20 Cdo 1728/2025

20 Cdo 1728/2025-244

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy

Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční

věci oprávněné Bolona a. s., se sídlem v Olomouci, Jiráskova 81/13,

identifikační číslo osoby 28568249, zastoupené Mgr. Stanislavou Jurčíkovou,

advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, proti povinné A Š., zastoupené

Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo nám. 671/24, pro

smluvní pokutu 540 270 Kč, o zastavení exekuce vedené u Okresního soudu Plzeň-

sever pod sp. zn. 304 EXE 271/2023, o dovolání oprávněné proti usnesení

Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2025, č. j. 64 Co 633/2024-206, t a k t o

:

I. Dovolání se odmítá.

II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího

řízení 6 897 Kč k rukám právního zástupce povinné do tří dnů od právní moci

usnesení.

1. Okresní soud Plzeň-sever (dále též „soud prvního stupně“) usnesením

ze dne 19. 9. 2024, č. j. 304 EXE 271/2023-169, zastavil exekuci (§ 268 odst. 1

písm. h/ zákona č. 99/1964 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, dále též „o. s. ř.“), vedenou na základě pověření téhož soudu ze dne

25. 5. 2023, č. j. 304 EXE 271/2023-15, soudním exekutorem JUDr. Janem

Bohutínským, Exekutorský úřad Trutnov. Soud prvního stupně rozhodoval o témž

návrhu již podruhé, neboť jeho předchozí rozhodnutí (usnesení ze dne 11. 10.

2023, č. j. 304 EXE 271/2023-44) bylo usnesením odvolacího soudu zrušeno s tím,

že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou spočívající v tom, že

soud rozhodl bez nařízení jednání. Soud prvního stupně nyní vyšel z

následujících zjištění: Exekučním titulem je notářský zápis se svolením k

vykonatelnosti NZ 425/2012, N 434/2012, sepsaný dne 6. 9. 2012 JUDr. Lenkou

Vrzalovou, notářkou v Prostějově, pořízený v návaznosti na smlouvu o

podnikatelském úvěru ze dne 6. 9. 2012 na částku 270 000 Kč, kterou se povinná

zavázala zaplatit spolu se smluvním úrokem 14 % ročně, takže celkem měla

zaplatit oprávněné 648 000 Kč ve 120 měsíčních splátkách po 5400 Kč, splatných

vždy k 6. dni v měsíci. Pro případ prodlení některé ze splátek mohla oprávněná

nejpozději do splatnosti následující splátky žádat zaplacení celé pohledávky. Z

notářského zápisu také plyne výše smluvní pokuty 270 Kč za každý den prodlení

počínaje následujícím dnem po dni, v němž nedošlo k uhrazení jakékoli splátky

řádně a včas, a to až do zaplacení celé pohledávky. Splatnost smluvní pokuty

nastala dnem následujícím po dni, v němž nedošlo k uhrazení jakékoliv splátky.

Podle smlouvy o podnikatelském úvěru měla oprávněná právo zesplatnit úvěr též v

okamžiku, kdy se dozví, že je na nemovitosti povinné v k. ú. XY veden výkon

rozhodnutí nebo exekuce. Oprávněná pro porušení povinnosti ze strany povinné

zesplatnila celý zbývající závazek z úvěrové smlouvy (souhrn dlužné jistiny a

smluvního úroku ke dni 20. 5. 2017 činil 351 000 Kč) dopisem ze dne 20. 5.

2017, který se objektivně dostal do sféry povinné 7. 6. 2017, kdy byla zásilka

uložena k vyzvednutí na poště. Podle soudu prvního stupně k zesplatnění nedošlo

z důvodu prodlení s úhradou jednotlivé splátky (zesplatnění z důvodu prodlení s

úhradou splátky nebylo platné, protože úkon se stal perfektní, až se s ním

povinná mohla objektivně seznámit, tzn. až po splatnosti nejblíže příští

splátky), ale k platnému zesplatnění došlo z důvodu zatížení nemovitostí

povinné exekucemi ve prospěch třetí osoby (blíže viz bod 20. usnesení soudu

prvního stupně). Povinná, fakticky neobeznámená s obsahem zásilky oznamující

zesplatnění úvěru a výzvu k úhradě zesplatněného úvěru s příslušenstvím a

smluvní pokutou, nadále průběžně po dobu více než 5 let hradila měsíční splátky

tak, že dlužnou jistinu se smluvním úrokem splatila 11. 11. 2022. Nato dne 17.

5. 2023 oprávněná zahájila exekuční řízení k vymožení pohledávky představující

smluvní pokutu 270 Kč za každý den prodlení za dobu od 20. 5. 2017 do 11. 11.

2022.

2. Soud prvního stupně považoval ujednání o smluvní pokutě za

srozumitelné a určité, avšak současně za neplatné podle § 39 zákona č. 40/1964

Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč.

zák.“), a to s ohledem na jeho obsah ve spojení s okolnostmi případu. Uvedl, že

oprávněná i po zesplatnění celé pohledávky průběžně bez dalšího přijímala od

povinné měsíční splátky, přičemž po splacení poslední splátky vyúčtovala

smluvní pokutu 270 Kč za každý den prodlení, která za celou dobu splácení

narostla do částky dvojnásobně přesahující samotnou jistinu. Oprávněná,

přestože si byla vědoma, že povinná dopis ze dne 20. 5. 2017 nepřevzala,

povinnou již neupozornila, že celý závazek je splatný, a že za celou dobu

splácení narůstá smluvní pokuta. Soud prvního stupně proto též uzavřel, že ze

strany oprávněné zjevně došlo ke zneužití práva. Současně uvedl, že vymáhaná

pohledávka není promlčena, neboť notářský zápis obsahoval uznání dluhu, pro něž

platí desetiletá promlčecí doba (§ 110 obč. zák.). K promlčení nároku na

smluvní pokutu by mohlo dojít až po deseti letech od vzniku nároku na smluvní

pokutu, tzn. u smluvní pokuty ze zesplatněného závazku od zesplatnění úvěru s

účinky vůči povinné ke dni 7. 6. 2017, případně u smluvní pokuty za prodlení s

placením jednotlivých splátek od prodlení se splátkami, ke kterému dle jeho

zjištění začalo docházet v roce 2016 (srov. bod 19 odůvodnění usnesení soudu

prvního stupně). Obsahem dopisu ze dne 20. 5. 2017 v souvislosti s jeho

namítanou neurčitostí a nesrozumitelností se soud již nezabýval.

3. Krajský soud (dále též jen „odvolací soud“) napadeným rozhodnutím

usnesení soudu prvního stupně potvrdil, avšak z jiných důvodů, než uvedl soud

prvního stupně. Dospěl k závěru, že oprávněná se mohla podle notářského zápisu

domáhat smluvní pokuty v případě prodlení s úhradou jednotlivé splátky úvěru

řádně a včas. Právě pro tento případ si strany sjednaly smluvní pokutu pevnou

částkou 270 Kč za každý den prodlení a také právě v takovém znění dohody

povinná svolila k přímé vykonatelnosti notářského zápisu. Podle odvolacího

soudu se však vymožení takové pohledávky oprávněná v exekučním řízení

nedomáhala. Jeho předmětem byl ve skutečnosti nárok, který se váže k zaplacení

celého (zbývajícího) dluhu z úvěrové smlouvy najednou, protože došlo k tzv.

zesplatnění úvěru dopisem oprávněné ze dne 20. 5. 2017. Odvolací soud vymáhaný

nárok nepřesně formuloval jako „pohledávku představující zaplacení celého dluhu

z úvěrové smlouvy najednou“, nicméně z dalšího odůvodnění se podává, že nárok

nezahrnuje jistinu ani smluvní úrok, které byly podle shodných vyjádření

účastníků v době zahájení exekučního řízení splaceny. Nemůže být tedy pochyb,

že vymáhána je toliko smluvní pokuta ve výši 540 270 Kč, odpovídající denní

sazbě 270 Kč za každý den prodlení od 20. 5. 2017 (tj. datum, ke kterému

oprávněná explicitně vázala zesplatnění celého zbývajícího závazku ze smlouvy o

úvěru) do 11. 11. 2022 (do zaplacení celého zbývajícího závazku ze smlouvy o

úvěru ve výši 351 000 Kč), tedy v souvislosti se zesplatněním celé pohledávky

ze smlouvy o úvěru. Protože z notářského zápisu nevyplývá, že by povinná

svolila k přímé vykonatelnosti pro případ vymáhání smluvní pokuty 270 Kč za

každý den prodlení s úhradou zesplatněného závazku z úvěrové smlouvy, uzavřel

odvolací soud, že pro vymáhanou pohledávku chybí exekuční titul (bod 7

odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

4. Podle odvolacího soudu byl dán i další důvod k zastavení exekuce,

jímž je promlčení uplatněného nároku. Aplikoval totiž na běh promlčecí doby

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též

jen „obch. zák.“). Podle jeho názoru běžela čtyřletá promlčecí doba již od

projevu uznání dluhu (od sepisu notářského zápisu dne 6. 9. 2012) ve smyslu §

407 obch. zák. Protože plnění splátek z úvěru není plněním částečným, ale

dílčím, tedy nepředstavuje uznání dluhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 987/2019), nezpůsobilo plnění splátek po dobu do

11. 11. 2022 prodloužení promlčecí doby.

5. Pro zastavení exekuce svědčil podle odvolacího soudu i třetí důvod, a

to zneužití práva oprávněnou, které by nemělo požívat ochrany. Odvolací soud

uvedl, že oprávněná i po zesplatnění dluhu komunikovala s povinnou

prostřednictvím SMS zpráv, upozorňovala ji na to, že některou ze splátek

nesplnila včas a vyčíslila ve vztahu k této splátce smluvní pokutu, na což

povinná reagovala zaplacením nejen splátky, ale i pokuty. Taková komunikace

byla mezi účastníky smlouvy až do listopadu 2022, kdy povinná podle smlouvy

dluh ve splátkách kompletně doplatila. Následně oprávněná vyčíslila předmětnou

smluvní pokutu s odkazem na prodlení se splněním dluhu od zesplatnění celé

pohledávky dopisem z 20. 5. 2017 a požadovala zaplacení smluvní pokuty za

období od 20. 5. 2017 do 11. 11. 2022. Ačkoliv si oprávněná byla vědoma, že si

povinná nevyzvedla zásilku o zesplatnění dluhu, ponechala ji v domnění, jako by

k zesplatnění dluhu nedošlo.

6. Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním. Namítá, že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání

pojí s otázkou hmotného práva, jež dosud nebyla dovolacím soudem řešena, zda je

oprávněna po zesplatnění úvěru vyúčtovat smluvní pokutu z důvodu prodlení s

úhradou splátky úvěru. Současně vytýká, že v exekučním řízení není vymáháno

zaplacení celého dluhu z úvěrové smlouvy najednou, jak uvedl odvolací soud, ale

pouze smluvní pokuta. Proto považuje toto tvrzení odvolacího soudu za zmatečné

a nepřezkoumatelné. Dodala, že v notářském zápise účastníci sjednali plnění ve

splátkách, jejichž výše a splatnost byla určena. Zastává názor, že právo na

vyúčtování smluvní pokuty jí vzniklo již při prodlení povinné s úhradou 55.

splátky úvěru, která měla být uhrazena nejpozději 6. 5. 2017, oprávněná však

přistoupila k vyúčtování smluvní pokuty až od 20. 5. 2017, kdy závažnost

porušení povinnosti narostla do značné intenzity. Poskytnutý úvěr tak nebyl

vrácen způsobem stanoveným ve smlouvě a v důsledku zesplatnění běžel oprávněné

nárok na smluvní pokutu až do uhrazení celé pohledávky, tj. do 11. 11. 2022.

7. Oprávněná rovněž brojí proti závěru odvolacího soudu, že vymáhaný

nárok je s odkazem na § 407 obch. zák. promlčen. Rozhodnutí považuje opět za

zmatečné a nepřezkoumatelné, postrádající dostatečnou právně kvalifikační

úvahu. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího

soudu, když aplikoval § 407 odst. 1 obch. zák. na běh promlčecí doby u smluvní

pokuty, která v době uznání dluhu nejenže nebyla splatná, ale v dané době

neexistovala. K promlčení mělo dojít 6. 9. 2016, ačkoliv smluvní pokuta vznikla

až 20. 5. 2017. Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.

2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, u práva na zaplacení smluvní pokuty sjednané

sazbou za každý den prodlení počíná promlčecí doba v obchodních závazkových

vztazích běžet dnem, za který vzniklo právo na smluvní pokutu. Promlčecí doba

tedy běžela samostatně pro každou jednotlivou splátku smluvní pokuty ode dne

jejího vzniku, počínaje dnem 20. 5. 2017.

8. Konečně oprávněná brojí též proti závěru, že z její strany došlo ke

zneužití práva, které by nemělo požívat právní ochrany. Domnívá se, že soud

postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, neboť úvaha, že

výkon práva je v rozporu s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního

styku je zjevně nepřiměřená (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo

652/2013, 28 Cdo 4287/2016, 29 Cdo 584/2014, 28 Cdo 3017/2017, 28 Cdo

1830/2018). Opět poukázala na zmatečné a nepřezkoumatelné závěry odvolacího

soudu, kdy z odůvodnění rozhodnutí nelze zjistit, z jakých konkrétních

okolností odvolací soud vycházel, o jaká zákonná ustanovení opřel svůj závěr a

proč nepřistoupil k moderaci smluvní pokuty podle § 265 obch. zák. Oprávněná

nesouhlasí ani se závěrem, že povinnou měla ponechat v domnění, že nenastaly

následky zesplatnění (resp. že splácení dluhu ve splátkách je v souladu se

stanoviskem oprávněné, jako by k zesplatnění nedošlo). Tento závěr nemá oporu v

provedeném dokazování, protože v tomto směru žádné dokazování nebylo vedeno.

Hodnocení skutkového stavu je natolik vadné, že k němu odvolací soud nemohl při

respektování základních zásad hodnocení důkazů (§ 132 a násl. o. s. ř.) nikdy

dospět. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní

zásady, je přitom otázkou právní, a jako taková může být prezentována

Nejvyššímu soudu v dovolání (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020,

sp. zn. 30 Cdo 1332/2020). Uvedla dále, že po povinné nevymáhá smluvní ani

zákonné úroky, přitom její platební morálka byla tristní. To, že nepodala

exekuční návrh dříve, nemůže jít k její tíži. Závěrem navrhla, aby dovolací

soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

9. Povinná ve svém vyjádření uvedla, že oprávněná řádně nevymezila

přípustnost dovolání. Dodala, že na řešení otázky zesplatnění úvěru a vymáhání

smluvní pokuty není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Pokud oprávněná v

souvislosti s dalšími otázkami namítá, že je odvolací soud řešil v rozporu s

dosavadní judikaturou dovolacího soudu, relevantní rozhodnutí nijak

nespecifikuje. K otázce možnosti vymáhat smluvní pokutu odkázala na odůvodnění

usnesení odvolacího soudu s tím, že pro případ zesplatnění celého dluhu nebyla

smluvní pokuta sjednána. I v případě, že by oprávněná tento závěr zpochybňovala

(kritizovala by výsledek výkladu notářského zápisu), povinná s odkazem na

judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 32 Cdo

194/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014) připomněla, že

výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě skutkového stavu věci a za

užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu

právního jednání, by nemohl vyústit v řešení otázky hmotného práva v intencích

§ 237 o. s. ř., jenž by bylo možno porovnávat s ustálenou rozhodovací praxí

dovolacího soudu. K otázce promlčení povinná uvedla, že čtyřletá promlčecí doba

běžela od uznání dluhu dne 6. 9. 2012. V případě tvrzeného zesplatnění dluhu by

uplynula nejpozději k 20. 5. 2021. Současně odkázala na judikaturu Nejvyššího

soudu, podle níž smluvní pokutu jako akcesorický závazek závazku hlavního nelze

přiznat pro případ úspěšně vznesené námitky promlčení vůči hlavnímu závazku

(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007).

Námitka, že u smluvní pokuty sjednané za každý den prodlení počíná běžet

promlčecí doba vždy dnem, kdy věřiteli vzniklo právo na smluvní pokutu, je

irelevantní s ohledem na skutečnost, že k promlčení hlavního závazku došlo k

21. 5. 2021. Ke třetí dovolací námitce povinná uvedla, že oprávněná vyčkávala

až do roku 2022, kdy byl úvěr i s úroky splacen, a poté uplatnila smluvní

pokutu ve výši 540 270 Kč. Povinná o zesplatnění dluhu nevěděla, proto dluh

nadále splácela v souladu se smlouvou o úvěru. Oprávněná současně povinnou

utvrzovala v názoru, že postupuje podle smlouvy, a nadále (po dobu víc než pěti

let od zesplatnění úvěru) splátky bez dalšího přijímala. Z tohoto nepoctivého

jednání oprávněná nesmí nyní těžit. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné

odmítnuto, případně jako nedůvodné zamítnuto.

10. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č.

99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část

první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“, a dospěl k

závěru, že dovolání není přípustné.

11. Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak.

12. Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud v projednávané věci

shledal pro zastavení exekuce tři samostatné důvody:

- pro vymáhanou pohledávku chybí exekuční titul, resp. z notářského

zápisu nevyplývá, že by povinná svolila k přímé vykonatelnosti nyní vymáhané

pohledávky,

- uplatněný nárok je promlčen,

- uplatněním nároku došlo ke zneužití práva oprávněnou, jež nepožívá

ochrany.

13. Dovolatelka vytýká, že úvaha soudu o tom, že z její strany došlo ke

zneužití práva nepožívajícímu ochrany, je (v rozporu s blíže specifikovanou

judikaturou dovolacího soudu) zjevně nepřiměřená, zmatečná a nepřezkoumatelná.

Dovolací soud tento názor nesdílí. Odvolací soud sice explicitně nepoukázal na

§ 265 obch. zák. (podle něhož výkon práva, který je v rozporu se zásadami

poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany), z celkového kontextu

odůvodnění však plyne, že poměry mezi účastníky posuzoval jako obchodněprávní

vztah podléhající právní úpravě zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. V

projednávaném případě pak nemůže být pochyb, z jakých skutkových okolností oba

soudy důvody odepření ochrany dovodily. Odvolací soud se ztotožnil s názorem

soudu prvního stupně, že ke zneužití práva oprávněnou došlo tím, že poté, co

zesplatnila celou pohledávku z úvěru (poštovní zásilkou, která se jí po

uplynutí úložní doby vrátila zpět), bez dalšího přijímala průběžně po dobu více

než 5 let od povinné měsíční splátky úvěru a až po splacení poslední splátky

úvěru včetně nezanedbatelného smluvního úroku vyúčtovala smluvní pokutu 270 Kč

za každý den prodlení (jež mezitím narostla za dobu splácení do částky

dvojnásobně přesahující samotnou jistinu), přestože si byla vědoma, že povinná

se s obsahem dopisu obsahujícího zesplatnění úvěru s výzvou k úhradě

neseznámila. Obě strany tak po dobu více než 5 let postupovaly podle

splátkového kalendáře, přitom oprávněná pouze vyčkávala a povinnou již

neupozornila, že celý závazek je splatný a že za celou dobu splácení požaduje

smluvní pokutu.

14. Nejvyšší soud též vnímá jako výkon práva nepožívající právní ochrany

jednání spočívající ve vymáhání plnění z ujednání o smluvní pokutě, podle

kterého nezaplacení i jen jediné z celkově sjednaných 120 splátek zavazuje k

placení denně narůstající sankce (stanovené pevnou částkou za každý den

prodlení) až do zaplacení nikoli opožděné splátky, ale celé pohledávky, a to

bez ohledu na to, že prodlení se splátkou mohlo být posléze zapraveno, byť jen

pár dní po splatnosti. Nelze přehlédnout, že v projednávané věci šlo o

poskytnutí úvěru 270 000 Kč, smluvní úrok z úvěru činil 14 % ročně, povinná

měla uhradit celkovou částku 648 000 Kč ve 120 měsíčních splátkách splatných od

6. 9. 2012 (do září 2022) a ač se ocitala v průběhu splácení nepravidelně v

prodlení, jistinu i s příslušenstvím kompletně splatila 11. 11. 2022. Oprávněná

věděla, že povinná nemá o zesplatnění celého dluhu povědomí, protože nebyla s

obsahem dopisu ze dne 20. 5. 2017 obeznámena. Nadále však po dobu více než 5

let přijímala splátky úvěru a teprve po kompletním uhrazení začala s vymáháním

smluvní pokuty, která narůstala po celou dobu splácení až do částky dvojnásobně

převyšující samotnou jistinu. Vyčkávala a povinnou již neupozornila, že celý

úvěr je splatný a narůstá smluvní pokuta.

15. Úvaha odvolacího soudu vedoucí k odepření ochrany práva se nejeví z

pohledu zjištěných skutečností nijak nepřiměřená či nelogická a má i oporu v

dokazování, jež doposud bylo v tomto směru provedeno. Již zjištěné okolnosti

dostatečně ospravedlňují odepření ochrany práva a nelze zde usuzovat na rozpor

rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Uvedená

námitka tak přípustnost dovolání nezaloží.

16. Moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák., na niž poukazuje

dovolatelka, nebyla v projednávané věci namístě (k otázce vztahu § 265 a § 301

obch. zák. viz za všechny např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009,

sp. zn. 32 Cdo 1281/2008, uveřejněný pod číslem 17/2010 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek). Aplikovatelnost § 265 a § 301 obch. zák. vychází z

odlišných předpokladů a samotná skutečnost, že smluvní pokuta je nepřiměřeně

vysoká, nevypovídá nic o tom, jakým způsobem a za jakých okolností vykonává

věřitel svá práva na smluvní pokutu a zda jde o výkon jeho práva v rozporu se

zásadami poctivého obchodního styku, tedy o takový výkon práva, který je vůči

dlužníku zneužívající.

17. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené

rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky promlčení vymáhaného

nároku na smluvní pokutu. Nejvyšší soud konstatuje, že odvolací soud sice na

rozdíl od soudu prvního stupně správně posuzoval promlčení v poměrech

projednávané věci podle ustanovení obchodního zákoníku, podle nějž promlčecí

doba činí čtyři roky, nicméně skutečně pominul, že u práva na zaplacení smluvní

pokuty sjednané sazbou za každý den prodlení počíná promlčecí doba běžet prvním

dnem prodlení, ale i každým dalším dnem prodlení, za který vzniklo věřiteli

další právo na smluvní pokutu (§ 393 odst. 1 obch. zák.), k tomu viz rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 29 Odo 847/2001, uveřejněný pod

číslem 36/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nemohlo tudíž dojít k

promlčení vymáhaného práva uplynutím čtyř let od uznání závazku při sepisu

notářského zápisu dne 6. 9. 2012, když splatnost ani prodlení s úhradou smluvní

pokuty v tom okamžiku ještě nenastala. Na nesprávnosti úvahy odvolacího soudu v

projednávané věci nic nezmění ani skutečnost, že dojde-li k promlčení hlavního

závazkového vztahu, stává se nevymahatelnou i smluvní pokuta z vedlejšího

závazkového vztahu, na niž vzniklo právo po promlčení zajištěné pohledávky (viz

např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2229/2022, a

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2480/2007).

Přestože právní posouzení otázky promlčení vymáhaného nároku odvolacím soudem

není správné, napadené rozhodnutí odvolacího soudu v konečném důsledku obstojí,

jelikož návrhu povinné na zastavení exekuce bylo vyhověno z více samostatných

důvodů, z nichž alespoň jeden v přezkumu obstál (viz též dále).

18. Dovolatelka taktéž označila jako dosud neřešenou otázku, zda je

oprávněna po zesplatnění úvěru vyúčtovat smluvní pokutu z důvodu prodlení s

úhradou splátky úvěru. Na řešení této ve své podstatě hmotněprávní otázky však

rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Exekuční soud totiž uzavřel, že k

vymáhání pohledávky chybí exekuční titul, jinak řečeno podkladový notářský

zápis se svolením k vykonatelnosti se na předmětnou pohledávku nevztahuje.

Řešení dovolatelkou formulované otázky by na právní závěr o absenci exekučního

titulu v projednávané věci nemělo vliv, pročež přípustnost dovolání nezaloží.

19. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak plyne, že založil-

li odvolací soud závěr o uplatněném nároku současně na dvou (či více)

samostatných důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich případně neobstojí,

nemůže mít vliv na správnost tohoto závěru, jestliže obstojí důvod druhý, a že

uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu

proto, že nebyl dovoláním efektivně dotčen. Je tomu tak proto, že dovolací soud

je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z

jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže

přezkoumat (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Věcný přezkum posouzení

ostatních právních otázek za tohoto stavu na výsledek sporu nemá vliv, a

dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.

2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005,

sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních

rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn.

21 Cdo 2054/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo

2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo

3558/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo

654/2016). Obdobný závěr zastává i Ústavní soud z hlediska řízení o ústavní

stížnosti (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. III.

ÚS 1467/15).

20. Protože závěr odvolacího soudu, že pro vymáhanou pohledávku chybí

exekuční titul, nemohl být dovolacímu přezkumu podroben, a současně obstál

závěr o tom, že výkon práva oprávněné nepožívá ochrany, Nejvyšší soud dovolání

jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Zrušení dovoláním napadeného

rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k novému posouzení otázky promlčení

by za daného stavu nemohlo pro oprávněnou nepříznivý výsledek zvrátit (srovnej

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4039/2019).

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f

odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. 11. 2025

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu