20 Cdo 1728/2025-244
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Bolona a. s., se sídlem v Olomouci, Jiráskova 81/13, identifikační číslo osoby 28568249, zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, proti povinné A Š., zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo nám. 671/24, pro smluvní pokutu 540 270 Kč, o zastavení exekuce vedené u Okresního soudu Plzeň- sever pod sp. zn. 304 EXE 271/2023, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2025, č. j. 64 Co 633/2024-206, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 897 Kč k rukám právního zástupce povinné do tří dnů od právní moci usnesení.
1. Okresní soud Plzeň-sever (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. 9. 2024, č. j. 304 EXE 271/2023-169, zastavil exekuci (§ 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1964 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též „o. s. ř.“), vedenou na základě pověření téhož soudu ze dne 25. 5. 2023, č. j. 304 EXE 271/2023-15, soudním exekutorem JUDr. Janem Bohutínským, Exekutorský úřad Trutnov. Soud prvního stupně rozhodoval o témž návrhu již podruhé, neboť jeho předchozí rozhodnutí (usnesení ze dne 11.
10. 2023, č. j. 304 EXE 271/2023-44) bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno s tím, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že soud rozhodl bez nařízení jednání. Soud prvního stupně nyní vyšel z následujících zjištění: Exekučním titulem je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti NZ 425/2012, N 434/2012, sepsaný dne 6. 9. 2012 JUDr. Lenkou Vrzalovou, notářkou v Prostějově, pořízený v návaznosti na smlouvu o podnikatelském úvěru ze dne 6. 9. 2012 na částku 270 000 Kč, kterou se povinná zavázala zaplatit spolu se smluvním úrokem 14 % ročně, takže celkem měla zaplatit oprávněné 648 000 Kč ve 120 měsíčních splátkách po 5400 Kč, splatných vždy k 6.
dni v měsíci. Pro případ prodlení některé ze splátek mohla oprávněná nejpozději do splatnosti následující splátky žádat zaplacení celé pohledávky. Z notářského zápisu také plyne výše smluvní pokuty 270 Kč za každý den prodlení počínaje následujícím dnem po dni, v němž nedošlo k uhrazení jakékoli splátky řádně a včas, a to až do zaplacení celé pohledávky. Splatnost smluvní pokuty nastala dnem následujícím po dni, v němž nedošlo k uhrazení jakékoliv splátky. Podle smlouvy o podnikatelském úvěru měla oprávněná právo zesplatnit úvěr též v okamžiku, kdy se dozví, že je na nemovitosti povinné v k.
ú. XY veden výkon rozhodnutí nebo exekuce. Oprávněná pro porušení povinnosti ze strany povinné zesplatnila celý zbývající závazek z úvěrové smlouvy (souhrn dlužné jistiny a smluvního úroku ke dni 20. 5. 2017 činil 351 000 Kč) dopisem ze dne 20. 5. 2017, který se objektivně dostal do sféry povinné 7. 6. 2017, kdy byla zásilka uložena k vyzvednutí na poště. Podle soudu prvního stupně k zesplatnění nedošlo z důvodu prodlení s úhradou jednotlivé splátky (zesplatnění z důvodu prodlení s úhradou splátky nebylo platné, protože úkon se stal perfektní, až se s ním povinná mohla objektivně seznámit, tzn. až po splatnosti nejblíže příští splátky), ale k platnému zesplatnění došlo z důvodu zatížení nemovitostí povinné exekucemi ve prospěch třetí osoby (blíže viz bod 20.
usnesení soudu prvního stupně). Povinná, fakticky neobeznámená s obsahem zásilky oznamující zesplatnění úvěru a výzvu k úhradě zesplatněného úvěru s příslušenstvím a smluvní pokutou, nadále průběžně po dobu více než 5 let hradila měsíční splátky tak, že dlužnou jistinu se smluvním úrokem splatila 11. 11. 2022. Nato dne 17. 5. 2023 oprávněná zahájila exekuční řízení k vymožení pohledávky představující smluvní pokutu 270 Kč za každý den prodlení za dobu od 20. 5. 2017 do 11. 11. 2022.
2. Soud prvního stupně považoval ujednání o smluvní pokutě za srozumitelné a určité, avšak současně za neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a to s ohledem na jeho obsah ve spojení s okolnostmi případu. Uvedl, že oprávněná i po zesplatnění celé pohledávky průběžně bez dalšího přijímala od povinné měsíční splátky, přičemž po splacení poslední splátky vyúčtovala smluvní pokutu 270 Kč za každý den prodlení, která za celou dobu splácení narostla do částky dvojnásobně přesahující samotnou jistinu.
Oprávněná, přestože si byla vědoma, že povinná dopis ze dne 20. 5. 2017 nepřevzala, povinnou již neupozornila, že celý závazek je splatný, a že za celou dobu splácení narůstá smluvní pokuta. Soud prvního stupně proto též uzavřel, že ze strany oprávněné zjevně došlo ke zneužití práva. Současně uvedl, že vymáhaná pohledávka není promlčena, neboť notářský zápis obsahoval uznání dluhu, pro něž platí desetiletá promlčecí doba (§ 110 obč. zák.). K promlčení nároku na smluvní pokutu by mohlo dojít až po deseti letech od vzniku nároku na smluvní pokutu, tzn. u smluvní pokuty ze zesplatněného závazku od zesplatnění úvěru s účinky vůči povinné ke dni 7.
6. 2017, případně u smluvní pokuty za prodlení s placením jednotlivých splátek od prodlení se splátkami, ke kterému dle jeho zjištění začalo docházet v roce 2016 (srov. bod 19 odůvodnění usnesení soudu prvního stupně). Obsahem dopisu ze dne 20. 5. 2017 v souvislosti s jeho namítanou neurčitostí a nesrozumitelností se soud již nezabýval.
3. Krajský soud (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiných důvodů, než uvedl soud prvního stupně. Dospěl k závěru, že oprávněná se mohla podle notářského zápisu domáhat smluvní pokuty v případě prodlení s úhradou jednotlivé splátky úvěru řádně a včas. Právě pro tento případ si strany sjednaly smluvní pokutu pevnou částkou 270 Kč za každý den prodlení a také právě v takovém znění dohody povinná svolila k přímé vykonatelnosti notářského zápisu. Podle odvolacího soudu se však vymožení takové pohledávky oprávněná v exekučním řízení nedomáhala. Jeho předmětem byl ve skutečnosti nárok, který se váže k zaplacení celého (zbývajícího) dluhu z úvěrové smlouvy najednou, protože došlo k tzv. zesplatnění úvěru dopisem oprávněné ze dne 20. 5. 2017. Odvolací soud vymáhaný nárok nepřesně formuloval jako „pohledávku představující zaplacení celého dluhu z úvěrové smlouvy najednou“, nicméně z dalšího odůvodnění se podává, že nárok nezahrnuje jistinu ani smluvní úrok, které byly podle shodných vyjádření účastníků v době zahájení exekučního řízení splaceny. Nemůže být tedy pochyb, že vymáhána je toliko smluvní pokuta ve výši 540 270 Kč, odpovídající denní sazbě 270 Kč za každý den prodlení od 20. 5. 2017 (tj. datum, ke kterému oprávněná explicitně vázala zesplatnění celého zbývajícího závazku ze smlouvy o úvěru) do 11. 11. 2022 (do zaplacení celého zbývajícího závazku ze smlouvy o úvěru ve výši 351 000 Kč), tedy v souvislosti se zesplatněním celé pohledávky ze smlouvy o úvěru. Protože z notářského zápisu nevyplývá, že by povinná svolila k přímé vykonatelnosti pro případ vymáhání smluvní pokuty 270 Kč za každý den prodlení s úhradou zesplatněného závazku z úvěrové smlouvy, uzavřel odvolací soud, že pro vymáhanou pohledávku chybí exekuční titul (bod 7 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
4. Podle odvolacího soudu byl dán i další důvod k zastavení exekuce, jímž je promlčení uplatněného nároku. Aplikoval totiž na běh promlčecí doby zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obch. zák.“). Podle jeho názoru běžela čtyřletá promlčecí doba již od projevu uznání dluhu (od sepisu notářského zápisu dne 6. 9. 2012) ve smyslu § 407 obch. zák. Protože plnění splátek z úvěru není plněním částečným, ale dílčím, tedy nepředstavuje uznání dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 987/2019), nezpůsobilo plnění splátek po dobu do 11. 11. 2022 prodloužení promlčecí doby.
5. Pro zastavení exekuce svědčil podle odvolacího soudu i třetí důvod, a to zneužití práva oprávněnou, které by nemělo požívat ochrany. Odvolací soud uvedl, že oprávněná i po zesplatnění dluhu komunikovala s povinnou prostřednictvím SMS zpráv, upozorňovala ji na to, že některou ze splátek nesplnila včas a vyčíslila ve vztahu k této splátce smluvní pokutu, na což povinná reagovala zaplacením nejen splátky, ale i pokuty. Taková komunikace byla mezi účastníky smlouvy až do listopadu 2022, kdy povinná podle smlouvy dluh ve splátkách kompletně doplatila. Následně oprávněná vyčíslila předmětnou smluvní pokutu s odkazem na prodlení se splněním dluhu od zesplatnění celé pohledávky dopisem z 20. 5. 2017 a požadovala zaplacení smluvní pokuty za období od 20. 5. 2017 do 11. 11. 2022. Ačkoliv si oprávněná byla vědoma, že si povinná nevyzvedla zásilku o zesplatnění dluhu, ponechala ji v domnění, jako by k zesplatnění dluhu nedošlo.
6. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání pojí s otázkou hmotného práva, jež dosud nebyla dovolacím soudem řešena, zda je oprávněna po zesplatnění úvěru vyúčtovat smluvní pokutu z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěru. Současně vytýká, že v exekučním řízení není vymáháno zaplacení celého dluhu z úvěrové smlouvy najednou, jak uvedl odvolací soud, ale pouze smluvní pokuta. Proto považuje toto tvrzení odvolacího soudu za zmatečné a nepřezkoumatelné. Dodala, že v notářském zápise účastníci sjednali plnění ve splátkách, jejichž výše a splatnost byla určena. Zastává názor, že právo na vyúčtování smluvní pokuty jí vzniklo již při prodlení povinné s úhradou 55. splátky úvěru, která měla být uhrazena nejpozději 6. 5. 2017, oprávněná však přistoupila k vyúčtování smluvní pokuty až od 20. 5. 2017, kdy závažnost porušení povinnosti narostla do značné intenzity. Poskytnutý úvěr tak nebyl vrácen způsobem stanoveným ve smlouvě a v důsledku zesplatnění běžel oprávněné nárok na smluvní pokutu až do uhrazení celé pohledávky, tj. do 11. 11. 2022.
7. Oprávněná rovněž brojí proti závěru odvolacího soudu, že vymáhaný nárok je s odkazem na § 407 obch. zák. promlčen. Rozhodnutí považuje opět za zmatečné a nepřezkoumatelné, postrádající dostatečnou právně kvalifikační úvahu. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když aplikoval § 407 odst. 1 obch. zák. na běh promlčecí doby u smluvní pokuty, která v době uznání dluhu nejenže nebyla splatná, ale v dané době neexistovala. K promlčení mělo dojít 6. 9. 2016, ačkoliv smluvní pokuta vznikla až 20. 5. 2017. Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, u práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení počíná promlčecí doba v obchodních závazkových vztazích běžet dnem, za který vzniklo právo na smluvní pokutu. Promlčecí doba tedy běžela samostatně pro každou jednotlivou splátku smluvní pokuty ode dne jejího vzniku, počínaje dnem 20. 5. 2017.
8. Konečně oprávněná brojí též proti závěru, že z její strany došlo ke zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany. Domnívá se, že soud postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť úvaha, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku je zjevně nepřiměřená (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 652/2013, 28 Cdo 4287/2016, 29 Cdo 584/2014, 28 Cdo 3017/2017, 28 Cdo 1830/2018). Opět poukázala na zmatečné a nepřezkoumatelné závěry odvolacího soudu, kdy z odůvodnění rozhodnutí nelze zjistit, z jakých konkrétních okolností odvolací soud vycházel, o jaká zákonná ustanovení opřel svůj závěr a proč nepřistoupil k moderaci smluvní pokuty podle § 265 obch. zák. Oprávněná nesouhlasí ani se závěrem, že povinnou měla ponechat v domnění, že nenastaly následky zesplatnění (resp. že splácení dluhu ve splátkách je v souladu se stanoviskem oprávněné, jako by k zesplatnění nedošlo).
Tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování, protože v tomto směru žádné dokazování nebylo vedeno. Hodnocení skutkového stavu je natolik vadné, že k němu odvolací soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (§ 132 a násl. o. s. ř.) nikdy dospět. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom otázkou právní, a jako taková může být prezentována Nejvyššímu soudu v dovolání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020).
Uvedla dále, že po povinné nevymáhá smluvní ani zákonné úroky, přitom její platební morálka byla tristní. To, že nepodala exekuční návrh dříve, nemůže jít k její tíži. Závěrem navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
9. Povinná ve svém vyjádření uvedla, že oprávněná řádně nevymezila přípustnost dovolání. Dodala, že na řešení otázky zesplatnění úvěru a vymáhání smluvní pokuty není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pokud oprávněná v souvislosti s dalšími otázkami namítá, že je odvolací soud řešil v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, relevantní rozhodnutí nijak nespecifikuje. K otázce možnosti vymáhat smluvní pokutu odkázala na odůvodnění usnesení odvolacího soudu s tím, že pro případ zesplatnění celého dluhu nebyla smluvní pokuta sjednána. I v případě, že by oprávněná tento závěr zpochybňovala (kritizovala by výsledek výkladu notářského zápisu), povinná s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo 194/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014) připomněla, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, by nemohl vyústit v řešení otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jenž by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K otázce promlčení povinná uvedla, že čtyřletá promlčecí doba běžela od uznání dluhu dne 6. 9. 2012. V případě tvrzeného zesplatnění dluhu by uplynula nejpozději k 20. 5. 2021. Současně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž smluvní pokutu jako akcesorický závazek závazku hlavního nelze přiznat pro případ úspěšně vznesené námitky promlčení vůči hlavnímu závazku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007). Námitka, že u smluvní pokuty sjednané za každý den prodlení počíná běžet promlčecí doba vždy dnem, kdy věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu, je irelevantní s ohledem na skutečnost, že k promlčení hlavního závazku došlo k 21. 5. 2021. Ke třetí dovolací námitce povinná uvedla, že oprávněná vyčkávala až do roku 2022, kdy byl úvěr i s úroky splacen, a poté uplatnila smluvní pokutu ve výši 540 270 Kč. Povinná o zesplatnění dluhu nevěděla, proto dluh nadále splácela v souladu se smlouvou o úvěru. Oprávněná současně povinnou utvrzovala v názoru, že postupuje podle smlouvy, a nadále (po dobu víc než pěti let od zesplatnění úvěru) splátky bez dalšího přijímala. Z tohoto nepoctivého jednání oprávněná nesmí nyní těžit. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.
10. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
11. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud v projednávané věci shledal pro zastavení exekuce tři samostatné důvody: - pro vymáhanou pohledávku chybí exekuční titul, resp. z notářského zápisu nevyplývá, že by povinná svolila k přímé vykonatelnosti nyní vymáhané pohledávky, - uplatněný nárok je promlčen, - uplatněním nároku došlo ke zneužití práva oprávněnou, jež nepožívá ochrany.
13. Dovolatelka vytýká, že úvaha soudu o tom, že z její strany došlo ke zneužití práva nepožívajícímu ochrany, je (v rozporu s blíže specifikovanou judikaturou dovolacího soudu) zjevně nepřiměřená, zmatečná a nepřezkoumatelná. Dovolací soud tento názor nesdílí. Odvolací soud sice explicitně nepoukázal na § 265 obch. zák. (podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany), z celkového kontextu odůvodnění však plyne, že poměry mezi účastníky posuzoval jako obchodněprávní vztah podléhající právní úpravě zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. V projednávaném případě pak nemůže být pochyb, z jakých skutkových okolností oba soudy důvody odepření ochrany dovodily. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že ke zneužití práva oprávněnou došlo tím, že poté, co zesplatnila celou pohledávku z úvěru (poštovní zásilkou, která se jí po uplynutí úložní doby vrátila zpět), bez dalšího přijímala průběžně po dobu více než 5 let od povinné měsíční splátky úvěru a až po splacení poslední splátky úvěru včetně nezanedbatelného smluvního úroku vyúčtovala smluvní pokutu 270 Kč za každý den prodlení (jež mezitím narostla za dobu splácení do částky dvojnásobně přesahující samotnou jistinu), přestože si byla vědoma, že povinná se s obsahem dopisu obsahujícího zesplatnění úvěru s výzvou k úhradě neseznámila. Obě strany tak po dobu více než 5 let postupovaly podle splátkového kalendáře, přitom oprávněná pouze vyčkávala a povinnou již neupozornila, že celý závazek je splatný a že za celou dobu splácení požaduje smluvní pokutu.
14. Nejvyšší soud též vnímá jako výkon práva nepožívající právní ochrany jednání spočívající ve vymáhání plnění z ujednání o smluvní pokutě, podle kterého nezaplacení i jen jediné z celkově sjednaných 120 splátek zavazuje k placení denně narůstající sankce (stanovené pevnou částkou za každý den prodlení) až do zaplacení nikoli opožděné splátky, ale celé pohledávky, a to bez ohledu na to, že prodlení se splátkou mohlo být posléze zapraveno, byť jen pár dní po splatnosti. Nelze přehlédnout, že v projednávané věci šlo o poskytnutí úvěru 270 000 Kč, smluvní úrok z úvěru činil 14 % ročně, povinná měla uhradit celkovou částku 648 000 Kč ve 120 měsíčních splátkách splatných od 6. 9. 2012 (do září 2022) a ač se ocitala v průběhu splácení nepravidelně v prodlení, jistinu i s příslušenstvím kompletně splatila 11. 11. 2022. Oprávněná věděla, že povinná nemá o zesplatnění celého dluhu povědomí, protože nebyla s obsahem dopisu ze dne 20. 5. 2017 obeznámena. Nadále však po dobu více než 5 let přijímala splátky úvěru a teprve po kompletním uhrazení začala s vymáháním smluvní pokuty, která narůstala po celou dobu splácení až do částky dvojnásobně převyšující samotnou jistinu. Vyčkávala a povinnou již neupozornila, že celý úvěr je splatný a narůstá smluvní pokuta.
15. Úvaha odvolacího soudu vedoucí k odepření ochrany práva se nejeví z pohledu zjištěných skutečností nijak nepřiměřená či nelogická a má i oporu v dokazování, jež doposud bylo v tomto směru provedeno. Již zjištěné okolnosti dostatečně ospravedlňují odepření ochrany práva a nelze zde usuzovat na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedená námitka tak přípustnost dovolání nezaloží.
16. Moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák., na niž poukazuje dovolatelka, nebyla v projednávané věci namístě (k otázce vztahu § 265 a § 301 obch. zák. viz za všechny např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněný pod číslem 17/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Aplikovatelnost § 265 a § 301 obch. zák. vychází z odlišných předpokladů a samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, nevypovídá nic o tom, jakým způsobem a za jakých okolností vykonává věřitel svá práva na smluvní pokutu a zda jde o výkon jeho práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, tedy o takový výkon práva, který je vůči dlužníku zneužívající.
17. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky promlčení vymáhaného nároku na smluvní pokutu. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud sice na rozdíl od soudu prvního stupně správně posuzoval promlčení v poměrech projednávané věci podle ustanovení obchodního zákoníku, podle nějž promlčecí doba činí čtyři roky, nicméně skutečně pominul, že u práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení počíná promlčecí doba běžet prvním dnem prodlení, ale i každým dalším dnem prodlení, za který vzniklo věřiteli další právo na smluvní pokutu (§ 393 odst. 1 obch. zák.), k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nemohlo tudíž dojít k promlčení vymáhaného práva uplynutím čtyř let od uznání závazku při sepisu notářského zápisu dne 6. 9. 2012, když splatnost ani prodlení s úhradou smluvní pokuty v tom okamžiku ještě nenastala. Na nesprávnosti úvahy odvolacího soudu v projednávané věci nic nezmění ani skutečnost, že dojde-li k promlčení hlavního závazkového vztahu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta z vedlejšího závazkového vztahu, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2229/2022, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007).
Přestože právní posouzení otázky promlčení vymáhaného nároku odvolacím soudem není správné, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v konečném důsledku obstojí, jelikož návrhu povinné na zastavení exekuce bylo vyhověno z více samostatných důvodů, z nichž alespoň jeden v přezkumu obstál (viz též dále).
18. Dovolatelka taktéž označila jako dosud neřešenou otázku, zda je oprávněna po zesplatnění úvěru vyúčtovat smluvní pokutu z důvodu prodlení s úhradou splátky úvěru. Na řešení této ve své podstatě hmotněprávní otázky však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Exekuční soud totiž uzavřel, že k vymáhání pohledávky chybí exekuční titul, jinak řečeno podkladový notářský zápis se svolením k vykonatelnosti se na předmětnou pohledávku nevztahuje. Řešení dovolatelkou formulované otázky by na právní závěr o absenci exekučního titulu v projednávané věci nemělo vliv, pročež přípustnost dovolání nezaloží.
19. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak plyne, že založil- li odvolací soud závěr o uplatněném nároku současně na dvou (či více) samostatných důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich případně neobstojí, nemůže mít vliv na správnost tohoto závěru, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním efektivně dotčen. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z
jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu na výsledek sporu nemá vliv, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2054/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3558/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016). Obdobný závěr zastává i Ústavní soud z hlediska řízení o ústavní stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III. ÚS 1467/15).
20. Protože závěr odvolacího soudu, že pro vymáhanou pohledávku chybí exekuční titul, nemohl být dovolacímu přezkumu podroben, a současně obstál závěr o tom, že výkon práva oprávněné nepožívá ochrany, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k novému posouzení otázky promlčení by za daného stavu nemohlo pro oprávněnou nepříznivý výsledek zvrátit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).
21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 11. 2025
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D. předsedkyně senátu