11 Tdo 678/2024

USNESENÍ

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2024 dovolání obviněných 1. D. C., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, 2. L. U., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, 3. R. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, 4. Z. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, 5. D. Ž., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, a 6. P. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 11 To 43/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 98 T 4/2022, a rozhodl t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. C., L. U., R. H., Z. V., D. Ž. a P. P. odmítají.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 98 T 4/2022, byl obviněný D. C. uznán vinným ad I/3a) – b), 5a) – c), 6, 11a) – b), 12a) – b), 13, 18, 19 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.

zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Obviněný L. U. byl uznán vinným ad I/6, 9a) – b), 10, 13, 20 dílem pomoci ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a

psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10,5 (deseti a půl) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Obviněný R. H. byl uznán vinným ad I/8, 9a) – b), 15a) – d), 16, 17 dílem pomocí ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr.

zákoníku, dílem zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle § 20 odst. 1 tr. zákoníku, ad III přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, za shora uvedené trestné činy a za sbíhající se trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4.

10. 2022, č. j. 2 T 173/2020- 961, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 (čtrnácti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022, č. j. 2 T 173/2020-961, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, č. j.

31 To 430/2022-997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Z. V. byl uznán vinným ad I/7, 11a) – b), 12a) – b), 13, 14, 17 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.

zákoníku, za což byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Obviněná D. Ž. byla uznána vinnou ad I/8, 18, 19 zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byla odsouzena podle § 283 odst. 4 tr.

zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10,5 (deseti a půl) let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci. Obviněná P. P. byla uznána vinnou ad I/4 a) – c), 5 a) – c), 7, 12 a) – b), 16 pomocí ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 283 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což byla odsouzena podle § 283 odst. 4 za použití § 58 odst. 1 tr.

zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu u obviněných P. N. a D. M.

2. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění P. N., D. C., L. U., D. M. a Z. V. zavázáni povinností nahradit společně a nerozdílně poškozené M. P. škodu ve výši 150.000 Kč. Podle § 101 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku bylo uloženo obviněným P. N., R. H. a Z. V. ochranné opatření zabrání věci.

3. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 11 To 43/2023, o odvolání obviněných proti rozsudku soudu prvního stupně tak, že z podnětu odvolání obviněných P. N., D. C., L. U., D. M., R. H., Z. V., D. Ž. a P. P. napadený rozsudek zrušil podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněným P. N., D. C., L. U., D. M. a Z. V. pouze ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody; podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněným R. H. a D. Ž. pouze ve výroku o trestu; podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněné P. P. ve všech výrocích jí se týkajících, tedy ve výroku o vině i ve výroku o trestu.

4. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně obviněné P. P. znovu rozhodl tak, že ji uznal vinnou ad I/4a) – c), 5a) – c), 7, 12a) – b), 16 účastenstvím ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, za což ji odsoudil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon ji zařadil do věznice s ostrahou.

5. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. ohledně obviněných P. N., D. C., L. U., D. M., R. H., Z. V. a D. Ž. znovu rozhodl tak, že D. C. odsoudil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci. Obviněný L. U. byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věci. Obviněný R. H. byl odsouzen podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku za trestné činy, jimiž byl uznán vinným napadeným rozsudkem, a za sbíhající se trestné činy z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022, č. j. 2 T 173/2020-961, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl u něj zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 4. 10. 2022, č. j. 2 T 173/2020-961, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, č. j. 31 To 430/2022-997, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný Z. V. byl odsouzen podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Obviněná D. Ž. byla odsouzena podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou a podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci.

6. Jinak, tedy ve výroku o vině u obviněných P. N., D. C., L. U., D. M., R. H., Z. V. a D. Ž. a v celém výroku o ochranném opatření (zabrání věci), zůstal napadený rozsudek beze změn.

7. Stalo se tak na základě skutkových zjištění spočívajících zkráceně v tom, že:

I. obvinění P. N., D. C., L. U., D. M., R. H., Z. V., D. Ž., P. P. od přesně nezjištěné doby nejméně od měsíce května 2021 do dne 6. 9. 2021 na různých místech v Libereckém a Středočeském kraji a na území hlavního města Prahy každý svým jednáním přispěli k fungování organizované skupiny vytvořené za účelem dovozu léčiv s obsahem efedrinu nebo pseudoefedrinu z Polska do České republiky a následné výroby a distribuce metamfetaminu na území České republiky, kdy P. N. léčiva s obsahem efedrinu nebo pseudoefedrinu a další chemikálie potřebné k výrobě metamfetaminu nakupoval prostřednictvím D. M. v Polsku, a to za finanční spoluúčasti D. C., kdy je P. N. nebo L. U. přebírali jak na území Polska, tak k jejich předávkám docházelo na území České republiky, konkrétně v XY, Liberci, XY, XY, kam je D. M. vozil sám nebo jejich dovozem pověřil P. P. či osobu jménem K., z uvedených léčiv pak na různých místech – zejména v XY, ulici XY, v zahradním domku bez č. e. v XY – XY, v XY, XY, v XY, ulici XY, v Praze, ulici XY a, ulici XY v Praze a v XY č. p. XY v intervalu dvakrát až třikrát týdně P. N. sám nebo s D. C., Z. V. a D. Ž., dále R. H. sám nebo se Z. V. za využití dalších chemikálií – červeného fosforu, jódu, toluenu, hydroxidu sodného, kyseliny chlorovodíkové a laboratorního a varného skla tzv. „českou cestou“ vyráběli metamfetamin, který pak zčásti užili pro svoji potřebu a zčásti distribuovali níže uvedeným osobám, konkrétně:

3. obvinění P. N., D. C., D. M. a) dne 3. 7. 2021 v době od 9:30 hodin v XY P. N. společně s D. C. vyrobili nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 1,5 kg tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin určeného k výrobě metamfetaminu převzal P. N. dne 2. 7. 2021 kolem 15 hodin v kempu XY v XY od D. M., přičemž na platbě za tento nákup se D. C. podílel částkou 50.000 Kč, kterou dne 28. 6. 2021 zaslal na bankovní účet č. XY disponentky Z. D., b) dne 10. 8. 2021 v 15:00 hodin na vlakovém nádraží v Liberci P. N. převzal k výrobě metamfetaminu od dosud neustanovené osoby 1 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu, přičemž na platbě za tento nákup se D. C. podílel částkou 35.000 Kč,

4. obvinění P. N., P. P., D. M. a) dne 31. 7. 2021 v nočních hodinách na nezjištěném místě P. N. vyrobil nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž nejméně 0,5 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin, 1 kg červeného fosforu a nezjištěné množství kyseliny ortofosforečné u D. M. za účelem výroby metamfetaminu P. N. téhož dne v 19:17 hodin dovezla vlakem do XY P. P., b) dne 9. 8. 2021 v době po 18. hodině v XY, okres XY, P. N. vyrobil nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 1 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin a 1 kg jódu u D. M. za účelem výroby metamfetaminu P. N. téhož dne kolem 12:00 hodin na nástupišti č. XY XY v Liberci předala P. P., c) dne 18. 8. 2021 v době od 18:00 hodin v XY, okres XY, P. N. vyrobil přesně nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 1,5 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin a 1 kg jódu u D. M. za účelem výroby metamfetaminu P. N. téhož dne v 14:15 hodin v XY předala P. P.,

5. obvinění P. N., D. C., P. P., D. M. a) dne 3. 8. 2021 v době po 18:00 hodin v XY P. N. společně s D. C. vyrobili nezjištěné množství metamfetaminu z 2 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu, které P. N. předala téhož dne kolem 10:00 hodin na XY v XY P. P., přičemž na platbě za tento nákup se D. C. podílel částkou 40.000 Kč, kterou dovezl Z. V. P. N., b) dne 5. 8. 2021 v době po 20. hodině v XY P. N. společně s D. C. vyráběli nezjištěné množství metamfetaminu z 2 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu, které P. N. předala dne 4. 8. 2021 po 19. hodině na cyklostezce v XY P. P., načež při výrobě metamfetaminu P. N. a D. C. praskl skleněný tál, c) dne 20. 8. 2021 v době po 19. hodině v XY, okres XY, P. N. vyrobil přesně nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 1 kg jím objednaného léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu a částečně financovaných D. C., P. N. předala téhož dne v 17:15 hodin u jezera XY v XY P. P., načež v rámci výroby metamfetaminu P. N. zjistil, že obdržel pouze 948 g tablet,

6. obvinění P. N., D. C., L. U., D. M. dne 6. 7. 2021 v ranních hodinách v XY P. N. společně s D. C. vyrobili nezjištěné množství metamfetaminu z 1 kg P. N. objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu, které dne 5. 7. 2021 kolem 19:10 hodin v XY převzal od D. M. L. U.,

7. obvinění P. N., Z. V., P. P., D. M. dne 12. 8. 2021 v nočních hodinách v obci XY P. N. společně se Z. V. vyrobili nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž nezjištěné množství jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu P. N. předala téhož dne kolem 16:40 hodin v Liberci P. P.,

8. obvinění P. N., D. Ž., R. H., D. M. dne 30. 8. 2021 v době po 17. hodině v Praze, ulici XY, P. N. společně s D. Ž. vyrobili přesně nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 2 kg P. N. objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin a 0,5 kg fosforu u D. M. za účelem výroby metamfetaminu, téhož dne v 11:29 hodin v Liberci na XY převzal R. H., v 19:43 hodin téhož dne D. Ž. poptávala 210 ml kyseliny ortofosforečné, po dokončení varu P. N. nechal pro známou D. Ž. 10 g metamfetaminu po 800 Kč za gram a D. Ž. ještě nechal vyškrábat tál, z čehož získala 3 g metamfetaminu,

9. obvinění P. N., L. U., R. H., D. M. a) dne 26. 5. 2021 v nočních hodinách v XY P. N. vyrobil nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž nezjištěné množství jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu téhož dne kolem 19:00 hodin na nezjištěném místě převzali od D. M. L. U. a R. H., b) dne 31. 5. 2021 kolem 18:00 hodin v XY D. M. předal za účelem výroby metamfetaminu L. U. 1 kg tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin a 4 kg červeného fosforu, které u něj objednal P. N. pro potřeby R. H.,

10. obvinění P. N., L. U., D. M. a) dne 27. 5. 2021 v době po 23. hodině v XY P. N. vyrobil nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 1,5 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu, téhož dne v 19:30 hodin na nezjištěném místě převzal od D. M. L. U., b) dne 5. 6. 2021 v době po 23. hodině v XY – XY P. N. vyrobil nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž nejméně 0,5 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu téhož dne kolem 15:40 hodin v kempu XY v XY převzali od D. M. P. N. a L. U., c) dne 17. 6. 2021 v 15:30 hod. na nezjištěném místě D. M. předal za účelem výroby metamfetaminu L. U. nezjištěné množství tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin, které u něj objednal P. N.,

11. obvinění P. N., D. C., Z. V., D. M. a) dne 24. 6. 2021 v době po 18. hodině v XY, okres XY, P. N. společně s D. C. a Z. V. vyrobili nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž nejméně 1 kg P. N. objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu, P. N. předal dne 23. 6. 2021 kolem 13:50 hodin na cyklostezce za kempem XY v XY D. M., přičemž na platbě za tento nákup se D. C. podílel částkou 60.000 Kč, kterou dne 23. 6. 2021 zaslal na bankovní účet č. XY disponentky Z. D. a následně dne 23. 6. 2021 v 17:40 hodin v XY v prodejně XY zakoupil P. N. chemikálie a předměty potřebné k výrobě metamfetaminu, konkrétně dvě plechové nádoby o objemu 4 l s nápisem toluen, čtyři plastové nádoby o hmotnosti 1 kg s nápisem hydroxid sodný, jednu plastovou lahev o objemu 1 l s nápisem kyselina chlorovodíková, destilovanou vodu, kanystry a rukavice, b) dne 17. 8. 2021 v době po 18. hodině v XY č. p. XY, okres XY, P. N. vyrobil přesně nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 1 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu P. N. předal téhož dne v 17:20 hodin na XY v Liberci muž jménem K., přičemž na platbě za tento nákup se D. C. podílel částkou 20.000 Kč; po zjištění, že P. N. spolu s tabletami nebyl předán také jod, pověřil jeho zajištěním D. C. Z. V., který jej na místo výroby metamfetaminu přivezl stejného dne po 21. hodině,

12. obvinění P. N., D. C., Z. V., P. P., D. M. a) dne 15. 8. 2021 v 15:30 hodin v ulici XY v domě č. p. XY v Praze P. N. vyrobil nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 1 kg P. N. objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu P. N. předala téhož dne kolem 12:00 hodin na parkovišti u XY v Liberci P. P., přičemž na platbě za tento nákup se podílel D. C. částkou 35.000 Kč a Z. V. P. N. dovezl kyselinu ortofosforečnou a destilovanou vodu, b) dne 23. 8. 2021 v době po 17:00 hodin v XY, okres XY, P. N. vyráběl nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 1 kg jím objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu P. N. předala téhož dne v 14:15 hodin v XY P. P., načež po zjištění, že k výrobě metamfetaminu chybí 2 dl kyseliny ortofosforečné, P. N. požádal D. C. o její zajištění Z. V., který mu ji dne 24. 8. 2021 kolem 9:15 hodin přivezl; při výrobě metamfetaminu P. N. praskl skleněný tál, čímž přišel o 100.000 Kč,

13. obvinění P. N., D. C., Z. V., L. U., D. M. dne 14. 6. 2021 v zahradním domku bez čísla evidenčního v XY, části XY, (GPS XY) P. N. společně s L. U. vyráběli nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 2 kg P. N. objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin u D. M. za účelem výroby metamfetaminu téhož dne kolem 15:00 hodin v XY převzal L. U. od D. M., na platbě za tento nákup se podílel D. C. částkou 40.000 Kč, kterou dovezl Z. V. P. N., L. U. se na výrobě metamfetaminu podílel mletím uvedených léků, přičemž v důsledku hrubé nedbalosti a neodborné manipulace s hořlavými kapalinami ze strany P. N. došlo téhož dne ve 20:58 hodin k požáru předmětného zahradního domku, který celý shořel, čímž byla poškozené M. P., narozené XY, způsobena škoda ve výši 150.000 Kč,

14. obviněný Z. V. od přesně nezjištěné doby do 14:45 hodin dne 24. 8. 2021, kdy byl na křižovatce XY ulice s pozemní komunikací č. XY v obci XY zastaven hlídkou oddělení 62 Mobilního dohledu Celního úřadu pro Středočeský kraj, jako řidič osobního motorového vozidla tovární značky Renault Modus, registrační značky XY, přechovával v uzavíratelném sáčku, skleněné lahvičce a papírovém psaníčku ve své peněžence uvnitř kožené brašny celkem 2,4609 g krystalického materiálu obsahujícího metamfetamin,

15. obviněný R. H. a) dne 26. 5. 2021 v odpoledních hodinách v XY vyrobil přesně nezjištěné množství metamfetaminu, b) dne 30. 7. 2021 v dopoledních hodinách v bydlišti D. C. na adrese XY, Y, vyrobil přesně nezjištěné množství metamfetaminu, c) dne 9. 8. 2021 v nočních hodinách na nezjištěném místě vyrobil 200 g metamfetaminu, d) dne 28. 8. 2021 ve večerních hodinách na nezjištěném místě vyrobil přesně nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž P. N. po něm požadoval zanechání 15 g metamfetaminu v místě výroby,

16. obvinění P. N., R. H., D. M., P. P. dne 26. 7. 2021 v odpoledních hodinách v Praze, ulici XY č. p. XY, R. H. společně s P. N. vyrobili přesně nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž nezjištěné množství P. N. objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin a 1 kg červeného fosforu u D. M. za účelem výroby metamfetaminu P. N. předala v Liberci dne 20. 7. 2021 kolem 20:20 hodin P. P.; před převzetím tablet v 19:10 hodin v XY v prodejně XY zakoupil P. N. chemikálie a předměty potřebné k výrobě metamfetaminu, konkrétně tři ředidla, tři čističe Dr. Trubka, hydroxid sodný, kyselinu chlorovodíkovou, kanystry a destilovanou vodu,

17. obvinění R. H., Z. V. dne 31. 7. 2021 v ranních hodinách v bydlišti D. C. na adrese XY, XY, R. H. a Z. V. vyrobili přesně nezjištěné množství metamfetaminu,

18. obvinění P. N., D. Ž., D. C. dne 6. 9. 2021 v odpoledních hodinách v bytě č. XY v XY. patře domu na adrese XY, Praha, P. N. společně s D. Ž. vyrobili nejméně 134,5 g metamfetaminu, přičemž na platbě věcí potřebných k výrobě metamfetaminu se podílel D. C. částkou 35.000 Kč,

19. obvinění P. N., D. C., D. Ž., D. M. dne 4. 9. 2021 kolem 13 hodin v bytě č. XY v XY. patře domu na adrese XY, Praha, P. N. společně s D. Ž. vyrobili přesně nezjištěné množství metamfetaminu, přičemž 3 kg P. N. objednaných tablet léčiva obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin a 1 kg jódu u D. M. za účelem výroby metamfetaminu převzal P. N. dne 3. 9. 2021 kolem 19:30 hodin v Liberci, když na platbě za tento nákup se podílel D. C. částkou 35.000 Kč, přičemž výše uvedeného jednání se obviněný D. C. dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 31. 7. 2015 č. j. 16 T 56/2015-954, který nabyl právní moci dne 12. 11. 2015, odsouzen mimo jiné pro zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, který vykonal dne 20. 5. 2020, a všichni obvinění jednali s vědomím, že nedisponují příslušným oprávněním k zacházení s návykovými látkami, tedy v rozporu s § 3 odst. 2 a § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, přičemž pseudoefedrin (efedrin) je prekurzor uvedený v přílohách k nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 273/2004 a Nařízení Rady (ES) č. 111/2005, metamfetamin (pervitin) je uveden jako psychotropní látka v příloze č. 5 Nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, které podle § 44c zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, stanoví seznamy omamných a psychotropních látek, červený fosfor je pomocnou látkou ve smyslu nařízení vlády č. 458/2013 Sb., o seznamu výchozích a pomocných látek a jejich ročních množstevních limitech ve smyslu § 53 odst. 1 zákona č. 272/2013 Sb., o prekursorech drog, ve znění pozdějších změn a doplňků.

III. obviněný R. H. dne 12. 8. 2021 v 20:15 hodin v XY v Praze ve směru jízdy od ulice XY řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Ford Focus, registrační značky XY, přičemž v blízkosti sloupu veřejného osvětlení č. XY nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem a vlastnostem vozidla, uvedl vozidlo do neřízeného smyku, následkem čehož s vozidlem vyjel vpravo mimo komunikaci, kde došlo ke střetu s cihlovou vpustí a vozidlo se převrátilo na střechu, přičemž na základě analýzy odebrané krve v 21:50 hodin téhož dne bylo u něj zjištěno 2,15 g/kg alkoholu v krvi, přičemž uvedeným jednáním způsobil škodu na dvou cihlových vpustích poškozené Technické správy komunikací hlavního města Prahy, a. s., IČ 03447286.

8. Pro úplnost rekapitulace trestního řízení je třeba doplnit, že nejprve byla u Nejvyššího soudu zapsána pod sp. zn. 11 Tdo 210/2024 dovolání obviněných D. C., L. U., R. H., Z. V., D. Ž., P. P. a rovněž D. M. Jelikož posledně jmenovanému obviněnému nebylo řádně doručeno rozhodnutí soudu druhého stupně, Nejvyšší soud vrátil tuto trestní věc bez věcného vyřízení a vyslovil, že pokud by se ukázalo jako obtížné doručit obviněnému M. rozsudek odvolacího soudu, měl by soud prvního stupně s ohledem na ostatní obviněné zvážit, zda věc obviněného M. nevyloučit ze společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí. Soud prvního stupně následně předložil Nejvyššímu soudu dovolání pouze zbylých obviněných, neboť dne 22. 7. 2024 rozhodl pod sp. zn. 98 T 4/2022 o tom, že podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučil věc vedenou proti obviněnému D. M. k samostatnému projednání a rozhodnutí.

II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim

9. Obviněný D. C. podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v něm uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek založil na nesouhlasu se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých také on svým jednáním naplnil znaky zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Současně namítl absenci subjektivní stránky k tomuto kvalifikačnímu znaku s tím, že o přeshraničním styku a o napojení na organizovanou skupinu působící i v dalším státě (v Polsku) nevěděl. Zpochybnil, že by skutkové okolnosti umožnily dovodit, že čin spáchal ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. V souvislosti s výše uvedeným nebyla soudem prvního stupně respektována zásada in dubio pro reo. Dovolatel konstatoval, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní i subjektivní stránka zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

10. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 11 To 43/2023, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 98 T 4/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a současně, aby předseda Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.

11. Obviněný L. U. podal prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Obviněný uvedl, že výklad odposlechů zachycujících neurčité a nejasné údaje tak, jak ho provedly soudy, porušil zásadu in dubio pro reo. Následně zpochybnil naplnění znaků zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Obdobně jako obviněný C. poukázal na okrajovou roli zahraničního aspektu, v jehož rámci byla z Polska dovážena jen léčiva, přičemž konstatoval, že naznačená zvlášť přitěžující okolnost by i podle úmyslu zákonodárce byla namístě pouze při zásadnějších a intenzivnějších případech přeshraničního obchodu s narkotiky, spojených kupříkladu s pravidelným přeshraničním kontaktem kurýrů, častým využíváním mezinárodní přepravy a mezinárodního platebního styku, častější distribucí zboží a peněz přes státní hranice, mezinárodní dělbou činnosti, rafinovanými způsoby páchání ve více zemích apod. V jeho případě tato intenzita naplněna nebyla, neboť pouze vozil spoluobviněného N.a a jeho známé po severních Čechách a po Praze, čímž se nemohl účastnit aktivit organizované skupiny ani významnější spolupráce s ní. Navíc ani nevěděl, co konkrétně N. z Polska vozí a že z léků má být vyráběn pervitin, čímž nebyla naplněna ani subjektivní stránka ve vztahu k namítané zvlášť přitěžující okolnosti.

12. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 11 To 43/2023, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 98 T 4/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a současně, aby předseda Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.

13. Obviněný R. H. v dovolání podaném prostřednictvím svého obhájce uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu z nich v reakci na vlastní rozbor části důkazů dovodil, že důkazy, konkrétně odposlechy, sledování osob a věcí a listiny, skutkové závěry soudů v té podobě, v jaké jsou popsány ve skutkové větě pod body 8, 9a), 9b), 15a), 15b), 15c), 15d), 16 a 17 odsuzujícího rozsudku, neodůvodňují jeho trestní stíhání, a to ani pokud jde o stanovení rozsahu trestné činnosti. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. také podřadil námitku směřovanou proti naplnění zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. V této souvislosti namítl, že v Polsku se kupovalo a do České republiky posléze dováželo toliko léčivo a nikoli prekursor či droga, což podle něj vylučuje závěr o provázanosti trestné činnosti, respektive o působení organizované skupiny ve více státech, když k výrobě pervitinu docházelo výhradně na území České republiky.

14. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 11 To 43/2023, zrušil, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci sám ve věci hned rozhodnout ve smyslu § 265m tr. ř.

15. Dovolání obviněného Z. V. se opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Pokud se týká skutku pod bodem I./17, pro tento nebyl obviněný řádně stíhán, neboť nebyl zahrnut do usnesení o zahájení trestního stíhání. Nesouhlasil rovněž se závěrem, že by jemu přisouzený trestný čin byl trestným činem trvajícím. Následně zpochybnil zákonnost a procesní použitelnost odposlechů a záznamů o sledování osob a věcí s odůvodněním, že odposlech jeho telefonního čísla nebyl ani navrhován státní zástupkyní ani nařízen soudem, přičemž řádně neodůvodněné zůstalo i opatření dozorové státní zástupkyně, jež se stalo podkladem pro následné sledování jeho osoby. Záznamy odposlechů navíc shledal nekvalitními a mnohdy nesrozumitelnými, v důsledku čehož z nich soudy tvrzené skutečnosti vyplývat nemusí. Za nepoužitelné označil také protokoly o sledování. Další procesní výhradu směřoval k nepřiměřené délce trestního řízení, neboť nebyla respektována šestiměsíční lhůta uvedená v § 170 odst. 1 tr. ř. Obviněný uplatnil také řadu výhrad proti skutkovým zjištěním, která jím zmiňovaným důkazům, jejichž výčet a rozbor v dovolání provedl, neodpovídají. Za pouhé spekulace označil také významy, které soudy výrazům, jež zazněly v odposleších, přiznaly. Ve vztahu ke skutku pod bodem I./14 uvedl, že setrvává na svém doznání s tím, že z provedeného dokazování se ale nepodává, že by zde popsané jednání mělo souvislost s jednáním kteréhokoli ze spoluobviněných. Jednalo se výlučně o jeho drogy a bylo tak namístě posoudit je maximálně jako přečin podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný rovněž namítal, že nebylo prokázáno, že by uskutečnil některé z jednání popsaných v § 283 odst. 1 tr. zákoníku, a to jako člen organizované skupiny a ve velkém rozsahu. Předně uvedl, že žádný důkaz spolehlivě nesvědčí o jeho účasti na trestné činnosti popsané v obžalobě, což doplnil konstatováním, že navíc nebylo zjištěno jakékoli množství OPL či prekurzorů, s nimiž přišel do styku.

16. Dovolatel konečně také namítal nepřiměřenost uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, tedy jeho přísnost a nerespektování zákonných kritérií pro jeho ukládání. Přestože kvitoval jisté zmírnění trestu ze strany odvolacího soudu, vyjádřil přesvědčení o převaze represívní složky nad složkou výchovnou. Podotkl přitom, že mohlo být nepochybně užito postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště když takto bylo postupováno u spoluobviněného U.

17. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 11 To 43/2023, zrušil, a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

18. Obviněná D. Ž. prostřednictvím svého obhájce uplatnila ve svém mimořádném opravném prostředku dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V obsahově shodném dovolání (jako tomu bylo u obviněných C. a U.) vyjádřila výhrady proti závěrům soudů o naplnění znaků zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy že by bylo v jejím případě možné dovodit spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Má za to (stejně jako výše označení spoluobvinění), že naznačená zvlášť přitěžující okolnost by podle úmyslu zákonodárce byla namístě pouze při závažnějších případech přeshraničního obchodu s narkotiky, v jejichž rámci by byl prokázán kupříkladu pravidelný přeshraniční kontakt kurýrů, časté využívání mezinárodní přepravy či mezinárodního platebního styku, častější distribuce zboží, mezinárodní dělba činnosti apod., kdy naopak sama dovolatelka zjevně v průběhu jednoho týdne nemohla jakkoliv spolupracovat s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, tím spíše nikoli významněji. Současně namítla také absenci subjektivní stránky s odůvodněním, že o přeshraničním styku a o napojení na organizovanou skupinu působící i v dalším státě nevěděla.

19. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 11 To 43/2023, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 8. 3. 2023, sp. zn. 98 T 4/2022, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a současně, aby předseda Nejvyššího soudu podle § 265o tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon napadeného rozhodnutí.

20. Rovněž obviněná P. P. podala prostřednictvím svého obhájce dovolání a uplatnila v něm dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejprve též označila za vadný závěr soudů, podle kterého se v jejím případě jednalo o organizovanou skupinu působící ve více státech s tím, že nikdy neměla povědomí o existenci jakékoli organizované skupiny a o tom, že by cokoli v zájmu a v rámci této skupiny vykonávala. Její úkoly byly totiž pouze fádní, neboť jen vykonávala funkci kurýra, v rámci čehož spíše prokazovala laskavost spoluobviněnému M. z důvodu rodinných vazeb. Poukázala rovněž na skutečnost česko-polsko-německého trojmezí, kdy v tomto geografickém prostoru působí řada lidí a případná právní kvalifikace by tak neměla být automaticky navyšována o onen přeshraniční prvek.

21. Dovolatelka se rovněž zaměřila na nepřiměřenost uloženého trestu, a to zejména s ohledem na svou bezúhonnost, doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jakož i málo významnou roli na jednání ostatních obviněných. Vyjádřila přitom názor, že postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku jí mohl být uložen i trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu.

22. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve vztahu k její osobě změnil tak, že by jí uložil trest odnětí svobody v trvání 3 let s podmíněným odkladem jeho výkonu.

23. Opisy dovolání všech obviněných byly soudem prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že základní okruh důkazů významných pro doložení skutkového stavu popsaného v bodě I. odsuzujícího rozsudku tvoří nepochybně ve věci opatřené odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Ačkoli přitom dovolatelé konverzovali mnohdy (nikoli však vždy) s jistou mírou konspirace, odposlechy samy o sobě zakládají důvodné podezření o tom, že činností, které se ve vzájemné kooperaci věnovali, byly právě aktivity spojené s výrobou a případně následnou distribucí metamfetaminu. Uvedené odposlechy a záznamy přitom nezůstaly osamoceny, neboť k nim přistoupily i další důkazy spolehlivě svědčící o vině obviněných. Mezi ně patří výstupy ze sledování osob a věcí, jimiž kromě cest do Polska a z Polska byly opakovaně zadokumentovány kupříkladu také nákupy chemikálií a předmětů užívaných při výrobě metamfetaminu. Další podstatnou skupinu usvědčujících důkazů představují výsledky domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků, ohledání věcí a protokoly o vydání, a to ve spojení se závěry odborného zkoumání takto zajištěných věcí. Ve věci je navíc k dispozici i další významný usvědčující důkaz v podobě výpovědí obviněné P. P., jejichž obsah dokládá, že tím, co dopravovala z Polska do České republiky, bylo právě velké množství vyloupaných léků. V souladu s tím je současně svědectví i Ivany Salačové.

24. Co se týká dovolání obviněného Z. V., jeho obsahem jsou výhrady, s nimiž se obecné soudy přiléhavě vypořádaly. Ty přitom dílem pod žádný z jím vytýkaných dovolacích důvodů podřadit nelze a dílem postrádají opodstatnění. Je-li tedy kupříkladu z jeho strany vytýkána údajně nepřiměřená délka přípravného řízení, jedná se o námitku, kterou pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Nadto se s ní vypořádal Vrchní soud v Praze v odstavci 84. odůvodnění svého rozsudku. Pod žádný dovolací důvod současně nelze podřadit ani jeho výhradu ve smyslu údajně nepřiměřeně přísného trestu. To se týká i výhrady, v jejímž rámci obviněný vyjádřil nespokojenost s nevyužitím postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Shodné platí i v případě obviněné P., která rovněž namítala nepřiměřenou přísnost uloženého trestu. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit snad jen námitku jmenovaného dovolatele proti nesprávně určenému rozsahu trestné činnosti a dále námitku, v jejímž rámci zpochybnil, že by šlo o trvající jednání, na což navázal konstatováním, že pro skutek I./17 nebylo zahájeno trestní stíhání. V obou případech se však jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. K problematice posouzení jednání jako jednoho trvajícího deliktu, který z logiky věci vyloučil dodatečné „rozšíření“ trestního stíhání pro jednání popsané pod bodem I./17, se vyjádřil Vrchní soud v Praze v odstavcích 74. až 79. odůvodnění svého rozsudku, přičemž tam prezentovaným úvahám nelze nic vytknout.

25. Obdobné platí i pro problematiku určení rozsahu trestné činnosti páchané obviněnými. Vrchní soud v Praze v odstavcích 164., 175. a 177. odůvodnění svého rozsudku obsáhle reagoval na jejich opakované námitky stran údajné absence důkazů pro to, aby mohlo být spolehlivě uzavřeno, že se jednání dopustili ve velkém rozsahu. Za primární pro určení kvalifikačního rozsahu ve vztahu ke všem obviněným bylo bráno množství léků s obsahem pseudoefedrinu, se kterými jednotliví obvinění nakládali. V daném případě přitom nakládali všichni obvinění s léčivy, z nichž bylo možné získat více než 600 g hydrochloridu metamfetaminu a je tedy možno konstatovat, že stíhaný čin spáchali ve velkém rozsahu. U žádného z dovolatelů není pochyb o naplnění kvantitativního hlediska pojmu „velký rozsah“ ve smyslu § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Obvinění se navíc podíleli na výrobě metamfetaminu i v dalších případech, tedy jak těch, kterých bylo jen minimum a u nichž se z provedených důkazů podává konkrétní množství vyrobeného metamfetaminu, tak i těch, kde z výsledků dokazování není zřejmé ani kvantum léků s (pseudo)efedrinem užitých k výrobě. Lze také připomenout, že část z obviněných neoprávněně nakládala i s červeným fosforem, a tedy s prekursorem, a to v takovém množství, které již samo o sobě vícenásobně překračovalo hranici výše uvedeného kvantitativního hlediska „velkého rozsahu“.

26. K námitce prolínající se, vyjma mimořádného opravného prostředku obviněného Z. V., dovoláními všech obviněných, v jejímž rámci je rozporováno naplnění znaku okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že v aktuálně projednávané trestní věci provedené důkazy spolehlivě osvědčují, že obviněný N. kolem sebe soustředil zbylé obviněné – vyjma tedy obviněné P., kterou úkoloval zejména obviněný M. – ze kterých vytvořil organizovanou, dobře fungující skupinu, kterou řídil, a jednotlivým členům udílel pokyny tak, aby dosáhl kýženého výsledku, jímž byla plynulá výroba pervitinu jednak pro vlastní potřebu této skupiny a zejména pro jeho další distribuci a finanční profit. V souladu s tím pak někteří dovolatelé v rámci této skupiny plnili jen dílčí roli spočívající v transportu léků a chemikálií a obstarání a předávce finančních prostředků pro jejich nákup, jiní se pak zapojili i do přímé výroby metamfetaminu a jeho distribuce uživatelům. U všech obviněných – vyjma V., který se převzetí léčiva v Polsku nikdy neúčastnil a zajišťoval pouze transport peněz či obstarání potřebných chemikálií na území České republiky – byl podle názoru státního zástupce naprosto po právu dovozen i znak odůvodňující naplnění zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku zahrnující zjištění, že se jednání dopustili ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Není sporu o tom, že každý z obviněných o přesahu organizované skupiny do zahraničí velmi dobře věděl. To jednoznačně vyplynulo z důkazů provedených soudy. Z pohledu naplnění uvedené zvlášť přitěžující okolnosti přitom není podstatné, že z Polska byla dovážena pouze léčiva, která sama o sobě prekursorem nejsou, případně chemikálie, kupříkladu červený fosfor, a samotné chemické procesy vedoucí k výrobě metamfetaminu probíhaly jen v tuzemsku. Aby totiž k těmto výrobním (chemickým) procesům mohlo dojít, bylo zapotřebí zajistit výchozí suroviny, v první řadě (pseudo)efedrinové léky, přičemž ty byly opatřovány na území jednoho státu (Polska) a byly přepravovány na území druhého státu (Česka). Tato přeshraniční aktivita a kroky činěné na území jiného státu přitom rozhodně nebyly bezvýznamné či jen málo významné. Jen pro úplnost shodně s odvolacím vrchním soudem doplnil, že většina dovolatelů se v rámci organizované součinnosti podílela i na neoprávněném nakládání s červeným fosforem, který je sám o sobě prekursorem, přičemž v rámci stíhaného jednání byl rovněž obstaráván v Polsku a dovážen do tuzemska.

27. S přihlédnutím ke všem shora popsaným skutečnostem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných D. C., L. U., Z. V., R. H., D. Ž. a P. P. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Naznačený způsob rozhodnutí pak činí bezpředmětnými také žádosti obviněných o odložení či přerušení výkonu rozhodnutí.

III. Přípustnost a důvodnost dovolání

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř.

29. Nejvyšší soud shledal, že v případě všech obviněných jsou dovolání přípustná, dovolání byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, prostřednictvím obhájců, v zákonných lhůtách a na místě, kde lze podání učinit. Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

30. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., na které je v dovoláních ve smyslu výše uvedeného odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, tedy přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadených výroků, ovšem jen v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i předcházejícího řízení. (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

31. Obvinění H. a V. uplatnili důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Ve smyslu tohoto dovolacího důvodu lze za právně relevantní dovolací námitku považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

32. Tento dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních a věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou případy tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vada spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

33. Všichni obvinění současně odkázali na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je možné iniciovat tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí „na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

34. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

35. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (tento dovolací důvod uplatnil pouze obviněný V.) lze dovolání kromě jiného podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až l) tr. ř.

36. Nejvyšší soud předně podtrhuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.).

37. Ve vztahu k tvrzenému rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nutno zdůraznit, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním, musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tento rozpor ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. IV. ÚS 570/03). Těmito svými námitkami v podstatě toliko vznáší výhrady k hodnocení důkazů soudy obou stupňů, které podle jeho názoru provedené důkazy neposuzovaly ve vzájemných souvislostech a provedená skutková zjištění nesprávně vyhodnotily. Podle Nejvyššího soudu však touto vadou napadená rozhodnutí netrpí. Je třeba zdůraznit, že těmto otázkám soudy věnovaly mimořádnou pozornost a své závěry, ke kterým dospěly, logicky a přesvědčivým způsobem odůvodnily.

38. Nejvyšší soud dále považuje za nezbytné ve vztahu k předmětné trestní věci uvést, že soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6

tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu lze připomenout, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit.

S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do výlučné kompetence soudů (viz též § 216 odst. 1 tr. ř.). Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.

39. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný nesoulad. Nadto lze dodat, že existence takového případného nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

40. Podle názoru Nejvyššího soudu se v projednávané trestní věci zejména soud prvního stupně ve svém rozhodnutí velmi podrobně a vyčerpávajícím způsobem vypořádal s hodnocením provedených důkazů v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a nelze mu vytýkat nějakou svévoli, nelogičnost, rozporuplnost, jednostrannost hodnotících úsudků apod. (k tomu v podrobnostech srov. bod 31 a zejména bod 166 a násl. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Na jeho závěry poté navázal odvolací soud v bodech 74 a násl. odůvodnění svého rozsudku.

41. Většina obsahově shodných námitek dovolatelů již byla rozebrána v rámci nalézacího i odvolacího řízení, při kterém tyto námitky uplatňovali, přičemž soudy nižších stupňů se jimi dostatečně zabývaly.

42. Ve vztahu k obsahově shodným námitkám, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud obviněné odkazuje např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2002, sp. zn. 11 Tdo 170/2022, a ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, přiměřeně taktéž rozhodnutí ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, podle nichž, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla v této části o dovolání zjevně neopodstatněné.

43. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněné upozornit také např. na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se oba nižší soudy, zejména soud prvního stupně, řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a na základě toho formulovaly příslušné závěry. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, přičemž mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků souzeného trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, není žádný zjevný rozpor. Učiněná skutková zjištění nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou založena na procesně použitelných důkazech.

44. Obviněný U. namítal, že soudy učiněný výklad pořízených odposlechů zachycujících neurčité a nejasné údaje vztahující se k údajné drogové trestné činnosti, je v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Obviněný V. rovněž shledal záznamy odposlechů telekomunikačního provozu nekvalitními a mnohdy nesrozumitelnými, v důsledku čehož z nich soudy tvrzené skutečnosti vyplývat nemusí. Za pouhé spekulace označil významy, které soudy výrazům, jež zazněly v odposleších, přiznaly. Zpochybnil zákonnost a procesní použitelnost odposlechů a záznamů o sledování osob a věcí s odůvodněním, že odposlech jeho telefonního čísla nebyl ani navrhován státní zástupkyní, ani nařízen soudem, přičemž řádně neodůvodněné zůstalo i opatření dozorové státní zástupkyně, jež se stalo podkladem pro následné sledování jeho osoby. Proto za důkazně nepoužitelné označil také protokoly o sledování jeho osoby.

45. Pokud se týká konspirativně pojmenovaných věcí v pořízených odposleších, Nejvyšší soud odkazuje na body 171–175 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále na bod 106 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se soudy detailně zabývají konspirativně užitými výrazy, které jinak s omamnými či psychotropními látkami přímo nesouvisí. Pokud se týká procesních námitek obviněného V. stran provedeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, s tímto se již dostatečně a správně vypořádal soud prvního stupně v bodech 204 a násl. odůvodnění rozsudku a odvolací soud v bodě 80 odůvodnění svého rozsudku. Na tyto správné a řádně odůvodněné závěry nižších soudů lze proto jen odkázat.

46. Ve vztahu k náležitostem protokolu o sledování osob Nejvyšší soud odkazuje na závěry soudu prvního stupně učiněné v bodě 206 odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud se rovněž správně vypořádal s procesní námitkou použitelnosti realizovaného sledování osob a věcí v bodě 81 odůvodnění rozsudku. K těmto závěrům soudů není tak co dodat.

47. Obviněný V. rovněž namítal, že ohledně skutku pod bodem I./17 nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, neboť nebyl zahrnut do usnesení o zahájení trestního stíhání. Nesouhlasil rovněž se závěrem, že by jemu přisouzený trestný čin byl trestným činem trvajícím. Další procesní výhradu směřoval k nepřiměřené délce přípravného řízení, neboť nebyla respektována šestiměsíční lhůta uvedená v § 170 odst. 1 tr. ř. Ve vztahu ke skutku pod bodem I./14 uvedl, že setrvává na svém doznání s tím, že z provedeného dokazování se ale nepodává, že by zde popsané jednání mělo souvislost s jednáním kteréhokoli ze spoluobviněných. Jednalo se výlučně o jeho drogy a bylo tak namístě posoudit toto jeho jednání maximálně jako přečin podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku.

48. Rovněž s těmito námitkami se již plně vypořádaly soudy nižších stupňů. Námitkou stran zahájení (resp. nezahájení) trestního stíhání ohledně skutku pod bodem I./17 se soud prvního stupně zabývá v bodě 207 odůvodnění rozhodnutí a odvolací soud v bodech 74 a násl. odůvodnění rozsudku. Polemikou o tom, zda se jedná o trestný čin trvající či pokračující se soud prvního stupně vypořádává v bodě 208 odůvodnění rozsudku a odvolací soud v bodech 76 a násl. odůvodnění rozsudku. V tomto směru lze též odkázat i na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu citovanou v napadených rozhodnutích (viz bod 208 rozsudku soudu prvního stupně, bod 77 rozsudku odvolacího soudu).

49. Pokud se týká skutku pod bodem I./14, Nejvyšší soud odkazuje na body 129– 130 a bod 187 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a dále na bod 232, kde soud prvního stupně vysvětluje, proč jednání obviněného V. nemohlo být kvalifikováno jako přečin přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud se k uvedené otázce přesvědčivě vyjádřil v bodě 154 odůvodnění rozsudku. Konečně s námitkou neukončení vyšetřování v šestiměsíční lhůtě předvídané § 170 odst. 1 tr. ř. se odvolací soud plně vypořádal v bodu 84 odůvodnění rozhodnutí. Navíc tuto argumentaci dovolatele nelze podřadit pod žádný zákonný dovolací důvod.

50. Obviněný H. ve svém dovolání učinil vlastní rozbor části provedených důkazů a namítl, že tyto důkazy, konkrétně výsledky odposlechů, sledování osob a zajištěné věci a listiny, skutkové závěry soudů v té podobě, v jaké jsou popsány ve skutkové větě pod body 8, 9a), 9b), 15a), 15b), 15c), 15d), 16 a 17 odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, neodůvodňují, a to zejména pokud jde o stanovení rozsahu mu přisouzené trestné činnosti.

51. Na tyto námitky obviněného ovšem již plně a vyčerpávajícím způsobem reagoval odvolací soud v bodech 141 a násl. odůvodnění rozsudku a shledal je nedůvodnými. K tomuto hodnocení důkazní situace nelze ničeho vytknout.

52. Za relevantní výhradu nelze považovat ani v zásadě shodná tvrzení obviněných C. a U., že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod zakotvený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

53. Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015 sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například odstavec 22. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

54. Lze dodat, že podle řady respektovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02) se nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže by mezi nimi existovaly určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť soudy nižších stupňů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatelů neměly (k tomu rovněž srov. bod 132 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

55. Obvinění C., U., H. a obviněné Ž. a P. ve svých mimořádných opravných prostředcích shodně namítali otázku naplnění znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku a s tím související absenci subjektivní stránky ve vztahu k této okolnosti. Obviněný H. nadto dovodil, že v Polsku se kupovalo a do České republiky posléze dováželo toliko léčivo a nikoli prekursor či droga, tak to samo o sobě vylučuje závěr o působení organizované skupiny ve více státech. V podstatě stejnou okolnost zmínil ve svém dovolání rovněž obviněný U.

56. Úvodem je třeba konstatovat, že základní předpoklady pro naplnění znaků uvedené okolnosti, a to včetně odkazu na závěry související judikatury Nejvyššího soudu, shrnul soud prvního stupně v bodech 216–219 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud pak v bodech 131, 135, 139, 147, 160, 163 a 179 – 183 odůvodnění svého rozsudku.

57. K posouzení otázky existence organizované skupiny působící ve více státech, Nejvyšší soud považuje za vhodné k uvedené problematice ve stručnosti, a toliko v obecné rovině, nejprve připomenout, jako to již učinil např. v usnesení ze dne 23. 3. 2023, sp. zn. 11 Tdo 101/2023, že trestní zákoník výslovně nedefinuje pojem „organizovaná skupina“ (na rozdíl od pojmu „organizovaná zločinecká skupina“ ve smyslu § 129 tr. zákoníku), pročež je jeho vymezení i nadále věcí soudní praxe a judikatury. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, ve kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení, a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost.

Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, pročež lze tímto způsobem spáchat i jen ojedinělý trestný čin. Současně se nevyžaduje výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině, když zcela postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i jen konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Pro účast na organizované skupině není rovněž třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, když naopak postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.

8. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1010/2016). Tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, resp. ve spojení s organizovanou skupinou, rovněž nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech členů organizované skupiny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 267/2017). O organizovanou skupinu působící ve více státech jde pak tehdy, pokud působí nejméně ve dvou státech, a to případně včetně České republiky (k tomu blíže rozhodnutí pod č. 34/2005 Sb. rozh.

tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2015, sp. zn. 11 Tdo 504/2015). Zákonnou dikcí „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, obsaženou v § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jsou přitom postiženy i volnější formy vztahu pachatele k uvedené skupině, než je jeho členství ve skupině, a není tak nutno detailně prokazovat naplnění pojmu členství v „organizované skupině“ (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 6 Tdo 193/2015, a ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 526/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.

10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1044/2021). K naplnění dané kvalifikované skutkové podstaty přitom může dojít i pouhou spoluprací s organizovanou skupinou, jež působí ve více státech, z nichž jedním je i Česká republika.

58. Nejvyšší soud s ohledem na učiněná skutková zjištění ve vztahu k obviněným C., U., H., Ž. a P. nemá pochybnosti o naplnění znaku „spáchá-li takový čin ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, jimiž se rozumí nejméně dva státy (viz výše), přičemž znak „více států“ byl v posuzovaném případě naplněn tím, že protiprávní jednání pachatelů jako členů organizované skupiny spočívalo v tom, že léčebné přípravky s obsahem pseudoefedrinu byly nakupovány v Polsku již za účelem výroby pervitinu, za tímto účelem dováženy z Polska do České republiky a poté byl z těchto léčiv pervitin na území České republiky skutečně vyráběn. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud k námitce obviněných H. a U. stran nákupu léčiv (nikoliv prekursoru) obsahujících pseudoefedrin v Polsku, za vhodné připomenout usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 268/2016 (uveřejněné pod č. 52/2017 Sb. rozh. tr.), z něhož vyplývá, že: „…pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty zločinu výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku se nevyžaduje, aby jednání organizované skupiny bylo trestně postižitelné podle právních řádů všech dotčených států, v nichž organizovaná skupina působí či působila…“. Popsané jednání obviněných bylo proto správně posouzeno jakožto jednání „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (obdobně srov. rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 11 Tdo 1252/2018). K naplnění tohoto kvalifikačního znaku se nevyžaduje, aby též k výrobě, distribuci či jinému neoprávněnému nakládání s omamnou nebo psychotropní látkou docházelo na území nejméně dvou států (k tomu obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 11 Tdo 500/2023). Touto problematikou se nadto velmi pečlivě zabývaly soudy nižších stupňů, a to konkrétně soud prvního stupně v bodě 212 odůvodnění rozsudku a odvolací soud v bodech 167 a násl., zejména 170–171 a 182 odůvodnění rozsudku.

59. Nejvyšší soud dále konstatuje, že v případě obviněných C., U., H., Ž. a P. bylo prokázáno, že jednali s cílem obstarání léků v Polsku za účelem výroby metamfetaminu v České republice a jeho následné částečné distribuce. Obvinění tedy vyráběli metamfetamin za pomoci léčiv, která v České republice legálně získat nemohli, a tak je za tím účelem vědomě obstarávali v zahraničí. Obvinění jednali ve více případech a ve vzájemném propojení promyšleně, plánovitě a systematicky, a proto je možné uzavřít, že všichni obvinění svým jednáním naplnili znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. S ohledem na skutková zjištění nižších soudů je nepřípadná námitka obviněných U. a Ž. o jejich nevýznamné roli v činnosti této organizované skupiny. Subjektivní stránkou ve vztahu k této okolnosti se detailně zabývaly soudy nižších stupňů, pročež Nejvyšší soud okazuje na bod 219 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 131, 135, 147, 160, 163 a 180 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

60. Obviněný V. ve svém dovolání rozporoval důkazní podloženost kvalifikační okolnosti uvedené v § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy že se dopustil souzeného trestného činu ve velkém rozsahu.

61. Odvolací soud v bodech 164, 175 a 177 odůvodnění svého rozsudku obsáhle reagoval na námitky týkající se údajné absence důkazů pro to, aby mohlo být spolehlivě uzavřeno, že se obvinění jednání dopustili ve velkém rozsahu. Vyjádřil přitom jednoznačný a správný závěr, že tento znak byl nepochybně naplněn u všech obviněných, třebaže se u převážné části dílčích jednání nepodařilo provedeným dokazováním přesně zjistit množství metamfetaminu, s nímž neoprávněně nakládali. Za primární pro určení kvalifikačního rozsahu ve vztahu ke všem obviněným bylo bráno množství léků s obsahem pseudoefedrinu, se kterými jednotliví obvinění nakládali. Z důkazů vyplývá, že obviněný V. nakládal nejméně s 6 kg tablet léku Efedrina Arena (srov. bod 215 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Při předpokladu 80 % účinnosti syntézy v reálných improvizovaných podmínkách lze přitom z 1 kg tablet léku Efedrina Arena vyrobit nejméně 170 g hydrochloridu metamfetaminu (viz bod 164 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). S přihlédnutím k tomuto zjištění tak platí, že z 6 kg tablet léku Efedrina Arena lze vyrobit nejméně 1 kg hydrochloridu metamfetaminu. Pro určení rozsahu jsou pak podstatné závěry plynoucí z rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 15 Tdo 1003/2012, a ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013. Jejich výkladem lze dovodit, že z kvantifikačního hlediska je u metamfetaminu "velkým rozsahem" neoprávněné nakládání s takovým množstvím této drogy, v níž je obsažena účinná psychotropní látka o hmotnosti nejméně 600 g, má-li tato účinná látka formu hydrochloridu metamfetaminu (pokud má účinná látka formu volné metamfetaminové báze, pak postačí, aby jí bylo alespoň 500 g). Právě množství účinné látky (čisté drogy) má přitom pro určení "velkého rozsahu" rozhodující význam. V daném případě je tedy možno konstatovat, že obviněný V. tento kvalifikační znak překročil téměř dvojnásobně, a proto soudy učinily správný závěr, že stíhaný čin spáchal ve velkém rozsahu.

62. Další námitky obviněný V. a obviněná P. vznesli proti nepřiměřenosti uloženého trestu. Obviněný V. konkrétně namítal jeho přísnost a nerespektování zákonných kritérií pro jeho ukládání. Přestože kvitoval jisté zmírnění trestu ze strany odvolacího soudu, vyjádřil své přesvědčení o převaze represívní složky nad složkou výchovnou. Podotkl přitom, že mohlo být nepochybně užito postupu podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště když takto bylo postupováno u spoluobviněného U. Obviněná P. se v podrobnostech zaměřila na nepřiměřenost uloženého trestu, a to zejména s ohledem na její bezúhonnost, doznání a spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, jakož i málo významnou roli na jednání ostatních obviněných. Vyjádřila přitom názor, že postupem podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku jí mohl být uložen i trest odnětí svobody s podmíněným odkladem.

63. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

64. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015 nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, body 49. a násl.), ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

65. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.

66. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). O žádný takový extrémní případ v posuzované věci nejde, když obviněnému V. byl uložen trest odnětí svobody na samé dolní hranici relevantní trestní sazby, tedy v trvání osmi let, a obviněné P. trest odnětí svobody v trvání pěti let, a to za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodech 200 a násl.

67. Závěrem je třeba konstatovat, že námitkami, které obvinění uplatnili v dovoláních, se již soudy nižších stupňů zabývaly, jak již bylo shora konstatováno, přičemž je nutné dodat, že svá rozhodnutí řádně, logicky a přesvědčivě odůvodnily, tudíž nelze konstatovat, že by tato vykazovala znaky libovůle při hodnocení. Nejvyšší soud považuje za potřebné z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument a že odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

68. Ze shora uvedeného je zřejmé, že námitky uplatněné v dovoláních obviněných D. C., L. U., R. H., Z. V., D. Ž. a P. P. jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání jmenovaných obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro jejich zjevnou neopodstatněnost. Jelikož Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Z. V. jako zjevně neopodstatněné, nemohl být naplněn ani jím uplatněný dovolací důvod ve smyslu § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

69. Nejvyšší soud nerozhodoval samostatným výrokem o podnětu obviněných D. C., L. U. a D. Ž. o odložení nebo přerušení výkonu trestu odnětí svobody, když s ohledem na způsob rozhodnutí o podaných dovoláních nebyl ve věci k postupu podle § 265o odst. 1 tr. ř. shledán důvod (k tomu viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 140/2018).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2024

JUDr. Antonín Draštík předseda senátu