20 Cdo 776/2018
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v
exekuční věci oprávněné Agentury České inkasní, s.r.o., se sídlem v Praze 4,
Lomnického č. 1705/5, identifikační číslo osoby 28370210, zastoupené JUDr.
Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo náměstí č. 32/26,
proti povinné Z. K., zastoupené Mgr. Michaelou Zezulkovou, advokátkou se sídlem
ve Valašské Bystřici č. 401, za účasti vydražitelky M. V., pro 69 082 Kč s
příslušenstvím, o udělení příklepu, vedené u soudní exekutorky JUDr. Ingrid
Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 091 EX 11916/15, o dovolání
povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2017, č. j.
10 Co 429/2017-102, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2017, č. j. 10 Co
429/2017-102, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Dovoláním napadeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení soudní exekutorky
JUDr. Ingrid Švecové, Exekutorský úřad Praha 3, ze dne 19. 5. 2017, č. j. 091
EX 11916/15-091, kterým soudní exekutorka udělila vydražitelce M. V. příklep na
vydražených nemovitostech za nejvyšší podání 1 489 755 Kč. Odvolací soud dospěl
k závěru, že není dán důvod ke změně usnesení o příklepu ve smyslu § 336k odst.
4 občanského soudního řádu, neboť usnesení soudní exekutorky je věcně správné a
při provedení dražby nedošlo k porušení zákona. Návrh povinné na částečné
zastavení exekuce podle odvolacího soudu provedení exekuce nebránil, provedení
dražby bylo účelné, neboť neexistoval žádný jiný exekucí postižitelný majetek,
jehož prodejem by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky oprávněné, a
provedení exekuce nebránilo ani podání vylučovací žaloby, neboť tuto vylučovací
žalobu podala povinná, která k jejímu podání nebyla oprávněna.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že soudní
exekutorka při provedení dražby porušila ustanovení § 58 zákona č. 120/2001
Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně
dalších zákonů, dále též jen „ex. řád“, jestliže nevyužila jiné způsoby exekuce
než exekuci prodejem předmětného bytu, rovněž i tím, že dovolatelka a její
rodina v předmětném bytě uspokojují svoji potřebu bydlení a kdy dovolatelka
před dražebním jednáním zaplatila jistinu z exekučního titulu ve výši 69 082
Kč. Tím mělo dojít k porušení principu přiměřenosti a hospodárnosti exekuce.
Dovolatelka též namítá, že soudní exekutorka poté, co nevyhověla návrhu povinné
na částečné zastavení exekuce a návrh předložila soudu, provedla dražbu, aniž
by vyčkala na rozhodnutí soudu o tomto návrhu. Dovolatelka dále konstatuje, že
ve věci podala žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce, avšak
soudní exekutorka, aniž by povinnou vyzvala k opravě či doplnění podání, tento
návrh posoudila jako jiné podání, a to konkrétně jako doplnění návrhu na
částečné zastavení exekuce, které nemá odkladný účinek na provedení dražby a
provedení exekuce nebrání, a odvolací soud se s tímto postupem ztotožnil.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu rovněž nesprávné právní posouzení otázky
aktivní legitimace k podání vylučovací žaloby, když z ustanovení § 267
občanského soudního řádu plyne, že v případě žaloby na vyloučení věci z exekuce
„nemusí vždy nutně jít o majetek ve vlastnictví osoby od povinného odlišné,
nýbrž také například o majetek, který ačkoliv je ve vlastnictví povinného, je z
výkonu rozhodnutí vyloučen podle § 322 občanského soudního řádu“. Dražební
jednání bylo nařízeno v rozporu se zákonem, neboť soudní exekutorka nevyčkala
pravomocného rozhodnutí ve věci podané vylučovací žaloby. Dovolatelka navrhla,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se příklep
neuděluje. Dovolatelka dále navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost
napadeného usnesení odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony), dále též jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení § 336k odst. 4 o. s. ř. odvolací soud usnesení o příklepu
změní tak, že se příklep neuděluje, jestliže v řízení došlo k takovým vadám, že
se odvolatel nemohl zúčastnit dražby, nebo jestliže byl příklep udělen proto,
že při nařízení dražebního jednání nebo při provedení dražby došlo k porušení
zákona. Ze stejných důvodů změní odvolací soud i usnesení o předražku.
Ustanovení § 219a se nepoužije.
Porušením zákona při provádění dražby majícím za následek (měnící) rozhodnutí
odvolacího soudu o neudělení příklepu, může být i skutečnost, že soud prvního
stupně či soudní exekutor dražební jednání neodročil, ač tak učinit měl (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 20 Cdo 409/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2936/2006,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4790/2007).
Namítá-li tedy povinná v dovolání, že soudní exekutorka provedla dražbu,
přestože se při určení, že exekuce bude vedena právě prodejem předmětné
nemovitosti, neřídila kritérii plynoucími z ustanovení § 58 odst. 1,2 ex. řádu,
že dražba proběhla přesto, že byl podán návrh na vyloučení předmětné nemovité
věci z exekuce podle § 267 o. s. ř., a přesto, že povinná podala návrh na
částečné zastavení exekuce právě ohledně předmětné nemovitosti, nelze tyto
námitky pokládat za zcela nepřípadné, protože pro eventualitu, že by byly
shledány důvodnými, je na místě konstatovat, že exekutor měl dražební jednání
odročit, neboť nebyly splněny podmínky k provedení dražby. Proto je třeba se
těmito námitkami zabývat, avšak pouze v rozsahu, v němž je dovolatelka
uplatnila již v odvolacím řízení (srov. ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř.).
Je-li exekučně postižena nemovitá věc a třetí osoba, která o sobě tvrdí, že má
právo nepřipouštějící exekuci, podá excindační žalobu podle § 267 o. s. ř.,
bude to zásadně překážkou pro realizaci (zpeněžení) této majetkové hodnoty
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 20 Cdo
4102/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo
850/2005). Toto pravidlo se podává z ustanovení § 336i odst. 1 o. s. ř., jež
ukládá soudu, resp. exekutorovi, aby odročil dražební jednání, bylo-li
zjištěno, že byla podána žaloba na vyloučení prodávané nemovitosti z exekuce,
aby s prodejem vyčkal do pravomocného rozhodnutí o žalobě. Jde o vyjádření
zásady přiměřenosti vedení exekuce s ohledem na potřebu šetřit majetková práva
osob stojících mimo exekuci, jestliže se tyto osoby svých práv dovolaly včas, a
to v kombinaci se zásadou, že pohledávka z exekučního titulu má být v exekuci
uspokojena z majetkových hodnot náležejících povinnému.
Namítá-li povinná, že podala návrh na vyloučení předmětné nemovitosti z exekuce
podle § 267 o. s. ř. a dražba měla být provedena až po pravomocném rozhodnutí o
tomto návrhu, je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, že excindační žaloba podle
§ 267 o. s. ř. je právním prostředkem, který má k dispozici třetí osoba odlišná
od povinného za účelem ochrany jejích majetkových práv (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3969/2017). Podá-li však
excindační žalobu nikoliv třetí osoba, ale povinný, není to v zásadě důvodem
pro odročení dražebního jednání. Nelze se totiž ztotožnit s právním názorem
dovolatelky, že institut excindační žaloby má k dispozici i povinný, neboť
povinný má využít pro něho určený prostředek procesní obrany, jímž je návrh na
částečné zastavení exekuce. Poukazuje-li dovolatelka v této souvislosti na
ustanovení § 322 o. s. ř., pomíjí, že skutečnost, že určitá věc nepodléhá
exekuci, je důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. d) o. s.
ř., nikoliv důvodem pro podání excindační žaloby ze strany povinného, takže
podala-li povinná vylučovací žalobu s odkazem na ustanovení § 267 o. s. ř.,
jedná se z její strany o zjevně nedůvodný návrh, pro který nebylo na místě
odročit dražební jednání (srov. se Smolík, P. ve Svoboda, K. a kol. Občanský
soudní řád. Komentář. 2. Vydání: Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1369). Dodává se,
že není pravdou, že by odvolací soud „převzal konstatování soudní exekutorky v
tom smyslu, že podání ze dne 15. 5. 2017 posoudil jako žalobu podle § 267 o. s.
ř.“. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu naopak plyne, že podání ze dne 15.
5. 2017 může být posouzeno i jako návrh podle § 267 o. s. ř., avšak není to
důvodem pro odročení dražebního jednání, jestliže tento návrh nepodala třetí
osoba, ale povinná. Tato námitka povinné proto nemůže přípustnost dovolání
založit.
Nejvyšší soud již dříve zdůraznil, že o tom, jakým způsobem bude exekuce
provedena, rozhoduje soudní exekutor v exekučním příkazu ohledně majetku, který
má být exekucí postižen, přitom je však limitován ustanovením § 58 odst. 2 ex.
řádu, které stanoví, jakým způsobem má být exekuční titul přednostně realizován
s tím, že postačuje-li některý z prioritních způsobů provedení exekuce, nelze
vést exekuci jiným, méně prioritním, způsobem (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5435/2016). Exekuce prodejem
nemovitých věcí, které povinný používá pro bydlení své a své rodiny, je přitom
až nejzazším způsobem provedení exekuce [srov. ustanovení § 58 odst. 2 písm. d)
o. s. ř.]. Současně platí, že exekutor je povinen zvolit takový způsob exekuce,
který není zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného
a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazků povinného dosaženo (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 20 Cdo 786/2013).
Případný nepoměr výše pohledávky a ceny dražené věci, je však pouze jedním (v
zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu
rozhodnutí (exekuce). Je totiž třeba také uvážit, zda je vůbec možné nařídit
výkon rozhodnutí (vést exekuci) jiným způsobem, který v přiměřené době povede k
naplnění účelu výkonu rozhodnutí (exekuce), jímž je uskutečnění subjektivního
práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným
způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit,
není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z
něhož má být uspokojení pohledávky dosaženo, značně přesahuje výši pohledávky
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 20 Cdo
3576/2012).
Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud po skutkové stránce, že „z obsahu
spisu vyplývá, že zde neexistuje jiný exekucí postižený majetek, jehož prodejem
by bylo možno dosáhnout účelu exekučního řízení“, postupoval v souladu se shora
uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nebyl-li totiž zjištěn
jiný majetek povinné, soudní exekutorce nelze vytknout, že přistoupila k
prodeji nemovitých věcí, které povinná a její rodina používají k bydlení [§ 58
odst. 1 písm. d) o. s. ř.]. Povinná ostatně ani v dovolání netvrdí, že by měla
jiný postižitelný majetek, který by mohl vést k ukončení exekuce vymožením,
pouze tvrdí, že soudní exekutorka řádně nezjišťovala, zda má povinná jiný
postižitelný majetek.
Povinná též namítá, že postižení předmětného bytu, v němž ona a její rodina
uspokojují svoji potřebu bydlení, je nepřiměřeným zásahem do práv jejích a její
rodiny. Konkretizace principu přiměřenosti vedení exekuce je za jí popsaných
okolností dále rozvedena v ustanovení § 336i odst. 2 věta první o. s. ř., podle
něhož soud zastaví výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, ve které má povinný
místo trvalého pobytu, pokud výše pohledávek oprávněného, těch, kdo do řízení
přistoupili jako další oprávnění, a přihlášených věřitelů povinného k okamžiku
zahájení dražebního jednání nepřesahuje 30 000 Kč bez příslušenství. Smyslem
ustanovení § 336i odst. 2 o. s. ř. přitom je, aby k částečnému zastavení
exekuce prodejem nemovité věci, v níž má povinný trvalé bydliště, došlo až v
případě, že by z dražby byly uspokojeny jen pohledávky, jejichž úhrnná jistina
nepřesahuje 30 000 Kč, jiný postup by byl ve zjevném nepoměru mezi mírou užitku
oprávněného (dalších oprávněných nebo přihlášených věřitelů) a újmou, k níž by
došlo na právech povinného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5.
2017, sp. zn. 20 Cdo 1616/2017). V projednávané věci povinná již ve svém
odvolání do usnesení o příklepu namítala, že „v únoru 2016 celou jistinu
uhradila“, odvolací soud se však tím, zda v okamžiku zahájení dražebního
jednání výše pohledávek povinného a pohledávek přihlášených věřitelů bez
příslušenství přesahovala 30 000 Kč na jistině a nebyl tak dán důvod pro
zastavení exekuce prodejem nemovité věci, nezabýval a jeho závěr, zda nebyl dán
důvod ke změně usnesení o příklepu ve smyslu§ 336k odst. 4 o. s. ř., neboť
došlo k porušení zákona, je proto v tomto směru předčasný a nelze mu prozatím
přisvědčit.
Zbývá dodat, že má-li dovolatelka za to, že provedení dražby bránil její návrh
na částečné zastavení exekuce ohledně předmětného bytu, o němž dosud nebylo
rozhodnuto, dovolací soud již dříve zdůraznil, že podání návrhu na zastavení
exekuce není samo o sobě důvodem k odročení dražebního jednání; k jeho odročení
je však třeba přistoupit, je-li pravděpodobné, že návrhu soud vyhoví. Jestliže
oprávněná podala návrh na zastavení exekuce z důvodu, že jí povinný vymáhanou
pohledávku zaplatil a že exekuci bude třeba případně vést jen pro náklady
exekuce, jež do konání dražby nebyly soudním exekutorem vyčísleny (takže nebylo
ani známo, zda zvolený způsob exekuce je nadále vhodný), soudní exekutor má
dražební jednání odročit. Neučiní-li tak, došlo při provádění dražby k porušení
zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2011, sp. zn. 20
Cdo 108/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 20 Cdo
2936/2006). Nelze tedy bez dalšího přisvědčit paušálnímu závěru dovolatelky, že
dražební jednání musí být bez dalšího odročeno, podá-li povinný návrh na
zastavení exekuce a o tomto návrhu dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, ani
jejím úvahám „de lege ferenda“, že by návrh na částečné zastavení exekuce
podaný z její strany měl vést k odročení dražebního jednání, a to v případě
jakéhokoliv návrhu na částečné zastavení exekuce, aniž by konkrétně uvedla, z
jakých konkrétních důvodů měl být návrh na částečné zastavení exekuce podaný z
její strany vést k odročení dražebního jednání. Za těchto okolností (a s
přihlédnutím ke shora uvedeným neúplným zjištěním odvolacího soudu) dovolací
soud nemá příležitost k přezkumu správnosti a úplnosti závěru odvolacího soudu
o tom, že návrh na částečné zastavení exekuce v daném případě nebyl důvodem pro
odročení dražebního jednání, neboť „zde neexistuje jiný exekucí postižitelný
majetek, jehož prodejem by mohlo být dosaženo účelu exekučního řízení, tedy
uspokojení pohledávky oprávněného“.
Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu není správné a nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené
usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu (Krajskému
soudu v Ostravě) vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243g
odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud rozhoduje nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i
o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243g odst. l, věta druhá
o. s. ř.), popřípadě o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl.
zákona č. 120/2001 Sb.).
Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu