11 Tdo 834/2019-382
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2019 o dovolání
obviněného J. K., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, jako soudu odvolacího,
v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 137/2018,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 3 T
137/2018, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a přečinem šíření toxikomanie podle §
287 odst. 1 tr. zákoníku ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku, za což byl podle § 287 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst.
1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku
a tří měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, blíže
specifikovaných na str. 3 výroku rozsudku.
2. Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Příbrami se obvinění J.
K. a J. B., rozená M. dopustili trestné činnosti spočívající v tom, že:
ač si byli vědomi, že porušují přesně regulovaný a kontrolovaný režim ve
Věznici XY, okres XY, daný ustanovením § 28 odst. 1,3 zákona číslo 169/1999
Sbírky o výkonu trestu odnětí svobody v platném znění, když odsouzeným je v
rámci výkonu trestu odnětí svobody zakázáno přechovávat a konzumovat návykové
látky, poté, co obžalovaný K. vykonávající toho času nepodmíněný trest odnětí
svobody v této věznici telefonicky a ústně při předchozí návštěvě instruoval
svoji matku - obžalovanou J. B. k obstarání léčiv za účelem jejich pronesení do
střežených prostor věznice, kdy obžalovaná J. B. nedovoleně opatřila 20 kusů
tablet léčivého přípravku MAMBRON RETARD s obsahem 200 miligramů účinné látky
tramadol v jedné tabletě, dále 20 kusů léčivého přípravku BACLOFEN – Polpharma
s obsahem 25 miligramů účinné látky baclofenum v jedné tabletě a 30 kusů
léčivého přípravku TRAMADOL Sandoz RETARD s obsahem 200 miligramů účinné látky
tramadol v jedné tabletě a dle instrukcí svého syna - obžalovaného K. tato
léčiva úmyslně zabalila do takzvané šoule, aby se daly uschovat do tělního
otvoru a skrytě pronést do střežených prostor věznice, uschovala je do své
vagíny a dne 5. 11. 2017 v době od 13:00 hodin do 13:50 hodin pronesla v rámci
návštěvy odsouzeného do střežených prostor věznice, kdy následně dle instrukcí
obžalovaného K. odešla na toaletu, kde si z vagíny vyjmula předmětné léky,
zabalila je do obalu tyčinky Snickers a takto zabalené uschovala pod své
kalhotky v úmyslu je předat na návštěvní místnosti J. K., když k samotnému
předání léků J. K. nedošlo, neboť při odchodu z toalety byla obžalovaná B.
zastavena pracovnicemi vězeňské služby a po výzvě balíček s léky vydala,
přičemž všechny zajištěné tablety, které jsou k dostání jen na lékařský
předpis, jsou způsobilé při dlouhodobém užívání nepříznivě ovlivnit psychiku
člověka.
3. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné J. B., rozené M.
4. O odvolání obviněného J. K. proti výše citovanému rozsudku rozhodl Krajský
soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, tak, že je
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. K.
prostřednictvím své obhájkyně dovolání do výroku o vině i trestu, v němž
uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
6. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný namítá, že
jeho zdravotní stav vyžaduje pravidelné užívání indikovaných léků. Vzhledem k
poměrům panujícím ve Věznici XY jej však zdravotní služba nesaturovala
potřebnými léky, a proto naléhal na svou matku, aby mu nedostatečné
zdravotnické služby věznice pomohla nahradit. Byl tedy donucen konkrétní
situací k uvedenému řešení, přičemž se jednalo o léky, které mu byly dříve
předepisovány lékařem ve Věznici XY. Žádným důkazem nebylo nicméně prokázáno,
že by své matce poskytoval instrukce, jak má při předání léků postupovat, a to
vzhledem k předchozímu odsouzení za shodné jednání, které bylo motivováno
obavou o jeho život s ohledem na jeho, v minulosti opakované, suicidní pokusy.
Prokázána mu byla pouze jediná situace s 20 tabletami léku Mambron petard 200,
20 tabletami léku přípravku Balcofen a 30 kusů léčivého přípravku Tramadol
sandoz petard 200 mg. Poukázal přitom, že podle znaleckého posudku Ing.
Jaroslava Zikmunda z odvětví toxikologie, způsobuje Tramadol útlum centrální
nervové soustavy, není však adekvátní náhradou za opiáty (heroin apod.) Podle
závěrů znaleckého posudku Pharm. Viktora Voříška z odvětví toxikologie je
Bacoflen antispastická látka, používaná ke zmírnění elasticity kosterního
svalstva.
7. Ve vztahu k vadnosti použité právní kvalifikace podle § 337 odst. 1 písm. g)
tr. zákoníku obviněný namítá nedostatky posouzení závažnosti jednání, jímž měl
zmařit výkon trestu odnětí svobody, neboť se musí jednat o závažné jednání,
které představuje vyšší intenzitu, je soustavnější, častěji opakované. K tomu
poukázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1075/2002 a sp. zn. 5 Tdo
701/2012. S odkazem na § 12 odst. 2 tr. zákoníku se též domáhá aplikace zásady
subsidiarity trestní represe, když má za to, že jeho jednání je třeba v tomto
smyslu posoudit jako kázeňský přestupek. Rovněž má za to, že svým jednáním
nenaplnil ani skutkovou podstatu přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1
tr. zákoníku, neboť nikoho ke zneužívání návykové látky nesváděl ani
nepodněcoval, nikoho v tom nepodporoval a ani jinou návykovou látku nešířil.
Pokud v minulosti v určitém období nadužíval lékové přípravky, ublížil tím sám
sobě a svému zdraví, takové počínání je však beztrestné a není obvykle trestně
stíhané ani jako účastenství podle § 24 tr. zákoníku.
8. Dále konstatuje, že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, v němž se
nachází od 16. 4. 2012 do 5. 11. 2017 (spáchal skutek, pro který je souzen),
tj. zhruba 5,5 roku, byl 3x kázeňsky odměněn a 3x kázeňsky potrestán. V
současné době vykonává trest ve Věznici XY v níž zdravotnická služba funguje,
takže indikované látky k jeho zdravotnímu stavu získává na lékařský předpis.
Chová se řádně, nemá žádné problémy a zmiňuje též zachovalé rodinné a sociální
zázemí na svobodě.
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 9 To 33/2019, i rozsudek Okresního soudu v
Příbrami ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 3 T 137/2018, a to ve výroku o vině i
trestu a zprostil jej obžaloby.
10. Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“) k podanému dovolání vyplývá, že dovolání je podáno
proti usnesení Krajského soudu v Praze a je založeno na dovolacím důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když z obsahu dovolání je patrno, že tento
dovolací důvod se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v
Příbrami jako soudu nalézacího, a že usnesení odvolacího soudu chtěl patrně
11. Rovněž uvádí, že obviněný ve svém dovolání opakuje obhajobu, kterou již
dříve uplatnil v tom směru, že jeho jednání nebylo závažné ve smyslu § 337
odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a domáhá se užití zásady subsidiarity trestní
represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
12. Pokud obviněný namítá, že nebylo „bezpečně prokázáno“, že by své matce
dával k pronesení léků do věznice pokyny, instrukce či návod, touto námitkou ve
skutečnosti soudům vytýká, že porušily zásadu „in dubio pro reo“, což je zásada
procesní a nikoliv hmotněprávní, a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo
dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. V tomto ohledu státní
zástupce poukázal na obsáhlou judikaturu kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo
1569/2014 a ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. 4 Tdo 467/2016. Dovolatel rovněž ve svém
dovolání nenamítá extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněným
skutkovým zjištěním ve smyslu judikatury Ústavního soudu, když pouze v případě
takového extrémního rozporu by mohl být neúplným dokazováním výjimečně naplněn
tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle státního
zástupce bylo proto v této části dovolání podáno z důvodů procesních a nikoliv
hmotněprávních, které však zjevně uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ani žádný jiný důvod dovolání nenaplňují.
13. Oproti tomu námitky, jimiž dovolatel nesouhlasí s právním posouzením skutku
uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, podle státního zástupce jsou však
zjevně neopodstatněné z důvodů, které oba soudy přiléhavě uvedly v odůvodnění
svých rozhodnutí, a s jejichž argumentací ve vztahu k naplnění znaku „závažné
jednání“ i stupně škodlivosti jednání dovolatele se plně ztotožnil.
14. Dovolatel namítá, že jeho jednání nebylo „závažné“ ve smyslu skutkové
podstaty předmětného přečinu a k tomu poukazuje na dvě rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 3 Tdo 1075/2012 a 5 Tdo 701/2012, zabývajícími se požitím
zakázaných látek odsouzenými ve věznici. K výhradě vztahující se k „závažnosti
jednání“ státní zástupce citoval řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla
tato otázka již řešena [kupř. usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo
1266/2007 (publikované pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr.), rozsudek ze dne 18. 2.
2010, sp. zn. 4 Tz 109/2009, jakož i usnesení ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 5
Tdo 1300/2007, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 20/2010, ze dne 11. 7. 2012,
sp. zn. 5 Tdo 701/2012, ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1075/2012, ze dne 30.
7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 972/2014, ze
dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014, ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo
547/2017, a ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 615/2018]. Ze zmíněných
rozhodnutí je patrno, že se jedná o judikaturu v zásadě ustálenou potud, že je
vždy nezbytné zohlednit poznatky o jiném chování obviněného ve výkonu trestu
při zkoumání, zda byl naplněn formální znak předmětného přečinu.
15. Podle státního zástupce ze všech shora citovaných rozhodnutí Nejvyššího
soudu lze učinit závěry, že pokud se jedná o jinak bezproblémového odsouzeného,
ani opakovaná konzumace zakázaných látek nemusí být závažným jednáním ve smyslu
předmětné skutkové podstaty. Jde-li o jednání soustavné spáchané za dalších
přitěžujících okolností, takové jednání závažné být může. Soustavnost a další
přetěžující okolnosti je možno dovodit i z jiného chování obviněného ve výkonu
trestu, než které je bezprostředním předmětem obžaloby. Tedy zejména ze zpráv
věznice o jeho drogové historii, kázeňských trestech a celkového vztahu k
naplňování účelu trestu.
16. Jednání dovolatele se z pohledu shora uvedené judikatury jevila státnímu
zástupci jako věc, která již bývá považována za přečin a nikoliv jen za
kázeňský přestupek. Z hlediska požadavků na znak „závažné jednání“ podle shora
citovaného rozhodnutí č. 40/2008 Sb. rozh. tr. v ní byly naplněny soustavnost a
opakovanost – jednání dovolatele směřovalo k opakovanému pokračování v dosud
soustavném zneužívání léku Tramadol, na němž byl podle vlastních slov již
závislý. V judikované věci se proti tomu jednalo o ojedinělé nepovolené užití
léku Diazepam.
17. Z výše uvedené judikatury státní zástupce dovodil, že věc dovolatele má
společné znaky s věcmi, v nichž Nejvyšší soud naplnění „závažného jednání“
shledal, než s věcmi, v nichž takový závěr neučinil. Posuzovaná věc se zejména
liší od obou jím výše zmiňovaných judikátů, kdy ve věci sp. zn. 5 Tdo 701/2012
se nejednalo o osobu s výrazně negativním přístupem k plnění svých povinností,
na jehož chování by se požití zakázané látky nějak projevilo a ve věci pod sp.
zn. 3 Tdo 1075/2012 se jednalo o malé množství marihuany u jinak zcela
bezproblémového odsouzeného bez jakéhokoliv kázeňského trestu a s předchozími
negativními testy na přítomnost drog. Oproti tomu státní zástupce poukázal na
poznatky nalézacího soudu o obviněném, že jeho chování se v době požívání
Tramadolu „prudce zhoršilo“, a že mu byl necelý měsíc před předmětným jednáním
doručen trestní příkaz pro obdobné pronášení návykových látek. I z obviněným
citované judikatury je tedy patrno, že jeho jednání mělo znaky závažného
18. Státní zástupce rovněž shledal správné právní posouzení i ve vztahu k
nepoužití § 12 odst. 2 tr. zákoníku, když s odkazem na úvahy obou soudů
dovodil, že jednání obviněného se nijak nevymyká ani záměru zákonodárce
kriminalizovat závažnější maření výkonu a účelu trestu, ani jednáním, která
jsou za soudně trestná považovaná ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
19. Námitky uvedené obviněným tak dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu,
dílem jsou zjevně neopodstatněné, neboť právní posouzení skutku je správné.
Současně je patrno, že obviněný opakoval námitky uplatněné již v řízení před
soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se tyto dostatečně a
správně vypořádaly, přičemž takové dovolání je třeba posuzovat jako zjevně
neopodstatněné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002). Závěrem státní
zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl.
III.
Přípustnost a důvodnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádného
opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného J. K. je přípustné
[§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d
odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání
učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr.
ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání
opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence
je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není
obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy,
aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám
provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí
stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo
chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje
restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního
soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán
uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a
není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně
fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného
obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
23. Ve vztahu k uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je v obecné rovině nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho
hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně
posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými
ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí
založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak
řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného
a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy
zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění),
není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné
skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty
dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento
dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného
činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě
dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto
dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným
činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména s odkazem na ustanovení §
226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným
trestným činem). K této problematice srov.
24. Z popsaných důvodů je nutno za irelevantní považovat výhrady
obviněného, pokud brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu
soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž uplatňuje námitky, které nejsou
způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní
hodnocení provedených důkazů a vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci
(konkrétně tvrzením, že žádným důkazem nebylo prokázáno, že by poskytoval své
matce k jejímu jednání instrukce, pokyny či návod, jak má postupovat, že mu
byla prokázána pouze jediná situace s 20 tabletami léku Mambron petard 200, 20
tabletami léku přípravku Balcofen a 30 kusů léčivého přípravku Tramadol sandoz
petard 200 mg, že tento pokus soudy vyhodnotily bez souvislosti s konkrétní
situací ve věznici a s jeho aktuálním zdravotním stavem apod.). Tím vším se
však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až
teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení
skutku v tom smyslu, že se předmětné trestné činnosti nedopustil. Zmíněné
námitky tedy obsahově nenaplňují nejen deklarovaný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v
zákoně taxativně zakotveny.
25. Pokud jde o námitky obviněného opírající se o tvrzení, že žádným důkazem
nebylo bezpečně prokázáno, že by poskytoval své matce návod k jejímu jednání
ani jí neposkytoval žádné instrukce či pokyny, čímž zpochybňoval naplnění znaků
skutkové podstaty přečinu šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1 tr. zákoníku,
nutno zdůraznit, že ani Nejvyšší soud se s těmito námitkami nemůže ztotožnit,
neboť jimi obviněný ve skutečnosti brojí proti nedostatkům v procesu dokazování
a nikoli právnímu hodnocení, které soudy zaujaly.
26. K tomu Nejvyšší soud považuje za vhodné v obecné rovině připomenout, že
přečin šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo
svádí jiného ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu nebo ho v tom
podporuje anebo kdo zneužívání takové látky jinak podněcuje nebo šíří.
27. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně společnosti a lidí proti
možnému ohrožení, které vyplývá ze zneužívání návykových látek jiných než
alkoholu. Pojem návykové látky je definován v § 130 tr. zákoníku tak, že se
jimi rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé
nepříznivě ovlivnit psychiku člověka, jeho ovládací nebo rozpoznávací
schopnosti nebo sociální chování. Trestný čin šíření toxikomanie podle § 287
tr. zákoníku patří mezi úmyslné ohrožovací trestné činy. Jejich pojmovým znakem
je ohrožení a následkem je vyvolání situace, při níž hrozí reálné nebezpečí a
chybí vlastní vznik takové poruchy, k níž vyvolaný stav směřuje. U zavinění zde
postačuje, zahrnuje-li možnost poruchy, a není třeba, aby se vztahovala na
poruchu samu. Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoliv fyzická
osoba. Trestný čin šíření toxikomanie s ohledem na tuto svou povahu je dokonán
již samotným sváděním, podporováním, podněcováním nebo šířením. Pro naplnění
jeho objektivní stránky není třeba, aby právem předvídaný účinek (jiná osoba
zakázanou drogu užila) skutečně nastal. Za podněcování obecně se považuje každý
projev, který je způsobilý vyvolat u jiných osob určitou náladu nebo rozhodnutí
ke konkrétnímu chování. Takovým způsobem projevená vůle může spočívat v různých
formách či podobách, např. ve vytváření skutečností, ujišťování nebo navození
jistých okolností apod., jež mají za cíl vzbudit v jiném potřebu se zachovat
způsobem, který je předpokládán tím, kdo takový projev vůle činí. Podněcováním
ke zneužívání návykové látky jiné než alkohol lze rozumět projev, kterým
pachatel zamýšlí ovlivnit rozhodnutí jiných osob tak, aby zneužily jiné
návykové látky než alkohol. Nezáleží na formě projevu (ústní, písemná,
konkludentní aj.). Podněcování se může stát přímo, nepřímo i skrytě (např.
vychvalování pozitivních účinků zneužívání drog nebo poskytování návodů k
dosažení vyšší efektivity v této činnosti). U podněcování tento projev vůle
pachatele není zaměřen na konkrétní osobu nebo osoby (jako je tomu u svádění),
ale i zde jeho snaha míří k vyvolání zneužívání návykových látek u těch, jimž
je určen (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck,
2012, s. 2903).
28. Nejvyšší soud konstatuje, že ze skutkových zjištění uvedených ve výroku
odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací
soud, vyplývá, že obviněný, který vykonával nepodmíněný trest odnětí svobody,
telefonicky a ústně při předchozí návštěvě věznice instruoval svoji matku -
obviněnou J. B. k obstarání léčiv za účelem jejich pronesení do střežených
prostor věznice, která podle jeho instrukcí tato léčiva pronesla v rámci
návštěvy obviněného do střežených prostor věznice, když k samotnému předání
léků obviněnému nedošlo, neboť při odchodu z toalety byla B. zastavena
pracovnicemi vězeňské služby a po výzvě balíček s léky vydala. Skutečnost, že
obviněný skutek inicioval, s matkou se předem domlouval na jeho provedení,
nakonec vyplývá nejen z jeho doznání, kdy ve své výpovědi uvedl, že svou matku
„přemlouval“ k tomu, aby mu předmětné léky do výkonu trestu pronesla a
„domlouval s ní předem jak“, ale je v souladu i s výpověďmi slyšených svědkyň -
zaměstnankyň věznice M. P. a M. J. Nepřímo jsou tyto důkazy potvrzovány i
obsahem dopisů mezi obviněným a jeho matkou a obsahem jejich vzájemné telefonní
komunikace, z nichž je patrno, že si byl vědom protiprávnosti svého počínání.
Za daných okolností oba nižší soudy přesvědčivě usoudily, že o vině dovolatele
namítaným přečinem není žádných pochyb.
29. V souvislosti s předkládáním vlastní verze průběhu skutkového děje
obviněným považuje Nejvyšší soud pro úplnost za vhodné zmínit názor obsažený v
usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož,
právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele.
Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž
se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s
ústavními principy. Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto obviněným vytýkané vady
mají výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotněprávních, a
proto žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř. nezakládají. Ve vztahu k nim
neexistuje ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat
(srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02,
ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, aj.). Nejvyšší soud přitom neshledal
žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných ve věci dosud činnými
soudy s ohledem na respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve
smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (k tomu srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního
soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014). Proto pokud by dovolatel uplatnil pouze
takové výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř.
30. Za relevantní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., nicméně neopodstatněné, tak Nejvyšší soud shledal námitky
obviněného, jimiž zpochybnil naplnění účastenství ve formě organizátorství ve
smyslu § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k přečinu podle § 287 odst.
1 tr. zákoníku.
31. Podle ustanovení § 24 odst. l písm. a) tr. zákoníku je účastníkem na
dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo úmyslně spáchání trestného
činu zosnoval nebo řídil (organizátor). Účastenství je trestné pouze ve vztahu
k úmyslnému trestnému činu. Organizátorství, návod a pomoc se posuzují jako
účastenství podle § 24 tr. zákoníku jen jestliže se pachatel hlavního trestného
činu o něj alespoň pokusil.
32. V rozsahu těchto námitek lze poukázat na velmi podrobné dokazování a jeho
zhodnocení zejména ze strany soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku (k
tomu též bod 28 tohoto usnesení), kde se věnoval všem okolnostem, které mu
umožnily učinit závěr nejen o vině obviněného přečinem šíření toxikomanie podle
§ 287 odst. 1 tr. zákoníku bez důvodných pochybností, ale též o tom, že svým
jednáním naplnil charakteristické rysy účastenství ve formě organizátorství,
jak má na mysli ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spojení s §
287 odst. 1 tr. zákoníku, neboť zosnoval šíření zneužívání jiné návykové látky
než alkoholu, jejíž přechovávání a konzumace je zákonem o výkonu trestu odnětí
svobody zakázána tím, že úmyslně a po předchozí vzájemné domluvě se svou matkou
tuto instruoval, jakým způsobem má předmětné návykové látky zabalit a pronést
do střežených prostor věznice a tyto mu poté předat, čímž bezprostředně přispěl
k tomu, aby došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty předmětného přečinu
jeho matkou – obviněnou J. B., i když on sám jeho znaky nenaplnil (k tomu srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1711/2016 a ze dne
27. 4. 2011, sp. zn. 7 Tdo 406/2011).
33. Za relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Nejvyšší soud označil rovněž námitky obviněného, směřující do oblasti
právního posouzení, jimiž ve vztahu k přečinu podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku rozporuje, že se nejednalo o závažné jednání ve smyslu skutkové
podstaty tohoto trestného činu a domáhá se užití zásady subsidiarity trestní
represe.
34. K uvedené problematice lze ve stručnosti uvést, že přečinu maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku se dopustí
ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu
veřejné moci tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil výkon nebo účel
trestu.
35. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a rychlém výkonu
rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci, jakož i vykázání, jež nemá
povahu rozhodnutí, ale opatření (bezprostředního zákroku). Mařením nebo
podstatným ztěžováním výkonu rozhodnutí se rozumí jednání, které vede k tomu,
že rozhodnutí, o jehož výkon jde, vykonat buď vůbec v dané době není možné,
nebo jen se značnými obtížemi. Jde však o maření, nikoli úplné zmaření výkonu
rozhodnutí, protože vždy ještě může přicházet v úvahu výkon rozhodnutí, alespoň
ve většině případů. Musí jít o závažné jednání směřující ke zmaření výkonu
trestu nebo jeho účelu. Méně závažná jednání nemohou být trestným činem, a to
již s ohledem na to, jak je popsána objektivní stránka skutkové podstaty (§ 13
odst. 1) k tomu viz Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář,
A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s.,
2015, s. 2645 - 2646).
36. K tomu lze uvést, že „závažné jednání“ není zákonem definováno, ale
vymezuje jej u tohoto trestného činu především judikatura Nejvyššího soudu,
která se opírá zásadně o jeho dopad na účel trestu. Účel trestu oproti
dřívějšímu trestnímu zákonu (§ 23 tr. zákona) trestní zákoník nevymezuje.
Řešení této otázky je přenecháno teorii trestního práva. Závažné jednání,
kterého se pachatel dopouští, musí být v rozporu s účelem trestu. Tím se vedle
ochrany společnosti rozumí také zabránění odsouzenému v páchání další trestné
činnosti, a pokud jde o výkon trestu odnětí svobody, jeho vedení
prostřednictvím převýchovných programů a dalších uplatňovaných metod k tomu,
aby v budoucnu vedl řádný život. K samotnému zmaření výkonu trestu nebo účelu
trestu nemusí dojít, stačí, že pachatel jedná s cílem výkon trestu nebo účel
trestu zmařit (v podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3192).
37. K podstatě účelu trestu odnětí svobody je vhodné dodat, že na něj lze
usuzovat z § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody
a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
„zák. č. 169/1999 Sb.“), podle něhož odsouzený je ve výkonu trestu povinen
dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců
Vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán dočasně
práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k
výkonu práce, plnit úkoly vyplývající z programu zacházení, šetrně zacházet se
svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat zásady slušného jednání s
osobami, s nimiž přichází do styku, a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního
řádu věznice. Zásadní význam má v projednávané věci § 28 odst. 3 písm. b) zák.
č. 169/1999 Sb., podle něhož je odsouzeným zakázáno vyrábět, přechovávat a
konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky, vyrábět a přechovávat
předměty, které by mohly být použity k ohrožení bezpečnosti osob a majetku nebo
k útěku, nebo které by svým množstvím nebo povahou mohly narušovat pořádek
anebo poškodit zdraví.
38. Danou problematikou se ve vztahu k „závažnosti jednání“ opakovaně zabýval
Nejvyšší soud v rámci své judikaturní činnosti kupř. v usnesení ze dne 21. 11.
2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007 (publ. pod č. 40/2008 Sb. rozh. tr.), v rozsudku
ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 109/2009, jakož i v usneseních ze dne 12. 12.
2007, sp. zn. 5 Tdo 1300/2007, ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 20/2010, ze dne
11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo
1075/2012, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, ze dne 13. 8. 2014, sp.
zn. 4 Tdo 972/2014, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014, ze dne 31. 5.
2017, sp. zn. 8 Tdo 547/2017, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 615/2018 a
mnoha dalších.
39. Ve vztahu k projednávané věci lze poukázat především na závěry usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007, publ. pod č.
40/2008 Sb. rozh. tr., v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že „závažné
jednání“ je jen takové jednání, které „vykazuje výraznější intenzitu a je
zpravidla soustavnější a jehož důsledkem bude maření nebo podstatné ztížení
výkonu rozhodnutí ve smyslu znemožnění, případně znesnadnění dosažení účelu
trestu či vazby, a že takovým závažným jednáním může být i „nedovolená
konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, pokud s ohledem na soustavnost
či opakovanost konzumace, povahu a charakter požívané látky, její množství a
vliv na chování odsouzeného v důsledku toho dochází alespoň ke znesnadnění
dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody“. Za závažné jednání v tomto smyslu
však nelze považovat ojedinělý méně intenzivní akt, který není způsobilý zmařit
či podstatně ztížit výkon trestu odnětí svobody. Proto jednorázová nedovolená
konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici je sice porušením § 28 odst. 3
písm. b) zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, avšak není
závažným jednáním ve smyslu této úpravy (k tomu srov. též usnesení ze dne 14.
1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014).
40. Rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo
972/2014, vychází z obecného pravidla, že závažné jednání ve smyslu citovaného
ustanovení musí vykazovat výraznější intenzitu a je zpravidla soustavnější, za
„závažné jednání“ tedy nelze považovat ojedinělý méně intenzivní akt, který
není způsobilý zmařit či podstatně ztížit výkon trestu odnětí svobody,
například jednorázovou nedovolenou konzumaci návykové látky.
41. Lze přihlédnout i k dalším závěrům Nejvyššího soudu vysloveným například v
jeho usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 547/2017, totiž že je nezbytné
v daných souvislostech posuzovat jednání obviněného se zřetelem na konkrétní
povahu činu a jeho chování ve výkonu trestu, neboť na závažnost jeho jednání,
je třeba usuzovat se zřetelem na plnění účelu konkrétně jemu nařízeného trestu
odnětí svobody. Ten nelze chápat z obecných a formálních hledisek, ale vzhledem
ke konkrétním zjištěním vyplývajícím z obsahu spisu.
42. Výše zmíněný zákonný znak „dopustil se závažného jednání mající za
cíl zmařit účel trestu“, tak bude naplněn pouze v případech, kdy celkové
chování odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody bude právě směřovat k
maření účelu trestu ve smyslu zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody. To jinými slovy znamená, že se odsouzený ve výkonu trestu odnětí
svobody např. soustavně svévolně a závažným způsobem nepodřizuje vnitřnímu
režimu věznice, opakovaně a po delší dobu nerespektuje příkazy příslušníků či
zaměstnanců Vězeňské služby směřující k zajištění plnění povinností či k
odstranění zjištěných nedostatků, navzdory kázeňským postihům opakovaně
vykonává činnosti, které jsou odsouzeným zakázány, po delší dobu a zásadním
způsobem záměrně neplní elementární úkoly stanovené ve zpracovaném programu
zacházení apod. Tedy svým převažujícím osobním postojem bude dávat najevo, že
zákonem stanovené podmínky ve výkonu trestu odnětí svobody nehodlá celkově a
dlouhodobě dodržovat, a tudíž zamýšlí účel trestu tímto způsobem mařit.
Soustavnost a další přitěžující okolnosti je možno dovodit i z jiného chování
obviněného ve výkonu trestu, tedy zejména ze zpráv věznice o jeho drogové
historii, kázeňských trestech a celkového vztahu k naplňování účelu trestu.
43. Jestliže obviněný brojil proti naplnění znaku uvedené skutkové podstaty
spočívajícím v „závažném jednání“, je třeba poukázat na to, že soudy obou
stupňů nejenže na tuto skutečnost své dokazování zaměřily, ale i po právní
stránce se tímto znakem zabývaly a chování obviněného, které vedlo k jeho
naplnění, z hlediska jeho právního vymezení ze všech těchto hledisek
posuzovaly. Rovněž Nejvyšší soud z hlediska uvedené judikatury a v souladu s ní
v posuzované věci zvažoval povahu zneužití návykové látky obviněným ve věznici,
a to i s ohledem na jeho předchozí postoje a přístupy. Soudy obou stupňů ve
svých rozhodnutích správně zdůraznily, že v posuzované věci se nejednalo o
ojedinělý, méně intenzivní akt, ale o čin narušující převýchovný proces a velmi
závadové chování, neboť obviněný porušil zákaz daný pravidly pro výkon trestu
odnětí svobody, které se projevilo v nerespektování povinností, jež jsou na
obviněného jako vězně kladeny. Nebylo tak bez významu, že obviněný se dopustil
opakovaného porušení základních povinností odsouzeného, které nejen jsou v
ustanovení § 28 zák. č. 169/1999 Sb. postaveny naroveň, ale navíc se navzájem
doplňují a zajišťují, aby působení na obviněného ve výkonu trestu nebylo
narušováno požíváním návykových látek. Celé toto jednání je třeba vnímat ve
vzájemných souvislostech a v kontextu i s dalším chováním obviněného během
výkonu trestu.
44. Jak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, obviněný v době, kdy
vykonával trest odnětí svobody, přesto, že mu nebyly od 5. 8. 2013 vězeňským
lékařem ordinovány jakékoli léky obsahující návykové látky, závažným způsobem
porušil přesně regulovaný režim ve věznici daný ustanovením § 28 odst. 3 písm.
b) zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, když ačkoliv je
odsouzeným v rámci výkonu trestu odnětí svobody zakázáno přechovávat a
konzumovat návykové látky a za takové jednání byl kázeňsky potrestán, v úmyslu
tyto pro svou potřebu užívat (konkrétně léčivé přípravky Tramadol Sandoz Retard
a Mambron Retard obsahující látku tramadol a Baclofen - Polpharma, které působí
negativně na psychiku člověka, na jeho sociální chování a vzniká na ni
závislost), směřoval své jednání k jejich přechovávání (str. 8 rozsudku soudu
prvního stupně). Mimo značný počet skrytě pronesených tablet do prostoru
věznice soudy přihlédly i k tomu, že posuzovaného jednání se obviněný dopustil
poté, co mu byl ve věci Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 125/2017,
doručen dne 11. 10. 2017 trestní příkaz ze dne 25. 9. 2017, pro naprosto
totožnou trestnou činnost, za niž byl následně rozsudkem ze dne 7. 12. 2017,
mimo jiné za maření výkonu rozhodnutí soudu pronášením návykových látek pro
svou potřebu, pravomocně odsouzen. Musel si tedy být vědom protiprávnosti svého
jednání, když již při nástupu do výkonu trestu odnětí svobody dne 16. 4. 2012
byl mimo jiné poučen o tom, že balíček nesmí obsahovat návykové látky včetně
léčiv a odsouzeným je zakázáno přechovávat a konzumovat návykové látky a při
návštěvách přijímat věci bez povolení ředitele věznice či jím pověřeného
zaměstnance, kteréžto poučení podepsal a výslovně uvedl, že mu rozumí.
45. Rovněž je nesporné, že obviněný již v minulosti opakovaně do věznice, kde
vykonával trest odnětí svobody, nechal pro sebe svou matkou návykové látky
pronést, v úmyslu tyto užít pro svou potřebu, což nakonec ani nepopírá. V tomto
ohledu lze poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně z něhož
vyplývá, že „o tom, že obviněný chtěl užívat a užíval Tramal ve výkonu trestu
odnětí svobody, svědčí i zpráva Vězeňské služby České republiky obsažená ve
spise Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 125/2017, ve které je uvedeno, že
obviněný se při posledních hospitalizacích domáhal léku Tramal, který mu byl
předepsán na bolesti v zádech, na které si opakovaně stěžoval a lékařům
přiznal, že poslední tři roky, tedy od roku 2015 mu jeho matka vozí do výkonu
trestu odnětí svobody lék Tramal v takovém množství, aby měl alespoň 3 tablety
denně. O jejich návykovosti i jejich škodlivosti přitom věděl, když jak sám
uvedl, byl na těchto návykových látkách závislý (str. 4 rozsudku soudu prvního
stupně)“.
46. Soud prvního stupně vyšel v rámci své argumentace z celého komplexu
zjištěných skutečností, které se týkaly jak osoby obviněného, tak i způsobu
jeho dosavadního chování ve výkonu trestu, a měl na paměti všechny skutkové i
právní souvislosti, které bylo třeba brát do úvahy. Zejména zdůraznil konkrétní
závažnost porušené povinnosti obviněného a její dopad na účel a smysl trestu na
obviněném vykonávaném. Mimo toho, že zvažoval význam a povahu činu obviněného,
zdůraznil, že obviněný se nepoučil, neboť byl v době spáchání činu trestně
stíhán za v podstatě totožnou trestnou činnost jako v posuzované věci.
Rozhodná je v daném případě intenzita činu, která spočívá i v tom, že obviněný
trest vykonává ve věznici s ostrahou, kde je nezbytné dbát na striktní dodržení
všech povinností, které zákon vězňům ukládá, protože jen tak může dojít k
naplnění účelu trestu. Nerespektování jeho podmínek posuzovaným jednáním nabývá
na významu a závažnosti za situace, kdy obviněný již byl opakovaně postižen
prostředky systému vnitřní nápravy, které evidentně selhaly, neboť se choval
nedisciplinovaně. V tomto ohledu soud poukázal, že chování obviněného, který
byl na počátku výkonu trestu 3x kázeňsky odměněn, se po započetí užívání
návykové látky prudce zhoršilo a byly mu uděleny 3 kázeňské tresty, kdy byl mj.
kázeňsky potrestán i za zneužití omamných a psychotropních látek, což také
znesnadňovalo (mařilo) výkon trestu uloženého obžalovanému a tím jeho účel
(výchovu obviněného k řádnému životu). Je tak třeba v jednání obviněného
shledat velkou závažnost jednání hrubě narušující režim výkonu trestu, a tím i
jeho účel, protože je u této trestné činnosti (přechovávání návykových látek za
účelem jejich užívání ve věznici) nutné zvažovat a posuzovat, že výkon trestu
je mařen i tím, že obviněný využíval nelegální přísun zakázaných látek do
věznice prostřednictvím své matky. Tyto nezákonně získávané návykové látky
způsobilé při dlouhodobém užívání nepříznivě ovlivnit psychiku člověka obviněný
v minulosti v průběhu výkonu trestu odnětí svobody opakovaně i sám konzumoval,
a tudíž se nechával jejich účinkem ovlivňovat. To pak u něj vedlo i k
nerespektování dalších povinností a úkolů plynoucích z režimu, v němž byl
zařazen.
47. Tato skutečnost reflektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž
se za závažné jednání považuje soustavné jednání, u něhož je třeba hodnotit
intenzitu, rozsah a okolnosti, za nichž došlo k porušení pravidel výkonu trestu
a jeho účelu. I když je třeba respektovat, že i v případě, že odsouzený
návykovou látku požil opakovaně, se nemusí jednat o přečin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání, o takový přečin se však může jednat i tehdy,
pokud k samotnému opakování činu přistoupí i další okolnosti, jež svědčí o
výrazném zásahu do naplňování účelu trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, též ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo
209/2015). Za splnění těchto předpokladů může být takovým závažným jednáním i
nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným ve věznici, pokud s ohledem na
soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a charakter požívané látky, její
množství a vliv na chování odsouzeného v důsledku toho dochází alespoň ke
znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu odnětí svobody. V tomto smyslu
obviněný vážně výkon trestu odnětí svobody narušil, když v jeho průběhu, a to
nikoliv ojediněle, požil návykové látky, které jsou způsobilé při dlouhodobém
užívání nepříznivě ovlivnit psychiku člověka.
48. Ze všech uvedených důvodů je třeba považovat za správný závěr soudů nižších
stupňů, že obviněný popsaným jednáním úmyslně porušoval pravidla výkonu trestu
odnětí svobody tím, že své jednání směřoval k přechovávání návykové látky s
cílem tyto látky zkonzumovat, když tyto i opakovaně užíval i v minulosti,
naplnil zákonem požadované znaky „závažného jednání“, jímž se snažil „zmařit
účel trestu“. Takový závěr je v plné shodě i s výše citovanými rozhodnutími,
zejména se shora uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu publ. pod č. 40/2008 Sb.
rozh. tr., v němž Nejvyšší soud zdůraznil požadavek na „soustavnost a
opakovanost“ závadového jednání pachatele. Soudy měly v posuzované věci na
zřeteli i to, aby všechny okolnosti výkonu trestu a jeho průběhu u konkrétního
obviněného byly hodnoceny a posuzovány komplexně. Pokud obviněný tato omezení
nerespektoval a svým jednáním plnění podmínek a účelu trestu ztěžoval, resp. se
snažil zmařit, neboť dával zcela zřetelně najevo svůj odpor k normám a
autoritám snahou o zneužívání návykových látek ve věznici, ačkoli věděl, že
takové jednání je zakázáno, vědomě znemožňoval vytváření podmínek vedoucích k
jeho nápravě a schopnosti i možnosti vést v budoucnu řádný život, a tedy mařil
účel trestu.
49. Ze všech těchto hledisek je třeba s ohledem na zjištěné okolnosti
provázející výkon trestu obviněného považovat za natolik „závažné“, že jím již
byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Námitky
dovolatele týkající se absence zákonných znaků předmětného přečinu jsou zjevně
neopodstatněné. Nepřípadným se tak v daných souvislostech jeví odkaz obviněného
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1075/2002 a ze
dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, jejichž východiska na projednávanou
věc nelze aplikovat.
50. Pokud obviněný s poukazem na ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku dále
namítá, že jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti potřebné k
založení trestní odpovědnosti, když by toto postačovalo postihnout jen jako
kázeňský přestupek a je tedy v tomto případě namístě uplatnit princip ultima
ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud shledal, že jde o
námitku zjevně neopodstatněnou.
51. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve
kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
52. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity
trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako
krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (“ultima ratio“). Zásadu
subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je
vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za
protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity
trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy
uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí
odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce
represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního
soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku
obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení
trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy,
přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však
určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici
škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v
trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu
minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných
činů ve smyslu § 14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní
represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména
v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu
zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů,
zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti,
tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.
53. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp.
zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe
zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový
protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky
uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že
každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním
zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho
spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to
zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve
smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a
trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího
principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má
význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby
za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská
škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno
z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12
odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale
je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně
závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu
naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke
všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem
případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské
škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z
určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin
svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným
činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je
doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má
místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a
právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
54. S odkazem na to je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady
trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť soudy zcela správně
vyhodnotily skutková zjištění ve vztahu ke znakům skutkové podstaty přečinu
podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a přečinu podle § 287 odst. 1 tr.
zákoníku, které shledaly naplněnými v intenzitě, u níž již nepostačuje
uplatnění odpovědnosti podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí
svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
ani z nich nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup
podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku jak předpokládá ustanovení § 12 odst. 2 tr.
zákoníku. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného
dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp.
subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože jednal
způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný
skutek mohl být posouzen jako trestný čin. V návaznosti na skutečnosti shora
rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci vyvození
trestní odpovědnosti soudy obou stupňů nevybočilo ze zásady subsidiarity
trestní represe a bylo v tomto případě namístě.
55. Z uvedeného vyplývá, že právní kvalifikací zjištěného skutku soudy nedošlo
k nesprávnému právnímu posouzení skutku a soudy tudíž nepochybily, jestliže
jednání obviněného kvalifikovaly jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí
a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle
§ 23 tr. zákoníku a přečin šíření toxikomanie podle § 287 odst. 1 tr. zákoníku
ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
56. Není účelem rozhodnutí dovolacího soudu znovu provádět rozbor důkazní
situace a opakovat hodnotící úvahy nižších soudů v této věci. Jen pro úplnost
tak lze konstatovat, že v posuzovaném případě soud prvního stupně, s jehož
skutkovými zjištěními se ztotožnil i odvolací soud, a ze kterých s ohledem na
výše již uvedené vychází i Nejvyšší soud, provedl dokazování v rozsahu
potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech skutkových okolností, které
byly podstatné pro jednání, jímž by obviněný uznán vinným. Mimo v zásadě
doznání obviněného se jedná především o výpovědi svědkyň M. P. a M. J., které
korespondují i s kamerovými záznamy včetně jejich vyhodnocení a
fotodokumentace. Lze též poukázat i na další, ve věci provedené listinné
důkazy, zejména odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie,
znalecké posudky znalců Ing. Jaroslava Zikmunda a PharmDr. Viktora Voříška z
oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, ve spojení s výpověďmi znalkyň MUDr.
Marty Říhové a MUDr. Pavly Bittnerové z oboru zdravotnictví, odvětví
psychiatrie, spis Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 3 T 125/2017, protokoly o
vydání věcí včetně fotodokumentace, zprávy Vězeňské služby České republiky a
Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky. Tyto důkazy bez jakýchkoliv
pochybností vypovídají o tom, že obviněný úmyslně porušoval pravidla výkonu
trestu odnětí svobody tím, že své jednání směřoval k přechovávání návykových
látek s cílem je konzumovat, ačkoliv věděl, že se jedná o látky návykové a o
jejich škodlivosti. Tímto závažným způsobem vědomě mařil účel trestu, který v
té době ve věznici s ostrahou vykonával. Zjištěné skutečnosti rovněž svědčí o
tom, že obviněný skutek zosnoval, s matkou se předem domlouval na pronesení
předmětných návykových látek do věznice a předání jeho osobě, neboť je zřejmé,
že své matce obviněné J. B. dával pokyny směřující k tomu, aby mohla tyto látky
předat jeho osobě, tedy šířit. Na právní posouzení skutku nemůže mít vliv ani
tvrzení obviněného, že veškeré léky používal pro svou potřebu, když za
nerozhodné odvolací soud označil rovněž skutečnost, že se obviněný spolu s
matkou domáhali návštěvy inspektora dozorčí služby v návštěvní místnosti, neboť
prokazatelně v daném okamžiku již byly léky do věznice matkou vneseny (srov.
str. 4 až 9 rozsudku soudu prvního stupně). S těmito závěry se ztotožnil i
odvolací soud, jenž svá souhlasná stanoviska vyjádřil na stranách 2 až 4
napadeného usnesení.
57. Nejvyšší soud na podkladě spisu rozhodně nemohl učinit závěr, že by se ze
strany ve věci činných soudů v posuzované věci jednalo o svévolné, rozporuplné,
nelogické či nepřezkoumatelné hodnotící úvahy, které by odporovaly základním
principům hodnocení důkazů. V posuzované věci je tedy zřejmé, že se oba soudy
ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi
skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a rovněž věnovaly náležitou
pozornost námitkám obviněného, s nimiž se vyčerpávajícím způsobem vyrovnaly a
s jejichž argumentací se lze plně ztotožnit. Jimi učiněná skutková zjištění
tak korespondují s výsledky provedeného dokazování, jež bylo vykonáno v
dostatečném rozsahu, a důkazy byly vyhodnoceny v souladu se zákonnými požadavky
na tuto činnost soudů. Společně tak vytváří podklad pro spolehlivý závěr, že
obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky přečinů, jimiž byl
pravomocně uznán vinným. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k
výtkám na adresu nižších soudů. Nejvyšší soud konstatuje, že napadené
rozhodnutí netrpí žádnou právní vadou, v níž obviněný spatřoval nesprávné
právní posouzení skutku. Právní námitky, které byly obviněným v rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně relevantně
uplatněny, tudíž není možné akceptovat. Postupem obou ve věci činných soudů
rovněž nebyly porušeny ani žádné zásady související se spravedlivým procesem,
jak je zakotven v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod či článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
58. Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi
provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, který
jako jediný představuje určitý průlom do výše uvedených zásad dovolacího řízení
a je způsobilý umožnit Nejvyššímu soudu zasahovat do skutkových zjištění soudů
prvního a druhého stupně. Tento extrémní nesoulad však nelze shledávat pouze v
tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když
mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé
je patrná logická návaznost. Obviněný ostatně tento extrémní nesoulad ve svém
dovolání ani nenamítá.
59. Jestliže obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. napadl též výrok o uloženém trestu, tak v tomto ohledu
neuplatnil žádnou konkrétní námitku. Pro úplnost lze dodat, že v úvahu
přicházející důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spočívá v tom,
že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu
byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
60. Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č.
22/2003 Sb. rozh. tr.), podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu
s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit
jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. (nyní § 39 až 42 tr. zákoníku) a v
důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze
v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti
druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v
důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností,
jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní
sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně
vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotněprávní
posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např.
pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného
trestu za pokračování v trestném činu.
61. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze nekonkrétní výtku
obviněného J. K. směřující proti uloženému trestu pod žádný z dovolacích důvodů
podle § 265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované
věci nejedná. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že Nejvyššímu
soudu nepřísluší domýšlet směr, jímž měl dovolatel v úmyslu námitky naplnit a
takové námitky pro svou neurčitost vyvolávají nepřezkoumatelnost (k tomu srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, a ze dne 30. 7.
2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014). Jen pro úplnost tak lze dodat, že výše i druh
uloženého trestu odpovídá kritériím uvedeným v § 37 – § 39 tr. zákoníku,
zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho
narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter
projednávané trestné činnosti a zejména pak vysokou míru společenské
škodlivosti jeho protiprávního jednání. Pochybení nebylo shledáno ani ohledně
zařazení obviněného pro účely výkonu trestu odnětí svobody do věznice s
ostrahou.
IV.
Závěrečné shrnutí
62. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným
rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu
uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněného J. K. proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu