochranné léčení i

tehdy, jestliže pachatel, který zneužívá návykovou látku, spáchal trestný čin

pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním; ochranné léčení však

neuloží, je-li vzhledem k osobě pachatele zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout.

53. Účelem ochranného léčení je terapeutické působení na tyto osoby s cílem

zajistit patřičnou ochranu společnosti, ale stejně tak je účelem poskytnout

těmto osobám odbornou lékařskou péči a tím příznivě ovlivňovat jejich další

život.

54. Podle § 96 odst. 1 tr. zákoníku ochranné opatření nelze uložit, není-li

přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od

pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě

pachatele a jeho poměrům.

55. Pokud jde o výše citované námitky, jež obviněný uplatnil v rámci důvodu

dovolání podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř., tyto jsou založeny toliko na

jeho nesouhlasu se závěry znalce psychiatra MUDr. Petra Navrátila. Obviněný se

domnívá, že nejsou splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto ochranného

opatření, neboť soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda byl závislý na

drogách v době rozhodování, když od spáchání jeho trestné činnosti do vyhlášení

rozsudku uběhla poměrně dlouhá doba, a jeho pobyt na svobodě není pro

společnost nebezpečný. Soudy tak podle něj nesprávně posoudily důvodnost

uložení ochranného léčení v okamžiku vydání soudního rozhodnutí.

56. Nejvyšší soud zjistil, že z rozhodnutí soudů obou stupňů, jakož i z obsahu

spisu je zřejmé, že se ve věci činné soudy podmínkami stanovenými zákonem pro

uložení ochranného opatření pečlivě zabývaly, přičemž námitku obviněného, že se

nezabývaly tím, zda byl závislý na drogách v době rozhodování, shledaly

nedůvodnou. V tomto směru Nejvyšší soud přisvědčil argumentaci odvolacího

soudu, že i když od vyšetření obviněného a zpracování znaleckého

psychiatrického posudku, v němž bylo ochranné opatření navrhováno, uplynula

delší doba, je nesporné, že se obviněný dopustil trestné činnosti dílem v

souvislosti se zneužíváním omamné látky a dílem pod jejím vlivem. Pakliže jeho

potřeba získat drogy vedla k předmětné trestné činnosti, když sám nemá na svoji

závislost absolutně žádný náhled, pak rozhodně nepostačuje, aby v rámci svého

pracovního zařazení ztratil nejen přístup k morfinu, ale je třeba, aby se své

závislosti skutečně zbavil. Tento závěr oba soudy opřely zejména o závěry

znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra

Navrátila, z nichž lze zjistit, že obviněný je závislý na opiátech, v

posuzované době (trestné činnosti se dopustil v období nejméně od května do

srpna 2014) byla k veškerému zvažovanému jednání schopnost obviněného rozpoznat

protiprávnost svého chování zachována, schopnost toto jednání dále ovládat však

byla podstatně snížena vlivem závislosti na opiátech. Fakt, že obviněný ve

snaze získat morfin neváhal zneužít své práce v hospici a při ošetřování

umírajících pacientů se omamných látek – morfinu zmocnit, svědčí o tom, že jeho

puzení získat drogu muselo být natolik silné, že to svědčí o jeho závislosti na

této látce a jeho touha po droze převážila nad jeho odpovědností za řádný výkon

jeho profese. Znalec dospěl k závěru, že pobyt obviněného na svobodě by bez

léčby mohl být z psychiatrického hlediska nebezpečný pro závislost na opiátech

a navrhl protitoxikomanickou ambulantní formu léčení, přičemž tyto své závěry

stvrdil i při svém výslechu v hlavním líčení dne 3. 9. 2015. Předmětné závěry

nebyly zpochybněny ani znaleckým posudkem Doc. MUDr. Karla Duška, CSc., který

se v podstatě omezil na vyjádření k závěrům znalce MUDr. Petra Navrátila a k

jeho písemně zpracovanému znaleckému posudku.

57. Nejvyšší soud se tak s ohledem na zjištění, že se obviněný předmětné

trestné činnosti dopustil ve stavu snížené příčetnosti, když ovládací

schopnosti jeho jednání byly podstatně snížené vlivem závislosti na opiátech,

ztotožňuje se závěry soudů o správnosti uložení ochranného opatření

spočívajícího v uložení ochranného protitoxikomanického léčení v ambulantní

formě, které odvolací soud doplnil konstatováním, že: „Byť od vyšetření

obžalovaného a zpracování znaleckého psychiatrického posudku, který toto

ochranné opatření navrhl, uplynula již delší doba, je nesporné, že obžalovaný

se trestné činnosti dopustil dílem v souvislosti se zneužíváním omamné látky a

dílem pod jejím vlivem. Přitom jestliže obžalovaného potřeba získání drogy

vedla k takovému jednání, jaké mu bylo v daném případě prokázáno, a on sám nemá

na svoji závislost absolutně žádný náhled, pak rozhodně nepostačuje, aby v

rámci svého pracovního zařazení ztratil přístup k morfinu, ale je třeba, aby se

své závislosti skutečně zbavil. Právě v tom by pro něj ochranné léčení, které

mu bylo uloženo v ambulantní formě, mělo být spíše přínosem, než újmou“ (str.

18 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Při uložení ochranného opatření

rovněž nedošlo k porušení zásady přiměřenosti ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1

tr. zákoníku, podle něhož trestní sankce je nutno ukládat s přihlédnutím k

povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a poměrům pachatele i ve smyslu

ustanovení § 91 odst. 1 tr. zákoníku, že toto opatření nelze uložit, není-li

přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od

pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě

pachatele a jeho poměrům. Nepřípadným se tak v daných souvislostech jeví odkaz

obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 98/2013, uveřejněné pod

č. 73/2013 Sb. rozh. tr. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l

písm. j) tr. ř. tak lze uzavřít, že zákonné podmínky vyplývající z ustanovení §

99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byly ve věci splněny. Nejvyšší soud se

ztotožnil s názorem soudů obou stupňů, vyjádřeným v odůvodněních jejich

rozhodnutí, na která odkazuje, a námitky obviněného považuje za zjevně

neopodstatněné.

58. Nadto je třeba zdůraznit, že citované námitky obviněný uplatnil již v

předchozích stadiích trestního řízení v rámci obhajoby, kterou učinil v řízení

před soudy obou stupňů, a především byly podstatou odvolání, které podal proti

rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v zásadě pouze o opakování obhajoby, se

kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí.

Konstantní judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne

11. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1211/2006, a ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo

93/2012) k tomu zdůrazňuje, že pokud obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen

námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,

se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde

zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1

písm. e) tr. ř.

59. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným

rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu

uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Dovolání obviněného J. B. proto pro jeho

zjevnou neopodstatněnost podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v

souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení

opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 14. 6. 2017

JUDr. Antonín Draštík

předseda senátu