11 Tdo 833/2024-5349
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2024 o dovolání obviněného J. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Karviná, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 61/2023, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 1/2022, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 43 T 1/2022, byl obviněný J. J. (dále též jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným jednáním popsaným pod body I., II. 1) a 2), jež bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 tr.
zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 43 T 1/2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 26/2023, byl obviněný podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku byly obviněnému dále uloženy tresty propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně. To vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 43 T 1/2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 26/2023, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
2. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 43 T 1/2022, byl v zákonné lhůtě napaden ve výrocích o vině i trestu odvoláním obviněného a ve výroku o trestu odvoláním státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně podaným v neprospěch obviněného. O těchto řádných opravných prostředcích následně rozhodl Vrchní soud v Olomouci svým rozsudkem ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 61/2023, a to tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 43 T 1/2022, z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. c), písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k osobě obviněného ve výroku o vině, jakožto i ve výroku o trestu.
Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl následně obviněný za splnění podmínek podle § 259 odst. 3 tr. ř. uznán vinným jednáním popsaným pod body I., II. 1) a 2), jež bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin výroby a jiného nakládání s látkami s hormonálním účinkem podle § 288 odst. 1 tr.
zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 43 T 1/2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 26/2023, byl obviněný vrchním soudem podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku a § 70 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku byly obviněnému dále uloženy tresty propadnutí věci v podobě movitých věcí podrobně specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně. To vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 43 T 1/2022, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 4 To 26/2023, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Olomouci se obviněný předmětné trestné činnosti dopustil společně s dalšími osobami (tj. se spoluobviněným R. K., samostatně stíhanými E. A., O. R., M. C., N. R. a K. P. a odsouzeným D. V.) v podstatě tím, že:
I. J. J. a R. K., společně s E. A., O. R., M. C., N. R. a K. P., stíhanými samostatně, o jejichž vině nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, a odsouzeným D. V. jako členové organizované skupiny soustředěné okolo osoby J. J. po předchozích domluvách, ve vzájemné součinnosti obstarávali, pro účely další distribuce přechovávali, předávali a prodávali dalším osobám omamné a psychotropní látky a prekurzor pro jejich výrobu, a to na různých místech ČR v období nejméně od dubna 2020 do 26. 1. 2021, přičemž takto činili nejméně v následujících případech:
1) J. J., R. K., K. P., E. A., O. R. v přesně nezjištěnou dobu v dubnu 2020, na blíže nezjištěném místě v Brně, po zprostředkování K. P., převzal R. K. za účelem dalšího prodeje od O. R. omamnou látku kokain v přesně nezjištěném množství, nejméně však 36 g, a poté po předchozích vzájemných telefonických domluvách mezi R. K. a J. J., J. J. a R. K. tento kokain dne 28. 4. 2020 předali E. A., který jej po domluvě prodal jím domluvenému neustanovenému odběrateli za cenu 90.000 Kč, kdy po jeho prodeji za kokain zpětně zaplatili O.
R. a mezi sebe si rozdělili zisk, 2) J. J., R. K., K. P., D. V., N. R., M. C. po předchozích vzájemných domluvách v rámci činnosti popsané skupiny v květnu 2020 R. K. a K. P. zprostředkovali kontakt na dodavatele prekurzoru efedrinu pro výrobu metamfetaminu, D. V. zprostředkoval kontakt na odběratele prekurzoru, J. J., R. K., K. P. a M. C. poskytli společně různou částkou finanční prostředky na nákup prekurzoru a N. R. v rámci tohoto nákupu a prodeje působil jako tzv. ochranka,
A) dne 12. 5. 2020 J. J., N. R. a K. P. společně odjeli osobním motorovým vozidlem tov. zn. Audi A5, jehož majitelem je J. J., do XY před vlakové nádraží, kde zaparkovali a poté v budově vlakového nádraží nakoupili od blíže neustanovené osoby cca 1.000 g efedrinu za cenu cca 200.000 Kč, takto zakoupený efedrin převezli dále do Prahy, kdy po cestě k nim v Brně přistoupil D. V., v Praze se pak v podzemních garážích obchodního centra XY v době okolo 17:00 hod. setkali s odběrateli efedrinu J. M. a M.
N., kterým za 294.000 Kč prodali cca 840 g efedrinu a zisk z prodeje si J. J., K. P., R. K. a M. C. rozdělili mezi sebe, a D. V. jako odměnu za zprostředkování prodeje dostal od odběratelů efedrinu cca 3 g psychotropní látky metamfetamin, neprodanou část cca 160 g efedrinu si ponechali v držení, přičemž všichni takto jednali s vědomím, že efedrin bude odběrateli použit k výrobě psychotropní látky metamfetamin, přičemž výrobní proces se nezdařil, B) dne 13. 5. 2020 N. R. a K. P. společně odjeli osobním motorovým vozidlem tov.
zn. Audi A4, jehož uživatelem je N. R., na parkoviště před obchodní centrum XY v Ostravě, kde od blíže neustanovené osoby, která na místo přijela osobním motorovým vozidlem tov. zn. Audi A6, nakoupili cca 2.000 g efedrinu za cenu cca 400.000 Kč, přičemž takto zakoupený efedrin dovezli do bytu J. J. v Brně, v ulici XY, s tím, že jej měli v úmyslu téhož dne prodat v Praze nebo v XY opět J. M. a M. N., shodně jako dne 12. 5.
2020, avšak k prodeji již nedošlo, neboť odběratelé od obchodu odstoupili, což sdělili skupině prostřednictvím D. V., poté skupina neprodaný zbytek efedrinu ze dne 12. 5. 2020 a 13. 5. 2020 dále předala za účelem výroby metamfetaminu blíže nezjištěným osobám, přičemž uvedené množství efedrinu v bodech A) a B) podle obviněných mělo sloužit k výrobě více než 1.500 g metamfetaminu, a uvedeného jednání se všichni obvinění dopouštěli s vědomím, o jaké látky se jedná a i přesto, že nedisponovali příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, přičemž látky kokain a metamfetamin patří ve smyslu § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi psychotropní látky zařazené do seznamů podle Úmluvy o psychotropních látkách, uvedených v přílohách k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, efedrin/pseudoefedrin (1-Fenyl-2-methylamino-propan-1-ol, C10H15NO) je uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v kategorii 1 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 jako prekursor,
II.
1) J. J. společně s E. A., stíhaným samostatně, o jehož vině nebylo dosud pravomocně rozhodnuto, dne 30. 4. 2020 předal J. J. na blíže nezjištěném místě v Brně E. A. nejméně 2 g omamné látky kokain, který E. A. převezl osobním motorovým vozidlem tov. zn. AUDI A5, jehož majitelem je J. J., do obce XY, kde jej pro J. J. prodal neustanovené osobě za celkovou cenu 5.000 Kč, 2) J. J.
A) dne 2. 5. 2020 v době okolo 23:55 hod., na blíže nezjištěném místě v Brně prodal neustanovené osobě celkem 2 g omamné látky kokain za cenu 5.000 Kč, přičemž odběratel za kokain zaplatil J. J. pouze 2.500 Kč, a následně dne 3. 5. 2020 v době okolo 19:54 hod. J. J. v době okolo 23:55 hod. na blíže nezjištěném místě v Brně prodal téže osobě další 1 g omamné látky kokain za cenu 2.500 Kč, kdy odběratel J. J. současně doplatil i dlužných 2.500 Kč ze dne 2. 5. 2020, B) dne 18. 6. 2020 v době okolo 19:00 hod.
na parkovišti na ulici XY v Brně prodal ve svém osobním motorovém vozidle tov. zn. BMW X6, M. F. celkem 3 g omamné látky kokain za celkovou cenu 7.500 Kč, C) dne 24. 6. 2020 v přesně nezjištěnou dobu, ve večerních hodinách, na přesně nezjištěném místě v Brně zakoupil od neustanovené osoby za účelem dalšího prodeje, celkem 30 g omamné látky kokain za cenu 1.600 Kč/1 g, přičemž v následujících dnech tento kokain prodal dosud neustanoveným osobám, za což získal prospěch ve výši cca 27.000 Kč, D) v období od roku 2018 do roku 2020 včetně na různých místech v Brně bezplatně předal N.
S. v cca pěti případech po 1 g kokainu, celkem tedy 5 g, E) v přesně nezjištěný den začátkem roku 2020, na blíže nezjištěné párty konající se v Brně na přesně nezjištěném místě, přichystal, nabídl a umožnil užít omamnou látku kokain v množství několika uživatelských dávek osobě M. J., F) v průběhu let 2016-2018 opakovaně prodával M. B. na různých místech v Brně přibližně jednou za 7, či 14 dní po 1 g omamné látky kokain za cenu 2.000-3.000 Kč/1 g, a takto mu celkem prodal nejméně 30 g kokainu; následně o letních prázdninách 2019 prodal M.
B. 20 g kokainu za 36.000 Kč, a celkem mu tak prodal nejméně 50 g kokainu, přičemž J. J. od blíže nezjištěné doby do dne 26. 1. 2021 přechovával za účelem dalšího prodeje ve svém bydlišti v ulici XY č. XY v Praze celkem 38,15 g omamné látky kokain obsahující 31,1 g kokain báze a 48,27 g prekurzoru pseudoefedrin, obsahující 37,41 g pseudoefedrin báze, a uvedeného jednání se všichni obvinění dopouštěli s vědomím, o jaké látky se jedná a přesto, že nedisponovali příslušným oprávněním pro nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, přičemž látky kokain a metamfetamin patří ve smyslu § 44c odst. 1 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, mezi psychotropní látky zařazené do seznamů podle Úmluvy o psychotropních látkách, uvedených v přílohách k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, efedrin/pseudoefedrin (1-Fenyl-2-methylamino-propan-1-ol, C10H15NO) je uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 a v kategorii 1 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 jako prekursor.
4. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 61/2023, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. 43 T 1/2022, napadl obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, přičemž tak učinil v celém jeho rozsahu, vyjma výroků o vině pod body II. 2) A), B) a D). V rámci odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku a jeho doplnění obsaženého v navazujícím podání odkázal obviněný na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zároveň podle názoru obviněného napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný v úvodu odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že podstatné části skutkových zjištění soudů nižších stupňů jsou buď ve zjevném rozporu s provedenými důkazy nebo jsou vystavěny převážně na záznamu telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí, konkrétně na odposleších ve vozidlech. Podle obviněného ovšem konstantní judikatura nepřipouští, aby závěr o vině byl založen na jediném důkazu, kterým je odposlech. Samotné odposlechy navíc nejsou jednoznačné, konkrétní, srozumitelné, v řadě případů prokazují i opak toho, co je závěrem napadeného rozsudku, a je zřejmé, že jejich obsah je vykládán subjektivně a spekulativně v neprospěch dovolatele. To se v prvé řadě vztahuje k jednání popsanému pod bodem I. 1), jelikož skutková zjištění k tomuto jednání byla dovozena pouze z odposlechu, který se ovšem podle obviněného netýká nákupu a prodeje kokainu, nýbrž se v něm hovoří pouze o různých blíže neurčených částkách, z nichž nebylo možno formulovat konkrétní okolnosti specifikované v popisu skutku.
6. K jednání popsanému pod bodem I. 2) A) pak dovolatel namítl, že nebylo prokázáno, že látka předaná dne 12. 5. 2020 byla efedrin. O prodeji efedrinu se v odposleších podle jeho tvrzení hovořilo proto, že jeho záměrem bylo podvést výrobce pervitinu prodejem kofeinu, přičemž o tom, že se o efedrin fakticky nejedná, neměly vědět některé osoby přítomné v dotčeném vozidle, a to zejména odsouzený D. V., který se s kupujícím výrobcem pervitinu znal. Nevěděl o tom ale ani samostatně stíhaný N. R., který se dobře znal s D.
V. a mohl mu tak vše prozradit. Vydávání kofeinu mizivé hodnoty za efedrin mělo podle obviněného sloužit jako reparace škody vzniklé nabouráním motorového vozidla, kterou mu D. V. způsobil dne 26. 4. 2020. Z provedeného dokazování přitom jednoznačně vyplynulo, že se z látky prodané zkušeným vařičům pervitinu nepodařilo nic vyrobit, a to přesto, že se z látky pokoušeli pervitin vyrobit opakovaně. Podle dovolatele nadto není vůbec zřejmé, odkud by vzal se spoluobviněnými peníze na nákup údajného efedrinu.
Soudy totiž nejprve vycházely z toho, že peníze za tímto účelem dovolateli půjčil M. C. Ten byl však rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 3. 2024, sp. zn. 4 To 3/2024, obžaloby zproštěn. Dále obviněný zdůrazňuje zejména to, že látka, která byla předmětem nákupu a následného prodeje dne 12. 5. 2020, nebyla nikdy zajištěna a podrobena testování, přičemž nebyla ani ustálena osoba, od níž měl tuto látku zakoupit. Žádný z provedených důkazů tedy nevyvrátil jeho obhajobu o prodeji kofeinu vydávaného za efedrin.
Pokud se pak obviněný a spoluobvinění bavili o efedrinu v době před 12. 5. 2020, pak se podle jeho tvrzení jednalo o hovory odehrávající se poté, co dne 26. 4. 2020 došlo ke zničení vozidla dovolatele D.
V. Pokud se pak bavili o efedrinu v době ještě vzdálenější, kdy obžaloba i soudy uvádí rok 2019, tak se v těchto hovorech nemluví o efedrinu, přičemž tyto hovory ani nikterak nenavazují na skutek popsaný pod bodem I. 2) A) napadeného rozsudku.
7. Obviněný dále k jednání popsanému pod bodem I. 2) B) namítl, že nebylo prokázáno, že by se na tomto jakkoli podílel a tato skutečnost nevyplývá ani z popisu jednání obsaženého ve skutkové větě, kde se nehovoří o tom, že by se na nákupu efedrinu s tam uvedenými spoluobviněnými domlouval, umožnil jej, zprostředkoval nebo financoval. Jeho jméno se ve skutkové větě objevuje pouze v tom kontextu, že měl být efedrin dovezen k němu do bytu, přičemž vůbec není zřejmé, kterak soudy právě k takovému závěru dospěly. Zároveň dovolatel k jednání uvedenému pod body I. 2) A) a B) souhrnně namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl vyrobit více než 1.500 g metamfetaminu, jelikož údaj o výtěžnosti ve výši 90 % byl v rámci obchodu s kofeinem vymezeným pod bodem I. 2) A) zmiňován jakou součást smyšleného příběhu o efedrinu, nebyl podpořen žádnými jinými důkazy, a naopak je třeba vycházet ze skutečnosti, že se z obchodované látky nepodařila vyrobit žádná droga. S ohledem na tuto skutečnost při současném vyloučení jeho účasti na jednání popsaném pod bodem I. 2) B) pak dovolatel rovněž namítá, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku spočívající ve spáchání činu ve velkého rozsahu.
8. Stran jednání popsaného pod bodem II. 2) C) obviněný namítl, že v rámci tohoto jednání pořizoval kokain pouze ke své osobní spotřebě, přičemž tato jeho obhajoba nebyla vyvrácena a nebylo tedy prokázáno, že by předmětný kokain pořídil za účelem jeho prodeje. Zároveň se jednalo o kokain, který přechovával ve svém bydlišti v rámci blíže neoznačeného jednání vymezeného pod bodem 2), jelikož krátce před Vánoci využil možnost dokoupit si další kokain, pročež celkové jím držené množství kokainu navzdory průběžné osobní spotřebě stouplo na 38 g. Podle obviněného mu bylo tedy 30 g kokainu, jež nakoupil pro vlastní potřebu v rámci jednání popsaného pod bodem II. 2) C), nepřípustně přičteno dvakrát, ačkoli se jednalo o jednu a tu samou drogu.
9. Následně obviněný k jednání uvedenému pod bodem II. 2) E) namítl, že skutková zjištění formulovaná pod tímto bodem jsou v rozporu s výpovědí svědka M. J., který v hlavním líčení uvedl, že kokain byl na stolku a že neviděl, že by jej tam dal obviněný. Konečně pak k jednání uvedenému pod bodem II. 2) F) dovolatel namítl, že soudy zcela rezignovaly na hodnocení věrohodnosti svědka M. B., a to přesto, že se v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, jednalo o situaci „tvrzení proti tvrzení“. Výpověď svědka M. B. byla totiž jediným důkazem provedeným k předmětnému jednání, přičemž jmenovaný svědek podle obviněného mohl mít zájem na výsledku řízení a vypovídat nepravdivě, přestože by tak v případě křivé výpovědi činil pod hrozbou sankce. Svědek M. B. se totiž vůči jeho osobě v minulosti dopustil zločinu podvodu, v jehož rámci jej připravil o částku přesahující 5.000.000 Kč. V hlavním líčení nadto jmenovaný svědek uvedl jiná data a množství kokainu, než bylo uvedeno v obžalobě.
10. Obviněný dále v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že svým jednáním nemohl naplnit zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Podle obviněného totiž nebylo prokázáno, že by činnost spolupachatelů byla organizovaná a v jejím rámci by každý z obviněných měl svou úlohu a postavení, tedy že by zde byla dána dělba úkolů a činností, přičemž není zřejmé ani to, jakým způsobem by měla tato dělba práce přispívat k vyšší pravděpodobnosti úspěšného provedení trestného činu. Přitom ani ze skutkové věty žádná organizovanost v počínání obviněného a spoluobviněných nevyplývá, natožpak aby byla jejich činnost soustředěna kolem dovolatele. Obviněný nadto opětovně zdůrazňuje, že na jednání uvedeném pod bodem I. 2) B) se vůbec nepodílel a nebyl to on, kdo by měl kontakty na dodavatele či odběratele.
11. Závěrem svého dovolání obviněný namítl, že se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení stran také v důsledku skutečnosti, že dával do vzájemné souvislosti různá jednání dovolatele a tyto posoudil jako jeden trestný čin skládající se z řady dílčích útoků. Podle dovolatele jsou totiž mezi jednotlivými jednáními (vyjma jednání uvedeného pod bodem I.) časové prodlevy, a to někdy i v řádu měsíců či v jednom případě dokonce v řádu let. Zákon, ale i právní zásady a právní teorie přitom vyžadují, aby soudy při výkladu totožnosti skutku braly v potaz existenci či naopak neexistenci blízké časové souvislosti a dalších relevantních kritérií. V souvislosti s touto otázkou obviněný poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, a ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Soudy se však problematikou blízké časové souvislosti ani absencí jednotného záměru podle obviněného vůbec nezabývaly. S ohledem na to, že dovolatel by k prodeji kokainu nepotřeboval přípravu v zásadě žádnou, je třeba mít za to, že blízká časová souvislost byla přetržena již po pár dnech. Za této situace bylo podle dovolatele třeba jeho jednotlivá jednání posuzovat samostatně za současného vyloučení těch jednání, která se podle výše uvedených dovolacích námitek vůbec nestala, případně na nich tento neměl žádný podíl, přičemž by při tomto posuzování měly být vypořádány veškeré námitky obviněného, což v rámci dosavadního jednání ani jeden ze soudů nižších stupňů neučinil.
12. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a následně věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný v závěru svého dovolání rovněž navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o jím podaném dovolání podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
13. K dovolání obviněného zaslal své písemné stanovisko ze dne 25. 10. 2024, sp. zn. 1 NZO 619/2024-56, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně konstatuje, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly.
14. K vlastním námitkám uplatněným obviněným pak státní zástupce uvádí, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno s jistou dávkou benevolence podřadit námitky stran nesouladu skutkových závěrů soudů s provedenými důkazy. Podle státního zástupce se však jedná o námitky zjevně neopodstatněné, jelikož skutková zjištění Krajského soudu v Brně, jejichž správnost aproboval také Vrchní soud v Olomouci, vadou zjevného nesouladu skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů zatížena nejsou. Své závěry přitom oba soudy nižších stupňů odůvodnily, pročež na tyto státní zástupce v plném rozsahu odkazuje. Konkrétně pak státní zástupce zejména zdůrazňuje, že oba soudy přesvědčivě rozvedly především důvody, pro které vzaly stran jednání popsaného pod bodem I. 2. za základ skutkového děje právě konstantní a věrohodná vyjádření spoluobviněného D. V., kterážto byla plně v souladu s poznatky získanými sledováním osob a věcí, prostorovými odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu. Soudy proto nikterak nepochybily, pokud dospěly k závěru, že se v obou případech jednalo o neoprávněné nakládání s efedrinem, jehož se dopustil i dovolatel. Závěr Vrchního soudu v Olomouci, který označil zjištění soudu prvního stupně o množství metamfetaminu, jenž bylo možno z 3 kg efedrinu vyrobit, za dostatečně důkazně nepodložené, pak našel svůj odraz v odlišné právní kvalifikaci jednání obviněného.
15. Řádného, přesvědčivého a logického vypořádaní souladného s důkazy se pak podle státního zástupce dočkaly i námitky obviněného založené na nesouhlasu se soudy učiněnými skutkovými zjištěními stran obstarání a distribuce kokainu u jednání popsaných pod body II. 1) a 2). Kromě částečného doznání byla podle státního zástupce obhajoba obviněného vyvrácena jak prostorovými odposlechy a záznamy proběhlé komunikace, tak i vyjádřeními svědků M. F., N. S., M. J. a M. B. a zjištěními z domovních prohlídek. Oba soudy podle státního zástupce v této souvislosti řádně zdůvodnily, proč uvěřily také výpovědi svědka M. B. S přihlédnutím k charakteru dovolatelova jednání, jeho čilému obchodování s efedrinem a kokainem, a taktéž s ohledem na množství zajištěných látek, pak byl odůvodněn i závěr soudů o tom, že kokain a efedrin nalezený v jím užívaném bytě byl dovolatelem přechováván za účelem dalšího prodeje a nikoli pro jeho vlastní potřebu. Státní zástupce je dále v souladu se zjištěními soudů toho názoru, že kokain zakoupený dne 24. 6. 2020 v rámci jednání popsaného pod bodem II. 2) C) v množství nejméně 30 g obviněný posléze zobchodoval a v jím užívaném bytě se tudíž cca 7 měsíců poté tato látka nacházet nemohla.
16. S ohledem na výše uvedené proto podle státního zástupce nemohlo dojít ani k porušení obviněným akcentované zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť uplatnění této zásady je namístě pouze tehdy, dospěje- li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že nadále zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V nyní posuzované trestní věci ovšem žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině dovolatele neměl.
17. K námitce, jíž obviněný brojí proti právní kvalifikaci svého jednání podle § 283 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, dále státní zástupce uvádí, že tuto námitku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ačkoli i ji obviněný částečně opírá o skutkové námitky. Podle názoru státního zástupce je zřejmé, že dovolatel se na trestné činnosti podílel jako vůdčí osoba organizované skupiny, jejíž členové za účelem finančního profitu úzce spolupracovali při obchodu s drogami tak, aby byla zaručena její úspěšná realizace a bylo zabráněno jejímu odhalení. Podle státního zástupce důkazně řádně zdokladovaná trestná činnost a úzká kooperace dovolatele a zbylých spoluobviněných (a svědků) potvrzuje závěr soudů, že činnost všech osob zapojených do jednání se vyznačovala pečlivou a promyšlenou přípravou a jasným naplánováním tak, aby byla zaručena její úspěšná realizace a bylo ztíženo její odhalení. Úkony zapojených osob na sebe věcně navazovaly, měly odpovídající časovou posloupnost, a byly z těchto hledisek logickým způsobem skloubeny. Za tohoto stavu je tak na místě konstatovat, že všechny atributy potřebné pro naplnění znaku „spáchal čin jako člen organizované skupiny“ v dané věci ve vztahu k osobě dovolatele i dalších osob naplněny byly.
18. K námitce, jíž obviněný brojí proti právní kvalifikaci svého jednání podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, pak státní zástupce plně odkazuje na závěry Vrchního soudu v Olomouci, k nimž uvádí, že pokud jde konkrétně o skutky uvedené pod body I. 2) A) a B), pak sám spoluobviněný K. P. v rámci popisu záměru pachatelů zmiňoval zvažovanou výtěžnost jimi prodávaného efedrinu až 90 %. Ačkoli tedy s ohledem na absenci konkrétních důkazů nelze objektivně zjistit, kolik metamfetaminu bylo možno vyprodukovat právě z těchto konkrétních 3 kg efedrinu, z hlediska odvolacím soudem posouzeného jednání pachatelů jako „pouhého“ pokusu je významný právě jejich předpoklad, že toto množství bude sloužit k výrobě více než 1.500 g metamfetaminu, což je množství, které s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu naplňuje znak velkého rozsahu. Navíc podle státního zástupce nelze přehlédnout ani to, že se obviněný ve zbylých bodech podílel na obchodu s kokainem v množství, které dosáhlo značného rozsahu.
19. K námitce obviněného týkající se povahy páchaného trestného činu pak státní zástupce konstatuje, že jednání pachatelů soustředěných kolem osoby dovolatele nespočívalo v ojedinělých, vzájemně izolovaných útocích. Podstata jejich trestné činnosti záležela – pokud jde o body I.) 1 a I. 2) – v ujednání o vzájemné kooperaci směřující k obstarání, přechovávání a následné distribuci omamných a psychotropních látek a prekursoru, k čemuž byli motivováni vidinou majetkového prospěchu. Obviněný nad to přibližně od období let 2016 až 2021 realizoval ještě další vlastní aktivitu mimo organizovanou skupinu spočívající v průběžném obstarávání kokainu, jeho přechovávání pro jiného a následné distribuci dalším osobám. Soudy takové jednání správně, ve shodě s judikaturou a také ve prospěch dovolatele, posoudily jako jeden trvající trestný čin, na který neměly vliv ani případné časové rozestupy doprovázející některé případy distribuce kokainu. Nadto na okraj a nad rámec výše uvedeného státní zástupce dodává, že odlišné posouzení jednotlivých jednání obviněného kopírující jeho aktuální námitky by znamenalo postupovat v jeho neprospěch, což je nepřípustné s ohledem na to, že dovolání podal pouze obviněný.
20. Závěrem svého vyjádření pak s ohledem na výše uvedené státní zástupce shrnul, že dovolací námitky obviněného, pokud je vůbec lze obsahově podřadit pod deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Za tohoto stavu označil za bezpředmětný požadavek obviněného na přerušení výkonu trestu a navrhl, aby takto podané dovolání Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
21. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný replikou, v níž setrval na svých výhradách uvedených ve svém dovolání a částečně je zrekapituloval, přičemž zdůraznil svůj názor, že na jeho námitky nebylo v předchozím řízení ze strany orgánů činných v trestním řízení řádně reagováno a zůstaly nevypořádány. Podle obviněného tak přetrvává nutnost podrobit skutková zjištění přezkumu z hlediska jejich správnosti, což však Vrchní soud v Olomouci neučinil. Vyjádření státního zástupce přitom podle obviněného představuje pouhé opakování argumentace soudů a nad rámec toho státní zástupce pouze citoval obecné judikaturní závěry, které ovšem s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a důkazům sotva mohou napravit četné chyby v postupu orgánů činných v trestním řízení, na něž dovolatel dlouhodobě upozorňuje. Za této situace nelze přisvědčit úvahám státního zástupce, které de facto směřují k vyprázdnění zákonných dovolacích důvodů, přičemž je i nadále na místě, aby Nejvyšší soud situaci napravil a sjednal „spravedlnost procesu“, která je mu odpírána.
III. Přípustnost dovolání
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. ř., zda bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. ř., jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v § 265f tr. ř.
23. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující všem relevantním ustanovením trestního řádu, to znamená, že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV. Důvodnost dovolání
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
25. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že s účinností od 1. 1. 2022 byla změněna právní úprava řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. Tímto zákonem byl v řízení o dovolání v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Cílem tohoto nového dovolacího důvodu přitom byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, kterak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění zákonných znaků trestného činu, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným, popř. zproštěn obžaloby, event. ve vztahu k němuž bylo rozhodnuto některým z dalších druhů rozhodnutí taxativně uvedených v § 265a odst. 2 tr. ř. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad ve skutkových zjištěních, kterými jsou: - případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), - případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkazu, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcného důkazu zajištěného při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkazu nezákonným odposlechem apod.), - vady spočívající v tzv. důkazu opomenutém (tj. důkazu, který byl sice některou z procesních stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení ani nebylo soudem věcně adekvátně odůvodněno).
26. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k obecnému rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Jak již bylo konstatováno shora, smyslem jeho zakotvení byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat zcela shodně, kterak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021.
27. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže dovoláním napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v konstantní judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
28. Ani na základě tohoto dovolacího důvodu však Nejvyšší soud zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu, ani neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Proto je třeba situace, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda soudy nižších
stupňů provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě předmětného trestného činu.
29. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah dovolatelem uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci, jenž je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jenž byl dovolateli přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak lze namítnout, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
30. Nadto Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. K meritu věci
31. Nejvyšší soud v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria výše uvedených dovolacích důvodů, načež po prostudování přiloženého spisového materiálu a obsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k závěru, že obviněným vznesené dovolací námitky jsou částečně podřaditelné pouze pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Převážnou část námitek obsažených v jím podaném dovolání pak obviněný fakticky postavil toliko na své polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, kterážto - při zdůraznění jím tvrzených skutečností - označuje za nepodložená a rozporná. Tímto způsobem přitom obviněný opětovně usiluje o prosazení vlastní obhajoby, v jejímž rámci již dříve před soudy nižších stupňů prostřednictvím prakticky zcela identické argumentace namítl, že provedené důkazy byly ve vztahu k jednání popsanému pod body I. a II., vyjma bodu II. 2) A), B) a D), chybně hodnoceny v jeho neprospěch či nebyly dostatečné pro závěr o tom, že by byl realizován jakýkoli obchod s kokainem a efedrinem, kterak je vymezeno pod bodem I. výrokové části, na němž by se obviněný podílel organizovaným způsobem s dalšími osobami. Dále pak za neprokázanou označuje rovněž podstatnou část aktů distribuce kokainu popsanou pod bodem II. výrokové části.
32. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že všechny v dovolání deklarované námitky již obviněný uplatnil v předchozích stádiích trestního řízení. Jde tak v podstatě o pouhé opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura přitom pamatuje na takovýto případ např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1455/2016, anebo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje- li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002, C. H. Beck).
33. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pak tento obviněný uplatnil v jeho první alternativě. V této souvislosti Nejvyšší soud znovu odkazuje na shora uvedená teoretická východiska, podle kterých je dovolání ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Jak již bylo konstatováno výše, těžiště dokazování se nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní (zjevný) rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. Za případ extrémního (zjevného) nesouladu však nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů, splňující požadavky formulované v § 2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky ani požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
34. Z popsaných důvodů je tak nutno za irelevantní považovat námitky skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím obviněný nikterak věcně nebrojí proti tomu, že by soudem druhého stupně přijaté závěry nasvědčovaly jakémukoli extrémnímu (resp. zjevnému) rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutečným stavem plynoucím z výsledků provedeného dokazování, tedy proti tomu, že by rozhodná skutková zjištění vrchního soudu neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo že by rozhodná skutková zjištění při žádném z logických způsobů jejich hodnocení z provedených důkazů nevyplývala, nebo byla dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna.
Byť obviněný ve svém dovolání tvrdí opak, ve skutečnosti veškerými svými skutkovými námitkami předkládá pouze své výtky stran chybného hodnocení části ve věci provedených důkazů, přičemž dále již toliko blanketně odmítá část skutkových zjištění stran rozsahu a způsobu spáchání jemu přisuzované trestné činnosti jako neprokázanou. Takovéto námitky obviněného však nelze podřadit pod žádný dovolací důvod taxativně uvedený v § 265b odst. 1 tr. ř. a tyto nebyly způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť podstata dovolací argumentace obviněného nespočívá v tom, že by osvědčovala vadu spočívající v tom, že skutková zjištění soudů projevující se v závěru o jeho vině přisouzeným zločinem nemají podklad v soudem hodnocených důkazech, nýbrž ve snaze důkazy, z nichž soudy vyšly, zpochybnit a prosadit vlastní (pro jeho osobu příznivější) variantu skutkového děje.
Obviněný současně ignoruje celou řadu skutkových zjištění, kterážto vrchní soud učinil, vycházeje převážně ze závěrů soudu krajského po řádném přezkoumání odvolání obviněného a vypořádání všech jeho odvolacích námitek. Podle Nejvyššího soudu je k tomuto na místě poukázat na podrobně rozvedené hodnocení provedených důkazů obsažené v bodech 95. až 126. odůvodnění rozsudku vrchního soudu, načež lze konstatovat, že provedené důkazy (jež zde není třeba z důvodu procesní ekonomie v plném rozsahu opětovně detailně rekapitulovat) dostatečně ukotvovaly skutkové závěry o vlastní distribuci kokainu obviněným, stejně jako o navazujících obchodech s kokainem a efedrinem tak, jak bylo soudem druhého stupně popsáno v rámci jednání vymezeného pod obviněným rozporovanými body.
35. Výše uvedené platí předně pro námitky obviněného namířené proti jednání popsanému pod bodem I. 1), v nichž dovolatel polemizuje s průkazností prostorového odposlechu ze dne 28. 4. 2020, přičemž ve svém dovolání zcela přehlíží, že oba soudy nižších stupňů jeho obsah hodnotily v kontextu celé škály dalších důkazů, jimiž byla bez nejmenších pochybností prokázána skutečnost, že se obviněný věnoval obchodu s kokainem za účelem zisku, a to zejména protokoly o sledování, záznamy telekomunikačního provozu, prostorovými odposlechy a jejich přepisy, výpověďmi svědků, výsledky domovní prohlídky a částečným doznáním samotného obviněného.
Z těchto důkazů je vhodné v přímé souvislosti s jednáním vymezeným pod předmětným bodem upozornit např. na prostorové odposlechy pořízené v bezprostředně předcházejících dnech. Z těchto vyplynulo, že dne 25. 4. 2020 obviněný konspirativním způsobem informoval spoluobviněného M. C., že „moc nemá a že doufá, že S. něco doveze, kamarádi mu včera vysmrkali čtyři balení kapesníků“, přičemž tento rozhovor se zcela evidentně týkal drog. Následně pak dne 27. 4. 2020 spoluobviněný E. A. vysvětluje blíže neustanovené osobě ve vozidle obviněného, že obviněný má půjčovnu aut jen naoko a dělá „s fetem“.
V kontextu uvedeného a řady dalších důkazů dokládajících zaměření obviněného na obchodování s kokainem pak dovolatel nemohl uspět se svou snahou zpochybnit průkaznost obsahu prostorového odposlechu ze dne 28. 4. 2024 prostým poukazem na skutečnost, že se v tomto výslovně nehovoří o kokainu, pročež je takovouto námitku na místě označit za zcela irelevantní.
36. Stran jednání popsaného pod bodem I. 2) A) obviněný ve svém dovolání zopakoval svoji obhajobu spočívající v předložení verze o prodeji kofeinu vydávaného za efedrin za účelem získání finanční kompenzace za škodu způsobenou D. V., přičemž v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že se z prodané látky nepodařilo vyrobit žádný pervitin, čímž je podle jeho přesvědčení vyloučeno, že se jednalo o prekurzor. I v tomto případě se ovšem jedná o námitky irelevantní, k nimž je v prvé řadě na místě konstatovat, že obviněným poukazovaná výpověď svědka J.
M. a záznamy telefonické komunikace stran nepovedené výroby drogy nevylučují, že obviněný prodal jmenovanému svědkovi efedrin nekvalitní, či – jak coby možné deklaroval odvolací soud - jeho směs vyžadující si specifický postup zpracování. S ohledem na závěry Vrchního soudu v Olomouci přitom není nikterak rozhodné, zda se výroba drogy svědkovi J. M. z látky zakoupené od obviněného nezdařila v důsledku chybného postupu ze strany vařičů, jimž odsouzený D. V. nesdělil výrobní postup, jak mu bylo kladeno na srdce spoluobviněným K.
P., nebo zda předmětem prodeje byl efedrin nízké kvality či se jednalo pouze o látku, která svou konzistencí a chutí zmátla jak obviněného, tak výrobce pervitinu, kteří ji podle svědecké výpovědi D. V. a prostorových odposlechů ochutnali, efedrin v ní rozpoznali a byli s její kvalitou spokojeni. Vrchní soud se totiž ve svém rozhodnutí nezabýval faktickým složením a kvalitou prekurzoru, s nímž obviněný obchodoval, nýbrž s ohledem na absenci informací o kvalitě efedrinu dospěl tento soud pouze k závěru, že obviněný a jeho spolupachatelé zapojení do jednání popsaného pod bodem I.
2) obchod s efedrinem realizovali ve skutkovém omylu pozitivním v přesvědčení, že nakládají s prekurzorem vysoké kvality, jenž jim umožní vyrobit až 90% drogy. Tento svůj závěr přitom vrchní soud odůvodnil zejména skutkovými zjištěními učiněnými na základě souladných prostorových odposlechů, záznamů telefonické komunikace a svědecké výpovědi D. V.
37. Klíčovými pak v tomto ohledu byly zejména výpověď svědka D. V. a odposlechy pořízené dne 12. 5. 2020, tedy v den realizace prvního z obchodů s efedrinem, jejichž výklad obviněný předkládá ve svém dovolání, když v kontextu své obhajoby označil uvedené jednání za podvod na odsouzeného D. V., resp. svědky M. N. a J. M. Verze událostí předkládaná obviněným se přitom již na první pohled jeví zcela nelogickou s ohledem na samotný obsah poukazovaného prostorového odposlechu ze dne 12. 5. 2020, jenž zachycuje podrobné plánování opakovaných prodejů prekurzoru a diskuze o řadě témat spojených s výrobou pervitinu, složení finančních prostředků na nákup efedrinu vícero osobami atd.
Zároveň pak obhajobě obviněného odporovala rovněž skutková zjištění stran skutečnosti, že za nákupem „bezcenného kofeinu“ musely být realizovány cesty z Brna do Ostravy, kde tyto nákupy probíhaly konspirativním způsobem na veřejných místech, a to se zapojením vícero osob, z nichž každá měla v tomto procesu svoji konkrétní roli. Z provedených záznamů telefonické komunikace pak rovněž vyplynulo, že obviněný již dne 8. 5. 2020 hovořil s neznámou ženou o efedrinu, který měl mít doma, přičemž obviněný si následně část látky zakoupené dne 12.
5. 2020 ponechal pro vlastní potřebu a efedrin (ač v podstatně menším množství) byl u něho nalezen rovněž v rámci provedené domovní prohlídky.
38. Konečně pak byla obviněným v dovolání opětovně předložená obhajoba stran jednání popsaného pod bodem I. 2) A) vyvrácena rovněž záznamy telefonické komunikace pořízenými po neúspěšných pokusech svědka J. M. realizovat výrobu drogy z obviněným prodané látky. Jedná se především o odposlechy hovorů vedených mezi obviněným a spoluobviněným R. K., kterému obviněný dne 13. 5. 2020 poté, co se dozvěděl o neúspěšném pokusu výroby pervitinu, sdělil „jak je ta Ostrava na hovno“, a další už nebude a nebudou prachy.
Téhož dne pak byl zachycen rovněž hovor obviněného se spoluobviněným R. K. a třetí osobou identifikovanou jako M. F., přičemž tito obviněnému sdělují, že musí být ostražitější vůči dodavatelům prekurzoru v Ostravě, jelikož tito „vypadaj jak zombíci“, je to na hranicích a „odněkud to musí vozit“. Spoluobviněný R. K. navíc v tomto hovoru dodal, že to vidí všechno černě, „budeme muset my uvařit“ a „A. to bude muset prodat“. Obviněný a spoluobviněný R. K. tedy v rozporu s obhajobou obviněného vystavěnou na jeho tvrzení o jednorázovém podvodu s kofeinem (s nímž by musel být spoluobviněný R.
K. jako osoba zajišťující dodavatele látky srozuměn) v těchto hovorech vyjádřili své zklamání nad tím, že cesta do Ostravy nesplnila svůj účel a nebudou moci realizovat své plány na opakování obchodu s efedrinem. Zároveň pak vyjádřili i své srozumění s rizikem spojeným s možností zapojení do přeshraničního obchodu s prekurzorem. Zejména je ovšem z těchto hovorů zjevné, že se obviněný a spoluobviněný R. K., a to navzdory informacím o nepovedené výrobě pervitinu z efedrinu prodaného jimi dne 12. 5.
2020 svědkům J. M. a M. N., stále domnívali, že disponují prekurzorem způsobilým k výrobě pervitinu. Jelikož si přitom v rámci jednání uvedeného pod bodem I. 1) A) ponechali cca 160 g obchodované látky a v rámci jednání uvedeného pod bodem I. 1) B) zakoupili další cca 2 kg identické látky, je zjevné, že uvažovali o tom, že výrobu pervitinu z této látky zajistí sami a následně zajistí jeho distribuci. Za této situace zůstal popis skutkového děje ze strany obviněného po ověření jeho výpovědi vnitřně rozporný a celkově nepřesvědčivý, když tento zcela vyloučil, že by byl jakkoli zapojen do obchodu s efedrinem, přičemž jeho úmyslem bylo údajně pouze realizovat podvodný prodej kofeinu a vydávat jej za prekurzor.
39. S ohledem na výše uvedené pak lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, pokud obsah k důkazu provedených prostorových odposlechů a záznamů telefonické komunikace vyhodnotil jako autentické projevy obviněného vyjadřující jeho snahu zajistit si dodatečný zdroj příjmů ke svému stávajícímu obchodování s kokainem, a to realizováním opakovaných obchodů s efedrinem. V kontextu této skutečnosti je pak na místě označit za zcela irelevantní rovněž námitku obviněného, podle níž nebyla nikterak prokázána jeho participace na jednání uvedeném pod bodem I. 2) B). Skutková zjištění k tomuto jednání totiž měla svůj podklad rovněž v prostorových odposleších a záznamech telefonické komunikace. Z těchto vyplynulo, že bezprostředně po prodeji efedrinu svědkům J. M. a M. N. dne 12. 5. 2020 obviněný s osobami přítomnými v jeho motorovém vozidle hovořil o tom, že s vařiči pervitinu se spoluobviněný D. V. domluvil na dalším obchodu, kdy by další den přivezli 2 kg. Na zpáteční cestě do Brna pak všichni společně řešili logistické detaily tohoto obchodu, tedy to, kdo pro látku pojede do Ostravy, kdo ji převeze do Prahy, popř. zda si látku s odběratelem nepředají někde na půli cesty, popř. v Brně či Praze. Poté, co se dozvěděl o neúspěšné výrobě drogy z první várky efedrinu, D. V. s obviněným řešil to, zda již mají „2 co měli mít pro ně“. Z pořízených odposlechů je tedy zjevné, že se obviněný podílel na jednání popsaném pod bodem I. 2) B), a to přesto, že se osobně nepodílel na cestě do Ostravy za účelem nákupu prekurzoru, což zajistil spoluobviněný K. P. a samostatně stíhaný N. R., kteří podle protokolu o sledování ze dne 13. 5. 2020 započali cestu za tímto účelem v místě bydliště obviněného a zde ji také po návratu do Brna zakončili.
40. Ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem II. 2) E) se obviněný ve svém dovolání omezil na pouhou rekapitulaci výpovědi svědka M. J. z hlavního líčení, přičemž nikterak nereflektoval skutečnost, že jmenovaný svědek ve výpovědi učiněné v přípravném řízení uvedl, že od obviněného v rámci různých večírků dostal jednu nebo dvě lajny kokainu, tedy uživatelské dávky, a to vždy zadarmo. Jelikož se jmenovaný svědek odchýlil v hlavním líčení od své dřívější výpovědi, byla mu část protokolu obsahující tuto výpověď soudem prvního stupně za splnění podmínek podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. přečtena. V reakci na to svědek M. J. soudu sdělil, že prodělal těžký úraz a řadu těžkých onemocnění, pročež si již nic takového nepamatuje. Jmenovaný svědek dále uvedl, že je možné, že v přípravném řízení si to pamatoval lépe, ale určitě si to tehdy nevymyslel, jelikož neví, proč by to dělal. K této skutečnosti se obviněný ve svém dovolání nikterak nevyjadřuje, natožpak aby jakkoli rozporoval obsah výpovědi jmenovaného svědka z přípravného řízení, pročež i tato námitka představuje ze strany obviněného blíže neodůvodněnou a zcela irelevantní polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů.
41. Jde-li o námitky zpochybňující věrohodnost svědka M. B. na základě skutečnosti, že jeho výpověď představuje jediný důkaz ve vztahu k jednání popsanému pod bodem II. 2) F) a jmenovaný svědek může mít zájem na výsledku řízení, pak k těmto Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněného a svědka nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr.
ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění.
Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v jakých konkrétních aspektech se tak děje.
42. V projednávané věci Krajský soud v Brně výše uvedenému požadavku zcela jistě dostál, když v bodě 51. odůvodnění svého rrozsudku tvrzení svědka M. B. a obviněného v dostatečné míře analyzoval, a to zejména stran věrohodnosti jejich výpovědí. Výpověď jmenovaného svědka krajský soud vyhodnotil jako nepostrádající vnitřní logiku, přičemž v této souvislosti věnoval náležitou pozornost otázce jeho věrohodnosti s ohledem na animozitu mezi ním a obviněným, když se jmenovaného svědka doptával rovněž na dovolatelem poukazovaný zločin podvodu. Přitom ovšem po přímém pozorování odpovědí jmenovaného svědka a jeho reakcí nikterak neshledal, že by tento byl motivován snahou obviněnému uškodit. Soud prvního stupně tedy v odůvodnění svého rozsudku své myšlenkové procesy při hodnocení této svědecké výpovědi náležitým způsobem odůvodnil, přičemž zde nejsou patrny jakékoliv rozpory, jež by mimo jiné odporovaly principům formální logiky apod. Odvolací soud následně uzavřel, že krajský soud získal spolehlivý základ pro svá skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného a nepochybil, když při ustálení skutkového děje z výpovědi svědka M. B. vycházel. Ze spisového materiálu se přitom podává, že jmenovaný svědek v hlavním líčení konzistentním a věrohodným způsobem odpovídal na četné otázky soudu prvního stupně i obhájce obviněného, a to vždy věcně, přičemž odmítl spekulovat v případě, že si doptávané skutečnosti nepamatoval či si nebyl jist. S přihlédnutím k časovému odstupu a k délce období, ve kterém se obviněný dopouštěl jednání popsaného pod bodem II. 2) F), je pak pochopitelné, že jmenovaný svědek nebyl schopen zcela přesně na jednotky vyjádřit, jaké bylo celkové množství jím zakoupeného kokainu, když byl schopen učinit pouze odhad, nicméně i z tohoto bylo možno dospět k závěrům stran minimálního množství jemu obviněným prodané drogy. Svědek si však byl i přes tuto skutečnost schopen vzpomenout na řadu detailů stran průběhu předání drogy, kteréžto byly souladné se skutkovými zjištěními učiněnými na základě jiných provedených důkazů a zároveň otevřeně přiznal, že měl i jiné dodavatele kokainu, v důsledku čehož od obviněného přestal na určitou dobu drogu kupovat.
43. K výše uvedenému je tedy na místě uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal žádného důvodu ke kasačnímu zásahu toliko v důsledku obecného a zcela nekonkrétního tvrzení dovolatele o motivaci svědka mu uškodit, přičemž námitka obviněného postavená výlučně na polemice s hodnocením důkazů a přesvědčení, že nemohl být odsouzen na základě jediného usvědčujícího důkazů v podobě svědecké výpovědi, je zcela irelevantní. Soud prvního stupně měl totiž možnost přímo hodnotit výpověď svědka M. B., přičemž plně dostál své zákonné povinnosti řádně posoudit úroveň jeho věrohodnosti.
44. Jde-li o tvrzení obviněného, že provedenými důkazy nebyla vyloučena možnost, že kokain v rámci jednání popsaného pod bodem II. 2 C) pořídil pro vlastní potřebu, a zároveň se mohlo jednat o stejnou drogu, která byla následně nalezena v rámci domovní prohlídky provedené v jeho bydlišti, pak lze konstatovat, že se i v tomto případě jedná o irelevantní námitky polemizující s hodnocením důkazů. K těmto lze poukázat na závěry soudů nižších stupňů, podle nichž obchod s kokainem pro obviněného představoval majoritní příjem, pročež se mu věnoval soustavně. Z realizovaných odposlechů vyplynulo, že v případě větších nákupů měl obviněný problém dát dohromady větší finanční částky, přičemž měl vysokou spotřebu kokainu jak pro vlastní využití, tak v rámci jeho prodeje. Takto byly k důkazu provedeny i prostorové odposlechy a záznamy hovorů vztahující se k období od nákupu drogy vymezeného v poukazovaném bodě skutkové věty a nálezem drogy v místě bydliště obviněného, přičemž v rámci těchto hovorů řada osob po obviněném poptávala kokain, dalším osobám obviněný sám kokain nabízel a konečně i s jinými kokain sdílel k užívání. Ačkoli nebylo možno na základě těchto důkazů vyvodit žádná skutková zjištění ohledně možných dalších aktů distribuce drogy, přesvědčivě vykreslují skutečnost, že nakládání s kokainem bylo zcela běžnou a nedílnou součástí životního stylu obviněného a současně vylučují možnost, že by tento pro svou potřebu, a to po dobu delší než půl roku, uskladňoval v místě svého bydliště větší množství kokainu bez úmyslu jej dále distribuovat. Oba soudy nižších stupňů tedy zcela správně považovaly za vyloučené, že by 38,15 g kokainu nalezených dne 26. 1. 2021 v bydlišti obviněného, bylo určeno pro jeho osobní potřebu a jednalo se z jakékoli části o identický kokain, který by obviněný za tímto účelem zakoupil před více než sedmi měsíci nazpět v rámci jednání uvedeného pod bodem II. 2) C).
45. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dále dovolatel namítl, že ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem I. nebyla učiněna skutková zjištění, na jejichž základě by bylo možno uzavřít, že by svým jednáním naplnil zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Z provedených důkazů totiž podle obviněného vůbec nevyplynulo, že by měl vůdčí postavení v organizované skupině, v jejímž rámci by každý z pachatelů měl své postavení a úlohu, kterou by přispíval k pravděpodobnosti úspěšného provedení trestného činu. Zároveň pak podle obviněného nebylo vůbec prokázáno, že by se v rámci jednání popsaného pod bodem I. 2) A) jednalo o obchod s prekurzorem, pročež ani nemohl spáchat předmětný trestný čin ve velkém rozsahu, jelikož z jím prodané látky nemohl být vyroben žádný pervitin a tato látka nebyla podrobena žádnému zkoumání. Přitom je podle obviněného nutno zohlednit i to, že se nikterak neúčastnil na jednání popsaném pod bodem I. 2) B).
46. Jak bylo již naznačeno výše, námitky hmotněprávního charakteru lze v rámci dovolání účinně uplatňovat pouze s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze zásadně namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, anebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Dovolatel však na předmětný dovolací důvod hmotněprávní povahy odkázal pouze formálně, přičemž se fakticky omezil toliko na prosté popření skutkových zjištění soudů nižších stupňů s argumentací odpovídající jeho zbylým skutkovým námitkám. V této souvislosti je však třeba připomenout, že dovolací důvod musí být v první řadě odůvodněn vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v hmotněprávním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
47. Argumentace dovolatele podřazená pod tento dovolací důvod však fakticky neobsahuje námitky hmotněprávního charakteru, neboť jeho výše uvedené výhrady jsou založeny na prosté relativizaci skutkových závěrů soudů nižších stupňů. Z toho vyplývá, že vznesené námitky obviněného jsou de facto námitkami skutkovými, které jsou pod hmotněprávní dovolací důvod nepodřaditelné, pročež je nutné je odmítnout jako věcně irelevantní.
48. Pokud tedy obviněný namítl svůj zásadní nesouhlas s konstatováním soudů nižších stupňů stran naplnění zákonného znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“, pak Nejvyšší soud tuto argumentaci kategoricky odmítá již jen proto, že námitky skutkového charakteru nejsou v této podobě s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nikterak akceptovatelné. Zároveň Nejvyšší soud k uvedenému odkazuje na shora provedené vypořádání skutkových námitek obviněného směřujících proti skutkovým závěrům soudů nižších stupňů vztahujících se k jednání popsanému pod bodem I. 2) a znovu konstatuje, že z provedeného dokazování bez jakýchkoli pochybností vyplynulo, že se obviněný v rámci tohoto jednání ve skutkovém omylu pozitivním domníval, že nakupuje a dále prodává prekurzor vysoké kvality. Za této situace odvolací soud nikterak nepochybil, pokud in dubio reo vyložil jako možnou nadsázku prohlášení spoluobviněného K. P. o předpokládané výtěžnosti 90% a s ohledem na absenci jiných důkazů ke kvalitě prekurzoru uzavřel, že se obviněný pokusil prodat svědkům J. M. a M. N. prekurzor sloužící k výrobě minimálně 1.500 g pervitinu.
49. K obviněným rozporovanému naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku Nejvyšší soud z předloženého spisového materiálu zjistil, že oba soudy nižších stupňů se vzájemnou součinností členů organizované skupiny dostatečně pečlivě zabývaly, pročež v návaznosti na svá skutková zjištění mohly popsat, jakou měl každý z obviněných v organizované skupině roli neboli které úkoly zajišťoval, aby vzájemná spolupráce vedla k realizaci obchodu s kokainem a efedrinem a získání finančního profitu členů této skupiny. Vrchní soud v Olomouci pak v bodě 140. odůvodnění svého rozsudku v návaznosti na identicky směřovanou odvolací argumentaci obviněného uzavřel, že podle skutkových zjištění obviněný se spoluobviněnými R. K., E. A., M. C., N. R. a samostatně stíhaným K. P. vytvořili organizovanou skupinu, jejíž ústřední postavou byl právě obviněný J. J., přičemž tato skupina se zabývala opakovaným obchodováním se zakázanými látkami. K této skupině se pak přidal i spoluobviněný O. R. jako dodavatel kokainu určeného k jeho dalšímu prodeji. Jednotliví pachatelé v rámci různých útoků buď zajišťovali odběratele zakázaných látek, popřípadě dodavatele zakázaných látek, zprostředkovávali jejich nákup a další prodej, případně jej financovali, přičemž hlavní osobou, kolem které se skupina soustředila, byl právě obviněný J. Bylo tak prokázáno, že mezi tímto obviněným a dalšími osobami došlo k součinnosti na realizaci trestné činnosti, která vykazovala takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých pachatelů, aby byla zvyšována pravděpodobnost úspěšného provedení spáchaného trestného jednání, tedy že se jednalo o organizovanou skupinu. Vrchní soud tímto shrnutím navázal na rozhodná skutková zjištění Krajského soudu v Brně odůvodňující naplnění zákonných znaků kvalifikované skutkové podstaty zločinu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jakožto i závěr o tom, že to byl právě obviněný J., kdo měl v organizované skupině hlavní slovo a fakticky vystupoval ve vedoucí roli.
50. Pokud tedy dovolatel namítl svůj zásadní nesouhlas s konstatováním soudů nižších stupňů stran naplnění znaků plánovitosti a koordinace činnosti jednotlivých spoluobviněných osob, neboť podle jeho mínění nevyplývají z provedených důkazů, přičemž tento svůj nesouhlas opřel pouze o své zbylé skutkové námitky, pak k danému Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedené vypořádání námitek obviněného stran jednání popsaného pod bodem I. a danou argumentaci kategoricky odmítá již jen proto, že námitky skutkového charakteru nejsou v této podobě s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nikterak akceptovatelné.
51. Za dané situace tak lze ke zjištěnému skutkovému stavu v souladu s výše uvedeným souhrnně konstatovat, že odvolací soud posuzoval věrohodnost provedených důkazů důkladně a pečlivě, načež ze všech souvislostí, které se nabízely, logickým a přesvědčivým způsobem vyvodil shora uvedené skutkové závěry, respektujíce přitom princip presumpce neviny a § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené v dané věci neshledal žádných pochybností v tom smyslu, že by skutkové závěry odvolacího soudu neměly oporu v provedených důkazech. V nyní posuzované věci se přitom nejednalo ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů ve smyslu konstantní judikatury Ústavního soudu, tj. o vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, a ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97), jež by měla za následek porušení zásady in dubio pro reo. Odlišná interpretace jednotlivých skutkových zjištění ze strany obviněného přitom nemá procesní sílu odůvodnit zrušení napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, což platí zvláště za situace, kdy mezi provedenými důkazy a z nich plynoucími skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé je patrná zjevná logická návaznost. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudem druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Ke svým skutkovým zjištěním následně odvolací soud přiřadil i odpovídající právní kvalifikaci, přičemž s jeho postupem a naznačenými závěry se Nejvyšší soud plně ztotožňuje.
52. Jedinou námitku, jíž lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tak představuje tvrzení obviněného stran údajné absence blízké časové souvislosti mezi jednotlivými prodeji kokainu, a to vzhledem k prodlevám mezi jednotlivými akty distribuce kokainu vymezenými pod bodem II. 1) a 2), jakožto i mezi obchodem s kokainem a obchody s efedrinem vymezenými pod bodem I. S ohledem na právě uvedené by se pak jednání obviněného mělo podle jeho mínění rozpadat do vícero oddělených skutků.
53. K tomuto Nejvyšší soud předně připomíná, že trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku může mít podle okolnosti případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto nelze učinit, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu § 283 odst. 1 trestního zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008). Nejvyšší soud přitom ve své rozhodovací praxi k drogové trestné činnosti již opakovaně judikoval, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek a nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015).
54. S odkazem na výše uvedené je na místě konstatovat, že o takový, citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci, jak již ostatně v bodech 138. a 139. odůvodnění svého rozsudku řádně zdůvodnil Vrchní soud v Olomouci. Nezbývá tedy než na předmětné body odkázat a připomenout, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný v letech 2016 až 2021 dlouhodobě a pravidelně distribuoval a za tímto účelem přechovával kokain. Obviněný si totiž drogu, až na výjimky v rámci jednotlivých aktů distribuce, neopatřoval ad hoc na základě objednávky, ale distribuoval ji prakticky okamžitě oproti požadavkům ze svých zásob, případně ji nosil na různé večírky, které často navštěvoval, a zde jej distribuoval případným zájemcům. Obviněný tedy po celou tuto dobu musel potřebné drogy obstarávat a udržovat si jejich zásobu, aby pokryl požadavky svých odběratelů a dosáhl kýženého zisku. Dokreslující je pak i poukaz odvolacího soudu na skutečnost, že obviněný jako fyzická osoba deklaroval správci daně příjmy v minimálních částkách a jeho společnosti, zabývající se půjčováním motorových vozidel, byly dlouhodobě ztrátové. Přesto si obviněný udržoval finančně náročný životní styl, na jehož realizaci získával prostředky i z trestné činnosti spočívající fakticky v soustavném obchodování s omamnými a psychotropními látkami. Za tímto účelem pak obviněný v roce 2020 do své činnosti zapojil i další osoby a pokusil se rozšířit okruh zakázaných látek, s nimiž obchodoval, o efedrin. Nelze tedy tvrdit, že obviněný v páchání trestné činnosti v rámci vymezeného období kdykoli ustal, a to i v případě, že bylo možné identifikovat některé delší časové prodlevy mezi prokázanými akty distribuce a obchody se zakázanými látkami. Vzhledem k této skutečnosti je třeba na jeho jednání z pohledu trestního práva nahlížet jako na jeden skutek a nikoli na skutků několik, které by představovaly vícero samostatných trestných činů.
55. Jednání obviněného, zahrnující jednak trvající držení drogy za účelem její distribuce a na ně navazující akty distribuce, doplněné o obchody s prekurzorem, se tedy podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů časově prolíná, v řadě případů je vymezeno jen obecným časovým rozpětím, překrývá se a nerozpadá se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi předpokládanými v § 116 tr. zákoníku. V daném případě tedy odvolací soud správně dospěl k závěru stran zachování totožnosti skutku v důsledku shody následku, jelikož kontinuální přechovávání omamné látky a její jednotlivé akty její distribuce jakožto i souběžná realizace obchodů s prekurzorem náležely do souboru okolností, jimiž obviněný narušoval zájem na ochraně společnosti a lidí proti možnému ohrožení, které vyplývá z nekontrolovaného nakládání s jedy, omamnými a psychotropními látkami, přípravky obsahujícími omamnou nebo psychotropní látku a prekursory. Námitka obviněného rozporující tento závěr tak postrádá jakékoli opodstatnění.
56. K dané argumentaci obviněného je současně třeba konstatovat, že jím vznesená námitka nesprávného právního posouzení skutku brojící proti posouzení jeho jednání jakožto jednoho skutku, jímž se tento dopustil trvajícího trestného činu, by nemohla mít ani v případě její eventuální opodstatněnosti žádný dopad na rozhodnutí dovolacího soudu, a to s ohledem na zákaz reformationis in peius zakotvený v § 265p odst. 1 tr. ř. Ten je nutno v konkrétní projednávané věci uplatnit v případě absence dovolání podaného v neprospěch obviněného. Neshledal-li by tak Nejvyšší soud námitku dovolatele neopodstatněnou a dospěl-li by naopak k závěru, že na celé jeho jednání nelze pohlížet jako na jeden trvající trestný čin, ničeho by to při absenci zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů na právním posouzení jednání obviněného nezměnilo. Obviněný by se i v takovém případě, a to s ohledem na množství pervitinu, o němž se ve skutkovém omylu pozitivním domníval, že jej bude možné vyrobit z efedrinu prodaného třetím osobám v rámci jednání popsaného pod bodem I. 1), dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. K tomuto by pak následně přistoupily po jejich vyčlenění další samostatné skutky, jimiž by se obviněný dopustil (vícero) dalších dokonaných trestných činů nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 tr. zákoníku, přičemž u každého z nich by se tak zákonitě jednalo o nakládání s výrazně nižším množstvím psychotropní látky. I v případě, že by Nejvyšší soud námitce obviněného mohl přisvědčit, což se však nestalo, by princip zákazu změny k horšímu dovolacímu soudu znemožnil na námitku obviněného procesně reagovat.
VI. Závěr
57. V souvislosti s uplatněnou argumentací dovolatele je třeba opětovně zdůraznit, že obviněný J. J. veškeré své dovolací námitky uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž se s nimi oba soudy nižších stupňů již řádně vypořádaly. S ohledem na charakter námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout mimo jiné i právní závěr obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele (tj. obviněného). Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
58. Nejvyšší soud zároveň neshledal, že by došlo k porušení práva obviněného na odvolání v důsledku nedostatečného vypořádání jím vznesených odvolacích námitek, resp. nevyhovujícího odůvodnění napadeného rozsudku vrchního soudu, neboť odvolací soud se vypořádal s hlavními procesními i hmotně právními aspekty dané věci, přičemž z jeho argumentace je zjevné, jakým způsobem se vypořádal se zásadními námitkami obviněného. V této souvislosti lze zmínit např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mimo jiné vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do zákonných podmínek kladených na odůvodnění soudního rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz např. věc Garáž Ruiz proti Španělsku, č. 30544/96, rozsudek velkého senátu ze dne 21. ledna 1999). V tomto směru lze poukázat rovněž na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 4 Tdo 999/2016, usnesení ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1281/2018, aj.
59. Současně je třeba zdůraznit, že oba soudy nižších stupňů se v přezkoumávané věci nezpronevěřily přísnému pravidlu prokázání viny obviněného mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost, přičemž dbaly o dosažení co nejvyšší možné jistoty ohledně závěru vyplývajícího z jednotlivých důkazů. Obecně přitom platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu, byť volné uvážení nemůže být zcela absolutní. Naopak, ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Existují proto určité základní a podstatné zásady, které je třeba při nakládání s důkazem respektovat (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 368/15). V nyní posuzovaném případě však byly všechny základní zásady trestního řízení plně respektovány, a to včetně ústavně garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Současně byl projednávaný skutek, resp. všechny jeho části správně právně kvalifikovány, jakož i logickým a přesvědčivým způsobem odůvodněny.
60. Nejvyšší soud tak s ohledem na shora uvedené po přezkumu napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 1. 2024, sp. zn. 4 To 61/2023, jakožto i jemu předcházejícího postupu v rozsahu podaného mimořádného opravného prostředku dospěl k jednoznačnému závěru, že ve věci obviněného J. J. nedošlo k porušení zákona ve smyslu jím uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. ř., ale ani žádného jiného z důvodů dovolání, kterak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Jelikož bylo dovolání obviněného z výše rozvedených důvodů shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
61. Jelikož Nejvyšším soudem nebylo na podkladě dovolání obviněného a obsahu příslušného spisového materiálu v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v jemu předcházejícím postupu shledáno porušení zákona ve smyslu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř., zejména práva obviněného na spravedlivý proces, nebyly shledány ani zákonné podmínky § 265h odst. 3 tr. ř. pro případný odklad, resp. přerušení výkonu rozhodnutí, které bylo podaným dovoláním obviněného napadeno. Za tohoto stavu tak Nejvyšším soudem nebylo vyhověno podnětu obviněného na přerušení výkonu uloženého trestu, aniž by bylo s ohledem na vlastní rozhodnutí o jím podaném dovolání třeba o tomto podnětu rozhodnout samostatným výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz § 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2024 JUDr. Tomáš Durdík předseda senátu