11 Tdo 883/2025

11 Tdo 883/2025-3762

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 11. 2025 o dovolání obviněného A. Q., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2025, č. j. 11 To 100/2024-3570, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 80 T 8/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. Q. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 10. 2024, č. j. 80 T 8/2024-3374, byl obviněný A. Q. (dále převážně jen „obviněný“, případně „dovolatel“) uznán vinným ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku [pod bodem I. výroku o vině rozsudku], a dále zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku [pod bodem II. výroku o vině rozsudku]. Za tyto trestné činy soud prvního stupně obviněnému uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky ve výměře deseti roků.

2. Proti uvedenému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (ta tak učinila zčásti ve prospěch obviněného a zčásti v jeho neprospěch, a to do všech výroků rozsudku soudu prvního stupně) odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2025, č. j. 11 To 100/2024-3570, tak, že z podnětu odvolání obviněného a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání (jednoho) zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, jehož se obviněný podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustil tím, že:

I. na základě rozhovoru s neustanovenou osobou albánského původu ve Španělském království v Marbelle na počátku roku 2022 pojal záměr převážet pro distributora zpracované sušiny konopí (marihuany) marihuanu ze Španělského království do jiných zemí v rámci Evropské unie, a to na základě pokynů distributora marihuany, kdy za tímto účelem vytvořil skupinu, které se účastnil on, již odsouzení J. D. a T. Č., kdy účelem vzniku této skupiny byl převoz omamných a psychotropních látek ze Španělského království do ostatních zemí Evropské unie, zejména do Belgického království a Spolkové republiky Německo, kdy obviněný A. Q. v rámci této skupiny dojednával s distributory marihuany ve Španělském království dovoz marihuany k odběratelům v jiných zemích Evropské unie, předával pokyny k transportu drog J. D., osobně se účastnil vyzvednutí marihuany ve Španělském království od distributora a předání odběratelům, přebíral finanční hotovost za převoz od odběratele, neboť se jednalo o osoby z albánské komunity, se kterými bylo nutno jednat v albánském jazyce, J. D. zajišťoval řidiče transportu, T. Č., případně další posádku transportu, aby posádka budila zdání běžné dovolené karavanem, a předával T. Č. pokyny během cesty, neboť T. Č. nebyl schopen pro jazykovou bariéru komunikovat s obviněným A. Q., T. Č. pak zajišťoval zapůjčení karavanu a řízení karavanu do zahraničí a zpět, kdy všichni tři věděli, že jejich činnost se vztahuje k převozu omamných a psychotropních látek v zemích Evropské unie, věděli navzájem o sobě a o svých rolích při realizaci trestné činnosti,

a takto s již odsouzenými T. Č. a J. D. realizoval ve dvou případech převozy marihuany ze Španělského království, a to:

a) v období od 14. 4. 2022 do 27. 4. 2022 ze Španělského království do Spolkové republiky Německo v množství nejméně 9,5 kilogramů, kdy obviněný A. Q. kontaktoval J. D. s tím, aby zajistil osoby na dovoz marihuany, kdy J. D. na základě pokynu zajistil jako kurýry T. Č. a Z. V., jejíž trestní stíhání je vedeno samostatně, všichni se sešli dne 14. 4. 2022 v XY, kdy T. Č. na základě pokynu obviněného A. Q. pronajal obytný vůz v Praze, a společně se Z. V. odjel do Španělského království, kdy jejich role kromě převozu spočívala v tom, že měli budit zdání běžné dovolené karavanem, kdy pokyny ohledně trasy dával obviněný A.

Q. prostřednictvím J. D. T. Č., kdy ve Španělském království se všichni sešli na místě smluveném s distributorem marihuany, na které neustanovené osoby přivezly 2 tašky obsahující nejméně 9,5 kilogramů marihuany, kdy obviněný A. Q. od těchto osob tašky s marihuanou převzal a naložil je do karavanu, následně pak T. Č. a Z. V. odjeli karavanem na základě pokynu obviněného A. Q. do Spolkové republiky Německo, který je cestou doprovázel v osobním vozidle společně s J. D., ve Spolkové republice Německo pak obviněný A.

Q. odstavil osobní automobil a společně s J. D. přesedl do karavanu a jeli na místo předání marihuany, kde obviněný A. Q. vyložil z karavanu marihuanu, předal ji odběrateli a převzal odměnu za realizaci transportu této drogy ve výši 6 000 Eur, ze které si část ve výši 500 Eur ponechal a zbylou část předal J. D. k zaplacení odměny osobám realizujícím tento transport,

b) v období od 22. 7. 2022 do 28. 7. 2022 ze Španělského království do Belgického království v množství nejméně 56 kilogramů, kdy obviněný A. Q. kontaktoval odsouzeného J. D., aby zajistil osoby na dovoz marihuany, J. D. na základě pokynu zajistil jako kurýra T. Č., který na základě pokynů od obviněného A. Q., které mu předával J. D., obstaral karavan a odjel do Španělského království, v průběhu cesty byl ve Španělském království karavan vykraden, a proto obviněný A. Q., který se v tu dobu nacházel ve Španělském království, provedl opravu skla karavanu, kdy následně obviněný A. Q. určil T. Č. místo, kde mělo dojít k naložení marihuany, kam poté obviněný A. Q. přijel s osobním vozidlem a T. Č. s karavanem, na smluveném místě pak přijela neustanovená osoba osobním vozidlem a předala obviněnému A. Q. tři kufry s marihuanou, kdy každý kufr obsahoval marihuanu o hmotnosti nejméně 8 kilogramů, které obviněný A. Q. naložil do osobního vozidla, kterým na místo přijel, následně vyzval T. Č., aby za ním jel s karavanem, a asi kilometr od benzínové pumpy obviněný A. Q. přeložil kufry obsahující marihuanu z osobního vozidla do karavanu, kdy při této příležitosti T. Č. z jednoho kufru vytáhl jeden sáček marihuany o hmotnosti nejméně 1 kilogramu, neboť se chtěl podívat, co je v kufrech, a sáček ponechal na místě mimo karavan, následně pak obviněný A. Q. jel s T. Č. na další místo, kde neustanovené osoby přivezly nejméně čtyři tašky obsahující marihuanu o hmotnosti nejméně 32 kilogramů, které byly naloženy do karavanu, přičemž celková hmotnost marihuany činila nejméně 56 kilogramů, následně se pak k obviněnému A. Q. a T. Č. připojili J. D. a V. R., a před odjezdem ze Španělského království se J. D. dohodl s T. Č. bez vědomí obviněného A. Q., že T. Č. nepojede s karavanem do Belgického království, jak bylo původně plánováno, ale že s karavanem a marihuanou pojede s V. R. do České republiky, kde v XY marihuanu předá již odsouzenému D. H., a R. Č., přičemž T. Č. tak následně dle dohody s J. D. učinil a marihuanu předal dne 28. 7. 2022 kolem 18:00 hodin v XY D. H. a R. Č., vyjma jednoho kufru, který si ponechal a ze kterého ve Španělském království vyndal jeden balíček marihuany o hmotnosti nejméně 1 kilogram, který ponechal ve Španělském království, takže k převozu marihuany do Belgického království dle původního plánu nedošlo,

obviněný A. Q. poté, co mu odsouzený J. D. sdělil, že zpronevěřil marihuanu, kterou měli společně s T. Č. transportovat ze Španělského království do Belgického království, převzal v srpnu 2022 od odsouzeného J. D. marihuanu ve čtyřech taškách v množství nejméně 29 kilogramů za účelem jejího prodeje, a naložil s ní nezjištěným způsobem,

přičemž část marihuany v množství nejméně 10 kilogramů z celkového množství nejméně 55 kilogramů, které T. Č. přivezl v karavanu do České republiky a nepředal D. H. a R. Č. dne 28. 7. 2022 a ponechal si ji (7 kg) a dále část, kterou J. D. předal T. Č. jako odměnu za řízení karavanu (3 kg), byla následně při realizaci domovních prohlídek u T. Č. zajištěna a zkoumána, kdy bylo zjištěno, že část obsahuje 15,3 % delta-9-THC, a část obsahuje 18,7 % delta-9-THC,

přičemž obviněný A. Q. takto jednal bez patřičného oprávnění a s vědomím, že se jedná o omamnou a psychotropní látku a nakládání s takovými látkami je nezákonné, a ačkoliv neměl jakékoli zákonné oprávnění k nakládání s těmito látkami, přičemž konopí je uvedeno jako omamná látka v Příloze č. 3 nařízení vlády č. 463/2013 Sbírky zákonů České republiky, o seznamech návykových látek, sušená drť rostliny konopí obsahuje psychotropní látku delta-9-tetrahydrokanabinol (THC), která je uvedena v Příloze č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sbírky zákonů České republiky, o seznamech návykových látek,

a za tento zvlášť závažný zločin [pod bodem I. a), b) výroku o vině rozsudku] odvolací soud obviněnému uložil podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody ve výměře jedenácti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a současně mu podle § 80 odst. 1, 2 zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky v trvání deseti roků.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Jokla, advokáta, dovolání, a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. h) tr. řádu. Předně namítá, že postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces, resp. jeho základních procesních práv, která jsou chráněna zejména čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a dále konkrétními ustanoveními trestního řádu, zejména § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu a § 89 odst. 2 tr. řádu. Uvádí také, že ačkoli dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, napadá i závěry soudu prvního stupně.

4. V podrobnostech dovolatel poukazuje na to, že opakovaně navrhoval provedení výslechu svědka M. C., jehož čestné prohlášení předložil již v odvolacím řízení, neboť tvrzení jmenovaného svědka mohlo zpochybnit základní skutkový závěr, že přepravovanou látkou byla marihuana. Vytýká, že tento svědek přesto nebyl vyslechnut a nebylo ani uvedeno, proč k provedení předmětného důkazu nedošlo; takový postup je v rozporu se zásadou vyhledávací i zásadou rovnosti zbraní, a ve svém důsledku vedl k odepření jeho práva na efektivní obhajobu. Obdobně závažným pochybením bylo podle jeho názoru neprovedení konfrontace obviněného s klíčovými svědky J. D. a T. Č., přestože i tento důkaz výslovně navrhl. V této souvislosti zdůrazňuje, že oba svědci jsou hlavními usvědčujícími osobami a jejich výpovědi se v jednotlivých částech liší nejen mezi sebou, ale i v porovnání s jeho výpovědí. Je přesvědčen, že absence jejich konfrontace s ním je závažným porušením práva na obhajobu a zásady spravedlivého procesu, přičemž vytýká, že soud ani v tomto případě řádně neodůvodnil, proč daný důkaz nebyl proveden.

5. Dalším problematickým momentem bylo podle názoru obviněného rozhodnutí předsedy senátu soudu prvního stupně o nepořizování zvukového záznamu z hlavního líčení dne 14. 5. 2024. Namítá, že toto rozhodnutí bylo přijato bez jeho výslovného souhlasu a bez výslovného souhlasu jeho obhájce, přičemž z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by byl řádně poučen o svém právu na pořízení záznamu ani že by s tímto postupem aktivně a informovaně souhlasil. Má za to, že nepořízením zvukového záznamu došlo k porušení § 55b tr. řádu, byl výrazně omezen dohled nad zákonností řízení, což má za následek zásah do kontrolovatelnosti řízení a ve svém důsledku i do práva na obhajobu.

6. Úvodní pasáž dovolání pak obviněný uzavírá poukazem na nerovnost v hodnocení důkazů. Vytýká, že zatímco výpovědi spoluobviněných osob, které mohly být motivovány snahou minimalizovat vlastní trestní odpovědnost či získat status spolupracujícího obviněného, byly soudy přijímány bez výhrad, jeho obhajoba a jím navržené důkazy byly opakovaně zpochybňovány nebo zcela opomíjeny, čímž došlo k narušení zásady rovnosti zbraní a k deformaci procesu hodnocení důkazů ve prospěch obžaloby.

7. V dalším textu dovolatel s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, resp. má za to, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou dostatečně důkazně podloženy. Konkrétně poukazuje na skutkový závěr, že v případě skutku pod bodem I. a) převážel marihuanu, s tím, že tento je postaven výhradně na výpovědích spoluobviněných osob, především J. D. a T. Č., a nikoli na jakémkoli objektivním důkazu. Zdůrazňuje, že naopak on od počátku tvrdí, že šlo o technické konopí, přičemž též vysvětlil, že tzv. odměna ve výši 6 000 EUR nepředstavovala platbu za převoz drogy, nýbrž úhradu cestovních nákladů (půjčovného karavanu, pohonných hmot, mýtného a stravy), a tuto skutečnost podložil věrohodným propočtem nákladů na více než 5 000 km dlouhou cestu, což však soudy zcela pominuly a jednostranně se přiklonily k verzi spoluobviněných, která přitom je vzájemně rozporná a nebyla podrobena konfrontaci s ním.

Dalším objektivně nepodloženým závěrem je podle jeho názoru i závěr o tom, že byl vedoucí osobou organizované skupiny působící ve více státech, neboť z provedených důkazů vyplývá, že právě J. D. byl tím, kdo jej kontaktoval s poptávkou po konopí, zajišťoval řidiče, karavan a finanční prostředky; přesto byl podíl tohoto spoluobviněného ve vedení skupiny potlačen a za organizátora byl nesprávně označen on, jenž toliko zprostředkovával komunikaci s albánsky mluvícími dodavateli. Vrcholným příkladem extrémního nesouladu je pak podle jeho přesvědčení skutečnost, že ačkoli v případě skutku pod bodem I.

a) nebyla zajištěna žádná omamná látka, přesto byl uznán vinným z nedovoleného nakládání s marihuanou ve velkém rozsahu, když byl bez dalšího přijat pouhý odhad množství vycházející z nepřesných a vzájemně rozporných výpovědí. Má tudíž za to, že skutkové závěry soudů se opírají o neúplné, jednostranně vyhodnocené a místy i nevěrohodné důkazy; přesto byly podkladem pro právní závěr o vině nejpřísnější kvalifikací zvlášť závažného zločinu a uložení mimořádně vysokého trestu, což je porušením zejména zásady in dubio pro reo.

8. Další argumentace obviněného se vztahuje k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. V rámci této namítá nezákonnost a neudržitelnost právní kvalifikace skutku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku s tím, že v řízení nebyly prokázány zákonné znaky tzv. „organizované skupiny působící ve více státech“, když ani skutková věta, ani odůvodnění rozhodnutí neobsahují dostatečná skutková zjištění, která by existenci takové skupiny podle zákonného výkladu skutečně doložila. Soudy se v dané věci podle jeho názoru spokojily s tím, že převozy směřovaly přes území různých států (Španělsko – Německo – Španělsko – Česká republika), že byly zapojeny různé osoby a že on komunikoval s dodavateli v albánském jazyce.

Vytýká, že však nebyla prokázána ani stabilní organizační struktura, ani žádná hierarchie řízení a už vůbec ne trvalé působení ve více státech, a ani to, že by působil nebo koordinoval činnost ve více státech; naopak z výpovědí jeho a částečně i spoluobviněných plyne, že nebyl tím, kdo skupinu plánoval nebo řídil. Opětovně zdůrazňuje, že to byl právě spoluobviněný J. D., kdo jej kontaktoval za účelem zajištění kontaktů na albánské dodavatele, zajišťoval posádku (řidiče T. Č.) i financování transportu; soudy se však bez přímých důkazů přesto, v rozporu se zásadou in dubio pro reo, přiklonily k verzi, že organizátorem byl on.

Uzavírá tedy, že právní kvalifikace skutku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nemá dostatečný skutkový základ, a je tudíž nesprávná a nepřípustně přísná;

9. Dále dovolatel připomíná, že v dané věci došlo nejprve k nesprávnému právnímu posouzení skutků soudem prvního stupně, a to v tom směru, že jeho jednání bylo původně právně kvalifikováno jako dva samostatné zvlášť závažné zločiny podle § 283 tr. zákoníku, přestože skutková zjištění nasvědčovala tomu, že se jednalo o jediný pokračující trestný čin, přičemž toto pochybení v právní kvalifikaci následně napravil odvolací soud. V návaznosti na to vyslovuje názor, že daná vada však nebyla napravena důsledně, neboť zůstalo zachováno právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Jinými slovy, pokud soud sám uznal, že se nejedná o dva trestné činy, pak není důvodu zůstávat u nejpřísnější právní kvalifikace, která byla odůvodněna právě množstvím samostatných skutků, jejich rozsahem a opakováním; v dané věci jde totiž jasně o pokračující trestný čin.

10. Obviněný je též přesvědčen, že důsledkem původně nesprávné právní kvalifikace skutku byl i nepřiměřeně přísný výrok o trestu, což však rovněž nebylo plně odvolacím soudem zohledněno. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud vyslovil, že v posuzované věci nebyly naplněny znaky dvou samostatných skutků, nýbrž že se jednalo o jeden pokračující trestný čin, což má zásadní dopad jak na volbu správné právní kvalifikace, tak na stanovení výše a typu trestu. Obviněný považuje (byť jsou mu známy dovolací důvody) uložený trest za zjevně nepřiměřený ve smyslu § 39 odst. 1 a 3 tr.

zákoníku a má za to, že při jeho uložení nebyly řádně zohledněny okolnosti svědčící v jeho prospěch. V této souvislosti opětovně vytýká, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, neboť jejich obsah mohl významně ovlivnit hodnocení jeho osobnosti. Nepřiměřenost trestu je podle jeho názoru o to zjevnější, že se zčásti ke skutku doznal, nesnažil se vyhýbat odpovědnosti a jeho podíl na realizaci celé akce nebyl v řízení jednoznačně prokázán; naopak z výpovědí spoluobviněných vyplynulo, že řada klíčových úkonů byla provedena jinou osobou (J.

D.), což mělo být při uložení trestu reflektováno. Vytýká, že soud však nejenže neuplatnil polehčující okolnosti, ale také neuvažoval o možnosti uložení trestu pod dolní hranicí trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to přesto, že podmínky pro takový postup byly zcela zjevně splněny. Dále má za to, že uložený trest navíc nebyl individualizován, když soud toliko mechanicky konstatoval vysokou škodlivost činu a překročení limitu “velkého rozsahu“, avšak opomněl, že i v rámci této hranice může být trest upraven s ohledem na osobní poměry pachatele.

Uzavírá, že z hlediska proporcionality ve smyslu Listiny tak došlo k porušení principu spravedlivého trestu, uložený trest jej nepřiměřeně tvrdě postihuje za jednání, které nebylo náležitě objasněno, a kdy nebyly zváženy všechny relevantní polehčující okolnosti. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud konstatoval porušení hmotněprávních předpisů v části týkající se ukládání trestu, zrušil napadené rozhodnutí ve výroku o trestu s tím, aby soud nižšího stupně nově zvážil jednak provedení navržených důkazů, jednak uplatnění možnosti moderace trestu pod dolní hranici zákonné sazby podle § 58 tr.

zákoníku.

11. Ve zbývající části dovolací argumentace obviněný namítá, že skutková věta výroku o vině je vnitřně rozporná, neboť v ní absentuje konkrétní popis jeho organizační role; neobsahuje žádná skutková zjištění, z nichž by bylo možné dovodit, že by právě on skupinu plánoval, řídil, rozděloval úkoly či zajišťoval její chod. Opětovně zde poukazuje na to, že z popisu skutku i z odůvodnění rozhodnutí je zjevné, že klíčové organizační prvky zajišťovala jiná osoba, jíž byl zejména spoluobviněný J. D.; přesto je však on označen za osobu jednající „v rámci organizované skupiny“, a z tohoto důvodu mu byl přičten kvalifikační znak podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Shrnuje, že skutková věta se tak pohybuje mezi dvěma protichůdnými rovinami – na jedné straně tvrdí existenci sofistikované skupiny, na druhé straně nepopisuje, kdo ji vedl, organizoval či kontroloval. Závěrem uvádí, že v dané věci nebylo prokázáno, že by plánoval trasy převozů, rozhodoval o rozdělení odměn, zajišťoval prostředky nebo jinak řídil chod skupiny, a tvrdí, že fungoval pouze jako zprostředkovatel kontaktu s albánsky mluvícími osobami a přispěl k realizaci přepravy formou jazykové asistence a účasti na cestě, přičemž tyto činnosti samy o sobě nestačí k naplnění organizační role.

12. Z výše rozvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a následně aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl sám, což se podle jeho názoru v dané věci jeví jako jednodušší než vrácení věci odvolacímu soudu.

13. K dovolání obviněného se vyjádřil JUDr. Jakub Chromý, Ph.D., státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného nejprve ve vztahu k námitce obviněného stran nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, zejména pokud jde o výslech svědka M. C., konstatuje, že v tomto směru nelze dovodit porušení práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž odkazuje na bod 50 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož je zjevné, že tento soud se daným návrhem obviněného zabýval a vyjádřil se rovněž k důkaznímu potenciálu navrhovaného výslechu jmenovaného svědka s tím, že tento výslech shledal nadbytečným.

Dále se státní zástupce zaměřuje na dovolací argumentaci obviněného týkající se hodnocení výpovědí jeho a spoluobviněných a zpochybnění závěru o množství omamné a psychotropní látky a uvádí, že takové námitky nepřekračují meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Poukazuje navíc na to, že sice je pravdou, že při první přepravě v dubnu 2022 nebyla zajištěna přepravovaná marihuana, a tudíž nemohla být podrobena odbornému zkoumání, avšak soud prvního stupně v bodech 113 až 115 odůvodnění svého rozsudku dostatečně objasnil, proč nelze akceptovat tvrzení, že se jednalo pouze o technické konopí, když poukázal zejména na podmínky pěstování marihuany s obsahem účinných látek THC a CBD, ekonomickou rentabilitu takového obchodu a způsob honorování účastníků přepravy; otázce množství převážené marihuany se pak věnoval v bodech 99 až 110 odůvodnění svého rozsudku.

14. Ve vztahu k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu státní zástupce vyslovuje názor, že pod tento lze s určitou mírou tolerance podřadit námitky obviněného směřující proti naplnění zvlášť přitěžující okolnosti podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, tedy že se trestného činu dopustil ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Ačkoli část těchto námitek má skutkový charakter – zejména pokud jde o otázku, co bylo či nebylo prokázáno ohledně participace obviněného na činnosti této skupiny – nelze přehlédnout, že obviněný zpochybňuje i samotné právní posouzení těchto okolností.

Státní zástupce však konstatuje, že jde o neopodstatněné námitky, neboť z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že se podrobně zabývaly jak strukturou a fungováním organizované skupiny, tak i konkrétní rolí obviněného v jejím rámci. Zdůrazňuje, že skutková věta obsahuje konkrétní vymezení personálního obsazení skupiny, včetně výslovného uvedení obviněného a dalších dvou osob – J. D. a T. Č., kteří již byli pravomocně odsouzeni. Následně je tamtéž popsána činnost jednotlivých členů skupiny v souvislosti s dovozem marihuany ze Španělska, přičemž role obviněného byla významná; byl to právě on, kdo zajišťoval kontakt s albánskými dodavateli a v tomto směru činnost skupiny organizoval.

Ostatní dva členové skupiny takový kontakt navázat nemohli, neboť nedisponovali potřebnou důvěrou ze strany dodavatelů, a nebyli proto schopni samostatně zajistit převoz drogy přes státní hranice. K námitce obviněného, že organizovaná skupina musí mít trvalejší charakter, státní zástupce uvádí, že rovněž neodpovídá ustálenému výkladu tohoto pojmu; podle judikatury totiž taková skupina nemusí vykazovat dlouhodobé či stabilní působení, postačí, pokud je její činnost koordinovaná a zaměřená na spáchání, byť jediného, jednorázového trestného činu.

V projednávané věci však ani nelze činnost organizované skupiny považovat za jednorázovou či snad nahodilou, když z provedeného dokazování vyplývá, že byla páchána v průběhu roku 2022 a již na jeho počátku došlo k prvotnímu kontaktu a následně byly uskutečněny dva transporty – první v dubnu a druhý v červenci tohoto roku. Neztotožňuje se ani s kritikou obviněného stran závěru, že daná organizovaná skupina působila ve více státech, neboť výklad tohoto kvalifikačního znaku nevyžaduje, aby skupina působila ve více státech současně nebo trvale ani aby měla formální strukturu přesahující hranice, nýbrž postačuje, že trestná činnost vykazuje mezinárodní prvek, tedy že byla realizována alespoň ve dvou státech, přičemž se započítává i domovský stát pachatele, pokud je zde též činný, bez ohledu na to, zda jde o členské státy Evropské unie.

15. Za čistě procesní námitku státní zástupce považuje tvrzení obviněného, že předseda senátu soudu prvního stupně nepořídil zvukový záznam z hlavního líčení konaného dne 14. 5. 2024. Po seznámení s příslušným protokolem o hlavním líčení, z něhož nevyplývá, že by některá z procesních stran nesouhlasila se zvoleným postupem, a s poukazem na skutečnost, že zákon nestanoví povinnost pořizovat zvukový záznam z každého hlavního líčení, když připouští výjimky z tohoto obecného pravidla, a též za situace, kdy byl průběh hlavního líčení řádně protokolován a žádná ze stran nevznesla námitku proti nepořízení zvukového záznamu, uvádí státní zástupce, že v postupu soudu nelze spatřovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Dodává, že navíc v tomto prvotním úseku hlavního líčení nebylo prováděno dokazování k podstatě věci, ale byla pouze přednesena obžaloba a proběhlo slyšení k vazbě.

16. Dále se státní zástupce zabývá námitkami obviněného, jejichž prostřednictvím brojí proti uloženému trestu. Připomíná, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek neslouží ke korekci trestů z hlediska jejich vhodnosti či přiměřenosti, nýbrž je určeno k nápravě pouze těch nejzávažnějších pochybení v oblasti trestání. Dále poukazuje na to, že námitky týkající se druhu nebo výměry trestu lze v řízení o dovolání uplatnit zásadně jen v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, a to tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu stanovenou pro daný trestný čin.

Konstatuje, že o takový případ se však v dané věci nejedná, přičemž navíc obviněný citovaný dovolací důvod ani výslovně neuplatnil. Dále uvádí, že zcela výjimečný zásah Nejvyššího soudu do rozhodnutí o trestu by mohl přicházet v úvahu pouze tehdy, pokud by uložený trest vykazoval závažné ústavněprávní deficity, tedy zpravidla tehdy, jestliže by byl zjevně nepřiměřený, extrémně přísný, exemplární či jinak očividně nespravedlivý. Takové pochybení však v posuzované věci nelze dovodit, a argumentace obviněného tedy neobstojí ani z hlediska ústavněprávní roviny, když z bodů 51 až 61 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se otázkou individualizace trestu ve vztahu k osobě obviněného i povaze spáchané trestné činnosti podrobně a pečlivě zabýval.

Dodává, že uložený trest odnětí svobody v trvání jedenácti let se nadto pohybuje těsně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby, která činí deset let. Jestliže se pak obviněný domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, státní zástupce předně zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nepoužití tohoto fakultativního ustanovení nezakládá žádný ze zákonných dovolacích důvodů; i pokud by však bylo možné připustit posouzení této otázky, je zřejmé, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci předmětného ustanovení, když již samotná vstupní podmínka – tedy existence mimořádných okolností případu záležejících v kumulaci polehčujících okolností – nebyla naplněna.

Obviněný sice učinil částečné doznání, avšak jeho význam byl omezený a nebyl doprovázen dalšími relevantními polehčujícími faktory, a naopak byly zjištěny okolnosti přitěžující, a to včetně skutečnosti, že se obviněný dopustil obdobné trestné činnosti již v minulosti, za kterou byl odsouzen v zahraničí, a nedlouho po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž se této dopustil se zištným motivem a po předchozím uvážení.

17. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

18. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s § 265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s § 265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v § 265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje shora uvedené zákonné náležitosti.

20. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§ 265i odst. 3 tr. řádu).

21. Jak již bylo uvedeno, obviněný v dovolání výslovně uplatňuje jednak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v jeho první a třetí variantě, neboť namítá, že jednak existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a provedenými důkazy, a dále, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V dovolání deklaruje rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s tím, že namítá nesprávnou právní kvalifikaci skutku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Konečně, aniž by odkázal na konkrétní dovolací důvod, vytýká, že mu byl uložen zjevně nepřiměřený trest, a domáhá se mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (první varianta) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá varianta) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí varianta).

23. V této souvislosti je vhodné připomenout, že smyslem citovaného dovolacího důvodu, jenž byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Citovaný dovolací důvod umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních, přičemž věcně upravuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém, tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Je třeba zdůraznit, že pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.

25. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

IV. Důvodnost dovolání

26. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že pokud obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá, že skutková zjištěná učiněná oběma soudy nižších instancí jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů, resp. skutkové závěry soudů nejsou dostatečně důkazně podloženy, a dále, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, takové jeho námitky neodpovídají tomuto dovolacímu důvodu v jeho první, resp. třetí variantě a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. Stejný závěr pak Nejvyšší soud učinil ohledně jeho argumentace, jejímž prostřednictvím brojí proti uloženému trestu s tím, že tento je zjevně nepřiměřený, a domáhá se mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, když má za to, že podmínky pro takový postup byly zcela zjevně splněny. Zbývající námitky obviněného, jejichž prostřednictvím zpochybňuje správnost právní kvalifikace skutku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nebyly naplněny zákonné znaky tzv. „organizované skupiny působící ve více státech“, lze sice v zásadě podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, avšak jsou zjevně neopodstatněné. K předmětným dovolacím argumentům – v souladu s dikcí § 265i odst. 2 tr. řádu – uvádí Nejvyšší soud následující.

27. Obviněný předně rozporuje skutkové zjištění pod bodem I. a) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, že převážel marihuanu, neboť toto podle jeho názoru není podloženo žádným objektivním důkazem, nýbrž je postaveno výhradně na výpovědích svědků (dříve spoluobviněných) J. D. a T. Č., jež navíc jsou v některých ohledech vzájemně rozporné; současně vytýká, že soudy obou stupňů se jednostranně přiklonily k verzi uvedených svědků a zcela pominuly jeho tvrzení, že šlo o technické konopí, přestože toto věrohodně vysvětlil.

Dalším důkazně nepodloženým skutkovým závěrem je podle jeho názoru i závěr o tom, že byl vedoucí osobou předmětné organizované skupiny působící ve více státech, neboť tou byl na podkladě provedených důkazů J. D.; tvrdí současně, že pouze zprostředkovával komunikaci s albánsky mluvícími dodavateli. Konečně za vrcholný příklad extrémního nesouladu považuje skutečnost, že ačkoli stran skutku pod bodem I. a) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu nebyla zajištěna žádná omamná látka, přesto byl uznán vinným z nedovoleného nakládání s marihuanou ve velkém rozsahu s tím, že byl přijat bez dalšího pouhý odhad množství vycházející z nepřesných a vzájemně rozporných výpovědí jeho a J.

D.

28. Nejvyšší soud konstatuje, že takové námitky obviněného (jak je ostatně zřejmé i z jím samotným formulované argumentace, že „došlo k nerovnosti v hodnocení důkazů, resp. k deformaci procesu hodnocení důkazů ve prospěch obžaloby“ a že „skutkové závěry soudů se opírají o neúplné, jednostranně vyhodnocené a místy i nevěrohodné důkazy“) vyjadřují pouhou nespokojenost se způsobem hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí výše jmenovaných svědků (dříve spoluobviněných), přičemž obviněný nabízí jejich vlastní (odlišné) hodnocení a předkládá rovněž vlastní skutkovou verzi; teprve na tomto základě má skutková zjištění soudů za extrémně nesouladná s obsahem provedených důkazů, resp. důkazně nepodložená, a je přesvědčen, že na podkladě provedeného dokazování nebylo prokázáno, že se trestné činnosti, jíž byl uznán vinným, dopustil. Nad rámec konstatování, že takové námitky neodpovídají citovanému dovolacímu důvodu (v jeho první variantě) a ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že daná dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné již v odvolání a rovněž před soudem prvního stupně. Jak Nejvyšší soud zjistil z obsahu spisu, soudy obou stupňů se předmětnými námitkami obviněného řádně zabývaly a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily, z jakých důvodů je neshledaly důvodnými a proč jeho obhajobě neuvěřily. V tomto směru tak nemá, co by jim mohl vytknout, což mu dovoluje plně odkázat zejména na body 76 a 113 až 115 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 31 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o skutkové zjištění, že přepravovanou látkou v případě skutku pod bodem I. a) výroku o vině rozsudku odvolacího soudu byla marihuana, a nikoli technické konopí, dále na body 116 až 120 a 147 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 42 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, co se týče jeho postavení, role a činnosti v rámci předmětné organizované skupiny, a konečně na bod 101 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 36 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ohledně závěru o množství přepravované marihuany v případě prvního převozu uskutečněného v dubnu roku 2022.

29. Nejvyšší soud tedy shledal, že soudy obou stupňů zjistily skutkový stav věci zcela v souladu s pravidly upravujícími dokazování v trestním řízení (zejména srov. § 2 odst. 5, 6 tr. řádu a § 89 tr. řádu) a své hodnotící úvahy a závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z § 125 odst. 1 tr. řádu.

30. Ve vztahu k obviněným namítanému porušení zásady in dubio pro reo soudy obou stupňů Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).

31. Obviněný však přehlíží, že jím tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování jiného způsobu hodnocení výpovědí svědků (dříve spoluobviněných) a vlastní verze skutkového stavu věci, podle níž se daného protiprávního jednání nedopustil, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce jeho viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněný předmětné skutky spáchal, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.

32. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu) při realizaci důkazního procesu lze, s poukazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).

33. Nejvyšší soud dále shledal, že ani námitka stran nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů, již obviněný vznáší ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě, tomuto ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Je tomu tak proto, neboť nesměřuje na nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů stran rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Obviněný konkrétně vytýká, že nebyl nedůvodně proveden jednak jím navrhovaný výslech svědka M. C. [uvádí přitom, že v dovolacím řízení předložil čestné prohlášení tohoto svědka a jeho tvrzení mohlo zpochybnit základní skutkový závěr, že přepravovaná látka byla marihuana], a dále nebyla nedůvodně provedena konfrontace jeho osoby s klíčovými svědky J. D. a T. Č. [ačkoliv tito byli hlavními usvědčujícími osobami a jejich výpovědi se v jednotlivých částech liší nejen mezi sebou, ale i v porovnání s jeho výpovědí].

34. Nejvyšší soud v tomto směru obecně připomíná, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. řádu). Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. řádu). Je tedy plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Dovolací důvod uvedený v § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze namítat, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přitom reflektuje ustálenou judikaturu, která vylučuje, aby se jednalo o tzv. opomenutý důkaz v případě nadbytečnosti takovéhoto důkazu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Nerespektování práva na spravedlivý proces, které je garantováno v článku 36 odst. 1 Listiny je totiž založeno až situací, kdy by neprovedení obviněným navrženého důkazu představovalo závažný deficit z hlediska plnění zákonné povinnosti soudu stran zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

35. K problematice tzv. opomenutých důkazů Nejvyšší soud pro úplnost dále uvádí, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ve své třetí variantě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

36. Co se týče obviněným navrženého výslechu svědka M. C., Nejvyšší soud poukazuje na to, že obviněný připojil čestné prohlášení jmenovaného svědka k doplnění odvolání č. 2 ze dne 27. 1. 2025 (k obsahu čestného prohlášení viz bod 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a následně ve veřejném zasedání v rámci konečného návrhu jeho obhájce navrhl výslech tohoto svědka před soudem prvního stupně, nikoli před soudem odvolacím (viz bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a protokol o veřejném zasedání založený na č. l. 3563 spisu). Za této situace odvolací soud o předmětném návrhu na doplnění dokazování nerozhodoval, nicméně přesto se vyjádřil k jeho důkaznímu potenciálu s tím, že by byl zcela nadbytečný (i s ohledem na hodnocení čestného prohlášení jmenovaného, které shledal nepravdivým, učiněným ve snaze vyvinit obviněného; viz bod 50 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud se s uvedeným postupem odvolacího soudu plně ztotožňuje, považuje jej za správný, a především pak zákonný, neboť nelze konstatovat, že daný důkazní návrh obviněného zůstal odvolacím soudem v rámci jeho rozhodovací činnosti jakkoliv opomenut. Z těchto důvodů tedy nemohl být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho třetí variantě.

37. Shodný závěr pak Nejvyšší soud učinil ohledně obviněným namítaného neprovedení konfrontace jeho osoby se svědky (dříve spoluobviněnými) J. D. a T. Č. V tomto případě je tomu tak proto, že obviněný tento důkaz sice navrhl v doplnění odvolání č. 1 ze dne 21. 1. 2025, ovšem ve veřejném zasedání k dotazu předsedkyně senátu ohledně návrhů na doplnění dokazování ani obhájce, ani obviněný nesdělil soudu, že na jeho provedení i nadále trvá; obhájce toliko trval na výslechu svědka M. C. (přičemž tento navrhl k provedení před soudem prvního stupně) a navrhl doplňující výslech obviněného, obviněný pak požadoval výslech svědka R. H. (nyní S.) [viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 3563 spisu]. Nejvyšší soud shledal, že za těchto okolností odvolací soud nikterak nepochybil, neboť jestliže k výslovnému dotazu předsedkyně senátu obviněný, resp. jeho obhájce na předmětném návrhu na doplnění dokazování již netrval, odvolací soud o tomto nemohl jakkoli rozhodnout, a tedy jej pak ani opomenout.

38. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za vhodné v souladu s § 235 odst. 2 tr. řádu přiměřeně poukázat na § 215 odst. 4 tr. řádu, jenž ukládá předsedovi senátu zjistit stanovisko stran k zamýšlenému ukončení dokazování v hlavním líčení (resp. veřejném zasedání). Postup podle tohoto ustanovení je v zásadě obligatorní (arg. „zjistí“) [srov. PÚRY, F. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2696]. Citované ustanovení trestního řádu tedy konkretizuje způsob součinnosti stran a soudu při dokazování, a to v jeho závěrečné fázi. Trestní řád tak stranám nepochybně vytváří další prostor k tomu, aby se aktivně podílely na dokazování. Jestliže v tomto okamžiku obhajoba předmětný návrh na doplnění dokazování, který učinila v rámci svého řádného opravného prostředku a který nebyl odvolacím soudem proveden, neuplatnila, deklarovala tím, že na něm již nadále netrvá. Z tohoto důvodu také odvolací soud nepochybil, pokud dokazování prohlásil za skončené a udělil slovo ke konečným návrhům.

39. Další námitky obviněného pak směřují vůči uloženému trestu odnětí svobody s tím, že tento považuje za nepřiměřeně přísný, přičemž se domáhá mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo shora uvedeno, takovou argumentaci nelze podřadit pod žádný z jím uplatněných důvodů dovolání a ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů.

40. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, bod 34. in fine, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1586/2015) platí, že jde-li o dovolací námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), lze tyto v dovolání zásadně úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004). Druhá ze shora uvedených alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu se pak týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu např. u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, peněžitého trestu, trestu vyhoštění na dobu určitou, anebo trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).

41. Naopak jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu.

42. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí, ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je možno podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále, pokud jde o výrok o trestu, považovat jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotněprávního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů, zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. řádu a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.

43. Zmíněný výklad Nejvyššího soudu, že otázky nepřiměřenosti trestu nenaplňují žádný z důvodů dovolání, dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba též zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

44. O žádný takový extrémní případ se ale v posuzované věci, kdy obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, tj. mírně nad dolní hranicí zákonné trestní sazby podle § 283 odst. 4 tr. zákoníku, nejedná, přičemž v tomto směru lze odkázat na správné úvahy a přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 170 až 182 jeho rozsudku, jakož i odvolacího soudu v bodech 52 a 54 jeho rozsudku. Aniž by bylo potřeba (již z důvodu procesní ekonomie) zde tyto úvahy a závěry obou soudů podrobně rekapitulovat, považuje Nejvyšší soud za vhodné v této souvislosti zdůraznit, že obviněný se dopustil obdobné závažné drogové trestné činnosti již v minulosti, nyní posuzovanou trestnou činnost spáchal nedlouho po propuštění z předchozího výkonu trestu, který vykonával ve Finské republice, a byly u něj zjištěny i další přitěžující okolnosti, když trestnou činnost páchal s rozmyslem a po předchozím uvážení, ze ziskuchtivosti, po delší dobu, s dalšími osobami a jako člen organizované skupiny, přičemž mu polehčuje toliko jeho částečné doznání.

Obviněnému uložený trest odnětí svobody tak v žádném případě nelze považovat za nepřiměřený, natož za extrémně přísný či zjevně nespravedlivý.

45. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je pak zřejmé, že se nelze ztotožnit ani s názorem obviněného, že byly zcela zjevně splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud obviněný brojí proti neužití moderačního práva soudu zakotveného v § 58 odst. 1 tr. zákoníku a domáhá se snížení výměry uloženého trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby, tj. namítá vlastně nepřiměřenost jemu uloženého trestu, nelze takovou argumentaci s ohledem na závěry konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 263/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 6 Tdo 969/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 4 Tdo 890/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 6 Tdo 506/2019 aj.). Aplikace uvedeného ustanovení je totiž na volné úvaze soudu (oproti postupu podle § 58 odst. 5 tr. zákoníku), jde o fakultativní postup soudu, který není povinen dané ustanovení využít. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. řádu nelze podřadit námitky, že soud nevyužil fakultativní možnost zmírnit podle § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku uložený trest odnětí svobody pod spodní hranici zákonné trestní sazby (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, uveřejněné pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.). Uvedené vyplývá právě ze skutečnosti, že takový postup je ponechán na úvaze soudu, byť by obviněný byl subjektivně přesvědčen, že podmínky vymezené ustanovením § 58 odst. 1, 2, 6 nebo 7 tr. zákoníku splňuje (srov. přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012).

46. Toliko nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že totožnou námitkou obviněného o splnění podmínek pro aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku se pečlivě zabýval odvolací soud, který podrobně vysvětlil, z jakých důvodů se s ní neztotožnil (srov. body 55 až 68 odůvodnění jeho rozsudku).

47. Další částí dovolací argumentace obviněný s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu zpochybňuje správnost právní kvalifikace skutku podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nebyly naplněny zákonné znaky tzv. „organizované skupiny působící ve více státech“. Konkrétně namítá, že ani skutková věta, ani odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahují v tomto směru dostatečná skutková zjištění, nebyla prokázána ani stabilní organizační struktura takové skupiny, ani žádná hierarchie řízení a už vůbec ne trvalé působení ve více státech, když za toto nelze považovat převoz přes území různých států, a popírá, že by byl jejím členem, neboť nebylo prokázáno, že by působil nebo koordinoval činnost ve více státech.

Současně tvrdí, že pouze zprostředkovával komunikaci s albánsky mluvícími dodavateli a přispěl k realizaci přepravy formou jazykové asistence a účasti na cestě. Vyslovuje rovněž názor, že skutková věta výroku o vině je vnitřně rozporná, neboť v ní absentuje popis jeho organizační role, ačkoli mu tuto soudy přiřkly; neobsahuje totiž žádná skutková zjištění, z nichž by bylo možno dovodit, že to byl právě on, kdo skupinu plánoval, řídil, rozděloval úkoly či zajišťoval její chod. Jak již bylo výše uvedeno, byť takovou argumentaci lze (byť je z větší části vystavěna na námitkách skutkového charakteru a nespokojenosti s popisem skutku ve skutkové větě, který považuje ohledně jeho účasti na činnosti dané skupiny za nedostačující) v zásadě podřadit pod obviněným odkazovaný dovolací důvod, Nejvyšší soud shledal, že je zjevně neopodstatněná.

48. Nejvyšší soud předně konstatuje, že soudy obou stupňů se otázkou naplnění zákonného znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu spočívajícího v jeho spáchání ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podrobně zabývaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Soud prvního stupně tak učinil v bodech 147 až 150 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v bodech 39 až 44 odůvodnění svého rozsudku. Aniž by bylo třeba (již z důvodu procesní ekonomie) na tomto místě uvedené pasáže opětovně doslova citovat, je vhodné zdůraznit, že oba soudy, jak se podává ze skutkové věty výroku o vině a podrobněji z odůvodnění rozhodnutí obou soudů, dospěly ke skutkovým zjištěním, že obviněný na základě rozhovoru s osobou albánského původu ve Španělském království na počátku roku 2022 pojal záměr převážet marihuanu ze Španělského království do zejména Spolkové republiky Německo a Belgického království pro odběratele (též) z albánské komunity a za tímto účelem vytvořil skupinu spolu s J.

D. a T. Č., přičemž dojednával s distributory ve Španělském království dovoz marihuany k odběratelům, předával jejich pokyny k transportu J. D., osobně se účastnil vyzvednutí marihuany ve Španělském království od distributora a jejího předání odběratelům ve Spolkové republice Německo, přebíral finanční hotovost za převoz od odběratele; J. D. zajišťoval řidiče transportu T. Č., případně další posádku transportu (Z. V. v případě prvního převozu, V. R. v případě druhého převozu), a předával tomuto pokyny jak před odjezdem, tak v průběhu transportu, neboť tento nebyl schopen pro jazykovou bariéru komunikovat s obviněným, a T.

Č. pak zajišťoval zapůjčení karavanu, v němž byla marihuana převážena, a tento řídil. Všichni tři přitom o sobě a svých rolích věděli, všem třem byl účel předmětné organizované skupiny (kterou vytvořili již před započetím trestné činnosti), tj. transport marihuany znám, stejně jako to, že jejich činnost se bude uskutečňovat na území více států Evropské unie (nejen v České republice, kde došlo v dubnu roku 2022 v XY před započetím prvního transportu ke společnému setkání všech členů, ale i ve Španělském království, kde byla marihuana na základě ujednání obviněného s tamními distributory převzata, a ve Spolkové republice Německo, kde byla marihuana v případě prvního transportu předána odběrateli, přičemž druhý transport měl směřovat do Belgického království) a na dané trestné činnosti se aktivně podíleli.

Z výše uvedených skutkových závěrů a hodnotících úvah soudů obou stupňů, vyjádřených dostatečně již ve skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a podrobněji rozvedených v odůvodněních soudních rozhodnutí, jež se týkají jak počtu a specifikace osob zapojených do skupiny, tak rysů její činnosti a územního vymezení jejího působení, a též způsobu účasti jednotlivých členů na činnosti této skupiny, je zřejmé, že pojmové znaky organizované skupiny působící ve více státech, za kterou se považuje sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé jeho členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, čímž jsou umocněny jeho škodlivé dopady pro společnost (srov. ŠÁMAL, P.

In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2117, rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 28. 5. 1976, sp. zn. 4 To 13/76, publikované pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 18. 7. 1985, sp. zn. 11 To 51/85, publikovaný pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 1325), s tím, že tato organizovaná skupina působí ve více státech, jestliže je činná alespoň ve dvou státech, přičemž jedním z nich může být i Česká republika (srov. ŠÁMAL, P.

Komentář k § 164. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2117, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 5 Tdo 794/2004, publikované pod č. 34/2005 Sb. rozh. tr.), byly v dané věci naplněny.

49. Na podkladě provedených důkazů (zejména částečného doznání obviněného, výpovědí svědků, dříve spoluobviněných J. D. a T. Č., svědkyně Z. V. a listinných důkazů – protokolů o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví chemie, daktyloskopie, genetika, odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, záznamů o pobytu obviněného, smlouvy o pronájmu karavanu, protokolu o vydání věci, fotografií z mobilního telefonu svědka T.

Č., protokolu o sledování osob a věcí, znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví chemie) bylo nade vši pochybnost nadto zjištěno, že obviněný, J. D. a T. Č. vzhledem ke svým konkrétním úlohám v rámci organizované skupiny působící ve více státech jednali nejen ve spojení s takovou organizovanou skupinou, jak by však pro naplnění předmětného znaku dané kvalifikované skutkové podstaty postačovalo, ale dokonce v intenzivnější formě, a to jako její členové. Role obviněného přitom byla významná, neboť to byl právě on, kdo navázal prvotní kontakt s albánskými dodavateli ve Španělském království (neboť měl jejich důvěru), dojednával s nimi a s odběrateli rovněž z albánské komunity převoz marihuany, předával pokyny k transportu J.

D., osobně se účastnil převzetí marihuany ve Španělském království a jejího předání odběrateli ve Spolkové republice Německo a též od odběratele převzal finanční hotovost za převoz. Ve vztahu k související námitce obviněného, že organizovaná skupina nepůsobila trvale ve více státech, Nejvyšší soud konstatuje, že tato je rovněž nedůvodná, neboť organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin (srov. ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol.

Trestní zákoník I. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2117, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1411/2004). V dané věci je nadto zřejmé (jak na to přiléhavě poukazuje i státní zástupce ve svém vyjádření), že organizovaná skupina nevyvinula činnost jednorázově či nahodile, nýbrž byla činná v průběhu roku 2022, konkrétně od ledna tohoto roku, kdy došlo k prvnímu kontaktu obviněného s dodavateli marihuany ve Španělském království, do července téhož roku, přičemž v tomto období byly uskutečněny dva převozy marihuany.

Konečně pokud obviněný poukazuje v uvedených souvislostech i na to, že nepůsobil, resp. nekoordinoval činnost organizované skupiny ve více státech, je třeba zdůraznit, že čin je spáchán ve spojení s organizovanou skupinou, je-li pachatel, který může, ale nemusí být členem organizované skupiny, při jejím páchání jakkoli navázán (osobně, telefonicky, prostřednictvím internetu apod.) na organizovanou skupinu; postačí tedy jeho volnější spojení s takovou organizovanou skupinou působící ve více státech, např. i tím způsobem, že pachatel bydlí a provádí trestnou činnost mimo území států, kde působí organizovaná skupina, ale je v kontaktu s ní např. prostřednictvím telefonu, e-mailu, kurýra apod. (srov. ŠÁMAL, P.

In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2117 až 2118, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 1044/2021, publikované pod č. 42/2022 Sb. rozh. tr.). I zde je namístě poukázat na to, že v dané věci obviněný jako člen předmětné organizované skupiny byl navíc osobně přítomen ve Španělském království (kde došlo k prvotnímu kontaktu a dále k převzetí marihuany k oběma transportům), v České republice (kde se v Teplicích dne 14. 4. 2022 konala společná schůzka s J. D. a T. Č.) a ve Spolkové republice Německo (kde marihuanu předal odběrateli a převzal odměnu za realizaci transportu).

50. Nejvyšší soud tudíž shledal, že obviněnému nelze přisvědčit, pokud namítá, že právní posouzení skutku v dané věci bylo z důvodu chybného závěru o naplnění zvlášť přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nesprávné, nezákonné či neudržitelné.

51. Jestliže obviněný s poukazem na změnu právní kvalifikace učiněnou odvolacím soudem, jenž jeho jednání právně posoudil jako jeden zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (oproti soudu prvního stupně, který je právně posoudil jako dva takové zvlášť závažné zločiny), vytýká odvolacímu soudu, že vadu v právní kvalifikaci soudu prvního stupně nenapravil důsledně, neboť má za to, že jím učiněné právní posouzení nemá opodstatnění, když toto bylo odůvodněno právě množstvím samostatných skutků, jejich rozsahem a opakováním, ovšem nyní se jedná o jeden pokračující trestný čin, nelze se s jeho názorem ztotožnit. Předně je zřejmé, že obviněný směšuje pojmy skutek a trestný čin a dále, že se nesprávně domnívá, že právní kvalifikace v dané věci se odvíjí od počtu skutků, resp. trestných činů; jde tedy o značně nesrozumitelnou argumentaci založenou na chybném pochopení pojmů skutek, trestný čin a právní kvalifikace. Nejvyšší soud proto považuje za vhodné zdůraznit, že ačkoli jednání obviněného bylo odvolacím soudem právně posouzeno jako jeden zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, je tato právní kvalifikace správná a zákonná s ohledem na naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu včetně znaků velkého rozsahu a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, které svým protiprávním jednáním naplnil.

52. Konečně obviněný setrvale uplatňuje procesní námitku (uplatnil ji již v doplnění odvolání č. 1 ze dne 21. 1. 2025), jejímž prostřednictvím brojí proti rozhodnutí předsedy senátu o nepořízení zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 14. 5. 2024. Má konkrétně za to, že uvedené rozhodnutí bylo přijato bez výslovného souhlasu jeho a jeho obhájce, když ani z protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by byl řádně poučen o svém právu na pořízení záznamu a že by s tímto aktivně a informovaně souhlasil. Je přesvědčen, že nepořízením zvukového záznamu došlo k porušení § 55b tr. řádu, byl výrazně omezen dohled nad zákonností řízení a jednalo se o zásah do kontrolovatelnosti řízení a do práva na obhajobu.

53. Nejvyšší soud konstatuje, že byť taková procesní námitka obviněného neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, je relevantní z hlediska práva na spravedlivý proces. Současně však shledal, že tato není důvodná. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně připomenout příslušnou pasáž protokolu o hlavním líčení konaném dne 14. 5. 2024 (tento je založen na č. l. 3201 a 3202 spisu), z níž se podává: „K dotazu předsedy senátu strany shodně uvádí, že pokud průběh hlavního líčení nebude nahráván, pak s tímto postupem souhlasí a nebudou jej považovat za újmu na procesních právech“. Dále je třeba poukázat na skutečnost, že danému prvnímu hlavnímu líčení ve věci byli přítomni (mimo jiné) obviněný, jeho tehdejší obhájce JUDr. Daniel Volák – v substituci Mgr. Ondřej Moutvička a tlumočnice Kestrina Peza. Nejvyšší soud uvádí, že z předmětného protokolu o hlavním líčení nevyplývá, že by některá z procesních stran nesouhlasila s postupem zvoleným předsedou senátu soudu prvního stupně, tedy že nebude pořizován zvukový záznam, resp. že by některá z procesních stran vznesla námitku proti takovému postupu. Za této situace nelze v postupu soudu prvního stupně shledat jakékoliv pochybení a současně ani porušení práva obviněného na spravedlivý proces, přičemž lze rovněž odkázat na bod 34 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž danou námitku dostatečně a přesvědčivě vypořádal. Pro úplnost je možné dodat, že v tomto prvním hlavním líčení navíc byla jen přednesena obžaloba, obviněný a tehdy spoluobvinění J. D. a D. H. byli vyslechnuti k vazbě, byly předloženy listinné důkazy, rozhodnuto o vazbě a projednány další možné termíny hlavního líčení.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

54. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného A. Q. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného zčásti neodpovídala jím uplatněným (a ani žádným jiným) dovolacím důvodům a zčásti byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. 11. 2025

JUDr. Petr Škvain, Ph.D. předseda senátu