20 Cdo 1576/2019-284
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.
Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19, proti povinným 1/ M. K., narozené XY, bytem XY, a 2/ J. K., narozenému
XY, bytem jako povinná 1/, oběma zastoupeným Mgr. Petrem Němcem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 318 529 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 22 EXE 5513/2014, o dovolání povinného
1/ a 2/ proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 27 Co
191/2018-206, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 27 Co 191/2018-206,
a usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 5. 2018, č. j. 22 EXE
5513/2014-82, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
1. Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 18. 5. 2018, č. j. 22 EXE
5513/2014-82, zamítl návrh povinných na zastavení exekuce, vedené Mgr. Alanem
Havlicem, Exekutorský úřad Jeseník, pod sp. zn. 197 EX 6303/14 (výrok I.), a
žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Uzavřel, že nejsou dány důvody pro zastavení exekuce, neboť rozhodčí doložka,
která je v dané věci základem pravomoci rozhodce vydat exekuční titul, byla
uzavřena platně – je transparentní a netrpí ani jinou vadou akcentovanou v
citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Odmítl zohlednit
formulářový charakter rozhodčí doložky i tvrzenou ekonomickou závislost
rozhodce a odkázal na nepřípustnost přezkumu věcné správnosti rozhodčího
nálezu.
2. K odvolání povinných Krajský soud v Praze usnesením ze dne 15. 11. 2018, č.
j. 27 Co 191/2018-206, usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve
výroku II. změnil tak, že se o náhradě nákladů řízení nerozhoduje. Soud
konstatoval, že v dané věci jde o posouzení vycházející z obsáhlé judikatury,
která je vzájemně rozporná a neustálená, neboť prochází několikaletým vývojem.
Závaznost rozhodnutí Ústavního soudu je relativizována jejich vzájemnou
rozporností a absencí jednotícího názoru pléna Ústavního soudu, což obdobně
platí i pro rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odvolacímu soudu je z úřední činnosti
známo, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017 nebylo přijato k
publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu mimo jiné
proto, že se objektivně odchýlilo od závěrů jiných rozhodnutí téhož soudu, aniž
by je aproboval velký senát Nejvyššího soudu či stanovisko Nejvyššího soudu.
3. Po skutkové stránce odvolací soud vyšel ze zjištění, že povinní uzavřeli dne
8. 12. 2010 za nápadně nevýhodných podmínek smlouvu o revolvingovém úvěru č.
9100384330 na původní částku 100 000 Kč (po revolvingu jim byla poskytnuta
další částka 61 907 Kč), opakovaně se zavázali zaplatit zjevně nemravnou odměnu
(ve skutečnosti úrok) ale i nepřiměřené smluvní pokuty dle nepodepsaných
obchodních podmínek, v nichž jsou způsoby zajištění včetně blankosměnky dovedně
skryty. Ačkoli po dobu úvěru zaplatili téměř 200 000 Kč, bylo jim exekučním
titulem uloženo zaplatit dalších 325 143 Kč. Povinní nicméně v rozhodčím řízení
neuplatnili žádnou obranu vůči pohledávce, rozhodci či vůči doručení rozhodčího
nálezu, žalobu na zrušení rozhodčího nálezu nepodali. Podkladový rozhodčí nález
byl povinným doručován do vlastních rukou na adresu sdělenou rozhodci soudem
jako adresa trvalého pobytu podle evidence obyvatel, žalovaní si zásilku i
předchozí výzvu k vyjádření nevyzvedli a byla jim uložena na poště. Na téže
adrese povinný následně osobně přebíral zásilky v exekučním řízení, jež bylo
zahájeno 18. 3. 2014, podstatná část pohledávky byla již postupně vymožena,
avšak 6. 12. 2017 povinní podali návrh na zastavení exekuce ze shora uvedených
důvodů.
4. Odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda exekuční titul byl vydán orgánem,
který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální
a zda vymáhané právo není prekludováno. Shodně se soudem prvního stupně
uzavřel, že rozhodčí doložka je transparentní (dostatečně určitá), a tedy
platná.
5. Ve vztahu k otázce nezávislosti a nestrannosti rozhodce odvolací soud
poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3662/2014 (uveřejněné
pod číslem 101/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) s právní větou
schválenou k publikaci v odlišné podobě, než byla navrhována a než odpovídala
závěrům přijatým v rozhodnutí, které dle odvolacího soudu směšuje dvě právní
otázky, kategorii netransparentnosti (neurčitosti, resp. obcházení zákona)
vedoucí k neplatnosti rozhodčí doložky a kategorii nezávislosti a nestrannosti
(nepodjatosti) třetí osoby pověřené výběrem rozhodce, aniž by jasně vymezilo
podmínky pro závěr o závislosti (podjatosti) rozhodce a také její následky,
bude-li prokázána. Odvolací soud současně poukázal na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, 20 Cdo 1449/2018, 20 Cdo 1641/2018 a 20 Cdo
2130/2018 a uzavřel, že v daném případě o zjevnou závislost (podjatost)
rozhodce nejde, přičemž k opačným závěrům nemůže vést ani navrhované doplnění
dokazování zkoumáním příjmových poměrů rozhodce. Současně vyjádřil názor, že
případná podjatost rozhodce nezakládá neplatnost rozhodčí doložky, na rozdíl od
její netransparentnosti (neurčitosti), a nemůže být bez dalšího důvodem pro
zastavení exekuce pro nedostatek pravomoci rozhodce. Námitka podjatosti
rozhodce není způsobilá probíhající exekuci zvrátit, neboť lze uvažovat o jejím
řešení jen v rámci rozhodčího řízení, resp. v režimu žaloby na zrušení
rozhodčího nálezu. Přenos této otázky (potenciální vady řízení) do exekučního
řízení je dle odvolacího soudu v rozporu s jeho formalizovanou podobou a
účelem, přetváří je na řízení nalézací a přezkumné a v konečném důsledku neguje
institut zrušení rozhodčího nálezu.
6. Posléze se odvolací soud vyjádřil k námitce neplatnosti sjednané rozhodčí
doložky pro rozpor s dobrými mravy, způsobený formulářovým charakterem smlouvy
tak, že shrnul dosavadní judikaturu a akcentoval rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo
4022/2017, podle nějž formulářový způsob uzavírání smluv není nijak neobvyklý a
je třeba tvrdit další důležité okolnosti naznačující, že proces sjednávání
rozhodčí smlouvy se spotřebitelem, jakož i obsah samotné rozhodčí smlouvy není
v souladu s dobrými mravy, jinak nelze rozhodčí smlouvu shledat neplatnou. Podle odvolacího soudu Nejvyšší soud postupně rozšiřoval, co vše je třeba
zkoumat. Výsledkem je faktický věcný přezkum rozhodčího nálezu, završený
rozhodnutím sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, podle něhož exekuční soud má zjišťovat
míru a zjevnost rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu
hmotného práva (i s ohledem na výši smluvní pokuty a smluvní úrok z poskytnuté
částky), řešit, v jaké finanční situaci byl povinný v době podepsání rozhodčí
doložky a smlouvy o úvěru, do jaké míry s touto situací mohl a měl být
oprávněný obeznámen, zda po povinném měl požadovat osvědčení jeho
úvěruschopnosti, zda daný rozhodce rozhodoval v obdobných věcech o požadavcích
oprávněné, jestli nejsou dány důvody pro závěr o ekonomické provázanosti
oprávněného a rozhodce, proč povinný své výhrady neuplatnil již v rámci
rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu, to vše aniž by
Nejvyšší soud uvedl, jak se má takové zjištění projevit v konfrontaci s
předchozími kritérii a podle jakých ustanovení platného práva. Ačkoli Nejvyšší
soud ve svých rozhodnutích stále připomíná, že věcná správnost exekučního
titulu nemůže být přezkoumávána v exekučním řízení a že vady nalézacího řízení
se nepřenášejí do exekučního řízení, fakticky činí u rozhodčích nálezů ve
vztahu k úvěrovým smlouvám opak. Podle Nejvyššího soudu je třeba zkoumat, za
jakých konkrétních okolností byla úvěrová smlouva uzavírána, včetně zohlednění
kritérií vytyčených judikaturou Nejvyššího soudu ve vztahu ke smluvní pokutě,
úrokům, zajištění pohledávky. Podle Nejvyššího soudu se otázka platnosti
úvěrové smlouvy může stát významnou pro hodnocení na ni navazující rozhodčí
smlouvy při posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu sjednávání byla
dána pravomoc rozhodce k vydání nálezu. Je proto třeba hodnotit i specifické
okolnosti doby konkrétních závazků dlužníka z úvěrové smlouvy včetně těch, jež
mají sankční povahu. Pak zde však nemůže obstát závěr, že se nejedná o věcný
přezkum rozhodčího nálezu. Proč by exekuční soud měl ověřovat, zda a jak byla
řešena úvěruschopnost spotřebitele, zda se přiznané plnění opírá o platnou
smlouvu či o jiný právní důvod a v jakém rozsahu? Jak tyto skutečnosti
souvisejí s platností rozhodčí doložky a s pravomocí rozhodce vydat nález? Odvolací soud má za to, že tím se Nejvyšší soud odchýlil od své judikatury
zapovídající věcný přezkum exekučního titulu (33 Cdo 2675/2007, 30 Cdo
3712/2012) ale rovněž od rozhodnutí 29 Odo 1222/2005, publikovaného pod č.
103/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož nevztahuje-li se
důvod neplatnosti smlouvy na rozhodčí doložku, týkající se sporů z této
smlouvy, nemá neplatnost smlouvy vliv na platnost rozhodčí doložky. Přezkum
rozhodčího nálezu i z pohledu souladu s hmotným právem činí z tohoto procesu
jakési kvaziodvolací řízení a popírá smysl rozhodčího řízení. Kontrolní funkce
soudů se může zaměřovat pouze na posouzení stěžejních otázek procesní povahy,
což se promítá do § 31 zákona o rozhodčím řízení, soudy nemohou věcně zasahovat
do nalézání práva před rozhodci. Soudy by neměly poskytovat ochranu zjevně
nemravným nárokům věřitelů, ale ani chránit věrolomnost dlužníků, proto je
třeba jasně uvést, jaké jsou limity věcného přezkumu exekučních titulů v
exekučním řízení. Buď takový přezkum není možný za žádných okolností a
případnou ochranu spotřebitele lze nalézt jen v přezkumu rozhodčího nálezu
podle § 27 zákona o rozhodčím řízení, popř. v žalobách na zrušení rozhodčího
nálezu podle § 341 zákona o rozhodčím řízení, popř. v odpovědnosti rozhodce za
zjevně nezákonné rozhodnutí, nebo takový přezkum je možný, ale pak postrádá
smysl negace celého rozhodčího nálezu jako exekučního titulu. Je žádoucí
vymezit alespoň základní kriteria, za nichž je podle Nejvyššího soudu a
Ústavního soudu titul „v kolizi se základními principy demokratického právního
řádu“ a kdy lze absenci zákonem předvídané obrany spotřebitele obejít a
poskytnout mu ochranu až v exekučním řízení. Poté odvolací soud uzavřel, že
věcný přezkum rozhodčího nálezu (i když tak není nazýván Nejvyšším soudem a
Ústavním soudem) není v exekučním řízení možný, proto není třeba zjišťovat
„míru a zjevnost rozporu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy z
pohledu hmotného práva“ (i s ohledem na výši smluvní pokuty a smluvní úrok),
ani řešit, v jaké finanční situaci byl povinný v době podepsání rozhodčí
doložky a smlouvy o úvěru, do jaké míry s touto situací mohl a měl být
oprávněný obeznámen, zda po povinném měl požadovat osvědčení jeho
úvěruschopnosti apod. Není podstatné, proč povinný své výhrady neuplatnil již v
rámci rozhodčího řízení či nepodal návrh na zrušení rozhodčího nálezu. Současně
však odvolací soud konstatoval, že pokud by měl zohlednit nové judikaturní
trendy, s nimiž se ze shora uvedených důvodů neztotožňuje (nebudou-li osvědčeny
rozhodnutím velkého senátu či stanoviskem Nejvyššího soudu), lze dle
dosavadních skutkových zjištění uvést, že uplatněné nároky by nemohly být
soudem přiznány, neboť jsou nepokrytě lichvářské, nemravné, a proto neplatné,
přičemž jde nejen o sjednanou odměnu (úrok) dosahující více než trojnásobku
běžných úroků bank, ale i o nepřiměřenou smluvní pokutu, navíc skrytou v
nepřehledných a samostatně nepodepsaných podmínkách. Vykonávaný rozhodčí nález
je tedy podle názoru odvolacího soudu jistě věcně nesprávný, přesto ze shora
uvedených důvodů nemůže být v exekučním řízení přezkoumáván, nelze z uvedeného
dovozovat neplatnost rozhodčí doložky a nelze obcházet včas a řádně
nerealizovanou zákonem předvídanou ochranu spotřebitele.
Odvolací soud tedy
uzavřel, že rozhodce měl pravomoc k vydání nálezu, rozhodčí nález není nicotným
aktem a je způsobilým exekučním titulem i přes svou zjevnou věcnou nesprávnost. Proto není dán důvod k zastavení exekuce.
7. Usnesení odvolacího soudu napadli povinní dovoláním s tím, že odvolací soud
se napadeným rozhodnutím odchýlil od judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu
(např. usnesení sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, 20 Cdo 2897/2017, 20 Cdo 1394/2012,
20 Cdo 1387/2016, 20 Cdo 2260/2018, 20 Cdo 3844/2018, 20 Cdo 2841/2018, 20 Cdo
4022/2017, nález sp. zn. III. ÚS 4084/12, I. ÚS 199/11, II. ÚS 2230/16),
případně rozhodnutí závisí na řešení otázky, která dosud nebyla v praxi
dovolacího soudu vyřešena. Nároky oprávněné jsou podle odvolacího soudu
lichvářské, nemravné a neplatné, ale protože není možné činit věcný přezkum
rozhodčího nálezu (s některými námitkami se soud proto vůbec nevypořádal),
neshledal důvod k zastavení exekuce. Stejně tak soud odmítl argumentaci o
ekonomické závislosti rozhodce. Protože je aktuální judikatura ve věci věcného
přezkumu rozporná, odvolací soud se přiklonil k dřívější judikatuře,
zapovídající věcný přezkum exekučního titulu. Odvolací soud své rozhodnutí
řádně neodůvodnil, a proto je nepřezkoumatelné. Z úvěrové smlouvy z 8. 12. 2010
vyplývá, že poplatek za reálné půjčení jistiny 100 000 Kč činil 138 104 Kč,
tedy celková splatná částka měla být 238 104 Kč, a to ve 36 měsících, úroková
sazba činila 68 % p. a. a RPSN 94,96 %. Takové parametry odpovídají parametrům
uváděným v nálezu III. ÚS 4084/12. Výše smluvní pokuty 50 % z maximální výše
úvěru dosahuje výše zohledněné v nálezu I. ÚS 199/11. Nadto podle nálezu III. ÚS 4129/18 soudy mají poskytovatele úvěrů vést (třeba i cestou zastavení
exekuce) ke zkoumání, zda dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Dovolatelé dovozují následující otázky procesního a hmotného práva:
A/ Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu? Nejvyšší soud k této otázce již opakovaně uvedl, že se nejedná o věcný přezkum. B/ Může exekuční soud na základě věcného přezkumu titulu zastavit exekuci podle
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.? K tomu dodává, že Nejvyšší soud výslovně
připouští nevykonatelnost rozhodnutí též proto, že by výkon rozhodnutí znamenal
popření základních principů právního státu. C/ Je zjištění neplatnosti nároků oprávněného z úvěrové smlouvy pro rozpor s
dobrými mravy důvodem k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Připomíná, že Nejvyšší soud nabádá k uvážení, zda úvěrová a rozhodčí smlouva ve
svém celku obsahovém i procedurálním nejsou v kolizi s dobrými mravy resp. zákonnými principy ochrany spotřebitele. D/ Je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel neposoudil úvěruschopnost
dlužníka? Bylo-li riziko nesplácení v projednávané věci tak velké, že úrok
musel činit 68 % p. a., pak povinní nebyli úvěruschopní a oprávněná jim ho
neměla poskytnout. E/ Může exekuční soud přezkoumávat, zda věřitel neposoudil s odbornou péčí
úvěruschopnost dlužníka? F/ Je zjištění, že věřitel neposoudil s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka,
důvodem k zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.? G/ Jestliže soud má posoudit ekonomickou provázanost rozhodce s oprávněnou a
neprovede navrhované důkazy, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné?
Dovolatelé
uvedli, že rozhodce nepracoval nezávisle, ale pro Rozhodčí společnost
Pardubice, které své služby fakturoval, což je v rozporu se smyslem zákona o
rozhodčím řízení, takové jednání není transparentní, řízení fakticky proběhlo u
Rozhodčí společnosti Pardubice, která k rozhodování dle rozhodčí smlouvy není
oprávněná a které oprávněná hradila milionové částky na rozhodčích poplatcích.
8. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i okresního
soudu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Oprávněná ve svém vyjádření zdůrazňuje, že povinní nic proti smluvním
podmínkám nenamítali ani nevyužili žádných prostředků, kterými mohli zvrátit
výsledek rozhodčího řízení, přestože byli o nich poučeni. Přichází s těmito
námitkami až cca po 4 letech probíhajícího exekučního řízení. Nesouhlasí s tím,
že by měl exekuční soud fakticky podrobit kontraktační proces a obsah smluv
úplnému věcnému přezkumu, ač „o věcný přezkum nejde“. Má za to, že tato ochrana
spotřebitele v dané věci není nezbytná, neboť zde k tomu nejsou mimořádně silné
(především ústavněprávní) důvody a natolik extrémní skutečnosti. Připomíná, že
při vydání rozsudku pro uznání či pro zmeškání soud také nezkoumá, zda věřitel
náležitě ověřoval úvěruschopnost dlužníka, příp. přiměřenost smluvního úroku či
smluvních pokut. Má pak smysl vydávat u spotřebitelských úvěrů platební
rozkazy, rozsudky pro zmeškání či uznání? Má zcela pasivnímu dlužníkovi ze
spotřebitelského úvěru náležet bonus v podobě dalšího malého nalézacího řízení
v rámci exekučního řízení? Bude v případě zastavení exekuce dlužník zbaven
celého závazku, i když může být přisouzený nárok zčásti po právu? Exekuční
řízení neslouží k autoritativnímu nalézání práva. Senát vrcholného soudu má
povinnost předložit věc jinému rozhodovacímu tělesu, dospěje-li k odlišnému
právnímu názoru, než který byl dosud zastáván. Oprávněná je přesvědčena, že
výše smluvních úroků i smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy a
předestírá k tomu rozsáhlou argumentaci. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp.
zn. 20 Cdo 1255/2015 vyjádřil též názor, že ani v případě rozhodčích nálezů
nepřísluší exekučnímu soudu přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru
či rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Případná
neplatnost úvěrové smlouvy nezpůsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy (srov.
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 36/2017, 29 Odo 1222/2005). Dále
trvá na tom, že námitku podjatosti nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž
by mělo být ex post zvráceno již vydané rozhodnutí. Otázky pod písm. D/, E/, F/
představují nové skutečnosti, které nebyly v řízení řešeny a jsou tedy
nepřípustné. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
10. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl.
II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť při řešení otázky
možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti rozhodčího
nálezu spolu s dalšími okolnostmi i platnost úvěrové smlouvy jako celku pro
rozpor s dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
dovolacího soudu.
12. K otázkám dovolatelů uvedeným pod písm. A/ - C/ se Nejvyšší soud již
opakovaně vyjádřil a dovodil, že pro účely posouzení návrhu povinného na
zastavení exekuce musí soud celkově vyhodnotit, zda případný rozpor rozhodcem
přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých povinností založených
úvěrovou smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení
povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy včetně
mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém
celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 20 Cdo 5642/2017, či
usnesení ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 399/2019). Není totiž vyloučeno, že
otázka platnosti úvěrové smlouvy bude mít význam pro hodnocení na ni navazující
rozhodčí smlouvy při posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího
sjednání byla vůbec dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího
nálezu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo
1387/2016, usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 2260/2018, nebo usnesení
ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3283/2018). Ačkoli neplatnost smlouvy
hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani
neplatnost rozhodčí smlouvy nebude odvoditelná ze samotného jejího obsahu, je
třeba posoudit, zda tyto ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním)
nekolidují s „dobrými mravy“, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele
(a v případě zjištění takové kolize je třeba exekuci na peněžité plnění z
rozhodčího nálezu zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
13. Pokud jde o odvolacím soudem tvrzený věcný přezkum exekučního titulu,
dovolací soud připomíná, že zákonodárce reagoval na rozhodovací praxi Soudního
dvora EU ve spotřebitelských sporech (srov. např. věc C – 40/08 Asturcom
Telecomunicaciones SL proti C. R. N.) tak, že zákonem č. 19/2019 Sb., kterým se
mění zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZRŘ“), a další související zákony,
novelizoval § 31 a § 35 ZRŘ tak, že soud mohl zrušit rozhodčí nález v případě,
že rozhodce nebo stálý rozhodčí soud rozhodoval spor ze spotřebitelské smlouvy
v rozporu s právními předpisy stanovenými na ochranu spotřebitele nebo ve
zjevném rozporu s dobrými mravy nebo veřejným pořádkem; v rámci vykonávacího
řízení mohl pak účastník podat z tohoto důvodu návrh na zastavení výkonu
rozhodnutí, podání návrhu bylo důvodem pro přerušení řízení o výkon rozhodnutí
a stanovení povinnosti povinnému podat do 30 dnů u příslušného soudu návrh na
zrušení rozhodčího nálezu. V tomto směru se zatím soudní praxe ustálila tak, že
skutečnost, zda je zde dán rozpor s dobrými mravy, posuzuje exekuční soud sám,
neboť povinný pravidelně s námitkou rozporu s dobrými mravy tvrdil, že rozhodce
neměl pravomoc rozhodčí nález vydat (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 25. 2. 2016, sp. zn. IV ÚS 1380/15, usnesení Okresního soudu v Nymburku na
č. l. 37, usnesení Krajského soudu v Praze na č. l. 77).
14. V dalším řízení je proto nezbytné za účelem úsudku, zda je namístě exekuci
na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit, zabývat se přiměřeností
výsledku rozhodčího řízení, a to zejména mírou a zjevností rozporu rozhodcem
přisouzeného plnění s dobrými mravy z pohledu hmotného práva (i s ohledem na
výši smluvní pokuty a na smluvní úrok z poskytnuté částky) s přihlédnutím k
možnému zneužití finanční tísně spotřebitele. Zohlednit je třeba rovněž způsob
ustanovení rozhodce, míru a odůvodněnost pasivity povinného, který své námitky
ve vztahu ke způsobu určení rozhodce, jakož i to, proč hmotněprávní výhrady k
plnění, které bylo v rozhodčím řízení přiznáno, nevznesl již při podpisu
rozhodčí smlouvy, nebo v rozhodčím řízení či v rámci žaloby podle ustanovení §
31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018).
Toto zkoumání je třeba provést nejen jednotlivě v dílčích částech, ale i
komplexně v celkovém úhrnu. Argumentací a maiori ad minus pak nelze než
dovodit, že tentýž způsob posouzení je třeba použít i pro dílčí přezkum souladu
rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, s usnesením ze dne 27. 11.
2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, nebo s usnesením ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 20
Cdo 1641/2018). Pokud je však v tomto konkrétním případě oprávněnou požadované
a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému
postižení povinných, je na místě exekuci dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h)
o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu povinné při uzavírání předmětné
úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019).
15. Jestliže tak odvolací soud neučinil s odůvodněním, že exekučnímu soudu
nepřísluší přezkoumávat exekuční titul (a s ním spojenou úvěrovou smlouvu) z
hlediska jeho věcné správnosti, je jeho právní posouzení podle shora uvedené
judikatury dovolacího soudu nesprávné.
16. K otázkám dovolatelů uvedeným pod písm. D/ - F/ je třeba dodat, že tyto
námitky povinní uplatnili prvně až v dovolacím řízení, proto k nim nelze
přihlédnout (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).
17. Vzhledem k tomu, že odvolací soud otázku vykonatelnosti podkladového
rozhodčího nálezu posoudil neúplně a tudíž nesprávně, nemůže dovoláním napadené
rozhodnutí obstát. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího
řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení
odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu včetně
usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 243e odst. 1, 2 věta druhá o.
s. ř. zrušil (aniž se zabýval otázkou vznesenou dovolateli pod písm. G/ a
týkající se nepřezkoumatelnosti napadaného usnesení z důvodu neprovedení všech
důkazů) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
18. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (viz § 243g odst. 1 část
věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
19. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní
bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [viz ustanovení § 87 a násl. zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu