20 Cdo 2967/2025-69
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a
soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci
oprávněné Bohemia Faktoring, a. s., se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8,
identifikační číslo osoby 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm,
Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Letenská č. 121/8, proti povinnému A. Z.,
zastoupenému Mgr. Tomášem Hemerkou, advokátem se sídlem v Poličce, Tyršova č.
169, pro 25 725,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou pod sp. zn. 15 EXE 168/2025, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 31. července 2025, č. j. 72
Co 141/2025-45, takto:
Dovolání povinného se zamítá.
Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) vydal dne
27. února 2025 pod č. j. 15 EXE 168/2025-15 pověření k provedení exekuce na
majetek povinného k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 25 725,51 Kč s
příslušenstvím a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, a
to podle vykonatelného rozsudku pro zmeškání Okresního soudu ve Žďáru nad
Sázavou ze dne 27. září 2024, č. j. 6 C 38/2024-56 (dále jen „exekuční titul“). Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor Mgr. Marcel Kubis, Exekutorský
úřad Šumperk. Soud prvního stupně usnesením ze dne 24. dubna 2025, č. j. 15 EXE 168/2025-25,
zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, v němž povinný namítl, že
pohledávka oprávněné je již dávno promlčena (ještě před samotným vydáním
exekučního titulu). Soud prvního stupně při určení, podle jakého právního
předpisu posuzovat námitku promlčení uplatněnou až v exekučním řízení, vycházel
z toho, jak právní vztah mezi účastníky řízení vyhodnotil soud v nalézacím
řízení. Nalézací soud považoval vztah mezi účastníky za obchodněprávní (smlouva
o úvěru podle § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“). V souladu s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu se právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu
pravomocně přiznané v soudním řízení promlčuje podle § 408 odst. 1 obch. zák. za deset let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé běžet (ve smyslu § 391
obch. zák. tedy ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li
tento zákon něco jiného). Exekuční řízení je nicméně ovládáno zásadou zákazu
přezkumu věcné správnosti exekučního titulu a vad řízení, ve kterém byl
exekuční titul vydán, proto takové námitky měly být uplatněny již v nalézacím
řízení, nikoliv až v exekučním řízení. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze
dne 31. července 2025, č. j. 72 Co 141/2025-45, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že vznesenou
námitku promlčení je třeba posuzovat podle obch. zák. Nesouhlasil však s tím,
že by ji již nebylo možné účinně uplatnit v průběhu exekučního řízení. Ve shodě
s tvrzením povinného uvedl, že právo, jehož se oprávněná v nalézacím řízení
domáhala, bylo k okamžiku zahájení řízení skutečně promlčeno. Pokud by tak
povinný námitku promlčení vznesl v nalézacím řízení, nemohl by soud právo z
úvěrové smlouvy oprávněné přiznat. Povinný ji ovšem uplatnil až po právní moci
exekučního titulu, proto bylo třeba postupovat nejen podle § 408 odst. 1 obch. zák., ale i podle § 408 odst. 2 obch. zák., v souladu s nímž bylo-li právo
pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před
uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat,
jestliže řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo
být zahájeno. K tomu odvolací soud podotkl, že se nejedná o dodatečnou
promlčecí dobu, nýbrž pouze o zvláštní lhůtu určenou výlučně k zahájení řízení
o výkon daného rozhodnutí, aniž by bylo možné promlčení namítat.
Tento závěr,
který rovněž plyne z komentářové literatury, aproboval i Ústavní soud ve svém
nálezu ze dne 16. června 2022, sp. zn. IV. ÚS 3363/21. Odvolací soud měl za to,
že z citovaného § 408 odst. 2 obch. zák. je třeba vycházet i v nyní
projednávaném případě, v němž právo bylo pravomocně přiznáno v řízení zahájeném
v okamžiku, kdy toto právo již bylo promlčeno, pokud žalovaný dlužník námitku
promlčení v průběhu nalézacího řízení neuplatnil. Jelikož oprávněná v
tříměsíční lhůtě podala exekuční návrh, lze exekuční titul v tomto exekučním
řízení (ale pouze v něm a nikoliv jiném) vykonat. Povinný usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním, jehož přípustnost vymezil
tak, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek ze dne
27. října 2005, sp. zn. 20 Cdo 1543/2005, ze dne 23. září 2010, sp. zn. 20 Cdo
2906/2009, stanovisko ze dne 18. února 1981, sp. zn. Cpj 159/79), konkrétně 1)
zda může nadále probíhat exekuční řízení i v případě, že soud shledal exekučně
vymáhanou pohledávku promlčenou a povinný v exekučním řízení řádně vznesl
námitku promlčení, a na řešení otázek, které dosud v rozhodování dovolacího
soudu nebyly vyřešeny, a to 2) zda lze přiznáním promlčené pohledávky podle §
408 odst. 2 obch. zák. pravomocným rozsudkem prolomit maximální promlčecí dobu
10 let ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák., 3) zda lze přihlédnout k námitce
promlčení vznesené povinným v exekučním řízení, kterým je vykonávána pohledávka
přiznaná podle § 408 odst. 2 obch. zák., a 4) zda vedení exekučního řízení
oprávněnou jako profesionální obchodnicí s pohledávkami vůči sociálně slabé
osobě, při zjevné vědomosti oprávněné o promlčení pohledávky před podáním
žaloby, je zneužitím práva, které nepožívá ochrany. Uvedl, že judikatura
dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že v řízení o návrhu na
zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) lze k námitce promlčení vymáhané
pohledávky uplatněné povinným (může ji vznést kdykoliv za řízení) přihlédnout a
tato skutečnost je důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h)
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2022
(srov. část první čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Promlčecí doba stanovená v § 408 odst. 1 obch. zák. je přitom maximální a
nepřekročitelná. Její délku nelze prodloužit ani přiznáním pohledávky v řízení
zahájeném po promlčení pohledávky. Takový výklad by podle povinného znamenal,
že by bylo možné i za několik desítek let vymáhat pohledávky vzniklé podle
obch. zák. Odvolací soud proto měl k námitce promlčení vznesené povinným
přihlédnout a exekuci zastavit. Nadto oprávněná je profesionálkou ve svém
oboru. Dlouhodobě a ve velkém objemu obchoduje s pohledávkami, které následně
vymáhá, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou promlčeny. Povinný je v tomto
právním vztahu slabší smluvní stranou (spotřebitelem), má pouze základní
vzdělání, často se stěhuje a bydlí převážně na ubytovnách.
Ve vymáhání
pohledávky zjevně několik let promlčené tak spatřuje zneužití práva, kterému by
soudy neměly poskytovat ochranu. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby
dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Oprávněná považovala podané dovolání za nepřípustné. Ve fázi exekučního řízení
se již nelze zabývat námitkou promlčení, povinný ji měl uplatnit v nalézacím
řízení. Případně lze-li ji posoudit, souhlasí s výkladem § 408 odst. 2 obch. zák. vysloveným odvolacím soudem, který rovněž odpovídá rozhodovací praxi
dovolacího soudu (srov. např. usnesení ze dne 17. května 2005, sp. zn. 20 Cdo
2911/2004, usnesení ze dne 6. října 2021, sp. zn. 20 Cdo 2404/2021, či usnesení
ze dne 23. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 748/2018). Odvolací proto rozhodl v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolání je třeba
odmítnout. Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou [§ 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních
exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů – dále
též jen „ex. řád“] ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že
jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. pro
posouzení otázky, zda je přípustný výkon rozhodnutí (exekuce) pro pravomocně
přiznanou pohledávku oprávněného v řízení, které bylo zahájeno již v době, kdy
bylo právo promlčeno, pokud povinný (žalovaný dlužník) neuplatnil námitku
promlčení v průběhu nalézacího řízení, která dosud nebyla v rozhodování
dovolacího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §
242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl
k závěru, že dovolání není důvodné. Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v závěru, že promlčení vymáhané pohledávky
je důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve spojení
s § 52 odst. 1 ex. řádu, pokud povinný (dlužník) námitku promlčení návrhem na
zastavení exekuce uplatnil (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. února 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek č. 9-10/ 1981 pod poř. č. 21, str. 188-189 a str. 526-527, a dále
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2005, sp. zn. 20 Cdo 829/2005,
ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 20 Cdo 47/2006, ze dne 26. února 2008, sp. zn. 20 Cdo 1111/2007, ze dne 27. dubna 2006, sp. zn. 20 Cdo 2118/2005, ze dne 23. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 2806/2009). Odvolací soud, jakož i soud prvního stupně se proto správně zaměřily na otázku,
podle jakého právního předpisu je třeba námitku promlčení posuzovat. Vyšly
přitom z konstantně zastávaného závěru Nejvyššího soudu vyjádřeného např. v
usnesení ze dne 23. června 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, či usnesení ze dne
19. října 2011, sp. zn.
20 Cdo 2431/2010, z něhož plyne, že „pro určení, podle
jakého právního předpisu se v souzené věci bude posuzovat promlčecí lhůta k
vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle
jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím
řízení.“
V projednávané věci není sporu o tom, že na právní vztah mezi účastníky je
třeba aplikovat obch. zák. Podle § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná
ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let
ode dne, kdy počala poprvé běžet; námitku promlčení však nelze uplatnit v
soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. Podle odst. 2 tohoto ustanovení bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním
nebo rozhodčím řízení později než tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo
po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliže řízení o jeho výkonu
bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo
1595/2002 (uveřejněném pod č. 13/2006 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu), dovodil, že bylo-li právo plynoucí z obchodního závazkového vztahu
pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení, promlčuje se ve smyslu §
408 odst. 1 obch. zák. za 10 let ode dne, kdy promlčecí doba počala poprvé
běžet (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 20
Cdo 1290/2003). Řízení o výkon rozhodnutí (vydaného v nalézacím řízení)
přiznávajícího určité právo tak musí být zahájeno v desetileté lhůtě, počítané
ode dne, kdy lhůta počala běžet poprvé, v určitých případech prodloužené podle
§ 408 odst. 2 obch. zák. o další tři měsíce od vykonatelnosti rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2004, sp. zn. 20 Cdo
1290/2003, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. srpna 2008, sp. zn. 20
Cdo 5406/2007). Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 17. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 2911/2004
(uveřejněném pod č. 59/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu), zaujal a odůvodnil závěr, že právo plynoucí z obchodního závazkového
vztahu pravomocně přiznané v soudním řízení v posledních třech měsících plynutí
desetileté doby uvedené v § 408 odst. 1 obch. zák. nebo až po jejím uplynutí,
se nepromlčí, podá-li oprávněný návrh na nařízení výkonu rozhodnutí nebo
exekuce ve lhůtě tří měsíců od vykonatelnosti rozhodnutí. Nejvyšší soud se k
tomuto závěru přihlásil i v mnoha dalších svých rozhodnutích – viz např. usnesení ze dne 21. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 498/2010, nebo ze dne 23. května 2018, sp. zn. 20 Cdo 748/2018. Učinil-li tak odvolací soud při posouzení důvodnosti návrhu na zastavení
exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. založeném na námitce promlčení
vymáhané pohledávky přiznané pravomocným soudním rozhodnutím za stěžejní
skutečnost, zda oprávněná podala exekuční návrh ve lhůtě stanovené v § 408
odst. 2 obch. zák., postupoval zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu.
Na tomto závěru je třeba trvat i v případě, že vymáhané právo bylo v době
zahájení nalézacího řízení, v němž byl vydán exekuční titul, již dávno
promlčeno. Pro exekuční soud je totiž za daných okolností podstatná zejména
existence exekučního titulu, okamžik nabytí jeho vykonatelnosti a okamžik
podání exekučního návrhu. Nenamítl-li povinný v nalézacím řízení promlčení
pohledávky oprávněné, a soudem tak byl vydán na základě zákonem pevně ukotvené
a předvídatelné procedury exekuční titul, jenž následně nabyl právní moci a
vykonatelnosti a oprávněná podala včas (v tříměsíční lhůtě od vykonatelnosti
exekučního titulu) exekuční návrh, nelze k námitce promlčení přihlédnout. Tento
výklad koresponduje i se stanoviskem Ústavního soudu k § 408 odst. 2 obch. zák., který ve svém nálezu ze dne 16. června 2022, sp. zn. IV. ÚS 3363/21,
uvedl, že „promlčení je výjimkou z pravidla, a tudíž je namístě jejich spíše
restriktivní výklad, a v případě více interpretačních variant rozhodovat ve
prospěch věřitele, což platí o to více s ohledem na specifickou úpravu, jakou
je ona "lhůta zvláštního určení" podle § 408 odst. 2 obchodního zákoníku.“
Namítá-li povinný, že vedení exekuce oprávněnou je v tomto případě zneužitím
práva, které nepožívá právní ochrany, uplatňuje tím nové skutečnosti, ke kterým
nelze v dovolacím řízení přihlížet (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání
povinného podle ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Povinný v dovolání dále navrhl odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že není porušením ústavně zaručených práv,
rozhodne-li dovolací soud spolu s dovoláním o návrhu na odklad právní moci a
vykonatelnosti, aniž by se zabýval odůvodněním takového návrhu, stane-li se tak
ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad právní moci a
vykonatelnosti rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud
návrhem povinného na odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti
(exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 12. 2025
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu